načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stopy na Měsíci -- Příběhy posádek kosmických lodí Apollo - Antonín Vítek

Stopy na Měsíci -- Příběhy posádek kosmických lodí Apollo

Elektronická kniha: Stopy na Měsíci -- Příběhy posádek kosmických lodí Apollo
Autor:

Mezinárodně uznávaný odborník na problematiku kosmických letů popisuje přípravy i průběh všech výprav amerických kosmonautů na Měsíc. Využívá přitom unikátních dokumentů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Radioservis, a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 347
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-862-1262-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha detailně popisuje kosmický program Apollo. Populárně-naučná publikace detailně sleduje vývoj celého vesmírného programu Apollo, od počátku poznamenaného tragickou nehodou, přes triumf známé "jedenáctky" až k doznívání na počátku 70. let minulého století. Jsou to vlastně upravené reportáže, které v té době vycházely v časopise Letectví a kosmonautika a které vznikly na základě informací NASA pro novináře a přepisů magnetofonových záznamů hovorů amerických astronautů s řídícím střediskem v Houstonu. Kniha je doplněna slovníčkem odborných termínů a zkratek.

Popis nakladatele

Mezinárodně uznávaný odborník na problematiku kosmických letů popisuje přípravy i průběh všech výprav amerických kosmonautů na Měsíc. Využívá přitom unikátních dokumentů (např. rozhovory kosmonautů s řídícím střediskem i mezi sebou navzájem). Čtenář má možnost nahlédnout do zákulisí jednoho z nejambicióznějších projektů lidské historie, být svědkem slavných chvil prvního přistání člověka na Měsíci i dramatických okamžiků záchrany Apolla 13. (příběhy posádek kosmických lodí Apollo)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stopy

na MěSíci

Antonín Vítek



Stopy

na MěSíci

Příběhy posádek

kosmických lodí Apollo

Antonín Vítek


© Antonín Vítek, 2009

ISBN 978-80-86212-62-3


Obsah

Věnování ........................................................................................................................7

Předmluva .....................................................................................................................9

Předehra poznamenaná tragédií ....................................................................... 11

První krok na cestě k Měsíci ................................................................................ 27

Vánoce s Apollem ................................................................................................... 33

Pavouk se učí létat .................................................................................................. 49

Generálka u Měsíce ................................................................................................ 57

Zde základna Tranquillity .................................................................................... 75

Hledal jsem Surveyor 3 ....................................................................................... 129

Odyssea ve znamení Vodnáře .......................................................................... 169

Bloudění mezi balvany ....................................................................................... 205

Základna pod horou Hadley ............................................................................. 247

Přistání se odkládá ............................................................................................... 281

Sbohem, Měsíci! .................................................................................................... 311

Přehled zkratek .......................................................................................................341

O autorovi .................................................................................................................345

Literatura k dalšímu studiu .................................................................................347



7

Věnování

Tuto knihu věnuji členům klubu SPACE, kteří spolu se mnoushromažďo

vali od počátku kosmické éry lidstva informace o dění ve vesmíru a dělili

se o ně s veřejností, v době totality jinak příliš jednostranněinformova

nou. Zvláštní dík pak patří mým přátelům Karlu Pacnerovi a JosefuKru

pičkovi, bez nichž by tyto kapitoly nikdy nespatřily světlo světa.



9

Předmluva

V době vrcholícího projektu Apollo začala v naši zemi nastupovat nor

malizace a běžné sdělovací prostředky – noviny, rozhlas a televi ze –pře

staly o amerických úspěších ve vesmíru obšírněji informovat. Přesto

díky pochopení, a hlavně odvaze redakce populárně -technického čtr

náctideníku Letectví a kosmonautika mohly vycházet rozsáhléreportá

že o všech expedicích projektu Apollo, které – v mírně upravené formě –

nyní souhrnně naleznete v této knize. Jejich věcný obsah byl založen

nejen na podkladových materiálech pro novináře, které Národní úřad

pro letectví a vesmír (NASA) před letem vydával a k nimž jsme my,členo

vé klubu SPACE, měli přístup díky laskavosti tiskového atašé amerického

velvyslanectví v Praze, ale hlavně z rozmnožených přepisů magnetofo

nových záznamů hovorů amerických astronautů s řídícím střediskem

v texaském Houstonu. Jejich zasílání do Prahy zařídil redaktor rubriky

vědy a techniky v deníku Mladá Fronta Karel Pacner. Ten se osobnězú

častnil jako zvláštní zpravodaj startu Apolla 11 z floridského kosmod

romu a o několik dní později sledoval rozhodující fáze první expedice

pozemšťanů na Měsíc v houstonském středisku. Díky tomu bylyzveřej

něné články maximálně autentické. Můj bohužel již dávno zesnulý přítel

Josef Krupička mi velice pomohl se stylistickými úpravami originálních

článků, zejména tam, kde jsem sklouzával do příliš odbornéhotechnic

kého žargonu.

Na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. O úřadu NASA se říká,

že jeho zkratkové označení vlastně znamená „Národní Agentura Samý

Akronym“, protože její materiály se hemží zkratkami, pro nezasvěcené

ho zcela nepochopitelnými. To samé platí i o hovorech astronautů sřídí

cím střediskem. Proto je na konci knihy připojen seznam většiny zkratek,

se kterými se čtenář v textu setká.

Můj dík patří redakci Českého rozhlasu Leonardo, která navrhla vy

dání tohoto souboru článků v knižní formě, a redaktorovi nakladatelství

Radioservis Milanu Pokornému za pečlivé zpracování rukopisu.

Antonín Vítek



11

Předehra P

oznamenaná tragédií

předehra

poznamenaná tragédií

„Jestliže zemřeme, chceme, aby to lidé přijali. Děláme nebezpečnou

práci, ale doufám, že ať už se stane cokoli, program to nezdrží.

Dobývání vesmíru stojí za to, riskovat život.“

V. I. Grissom, březen 1965

Od prvního přistání člověka na Měsíci v roce 1969 letos uplynulo čtyřicet

let. Prezident Kennedy pronesl svůj památný projev o dosažení tohoto

cíle až v květnu 1961, ale kořeny programu Apollo, který vznikl vatmo

sféře nesmiřitelné rivality americké demokracie se sovětskou diktaturou,

sahají ještě hlouběji do minulosti.

Americký Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) zahájil

první studie mnohem dříve, nežli rozhodnutí na nejvyšší politickéúrov

ni vytvořilo z expedice na Měsíc národní prestižní projekt prvořadého

významu. Dne 29. července 1960 oznámil tehdejší náměstek adminis

trátora NASA pro pilotované lety George M. Low na konferenci zástupců

průmyslu, že se připravuje nový rozsáhlý projekt pilotovaných letů,kte

rý má být završen přistáním člověka na Měsíci.

Velkým propagátorem této myšlenky byl v prvé řadě německýtech

nik Wernher von Braun, který i se svým týmem přešel v roce 1960 zpra

vomoci armády do kosmické agentury NASA. Tady mohl realizovat svoje

představy o obřích raketách, pro které vojáci neměli ani porozumění, ani

použití. Na rýsovacích prknech Marshall Space Flight Center v Huntsville

v Alabamě postupně vznikaly studie nosných raket – počínaje Saturnem

A -1 přes verze řady B a C až po obří Novu, která měla zajistit přepravu

člověka na trase Země–Měsíc přímým letem.

Technické řešení takové nosné rakety ovšem přesahovalo tehdejší

možnosti. Proto není divu, že vědci a technici v NASA hledali alternabr />

12

Sto

Py na m

ěSíci

tivní cesty k dosažení cíle. Sám von Braun byl ochoten ustoupit odkon

strukce Novy a změnit celkový scénář letu. Předpokládal, že měsíční loď

bude sestavena z dílů na oběžné dráze kolem Země. V té době se ovšem

do kosmického prostoru nedostal ještě žádný americký kosmonaut,

a nebylo tedy známo, zda člověk bude schopen plnit ve vesmíru takslo

žité operace, jakými mělo být spojení konstrukčních prvků.

Dva suborbitální a šest orbitálních letů amerických kosmonautů

v kabinách Mercury dalo na tuto otázku jen základní odpověď: Ano,člo

věk může žít a pracovat v prostředí bez pozemské přitažlivosti. Napro

vádění složitých pilotážních manévrů s kosmickou lodí však dosavadní

poznatky nestačily.

V době letů Mercury se již rozbíhaly detailní studie projektu Apollo.

Byl vybrán i hlavní výrobce kosmické lodi, koncern North American

Aviation (později Rockwell International, dnes součást koncernu

Boeing). Firma Rocketdyne horečně vylepšovala a zesilovala motory

na kapalný kyslík a kerosin, aby je mohla nabídnout pod označením H -1

von Braunovi pro první stupeň rakety Saturn C -1 (později označované

jako Saturn I a IB). Tato firma také připravovala motor nové generace

typu F -1 pro výkonnější Saturn C -5 (později známý jako Saturn V). Firma

Pratt & Whitney adaptovala kyslíkovodíkový motor LR -10 pro druhýstu

peň Saturnu C -1. Ten prodělal křest ohněm v nosiči Atlas Centaur. Dotře

tice firma Rocketdyne na kalifornském pobřeží zahájila konstrukčníprá

ce na nejsilnějším kryogenním motoru světa J -2.

Všechny tyto konstrukční a projektové práce probíhaly souběžně

s neutuchajícími diskusemi o strategii a taktice letu. Šokem pro nejvyšší

bossy v NASA byl návrh tehdy neznámého mladého inženýra z Langley

Research Center Johna C. Houbolta, který navrhl použít metodu„výsad

kového člunu“. Výpočty dokládal, že tato metoda, při níž mateřská loď

zůstane s částí osádky na kruhové oběžné dráze kolem Měsíce a napo

vrchu Luny přistane pouze lehký výsadkový modul, je z čistěhmotnost

ního hlediska bezkonkurenční. Houboltův názor se prosazoval velmi

těžko. Zejména myšlenka na setkávací manévry v takové vzdálenosti

od Země byla pro odpovědné činitele těžko stravitelná, ne -li vůbecne

přijatelná.


13

Posádka Apolla 1 (zleva E. H. White II, V. I. Grissom, R. B. Chaffee)

Předehra P

oznamenaná tragédií

V té době však již končily přípravné práce na projektu Gemini. Jeho

hlavním cílem bylo ověřit pilotážní schopnosti člověka ve vesmíru

a metody setkávacích manévrů na oběžné dráze. Kosmická loď použitá

k těmto pokusům a původně označovaná jako Mercury Mk. 2 byla již

dvoumístná a vybavená manévrovacími motory, které jí umožňovaly

měnit oběžnou dráhu.

Přes řadu obtíží a částečných nezdarů se v rámci projektu Gemini

podařilo dosáhnout toho hlavního. Pokusné lety prokázaly, že setkání

a spojení dvou těles ve vesmíru není nijak zvlášť obtížné. Navíc NASA

získala vyškolený a prověřený kádr kosmonautů, schopných plnit i ty

nejobtížnější úkoly.


14

Sto

Py na m

ěSíci

Vzhledem tomu, že se nakonec prosadila Houboltova ideavýsadko

vého člunu, objevil se na scéně další významný partner, firma Grumman

Aerospace. Jejím úkolem bylo onen podivuhodný člun navrhnout avy

robit. Pokřtili ho jako LEM čili Lunar Excursion Module, ale později byl

název zjednodušen na LM – Lunar Module.

Také jeho mateřská loď již dostávala definitivní podobu. Bylarozděle

na na dvě samostatné funkční části: velitelský modul CM (CommandMo

dule), v podstatě vlastní kabinu osádky, obsahující veškerou elektroniku,

a služební modul SM (Service Module). Jeho nejdůležitější částí byl silný

raketový motor na skladovatelné kapalné pohonné látky, s jehož pomocí

se měla loď dostat na oběžnou dráhu kolem Měsíce a z ní posléze zpět

na přeletovou dráhu k Zemi. V SM byly umístěny také hlavní zdrojeelek

trické energie – palivové články spolu s nezbytnými zásobami vodíku

a kyslíku. Ten navíc sloužil pro doplňování atmosféry v kabině CM.

Obě uvedené části budoucího kosmického korábu procházely zátě

žovými zkouškami v aerodynamických tunelech a při balistických sko

cích malých raket Little Joe II na tuhé pohonné látky.

Práce pokračovaly také na nosné raketě Saturn I. Na rozdíl odpřed

chozích velkých amerických raket, které během zkušebních letů mno

hokrát havarovaly, dopadly tentokrát všechny testy Saturnu I navýbor

nou. Koncem roku 1966 bylo vše připraveno k prvnímu pilotovanému

letu CM a SM kolem Země. Obě tyto části prodělaly svůj kosmický

křest při prvních dvou startech nové, silnější modifikace nosné rakety

Saturn IB (výrobní číslo SA -201 a SA -202), které se uskutečnily 26. února

a 25. srpna 1966. Později byly lety označeny jako Apollo 2 a 3. Přišel čas,

aby se na palubě kosmické lodi vydali do vesmíru i lidé. Měli jimi být

Virgil I. Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee. Jejich start bylsta

noven na únor roku 1967.

Na rampě 34 na Cape Canaveral stál připraven kompletní nosič Saturn

IB s lodí výrobního čísla 012. Simulované odpočítávání sestavy začalo

26. ledna 1967. O den později, za stavu T −10 min, v době, kdy byloodpobr />

15

Velitelský modul lodi Apollo 1 před montáží tepelného štítu

čítávání přerušeno, aby technici mohli odstranit problémy zvukového

spojení s osádkou, se ozval hlas kosmonauta Chaffeea:

„Máme oheň v lodi!“

Bylo 23:31:03 UTC.

White, ležící na prostředním křesle, natáhl ruku nad hlavu a začal

podle předpisu odjišťovat vstupní průlez. K jeho otevření bylo bohužel

zapotřebí nejméně půldruhé minuty.


16

Sto

Py na m

ěSíci

„Vypukl tady požár,“ opakoval White Chaffeovo hlášení. Inerciálníplo

šiny lodi zaregistrovaly otřesy, způsobené pohyby osádky.

„Dostaňte nás odtud!“ zaslechli pracovníci řídícího střediska. Byl to

poslední zoufalý výkřik kosmonauta Chaffeea. Pak už se spojení s lodí

přerušilo a nastalé ticho se prohlubovalo.

Ve velitelském modulu prudce stoupal tlak i teplota. Čtvrt minuty

po ohlášení katastrofy kabina vnitřním přetlakem praskla a Apollo 1

se zahalilo do oblaku čpavého dýmu, takže z techniků, kteří přispě chali

na pomoc, se jich sedmadvacet přiotrávilo zplodinami hoření. Přesto

se záchranným týmům, vybaveným dýchacími přístroji, podařilo během

pěti minut kabinu otevřít. Bohužel již pozdě. Všichni tři kosmonautileže

li mrtvi v křeslech, udušení oxidem uhelnatým.

Vyšetřovací komise zjistila, že požár způsobil elektrický oblouk, který

vznikl v poškozeném kabelu hlavního rozvodu elektřiny v levé spodní

části lodi, pod křeslem velitele Grissoma. Stalo se to přibližně osm se

kund před ohlášením požáru, přesně ve 23:30:55 UTC. Vzhledem k tomu,

že během předstartovních příprav byla obytná prostora lodi naplněna

čistým kyslíkem pod mírně zvýšeným tlakem (1151 hPa), šířil se požár

v kabině velice rychle. K postupu ohně přispívalo i příliš velké množ

ství hořlavých předmětů, jako byla například polyamidová síť, určená

pro ukládání drobných předmětů za letu.

Tato tragédie měla samozřejmě negativní vliv na časový harmono

gram celého projektu Apollo. U dalších exemplářů kosmických lodí bylo

třeba změnit vnitřní vybavení s ohledem na použití hořlavých materiálů.

Kromě toho došlo k rozhodnutí, aby se před startem v lodi používala

atmosféra složená ze dvou třetin kyslíku a jedné třetiny dusíku.

Přesto však plánované bezpilotní zkoušky pokračovaly dál. Na řadupři

šla premiéra největší americké nosné rakety všech dob, Saturnu V.

Je čtvrtek, 9. listopadu 1967. Na rampě 39A na ostrově Merritt, odkud

dnes běžně startují raketoplány, stojí 111 metrů vysoký kolos svýrob

ním číslem AS -501. Ostrý vítr odtrhává od štíhlého trupu obláčky srabr />

17

Vnitřek lodi Apollo 1 po požáru

Předehra P

oznamenaná tragédií

žené vodní páry. Z amplionu v prostorách vyhrazených pro sdělovací

prostředky a veřejnost zní hlas mluvčího NASA Paula Haneye:

„Zde řídící středisko startu. Je T −30 s a počítá se. Všechny systémy

rakety jsou v pořádku.“

Zbývá tedy ještě půl minuty času na poslední kontrolní měření. Vládu

nad Saturnem V přejímají počítače a čas se nezadržitelně krátí.

„T minus dvacet, devatenáct...“

Počítače právě předaly autopilotu nosné rakety poslední informace.

Inerciální plošiny jsou odblokovány.

„10, 9... Start zážehové sekvence ...“

Pět mohutných turbočerpadel motorů F -1 v prvním stupni nosnéra

kety se rozbíhá.


18

Sto

Py na m

ěSíci

„5, 4... Zážeh!“

Otevírají se hlavní ventily kapalného kyslíku a kerosinu. Podnarůs

tajícím tlakem v palivovém potrubí praskají membrány, dosud chránící

samozápalný trietylhliník před stykem se vzdušným kyslíkem. To jeoka

mžik pro zážeh motoru a motory naskakují. Nejprve první čtyři podvo

jicích, naposledy pátý, prostřední.

„Všechny motory v chodu!“

Pod raketou vyrážejí mohutné jazyky žlutooranžového ohně.

„Start!“

Pomalu, nesmírně pomalu se zdvíhá kolos o hmotnosti přes 2700 tun

z rampy ochlazované miliony litrů vody. Řízení se ujímá střediskoMis-Mis

sion Control Center v Texasu.

„Zde MCC Houston,“ ohlašuje se. „Máme start v 7 hodin východoa

merického standardního času.“

Trvá plných osm sekund, než záď rakety mine poslední patroobsluž

né věže. Saturn V stoupá dál. „Osmnáct sekund. Manévr náklonuzahá

jen!“

Špice rakety se pomaloučku sklání směrem k Atlantiku a Saturnnabí

rá kurz na východoseverovýchod.

První stupeň šlape jako hodinky.

„T +2 minuty 31 sekund. Vnější motory vypnuty. Oddělení stupňů.“

Zapalují se brzdicí motory prvního stupně. Současně s tím serozbíha

jí pomocné motory APS druhého stupně S -II, jejichž tah sráží pohonné

látky ke dnu nádrží, odkud turbočerpadla ženou kapalný kyslík a vodík

do pětice motorů J -2.

„Druhý stupeň v chodu!“

Odděluje se prstencový mezistupňový adaptér. Celý proces zazna

menává šestnáctimilimetrová kamera umístěná v pouzdře, které jepoz

ději odhozeno a vyloveno z moře.

Také druhý stupeň pracuje dobře. Před koncem jeho činnosti se sice

vyskytnou drobné závady ve funkci jednoho z motorů, ale na celkový

výkon nosiče to nemá vliv.

Řídící středisko v Houstonu pokračuje: „T +8 minut 40 sekund. Druhý

stupeň vypojen... Stupně odděleny... Zážeh třetího stupně. Tah třetího

stupně v pořádku!“


19

Předehra P

oznamenaná tragédií

Dvě minuty hoření stupně S -IVB stačily k tomu, aby raketa Saturn V do-Saturn V do- V do

sáhla vyčkávací dráhy.

„T +11 minut. Čekáme vypojení třetího stupně... Sledovací loďVan-Van

guard potvrzuje vypojení v T +11:06. Rychlost 25 568 stop za sekundu.“

Těleso o hmotnosti 127 021 kilogramů se žene prostorem rychlostí

7793,1 m/s, jen o 0,6 m/s pomaleji, než vyžaduje plán. Je vyhráno.

Plánované dva oběhy na parkovací dráze proběhly ve znameníopa

kovaných prověrek nosné rakety a také kosmické lodi Apollo 4,umístě

né na její špici.

„Zde MCC Houston. T +3 hodiny 12 minut 32 sekund. Zahajujemere

start třetího stupně!“

Povedlo se. Třetí stupeň tentokrát pracoval 5 minut a 25 sekund.

Pouze necelá minuta hoření navíc by stačila k tomu, aby se kosmická

loď ocitla na dráze k Měsíci. To však prozatím není v plánu. Deset mi

nut po dohoření motoru J -2 se odděluje Apollo 4 od zbytku nosiče. Je

na dráze s apogeem 18 104 kilometrů. Šestnáct sekund hoření moto

ru SPS umístěného ve služebním modulu posunulo nejvyšší bod této

dráhy na 18 229 kilometrů. Perigeum leží osmdesát kilometrů nad po

vrchem Země, takže kosmická loď se vlastně nachází na suborbitální

dráze, ale její rychlost se blíží druhé kosmické rychlosti. Té je zapotře

bí pro vyzkoušení vlastností tepelného štítu za podmínek, za nichž by

se Apollo 4 vracelo od Měsíce.

Proto se v T +8:10:54 znovu zapaluje motor SPS a zvyšuje se rychlost

až na 11 139 m/s. Loď se již blíží pomyslné hranici vrchních vrstev at

mosféry, kterou NASA klade do výše 400 000 stop, v hantýrce řídícího

střediska 400 kilo, tedy 122 kilometrů.

„400 K minus 270 sekund,“ hlásí Houston zbývající čas k dosaženíhra

nice atmosféry. „R tečka radar 6868 stop za sekundu.“ Rychlost, kterou

se kabina přibližuje k radiolokátoru na Zemi, je tedy v tomto okamžiku

2093 m/s.

U ředitele letu se shromažďují všechny potřebné údaje.

„Okruh A trysek velitelského modulu aktivován. Systém B v záloze.

Tlak v systému v mezích normy.“

„Návratová baterie A zapojena, napětí 28 voltů. Návratová bate

rie B zapojena...“


20

Sto

Py na m

ěSíci

„400 K... Teď! Minus 230 sekund.“

„Teplota v kabině 65 Fahrenheita.“

Kosmická loď se vrací k hustým vrstvám atmosféry.

„Okruh do radiátoru ECS uzavřen. ECS přepojen na CM systémy. ECS

připraven na oddělení SM.“

„Minus 90 sekund.“

„Elektrické oddělení. Teď! SM odhozen... SM telemetrie ztracena.Od

dělení dokončeno.“

Minutu před vstupem do atmosféry se oddělil již nepotřebnýslužeb

ní modul a rozplynul se v ní na oblak žhavých plynů.

Velitelský modul se otáčí dnem proti směru letu a vstupuje opět

do ovzduší rodné planety.

„Spojení ztraceno.“

Ne, není se čeho obávat. To jen oblak žhavé plazmy zahalujícíkosmic

kou loď přerušil rádiový kontakt. Radary ji však sledují dál. Loď vstoupila

do atmosféry sice s vyšší rychlostí, nežli počítal plán, ale pod ostřejším

úhlem. Díky tomu bylo maximální přetížení jen 7,3 G místo očekávaných

8,3 G. Naproti tomu tepelné namáhání bylo podstatně vyšší. Počítač však

neplánované odchylky korigoval během sestupu tak výtečně, že kabina

přistála v T +8 hodin 37 minut na třech bílooranžových padácích jen

necelých šest kilometrů od připravené letadlové lodi USS Bennington.

Vylovený velitelský modul teď dostali do rukou technici. Ti označili let

Apolla 4 i Saturnu V za stoprocentní úspěch, třebaže se v jeho průběhu

vyskytlo jednadvacet drobných závad.

Osiřelá raketa Saturn IB (výrobní číslo SA -204), která měla původněpo

sloužit trojici uhořelých kosmonautů, byla mezitím pověřena novým

úkolem. Šlo o vynesení bezpilotní verze měsíčního modulu LM (výrobní

číslo LM -1) s cílem ověřit funkce jeho raketových motorů u přistávacího

i u vzletového stupně v podmínkách kosmického vakua na oběžnédrá

ze kolem Země. Původně se tato zkouška měla uskutečnit v létě roku

1967, ale technické obtíže při dokončovacích pracích v závodě firmy


21

Předehra P

oznamenaná tragédií

Grumman, jakož i snaha zabudovat již do prvního, byť bezpilotníhomo

delu Apolla 5 co nejvíce změn doporučených komisí vyšetřující požár

Apolla 1 odsunuly start až na začátek roku 1968.

Po dalších drobných zdrženích se vzlet konečně uskutečnil v pondělí

22. ledna ve 22:22:48 UTC.

Po dvou minutách a devatenácti sekundách ukončily svoji činnost

motory prvního stupně a o pět sekund později se zažehl motor J -2dru

hého stupně. V T +9 min 58 s bylo už dvaatřicetitunové těleso na oběžné

dráze ve výši 161 až 220 kilometrů, se sklonem 34° k rovníku a s dobou

oběhu 88,3 minut.

Po padesáti minutách letu dala stanice Canberra v Austrálii povel

k zahájení první části operace. Kuželový kryt, který během letu nahra

zoval velitelský a služební modul, byl odhozen a pyrotechnika rozevřela

čtyři panely adaptéru SLA, takže připomínal obří květ, v jehož středu

zatím nehnutě seděl LM -1 jako veliký čmelák. Pak se na deset sekundza

žehly manévrovací motorky RCS a čtrnáctitunový měsíční modul vyplul

ven rychlostí asi 1,2 m/s.

V průběhu operace zpracovávaly pozemní stanice pilně telemetrická

data, aby získaly co nejvíce informací, než loď i její nosná raketa zmizí

za horizontem nad Tichým oceánem.

V T +3 hodin 58 minut začala druhá fáze pokusu. Počítače daly povel

přistávacímu motoru DPS k prvnímu zážehu. Ale co se nestalo: místo

aby motor hořel s desetiprocentním výkonem po dobu 26 sekund a pak

vystupňoval tah na maximum, zhasl po necelých čtyřech sekundách

hoření.

Vyhodnocování příčin nezdaru trvalo plné dvě hodiny. Nakonec řídící

středisko dospělo k závěru, že počítače zjistily rozpor mezi nastavením

škrticích ventilů a dosaženým tahem motoru. Do palubních počítačů LM

byly tedy nahrány nové upravené údaje a pokus se opakoval, tentokrát

zcela úspěšně.

Zkoušky motoru APS vzletového stupně se uskutečnily v T +6 hodin

15 minut a T +7 hodin 40 minut po předchozím oddělení přistávací části.

Byly sledovány s větší obavou než prověrky motoru DPS vzhledem kne

stabilitě jeho hoření, kterou zjistili technici u výrobce, firmy Bell Aero- BellAero

systems, v létě předchozího roku. Obě zkoušky však proběhly hladce,


22

Start první rakety Saturn 5 (výr. č. 501) s kosmickou lodí Apollo 4


23

Předehra P

oznamenaná tragédií

i když při druhé se LM na okamžik vymkl kontrole. Bylo to způsobeno

tím, že nedošlo k přečerpání pohonných látek z hlavních nádržívzleto

vého stupně do nádrží stabilizačního systému RCS.

Po ukončení zkoušek byl LM -1 ponechán svému osudu. S jeho ná

vratem zpět na Zemi se nepočítalo a v podstatě nebyl ani proveditelný.

Vzletový stupeň shořel v atmosféře Země již 24. ledna 1968, přistávací

o měsíc později, 22. února téhož roku.

S postupem času se také chystal vzlet druhého exempláře nosné ra

kety Saturn V (AS -502), rovněž jen s velitelským a služebním modulem

(výrobní číslo 020), která nesla označení Apollo 6. Cílem tohoto dalšího

pokusu bylo opětovně odzkoušet návrat lodi do atmosféry druhoukos

mickou rychlostí.

Zatímco let prvního Saturnu V byl vynikající, nelze říci totéž o jeho

repríze. Po řadě odkladů odstartoval nosič 4. dubna 1968 v 12:00:01 UTC

z rampy 39A. Obtíže se objevily již v závěru činnosti prvního stupně S -IC.

Šlo o toto: Vlastní frekvence pulzování tlaku ve spalovací komoře mo

torů F -1 (5,3 Hz) se přenáší převážně sloupcem kapalných pohonných

látek v přívodním potrubí na konstrukci nosiče. Podobně jako u sklenky

naplněné kapalinou mění se i u nádrží raket jejich rezonanční frekvence

postupně s tím, jak ubývá pohonných látek.

U Saturnu V činila rezonanční frekvence celé rakety při startu asi

4 Hz; do okamžiku dohoření prvního stupně vystoupala na 6 Hz. Při

bližně v okamžiku T +126 s se dostala raketa do rezonance s motory

a intenzita těchto kmitů v kabině překročila povolené limity pro pilo

tované lodi.

Ještě horší problémy nastaly u druhého stupně S -II, který byl zapálen

v T +2 min 30 s. Kyslíkovodíkové motory J -2 jsou vybaveny předzáže

hovou komůrkou se zážehovými elektrickými svíčkami, do které je při

váděn vodík a kyslík pružnými trubkami z niklové slitiny Inconel. Ta je

sice velmi houževnatá, ale vlivem vysoce podchlazeného vodíku křeh

ne. Několik desítek sekund po zážehu druhého stupně praskla trubka


24

Sto

Py na m

ěSíci

přivádějící zkapalněný plyn k motoru č. 2 a vodík začal unikat do okolí.

Vakuum v motorovém prostoru – raketa se již pohybovala ve výši kolem

sedmdesáti kilometrů – sice zabránilo požáru, ale uvnitř předzážehové

komůrky plamen změnil svůj charakter z redukčního na oxidační, asi tak,

jako když do hořáku autogenu pustíte nadbytek kyslíku. Takový plamen

pak dokáže řezat kov.

Není tedy divu, že netrvalo dlouho a stěna spalovací komory

v T +5 min 18 s prohořela. Následovalo pronikavé snížení pracovního

tlaku v motoru č. 2, který řídicí počítače zaregistrovaly a zahájilyuzavírá

ní ventilů v potrubí vedoucím k poškozenému motoru. K všeobecnému

údivu se však vypojil také sousední motor č. 3.

Co bylo příčinou tohoto podivného chování?

Jeho důvod odhalila vyšetřovací komise poměrně brzy.

Na základě vyhodnocení výsledků letu AS -501 se konstruktéři roz

hodli přesunout spínací relátka, ovládající kyslíkové a vodíkové ven tily,

z bezprostřední blízkosti motorů J -2 až na periferii stupně, kde byly

rušivé vibrace menší. Jedna pracovní skupina kabely, které propoju

jí relátka se servomotory ventilů, odpojila a také označila. Ve spěchu

před koncem směny však došlo k tomu, že bylo prohozeno označení

kabelu od vodíkového ventilu motoru č. 2 s analogickým kabelemmo

toru č. 3. Další směna, která po přemístění relátek kabely opět připo

jovala, samozřejmě vzala chybné označení za bernou minci. Protože

se během zkoušek testovaly všechny motory současně, nebylo možno

na záměnu přijít.

Teď však chybně směrovaný signál způsobil, že se uzavřel vodíkový

ventil motoru č. 3, u něhož samozřejmě začal okamžitě klesat výkon.Po

čítače tedy nelenily a daly povel také k vypojení motoru č. 3.

Naštěstí již byla výška a rychlost letu taková, že i s pouhými třemi

z pěti motorů stupně S -II bylo možno dosáhnout oběžné dráhy.Pohon

né látky se samozřejmě rozdělily na zbývající tři motory, které ovšem

musely běžet o 58 sekund déle, než požadoval plán. Také motor třetího

stupně musel zůstat v chodu o 29 sekund déle, nežli se počítalo. I tak

však byl celkový výkon nosné rakety nižší. V důsledku toho bylo mož

no plánované výšky apogea eliptické dráhy 22 274 kilometrů dosáh

nout pouze za cenu spotřebování veškerých pohonných látek motoru


25

Příprava prvního lunárního modulu (výr. č. LM-1) k letu Apollo 5

SPS na služebním modulu. Těch se pak nedostávalo na urychlení lodi

Apollo 6 směrem do zemské atmosféry, takže velitelský modul se vracel

rychlostí „pouze“ 9 990 m/s místo očekávaných 11 300 m/s. Vzhledem


26

Sto

Py na m

ěSíci

k původně neplánovaným změnám dráhy kabina přistála mimo před

pokládanou oblast a byla vylovena z Tichého oceánu až následujícího

dne.

Přestože nebylo hlavních cílů letu dosaženo, rozhodlo vedení NASA,

že dalším letem již bude expedice pilotovaná.


27

První krok na ce

Stě k m

ěSíci

první krok na cestě k Měsíci

Řada nutných změn v konstrukci velitelského modulu kosmické lodi

po požáru Apolla 1 si vyžádala plných sedmnáct měsíců usilovné prá

ce. Teprve 30. května 1968 opustila loď druhé generace (výrobní číslo

105) brány výrobního závodu v Downey v Kalifornii a o dva a půl měsíce

později byla na rampě 34A připojena k nosné raketě Saturn IB (výrobní

číslo 205).

Posádku pro první pilotovaný let programu Apollo s pořadovýmčís

lem 7 tvořili velitel Walter M. Schirra, pilot Don F. Eisele a palubní inženýr

R. Walter Cunningham.

Co asi pociťovali muži, sedící v křeslech, která jejich předchůdci

před časem neopustili živí?

Je 11. říjen 1968. Počasí startu přeje. Od moře fouká mírný větřík, který

od nosné rakety odnáší obláčky mlhy, sražené na odpařujícím se kyslíku

z nádrží nosiče. Posádka Apolla 7 je plně zaměstnána už od okamžiku,

kdy nastoupila do kabiny.

Odpočítávání běží hladce, technici vyžadují jen krátké přerušení

v T −6 minut 15 sekund, aby měli dostatek času na vychlazení motoru

J -2 na druhém stupni.

V T −2 minuty 43 sekund přechází odpočítávání pod kontrolu počítačů.

Pracovníci v řídícím středisku startu LCC teď už jen napjatě sledují údaje

na monitorech. V T −2 minut 30 sekund se zavírají odvětrávací ventilyná

drží nosné rakety a tlak v potrubí pomalu nabíhá na provozní hodnoty.

Dvacet osm sekund před startem přechází raketa na vnitřní baterie.

Chvíle nejvyššího napětí. Mluvčí střediska řídícího start odpočítává:

„Sedm, šest... Řízení odblokováno... Čtyři... Zážeh!“

Motory H -1 prvního stupně naskakují. Dál, dál!

„Dva, jedna, start!“

Je 15:02:46 UTC. Nosná raketa se pomalu zdvihá. Trvá deset sekund,

než proklouzne kolem nejvyššího patra obslužné věže. Pak se pomalu

stáčí nad oceán.


28

Sto

Py na m

ěSíci

Navádění proběhlo bez problémů. V T +10 minut 34 sekund je již

kosmická loď na oběžné dráze ve výši 227 až 284 kilometrů se sklonem

31,64° k rovníku a s dobou oběhu 89,7 minut. Technici na Zemi sepouš

tějí do zabezpečování stupně S -IVB. Je třeba vypustit zbytky pohon

ných látek – kyslíku a vodíku. Jinak by hrozilo roztržení nádrží vnitřním

přetlakem, což nelze dopustit. Stupeň má totiž posloužit jako cvičný cíl,

k němuž se mají znovu opatrnými manévry přiblížit.

Teprve v 17:58 UTC se Apollo 7 odděluje od posledního stupně. Ve

litel kosmické lodi Wally Schirra se poprvé ujímá řídicích pák. Krátký

zážeh malých motorků RCS a kosmická loď odplouvá rychlostí 0,3 m/s

do vzdálenosti asi patnácti metrů od S -IVB. Tady ji velitel zastavuje

a otáčí přídí proti nosné raketě. Zbývající dva členové posádky rychle

pořizují snímky nosiče. Všechno vypadá OK, jen jeden z panelů adap

téru SLA se neotevřel úplně. To však nevadí. Uvnitř samozřejmě žádný

měsíční modul není a pro příští lety se počítá s úplným odhazováním

tohoto adaptéru.

Wally Shirra opatrně přibližuje loď až na půldruhého metru zpět kpo

slednímu stupni nosné rakety. Simuluje tak spojení s LM. Chvíli obětě

lesa letí v těsné formaci. Pak velitel znovu používá motory RCS a snižuje

rychlost Apolla 7 o 1,8 m/s, aby se odpoutal do bezpečné vzdálenosti.

Tím však celá věc nekončí. Už příštího odpoledne v 17:37 UTC usku

tečňuje posádka kosmické lodi ze vzdálenosti 150 kilometrů první zese

tkávacích manévrů. Je to dříve, než se plánovalo, protože S -IVB klesá

vlivem odporu atmosféry rychleji, nežli se čekalo. Dalšími třemi manévry

v 19:04 UTC, 20:20 UTC a 21:05 UTC se Apollo 7 dostalo dovzdálenos

ti pouhých sedmdesáti metrů od stupně. Blíž se astronauti neodvažují,

protože neřízený stupeň značně rychle rotuje. Jeden z hlavních úkolů

letu byl však bezpochyby splněn.

Zatímco na Zemi panuje s dosavadním průběhem letu spokojenost,

na palubě kosmické lodi tolik pohody není. V noci zamrzl jeden zradiá

torů klimatizačního systému, v kabině je chladno a velitel Schirra dostal

rýmu. Po něm začíná kýchat i Cunningham. Oba berou každé čtyři ho

diny dva aspiriny a prášky proti tlaku v hlavě. Také se spacími pytli není

osádka spokojena. V beztížném stavu z nich astronauti vyplouvají, takže

raději spí připoutáni v křeslech.


29

Posádka lodi Apollo 7 (zleva W. Cunningham, D. F. Eisele, W. M. Schirra Jr.)

Službu mají rozdělenu do tří osmihodinových směn. V první z nich

pracují všichni tři společně, pak si jde na osm hodin zdřímnout Eisele,

který v noci vystřídá svoje dva kolegy. Večer 13. října, když se Don Eisele

ukládá ke spánku, oznamuje, že se rýma nevyhnula ani jemu.


30

Sto

Py na m

ěSíci

Přesto v následujících dnech plyne život v kosmu v poměrném klidu.

Astronauti podle plánu testují motor SPS v různých režimech. Jsouvcel

ku spokojeni, ale jejich zdravotní stav se nelepší.

„Kašleme,“ sděluje velitel. „Beru stále aspirin, zato pilulky proti tlaku

v hlavě jsme přestali brát. Šetříme je na návrat. Není jich v lékárničce

příliš mnoho.“

„A co takhle kdybyste nám povolili si vzít antibiotika,“ škemrá huhlavě

Cunningham. O něčem takovém však lékaři na Zemi nechtějí ani slyšet.

Také v televizních přenosech – prvních z americké kosmické lodi – je

zřejmé, že se astronauti necítí dobře. Přesto však pokračují v práci.

Na 18. října byla naplánována další velká zkouška, simulované na

vedení Apolla na dráhu kolem Měsíce. Celá operace byla zahájena

ve 12:03 UTC v automatickém režimu. Motor měl pracovat celkem 61se

kund a spotřebovat asi dvě tuny pohonných látek.

Během manévru však došlo ke ztrátě spojení se Zemí a Schirra vy

pojil motor opožděně, takže hořel o pět sekund déle, než bylo v plánu.

Následkem toho došlo k ostré diskusi s MCC.

„Vy neustále měníte letový plán,“ obvinil Schirra Houston.

„Od počátku bylo na programu, že motor bude vypojen ručně,“ od

poruje ředitel letu Glynn Lunney. „Buď jsi to zapomněl, anebo špatně

pochopil.“

Osádka Apolla 7 samozřejmě podporuje svého velitele a reptá. Pa

lubní inženýr si nadto stěžuje na elektrody EKG, které mu překážejí.Sun

dává je a odmítá si je znovu přidělat.

„Přece nebudu nosit nákrčník z drátu à la Mickey Mouse,“ hudruje.

Apollo 7 teď letí po dráze ve výši 165 až 450 kilometrů. Další den ráno,

19. října, probíhá už pátý televizní přenos. Začíná opožděně.

„Ani mě nenapadne,“ bručí Schirra, „abych kvůli tomu vstával takne

křesťansky brzo.“

Astronauti předvádějí rozcvičku ve stavu beztíže. Spojař z MCCšpič

kuje, že by si velitel měl vybrat lepšího scenáristu a dokonalejší herce.

„Produkce by byla lepší,“ odsekne Wally, „kdybyste nás nechali po

řádně prospat!“

V následujících dnech snižují astronauti dvěma zážehy SPS výšku

apogea své dráhy. Je to už příprava na přistání.


31

Stupeň S-IVB sloužil lodi Apollo 7 jako cvičný cíl pro setkávací manévry

Zbývá ještě poslední den pobytu na oběžné dráze. Po delší diskusi

s řídícím střediskem MCC v Houstonu, zda si vzít, či nevzít skafandry,do

spívají všichni zúčastnění ke kompromisu. Skafandry budou mít na sobě,

ale přílby zůstanou otevřené. Astronauti se totiž bojí protržení bubínků


32

Sto

Py na m

ěSíci

při náhlé změně tlaku, když mají po rýmě ještě ucpané Eustachovytru

bice.

Naposledy se zažehuje motor SPS a snižuje se rychlost letu. Odděluje

se služební modul a Apollo 7 vlétá do atmosféry.

Na třech padácích se snáší do Atlantiku a dopadá v 11:11:49 UTCpou

hých šest set metrů od vypočteného bodu (27°32,5‘ severní šířky, 64°04‘

západní délky), kde ho již očekává letadlová loď USS Essex.

Let Apolla 7 byl bezesporu úspěšný natolik, že zcela změnil plán

pro následující misi. Komise pod vedením administrátora NASA Paineho

11. listopadu rozhodla: Poletí se k Měsíci!


33

vánoce S aP

ollem

Vánoce s apollem

„Žili a pracovali jsme pro tento den. Nemohu popřít, že jsem velmi,

velmi šťasten.“

Wernher von Braun, 21. 12. 1968

„Přelétáváme nad kráterem Borman, kousek vedle je kráter Anders

a Lovell leží o něco více k jihu,“ hlásil Anders na Štědrý den roku 1968,

krátce před dokončením třetího oběhu Apolla 8 kolem Měsíce.

Šest měsíců předtím nikdo netušil, že se Američané vydají naces

tu k Měsíci tak brzy. Zásluhu na tom mělo hlášení americké rozvědky,

že se Sověti chystají v blízké době také k obletu Měsíce. Nasvědčovaly

tomu lety jejich bezpilotních lodí Zond, které obletěly Měsíc a vracely

se na Zemi. Málokdo na Západě si byl tehdy plně vědom toho, že s vý

jimkou jediného žádné přistání návratových modulů při těchto poku

sech nedopadlo dobře. Pokud by na palubách Zondů byli lidé, nevrátili

by se z těchto expedic živí. Přesto se na Bajkonuru taková riskantní ex

pedice chystala na leden roku 1969.

Američané se proto rozhodli také riskovat. Skutečný důvod k náhlé

změně plánů tehdy veřejně nepřiznali. Místo toho argumentovali dvě

ma okolnostmi.

Generál Samuel C. Phillips, ředitel projektu Apollo, 19. srpna 1968

oznámil, že je nutno změnit program pro Apollo 8, protože připřejíma

cích zkouškách LM výrobního čísla 3 se vyskytly závady, a nebylo by tedy

možné uskutečnit let do konce roku. Sdělil, že Apollo 8 poletí na dráhu

kolem Země bez měsíčního modulu; přípravy lodi i posádky však budou

počítat s možností navedení na velmi protáhlou dráhu nebo s obletem

Měsíce s eventuálním navedením na kruhovou dráhu kolem Měsíce.

Druhým předpokladem byl výsledek Apolla 7. Po dokonalém úspě

chu Sedmičky šance na vyslání kosmonautů k Měsíci prudce stouply.Ko

mise, které předsedal úřadující administrátor NASA Thomas Paine, sesebr />

34

Sto

Py na m

ěSíci

šla 11. listopadu. Jeho náměstek pro pilotované lety George E. Mueller

doporučil schválit pro Apollo 8 maximální plán. Ve zdůvodnění uvedl,

že takovýto let přispěje k získání zkušeností se zabezpečením spojení

a navigace v okolí Měsíce, prověří pozemní zařízení a programy propa

lubní počítač, prohloubí znalosti vlivu vzdáleného vesmíru nakosmic

kou loď a její posádku a ověří schopnost posádky řídit se orientačními

body na povrchu Měsíce. Současně takový let přinese další poznatky

o gravitačním poli Měsíce. Komise zvážila výsledky Apolla 6 a 7 a nazá

kladě pozemních zkoušek Saturnu 503 a kosmické lodi výrobní číslo 103

rozhodla, že Apollo 8 může letět k Měsíci.

Do již dříve schváleného plánu, počítajícího s misemi označovanými

písmeny A, B, C, D a tak dále, tak přibyla expedice s označením C’ (C-pri

me).

„Po pečlivém a podrobném prozkoumání všech systémů a pouvá

žení všech kladů i záporů jednotlivých alternativ letu jsme se rozhodli

pro let kolem Měsíce,“ řekl Paine na závěr jednání. „Frank Borman a jeho

posádka mají chuť letět, naši technici jednomyslně let doporučují, a tak

aniž bychom podceňovali nebezpečí letu, jsme připraveni tento další

krok v rozvoji amerického kosmického programu uskutečnit.“

Rozhodnutí tedy padlo. Frank Borman II, James A. Lovell, Jr. a William

A. Anders se začali intenzívně připravovat na „měsíční“ let.

Vlastní odpočítávání zahájila pozemní obsluha na rampě 39A vne

děli 15. prosince 1968 v sedm hodin večer místního času. V pondělí

se kosmonauti dostavili k lékařské prohlídce, která trvala plné tři hodiny

a dopadla k velké spokojenosti lékařů i posádky. Protože v Americeprá

vě řádila hongkongská chřipka, byli proti ní očkováni nejen všichni tři

kosmonauti, ale spolu s nimi i většina pozemního personálu.

V průběhu pětidenního odpočítávání se objevila jediná závada.

Při kontrole byly v zásobě kapalného kyslíku pro palivové články zjiš

těny stopy dusíku. Kyslík proto v průběhu jednoho z šesti plánovaných

přerušení příprav technici vyměnili.

Konečně se přiblížil 21. prosinec. Borman, Lovell a Anders vstali

ve 02:36 místního času. Následovala krátká lékařská prohlídka a bohatá

snídaně – biftek, vejce, toasty, káva a pomerančový džus. Pak se oblékli

do bílých skafandrů s průhlednou přílbou. Když opouštěli svůj dočasný




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist