načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stránky světa – Noční země – Kai Meyer

Stránky světa - Noční země

Elektronická kniha: Stránky světa
Autor: Kai Meyer
Podnázev: Noční země

– Furia je na nejlepší cestě stát se skvělou bibliomantkou a proniká stále více a více do magického světa knih. Ale celému světu starých knihoven a mocných knižních svazků vládnou tři tyranské rody. Scházejí se v tajné komnatě, kde ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 424
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4454-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Furia je na nejlepší cestě stát se skvělou bibliomantkou a proniká stále více a více do magického světa knih. Ale celému světu starých knihoven a mocných knižních svazků vládnou tři tyranské rody. Scházejí se v tajné komnatě, kde rozhodují o osudu bibliomantů i exlibris. Ale Furia a její přátelé se tyranské vládě nehodlají podvolit, a tak vyrážejí na dobrodružnou výpravu přes několik refugií, aby zničili centrum moci. A přitom narazí na největší tajemství světa bibliomantiky.

Zařazeno v kategoriích
Kai Meyer - další tituly autora:
 (e-book)
Arkádie - Pád Arkádie - Pád
Stránky světa Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa Stránky světa
Stránky světa - Noční země Stránky světa
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stránky světa

Noční země

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Kai Meyer

Stránky světa: Noční země – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



k

a

i

mey

e

r

stránky

sv e ta

ˇ

nocní zeme

ˇ ˇ


k

a

i

mey

e

r

Přeložila Kristýna Wanková

Originally published as „Die Seiten der Welt – Nachtland“ © S. Fischer

Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2015

Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D – 69469 Weinheim

Translation © Kristýna Wanková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-396-0

ISBN e-knihy 978-80-7544-454-7 (1. zveřejnění, 2017)


první cást

alexandrijsky plamen

ˇ

`


7

1

U

ž týdny voněla Furia po knihách. Byla na nejlepší cestě stát se

prvotřídní bibliomantkou.

Z její pihovaté kůže sálala vůně papíru a knihařského lepidla, z dlouhých blonďatých vlasů aroma tiskařské černě. Milovala tu vůni už od dob, kdy byla ještě malá a  vyrůstala v  salonech a  sálech plných knih. Člověk by si mohl myslet, že do sebe nasála pach svého okolí. Namísto toho ale vycházel z jejího těla, jako by se sama stala knihou.

Cítila ho dokonce i teď venku.

Seděla na nízké zídce kolem rovné střechy, vysoko nad úzkými uličkami Libropolisu. Do šedého nebe nad městem ztracených knihkupectví stoupal nespočet sloupců kouře, které vypadaly jako popínavé rostliny zakořeněné v cihlových komínech domů. Před Furií zela třípatrová propast. Dole se na černém trhu ghetta tlačili exlibri ze všech možných knih.

„Určitě to zvládneš?“ zeptala se Isis Nimmernis. Bývalá agentka Adamitské akademie klečela vedle Furie a nakukovala do uličky pod sebou.

„Summerbelle mě vycvičila dobře.“

„Summerbelle,“ řekla Isis pohrdavě, „je možná nadaná bibliomantka, ale tohle bude nejspíš horší než všechno, co kdy u Bratrů Bardů zažila.“

„Ona tvrdí něco jiného.“

„To se jenom chlubí.“

Furia se na ni úkosem podívala. „Vážně, já to zvládnu.“

Isis pozvedla koutek úst do úsměvu, ale její tvář působila stejně vyčerpaně jako všechny její pohyby v  posledních hodinách. Kolem očí měla nové vrásky: jednu za každý z těch šesti měsíců, které uplynuly od jejího boje s Okouzlující. Světlé vlasy měla svázané do pevného ohonu, chloupky na předloktí téměř průsvitné. Byla to hezká žena kolem pětatřicítky, ale kvůli tvrdému výrazu ve tváři vypadala starší, obzvlášť po tom, co změnila strany a přidala se k odboji proti Akademii.

I teď měla v očích obavy. Myšlenky očividně upírala k tomu, co se děje dole v uličce. Nebo spíš k tomu, co se tam neděje.

„Už to přece dávno muselo začít,“ zamumlala. „Finnian to propásl.“

„Nemůže dělat nic, dokud se švábi nevylíhnou,“ namítla Furia a svraštila čelo. Měla pocit, že musí Finniana bránit po tom všem, co na sebe během posledních tří měsíců vzal.

Blatta librorum, odporný šváb knižní, byl nenažraným příbuzným knižního mola plodia librorum. Bůh chraň knihovnu, kterou si vybral k snědku. Před několika týdny rozmístil Finnian tisíce vajíček po komplexu budov na protější straně ulice. Dnes byl den, kdy se mají švábi vylíhnout. Jednodenní životní cyklus maličkých škůdců bylo možné propočítat na minutu přesně, když člověk znal okamžik, kdy byla vajíčka nakladena. V tomhle ohledu se Furia s Finnianem museli spolehnout na slovo toho lačného malého mužíka, který choval šváby knižní v jednom z hlubších refugií. Na nic se jich nevyptával, jenom shrábl tučnou odměnu a zmizel ve skrumáži tržiště, na kterém celá transakce proběhla.

Jestli jim dal správné informace, měl se blatta librorum vylíhnout už před devíti minutami. Všechno bylo připravené a každý na svém místě, aby mohli nastalý chaos využít. Jenže chaos jaksi nevypukl.

Isis nedala jediným pohybem najevo, jestli má o  misi nějaké pochyby. Možná proto, že šance na úspěch byly mizivé od začátku. Furia věděla stejně dobře jako ona, že to celé může skončit špatně dřív, než to vůbec začne. To jim bylo celou dobu jasné všem, Furii a Isis, stejně jako Cat a Summerbelle. A samozřejmě také Finnianovi, který podstupoval největší riziko.

Nad hemžením v ulicích ghetta se vznášel rámus. Bezpočet hlasů se mísil s dupotem kroků po dlažbě, boucháním dveří a oken, cinkáním zvonků na kolech a klapotem koňských podkov. V ghettu pro exlibri jezdilo jen málo motorových vozů, sem tam nějaký moped, ještě vzácněji dodávka. Když už se přeplněnými uličkami někdy nějaké vozidlo prodíralo, byl to skútr Piaggio na třech kolech, který byl malý tak akorát, aby se v úzkých průrvách nezasekl.

V ulici pod místem, z kterého Furia a Isis vyhlížely, bránili čilí obchodníci neúprosně svá stanoviště. Na černém trhu bylo k mání všechno, co jinak našlo cestu do ghetta jen zřídka. Spousta exlibri dychtila utratit svůj skromný měsíční plat za parfémy a kosmetiku, šperky a cigarety. Největší tlačenice se tvořila u prodejců starých videokazet s filmovým zpracováním literárních předloh. Exlibri milovali filmy, které vycházely z románů, z nichž sami kdysi vypadli. Nic je nepobavilo tolik, jako když nějaký herec ztvárňoval někoho, koho znali. A protože digitální média v  refugiích nefungovala – nebyly tu ani počítače, ani paměťové disky –, vypomáhali si tady stařičkými velkými rourovitými televizemi a mechanickými videorekordéry první generace. Když někdo vlastnil oboje, shlukovala se kolem obrazovky celá sousedství a  za zvučného smíchu sledovala nekonečně fádní knižní adaptace.

Isis netrpělivě pohlédla na svoje náramkové hodinky, potom vzhůru k zamračenému nebi. „To není dobré.“ Švábi knižní se líhli jen za denního světla, jenže teď už bylo nebezpečně ponuro.

Zakryly se tmavými plášti s  kapucí, aby se chránily před pohledy ze vzduchu. Na druhé straně ulice se tyčil spletitý komplex budov. Přístavky bujely do všech směrů: pevné cihlové krychle, dřevěné kůlničky na střechách, dokonce i  věže se střílnami. Marduk, nejnebezpečnější šéf podsvětí v ghettu, udělal z celého bloku pevnost a potom se zmocnil ještě i druhé a třetí ulice. Za zdmi ghetta by bylo nemyslitelné ničit malebnou architekturu Libropolisu novostavbami – celé město se podobalo anglické vesnici plné arkýřů a oken s příčkami –, ale o to se Marduk nestaral. Dlouhé úseky zadních bloků nechal strhnout a postavil haly z červených cihel, přímo uprostřed své říše. Furia odsud viděla jen jejich střechy, jednu za druhou, seřazené za sebe jako obrovské kontejnerové lodě v přístavu. A právě tam se nacházel jejich cíl, v poslední ze tří velkých hal. Jediná cesta vedla napříč Mardukovou hlavní základnou.

„Vyndej si už dušeknihu,“ řekla Isis.

Furia strčila ruku do jedné z  kapes svých kalhot a  nahmatala zobáknihu. Cítila, že se třese. „Co se děje?“ zeptala se tiše, když ji vytahovala zpod kabátu.

Zobák, který na chobotovitém krku jindy všetečně vykukoval z kožené vazby, byl zatažený. Z pomuchlaných kožovitých záhybů, smrsklých dohromady jako na tahací harmonice, vyčnívala jen žlutá špička. Člověk by ji mohl považovat za podivný knižní šperk nebo za přetočený tyčový věšák na ručníky, aniž by ho kdy napadlo, že malý červený svazek žije vlastním životem.

Kniha se znovu zachvěla, nevydala ale ani hlásku.

„To bude kvůli Mardukovi,“ odtušila Isis. „Často pořádá zobáknižní zápasy, aby udržel svoje lidi v dobré náladě. Celodenní turnaje, při kterých se rozškubou stovky knih.“ Krátce se na Furiinu dušeknihu podívala. „Už jsi o něm slyšela, že jo?“

Zobák sebou trhl nahoru a dolů v náznaku přikývnutí.

„Ajaj,“ řekla Furia soucitně. Pohladila svou dušeknihu a  chtěla ji opatrně otevřít, ale stránky se od sebe neoddělily, kniha byla jako slepená. „Co to vyvádíš? Jsem tu přece s tebou.“ Aby Furia uvolnila svou bibliomantskou sílu, musela rozštěpit srdce stránky a  to bylo možné jen tehdy, když otevřela svou dušeknihu.

„... niky...“ zaskřehotala kniha.

„Potřebuju tvou pomoc,“ řekla Furia lichotivě. „Bez tebe jsem ztracená.“

„Si... má... niky...“

„Cože?“

„Asi... mám... záchvat paniky!“

Isis sledovala křečovitě sevřenou knihu s úsměvem. „To vypadá na problém se svěračem.“

Zobák se natáhl na šíři prstu dopředu. I když neměl oči, podařilo se mu tvářit se vyčítavě. „Můj druh má citlivou povahu,“ naříkal. „Naše bytí je slzavým údolím, trnitou cestou strádání. Právě ty bys měla citům knihy rozumět dobře, Isis Nimmernis!“

Ta jen zabručela něco, čemu Furia nerozuměla, a opět se soustředila na protější stranu ulice.

Kniha na chvilku nedávala pozor a Furia využila příhodného okamžiku. Prudce ji otevřela. Zobák přitom spadl na střešní tašky.

„Copak jsem to neříkala?“ zvolala kniha vzlykavě, jako by jí na bedrech spočívala všechna tíha světa. Život a doba Abela Humble Uxbridgeho bylo na ní napsáno, ale jednalo se jen o maskování. Zobáknihu nestvořili proto, aby se v ní četlo. Byla houževnatým malým bojovníkem, čímž pro sebe na zadních dvorcích Libropolisu rozhodla nejeden zobáknižní zápas. Po kariéře v aréně jí zůstala spousta jizev a několik uvolněných stránek, až se pak Furii odhalila jako její dušekniha. Od té doby ji měla Furia ve dne v noci po ruce. Pokaždé, když ji Summerbelle trénovala, jí kniha dobře sloužila.

„Vidíš je?“ zeptala se Furia, zatímco listovala zobáknihou, aby uvolnila ztuhlé stránky.

Isis natáhla krk a podívala se za roh Mardukovy pevnosti. Někde tam vpředu se nacházel hlavní vchod a těsně v jeho blízkosti zaujaly svoje pozice Cat a Summerbelle. I ony čekaly na to, až to konečně začne.

„Nic.“

Furia nakrčila nos nad zápachem, který stoupal z uličky. Postupně přebil dokonce i vůni knih z její pokožky. „Takhle jsem si to teda nepředstavovala, když jsem snila o tom, že na vlastní kůži zažiju všechna ta dobrodružství z knížek.“ V pohodlí čtecího křesla bylo okrádání obchodníků s Fantasticem Fantasticellim a plavba na ostrov pokladů s Jimem Hawkinsem něco docela jiného, než když tu teď seděla uprostřed špíny.

Před dvěma měsíci jí bylo šestnáct. Dřív o  narozeninách našla vždycky na stole k snídani velkolepý perníkový dort od Pauliny. Jenže kuchařka už nebyla naživu, a tak letos dostala Furia jiné dárky: od Cat levandulové mýdlo z obchodu ve Winchcombe (od té doby, co se Cat myla pravidelně, jí připadalo, že to jistě potřebují i ostatní); od Isis kapesní nůž („Třicet dva funkcí! Zaručeně nerezový!“); a  od svého malého brášky Pipa předposlední perníček, který pro ni šest měsíců schovával pod matrací.

Zatímco zobákniha ještě remcala, zeptala se Isis: „Kdo vlastně krmí Samsu, když jsi pryč?“

„Pip. Dělá to už dost dlouho.“

Isis pochybovačně zvedla obočí. „Ty ho necháváš samotného s tím trudnomyslným broukem?“

„Je mu jedenáct. Poradí si.“

Isis otevřela pusu, ale ve stejném okamžiku odpověď zapomněla. Na protější straně ulice zazněl výkřik, následovaný mnoha dalšími. Rozčilený řev se mísil s alarmem. Ozbrojení strážci, kteří hlídkovali na střechách Mardukovy pevnosti, se začali rozrušeně rozhlížet. První z nich běželi ke vchodům do budovy.

Isis plynulým pohybem vyskočila do dřepu. Oči jí svítily odhodláním a v tvrdém obličeji se jí zračil úsměv. Otvor s háčky na přední straně její úzké šněrovačky jemně žhnul. Už týdny nenosila bílou jako dřív, ale tu nejtemnější černou.

Furia si svlékla plášť. Ke kapsáčům měla oblečený tmavý rolák, blonďaté vlasy svázané v týlu. Ukazováček pravé ruky zasunula mezi stránky své dušeknihy.

„Švábi knižní!“ Zobák si žalostně povzdychl. „Nesnáším tu havěť! Prokoušou se knihou jako larvy sýrem. Je nezodpovědné brát mě s sebou. Slyšíte? Ne-zod-po-věd-né!“

Isis hodila přes ulici vázané vydání nějakého zapomenutého trháku. Kniha dopadla na protější střechu. Druhý výtisk stejného románu ležel mezi nimi, ale když po něm Furia chtěla sáhnout, vznesl se sám od sebe do výšky. Isis položila pravou ruku na přední stranu přebalu, Furia položila levou na zadní stranu. Sotva se knihy dotkly, už se jim pod prsty začala mihotat.

Ve stejném okamžiku se obě rozplynuly ve vzduchu, na kratičký moment se řítily prázdnotou mezi stránkami světa a opět se objevily na střeše Mardukovy pevnosti, hned vedle prvního výtisku. Kniha u jejich nohou začala blednout a v příští chvíli zmizela.

Furia pozorovala okolí, zatímco Isis hbitými prsty rozepínala háčky na šněrovačce. Zapnutý nechala jen jeden, ten prostřední. Z černé látky se ven dral příval světla a jemně pulzoval v rytmu úderů jejího srdce.

„Připravená?“

Furia přikývla.

„Jestli to někoho zajímá,“ zamumlala zobákniha, „tak mně je zle.“

Furia ji soucitně poplácala po deskách, pak v přikrčení následovala Isis ke konstrukci připomínající věž, která stála o nějakých deset kroků dál. Zastavily se před úzkými ocelovými dveřmi. Isis stiskla kliku. Zevnitř bylo zamčeno.

„Finnian tu musí každou chvíli být,“ řekla Furia. „Vždycky dodrží, co slíbil.“

Isis se prudce otočila, ale místo na Furii se dívala přes střechu za ní. Vykulila oči a na zorničkách jí jako ve zpomaleném záběru planul odraz zášlehu z hlavně.

„K zemi!“ křikla, jednou rukou odstrčila Furii stranou a druhou rozepnula poslední háček na šněrovačce.

Prásknutí střely se ozvalo o zlomek vteřiny později, někdo vykřikl a Isis zazářila hvězdně chladným světlem.

2

O

 pár minut dříve stály Cat a Summerbelle v ústí uličky. Netrpě

livě pozorovaly shon před hlavním průčelím pevnosti.

Spousta obchodníků si tu postavila stánky, jiní své zboží nabízeli na pultících zavěšených kolem krku. Strach z gardy a milice tu neměl nikdo. Většinu nelegálních obchodů v ghettu řídil Marduk a Adamitská akademie mu v tom dávala volnost, pokud nechával jejich přisluhovače na pokoji. Říkalo se, že král podsvětí má něco, čím může na úřady zatlačit, takže mu jdou na ruku, a kdo viděl, jak tu bez okolků dovoluje prodej zakázaného zboží, ten tomu taky na slovo věřil.

Hemžení připomínalo orientální bazar. Mezi hrázděnými domy se vznášela vůně bylinek a mýdel a mísila se s pachem na sebe natlačených mužů a žen a odérem pečeného vepřového a čerstvých kobylinců. Ačkoli byla v Libropolisu nejpoužívanějším jazykem angličtina, přesto Cat tu a tam zaslechla útržky vět ve francouzštině, italštině a němčině. Bezpochyby tu byli také exlibri z asijských, afrických a arabských knih, ale stejně jako na pestrých pouličních trzích v Londýně se tu všichni pokoušeli o společnou řeč, aby mohli nabízet zboží nebo smlouvat o ceně.

„Neměli jsme tomu odpornému chlapovi věřit,“ řekla Cat opovržlivě. „Chovatel švábů!“ Položila na to důraz jako na slovo, které by raději nikdy ani nevyřkla. Přitom tady v  ghettu předtím žila skoro tři roky a za tu dobu použila s gustem snad všechny myslitelné nadávky.

Největší starost si Cat nedělala ani tak o to, jestli jejich plán vyjde, jako spíš o Finniana uvnitř pevnosti. Už se do téhle budovy sama jednou vloupala, téměř před sedmi měsíci. Tenkrát z Mardukovy legendární sbírky ukradla mumifikovanou ruku bibliomanta. Nabídla se, že se o to sama pokusí i tentokrát, pak ale musela uznat, že dnešní situace byla jiná. Zaprvé byl předmět, pro který si přišli, uložený v nejzadnější Mardukově hale, v posledním ze sálů, v nichž měl svůj proslulý kabinet bibliomantských kuriozit. Žádný zloděj se tam nikdy nedostal. Zadruhé se po Catině vloupání ztrojnásobil počet hlídek.

Vedle ní si Summerbelle stáhla kapuci bundy hlouběji do čela, i  když už nepršelo celé hodiny. Mladá bibliomantka měla nezvykle světlou kůži a filigránské rysy porcelánové panenky. Vlasy sahající ke krku měla sněhově bílé, obočí naproti tomu téměř černé. Summerbelle byla potomkem hraběte ze Sussexu a skrz naskrz urozenou dcerou. Její otec, učený sběratel středověkých rukopisů, otevřeně kritizoval Akademii a nelíbilo se mu, že by měl skákat, jak Tři rody pískají. Jako pro mnoho dalších, kteří odporovali, si pro něj jedné noci přišli členové gardy a pod chabou záminkou ho vsadili do žaláře. Jeho rodina už ho pak neviděla, až jim nakonec po měsících vydali jeho mrtvolu. Údajně zemřel ve vězení na infarkt.

Brzy nato se Summerbelle přidala k  Bratrům Bardům a  zpočátku byla jedinou bibliomantkou, která bojovala na straně odboje. Kromě ní tam později působil ještě bývalý duchovní s bibliomantským nadáním. Před několika týdny ukázal rezidenci záda a zmizel někde v refugiích.

Za celou dobu, po kterou se Summerbelle skrývala s Bratry Bardy v lese mrtvých knih, neztratila ze svého vybraného chování vůbec nic. Hlavu držela neustále zpříma, už v sedmnácti se jí nad kořenem nosu rýsoval stín hluboké pochybovačné vrásky a většinou mluvila tak, jako by se právě vrátila ze zahradní slavnosti u královny. První týdny v rezidenci se jí Cat vyhýbala – tak to dřív dělala s většinou bibliomantů –, ale po čase jí Summerbellino okázalé chování začalo lézt na nervy tolik, až se s ní pohádala. K jejímu překvapení se jí Summerbelle omluvila a ujistila ji, že se v žádném případě nepovažuje za někoho lepšího.

Po letech v ghettu nebyla Cat zvyklá, aby jí někdo takhle zdvořile ustoupil. Finnian si ji potom vzal stranou a  vysvětlil jí několik věcí ze Summerbelliny minulosti. Od té doby vládlo mezi oběma holkami nejisté příměří. Cat ignorovala Summerbellinu nadutost dívky z vyšší společnosti a  ta si zase odpustila ostré poznámky o  Catině hantýrce nejnižší společenské třídy. Bylo to příměří, v které nikdo nevkládal příliš důvěry, pakt mezi nejvyšší vrstvou a spodinou, mezi poklidným Sussexem a špinavým ghettem, mezi urozenou dámou a drzou divoškou.

Hlídači odháněli od Mardukovy základny malého exlibra, který se kolemjdoucím snažil prodat neproclené cigarety. Smoke & Mirrors byla nejoblíbenější značka většiny bibliomantů, protože s trochou cviku se daly z kouře vytvarovat klíčové scény poslední přečtené knihy. Někdy to bylo působivé, jindy trapné, ale vždycky zatraceně vychloubačné. Prodejce pravděpodobně nezaplatil výpalné nebo byl z nějakého jiného důvodu na Mardukově černé listině.

Hlídači byli neohrabaní chlapi ozbrojení střelnými zbraněmi a šavlemi. Chladné zbraně fungovaly v refugiích stále ještě jako symbol společenského postavení, i  když je veřejně používal jen málokdo. Muži byli do jednoho exlibri, protože Marduk by se nikdy neobklopil bibliomanty. Sice sbíral jejich artefakty a  ostatky, ale zároveň ho stravovala závist. Jako exlibro nikdy nebude vládnout vlastní bibliomantskou mocí – tak to kdysi stanovil Siebenstern v knihách stvoření. Isis byla jedinou známou výjimkou z pravidla a za to vděčila Furii.

Cat se znovu podívala na svoje náramkové hodinky, veliký pánský model, který ukradla hned první den v ghettu a od té doby ho odkládala jen zřídka. „Proč se nelíhnou?“

„Možná už vylíhnutí jsou,“ řekla Summerbelle a škrábala se na špičce nosu. „Podívej se, Cat, proti blatta librorum jistě existují nějaké prostředky.“

Summerbelle moc ráda začínala věty slovy Podívej se. Byl to jeden z  těch vrtochů, které Cat rozpalovaly do běla. Ale dnes ji to nechalo klidnou. I  když pro ni představa, že Summerbelle popadne za tu její bělostnou labutí šíji a pořádně s ní zatřese, byla nadmíru lákavá, nechtěla se rozptylovat od věcí, na kterých skutečně záleželo. Jako třeba strachování se o Finniana.

„Tohle dělá pořád,“ mumlala si pro sebe. „Dá si nějaké cíle a pak pro ně riskuje život. Je mu úplně fuk, že by třeba mohl někomu chybět, až bude po něm.“

Summerbelle jí položila ruku na rameno. „Finnianovi se nic nestane. Ví přesně, co dělá.“

Před čtvrt rokem se Finnian dostal do Mardukovy zločinecké bandy, aby dopředu připravil všechno na dnešní den. Tři měsíce ho Cat neviděla a téměř o něm neslyšela, jen pár řádek v nepoužívané poštovní schránce na kraji ghetta. Chyběl jí tak strašně, že ji v noci budilo zběsilé bušení srdce a  celé hodiny nedokázala myslet na nic jiného než na všechny ty katastrofy, které se mu mohly přihodit. To ale přece nejsem já, říkala si pořád dokola. Od té doby, co ve třinácti letech odešla z domova, si cenila svojí nezávislosti, léta se protloukala ghettem a vydobyla si pověst spolehlivé nájemné zlodějky. Nechtěla si s nikým dělat starosti, dokonce ani sama se sebou, a už vůbec ne s někým dalším.

„Dokážu pochopit, že ho máš ráda,“ řekla Summerbelle a dívala se na Mardukovu spletitou pevnost.

„Jak to jako myslíš?“

Summerbelle se nenápadně usmála. „Je chytrý. Dobře vypadá... No možná se to tak nezdá každému, s tím zlomeným nosem a jizvami na uchu. Ale byla by nepravda, kdybych tvrdila, že v sobě nemá nic přitažlivého.“

Cat se na Summerbelle zamračila. „No hlavně má přítelkyni, jo?“

„Tři měsíce žádnou neměl.“ Jestli teď ještě dodá: „Alespoň žádnou, o  které bychom věděli,“ tak jí Cat přímo tady na místě přerazí nos, takže bude vypadat o hezký kus méně přitažlivě než Finnian. A to bez ohledu na nebezpečí, že ji bibliomantka může za trest proměnit ve švába knižního.

A  právě to byl popravdě taky problém. Summerbelle svou dušeknihu našla už ve dvanácti letech, což bylo neslýchaně brzy, a  od té doby ovládala bibliomantiku tak dobře, jako jiné holky v jejím věku zvládají jízdu na koni.

Cat se zhluboka nadechla, podrbala se v krátkých černých vlasech a předstírala, že si musí okamžitě překontrolovat všechny zipy na kožené bundě. Dole jí koukaly dlouhé nohy v  pruhovaných legínách a  stejně jako vždycky byla obutá v  těžkých kožených botách, se kterými se nechtěla rozloučit.

„Pozor,“ řekla Summerbelle. „Už je to tady.“

V útrobách pevnosti se rozezněl alarm, po němž následovalo houkání sirény.

Cat zpod bundy vytáhla knihu, kterou tam schovávala celou dobu. Summerbelle už v rukou držela identický exemplář. Otevřely je na první straně a každá si pro sebe šeptem četla úvodní věty. Cat, která se narodila bez bibliomantského talentu, cítila, jak k ní vyzařuje moc knihy. Nikdy si na to nezvykne. Bylo to, jako by v sobě najednou měla ještě jednu mysl, vědomí knihy, které se sjednocovalo s  jejím nitrem. Na krátkou dobu s ní vstoupilo do symbiózy a četlo jí myšlenky.

Ve skrytu úzké uličky položily svazky před sebe na zem – každá byla velká jako kniha malířských reprodukcí a vázaná v kůži tvrdé jako kámen – a v prostředku je otevřely.

Oběma nohama se postavily na otevřené stránky.

Pak daly bookboardům rozkaz, aby se odlepily od země a vynesly je s sebou do vzduchu.

3

v

okamžiku, kdy se švábi knižní vylíhli, byl Finnian právě na cestě

do podkroví.

Jestli jsou informace od chovatele spolehlivé, měli se škůdci vyrojit už před deseti minutami. Za střešními trámy, pod základovými deskami, v trhlinách obložení a puklinách zdí – už před týdny položil Finnian téměř na dvě desítky míst slizký sekret s vajíčky. Že došlo ke zpoždění, nevěstilo nic dobrého.

Vlastně chtěl být u dveří na střechu už před čtvrt hodinou, aby Furii a Isis vpustil dovnitř, hned jak se rozezní alarm. Jenže jeden z Mardukových nižších velitelů ho v jedné z klikatých chodeb zatáhl do hovoru. Otázky ohledně Finnianovy minulosti v odboji zněly nenuceně, ale že se ho velitel tak vytrvale vyptává právě dneska, vzbudilo ve Finnianovi podezření.

Ještě jedno poschodí a  bude na střeše. Na jedné z mnoha střech. Komplex se totiž skládal z tolika samostatných budov spojených spletitou sítí chodeb a schodišť, že zorientovat se uvnitř bylo stejně těžké jako najít cestu v bludišti.

Povyk začal ve chvíli, kdy zahýbal za poslední roh.

Ještě před několika okamžiky slyšel seshora vrkání poštovních holubů. Marduk rád posílal vzkazy po holubech, považoval je za spolehlivější a bezpečnější způsob než zastaralou telefonní síť Libropolisu, jejíž dráty mohly být napíchnuté na každém rohu.

Jak se z hlubin základny ozýval stále hlasitější křik a houkání alarmu, ptačí zvuky náhle utichly. Kromě kabinetu kuriozit vlastnil Marduk také jednu z nejcennějších knihoven v Libropolisu, desetitisíce jedinečných exemplářů, které z knihkupců ve městě vymohl jako daň a „důkaz dobrého přátelství“. Finnian umístil vajíčka švábů před vchody do sálů knihovny a právě teď se muselo přijít na to, že se pode dveřmi dovnitř dostaly tisíce hemžících se brouků a pustily se do Mardukových bibliofilských pokladů. Protože sám Marduk tu nebyl – vedl obchody v  jiném refugiu –, propadli snad jeho nižší velitelé panice a  všechny přítomné muže poslali na hon hladových švábů. Pravděpodobně tušili, co je čeká, až se o vší té zkáze dozví jejich vůdce.

Finnian potřeboval celé týdny, aby si získal důvěru bandy. Díky bombě, kterou umístil na prahu do lesa mrtvých knih, zachránil před gardou spoustu Bratrů Bardů. A protože se jeho mrtvola nikdy nenašla, bylo jeho jméno i nadále na seznamu hledaných osob Akademie – značná výhoda, když chtěl člověk nejmocnější zločinecké organizaci v Libropolisu namluvit, že v jejích řadách hledá útočiště.

Když došel do místnosti s holuby, udeřil ho do nosu pronikavý zápach ptačího trusu a starého peří. Zvířata byla umístěna kolem dokola v klecích, seděla natěsnaná vedle sebe a pozorovala ho tmavýma knoflíkovýma očima, jako by jejich pán skrze ně viděl jeho zradu. Říkalo se, že Marduk dohlédne do všech koutů Libropolisu, a Finnian se nemohl zbavit pocitu, že už ho dávno prokoukli a jenom před ním předstírají, že má věci ještě stále pevně v rukou.

V hlubinách pevnosti opět zakvílela siréna. Dveře se otevíraly a zavíraly, muži řvali jeden přes druhého a  hlasy jim zkreslovala ozvěna všech těch chodeb a schodišť.

Finnian dorazil k ocelovým vchodovým dveřím. Puchu z klecí si téměř nevšímal, když pokládal ruku na těžkou závoru. Sám bibliomantem nebyl, takže nedokázal vycítit, jestli na druhé straně stojí někdo s bibliomantskými schopnostmi. Musel se spoléhat jedině na plán a na svoje štěstí.

Závora byla zaseknutá. Dalo se s ní pohnout jen pomalu a cloumavě.

„No tak dělej!“ Prudce do zástrčky vrazil.

Venku zazněl výstřel.

4

I

sisino postrčení odvrhlo Furii stranou. Zapřela se nohou, máchala

u  toho rukama, ale přesto klopýtla. Jednou četla, že kulku člověk

cítí až se zpožděním – šok v prvních vteřinách otupí bolest, a Furia si nebyla jistá, jestli ji zasáhli.

Neměla čas hledat zranění. Někdo zařval a vlna světla zaplavila okolí oslňující bělostí.

Isis stála rozkročená před ocelovými dveřmi. V trupu se jí otevřela kniha, přímo tam, kde se ještě před pár okamžiky nacházela její hrudní kost, široce se rozevřela a odhalila třepotavé stránky. Jedna strana se napřímila, rozdělila se do dvou vrstev a odkryla mezi nimi žhnoucí srdce stránky. Isisiny rty bezhlesně vyslovily pár slabik. Vládla větší mocí, než bylo u bibliomantů obvyklé, ale její použití ji stálo obrovskou spoustu sil. I  po šesti měsících pro ni bylo stále těžké využít své nově nabyté schopnosti naplno.

Muže, který po nich vystřelil, zahalila jasná záře a  tlaková vlna, která by pohnula tankem, ho mrštila nazad. S řevem narazil do nízké zídky kolem střechy a pozadu se zřítil do uličky pod nimi.

Furia vyskočila na nohy. Teď musel i ten úplně poslední hlídač v samých základech pevnosti pochopit, že na střeše jsou vetřelci.

Srdce stránky uprostřed Isisina hrudníku pohaslo, pak se kniha zavřela a zformovala se zpět do ženského trupu. Zůstala jen červená linka, vlastně ani ne jizva, která jí mezi prsy sahala až k přezce na opasku.

Furia měla na jazyku poznámku, že by úplně stačilo na toho muže vystřelit – Isis nosila za pasem stříbrnou pistoli –, ale bylo jí jasné, že nešlo o vědomé rozhodnutí. Od té doby, co se z Isis stala Siebensternova exlibra, se musela potýkat s následky. Na jednu stranu měla hrozivou moc, na druhou stranu jí ale dělalo potíže ji ovládat. Byla první a pravděpodobně jedinou exlibrou, která vládne bibliomantskou silou – a to tak velkou, že by to nejspíš ohromilo i legendární Faidru Herkulskou, pramatku všech bibliomantů.

Isis tiše klela, když si zapínala šněrovačku, tentokrát téměř všechny háčky, aby se srdce stránek v jejím nitru nemohlo znovu samo otevřít. Pak vytáhla zbraň a pohlédla přes střechu. Každou chvíli se tu ukážou další hlídači.

Furia si všimla, že Isis lehce vrávorá. Na obočí se jí leskly kapičky potu. „Jsi v pořádku?“

Isis přikývla.

„Určitě?“

„Prokrista, Furie, už s tím přestaň! Je mi dobře!“ Ostrost v Isisině hlase mohla být stejně tak nechtěná jako před chvílí ten výbuch násilí. Náladovost se v ní hromadila pokaždé, když byla téměř u  konce sil. Brzy opět upadne do regeneračního spánku, jako tak často během posledních měsíců.

Furia zvedla zobáknihu a zastrčila prst mezi stránky. Od konstrukce ve tvaru věže k nim doléhaly hlasy. Takže ne všichni muži byli povoláni k boji se šváby.

„Zády k sobě,“ přikázala Isis. „Přijdou z obou stran. Nesmíš začít panikařit, kdyby jich bylo moc. Soustřeď se vždycky jenom na jednoho a vyřiď je postupně. A pozor na zpětný náraz!“

Furia přikývla. Zpětné nárazy už teď skoro nepociťovala, natolik již byla v používání bibliomantiky zběhlá, poté co ji Summerbelle celé měsíce trénovala.

Z obou stran věže se nyní po kamenných deskách a zkosených taškách střešní krajiny přibližovaly kroky. Mužské hlasy se překřikovaly jeden přes druhý. Ve stejném okamžiku se zespoda ozvalo další zvonění, siréna alarmu začala znovu kvílet.

Furia otevřela svou dušeknihu.

„To zvládneme,“ zavolal zobák ze spodní strany, ale chobotovitý krk pro jistotu stáhl, jako by svým slovům sám nevěřil.

Furia měla menší strach z hlídačů než z vlastního selhání. Dlouho bojovala za to, aby se na téhle akci směla podílet.

Hlasy zesílily. Někdo vykřikl varování. Muž pravděpodobně viděl světlo, které se tomu předchozímu stalo osudným.

„Pozor,“ šeptala Isis směrem za sebe. „Začneme za tři – dva –“

Ocelové dveře vedle nich se prudce otevřely. Kolem vířilo peří. Ven pronikl štiplavý zápach ptačího trusu.

„Tudy dovnitř!“ křikl Finnian. „Pospěšte si!“

Vypadal hrozně, byl špinavý a měl mastné vlasy. Něco v jeho očích Furii říkalo, že ho to nepoznamenalo jen zvnějšku. Rychle uskočil stranou a pokynul jim směrem dovnitř.

„Všechny bychom je vyřídily!“ zaskřehotala zobákniha, dlouhý krk ale natahovala ke dveřím, jako by za nimi nemohla zmizet dost rychle.

„Běž!“ nakázala Isis. Zůstala na místě o něco déle, aby kryla ústup. Furia koutkem oka viděla, jak se zpoza věže vynořují postavy, ale muži přišli pozdě. Mohly se s Isis konfrontaci vyhnout, prostě za sebou přibouchnout dveře a...

Na to Isis ani nepomyslela. Hodila Furii pistoli – „Chytej!“ – a ustoupila o dva nebo tři kroky zpátky na střechu. Aby na sebe upoutala pohledy všech protivníků, udělala na místě salto ve vzduchu, poletující stín černé látky. Když dopadla na nohy, obrátila tvář k  šesti mužům, kteří se právě ve dvou skupinách řítili kolem rohů věže. Isisiny prsty se pohybovaly bleskově a jako by patřily klavíristce, uháněly podél háčků na šněrovačce.

Furia se odvrátila, když z Isisiny hrudi vyrazilo světlo, stlačená síla srdce stránek, které bylo silnější než srdce jakékoli knihy, jež kdy byla vytištěna. Pohled jí padl dovnitř místnosti pro holuby na Finniana, který s  vykulenýma očima zíral ven. Ve tváři neměl ani triumf, ani strach, jen něco, co nepříjemně připomínalo hněv. Jak blízcí mu ti muži poslední tři měsíce asi byli? Žil mezi nimi a musel asi uzavírat přátelství, aby ho přijali. Jak dobře znal těch šest mužů, které teď Isis vmžiku zabila?

Hlasy venku utichly, když Isis vstoupila do věže s holubníkem. Finnian přibouchl dveře a nechal zapadnout závoru.

Isis si dřepla, z kapsy vytáhla splácnuté origami a navrátila mu tvar. Pak letmým pohybem otevřela bránu mezi refugii, tak akorát velkou, aby se do ní vešla pěst. Furia věděla, že vede do knihovny v rezidenci, do římských katakomb pod sídlem. Tam na jejich zprávu čekal Ariel.

Isis si postavila malého ptáčka origami na nataženou dlaň, něco mu pošeptala a nechala ho letět. Kolísavým máváním křídel proplul otvorem mezi refugii, aby dal Arielovi vědět, že překonali první překážku.

Maličký portál se opět uzavřel, stal se z něj mihotavý bod ve vzduchu a pak zmizel úplně. Isis u sebe měla takových mrňavých zvířátek několik a  každé bylo vycvičeno tak, aby se vrátilo k  určité knize. Ke knize, kterou u sebe měl Ariel. Origami nebyla inteligentní, ale měla dobré instinkty. Většina z  nich našla cestu dokonce i  přes prázdnotu mezi stránkami světa.

Isis a Finnian na sebe kývli jako profesionálové, jimiž také byli. Bývalá agentka, jež zabila desítky hledaných exlibri, a  bojovník odboje, který provedl nespočet útoků na instituce Adamitské akademie. Určitě bývali nepřátelé na život a na smrt, a přesto teď spolupracovali, aby dosáhli stejného cíle.

Přišli sem, aby získali mapu Sanktuaria, a nikdo nepochyboval, že stojí za to, aby se kvůli ní obětovaly životy lidí a exlibri. Mapa ukazovala tajnou cestu na nejsvatější místo Adamitské akademie, do Sanktuaria, kde se scházeli vůdci Tří rodů k poradám. Nikdo z Bratří Bardů mapu nikdy neviděl na vlastní oči. Ve skutečnosti se všichni hnali za legendou. Mapa se prý před delší dobou dostala do rukou Mardukovi a nyní byla nejvzácnějším skvostem v jeho kabinetu kuriozit.

Zakladatelé Šarlatového sálu, ze kterého se později stala Adamitská akademie, vytvořili Sanktuarium v devatenáctém století jako skryté refugium hluboko mezi stránkami světa. Portál do něj dokázali otevřít jen příslušníci Tří rodů. Jeho umístění, tak se to alespoň říkalo, bylo zakreslené v mapě Sanktuaria. Kartograf za svou opovážlivost zaplatil vysokou cenu.

Spěšně prošli místností s holuby, provázeni křikem ptáků a vířením spadaného peří. Finnian je vedl dolů po točitém schodišti. Z  hloubi šachty k nim pronikala houkající siréna a řev nižších velitelů rozdávajících rozkazy.

Isis se zničehonic zastavila.

„Něco je špatně.“

Furia k ní vzhlédla. „Co myslíš...“

A pak to ucítila taky.

„Bibliomantika,“ zašeptala. Místo jí bylo úplně prosycené. Finnian to cítit nemohl, neměl pro to smysl. Bibliomantky ale rozpoznaly důvěrně známé energie okamžitě.

„To přece není možné,“ řekl Finnian. „V Mardukově základně přece žádná...“ Zbytek nedořekl a přes tvář mu přeběhl stín. V tmavých očích se mu cosi změnilo. „Já...“ začal znovu, pak ale jen zavrtěl hlavou.

„Co se tu děje?“ zeptala se Isis příkře.

Ano, co? chtěla by vědět Furia. Na místě, kde by neměla být vůbec žádná bibliomantika, protože Marduk ve svých řadách žádné bibliomanty nestrpěl, byl vzduch doslova nasáklý nespoutanou knižní magií.

„Švábi?“ odtušila, aniž by tomu věřila. „Nebo Mardukova sbírka?“

Isis zavrtěla hlavou. „To by vysvětlovalo jenom zlomek toho, co tu je, maximálně takové lehounké šimrání.“

„Musíme jít dál!“ Finnian ukázal dolů pod sebe. „Zbývá nám jenom pár minut.“

5

C

at a Summerbelle se na bookboardech řítily nad hlavami strážců

u  hlavního vchodu, křičely urážky i  nadávky a  poutaly na sebe

pozornost všech návštěvníků trhu.

Ozvalo se nervózní řehtání a  klapot podkov. Když se Cat ohlédla přes rameno, neviděla koně, který by dupal kopyty, ale kentaura. Exlibri, kteří nevypadali jako lidé, nebyli v ghettu žádnou výjimkou, ale někteří přece jen vzbuzovali více pozornosti než jiní. Tenhle by jim málem ukradl show. Summerbelle rychle rozštěpila srdce stránky svojí dušeknihy, v letu přečetla žhnoucí písmo a z nebe nechala sjet do masy lidí blesk. Byl to jen neškodný přelud, ale doprovodné hřmění přehlušilo dokonce i sirénu uvnitř pevnosti.

Návštěvníci černého trhu se hrnuli do sousedních uliček. Někteří ještě hbitě popadli nějaké zboží rozptýlených prodejců a cpali si ho do kapes. Trhovci hrozili dívkám nad svými hlavami zdviženými pěstmi, až Summerbelle stvořila další dva blesky a nechala je udeřit zprava i zleva portálu. Tentokrát na fasádě zapraskaly jiskry a dva hlídače to strhlo na zem. Čas iluzí pominul. Bude trvat hodiny, než se muži znovu postaví na nohy.

Cat uměla na bookboardu jezdit dobře a řídila ho jen tlakem nohou. Vyžadovalo to trochu cviku, aby člověk dokázal na letící knize stát zpříma a neztratil rovnováhu. Během doby, co žila v ghettu, tu a tam na nějakém bookboardu letěla, ale nikdy neměla svůj vlastní. Až v  posledních dvou týdnech začala pravidelně trénovat – někdy spolu se Summerbelle, ale většinou sama. Za ty roky strávené na střechách Libropolisu se naučila udržet balanc ve velkých výškách a teď se jí to hodilo. Pohybovala se téměř jako tanečnice, cítila se volně a lehce jako pírko, když jí do obličeje vál vítr a rozcinkával zipy na její kožené bundě.

Většina bibliomantů nad hračkami, jako jsou bookboardy, ohrnovala nos. Cenili si knih, díky kterým se člověk může něco dočíst, ne něco obletět. Naproti tomu Furiin dědeček Cassius Faerfax už před desetiletími propadl vytváření bibliomantských zázraků a  vyrobil živou čtecí lampu a  mluvící křeslo v  rezidenci. Ani jistý Francouz jménem Jean-Louis de Ville se takovým experimentům nebránil. V roce 1890 se rozhodl, že už má dost tahání těžkých svazků v knihovně, a chvíli nato stvořil knihy, které tuhle práci dělaly místo něj. Ležely vždy úplně vespod věží z knih a na povel dokázaly převážet stohy jeho sídlem ve francouzském Auvergne. De Ville pro svůj vynález vymyslel složitý název, ale ten už byl docela zapomenutý. Před pár lety objevila jeho výtvor mládež Libropolisu a pojmenovala ho jednoduše bookboard. Cat věděla o osmi, které se ve městě používaly. Pověděla o nich Isis a ta krátce nato do rezidence přinesla dva kousky. Protože knihy měly vlastní bibliomantskou energii, mohla je používat i Cat, i když přece jen ne tak dlouho, jako kdyby byla bibliomantkou. Po několika minutách klesly k zemi a dalo se na nich opět létat až za pár dní.

V  uličkách kolem Mardukovy pevnosti už teď byli jenom hlídači a poplašení trhovci. Rváči ve službách šéfa podsvětí se podle všeho nedokázali rozhodnout, jestli mají dřív pomáhat uvnitř pevnosti se švábí pohromou, nebo radši pochytat ty holky na bookboardech. Někteří po původkyních nepokoje pálily ze svých pušek a pistolí.

Jedna z kulek minula Cat o vlásek, když letěla v ostré zatáčce a vražednou rychlostí se řítila nad plachtami stánků. Instinktivně se stáhla, aby pro kulku představovala menší cíl. Zdálo se, že se otevřená kniha pod jejíma nohama zmítá, ale to bylo jen odporem vzduchu. Jean-Louis de Ville nestvořil knihy k takovým rychlostem; bylo to, jako by hnala tažnou mulu dostihovou dráhou. Zbývá jim ještě tak pět šest minut, pak k zemi klesne nejprve Catina kniha a o něco později i ta Summerbellina. Do té doby musí udělat všechno pro to, aby ostřelovače na střechách odlákaly od Furie a Isis.

Cat dala Summerbelle znamení. Tady dole už způsobily zmatku dost. Mladá bibliomantka se právě s  vlajícími bílými vlasy vyhýbala salvě střel. Kdo narušil černý trh, ten se z toho s přátelským varováním nedostal. Marduk měl svoje gorily dobře vycvičené.

Cat se Summerbelle teď obě stoupaly nahoru, až dosáhly okraje střech. Cat se položila ještě níž, levou nohou zatlačila do knižní stránky trochu silněji a začala zatáčet. Bookboard prosvištěl mezi dvěma štíty, takže už ho zdola nebylo možné trefit. Cat ale netušila, kolik ostřelovačů na střeše už ji má na mušce.

Když letěla průrvou mezi dvěma příkrými taškovými střechami, prohnala se kolem ní Summerbelle a gestikulovala svou dušeknihou.

„Tři takoví byli hned za mnou!“

„Na bookboardech?“

„Košťata by měla násadu, no ne?“

Cat zaklela. „Bibliomanti?“

„To si nemyslím. Ale dva mají pušky a třetí obušek.“

Letěly teď bok po boku mezi dvěma řadami střech, hlouběji v rozeklaném pohoří z kamene a hliněných cihel. Všechno tu pokrýval mech. Tam kde byly ucpané okapy a roury, se po posledním dešti vytvořily zatuchlé kaluže. Na nebi poletovali ptáci vystrašení sirénou.

Cat pohlédla k  hřebeni střechy vpravo nad nimi. Slyšela za ním hlasy. Každou chvíli se tam musí objevit jejich pronásledovatelé.

„Odlákám jejich pozornost,“ křikla Cat, když přelétaly nad temným nádvořím. „Myslíš, že bys je mohla dostat zespoda?“

Summerbelle se dlouho nerozmýšlela a udělala na bookboardu kličku. O chvíli později se pustila dolů do stinné hlubiny. Cat vyskočila do vzduchu, otočila se přitom a oběma nohama bezpečně přistála na otevřených stránkách. Letěla teď pozadu a na chvíli dostala závrať.

A už k ní mířili. Jeden po druhém se přehnali přes hřeben střechy a sledovali ji s odstupem asi třiceti yardů. Ti dva s puškami na ni v letu namířili. Bylo naivní si myslet, že Mardukovi lidé nejsou připraveni na útok ze vzduchu.

Začala s bookboardem trochu kličkovat a nahnalo jí strach, když viděla, s jakým klidem na ni oba muži míří, nerušeni rychlostí ani protivětrem.

V příštím okamžiku přeletěli nádvoří. Nikdo se nepodíval dolů.

Tentokrát se Summerbelle nerozhodla pro ohňové kouzlo. Posledního muže popadla ve vzduchu jakási neviditelná ruka a  hodila ho střemhlav proti nejbližší střeše. Jeho křik zanikl v explozi střešních tašek. Jednoho ze střelců strhla tlaková vlna do hlubiny a narazila s ním do štítu, který se pod náporem zřítil.

Třetí muž už ale nádvoří přelétl a stále ještě mířil zbraní na Cat. Ta pobídla bookboard do strmého vzletu, hned poté se vrhla zpátky dolů a zároveň vlevo. Kulka prosvištěla kolem a roztříštila zamazané střešní okno. V  letu pozadu Cat téměř ztratila rovnováhu, máchala pažemi a  málem se zastavila o  zeď, která se vynořila z  ničeho nic. Když zase bezpečně stála, uviděla, jak Summerbelle střelce dohání. Právě se chtěl otočit a  vypálit na ni, když kolem něj prolétla a  udeřila ho pěstí do hlavy. Vykřikl a zapotácel se, vypadal, jako by se chtěl chytit své pušky, a najednou neměl pod nohama žádnou knihu. Bookboard se hnal dál bez něj a plácl sebou do kaluže. Muž narazil do hřebene, převalil se přes něj a zmizel na druhé straně střechy.

O pár vteřin později už byla Summerbelle vedle Cat, která se právě otáčela po směru letu, tentokrát ale mnohem opatrněji.

V uších jí burácel tlukot vlastního srdce. „To nebylo nejhorší.“

„Trefil tě?“

„Minul o celé míle.“ Cat se na ni usmála. „Vážně to bylo dost působivý.“

Summerbelle měla rudé tváře, možná jen z  té námahy. „Otočíme to? Jestli šlo všechno hladce, tak už jsou ostatní v budově.“

Cat se rozhlédla po dalších nepřátelích, žádného ale nenašla. Přesto tomu klidu nevěřila. „Mám lepší nápad.“

Summerbelle pozvedla jedno tmavé obočí.

„Půjdeme za nimi,“ řekla Cat.

„Ale plán...“

„Se může změnit.“ Možná ji Finnian potřebuje. Zcela jistě potřebuje ona jeho. „Třeba by se jim hodila pomoc.“

Summerbellina tvář se zakabonila. „Budeme se držet toho, na čem jsme se všichni dohodli.“

„Tenkrát jsme ale ještě nevěděli, jak to tady nahoře půjde lehce.“

„Lehce?“ Vráska mezi Summerbelliným obočím se prohloubila.

Cat ukázala před sebe. „Poslední hala je tamhle. Zkusíme tam...“

„Ne, poletíme...“

Cat už neposlouchala a zrychlila na bookboardu vpřed.

6

B

ílý kůň balancoval zdánlivě bez tíže na špičce rohu, který mu čněl

z čela jako dlouhá čepel. Stál uprostřed místnosti hlavou dolů. Přední

nohy mu vodorovně trčely směrem od těla, zadní měl natažené vzhůru. Až při bližším pohledu si Furia všimla tenkých drátů, které ho poutaly ke stropu. To díky nim bylo tohle bizarní kejklování s rovnováhou možné.

Nevzpomínala si, že by někdy viděla něco tak krutého a krásného zároveň. Zvíře bylo vycpané a  velmi realisticky naaranžované do pozice, kterou by samo od sebe nikdy nezaujalo.

„To je opravdický jednorožec?“

„Poslední,“ řekl Finnian.

Furia s Isis si vyměnily pohled.

„Taxidermie je vedle bibliomantských artefaktů druhou Mardukovou vášní.“ Finnian vypadal, že se snaží projít sálem co nejrychleji, ale Furia a  Isis se ještě nepohnuly z  místa. Obě zíraly nahoru na jednorožce, který se před nimi vznášel ve vysoké hale.

„On je vycpává?“ vyhrkla Isis. „Exlibri?“

„Ti s lidskou podobou ho nezajímají. Jenom ti ostatní.“

Furia měla pocit, že by se měla krýt, protože Isis každou chvíli vybouchne.

„Vědí o tom jeho kontakty z Akademie?“ zeptala se bývalá agentka.

„To mi řekni ty,“ opáčil Finnian. „To ty jsi pro ně pracovala, já ne.“ Chvíli se zdálo, jako by chtěl Isis popadnout za ruku a odtáhnout ji za sebou. Byla zesláblá, ale pořád by mu dokázala zlomit zápěstí jediným pohybem. „Knižní švábi je nezdrží napořád. Každou chvíli se tu může objevit hlídka.“

Ze střechy je sem Finnian vedl skrytými cestami, labyrintem chodeb a  dvorů. Knihovna odsud byla, co by kamenem dohodil. Přes stěny zřetelně slyšeli hlasy mužů, směsici nadávek a znechucených výkřiků, jak se snažili zvládnout švábí pohromu.

Strop sálu se klenul jako ve staré nádražní hale a sestával ze špinavých skleněných tabulí. Proti tlumenému dennímu světlu byla vidět jemná mříž, která se táhla po skle. Visely tu lampy na dlouhých kabelech, ale všechny byly vypnuté. Pohybový senzor ale i  tak aktivoval řadu bodových reflektorů, které zahalily ty nejúžasnější artefakty bílým světlem.

Ve vitrínách a  prosklených skříňkách se nacházely desítky vycpaných exponátů. Většina byli živočichové a  pohádkové bytosti, které Furia nedokázala přiřadit k žádné knize. Na dvou nohou tam stál krokodýl velikosti dítěte, držel deštník a kouřil dýmku. Medvědice, která byla od hlavy k  patě ověšená šperky, se spolu se svými dvěma mláďaty prohlížela ve vysokém secesním zrcadle. Lev, jenž seděl na trůnu jako král, měl na hlavě korunu z paroží. Pár zajíců byl naaranžovaný do ohyzdné imitace boxerského zápasu, dvě opice hrály na pokerovém stole karty a jedna zebra zamrzla uprostřed pohybu při běhu stepí. Všechna zvířata na sobě nesla znaky, které je odlišovaly od běžných jedinců jejich druhu. Opice na sobě měla připevněná netopýří křídla, lev měl šest nohou, zajíci lidské ruce. Obrovské labutí perutě na zebřích zádech vypadaly, jako by se měly v příští vteřině vznést do vzduchu.

V  neosvětlených vitrínách a  regálech se ztrácely další postavy. Na stěnách visely hlavy namontované na deskách, bizarní míšenci s téměř lidskými rysy. V  celém sále byla cítit kožešina, chemikálie a  naftalín proti molům.

Finnian zatahal Furii za ruku. „Musíme jít dál!“

Klopýtala pár kroků za ním a cítila na sobě pohledy bezpočtu skleněných očí. Musela se přinutit, aby se nedívala, když v pološeru procházeli kolem výklenků s  dalšími skupinami, které byly všechny naaranžované do prapodivných výjevů. Už dávno jí bylo špatně a jen se to zhoršovalo.

Před nimi se vynořila dvoukřídlá brána vedoucí do druhého výstavního sálu. Mapa Sanktuaria se podle Finniana nacházela ve vedlejší místnosti třetí haly. Sám tam nikdy nebyl, ale slyšel o tom mluvit muže z Mardukovy bandy. Cat byla jediná, kdo už jednu z místností viděl zevnitř. Tenkrát sem vnikla stropem druhé haly.

Finnian pootevřel dveře tak akorát, aby mohl nakouknout dovnitř. Varovně zvedl ruku.

„Co je?“ zeptala se Isis netrpělivě.

Otočil se a přiložil si prst na rty. Ze směru, kterým přišli, pronikal sálem rámus. V předchozí hale bylo několik mužů a někdo neúspěšně lomcoval klikou. Finnian za sebou zamkl kradeným klíčem. Někdo utrousil poznámku, někteří se zasmáli a pak skupina pokračovala směrem ke knihovně.

„Dobře,“ řekl Finnian a proklouzl bránou.

I druhá hala byla plná vitrín a skříněk. Spočívaly v nich předměty z dějin bibliomantiky, od plnicích per historických osobností, kalamářů a  psacích bloků až k  ohromným tiskařským lisům, na kterých vznikla raná bibliomantská díla. Z jedné z polic musela Cat ukradnout tu mumifikovanou ruku bibliomanta, kterou později předala Finnianovi. Ojediněle tu byly k vidění knihy, i když jich nebylo mnoho; pro ty měl Marduk svou knihovnu.

Prošli půlkou sálu, když Furii někdo zezadu popadl. S  varovným syknutím ji Isis natlačila k jednomu z regálů. „Finniane!“ šeptla. Prudce se otočil, všiml si, že ukazuje ke stropu, a přitiskl se k policím vedle Furie.

Pod klenutým stropem se něco pohybovalo, sotva viditelné před sítí železných mříží zvenčí. Bylo to maličké, ne větší než vážka. Kousek dál v pravidelném rozestupu následovaly další čtyři body.

„Origami,“ zašeptala Isis. „A nejsou od nás.“

Furia si myslela, že existují jen v  katakombách knihovny v  rezidenci. Její předci tam stvořili první origami proto, aby požírala prach z regálů. Brzy ale Faerfaxovi nad svým výtvorem ztratili kontrolu. Origami se neřízeně množila a  v  nekonečných chodbách jich žily tisíce. Později Isis s Arielem rozhodli, že některá vycvičí a použijí jako posly. Že je jako špehy nasadil i Marduk, však bylo překvapivé.

„Trochu moc bibliomantiky,“ řekla Isis. „Něco takového by tu vůbec nemělo být.“

„Měl jsi nás před nimi varovat!“ šeptla Furia vyčítavě směrem k Finnianovi.

„Nevěděl jsem o nich,“ namítl. „Možná je má jenom tady v sálech.“

„Cat se o nich taky nikdy nezmínila,“ řekla Furia zamyšleně.

Řada pěti ptáčků origami plachtila vysoko na jejich hlavami pryč. Furia rozpoznávala jejich kontury, špičatá křidélka a hranaté končetiny.

Než se Isis stačila dotknout háčků na své šněrovačce, měla už Furia otevřenou dušeknihu a rozštěpila srdce stránky. Mezi vrstvami papíru zářilo písmo jako kovové ornamenty v kovářské výhni.

„Nech to na mně,“ řekla směrem k Isis a soustředila se na pět mrňavých bodů pod stropem haly. Právě změnily formaci na široký trojúhelník a klesaly dolů.

Furia měla v krku knedlík, když předčítala tajná slova zevnitř srdce stránky, tak tiše, že ji snad neslyšel ani Finnian hned vedle ní.

Origami uprostřed vzplálo, narazilo do dalšího a zapálilo ho také. O dvě vteřiny později shořelo i třetí. Oba ptáčkové po vnějších stranách rozčileně odlétli vpravo a vlevo. Furia se soustředila na jednoho z nich, v myšlenkách se sama stala vlnou žáru, svištěla ke stropu sálu – a o vlásek minula. Podcenila hbitost malého špióna. Rychle skočila kupředu, až ho zase viděla před sebou, a  přečetla další větu ze srdce stránky.

Origami s praskotem zmizelo v efektním kouřovém obláčku, hned nato se dolů snesl popel. Teď už zbývalo jen jedno.

Isis se hnala za ním, ale Furia ji zarazila. „Já ho dostanu.“

Origami spěšně letělo k zavřenému vchodu do druhé haly. Kdyby bylo jen o maličko větší, asi tak jako opravdový ptáček, nedokázalo by se úzkou štěrbinou nad bránou prodrat. Takhle ale mířilo přímo k ní.

Furia za origami vypálila žár jako šíp z kuše. Už okamžik předtím, než narazil do rámu dveří, cítila, že svůj cíl minula. Origami se protáhlo štěrbinou a zmizelo.

S nadávkami utíkala k bráně, chtěla ji rozrazit a pronásledovat papírového ptáčka do předchozího sálu. Ale bylo už pozdě, Finnian za nimi zamkl i tenhle vchod.

Provinile se podívala na Isis. Ta ale jen pokrčila rameny. „Pojď, musíme si pospíšit!“ Možná byla na nějaké výčitky jednoduše už příliš vyčerpaná.

„Bude varovat Mardukovy muže!“

„Ti už budou stejně dávno vědět, že ti knižní švábi měli jenom odvést pozornost.“ Finnian se podíval na svoje náramkové hodinky. „Máme zpoždění. Několik mužů už nejspíš všechno pročesává a hledá vetřelce.“

O pár chvil později přišli k bráně do třetího sálu.

7

Z

e vzduchu našla Cat místo, kterým už jednou do Mardukovy pev

nosti pronikla. Tenkrát přišla v noci, pěšky přes střechy. Mezitím

položili přes sklo obrovskou mříž. Z celé duše proklínala Marduka, tohle místo i celý zpropadený plán.

„Otočíme se,“ řekla Summerbelle.

Cat zavrtěla hlavou. „Někde tam dole je Finnian.“

„Isis a Furia ho vezmou s sebou, až odsud zmizí.“ Summerbelle ale měla v  hlase něco, co upoutalo Catinu pozornost. Jako by tajně sdílela její obavy.

Za normálních okolností byly střechy tří sálů hlídány, ale Mardukovi nižší velitelé museli odvolat i tyhle muže. Z jiné části pevnosti zaznívala změť hlasů. Cat přemýšlela, jak dlouho ještě knižní švábi tu bandu asi zdrží.

Zničehonic udělala Summerbelle ve vzduchu kličku a divoce letěla cikcak k nedalekému štítu. Cat nahoře zahlédla ještě jeden obrys, postavu s puškou. Summerbelle se zapřela proti větru, zatímco štěpila třepotavé stránky svojí dušeknihy a  vytvářela opar z  roztančených písmenek, která se stahovala kolem střelce. Ozvala se rána, letěla ale do prázdna, pak už byla Summerbelle u cíle, nakročila si a vysokou rychlostí se pustila k písmenkové mlhovině. O okamžik později zazněl tupý úder a  výkřik, pak se do vzduchu vysokým obloukem vznesla puška a hned za ní muž, který sklouzl dolů po střeše a zmizel za štítem. Oblak z písmenek se rozestoupil a vybledl.

„To bychom si klidně mohly na čelo nalepit terče,“ volala Summerbelle, když se vracela ke Cat.

„Dokážeš tu mříž sundat?“

Bibliomantka klesla níž, až se nakonec nad mříží vznášela asi v dvoumetrové výšce. Tři sály seshora připomínaly staré tovární haly. Každá z klenutých prosklených střech byla velká asi jako basketbalové hřiště. Mříž, která pokrývala tabulky, vypadala z  velké výšky jemně jako filigrán, ale zblízka se ukázalo, že to je pevná ocelová konstrukce. Sklo pod ní bylo od kovu vzdálené asi na délku paže.

„Když ji zkusím seshora zničit pomocí bibliomantiky, zřítí se polovina střechy,“ podotkla Summerbelle po krátké obhlídce. „Pak tu budeme mít celou bandu dřív, než se nadějeme. Kromě toho nevíme, jestli by to vyšlo. Možná by se rozbilo jenom sklo a mříž by zůstala nepoškozená. A navíc by byla katastrofa, kdyby pod tím zrovna procházel Finnian s ostatními.“

Cat chvíli přemýšlela. „Nemůžeš to... co já vím, třeba ohnout?“

Summerbelle slétla ještě níž, dřepla si na knize a  naklonila se dopředu natolik, aby se mohla kovu dotknout. Mřížoví bylo tlustší než její prst. S povzdechem se zase narovnala. „Bez šance.“

„Neříkáš to jenom proto, aby...“

„Kdybych jen mohla Finnianovi a ostatním pomoct, udělala bych to!“

Cat ji ještě nikdy nezažila takhle odhodlanou. „Ty o něj máš strach,“ řekla tiše.

Summerbelle se chvíli vyhýbala jejímu pohledu, pak se opanovala a přikývla. „O něj a o Furii. Ještě toho tolik neumí a já jsem od začátku byla proti tomu, abychom ji brali s sebou.“ Znovu se podívala na širokou mřížovanou klenbu, která se před nimi rozprostírala jako pahorek z oceli a skla. Najednou zavřela oči. „Počkej.“

Cat pokrčila kolena, aby mohla v případě potřeby bookboard rychle otočit. „Jsou tu ještě další?“

Summerbelle se pomalu dala do pohybu. Poodlétla několik yardů vpřed a zase se zastavila. Cat se snažila najít místo, kam se dívala, nedokázala ale nic rozpoznat.

„Tamhle!“ Summerbelle ukazovala nataženou paží k nejvyššímu bodu klenby. Očividně měla kromě všech dalších předností ještě také záviděníhodně ostrý zrak.

Cat se vznášela vedle ní a mžourala stejným směrem. Nic. Jen jedna čtvercová mříž vedle druhé, každá stejně velká jako skleněná tabule pod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.