načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět - Jonas Jonasson

Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět

Elektronická kniha: Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
Autor:

Pokračování světového bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Přesně před rokem utekl stoletý Alan Karlsson z domova důchodců v Malmköpingu. Teď si se svým ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 399
Spolupracovali: přeložila Hana Švolbová
Jazyk: česky
Téma: společenské romány, humor, Švédsko
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-9759-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování světového bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.

Přesně před rokem utekl stoletý Alan Karlsson z domova důchodců v Malmköpingu. Teď si se svým přítelem Juliem užívá života na Bali. Tedy až do chvíle, než se Julius rozhodne připravit Alanovi oslavu narozenin. Horkovzdušný balon, kterým si chtějí vyrazit, totiž odletí bez pilota a Alan s Juliem se ocitnou na širém moři. A když je zachrání severokorejská loď, pašující uran, je jasné, že několik významných politiků bude mít znovu plné ruce práce.

Zařazeno v kategoriích
Jonas Jonasson - další tituly autora:
K elektronické knize "Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět" doporučujeme také:
 (e-book)
Noční směna Noční směna
 (e-book)
Tatér z Osvětimi Tatér z Osvětimi
 (e-book)
Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události Mlýn
 (e-book)
Okamžik pravdy Okamžik pravdy
 (e-book)
Sestry Sestry
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stojednaletý stařík,

který se vrátil, aby zachránil svět

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatrosmedia.cz

Jonas Jonasson

Stojednaletý stařík,

který se vrátil, aby zachránil svět – e-kniha

Copyright © 2019 by Panteon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jonas Jonasson

Stojednaletý stařík,

který se vrátil,

aby zachránil svět

Přeložila Hana Švolbová


Copyright © 2018 by Jonas Jonasson

First published by Piratförlaget, Sweden

Published by arrangement with Brandt New Agency, Spain

Copyright © 2019 by Panteon

Cover © 2019 by Eric Thunfors and Emil Křižka

Cover photo © 2012 by Stig Hammarstedt

Translation © Hana Švolbová 2019

Nakladatelství Panteon, Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4

Přeložila: Hana Švolbová

Odpovědný redaktor: Karolina Myšková

Technická redaktorka: Monika Chomiaková

Návrh obálky: Eric Thunfors

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Július Muránsky

Printed in the Czech Republic.

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

ISBN tištěné verze 978-80-87697-59-7

ISBN e-knihy 978-80-87697-60-3 (1. zveřejnění)

Ze švédského originálu

Hundraettåringen som tänkte att han tänkte för mycket,

Piratförlaget, Stockholm 2018


Předmluva

Jmenuju se Jonas Jonasson a mám pocit, že bych měl něco vysvětlit.

Nikdy nebylo v plánu pokračování knihy o stoletém staříkovi, který vylezl z okna a zmizel. Mnozí se ho dožadovali, především sám hlavní aktér Alan Karlsson, který se mi potuloval nitrem a ozýval se, kdy se mu zachtělo.

„Pane Jonassone,“ ozval se zničehonic, když jsem se ponořil do svých myšlenek. „Nezměnil jste už, pane Jonassone, názor? Nedáme si ještě něco, než opravdu zestárnu?“

Neměli jsme si však co víc dát. O nejbídnějším století ze všech jsem už řekl všechno, co jsem chtěl. Záměr byl takový, že pokud si připomeneme hlavní pochybení dvacátého století, možná si je budeme lépe pamatovat a méně se uchylovat k minimálně stejným chybám. Toto poselství jsem se snažil zabalit do vlídnosti a humoru. Kniha okamžitě obletěla celý svět.

A sakra, svět se ani náhodou nezlepšil.

Čas plynul. Alan v mém nitru se přestal ozývat, zatímco lidstvo se plahočilo kupředu, nebo kam se to vlastně plahočilo. Událost za událostí mě naplňovala pocitem, že svět je mnohem méně dokonalý než kdy dřív. A já jsem to jen sledoval.

Tam někde se zrodila potřeba opět něco povědět, po svém. Nebo po Alanově způsobu. Jednou jsem sám sebe zaslechl, jak se Alana ptám, jestli je pořád se mnou.

„Jsem tady,“ řekl. „Co má pan Jonasson po tak dlouhé době na srdci?“

„Potřebuju tě,“ pověděl jsem mu.

„K čemu?“

„Abych vyprávěl, jak se věci mají, a nepřímo, jak by se raději měly mít.“

„Se vším všudy?“

„Přibližně se vším všudy.“

„Uvědomujete si, pane Jonassone, že to nepomůže, že jo?“

„Ano, uvědomuju.“

„Dobrá. Jdu do toho,“ řekl stoletý stařík.

  

A ještě něco. Toto je román o událostech ze současnosti a blízké budoucnosti. Pro příběh jsem využil mnoha veřejných politických představitelů a osob z jejich bezprostředního okolí. Většina z nich se v knize jmenuje stejně jako ve skutečnosti. Ostatní jsem ušetřil.

Jelikož vůdci dokážou na lidi obvykle lépe shlížet než k nim vzhlížet, je nasnadě je trochu poškádlit. I tak jsou to všechno stále jenom lidé a jako takoví si zaslouží jistou míru respektu. Všem těmto pohlavárům bych chtěl říct: Promiňte. A: Užijte si to. Mohlo by to být horší. A taky: Co když je?

Jonas Jonasson


7

Indonésie

S životem v luxusu na rajském ostrově by se spokojil kdokoli. Jenže Alan Karlsson nikdy nebyl kdokoli a během stoprvého roku svého života neměl nijak v úmyslu se kýmkoli stát.

Nějakou dobu ho bavilo jen tak posedávat v lehátku pod slunečníkem a na požádání dostávat drinky všemožných barev. Obzvlášť když vedle seděl jeho nejlepší a jediný kamarád, nenapravitelný zlodějíček Julius Jonsson.

Ale starého Julia a ještě staršího Alana brzy omrzelo, že nedělají nic jiného, než že si užívají miliónů, které si přivezli v kufru ze Švédska.

Ne že by užívání bylo špatné. Jen bylo dost jednotvárné. Julius si zkusil pronajmout sto padesát stop dlouhou jachtu s příslušným personálem, aby s Alanem mohli vysedávat na palubě každý se svým prutem. Šlo by o zábavnou obměnu, jenom kdyby rádi rybařili. Nebo aspoň jedli ryby. Plavby jachtou znamenaly nakonec jenom to, že přátelé dělali na palubě totéž, co už se naučili vykonávat na břehu. A sice nic.

Alan zase zařídil, že na ostrov přiletěl z USA Harry Belafonte, aby na Juliovy narozeniny zazpíval tři písničky, mimochodem za dost peněz dost málo muziky. Harry zůstal přes poledne, ačkoli za to nedostal zaplaceno. Nakonec z toho byl oproti předpokladům celý večer.

K výběru Belafonteho motivovala Alana Juliova slabost pro novou, mladistvou hudbu. Julius si toho gesta vážil a nezmínil ani slovem, že dotyčný umělec není mladý už od konce druhé světové války. Ve srovnání s Alanem to bylo přece jenom dítě.

Ačkoli návštěva světové hvězdy na Bali nebyla víc než barevnou skvrnkou v šedošedém životě, Alana a Julia měla na dlouho ovlivnit. Nikoli pro to, co Belafonte zazpíval nebo pronesl. Ale pro to, co měl s sebou a čemu se věnoval během snídaně před zpáteční cestou. Byl to jakýsi přístroj. Černá destička s nakousnutým jablkem na straně jedné a na druhé s displejem, který se při dotyku rozzářil. Harry se dotýkal a dotýkal. A občas se zasmušil. Než se zase uchechtl. Aby se opět zamračil. Alan nikdy nebyl zvědavý, ale všechno má své hranice.

„Nepřísluší mi šťourat do soukromí mladýho pana Belafonteho, přesto se odvažuju zeptat, čemu se to věnujete. To se v tom... no, v tomhletom něco děje?“

Harry Belafonte pochopil, že Alan ještě nikdy neviděl tablet, a s potěšením jej předvedl. Tablet může ukázat, co se děje ve světě, co už se stalo a odhad toho, co bude následovat. Podle toho, kam kliknete, se objeví obrázky a filmy všeho myslitelného druhu. A několika nemyslitelných. Když se klikne jinam, ozve se hudba. A ještě jinam a tablet začne mluvit. Je to zjevně ženská. Siri. Po snídani a předváděčce pobral Belafonte svůj malý kufřík, černou destičku a sám sebe a vyrazil na letiště. Alan, Julius a ředitel hotelu mu zamávali. Taxi s umělcem sotva zmizelo z dohledu, a Alan už se obrátil na ředitele s prosbou, aby mu obstaral zrovna takovou destičku, s jakou tu vysedával Harry Belafonte. Proměnlivý obsah stoletého staříka nadchl, a to je víc, než by se dalo prohlásit o většině ostatních věcí.

Ředitel se právě vrátil z konference o hotelových službách v Jakartě, kde se dozvěděl, že hlavním úkolem personálu není poskytování, nýbrž přeposkytování. K tomu si přidejme, že pánové Karlsson a Jonsson jsou dva z nejlepších hostů v historii turismu na Bali. Není tedy divu, že ředitel měl už následujícího dne tablet pro Karlssona připravený. A k němu mobilní telefon jako bonus.

Alan nechtěl vypadat nevděčně, tak se ani nezmínil, že mu je telefon k ničemu, protože všichni, kterým by mohl zavolat, jsou padesát a víc let po smrti. Až na Julia, samozřejmě. A ten taky nemá komu zavolat. Ačkoli právě tohle by se dalo vyřešit.

„Tady máš,“ pověděl Alan svému kamarádovi. „Vlastně jsem to od ředitele dostal já, ale já už nemám komu telefonovat a až doteď jsi ty neměl jak odpovědět.“

Julius poděkoval za pozornost. A ani nepodotkl, že mu Alan stále nebude moct zavolat, z obdobného důvodu.

„Hlavně ho nikam nezašantroč,“ nabádal ho Alan. „Vypadá draze. Dřív to bylo lepší, když byly telefony pevně přidělaný šňůrou ke zdi, tos věděl, kde ho máš.“

  

Černá destička se stala Alanovým nejmilovanějším majetkem. Navíc surfoval zadarmo, protože ředitel hotelu instruoval obsluhu v obchodu s elektronikou v Denpasaru, aby připravila tablet a telefon podle všech pravidel. To mimo jiné znamená, že SIM karta byla vedena na hotel, který tak zdvojnásobil výdaje za telefony, aniž někdo chápal jak.

Stoletý stařík se naučil, jak ta podivuhodná věcička funguje, a sotva se ráno probudil, už ji zapnul, aby se podíval, co se během právě uplynulé noci přihodilo. Bavily ho drobné a rozverné zprávy ze všech koutů světa. Například ta o stovce lékařů a zdravotních sester z Neapole, kteří si vzájemně zapisovali či odepisovali docházku, takže nikdo nemusel pracovat, a přesto dostali všichni zaplaceno. Nebo o tom, že v Rumunsku zavřeli za korupci tolik státních úředníků, že naplnili všechna vězení v zemi. A zbylí dosud neuvěznění úředníci problém vyřešili tím, že korupci zlegalizovali, aby se vyhnuli stavění nových věznic.

Alan a Julius zavedli nové ranní zvyklosti. Staré spočívaly v tom, že Alan zahájil každou snídani stížnostmi na přítelovo hlasité chrápání pronikající skrz zeď. Nově činil totéž, avšak navíc shrnul, co od posledně našel na tabletu. Juliovi se zpočátku krátké novinky líbily, hlavně proto, že odvedly pozornost od jeho chrápání. Opravdu ho nadchl rumunský nápad uzákonit něco nezákonného. O co jednodušší by bylo být zlodějem v takové společnosti...

Ale tuhle myšlenku Alan záhy zarazil, protože kdyby byly krádeže legální, ten pojem by úplně zanikl. Julia, který už se chystal navrhnout Alanovi, aby odletěli z Bali do Bukurešti, přešla chuť. Radost z drobných krádeží se zakládala především na tom, že jste o něco připravili někoho, kdo si to naprosto zasloužil nebo z toho aspoň nevyvázl úplně špatně. Kdyby podfuk už nemohl být považován za podfuk, co z toho?

Alan ho uklidňoval, že Rumuni určitě na protest proti plánům politiků a úředníků vyjdou do ulic. Rumuni obecně nejsou tak filozoficky založení jako ti, kdo rozhodují. Soudí, že ti, kdo kradou, by měli být zavřeni bez ohledu na titul nebo pozici či skutečnost, jestli zloděje bude kam zavřít.

Snídaně v hotelu na Bali se čím dál častěji stáčely k tématu, kam do světa by se Alan a Julius měli vydat, když je to tam, kde se právě nacházejí, už tak monotónní. Když bylo hlavní zprávou příslušného rána to, že na severním pólu je o dvacet stupňů tepleji než obvykle, zamyslel se Alan, jestli by to nepředstavovalo jistou možnost.

Julius si nacpal pusu smaženými nudlemi, dožvýkal a prohlásil, že za ně oba by na severní pól nesázel. Obzvlášť pokud taje led. Z vlhka od nohou Julius obvykle nastydne. Navíc tam žijí lední medvědi a o ledních medvědech Julius neví víc než to, že nejspíš vstávají levou nohou každé ráno už od narození. Hadi na Bali se aspoň bojí lidí.

Alan mínil, že není divu, že lední medvědi mají po náladě, když jim led taje pod nohama. Kdyby se to mělo vážně zhoršit, měli by se přemístit na pevninu, dokud je čas. Do Kanady, v tomto případě, protože ve Spojených státech teď mají zase nového prezidenta – to Alan Juliovi nepověděl? Ten novej přes hranice hned tak někoho nepustí.

Ano, Julius už o Trumpovi slyšel. Tak se jmenuje. Lední medvědi jsou sice bílí, ale v prvé řadě cizinci. Takže si nemůžou dělat žádné velké naděje. Zprávy v Alanově černém tabletu měly tu zvláštnost, že byly velké a malé. Bohužel především velké. Alan vyhledával malé a pitoreskní, ale neustále dostával ty druhé. Přes kopce nemůžete vidět krtince.

Během prvních sta let svého života Alan nikdy široce nepřemýšlel o budoucnosti. Teď mu jeho nová hračka prozradila, že svět je dočista strašlivý. A připomněla mu, jak dobře udělal, když se kdysi rozhodl obrátit se k němu zády a starat se jen sám o sebe.

Vzpomněl si na mladá léta, která strávil jako poslíček v továrně na střelný prach ve Flenu. Tam polovina dělníků trávila svůj volný čas touhou po rudé revoluci, zatímco druhou polovinu děsila hrozba z Číny a Japonska.

Vnímání žlutého nebezpečí bylo živeno romány a spisky, které všechny barvitě líčily scénář toho, že bílý svět bude pozřen tím žlutým.

Alan sám se takovým detailům nevěnoval a v této cestě pokračoval i po druhé světové válce, kdy se nejošklivější barvou ze všech stala hnědá. Vnímal to zrovna tak málo jako to, když se lidé opět semkli kolem nějakého ideologického názoru. Spíš šlo o touhu po něčem než od něčeho. Ve světě zavládl mír, květinové minibusy a v případě potřeby hašiš. Všichni milovali všechny, až na Alana, který nemiloval nikoho a nic. Kromě své kočky. Ne že by byl zahořklý, prostě to tak měl.

Květinová éra trvala až do doby, kdy se vlády chopili Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. Ti se domnívali, že je daleko praktičtější milovat sám sebe a vlastní rozvoj. Jestliže bylo nutné začít okamžitě někoho nesnášet, byli to Rusové. Jiná nebezpečí v podstatě neexistovala, a když Reagan pohřbil sovětský komunismus jenom tím, že promluvil o vyslání raket z vesmíru, zavládl mír a pokoj mezi všemi, až na onu polovinu lidstva, která zrovna neměla co jíst, a na pár tisíc britských horníků, kteří už neměli kde dolovat. Nové bylo, že už se nikdo nemusel starat o své bližní za každou cenu, stačilo s nimi vycházet. A to se dělo, dokud se vítr opět neobrátil.

Trochu nečekaně, možná, se hnědá barva opět pomalu vrátila na výsluní. Tentokrát ne v Německu, aspoň ne v první řadě, jak by se možná dalo očekávat. Dokonce ani v druhé. Zato v řadě jiných zemí. Spojené státy nebyly první, ale díky nově zvolenému prezidentovi byly záhy největší. Jak moc měl hnědou duši, nešlo posoudit, vypadalo to, že se to mění denně. Teď už ale nestačilo být nejlepší. Bylo nutné poukazovat na vnější hrozby proti západnímu, bílému životu, který si všichni zasloužíme vést. Alan chtěl mít ze svého černého tabletu prostředek čistě pro zábavu, nedokázal se však úplně bránit souvislostem, které začal rozkrývat. Uvažoval, že tablet zahodí. Nedotkl se ho celý den. A ještě další. Ale nakonec jenom proti své vůli přiznal, že je pozdě. Muž, který se víc než kdokoli jiný nestaral o stav věcí, se začal starat o stav věcí.

„Do prdele,“ zamumlal pro sebe.

„Cože?“ dotázal se Julius.

