načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Sto sonetů Lauře - Francesco Petrarca

Sto sonetů Lauře
-20%
sleva

Kniha: Sto sonetů Lauře
Autor:

Slavný italský básník a prozaik Francesco Petrarca (1304–1374) bývá považován za otce renesančního humanismu. Jedním z rozhodujících momentů jeho života se stalo jeho setkání s ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  168 Kč 134
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 136
Rozměr: 106 x 146 mm
Úprava: 100 stran, stran 113-133
Vydání: Vyd. 2., Ve Vyšehradu 1.
Název originálu: Rime
Spolupracovali: z italského originálu ... vybral, přeložil, vysvětlivkami a doslovem opatřil Václav Renč
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074295225
EAN: 9788074295225
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Slavný italský básník a prozaik Francesco Petrarca (1304–1374) bývá považován za otce renesančního humanismu. Jedním z rozhodujících momentů jeho života se stalo jeho setkání s krásnou Laurou, do níž se platonicky zamiloval a jež se mu stala mohutnou inspirací – podobně jako dříve Beatrice Dantovi. Lauře věnoval Petrarca řadu svých veršů, procítěné kancony či sonety Lauře představují snad nejčtenější součást jeho díla, které dodnes má svůj půvab. Zároveň je Petrarkova milostná lyrika prvním významným literárním svědectvím o proměně sebepojímání člověka končícího středověku: Petrarca sám sebe nechápe jen jako součást okolního celku, ale vyzvedá svou subjektivitu, hrouží se do svého vnitřního světa a líčí svár milostných citů ve svém nitru. V českém jazyce se překladu několika Petrarkových sonetů podjal již František Ladislav Čelakovský a Jaroslav Vrchlický. Z následujících jsme k novému vydání zvolili překlad Václava Renče z roku 1965.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Francesco Petrarca - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Sto sonetů Lauře" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

F RANC E SCO

PETRARCA

STO SONETŮ LAUŘE


Translation © Václav Renč – dědicové c/o DILIA, 1965

ISBN 978-80-7429-522-5


I. Voi ch’ascolate in rime sparse il suono

1

Poslání k čtenářům,

v němž se kajícně vyznává

z marnosti své lásky.

Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění

těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly

v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,

kdy byl jsem někým, jehož více není –

snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění

a marné naděje zas v marné žaly,

alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,

milosti dojdu, ne-li odpuštění.

Však vidím dnes, jak lidem pro posměch

jsem dlouho býval; proto bez ustání

sám za sebe se tajně hanbívám.

Je hanba plodem bláhovostí těch;

a pokání a jasné rozpoznání:

je krátkým snem, co zde se líbí nám.


I

ZA  Ž I VOTA

PAN Í LAU RY


II. Per far una leggiarda sua vendetta

2

Mnohokrát odolával nástrahám

boha lásky,

nástraze poslední se neubránil.

Aby svou sladkou pomstou rázem smyl

a ztrestal tisícerý neúspěch,

bůh lásky s lukem napjatým jak špeh

vyčíhal tajně vhodných míst a chvil.

Ač dávno jsem se ctností obrnil

a zrak i srdce před útoky střeh,

přec úder zhoubný znenadání šleh

tam, kde dřív každý šíp se ulomil.

I zmatena tím náhlým útokem,

nevzchopila se zavčas moje síla,

buď aby sáhla k osvědčené zbrani,

či na neschůdném srázu vysokém

mě před zlým bohem opatrně skryla.

Dnes, kdy mě bránit chce, už neubrání.


III. Era’l giorno ch’ai Sol si scoloraro

3

Zranil ho ten zákeřný bůžek

v den Velkého pátku,

kdy se jeho útoku nenadál.

Byl den, v němž i tvář slunce zatměla se

v soustrasti nad svým Tvůrcem trpícím,

kdy jsem byl vydán, aniž jsem si všim,

všanc ohňům vašich očí, vaší kráse.

