načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stormie -- Příběh o odpuštění a usmíření - Stormie Omartianová

Stormie -- Příběh o odpuštění a usmíření

Elektronická kniha: Stormie -- Příběh o odpuštění a usmíření
Autor:

Autorčino dospívání bylo poznamenáno fyzickým i psychickým týráním, což ji dohnalo k okultismu, drogám a tragickým vztahům. Jen krok od sebevraždy sdílí s námi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paulínky
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 244
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7446-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorčino dospívání bylo poznamenáno fyzickým i psychickým týráním, což ji dohnalo k okultismu, drogám a tragickým vztahům. Jen krok od sebevraždy sdílí s námi bod zlomu a vypovídá o svém uzdravení. Nádherný příběh o tom, jak může Bůh vyvést život ze smrti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Děkujeme Vám za  nákup této e-knihy. Jsme rádi, žemůžeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních médií.

Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z  nějakého webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou,férově, na našich webových stránkách http://www.paulinky.cz/ obchod/E-knihy/. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a  že chceme na  e-knihách vydělávat. I  vydání e-knihy nás něco stojí, zejm. autorská práva, překlad a redakční práci. Vašeplatby nám tak umožňují vydávání dalších elektronických titulů.

Nakladatelství Paulínky

www.paulinky.cz

Stormie Omartianová

STORMIE

Příběh odpuštění a usmíření STORMIE Copyright © 1986 by Harvest House Publishers Eugene, Oregon 97402 www.harvesthousepublishers.com © Nakladatelství PAULÍNKY, 2014

Petrská 9, 110 00 PRAHA 1

Tel.: 222 311 206

E-mail: paulinky@paulinky.cz www.paulinky.cz ISBN 978-80-7450-153-1 (Tištěná kniha) ISBN 978-80-7450-288-0 (PDF) ISBN 978-80-7450-289-7 (ePUB) ISBN 978-80-7450-290-3 (Mobipocket)

Tuto knihu věnuji třem nejdůležitějším mužům ve svémži

votě. Prvním je můj táta, Dick Sherk, jeden z  nejlepších lidí,

kteří kdy žili. Je mi líto, že mi trvalo tak dlouho, než jsem na to

přišla. Druhým mužem je můj manžel, Michael, jehož neo

chvějná láska a podpora mi pomohly stát se takovou, jaká dnes

jsem. Třetím člověkem je můj milovaný pastor a duchovní otec

Jack Hayford. Přivedl mě k Ježíši a léta mě učil poznávata mi

lovat Boha každým dnem víc a víc.

Děkuji vám, Diane Kendriková, Constance Zachmanová, Dicku a Margo Salburyovi, Terry Harritonová, TamiPelikanová, Anno Karaussová a Andreo Mejiaová za vaši dlouhodobou námahu a oddanost v naší společné modlitbě. Modlím se za to, aby se požehnání, které jste mi vyprosili vaší stálou modlitbou, k vám vrátilo stonásobně, ale nechci zase Boha omezovat!

Děkuji ti, Janet Southwellová, moje sekretářkoa kamarádko, za tvou víru v tento projekt a za tvoji ochotu stát při mně v mém boji s textovým editorem. Nebýt tebe, stále bych ještě psala a brečela.

Děkuji vám, můj synu Christophere a moje dcero Amando, za to, že svou nedokonalou mámu máte rádi a tak často jí to dáváte najevo. Prosila jsem Boha, aby překryl mé neúspěchy a pomohl mi vás vychovat. On to dělá a já jsem vděčná za jeho milost a jsem na vás moc pyšná.

Děkuji svým skvělým redaktorům Billu Jensenovi, Eileen Masonové, Alu Janssenovi a Rayi Oehmovi za jejichneocenitelné přispění a jejich nadšení, s jakým viděli, že tato kniha je přesně taková, jakou ji Bůh chce mít.

Poděkování


7

Po určitou dobu jsem si myslela, že nikdo nemá větší citová zranění než já. Teď vím, že jsem nebyla jediná. Všichni jsme zažili chvíle neúspěchu a  bolesti. Dokonce i  ti, kteří prožili nádherné dětství, byli později v životě poznamenáni špatnou volbou, bolestným manželstvím, nebo tragédiemi různého druhu. Kousek po kousku se náš život rozpadá a mypotřebujeme uzdravení.

Toto je příběh o mé snaze vyrovnat se s emocionálníminásledky týrání v dětském věku a s hlubokým žalem nadzjištěním, že mám v  sobě potenciál týrat děti. Nikdy jsem neměla v  úmyslu obviňovat někoho za  to, co se mi v  minulosti přihodilo. Je velmi snadné ukazovat na  chyby druhých, protože všichni chybujeme. A  jelikož žádný rodič není dokonalý, je kruté a nespravedlivé chtít, aby se takový člověk navěkyzodovídal za chyby, které udělal. Chtěla bych místo toho čtenáře nasměrovat k  tomu Jedinému, který odpouští všechny chyby a napravuje všechny škody, které byly spáchány.

Existuje nespočet lidí, kteří zažili podobné nebo mnohem horší zacházení než já, a mnozí z nich se vzdali naděje, že by

Předmluva


8

mohli být někdy uzdraveni. Vyprávím svůj příběh proto, aby

mohli najít cestu ven z propasti, která byla vykopána v jejich

minulosti, a dospěli na cestu uzdravení a vnitřníhosjednocení, které jim Bůh připravil. Potřebovala jsem uzdravení a našla

jsem ho. Jestliže jsem ho našla já, můžou ho najít i jiní.

Vytrvale jsem se modlila za  to, aby tato kniha přinesla uzdravení, osvobození a  úplné obnovení všem, kteří po  něm touží. Kéž tedy Bůh žehná každému čtenáři!

„Tak ať mluví vykoupení Hospodinem, ti, které vykoupil z nepřátelské moci...“

Žl 107 (106),2


9

Vzbudila jsem se pozdě. Bylo deset dopoledne a  sluneční paprsky pálily skrz škvíry v roletách. V hlavě mi zabušilo, když jsem otevřela oči. Nedýchatelný vzduch a  moje zpocené tělo naznačovaly, že venku je už teď horko. V  dlouhé kalifornské vlně veder, tak typické pro srpen, se můj malý dvoupokojový byt nikdy moc neochladil. Klimatizace v něm nebyla a nechat okna v noci otevřená bylo nebezpečné. Prudce jsem seposadila na své posteli, zasténala a padla zpět na polštář. Vyčerpaná z  přerušovaného spánku jsem byla příliš grogy na  to, abych vstala.

Když jsem přijela kolem půlnoci domů, našla jsem na klice vstupních dveří další růži. Byla to desátá růže v řadě, která se objevovala každý den po  setmění. Začínalo mě to otravovat. To, co zpočátku vypadalo jako milé gesto tajného ctitele,začínalo teď působit zvláštně. Pouze někdo, kdo to nemá v hlavě v  pořádku, by den za  dnem pokračoval v  tomto divném rituálu, aniž by odhalil svou totožnost. Už delší čas jsem měla problémy s nespavostí a tohle tomu jen dodalo.

1

Spojena se zlem


10

Sě žůřď

Včera jsem pracovala dlouho do noci při nahrávání dalšího dílu show Glena Campbella. Před třemi lety jsem byla angažována jako jedna z  Glenových typických „modrookých hubených blonďatých zpěvaček tančících před kamerou“ a stala se ze mě také stálá členka souboru. Jako představitelkakomediálních rolí přihlouplých blondýnek jsem pracovala každý týden s  jiným hostem. Nebylo snadné přizpůsobit se každý týden jinému temperamentu. Pokaždé se zdálo, že je málo času na zkoušky, a já jsem trpěla opakujícími se pochybnostmi o svých schopnostech. Natáčecí den, který začínal předsvítáním a protáhl se dlouho do noci, mi zpočátku připadalvzrušující, ale jediné, co jsem později cítila, bylo vyčerpání.

Opět jsem se posadila, tentokrát pomalu, naklonila jsem se přes postel a  zapnula televizi. Nebyla jsem velkým příznivcem sledování televize, poněvadž jsem se obávala, že mi to otupímozek. To ráno jsem ji však bez nějakého zjevného důvodu pustila.

Okamžitě se na obrazovce objevily hlavní zprávy podávající detailní informace o  příšerné smrti herečky Sharon Tateové a dalších čtyř osob, které byly ubodány v Benedict Canyon. To není daleko od mého bytu! Jak se postupně odkrývaly detaily toho, co se stalo, zachvátila mě hrůza. Osobně jsem Sharon Tateovou a její přátele neznala, ale věděla jsem, o koho sejedná. Hollywood je malé město. Bydleli nedaleko ode mě a často jsem jejich čtvrtí projížděla. Toto krveprolití by vyděsilokaždého, ale to, co jsem začala cítit já, se nedalo s hrůzou anisrovnat. Přerostlo to ve  mně až v  panický strach, který mě zcela paralyzoval.

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

Šlo o ty nože. Sharon Tateová byla ubodána! Vždycky jsem měla neopodstatněný strach z  nožů. Co si pamatuju, mívala jsem opakovaně noční můry, v  nichž mě někdo bodal. Pouhá myšlenka na  nůž mě dokázala k  smrti vyděsit. Zazvonění telefonu mě na chvíli vytrhlo ze zajetí strachu, který mě držel připoutanou k televizní obrazovce. „Slyšela jsi o SharonTateové a těch dalších?“ ptala se kamarádka na druhém konci drátu. Obdržela jsem hodně podobných telefonátů. Nikdo nemohl uvěřit tomu, co se stalo, nebo pochopit, proč se to stalo. Nezdálo se, že by ty vraždy měly nějaký motiv.

Večer jsem šla s  kamarády do  restaurace a  vrazi Sharon Tateové byli hlavním tématem našeho hovoru. Shodli jsme se na tom, že lidé blázní z těch dlouhotrvajících veder,a vzkvétající pestré drogové prostředí šedesátých let s sebou přineslo zhoubné šílenství, které zachvátilo úplně všechno.

Když jsem se asi v  11 vrátila do  svého bytu, byla přes rukojeť dveří pověšena další růže. Rozklepala jsem se, když mi najednou došlo, že je v tom šílenství určitý vzorec. Růže začaly jako malá poupata. Postupně se každou noc objevovala větší. A  najednou se začínala otevírat. Co se stane, říkala jsem si, až se objeví růže zcela rozkvetlá? Rychle jsem vběhla do bytu, zavřela dveře na zástrčku a šla jsem spát plná strachu.

Následující ráno jsem okamžitě zapnula televizi, abych se podívala, zda nejsou v případu Sharon Tateové nějaké nové zprávy. Touha pochopit, co a  proč se stalo, mou mysl naplnila frustrací z  nezodpovězených otázek. K mé velké hrůze byly předchozí noci k  smrti ubodány další dvě osoby. Byli

Sě žůřď

zavražděni manželé LaBiancovi. Detaily se shodovalys vraždou Sharon Tateové a policie se domnívala, že druhá vražda

byla spáchána stejnými lidmi.

Strach okamžitě zaplavil celé město. Bohatí si vybudovali bezpečnostní ploty, instalovali poplašná zařízení a koupilihlídací psy. Chudí zavřeli okna i  dveře na  petlici a  nikomu neotvírali. Nebyla jsem schopna zůstat sama a  můj přítel Rick byl mimo město. Můj byt byl příliš malý na  to, abych si tam někoho pozvala, tak jsem šla tu noc opět s přáteli ven, protože jsem zoufale potřebovala společnost.

Když jsem se kolem druhé ráno vrátila domů, na  dveřích byla další růže. Začínala se rozvíjet. Rychle jsem ji zahodila do křoví, vběhla dovnitř a zabouchla dveře.

Jakmile jsem se převlékla do postele, začala jsem seprobírat děsivými detaily smrti Sharon Tateové. Byla zde krásná, bohatá mladá žena v  devátém měsíci těhotenství, která žila v  domě s  poplašným zařízením a  elektrickým plotem. Byla zcela chráněna, a přece zcela bezbranná. Ona ani ostatní s ní zavraždění nebyli typem lidí, kteří by se zapletli s okultními praktikami, jak to naznačovala některá média. Nebyli ani lidmi, o kterých byste si řekli, že by mohli skončit jako oběti vraždy. Jestliže mohla být neporušitelnost domova Sharon Tateové napadena tímto způsobem, jaká možnost ochrany existovala pro mě? A  ty nože... – Nemohla jsem na  ně ani pomyslet!

Bylo v tom však ještě něco, co mě trápilo. Něco, co se týkalo ducha toho, k čemu došlo, mi připadalo známé. Bylo to jako

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

potkat někoho, o kom víte, že už jste ho kdysi potkali, aleneumíte si ho zařadit.

Roky jsem byla silně zapletena do  okultismu. Začalo to spiritistickými tabulkami Ouija a  horoskopy. Potom jsem se bezhlavě vrhla do astrálního cestování a seancí vyvolávajících mrtvé. Numerologie mě fascinovala natolik, že jsemzvažovala změnu jména, když jsem zjistila, že pokud součet písmen vašeho jména odpovídá určitému číslu, může se váš život stát úspěšný, krásný a  naplněný. Věděla jsem však o  jedné slibné mladé herečce, která zaplatila numerologovi za  to, aby jí vymyslel nové jméno. Jméno si legálně změnila a odstěhovala se do New Yorku, aby zde začala svůj úspěšný život, ale už o ní nikdo nikdy neslyšel. Numerolog, který mě posílá do neznáma, nebyl zrovna tím, co jsem si představovala, tak jsem se rozhodla vydat jiným směrem.

Chodila jsem na  hodiny hypnózy, což bylo v  zábavním průmyslu velmi populární. Často jsem se dostala do stavupodobnému transu a říkala jsem si věci, které jsem chtěla slyšet. „Stormie,“ říkala jsem sama sobě, „jsi krásná, úspěšnáa báječná. Umíš mluvit, zpívat a hrát a nebojíš se.“ Pomohlo to však pouze dočasně stejně jako všechno ostatní, co jsem do té doby zkusila, a pak jsem se cítila ještě hůř než předtím.

Vrhla jsem se tedy na Vědu mysli. Zdálo se být naprostologické věřit tomu, že ve světě neexistuje žádné zlo kromě toho, které se nachází v  lidské mysli. A  pokud dokážeme ovládat svou mysl, dokážeme také kontrolovat množství našichnegativních zážitků. Koupila jsem si každou knihu, která se na toto

Sě žůřď

téma dala sehnat, a  pečlivě jsem ji přečetla. Spojila jsem se

s dalšími zastánci Vědy mysli, což nebylo těžké, protožemnoho lidí z  hollywoodského showbyznysu, především hereček,

pro to bylo nadšených. Bohužel pomoc, kterou jsem tak usilovně hledala, byla jen dočasná.

Zapojovala jsem se do všeho, co mi říkalo, že mám nějakou cenu a že bych v budoucnu mohla žít život bez bolesti. Často jsem navštěvovala spiritistická média v naději, že bych od nich mohla slyšet nějaké dobré zprávy. Někdy se tak stalo a já byla radostí bez sebe. Když jsem se však nic takového nedozvěděla, byla jsem zoufalá. Jela jsem na  horské dráze emocí a  v mém životě nebyla žádná rovnováha.

Když jsem se oddala východním náboženstvím, začala jsem každý den meditovat. Avšak Bůh, kterého jsem tak horlivěhledala, byl vzdálený a chladný a pokoj se mi vyhýbal. Když jsem byla jednou uprostřed meditace, otevřela jsem oči a  zjistila, že se se dívám na své tělo, jak leží na gauči na opačné straně místnosti. Byl to zážitek stavu mimo tělo, o kterém jsem četla a  po kterém jsem toužila, ale nepřineslo mi to onu „jednotu s  vesmírem“, jak jsem doufala. Co mi to přineslo, byl strach. Čím více jsem do toho byla vtažena, tím zvláštnější věci jsem viděla – divné bytosti a formy se vznášely před mýma očima. Nechápala jsem, co se to děje a proč.

I přes tyto stránky okultismu, které mi naháněly strach, mě to neodolatelně přitahovalo. Věděla jsem, že existuje skutečný duchovní svět, protože jsem ho viděla. A  knihy slibovaly, že skrze praktikování těchto metod naleznu Boha a věčný pokoj.

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

Proč se zdálo, že to má na mě opačné účinky? Jelikož jsemstále zoufale toužila po něčem, co by naplnilo mou vnitřníprázdnotu, co by zmírnilo tu silnou emocionální bolest, kterou jsem

bez ustání pociťovala, a  co by utišilo ten bezdůvodný strach,

u  nějž hrozilo, že zcela ovládne mou mysl, pokračovala jsem

v  hledání. Musela pro mě někde existovat odpověď a  já jsem

byla odhodlána ji najít.

Na mých okultních praktikách bylo něco, co mipřipomínalo vraždu Sharon Tateové. Měla jsem pocit, že jsem toho byla součástí, i  když jsem věděla, že nejsem. Vzpomněla jsem si, že se říká, že „své vlastní“ vždycky poznáte. Tyto události mi byly až příliš povědomé. Nějak jsem s tím byla spojena. Cítila jsem to. Bála jsem se, že by se mi mohlo stát totéž, co Sharon Tateové, pokud bych v  této cestě pokračovala. A  přesto jsem neměla sílu s tím přestat.

„Už na to nesmím myslet,“ říkala jsem si, když jsemvklouzla do lehké letní noční košile a zamířila do koupelny umýt si obličej. Rozsvítila jsem a vyděsila se pohledem na stovkyvelkých švábů, kteří se proháněli po dlažbě. Bydlela jsem tam víc než rok a dosud jsem nezahlédla jediného švába.

Uháněla jsem do kuchyně pro sprej proti hmyzua nemilosrdně jsem v  koupelně stříkala, dokud nebyli všichni brouci mrtví. Představa, že bych tam spala byť jen s  jediným živým švábem, mě přiváděla k  šílenství. Když zmizela poslední známka života, přestala jsem. Zápach jedu byl všaknebezpečně silný. Věděla jsem, že ve svém malém bytě v těch výparech nemůžu zůstat dlouho. Nicméně ve dvě v noci bylo dost pozdě

Sě žůřď

na to, abych šla někam jinam. Otevřela jsem v koupelně okno,

jak jen to šlo, a snažila jsem se ji vyvětrat, a tak snad i celý byt.

Vešla jsem do šatny, která byla hned vedle koupelny,a začala jsem věšet oblečení, které jsem tam předtím pohodila. Když jsem dala na  své místo poslední kus prádla, zaslechla jsem za otevřeným oknem šustění listů. Dům s mým bytem senacházel v kopcích obklopených stromy a keři, v nichž se často proháněla drobná zvěř.

Ani jsem se nehnula a  poslouchala jsem, zda neuslyším další zvuky. Šustění se přibližovalo a  znělo spíše jako lidské kroky než jako živočich. Zastavily se přímo pod mým oknem a slyšela jsem, jak se něco sune nahoru po zdi. Když jsemspatřila něco, co jsem považovala za ruku, která se chytila okenní římsy, vyděsila jsem se. Jelikož jsem se neměla kam schovat, začala jsem ze  všech sil, kterých jsem byla schopna, křičet a  běžela jsem ke  vstupním dveřím. Hlavou se mi honily myšlenky na Sharon Tateovou a LaBiancovy. Byty byly na svahu kopce rozmístěny ve tvaru šachovnice izolovaně, oddělovaly je stromy a keře. Bylo by pro mě riskantní pokusit se běžetk dalšímu bytu, zvlášť když by nikdo nebyl doma. Jakmile jsem byla venku, přestala jsem křičet a schovala jsem se v hustém křoví.

Téměř jsem nedýchala. Srdce mi málem vyskočiloz hrudi. Zůstala jsem tak asi minutu. Pak jsem opět zaslechlapohyb, tentokrát na střeše bytu, který byl tomu mému nejblíže. Tento byt se nacházel nad mým bytem a byl zasazen do svahu kopce tak, že bylo snadné skočit na  jeho střechu ze  silnice nad ním. Nahlížela jsem skrze křoví a  viděla jsem siluetu

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

muže, jak opatrně kráčí po střeše. Držel v ruce baterkua svítil s ní sem a tam na zem přímo přede mnou. Za ním jsem

zahlédla další siluetu. Přes záři baterky bylo těžké vidět něco

přesně, ale vypadalo to, že jsou tam dva muži v černém.Jeden zakřičel mým směrem:

„Je tam dole někdo?“ Byla jsem zticha. Zakřičel ještě jednou s větším důrazem. Zadržela jsem dech. Když zařvalpotřetí, otočil se tak, že jsem zahlédla pouzdro s pistolí a něco, co se podobalo policejní čepici. Zavolala jsem z keře: „Ano, jsem tady dole. Kdo jste?“ „Policie. Vylezte ven, ať vás vidíme.“

„Díky Bohu!“ zvolala jsem, když jsem opatrně lezlaze svého úkrytu. „Někdo se ke mně snažil dostat oknem koupelny. Začala jsem křičet, běžela jsem ven a schovala se tady v křoví.“

„Slyšeli jsme křik z auta, když jsme hlídkovali v sousedství. Zůstaňte, kde jste, podíváme se dozadu a uvidíme, jestli něco najdeme.“

Cítila jsem velkou úlevu, že šťastnou náhodou přijelipřesně v  pravý čas, ale nechtěla jsem, aby mě nechali samotnou. Znovu jsem se schovala v  křoví a  oni se pustili do  hledání. Za necelou minutu či dvě se vrátili a řekli: „Ať už to bylkdokoli, je pryč. Váš křik ho zřejmě vyplašil.“

Dovedli mě zpět do  bytu a  důkladně jej prohledali, aby se ujistili, že tam nikdo není. Byt byl tak malý, že jim zabralo zhruba půl minuty zkontrolovat kuchyni, šatnu, koupelnu a nahlédnout pod postel v hlavním pokoji. Nebylo kam jinam se podívat. Mohli to klidně přejít jako bezvýznamný pokus o vloupání, ale vzhledem k vraždám Tateové a LeBiancových

Sě žůřď

to vzali vážně. Zoufale jsem si přála, aby zůstali, ale místo toho

jsem jim vřele poděkovala, popřála dobrou noc a zamkla dveře

a okno v koupelně. Když odešli, uvědomila jsem si, že jsem se

jim ve strachu nezmínila o těch růžích.

Šla jsem spát, ale nemohla jsem usnout. Při každém zvuku jsem ztuhla a srdce se mi rozbušilo. Sotva jsem mohla horkem dýchat a spánek nepřicházel.

Druhý den volal můj přítel Rick. Byl zpátky ve městěz koncertní šňůry se svou kapelou. Několik let jsme zpívali ve stejné skupině a pak jsme spolu začali chodit. Řekla jsem muvšechno, co se stalo minulou noc, i o těch růžích, a samozřejmě jsme spolu mluvili o vraždě Sharon Tateové a LaBiancových.

Šli jsme ten večer ven, a když jsme se vraceli domů, jeli jsme přes kaňon poblíž domu Sharon Tateové. Byla to přímá trasa z  Beverly Hills k  mému bytu a  jezdili jsme tudy často. Silnice byla pustá a  zdála se být nezvykle temná. Začal mi běhat mráz po zádech, celé mé nitro zachvátil děs, cítila jsem ho až v krku tak, že jsem se téměř strachy třásla. Strach byl tak silný, že kdyby se mě v  tom okamžiku někdo dotknul, určitě by se mi zastavilo srdce. Ze  všech sil jsem se snažila dát se dohromady, aby Rick nepoznal, co se ve mně odehrává. Zachovat si tvář – to bylo pro mě nesmírně důležité. Nikdo se nesmí nikdy dozvědět, že nejsem úplně v pohodě!

Rick mě doprovodil ke dveřím po dlouhém točitémschodišti a  tam, přehozená přes kliku, ležela další růže. Zvedl ji. Krásné sametové okvětní lístky se rozvíjely.

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

„Stormie!“ pronikl mladý ženský hlas naše napjaté mlčení. Byla to moje kamarádka Holly, která bydlela několik bytů pod svahem. Přicházela právě se svým přítelem.

Popadla jsem růži a  seběhla jsem dolů ze  schodů. „Holly, podívej! Další růže! Jsou čím dál větší a já se bojím, že ten, co mi je tu nechává, plánuje něco hrozného.“

Holly si také dělala starosti. Začalo to všechno jako vtípek a ještě před týdnem jsme se tomu smály. Teď to ale nebylovůbec vtipné.

„Mám nápad,“ řekla Holly. „Schovejme se zítra večerv křoví a uvidíme, jestli objevíme toho, kdo to dělá.“

„Děláš si legraci?“ Můj hlas prozradil, že mám strach.

„Neboj. Neuvidí nás. Spočítaly jsme, že chodí každý večer kolem desáté, je to tak? Sejdeme se tady v devět.“ Hollyinpřítel i Rick souhlasili, že budou hlídat s námi.

Když nastal čas, obsadili jsme čtyři strategické pozice, ukrytí v křoví před mým bytem. Aby se dostal k mým dveřím, musel muž s  růžemi projít kolem jednoho z  nás nebo kolem nás všech.

Čekali jsme.

Nikdo nepřišel.

Byli jsme zticha kromě krátké domluvy kolem jedenácté, zda bychom měli o  půlnoci skončit, nebo pokračovat. Přišla půlnoc a stále se nikdo neobjevil. Nakonec jsme byli unavení a z toho, jak jsme byli dlouho skrčení, nás bolelo celé tělo,takže jsme se to rozhodli ukončit.

Sě žůřď

Holly a její přítel šli domů. Rick mě doprovodil domů,zůstal na drink a odešel v půl jedné.

Přichystala jsem se do postele a šla jsem zkontrolovat, zda jsou dveře dobře zamknuté. Když jsem je otevřela, abych je pořádně zabouchla, k mým nohám spadla krásná, téměř zcela rozvitá jasně zářící růže.

Zalapala jsem po dechu a srdce se mi silně rozbušilo.Rychle jsem dveře zabouchla. Přemýšlela jsem. Předtím se růže vždycky objevily v  deset večer, nikdy v  jednu v  noci. Věděl, že na něj číháme v křoví. Věděl, že byl Rick u mě. Věděl, kdy odsud odešel. On mě sleduje!

Rychle jsem zavolala Rickovi, který právě dorazil domů. Aniž bych mu dala šanci cokoli říct, vychrlila jsem na  něj, co se právě stalo. „Evidentně nás někdo pozoroval,“ pronesl. „Možná je to někdo, kdo tam bydlí.“

Volala jsem Holly a  ona navrhla, abychom šly spolu ráno dům od domu, řekli sousedům o těch růžích i o pokusuo vlouání a vyptaly se, jestli někdo něco neviděl nebo neslyšel.

Druhý den ráno jsme začaly klepat na dveře. Nikdoneslyšel ten křik před dvěma dny, i  když ti dva policisté jej slyšeli v autě, když projížděli kolem. Nikdo neviděl nikohopodezřelého. Ovšem, ano, řekli by nám, kdyby něco viděli.

Poslední byt, který jsme navštívily, patřil velkému tmavovlasému muži s knírkem, který se jmenoval Leo. Bylo mu něco kolem pětadvaceti a  byl to rádobyherec stejně jako všichni muži tady ve městě. Párkrát jsme spolu předtím mluvilia pokaždé se mě přitom zeptal, zda bych s ním nešla na rande.

ě S žůřďč ňř ťČřŘ

Já jsem ho na oplátku pokáždé ujistila, že mám stáloua vážnou známost, a  on se stáhl. Vždycky jsem se snažila zůstat přátelská, ale zároveň si zachovat určitý odstup, protože mi na něm něco nesedělo.

Když jsme se ptaly jeho, přiznal, že ten křik slyšel, což bylo zvláštní, protože ostatní, kteří byli během toho pokusuo vlouání doma a  kteří bydlí blíž, neslyšeli nic. Překvapilo mě, že mě slyšel volat o pomoc, ale ani se nesnažil zjistit, co se děje. Řekla jsem mu o  těch růžích, ale tvrdil, že neviděl nikoho podezřelého.

„Znepokojuje mě to,“ řekla jsem, „protože ten, kdo mi 14 dní za sebou nechává růže na dveřích, aniž by se dal poznat, musí být podivín, který to nemá v hlavě v pořádku.“

Všimla jsem si, že v  momentě, kdy jsem řekla „podivín, který to nemá v  hlavě v  pořádku“, Leo cuknul očima a  jeho výraz potemněl. Bylo to velmi nepatrné a  byl to jen záblesk, ale zatvářil se přesně tak, jak by člověk čekal, že se bude tvářit, kdybych mluvila o něm. Věděla jsem, že to byl on. Dotkla jsem se ho tím, co jsem řekla, a  bála jsem se teď ještě víc. Slušně jsem mu poděkovala a rychle jsme odešly.

Věděla jsem, že musím ze  svého bytu pryč, takže jsem se rozhodla okamžitě přestěhovat. Našla jsem si bydlení daleko od těchto kopců a brzy následujícího rána jsem se tiše a tajně přestěhovala. Stěhování bylo snadné, protože jsem měla jen pár věcí. Svoji novou adresu jsem tam kvůli přeposílání pošty nenechala.

Sě žůřď

Několik prvních nocí sama v novém bytě jsem prožilav naětí, protože jsem se bála, že by mě muž s růžemi mohl najít a  pronásledovat. Vrazi Sharon Tateové a  LaBiancových byli stále na svobodě a pro mě bylo důležité, že také on.

Nic se však nestalo. Růže přestaly. Pouze strach zůstal.

Spěšně jsem minula hlídače u vchodu do obrovské budovy CBS

1

na  Beverly Boulevard. Jelikož mě čtyři roky vídal každý den, nemusel mě prověřovat, ale zamával mi, když jsem jej

míjela. Vyjela jsem nahoru výtahem a  na  chodbě do  velkého

nahrávacího studia, kde se ten den natáčela show GlenaCampbella, jsem se téměř srazila s režisérem.

„Promiň, že jdu pozdě, Jacku,“ omluvila jsem se jako už mnohokrát předtím.

„Pracuješ příliš, Stormie,“ pokáral mě přísným, ale klidným hlasem. Věděl, že v  těch třech dnech, kdy mám volno od Campbellovy show, natáčím pro místní televizi. Toznamenalo, že jsem neměla naprosto žádný volný čas. V jeho výrazu byla otázka po mém duševním zdraví.

Neschopná přiznat, že mám příliš málo sebedůvěry na to, abych odmítla jakoukoli práci, jsem zažertovala: „Pronásledují mě, Jacku. Však víš, hloupé blondýnky jsou letos v kurzu.“ 1 CBS – jedna z největších americ. společností, která se zabývá televizním a rozhlasovým vysíláním. Zkratka je odvozena z původ. názvu Columbia Broadcasting System – pozn. red.

2

Útěk do manželství


24

Sě žůřď

Otcovsky mě objal a povídá: „Běž se rychle nalíčit. Cher je nemocná a nemůže s Glenem natáčet jednu ze scének. Uděláš to ty.“

„Cože?“ vykřikla jsem s údivem ve tváři a s hrůzou v srdci.

„Jsi stejně velká, takže ti její kostým padne,“ ujistil mě.„Někdo, kdo se učí tak rychle jako ty, nebude mít s jejím textem problém. A kromě toho jsi zkoušky celý týden sledovala, takže si budeš pamatovat pauzy.“

Jack mě neustále překvapoval tím, jak mi věřil. „A co moje vlastní scéna s Glenem?“ zeptala jsem se.

„Zvládneš oboje. Kostymérka Cher ti pomůže rychle se převléknout. Pošlu někoho, aby ti po líčení pomohl s textem.

Běžela jsem rovnou do maskérny a zhroutila jsem se na židli před hlavním maskérem. „Potřebuju zázrak, Bene. Chtějí dnes ze mě udělat hvězdu, musíš mě udělat krásnou,“ vtipkovala jsem.

Ben Nye byl expert, takže jsem se nemusela obávat toho, co se mnou provede. Zavřela jsem oči a pokoušela jsem se dýchat klidně a dát se dohromady. Bylo teprve osm ráno a já už byla vyčerpaná. V měsících následujících po smrti Sharon Tateové jsem svůj život vyplnila prací. Nebyly to pouze ty dva televizní seriály týdně. Kromě toho jsem si každou volnou hodinuvycpala nahráváním a točením reklam. Byla jsem posedlá prací. Pomáhalo mi to umenšit hluboký pocit nedostatečnostia držet na uzdě depresi a strach, které neustále hrozily tím, žepřevezmou nad mým životem vládu.

S depresí jsem se potýkala každý den. Většinu svéhoživota, minimálně od svých 13 let, jsem se každé ráno probouzela

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

s  myšlenkou: „Mám se zabít hned, nebo zvládnu přežít další den?“ Když v pět ráno zazvonil budík, ležela jsem nehnutě

v posteli a snažila jsem se rozhodnout, co udělám. „Máš dnes

důležitou práci,“ řekla jsem si. „Natáčíš skvělou scénu s Glenem Campbellem. Zkoušky dopadly dobře.“

„Ne, dneska se nemůžu zabít,“ rozhodla jsem se nakonec. „Pokud tenhle díl natočím dobře, možná ve mně někdo uvidí velký talent. Pak mě budou mít všichni rádi a  já už nebudu prožívat žádnou bolest.“ Dnes ráno se mi podařilo dostat se z postele rychle, ale jindy to trvá hodiny. Bohužel jsem věřila tomu, že jsem jen tak dobrá, jak dobré bylo mé poslednípředstavení, takže když byla práce hotová, byl pryč i  dobrý pocit ze sebe samé.

„Vypadáš nádherně!“ pronesl Ben při posledních dotecích řasenky mých falešných řas.

„Jsi génius, Bene!“ usmála jsem se a běžela do Cheřinyšatny. Byla to luxusní šatna s  velkou hvězdou. Lidi ze  štábu už sundali cedulku s jejím jménem a místo toho rukou nadepsali moje jméno.

Chtělo se mi smát a ocenila jsem jejich neutuchajícípodporu. Obdivovala jsem Cher a považovala jsem ji za jednuz nejkrásnějších hvězd, se kterými jsem pracovala. Bylo mi líto, že je nemocná, ale zároveň jsem cítila vzrušení z toho, že ji budu zastupovat.

„Ahoj Maggi,“ pozdravila jsem kostymérku.

„Stormie, máme zpoždění,“ řekla s obavou za nás obě. Jack připravil nabitý program a  kostyméři byly zodpovědní za  to,

Sě žůřď

že herci budou obléknuti a budou ve správný čas na správném

místě. Přišel pomocník s textem a Maggie mi pomohla seobléknout během toho, kdy jsem se ho učila.

„Všichni z úvodního záběru okamžitě na scénu,“ zahřímal asistent režie z reproduktoru právě ve chvíli, kdy Maggiedopnula zip mého kostýmu. „Sedí perfektně,“ rozzářila se radostí.

Vyběhla jsem, abych zaujala před kamerou své místo, které bylo na podlaze vyznačeno malým kouskem modré izolepy.

Vešel Glen Campbell a dlouze mě objal. „Jak se dnes cítíte, madam?“ usmál se.

„Skvěle!“ zalhala jsem. „Vypadám dostatečně jako Cher?“ zažertovala jsem nervózně, prohrábla jsem si dlouhé blond vlasy a zamrkala svýma modrýma očima. Ve srovnánís krásnýma tmavýma očima Cher a s jejími stejně oslnivýmitmavými vlasy jsem si připadala nepatřičně.

„Vypadáš fantasticky!“ prohlásil Glen svým typickým milým a  povzbuzujícím způsobem. Byl skvělým zaměstnavatelem a kromě toho, že jsem obdivovala jeho talent, měla jsem ho ráda i jako člověka.

„Kamery běží! 5-4-3-2-1 akce!“

Pamatovala jsem si všechny pauzy a s pomocí psanénápovědy jsem zvládla všechny repliky bez chyby.

„Výborně!“ zaduněl z reproduktoru Jackův hlas. „Pojďme to sjet ještě jednou a myslím, že to máme. Dobrá práce, Stormie, věděl jsem, že to zvládneš!“ Byla jsem z té pochvaly radostí bez sebe a říkala jsem si, proč se takhle dobře nedokážu cítit sama od sebe, když něco udělám.

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

Cestou do šatny mi po dokončení dané scény jedna z těch hezkých zpívajících blondýnek řekla: „Ten kostým vypadá skvěle, Stormie. Škoda, že nemáš hlas jako Cher.“

„To jo. A její peníze taky ne,“ zasmála jsem se.

Ačkoli jsem přesvědčená, že ta poznámka nebyla myšlena zle, vyvolala vzpomínku z  mé dávné minulosti. Okamžitě se mě zmocnil neopodstatněný strach a  nesnesitelná bolest se mi z mého nejhlubšího nitra nahrnula až do krku, takže jsem téměř nebyla schopna slova. Dýchalo se mi ztěžka a  myslela jsem, že se udusím. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat na toaletu, do šatny nebo do prázdné zkušebny.

„Hned jsem zpátky, Maggie,“ řekla jsem téměř bez dechu, když jsem kolem ní proběhla na toalety pro účinkující. „Jenom mi dej chvilku.“

Jakmile jsem byla vevnitř, zamkla jsem dveře, opřela jsem se o zeď a snažila jsem se potlačit křečovité vzlykání, které bylo prostě uvnitř. Bolest, kterou jsem v sobě cítila, byla tak silná, že jsem chtěla zemřít. Když jsem se zklidnila a vrátila sek práci, dělala jsem, jakože se nic nestalo. Zachovat si před druhými tvář bylo pro mě vždy to nejpodstatnější.

„Jsi v pořádku, zlato?“

„Jasně, Maggie, jen drobná akutní záležitost,“ zasmála jsem se. „Pomoz mi z toho kostýmu.“

Lehce jsem si oddechla. Opět mě nikdo nemohlpodezřívat z mých návalů strachu. Nešla jsem kvůli nim ve vztazích nikdy příliš daleko, protože bych nikdy nedokázala svéchování nikomu vysvětlit, když jsem mu sama sotva rozuměla.

Sě žůřď

Domnívala jsem se, že jsem tyto útoky měla proto, že jsem

byla divná – ztracená existence. Pokud bych někomudovolila dostat se příliš blízko, mohl by na to přijít a já bychnesnesla následné odmítnutí. Navíc, v mých očích byli všichni

ostatní dokonalí a  já jsem se jim nemohla rovnat. Čím víc

jsem se někomu přiblížila, tím víc jsem se s ním srovnávala

a tím víc jsem si uvědomovala své nedostatky. Bylo lepšízachovávat si odstup.

Natáčecí den skončil úspěšně a  mně se ulevilo. „Skvělá práce, Stormie, věděl jsem, že to zvládneš!“ usmíval se široce Jack, když opouštěl cestou domů kabinu zvukaře. „Uvidíme se za pár týdnů.“

„Za pár týdnů?“ zeptala jsem se. A pak, ještě než stihlodpovědět, jsem řekla: „No jasně, dvoutýdenní pauza, dokud bude Glen mimo město. Jasně, na viděnou pak.“ Propadla jsemzoufalství. Vzhledem k tomu, že moje druhá televizní show právě ukončila třináctitýdenní řadu, znamenalo to téměř dva týdny bez práce. Ta představa mě děsila. Když jsem nepracovala, byla jsem v neustálé depresi. Zjistila jsem, že pomáhají drogy, a  jelikož byl konec šedesátých let, byly všude. Ve  skutečnosti bylo téměř nemožné se jim vyhnout. Halucinogenní drogy se také běžně používaly, ale lidé po nich v jednom kuse bláznili a končili na psychiatrii.

Nechtěla jsem brát acid

2

. Už takhle jsem měla blízko k tomu,

abych skončila v blázinci. Obyčejná marihuana mi stačila.

2 Acid – slangový výraz pro LSD – pozn. red.


29

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

Zjistila jsem, že pokud jsem pracovala nebo jsem bylazfetovaná, byla jsem schopna svůj život přežít. Jen jsem sidávala pozor, abych to nekombinovala dohromady. Práce pro mě znamenala příliš mnoho na  to, abych ji tím ohrozila. I  když jsem byla blázen do zdravé výživy a cvičení, pila jsema kouřila. A marihuana nechyběla na žádném večírku.

Ten večer jsem si vzala nějaká sedativa a  šla jsem spát se strachem z  následujícího dne. Jak jsem předpokládala, vzbudila jsem se někdy dopoledne s myšlenkou: „Není na tobě nic dobrého. Proč se nezabiješ?“

„Včera se ti to povedlo, ale včerejšek je pryč a ty už nicdobrého znovu nezvládneš.“

„Nikdy nebudeš nic znamenat.“

„Na co si to hraješ? Každý ví, že na to nemáš.“

„Nejsi nikdo!“

Deprese se pomalu a neochvějně na mě snášela jako tlustá těžká peřina. Když jsem její tíhu už nemohla dál snést, věděla jsem, že se dostávám do stavu, kdy budu mimo.