„Ale nic. Nic víc, než co jsem řek.“

„Do prdele?“

„Jo.“

14

Indonésie

Když se Alan smířil se svým znovuzrozeným relativním zájmem

o společnost, mohl mu jeho černý tablet opět poskytnout pev

nou půdu pod nohama. Přivítal Alana zprávou o Norovi, který

vlastnil jezero, v němž krmil kapry a cejny kuličkami s karote

nem. Když pak tyhle nacpané ryby požraly v jezeře štiky, zbar

vilo se štikám maso do růžova. Onen Nor je ulovil, vyfiletoval

a prodával jako lososy. Riziko minimalizoval tím, že exportoval

výhradně do Namibie, kde žil samozřejmě úplnou náhodou je

den inspektor zdravotní nezávadnosti z Osla. Inspektor spustil

poplach, Nor byl zatčen a cena lososa se v jihozápadní Africe

vrátila na normální úroveň.

A tak to prostě bylo. Černý tablet přiměl Alana, aby si znovu

užíval života. Zatímco Julius byl stále frustrovaný. Uplynuly už

přece měsíce, kdy neudělal vůbec nic nepoctivého. Během po

sledních let, která strávil ve Švédsku jako kriminálník, se věno

val mírnější variantě toho s tím norským štikolososem. Dovážel

zeleninu z cizích zemí, opatřil ji novými obaly a prodával jako švédskou. Na tom se dala vydělat fůra peněz. Díky mírnému podnebí na severu a slunci, které nikdy nezapadá, mohly okurky a rajčata dozrávat pomalu a rozvinout bohatství chutí světové úrovně. Či jak to vyjádřil básník devatenáctého století Carl Jonas Love Almqvist: „Pouze Švédsko švédské angrešty má.“

Zrovna angrešty Julia nezajímaly, byla po nich totiž mizerná poptávka. Ale se zeleným chřestem se to mělo jinak. Když jaro přecházelo v léto, zaplatili lidé čtyři- až pětkrát tolik za svazek chřestu, hlavně když byl švédský.

Švédský chřest Julia Jonssona se tehdy dovážel až z Peru. Obchody dlouho šlapaly skvěle. Ale pak se jeden z Jonssonových zprostředkovatelů příliš rozvášnil a na náměstí Hötorget ve Stockholmu začal prodávat chřest z ostrova Gotland nejméně pět týdnů předtím, než na Gotlandu vůbec vyrostl. To vyvolalo řeči o nesrovnalostech a švédský potravinářský úřad se začal probouzet. Najednou se objevila kontrola tam, kde neměla a kdy neměla. Julius zakrátko přišel o celé tři peruánské party, pochytané a rozprášené jménem zákona. Navíc jeho prostředníci – na rozdíl od samotného Julia – skončili ve vězení. To už je úděl prostředníků.

Třebaže dlouhá ruka zákona nedosáhla až k mozku, který za tím vším stál, Juliův zájem opadl. Přestalo ho bavit, že je Švédsko tak strašně spořádané. Umřel snad někdy někdo po peruánském chřestu?

Kdepak, čestní zloději se taky přestali namáhat. Julius se raději rozhodl odejít do důchodu. Doma občas něco přepálil, upytlačil tu a tam losa, vypůjčil si od souseda elektřinu bez optání, vlastně toho moc nebylo. Dokud na dveře nezaklepal stoletý stařík. Představil se jako Alan a s sebou táhl ukradený kufr, který po zábavné večeři společně otevřeli. Ukázalo se, že je plný miliónů.

A jedno se sešlo s druhým a druhé s třetím. Julius a Alan ze sebe setřásli všechna zarputilá individua, která požadovala zpátky svoje peníze, a zakotvili na Bali, kde se všeho postupně zbavovali. Alan pozoroval, jak Julius věší hlavu. Snažil se svého zachmuřeného přítele povzbudit, hlasitě předčítal z černého tabletu o nemorálnostech ze všech koutů světa. Rumunsko, Itálii a Norsko už vyřídili. Jihoafrický prezident Zuma vyplnil celou jednu snídani, když si z peněz daňových poplatníků nechal vybudovat soukromý bazén i divadlo. Jakási švédská tanečnice vyvolala také zaslouženou pozornost, protože sedmery šaty a osmnáct párů bot v daňovém přiznání prohlásila za služební cestu.

Ale Julius byl nadále zkroušený. Potřeboval by něco dělat, než propadne skutečné depresi.

Alan, kterého během sta let vůbec nic nerozházelo, neměl z přítelovy ztracené jiskry vůbec radost. Přece se musí najít něco, v čem by se mohl angažovat?

Dál se v myšlenkách nedostal, protože zasáhla náhoda. Došlo k ní jednoho večera, kdy si Alan zalezl do postele, zatímco Julius cítil, že má na duši ještě nějaké chmury, které musí otupit. Usadil se v hotelovém baru a objednal si sklenku místního destilátu arak. Vyrábí se z rýže a cukrové třtiny, chutná jako rum a je tak silný, že vám z něj vyhrknou do očí slzy. Julius se naučil, že jedna sklenka chmury zamlží a další je zažene. Aby měl trochu rezervu, dával si před spaním obvykle ještě třetí.

Toho večera už měl první sklenku prázdnou a druhá byla na cestě, když se Juliovy smysly zbystřily natolik, až si všiml, že v lokále není sám. O tři stoly dál seděl Asiat ve středních letech a v ruce držel rovněž sklenici araku.

„Na zdraví,“ pronesl Julius opatrně a pozvedl svoji sklenici.

Muž se na oplátku usmál, oba obrátili sklenky a ušklíbli se.

„Teď už to bude lepší,“ poznamenal muž, který měl v očích tolik slz jako Julius.

„První, nebo druhá?“ zeptal se Julius.

„Druhá,“ odpověděl muž.

„Nápodobně.“

Julius a tenhle chlapík se sesedli a rozhodli se pro třetí sklenku téhož pro každého.

Chvíli si povídali, než se muž rozhodl představit:

„Simran Árjabhat Čakrabartí Gópáldás,“ řekl. „Těší mě!“

Julius se zahleděl na muže, který právě pronesl své jméno. A měl v těle dostatek araku, aby pověděl, co si myslí.

„Takhle se přece nemůže nikdo jmenovat.“

Ale ano, může. Obzvlášť je-li indického původu. Simran plus všechno to další se do Indonésie dostal po nešťastném incidentu s dcerou naprosto nechápavého muže.

Julius přikývl. Tátové dcer mohou být mnohem méně chápající než všichni ostatní. Přesto nelze mít jméno, které vyslovujete celé dopoledne.

Muž, který se jmenoval tak, jak se jmenoval, projevil pragmatický názor na význam své identity. Nebo si jenom dělal srandu.

„A jak bych se teda podle vás měl jmenovat?“

Juliovi připadal ten ze země uprchlý Ind zábavný. Ale jestli tu spolu mají vysedávat a spřátelit se, pořád to nebude možné se všemi těmi jmény v řadě. Musí se chopit šance.

„Gustav Svensson,“ řekl Julius. „To je dobrý jméno, pěkně pasuje do pusy, dobře se pamatuje.“

Muž poznamenal, že nikdy neměl problém pamatovat si ani jméno Simran Árjabhat Čakrabartí Gópáldás, ale souhlasil, že Gustav Svensson zní hezky.

„Švédsky, co?“

Ano, Julius opět přikývl. Švédštější už být nemůže.

A přesně tady a teď se zrodila jeho nová obchodní myšlenka.

  

Julius Jonsson a Simran Něco se skutečně našli, zatímco třetí sklenka araku už stoupala do hlavy. Než večer skončil, dohodli se, že se znovu sejdou. Na stejném místě, ve stejnou dobu, následujícího večera. V návaznosti na to rozhodl Julius, že se ten muž s nemožným jménem bude jmenovat Gustav Svensson. Simranu Árjabhatovi Čakrabartímu Gópáldásovi to bylo jedno. To, jak se jmenoval dosud, mu nepřineslo žádné velké štěstí. Chlapíci pokračovali stejným způsobem několik večerů za sebou. Ind si na svůj nový pseudonym zvykl. Líbil se mu.

V hotelu se ubytoval pod svým starým jménem toho dne, kdy se s Juliem seznámili, a bydlel tam celou dobu, kdy spřádali plány o budoucí spolupráci. Jakmile začal ředitel hotelu stále hlasitěji oznamovat, že chce dostat za pobyt indického hosta zaplaceno, pověděl Gustav Juliovi, že by se chtěl z toho místa natrvalo vzdálit. Bez placení. A bez vysvětlení. Ředitel by stejně nikdy nepochopil, že Gustav nemůže být dost dobře zodpovědný za Simranův účet.

To naopak chápal Julius. Kdy by se chtěl Gustav vzdálit?

„Nejlíp tak za čtvrt hodinky.“

I tomu Julius rozuměl. Nechtěl však přijít o nového přítele, takže s ním poslal i telefon, který dostal od Alana.