Nenadál jsem se v takovémto čase

útoku lásky; uspán bezpečím

jsem klidně kráčel davem největším.

A v nářcích lidu strast má počala se.

Bůh lásky stih mě zcela beze zbraně.

A okem v srdce otevřena brána,

když náhlé slzy prolomily val.

Nemyslím, že to byla čestná rána,

když na mě vystřelil tak nečekaně,

a na vás ozbrojenou již se bál.


113

VYSVĚ T L I V K Y

K JEDNOTLIVÝM SONETŮM 1. Sonet napsal Petrarca dodatečně jako úvod kpořádanému lyrickému souboru, s časovým i citovýmodstupem; proto zde umístěn samostatně, mimo rámec „příběhu“, ač bývá – vlastně nelogicky – řaděn ve všech vydáních jako první číslo oddílu „In vita“ (Za života paní Laury).

I

2. bůh lásky: v originále pouze Amore; Petrarca užívá

slova láska skoro napořád ve významu obousmyslném,

jako abstraktního pojmu pro milostný cit ipersonifikovaně jako názvu mythologického bůžka Amora, Erota;

překlad se naopak snaží rozlišovat podle funkce oba ty

pojmy. Proto také všude, kde toho obsah výslovněpožaduje (nejen v této znělce), je dodržováno Petrarcovo

pravopisné rozlišování bůh a Bůh.

3. Záhlaví se připíná ke skutečnosti, že básník poprvé

spatřil a zamiloval si Lauru o velkopátečních obřadech

(viz též znělku č. 13). – Nemyslím, že to byla čestná rána atd.:

hned od počátku stylizuje svou lásku jako citjednostranný, Lauře brání ctnost, aby jej opětovala.


129

ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA

Francesco Petrarca se narodil v Arezzu 20. července 1304,

zemřel v Arquà u Padovy 18. července 1374. Mládí prožil

v Avignonu, kde také poznal svou Lauru. Dobový obdiv

ke kráse a eleganci formy latinských spisovatelů prociťuje

jako životní touhu po návratu antiky. Nejenže studuje

a opisuje díla starých, nýbrž koná i dlouhé cesty, abyza

padlá díla objevil (tak Varrona, Plinia, Livia, Cicerona)

a svou zanícenou horlivostí dává popud k soustavným

humanistickým studiím. Píše ovšem latinsky a svýmila

tinskými díly jako Africa, Bucolica, De contemptu mundi,

Epistulae, v nichž zakládá i hlavní formyhumanistické

ho písemnictví (epos, životopis, dopis, dialog), se stává

ve své době slavným a uctívaným autorem; je také v Římě

slavnostně korunován na knížete básníků. Z jeho obdivu

ke starému Římu vyrůstá pak národní hrdost dědice,kte

rá ho vede k tomu, že se staví za Colu di Rienzo a za jeho

politiku sjednocení Itálie – jeden z momentů, pro něž

mimo jiné se o staletí později stal tak drahým a blízkým

básníkům i myslitelům romantismu.

Avšak dobový klam touhy po návratu antiky jejpa

radoxně činí jedním z průkopníků a vůdčích duchůmo

derní evropské kultury. Tím totiž, že se v myšlenkových

i básnických postupech odvrací od středověku, že ve své

lyrice, tedy v tom nejosobnějším a nejosobitějšímvyjád

ření své osobnosti volí za adekvátní výrazový prostředek


130

svou mateřštinu, národní jazyk a uvědoměle jej kultivuje

do vzácné jemnosti, otvírá Petrarca novou éru v dějinách

literatury, a to nejen italské. Je ovšem jedním z největších

i vůbec prvních italských básníků a jeho dílonejvýraz

nějším monumentem trecenta, rané italské renesance. Ale

krom základního významu, který ve spojitosti s Dantem

má pro domácí literaturu, pro její vznik, rozvoj a tradice,

působí silným a v průběhu času stále silnějším vlivem

i na celé písemnictví evropské. Zvláště pak zaroman

tismu, tedy v jiném období obrody, ne-li přímo vzniku

lyrické poesie jako autonomního tvůrčího projevu, ožil

Petrarcův vliv téměř ve všech národních literaturách

evropských.

Není to náhodou nebo z přechodného přecenění.

U Petrarky se poprvé metafyzické a morální reflexe oži

votě a jeho emocionálních obsazích a vztazích převtěluje

ve vyjádření té emoce samé. Třebaže jeho Canzoniere

a Trionfi v mnohém ještě tkvějí v představáchabstraktní

ho světa trovatorů a scholastických mystiků, jak jej známe

ze sicilské a toskánské poesie a z Danta, přece už jeho svět

pozbývá podoby pojmových symbolů a stává se v jeho

verších konkrétním obrazem a citem. Pod uhlazenou, až

chladně dokonalou formou jeho sonetů už zřetelně žije

lidské srdce. Jeho Laura má sice ještě všechnysvrchova

né, jaksi neosobní ctnosti středověké dámy pěvce-rytíře.

I on se sice ještě domnívá, či alespoň to tak formuluje, že

jeho láska je věc výslovně duchovní, že Laura muuka

zuje cestu „che al ciel conduce“ (vedoucí k nebesům),

tak jako Beatrice Dantovi. Ale básníka-milence užvzru

šuje a dojímá její vezdejší skutečnost: barva jejích vlasů,

linie jejího hrdla, úsměv, to, jak si osušuje oči závojem,

její příznačná chůze a gesta – a jeho citům souzvučně

odpovídá i krása přírody, ne povšechná a spekulativně


131

popisná, ale konkrétní, smyslová, s jedinečnýmikrajinnými a sezónními tvary, tóny, náladami. Pro naše cítění

ovšem ještě ani to není plně konkrétní a jedinečné, ale je

to už daleko reálnější než dřívější opěvání neskutečných

vzorů a idolů. A mrtvá Laura pak je ještě živější, ještě

méně bohyně a více žena.

Neklid smyslů a srdce u Petrarky zřetelně bojuje sracionálními představami a schématy; a v tomto zatím ještě rozporu mnohdy už nad reflexí vítězí přímé vyjádření skutečného citového prožitku. Ve skvělém artefaktu jeho veršů se prodírá k vyslovení lidské a přirozené. Stará škola stylizace i u něho ještě zchlazuje a brzdíbezprostřednost i prožitku i jeho lyrického vyjádření. Je tak jednou z příčin, proč Canzoniere má sice už předmětem jemná hnutí lidského srdce a je jejich dějinami, avšaknedospívá k jejich tragickým situacím a zůstává kolísavou, celkově chladnější elegickou poesií něžného citu oneříliš rozsáhlém rejstříku. Ale druhou příčinu je nutno spravedlivě přičíst Petrarcovi osobně jakožto básnickému i lidskému typu nevášnivých poloh. Moderní čtenář to bezpečně vycítí z rozsáhlejšího výboru, kde vedle čísel lyricky ryzích jsme pro jasnější a úplnější obraz museli uvést i sonety, v kterých je cit utlumován nebo i suchou cestou napodoben reflexí.

Základem Petrarcova básnického odkazu je sbírka, obsahující téměř na 400 drobných básní a vydávanázpravidla pod souhrnným názvem „Zpěvník“ (II Canzoniere) nebo prostě „Verše“ (Le Rime). Zahrnuje menší básnické formy, typické právě pro lyriku: sonety, kanzóny, sestiny, ballaty, madrigaly – vesměs formy přejaté z bohatého arsenálu poesie trovatorské, provensálské a sicilské. Až na málo výjimek je jejich jedinou tematikou milostný cit a rozjímání o něm.

Něco přes 300 básní v Canzoniere je napsáno formou sonetu, která učarovala již Dantovi a kterou Petrarca vybrousil do tvaru platného podnes. Mnoho a mnoho básníků všech národů touto harmonickou a okouzlující formou, stejně zpěvnou jako stručnou a přesnou,vyslovilo své nejhlubší prožitky i nejnáročnější myšlenky. Vzhledem k uznávané zákonodárnosti tétoPetrarcovyformy pokládáme za samozřejmý požadavek dodržovat ji přesně a bez obvyklých novodobých licencí. Náš výbor, zatím nejrozsáhlejší v české literatuře, přináší asi třetinu sonetů, soustředěných na milostný vztah k Lauře. Snaží se obsáhnout všechno charakteristické a větší nebomenší měrou životné z Petrarcovy lyriky. A navíc se snaží o komposici jakéhosi významového celku.

Vydavatelé Petrarcovy poesie řadí totiž básněobsažené v Canzoniere povšechně chronologicky (vlastněpodle chronologie více méně vykonstruované), bez zřetele k vnitřní komposici a skladebnému rytmu. Tento výbor se pokusil o řazení jiné. Stopuje vnitřní historii Petrarcovy lásky se zdvihy, poklesy, přílivy a odlivy, s tímdynamickým rozporem mezi citem a reflexí, mezi vzplanutím a jeho rozumovou kontrolou nebo transpozicí. Je tedy pořadí a číslování sonetů jiné, než jaké bývá obyčejem v italských vydáních. (V uspořádání obsahu je prozasvěcenější čtenáře pamatováno na možnost přesné kontroly.)

S tím souvisí i další stylizační zásah. Petrarcovybásně – podle dávného humanistického obyčeje – jsoupředznamenány jednovětými motty v záhlaví jednotlivých čísel. Tato motta však nejsou původní, Petrarcova, nýbrž byla stylizována různými vydavateli a začasté přejímána z vydání do vydání. Tak se po dlouhou dobuotiskovaly legendy Alfieriho; nyní jsou to nejčastěji mistrovsky stylizovaná motta Leopardiho. Poněvadž tedy nejde

133

o původní znění Petrarcovo, které by byloneodlučitel

nou a neměnnou součástí sonetů, není pro nás důvodu,

proč nepřestylizovat tato motta nově. Proto náš výbor

staví – ve shodě s kompozičním záměrem – do záhlaví

sonetů motta nová, která v souvislosti podávají jakýsi

plynulý román Petrarcovy lásky, ten elegický sled hnutí

jeho srdce i jejich rozjímavých odrazů. Slohově se ovšem

snaží přimknout k duchu a k výrazovému materiálu

sonetů samých. Snad tedy nebude tento malý zásahpo

važován za pouhou literární svévoli a bude přijat spíše

jako součást i projev překladatelova osobního vztahu

k Petrarcovu dílu i jako neosobní, obecný hold velkému

básníkovi a jeho Lauře, tak jako by byl přijat kterýkoli

doprovod jiný.

Václav Renč

V zápatí uvádíme motta k jednotlivým sonetům. Římské

číslice značí pořadová čísla I. a II. oddílu dnes běžných

italských vydání, např. vydání Leopardi-Camerini, Rime

di Francesco Petrarca, Sonzogno, Milano. Italský text

je originálním zněním prvého verše (podle pravopisu

Marsandova).

EDICE

verše

SVAZEK

(48) FRA NCESCO PETRA RCA STO SON ET Ů LAU Ř E

Z italského originálu Le Rime di Francesco Petrarca

vydaného v nakladatelství G. Silvestr, Milano 1926,

vybral, přeložil, vysvětlivkami a doslovem opatřil Václav Renč

Typografie Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1324. publikaci

Vydání druhé, ve Vyšehradu první. AA 2,38. Stran 136

Redigovala Blanka Koutská

Odpovědný redaktor Martin Žemla

Vytiskla Těšínská tiskárna, a.s.

Doporučená cena 168 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-522-5



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist