E-kniha: Stránky světa – Kniha krve – Kai Meyer

k

a

i

mey

e

r

Stránky světa

Kniha krve

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Kai Meyer

Stránky světa: Kniha krve – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

k

a

i

mey

e

r

stránky

sv e ta

ˇ

kniha krve

Přeložila Kristýna Wanková

Originally published as „Die Seiten der Welt. Blutbuch“

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2016

Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D – 69469 Weinheim

Translation © Kristýna Wanková, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7544-668-8

ISBN e-knihy 978-80-7544-717-3 (1. zveřejnění, 2018)

první cást

portálov é lode

ˇ

ˇ

7

1

P

rázdný sál obývali duchové knih. Jejich vůně už dávno vyprchala,

ale i  po letech se mezi holými zdmi šepotavě rozléhala ozvěna

jejich příběhů.

V jednom okamžiku byla bývalá čítárna Britského muzea jako po vymření, v  příštím už na jedné z  galerií vysoko nad okrouhlou halou stáli žena a muž. Po dobu jediného mrknutí oka jim v zorničkách žhnulo zlato, jako odlesk zakleté hodiny soumraku.

Isis se jednou rukou chytila kovového zábradlí. „To já jenom kvůli té výšce,“ řekla a odolávala třasu v nohou. Nechtěla, aby si její společník všiml, jak je vyčerpaná.

Duncan shlédl přes zábradlí do hloubky pod nimi. Obavy o  Isis neskrýval dvakrát dobře – samozřejmě ji prokoukl. Dřív bývali mistři v  obelhávání lidí a  uchovávání tajemství. Ale když se jejich pohledy setkaly dnes, byl jim všechen talent klamat ostatní úplně k  ničemu. Četli ve tváři toho druhého jako v popsaném papíru.

Kdysi tu regály s  knihami sahaly do výšky tří poschodí, ale poté co se národní knihovna z muzea odstěhovala a přesunula do jiné části Londýna, zůstaly stěny kolem čítárny holé. Nějakou dobu se kopulovitá stavba na nádvoří muzea ještě používala jako výstavní sál, ale nyní byly její dveře zamčené a lampy zhasnuté.

Vysokými okny kolem dokola kopule padalo dovnitř noční osvětlení ze dvora, slabá žluť, která sotva dosáhla na podlahu čítárny. Opačnou stranu ohromného rondelu mohl člověk jen tušit. Jestli se tam ve stínu někdo ukrýval, nebylo na tu dálku vidět.

„Jsme tu sami,“ řekl Duncan, který opět myslel na to samé jako Isis.

„Já vím.“ Byla slabá, ale ne tolik, aby necítila přítomnost někoho cizího. A to i přesto, že byl vzduch v čítárně stále prosycený bibliomantikou, i když odsud knihy odvezli už před lety. Mělo to více důvodů. Nejdůležitější z  nich se ukrýval hluboko pod podlahou sálu, v  tajné hrobce jeho stavitelů.

Kniha, kterou Isis s Duncanem použili, aby sem skočili, už se rozplynula ve vzduchu. Stejně tak musel zmizet její protějšek, který byl před dávnými časy uložen do tajné police ve stěně. O knihách ve zdech věděla jen hrstka zasvěcených, především agenti Adamitské akademie.

Od zániku Sanktuaria uplynulo jen pár dní, svět bibliomantů byl vzhůru nohama. Takzvaný Výbor pro spořádaný přechod, který momentálně představoval vládu, měl plné ruce práce s  tím, aby si upevnil postavení a etabloval Rachelle Nebeskou jako novou tvář Akademie.

K tomu se přidávalo ohrožení ze strany myšlenek, které povstávaly ze zlatavých hlubin mezi stránkami světa a  ničily jedno refugium za druhým. Od vysoko položených refugií jako Libropolis nebo Unika byly ještě daleko, ale už se nesly zvěsti o panických evakuacích ze spodních oblastí. A nikdo nevěděl, jak šíření myšlenek zastavit.

Duncan se opřel o zábradlí a pohlédl do pološera. Nacházeli se na vyšší ze dvou galerií. „Nelíbí se mi to. Jestli tady Atticus vážně byl, tak pro to musel mít sakra dobrý důvod. A to zase podle všeho znamená, že tu jsou nějaké pojistky. Ochranné mechanismy. Bibliomantské blokády.“

Atticus Arbogast býval jejich učitel na lyceu LeCarré, vůdce všech agentů Akademie a úhlavní nepřítel odboje. Duncan ho v Sanktuariu zabil. Isis se teprve včera podařilo kontaktovat jeden ze svých zdrojů na lyceu. Dozvěděla se od něj, že se Atticus ještě před několika týdny pokoušel zjistit víc o setkání bibliomantů s myšlenkami. Jedna ze stop ho zavedla až sem do Britského muzea, do tajné knižní hrobky pod čítárnou.

Duncan klouzal pohledem po okolí a také Isis hledala známky nebezpečí. Nemohla s naprostou jistotou vyloučit, že je její zdroj vlákal do pasti. Ze zkušenosti věděla, že loajalita bývá první obětí převratu. Muži a  ženy, kteří pohrdali Třemi rody, teď mohli být věrně oddáni Výboru. A nikdo ještě nevěděl, jakou roli v budoucnu sehraje Rachelle Nebeská a zda její mládí a hezká tvářička nepřinesou novým mocipánům nečekané sympatie.

Isis se na okamžik úkosem zahleděla na Duncana. Tmavé vlasy mu sahaly až na ramena, měl krátký a hustý plnovous. Jeho tváře jí připadaly propadlejší než před pár dny a s pocitem viny si uvědomila, že se sotva kdy zastavili, aby si dali něco k jídlu. Ona sama hlad nepociťovala od té doby, co se nad jejími myšlenkami jako stín vznášela závislost na Absolonově knize. Píchlo ji u srdce z toho, jak nesobecky Duncan podřídil svoje potřeby těm jejím. Nejraději by natáhla ruku a dotkla se jeho tváře, ale měla strach, že by to špatně pochopil. Nechtěla, aby si pohyb vysvětlil jako pokus vzít mu Absolonovu knihu. Už jen při představě, že by si o ní mohl myslet, že je až takhle zoufalá, se natolik zastyděla, že podobná gesta raději úplně pustila z hlavy.

Dnes v noci přišli do Londýna, aby se dozvěděli víc o záhadném nebezpečí v hlubinách. Při zániku Sanktuaria myšlenky pohltily Furii – Furii Salamandru Faerfaxovou, poslední bibliomantku z  rodu Rosenkreutzů, sotva šestnáctiletou a už několik dní nezvěstnou. Možná mrtvou.

Jenže něco takového Isis nechtěla připustit. Udělá všechno, aby Furii našla nebo si byla alespoň jistá jejím osudem. A už jí nezbývá moc času. Za čtyři, nejvýš pět týdnů ji závislost na Absolonově knize připraví o život. Už teď cítila, jak z ní kniha vysává síly a otravuje jí rozum. Někdy už nebyla schopná jasně myslet a v takových chvílích bylo jejím jediným přáním otevřít Absolona a číst si v něm.

Ve  světlých okamžicích si musela přiznat, že už nad sebou téměř nemá kontrolu a dychtivě pokukuje směrem k Duncanovi, který pro ni knihu uschoval u sebe. Několikrát už stačilo málo a byla by mu ji vyrvala násilím, jako kdyby Furia, odboj a dokonce ani její city k Duncanovi nikdy neexistovaly.

„Vyřídíme to tady co nejrychleji,“ řekla. „Čím dřív odsud zmizíme, tím líp.“

Duncan přikývl. „Tak do toho.“

Potichu sešli úzkým schodištěm z galerie a dostali se až na podlahu kopulovitého sálu. Dřív tu učenci z celého světa studovali svazky Britské knihovny. U jednoho ze čtenářských pultů, které už odsud dávno odstranili, napsal Karl Marx svůj Kapitál. Přes den představoval klenutý strop umělecké dílo ze zlatého zdobení a ploch v barvě holubí modři na krémovém podkladu. V  noci však vypadal, jako by byl potažený černočernými pavučinami, vrstva za vrstvou utkaná z přediva stínů.

Na východní straně čítárny položila Isis obě ruce na stěnu. Cítila, že tu půldruhého století stály knihy, v řadách regálů míle a míle dlouhých. Zmocnil se jí smutek z toho, že se časy změnily a budova o své knihy přišla. Každá opuštěná knihovna sálala melancholií, která v jejím trámoví a v maltě zůstávala ještě desítky let, stejně jako pach starého ohně. A vznášel se v ní dozvuk psaného slova, ozvěna, které si Isis všimla už při příchodu.

Zavřela oči a plně se soustředila na neviditelný vír slov, který bude kruhovým sálem kroužit až do konce věků. Věnovala mu veškerou pozornost, dokud v mysli neuviděla jeho hlásky, a začala šmátrat po Atticusových stopách, bibliomantských artefaktech, které se dají srovnat s  otisky prstů. S  vypětím sil jich na jednotlivých písmenech objevila hned celou řadu. Ujistila se, že žádnou nepřehlédla, a seřadila odpovídající hlásky z chaosu v jediné heslo. Když ho nakonec viděla před sebou, všimla si, že se stěnou na jeho pozadí se něco děje. Oddělil se z ní mihotavý pravoúhelník velikosti člověka a otevřel v ní tajný vstup.

Když Isis Duncanovi naznačila, že ji má následovat, došlo jí, že nic z toho neviděl. Moc, kterou jako Siebensternova exlibra vládla, jí pozvolna přešla do krve. A to natolik, že zapomínala, že Duncan je sice velmi nadaný bibliomant, ale nemá ani zlomek jejích schopností.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se a  ohromeně hleděl na otvor ve zdi. Neviděl ani krouživý vír z hlásek, ani heslo.

„Ten ochranný mechanismus, z kterého jsi měl strach,“ odpověděla a bojovala se závratí. „Vyřadila jsem ho.“

„Jen tak?“

„No jo, jen tak...“ Podařilo se jí chabě se usmát.

Jeho úžas se mísil s nemalými obavami. „A co by se stalo, kdybys nebyla...“

„Nejspíš bychom ten vstup dokázali otevřít tak jako tak. Ale daleko bychom se nedostali.“ Ukázala do tmavého otvoru. „Ti, kteří to tady postavili, byli opatrní. A někdo snášel velkou bolest, než Atticusovi to heslo prozradil.“ Všimla si, že se jí Duncan už nedívá do očí, ale na ústa. Automaticky si hřbetem levé ruky přejela přes horní ret a uviděla krev.

„Krvácíš z nosu často?“ zeptal se Duncan ustaraně.

„Nemívám ani rýmu.“

Krvácení z nosu bylo nejspíš známkou toho, že rychle ztrácí síly. Ne bibliomantské síly – to její tělo ji dřív nebo později zradí. Sama sebe se ptala, jak dlouho před smrtí k tomu dojde. Duncan nejspíš odpověď znal, ale nechtěla s ním o svojí závislosti na Absolonovi zase diskutovat.

„Dej mi tu knihu,“ řekla. Tiše dodala: „Prosím.“

Duncan se podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. „Za pět hodin.“

To nechápe, že se z  podstaty věci časové rozestupy stále zkracují? „Potřebuju ji teď! “

„Brzo už budeš potřebovat jenom ji. Proto se tomu říká závislost.“ Lehce zatnul svaly, jako by se připravoval na útok. Snažil se, aby to nebylo poznat, a myslel to dobře, ale bylo to zbytečné. Isis stočila pohled ke kapse, v níž knihu v tmavě modré, plátěné vazbě nosil, a srdce se jí rozbušilo. Tady je, úplně blizoučko. Stačí si pro ni jen sáhnout, otevřít ji a přečíst si slova, která Alexandre Absolon sepsal před více než stovkou let. Existují jen tři takové svazky a  dva z  nich jsou ztracené. Duncanův výtisk je její jedinou šancí.

„Dej mi ji!“ žádala znovu. Vzadu v hlavě se jí formoval cizí nápad roztříštit mu lebku o zeď a pak strávit celou věčnost s knihou. Posadí se na zem a nasaje do sebe Absolonova slova. Do svítání stihne celý svazek a pak začne zase od začátku.

„Isis!“

Nebyl to Duncan, to promlouval hlas nějaké dívky.

„Furie?“ Isis se na místě otočila a ona tam stála. Furia byla středně vysoká a  měla blonďaté vlasy, které jí spadaly přes černou koženou bundu. Zpod krátké šedé sukně jí vykukovaly vínově červené punčochy, celé rozdrásané a roztrhané. Obutá byla v těžkých černých botách. Přesně to samé – ačkoli to pro ni bylo netypické – na sobě měla, když bojovali o Sanktuarium.

„Isis,“ řekla Furia znovu a natáhla k ní paži. Její obrysy se mihotaly, kůži měla zalitou světlem.

Isis se otočila zpět k Duncanovi a všimla si, že drží svou dušeknihu otevřenou natolik, aby mohl mezi její stránky vsunout prst. Ze štěrbiny zářilo světlo. Pochopila, co dělá.

„To si vážně myslíš, že bych ti tady na to...“ Zmlkla, protože jí došlo, že už svého cíle dosáhl. Furiin přízrak, který vytvořil, ji v myšlenkách na pár vteřin odvedl od Absolonovy knihy – teď, v počátečním stádiu závislosti, to stačilo. Stále ještě Absolonovu přitažlivost cítila, ale její vlastní vůle už byla opět dost silná, aby tomu odolala. Alespoň na chvíli.

Duncan zavřel dušeknihu, světlo srdce stránky pohaslo. Když se Isis ohlédla přes rameno, byla pryč i iluze Furie.

„Mrzí mě to,“ řekl Duncan.

„Ne, mě to mrzí.“ Vyhnula se jeho pohledu, pak ale rozhodně zvedla bradu a  pohlédla mu přímo do očí. Přitom k  němu o  krok popošla a přece jen se dlaní opatrně dotkla jeho tváře. Jestli se obával, že je to trik, jak mu vzít knihu, zamaskoval to úsměvem.

Ona to přitom myslela tak vážně jako máloco. „Bez tebe...“ začala, ale nechala větu viset ve vzduchu.

„Nedovolím, aby tě to dostalo,“ zašeptal. Jako by Absolonova kniha byla divokým zvířetem, do kterého by se mohl pustit, jakmile se k Isis příliš přiblíží. Jemně položil svou ruku na její. Měl teplé prsty, ona ledově studené.

„Tak ať už to tady máme z krku,“ řekla. Před dlouhou dobou přestáli vztah i  rozchod, aniž by se vzájemně zabili. Tak by se jim mělo podařit dostat se ve zdraví i odsud.

Duncan od ní odhlédl směrem k otvoru ve zdi, sevřel rty a přikývl. Ustaraně svraštil tmavé obočí. Pak se naklonil a políbil ji na čelo. Bylo to už dávno, kdy se jí někdo takhle dotýkal. Pocit, který při tom zažívala, jí teď připadal tak cizí, až ji to vyděsilo. Pod černou kápí se otřásla, protože musela myslet na to, co je neodvratně čeká. Srdce stránek v její hrudi netloukla tak jako obyčejné srdce. Kdyby teď otevřela knihu, kterou uvnitř má, její světlo by jistě ozářilo celou čítárnu. A  to není dobrý nápad, když před zamčenými dveřmi hlídá bezpečnostní služba muzea.

Než mohla něco říct, Duncan se na ni usmál a odešel směrem k otvoru ve zdi. Jeho dušekniha byla ohmataný román o Jamesi Bondovi se zlomeným hřbetem a i teď ji Duncan široce ohýbal, když v ní špičkou prstu štěpil stránku. Stříbřitá záře vyhnala z tajného vstupu temnotu, postupně se ukázalo schodiště.

Na křehkých papírových nožkách se k  nim belhalo zažloutlé origami. S námahou se vysoukalo přes okraj nejvyššího schodu, uklouzlo a svalilo se dozadu.

Když narazilo na zem, rozpadlo se v prach.

2

N

oc byla nekonečná a vítr páchl popelem. Blesky čas od času pro

trhly černou mračnou clonu a vyjevily červenohnědé klokotání,

jako by někdo otevřel dveře vysoké pece. A  přesto se dolů nesnášelo teplo. Vládl tu ledový chlad, dokonce i  tváří v  tvář strašlivému žáru, který běsnil nad mračny místo oblohy.

Furia šplhala sopečnou skalou nahoru, byla vyčerpaná a bolely ji klouby. Na sobě měla maskáče a příliš velký šedivý svetr, které jí navlékli, když se dostala do Refugií noci. Stejně jako tolik jiných věcí, jež viděla ve Faidřině jeskynním úkrytu, i tohle oblečení někdo zachránil na bojišti a uschoval. Páchlo zatuchlinou jako obvazy mumie.

Každých pár kroků se zastavila, aby se ujistila, že Siebenstern jde stále za ní. Opíral se o  svou hůl, která mu mezi štěrbinami a  dírami moc velkou oporu neskýtala. Nepotřebuje pomoc, ubezpečil ji. Furia nevěděla, jestli odmítá jen její pomoc, nebo už žil prostě příliš dlouho sám nejen tady v  Refugiích noci, ale i  dřív ve vile Angelosantových, v níž se půldruhého století ukrýval před světem.

Vítr v  poryvech pohazoval jeho černým pršipláštěm, strhával mu šedý ohon zpod límce a  vrhal ho dopředu přes ramena. Siebenstern zaklel, když se mu pramínky vlasů zapletly do bílých vousů.

„Řekneš mi už, co tady nahoře hledáme?“ křikla na něj, aby přehlušila skučení bouře a  vzdálené hřmění na horizontu. Co zpočátku považovala za obrovskou bouřkovou frontu, bylo ve skutečnosti něco jiného – to už teď věděla. Myšlenky se dávno dostaly až k  Refugiím noci a  ukusovaly z  jejich okrajů. Zanedlouho pohltí i  údolí, v  němž táboří tisíce inkoustovců.

„To hned uvidíš,“ odpověděl starý muž. „Je důležité, aby ses dozvěděla všechno. Celou pravdu.“

Pravdu. Nevěřila, že mu jde právě o  ni. A  jestli přece jen, pak to byla jeho pravda. To, co za ni považoval on – nebo čemu chtěl, aby Furia uvěřila. Marně v jeho vrásčitém obličeji hledala stopy po klukovi, kterého kdysi znala: po Severinu Rosenkreutzovi, jejím posledním žijícím předkovi. Svého času sepsal množství knih, kterými stvořil bibliomantský svět. Teď po téměř dvou stech letech jí mladé připadaly už jen jeho oči a zdálo se, že vnímají každý její pohyb.

Přesvědčil Furii, aby s ním vylezla na horský hřeben, ačkoli na něm bylo vidět, jak těžké pro něj stoupání je. Možná mu tuhle laskavost dlužila. A možná on jí skutečně dlužil něco jako pravdu. Anebo alespoň vysvětlení tohohle všeho.

Beze slov šplhali dál po rozeklaném svahu, překračovali pukliny a kotníky a koleny naráželi do skály. Vyplašili jednoho z vyzáblých králíků, kterými se to tu jen hemžilo. Byli kostnatí a podivně stavění. Pod vlivem Refugií noci se i  oni vyvinuli v  něco, před čím by se farmáři doma v Cotswoldsu dali na útěk i se svými flintami.

Od té doby, co sem byla Furia zavlečena, se už několikrát pokusila otevřít bránu do jiného refugia. Ale marně. Když se bibliomanti Adamitské akademie z Refugií noci stahovali, zapečetili je a Furia nebyla dost silná, aby jejich blokádu prorazila.

„Nedůvěřuješ mi,“ ozval se Siebenstern za jejími zády. „A  já ti to nemůžu zazlívat. Ale teď jsme tu uvízli oba dva a na nikoho jiného se tu spolehnout nemůžeme. Ty a já, Furie, my dva musíme v téhle šlamastyce držet při sobě.“

Mluvil jiným tónem než mladý Severin Rosenkreutz, který jí psával romantické dopisy z  minulosti. Ze Severina se stal Siebenstern, stvořitel, který přišel o všechny iluze, pokusil se ukázat svému světu záda a s velkým rozhořčením musel uznat, že z něj zkrátka nelze uniknout. Jeho dílo, kterým se kdysi snažil dosáhnout svobody, se mu stalo vězením.

Furia se zastavila pár kroků pod vrcholem skalnatého kopce a znovu se na něj otočila. „Šlamastyka, jo?“ Natáhla paži a ukázala na černé klokotání na horizontu. „Tomuhle ty říkáš šlamastyka?“

„Ty se z nás všech máš myšlenek nejmíň co bát,“ řekl. „Už jednou tě nechaly jít a udělaly by to zase.“

„A co o nich přesně víš, že si tím jsi tak jistý?“

Siebenstern pokrčil rameny. „Jsem už moc starý na to, abych zpochybňoval fakta. Pohltily tě a zase vyvrhly. To ti jako důkaz nestačí?“

„A že jsem měla sakra štěstí!“ Cynismus v jejím hlase se jí samotné příčil, když rukou rozmáchle ukazovala na rozpraskanou pustinu. „Kdybych při zániku Sanktuaria natáhla bačkory, těžko bych skončila na horším místě, než je tohle.“

S povzdechem se k ní přiblížil. „Vymazalo by tě to. Prostě bys přestala existovat. Není ani nebe, ani peklo. Dokonce ani žádné nic, jenom konec. Naše myšlenky zmizí spolu se vším, čím jsme kdysi byli. Proto nejsme schopní o  tom stavu přemýšlet. Jednoduše překračuje naši představivost.“

Ve skutečnosti měla při pomyšlení na konečnou neexistenci strach, ale to mu tváří v tvář přiznat nechtěla. „Dřív byly rozhovory s tebou veselejší.“

„Dřív jsem měl naději.“

„Zatraceně, Severine.“ Chvíli se na něj dívala, potom zavrtěla hlavou a pokračovala ve výstupu. Znenadání se na ni sesypalo krupobití něčeho, co připomínalo rozdrobené uhlí, a  stejně rychle zase ustalo. Takové věci se v téhle prokleté krajině děly v jednom kuse a Furii připadalo, že označení Zmařená země skutečnost pořádně přikrášluje vzhledem k tomu, co člověka v Refugiích noci doopravdy čekalo.

Alespoň nezmutuje jako inkoustovci a zdejší králíci, protože dávno předtím to tu celé zničí myšlenky.

Bez přestání myslela na svého brášku Pipa a  na ostatní obyvatele rezidence, i na toho exlibra, který tvrdil, že je Jim Hawkins – hrdina z Ostrova pokladů od Roberta Louise Stevensona, jedné z jejích oblíbených knížek. Když dřív slýchala o tom, jak se čtenářky zamilovávají do románových postav, připadalo jí to vždycky potrhlé a nezralé. Teď se ale často přistihla při tom, že tráví povážlivě hodně času srovnáváním Jima z románu s tím, kterého potkala v Sanktuariu. Toho z knihy znala zpaměti – četla ten příběh tak dvacetkrát –, ale kluk z masa a kostí pro ni zůstával hádankou. Promluvili spolu jen pár slov, a přesto byla čím dál víc přesvědčená, že ho zná už z dřívějška, aniž by si to v první chvíli uvědomila. Pamatovala si jeho odvahu a odhodlání, ale i jeho slabinu, že ukvapeně důvěřuje lidem, kteří ho využívají a na mysli mají jen svůj vlastní prospěch. V románu naletěl na lichometnictví piráta Dlouhého Johna Silvera, a  když z  knihy vypadl, uvěřil předstírané náklonnosti baronky Nebeské.

Furii se zdálo, že Jima zná, aniž by ho znala. Což dávalo asi tolik smyslu jako její ochota potulovat se se Siebensternem touhle pustinou. Možná je ten starý muž jejím vlastním Dlouhým Johnem Silverem, jejím osobním protivníkem, jehož našeptávání se nedokáže bránit, i když o tom ví svoje.

Konečně stanuli na vrcholu. Otočila se a natáhla k Siebensternovi ruku, aby mu pomohla přes poslední štěrbinu. Takové trhliny byly předěly, na nichž se stýkaly jednotlivé hroudy Refugií noci jako dílky puzzlů, které do sebe nikdy nezapadaly.

„Nedělej si starosti,“ řekl, když si všiml, jaký má ze štěrbiny respekt. „Tahle část Refugií noci je celkem bezpečná.“

„Podle toho, co jsem slyšela, se země neustále pohybuje.“

„Jinde ano, ale ne tady.“

Furia se podívala za něj do údolí, z něhož právě vystoupali. Tábor inkoustovců se rozpínal po kamenité kotlině až sem ke svahu, moře stanových celt a  vachrlatých budek o  rozloze středně velkého města. Nespočet ohňů plápolal mezi třepotavými plachtami a bizarními stavbami z pozůstatků všeho, co v Refugiích noci po válce zbylo.

Faidřin přístřešek, ve kterém se Furia probudila po setkání s myšlenkami, stál uprostřed horského úbočí, jeskynní bunkr s rozeklanými zdmi a křivolakou podlahou. K válce došlo asi před čtyřiceti lety, ale spousta věcí tady vypadala mnohem starší. Okolí urychlovalo rozpad, to platilo jak pro vše živé, tak pro horniny a předměty.

„Dole v táboře jsi ještě nebyla, viď?“ zeptal se Siebenstern. Odpověď musel sám znát, protože Furii od jejího příchodu téměř nespouštěl z očí.

Furia zavrtěla hlavou. „Faidra byla proti.“

„Myslel bych si, že zákaz tě spíš ponoukne jít se tam podívat.“

„Možná bych to měla udělat. Dokud je ještě čas.“

Mávl rukou. „Jsou důležitější věci na práci.“

Opravdu si myslela, že ji vláčel až sem nahoru, aby jí ukázal tábor z výšky, celý rozsah bídy, v níž inkoustovci živoří. Ohně v údolí osvětlovaly jen kusy rozlehlé osady, nad stanovým městem se jako děravý černý ubrus rozprostírala věčná temnota. Všechno tam dole splývalo v hemžící se mraveniště, z něhož na mnoha místech zaznívalo rytmické bubnování. Inkoustovci bez ustání vykonávali své zvláštní ceremonie a udržovali nesrozumitelné obyčeje.

Siebenstern zastoupil Furii výhled do údolí. „Otoč se.“

Váhavě ho poslechla a  shlédla z  hřebene dolů do prolákliny na druhé straně. Nejprve ve tmě neviděla nic kromě obrysů, které jako by byly vystřižené z papíru a které nedokázala rozpoznat. Potom nocí znovu vyšlehly blesky. Za jejich oslepujícího bílého staccata vyvstal pohled, který by tu Furia čekala ze všeho nejméně.

Na druhé straně hory ležel vrak kolesového parníku.

Nebo si Furia alespoň v první chvíli myslela, že to je parník – dokud jí nedošlo, že loď tam dole je několikrát větší než všechny, které kdy pluly Dobrodružstvími Toma Sawyera. V mihotavém světle blesků bylo téměř nemožné určit přesné rozměry, ale Furia si byla jistá, že vrak měří několik stovek yardů. Byl veliký jako moderní obří zaoceánská loď.

„To tady dřív byla voda?“ zeptala se Furia.

„Jen stružky po bouřkách a obdobích dešťů. Ty by vydaly sotva na potok, a už vůbec ne na řeku.“

„Ale takový obr by k jízdě potřeboval moře. Nebo alespoň hodně velké jezero.“

„Jen kdyby to byla obyčejná loď. A kdyby ji původně postavili pro použití na tomhle místě.“

„Pochází z jiného refugia? Takže se sem... zřítila?“

Siebenstern přikývl. „Pojď k ní blíž.“

„To je Faidřino řešení?“ zeptala se, aniž by se hnula z místa. „Přece nemá vážně v plánu odvézt odsud inkoustovce v téhle hromadě trosek, nebo jo?“

„To ne. Ale něco v té hromadě trosek způsobuje, že tu mohou žít celkem nerušeně. Tedy mohli, dokud se neobjevily myšlenky.“

Hluboko pod nimi a  asi sto yardů nad vrakem se po svahu táhla řada menších ohňů. V záři plamenů se pohybovaly stíny nebo nehybně seděly na okraji temnoty. Faidra tu na stráž rozmístila malé oddíly inkoustovců.

„Neboj,“ řekl Siebenstern. „Nechají nás projít.“

Nějakou dobu trvalo, než přes labyrint štěrbin a skalnatých hrbolů slezli až k řetězu strážných. Siebenstern šel napřed a Furia si všimla, že po obtížné cestě schází napřímeně a  hůl teď svírá jako symbol moci, ne jako oporu.

Od tváří inkoustovců se odráželo světlo ohně a prohlubovalo stíny jejich šklebivých obličejů. Kůži měli posetou modročernými skvrnami a ornamenty, kterým vděčili za svůj název. Třem mužům vedle ohně, do jehož záře Furia se Siebensternem vkročili, nebylo víc než třicet. Patřili ke generaci, která se narodila v Refugiích noci. Jejich praprarodiče bývali exlibri, které sem vyhostila Akademie. Neblahé působení Zmařené země je po několika letech proměnilo. Mnoho z nich z toho přišlo o rozum. Až další generace se začaly se svým osudem vyrovnávat a založily v Refugiích noci primitivní kmenovou kulturu.

Tři muži měli očividně rozkaz řídit se Siebensternovými příkazy. Za těch pár týdnů od doby, kdy ho Faidřini zvědové našli a dovedli sem, udělal úctyhodnou kariéru: z  vyhnance odsouzeného na smrt se stal rádcem bohyně. Přece jen sám kdysi býval bohem, stvořitelem celého světa bibliomantů.

Furia na sobě cítila zvědavé pohledy inkoustovců, když kolem nich se Siebensternem procházela. Jeden řekl něco v jazyce, který zněl jako stará angličtina. Zvláštní přízvuk byl důsledkem podivné mutace dýchacích cest.

Strážní zůstali stát za nimi, zatímco se Furia a  Siebenstern blížili k vraku. Blesky znovu a znovu vytrhávaly ztroskotaný kolos ze tmy, ale světlo nikdy nevydrželo dost dlouho, aby se dalo zachytit víc než jen pár nejasných dojmů. Ohromné kolo, které se polorozbořené opíralo o  tuto stranu trupu, už zblízka sotva připomínalo koleso klasického říčního parníku. Místo dřevěných nebo ocelových paprsků mělo tenké lamely, podobné jako na spodní straně houby. Všechny byly potrhané a šelestivě se třepotaly ve větru.

„To je papír?“ zeptala se Furia nevěřícně, když si obří kolo prohlížela.

„Není obyčejný, ale papír to je,“ řekl Siebenstern. „Když se kolesa ještě točila, bylo to podobné, jako když do bločku nakreslíš rozfázovaný obrázek a pak ho rychlým listováním rozpohybuješ. Lamely byly popsány písmeny, a když loď zrychlila, na vnitřcích obou koles vznikaly pohyblivé obrázky a symboly.“

Furia se zastavila. Když se k ní Siebenstern otočil, vrak za jeho zády opět ozářil sled bílomodrých blesků. Zdálo se, že ohromný obrys teď zakrývá polovinu nebe.

„A co to je zač?“ zeptala se.

Jeho úsměv prozrazoval, že Furiinu zvědavost chápe. „Tohle je jedna ze dvou portálových lodí, které postavil tvůj dědeček Cassius Faerfax.“ Ustoupil stranou a rukou jí pokynul dovnitř jako kapitán, který zdraví prominentní pasažérku. „Vítej na palubě Fleur de Marie.“

3

U

paty kamenného schodiště zůstala Isis s Duncanem stát v chodbě,

která se širokým obloukem stáčela vpravo. Černý otočný vypínač

se skřípavě zasekl, až po několika pokusech se Isis podařilo s ním pohnout. Pod stropem se rozzářily holé žárovky, funkční byla sotva každá druhá. Kabel se táhl po stěně z hnědých cihel, izolace zpuchřela. Už na prvních několika yardech vykukoval na některých místech obnažený drát.

„Aspoň tu jde proud,“ ozval se Duncan. „Dej pozor, ať hlavou nenarazíš do žárovky.“

Isis ukázala na houpající se osvětlení. „Nepřipomíná ti to něco?“

„Knihovnu pod rezidencí?“

Přikývla. „Stejní stavitelé.“

„Faerfaxovi?“ zeptal se Duncan překvapeně. „Myslel jsem, že se celou dobu zašívali v Cotswoldsu.“

„To jenom poslední generace. Ze začátku se ještě cítili v  bezpečí a měli za to, že jméno Faerfax si s přeživšími z rodu Rosenkreutzů nikdo nespojí. Furiin předek odešel z Německa jako Julius Rosenkreutz a  o  mnoho let později se jako Julian Faerfax podílel v  Londýně na stavbě čítárny. Všichni muži, kteří to tu měli na starost, patřili k Chat Noir. Především knihovník Britské knihovny Antonio Panizzi a architekt Sydney Smirke. No a samozřejmě Julian Faerfax.“

„Myslíš tu odbojovou skupinu Chat Noir?“

„Ano. Nejdřív jenom kritizovali Šarlatový sál a Adamitskou akademii, bylo to pár nadaných řečníků v době, kdy Tři rody ještě nepotlačovaly úplně každý protest násilím. V polovině 19. století byla pod jejich vedením postavena tahle kopule ve vnitřním dvoře Britského muzea a nikdo neměl tušení, že pod ní vybudovali ještě něco jiného. Během prvních desítek let o tom nevěděla ani Akademie. Celé se to provalilo až po padesáti nebo šedesáti letech, kdy už se v Chat Noir obměnily generace. Patřil tam Julian, jeho syn August a později i jeho vnuk Cassius. Nebyli to povstalci jako Bratři Bardi, a  dokonce ani Akademie se neodvážila označit je za teroristy. Nevyhazovali nic do povětří a neměli na svědomí žádné milicionáře. Byli to prostě muži, kteří si stáli za svými názory a zpochybňovali politiku Akademie.“

Isis se dala do kroku a šla první. Den předtím neochotně vyměnila šněrovačku za upnutou černou sametovou bundu, kterou si oblékla pod tmavou pelerínu. Když teď chtěla otevřít knihu ve své hrudi, stačilo jen zatáhnout za zip, místo aby zdlouhavě rozepínala háčky. Se starými zvyky se loučila nerada, ale musela uznat, že její život může záviset právě na drahocenných vteřinách, které ztrácí rozevíráním šněrovačky.

„Když potom začala Akademie všechny čím dál víc omezovat, nebylo už o členech Chat Noir moc slyšet,“ řekla Isis. „Aktivní jich zůstala jenom hrstka, ale byl to jenom neškodný debatní kroužek. Ostatní se vytratili. Také Faerfaxovi se postupně stáhli. Za Cassiova života, v polovině dvacátého století, nakonec zmizeli ze scény docela.“

Chodba se stáčela vpravo v  čím dál užší zatáčce. Očividně byla koncipovaná jako dlouhá spirála, která končí pod středem okrouhlé čítárny.

Po kamenné podlaze lezla další dvě origami a  unavenými pohyby před nimi uhýbala ke stěnám. Ačkoli tady dole leželo dost prachu, kterým se mohla živit, jejich papír zhnědl a zvetšel natolik, že by je zničil sebemenší neopatrný pohyb.

„Jestli skupina Chat Noir pro Akademii nepředstavovala žádné nebezpečí,“ řekl Duncan, „tak co se stalo v  Jardin Dumas? Bylas přece u toho.“

Isis se příčilo, když jí někdo připomínal události v Jardin Dumas, obzvlášť po tom, co se přidala k odboji. Chvíli s odpovědí váhala.

„Existovala tam nová generace Chat Noir,“ řekla konečně. „Někteří byli skutečně potomci zakladatelů, ale většinou šlo o mladé radikály, kteří si přivlastnili starý název. Ve svojí hlouposti se nespokojili s debatováním v zastrčených místnostech. Vylepovali po Jardin Dumas plakáty, na budovy Akademie sprejovali hesla a  několikrát se dostali do rvačky s milicí – a asi nejhorší provinění bylo, že vydávali obviňující knihy. Tři rody tomu krátce přihlížely a potom dali Atticusovi za úkol zjednat v Jardin Dumas klid.“

„A on tam poslal tebe.“

Znovu chvíli mlčela. „Nezmohli se na odpor. Několik jich uteklo, ale většina... Problém jsme vyřešili. Operace byla úspěšná.“ Příliš pozdě si uvědomila, že bezděčně použila propagandistická slova Akademie. Některé věci jí do krve přešly natolik, že ani půl roku nestačilo na to, aby se jich zbavila. A nejspíš by nestačilo ani půl života.

Spirálovitá chodba se stále užšími zákruty stáčela ke středu krypty. Tam, kde svítilo víc žárovek než každá druhá nebo třetí, si Isis v prachu všimla stop – po někom, kdo tudy prošel oběma směry. Atticus tu byl teprve před pár týdny, možná jako první návštěvník po desetiletích. Občas rozšlápl nějaké origami, nejspíš proto, že bylo příliš slabé, než aby se udrželo na nohou. Atticus měl pro ty malé otravy vždycky slabost, takže bylo dost dobře možné, že ho jejich trápení bolelo.

„Julius Rosenkreutz byl Siebensternův synovec, ne?“ zeptal se Duncan.

„Ano. Narodil se v  roce 1835, rok předtím, než museli Rosenkreutzovi utéct ze zámku na Rýnu. Matka ho přivezla do Anglie jako kojence, vyrůstal v Cotswoldsu. Už jako mladík neúnavně vyráběl zázračné bibliomantské výtvory a jeho syn August a vnuk Cassius v jeho práci pokračovali.“

Duncan si tiše povzdychl. „Ta drzá čtecí lampa a to mluvící křeslo...“

„Cassiovy výtvory,“ přerušila ho s úsměvem. „Zdá se, že dával dohromady spíš kuriózní hračky, zatímco jeho dědeček měl v plánu úplně jiné věci.“ Pokývla hlavou směrem dopředu. „Tahle knižní hrobka mohla být Julianův nápad.“

Spirála před nimi končila a otevírala se do okrouhlé místnosti o průměru pět kroků. Uprostřed stál těžký stůl z dubového dřeva, vedle něj židle s vysokým opěradlem a tmavým koženým potahem. Stěny zmizely za regály plnými knih.

Atticus se neobtěžoval vrátit svazky, které z  polic vytáhl, zpět na místo. Na stole leželo půl tuctu těžkých foliantů. To jim nejspíš ušetří velkou spoustu práce.

Zatímco Duncan procházel podél regálů a  klouzal pohledem po kožených hřbetech, přistoupila Isis ke stolu. Kniha, ve které si Atticus četl naposledy, byla opět zavřená. Dalších pět leželo nakupených na sobě hned vedle.

Duncan se zastavil u  police před mezerou, v  níž šest svazků dřív očividně stálo. Zahloubaně položil ruku na prázdný regál a ze sousední knihy přečetl nápis vyvedený lístkovým zlatem.

„Na každé stojí jméno nějakého člena rodu Faerfaxů,“ řekl. „Všechno jsou to ženy. Emma Faerfaxová. Antonia Faerfaxová. Mathilda Faerfaxová. Každá má vlastní svazek.“ Ustoupil o  krok vlevo. „Teprve tady začínají jiná příjmení.“

„Knihy mužů, které k nim patří, jsou tady na stole.“ Isis si prohlížela jejich hřbety. Nahoře ležely svazky nadepsané Julian Faerfax a August Faerfax. Tři jména vespod jí nic neříkala, ale měla za to, že jde o strýce nebo bratrance: Reginald, Walter a Bernard Faerfaxovi. Isis zvedla osamocenou knihu ze stolu a otočila ji, aby mohla přečíst i její titul.

Cassius Faerfax. Furiin dědeček.

„Tak je to pravda,“ zašeptal Duncan.

Isis se posadila na židli. Kožené polstrování bylo zvlněné a tvrdé jako kámen, opěrky pokryté silnou vrstvou prachu. Atticus se při čtení musel naklánět dopředu nad knihu a opírat si lokty o stůl. Udělala to stejně.

Duncan přišel k Isis, postavil se vedle ní a pro jistotu otevřel svou dušeknihu. „Víš jistě, že už tu žádné další obranné mechanismy nejsou?“

„Jistě? To ne. Ale doufám, že se soustředili na vstup nahoře v sále. Přesně to budeme vědět, teprve až jednu z těch knih otevřeme.“ Položila ruce na kožené desky.

„Mimochodem,“ řekl Duncan. „Kdyby se noční hlídači...“

„Ti vstup sem nevidí. Nikdo ho neuvidí, pokud nepoužije heslo.“

Duncan ostře vydechl. Isis udivovalo, že ho to tu tak zneklidňuje. Roky pracoval jako agent pro Atticuse a  Akademii a  po tom, co dezertoval, se živil pašeráctvím a  prodejem drogoknih na úlomku refugia nazývaném Portobello. Musel vidět strašlivější místa, než je nějaká hrobka plná knih. Koneckonců tu mají co do činění jen s hrstkou mrtvých bibliomantů.

„Nebojíš se snad duchů, ne?“ zeptala se ho s chabým úsměvem.

Svraštil čelo. „Takže jsou to duchové?“

„Máš pro to lepší slovo? Třeba duše?“

„Můžeme jim říkat jakkoli, každopádně bych odsud co nejrychleji zase zmizel. Ani nevíme, jestli nás někdo nesledoval.“

„Dobře. Tak do toho.“ A  s  těmi slovy otevřela svazek nadepsaný Cassius Faerfax.

Místností krouživě proletěl povzdech, jako by ze sebe všechny knihy v regálech jedna po druhé vydaly sten.

Duncan se poplašeně otočil a rozštěpil v dušeknize srdce stránky.

„Počkej!“ řekla Isis. „Nedělej nic unáhleného.“

„Nejsem sakra žádnej začátečník,“ odsekl podrážděně.

Mrzelo ji to, ale měla k vyřízení důležitější věci než nějakou omluvu. Proto znovu pohlédla na otevřenou knihu. První strana byla prázdná a nejspíš to tak bylo i se všemi ostatními. Zdálo se, že se pod papírem prohání závan vzduchu, docela lehounce. Okraje vibrovaly, jako by po nich někdo přejížděl neviditelným palcem.

„Cassie?“ šeptla. „Cassie Faerfaxi?“

V  tom okamžiku začala znovu krvácet z  nosu. Odsunula se od okraje stolu právě včas, aby do otevřené knihy nestekla kapka krve. Neměla tušení, co by to způsobilo. Asi nic dobrého.

S klením zaklonila hlavu a v hrdle ucítila teplou krev. Nechtěla čekat, až krvácení přejde, a tak si na nos přitiskla rukáv.

Kdo jsi?, stálo teď na první straně knihy tiskacím písmem s elegantními patkami.

„Jsem Isis Nimmernis. Můj společník se jmenuje Duncan Mound.“

Nestalo se nic, dokud jí nedošlo, že musí obrátit stránku. Když to udělala, četla na další straně:

Proč jsi zde a budíš nás?

Kolem stěn s knihami se opět prohnal povzdech.

„Jsem přítelkyně tvojí vnučky Furie Salamandry Faerfaxové.“ Rychle listovala dál.

Furie, říkáš?

„Ano.“

Kdo dal kčertu tomu dítěti takové jméno?

„Tvůj syn, Tiberius Faerfax.“

Tiberius miluje Dickense, objevilo se na další straně. Svou dceru by pojmenoval Estella nebo Honoria.

„Nebo Malá Dorritka,“ řekl Duncan a opřel se pěstí o stůl. „Zdá se, že měla štěstí.“

Isis si ještě jednou přejela rukávem kolem nosu. „Takže se vám vážně povedlo žít dál v těchhle knihách?“

Připadá ti to jako život?, stálo na zahnědlém papíru, když otočila stránku. Pomocí bibliomantiky jsme se v  podobě stránek nechali svázat do těchto knih, abychom získali čas. Dost času, dokud někdo z našich potomků nenajde možnost, jak nás transkribovat do nových těl. Do nových výtisků, abych tak řekl. V naší rodině si pomáháme, tak to bylo vždycky.

Isis si nechala pro sebe, že všechny pokusy v tomto směru zemřely spolu s Cassiem. Jeho syn Tiberius se raději věnoval sepisování Hansardovy rukověti pro zdravý spánek, namísto aby se zaobíral oživením svých předků. Nebyl to zrovna rodinný typ, řekla jednou Furia.

„Nejde ve všech příbězích nakonec vždycky o  rodinu?“ zeptala se Isis, protože doufala, že snad díky tomu Cassius začne být přístupnější. „O rodinu, do které jsme se narodili, a o tu novou, kterou si sami vytvoříme?“

Rodiny jsou knihy sepsané krví. Vzpomínka na počátek se vytrácí tím víc, čím blíž jsi konci. Poslední stránky mohou být stlačovány tíhou těch předešlých, ale každá kniha krve potřebuje všechny stránky včetně všech jejich chyb, aby byla úplná.

„Jsem si jistá, že dřív nebo později najde někdo z Faerfaxů způsob, jak vás přivést zpátky,“ lhala Isis. „Ale teď potřebuje pomoc Furia.“

Je to hodné děvče?

„To ano. Všichni tu na ni můžete být zatraceně hrdí. Jednou z ní bude velká bibliomantka.“ Bezděčně polkla, když pomyslela na to, že Furia už možná není naživu.

Má sourozence?

„Mladšího bratra. Pipa.“

Tak to už se Tiberiovi podobá spíš. Podle toho klučiny z  Nadějných vyhlídek.

Duncan najednou přispěchal ke dveřím do místnosti, položil si prst na rty a naslouchal. Isis k němu vyslala ustaraný pohled. Co je?, naznačila beze slov rty.

Duncan stál ještě chvíli bez hnutí a pak jí dal gestem na srozuměnou, že si má pospíšit.

„Potřebujeme,“ začala, ale hned se opravila: „Furia potřebuje informace. Možná tu před pár týdny byl někdo, kdo od vás chtěl vědět to samé. Od tebe, Cassie, a  od tvých příbuzných.“ A  mě by vážně zajímalo, dodala v myšlenkách, proč si Atticus myslel, že mu odpovědi na jeho otázky dají právě Faerfaxové.

Arbogast, stálo na následující straně. Tak se jmenoval.

„Ano. Je mrtvý.“

Když Isis obrátila list, zůstala stránka prázdná. Až na další našla jediné slovo:

Dobře.

„Duncan ho zabil. S Furiinou pomocí.“

Pak je ta malá skutečná Faerfaxová.

„Jenže teď je nezvěstná.“ Znovu pohlédla na Duncana, kterému se ve tváři zračily čím dál větší obavy. Nezbývá jí čas na nudné vypravování o zániku Sanktuaria a odboji proti Akademii. Místo toho přešla přímo k  věci. „Furia zmizela mezi stránkami světa. Pohltilo ji něco, čemu říkáme myšlenky. Nevíme, jestli ještě žije.“

Myšlenky..., stálo v knize. Znám člověka, který toto označení použil pro něco, co nás potkalo venku mezi stránkami.

Ulevilo se jí tak, že si málem nahlas povzdechla. Takže Cassius Faerfax narazil na myšlenky už tenkrát, možná jako jeden z prvních bibliomantů vůbec. Proto vyhledal Atticus právě jeho.

„Kde jsi je potkal?“ zeptala se a obrátila list.

Mezi stránkami světa, daleko od vysoko položených refugií. Na palubě mojí portálové lodi Blanche de Cazalis.

Isis si vyměnila pohled s Duncanem, který si ji jen tázavě prohlížel. Ze svého místa u dveří nemohl Cassiovy odpovědi přečíst.

„Dneska si většina bibliomantů myslí, že jsou ty lodě pouhá legenda,“ řekla směrem ke knize a otočila stránku.

Byla to moje mistrovská díla! To už vážně uplynulo tolik času? Jednalo se o dvě sesterské lodě, postavené téměř stejně. Blanche de Cazalis a Fleur de Marie. Blanche jsem měl vždy raději. Fleur měla pár kosmetických vad, kterým jsme se při stavbě Blanche vyhnuli. Proto byla také o něco větší.

Isis si matně vzpomínala na příběh dvou portálových lodí, ale nevěděla, že se na jejich výstavbě podílel Cassius Faerfax. Ale dávalo to celkem smysl. Lodě byly působivé, i když nesmyslné hračičky, stejně jako všechna ostatní Cassiova zázračná díla. Odnepaměti byla zlatavá prázdnota mezi stránkami světa neuspořádaným místem přechodu, kterým bibliomanti procházeli při svých skocích, většinou jen na pár vteřin. Stavba portálových lodí to měla změnit. Na palubách Fleur de Marie a Blanche de Cazalis – pojmenovaných po hrdinkách z Tajností pařížských od Eugèna Suea a Tajností města Marseille od Émila Zoly – měli bibliomanti získat možnost cestovat mezi stránkami světa bez vlastní námahy. Lodě byly létajícími knihovnami nasycenými bibliomantikou natolik, že se z nich staly portály, které bylo možné navigovat mezi refugii a zdržovat se s nimi v prázdnotě libovolně dlouho. S loděmi byly nejrůznější plány, od vědeckých expedic až po bibliomantské okružní plavby. Ale během války v Refugiích noci Akademie výstavbu dalších lodí zakázala a  oba prototypy zkonfiskovala. Jejich stavitelům se podařilo Blanche de Cazalis před gardisty uchránit a  ukrýt ji na tajném místě. Naproti tomu Fleur de Marie byla nasazena v  Refugiích noci jako obrněný transportér. Tam zmizela, říkalo se, že se nejspíš zřítila.

Isisin pěstoun Celestian jí o Fleur vyprávěl. Sám na její palubě nikdy nebyl, ale tvrdil, že ji na noční obloze Zmařené země viděl, když se vydala na svou poslední plavbu, aby přepravila bibliomanty za nepřátelskou linii. Muže a ženy na palubě ani samotnou portálovou loď už nikdy nikdo nespatřil. „Byla velkolepá,“ básnil Celestian. „Za celou dobu strávenou v Refugiích noci to byla jediná hezká věc, kterou jsme tam viděli. Všichni jsme si tenkrát přáli, abychom na té lodi pluli taky. Až mnohem později se začalo říkat, že se Fleur vychýlila z kurzu a roztříštila se daleko od všech bitevních polí, na druhé straně za signálními věžemi.“

Isis si ještě jednou přečetla, co před ní stálo v knize: Fleur měla pár kosmetických vad, kterým jsme se při stavbě Blanche vyhnuli. Byl to snad důvod, proč se Fleur v Refugiích noci ztratila?

„Isis,“ ozval se Duncan stísněným hlasem, „myslím, že nahoře někdo je.“

Zaposlouchala se, ale neslyšela nic než skučení průvanu ve spirálovité chodbě. Duncan musí mít dobrý sluch. Znovu se otočila ke knize.

„Říkal jsi, že jsi potkal myšlenky. Co přesně se tenkrát stalo? A jak se ti podařilo přežít?“

Blanche byla na cestě mezi nejhlubšími refugii, v  oblasti prázdnoty, kam dobrovolně jinak nikdo nechodil. Tam jsme na ně narazili. Nebo spíš ony na nás. Barvy, celá mračna barev. Kormidloval jsem Blanche a pokoušel jsem se jim vyhnout, ale byly rychlejší než my a  znenadání nás zcela obklopily. Neměli jsme šanci.

Zbytek stránky zůstal prázdný.

„A potom?“ zeptala se Isis a netrpělivě listovala dál.

Hrnuly se na nás ze všech směrů. Byly neuvěřitelně krásné. Uchvacující umělecké dílo z  barev, kterých bylo víc, než si člověk dokáže představit. A pak nás pohltily.

Duncan mávl na Isis. „Fakt už bychom měli zmizet.“

Vzali si s sebou knihy ke skoku, takže dostat se odsud by jim trvalo jen pár vteřin. Ale nejdřív se Isis musí dozvědět všechno.

„Unikl jsi jim,“ řekla. „Takže pro tvou vnučku ještě je naděje.“

Stáhly se. Nějakou dobu jsme se nacházeli uprostřed barev. Nikdy jsem nic úžasnějšího neviděl. Pak to skončilo. Blanche vyrazila skrz mračna a  kolem byla zase zlatavá prázdnota. Nevěděli jsme, s  čím jsme měli tu čest. Mysleli jsme si, že to mohl být přírodní úkaz, něco jako mlha, která existuje pouze mezi stránkami světa. Někteří z toho málem přišli o rozum. Když ještě po měsících zavřeli oči, neviděli tmu, ale jen ten barevný chaos. Jeden muž si vzal život a další po tom úkazu od té doby pátral. Za každou cenu ho chtěl spatřit ještě jednou. Jmenoval se Joseph Voskanian.

Stránka byla plná, Isis musela obrátit list.

Voskanian hledal další svědky a pustil se do bádání. Nevím, na co přišel, ale byl to nejspíš on, kdo barvy nakonec nazval termínem „myšlenky“. Znovu jsem ho pak viděl už jen jednou, krátce poté zmizel. Někteří tvrdili, že ho odvlekla Akademie a  umlčela ho. Ale já jsem si jistý, že odešel do ilegality. Všichni jsme bývali členové Chat Noir a  Joseph Voskanian byl rozhořčeným odpůrcem Tří rodů. Viděl v myšlenkách něco, co mu přinášelo naději. Něco dobrého.

„Zatím zničily celou řadu refugií, s  tisícovkami lidí,“ řekla Isis hořce. „Co by na tom tak mohlo být dobrého?“

Říkal jsem, že v  nich něco dobrého viděl Voskanian. Možná jsou ve skutečnosti jen tak dobré nebo špatné jako třeba uragán nebo přílivová vlna.

Duncan opět přistoupil ke stolu. „Měla bys už končit.“

Ale jedna věc je zvláštní, psal Cassius.

„Nahoře v sále někdo je,“ prohlásil Duncan rozhodně. „Jsem si naprosto jistý.“

„Hlídači?“

„Něco horšího, řekl bych. Můžu se tam porozhlédnout.“

Isis zavrtěla hlavou. „Skočíme pryč tady zezdola. Jenom tu ještě...“ Zmlkla, když se stránka před ní sama obrátila.

To nepůjde, bylo na ní napsáno. Krypta je bibliomantsky zapečetěná. Nedá se skočit ani sem, ani ven.

Isis zaklela, a když si slova přečetl i Duncan, zakabonil se. „Podívám se tam. Skonči to tady.“

Než ho Isis mohla zastavit, už spěchal pryč. Ačkoli se pohyboval tiše, slyšela jeho kroky ve spirálovité chodbě. Stavba měla pozoruhodnou akustiku.

„Žije Voskanian ještě?“ zeptala se.

Byl o něco mladší než já. Jaký je teď rok?

Řekla mu to a podívala se na další stranu.

Tak to už mu dneska musí být hodně přes devadesát. Možná budeš mít štěstí, možná ne. Jestli ho vůbec najdeš.

Spirálovitou chodbou k nim dolehlo zvláštní písknutí, vysoké a táhlé. Isis už jednou něco podobného slyšela a při tom pomyšlení se otřásla.

Znovu se otočila ke knize. „S sebou si tě vzít nemůžu, co?“

Venku bys v rukou držela jen prázdné stránky. Při životě v knihách nás drží tyto zdi.

„Toho jsem se bála.“

Isis tušila, kam tenkrát muži a ženy z bývalého spolku Chat Noir mizeli. To byla šance. Jestli tam může vypátrat někoho, kdo ví o myšlenkách víc než ona sama, tak to za pokus stojí.

„Víš, co je teď s Blanche?“

Ten Arbogast říkal, že zmizela.

„Takže k tomu došlo až po tvojí smrti?“

Ano. Ale jestli chceš slyšet, co si myslím: lidé ze Chat Noir ji odvezli někam, kde ji muži jako Arbogast nenajdou. Možná že ji ukryli mezi řádky.

„Napsal jsi jednu věc...“ Listovala zpátky, ale zjistila, že všechny předchozí zápisy zmizely. Stránky byly čisté, jako by na nich nikdy nestálo jediné slovo. „Říkal jsi, že ti něco připadá zvláštní.“

Pískání se ozvalo znovu, bylo pronikavé a  v  uších téměř bolelo. A Isis pochopila, kdo sledoval jejich stopu.

„Co jsi tím myslel?“ zeptala se a vyskočila ze židle.

Na stůl dopadla kapka krve, jen na šířku prstu od okraje knihy. Isis v ústech opět ucítila železnou pachuť.

Musíš už jít, napsal Cassius. Jsi slabá a toto místo tě oslabuje ještě víc.

„Co jsi tím myslel?“ zeptala se neústupně. „Že je ukrytá mezi řádky.“

K prvnímu pískotu se přidal další.

Je jich víc, pomyslela si. Jako pokaždé. Duncan proti nim sám nemá šanci, musí jít za ním.

Už chtěla knihu zavřít, ale potom přece jen obrátila další stránku.

Furia, stálo tam. Jen jedno slovo.

„Co to...“

Třetí pískot. Vyšší než druhé dva.

Isis zaklapla desky, rozepnula si zip na bundě a rozběhla se.

4

C

o se stalo s  lidmi na palubě?“ zeptala se Furia, když se Sieben

sternem procházeli podél trupu Fleur de Marie. Nad šedými so

pečnými skalami tančily víry prachu. Když se nadechla příliš zhluboka, škrábal ji vzduch v plicích jako písek.

„Na to by ses měla zeptat Faidry,“ řekl starý muž. „Já jsem u toho nebyl.“

„Zabili je, že ano?“

„Tenkrát byla válka. A vlastně ani nikdy neskončila. Ne pro Faidru a inkoustovce.“

Opět začalo pršet uhlí – nebo alespoň něco, co se tak Furii jevilo, tvrdá tmavá zrnka, která se jako hmyz zachytávala v  Siebensternových bílých vlasech. Slyšela o  horších věcech, které mohou člověka v Refugiích noci potkat, a tak černé krupobití snášela bez jediného slůvka.

„Tamhle naproti,“ Siebenstern ukazoval dopředu. „Vidíš tu trhlinu v trupu? Tamtudy můžeme vejít dovnitř.“

Byla to klikatá štěrbina vysoko nad jejich hlavami, sotva širší než mužská ramena. K jejímu spodnímu okraji vedl provazový žebřík, dobrých sedm yardů nad skalnatou zemí.

„Dokážeš tam vylézt?“ zeptala se Furia a otřela si z očí černý maz.

„Jsem starý, ne chromý.“

Někdy si musela připomínat, že Siebenstern není neškodný stařec, ale ten samý muž, který se pokusil o  Librokalypsu a  vymazání všech knih. Ten samý muž, který jí řekl: Někdy bude někdo zase chtít napsat poslední prázdnoknihu. Je docela dobře možné, že to budeš ty.

Mohla by se ho zeptat, co tím myslel. Jenže pravda byla taková, že už měla všech těch hádanek a zašifrovaných narážek plné zuby. Tenhle vrak byl něčím konkrétním, na co se dalo sáhnout. A  skýtal tichou naději. Cestou sem jí Siebenstern vysvětlil, že Fleur de Marie navrhl její dědeček Cassius, stejně jako její sesterskou loď Blanche de Cazalis. Jestli lodě skutečně fungují jako portály mezi refugii, pak v sobě tenhle kolos možná ukrývá šanci, jak odsud zmizet.

Siebenstern pozvedl svou hůl jako oštěp a s naprostou přesností ji vrhl nahoru do štěrbiny. Pak se chytil žebříku a začal stoupat vzhůru. Teprve teď si Furia všimla, že je žebřík vždy po několika příčkách připevněn k trupu Fleur.

Netrvalo dlouho a Siebenstern se protáhl štěrbinou. Hned nato se v  temném otvoru objevila jeho tvář. Konečně Furia vylezla i  po několika posledních příčkách, chytila se ruky, kterou k  ní natahoval, a vklouzla dovnitř lodi. Vzduch tu páchl vlhkým papírem a ztrouchnivělým dřevem.

Poprvé po mnoha hodinách Furia vytáhla z kapsy kalhot zobáknihu. Oproti svým zvyklostem byla překvapivě dlouho zticha a nyní se netajila tím, že se jí v kapse líbilo víc než tam, kde se ocitla teď.

„Ta vlhkost mě přivede do hrobu,“ nadával zobák bez očí, když se na elastickém krku vyplazil z  prostředka knižních desek. „A  ta špína všude kolem! Bez ustání mám mezi stránkami prach.“

Siebenstern se usmál. „Když jsem poprvé psal o dušeknihách, nestanovil jsem, že budou umět mluvit. A že budou tak přecitlivělé.“

Kniha hašteřivě natáhla žlutý zobák jeho směrem. „Zdá se, že se ti toho vymklo z rukou víc než jenom tohle, co?“

„Nejbolestnější pravdu často vyřknou právě blázni.“

„Já nejsem z  nějaké tvé historky o  loupežnících, starče,“ hněvala se kniha. „Nejsem žádná prvoplánová figurka s jedinou vlastností, ale mnohovrstevnatá, komplexní a nadmíru...“

„Teď zmlkni,“ utnula ji Furia, v levé ruce knihu rozevřela a pravou v ní vztyčila stránku. K rozštěpení srdce stránky stačilo jen chvilkové soustředění. Když se od sebe vrstvy papíru oddělily, zazářilo mezi nimi bílé světlo a osvítilo vnitřek lodi. Písmena na stránce modravě žhnula. Furia pomyslela na to, co chce způsobit, a mlčky přečetla tajná slova.

V příštím okamžiku se z knihy vynořila světelná koule, ne větší než mužská pěst. Vznesla se vzhůru a zůstala viset ve vzduchu nad Furiinou hlavou. Dokud Furia knihu nezavře, mihotavá světelná koule ji bude doprovázet.

Stáli v obrovské místnosti, která nejspíš bývala přepychovým salonem, jaké se dřív nacházely na palubách luxusních parníků. Zřícení, boje na palubě a počasí v Refugiích noci způsobily, že nábytek a táflování shnily, okna a dveře se roztříštily. Všechno bylo potažené černou krustou popelového poprašku. Už pod ní téměř nebylo poznat, co bývalo součástí křesla nebo stolu.

„Jak to, že tu vůbec ještě něco je?“ otočila se Furia na Siebensterna. „Copak by pro to inkoustovci nenašli využití?“ Na kraji tábora si všimla, že inkoustovci nenechají nic ležet bez užitku. V  zemi, kde téměř nerostly stromy, se veškeré nalezené předměty okamžitě využily ke stavbě chýší a dřevěných chatrčí. Že ve vraku Fleur trouchniví pozůstatky starého nábytku, připadalo Furii zvláštní.

„Inkoustovci do vraku nesmí,“ řekl Siebenstern. „Faidra se domnívá, že náboženství, které jim vnucuje, si žádá mysteriózní místo. Svatyni.“

Furia si ho nechápavě prohlížela. Ve svitu koule vypadal i  přes všechnu špínu ve tváři mrtvolně bledý. „Svatyni?“

„Jedno si Faidra uvědomila už dávno. Tolik...“ na chvíli zaváhal, „lidí člověk neudrží pohromadě díky rozumu ani díky naději. Musí existovat něco, v  co věří. Dala inkoustovcům něco, k  čemu mohou vzhlížet, vyšší řád – moc, která stojí nade vším.“

„Faidra se nechává uctívat jako bohyně?“ Neznělo to úplně scestně, koneckonců ji spousta autorů v mýtech a legendách označovala za pramatku bibliomantiky.

Siebenstern však zavrtěl hlavou. „Ne. Kdyby ti lidé byli bibliomanti, mohla by to zkusit. Ale předkové inkoustovců byli exlibri, kteří jednoho dne vypadli z knihy. A tak jim Faidra naordinovala víru v knihu, která převyšuje všechny ostatní. V knihu, která vypráví příběh nás všech, nejen exlibri. I my dva, Furie, jsme její postavy. Faidra jí říká Liber Incognitus.“

„Taková hloupost.“

„Možná.“

Měřila si ho pohledem. „Snad tomu nevěříš?“

„Stvořil jsem Faidru i  bibliomantský svět tak, že jsem je popsal v knihách stvoření. Myšlenka, že jsem sám jen postavou, kterou si vymyslel někdo jiný, přece není o nic scestnější, co říkáš? Možná je celý vesmír zbudovaný jako knihovna v  knihovně. Každá kniha je pouze součástí jiné knihy, každý člověk pouhým výmyslem nějakého autora, který je sám zase jen výmyslem jiného autora