Následující dva týdny jsem téměř nefungovala. Ležela jsem v  posteli a  nebyla jsem schopna číst ani sledovat televizi. Vstala jsem jen kvůli tomu nejnutnějšímu. Jediné, co mě mohlo přivést k  životu, byl telefonát z  práce. Ale nikdo nevolal.

Když se show Glena Campbella znovu rozjela, vrátila jsem se do CBS jako obvykle se smíšenými pocity. Nemohla jsem se dočkat, až budu zase pracovat, a zároveň jsem byla plná obav, že někdo zjistí, že nejsem dost schopná a  že mám intenzivní

Sě žůřď

strach. Zamávala jsem na vrátného. „Měla jsi hezkoudovolenou, Stormie?“ zavolal na mě.

„Skvělou!“ zahalekala jsem na něj. „Ale nebyla dost dlouhá.“

„Já ti rozumím,“ smál se. Smála jsem se s ním a skvěle jsem maskovala, jaká opravdu jsem.

* * *

I když se zdálo, že mi marihuana vždycky pomáhala, všimla jsem si, že s  ní začínám mít problém. Jednou večer před cestou do  Las Vegas, kde jsem měla vystupovat s Glenem Campbellem v hlavním sále MGM Grand hotelu, jsme s kamarády fetovali dlouho do noci. Spala jsem jen pár hodin a v šest jsem vyrazila na letiště. Neuvědomila jsem si však, že jsem stále pod vlivem drog z  předchozí noci. Sjížděla jsem po hlavní třídě k dálnici a neslyšela jsem záchranku, která se blížila plnou rychlostí v  protisměru, dokud nevyjela zpoza kopce. O milimetry jsme se vyhnuli čelnímu nárazu. Strhla jsem volant doprava, řidič záchranky doleva. Byli jsme tak blízko, když mě míjel, že proud vzduchu mezi námi mým autem prudce otřásl. Když jsem šlápla na brzdy, abychmohla zastavit a popadnout dech, uvědomila jsem si, že všechna ostatní auta už dávno uhnula stranou. Slyšeli houkání sirény. Já jsem neslyšela nic. Bylo mi jasné, že se zabiju, pokudneřestanu s drogami a alkoholem.

O pár týdnů později jsem u Ricka v domě upekla brownies s velkou dávkou marihuany. Rick snědl pár kousků a já sama

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

dojedla téměř celý plech. Měla jsem nezvladatelnou závislost

na  čokoládě. Jakmile jsem s  ní jednou začala, nebyla jsem

schopna přestat, dokud jsem ji celou nesnědla.

Trvá déle sjet se z marihuany, když ji jíte, než když jikouříte. Ale pak také velmi dlouho trvá, než její účinkyvyprchají. Nevěnovala jsem pozornost tomu, kolik jsem toho snědla. Zpočátku se mi točila hlava a  připadala jsem si směšně. Pak jsem dostala závrať a  připadala jsem si ztuhlá. Najednou mi došlo, že jsem toho snědla příliš, protože moje tělo zaplavila drtivá tíha a já měla pocit, že umřu.

„Musím si lehnout,“ řekla jsem Rickovi téměř bez dechu, když jsem vrávorala ke gauči a pak na něj padla hlavou dolů. Pevně jsem se držela polštáře, protože místnost se se mnou točila tak rychle, že jsem myslela, že se rozpadnu. Brzy jsem se nemohla ani hnout. Byla jsem paralyzovaná. Moje tělo bylo jako mrtvé, ale uvnitř jsem byla stále dost živá, jenomžechycená v pasti a neschopná utéct.

Kde je Rick? Proč mi nepomůže? Zavolala jsem jeho jméno. Nebo jsem si aspoň myslela, že jsem ho zavolala. Nepřišla však žádná odpověď.

O šest hodin později jsem nakonec zvládla alespoň zvednout hlavu. Viděla jsem, jak Rick spí v  koupelně. Trvalo mi další dvě hodiny, než jsem donutila své tělo dojít do kuchyně, kde jsem si omyla obličej studenou vodou a něčeho se napila.

Taková hloupost! Copak jsem se kvůli drogám znovumálem zabila? Věděla jsem, že musím něco udělat a změnit svůj způsob života, protože jinak se sama zničím. Připadala jsem

Sě žůřď

si však bezmocná. Něco uvnitř mě nutilo dělat znovu a znovu

špatná rozhodnutí – rozhodnutí vedoucí ke smrti.

V měsících, které následovaly po vraždách Sharon Tateové a LaBiancových, se začalo odkrývat tajemství, které jezahalovalo. Byla za to zodpovědná skupina, která byla silně zapletená do okultismu a drog. Já jsem byla také zapletená do okultismu a drog. Směřuji k tomu, abych také tak skončila – s mozkem tak vymletým, že nerozeznám správné od  špatného a  život od smrti? Zachvátil mě strach větší než kdy předtím – strach ze smrti, strach z odmítnutí, strach z neúspěchu. Zoufale jsem si přála nežít sama.

Jednou ráno jsem se ve 4:30 probudila ve svém bytěz tvrdého spánku. Moje postel se začala prudce třást a  hlasité, ohlušující dunění ozývající se z  nitra země mi prozradilo, že se nacházím uprostřed zemětřesení. Ihned jsem poznala, že je silné, určitě nejsilnější, jaké jsem kdy zažila. Myslela jsem, že stěny i strop se zřítí a já zemřu bolestivou smrtí – rozdrcená, zmrzačená a  úplně sama. Zemětřesení bylo dost silné na  to, aby vystrašilo každého, ale jelikož strach byl mým běžnýmstavem, u mě vyvolalo hysterii.

Utíkala jsem ke dveřím ložnice, ale síla otřesu mnou hodila o zeď. Ve tmě pokoje jsem šátrala po zárubních a s jejichpomocí jsem se dostala do chodby. Házelo to se mnou v krátké a  úzké chodbičce ode zdi ke  zdi, pak do  obýváku, kde jsem tvrdě přistála na konferenčním stolku.

Popadla jsem telefon a klopýtala jsem zpět k zárubnímdveří do  chodby. Věděla jsem, že tam jsem v  největším bezpečí.

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

Padla jsem na podlahu a snažila jsem se vytočit telefonní číslo,

ale zemětřesení bylo tak silné, že jsem se prsty nemohla trefit

na čísla. Zkusila jsem to tak třikrát čtyřikrát, než mi došlo, že

telefon je hluchý. Všude vypadl proud. Světla na  ulici nesvítila. V  naprosté temnotě jsem upustila telefon, popadla jsem

zárubně a pevně jsem se jich držela, aby to se mnou neházelo

o  zdi. „Bože, pomoz mi!“ úpěnlivě jsem prosila. „Bože, prosím, pomoz mi!“

Všude kolem jsem slyšela rachot nádobí padajícího z kuchyňské linky, obrazů padajících ze stěn a lamp rozbíjejících se o podlahu. Dunění země bylo tak hlasité, že jsem sotva slyšela vlastní výkřiky.

To, co trvalo pouze pár okamžiků, se zdálo být jako věčnost. Dunění a otřesy nakonec přestaly. Právě začalo vycházet slunce, ale já jsem se stále držela futer, dokud jsem neviděla pořádně na cestu do ložnice. Hodila jsem na sebe džíny a triko, popadla jsem peněženku a vypadla jsem ven. Nezkontrolovala jsemškody. To bylo to poslední, co mi dělalo starosti. Takto silnézemětřesení by mohlo mít následné otřesy, které by mohly strhnout dům. Byla jsem vyděšená z toho, že bych umřela sama.

Jakmile jsem byla venku, běžela jsem ke svému autua uháněla jsem k Rickovi. Všude bylo rozbité sklo a popadanéstromy. Během cesty udeřil první následný otřes. Okamžitě jsem zastavila daleko od  elektrického vedení a  čekala jsem, až to skončí. Silnice se vlnila a kroutila, jako by byla z gumy. Měla jsem vidění, v němž se země otevřela a pohltila mě a už o mně nikdo nikdy neslyšel.

Sě žůřď

Když bylo po všem, pokračovala jsem opatrně v cestě.

Během cesty k Rickovi jsem si ujasnila, že nemůžu žít dál sama. Neměla jsem dost odvahy žít otevřeně s  mužem a nemohla jsem žít s  kamarádkou, protože jsem zoufale potřebovala mužskou náklonnost. A  navíc neustálý proud mužů, s nimiž jsem randila, byl dost i na tu nejtrpělivější ženu.

Manželství bylo odpovědí a  Rick byl nejvhodnější kandidát. Znala jsem ho nejdéle ze všech, se kterými jsemchodila. Nějak jsme se k sobě hodili. Vždyť co jiného bylo ještě potřebné ve  vztahu kromě společného jídla a  sexu? Kromě toho byl Rick jeden z mála mužů, s nimiž jsem chodila,který nebyl ženatý. Vždycky jsem jinak skončila s chlapem,který čerstvě odešel od  své ženy – nebo to alespoň zamýšlel, jak jsem později zjistila. Nebyli to dobří kandidáti pro pocit jistoty, který jsem v  manželství hledala. I  když Rick nebyl nejlepší partner, rozhodla jsem se, že raději prožiju dvouleté manželství s krásným, přátelským rozvodem, než abych žila sama.

V několika následujících týdnech jsem začala Rickamaniulovat do  toho, aby mě požádal o  ruku. Přemlouvala jsem, žadonila, vyhrožovala, byla jsem protivná, dupala jsem. Řekla jsem mu, že nechci žít sama, takže buď musíme začít plánovat svatbu, nebo je s naším vztahem konec. Jednou večer nakonec řekl: „O. K., vezmu si tě. Ale finančně to bude 50 na 50. Jázalatím zálohu na dům, pokud ty budeš platit měsíční splátky a zbytek účtů.“

Řekla jsem: „Dobře“, ale souhlasila bych s čímkoli.

ě Ú žů řď čňťČŘfiŽ ffĎ

Poté, co Rick zaplatil zálohu na dům, ve kterém jsme měli bydlet, naplánovali jsme, že se vezmeme hned. Byl z katolické rodiny a trval na katolické svatbě, i když jsem ho nikdyneslyšela mluvit o Bohu. Co na tom? Spokojila bych sei s buddhistickou svatbou. Chtěla jsem prostě mužského spolubydlícího.

Čtyři týdny před svatbou mi zavolala jedna mladá kamarádka zpěvačka, Terry Stilwellová, a  požádala mě, abych s  nimi zpívala při nahrávání křesťanské muziky. Nahrávání vedl Jimmy Owens, který se svojí ženou Carol nahrávalimuzikál jménem „Show Me“, který sami napsali. Šlo o tři dny plné práce a já byla celá žhavá se toho zúčastnit.

Od samého začátku bylo nahrávání příjemné a  klidné, na  rozdíl od  stresu a  napětí, které provází hollywoodský nahrávací byznys. Nikoho z  lidí ve  studiu jsem neznala kromě Terry, která mě informovala, že všichni přítomní jsoukřesťané. Ani jednou nezmínila, že já věřící nejsem.

Pozorně jsem každého sledovala. Podle mě křesťané vždy spadali do dvou kategorií. Buď byli necitliví a protivní a snažili se vám omlátit Bibli o hlavu, anebo byli mdlí, nudní,nezajímaví bez nějakých výrazných vlastností.

Křesťané přítomní na  tomto nahrávání byli jiní. Určitým způsobem byli nudní, protože nikdo nepil alkohol, nekouřil, nebral drogy, nevyprávěl vulgární vtipy a  neklel. Takže když jsem byla s nimi, měla jsem pocit, že bych to taky neměladělat. Říkala jsem si, jak se asi baví... Přesto na  nich bylo něco čistého a přitažlivého. Měli opravdový zájem jeden o druhého, a  když jsem byla mezi nimi, cítila jsem se klidná a  pokojná.

Sě žůřď

Jednali se mnou jako s někým jedinečným, ne jakos outsiderem, za jakého jsem se považovala.

Během první přestávky prvního dne mě Terry představila jednomu mladému muži, o kterém mi už týdny vyprávěla. Pochopila jsem, že si myslí, že bychom se k sobě perfektněhodili, takže jsem byla opatrná, ale zároveň zvědavá. Byl to ten nejkouzelnější chlap, jakého jsem kdy viděla. Měl husté, tmavé kudrnaté vlasy, krásnou olivovou pleť a velké, výrazné hnědé oči, které potvrzovaly jeho arménský původ. Měl v sobě vášeň a  cílevědomost, které mě velmi přitahovaly. Zamilovala jsem se do něj v okamžiku, kdy jsem ho spatřila.

„Stormie, chtěla bych tě seznámit s  Michaelem Omartianem,“ řekla Terry a nechala nás o samotě, abychom si mohli popovídat. Michael byl srdečný a přátelský a já jsem se v jeho přítomnosti cítila nesmírně dobře. Když jsme spolu mluvili, slyšela jsem housle a  viděla jsem srdce. Byla jsem přenesena do jiné reality, kde neexistoval nikdo jiný kromě nás dvou.

V následujících dnech jsme spolu strávili každou volnouminutu a neustále jsme si měli co povídat. Během jedné přestávky odešli všichni kromě mě a Michaela ze studia na kafe. Michael se posadil ke klavíru a začal hrát. Já jsem se naklonila přes bok klavíru, abych mohla sledovat jeho ruce a pozorně poslouchat.

Když dohrál píseň, řekla jsem mu ohromeně: „Michaeli, jsi jeden z nejlepších klavíristů, jaké jsem kdy slyšela hrát.“

Usmál se, podíval se na klaviaturu a potřásl hlavou: „To je od  tebe milé, ale není snadné najít práci.“ V  jeho hlase jsem slyšela frustrovaného muzikanta.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist