načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Stránky světa - Kai Meyer

Elektronická kniha: Stránky světa
Autor:

Ponořte se do nekonečna a ovládněte magii slov s prvním dílem fantasy trilogie! Furia Salamandra Faerfaxová žije ve světě knih. Sídlo její rodiny v sobě ukrývá nekonečnou knihovnu. Do ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 388
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Tereza Pecáková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4173-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ponořte se do nekonečna a ovládněte magii slov s prvním dílem fantasy trilogie!

Furia Salamandra Faerfaxová žije ve světě knih. Sídlo její rodiny v sobě ukrývá nekonečnou knihovnu. Do jejích hlubin se Furia vydává pátrat po jednom velmi speciálním svazku: své vlastní dušeknize. S ním ovládne sílu a magii slov. Ale netuší, jak smrtelné nebezpečí se nad ní vznáší. Každá kniha má totiž i své tajné stránky. Její rodinu ohrožuje mocný nepřítel – a jde po krku i jí. Musí se vydat do Libropolisu, města ztracených knihkupectví, ovšem nebude to snadná cesta.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






k
a
i
mey
e
r
Stránky světa
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Kai Meyer
Stránky světa – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





k
a
i
mey
e
r
stránky
sv e ta
ˇ










„Nesmírnou moc knih musíme vskutku velmi ctít,
neboť díky ní jsme s to rozlišovat hranice země i času.
Spatřujeme v ní jako v zrcadle věci, které jsou,
a věci, které nejsou“
Richard de Bury, Philobiblon, 1344










první cást
knihy a noc
ˇ
První část – Knihy a noc










9
1
F
uria ucítila příběhy, jen co se rozeběhla po schodech dolů ke
knihovně. Byla to ta nejlepší vůně na světě.
Nové knihy voněly po tiskařské černi, po lepidle, po očekáváních.
Staré knihy byly cítit po dobrodružství, po svém vlastním a taky po
tom, o kterém vyprávěly. A dobré knihy vyzařovaly aroma, v  kterém
vězelo to všecko, a ještě závan kouzla k tomu.
V knihovně domu Faerfaxů byla celá řada dobrých knih a ještě víc
těch starých. Spousta z nich už byla tak zpuchřelá, že se okraje jejich
stránek drolily jako suché listí, jen co jste se jich dotkli. Většinu někdo
přečetl, ale byly tu i takové, o něž nikdo nezavadil ani koutkem oka,
protože se ukrývaly v postranních chodbičkách a opouštět hlavní trasu
bylo zakázané. „Nikdy nesejít ze stezky,“ zněl nepsaný zákon tohoto
místa.
Knihovna se nacházela v prastarých katakombách. Klenba a tunel
pocházely ještě z doby, kdy si Římané podrobili Británii. V zelených
údolích Cotswoldsu se zachovala spousta přepychových vil. Na ruinách
jedné z těchto usedlostí stálo dnes sídlo, jemuž Faerfaxové říkali prostě
rezidence.
Když Furia vběhla do předsíně, domovník pan Wackford zrovna
leštil železné dveře do knihovny. Kov se leskl jako zrcadlo a její odraz
v něm byl celý pokřivený. To bylo lehkým vypoulením železa – jako by
se zevnitř pokoušel prorazit ven nějaký buldozer. Až na to, že buldozer
by neprojel mezi policemi na opačné straně.
Furia se sklouzla a zastavila přímo před Wackfordem. „Byl tady?“
vyhrkla. „Byl tu dneska můj otec?“





10
Samuelu Wackfordovi bylo něco přes šedesát a nevypadal ani o den
mladší. Přesto jeho pracovní uniformu napínaly úctyhodné svaly. Žil
v domě již dávno před Furiiným narozením a znal tu každý ohnutý
hřebík a každou trhlinu v trámoví. Především ale znal tajemství knihovny.
Už jeho otec pracoval pro Faerfaxovy a před ním i otec jeho otce.
Wackford měl krátké šedivé vlasy a kůži v  obličeji jako pomačkaný
papír. Na pravé tváři měl jizvu a těžkou tyčovou svítilnu coby obušek za
opaskem – obojí ode dne před třiceti šesti lety, kdy i dveře došly újmy.
„Tvůj otec tu byl,“ řekl opatrně a Furia se kousla do rtu. „Asi před
hodinou.“ Wackford dělal jen málo věcí rychle a mluvení k nim
nepatřilo. Byl pilný, snaživý a silný jako mladý dělník z loděnice, ale rychlost
pro něj byla cizí slovo jako frontispis nebo faksimile.
„A?“
„A co?“ zeptal se.
„Našel ji? Tu knihu?“
„Měl s sebou pár knih – čtyři, pokud jsem viděl správně.“
„Siebensternovy knihy?“
„To je možné.“
„Zatraceně!“ Zajela si rukou do rozcuchaných blond vlasů. „Pip mi
řekl, že táta vyšel po schodech. Odsud.“
„Odkud taky jinak, mladá dámo?“
„Měl u sebe tu knihu?“
„Nevyptával jsem se ho na jednotlivé tituly.“
Najednou ji přepadla nedůvěra. „Neprozradil jsi mu to, viď? Kam
jsem tu knížku schovala.“
„Kdybych mu pověděl, že jsem tě načapal mimo hlavní trasu,
vyptával by se mě, jak je možné, že se patnáctileté děvče samotné
potuluje po knihovně. Pak bych mu musel říct, jak často jsi tady dole na
vlastní pěst.“ Vyčítavě se na ni podíval. „Nech mě jít s tebou. Někdo
by na tebe měl tam vevnitř dávat pozor.“
„Dám na sebe pozor sama.“
„Jestli se ti něco stane, tak...“





11
Postavila se na špičky a letmo ho políbila na tvář. „Nic se mi
nestane, slibuju.“ O krok ustoupila. „Proč jsi vlastně tady dole? Myslela
jsem, že pomáháš Sunderlandovi s nábytkem.“
Wackford pohrdavě zkroutil rty. „Pokud se má nábytek z rezidence
prodávat, tak beze mě. Mám to tu rád takové, jaké to je, každou židli
a každou vázu.“
„Táta říkal, že potřebujeme peníze. Nutně.“ Doslova řekl: Jestli
okamžitě nezískáme nějaké finance, budeme muset propustit Wackforda,
Paulinu a Sunderlanda.
Domovník se podrbal za uchem. „Ale prostě ty věci vyskládat na
příjezdovou cestu, nalepit na ně cenovky a přihlížet, jak si je odvážejí
naprosto cizí lidé, to... to není pěkné.“ Z ucha mu vyrůstal dlouhý bílý
chlup. Zatahal se za něj. „Vůbec to není pěkné.“
„To není.“ Furia na něco takového neměla čas. Ne, když byla ve hře
kniha. „Pustíš mě teď dovnitř?“
Ukázal si na jizvu. „Tohle nemám od sekání trávy.“
„Budu opatrná, fakt.“
Přikývl, váhavě a mechanicky. Ale přistoupil ke dveřím, na minutu
k nim přiložil ruku a mlčky zavřel oči. Pak zase přikývl, tentokrát
rozhodněji.
„Dobrá,“ řekl. „Zdá se, že je tam klid. Tak běž.“ Skoro jako by ji
povzbuzoval lenochod: Šup, šup, tempo!
Vytáhl z  kapsy svazek klíčů a ten nejdelší a nejstarší zastrčil do
zámku. V mechanismu to zaskřípalo a zabzučelo jako ve vosím hnízdě,
pak se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.
Vůně knih, která je zahalila, byla omamná. Furia náhle pocítila hlad –
šílený hlad po nových příbězích. Ale proto tady nebyla. Šlo jí jen o
jediný příběh a ten byl skoro dvě stě let starý. Navíc ho znala téměř
zpaměti.
Wackford prošel otevřenými dveřmi a nakoukl do úzké chodby.
Panoval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla –
celé univerzum světů, které ještě chtějí být objeveny.





Chodba měla skoro čtyři metry na výšku, ale zato byla úzká. Tisíce
knih zabíraly každý centimetr čtvereční zdí. Chodby vedly celé míle
daleko do skály a nekonečně se větvily. V devatenáctém století si jeden
z Furiiných předků vzal do hlavy, že toto podzemí zmapuje, ale stejně
tak se mohl pokoušet spočítat chlupy rozzuřené gorile. Labyrint se
větvil jako kořeny stromu a zdálo se, že nachází stále nové cesty do ještě
užších puklin a vrstev půdy. Wackford tvrdil, že jeho dědeček došel na
konec spousty z nich a i tam našel knihu vedle knihy. Dávno nebylo
pochyb, že bibliomantika se na tomto místě osamostatnila. A to byl
jeden z důvodů, proč sem Furia chodila tak často. Nemohla se dočkat,
až se sama stane bibliomantkou, bude mít svoji dušeknihu a rozštěpí
srdce jejích stránek.
Wackford ukázal na holou žárovku, která se houpala u stropu na
krátkém kabelu. Elektřinu tady dole zavedli ve čtyřicátých letech, ale
osvětlovala jen hlavní trasu a pár krajních odboček. „Teď to vypadá, že
proud je celkem stabilní. Možná to občas zabliká, ale to nejsou výpadky,
co by stály za řeč. Přesto,“ podal Furii svítilnu, „si raději vezmi tohle.“
Měla baterku zastrčenou v  zadní kapse džínů, ale proti tomuhle
monstru to bylo jen takové maličké blikátko. Po krátkém zaváhání si
svítilnu vzala.
„Mám ještě jednu,“ řekl Wackford, „neměj obavy.“
Nahodila si tu těžkou věc na rameno jako dřevorubeckou sekyru
a vstoupila do knihovny. Po pár krocích zaslechla, jak za ní Wackford
bez velkého nadšení volá: „A nescházej ze stezky!“ Miliony stránek
papíru ztlumily jeho slova do šepotu.
Za Furiou se zavřely dveře.
Byla teď jediným člověkem mezi knihami a to milovala, milovala
dokonce i stíny a ticho a jistotu, že na světě je jenom málo míst, jako
je tohle. Možná je dokonce jen jediné.
Znovu se zhluboka nadechla, nasála vůni knih do plic a ještě
prudčeji do srdce. Pak se vydala do hlubin knihovny a byla připravená se
postavit všemu, co tu jen mohlo přebývat.





13
2
F
uria šla po hlavní trase a sotva slyšela vlastní kroky na kamenné
podlaze. Knihy pohltily většinu zvuků. Srdce jí bilo rychleji. Byla
rozrušená jako vždycky, když sem vstoupila. Přesto se vzpírala strachu.
Většinou se jí to dařilo.
Něco se kmitlo vedle ní na polici, ale než se po tom otočila, bylo
to pryč.
Pokračovala dál, zahnula na hlavní trase vlevo a před sebou viděla
další propast knih. Přes všechny ty odbočky a rohy nebylo těžké zůstat
na Wackfordově milované stezce – musela jen sledovat řetěz žárovek,
které s odstupem několika metrů osvětlovaly temné chodby a zákoutí.
Za policemi byly schované staré výklenky s  hroby, z  nichž byly
údajně všechny pozůstatky odstraněny. Co si asi mrtví mysleli o
hanobení svých hrobů, když tu první Faerfaxové zřídili knihovnu? A kdo ví,
jak to vypadá v tmavých postranních uličkách, za všemi těmi knihami,
knihami a knihami?
Jako dítě Furia jednou sledovala svého otce hluboko mezi police, skrz
ponuré papírové klenby a jeskyně z knižních hřbetů, dokud ho za jedním
z  rohů neztratila z  očí. Když ho konečně znovu dostihla a on se otočil,
už to nebyl její otec, nýbrž jeho vlastní noční můra. Toho pravého našla
teprve po hodině. Možná ten přelud dodnes bloumá mezi policemi.
Chodby byly tak úzké, že Furia dokonce i na hlavní trase musela
jít často bokem, protože jinak by neprotáhla ramena mezi k prasknutí
narvanými policemi. Vůně knih sytila suchý vzduch, a když chodbami
prolétl nečekaný závan větru, přinesl jen vůni obrovských svazků a
občas vzdálené hlasy, které možná existovaly pouze v její fantazii.





14
A další rohy a křižovatky, tu a tam klenutá kaverna. Všude police,
všude papír, většina z něj vázaná v kůži či plátně. Miliardy a miliardy
slov z celého světa.
Kniha, která Furii do knihovny přivedla, měla dlouhý název, což
v  roce 1820, kdy poprvé vyšla, nebylo nic neobvyklého: Fantastico
Fantasticelli, pán podzimního polosvětla. Autor byl známý coby
Siebenstern, což byl pseudonym jednoho z  jejích německých předků.
Napsal celou hromadu knih, hlavně tehdy oblíbené romány o
loupežnících a později ještě pár dalších. Fantastico byla jeho prvotina.
Dneska šlo možná o zapomenutou knihu, ale svého času čtenáři
tohle dobrodružství o italském náčelníkovi loupežníků s  neobvyklým
jménem hltali.
Byla to oblíbená kniha její matky. Často z ní předčítala, když byla
Furia malá. Cassandra Faerfaxová zemřela při Pipově porodu. Furia
bojovala každý den, aby nezapomněla na její usměvavý obličej. Když
četla Fantastica, viděla svou matku před sebou, její dlouhé blonďaté
vlasy, které po ní zdědila, úzký nos a vysoké čelo se stejnýma
zelenýma očima, jako měla Furia, a dlouhé prsty, jimiž s grácií listovala
stránkami románu. Furia ji viděla, jak sedí u postele malé holčičky
a svým klidným hlasem ji unáší do soutěsky v italských Přímořských
Alpách, do světa loupežníka Fantasticelliho a jeho tlupy veselých
ničemů.
Chvíli se Furia pídila po podobných knihách, starých i nových, ale
žádná se Fantasticovi ani nepřiblížila. Ostatní Siebensternovy romány
byly povětšinou jen slabým odvarem toho samého příběhu. Když byl
dobrý, byl pestrý a napínavý a zavedl vás do neznámé doby. Když
byl špatný, ulpívalo na něm něco trudnomyslného a bezvýchodného.
A opravdu dobrý byl, aspoň podle Furie, jen Fantastico sám.
Schovala tu knihu do bezpečí před otcem, který ve svém divokém
truchlení spálil celou řadu věcí, jež mu připomínaly zemřelou ženu.
Nejspíš proto, že jeho hlava byla plná vzpomínek, které mu ve dne
v noci nedaly klidu. Za ty roky se pro něj hledání knížky stalo takovou





15
malou obsesí, přízračným motivem. Tušil, že zmizení knihy má na
svědomí Furia. A ona věděla, že po ní pořád tajně pátrá – jako by to byl
ten poslední krok, aby mohl svoji ženu konečně nechat odejít.
Furia by nepřipustila, aby knihu zničil stejně jako šaty její matky
a všechny ostatní věci, na kterých lpěla. Furia se za to na něj proto
dlouho zlobila, ale teď už ho chápala o něco líp. I deset let po
Cassandřině smrti se Tiberius Faerfax pořád ještě nenaučil, jak s tou tragédií
naložit. Nedával svoje emoce příliš často najevo a o svojí ženě skoro
nikdy nemluvil. Větší mlčenlivost zachovával už jen o svých zážitcích
z války v Refugiu noci.
Mezi policemi se znova cosi pohnulo, tentokrát vlevo od ní.
Zastavila se a pomalu otočila hlavu.
Nahoře na knihách se usadili dva maličkatí origami ptáčci, oba už
trošku zažloutlí. Bylo to zázračné dílo umělecky poskládané z papíru.
Jeden zrovna baštil prach ze sbírky básní a druhý vypadal, že upřel oči
na Furii. Přitom neměl oči, stejně jako všichni origami ptáčci, a ani
obličej, až na dlouhý zobák.
„Ahoj vy dva,“ pozdravila je Furia.
Jedno ze zvířátek v  klidu dál baštilo. Druhé odhodlaně vykročilo
k  okraji knihy, jednou máchlo hranatými křídly a naklonilo hlavu.
Jako by si Furii přeměřovalo, kdyby mohlo vidět, ale nejspíš jen
zaznamenalo její pach.
„Nenechte se rušit,“ řekla Furia a pokračovala dál.
Brzo nato potkala celé hejno, aspoň dvacet ptáčků, kteří svými
papírovými zobáčky zobali zbytky prachu z knih. Byli to paraziti, již se
nekontrolovaně množili. Furiini předci je chovali, aby zabránili
hromadění prachu na knihách, což byl úkol, který beze zbytku plnili. Hopsali
a prolézali policemi jako nějaký podivný hmyz a málokdy jich člověk
potkal najednou víc než jen hrstku. Proto bylo to hejno, co se právě
slétlo na sebrané vydání portugalských romanopisců, vskutku nezvyklý
pohled. Dokud origami nepřijdou na chuť papíru, nikomu tu nevadí.
Naštěstí ptáčci neměli kanibalismus v povaze.





16
Uviděla jich ještě pár, nezvykle mnoho, než konečně došla na
křižovatku, kde musela zahnout vlevo. Přesněji řečeno: sejít ze stezky.
Schovala Fantastica v jedné z tmavých postranních uliček, stranou od
elektrických kabelů, vedle švédské knížky o lisování raně
industriálních ozubených kol. Spoléhala na to, že její otec neprojeví v brzké době
zájem o strojírenství, které vyvinuli v přístavech v Botnickém zálivu.
Po několika krocích zapnula Wackfordovu svítilnu. Pár origami se
šustěním proletělo kuželem světla. Furia na ně namířila baterku a
nakrčila čelo. Přemýšlela, s čím se ty malé kreaturky v hlubinách knihovny
lopotí, že už vysílají poslíčky dokonce i do předních částí.
Musela dvakrát odbočit, než konečně našla poličku s Fantasticem.
Ulevilo se jí, když spatřila knihu na svém místě. Odložila rozsvícenou
svítilnu do police a vytáhla román ven. Desky knížky zhnědly a vazba
byla uvolněná. Na obálce nebyl žádný obrázek, jen název vyvedený
vybledlým písmem. Pod tím stálo: Adventury udatného kapitána
Fantasticelliho z análů ligurské historie. Hned jak si Furia přečetla ten podtitul,
slyšela v duchu hlas svojí matky a příjemně jí zamrazilo.
Obě její křestní jména pocházela z téhle knihy. Furia byla
vychytralá zlodějka, která několikrát Fantasticellimu vypálila rybník a sebrala
lup, a Salamandra zas kouzelná lesní diva s bradavicí na obličeji.
I její bratr Pip měl jméno podle literární postavy, podle hrdiny
z Dickensových Nadějných vyhlídek. Dickens byl oblíbený autor jejich
otce a Furia si dovedla živě představit, jak Tiberius ve vášnivé debatě
trvá na tom, aby alespoň syna a nositele rodinné tradice pojmenovali
po Dickensově hrdinovi, když už se jeho dcera jmenuje po
bradavičnaté babě, co sbírá kořínky.
Furia otevřela knihu, přečetla si začátek a zase to byla láska na první
pohled. Začínalo to jedné bouřlivé noci u táboráku a příběhem
v příběhu. Než se Furia nadála, už se začetla, otočila stránku a další...
Vtom zaslechla šelest.
Překvapeně nechala knihu klesnout, chtěla sáhnout po svítilně a
přitom ji omylem srazila z police. S třísknutím narazila na zem a tam se na





17
všechny strany rozprskly stovky černých puntíků, hemžily se rychle jako
blechy.
Písmenka.
Rychlostí větru se zformovala do dlouhé řady, která dosahovala
z jedné police na druhou, táhla se oběma směry a ztrácela se ve stínech.
Samohlásky a souhlásky, mezi tím háčky a čárky, které se kývaly jako
oči na stopkách tenoučkých tykadel.
Furia se zhluboka nadechla a vydechla, odložila knížku do police
a zvedla svítilnu. „To jste zase vy.“ S povzdychnutím přejela kuželem
světla po houfu batolících se písmenek.
Znovu zaslechla ten šelest a vtom se písmenka před Furiou začala
rychle formovat. Strkala se a padala přes sebe a v  tu chvíli vypadala
přesně jako pořádný houf mravenců.
Jedna špička se pomalu vysunula výš, jako by rychle vyrostl kmen
stromu. Maličko se zakymácela, když dosáhla úrovně Furiiných očí,
a ohnula se stranou k polici, kde ležel Fantastico. Na tucet písmenek
přehopsalo na polici a bleskově utvořilo tři slova:
V kolektivní mysli písmenek – všechna se vysypala z rozpadnutých
starých knih – neexistovala interpunkční znaménka. Furia se jednou
ptala po důvodu a hned si vysloužila rozhořčení. Čárky, tečky a co
teprve středníky, to je jen zbytečné smetí. Pro ně není v hejnu místo.
„Ahoj Ypsilonzete,“ pozdravila Furia a písmenka se mezitím na
polici znovu přeskupovala. Před pár lety se rozhodla, že to hejno
potřebuje jméno a Ypsilonzet bylo první, co ji napadlo. „Vyděsil jsi mě
k smrti.“
, napsala písmena. Některá přebytečná rozrušeně
poskakovala na regálu, jako by chtěla podtrhnout naléhavost varování.
Furii vyschlo v krku. „Co se děje?“
Další hemžení a po chvíli tam stálo jediné slovo:
Furia zaklela. „Někde blízko?“





18
Zatočila svítilnou a posvítila si do obou směrů chodby. Na jedné
straně nebylo nic vidět, na druhé se třepotalo hejno písmen. Za ním
prázdno.
„Jak blízko?“
Když znova posvítila na polici, stálo tam:
Už přes sto padesát let se bibliomanti Faerfaxové starali o to, aby do
katakomb nepronikalo vlhko. Ale i jejich moc měla své meze. Takže
se za jednou z polic v přední části nahromadila vlhkost a z ní vyrostl
Plísňák, který oživl stejně jako Ypsilonzet a zvířátka z origami.
Mohla to být náhoda, ale Furia moc dobře věděla, že její otec byl
poslední dobou moc zaměstnaný a nepozorný.
, nabádal ji Ypsilonzet.
„Odkud přijde?“
Ztišila hlas a zašeptala: „Ví, že jsem tady?“
A pak:
Furia odcvrnkla N na knihy. Narazilo do hřbetů a převalilo se, hned
však spěchalo zpátky na své místo. Ostatní písmenka teď rychlostí
blesku utvořila:
Ypsilonzet měl pravdu. Nedala na Wackfordovo varování a byla
si moc jistá. Jestli ji Plísňák načapá, vyplazí se Ypsilonzet puklinami
v zemi a vytvoří na jejím náhrobku těchhle pět slov:
Vpravo byla hlavní stezka, ale jestli se chce vyhnout Plísňákovi, musí
jít opačným směrem a doufat, že brzo narazí na odbočku.





19
, napsal Ypsilonzet.
Téměř vrátila Fantastica zpátky do police, ale pak si to rozmyslela.
Kdo ví, kdy bude mít příležitost se sem vrátit – jestli to za pár minut
bude ještě vůbec hrát roli. Zastrčila si knihu za okraj džínů, přetáhla si
přes ni tričko a rozeběhla se. Světlo svítilny přejíždělo z knih na
podlahu a zase zpátky. Doprovázel ji šelest písmenkového roje. Ypsilonzet
se znova sesypal k sobě a rychle se batolil vpřed jako dvě stezky plné
mravenců vlevo a vpravo od Furie podél polic.
Za ní něco zapraskalo. Ohlédla se v běhu přes rameno, ale byla tam
jen zeď temnoty. Aby si za sebe posvítila, musela by se zastavit.
Z  praskání se stal sykot a další zápach přehlušil vůni knih: puch
vlhkého sklepa.
Doběhla na křižovatku a zabočila vlevo. Před ní ležela chodba, kterou
prošla jen natočená bokem, tak moc blízko u sebe byly police s knihami.
Jakmile se tam vměstnala, mávla svítilnou krátce směrem, odkud
přišla. Věděla, že je to chyba, dřív, než ten pohyb dokončila. Ten
pohled ji na zlomek vteřiny ohromil.
Plísňák byl mnohem větší než naposledy, kdy se s ním setkala. To jí
bylo devět a byla tu v doprovodu svého otce. Dneska, o šest let později,
tady nebyl nikdo, za kým by se mohla schovat.
Stála před ní stvůra vypadající jako chlupatý lívanec z  plísňových
spor, větší než polštář a hýřila barvami jako olejová skvrna. Vodorovně
se posouvala chodbou. Její okraje se třepotaly jako listy podvodních
rostlin v proudu. Na předním okraji se čím dál víc rozevírala štěrbina,
až to vypadalo, že se Plísňák rozdvojí. Protivítr vzdouval jeho pusu
ještě víc do šířky a plavil se teď k Furii jako otevřený sáček, který se přes
ni v příštím momentu chystá překotit a zhltnout ji.
S rozčíleným výkřikem se otočila a prodírala se úzkou uličkou.
Přinejmenším nebude jediná, kdo se tu musí potýkat s malým prostorem,
leda že...
Plísňák se v letu otočil po vertikále a řítil se na ni jako platýs mezi
regály. Furia sice měla dobrých pět metrů náskok, ale ten se z vteřiny





20
na vteřinu vypařil. Když ji zápach plísně přemohl, zastavila se, otočila
a hodila Plísňákovým směrem knihu z nejbližší police. Z mezery, která
po ní zůstala, vyletělo několik origami. S šelestem vyskočili na své
papírové nožky, Furii na ruku a na ramena a poskakovali dál do protější
police, pryč z kuželu světla do tmy.
Furia mrštila knihou přímo do Plísňákova chřtánu. Štěrbina se
zavřela, příšera se zastavila a asi přemýšlela, jestli náhodou zrovna
nespolkla kus té holky. Furia se mezitím sunula dál, pozorovala několik
origami, kteří prchali stejným směrem, a konečně pochopila, proč jich
bylo tolik: Vydali se před Plísňákem na úprk do bezpečí, chtěli
prchnout z nejhlubších oblastí a tak svému pronásledovateli zatarasili cestu.
V hlavě jí řinčelo na tisíc výstražných zvonků. Možná by ho měla
rozptýlit dalším vrhem, ale pochybovala, že by se to podařilo. V tentýž
okamžik jí něco pořádně narazilo do ramene a chvilku čekala, že se jí
do hlavy zakousne plísňová čelist. Ale byla to jen kniha, kterou ta
příšera s podivuhodnou silou vyplivla.
Dokonce i v tuhle chvíli Furii zamrzelo, že musí nechat poničený
svazek na zemi. Bibliomanti, kteří nezacházejí s knížkami s respektem,
ztrácejí své schopnosti. Jakmile poleví jejich láska k literatuře, zeslábne
i jejich síla. A Furia ještě nebyla ani zdaleka plnohodnotnou
bibliomantkou. Ta trocha energie, kterou dovedla z knih vytáhnout, nestála
ani za řeč.
Díky Plísňákovu zaváhání získala pár kroků náskok, ale teď se ji
vydal znovu pronásledovat a ani splašení origami ptáčci, kteří poletovali
kolem polic a knih, ho nerozptýlili. Teď chtěl Furii.
Police byly pevně přišroubované ke zdím a příliš těžké, než aby se
daly použít coby překážka. Mohla se jenom pokusit utíkat rychleji,
ještě hbitěji se protahovat uličkou mezi knihami a u toho uvažovat,
které ze svých skromných schopností by mohla použít. Ale na to by se
musela soustředit, což bylo v téhle chvíli prakticky nemožné.
Chodba před ní se rozšiřovala a najednou se objevily tři schody
vedoucí dolů. Furia si jich všimla příliš pozdě, s klením přeskočila první





21
z nich a pak už neměla pod nohama pevnou zem a padala do prázdna.
Narazila si koleno, vykřikla a skulila se stranou. Svítilna jí vyklouzla
z  ruky a odkutálela se pryč, kužel světla namířil na stěnu s  knihami
a osvítil část knih za ním.
Plísňák proklouzal do širší chodby, pokračoval dál a za sebou táhl
příval strašlivého smradu. Furia se po něm ohlédla a na okamžik přišla
o čich. Desítky origami ptáčků kolem ní poletovaly, jejich stíny
vypadaly jako hranaté kočky, co poskakují z police na polici.
Za Plísňákem se z  chodby vyhrnul proud písmenek, proudil po
schodech dolů a obranně se postavil mezi Furii a tu příšeru.
Z hemžícího davu se stala věž, která vší silou vrazila do Plísňáka a vyvedla ho
z rovnováhy. To ho ale zadrželo jen na chvíli, pak si díky tomuto útoku
všiml, že pod ním na zemi něco je. Podíval se na Ypsilonzeta a Furii
v též vteřině, nadmul se a otočil se s otevřenou pusou jejich směrem.
„Zmiz!“ vykřikla Furia a myslela Ypsilonzeta, protože Plísňák už
pomalu pohlcoval první písmenka. Další samohlásky a souhlásky hopkaly
po schodech nahoru, ale byly tam takové, které chtěly pomstít smrt svých
druhů. Byla jen otázka času, než celé hejno zmizí v Plísňákově tlamě.
Furia se zapotácela. Několik origami v panice seskočilo z polic a
dostalo se do proudu, který vedl přímo do Plísňákovy tlamy. Ypsilonzet
se uvnitř té pusy nadouval jako balon z písmenek, rozklepal tu příšeru
a bránil se ze všech sil. Ale zdálo se, že tím svůj zánik jen odložil,
protože Plísňák s mlasknutím sevřel čelisti a přitom odřízl proud
písmenek, která do něj stále proudila.
Furia zatnula pěsti a skočila po Plísňákovi. Ruce jí až po předloktí
zmizely v  měkké plísňové hmotě, roztáhla prsty a pokusila se
vytrhnout z toho stvoření celé kusy. Do obličeje jí explodovaly vatové
obláčky výtrusů, ale Plísňák nevypadal, že by mu to vadilo, a nedal se na
úprk. Jeho tělo z plísně bylo pevné a velmi pružné zároveň. Furiin útok
mu způsobil jen pár pohmožděnin.
Tlamu měl Plísňák pořád zavřenou, jednotlivá písmenka visela na
okrajích jeho plísňové srsti, některá padala do hloubky a roztávala.
Furia klopýtavě couvala, patami narazila do spodního schodu a jen
s námahou udržela rovnováhu.
Plísňák se jí teď vznášel přímo před obličejem. Vypadalo to, že už
strávil poslední písmenka, pak jeho lívancovitým tělem projela vlna.
S  ohavným zapraskáním se uprostřed rozevřel a Furia hleděla přímo
do jeho otevřené tlamy. Rozmačkaní origami ptáčci se mu lepili na
patro a mezi nimi nehybně vězela písmenka jako zbytky čokoládového
sypání. Zápach ji vyrazil dech a téměř omdlela.
Možná by to tak bylo lepší, omdlít jako ty přecitlivělé slečinky ze
starých románů, prostě celou tu zkázu ignorovat a konec milosrdně
prospat. Ale ona byla Furia Salamandra Faerfaxová – uchazečka o
bibliomantskou moc a brzy majitelka své dušeknihy. Docela jistě neklesne
v bezvědomí k zemi a nevzdá se jako nějaká roztřesená netýkavka.
Zaměřila se na svého protivníka a posbírala všechnu odvahu. Zatnula
pěsti a vší silou jimi udeřila nahoru, přímo pod Plísňákovu tlamu. Ruce
jí projely plísňovou srstí a na jednu nekonečnou vteřinu uviděla
Plísňákovy vnitřnosti uprostřed jeho tlamy. Když ruce zase vytáhla, příšera se
zapotácela a sesula se na zem.
Roztřesený plísňový koberec sebou plnou vahou plácnul na
podlahu a kolem se rozstříkly zbytky Ypsilonzeta. Furia na příšeru
vyskočila oběma nohama a nestarala se, jestli se ji znovu pokusí odhodit.
Písmenka proudila ze všech směrů do spleti plísně, utvořila pevné lano,
které se jako síť stahovalo kolem Plísňáka a vytloukalo z něj duši.
Furia zároveň svojí converskou vykopávala zprostřed jeho těla stále větší
bílozelené kousky.
Trvalo celé minuty, než příšera přestala klást odpor. Vlákna výtrusů
zhrudkovatěla jako mokrá vata a pak se rozpadla. Zůstal jen mléčný
povlak na zemi, zapáchající po hnilobě a plísni.
Furia si vyčerpaně dřepla, nechala písmenka protéct svými prsty
a sledovala origami ptáčky, jak potrhle oslavně tančí na hřbetech knih.





23
3
F
uria Salamandra Faerfaxová byla náměsíčný čtenář. Hltala knížky
ve spánku. Pro tuhle schopnost existoval latinský termín:
somnevolismus. Protože tím nikdo jiný netrpěl, vymyslela si to slovo sama.
„Somnus znamená spánek a evolutio číst,“ vysvětlovala svému
bratrovi. Pip byl o pět let mladší než ona. „Takže somnevolismus.
Náměsíčné čtení.“
Pip četl knihy, když byl vzhůru, tak jako všichni ostatní, ale znal
Furii dost dobře na to, aby jí neodporoval. Jinak by mu možná
dokonce rozmazala ten klaunovský obličej, co si namaloval pokaždé, když
opustil svůj pokoj. Pip se klaunů bál a věřil, že tímhle způsobem ho
budou považovat za jednoho z nich.
„Do naší rezidence žádní klauni nechodí,“ řekla mu jednou. „Takže
není důvod tu od rána do večera pobíhat s make-upem. Navíc vypadáš
trochu jako transvestit.“
Pip se váhavě zasmál, možná proto, že to slovo neznal. Ale nevěřil jí.
„Každopádně,“ dodala Furia, „pár jsem jich viděla venku v parku.
Občas přitisknou obličej na okno spíže a nechají na něm otisky, co
vypadají jako lebka.“
Od té doby se Pip spíži vyhýbal a Furia měla všechny perníčky jen
pro sebe. Paulina, kuchařka Faerfaxových, byla královna perníčků,
pekla je i v  létě a potírala je extra hustým medově sladkým sirupem,
který Furiin otec čas od času vydestiloval ze sentimentálních
milostných románků.
Tiberius Faerfax dokázal tohle a ještě spoustu dalšího, ale protože
Furia zdědila jeho talent a jednou bude také mocnou bibliomantkou,





24
neohromovalo ji, když se napojil na sílu knih a s  její pomocí páchal
zázraky.
Dělal to jen zřídka z obavy, že by ho a jeho děti mohli odhalit
nepřátelé. Bibliomantika byla tichým uměním. Ale moc, schopnost
využít magie knih – všech knih – způsobovala chvění, co dosáhlo až
k horizontu. Kdo ji vyhlížel, našel její stopy všude. A Adamitská
akademie čekala jen na to, že Furiin otec nějakou nešikovností prozradí
místo svého pobytu.
„Pokusí se nás zabít,“ vysvětlil oběma svým dětem starostlivě – tak,
jak mluvil skoro pokaždé. „Musíme se mít neustále na pozoru, vy
stejně jako já.“
Furia si přitáhla brášku k sobě. „Naháníš Pipovi strach.“
„To je dobře,“ přikývl Tiberius Faerfax. „Strach z Adamitské
akademie nás všechny udrží při životě, protože nás ochrání před chybami.“
Furia tuhle přednášku už slyšela mnohokrát, stejně jako její bratr.
Jenže Pip nebyl bibliomant a ani se jím asi nikdy nestane, zatímco jí
samým rozrušením před očima tančily hvězdičky, jen co pomyslela na
to, že jednoho dne bude mít otcovy schopnosti. Jeho dušekniha si ho
našla, když mu bylo čtrnáct let. Furii bylo už patnáct a pořád na ni
marně čekala. Bez vlastní dušeknihy se nemohla stát skutečnou
bibliomantkou a musela se spokojit s pár kousky, které horko těžko dala
dohromady.
S  dušeknihou by to bylo všechno lepší, o tom byla přesvědčená.
Tajně doufala, že na ni nedočkavě čekal i její otec. Viděla to na něm, ty
neúnavné plamínky v jeho pohledu, když ji po očku pozoroval, slyšela
to v jeho hlase, když jí vykládal o starých časech, o intrikách
Šarlatového sálu a tajných útočištích, cítila to, když ji hladil po hlavě a hledal
v ní bibliomantský oheň.
Ale ať byla jeho netrpělivost velká, jak chtěla, neměnilo to nic na
tom, že to ona musí najít svoji dušeknihu a ne naopak. Tam venku
byl široký svět, hlučný a křiklavý a tančící, ale Faerfaxovi žili v ústraní
Cotswoldsu, v klidu mezi knihami, schovaní před agenty Akademie.





Občas Furii přišlo, že se tady v údolí střídala jen roční období. Na
jaře rozkvetly louky, v létě cvrkali cvrčci, na podzim se živé ploty
obarvily do zlaté barvy a v zimě kopečky pokryl sníh. Všechno ostatní
zůstávalo stejné: Její otec byl zažraný do svých studií, Pip se schovával
před klauny a Furia čekala. Měsíc za měsícem a měsíc za měsícem.





26
4
H
odinu po událostech v knihovně seděla Furia pěkně osprchovaná
ve svém starém čtecím křesle a rozevřeného Fantastica v klíně jí
osvětlovalo světlo stojací lampy s  otočným stínítkem. Začetla se do
čtvrté kapitoly, kde se poprvé potkává náčelník loupežníků se svojí
rivalkou a budoucí milou, s půvabnou, ale obávanou Furiou
Zingarelliovou. Byla nemanželskou dcerou vévody z Milána a jeho dědičkou –
zatímco její nevlastní bratři se se svou nevyčerpatelnou skupinou
žoldnéřů proháněli všemi kouty Ligurské riviéry.
Zatímco Furia četla, na zdech místnosti se střídaly nejasné výjevy.
Bibliomantské tapety ukazovaly všechny obrazy, co se jí míhaly před
očima: neohrožené postavy v záplatovaném oblečení, nepřátelští vojáci
v  třpytivém brnění a samozřejmě krásná zlodějka se zlatou záplavou
loken, které nepropadl jen náčelník Fantasticelli. To všechno na pozadí
do mlhy zahalených lesů, které se rozprostíraly od vysokých hor až po
pláže Středozemního moře.
Ty samé obrazy v  ní kniha vyvolávala, už když jí z ní matka
poprvé předčítala. Byla to Cassandra, kdo trval na tom, aby knize říkali
Fantastico. O Siebensternových románech mluvila jako o člověku, tak
blízké jí byly. Furiin otec tu knihu jednou nazval jejím tajným
milencem, možná to nemyslel tak docela vážně, ale přesto to mělo jistý
žárlivý podtón. Neuběhl totiž ani večer, kdy by si jeho žena nebrala ten
zažloutlý svazek s sebou do postele.
Tapety ve Furiině pokoji neukazovaly scény z románu postupně jako
film, ale coby zmatenou motanici obličejů a výjevů. Ale tak to s obrazy
v hlavě zkrátka funguje: Srozumitelné jsou jen samotnému čtenáři. Ob-





27
čas se Furia zarazila a rozhlédla se po výjevech na zdech, které s drobným
zpožděním ukazovaly, co právě přečetla, viděla a cítila.
„Vypadáš smutně,“ řekla jí lampa a namířila světlo na chvilku na
Furiin obličej a pak rychle zase zpátky ke knize. Hlas měla kovový jako
starý gramofon. Když lampa ohýbala své klouby, skřípalo to tak, že by
se kámen ustrnul. Furia už si před několika měsíci předsevzala, že ji
konečně naolejuje nebo o to poprosí Wackforda.
„Bolí ji koleno,“ řeklo čtecí křeslo svým hlubokým basem, který se
vždycky ze spár v  koženém polstrování ozýval trochu tlumeně a
mrzutě. Furia si skutečně oproti svým zvyklostem pokrčila na křesle jen
jednu nohu, druhou měla nataženou, ještě pořád ji bolela od nárazu do
schodů dole v knihovně.
S  povzdychem se uvelebila na pokrčeném polstrování. Křeslo
vydalo blažené vrznutí. Mělo rádo, když si v něm někdo dělal pohodlí.
„Jsem v pořádku,“ řekla Furia. „Je to jen modřina.“ Po návratu
z knihovny se dlouho sprchovala, aby ze sebe smyla Plísňákovy výtrusy.
Teď na sobě měla froté župan a pod ním tričko na spaní.
Lampa ji znovu s žalostným zaskřípáním posvítila do obličeje.
„Poznám smutek, když ho vidím.“
Furia ani po patnácti letech pořád netušila, čím lampa vlastně vidí
a mluví. Ona ani křeslo neměly oči nebo pusu. Jejich hlasy zněly z vnitřku
a ani výměna žárovky nezměnila schopnost lampy vidět. Byla to zázračná
bibliomantská díla, která před lety vytvořil a do detailů propracoval její
dědeček Cassius Faerfax. Furia litovala, že ho nikdy nepoznala.
S povzdychnutím pokývla k obrazům na tapetě. Náčelník
Fantastico a blonďatá zlodějka zrovna stáli nad propastí s výhledem na
nekonečné zalesněné údolí.
„To jen... kvůli ní,“ řekla Furia. „Vždycky když ji vidím, tak...“
„Co?“ zeptalo se křeslo, taktní jak kus nábytku.
„No,“ opáčila lampa, „podle mě vypadá docela obstojně.“
Furia přemýšlela, jestli jim to opravdu chce vysvětlovat. Nakonec
to vzdala. Před spoustou let dala zlodějce obličej svojí matky. Ne zá-





28
měrně, stalo se to úplně bez jejího přičinění. Ale čím více času uběhlo
od Cassandřiny smrti, tím rozmazanější byly její rysy. Místo ní
nastoupila jen mlhavá vzpomínka, přelud bez jasných kontur, co už měl
s Cassandrou Faerfaxovou jen málo co společného. Proměna probíhala
plíživě, ale poslední dobou byla mnohem nápadnější. Furia pozvolna
zapomínala, jak její matka vypadala, a to bolelo mnohem víc než blbé
naražené koleno.
„Proč se nepodíváš na nějakou její fotku,“ zeptalo se křeslo, „a
nepřipomeneš si ji?“
Lampa rozčileně zablikala. „Protože je ten starý všechny spálil,“
opáčila dřív, než stihla Furia odpovědět. „Ani ty na to přece nemůžeš
zapomenout, kožeňáku!“
Křeslo si něco zabrumlalo a uraženě zmlklo.
Furia zabouchla knížku. Obrazy na stěnách se vypařily a tapety zas
měly svůj světle tyrkysový vzorek. Opatrně se postavila na naraženou
nohu a přešla k psacímu stolu. Stál před jedním z vysokých oken, které
vedly na prostranství před rezidencí. Hned za klikatou příjezdovou
cestou a pár stromy se rozprostíraly cotswoldské kopce ozářené
půlměsícem. Přes den byla krajina mezi Oxfordem a Gloucesterem opravdu
překrásná, zelené moře strání a údolíček, které bylo protkané houštím,
potoky a začarovanými háji. V noci to tu ale díky údolím stínů a
spletitým cestám vypadalo spíš jako lovecký revír divoké smečky vlků –
ačkoli to byli jen hlídací psi z přilehlých farem, kdo ve tmě vyl na měsíc.
Furia zastrčila Fantastica pod parketu vedle psacího stolu, škrtla
sirkou a zapálila svíčky v jednom ze stříbrných svícnů.
„Zhasnout,“ řekla lampě.
Její útulný čtecí koutek se ponořil do temnoty, křeslo a lampa
vypadaly zase bez života jako ostatní nábytek.
Digitální hodiny vedle postele ukazovaly, že bylo po jedenácté.
Furia otevřela jeden z šuplíků stolu a vytáhla krabičku pralinek. Pod fólií
s  čokoládovými koulemi byla schovaná další kniha. Položila ji před
sebe na stůl a otevřela tmavě hnědou vazbu. Uvnitř na prst tlustého





29
svazku byla podlouhlá přihrádka a v  ní skleněné psací pero. Násada
byla umělecky zatočená jako rozmotaný šnečí domeček. I špička byla
skleněná. Furia ještě nikdy neviděla pěknější psací potřebu.
V papírnictví ve Winchcombe si pořídila kalamář, který teď už byl
skoro prázdný. V poslední době ho používala téměř denně.
Prvních čtyřicet padesát stran bylo hustě popsaných dvěma
rozdílnými rukopisy. Jeden patřil Furii, pěkně nakloněný a trochu holčičí.
To druhé písmo působilo staromódně, křivá písmena byla nalepena
jedno na druhé a přečíst se dala teprve s trochou cviku. Furia se pořád
u některých slov zarážela nebo občas rozeznala písmenko jen s určitou
dávkou fantazie.
Severin Rosenkreutz, kterému písmo patřilo, používal černý tuhý
inkoust, Furiin modrý byl jemnější a psala také elegantněji. Od té
doby, co přišla na to, jak se zachází se skleněným perem, málokdy
dělala kaňky.
Furia a Severin psali tu knihu střídavě, ona v přítomnosti, on v roce
1804. Chvíli trvalo, než mu to uvěřila, ale teď už o to vlastně vůbec
nešlo. Poté, co odhalila, že se s  pomocí téhle knihy dá vést rozhovor
s nějakým cizím klukem, bylo snadné přijmout i to ostatní. Třeba to,
že Severin byl jedním z  jejích předků, v  době, kdy rodina ještě žila
v Německu pod jménem Rosenkreutzovi. Teprve později, v roce 1836,
je rozdrtila Adamitská akademie – přeživší museli uprchnout a
přesídlili do Anglie. Z posledních Rosenkreutzů se tehdy stali Faerfaxové a ti
se od té doby před agenty Akademie skrývali v Cotswoldsu.
Severin včera odpověděl na její poslední příspěvek – přesněji řečeno
před dvěma sty lety, ale v  knize se ta slova objevila teprve teď v  noci.
Využíval tutéž knihu, co ona, ten samý výtisk, jen ho držel v rukou v jiné
době a na jiném místě. Používali ji jako jiní lidé svoje smartphony, psali
si zprávy, vykládali si o malých i velkých věcech, co se jim děly, a dávali si
navzájem rady, když toho druhého něco trápilo nebo rozčilovalo.
Setkání s Plísňákem bylo pro Furii natolik adrenalinové, že se
napřed musela uklidnit. Fantastico byl ideálním společníkem, stačilo ho





30
jen otevřít a vdechnout jeho vůni, pak se hned cítila v bezpečí. Přečetla
si pár stran a na chvilku zapomněla na všechno nepříjemné, samotu
v rezidenci a přehnaná očekávání, která do ní její otec vkládal.
Po jedné kapitole byla dost uvolněná na to, aby mohla mluvit se
Severinem. Oba tomu tak říkali – mluvení – i když to samozřejmě ve
skutečnosti bylo něco jiného, o čem Furia nevěděla, zda to opravdu
nějakým způsobem hluboce souvisí s bibliomanty.
S  pomocí pera a inkoustu mu vyprávěla, co se stalo. Věděla, že
tomu bude rozumět. Byl také bibliomantem jako ona, a už jen to jej
činilo lepším posluchačem, než kdy mohli být kluci z  Winchcombe
nebo Stanway. Byl jako Furia. Často dokonce myslel na to samé. Bylo
mu sedmnáct, takže byl o dva roky starší než ona.
Samozřejmě věděla, že žije v době, která se od té její liší jako den od
noci. Proto se snažila nikdy nezmiňovat moderní předměty nebo
přístroje. Beztak jich v rezidenci moc neměli, žádný internet a jen jednu
prastarou televizi, kterou skoro nikdo nepoužíval. Jak by mu to taky
všechno mohla vysvětlit? Radši si s  ním povídala o knížkách, o svém
otci, o životě v  úkrytu v  polozbořeném venkovském sídle uprostřed
ničeho.
On jí vykládal o velkém domě na Rýnu, v němž bydlel se svou
rodinou, o knihovně, která se mohla porovnávat s  těmi největšími své
doby, a o svém úsilí nějak se popasovat se schopnostmi, které se v něm
před několika lety probudily. Bez debat se jednalo o bibliomantiku,
o tom nebylo pochyb, ale zdálo se, že ten termín nikdy neslyšel – začal
ho používat teprve poté, co ho Furia zmínila.
V  jeho době ještě neexistovala Adamitská akademie, která bděla
nad světem bibliomantů, ani žádná válka mezi pěti rody Šarlatového
sálu. Furia o tom Severinovi během pár týdnů něco málo pověděla, ale
byla si vědoma své zodpovědnosti a občas jí nahánělo strach, když si
připustila: Co když řeknu něco, co změní budoucnost? Když se třeba
rozhodne obrátit zády ke své rodině nebo nebude mít žádné děti? Bylo
by možné, že by se Furia a Pip o generace později vůbec nenarodili?





31
Netušila, jestli byli v přímé pokrevní linii, a neexistoval způsob, jak
to zjistit. Všechny záznamy rodinné historie Rosenkreutzů byly zničeny
před útěkem z  Německa. Odstranili všechny stopy, které by od nich
mohly vést k Faerfaxům. Jedinou výjimkou byla knihovna – jistě veliká
na svou dobu, ale nesrovnatelná s tou, co se z ní stalo později – jakmile
ji dopravili do Anglie, umístili ji do základů dnešního labyrintu knih
v katakombách rezidence.
Furia si dopisování se Severinem užívala jako hrdinky starých
románů svoje staromódní dopisní přátelství. V  těch knihách pořád šlo
o dopisy, které doručovali poslíčci na koních a poštovní kočáry přes
pochmurná vrchoviště. Že o něm nepověděla svému otci, bylo součástí
celého kouzla. Ale už to dávno bylo víc než jen hra, ačkoli nebylo
snadné si to přiznat. Ráno se jako první dívala do knihy, aby
zkontrolovala, jestli Severin odpověděl. Ještě před čištěním zubů si přečetla
každičké slovo – někdy dokonce dvakrát či třikrát.
A pokud mělo někdy vyjít najevo, že si svého mysteriózního
kamaráda z minulosti jen představovala, podobně jako lidi, co najednou
začnou slyšet hlasy, i to by akceptovala: Pak by totiž byl aspoň její
součástí, něčím, co jí nikdo nemůže vzít.
Toho večera zapsala, co se přihodilo v  knihovně a co ji přimělo
k tomu sejít ze stezky. Už párkrát zmínila, jak byl Fantastico důležitý pro
její matku, a proto i pro ni samotnou. Musela se za každou cenu ujistit,
že otec tu knihu neodhalil, protože nejspíš existují už jen dva výtisky.
Představa, že by mohla Fantastica ztratit, protože Tiberius Faerfax se
nedovedl přenést přes smrt svojí ženy, ji děsila víc než setkání s Plísňákem.
Poté, co všechno sepsala, zavřela knihu a chtěla ji položit zpátky do
krabičky od pralinek. Na poslední chvíli ji ale ještě samou zvědavostí
otevřela, jestli tam Severinova odpověď už náhodou není. Občas to
trvalo jen pár vteřin, nikdy déle než den.
Její naděje byly vyslyšeny. Severinův rukopis pokrýval zbytek stránky
pod jejím příspěvkem a část další. Inkoust zaschl před dvěma stoletími
a na některých místech zhnědl, někde dokonce trochu vybledl.





32
Milá Furie,
nevím, jak vypadáš, mimo toho, kterak ses mi popsala. Ne moc
velká, spíše drobná, s dlouhými světlými vlasy a zelenýma očima. To
dozajista postačuje, bych si o Tobě mohl vytvořiti obrázek, a musím
doznati, že jsem si ho ve své představivosti doplnil pár drobnostmi.
Pihy na nose, pár rozpustilých pramínků vlasů, které Ti spadají do
čela, nejen když zafouká vítr, a maličké bílé zoubky (vím, že zuby
jsou málokdy bílé, ale věřím, že Tvoje jsou tak pěkné jako na
obrazech šlechtičen). Co ale DOZAJISTA vím je, že jsi děvče a žádný
obr s širokými rameny a mohutnými svaly. Tím bys ale MUSELA
býti, kdyby ses v nebezpečí opravdu chovala tak, kterak jsi mi
vylíčila.
Furia se pousmála nad květnatým tónem a volbou slov. Přitom si za
uplynulých pár měsíců zvykla na jeho mluvu a spousta těch
šroubovaných formulací jí přišla zábavná – i proto, že německy sice mluvila
plynně, ale občas měla potíže se způsobem vyjadřování raného
devatenáctého století.
Mohu Ti jen napsati, že to považuji za více než lehkovážné. Ale
již vím, že by Tě to toliko pouze pobavilo a nikterak neodradilo od
podobného jednání v  budoucnu. Takže zůstanu u toho, že Ti
povím, že velmi dobře rozumím, co Tě k tomu pohánělo. Přesto buď,
snažně Tě žádám, příště o něco opatrnější. Včera před usnutím mě
cosi napadlo: Míti někoho rád znamená odhaliti, že hovoříte
stejným jazykem. Někoho milovati znamená ve stejném jazyce básniti.
Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinejmenším spolu
píšeme knihu.
Furia s vřelým pocitem v břiše pohladila stránku. Před čtyřmi měsíci
objevila tuhle knihu v knihovně mezi Siebensternovými romány o
loupežnících. Tehdy se tam vydávala častěji a hledala knihy, které by se
vyrovnaly Fantasticovi. Na jinak prázdném hřbetě stálo její jméno – někdo ho
tam napsal rukou. Furia. Napřed si myslela, že jde o nějaký vtip jejího
otce – ale ten žádné vtipy o Siebensternovi nedělal – a pak, že by to mohl





33
být neznámý román o zlodějce z Fantastica. Ale když tu knihu vytáhla
z police, zjistila, že stránky vevnitř jsou nepotištěné. Už už se ji chystala
odložit, když si všimla, že na první straně stojí rukou psáno:
Milá Furie,
pokud jsi to Ty, kdo čte tato slova, odpověz mi prosím za pomoci
přiloženého skleněného pera. Jmenuji se Severin Rosenkreutz. Píši
Ti toto v únoru léta Páně 1804.
Žij blaze
Tvůj předek
Každý v  domě to mohl napsat. Wackford. Její otec. Možná dokonce
Sunderland, rodinný šofér, kterému beztak nevěřila nos mezi očima.
Nakonec nechala knihu týden ležet ve svém psacím stole, než ji
znovu vytáhla a sesmolila odpověď inkoustem z rozbité bombičky do
plnicího pera.
Nechápu, že vůbec píšu do téhle knihy. Právě jsem oficiálně přišla
o rozum. Dobrou noc.
Pak svazek odložila a po tři dny ho ignorovala. Teprve pak do něj
pokradmu nakoukla, ačkoli jí to připadalo k smíchu. A pod jejími řádky stálo:
Milá Furie,
z celého srdce Ti děkuji za odpověď. Nejspíš se teď domníváš, že si
z Tebe někdo tropí žerty. Mohu Tě ujistiti, že tomu tak není. Abys
mi uvěřila, navrhuji toto: Vyber si libovolnou knihu z  knihovny,
o níž jsi si jistá, že ji rodina vlastnila již v roce 1804. To by nemělo
býti složité, pokud svědomitost Rosenkreutzů v zacházení s knihami
od té doby neutrpěla. Prozraď mi jméno knihy a vyber číslo stránky.
Pak měj dotyčnou knihu po celý den u sebe, aby nikdo neměl
příležitosti do ní cosi vepsati. Nakonec se do ní opět podívej. Na
jmenované straně pro tebe v roce 1804 napíši zprávu.
Bylo to šílenství o jeho návrhu byť jen uvažovat. Ale přesto se do toho
samozřejmě pustila a všechno se odehrálo přesně tak, jak sliboval. Ve
výtisku Velkého bandity Aballina na straně 67 objevila zprávu napsanou
stejným rukopisem.





Furie,
doufám, že toto rozptýlí veškeré Tvé pochybnosti.
Tvůj Severin Rosenkreutz, jenž o tobě před dvěma sty léty snil.
Vrátila se do pokoje, vytáhla tu druhou knihu a napsala do ní:
Nevím, jak to děláš, ale ohromilo mě to. Trochu. Ne moc. Ale trochu jo.
Odložila knihu a o malou chvíli později se objevila odpověď:
Jen pero a inkoust. Není to těžké.
Furia otevřela další bombičku s inkoustem, porýpala se v ní skleněným
perem a napsala do knihy odpověď:
Jak jsi to myslel, že jsi o mně snil?
Tentokrát uplynulo několik hodin. Netrpělivě přecházela po místnosti
a spořádala příliš mnoho Paulininých perníčků ze spíže a nakonec
přišla na to, že odpověď se objeví, teprve když knihu alespoň jednou zavře:
Spatřil jsem Tě ve snu. Prozradil mi, kterak si opatřiti tuto knihu
a pro koho jest určena. Tobě to musí zníti dozajista bláznivě – a věř
mi, že to mám podobně.
S upřímným pozdravem
Tvůj Severin
Tak to začalo. Od té doby si psali čtyři měsíce, někdy i víckrát za den.
A pak dnes tahle věta: Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale
přinejmenším spolu píšeme knihu.
Zrovna chtěla přiložit pero k papíru, když se dveře do pokoje
rozletěly. Rychlostí větru zastrčila Severinovu knihu do šuplíku a skoro
přitom převrhla kalamář.
V tmavém rohu dveří zazářil klaunovský obličej jejího bratra.
Vypadal jako porcelánová figurka na polštáři z černého sametu.
Pipovy světlé vlasy odstávaly všemi směry. Líčidlo si musel nanést
ve velkém spěchu. Bílá na několika místech tak docela nekryla,
orámování pusy bylo křivé a červené ovály kolem očí každý jinak velký.
„Sunderland!“ křiknul. „Venku!“ Jeho tenký hlásek jako by
přicházel z nějakého ptačího hnízda. „Na to se musíš podívat!“





35
5
U
ž to zase dělá!“
Sotva stihla odstrčit stranou kalamář, Pip už se prořítil kolem
ní, vylezl na stůl a vykoukl z  okna do noci. Přitiskl obě ruce na sklo
a nos přilepil na okenní tabulku.
„Tvoje líčení!“ okřikla ho Furia a zatahala ho za horní díl pyžama.
Bílý make-up už ale zapatlal okno. „Ach jo, Pipe...“
„Tak se přece podívej!“
„Nemám náladu na Sunderlandovy pitomý triky.“
„To nejsou žádný triky!“ Fascinovaně zíral ven. „Tohle je skutečný!“
„Není to skutečný.“ Ale aby jí dal pokoj, taky se postavila na desku
stolu a klekla si vedle něj na okenní parapet. Musela přenést váhu na
levé koleno, protože ji bolela pohmožděnina.
Na prostranství před rezidencí byla jen jediná lampa. Její svit se
mihotal na karosérii černého Rolls-Royce, který parkoval na štěrku
před domem. Kufr měl otevřený, ale protože vůz stál motorem směrem
k domu, neviděli Furia a Pip dovnitř.
Sunderland na sobě měl dokonce i krátce před půlnocí svoji
tmavou šoférskou uniformu a čepici s  kšiltem. Byl neskutečně vysoký
a udělaný, jako někdo, kdo se o víkendu chodívá prát do barů v okolí.
Když Furia seděla na zadním sedadle rollse, připadalo jí, že má
ramena širší než sedadlo řidiče. Většinou se snažila na něj přímo nedívat,
protože jí přišlo, že se jeho obličej moc neliší od kamenných hlav na
náhrobcích vzadu v rezidenční kapli. Měl výrazné lícní kosti, hranatou
bradu a jen zřídka měnil výraz. Jeho vlasy byly šedé jako hliník, ačkoli
mu nemohlo být víc než pětačtyřicet. Přes den většinou nosil sluneční





36
brýle. Když už si je někdy sundal, vypadala jeho maličká modrobílá
očka jako kroupy.
„Viděl nás,“ konstatoval Pip.
„Samozřejmě. Proto celá tahle show.“
Sunderland teď skutečně vzhlédl zpod svojí čepice s kšiltem vzhůru
k nim, naznačil strojenou úklonu a zmizel za zvednutým víkem kufru.
Před pěti lety hledal Furiin otec šoféra prostřednictvím inzerátu
v Oxford Mailu. Do té doby obstarával většinu jízd a zařizování pro
rodinu Wackford, ale toho pak po jednom večeru v  Lion Innu ve
Winchcombe chytila policie u Chadwickovy farmy. Sebrali mu
řidičák a dali mu na srozuměnou, že už si nejspíš jen tak nezařídí. Na
inzerát se přihlásili tři muži a Sunderland byl jediný, kdo přijel svým
vozem. Navíc to byl Rolls-Royce, což na chvíli udělalo dojem na
vlastníky půdy a sedláky, jimž Tiberius dlužil nějaké peníze. Kdo jezdí
takovým vozem, určitě dříve nebo později splatí svoje dluhy.
Sunderland souhlasil s tím, že bude pracovat za nízký plat a vezme
si na starost i údržbu vozu, pokud za to na oplátku dostane ubytování
a stravu v rezidenci zadarmo. Poté, co Furiin otec vyloučil, že by
Sunderland mohl být agentem Akademie – nebyl bibliomantem, to bylo
jasné – obstaral si další informace a nakonec došel k  přesvědčení, že
je coby řidič důvěryhodný. Od té doby bydlel Sunderland v  domku
u brány u příjezdové cesty a nezdráhal se ani práce, která mu tak úplně
nepříslušela. Dneska celý den stěhoval starožitný nábytek z rezidence
pod přístřešek domku u brány. Další den ho pak čeká přesun na ulici
a prodej. Tedy za předpokladu, že sem někdo náhodou serpentinami
údolí zabloudí.
„Koukej!“ vykřikl Pip. „Už je zase tam!“
Světlo z kufru nóbl auta osvětlovalo štěrk. Stín šoféra se strašidelně
natahoval na prostranství až ke keřům.
Když Sunderland nastupoval k Faerfaxům, měl jednu neobvyklou
podmínku: Nikdo kromě něj nesměl otvírat kufr vozu. Nákupy a větší
předměty se převážely pouze na zadním sedadle. Pokud se kufr vůbec





37
otvíral, pak jedině Sunderlandem. Tvrdil, že vevnitř se nachází celý
svět, vesmír, podivuhodný a nebezpečný.
Furia to považovala za vymyšlenou pitomost a o to víc ji překvapilo,
že její otec přijal tuto podmínku jen s pousmáním. Jak velké nebezpečí
se mohlo skrývat v zavazadlovém prostoru, že ji Tiberius Faerfax bez
odmlouvání strpěl? Ale Sunderland si stál za svým. Občas poskytoval
dětem ochutnávku toho miniaturního vesmíru, většinou
v nekřesťanskou a neobvyklou hodinu.
Furia se snažila neznít vůbec nadšeně, když se zeptala: „Jak dlouho
už to dělá?“
„Pár minut,“ odpověděl Pip.
Sunderland ustoupil o několik kroků a zkřížil si ruce za zády. Ze
světla vycházejícího z kufru vystoupila bílá p


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.