„Tady máš něco, abych tě moh sehnat. Zavolám ti z pokoje. Tak padej! Vem to přes kuchyň, tudy bych zdrhnul já.“

Gustav dal na Juliovu radu a zmizel. Později téhož večera se objevil ředitel hotelu, který už přes hodinu bloudil po okolí v honbě za svým indickým, nyní už zmizelým hostem.

Julius a Alan sledovali západ slunce na pláži každý ve svém pohodlném lehátku s nezbytným drinkem. Ředitel se omluvil, že ruší. Ale chtěl by se na něco zeptat.

„Pane Jonssone, neviděl jste náhodou našeho hosta Simrana Árjabhata Čakrabartího Gópáldáse? Všiml jsem si, že jste se v poslední době bavívali v našem zařízení.“

„Simrana koho?“ podivil se Julius.

  

Julius a Gustav Svensson se nadále museli kvůli obchodním rozhovorům stýkat jinde než v hotelu. Ředitel nemohl jen tak obviňovat Jonssona za zmizelého hosta, to mu však nebránilo, aby vůči pánům ze Švédska pojal zvýšené podezření. V jejich případě by přišel o podstatně víc peněz. Doposud vše vyrovnali, ale současný účet už narostl víc než obvykle a v tomto případě byla namístě opatrnost.

Jonsson a Svensson se tedy spolu scházeli v zaplivaném baru v centru Denpasaru. Ukázalo se, že Gustav je přibližně stejný zlodějíček jako Julius. Doma v Indii se mnoho let dobře živil tím, že si pronajal auto, vyměnil mu motor a opět jej vrátil. Pronajímatelům trvalo často několik měsíců, než zjistili, že vozidlo o sedm let zestárlo, a nebylo možné určit, kdo z několika stovek podezřelých zákazníků je na vině. Pokud to rovnou nebyl někdo z personálu?

Krásná auta byla v té době součástí Gustavova obyčejného života. Zároveň také zjistil, že čím krásnější auto, tím větší potenciál u pěkných dívek. Tahle rovnice se mu potvrdila víc než jednou. Naposledy natolik, že raději opustil auta, dívku i celou Indii, když se oné slečně podařilo otěhotnět. Z jejího otce se vyklubal poslanec a voják, a když Gustav ze strategických důvodů požádal o dívčinu ruku, odpověděl mu výhružkou, že na něj pošle sedmou pěší rotu.

„To byl pěknej mrzout,“ prohodil Julius. „To nemyslel na blaho svý dcery?“

S tím Gustav souhlasil. Přitěžující okolností bylo, že tatínek právě zjistil, že během služební cesty do Singapuru se z jeho šesti válcového BMW stalo čtyřválcové.

„A on z toho obvinil tebe?“

„Jo. Bez důkazů.“

„Byls nevinnej?“

„To sem nepatří.“

Gustav Svensson to stručně shrnul tím, že je dobře, že je Sim ran Árjabhat Čakrabartí Gópáldás pod drnem.

„Jenom je škoda, že nevyrovnal účet v hotelu. Na zdraví, kamaráde.“

  

Nějakou dobu po onom šťastném prvním setkání v baru převzal Julius Jonsson společně se slušným obnosem zbývajícím z peněz z kufru a svým novým partnerem Gustavem Svenssonem jednu chřestovou farmu v horách. Julius tahal za nitky, Gustav šéfoval na místě a velký počet chudých Balijců ohýbal hřbety na poli.

S pomocí dřívějších kontaktů doma ve Švédsku exportovali Julius a jeho nový partner nyní „místní chřest Gustava Svenssona“ v krásných, modro-žlutě svázaných svazcích. Julius ani muž, který se ještě nedávno jmenoval úplně jinak, nikde netvrdili, že je chřest švédský. Jediná švédská na něm byla cena a jméno indického pěstitele. Na rozdíl od projektu Peru tohle nebylo tak nezákonné, jak by si Julius býval přál, ale člověk nemůže mít všechno. Navíc se mu s Gustavem povedlo vybudovat složitější a temnější obchodní odvětví. Švédský chřest má ve světě tak dobrou pověst, že Gustavovu balijskou odrůdu mohli dopravit do Švédska, přeložit do nových krabic a exportovat do řady luxusních hotelů po celém světě. Například na Bali. Tam musely hotely na úrovni dbát na svou mezinárodní pověst a vyplatila se každá rupie navíc vynaložená na to, aby hostům nemuseli servírovat zdejší vodnatou variantu. Alan měl radost, že se jeho kamarád Julius dostal zpět do staré formy. Navíc si nejspíš život začal znovu pohrávat jak s Juliem, tak s jeho stoletým parťákem s černým tabletem, protože peníze v bezedném kufru začaly odhalovat jeho dno. Výtěžek z polí v horách byl slušný, ale život v luxusním hotelu, kde přátelé pobývali, byl všechno jenom ne zadarmo. Už jen chřest importovaný do restaurace ze Švédska stál majlant.

Julius se rozhodl, že špatný stav financí musí probrat s Alanem. Jen na to nedošlo. Měl to v plánu u snídaně. Alan si jako obvykle přinesl tablet a zprávou dne byl příběh o sourozenecké lásce. Severokorejský vůdce Kim Čong-un podle dostupných informací právě nechal otrávit svého bratra na letišti v Malajsii. Alan pronesl, že ho to nijak zásadně nepřekvapuje, sám měl co do činění s Kim Čong-unovým otcem. A dědečkem.

„Jak jeho táta, tak děda se mě vlastně snažili připravit o život,“ vzpomínal. „Teď jsou oba dva po smrti a já sedím tady. I tak to může v životě dopadnout.“

Julius byl zvyklý, že se u Alana objevují záblesky z minulosti, a už ho to přestalo překvapovat. Zrovna tenhle příběh už slyšel, ale zapomněl na něj.

„Ty ses setkal s tátou severokorejskýho vůdce? A s jeho dědou? Kolik ti vlastně je?“

„Sto, táhne mi na sto jedna,“ řekl Alan. „Jestli ti to uniklo. Jmenovali se Kim Čong-il a Kim Ir-sen. Jeden byl jenom dítě, ale stejně byl vzteklej.“

Julius odolal pokušení dozvědět se víc. Místo toho rozhovor zavedl na téma, které měl od počátku v plánu.

Věci se mají tak, jak už Julius dřív nastínil, a to že se kufr s penězi čím dál rychleji mění na kufr bez peněz. Kromě toho poslední účet v hotelu vyrovnávali před dvěma a půl měsíci. Julius nechce ani pomyslet na to, co jim příští zúčtování přinese.

„Tak to nedělej,“ navrhl Alan a polkl sousto svého mírně kořeněného nasi goreng.

Ještě akutnější to bylo s pronajímatelem lodi, který se ozval se zprávou, že přidusil úroky a hodlá totéž učinit s pány Karlssonem a Jonssonem, pokud nebude dluh do týdne vyrovnaný.

„Pronajímatel lodi?“ zopakoval Alan. „My jsme si pronajali loď?“

„Tu luxusní jachtu.“

„Jo aha, to se považuje za loď.“

Julius ještě přiznal, že chtěl Alana překvapit na jeho sto první narozeniny, ale kvůli finančním okolnostem budou muset oslavu vést na jiné úrovni, než byl Harry Belafonte.

„Toho už jsme stejně jednou viděli,“ opáčil Alan. „A já jsem si oslavy narozenin nikdy moc neužíval, tak nebuď smutnej.“

Julius však byl. Alan by měl vědět, jak moc si považuje gesta s Harrym Belafontem. Julius už taky nebyl žádný jura, ale nikdy v minulosti pro něho nikdo neudělal něco tak milého jako tehdy Alan.

„Ale já jsem přece nezpíval,“ podotkl Alan.

Julius pokračoval, že oslava rozhodně bude, už objednal dort. Podařilo se mu najít cukrárnu, která ho vyrobí na dluh. A pak na ně čeká let balónem nad krásným zeleným ostrovem společně s pilotem balónu a dvěma láhvemi šampaňského.

Alanovi zněl let balónem dobře. Ale dort by třeba mohl přeskočit, když to je s penězi tak napjaté. Už jenom těch sto jedna svíček musí stát majlant.

Společné finance přátel přece nestojí a nepadají se sto jedna dortovými svíčkami, mínil Julius. Včera večer prohrabal kufr a vyhodnotil, kolik jim toho asi zbývá. A pak spočítal, kolik asi tak mohou dlužit v hotelu. Co se týče jachty, žádné vyhodnocení provádět nemusel, protože to už jim měl tu čest povědět pronajímatel.

„Obávám se, že sakumprásk jsme nejmíň sto tisíc dolarů v minusu,“ řekl Julius.

„A to se svíčkama, nebo bez nich?“ dotázal se Alan.

Indonésie

Stoletý stařík na své okolí vždy působil uklidňujícím dojmem, až na několik ojedinělých okamžiků v minulosti, kdy dokázal lidi vytočit do nepříčetnosti. Jako když se v roce 1948 setkal se Stalinem. Skončilo to pěti lety v pracovním táboře. O několik let později z něj neměli radost ani v Severní Koreji.

Ale tohle patří do minulosti. Teď se mu povedlo přesvědčit Julia, aby nejprve oslavili sto první narozeniny podle plánu (protože si to Julius tolik přál) a potom se teprve pustili do financí. Všechno se to urovná. Při troše štěstí se stihne objevit nový kufr plný peněz.

Julius nevěřil, že by se to mohlo stát, ačkoli v Alanově společnosti člověk nikdy neví. Přestože situace byla poměrně špatná, přikývl na Alanův návrh vzít čtyři láhve šampaňského do balónu místo dvou. Nahoře taky může být bezvětří a budou muset něco dělat.

„Možná i několik chlebíčků,“ přemítal Julius.

„A proč?“ řekl Alan.

Ředitel hotelu si nyní dával na onoho starého pána a jeho ještě staršího kamaráda větší pozor. Nezaplacené účty přesáhly už sto padesát tisíc dolarů. Byl to jen menší podíl toho, co na těch velkorysých Skandinávcích ředitel vydělal za poslední rok, avšak zároveň moc velká částka, než aby o ni přišel. Ředitel učinil jistá opatření. Už několik dní, nebo spíš nocí stál před luxusním bungalovem obou pánů na diskrétní stráži muž pro případ, že by se rozhodli vylézt některým z oken bez skel a zmizet.

V ředitelově vztahu k pánům Jonssonovi a Karlssonovi však figurovala i jistá vděčnost. Prvně jmenovaný věrohodným způsobem sdělil, že nové peníze dorazí před koncem týdne. A přece jen to nebylo poprvé, co Jonsson držel korunu až moc dlouho. Možná jde vlastně jenom o tohle, že miluje svoje bankovky. A kdo ne?

Stručně řečeno, ředitel pokládal za rozumné a strategické, aby vyčkával a zúčastnil se oslavy narozenin starého pána na pláži s dortem a několika pečlivě zvolenými slovy.

  

Kromě oslavence, Julia a ředitele hotelu byl na místě také najatý pilot balónu. Gustav Svensson by se zúčastnil rád, ale měl dost rozumu, aby to neudělal.

Balón byl nafouknutý a připravený. Jenom lano omotané kolem palmy mu bránilo, aby sám odletěl. Plamen v balónu ovládal pilotův devítiletý syn, hluboce zkroušený, neboť by se mnohem raději nacházel u dortu o několik metrů dál.

Alan sfoukl sto jedna zbytečných svíček. Takové mrhání penězi. A časem! Juliovi trvalo několik minut, než je všechny zapálil pomocí ředitelova zlatého zapalovače (který následně skončil v Juliově kapse).

Dort chutnal každopádně výborně. A šampaňské je šampaňské, i když to není grog. Alan se domníval, že to mohlo být horší.

A to se právě stalo. Ředitel hotelu totiž zacinkal na skleničku se záměrem pronést řeč.

„Drahý pane Karlssone,“ spustil.

Alan ho přerušil.

„To jste řekl moc pěkně, pane řediteli. Fakt roztomile. Ale přece tady nemůžeme všichni stát až do mých příštích narozenin. Není nejvyšší čas, abysme se vydali na let balónem?“

Ředitel byl vyvedený z míry. Julius pokynul pilotovi, který okamžitě odložil svůj kousek dortu. Byl tu přece hlavně kvůli práci.

„Rozumím! Zavolám meteorologům na letišti. Chci se ujistit, že vane stále příznivý vítr. Hned jsem zpátky.“

Hrozba řečnění byla odvrácena. Nastal čas nastoupit do balónu. Do koše se lezlo lehce, dokonce i stoletému staříkovi. Měli tu mobilní schůdky se šesti stupni na vnější a třemi na vnitřní straně koše.

„Nazdar, kluku,“ pozdravil Alan a pocuchal devítiletého asis tenta ve vlasech.

Hoch odpověděl plachým „dobrý den“. Věděl, kde je jeho místo, a svou práci odváděl dobře. Lano už nebylo potřeba, když cizinci zvýšili zátěž.

Julius poprosil chlapce o ukázku a dozvěděl se, že teplo, a tedy výška balónu, se reguluje červenou páčkou na vrcholu plynové bomby. Při vzletu se jenom otočí doprava. A znovu doleva, když chcete přistát.

„Nejdřív vpravo, pak vlevo,“ zopakoval Julius.

„Přesně tak, pane,“ řekl kluk. Teď se odehrály tři věci naráz během několika vteřin.

Za prvé:

Alan si všiml dlouhých pohledů devítiletého kluka směrem k dortu a navrhl, aby si tam rychle zaběhl a dal si. Na stole leží talířek i vidlička. Kluk se nenechal přemlouvat. Vyskočil z koše skoro dřív, než stihl Alan domluvit.

Za druhé:

Julius pokusně otočil červenou páčkou napravo a pak nalevo a zatáhl tak moc, že mu zůstala v ruce.

Za třetí:

Pilot balónu vyšel z hotelu, tvářil se nešťastně, vrtěl hlavou a oznámil, že let bude muset počkat, protože vítr se mění na severní, a to se nehodí pro plánovanou trasu. Nato došlo k dalším třem událostem, opět úplně zároveň.

Za prvé:

Pilot balónu zahlédl svého devítiletého syna s nosem zabořeným v dortu a zařval na chudáka kluka, že opustil své místo.

Za druhé:

Julius nadával na červenou páčku, která se prostě jen tak ulomila. Do balónu teď proudil horký vzduch, takže...

Za třetí:

... balón se začal odlepovat od země.

„Stop, co to děláte?“ křičel pilot balónu.

„To ne já, to ta zasraná páčka!“ volal Julius.

Balón vystoupal do výšky tří metrů. A čtyř. A pěti.

„Tak jo!“ pronesl Alan. „Tohle je pořádná oslava.“

Indický oceán

Karlssonovi, Jonssonovi a balónu chvíli trvalo, než se vznesli tak daleko nad otevřené moře, že už neslyšeli křik pilota balónu. Vítr mu šel totiž do zad.

Jakmile už ho neslyšeli, mohli ho ještě chvíli sledovat, jak mává rukama. Po jeho boku viděli i ředitele hotelu. Ten tak nemával. Pravděpodobně byl stejně nešťastný. Nebo ještě nešťastnější. Právě mu odlétalo sto padesát tisíc dolarů. A to všechno se odehrávalo, zatímco se devítiletý kluk vrátil k dortu, když byli všichni ostatní zaneprázdnění něčím jiným.

Za několik dalších minut už se nikde na dohled žádná pevnina nenacházela. Julius přestal nadávat na červenou páčku. Raději ji hodil přes palubu, když vzdal všechny pokusy o její připevnění.

Plyn a plamen nekontrolovaně unikaly. A to bylo svým způsobem dobře, jinak by s tím košem a vším ostatním zahučeli do moře.

Julius se rozhlédl. Za plynovou bombou našel navigaci. To byla dobrá zpráva! Nikoli proto, že by bylo možné ovládat vzdušné plavidlo, ale teď mohli zjistit, kdy bude možné očekávat, že se opět objeví země.

Julius se ponořil do souřadnic a Alan otevřel první ze čtyř láhví šampaňského, které měli s sebou.

„Paráda!“ zvolal, když špunt přeletěl přes okraj koše.

Juliovi připadalo, že Alan nebere situaci vážně. Vždyť neměli ani tušení, kam míří.

Ale Alan si myslel, že tuší.

„Já jsem objel svět tolikrát, že jsem se trochu naučil, jak vypadá. Jestli bude foukat pořád tenhle vítr, za pár týdnů přistaneme v Austrálii. Ale jestli se trochu stočí, budeme muset ještě nějakej týden čekat.“

„A kde skončíme pak?“

„No, na severním pólu ne, tam jsi stejně nechtěl. Ale asi na jižním.“

„Jak do pr...,“ začal Julius, ale byl přerušen.

„No tak, no tak, tady máš skleničku. Připijeme si na nás, když mám narozeniny. A ty nebuď nervózní. Plyn v bombě dojde dávno před jižním pólem. Posaď se.“

Julius udělal, co mu Alan řekl, posadil se na volnou lavici vedle svého kamaráda, a prázdným pohledem zíral před sebe. Alan si všiml, že se Julius zachmuřil. Tady je zapotřebí trocha útěchy.

„Jo, vypadá to špatně, kamaráde. Ale tak už to v mým životě párkrát vypadalo, a přesto jsem tu. Měl bys myslet na to, že se vítr mění. Nebo tak.“

Alanův neuvěřitelný klid Juliovi trochu pomohl. Zbytek by snad mohlo zařídit šampaňské.

„Buď tak hodnej a podej mi tu láhev,“ požádal ho tiše.

A čtyřikrát si pořádně přihnul. Alan měl pravdu, že plyn dojde, než bude na dohled nějaká pevnina. Bomba začala kašlat, chvíli se chovala nevypočitatelně a pak plamen zhasl úplně, asi tak ve chvíli, kdy přátelé vyprázdnili obsah láhve číslo jedna.

Měkce zamířili k vodní hladině Indického oceánu, který byl právě toho dne dočista tichý.

„Myslíš, že do toho koše teče?“ zeptal se Julius, když se hladina blížila.

„To brzo zjistíme,“ odpověděl Alan. „Podívej!“

Stojednaletý stařík prohrabal pilotovu dřevěnou truhličku pro nepředvídatelné události. Právě vytáhl fungl novou úchytku k červené páčce.

„Škoda že jsme to nenašli, dokud byl čas. A podívej na tohle!“

Dvě světlice. Ztroskotání na moři proběhlo lépe, než se Julius doufal. Koš balónu udeřil o hladinu, pokračoval půl metru pod její úroveň díky své rychlosti a hmotnosti, naklonil se o pětačtyřicet stupňů, opět se narovnal a pak se pohupoval pomalu jako loďka.

Oba starci se při nárazu a náklonu překulili a skončili na hromádce u stěny koše. Julius vzápětí vyskočil na nohy a v ruce svíral nůž, aby odřízl koš od puntíkatého balónu, který už jim nebyl nijak k užitku, protože se právě rozprostíral po hladině, dřív než se potopí a stáhne koš i oba staříky tak hluboko, jak by mohl.

„Dobrá práce,“ uznal ležící Alan.

„Díky,“ řekl Julius a pomohl kamarádovi opět na lavičku.

Potom odmontoval těžký agregát s plynem a hodil ho do moře společně se čtyřmi tyčemi, které držely konstrukci. Tak byl celek rázem aspoň o padesát kilo lehčí. Julius si setřel z čela pot a posadil se na lavičku vedle svého přítele.

„A co teď?“ zeptal se.

„Myslím, že bysme měli otevřít další flašku šampaňskýho, ať tu jen tak nedřepíme a nestřízlivíme. Nemoh bys vypálit jednu z těch světlic a já zatím bouchnu špunt?“

Stěnami koše už crčela voda, ale nebylo to tak zlé. Potopí se až za dvě hodiny, domníval se Alan. Nebo ještě později, kdyby jen měli vodu čím vylívat.

„Za dvě hodiny se toho může stát,“ odtušil.

„Jako co?“ zajímalo Julia.

„No, taky se toho může stát samozřejmě málo. Nebo nic.“ Julius otevřel první balíček se světlicí a snažil se pochopit návod psaný v indonéštině. Byl decentně přiopilý a odvážil se nebýt tak zoufalý, jak by měl. Na jednu stranu věděl, že brzo zemře. Na stranu druhou byl s mužem, který je možná nesmrtelný. S tím, koho nepopravil generál Franco, americký imigrační úřad ho nezavřel na doživotí, soudruh Stalin ho neoběsil (ačkoli měl namále), jeho život nezkrátil ani Kim Ir-sen, ani Mao Ce-tung, nezastřelili jej íránští pohraničníci, během pětadvaceti let v samém srdci studené války mu jako dvojitému agentovi nikdo nezkřivil ani vlásek na čím dál holejší hlavě, neotrávil ho Brežněvův dech a nestáhl jej pád prezidenta Nixona.

Jediné, co svědčilo pro to, že Alan zemře nyní, když se mu to nedařilo tolik let, byla skutečnost, že seděl v proutěném koši, který nabíral vodu, v oceánu někde mezi Indonésií, Austrálií a Antarktidou. Ale jestli čerstvě stojednaletý přežije i tohle, lze se logicky domnívat, že by se s ním mohl svézt i Julius.

„Asi stačí jenom zatáhnout za tohle,“ řekl a zatáhl za správnou šňůru ve špatné poloze, takže světlice zajela do vody, kde pochopitelně v hloubce několika stovek metrů vyhasla.

Julius zvažoval, že to prostě vzdá. Avšak Alan bouchl další láhev, podal ji svému příteli a poprosil ho, aby se trochu napil – se skleničkou nebo bez ní, protože vypadá, že to potřebuje.

„A pak si myslím, že bys měl zkusit tu druhou světlici. Ale klidně ji namiř nahoru, řek bych, že tam bude líp vidět.“

32

Indický oceán

Oficiálním úkolem severokorejské lodi pro převoz hromadného

nákladu Čest a síla byla přeprava třiceti tisíc tun obilí z Havany

do Pchjongjangu. Mnohem méně oficiálním extra úkolem bylo

snížit rychlost jihovýchodně od Madagaskaru a pod rouškou

noci přijmout na palubu čtyři kila obohaceného uranu. Ten pu

toval od kurýra ke kurýrovi z Konga do Burundi, do Tanzánie,

Mosambiku až na ostrov východně od afrického kontinentu,

který ležel na trase lodi Čest a síla.

Severokorejci věděli, že jsou pod dohledem. Jen před pár

lety uvízlo sesterské plavidlo v přístavu kontrolovaném rebely

v Libyi, než se jej kapitánovi povedlo vyplatit. Tehdy šlo o loď

plně naloženou ropou. Zastavit se cestou z Kuby v Somálsku,

Íránu nebo jiné zemi obdobné pověsti vedlo samozřejmě jenom

k tomu, že je na otevřeném moři zadržela hlídka Spojených ná

rodů. To už se stalo, naposledy v Panamě. Pod obilím tehdy

byly nalezeny letecké motory i pokročilá elektronika, v rozporu

s platným embargem OSN vůči hrdé lidově demokratické republice. Korejci rozhořčeně sdělovali světu, že to byl svět, a nikoli Korejci, kdo motory a elektroniku na loď umístil.

Tentokrát vedla zpáteční cesta z Kuby jinudy, svět je přece kulatý. Oficiálně se tvrdilo, že se lidově demokratická republika nechce nechat znovu tak ponížit jako v Panamě. Jen se neřeklo, že je cestou potřeba něco vyřídit.

Až sem šlo všechno dobře, nikoli špatně. Kapitán Pak Čong-un měl loď plnou vysoce kvalitního obilí, o které se Velký vůdce stejně nezajímá, ten se zasytí tak jako tak. Ale k tomu tu navíc byla nyní i čtyři kila obohaceného uranu zalitá v olověném obalu a uložená v severokorejské aktovce. Uran byl východiskem pro další důležitý boj proti americkým psům a jejich spojencům jižně od osmatřicáté rovnoběžky. Množství, čtyři kila, nebylo samozřejmě tak velké, aby se na něm dala vystavět budoucnost národa, ale to ani nebylo záměrem. Tady šlo o test distribučního kanálu. Když půjde všechno dobře, výkon se mnohonásobně zvýší, jak slíbili Rusové.

Kapitán Pak úplně cítil, jak imperialistické družice sledují trasu lodi zpět do Pchjongjangu, neustále připravené nacházet důvody pro obsazení, ponížení a šikanu.

Pak uchovával aktovku v trezoru v kapitánské kajutě, ti gangsteři by stejně našli, co hledají, kdyby obsadili loď. Ale tomu zatím nic nenasvědčovalo. Dosud neudělali jedinou chybu. Téměř nic, co by kapitánovi mohlo zabránit v triumfálním návratu. Pak Čong-un byl vytržen z myšlenek, když do kajuty vpadl bez zaklepání vyšší důstojník.

„Kapitáne!“ vyhrkl. „Zahlédli jsme světlici čtyři minuty severně. Co máme dělat? Ignorovat ji?“

Zatraceně! Když všechno vypadalo tak dobře. Hlavou kapitána Paka letělo naráz mnoho různých myšlenek. Může to být past? Chce se někdo zmocnit uranu? Nejlepší by bylo se neukázat, samozřejmě, jak právě naznačil důstojník.

Ale kdo už určitě něco viděl, jsou ti zpropadení Američané. Z vesmíru. A teď už jistě pořizují fotky. Severokorejská loď, která kašle na ty, co na moři volají o pomoc – to by byl zločin proti námořnímu zákonu k obrovské újmě v PR Velkého vůdce (a kapitán Pak by byl zastřelen).

Ne, méně zla nadělají, když se podívají, odkud světlice vyšla.

„Styďte se, důstojníku!“ řekl kapitán Pak Čong-un. „Zástupce Korejské lidově demokratické republiky nenechá potřebné v nouzi. Změňte kurz a připravte záchrannou akci. Rozkaz!“

Vyšší důstojník vyděšeně zasalutoval a odkráčel. Proklínal se, že si nedal větší pozor na jazyk. Jestli tohle kapitán nahlásí, má po kariéře. V nejlepším případě.

  

Oběma přátelům v koši na moři už stoupla voda po kotníky. Alan držel svůj černý tablet a podivoval se, že tady uprostřed ničeho funguje.

„Poslechni si tohle!“ řekl.

A vyprávěl svému kamarádovi, že to navzdory všemu nejsou jenom prezidenti, kdo se ztrapňuje před celým světem, jako například Robert Mugabe ze Zimbabwe, který označil homosexualitu za „neafrickou“ a rozhodl, že může člověku trvat deset let ve vězení, aby se homosexuál polepšil. Teď se Mugabeho manželka vrhla s prodlužovacím kabelem v ruce na dívku, která se věnovala jejich synovi v hotelovém pokoji. Zjevně má tahle rodina problém i s heterosexualitou.

Julius byl příliš zkroušený, aby zaujal nějaké stanovisko k přítelově nejnovější zprávě, a právě ho hodlal požádat, aby zmlkl, ať může Julius v klidu umřít. Vtom jeho myšlenky přerušil vzdálený zvuk sirény. Kdesi na obzoru zahlédli s Alanem loď. Mířila přímo ke koši.

„No to je teda strašný,“ prohlásil Julius. „Ty přežiješ i tohle, Alane.“

„Vypadá to, že ty taky,“ opáčil Alan.

  

Na palubu lodi s oběma starci putoval jen Alanův černý tablet a poslední láhev šampaňského. Alan svíral tablet v jedné ruce a sekt v druhé, když se společně s Juliem setkali s kapitánem Pakem na přední palubě.

„Dobrý den, kapitáne,“ pozdravil Alan popořadě anglicky, rusky, mandarínsky a španělsky.

„Dobrý den,“ odpověděl ohromený kapitán anglicky.

Ovládal ruštinu i mandarínštinu a po všech cestách na Kubu a zpět měl jisté znalosti španělštiny, ale byl jediný z důstojníků, kdo uměl anglicky, a instinktivně cítil, že čím méně uší bude naslouchat a rozumět, tím lépe. Aspoň dokud se ta nejasná situace nevyjasní.

Kapitán Pak oznámil ztroskotaným pánům, že jejich životy byly právě zachráněny jménem Korejské lidově demokratické republiky a ke cti Velkého vůdce.

„Velkého pozdravujte a poděkujte mu, jestli se někdy potkáte,“ řekl Alan. „Kde byste nás asi tak mohli cestou vysadit? Klidně v Indonésii, jestli to nebude moc složitý, my jsme si s sebou jaksi nevzali žádnej průkaz, a pak to trošku může drhnout, když přecházíte hranice, že jo?“

Kapitán Pak opravdu věděl, jak moc může přecházení hranic drhnout. Tam, odkud pocházel, už se to nedělá. Ale nejen proto se nepouštěl do žádného kamarádíčkování s cizinci vylovenými z proutěného koše na otevřeném moři. A už vůbec ne před posádkou, nehledě na jazyk konverzace.

„Jako velící důstojník jsem podle zákona povinen během cesty pečlivě střežit náklad a celkově dohlížet na zájmy vlastníka. Podle téhož zákona jsem zavázán dopravit plavidlo náležitě rychle.“

„Co to znamená?“ ozval se neklidně Julius.

„To znamená to, co jsem řekl,“ odpověděl kapitán Pak.

„To znamená, že nás nehodlá pustit dřív než v Pchjongjangu,“ vytušil Alan.

Julius po Severní Koreji nijak netoužil.

„Ale buďte tak hodný, pane kapitáne,“ řekl. „Máme tu láhev šampaňskýho, mysleli jsme, že by se mohla hodit, kdyby nás někdo vylovil tak, jak se právě stalo. Není úplně vychlazený, jak by mělo, ale kdyby vám to, pane kapitáne, nevadilo, rádi se s vámi podělíme. Tak se můžeme poznat a zjistit, jaký řešení se nám třeba nabízejí na dosah ruky.“

Tohle řekl Julius pěkně, pomyslel si Alan a podpořil to pozdvihnutím láhve.

Kapitán ji vzal Alanovi z ruky a sdělil, že ji zabavuje, protože na palubě panuje zákaz alkoholu.

„Zákaz alkoholu?“ zopakoval Julius.

Zákaz alkoholu, řekl si Alan a skoro požádal, aby se mohl vrátit do proutěného koše.

„Pánové budou informativně vyslechnuti za dvě hodiny. Zatím nejste podezřelí z žádného zločinu, ale to se může změnit. Výslech bych rád vedl sám. První otázkou bude, kdo jste a proč jste se rozhodli plavit v proutěném koši po oceánu. S láhví šampaňského. Ale to probereme později.“

Potom se kapitán Pak otočil k svému vrchnímu důstojníkovi, který se dozvěděl, že si má vzít své věci a přestěhovat se dolů k mužstvu, protože byl právě zbaven své důstojnické kajuty. Do ní umístí oba cizince. Důstojník se dále postará o to, aby před kajutou neustále hlídal jeden muž, pokud se nerozhodne držet stráž sám, aby se oba pánové neocitli v nebezpečí nebo třeba nenašli něco nebezpečného.

Vrchní důstojník zasalutoval. Z vývoje událostí neměl radost. Motat se mezi posádkou kvůli dvěma obstarožním Evropanům... Ne, kapitán je měl nechat ve vodě. Tohle může dopadnout stejně špatně, jako to začalo. Kapitán Pak Čong-un tušil problém. Znovu zkontroloval obsah za jinak stále zamčenými dvířky trezoru v kapitánské kajutě. Klíč uchovával na řetízku na krku.

V trezoru ležely všechny předepsané deníky, jeden výtisk námořního zákona a aktovka obsahující čtyři kila v olovu zalitého obohaceného uranu.

K dokončení úkolu, který osobně dostal od Velkého vůdce, zbývaly tři dny. Na nebi této úlohy nevisel žádný mráček. Tedy doslova řečeno. Jako vždy to znamená, že jej pozorným zrakem sledují americké družice. A to je vlastně takový mrak, i když obrazně popsaný. A další jsou ti cizinci v důstojnické kajutě hned vedle.

„Uf,“ dovolil si kapitán Pak shrnout situaci. Potom odkráčel oněch několik kroků do sousední kajuty. Upřel zrak na stráž, až onen muž pochopil, že má svému kapitánovi otevřít dveře. A potom se opět zadíval tak, že stráž tytéž dveře zavřela.

„Pánové, je čas na výslech,“ oznámil kapitán Pak Čong-un.

„Paráda,“ řekl Alan.

Kongo

Kongo je druhá největší země Afriky a vždy bylo bohaté hlavně na dvě věci: přírodní zdroje a bídu.

Úplně největší bída tu panovala, když zemi využíval belgický král Leopold II. jako svou soukromou pěstírnu kaučuku. Zotročil každého, na koho přišel, a zahubil skoro deset miliónů lidí. Celé Švédsko. Nebo celou Belgii, jestli chcete.

Když se Kongo osamostatnilo o mnoho těžkých let později, do prezidentského křesla usedl jistý Joseph Mobutu. Proslavil se nejvíce tím, že rozprodával zdroje své země těm, kteří nabízeli nejvíc, peníze si nechával a jméno si změnil na Mocný váleč­ ník, který díky své vytrvalosti a nekonečné vůli vyhrát kráčí od ví­ tězství k vítězství a zanechává za sebou spáleniště.

Tenhle chlapík byl – podle Spojených států – budoucností Konga a Afriky.

S ochotnou podporou CIA zůstal Mocný válečník u moci několik desetiletí. Kaučuk byl nahrazen uranem coby nejzajímavějším přírodním bohatstvím. Spojené státy získaly uran pro atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki právě z Konga a za pomoc poděkovaly podporou vzniku konžského jaderného výzkumného centra pod vedením Mocného, který za sebou nechává spáleniště. Není jisté, že to bylo v rámci dějin nejlepší politické rozhodnutí Spojených států.

V zemi, kde bylo zkorumpované bez výjimky všechno, velké množství obohaceného uranu zmizelo. Tu a tam se někde nějaká část objevila a mohla být zajištěna, zatímco neznámé množství zůstávalo ztraceno.

Čas plynul. Nejdůležitější bezpečnostní služby západního světa už nezvládaly dále hledat to, co stejně nebylo k nalezení. Zbývalo jenom pokusit se zabránit dalším dávkám, aby se dostala na černý trh. Občas se někdo z operativních jednotek utěšoval tím, že zmizelý uran ztrácí sílu s každým uplynulým rokem.

Zato německá spolková kancléřka Angela Merkelová měla znalosti, díky nimž se na totéž nedívala se stejnou nadějí. Paní Merkelová už byla v politice déle než většina světových vůdců a sázela na to, že bude zvolena i příští podzim. Její minulost chemika jí napovídala, že sotva bude zastávat svůj post i toho dne, kdy zmizelý izotop přestane představovat potenciální hrozbu pro její zemi. Nejspíš má ve třiašedesáti a po osmadvaceti letech v politice ještě hodně co dát. Ale její poločas rozpadu je přesto podstatně kratší než poločas rozpadu obohaceného uranu, který má hodnotu čtyři a půl miliardy let.

Severní Korea

Kim Čong-un nikdy neprosil, aby se směl stát tím, kým je. Vlastně před ním ve frontě čekali dva starší bratři, ale jeden se znemožnil, když hodil rodinu za hlavu, pod falešným jménem utekl ze země a zajel si do Tokia za trochou zábavy. Do Disneylandu navíc, dvě chyby ze dvou možných. Druhý připadal otci příliš slabý. Tím se však v prvé řadě mínilo to, že jej podezírali z homosexuality. Milovat, koho chceme, se občas někde zpochybňuje.

Táta Kim byl ve zralém věku, když převzal moc po věčném prezidentovi Kim Ir-senovi, a nejspíš měl obdobný plán s nástupem svého nejmladšího syna. Problém života tkví ale v tom, že mocní i obyčejní lidé umírají, kdy umírají. Pětadvacetiletý syn měl najednou pokračovat v dědictví zesnulého otce. Nebo možná ještě víc, protože otec vstoupil do historie jako ten, který přiměl strádající lid hladovět.

Mladý Kim se stal ze schopného hráče gameboye během několika měsíců tříhvězdičkovým generálem. Mezinárodní analytici mu nedávali mnoho šancí. Štěně jako velitel celé řady protřelých důstojníků včetně vlastního strýce onoho štěněte, to přece nemůže dopadnout dobře.

A taky nedopadlo. Pro strýce a ostatní generály, řekněme. Možná spřádali nějaké plány, ale než je dospřádali, byli všichni vyhlazeni. Mladý Kim se ukázal jako někdo, s kým si nikdo nebude pohrávat. Strýc byl odsouzen k trestu smrti mimo jiné za nevěru své manželce. Nikde ve dvanáctistránkovém rozsudku nestojí ani slovo o tom, že tatínek mladého Kima měl pět dětí s třemi různými ženami. Mladý Kim získal před několika lety vzdělání ve Švýcarsku pod falešným jménem, zatímco jeho matka objížděla Evropu, aby nakoupila všechno, co Severokorejci nikdy neviděli jinak než na obrázku. Kim se zajímal spíš o počítačové hry a basketbal než o dívky, ale za výsledky se stydět nemusel. A když narychlo a tak nějak legračně převzal celý národ, který jeho děd stvořil a otec částečně zničil, raději se pustil ve stopách dědečka. Byl to extrovert, mísil se mezi svůj lid, dokázal některé spoluobčany poplácat po zádech, když měl náladu, dokonce s nimi mluvil. Především však trochu povolil otěže místnímu komunistickému režimu, takže jídlo už nedocházelo na tolika stolech tak brzy jako dřív.

Zatímco se svět stále ještě chichotal onomu štěněti, postaral se Kim, aby občané přestali hladovět. A také chápal, že země, kterou zdědil, buď zajde, nebo si znepřátelí celý svět, který pracoval na tom, aby právě k tomu došlo.

Zvolil si nepřátelství.

Ale byly tu ty severokorejské nedostatečné finanční prostředky. Vyměnit všechna zastaralá sovětská bojová vozidla a děla by stálo mnohem víc, než mají naspořeno. Lepší bude urychlit projekt, který s jistým úspěchem prováděl otec.

Ne moc bomb. Jen několik. Pořádných.

Jaderné zbraně, stručně a jasně.

Rozvinutým jaderným programem a neustálým odpalováním testovacích raket sděloval doposud se posmívajícímu okolnímu světu, že se Severní Koreou je nutno počítat. To, že okolní svět reagoval zděšením, sankcemi a opakovaným odsuzováním, se mladému Kimovi hodilo. Mimochodem už to nebyl mladý Kim, ale Velký vůdce.

Jako dar shora navíc vyměnily Spojené státy prezidenta, který byl nositelem Nobelovy ceny míru, za takového, který se Kimovi neustále chytá na lep. Pokaždé, když Donald Trump začne vykřikovat, že Severní Koreu by měl stihnout „oheň a hněv“, posílí Velký vůdce svou pozici.

Kim Čong-un dosáhl během prvních let u moci víc, než se jeho otci povedlo za celý život. Vlastně ho trápila jenom jediná věc: skutečnost, že vlastní továrny na výrobu plutonia



Jonas Jonasson

JONAS JONASSON


6. 7. 1961

Jonas Jonasson je švédský novinář a spisovatel.

Narodil se ve Växjö v jižním Švédsku, otec byl řidičem sanitky a matka zdravotní sestra. Vystudoval švédštinu a španělštinu na univerzitě v Göteborgu a po škole působil jako novinář v deníku Smalandsposten a večeníku Expressen ve svém rodném městě. Založil vlastní mediální společnost OTW a pracoval jako producent švédské televizní stanice TV4.
V roce 2005 radikálně změnil svůj život, prodal společnost, odstěhoval se na venkov, oženil se a založil rodinu. Později se rozvedl a syna získal do své péče. Během krátkého manželství žil ve Švýcarsku u Luganského jezera a v této době se rozhodl napsat dlouho plánovanou knihu.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Hundraaringen som klev ut genom fonstret och försvann) byl dokončen a ve Švédsku vydán v roce 2009, do angličtiny přeložen v roce 2011 a v českém překladu Zbyňka Černíka vyšel poprvé v roce 2012. Kniha získala celosvětový ohlas, vyšla ve 42 zemích a bylo jí prodáno 8 milionů výtisků. Získala řadu literárních ocenění a vedla bestsellerové žebříčky. Dílo bylo v mnoha jazycích namluveno také jako audiokniha, v češtině čte Martin Stránský. V roce 2011 byl podle ní natočen ve Švédsku film v hlavní roli s Robertem Gustafssonem.
Kniha vypráví příběh akčního veselého staříka Alana, který se v den svých stých narozenin rozhodne utéct z otravného domova důchodců a vydává se na cestu, která je všechno, jen ne fádní. Po "přivlastnění" si zavazadla s větší finanční hotovostí patřící ne zrovna legálně podnikajícím gentlemanům se Alan ocitá na útěku. Potkává několik rozmanitých přátel se kterými zažívá nejrůznější dobrodružství. Během cesty se také často vracíme k příběhům Alanova pozoruhodného života, dozvídáme se, že byl téměř u všeho důležitého, co se v minulém století ve světě stalo, a že tyto události také částečně ovlivnil. A na konci svého putování Alan konečně nachází život plný dlouho vyhlíženého štěstí, který je diametrálně odlišný od života, který vedl v úzkoprsém pravidly svázaném domově důchodců.
Kniha, která se čte jedním dechem, je plná laskavého humoru a zdravého životního nadhledu, je to příběh lidské dobroty a laskavosti a také vůle nevzdávat se a jít vstříc lepším zítřkům, ať se v životě stane cokoliv.
Druhá kniha Jonase Jonassona Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten som kunde räkna) vyšla v roce 2013, v češtině potom v roce 2014. Ačkoliv je psána v podobném stylu jako autorova prvotina, je hodnocena trochu hůř. Přesto je velice zábavná a všechno to, co čtenáře rozesmávalo i dojímalo na Stoletém staříkovi, lze nalézt i zde.
Příběh vypráví o chudé osiřelé dívce Nombeko, která se narodila na jednom z nejhorších míst pro život na světě - na předměstí jihoafrického Johannesburgu. Její životní dráha začíná kariérou vynášečky latrín a směřuje velmi brzkému konci. Ale Nombeko je nejen velice odhodlaná svoje životní určení změnit, je také velice inteligentní. Její cesta ji skutečně vlivem náhody zavede ze smrtelného slumu pryč, ale tím jen odstartuje neuvěřitelné spletité dobrodružství, které začíná výrobou nukleární bomby v tajných jihoafrických laboratořích a končí záchranou švédského krále. (v angličtině se kniha jmenuje The Girl Who Saved The King Of Sweden).
V roce 2015 vychází Jonassonovo třetí dílo Hitman Anders and the Meaning of It All. Kniha vypráví příběh nevěřící farářky, recepčního z bordelu a nájemného zabijáka. Na český překlad čekáme.

Jonas Jonasson čerpal inspiraci pro postavu staříka Alana v českém vojáku Švejkovi.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist