načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stránky světa – Kai Meyer

Stránky světa

Elektronická kniha: Stránky světa
Autor: Kai Meyer

Každý, kdo má rád knihy, už tohle ví. Knihy mají zázračnou moc a sílu a ve světě hlavní hrdinky Furii Salamandry Faerfaxové je to síla obrovská, kouzelná, ale i problematická. Jistá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 388
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Tereza Pecáková
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4173-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Každý, kdo má rád knihy, už tohle ví. Knihy mají zázračnou moc a sílu a ve světě hlavní hrdinky Furii Salamandry Faerfaxové je to síla obrovská, kouzelná, ale i problematická. Jistá tajuplná společnost hodlá tuto moc užívat dle svého a mladinká Furia se odvážně vydává na smrtelně nebezpečnou cestu k nalezení své dušeknihy a vypořádání se s rafinovanými zrádnými bibliomantiky. Bezbřehá originální fantazie a poutavý příběh vtáhnou čtenáře do světa na rozhraní reality a fantazie. První díl stejnojmenné nápadité románové fantaskní řady od oblíbeného německého autora vtáhne čtenáře do unikátního kouzelného knihomolského světa, kde začíná boj o ovládnutí síly a magie slov.

Popis nakladatele

Ponořte se do nekonečna a ovládněte magii slov s prvním dílem fantasy trilogie!.

Furia Salamandra Faerfaxová žije ve světě knih. Sídlo její rodiny v sobě ukrývá nekonečnou knihovnu. Do jejích hlubin se Furia vydává pátrat po jednom velmi speciálním svazku: své vlastní dušeknize. S ním ovládne sílu a magii slov. Ale netuší, jak smrtelné nebezpečí se nad ní vznáší. Každá kniha má totiž i své tajné stránky. Její rodinu ohrožuje mocný nepřítel – a jde po krku i jí. Musí se vydat do Libropolisu, města ztracených knihkupectví, ovšem nebude to snadná cesta. Boj proti vládcům bibliomantiky právě začíná!

Zařazeno v kategoriích
Kai Meyer - další tituly autora:
Skleněné slovo -- Závěrečný díl fantasy trilogie Skleněné slovo
Arkádie - Vzpoura Arkádie
Stránky světa - Noční země Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa - Noční země Stránky světa
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 (e-book)
Stránky světa - Kniha krve Stránky světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

k

a

i

mey

e

r

Stránky světa

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Kai Meyer

Stránky světa – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


k

a

i

mey

e

r

stránky

sv e ta

ˇ



„Nesmírnou moc knih musíme vskutku velmi ctít,

neboť díky ní jsme s to rozlišovat hranice země i času.

Spatřujeme v ní jako v zrcadle věci, které jsou,

a věci, které nejsou“

Richard de Bury, Philobiblon, 1344



první cást

knihy a noc

ˇ

První část – Knihy a noc



9

1

F

uria ucítila příběhy, jen co se rozeběhla po schodech dolů ke

knihovně. Byla to ta nejlepší vůně na světě.

Nové knihy voněly po tiskařské černi, po lepidle, po očekáváních. Staré knihy byly cítit po dobrodružství, po svém vlastním a taky po tom, o kterém vyprávěly. A dobré knihy vyzařovaly aroma, v  kterém vězelo to všecko, a ještě závan kouzla k tomu.

V knihovně domu Faerfaxů byla celá řada dobrých knih a ještě víc těch starých. Spousta z nich už byla tak zpuchřelá, že se okraje jejich stránek drolily jako suché listí, jen co jste se jich dotkli. Většinu někdo přečetl, ale byly tu i takové, o něž nikdo nezavadil ani koutkem oka, protože se ukrývaly v postranních chodbičkách a opouštět hlavní trasu bylo zakázané. „Nikdy nesejít ze stezky,“ zněl nepsaný zákon tohoto místa.

Knihovna se nacházela v prastarých katakombách. Klenba a tunel pocházely ještě z doby, kdy si Římané podrobili Británii. V zelených údolích Cotswoldsu se zachovala spousta přepychových vil. Na ruinách jedné z těchto usedlostí stálo dnes sídlo, jemuž Faerfaxové říkali prostě rezidence.

Když Furia vběhla do předsíně, domovník pan Wackford zrovna leštil železné dveře do knihovny. Kov se leskl jako zrcadlo a její odraz v něm byl celý pokřivený. To bylo lehkým vypoulením železa – jako by se zevnitř pokoušel prorazit ven nějaký buldozer. Až na to, že buldozer by neprojel mezi policemi na opačné straně.

Furia se sklouzla a zastavila přímo před Wackfordem. „Byl tady?“ vyhrkla. „Byl tu dneska můj otec?“

Samuelu Wackfordovi bylo něco přes šedesát a nevypadal ani o den mladší. Přesto jeho pracovní uniformu napínaly úctyhodné svaly. Žil v domě již dávno před Furiiným narozením a znal tu každý ohnutý hřebík a každou trhlinu v trámoví. Především ale znal tajemství knihovny. Už jeho otec pracoval pro Faerfaxovy a před ním i otec jeho otce.

Wackford měl krátké šedivé vlasy a kůži v  obličeji jako pomačkaný papír. Na pravé tváři měl jizvu a těžkou tyčovou svítilnu coby obušek za opaskem – obojí ode dne před třiceti šesti lety, kdy i dveře došly újmy.

„Tvůj otec tu byl,“ řekl opatrně a Furia se kousla do rtu. „Asi před hodinou.“ Wackford dělal jen málo věcí rychle a mluvení k nim nepatřilo. Byl pilný, snaživý a silný jako mladý dělník z loděnice, ale rychlost pro něj byla cizí slovo jako frontispis nebo faksimile.

„A?“

„A co?“ zeptal se.

„Našel ji? Tu knihu?“

„Měl s sebou pár knih – čtyři, pokud jsem viděl správně.“

„Siebensternovy knihy?“

„To je možné.“

„Zatraceně!“ Zajela si rukou do rozcuchaných blond vlasů. „Pip mi řekl, že táta vyšel po schodech. Odsud.“

„Odkud taky jinak, mladá dámo?“

„Měl u sebe tu knihu?“

„Nevyptával jsem se ho na jednotlivé tituly.“

Najednou ji přepadla nedůvěra. „Neprozradil jsi mu to, viď? Kam jsem tu knížku schovala.“

„Kdybych mu pověděl, že jsem tě načapal mimo hlavní trasu, vyptával by se mě, jak je možné, že se patnáctileté děvče samotné potuluje po knihovně. Pak bych mu musel říct, jak často jsi tady dole na vlastní pěst.“ Vyčítavě se na ni podíval. „Nech mě jít s tebou. Někdo by na tebe měl tam vevnitř dávat pozor.“

„Dám na sebe pozor sama.“

„Jestli se ti něco stane, tak...“

Postavila se na špičky a letmo ho políbila na tvář. „Nic se mi nestane, slibuju.“ O krok ustoupila. „Proč jsi vlastně tady dole? Myslela jsem, že pomáháš Sunderlandovi s nábytkem.“

Wackford pohrdavě zkroutil rty. „Pokud se má nábytek z rezidence prodávat, tak beze mě. Mám to tu rád takové, jaké to je, každou židli a každou vázu.“

„Táta říkal, že potřebujeme peníze. Nutně.“ Doslova řekl: Jestli okamžitě nezískáme nějaké finance, budeme muset propustit Wackforda, Paulinu a Sunderlanda.

Domovník se podrbal za uchem. „Ale prostě ty věci vyskládat na příjezdovou cestu, nalepit na ně cenovky a přihlížet, jak si je odvážejí naprosto cizí lidé, to... to není pěkné.“ Z ucha mu vyrůstal dlouhý bílý chlup. Zatahal se za něj. „Vůbec to není pěkné.“

„To není.“ Furia na něco takového neměla čas. Ne, když byla ve hře kniha. „Pustíš mě teď dovnitř?“

Ukázal si na jizvu. „Tohle nemám od sekání trávy.“

„Budu opatrná, fakt.“

Přikývl, váhavě a mechanicky. Ale přistoupil ke dveřím, na minutu k nim přiložil ruku a mlčky zavřel oči. Pak zase přikývl, tentokrát rozhodněji.

„Dobrá,“ řekl. „Zdá se, že je tam klid. Tak běž.“ Skoro jako by ji povzbuzoval lenochod: Šup, šup, tempo!

Vytáhl z  kapsy svazek klíčů a ten nejdelší a nejstarší zastrčil do zámku. V mechanismu to zaskřípalo a zabzučelo jako ve vosím hnízdě, pak se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.

Vůně knih, která je zahalila, byla omamná. Furia náhle pocítila hlad – šílený hlad po nových příbězích. Ale proto tady nebyla. Šlo jí jen o jediný příběh a ten byl skoro dvě stě let starý. Navíc ho znala téměř zpaměti.

Wackford prošel otevřenými dveřmi a nakoukl do úzké chodby. Panoval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla – celé univerzum světů, které ještě chtějí být objeveny.

Chodba měla skoro čtyři metry na výšku, ale zato byla úzká. Tisíce knih zabíraly každý centimetr čtvereční zdí. Chodby vedly celé míle daleko do skály a nekonečně se větvily. V devatenáctém století si jeden z Furiiných předků vzal do hlavy, že toto podzemí zmapuje, ale stejně tak se mohl pokoušet spočítat chlupy rozzuřené gorile. Labyrint se větvil jako kořeny stromu a zdálo se, že nachází stále nové cesty do ještě užších puklin a vrstev půdy. Wackford tvrdil, že jeho dědeček došel na konec spousty z nich a i tam našel knihu vedle knihy. Dávno nebylo pochyb, že bibliomantika se na tomto místě osamostatnila. A to byl jeden z důvodů, proč sem Furia chodila tak často. Nemohla se dočkat, až se sama stane bibliomantkou, bude mít svoji dušeknihu a rozštěpí srdce jejích stránek.

Wackford ukázal na holou žárovku, která se houpala u stropu na krátkém kabelu. Elektřinu tady dole zavedli ve čtyřicátých letech, ale osvětlovala jen hlavní trasu a pár krajních odboček. „Teď to vypadá, že proud je celkem stabilní. Možná to občas zabliká, ale to nejsou výpadky, co by stály za řeč. Přesto,“ podal Furii svítilnu, „si raději vezmi tohle.“

Měla baterku zastrčenou v  zadní kapse džínů, ale proti tomuhle monstru to bylo jen takové maličké blikátko. Po krátkém zaváhání si svítilnu vzala.

„Mám ještě jednu,“ řekl Wackford, „neměj obavy.“

Nahodila si tu těžkou věc na rameno jako dřevorubeckou sekyru a vstoupila do knihovny. Po pár krocích zaslechla, jak za ní Wackford bez velkého nadšení volá: „A nescházej ze stezky!“ Miliony stránek papíru ztlumily jeho slova do šepotu.

Za Furiou se zavřely dveře.

Byla teď jediným člověkem mezi knihami a to milovala, milovala dokonce i stíny a ticho a jistotu, že na světě je jenom málo míst, jako je tohle. Možná je dokonce jen jediné.

Znovu se zhluboka nadechla, nasála vůni knih do plic a ještě prudčeji do srdce. Pak se vydala do hlubin knihovny a byla připravená se postavit všemu, co tu jen mohlo přebývat.

2

F

uria šla po hlavní trase a sotva slyšela vlastní kroky na kamenné

podlaze. Knihy pohltily většinu zvuků. Srdce jí bilo rychleji. Byla

rozrušená jako vždycky, když sem vstoupila. Přesto se vzpírala strachu. Většinou se jí to dařilo.

Něco se kmitlo vedle ní na polici, ale než se po tom otočila, bylo to pryč.

Pokračovala dál, zahnula na hlavní trase vlevo a před sebou viděla další propast knih. Přes všechny ty odbočky a rohy nebylo těžké zůstat na Wackfordově milované stezce – musela jen sledovat řetěz žárovek, které s odstupem několika metrů osvětlovaly temné chodby a zákoutí.

Za policemi byly schované staré výklenky s  hroby, z  nichž byly údajně všechny pozůstatky odstraněny. Co si asi mrtví mysleli o hanobení svých hrobů, když tu první Faerfaxové zřídili knihovnu? A kdo ví, jak to vypadá v tmavých postranních uličkách, za všemi těmi knihami, knihami a knihami?

Jako dítě Furia jednou sledovala svého otce hluboko mezi police, skrz ponuré papírové klenby a jeskyně z knižních hřbetů, dokud ho za jedním z  rohů neztratila z  očí. Když ho konečně znovu dostihla a on se otočil, už to nebyl její otec, nýbrž jeho vlastní noční můra. Toho pravého našla teprve po hodině. Možná ten přelud dodnes bloumá mezi policemi.

Chodby byly tak úzké, že Furia dokonce i na hlavní trase musela jít často bokem, protože jinak by neprotáhla ramena mezi k prasknutí narvanými policemi. Vůně knih sytila suchý vzduch, a když chodbami prolétl nečekaný závan větru, přinesl jen vůni obrovských svazků a občas vzdálené hlasy, které možná existovaly pouze v její fantazii.

A další rohy a křižovatky, tu a tam klenutá kaverna. Všude police, všude papír, většina z něj vázaná v kůži či plátně. Miliardy a miliardy slov z celého světa.

Kniha, která Furii do knihovny přivedla, měla dlouhý název, což v  roce 1820, kdy poprvé vyšla, nebylo nic neobvyklého: Fantastico Fantasticelli, pán podzimního polosvětla. Autor byl známý coby Siebenstern, což byl pseudonym jednoho z  jejích německých předků. Napsal celou hromadu knih, hlavně tehdy oblíbené romány o loupežnících a později ještě pár dalších. Fantastico byla jeho prvotina. Dneska šlo možná o zapomenutou knihu, ale svého času čtenáři tohle dobrodružství o italském náčelníkovi loupežníků s  neobvyklým jménem hltali.

Byla to oblíbená kniha její matky. Často z ní předčítala, když byla Furia malá. Cassandra Faerfaxová zemřela při Pipově porodu. Furia bojovala každý den, aby nezapomněla na její usměvavý obličej. Když četla Fantastica, viděla svou matku před sebou, její dlouhé blonďaté vlasy, které po ní zdědila, úzký nos a vysoké čelo se stejnýma zelenýma očima, jako měla Furia, a dlouhé prsty, jimiž s grácií listovala stránkami románu. Furia ji viděla, jak sedí u postele malé holčičky a svým klidným hlasem ji unáší do soutěsky v italských Přímořských Alpách, do světa loupežníka Fantasticelliho a jeho tlupy veselých ničemů.

Chvíli se Furia pídila po podobných knihách, starých i nových, ale žádná se Fantasticovi ani nepřiblížila. Ostatní Siebensternovy romány byly povětšinou jen slabým odvarem toho samého příběhu. Když byl dobrý, byl pestrý a napínavý a zavedl vás do neznámé doby. Když byl špatný, ulpívalo na něm něco trudnomyslného a bezvýchodného. A opravdu dobrý byl, aspoň podle Furie, jen Fantastico sám.

Schovala tu knihu do bezpečí před otcem, který ve svém divokém truchlení spálil celou řadu věcí, jež mu připomínaly zemřelou ženu. Nejspíš proto, že jeho hlava byla plná vzpomínek, které mu ve dne v noci nedaly klidu. Za ty roky se pro něj hledání knížky stalo takovou malou obsesí, přízračným motivem. Tušil, že zmizení knihy má na svědomí Furia. A ona věděla, že po ní pořád tajně pátrá – jako by to byl ten poslední krok, aby mohl svoji ženu konečně nechat odejít.

Furia by nepřipustila, aby knihu zničil stejně jako šaty její matky a všechny ostatní věci, na kterých lpěla. Furia se za to na něj proto dlouho zlobila, ale teď už ho chápala o něco líp. I deset let po Cassandřině smrti se Tiberius Faerfax pořád ještě nenaučil, jak s tou tragédií naložit. Nedával svoje emoce příliš často najevo a o svojí ženě skoro nikdy nemluvil. Větší mlčenlivost zachovával už jen o svých zážitcích z války v Refugiu noci.

Mezi policemi se znova cosi pohnulo, tentokrát vlevo od ní. Zastavila se a pomalu otočila hlavu.

Nahoře na knihách se usadili dva maličkatí origami ptáčci, oba už trošku zažloutlí. Bylo to zázračné dílo umělecky poskládané z papíru. Jeden zrovna baštil prach ze sbírky básní a druhý vypadal, že upřel oči na Furii. Přitom neměl oči, stejně jako všichni origami ptáčci, a ani obličej, až na dlouhý zobák.

„Ahoj vy dva,“ pozdravila je Furia.

Jedno ze zvířátek v  klidu dál baštilo. Druhé odhodlaně vykročilo k  okraji knihy, jednou máchlo hranatými křídly a naklonilo hlavu. Jako by si Furii přeměřovalo, kdyby mohlo vidět, ale nejspíš jen zaznamenalo její pach.

„Nenechte se rušit,“ řekla Furia a pokračovala dál.

Brzo nato potkala celé hejno, aspoň dvacet ptáčků, kteří svými papírovými zobáčky zobali zbytky prachu z knih. Byli to paraziti, již se nekontrolovaně množili. Furiini předci je chovali, aby zabránili hromadění prachu na knihách, což byl úkol, který beze zbytku plnili. Hopsali a prolézali policemi jako nějaký podivný hmyz a málokdy jich člověk potkal najednou víc než jen hrstku. Proto bylo to hejno, co se právě slétlo na sebrané vydání portugalských romanopisců, vskutku nezvyklý pohled. Dokud origami nepřijdou na chuť papíru, nikomu tu nevadí. Naštěstí ptáčci neměli kanibalismus v povaze.

Uviděla jich ještě pár, nezvykle mnoho, než konečně došla na křižovatku, kde musela zahnout vlevo. Přesněji řečeno: sejít ze stezky. Schovala Fantastica v jedné z tmavých postranních uliček, stranou od elektrických kabelů, vedle švédské knížky o lisování raně industriálních ozubených kol. Spoléhala na to, že její otec neprojeví v brzké době zájem o strojírenství, které vyvinuli v přístavech v Botnickém zálivu.

Po několika krocích zapnula Wackfordovu svítilnu. Pár origami se šustěním proletělo kuželem světla. Furia na ně namířila baterku a nakrčila čelo. Přemýšlela, s čím se ty malé kreaturky v hlubinách knihovny lopotí, že už vysílají poslíčky dokonce i do předních částí.

Musela dvakrát odbočit, než konečně našla poličku s Fantasticem. Ulevilo se jí, když spatřila knihu na svém místě. Odložila rozsvícenou svítilnu do police a vytáhla román ven. Desky knížky zhnědly a vazba byla uvolněná. Na obálce nebyl žádný obrázek, jen název vyvedený vybledlým písmem. Pod tím stálo: Adventury udatného kapitána Fantasticelliho z análů ligurské historie. Hned jak si Furia přečetla ten podtitul, slyšela v duchu hlas svojí matky a příjemně jí zamrazilo.

Obě její křestní jména pocházela z téhle knihy. Furia byla vychytralá zlodějka, která několikrát Fantasticellimu vypálila rybník a sebrala lup, a Salamandra zas kouzelná lesní diva s bradavicí na obličeji.

I její bratr Pip měl jméno podle literární postavy, podle hrdiny z Dickensových Nadějných vyhlídek. Dickens byl oblíbený autor jejich otce a Furia si dovedla živě představit, jak Tiberius ve vášnivé debatě trvá na tom, aby alespoň syna a nositele rodinné tradice pojmenovali po Dickensově hrdinovi, když už se jeho dcera jmenuje po bradavičnaté babě, co sbírá kořínky.

Furia otevřela knihu, přečetla si začátek a zase to byla láska na první pohled. Začínalo to jedné bouřlivé noci u táboráku a příběhem v příběhu. Než se Furia nadála, už se začetla, otočila stránku a další...

Vtom zaslechla šelest.

Překvapeně nechala knihu klesnout, chtěla sáhnout po svítilně a přitom ji omylem srazila z police. S třísknutím narazila na zem a tam se na všechny strany rozprskly stovky černých puntíků, hemžily se rychle jako blechy.

Písmenka.

Rychlostí větru se zformovala do dlouhé řady, která dosahovala z jedné police na druhou, táhla se oběma směry a ztrácela se ve stínech. Samohlásky a souhlásky, mezi tím háčky a čárky, které se kývaly jako oči na stopkách tenoučkých tykadel.

Furia se zhluboka nadechla a vydechla, odložila knížku do police a zvedla svítilnu. „To jste zase vy.“ S povzdychnutím přejela kuželem světla po houfu batolících se písmenek.

Znovu zaslechla ten šelest a vtom se písmenka před Furiou začala rychle formovat. Strkala se a padala přes sebe a v  tu chvíli vypadala přesně jako pořádný houf mravenců.

Jedna špička se pomalu vysunula výš, jako by rychle vyrostl kmen stromu. Maličko se zakymácela, když dosáhla úrovně Furiiných očí, a ohnula se stranou k polici, kde ležel Fantastico. Na tucet písmenek přehopsalo na polici a bleskově utvořilo tři slova:

V kolektivní mysli písmenek – všechna se vysypala z rozpadnutých starých knih – neexistovala interpunkční znaménka. Furia se jednou ptala po důvodu a hned si vysloužila rozhořčení. Čárky, tečky a co teprve středníky, to je jen zbytečné smetí. Pro ně není v hejnu místo.

„Ahoj Ypsilonzete,“ pozdravila Furia a písmenka se mezitím na polici znovu přeskupovala. Před pár lety se rozhodla, že to hejno potřebuje jméno a Ypsilonzet bylo první, co ji napadlo. „Vyděsil jsi mě k smrti.“

, napsala písmena. Některá přebytečná rozrušeně

poskakovala na regálu, jako by chtěla podtrhnout naléhavost varování.

Furii vyschlo v krku. „Co se děje?“

Další hemžení a po chvíli tam stálo jediné slovo:

Furia zaklela. „Někde blízko?“

Zatočila svítilnou a posvítila si do obou směrů chodby. Na jedné straně nebylo nic vidět, na druhé se třepotalo hejno písmen. Za ním prázdno.

„Jak blízko?“

Když znova posvítila na polici, stálo tam:

Už přes sto padesát let se bibliomanti Faerfaxové starali o to, aby do katakomb nepronikalo vlhko. Ale i jejich moc měla své meze. Takže se za jednou z polic v přední části nahromadila vlhkost a z ní vyrostl Plísňák, který oživl stejně jako Ypsilonzet a zvířátka z origami.

Mohla to být náhoda, ale Furia moc dobře věděla, že její otec byl poslední dobou moc zaměstnaný a nepozorný.

, nabádal ji Ypsilonzet.

„Odkud přijde?“

Ztišila hlas a zašeptala: „Ví, že jsem tady?“

A pak:

Furia odcvrnkla N na knihy. Narazilo do hřbetů a převalilo se, hned však spěchalo zpátky na své místo. Ostatní písmenka teď rychlostí blesku utvořila:

Ypsilonzet měl pravdu. Nedala na Wackfordovo varování a byla si moc jistá. Jestli ji Plísňák načapá, vyplazí se Ypsilonzet puklinami v zemi a vytvoří na jejím náhrobku těchhle pět slov: Vpravo byla hlavní stezka, ale jestli se chce vyhnout Plísňákovi, musí jít opačným směrem a doufat, že brzo narazí na odbočku.

, napsal Ypsilonzet.

Téměř vrátila Fantastica zpátky do police, ale pak si to rozmyslela. Kdo ví, kdy bude mít příležitost se sem vrátit – jestli to za pár minut bude ještě vůbec hrát roli. Zastrčila si knihu za okraj džínů, přetáhla si přes ni tričko a rozeběhla se. Světlo svítilny přejíždělo z knih na podlahu a zase zpátky. Doprovázel ji šelest písmenkového roje. Ypsilonzet se znova sesypal k sobě a rychle se batolil vpřed jako dvě stezky plné mravenců vlevo a vpravo od Furie podél polic.

Za ní něco zapraskalo. Ohlédla se v běhu přes rameno, ale byla tam jen zeď temnoty. Aby si za sebe posvítila, musela by se zastavit.

Z  praskání se stal sykot a další zápach přehlušil vůni knih: puch vlhkého sklepa.

Doběhla na křižovatku a zabočila vlevo. Před ní ležela chodba, kterou prošla jen natočená bokem, tak moc blízko u sebe byly police s knihami.

Jakmile se tam vměstnala, mávla svítilnou krátce směrem, odkud přišla. Věděla, že je to chyba, dřív, než ten pohyb dokončila. Ten pohled ji na zlomek vteřiny ohromil.

Plísňák byl mnohem větší než naposledy, kdy se s ním setkala. To jí bylo devět a byla tu v doprovodu svého otce. Dneska, o šest let později, tady nebyl nikdo, za kým by se mohla schovat.

Stála před ní stvůra vypadající jako chlupatý lívanec z  plísňových spor, větší než polštář a hýřila barvami jako olejová skvrna. Vodorovně se posouvala chodbou. Její okraje se třepotaly jako listy podvodních rostlin v proudu. Na předním okraji se čím dál víc rozevírala štěrbina, až to vypadalo, že se Plísňák rozdvojí. Protivítr vzdouval jeho pusu ještě víc do šířky a plavil se teď k Furii jako otevřený sáček, který se přes ni v příštím momentu chystá překotit a zhltnout ji.

S rozčíleným výkřikem se otočila a prodírala se úzkou uličkou. Přinejmenším nebude jediná, kdo se tu musí potýkat s malým prostorem, leda že...

Plísňák se v letu otočil po vertikále a řítil se na ni jako platýs mezi regály. Furia sice měla dobrých pět metrů náskok, ale ten se z vteřiny na vteřinu vypařil. Když ji zápach plísně přemohl, zastavila se, otočila a hodila Plísňákovým směrem knihu z nejbližší police. Z mezery, která po ní zůstala, vyletělo několik origami. S šelestem vyskočili na své papírové nožky, Furii na ruku a na ramena a poskakovali dál do protější police, pryč z kuželu světla do tmy.

Furia mrštila knihou přímo do Plísňákova chřtánu. Štěrbina se zavřela, příšera se zastavila a asi přemýšlela, jestli náhodou zrovna nespolkla kus té holky. Furia se mezitím sunula dál, pozorovala několik origami, kteří prchali stejným směrem, a konečně pochopila, proč jich bylo tolik: Vydali se před Plísňákem na úprk do bezpečí, chtěli prchnout z nejhlubších oblastí a tak svému pronásledovateli zatarasili cestu.

V hlavě jí řinčelo na tisíc výstražných zvonků. Možná by ho měla rozptýlit dalším vrhem, ale pochybovala, že by se to podařilo. V tentýž okamžik jí něco pořádně narazilo do ramene a chvilku čekala, že se jí do hlavy zakousne plísňová čelist. Ale byla to jen kniha, kterou ta příšera s podivuhodnou silou vyplivla.

Dokonce i v tuhle chvíli Furii zamrzelo, že musí nechat poničený svazek na zemi. Bibliomanti, kteří nezacházejí s knížkami s respektem, ztrácejí své schopnosti. Jakmile poleví jejich láska k literatuře, zeslábne i jejich síla. A Furia ještě nebyla ani zdaleka plnohodnotnou bibliomantkou. Ta trocha energie, kterou dovedla z knih vytáhnout, nestála ani za řeč.

Díky Plísňákovu zaváhání získala pár kroků náskok, ale teď se ji vydal znovu pronásledovat a ani splašení origami ptáčci, kteří poletovali kolem polic a knih, ho nerozptýlili. Teď chtěl Furii.

Police byly pevně přišroubované ke zdím a příliš těžké, než aby se daly použít coby překážka. Mohla se jenom pokusit utíkat rychleji, ještě hbitěji se protahovat uličkou mezi knihami a u toho uvažovat, které ze svých skromných schopností by mohla použít. Ale na to by se musela soustředit, což bylo v téhle chvíli prakticky nemožné.

Chodba před ní se rozšiřovala a najednou se objevily tři schody ve

doucí dolů. Furia si jich všimla příliš pozdě, s klením přeskočila první

z nich a pak už neměla pod nohama pevnou zem a padala do prázdna.

Narazila si koleno, vykřikla a skulila se stranou. Svítilna jí vyklouzla

z  ruky a odkutálela se pryč, kužel světla namířil na stěnu s  knihami

a osvítil část knih za ním.

Plísňák proklouzal do širší chodby, pokračoval dál a za sebou táhl příval strašlivého smradu. Furia se po něm ohlédla a na okamžik přišla o čich. Desítky origami ptáčků kolem ní poletovaly, jejich stíny vypadaly jako hranaté kočky, co poskakují z police na polici.

Za Plísňákem se z  chodby vyhrnul proud písmenek, proudil po schodech dolů a obranně se postavil mezi Furii a tu příšeru. Z hemžícího davu se stala věž, která vší silou vrazila do Plísňáka a vyvedla ho z rovnováhy. To ho ale zadrželo jen na chvíli, pak si díky tomuto útoku všiml, že pod ním na zemi něco je. Podíval se na Ypsilonzeta a Furii v též vteřině, nadmul se a otočil se s otevřenou pusou jejich směrem.

„Zmiz!“ vykřikla Furia a myslela Ypsilonzeta, protože Plísňák už pomalu pohlcoval první písmenka. Další samohlásky a souhlásky hopkaly po schodech nahoru, ale byly tam takové, které chtěly pomstít smrt svých druhů. Byla jen otázka času, než celé hejno zmizí v Plísňákově tlamě.

Furia se zapotácela. Několik origami v panice seskočilo z polic a dostalo se do proudu, který vedl přímo do Plísňákovy tlamy. Ypsilonzet se uvnitř té pusy nadouval jako balon z písmenek, rozklepal tu příšeru a bránil se ze všech sil. Ale zdálo se, že tím svůj zánik jen odložil, protože Plísňák s mlasknutím sevřel čelisti a přitom odřízl proud písmenek, která do něj stále proudila.

Furia zatnula pěsti a skočila po Plísňákovi. Ruce jí až po předloktí zmizely v  měkké plísňové hmotě, roztáhla prsty a pokusila se vytrhnout z toho stvoření celé kusy. Do obličeje jí explodovaly vatové obláčky výtrusů, ale Plísňák nevypadal, že by mu to vadilo, a nedal se na úprk. Jeho tělo z plísně bylo pevné a velmi pružné zároveň. Furiin útok mu způsobil jen pár pohmožděnin.

Tlamu měl Plísňák pořád zavřenou, jednotlivá písmenka visela na okrajích jeho plísňové srsti, některá padala do hloubky a roztávala. Furia klopýtavě couvala, patami narazila do spodního schodu a jen s námahou udržela rovnováhu.

Plísňák se jí teď vznášel přímo před obličejem. Vypadalo to, že už

strávil poslední písmenka, pak jeho lívancovitým tělem projela vlna. S  ohavným zapraskáním se uprostřed rozevřel a Furia hleděla přímo do jeho otevřené tlamy. Rozmačkaní origami ptáčci se mu lepili na patro a mezi nimi nehybně vězela písmenka jako zbytky čokoládového sypání. Zápach ji vyrazil dech a téměř omdlela.

Možná by to tak bylo lepší, omdlít jako ty přecitlivělé slečinky ze

starých románů, prostě celou tu zkázu ignorovat a konec milosrdně prospat. Ale ona byla Furia Salamandra Faerfaxová – uchazečka o bibliomantskou moc a brzy majitelka své dušeknihy. Docela jistě neklesne v bezvědomí k zemi a nevzdá se jako nějaká roztřesená netýkavka.

Zaměřila se na svého protivníka a posbírala všechnu odvahu. Zatnula

pěsti a vší silou jimi udeřila nahoru, přímo pod Plísňákovu tlamu. Ruce jí projely plísňovou srstí a na jednu nekonečnou vteřinu uviděla Plísňákovy vnitřnosti uprostřed jeho tlamy. Když ruce zase vytáhla, příšera se zapotácela a sesula se na zem.

Roztřesený plísňový koberec sebou plnou vahou plácnul na podlahu a kolem se rozstříkly zbytky Ypsilonzeta. Furia na příšeru vyskočila oběma nohama a nestarala se, jestli se ji znovu pokusí odhodit. Písmenka proudila ze všech směrů do spleti plísně, utvořila pevné lano, které se jako síť stahovalo kolem Plísňáka a vytloukalo z něj duši. Furia zároveň svojí converskou vykopávala zprostřed jeho těla stále větší bílozelené kousky.

Trvalo celé minuty, než příšera přestala klást odpor. Vlákna výtrusů zhrudkovatěla jako mokrá vata a pak se rozpadla. Zůstal jen mléčný povlak na zemi, zapáchající po hnilobě a plísni.

Furia si vyčerpaně dřepla, nechala písmenka protéct svými prsty a sledovala origami ptáčky, jak potrhle oslavně tančí na hřbetech knih.

3

F

uria Salamandra Faerfaxová byla náměsíčný čtenář. Hltala knížky

ve spánku. Pro tuhle schopnost existoval latinský termín: somne

volismus. Protože tím nikdo jiný netrpěl, vymyslela si to slovo sama.

„Somnus znamená spánek a evolutio číst,“ vysvětlovala svému bratrovi. Pip byl o pět let mladší než ona. „Takže somnevolismus. Náměsíčné čtení.“

Pip četl knihy, když byl vzhůru, tak jako všichni ostatní, ale znal Furii dost dobře na to, aby jí neodporoval. Jinak by mu možná dokonce rozmazala ten klaunovský obličej, co si namaloval pokaždé, když opustil svůj pokoj. Pip se klaunů bál a věřil, že tímhle způsobem ho budou považovat za jednoho z nich.

„Do naší rezidence žádní klauni nechodí,“ řekla mu jednou. „Takže není důvod tu od rána do večera pobíhat s make-upem. Navíc vypadáš trochu jako transvestit.“

Pip se váhavě zasmál, možná proto, že to slovo neznal. Ale nevěřil jí.

„Každopádně,“ dodala Furia, „pár jsem jich viděla venku v parku. Občas přitisknou obličej na okno spíže a nechají na něm otisky, co vypadají jako lebka.“

Od té doby se Pip spíži vyhýbal a Furia měla všechny perníčky jen pro sebe. Paulina, kuchařka Faerfaxových, byla královna perníčků, pekla je i v  létě a potírala je extra hustým medově sladkým sirupem,

který Furiin otec čas od času vydestiloval ze sentimentálních milost

ných románků.

Tiberius Faerfax dokázal tohle a ještě spoustu dalšího, ale protože

Furia zdědila jeho talent a jednou bude také mocnou bibliomantkou,


24

neohromovalo ji, když se napojil na sílu knih a s  její pomocí páchal zázraky.

Dělal to jen zřídka z obavy, že by ho a jeho děti mohli odhalit nepřátelé. Bibliomantika byla tichým uměním. Ale moc, schopnost využít magie knih – všech knih – způsobovala chvění, co dosáhlo až k horizontu. Kdo ji vyhlížel, našel její stopy všude. A Adamitská akademie čekala jen na to, že Furiin otec nějakou nešikovností prozradí místo svého pobytu.

„Pokusí se nás zabít,“ vysvětlil oběma svým dětem starostlivě – tak, jak mluvil skoro pokaždé. „Musíme se mít neustále na pozoru, vy stejně jako já.“

Furia si přitáhla brášku k sobě. „Naháníš Pipovi strach.“

„To je dobře,“ přikývl Tiberius Faerfax. „Strach z Adamitské akademie nás všechny udrží při životě, protože nás ochrání před chybami.“

Furia tuhle přednášku už slyšela mnohokrát, stejně jako její bratr. Jenže Pip nebyl bibliomant a ani se jím asi nikdy nestane, zatímco jí samým rozrušením před očima tančily hvězdičky, jen co pomyslela na to, že jednoho dne bude mít otcovy schopnosti. Jeho dušekniha si ho našla, když mu bylo čtrnáct let. Furii bylo už patnáct a pořád na ni marně čekala. Bez vlastní dušeknihy se nemohla stát skutečnou bibliomantkou a musela se spokojit s pár kousky, které horko těžko dala dohromady.

S  dušeknihou by to bylo všechno lepší, o tom byla přesvědčená. Tajně doufala, že na ni nedočkavě čekal i její otec. Viděla to na něm, ty neúnavné plamínky v jeho pohledu, když ji po očku pozoroval, slyšela to v jeho hlase, když jí vykládal o starých časech, o intrikách Šarlatového sálu a tajných útočištích, cítila to, když ji hladil po hlavě a hledal v ní bibliomantský oheň.

Ale ať byla jeho netrpělivost velká, jak chtěla, neměnilo to nic na

tom, že to ona musí najít svoji dušeknihu a ne naopak. Tam venku byl široký svět, hlučný a křiklavý a tančící, ale Faerfaxovi žili v ústraní Cotswoldsu, v klidu mezi knihami, schovaní před agenty Akademie.

Občas Furii přišlo, že se tady v údolí střídala jen roční období. Na

jaře rozkvetly louky, v létě cvrkali cvrčci, na podzim se živé ploty obar

vily do zlaté barvy a v zimě kopečky pokryl sníh. Všechno ostatní zů

stávalo stejné: Její otec byl zažraný do svých studií, Pip se schovával

před klauny a Furia čekala. Měsíc za měsícem a měsíc za měsícem.

4

H

odinu po událostech v knihovně seděla Furia pěkně osprchovaná

ve svém starém čtecím křesle a rozevřeného Fantastica v klíně jí

osvětlovalo světlo stojací lampy s  otočným stínítkem. Začetla se do čtvrté kapitoly, kde se poprvé potkává náčelník loupežníků se svojí rivalkou a budoucí milou, s půvabnou, ale obávanou Furiou Zingarelliovou. Byla nemanželskou dcerou vévody z Milána a jeho dědičkou – zatímco její nevlastní bratři se se svou nevyčerpatelnou skupinou žoldnéřů proháněli všemi kouty Ligurské riviéry.

Zatímco Furia četla, na zdech místnosti se střídaly nejasné výjevy. Bibliomantské tapety ukazovaly všechny obrazy, co se jí míhaly před očima: neohrožené postavy v záplatovaném oblečení, nepřátelští vojáci v  třpytivém brnění a samozřejmě krásná zlodějka se zlatou záplavou loken, které nepropadl jen náčelník Fantasticelli. To všechno na pozadí do mlhy zahalených lesů, které se rozprostíraly od vysokých hor až po pláže Středozemního moře.

Ty samé obrazy v  ní kniha vyvolávala, už když jí z ní matka poprvé předčítala. Byla to Cassandra, kdo trval na tom, aby knize říkali Fantastico. O Siebensternových románech mluvila jako o člověku, tak blízké jí byly. Furiin otec tu knihu jednou nazval jejím tajným milencem, možná to nemyslel tak docela vážně, ale přesto to mělo jistý žárlivý podtón. Neuběhl totiž ani večer, kdy by si jeho žena nebrala ten zažloutlý svazek s sebou do postele.

Tapety ve Furiině pokoji neukazovaly scény z románu postupně jako film, ale coby zmatenou motanici obličejů a výjevů. Ale tak to s obrazy v hlavě zkrátka funguje: Srozumitelné jsou jen samotnému čtenáři. Ob

čas se Furia zarazila a rozhlédla se po výjevech na zdech, které s drobným

zpožděním ukazovaly, co právě přečetla, viděla a cítila.

„Vypadáš smutně,“ řekla jí lampa a namířila světlo na chvilku na Furiin obličej a pak rychle zase zpátky ke knize. Hlas měla kovový jako starý gramofon. Když lampa ohýbala své klouby, skřípalo to tak, že by se kámen ustrnul. Furia už si před několika měsíci předsevzala, že ji konečně naolejuje nebo o to poprosí Wackforda.

„Bolí ji koleno,“ řeklo čtecí křeslo svým hlubokým basem, který se vždycky ze spár v  koženém polstrování ozýval trochu tlumeně a mrzutě. Furia si skutečně oproti svým zvyklostem pokrčila na křesle jen jednu nohu, druhou měla nataženou, ještě pořád ji bolela od nárazu do schodů dole v knihovně.

S  povzdychem se uvelebila na pokrčeném polstrování. Křeslo vydalo blažené vrznutí. Mělo rádo, když si v něm někdo dělal pohodlí.

„Jsem v pořádku,“ řekla Furia. „Je to jen modřina.“ Po návratu z knihovny se dlouho sprchovala, aby ze sebe smyla Plísňákovy výtrusy. Teď na sobě měla froté župan a pod ním tričko na spaní.

Lampa ji znovu s žalostným zaskřípáním posvítila do obličeje. „Poznám smutek, když ho vidím.“

Furia ani po patnácti letech pořád netušila, čím lampa vlastně vidí a mluví. Ona ani křeslo neměly oči nebo pusu. Jejich hlasy zněly z vnitřku a ani výměna žárovky nezměnila schopnost lampy vidět. Byla to zázračná bibliomantská díla, která před lety vytvořil a do detailů propracoval její dědeček Cassius Faerfax. Furia litovala, že ho nikdy nepoznala.

S povzdychnutím pokývla k obrazům na tapetě. Náčelník Fantastico a blonďatá zlodějka zrovna stáli nad propastí s výhledem na nekonečné zalesněné údolí.

„To jen... kvůli ní,“ řekla Furia. „Vždycky když ji vidím, tak...“

„Co?“ zeptalo se křeslo, taktní jak kus nábytku.

„No,“ opáčila lampa, „podle mě vypadá docela obstojně.“

Furia přemýšlela, jestli jim to opravdu chce vysvětlovat. Nakonec to vzdala. Před spoustou let dala zlodějce obličej svojí matky. Ne záměrně, stalo se to úplně bez jejího přičinění. Ale čím více času uběhlo od Cassandřiny smrti, tím rozmazanější byly její rysy. Místo ní nastoupila jen mlhavá vzpomínka, přelud bez jasných kontur, co už měl s Cassandrou Faerfaxovou jen málo co společného. Proměna probíhala plíživě, ale poslední dobou byla mnohem nápadnější. Furia pozvolna zapomínala, jak její matka vypadala, a to bolelo mnohem víc než blbé naražené koleno.

„Proč se nepodíváš na nějakou její fotku,“ zeptalo se křeslo, „a ne

připomeneš si ji?“

Lampa rozčileně zablikala. „Protože je ten starý všechny spálil,“ opáčila dřív, než stihla Furia odpovědět. „Ani ty na to přece nemůžeš zapomenout, kožeňáku!“

Křeslo si něco zabrumlalo a uraženě zmlklo.

Furia zabouchla knížku. Obrazy na stěnách se vypařily a tapety zas měly svůj světle tyrkysový vzorek. Opatrně se postavila na naraženou nohu a přešla k psacímu stolu. Stál před jedním z vysokých oken, které vedly na prostranství před rezidencí. Hned za klikatou příjezdovou cestou a pár stromy se rozprostíraly cotswoldské kopce ozářené půlměsícem. Přes den byla krajina mezi Oxfordem a Gloucesterem opravdu překrásná, zelené moře strání a údolíček, které bylo protkané houštím, potoky a začarovanými háji. V noci to tu ale díky údolím stínů a spletitým cestám vypadalo spíš jako lovecký revír divoké smečky vlků – ačkoli to byli jen hlídací psi z přilehlých farem, kdo ve tmě vyl na měsíc.

Furia zastrčila Fantastica pod parketu vedle psacího stolu, škrtla sirkou a zapálila svíčky v jednom ze stříbrných svícnů.

„Zhasnout,“ řekla lampě.

Její útulný čtecí koutek se ponořil do temnoty, křeslo a lampa vypadaly zase bez života jako ostatní nábytek.

Digitální hodiny vedle postele ukazovaly, že bylo po jedenácté. Furia otevřela jeden z šuplíků stolu a vytáhla krabičku pralinek. Pod fólií s  čokoládovými koulemi byla schovaná další kniha. Položila ji před sebe na stůl a otevřela tmavě hnědou vazbu. Uvnitř na prst tlustého

svazku byla podlouhlá přihrádka a v  ní skleněné psací pero. Násada

byla umělecky zatočená jako rozmotaný šnečí domeček. I špička byla

skleněná. Furia ještě nikdy neviděla pěknější psací potřebu.

V papírnictví ve Winchcombe si pořídila kalamář, který teď už byl

skoro prázdný. V poslední době ho používala téměř denně.

Prvních čtyřicet padesát stran bylo hustě popsaných dvěma rozdíl

nými rukopisy. Jeden patřil Furii, pěkně nakloněný a trochu holčičí.

To druhé písmo působilo staromódně, křivá písmena byla nalepena

jedno na druhé a přečíst se dala teprve s trochou cviku. Furia se pořád

u některých slov zarážela nebo občas rozeznala písmenko jen s určitou

dávkou fantazie.

Severin Rosenkreutz, kterému písmo patřilo, používal černý tuhý

inkoust, Furiin modrý byl jemnější a psala také elegantněji. Od té

doby, co přišla na to, jak se zachází se skleněným perem, málokdy dě

lala kaňky.

Furia a Severin psali tu knihu střídavě, ona v přítomnosti, on v roce

1804. Chvíli trvalo, než mu to uvěřila, ale teď už o to vlastně vůbec nešlo. Poté, co odhalila, že se s  pomocí téhle knihy dá vést rozhovor s nějakým cizím klukem, bylo snadné přijmout i to ostatní. Třeba to, že Severin byl jedním z  jejích předků, v  době, kdy rodina ještě žila v Německu pod jménem Rosenkreutzovi. Teprve později, v roce 1836, je rozdrtila Adamitská akademie – přeživší museli uprchnout a přesídlili do Anglie. Z posledních Rosenkreutzů se tehdy stali Faerfaxové a ti se od té doby před agenty Akademie skrývali v Cotswoldsu.

Severin včera odpověděl na její poslední příspěvek – přesněji řečeno

před dvěma sty lety, ale v  knize se ta slova objevila teprve teď v  noci. Využíval tutéž knihu, co ona, ten samý výtisk, jen ho držel v rukou v jiné době a na jiném místě. Používali ji jako jiní lidé svoje smartphony, psali si zprávy, vykládali si o malých i velkých věcech, co se jim děly, a dávali si navzájem rady, když toho druhého něco trápilo nebo rozčilovalo.

Setkání s Plísňákem bylo pro Furii natolik adrenalinové, že se na

před musela uklidnit. Fantastico byl ideálním společníkem, stačilo ho jen otevřít a vdechnout jeho vůni, pak se hned cítila v bezpečí. Přečetla si pár stran a na chvilku zapomněla na všechno nepříjemné, samotu v rezidenci a přehnaná očekávání, která do ní její otec vkládal.

Po jedné kapitole byla dost uvolněná na to, aby mohla mluvit se Severinem. Oba tomu tak říkali – mluvení – i když to samozřejmě ve skutečnosti bylo něco jiného, o čem Furia nevěděla, zda to opravdu nějakým způsobem hluboce souvisí s bibliomanty.

S  pomocí pera a inkoustu mu vyprávěla, co se stalo. Věděla, že tomu bude rozumět. Byl také bibliomantem jako ona, a už jen to jej činilo lepším posluchačem, než kdy mohli být kluci z  Winchcombe nebo Stanway. Byl jako Furia. Často dokonce myslel na to samé. Bylo mu sedmnáct, takže byl o dva roky starší než ona.

Samozřejmě věděla, že žije v době, která se od té její liší jako den od noci. Proto se snažila nikdy nezmiňovat moderní předměty nebo přístroje. Beztak jich v rezidenci moc neměli, žádný internet a jen jednu prastarou televizi, kterou skoro nikdo nepoužíval. Jak by mu to taky všechno mohla vysvětlit? Radši si s  ním povídala o knížkách, o svém otci, o životě v  úkrytu v  polozbořeném venkovském sídle uprostřed ničeho.

On jí vykládal o velkém domě na Rýnu, v němž bydlel se svou ro

dinou, o knihovně, která se mohla porovnávat s  těmi největšími své doby, a o svém úsilí nějak se popasovat se schopnostmi, které se v něm před několika lety probudily. Bez debat se jednalo o bibliomantiku, o tom nebylo pochyb, ale zdálo se, že ten termín nikdy neslyšel – začal ho používat teprve poté, co ho Furia zmínila.

V  jeho době ještě neexistovala Adamitská akademie, která bděla

nad světem bibliomantů, ani žádná válka mezi pěti rody Šarlatového sálu. Furia o tom Severinovi během pár týdnů něco málo pověděla, ale byla si vědoma své zodpovědnosti a občas jí nahánělo strach, když si připustila: Co když řeknu něco, co změní budoucnost? Když se třeba rozhodne obrátit zády ke své rodině nebo nebude mít žádné děti? Bylo by možné, že by se Furia a Pip o generace později vůbec nenarodili?

Netušila, jestli byli v přímé pokrevní linii, a neexistoval způsob, jak to zjistit. Všechny záznamy rodinné historie Rosenkreutzů byly zničeny před útěkem z  Německa. Odstranili všechny stopy, které by od nich mohly vést k Faerfaxům. Jedinou výjimkou byla knihovna – jistě veliká na svou dobu, ale nesrovnatelná s tou, co se z ní stalo později – jakmile ji dopravili do Anglie, umístili ji do základů dnešního labyrintu knih v katakombách rezidence.

Furia si dopisování se Severinem užívala jako hrdinky starých románů svoje staromódní dopisní přátelství. V  těch knihách pořád šlo o dopisy, které doručovali poslíčci na koních a poštovní kočáry přes pochmurná vrchoviště. Že o něm nepověděla svému otci, bylo součástí celého kouzla. Ale už to dávno bylo víc než jen hra, ačkoli nebylo snadné si to přiznat. Ráno se jako první dívala do knihy, aby zkontrolovala, jestli Severin odpověděl. Ještě před čištěním zubů si přečetla každičké slovo – někdy dokonce dvakrát či třikrát.

A pokud mělo někdy vyjít najevo, že si svého mysteriózního kamaráda z minulosti jen představovala, podobně jako lidi, co najednou začnou slyšet hlasy, i to by akceptovala: Pak by totiž byl aspoň její součástí, něčím, co jí nikdo nemůže vzít.

Toho večera zapsala, co se přihodilo v  knihovně a co ji přimělo k tomu sejít ze stezky. Už párkrát zmínila, jak byl Fantastico důležitý pro její matku, a proto i pro ni samotnou. Musela se za každou cenu ujistit, že otec tu knihu neodhalil, protože nejspíš existují už jen dva výtisky. Představa, že by mohla Fantastica ztratit, protože Tiberius Faerfax se nedovedl přenést přes smrt svojí ženy, ji děsila víc než setkání s Plísňákem.

Poté, co všechno sepsala, zavřela knihu a chtěla ji položit zpátky do krabičky od pralinek. Na poslední chvíli ji ale ještě samou zvědavostí otevřela, jestli tam Severinova odpověď už náhodou není. Občas to trvalo jen pár vteřin, nikdy déle než den.

Její naděje byly vyslyšeny. Severinův rukopis pokrýval zbytek stránky pod jejím příspěvkem a část další. Inkoust zaschl před dvěma stoletími a na některých místech zhnědl, někde dokonce trochu vybledl.

Milá Furie,

nevím, jak vypadáš, mimo toho, kterak ses mi popsala. Ne moc

velká, spíše drobná, s dlouhými světlými vlasy a zelenýma očima. To

dozajista postačuje, bych si o Tobě mohl vytvořiti obrázek, a musím

doznati, že jsem si ho ve své představivosti doplnil pár drobnostmi.

Pihy na nose, pár rozpustilých pramínků vlasů, které Ti spadají do

čela, nejen když zafouká vítr, a maličké bílé zoubky (vím, že zuby

jsou málokdy bílé, ale věřím, že Tvoje jsou tak pěkné jako na obra

zech šlechtičen). Co ale DOZAJISTA vím je, že jsi děvče a žádný

obr s širokými rameny a mohutnými svaly. Tím bys ale MUSELA

býti, kdyby ses v nebezpečí opravdu chovala tak, kterak jsi mi vy

líčila. Furia se pousmála nad květnatým tónem a volbou slov. Přitom si za uplynulých pár měsíců zvykla na jeho mluvu a spousta těch šroubovaných formulací jí přišla zábavná – i proto, že německy sice mluvila plynně, ale občas měla potíže se způsobem vyjadřování raného devatenáctého století.

Mohu Ti jen napsati, že to považuji za více než lehkovážné. Ale

již vím, že by Tě to toliko pouze pobavilo a nikterak neodradilo od

podobného jednání v  budoucnu. Takže zůstanu u toho, že Ti po

vím, že velmi dobře rozumím, co Tě k tomu pohánělo. Přesto buď,

snažně Tě žádám, příště o něco opatrnější. Včera před usnutím mě

cosi napadlo: Míti někoho rád znamená odhaliti, že hovoříte stej

ným jazykem. Někoho milovati znamená ve stejném jazyce básniti.

Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinejmenším spolu pí

šeme knihu. Furia s vřelým pocitem v břiše pohladila stránku. Před čtyřmi měsíci objevila tuhle knihu v knihovně mezi Siebensternovými romány o loupežnících. Tehdy se tam vydávala častěji a hledala knihy, které by se vyrovnaly Fantasticovi. Na jinak prázdném hřbetě stálo její jméno – někdo ho tam napsal rukou. Furia. Napřed si myslela, že jde o nějaký vtip jejího otce – ale ten žádné vtipy o Siebensternovi nedělal – a pak, že by to mohl být neznámý román o zlodějce z Fantastica. Ale když tu knihu vytáhla z police, zjistila, že stránky vevnitř jsou nepotištěné. Už už se ji chystala odložit, když si všimla, že na první straně stojí rukou psáno:

Milá Furie,

pokud jsi to Ty, kdo čte tato slova, odpověz mi prosím za pomoci

přiloženého skleněného pera. Jmenuji se Severin Rosenkreutz. Píši

Ti toto v únoru léta Páně 1804.

Žij blaze

Tvůj předek Každý v  domě to mohl napsat. Wackford. Její otec. Možná dokonce Sunderland, rodinný šofér, kterému beztak nevěřila nos mezi očima.

Nakonec nechala knihu týden ležet ve svém psacím stole, než ji znovu vytáhla a sesmolila odpověď inkoustem z rozbité bombičky do plnicího pera.

Nechápu, že vůbec píšu do téhle knihy. Právě jsem oficiálně přišla

o rozum. Dobrou noc. Pak svazek odložila a po tři dny ho ignorovala. Teprve pak do něj pokradmu nakoukla, ačkoli jí to připadalo k smíchu. A pod jejími řádky stálo:

Milá Furie,

z celého srdce Ti děkuji za odpověď. Nejspíš se teď domníváš, že si

z Tebe někdo tropí žerty. Mohu Tě ujistiti, že tomu tak není. Abys

mi uvěřila, navrhuji toto: Vyber si libovolnou knihu z  knihovny,

o níž jsi si jistá, že ji rodina vlastnila již v roce 1804. To by nemělo

býti složité, pokud svědomitost Rosenkreutzů v zacházení s knihami

od té doby neutrpěla. Prozraď mi jméno knihy a vyber číslo stránky.

Pak měj dotyčnou knihu po celý den u sebe, aby nikdo neměl příle

žitosti do ní cosi vepsati. Nakonec se do ní opět podívej. Na jmeno

vané straně pro tebe v roce 1804 napíši zprávu. Bylo to šílenství o jeho návrhu byť jen uvažovat. Ale přesto se do toho samozřejmě pustila a všechno se odehrálo přesně tak, jak sliboval. Ve výtisku Velkého bandity Aballina na straně 67 objevila zprávu napsanou stejným rukopisem.

Furie,

doufám, že toto rozptýlí veškeré Tvé pochybnosti.

Tvůj Severin Rosenkreutz, jenž o tobě před dvěma sty léty snil. Vrátila se do pokoje, vytáhla tu druhou knihu a napsala do ní:

Nevím, jak to děláš, ale ohromilo mě to. Trochu. Ne moc. Ale trochu jo. Odložila knihu a o malou chvíli později se objevila odpověď:

Jen pero a inkoust. Není to těžké. Furia otevřela další bombičku s inkoustem, porýpala se v ní skleněným perem a napsala do knihy odpověď:

Jak jsi to myslel, že jsi o mně snil? Tentokrát uplynulo několik hodin. Netrpělivě přecházela po místnosti a spořádala příliš mnoho Paulininých perníčků ze spíže a nakonec přišla na to, že odpověď se objeví, teprve když knihu alespoň jednou zavře:

Spatřil jsem Tě ve snu. Prozradil mi, kterak si opatřiti tuto knihu

a pro koho jest určena. Tobě to musí zníti dozajista bláznivě – a věř

mi, že to mám podobně.

S upřímným pozdravem

Tvůj Severin Tak to začalo. Od té doby si psali čtyři měsíce, někdy i víckrát za den. A pak dnes tahle věta: Nevím, zda spolu již básníme, Furie, ale přinejmenším spolu píšeme knihu.

Zrovna chtěla přiložit pero k papíru, když se dveře do pokoje rozletěly. Rychlostí větru zastrčila Severinovu knihu do šuplíku a skoro přitom převrhla kalamář.

V tmavém rohu dveří zazářil klaunovský obličej jejího bratra. Vypadal jako porcelánová figurka na polštáři z černého sametu.

Pipovy světlé vlasy odstávaly všemi směry. Líčidlo si musel nanést ve velkém spěchu. Bílá na několika místech tak docela nekryla, orámování pusy bylo křivé a červené ovály kolem očí každý jinak velký.

„Sunderland!“ křiknul. „Venku!“ Jeho tenký hlásek jako by přicházel z nějakého ptačího hnízda. „Na to se musíš podívat!“

5

U

ž to zase dělá!“

Sotva stihla odstrčit stranou kalamář, Pip už se prořítil kolem

ní, vylezl na stůl a vykoukl z  okna do noci. Přitiskl obě ruce na sklo a nos přilepil na okenní tabulku.

„Tvoje líčení!“ okřikla ho Furia a zatahala ho za horní díl pyžama. Bílý make-up už ale zapatlal okno. „Ach jo, Pipe...“

„Tak se přece podívej!“

„Nemám náladu na Sunderlandovy pitomý triky.“

„To nejsou žádný triky!“ Fascinovaně zíral ven. „Tohle je skutečný!“

„Není to skutečný.“ Ale aby jí dal pokoj, taky se postavila na desku stolu a klekla si vedle něj na okenní parapet. Musela přenést váhu na levé koleno, protože ji bolela pohmožděnina.

Na prostranství před rezidencí byla jen jediná lampa. Její svit se mihotal na karosérii černého Rolls-Royce, který parkoval na štěrku před domem. Kufr měl otevřený, ale protože vůz stál motorem směrem k domu, neviděli Furia a Pip dovnitř.

Sunderland na sobě měl dokonce i krátce před půlnocí svoji tmavou šoférskou uniformu a čepici s  kšiltem. Byl neskutečně vysoký a udělaný, jako někdo, kdo se o víkendu chodívá prát do barů v okolí. Když Furia seděla na zadním sedadle rollse, připadalo jí, že má ramena širší než sedadlo řidiče. Většinou se snažila na něj přímo nedívat, protože jí přišlo, že se jeho obličej moc neliší od kamenných hlav na náhrobcích vzadu v rezidenční kapli. Měl výrazné lícní kosti, hranatou bradu a jen zřídka měnil výraz. Jeho vlasy byly šedé jako hliník, ačkoli mu nemohlo být víc než pětačtyřicet. Přes den většinou nosil sluneční brýle. Když už si je někdy sundal, vypadala jeho maličká modrobílá očka jako kroupy.

„Viděl nás,“ konstatoval Pip.

„Samozřejmě. Proto celá tahle show.“

Sunderland teď skutečně vzhlédl zpod svojí čepice s kšiltem vzhůru k nim, naznačil strojenou úklonu a zmizel za zvednutým víkem kufru.

Před pěti lety hledal Furiin otec šoféra prostřednictvím inzerátu v Oxford Mailu. Do té doby obstarával většinu jízd a zařizování pro rodinu Wackford, ale toho pak po jednom večeru v  Lion Innu ve Winchcombe chytila policie u Chadwickovy farmy. Sebrali mu řidičák a dali mu na srozuměnou, že už si nejspíš jen tak nezařídí. Na inzerát se přihlásili tři muži a Sunderland byl jediný, kdo přijel svým vozem. Navíc to byl Rolls-Royce, což na chvíli udělalo dojem na vlastníky půdy a sedláky, jimž Tiberius dlužil nějaké peníze. Kdo jezdí takovým vozem, určitě dříve nebo později splatí svoje dluhy.

Sunderland souhlasil s tím, že bude pracovat za nízký plat a vezme si na starost i údržbu vozu, pokud za to na oplátku dostane ubytování a stravu v rezidenci zadarmo. Poté, co Furiin otec vyloučil, že by Sunderland mohl být agentem Akademie – nebyl bibliomantem, to bylo jasné – obstaral si další informace a nakonec došel k  přesvědčení, že je coby řidič důvěryhodný. Od té doby bydlel Sunderland v  domku u brány u příjezdové cesty a nezdráhal se ani práce, která mu tak úplně nepříslušela. Dneska celý den stěhoval starožitný nábytek z rezidence pod přístřešek domku u brány. Další den ho pak čeká přesun na ulici a prodej. Tedy za předpokladu, že sem někdo náhodou serpentinami údolí zabloudí.

„Koukej!“ vykřikl Pip. „Už je zase tam!“

Světlo z kufru nóbl auta osvětlovalo štěrk. Stín šoféra se strašidelně

natahoval na prostranství až ke keřům.

Když Sunderland nastupoval k Faerfaxům, měl jednu neobvyklou

podmínku: Nikdo kromě něj nesměl otvírat kufr vozu. Nákupy a větší předměty se převážely pouze na zadním sedadle. Pokud se kufr vůbec

otvíral, pak jedině Sunderlandem. Tvrdil, že vevnitř se nachází celý

svět, vesmír, podivuhodný a nebezpečný.

Furia to považovala za vymyšlenou pitomost a o to víc ji překvapilo,

že její otec přijal tuto podmínku jen s pousmáním. Jak velké nebezpečí

se mohlo skrývat v zavazadlovém prostoru, že ji Tiberius Faerfax bez

odmlouvání strpěl? Ale Sunderland si stál za svým. Občas poskytoval

dětem ochutnávku toho miniaturního vesmíru, většinou v nekřesťan

skou a neobvyklou hodinu.

Furia se snažila neznít vůbec nadšeně, když se zeptala: „Jak dlouho

už to dělá?“

„Pár minut,“ odpověděl Pip.

Sunderland ustoupil o několik kroků a zkřížil si ruce za zády. Ze světla vycházejícího z kufru vystoupila bílá postava v kosmonautském obleku. Držela v ruce lano, na kterém byl přivázán slon. Furia by dala všechno, aby se jen dozvěděla, jak se to zvíře mohlo do kufru vejít. Kosmonaut a slon se pomalými kroky vzdalovali od auta a zanechávali za sebou ve vzduchu stopu blýskavého stříbrného prachu.

Pip uchváceně zatleskal a Furia se s  povzdychnutím odlepila od okna.

„Páni!“ vykřikl Pip. „To je boží!“

„Je to jen pitomá iluze.“ Už mu to vysvětlovala aspoň stokrát, ale stejně tak dobře mohla mluvit s  tapetou. „Nějaký kouzelnický trik, jako když vytáhneš králíka z klobouku. Někdo k tomu používá cylindr, Sunderland na to má zavazadlový prostor.“

Pip po ní vrhnul pohled, který jasně vyjadřoval, co si o tom myslí. Celý vesmír! koukalo mu z  očí. Pak se znovu zahleděl ven, kde kosmonaut zrovna odváděl slona do podrostu. Jako vždy po nich později nebyla ani památka.

Furia se domnívala, že Sunderland používá nějaký projektor, který měl schovaný právě v kufru. Určitě tu nešlo o knihy, protože to by její otec, a možná dokonce i ona, moc dobře pocítili. Sunderland neměl ani gram bibliomantského talentu, ale byl to šikovný iluzionista. Podivný koníček, nic víc, ale na Pipa vždy udělal dojem. Byl to zvláštní protiklad – podmračený Sunderland, který se usmíval jen zřídka, natož aby byl něčím nadšený, znal způsob, jak učinit ostatní lidi šťastné. Z nějakého důvodu byl Pip jeho oblíbenec, zatímco k Furii se choval v nejlepším případě zdvořile.

Přistihla se, že i ona sleduje zbytky stříbrného prachu. Snášel se

k zemi jako kapky vody.

Sunderland se uklonil směrem k oknu, pak zavřel kufr, posadil se za

volant a odjel s Rolls-Roycem k hlavní budově na zadní parkoviště. Tak to vždycky končilo – jako by se nestalo nic zvláštního.

„A do postele!“ Furia pozadu slezla ze stolu. Bolest jí probodávala

koleno jako hřebík, když se oběma nohama postavila na zem.

Pip dál zíral do tmy. Na obzoru se zablesklo.

„Předtím tam byl rytíř s kopím a koněm,“ řekl, když ho Furia jemně

odtáhla od okna. „A obrovský netopýr.“

„Máš strach z  klaunů, ale obrovský netopýr ti nevadí?“ Zavrtěla hlavou. „Pipe Faerfaxi, ty jsi fakt blázen.“

Zakřenil se pod tím svým bílo-červeným líčidlem a pak vážně přikývl. „Já vím.“

„Tak pojď na kutě. Zítra ráno je škola, v sedm bude Theophil přede dveřmi.“

Soukromý učitel za nimi doch



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist