načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stranger Things: Temný experiment – Gwenda Bond

Stranger Things: Temný experiment

Elektronická kniha: Stranger Things: Temný experiment
Autor: Gwenda Bond

Konec šedesátých let přinesl do Ameriky strach a rozbroje související s válečným konfliktem ve Vietnamu. Terry Ivesová nehodlá být jen pasivním účastníkem dějin a přihlásí se proto do tajného vládního experimentu MKULTRA v tajné laboratoři ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 317
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Stranger things: Suspicious minds přeložila Anna Vrbová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5789-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Konec šedesátých let přinesl do Ameriky strach a rozbroje související s válečným konfliktem ve Vietnamu. Terry Ivesová nehodlá být jen pasivním účastníkem dějin a přihlásí se proto do tajného vládního experimentu MKULTRA v tajné laboratoři v malém městečku Hawkins. Ovšem za zdmi prapodivné laboratoře se skrývá mnohem větší záhada, než si může Terry jen představit. V této chvíli potkává zvláštní dívku s nadpřirozenými schopnostmi a číslem 008 nahrazujícím její jméno. Rozběhne se běh událostí, od kterých se rozvíjí děj úspěšného seriálu.

Popis nakladatele

Tajemná laboratoř. Zlověstný vědec. Temný experiment. Pokud si myslíte, že znáte pravdu o matce Eleven, tak se připravte, že vám tenhle prequel vyrazí dech. Je léto roku 1969. Strach a rozbroje zasahují mladé Američany – doma i v zahraničí. Terry Ives studuje na univerzitě v srdci Indiany - daleko od předních linií války ve Vietnamu nebo ohnivých protestů ve Washinghtonu. Svět se mění a Terry to nechce sledovat z povzdálí. Přihlásí se proto jako testovací subjekt do vládního experimentu s kódovým označením MKULTRA, který probíhá v malém městečku Hawkins . Neoznačené dodávky, vzdálená laboratoř někde hluboko v lese, látky, které mění lidskou mysl… a tajemství, jemuž Terry musí nutně přijít na kloub. Za stěnami Hawkinsonovy laboratoře a pronikavým pohledem jejího ředitele – doktora Martina Brennera – se skrývá větší tajemství, než si Terry vůbec dokáže představit. Aby ho dokázala odhalit, bude potřebovat pomoc svých spolupracovníků, včetně jednoho tak tajemného, že nikdo ani netuší o jeho existenci – mladá dívka s nadpřirozenými vlastnostmi a číslem místo jména: 008. Uprostřed stoupajícího napětí, které přináší nové desetiletí, začala válka, jejímž bojištěm je lidská mysl.

Zařazeno v kategoriích
Gwenda Bond - další tituly autora:
K elektronické knize "Stranger Things: Temný experiment" doporučujeme také:
 (e-book)
Dědina Dědina
 (e-book)
Nůž Nůž
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TEMNÝ EXPERIMENT


Copyright © 2019 by Netflix CPX, LLC and Netflix CPX International, B.V

This translation published by arrangement with Del Rey,

an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele. Translation © Anna Vrbová, 2019

Cover © Tony Mauro, Scott Biel, 2019

© DOBROVSKÝ, s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-366-4 (pdf)


GWENDA BOND

TEMNÝ

EXPERIMENT


Všem báječným mámám,

které člověku dodávají síly – zvláště té mojí.


7

PROLOG

ČERVENEC 1969

Státní laboratoř v Hawkinsu

Hawkins, Indiana

Po rovné indianské silnici přijížděl muž v naleštěném čer­

ném autě, a když se přiblížil k drátěné bráně s cedulí ZÁKAZ

VSTUPU, přibrzdil. Strážný letmo nakoukl dovnitř, zkontrolo­

val poznávací značku a muži pokynul, aby jel dál.

V laboratoři ho zjevně očekávali. Možná dokonce splnili

jeho pokyny a požadavky ohledně nového působiště, které

poslal s předstihem.

Když dojel k další strážnici, sroloval okénko a předložil

bezpečnostní službě své doklady. Voják studoval jeho povo­

lení, ani se mu nepodíval do očí. Lidé to dělali často.

To on si nových lidí všímal vždycky, tedy alespoň při prv­

ním setkání – rychlostí blesku si o nich udělal úsudek a za­

řadil si je: pohlaví, výška, váha, etnická příslušnost, odhad

inteligence a nakonec, to bylo nejdůležitější, odhad poten­

ciálu. Co se týče posledního parametru, byla většina lidí spíš

nezajímavá. On se však nevzdával. Pozorování a odhadování

bylo jeho druhou přirozeností a zásadní součástí jeho práce.


8

Gwenda Bond

Většina lidí ho ničím nezaujala, ale zato ti, kteří ho zaujali...

Právě kvůli nim byl zde.

Tohohle vojáka odhadl docela jednoduše: muž, 170 cm,

80 kg, běloch, průměrná inteligence, potenciál... akorát ta­

kový, aby seděl v budce, kontroloval doklady a u pasu měl

zbraň, kterou pravděpodobně v životě nepoužije.

„Vítejte, pane Martine Brennere,“ řekl konečně voják a tě­

kal očima mezi mužem a plastovou kartičkou.

Brennerova legitimace uváděla některé informace, o něž

by stál, kdyby hodnotil sám sebe: muž, 185 cm, 80 kg, běloch.

A zbytek: IQ v pásmu geniality, potenciál... neomezený.

„Řekli nám, že vás máme očekávat,“ dodal voják.

„Doktore Brennere,“ opravil Brenner strážného, ale jen

mírně.

Voják přimhouřil oči. Pořád se na Brennera nepodíval pří­

mo, místo toho se mu pohled stočil na zadní sedadlo, kde

spal u dveří schoulený pětiletý subjekt Osm. Holčička měla

pod bradou ruce sevřené v pěst. Brenner chtěl na její převoz

do nového zařízení raději dohlédnout sám.

„Ano, doktore Brennere,“ řekl strážný. „Kdo je ta dívka?

Vaše dcera?“

V hlase mu zazněla pochybnost. Osmička měla na rozdíl

od Brennerovy mléčně bledé kůže pokožku tmavě hnědou,

což – jak by Brenner mohl vojákovi vysvětlit – ještě nemu­

sí vůbec nic znamenat. Strážnému však do toho jednak nic

nebylo a jednak byly jeho pochyby opodstatněné. Brenner

nebyl ničí otec. Zato však byl otcovský typ.

Ale už toho bylo dost.

„Jistě už na mě uvnitř čekají.“ Brenner si muže ještě jed­

nou důkladně prohlédl. Voják, který se vrátil z předešlé války.

Z války, kterou už vyhráli. Na rozdíl od Vietnamu. Na rozdíl od

nervózního přetahování se Sověty. Do války o budoucnost už

se však zapojili, nicméně tenhle muž o tom nemá ani tušení.


9

Temný experiment

Brenner zachoval přátelský tón. „Až dorazí ostatní subjekty,

být vámi bych se na nic nevyptával. Důvěrné informace.“

Voják zaťal zuby, ale výtku přešel. Ohlédl se k rozlehlé

několikaposchoďové budově za sebou. „Ano, čekají vás. Za­

parkujte kdekoli.“

Další zbytečná poznámka. Brenner se znovu rozjel.

Výstavbu a základní údržbu tohoto zařízení zaplatily ne­

zajímavé orgány federálního byrokratického aparátu, zato

o jeho přizpůsobení Brennerovým požadavkům se postaraly

tajnější vládní složky. Koneckonců pokud má být výzkum taj­

ný, nelze ho veřejně vystavovat. Úřad chápal, že velikých cílů

nejde vždycky dosáhnout standardními operačními postupy.

Rusové dost možná mají podobné, vládou schválené labora­

toře a jsou ochotni umlčet každý opoziční hlas. Komunističtí

vědci právě v této chvíli kdesi provádějí stejné experimenty

jako ty, pro jejichž účely byla postavena tahle hnědá budova

s pěti nadzemními a několika podzemními patry. Pokaždé,

když na tuhle skutečnost zaměstnanci zapomenou nebo bu­

dou mít moc otázek, Brenner jim ji připomene. Tak si jeho

výzkum udrží status nejvyšší důležitosti.

Osmička se nevzbudila, ani když vystoupil z auta a přešel

k jejím dveřím. Pomalu je otevřel a holčičku přidržel, aby

nevypadla na parkoviště. Pro jistotu jí dal na cestu sedati­

va. Byla příliš cenným majetkem, než aby ji svěřil někomu

jinému. Schopnosti ostatních subjektů byly dosud... neuspo­

kojivé.

„Osmičko.“ Skrčil se a jemně jí zatřásl ramenem.

Holčička zavrtěla hlavou a oči měla stále zavřené. „Kali,“

zamumlala.

Její pravé jméno. Trvala na něm. Většinou jí nevyhověl,

ale dnešek byl výjimkou.

„Kali, vzbuď se,“ řekl. „Jsi doma.“

Zamrkala a v očích jí zajiskřilo. Nechápala to.


10

Gwenda Bond

„Tohle je tvůj nový domov.“

Jiskra pohasla.

„Bude se ti tu líbit.“ Pomohl jí posadit se a přiměl ji vy­

stoupit. Podal jí ruku. „Taťka teď potřebuje, abys šla jako

velká holka, a pak si můžeš jít zase lehnout.“

Konečně natáhla ruku a vsunula mu ji do dlaně.

Cestou k hlavnímu vchodu Brenner nasadil svůj nejpří­

větivější úsměv. Předpokládal, že ho uvítá pouze současný

řídicí pracovník, čekala tu však na něj dlouhá řada mužů v la­

boratorních pláštích a jedna žena. Pravděpodobně členové

jeho pracovní skupiny. Ze všech vyzařovala roztřesená nervo­

zita.

Předstoupil opálený muž s vrásčitou tváří – známka pří­

lišného pobytu venku – a napřáhl ruku. Pohlédl na Osmičku

a pak zpátky na Brennera. Brýle s obroučkou měl ušmudla­

né. „Doktore Brennere, jsem doktor Richard Moses, vedoucí

výzkumník. Všichni jsme nadšení, že vás tu máme, někoho

vašeho formátu... Chtěli jsme, abyste hned zkraje poznal celý

tým. A tohle musí být...“

„Já jsem Kali,“ řekla holčička mátožně.

„Velmi ospalá mladá dáma, která by ráda viděla svůj nový

pokoj.“ Dr. Brenner prošel kolem mužovy napřažené pravice.

„Žádal jsem přece o jednu místnost v ústraní. A pak bych se

rád setkal se subjekty, které jste nabrali.“

Brenner se rozhlédl po hale a zamířil i s Osmičkou ke

dveřím, které vypadaly nejzabezpečeněji. Za jeho zády se na

dlouhou chvíli rozhostilo ticho. Úsměv na jeho tváři by se

nyní dal málem považovat za upřímný, ale vzápětí zmizel.

Dr.  Moses se špinavými brýlemi ho udýchaně dohnal

a v patách mu pospíchali ostatní. Moses se vrhl k interkomu,

zabzučel a udal své jméno.

Mezi ostatními doktory a laboranty, kteří ho doprovázeli,

to neklidně zašumělo.


11

Temný experiment

„Subjekty pochopitelně nejsou připraveny,“ řekl dr. Mo­

ses a dvojité dveře se otevřely. Neustále pokukoval po Kali,

která se rozhlížela po novém prostředí a působila čím dál

ostražitěji. Nejvyšší čas ji ubytovat.

Hned za dveřmi stáli jako pravítka dva ozbrojení vojáci;

příznivá známka toho, že aspoň bezpečnost tu nepodcenili.

Zkontrolovali průkazku dr. Mosese a ten jim gestem ruky

naznačil, aby dr. Brennera nechali být. „Ještě nemá legiti­

maci,“ vysvětlil.

Muži učinili pohyb, jako by se chtěli dr. Mosesovi po­

stavit, čímž si u Brennera vysloužili další body. „Až tudy

půjdu příště, budu ji mít,“ řekl. „A dostanete také kopie

dokumentů nového subjektu.“ Nenápadně pokynul smě­

rem k Osmič ce.

Voják kývl a celá skupina prošla.

„O setkání s novými subjekty hned po příjezdu jsem vý­

slovně žádal,“ řekl dr. Brenner. „Nemělo by to tedy být žádné

překvapení.“

„Mysleli jsme, že budete pouze pozorovat,“ řekl dr. Moses.

„Nastavíme nějaké parametry? Abychom je připravili na vaši

návštěvu? Mohlo by to narušit probíhající výzkum. Některé

subjekty jsou pod vlivem psychedelik paranoidní.“

Dr. Brenner zvedl volnou ruku. „Nic takového není třeba,

jinak bych vám to oznámil. Kudy teď?“

Ze stropu dlouhé chodby visely lampy vyzařující přízrač­

ný tlumený svit, typický pro tenhle ponurý svět vědeckých

objevů. Dr. Brenner poprvé od příjezdu pocítil, že by tu mohl

být doma.

„Tudy,“ řekl dr. Moses. Pak ve skupině zaměstnanců vy­

hledal jedinou ženu a požádal ji: „Doktorko Parksová, mohla

byste zařídit, aby zřízenci donesli holčičce něco k jídlu?“

Při pomyšlení, že jí přidělili ženskou práci, doktorka

stiskla rty, nicméně přikývla.


12

Gwenda Bond

K Brennerově úlevě zůstávala Osmička zticha a zanedlou­

ho dorazili do malé místnosti s dětskou palandou a stolkem

na kreslení.

Palandu si Brenner vyžádal proto, aby Osmičce dokázal,

že jí skutečně hledá vhodného společníka.

Okamžitě si jí všimla. „Ta je pro kamaráda?“

„Dřív nebo později ano,“ odpověděl. „Někdo ti přinese

něco k jídlu. Zvládneš tu počkat sama?“

Přikývla. Neposednost způsobená vzrušením z příjezdu

z ní vyprchávala – dal jí přece jen silnou dávku sedativ – a teď

sklesla na kraj postele.

Dr. Brenner se otočil k odchodu a div nevrazil do zřízence

a jediné ženy týmu. Dr. Moses povytáhl obočí. „Zvládne to tu

sama?“ zeptal se.

„Prozatím ano,“ odpověděl dr. Brenner. Pak se obrátil ke

zřízenci: „Vím, že vypadá jako pouhé dítě, ale i tak dodržujte

bezpečnostní předpisy. Byl byste překvapen.“

Zřízenec sebou nejistě zavrtěl, nic na to však neřekl.

„Vezměte mě do první vyšetřovny,“ řekl dr.  Brenner.

„Všichni ostatní můžou počkat u svých subjektů, není třeba

je nijak připravovat.“

Zbytek týmu zjevně vyčkával na potvrzení dr. Mosese,

který nakonec útrpně pokrčil rameny. „Dělejte, jak dr. Bren­

ner říká.“

Rozešli se. Už teď se učili.

V první místnosti se nacházel subjekt, který konceptu

nevyhovoval kvůli vrozené vadě nohy. Měl vymletý pohled

člověka, který únik ze světa řeší marihuanou. V každém smě­

ru průměrný.

„Přejete si, abychom dalšímu pacientovi podali dávku?“

zeptal se dr. Moses. Zjevně vůbec nerozuměl Brennerovým

metodám.

„Až budu něco potřebovat, řeknu si o to.“


13

Temný experiment

Dr. Moses přikývl a vzápětí spolu prošli pět dalších míst­

ností. Bylo to přesně tak, jak Brenner předpokládal. Dvě

ženy, ani jedna ničím výjimečná. Tři další muži, zcela neza­

jímaví. Snad jen tou svou bezvýrazností.

„Nyní svolejte všechny k poradě,“ řekl dr. Brenner.

Dr. Moses na něj naposledy nervózně pohlédl a pak ho ne­

chal o samotě v zasedacím sále. Zanedlouho se tu sešla celá

skupina z dřívějška a rozesadila se kolem stolu. Dva muži

se pokoušeli vést neformální rozhovor, aby to vypadalo, že

dnešní události nejsou nijak neobvyklé. Dr. Moses na ně sykl.

„Už jsme tu všichni,“ oznámil.

Dr. Brenner si svůj personál prohlédl důkladněji. Bude

s nimi ještě dost práce, nicméně v jejich tichém, pozorném

vyčkávání spatřoval potenciál. Bázeň a autorita jdou ruku

v ruce.

„Všechny subjekty, s nimiž jsem se dnes dopoledne se­

tkal, můžete propustit.“ Mávl rukou. „Zaplaťte jim, co jste

jim slíbili, a dohlédněte na to, aby nezapomněli na dohodu

o mlčenlivosti.“

Přítomní informaci chvíli zpracovávali. Jeden z mužů,

kteří si prve povídali, zvedl ruku. „Doktore?“

„Ano?“

„Jmenuji se Chad a jsem tu nový, ale... proč? Jak budeme

pokračovat v experimentu?“

„Otázka ‚proč‘ odjakživa posouvá vědu kupředu,“ řekl

dr. Brenner. Nováček Chad přikývl a Brenner pokračoval:

„Nicméně člověk by měl být opatrný, když ji klade nadříze­

ným. Ale odpovím vám. Je důležité, abychom všichni pocho­

pili, co tu vlastně děláme. Má někdo nějaký tip?“

Jeho jednání s Chadem všechny odradilo. Na okamžik měl

pocit, že se ozve ta žena, ale jen založila ruce na prsou.

„Dobře,“ řekl. „Nemám rád tipování. Jsme tu proto, aby­

chom posunuli hranice lidských možností. Nechci tu žádné


14

Gwenda Bond

lidské Mus musculus. Od těch se žádných mimořádných

výsledků nedočkáme.“ Rozhlédl se po místnosti. Nikdo ani

nedutal. „Určitě jste už o podobných nezdarech slyšeli i z ji­

ných míst. Jsem tu zkrátka kvůli vašim chabým výsledkům.

Značná část rozpačitých závěrů je způsobena nevhodnými

subjekty. Myšlenka, že odpovědi získáme od vězňů nebo cho­

vanců ústavů pro choromyslné, je úplně scestná. O nic lepší

však nejsou ani zhulenci a ti, kteří se chtějí vyhnout odvodu.

Nechávám sem přeložit několik dalších mladých subjektů

určených pro příbuzný program, ale rád bych měl k dispo­

zici věkově různorodou skupinu. Je velice pravděpodobné,

že klíč k potřebným tajemstvím nám poskytne kombinace

chemických psychedelik a správného stimulu. Představte si

ten přínos pro výzvědné služby, kdybychom dokázali přimět

nepřátele vypovídat, kdybychom je dokázali ovlivnit a ovlá­

dat... Bez správných lidí však výsledků nedosáhneme, tečka.

Zmanipulovat slabou mysl není žádné umění. Potřebujeme

subjekty s potenciálem.“

„Ale... kde je vezmeme?“ zeptal se Chad.

Brenner si v duchu udělal poznámku, aby ho do konce

dne vyhodil. Předklonil se. „Dám dohromady nový výběrový

manuál, na spřízněných univerzitách vytipujeme nejlepší

kandidáty a já z nich pak osobně vyberu subjekty určené

k další spolupráci. Brzy vám tu začne skutečná dřina.“

Nikdo nic nenamítal. Ano, učí se.


15

KAPITOLA PRVNÍ

ZA POKUS NIC NEDÁŠ

ČERVENEC 1969

Bloomington, Indiana

1.

Terry otevřela síťové dveře, a když se z bytu vyvalila voňavá

kouřová clona, rychle zamrkala. Její červenorůžová číšnická

uniforma s bílou zástěrou už zanedlouho nebude cítit sma­

ženým tukem a rozlitou kávou z bistra, ale trávou. V duchu

si na zítřejší seznam povinností přidala praní. Ještě že přes

léto nemají moc domácích úkolů.

„Konečně jsi tu, zlato!“ zamával na ni Andrew a podal jointa

člověku vedle sebe. Za tak srdečné uvítání si vysloužil úsměv.

Rozcuchané hnědé vlasy mu povyrostly a teď mu rámovaly

tváře jako dvě závorky. Líbilo se jí to. Dodávalo mu to tak

trochu nebezpečný vzhled.

„Prošvihla jsem něco?“ zeptala se Terry a začala si razit

cestu davem lidí. Ti, kteří ji znali, ji pozdravili. Její sestra Bec­

ky seděla ve sklápěcím křesle a byla přilepená na 19palcovou

černobílou televizi, kterou Andrewův kamarád Dave dostal od

táty, protože ten si u příležitosti téhle významné události po­

řídil novou barevnou. Odpoledne přistálo Apollo 11 na Měsíci.


16

Gwenda Bond

„To myslíš vážně?“ zařval Dave. Do nadšeného brebentění

televizního hlasatele Waltera Cronkita se totiž z gramofonu

linula hudba, píseň „Bad Moon Rising“ od CCR. „Prošvihla

jsi všechno! Naši chlapi už jsou na povrchu Měsíce několik

hodin! Kde jsi byla?“

„Pracovala,“ odpověděl Andrew a stáhl si Terry na klín.

Uhladil jí špinavě blonďaté vlasy a přitiskl jí rty na tvář. „Po­

řád jen pracuje.“

„Některým z nás rodiče neposílají kapesné,“ řekla. Andrew­

ovi a Daveovi rodiče peníze posílali, a proto bydleli namísto

kolejí v tomhle hezkém bytě.

Becky jí dala očima za pravdu a zase se obrátila k televizi.

Terry zlehka políbila Andrewa na krk. Souhlasně zamručel.

Připotácela se Terryina spolubydlící Stacey, která už

v sobě očividně měla několik piv a jointů. Kudrnaté černé

vlasy měla sepjaté v polorozpadlém culíku, košili vykasanou

a v podpaží úplně propocenou. Měla ten den volno a zjevně

si to užívala.

„Musíme něco udělat s tou tvojí střízlivostí,“ prohlásila

a ukázala na Terry.

„Ta holka má pravdu.“ Dave zkusil poslat zpátky jointa.

Stacey ho však zabavila a mocně si potáhla. „Dej jí pivo.

Terry trávu nekouří.“

Než se Dave zmohl na odpor, Andrew dodal: „Je z toho

paranoidní.“

To byla téměř pravda. Terryina první zkušenost s trávou

by se dala popsat jako učebnicový příklad nepříjemného zá­

žitku. Všichni ostatní to nazývali halucinací, ale ona dodnes

věřila, že opravdu viděla ducha... nebo něco podobného.

Terry však neměla ráda, když za ní rozhodovali ostatní.

„Tohle je zvláštní situace. Přistání na Měsíci... a tak vů­

bec.“ Natáhla se, vyškubla Stacey jointa z ruky, rychle si šluk­

la (podařilo se jí nezakašlat) a podala ho zpátky.


17

Temný experiment

„Jdu si pro pivo,“ řekla, vyskočila a zamířila do kuchyně.

Uprostřed stála na podlaze bedna s ubývajícími zásobami

piva a ledu. Vytáhla si plechovku piva Schlitz a cestou do

obýváku si s ní chladila tváře. Letní vedro ještě násobila tla­

čenice lidí v bytě, což malá klimatizace nedokázala utáhnout.

Když se vrátila ke gauči, byla Stacey zrovna uprostřed

vyprávění.

Terry se znovu posadila Andrewovi na klín a zaposlou­

chala se.

Stacey kolem sebe šermovala rukama. „A tenhle chlápek,

tahle laboratorní krysa mi dala patnáct babek...“

„Patnáct dolarů?“ To upoutalo Terryinu pozornost. „Za

co?“

„Za ten psychopokus, ke kterému jsem se upsala,“ odpo­

věděla Stacey a sesunula se na podlahu čelem k Terry. „Já

vím. Zní to skvěle, jenže...“ Odmlčela se a pokrčila rameny.

„Jenže co?“ Terry se předklonila, konečně si otevřela pivo

a napila se. Andrew ji objal kolem pasu, aby nespadla.

„Pak to začalo být divné,“ pokračovala Stacey. Chtěla si

rukou uhladit culík, ale omylem si ho místo toho rozpustila

úplně. V mihotavém světle černobílé televize najednou její

tvář s rozevlátými kudrnatými vlasy vypadala strašidelně.

„Odvedl mě do nějaké temné místnosti s pojízdným lehátkem

a řekl mi, abych si lehla.“

„Ajaj, asi už vím, za co bylo těch patnáct babek,“ řekl Dave.

Stacey i Terry po něm střelily pohledem, ale Andrew se

rozesmál. Kluci jsou zkrátka kluci, vždycky si připadají děsně

zábavní.

„Pokračuj,“ pobídla ji Terry a zvedla oči v sloup. „Co bylo

pak?“

„Změřil mi životní funkce, pulz, poslechl si srdce a všech­

no si to zapisoval do velkého sešitu. A pak...“ Stacey zavrtě­

la hlavou. „Bude to znít šíleně, ale píchl mi nějakou injekci


18

Gwenda Bond

a pod jazykem mi nechal rozpustit papírek s něčím. Po nějaké

chvíli se mě začal vyptávat na všelijaké divné otázky...“

„Na jaké otázky?“ Terry vyprávění silně zaujalo. Proč by

proboha Stacey někdo za tohle dával patnáct dolarů? A v la

borce?

„To si nepamatuju. Vím jen, že jsem na ně odpovídala, ale

mám to celé v mlze. Ať už mi dal cokoli, bylo to jako dostat

ránu do palice nejhorším tripem na světě. Potom jsem se vů­

bec necítila dobře.“

„A to se stalo v pátek?“ zeptala se Terry. „Proč jsi něco

neřekla dřív?“

Stacey se obrátila na Waltera Cronkita a pak zase zpátky.

„Trvalo mi den dva, než jsem to vůbec pobrala.“ Pokrčila ra­

meny. „Už se tam nevrátím.“

„Moment.“ Andrew protlačil hlavu k Terry a opřel se jí o ra­

meno. „Oni chtěli, aby ses vrátila?“

„Patnáct babek za sezení,“ odpověděla. „Ale ani ty prachy

za to nestojí.“

„Řekli ti, jaký to má smysl?“ zeptala se Terry.

„Neřekli,“ odpověděla Stacey. „A teď už se to nikdy nedo­

zvím.“

Andrew zjevně nevěřil svým uším. „Já do toho jdu – za ty

prachy si klidně špatného tripa dám. Vždyť to je měsíční ná­

jem! Brnkačka.“

Stacey se na něj zašklebila. „Nájem ti platí rodiče, a navíc

chtějí jen ženy.“

„Vždyť vám povídám, za co těch patnáct babek je,“ řekl Dave.

Stacey popadla polštář a hodila ho po něm. Uhnul.

„Já tam půjdu,“ řekla Terry.

„No nazdar,“ prohlásil Andrew. „Holka, která změní svět,

se hlásí do služby.“

„Jsem prostě zvědavá,“ odsekla Terry a zašklebila se na něj.

„A vůbec, tak to není.“


19

Temný experiment

Tenhle popisek pod fotkou v ročence ji nejspíš bude pro­

následovat nadosmrti... Stejně jako pověst člověka, který má

ke všemu milion otázek. Táta ji však vždycky učil, že má být

ve střehu – a ona přece nepropásne příležitost podílet se na

něčem, co má smysl. Už bylo dostatečně frustrující žít tak

daleko od San Francisca a univerzity v Berkeley, kde se ode­

hrávala veškerá kulturní zemětřesení... Kde bylo zpochyb­

ňování válečné politiky vlády každodenní součástí života, ne

jako tady, kde se na vás za podobné názory všichni dívali jako

na podivína, i když s vámi tajně souhlasili.

Co na tom, že žádná z jejích otázek zatím nikam nevedla?

Možná to tentokrát bude jiné. Kromě toho si vydělá patnáct

dolarů navíc. Proti takové odměně nemůže nic namítat ani

Becky.

„Cože?“ Stacey zamrkala.

Terry už se rozhodla. „Zúčastním se toho experimentu

místo tebe... Teda pokud opravdu nechceš jít.“

„To fakt nechci,“ řekla Stacey a pokrčila rameny. „Jestli

máš ale pocit, že jsi paranoidní z trávy...“

„To je mi jedno. Ty peníze se budou hodit. Proto do toho

taky jdu.“ To byla lež, no a co. Becky na ni souhlasně kývla,

přesně jak Terry tušila.

Vtom Dave zahulákal: „Buďte všichni zticha! Vypněte hud­

bu! Něco se děje!“

Když hudba utichla, Andrew Terry pošeptal do ucha: „Váž­

ně chceš jít za tím chlápkem z laboratoře? Vím, že na všech­

no potřebuješ znát odpovědi, ale...“

„Jen závidíš, protože sám jít nemůžeš,“ řekla, zvedla ke

rtům plechovku a dala si další lok pivního patoku.

„Svatá pravda, zlato, svatá pravda,“ odpověděl.

Někdo dal televizi víc nahlas a všichni teď sledovali Neila

Armstronga, jak se vynořil z modulu a nejistými kroky slézá

po žebříku.


20

Gwenda Bond

Dave se ohlédl přes rameno. „Dokážeme vyslat člověka na

Měsíc, ale nedokážeme najít způsob, jak se stáhnout z Viet­

namu.“

„To je fakt,“ přitakal Andrew.

Pokojem se neslo souhlasné mumlání, dokud ho Dave ne­

umlčel – navzdory tomu, že jako první promluvil sám.

Na obrazovce se chvíli nic nedělo a pak Armstrong řekl:

„OK, teď opouštím modul.“

Všichni zatajili dech. V pokoji se rozhostilo ticho, jaké

údajně panuje ve vesmíru, kde neexistuje zvuk. V tichu však

bylo cítit napjaté očekávání.

A pak to udělal. Astronaut v naducaném obleku, který

ho měl chránit před atmosférou a bakteriemi z jiného světa,

vstoupil na krásný a pustý povrch Měsíce. Armstrong zno­

vu promluvil. „Je to malý krok pro člověka, velký skok pro

lidstvo.“

Dave začal poskakovat na místě a celý pokoj propukl v já­

sot. Andrew objal Terry a roztočil ji dokola, stržen slavnost­

ností a zázračností chvíle. Walter Cronkite vypadal, že má

blízko k slzám, a Terry taky. Oči ji pálily.

Pak se trochu uklidnili a sledovali, jak astronauti instalují

americkou vlajku a plavně poskakují po povrchu nebeského

tělesa putujícího noční oblohou, kam je dopravil fascinující

stroj postavený člověkem. Přeletěli oblohu. Přežili to a teď

kráčejí po Měsíci.

Zažít něco takového opravdu stálo za to. Je odteď vůbec

něco nemožné?

Terry si dala další pivo a představovala si Staceyinu labo­

ratorní krysu.


21

Temný experiment

2.

Do psychologického pavilonu Terry během studia ještě nikdy

nezavítala. Byl zastrčený v zadním koutě kampusu: měl tři

patra a částečně ho skrývaly stromy, jejichž větve se zrcadlily

v oknech. Koruny se vlnily proti šedému nebi, které věstilo

déšť.

Před budovou stál podél chodníku zaparkovaný nablýs­

kaný mercedes a dvě černé dodávky – přestože na parkovišti

byla teď přes léto, kdy v kampusu pobývalo méně studentů,

spousta volného místa.

Dodávky jako dělané pro vraždu, pomyslela si Terry. To je

tedy ironie. Možná skutečně jsem něčemu na stopě.

Když to důkladněji promyslela, připadala jí náhle předsta­

va, že by se tu měl odehrávat nějaký důležitý experiment...

spíš nepravděpodobná. Přesto se však dostavila. Když se Sta­

cey vyptávala, co by měla vědět, spolubydlící jí sdělila, že

stačí, když se ohlásí v jedné místnosti v prvním patře. S Terry

se rozloučila uklidňujícími slovy: „Tak snad to přežiješ ve

zdraví.“

Terry otevřela prosklené dveře a okamžitě narazila na

ženu v laboratorním plášti a s clipboardem, která čekala

v hale. Měla hnědé kudrnaté vlasy, vysoké čelo a seriózní

vzezření.

„Tahle budova je dnes uzavřena,“ prohlásila. „Pokud tedy

nejste na seznamu.“

Byla to lékařka, nebo studentka doktorského studia? Ter­

ry se s ženou lékařkou ještě nikdy nesetkala, ale věděla, že

existují.

„Na seznamu?“ zeptala se Terry.

Vtom dovnitř vtrhl někdo další a vrazil přímo do Terry,

až ji málem srazil k zemi. Terry se narovnala, ohlédla se

přes rameno a spatřila dívku v kombinéze – přesněji řečeno


22

Gwenda Bond

v umaštěné kombinéze – která se při pohledu na Terryin

zkoumavý výraz zašklebila.

„Promiň,“ pokrčila dívka rameny. „Myslela jsem, že jdu

pozdě.“

„Nic se nestalo.“ Terry si nemohla pomoct a úsměv dívce

oplatila. Nemohly se vzájemně víc lišit. Terry na sobě měla

úhlednou sukni a halenku a vlasy si den předtím zapletla,

takže jí teď splývaly po ramenou v mírných vlnách. Dívka

v montérkách měla špínu i za nehty, vlasy si maximálně tak

přejela hřebenem a tváře měla samou pihu. Zkrátka kluči­

čí typ. Ještě před pár lety by ji v kalhotách ani nepustili do

kampusu.

„Jména,“ řekla žena a vytáhla tužku. „Musím si ověřit, že

jste tu správně.“

„Alice Johnsonová,“ řekla dívka a stoupla si před Terry.

„Nejsem zdejší student. Jsem z města.“

Žena přikývla. „Ano, mám vás tu.“

To bylo překvapivé. Terry na seznamu určitě nebyla. A po­

kud věděla, Stacey taky ne.

Žena i Alice však na Terry upřeně zíraly a ona si náhle uvě­

domila, že by své oprávnění také měla něčím doložit. „A vy

jste?“ vyzvala ji žena.

„Stacey Sullivanová,“ zalhala Terry a uvažovala, jestli není

na špatném místě.

Žena mrkla do seznamu a zase vzhlédla. Terry zrychlil

pulz.

„Aha, tady jste,“ řekla nakonec a Terry si odškrtla. „Výbor­

ně. Vy už jste tu byla, že ano? Jděte do třetího patra a tam se

ohlaste u kolegů.“

„Co to všechno znamená?“ zaváhala Terry. „Tohle si z mi­

nula nepamatuju.“

„Nový náborový postup,“ odvětila žena. „Nahoře vám

všechno vysvětlí.“


23

Temný experiment

Vydaly se tedy dál a Alice prohlásila: „To je dobře, protože

já jsem tu poprvé.“

Terry se musela přemáhat, aby se Alice nezačala vyptávat,

jestli o projektu neví něco víc. Ubránila se jen tak tak. Zasta­

vila se u dveří na schodiště. „Nechceš jít pěšky? Výtahy bývají

v těchhle starých domech příšerně pomalé.“

„Ne!“ odmítla Alice rázně. „Hrozně ráda jezdím výtahem.“

„Aha, tak dobře,“ řekla Terry. Co jiného také mohla říct?

Alice se úlevně usmála. Popošly k výtahu a pak čekaly

a čekaly, než přijela kabina a neochotně, centimetr po cen­

timetru se otevřely dveře.

„Tohle je teda opravdu starý kousek,“ řekla Alice, pohla­

dila kovový okraj a s obdivem a nadšením nastoupila. Alice

byla zvláštní patron. Nebylo se čemu divit, že se objevila na

psychologickém experimentu. Ale Terry se líbila.

„Říkalas, že jsi z města?“ zeptala se Terry. „Já jsem vyrost­

la asi hodinu odsud, v Larrabee.“

„Moje rodina je místní,“ řekla Alice. „Pracuju u strejdy

v autodílně. Specializuje se na těžké pracovní stroje.“

„Ráda bych rozuměla strojům,“ řekla Terry.

Alice pokrčila rameny. „Vždyť tvoje tělo je taky stroj. Je­

nom jiný druh.“

Když myslíš.

„Takže žádné srdce?“ pozlobila ji trochu Terry.

„Ale samozřejmě, srdce je pumpa, která nás udržuje

v chodu,“ opáčila Alice.

Dveře ve třetím patře si při otevírání daly stejně načas

jako dole.

Alice se zastavila. „Se správnými součástkami bych to

opravila. Není rozbitý, jen už ztratil něco ze své původní vel­

koleposti.“

To Terry naučí posuzovat lidi podle umaštěnosti kombi­

nézy. Původní velkolepost univerzitního výtahu.


24

Gwenda Bond

„Na to snad nedojde,“ řekla.

Alice se na ni ušklíbla. „Snad.“

„Takže tys říkala, žes tu ještě nebyla?“ vyhrkla Terry.

„Ne,“ odpověděla Alice. „Můj strejda viděl minulý týden

v novinách inzerát, že hledají ženy vysokoškolského věku

s neobyčejnými dovednostmi. Odpověděla jsem. A pak jsem

dostala dopis, že se mám dostavit sem.“

Ta žena říkala něco o novém náborovém postupu. Jak má

Terry řízením projít? Co se myslí „neobyčejnými dovednost­

mi“?

Než vystoupily z výtahu, Alice ho ještě jednou něžně po­

plácala a vyšly na nudnou chodbu lemovanou dveřmi a letá­

ky propagujícími různé pokusy. Otevřené byly jediné dveře,

a tak Terry usoudila, že to budou ty pravé. Dveře byly do­

statečně široké, aby jimi dívky prošly vedle sebe, což bylo

dobře, protože Alice odmítala jít vepředu i vzadu. Jako zatím

všechno kolem Alice, i tohle bylo kouzelné.

Uvnitř čekal další člověk v laboratorním plášti, tentokrát

muž s účesem televizního hlasatele a brýlemi s tlustými ob­

roučkami. Každé podal štos papírů a tužku. „Prohlášení,“

řekl. „Než si vás zavolají, vyplňte to.“

Děkujeme za zdvořilé přijetí, chlape.

Pokynul k improvizované čekárně, kam nastěhovali židle.

Sedělo tam šest dalších dívek ve vysokoškolském věku (Alice

byla důkazem, že ne všechny musely studovat) a jeden po­

dobně starý mladík s dlouhými hnědými vlasy, ježíšovskými

vousy a kalhotami do zvonu. Terry s Alicí se musely rozdělit,

protože jediná dvě volná místa byla naproti sobě.

Alice si sedla vedle černošské dívky, která si četla ve velké

učebnici. V porovnání s ní Terry působila humpolácky, a co

teprve Alice. Dívka na sobě měla fialový prošívaný kostýmek

podle poslední módy. Skromný, ale moderní.

„Ty jsi taky z města?“ zeptala se jí Alice.


25

Temný experiment

Mladá žena k Alici obrátila pěknou zadumanou tvář rá­

movanou kudrnatými vlasy. „Vyrostla jsem tu,“ odpověděla.

„Gloria Flowersová.“

„Ta...“ řekla Alice.

„Ano,“ přitakala Gloria, „ta Flowersová.“

Alice vykulila oči a hlasitě zašeptala na Terry. „Její rodina

má obří obchod a květinářství. Květinářství Flowers.“

„Sedím vedle tebe,“ poznamenala Gloria a dodala: „A je to

květinářství a dárkový obchod.“

„Takys našla ten inzerát v novinách?“ zeptala se Alice.

„Ne,“ odpověděla Gloria. „Studuju tu. Biologii.“

„Nemyslela jsem to špatně,“ řekla Alice a tváře jí zrůžověly.

„Fakt, mluvím rychleji, než přemýšlím.“

„Mělas ji slyšet, když obdivovala výtah,“ řekla Terry.

Alice na ni vděčně pohlédla. Terry se natáhla a podala

Glorii ruku. Gloria na okamžik zaváhala a pak si s ní potřás­

la. Učebnici si při tom přitiskla k hrudi. Něco z ní vypadlo

a spadlo na podlahu. Komiks.

Gloria vytřeštila oči a zatvářila se zahanbeně.

Terry se shýbla a zvedla ho. Na pestrobarevné obálce stálo

X-Men. „Já jsem dřív milovala Betty a Veronicu,“ prohlásila

a komiks podala Glorii.

„Tohle je trochu něco jiného,“ opáčila Gloria, ale s úsmě­

vem.

„Bezva,“ řekla Terry. „Ráda poznávám další studentku...“

Zaváhala a uvědomila si, že se nemůže představit pravým

jménem. Zatím.

„Tak to vypadá, že jsem mezi vámi odpadlík,“ pozname­

nala Alice. „Nevšímejte si mě.“

Jediný muž v čekárně naklonil hlavu na stranu a kývl na

Alici. „Jsi tady nejchytřejší,“ prohlásil vědoucně. „Já jsem Ken.“

„Myslela jsem, že berou jen holky,“ řekla Alice, na niž li­

chotka evidentně nezapůsobila.


26

Gwenda Bond

„Jsem jasnovidec,“ odpověděl kluk sotva šeptem.

„Vážně?“ zeptala se Terry.

Opřel se. „Jasně. Proto jsem taky věděl, že mám přijít.“

„Jasně že je jasnovidec,“ zopakovala po něm Alice a Ter­

ry nedokázala rozeznat, jestli to myslí vážně, nebo ho jen

škádlí.

Dívky kolem nich se očividně pokoušely nedávat najevo

pohoršení nad tím, co se kolem nich děje. Terry se naopak

docela bavila, a když se zadívala na Alici, na údajného jasno­

vidce Kena a na Glorii, usoudila, že oni se baví také.

V zadní části místnosti se otevřely dveře a v nich se objevil

muž v laboratorním plášti.

„Gloria Flowersová,“ zvolal.

Gloria na ně mrkla, zasunula komiks zpátky do učebnice,

vstala a vyšla s mužem na chodbu. Terry se všichni tři moc

líbili.

Uplynuly hodiny a v čekárně už zbývala jen Terry a Ken.

Dotazník byl náročný, plný nesrozumitelných výrazů

a Terry se z něj udělalo trochu nevolno. Tenhle pokus sku­

tečně působil důležitě.

Formulář nepocházel z univerzity. Byla za ním vláda Spo­

jených států. Konkrétně něco s názvem Úřad pro vědu a tech­

niku. Říkalo se v něm, že vyzrazení jakýchkoli podrobností

může vést k vážným postihům, včetně vězení. Z toho vyplý­

valo, že se v rámci experimentu budou dít věci, které musejí

zůstat utajené.

Terryin a  Beckyin táta sloužil ve druhé světové válce

a zažil tam hrozné věci. Před dcerami o nich nikdy nemlu­

vil, ale Terry ho jednou v noci slyšela křičet a vyplížila se

podívat, co se děje. Krčila se v noční košili u dveří pokoje

rodičů a poslouchala. Táta mámě vyprávěl o jakémsi táboře,

odkud na konci války pomáhali odvádět lidi. „Jejich vlastní


27

Temný experiment

lidi namačkaní jako sardinky, vyhublí na kost... A to byli ti,

kteří přežili.“ Říkal, že se mu zdají sny; sny, v nichž v tako­

vém táboře pracuje a nic s tím neudělá.

„Ty bys nikdy nic takového neudělal,“ uklidňovala ho

máma. „Takový nejsi.“

„Rád bych tomu věřil,“ odpověděl táta, „ale vím, že spous­

ta chlapů, co tam pracovala, si před válkou myslela to samé.

A spousta jejich žen taky. Zrovna tak by se to mohlo stát tady.

A to mě budí.“

„Tady by se to stát nemohlo,“ řekla máma.

„Jsem rád, že si to myslíš, miláčku.“

„Kdybych tomu nevěřila, nepřežila bych. Neumím si před­

stavit, jak to musí být těžké, Bille.“

Terry je v tu chvíli oba strašně milovala. Tátu, který zažil

takové hrůzy, že sám o sobě pochyboval. Mámu, která v něj

právě v takových chvílích nejvíc věřila. Táta se každý den dí­

val na zprávy, každičký večer, a vštěpoval jim, jak je důležité

být v obraze. Jak vzácný je dar volebního práva. Jak by měly

zůstávat ve střehu, protože člověk nikdy neví, kdy bude na

něm, aby bránil svobodu.

Terry si ty rady brala k srdci. Becky a máma měly za to, že

si je k srdci bere až příliš. Ale táta byl na ni pyšný.

A teď se ocitla tady. Když formulář pročítala, mísilo se

v ní vzrušení a nervozita, byla jako na trní. Když dospěla až

na konec, zaváhala.

Pak se podepsala pravým jménem. Stacey s tím pokusem

nechtěla mít nic společného, a tak do něj Terry musela jít

sama za sebe. Nejspíš.

„Stacey Sullivanová?“ zavolal muž ode dveří.

Dobře, tak ještě naposledy jako Stacey.

Ken vzhlédl. „To jsi ty?“

Bylo zajímavé, že to podal jako otázku.

„Ehm, jo,“ řekla Terry a vyskočila.


28

Gwenda Bond

Teprve tehdy si všimla, že ji zavolal jiný muž než předtím.

Byl štíhlý a pohledný, měl pečlivě učesanou kštici hnědých

vlasů a téměř žádné vrásky. Nicméně když se na ni zadíval,

měla pocit, jako by jí teplota klesla o několik stupňů.

Usmál se a v koutcích očí se mu udělaly vějířky. „Slečna

Sullivanová?“

Jsi jenom nervózní.

Prudce k němu vyrazila, až málem upustila formulář, pro­

tože samozřejmě volali ji. Nadhodila si kabelku na rameni

a lejstra si pevně přitiskla k hrudi. „Tady.“

Pokynul jí, aby prošla kolem něj. „Jsme až na konci. Po­

slední dveře vpravo.“

Dveře otevřené dokořán vedly do místnosti plné krámů.

Hned za dveřmi stálo lehátko. Stoupla si k němu a rozhlížela

se po zbytku vybavení. Dvě lůžka a plakáty s nějakými grafy

a jakési podivné zařízení s dráty a trubičkami. Stoly a sto­

hy sešitů. V rohu byl zastrčený zjevně nepoužitý mikroskop.

Terry si všimla také modelu mozku, rozděleného na světle­

růžové části, který se dal rozebrat a zase složit dohromady.

„Posaďte se,“ ukázal muž k lehátku. Měl autoritativní hlas

člověka, který je zvyklý udílet rozkazy.

Terry zaváhala a pak se posadila na kraj lůžka. Na zem

nohama nedosáhla, což jí připomnělo, že nemá pevnou půdu

pod nohama.

Muž zůstal stát a pozoroval ji. Když ticho začalo být tíživé,

konečně se zeptal: „A vy jste?“

Než se stačila rozhodnout, jak odpoví, pokračoval: „Vím,

že Stacey Sullivanová nejste.“

Sakra. To bylo rychlé.

„A jak to víte?“ vyklouzla jí otázka.

„Podle poznámek zaměstnance univerzity, od něhož to

jméno mám, má Stacey Sullivanová kudrnaté černé vlasy.

Měří metr šedesát. Hnědé oči. Průměrné IQ.“


29

Temný experiment

Terry se za Stacey urazila.

„Vy,“ pokračoval muž, „máte metr sedmdesát, tmavé

blond vlasy a modré oči. Vaši inteligenci bych odhadl až v zá­

vislosti na tom, proč se vydáváte za slečnu Sullivanovou, ale

hádal bych nadprůměr. Takže kdo jste?“

Mluvil neformálně. Pokud si Terry průběh experimentu

nějak představovala, tak takhle rozhodně ne.

„Vy ale taky nejste laboratorní krysa ze Staceyina vyprá­

vění,“ řekla Terry, které to zrovna došlo. Nejen že se tahle

situace vůbec nepodobala Staceyině verzi, ale tohohle muže

by navíc nikdo slovy „laboratorní krysa“ neoznačil. „Totiž

ten chlápek, co jí minulý týden dal nějaké drogy, po nichž se

cítila divně. Kvůli kterému už se nevrátila. Takže kdo jste vy?“

Byla zvědavá, jestli odpoví.

Pohodil hlavou, možná trochu pobaveně. „Jsem doktor

Martin Brenner. Tamto byl najatý psycholog z univerzity. Ti

to často zvrtají. Proto jejich práci přebíráme.“ Odmlčel se.

„Jste na řadě.“

To je fér.

„Jmenuju se Terry Ivesová, jsem Staceyina spolubydlící,“

řekla Terry.

„A z toho důvodu netuším, jestli splňujete kritéria potřeb­

ná pro náš experiment,“ řekl dr. Brenner.

„Mluvila jsem venku s dalšími zájemci – ozvali se přes

inzerát v novinách. Jak přísná ta kritéria můžou být?“

Nepromluvil a znovu se na ni zkoumavě zahleděl.

Pořád ji nevyrazil, a tak Terry pokračovala.

Stoupla si, aby si viděli do očí a on se nad ní netyčil. „Dob­

rovolně jsem přišla místo Stacey, protože... protože mám

pocit, že je to důležité. Jinak by to totiž bylo dost podezře­

lé. V laborkách většinou nehledají ženy ve vysokoškolském

věku, aby jim podávali drogy. Rozhodně ne jen tak.“

„A o co si myslíte, že jde?“ zeptal se dr. Brenner.


30

Gwenda Bond

Terry pokrčila rameny. „Četla jsem ten formulář. Můžu

k tomu říct jen tolik, že ať už je to cokoli, je to něco... velkého.

Chci toho být součástí.“

„Hm,“ zamručel nepřesvědčeně.

„Co musím splňovat?“ zeptala se. „Povězte mi to.“

„Jste svobodná?“

Před očima se jí mihla Andrewova tvář. „Vdaná nejsem.“

„Jste zdravá?“ zeptal se.

„V bistru, kde pracuju, jsem nikdy nezameškala směnu.“

Souhlasně přikývl. „Měla jste někdy pohlavní styk?“

Terry ztuhla. Takový rozhovor žena s cizím mužem větši­

nou nevede. Tím spíš ne s cizím doktorem z vlády.

„Od účastníků bohužel vyžaduji upřímnost,“ řekl napůl

omluvně.

„Ano.“ Terry to dál nerozváděla.

Znovu přikývl. „Rodila jste někdy?“

„Ne,“ odpověděla.

„Máte silnou vůli?“

Terry se zamyslela. „Jsem snad tady, ne?“

„Základní požadavky zřejmě splňujete. Ale...“ Odmlčel se

a zadíval se na ni.

Ještě úplně přesvědčený nebyl.

Zapátrala v paměti, co Alice říkala o tom inzerátu. Obá­

vala se, že ho žádnou vlastností z hypotetického seznamu

výjimečných schopností neohromí: že dokáže obsloužit osm

stolů, aniž zapomene na jedinou objednávku (což je těžší,

než jak to zní), že nikdy nespletla kafe s kofeinem a bez ko­

feinu, že dělá domácí úkoly na poslední chvíli, a stejně si drží

ucházející známky, že dokáže rozesmát Andrewa, i když mu

není do smíchu, že občas dokáže rozveselit Becky...

„Jsem výjimečná,“ řekla.

„Dobře,“ řekl muž. Zřejmě ho konečně přesvědčila. Zrov­

na tak se jí ale mohl jen smát. „Nejspíš jste. Teď se posaďte.“


31

Temný experiment

Terry nesnášela, když jí někdo říkal, co má dělat, ale přece

se posadila.

3.

Před budovou psychologie vedle dodávek parkoval Andrew

se svým smaragdově zeleným sporťákem Plymouth Barracu­

da, který každý týden láskyplně myl a opečovával. Trval na

tom, že jestli jsou Staceyiny informace pravdivé, bude Terry

potřebovat odvoz. Musel se docela načekat.

Zamávala na něj, rozběhla se k němu po trávníku a při­

tom uvažovala, kolik mu z toho, co se uvnitř událo, poví. Byl

vůči její účasti na pokusu skeptický. Ale bylo to od něj hezké.

Nastoupila do auta. „Umírám hlady,“ prohlásila a odml­

čela se. „Nechceš se jít někam najíst? Platím.“

„Takže jsi těch patnáct dolarů dostala?“ řekl Andrew a za­

díval se na ni, jako by se chtěl ujistit, že je v pořádku. „Jasně,

kam budeš chtít.“

„Pojeďme do Starlight,“ navrhla Terry. Byl pátek večer

a ona musela jít do práce až druhý den v devět ráno. Člověk

si takhle v podvečer kvůli letnímu vedru připadal jako v teplé

troubě. Jinými slovy: ideální počasí pro autokino. Film měl

sice začít až za několik hodin, ale aspoň si zaberou nejlepší

místo – stánek už bude otevřený. „Chtěl jsi vidět Divokou

bandu, ne? Myslím, že to ještě hrají.“

„Jak si přeješ...“ Zařadil a vyjel z téměř prázdného kam­

pusu. „Už už jsem tam chtěl vrazit, jestli tě neunesli. Jaké to

bylo? Mělas pravdu, nebo ne?“

„Myslím, že jo.“ Terry spojila ruce v klíně.

„Fakt?“

„Jo.“

Naštěstí se v tom dál nevrtal. „Jak to probíhalo?“


32

Gwenda Bond

„Zatím se mě jen nějaký doktor ptal na hromadu otázek.

Ale dovolil mi zůstat.“

„Takže žádné záhadné injekce,“ řekl Andrew a pohlédl na ni.

„Žádné záhadné injekce,“ přitakala. Byla to pravda. „Ale

myslím, že to byl nějaký jiný chlápek. Takže kdo ví, jak to

bude příště? Vážně... vážně mám pocit, že na tom záleží.“

Hlasatel v  rádiu předčítal nejnovější seznam padlých

v jedné z vietnamských bitev. Andrew natáhl ruku a pustil

ho víc nahlas. „Umřel tam další Daveův kámoš ze střední.“

Každý znal někoho, kdo tam umřel. Terry úplně viděla je­

jich tváře. Vždycky si ty zabité kluky představovala jako fotky

v ročence. Zachycené na černobílé usměvavé fotce.

Andrew měl odklad kvůli studiu, ale Terry věděla, že se

obává příštího jara, kdy měl školu dokončit. Když o tom jed­

nou jedinkrát mluvili, naznačil, že by pokračoval ve studiu

a zůstal ve škole tak dlouho, jak dlouho bude potřeba.

„To je strašné,“ řekla Terry a měla vztek, jak plytce to zní.

Některé věci jsou tak hrozivé, že snaha vyjádřit je slovy je

zbytečná.

Andrew přikývl a dál poslouchal zprávy.

Terry si vybavila poslední okamžiky s dr. Brennerem. Na­

konec se jí podařilo ho nějakým záhadným způsobem pře­

svědčit natolik, že ji zařadil do skupiny „s vysokým potenci­

álem“. Další sezení se měla konat mimo kampus ve speciální

vládní laboratoři. Připustil, že jde o důležitý, vysoce pokro­

kový experiment. Pořád nevěděla, co tím přesně myslí. Za tři

týdny se měla dostavit opět před budovu psychologie, odkud

je pak měli týdně odvážet do mimoškolního zařízení.

Komentovala to jen slovy: „Pokud mi to nebude překážet

ve studiu.“ V duchu však zářila, jako by jí v hrudi svítila hvěz­

da. Byla na sebe pyšná.

Becky o  tom říkat nebude. Její sestra si tátovy názo­

ry tolik neosvojila. Když Terry psala protiválečné dopisy




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.