načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stíny před úsvitem - Teal Swan

Stíny před úsvitem
-11%
sleva

Elektronická kniha: Stíny před úsvitem
Autor:

S PŘEDMLUVOU HERCE JAROSLAVA DUŠKA Z nejhlubších temnot až ke světlu lásky k sobě… Přišli jsme na svět, abychom byli šťastní. Taky vám celý život říkali, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244 Kč 217
+
-
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 293
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Bohumila Kučerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9473-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka, jež byla týraná v dětství, nalezla sílu k útěku a vlastnímu přerodu. Předkládá tipy a triky k odpouštění, lásce a sebedůvěře. Text nabízí komplexní sadu 29 praktických "nástrojů" k sebepřijetí, ze kterých si každý může pro sebe vybrat ty pravé.

Popis nakladatele

S PŘEDMLUVOU HERCE JAROSLAVA DUŠKA

Z nejhlubších temnot až ke světlu lásky k sobě… Přišli jsme na svět, abychom byli šťastní.

Taky vám celý život říkali, že štěstí druhých je přednější než to vaše? Že se máte obětovat pro jiné, jinak budete sobci? Že musíte dělat, co po vás kdo žádá, jinak vás nikdo nebude mít rád? Nejspíš ano. A je to veliká lež. Určitě jste také slýchali, že sebeláska smrdí. Tak ani tohle není pravda.

Láska k sobě je klíčem ke štěstí.

Autorka vyrůstala v poklidné krajině uprostřed divoké přírody Utahu, ale přesto její dětství zdaleka pokojné nebylo. Za zbožnými fasádami obyvatel mormonského města se skrývala čirá hrůza. Teal, dívenka nadaná mimosmyslovými schopnostmi, v nich budila strach a nelibost. A už v útlém dětství upoutala pozornost člověka, který pod maskou úctyhodného občana ukrýval pravou tvář sadistického devianta. V jeho rukou vytrpěla nekonečných třináct let brutálního zneužívání. Když se jí konečně podařilo uprchnout, byla z ní zlomená, bezmocná bytost na pokraji sebevraždy, plná bolesti a nenávisti k sobě.

Jenže se nevzdala. Započala svou cestu z propasti zoufalství, z nejhlubší temnoty… až se nakonec, krůček po krůčku, vynořila na světle. Naučila se milovat nejen ostatní, ale i sebe. Naučila se odpouštět a zvítězila. Dnes učí jiné po celém světě, jak také oni mít rádi sami sebe.

Teal ve své knize bez příkras vypráví svůj šokující příběh, ale současně ukazuje cestu a vysvětluje metody, s jejichž pomocí se lze uzdravit i z nejhoršího utrpení. Nabízí komplexní sadu 29 praktických „nástrojů“, ze kterých si každý může pro sebe vybrat ty pravé.

Tealina slova vám budou rezonovat v duši ještě dlouho poté, co tuhle knihu dočtete a povedou vás na cestě ke štěstí a sebelásce – bez ohledu na to, kdo jste a čím jste si v životě museli projít.

(z nejhlubších temnot až ke světlu lásky k sobě)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Teal Swan - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Stíny před úsvitem" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

STÍNY PřED ÚSVITEM

Teal Swan

STÍNY PŘED ÚSVITEM


3

STÍNY PřED ÚSVITEM

Přeložila Bohumila Kučerová

Teal Swan

STÍNY

PŘED ÚSVITEM

Z nejhlubších temnot

až ke světlu lásky k sobě


4

TEAL SWAN

SHADOWS BEFORE DAWN

Copyright © 2015 by Teal Swan

Originally published in 2015 by Hay House Inc. USA

Translation © Bohumila Kučerová, 2016

Czech edition © Metafora, 2016

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-707-8 (pdf)


5

STÍNY PřED ÚSVITEM

Tato kniha je věnována té ženě,

kterou jsem byla ve věku jedenadvaceti let,

jejíž boj o lásku k sobě samé

nakonec zplodil tuto knihu.

Tato kniha je věnována také každé bytosti,

jež je připravená přestat toužit po jiném životě –

těm statečným jedincům, kteří jsou připravení

přetavit své utrpení v radost

a svoji nenávist v lásku.

A proto je tato kniha věnována právě vám.

Kéž poznáte tu první, poslední a jedinou lásku,

která kdy existovala a bude existovat...

lásku k sobě.


9

STÍNY PřED ÚSVITEM

NAŠE ŽEHLIČKA

MYSLÍ ZA VÁS!

Občas obdivuji slogany na velkých reklamních plochách.

Bývá to podnětná četba. Člověka rázem opouštímelan

cholie či beznaděj, neboť se ukazuje, že vše je v podstatě

vyřešeno. Stačí jen zakoupit odpovídající zboží nebo využít

vhodných služeb a mnohé problémy se rozplývají pod

náporem dobra. Kolik jen firem je připraveno pečovat

o naše blaho, zajistit nám život bez zbytečných starostí či

odehnat dotěrné neduhy.

NAŠE ŽEHLIČKA

MYSLÍ ZA VÁS!

Usměvavá hospodyně na obří fotografii vítězně třímá

inteligentní žehličku. Má vyhráno. Už se nemusí soužit

samostatným rozhodováním. Je konec nevzhlednýmpo

mačkaným myšlenkám!

Nešlo mi to z hlavy. Přemítal jsem, jak by tak mohl vypadat

svět řízený žehličkou. Vyžehlený svět. Před usnutím mě

zamrazilo. Napadlo mě, že v takovém světě žijeme.

Lidé by přece sami od sebe nedokázali rozvinout takpes

trou škálu utrpení, nedorozumění, sporů, konfliktů, týrání

a utrpení.


10

TEAL SWAN

Skuteční samostatně uvažující lidé by přece nemohli

jeden druhého neustále ovíjet hypnotickými pavučinami

vydírání, závislosti a manipulace ve jménu dobra.

Milující láskyplní lidé by prostě milovali. Sebe samé, svět,

všechny ostatní projevené formy lásky. Milovali by tak, jako

dýcháme. Přirozeně, plynule, bez ustání, bez námahy.

Nádech, výdech. Přijetí, odpuštění. To je rytmus lásky.

Ve světe, kde za nás myslí žehlička či nějaký vykutálený

žehlič, se mohou odvíjet téměř neuvěřitelně bolestné

příběhy. Jako ten, o němž píše Teal.

V tomto momentě jsem přerušil psaní a vyšel ven, před

chatu, do nádherného údolí požehnané řeky Sázavy.

V běžném počítání času je pátek 18. března 2016, za pět

minut budou tři hodiny odpoledne. Avšak ve skutečnosti

tu panuje hluboká přítomnost lásky. Řeka (kdesi v dálce

ze země vyvěrající tenký pramínek) se blyští odrazemhře

jivých slunečních paprsků (částic i vlnění), v jejichž světle

posvátně září stromy (bývalá semínka). Lehoučcí ptáčci

(patrně bývalí dinosauři) poletují ve větvích a pozpěvují své

pozemské písně kosmické. Viditelná těla stromů jsouutka

ná vzájemnou náklonností ohně a vody, země a vzduchu.

Méně viditelné energie víří éterem a propojují viditelná

těla. Vše vibruje polyfonií společných rytmů, sjednoceno

dechem lásky.

Žehlička za nás může myslet pouze tehdy, když topřipustí

me. Kdo všechno vlastně myslí za nás? Komu jsme topostup

ně dovolili a dovolovali? Kolika protichůdným plevelným

myšlenkám dovolujeme zanášet úrodné pole své mysli? Kdo

a co nás k tomu vede? A čím vším pak platíme za takovou

nepozornost? V jakém poli vědomí jsme si navykli existovat?

Co vlastně považujeme za skutečnost? Není to přežehlené?


11

STÍNY PřED ÚSVITEM

Pradávným snem mudrců je přeměna olova ve zlato,

tedy přeměna temnoty ve světlo. V hluboké skutečnosti

nejde ani o přeměnu, nýbrž o uvolnění potenciálu. Jedno

z druhého vyvěrá. Tak jako se zažehnou hvězdy, které se

pak zhroutí. Jako když ze země vyšlehnou plameny květů,

které se zase stanou zemí. Jako když nepotřebné odřezky

a zbytky hodíme na kompost, aby se mohly stát živnou

půdou pro květy a plody.

I ta největší bolest může být prokouknuta jako lest azmě

nit se v libost, stačí jen dovolit písmenům tančit.

Jakmile začneme myslet vědomě, spatříme všechny tyzra

něné části sebe sama, které touží myslet za nás. Uvidíme

jejich bolest, past, do které se samy lapily. Pochopíme

jejich touhu pomoci i po moci.

A propustíme je. Láskou, jemným dechem něžněpofou

káme a jako zázrakem rozfoukáme ony uzly nepozorností,

jimiž se navzájem tak ochotně spoutáváme.

Vtip je v tom, že tento akt je každodenní. Lze hoprová

dět pouze v přítomnosti. Nelze ho vykonat do zásoby ani

jednou provždy. Nelze ho vykonat za někoho, a přitom

je společný. Láska je dech, dar i akt, den i noc, přijetí

i odpuštění, nekonečné přítomné zrcadlení.

Teal Swan nabízí svůj příběh, svůj hlubinný ponor iroz

manité způsoby vynoření.

Odpoutejte se, prosím!

Jaroslav Dušek


13

STÍNY PřED ÚSVITEM

P ŘE D M LU VA

DEJME LÁSKU TĚM,

KDO TRPÍ NELÁSKOU

My všichni na jisté úrovni víme, že je důležité mít rád sám

sebe. Ale když lidé říkají, že prostě „stačí jen milovat sám

sebe“, je to jako kdybychom dítěti ve školce vykládali, že

má vyřešit fyzikální rovnici na úrovni vysoké školy. Stejně

jako to zmatené dítě ani my nevíme, kde začít. Nacházíme

se na místě, kde sami sebe nemilujeme, a to už dlouho.

Nemáme nejmenší představu, jak bychom mohli začít

a kam se vlastně z tohoto bodu máme ubírat.

Můžu vám prozradit, že co se týče vášnivé nenávisti

k sobě samé, smím se směle pokládat za odbornici. Moje

cesta k novému životu byla dlouhá a složitá. Až jsem došla

tak daleko, že jsem už samu sebe nemohla dál zraňovat

a musela jsem najít cestu k sebelásce... jinak bych svůj

život nezvládla, to mi bylo jasné.

A tak kniha, kterou držíte v ruce, obsahuje jak moji

trnitou cestu k sebelásce, tak techniky a metody, které mi

umožnily vnést do života obrat. V první části vyprávím svůj

strastiplný příběh a na svém příkladu ukazuju, že i tanej

zoufalejší osoba může i za těch nejstrašnějších okolností

najít cestu k sebelásce.

Ve druhé části se pak s vámi podělím o svůj soubor

nástrojů k vybudování sebelásky: 29 technik, kterým jsem

se naučila na své cestě a které vám – jak jsempřesvědče

ná – pomohou na té vaší. Každý, kdo se na tuhle výpravu

vydá, je vítán. Můžete postupovat drobnými krůčky, ale


14

TEAL SWAN

i rázovat dlouhými kroky, podle toho, jak si v dané chvíli

troufáte. Nastoupit tuto pouť můžete jen zvolna, nebo se

do ní vrhnout rovnou po hlavě. Nemáte co ztratit, zato

můžete získat – život naplněný láskou.


15

STÍNY PřED ÚSVITEM

ČÁST PRVNÍ

LÁSKA ZTRACENÁ

A NALEZENÁ


17

STÍNY PřED ÚSVITEM

1. K APITOL A

ZTRACENÉ

DĚTSTVÍ

Těžké začátky pro dítě

Pro svoji cestu od sebenenávisti k sebelásce jsem neměla

žádnou mapu, kterou bych se mohla řídit. Začínala jsem

v hlubinách emocionálního pekla. Pomýšlela jsem na

sebevraždu, protože jsem ve svém životě nenacházela ani

jiskřičku naděje. Na místo plné svobody, radosti a lásky,

na jakém se nacházím dnes, jsem se musela doplazit po

čtyřech.

Ale mohu vás ujistit o jednom: stálo to za to. Dnes se mi to

snadno říká, protože už stojím na druhé straně. Ale slibuji

vám, že když se budete krůček po krůčku ubírat směrem

k sebelásce, také se tam dostanete, i kdybyste se museli

potýkat s tou nejstrašnější bolestí, smutkem a zoufalstvím.

Nežádala bych vás, abyste se mnou absolvovali tuto

pouť, kdybych vám předtím neotevřela své srdce a ne

podělila se o svůj příběh. Jenom vás musím varovatpře

dem – tohle není vyprávění pro slabé žaludky.

Moji rodiče byli z pohledu společenských norem řádní,

liberálně smýšlející lidé, kteří celý život usilovali o vyššívzdě

lání, spravedlnost, rovnost a ochranu životního prostředí.

Vyrůstali v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého

století jako vzdělaní příslušníci hnutí hippies. Žádný z nich

si tehdy nebyl vědom toho, že příslušnost k tomuto hnutí

je nevyléčila z jejich emočních traumat. Jako mnozí další

jejich současníci se prostě seznámili, vzali a založili rodinu.


18

TEAL SWAN

Zatímco můj otec neměl vyhraněnou potřebu vlastních

dětí, matka cítila, že mateřství je jedním z jejích životních

poslání. Jejím snem byl dokonalý vztah s dětmi, které

bude jednou mít, a když zjistila, že čeká holčičku, měla

zcela jasnou představu o tom, jaká její dcera bude. Cítila,

že bude její přesnou kopií, radostné, šťastné dítě, které

bude mít stejné zájmy jako jeho matka a skvěle zapadne

do rodiny. A co bylo ze všeho nejdůležitější, tatodokona

lá dcera potvrdí její hodnotu jako člověka i jako matky.

Takové byly její sny.

Musel pro ni být řádný šok, když jsem začínala jevit rysy

své vlastní osobnosti, protože brzy bylo zjevné, že její sen

nenaplňuju ani v nejmenším. Nekryla jsem se s obrazem

ideálního dítěte, který si vytvořila ve své hlavě stejně jako

představu sebe samé v roli matky. Výsledkem bylo, že se

cítila zbavena pocitu osobní hodnoty, přesně tak, jak si

připadala v dětství.

Často nevěděla, co si má se mnou počít, a výsledkem

byla roztáčející se spirála, která se mi stala téměř osudnou.

Měla jsem matku, která si ke mně nedokázala vybudovat

vztah, a tak se uchylovala k výchovným metodámzalože

ným na podmíněné lásce, zvlášť když nevěděla kudy kam.

Můj otec nedával najevo vůbec žádné city. Přestože fyzická

podoba mého života se mohla jevit jako velmi malebná,

protože jsme měli hezký domov a bylo o mě dobřepečo

váno, po citové stránce jsem velice trpěla.

Dívka obdařená příliš mnoha „dary“

Moji rodiče tvrdili, že mě milují, ale zároveň často při

pouštěli, že nevědí jak mě milovat. Jak těžké pro ně bylo

vytvořit si ke mně nějaký vztah, dokládají dva rádoby

vtipné výroky, které jsem o sobě v dětství často slýchávala –

a oba pro mě byly hodně bolestné.

První opakovaný žert zněl, že jednoho dne pro mě


19

STÍNY PřED ÚSVITEM

přiletí vesmírná loď s mimozemšťany – tak cizí jsem svým

rodičům připadala! Druhé posměšné úsloví, které jsem

tak nesnášela, a přesto musela až příliš často poslouchat,

bylo: „Naše dítě dostali Beeswaxovi“. Tento pokus o vtip

pocházel ze situace kolem mého narození. V porodnici

v Novém Mexiku, kde jsem přišla na svět, byla většina

personálu hispánského původu čili mluvila španělsky.

Proto jim jméno mých rodičů (Bosworth) činilo značné

potíže, a to jak jeho zvuková, tak psaná podoba. Takže na

mé postýlce, ve které mě přivezli do poporodního pokoje,

se nacházela visačka se jménem „Beeswax“.

Naše vzájemné nepochopení ještě mnohonásobně

zvyšoval fakt, že jsem se narodila s četnýmimimosmyslo

vými schopnostmi. Nejlépe to snad vysvětlím tak, že naše

smyslové orgány jsou něco jako filtry. Filtrují podněty

z okolního prostředí, abychom vnímali pouze pevné

předměty a věci v našem světě obvyklé. Jako malé dítě

jsem však vnímala svět bez těchto filtrů. Když jsem byla

starší, došlo mi, že jsem trpěla poruchou zpracování

a integrace smyslových vjemů (sensory integration disorder),

a pochopila jsem, proč mi moje schopnosti způsobovaly

v raném dětství tolik potíží.

Je pro mě samozřejmě těžké vyložit, jak se můj způsob

vnímání světa liší od ostatních lidí, protože mám jenma

lou představu o tom, co vnímají a vidí oni. V tom spočívá

na jedné straně krása individuální perspektivy, alezáro

veň je pro ostatní lidi těžké plně pochopit, jak odlišné je

moje vnímání světa od toho, co většina lidí pokládá za

„normální“.

Uvedu příklad: Vy i já budeme nazývat určitou barvu

žlutá, ovšem ve skutečnosti vidíme zásadně rozdílné barvy.

Věci pokládané za pevné se mi vůbec nejeví jako pevné,

ale teprve na základní škole jsem si uvědomila, že ostatní

lidé nevidí tytéž věci jako já.

A teprve ve svých čtyřiadvaceti jsem se cílenými dotazy


20

TEAL SWAN

začala pokoušet dopídit se toho, co vlastně vnímám a jak

se to dramaticky liší od toho, co a jak vnímají lidé kolem

mě. Hloubka té odlišnosti pro mě byla zprvu šokující, ale

postupem času jsem ony rozdíly podrobila důkladnější

analýze. Pokusím se vám je stručně vysvětlit, protože můj

příběh vám bude dávat větší smysl, když pochopíte, co

jsem prožívala během dětství a dospívání a s čím se dosud

musím každý den potýkat.

Zažívat svět úplně jinak

V zásadě je to tak: všechno ve světě kolem nás vidím nikoli

jako pevné objekty, nýbrž jako „vibrace“. Jak (a v jaké

formě) se mi bude daná energie jevit, o tom rozhoduje

její amplituda a frekvence. Pro mě je všechno ve Vesmíru

tvořeno pohybující se energií – nazývám ji vibrací – a vše,

co vibruje, vysílá nebo přijímá informace. A právěvibra

ce určuje formu, kterou se bude energie manifestovat.

A jelikož fyzické objekty jsou pouze projevem energie,

jsou pevné objekty více či méně iluzí, kterou já nedokážu

tak úplně vnímat.

Od okamžiku svého narození jsem také viděla aury, což

jsou myšlenkové formy přenášející informace do fyzické

formy, se kterou jsou spojeny, například do lidského těla,

a z ní je zase vysílající. Já vidím auru kolem nějaké osoby

jako soubor tvarů, barev, textur, odstínů, zvuků a vzorců;

kromě toho vyzařuje také světlo. Tyto jevy zabarvovaly můj

svět v dětství a já si naivně myslela, že aury vidí každý.

Pak jsem přišla na to, že různorodé charakteristikyjed

notlivých aur mi mohou sdělit cenné informace o člověku

či věci, ke kterým náležejí. Někdy mi dokážou předat téměř

úplný obraz toho, kdo jste. Aura reaguje na myšlenku

a mění svůj charakter tak, aby byl v souladu s myšlenkou.

Aury jsou také velmi otevřené interakci, takže mohu použít

své energetické pole, abych měnila energetická poledru


21

STÍNY PřED ÚSVITEM

hých a uzdravovala je, podobně jako se to učí dělat třeba

léčitelé reiki. Dokážu energetická pole cítit rukama stejně

jako jiní lidé vnímají rukama například vodu.

Vidím také myšlenkové formy (což jsou myšlenky, které

v sobě mají dostatek energie, aby nabraly nějakoustruk

turu, tvar nebo vizuální podobu) a mohou se mimani

festovat v nestatické podobě. Tradičně se rozlišují tři typy

myšlenkových forem: první je energie, která nabývápo

doby toho, kdo ji myšlenkami vytváří. Druhou je energie

v podobě hmotného předmětu. A konečně třetí jeener

gie, která získává svou vlastní formu a vyjadřuje svévlast

nosti ve hmotě, již si kolem sebe přitáhne. To mi umožňuje

vidět entity, jež někteří lidé nazývají duchy, reagovat na ně

a komunikovat s nimi. Vnímám také průvodce a anděly

kolem sebe nebo kolem lidí, se kterými se setkávám. To

mi poskytlo schopnost působit jako „médium“ a předávat

zprávy od duchů jedincům na zemské úrovni.

Mám také mimořádně citlivý sluch, i když jsem si to jako

dítě neuvědomovala. Slyším pohyb tektonických desek

v zeměkouli. Jistě víte, jak přitažlivost Měsíce ovlivňuje

příliv a odliv. Lidé si ale neuvědomují, že měsíční gravitace

působí na všechno, nejen na vodu – přitahuje k sobě Zemi

a já ty zvuky slyším.

Asi to bude znít divně, ale úplněk je pro mě nesmírně

hlasitý. Nesnáším zvuk, jaký vydává vata (předpokládám,

že většina lidí ho vůbec neslyší). Slyším hlasy z vedlejších

místností, pro většinu lidí asi neslyšitelné. Mám sluch,

který je schopen zachytit nesmírně vysoké frekvence

myšlenkových forem, takže jsem také jasnoslyšná.

Jinými slovy: Myšlenkové formy nejen vidím, ale také

slyším. Moje smysly mají ještě další úrovně, takže vlastně

vidím zvuky a chutnám barvy. Umíte si asi představit, jak

matoucí muselo tohle množství vjemů pro mě jako dítě být

a co to znamenoalo pro moje rodiče, kteří neměli potuchy,

co vidím a cítím a o čem vlastně celou dobu mluvím.


22

TEAL SWAN

Negativní prostor neexistuje

Bylo pro mě pravým prozřením, když jsem plněpochopi

la, že nevidím negativní prostor, který většina lidí nazývá

„vzduch“. Mně se vše jeví jako energie, mezi níž žádný

prostor neexistuje. Každé energetické pole prosakuje do

dalšího energetického pole a vytváří tak obrovskouvzá

jemně provázanou bytost. A tudíž vnímám, jak všechno,

co existuje, působí na všechno ostatní, co existuje.

Metaforicky řečeno pak kamínek, který hodíme do této

energie tvořící všechno, co je, vyvolá vlny, jež zasáhnou

celé pole. Jediným důvodem, proč to lidé zřídka vědomě

vnímají, je, že naše lidské smysly – zrak, chuť nebo hmat –

v nás budí dojem, že předměty jsou pevné a konečné sjas

ně vyznačenými hranicemi mezi nimi a ostatními věcmi.

Takže například kůži pravděpodobně vnímáte jako

konečnou hranici těla, ale pro mě je kůže jen jistýmstup

něm hustoty v rámci energie, která tvoří určitou lidskou

bytost. Ve skutečnosti vidím otisky toho, co je pod kůží.

Když potkám nějakého člověka, vidím jeho kosti, orgány,

nervy, cévy a tak dále.

Jsem rovněž schopná spatřit energetické kanály v těle,

které někteří nazvali čakrami nebo meridiány. Vidím, kde

energie člověka řádně neplyne a jaké neduhy dotyčný má.

Často vidím i vibrace, které vedou k tomu, proč určitým

energetickým zablokováním či chorobou trpí.

Dále mohu spatřit celý běh života, což v podstatězna

mená, že vidím budoucnost. Budoucnost však není jistá.

To, co vidím, je výsledek přítomnosti – stav korespondující

se současným stavem, ve kterém se někdo nachází. Ten

se většinou nemění, protože naše myšlenkové vzorce jsou

zpravidla založeny na zvyku. Lze je však změnit. Svět kolem

nás je vytvářen našimi myšlenkami, takže pokud dokážeme

změnit svoje myšlení, změní se i celá naše fyzická realita

a naše budoucnost je pak vytvářena těmito novýmimyš

lenkovými vzorci. Vypadá to jako zázrak, ale je to pravda.


23

STÍNY PřED ÚSVITEM

Díky svým vrozeným schopnostem také často vidím

a emočně cítím naši kolektivní budoucnost, což ke mně

přichází formou prorockých vizí nebo snů. To mi způ

sobuje řadu nepříjemností, například ve dnech, kdy má

dojít k nějaké přírodní katastrofě, neštěstí způsobenému

lidmi nebo k válce, dostávám záchvaty.

Zmatek a konflikt v dětské duši

Tyto zvláštní schopnosti se mohou nazývat duchovními

„dary“, ale já je v dětství pokládala za prokletí a konvenční

medicína té doby mi přisoudila diagnózu duševní cho

roby. Věci, které jsem dokázala, byly pro mě fascinující

i frustrující současně, ale mým rodičům naháněly strach,

protože se s nikým, kdo by měl podobné schopnosti, nikdy

nesetkali, ani o nich tenkrát nic nevěděli.

Moje schopnosti lidi zneklidňovaly, ba dokonce děsily.

Říkala jsem jim například, jakou mají barvu, protože jsem

to vyčetla z jejich aury. Nebo jsem předala své učitelce

zprávu od jejího mrtvého otce. Snažila jsem se ostatním

pomáhat a často jsem cítila potřebu přiložit někomu ruce

na tělo a povědět mu, že je nemocen a jakou chorobou

trpí. Lidé se však ode mě s hrůzou odvraceli a já měla

pocit, že se mnou není něco v pořádku.

Byla jsem jen dítě, ale cítila jsem, že nepatřím ke svým

rodičům – vlastně že nepatřím nikam. Tento pocit osa

mělosti a izolace však nebyl ještě vůbec ničím v porovnání

s tím, co přišlo pak. Byla jsem malá holčička, která sete

prve snažila proniknout do složitých zákrutů života, když

jsem najednou byla konfrontována s dospělými situacemi,

které by neměl zažívat nikdo na tomto světě.


24

TEAL SWAN

2. K APITOL A

DIVOČINA, OSAMĚLOST,

NÁBOŽENSTVÍ

Stěhujeme se do drsných končin

Když jsem byla ještě malá, rodiče začali pracovat jakohlí

dači lesní rezervace v Utahu. Žili jsme v mrňavém srubu

o dvou místnostech bez elektřiny a vodovodu, s venkovní

latrínou, hluboko v divočině Skalistých hor. Dětství jsem

strávila tam, kde se líně střídalo světlo s tmou a vycházející

slunce každé ráno líbalo vrcholky hor, jako by se z těch

travnatých vršků pokoušelo nasát život.

Tady zvířata nežila v klecích a lidé nebyli nacpaní ve

skleněných a betonových zdech. Sousedé si byli vzácní

prostě proto, že jich bylo tak málo a žili tak daleko od sebe.

Ale pro mě a moji rodinu se Utah nikdy nestal idylickým

místem.

Když jsme se tu usadili, zjistili jsme, že nejen příroda, ale

i lidé tu jsou tvrdí a nelítostní. Zima obklopila trsy pelyňku

i lidskou kůži suchým chladem, který vše umrtvil a ztišil.

Viděla jsem, jak muži tvrdnou stejně jako mozoly na jejich

upracovaných dlaních, jak hrubnou a ztrácejí schopnost

soucítění. Nebylo divu, že se ženy konfrontované s tak

velkou drsností uvnitř hroutily. Viděla jsem, jak se snaží

alespoň předstírat půvab, i když by pro ně bývalo lepší,

kdyby se tu vůbec nenarodily do dívčího těla.

Nyní vím, že ty ženy a dívky lpěly na náboženství jako

na jediném prostředku, který jim pomáhal vyrovnat se

s nemilosrdnou krutostí tohoto života, protože dodávalo


25

STÍNY PřED ÚSVITEM

jeho zdánlivě neustávající tragédii alespoň pár kapek

smyslu a významu a udržovalo jej pod kontrolou. Už

v útlém věku jsem z vlastní zkušenosti odhalila, co ty ženy

už věděly: že žít v Utahu bez Boha znamená být sám a stát

se kořistí, protože zákony oné společnosti – úzkoprsé,ri

gidní a potlačující – byly stejně tvrdé jako zákony přírody.

Sněz, nebo budeš sám sněden.

Krása života v divočině

Byla jsem ale dítě a byl to náš nový domov. Tehdy jsem

ještě žila v blažené nevědomosti o tom, co má přijít. Když

mi byly necelé čtyři roky, narodil se můj bratr, nádherné

miminko se světlými vlásky a jasnýma modrýma očima.

Žádné mimosmyslové schopnosti neměl. Na rozdíl ode

mě byl šťastný, hravý, spokojený a ke všem radostněote

vřený. Na rozdíl ode mě potvrdil mé matce její hodnotu

coby člověka i coby matky.

Proto se domnívám, že jeho narození zarazilo mezi

moje rodiče a mě ještě hlubší klín. Nyní jsem měla ci

tově nepřístupného otce, matku, která mě nenáviděla,

a bratra, který do rodiny skvěle zapadl, takže jsem se cítila

ještě odstrčenější než předtím a nesmírně osamělá. Měla

jsem pocit, že se mnou není něco v pořádku a že jsem se

dostala do rodiny, do které vlastně nepatřím.

Spřádala jsem fantazie, že Beeswaxovi opravdu existují.

Představovala jsem si svého pravého otce jakozámožné

ho newyorského právníka, který všechny zahrnuje svou

péčí, a matku jako krásnou, vřelou, umělecky založenou

a exotickou operní zpěvačku. A v jejich snobském bytě

na Manhattanu, zahaleném do hedvábí, saténu a sametu,

bojují se svojí dcerou hippísačkou, která trvá na tom, že

bude nosit šněrovací bagančata a zaplétat si vlasy do copů,

a pořád mele něco o záchraně velryb. A tato dívka a já

jsme byly samozřejmě zaměněny u porodu! Snila jsem


26

TEAL SWAN

o tom, že jednoho dne se ozve zaklepání na dveře, někdo

tu záměnu vysvětlí a obě budeme vráceny do rodiny, do

které doopravdy patříme.

Nemusím asi dodávat, že se to nikdy nestalo. Myslím, že

za jiných podmínek by dětství strávené ve srubu uprostřed

divoké přírody mohlo být nádherné. Upřímně řečeno

jsem to místo milovala. Být daleko od bzučení elektřiny

ve stěnách a všech rozptýlení, která poskytuje moderní

technika, to je nabídka života v prostotě a ničímneruše

ném klidu a pokoji.

Našla jsem si způsoby, jak si své okolí oblíbit i navzdory

jeho odloučenosti. Všude kolem nás byla příroda. Užívali

jsme si nejrůznějších zábav, od společně strávených chvil

u jídla až po pěstování různých zálib, hry a zvířata, která

jsme chovali. Na začátku, než jsem začala chodit do školy,

byl můj život bohatý a smysluplný. Vychovávat nás tímto

způsobem vůbec nebyl od rodičů špatný nápad, až na

jednu věc: když se přestěhovali do Utahu, nepomysleli

na všeprostupující náboženskou atmosféru tohoto státu.

Mezi náboženskými fanatiky

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, nazývaná

také mormonská nebo též LDS podle anglického názvu

The Church of Jesus Christ of Latter-Day Saints, učinila

z Utahu jeden z nábožensky nejjednotnějších států USA.

Není to žádné náboženství vyhrazené jen pro neděli.

Spíš tu jde o kulturu, která proniká každou vteřinouži

vota členů tohoto církevního společenství. A pokud se

na této doktríně shodnou všichni a nikdo neklade žádné

otázky, je to kultura stmelující rodinu i komunitu.

Avšak komunita, do které jsme se přistěhovali, si brzy

začala všímat, že mou rodinu nebo mě nevídají naboho

službách. Netrvalo dlouho a po městě se roznesly zvěsti

o mých mimosmyslových schopnostech. Vzhledem kto


27

STÍNY PřED ÚSVITEM

mu, že jsem se narodila liberálním příslušníků hnutíhip

pies, nechovala jsem se jako typická holčička z mormonské

komunity. Zkrátka a dobře mě tu přijímali velmi rozpačitě.

Když nezafungovaly agresivní pokusy obrátit mérodi

če na víru, většina lidí ve městě dala okázale najevo, že

s námi nechce nic mít. Projevovalo se to tak, že většina dětí

si se mnou nesměla hrát a že jsem měla zakázaný vstup

do jejich domovů. Často jsem si po vyučování hrála sama

na parkovišti, kde se mi dostávalo poučení o důsledcích

bezbožného chování mých rodičů. Bylo mi řečeno, že

moje rodina vede hříšný život a nemá naději na spásu.

Kdyby zůstalo jen u toho, ještě by to nebylo tak zlé, ale

byl tu další zádrhel. Církev Ježíše Krista Svatých posledních

dnů tvrdí, že je „jedinou pravou církví“, věří, že skutečné

slovo Boží a kněžství jsou předávány pouze skrze jejíhoza

kladatele Josepha Smithe a že všechna ostatní náboženství

jsou dílem falešných proroků. Mormoni uznávají aprakti

kují spontánní uzdravení a kontakt s věcmi „za závojem“.

Avšak jakékoli mimosmyslové schopnosti se pokládají za

dar spojený s kněžstvím, které udělil Bůh Josephu Smithovi

a Joseph Smith výhradně pokřtěným věřícím.

A tady je ten háček: kněžství udělil Bůh JosephuSmi

thovi a přes něho jen mužům. Takže když se v létě 1988

rozkřiklo, že ve městě je holka, která prokazuje tytoschop

nosti, nebyly pokládány za dar od Boha. Viděli v tom dar

od ďábla.

Můžu říci, že mormoni, co se týče outsiderů, obecně

vyznávají filozofii nastavení druhé tváře. Avšak jako většina

náboženství má i tahle církev své frakce. NapříkladFunda

mentalistická LDS je tou frakcí, která sehrála hlavní roli

v řadě skandálů rozvířených v médiích, v nichž šlo hlavně

o praktikování polygamie a související pedofilní praktiky.

Pak také existuje nepříliš známá frakce zvaná Krvavá

smlouva (Blood Covenant). Členové této sekty věří, že Bůh

jim uložil poslání zbavit Zemi zla. Věří v původní učení


28

TEAL SWAN

LDS o odčinění hříchů krví, což podle nich znamená, že

za hříchy je nutno skutečně zaplatit lidskou krví. Tato dvě

přesvědčení vedla tuhle skupinu k rozhodnutí infiltrovat

místní satanské sabaty se záměrem rozložit je a konat

opačné rituály. Dalším důsledkem je provozovánísadistic

kých a masochistických rituálů na základě přesvědčení, že

v utrpení najdou členové této sekty světlo Krista a prolitím

krve se očistí od hříchů.

Temná cesta mé duše začíná

V roce 1989 jsem byla pozvána na návštěvu ke spolužačce.

Její otec byl členem satanistické skupiny v té oblasti. Tam

si mě všiml Doc. Tehdy mu bylo kolem padesáti. Moje

matka netušila, že je členem sekty Krvavá smlouva a že se

infiltroval mezi satanisty.

Až o mnoho let později, když jsem už sama byla dospělá,

jsem si uvědomila, že Doc byl sociopat s mnohočetnou

poruchou osobnosti, ovšem jedinou z jeho podosobností,

kterou směla vidět místní komunita, byl nadprůměrně

inteligentní, charismatický a úspěšný dobrodinec. Ale tato

porucha ho nutila vést dvojí život. Jednou jeho stránkou

byla tvář sympatického bystrého pána, který se zabývá

zdravím a studiem lidské mysli, druhá tvář patřilasadis

tickému psychopatovi, který svůj volný čas trávil účastí na

kultovních rituálech.

Nevím, zda se s ním moji rodiče oficiálně seznámili

ještě před tímto setkáním, ale velmi rychle se mu podařilo

se mě zcela zmocnit. Jednoho dne, když jsem jela sama

domů na svém růžovém kole, mě sledoval ve svém pickupu

a pak mě přímo v mormonském kostele znásilnil. Posadil

mě zpátky na kolo, ale krvácela jsem a byla jsem v šoku

a celá bolavá, takže jsem nemohla hned jet.

Odtáhla jsem kolo stranou cesty a odběhla do pole.

Tam jsem proseděla celou věčnost a snažila se nějakvzpa


29

STÍNY PřED ÚSVITEM

matovat z toho, že se moje realita právě roztříštila na tisíc

kusů. Usoudila jsem, že to, co se stalo, byl trest za to, že

jsem jezdila na kole po parkovišti u kostela. Až do té chvíle

jsem byla přesvědčena, že moji rodiče jsou něco jako Santa

Claus a že kdyby mi hrozilo nebezpečí, odněkud se vynoří

a zachrání mě. Ale toho dne jsem si uvědomila, že tatínek

s maminkou mě nemohou ochránit přede vším a že jsem

v tom nebezpečném a krutém světě úplně sama. Toho dne

skončilo moje dětství a začala nějaká pokroucená verze

dospělosti. Bylo mi pouhých šest let.

Od toho okamžiku začal Doc spřádat plány, jak se ke

mně zase dostat. Nebylo mi stále ještě víc než šest, když

se mu podařilo znovu si mě odchytit a opět mi převrátit

život vzhůru nohama. Chytil mě pod krkem, přirazil mě

ke zdi stáje a oznámil mi, že je můj skutečný otec. Vy

kládal mi, že jsem démon, který nahradil skutečné dítě

mých rodičů, a hrozil mi, že jestli někdo přijde na to, co

jsem udělala, odeberou mě rodičům a od toho osudu mě

nemůže uchránit nikdo jiný než on.

Také mě upozornil, že kdybych někomu prozradila,

kdo doopravdy jsem nebo co mi právě sdělil, celá moje

rodina by byla povražděna. Už v tom raném věku jsem

byla tiché, silné a zodpovědné dítě, a tudíž jsem usou

dila, že to všechno je moje vina a že jsem musela udělat

něco nesmírně špatného, čím jsem si takové zacházení

zasloužila. Doma jsem se tedy o ničem nezmínila, protože

jsem neměla důvod Docovi nevěřit. Mučila mě představa,

že kdybych někomu něco prozradila, mstil by se na mé

rodině, jak vyhrožoval.

Učitel, nebo mučitel?

Ještě téhož týdne přišla do naší třídy zástupkyně ředitele.

Sdělila mi, že dostala zprávu od mých rodičů. Prý si pro

mě za chvíli přijedou. Zeptala se, jestli mě má někdo


30

TEAL SWAN

doprovodit na parkoviště. Odpověděla jsem, že ne, vzala

si svůj batoh a vydala se ven. Tam na mě ovšem nečekali

rodiče v našem autě. Byl tam Doc ve své dodávce!

To byl začátek mého třináctiletého rituálního, psy

chického, emočního, fyzického a sexuálního zneužívání.

Z dnešního pohledu vidím, že vše probíhalo pod Doco

vou pečlivou režií. Už si ke mně systematicky vybudoval

přístup, když mě předtím brutálně napadl, aniž se o tom

moji rodiče dozvěděli. Takže nyní mu jen stačilo využít již

existující citové propasti mezi mými rodiči a mnou.Pedo

filně orientovaní sociopati umějí mistrně využívat každé

příležitosti, jak se zmocnit dětí, které jejich okolí odmítá.

Právě tato nepříznivá emoční dynamika mezi mou

rodinou a mnou otevřela Docovi dveře a umožnila mu

vplížit se do mého života. Navázal přátelský kontakt

s mou matkou, což pro něj nebylo těžké, protože už se

s ní předtím letmo seznámil. Podařilo se mu přesvědčit

mé rodiče, že ví všechno o mimosmyslových schopnostech,

které projevuji, a že pro mě bude ideálním vychovatelem.

Tím si ke mně získal neomezený přístup.

Jeho chorobný záměr mu vyšel. Brzy jsem se na něm

a na jeho uznání stala naprosto závislou. Říká se tomu

Stockholmský syndrom a já opravdu věřila, že je mým

skutečným otcem. Věřila jsem všemu, co mi napovídal.

Rodiče cítili, že naléhavě potřebuji pomoc – a hle, tu se

objevil inteligentní muž, který jim nabízel svoji podporu,

odborník na tyto záležitosti, a dával najevo zanícenou

snahu mi pomoct. Tím si zcela získal jejich důvěru.

V následujících letech rodiče věděli, že nemám žádné

kamarády a že jsem velmi nešťastná, a to je trápilo a dělalo

jim to starosti. Chápali, že je se mnou něco v nepořádku,

ale netušili, kde je příčina mých problémů, nebo co by pro

mě mohli udělat. Viděli celou řadu varovných znamení,

ale špatně si je vyložili. Během let strávených s Docem

jsem vykazovala mnoho výmluvných symptomů.


31

STÍNY PřED ÚSVITEM

Způsobovala jsem si zranění nožem, takže když jsem

pak přišla domů se zraněními, která mi způsobil Doc nebo

jiný člen kultu, vysvětlili si to jako další projevsebepoško

zování nebo nějaké nehody při jízdě na koni. Když jsem

působila jako ve změněném stavu vědomí, protože mi Doc

podal drogy, nebo jsem byla duchem nepřítomná kvůli

svým mimosmyslových schopnostem, dali tomu nálepku

schizoafektivní porucha.

Příznaky separační úzkosti, které jsem vykazovala dávno

po příslušné vývojové fázi a jež mě vedly k tomu, že jsem

se stranila společnosti, takže jsem neměla vůbec žádné

přátele, označili za plachost. Mé křečkování zásob jídla

v pokoji odbyli rodiče jako moji osobní úchylku. Když jsem

si nehrála jako ostatní děti, ale nutkavě se zaměřovala na

dokonalé splnění úkolů, které jsem dostávala, obvykle

sportovních, nazývali mě talentovanou perfekcionistkou.

Když jsem psala ponuré básně prozrazující můj citově

narušený stav, usoudili, že jsem přecitlivělá a ovlivněná

nějakým zneužívaným spolužákem. Mé vracející se bak

teriální infekce a infekce močového traktu připisovali

oslabené imunitě a hormonální nerovnováze.

Ve třinácti letech mě vyšetřovala matčina přítelkyně,

zdravotní sestra, a zjistila, že mám protrženou panenskou

blánu. Když se zeptala mé matky, zda jsem sexuálněak

tivní, a bylo jí řečeno, že nikoli, vysvětlila to jako možný

následek toho, že řadu let jezdím na koni.

Jak mohlo tak strašlivé zneužívání zůstat nepovšimnuto?

Všechny symptomy způsobené zneužíváním, které jsem

vykazovala jako dítě a dospívající, byly připisovány buď

jiným důvodům, jak jsem už vylíčila, nebo mémuúdajné

mu psychickému narušení. Rodiče se domnívali, že trpím

nějakou duševní chorobou, kterou žádný psycholog ani

psychiatr nedokáže diagnostikovat. Ne snad že by se o to


32

TEAL SWAN

všichni ti odborníci nesnažili, jenže se nemohli shodnout

na jednoznačné diagnóze, protože moje příznakynezapa

daly do žádné přihrádky jedné jediné poruchy.

Sexuální zneužívání bylo v jejich diagnózách několikrát

zmíněno jako možná příčina, ale když psychologovézjis

tili, že ani jeden z mých rodičů nemůže být pachatelem,

byli nuceni najít jiné možné vysvětlení. Možnost, že by

mě mohl zneužívat někdo, komu rodiče důvěřují, zůstala

prostě mimo jakoukoli úvahu. Nevím, jestli tenkrát vůbec

někoho napadla. Něco takového jim připadalo stejně

přitažené za vlasy jako únos mimozemšťany.

Po celou tu dobu jsem měla příliš velký strach, než

abych se někomu svěřila s tím, co mi Doc dělá, a že jsem

zcela v jeho moci. Čím jsem byla nemocnější a nešťast

nější, tím častěji přispěchal na pomoc a nabízel, abych

s ním trávila víc času, protože ví, jak mi pomoci. Zpohle

du rodičů to vypadalo tak, že jak oni, tak všichni dospělí

v mém okolí včetně Doca se upřímně snaží společně přijít

na to, co se mnou je a jak to napravit.

A protože byli rodiče tak zoufalí, rádi mi dovolovali,

abych trávila víc a víc času v Docově společnosti. Byl pro

ně navíc někým, kdo mi mohl ukázat, jak mám zacházet

se svým neobvyklým mozkem. A co se Doca týče, myslím,

že právě možnost dělat si se mnou, co se mu zlíbí, přímo

mým rodičům před nosem, mu přinášela další dodatečné

vzrušení. Aby si hladinu vzrušení, které jsem muposkyto

vala jako hračka v jeho rukou, udržel na stejné výši, musel

neustále zvyšovat míru klamu a rizika. Totéž se týkalo

i míry násilí, takže mě vystavoval stále nebezpečnějším

a hrůznějším situacím.

Abych vás ušetřila podrobného popisu, shrnu jen velmi

stručně, co se mi od šesti do devatenácti let dělo. Byla

jsem fyzicky týrána a sexuálně zneužívána při kultovních

obřadech, opakovaně znásilňována, trápena hladověním

a byla jsem přinucena ke třem potratům (zákrok provedl


33

STÍNY PřED ÚSVITEM

osobně Doc, který byl rovněž otcem dětí). Fotografo

vali mě a mé sadomasochistické pornografické snímky

prodávali mužům, aby se při nich mohli na záchodcích

benzinových pump ukájet. Byla jsem vězněna ve sklepě

nebo v díře v zemi na Docově zahradě. Byla jsem rovněž

vystavena programování mozku prostřednictvímelektro

šoků. Prodělala jsem mučení, při němž jsem musela strávit

noc svázaná v lávových jeskyních v jižním Idahu.

Během celé doby mě Doc systematicky udržovalomá

menou anestetiky, ke kterým měl neomezený přístup,

protože byl veterinář. Na různých divokých místech Idaha

a Utahu na mě při terénních „hrách“ pořádal „hon“,

a když jsem byla polapena, skončilo to zlomeným žebrem

nebo znásilněním. Také jsem sloužila jako návnada pro

jiné děti, které skončily zraněné nebo někdy taky mrtvé.

Chyba, která mi umožnila uniknout

V devatenácti letech ze mě byla fyzická troska. Tělo jsem

měla samou jizvu a většinu času jsem byla disociovaná,

odpojená od vlastních emocí, myšlenek i osobnosti.Poku

sila jsem se o sebevraždu a neustále jsem na ni pomýšlela.

Třináct let jsem věřila, že moji rodiče ve skutečnosti nejsou

mými rodiči a že můj život s nimi je jen naoko. Žila jsem

s pocitem viny, že jsem ukradla život jejich pravéhodítě

te. Věřila jsem, že jsem zlá. Věřila jsem, že když někomu

z rodiny prozradím pravdu o svém „skutečném životě“

s Docem, všichni budou brutálně zavražděni.

Po vyčerpávajících pokusech zjistit, co to se mnou je

a jak by mi mohli pomoci, byli moji rodiče tak zmatení

a bezmocní, že veškerou další snahu prostě vzdali.

Ale když mi bylo devatenáct let, udělal Doc chybu. Byla

to první chyba, které se během těch třinácti let dopustil.

Spletl se při dávkování anestetika, které mi podal.Zamýš

lel mě omámit natolik, aby mě přesvědčil, že jsem udělala


34

TEAL SWAN

něco, co jsem ve skutečnosti neudělala. Ale jelikož mi dal

nižší dávku, než bylo třeba, moje paměť fungovala natolik,

abych věděla, že jsem se toho, co tvrdil, nedopustila.

Nakonec se mi hlava projasnila natolik, že jsem dokázala

dojít k úvaze: Jestli Doc lže ohledně téhle věci, co dalšího z toho,

co mi napovídal, je lež? Nepřišla jsem na žádný jiný důvod,

proč mě chce přesvědčit, že jsem spáchala něco, co jsem

ve skutečnosti neudělala, než že mi chce nahnat strach

a učinit mě bezmocnou a naprosto závislou na jehooso

bě. Toto jsem si v souvislosti s jeho chybným dávkováním

uvědomila a nakonec se mi naskytla možnost utéct – a já

se jí chopila.

Utekla jsem ještě ten večer a získala azyl u mladíka,

se kterým jsem se předtím setkala pouze dvakrát. Jme

noval se Blake a já se s ním seznámila díky matce, která

se snažila rozšířit moje de facto neexistující společenské

styky. Zkontaktovala se s rodinou, jejíž syn trpěl bipolární

poruchou. To ale nebyl Blake, to byl jiný chlapec. Matka

se domnívala, že když mi najde někoho mého věku, kdo

je „také“ duševně nemocný, mohla bych se s ním sblížit

a cítit se méně osamělá.

S tímhle svým novým známým jsem se tedy vydala na

večírek, a když jsem otevřela dveře domu, kde se konal,

pozdravil mě štíhlý mladík, který vzápětí přeskočil zábradlí

a zmizel v křoví. To je ale idiot, pomyslela jsem si.

Když se však vrátil dovnitř a pohlédli jsme na sebe,

připadalo mi, jako bych jej znala už dávno, a byl mi tak

milý, že jsme se ten večer od sebe už nehnuli. Večer jsme

s ostatními zakončili koupáním bez plavek v blízkém

jezeře a já měla silný pocit přátelství. Rozpoznala jsem

v něm tolik čistoty a nevinnosti, že jsem si dovolila mu

plně důvěřovat.

Takže té noci, kdy jsem unikla Docovi, mě nenapadlo

žádné jiné místo, kde bych před ním byla v bezpečí, než

dům, ve kterém bydlel Blake. Byla jsem u něj pouzejed


35

STÍNY PřED ÚSVITEM

nou, když mi chtěl ukázat svoji sbírku míčků hakisaků. Tu

noc ale ani on, ani jeho dva spolubydlící nebyli doma. To

mi však nezabránilo proniknout dovnitř oknem, a jelikož

jsem se nacházela ve stavu nesmírného rozrušení, pořezala

jsem se na pažích.

Když se Blake vrátil, ke svému zděšení mě našel ve vaně

plné krvavé vody. Omyl mě, ovázal mi rány a nabídl mi,

abych u něho zůstala. Což jsem udělala. Původně jsem

neměla v plánu utéci Docovi navždy, vůbec mě nenapadlo,

že by to bylo možné. Ale zůstala jsem u Blakea den, pak

dva, potom týden, až z toho byl měsíc, a to už jsem se

nechtěla vrátit. Dál jsem se u něj ukrývala.

Občas jsem volala rodičům a pověděla jim, u koho jsem,

ale ne kde. Blake zprvu nevěděl, proč jsem tak očividně

nervózní a utrápená, ale milosrdně se mě na nic neptal.

Staral se o mě tak oddaně, že jsem se začala cítit lépe

a postupně se dostávala ven ze svého emočního pekla.


36

TEAL SWAN

3. K APITOL A

MOJE TRNITÁ CESTA

K SEBELÁSCE

Sama sobě žalářnicí

Když jsem nakonec Blakeovi vypověděla celý svůj pří

běh a vylíčila mu, co se mnou Doc prováděl, jeho péče

o mě a snaha o moje uzdravení ještě vzrostly. V úkrytu

u Blakea jsem se cítila v bezpečí, protože jsem věděla, že

ani Doc, ani žádný jiný člen kultu po mně nebude hned

pátrat, neboť by tím narušil pravidla vytváření vazby ana

programování, které mi léta vštěpovali. Kdyby mě začali

hledat, bylo by to známkou slabosti a přiznáním, že jsem

kontrolu nad situací převzala já. Spoléhali na to, že moje

naprogramování mě přinutí vrátit se dobrovolně jako

zaběhnutý pes. Ale já se nevrátila. Naopak jsem pomalu

podnikala kroky, abych získala zpět svůj život. Našla jsem

si lidi a aktivity, které mi poprvé v životě pomáhaly rozvíjet

sebeúctu, ale nebyl to snadný ani přímočarý proces.

Co se týče Doca, pár let po mém útěku se ocitl u soudu.

Avšak podobně jako v mnoha dalších případechzneužívá

ní uplynulo mezi mým útěkem a soudním projednáváním

příliš mnoho času, takže zůstalo jen málo fyzickýchdůka

zů. Soudce tedy žalobu zamítl kvůli nedostatku důkazů

a svědků a případ šel k ledu. Aby se mohl znovu otevřít,

bylo by třeba, aby se objevily další důkazy nebo svědectví.

Můžete si říkat, že tady můj příběh šťastně končí, ale

na základě osobní zkušenosti vám mohu prozradit, že

cesta k uzdravení zahrnuje daleko víc než jen fyzický únik


37

STÍNY PřED ÚSVITEM

z hrozné situace. Dostala jsem se sice z moci svého tyrana,

ale byla ze mě troska. Neměla jsem žádný osobní život, jen

potrhané zbytky toho, čím by můj život mohl být. Byla jsem

mladá žena, která si nevěděla rady s tím, jak se pohybovat

ve společnosti. Chyběly mi základní strategie, trpěla jsem

posttraumatickou stresovou poruchou a všechno na sobě

jsem nenáviděla.

Můj tyran mi ani po útěku ze života vlastně nezmizel.

Zařídil si úřadovnu v mé hlavě, usídlil se tam a jápokra

čovala v jeho vzorcích, které mi vštípil, a ubližovala sama

sobě. I nadále jsem stále myslela na sebevraždu a dál jsem

si působila řezné rány. Téměř každý krok, který jsemten

krát učinila, byl zaměřen proti mně samé, protože jsem

se nenáviděla. Byla jsem přesvědčena, že když si přestanu

ubližovat, to zlé ve mně zvítězí nad tím dobrým a stanu

se stejně strašnou osobou jako trýznitelé v mém dětství.

Jediným způsobem, jak se od nich odlišit, pro mě bylo

sebetrestání.

Blake byl klíčovou postavou mého procesu uzdravování

a později se stal mou pravou rukou v profesi, kterou jsem

si zvolila. Dnes pracujeme společně a pomáhámepodpo

rovat pozitivní změny ve světě prostřednictvím společnosti

a neziskové organizace, kterou jsme spolu založili. Musela

jsem však ujít dlouhou cestu a vstup do mého nového

života nebyl vůbec snadný. Musela jsem přijít na to, jak

milovat samu sebe, a tato kniha obsahuje soubor technik

a metod, které mi umožnily nabrat v životě úplně nový

směr.

Terapie – začínám znovu budovat svůj život

Do terapie mě v mých jedenadvaceti letech dotlačil muž,

se kterým jsem tenkrát chodila a kterého už unavily pokusy

o udržení stabilního vztahu. Následky mého zneužívání

v dětství to značně ztěžovaly. Pohlédl mi do tváře apro


38

TEAL SWAN

hlásil: „Tohle není normální. Musíš pochopit, že to, čím

sis prošla, není normální. Nezůstanu s tebou, pokud se

neobrátíš o pomoc k nějakému profesionálovi.“

Odvedl mě do krizového centra pro oběti znásilnění

a ženě v recepci oznámil: „Potřebuje terapii.“ Zavolaliře

ditelku a ta se mě zeptala, proč si můj přítel myslí, že bych

měla absolvovat terapii. Začala jsem jí vyprávět, co jsem jako

dítě prodělala. Pamatuju si, jak jí začaly tuhnout rysy vobli

čeji a jak se ošívala, a to jsem jí sdělila jen pár podrobností

z toho, co se v dětství se mnou dělo.

Ujistila mě, že terapii opravdu potřebuju, ale takédo

plnila, že to, o čem jsem mluvila, je daleko za hranicíob

vyklých problémů, které v centru řeší. Znala však lékařku,

která se na ritualizované zneužívání v dětství specializuje.

Slíbila mi, že jí zavolá a zeptá se, zda by byla ochotná se

mě ujmout.

Ještě ten týden jsem dotyčnou specialistku navštívila.

Chovala se ke mně velmi vřele a srdečně, naprosto jinak

než psychologové, se kterými jsem se setkala do té doby.

Její srdečnost ve spojení s obrovskými vědomostmiohled

ně léčby traumat dokázala zbořit všechny mé ochranné

zdi, a tak jsem s její pomocí začala znovu budovat svůj

život.

Terapie mě přivedla až do bodu, kdy jsem dokázala

připustit, že jsem si to týrání, které jsem zažila jako dítě,

opravdu nezasloužila a že si za ně nemůžu sama. Když

mi bylo čtyřiadvacet, uvědomila jsem si, že terapie mě

dovedla tak daleko, jak bylo v jejích možnostech. Někde

hluboko v sobě jsem však tušila, že za všemi těmi pocity

oběti, lítostí a snahou vypořádat se s posttraumatickou

stresovou poruchou musí být ještě něco dalšího.

Jakkoli se to z vašeho pohledu může zdát strašné, mou

záchrannou strategií se stala sebevražda. Přežívala jsem

ze dne na den jen díky tomu, že jsem si připomínala, že

se vždycky můžu zabít. Zjistila jsem, že mi to umožňuje


39

STÍNY PřED ÚSVITEM

soustředit se na to, co mohu pro to, abych se cítila lépe,

udělat dnes. Stále jsem hledala jak se cítit lépe, a to, že se

cítím dobře, jsem povýšila na nejdůležitější věc ve svém

životě.

A tak jsem se věnovala zimním sportům,experimento

vala s vařením, hledala místa k životu, kde bych se cítila

bezpečně, a začala jsem meditovat. Pomalu jsem zjišťovala,

že moje mantra se od „Zabít se vždycky můžu až zítra, takže

co podniknu dnes?“ mění na „Zabít se vždycky můžu až

příští týden, takže co budu podnikat tento týden?“. Až

z toho nakonec bylo „Zabít se vždycky můžu až příští rok,

takže co podniknu letos?“.

Až jsem jednou zjistila, že už se zabít nechci. Občas jsem

se sice ještě potýkala se sebevražednými myšlenkami, ale

už byly jen přechodnými, nikoli trvalými průvodci mého

života.

Poté, co jsem unikla svým trýznitelům, už jsem se svými

mimosmyslovými schopnostmi nechtěla mít nic společ

ného. Abych jim unikla, vrhla jsem se na závodní zimní

sporty. Snažila jsem se co nejvíc uzemnit. Občas jsem sice

své schopnosti užívala, abych pomohla někomu, kdo se

nacházel v zoufalém stavu, ale sama za sebe jsem právě

svým zvláštnostem kladla vinu za vše, co jsem muselapro

žít. To, že se jich nemohu zbavit, mě mučilo. Stále jsem

žila v ohromném strachu ze světa.

Hledám lásku z nesprávných důvodů

Když mi bylo dvaadvacet, provdala jsem se za muže,které

ho jsem nemilovala, protože jsem se chtěla cítitopečováva

ná a v bezpečí. Manželství se rozpadlo a po šesti měsících

bylo zrušeno. Ještě téhož roku jsem se vdala znovu, opět

kvůli pocitu bezpečí. Neuvědomovala jsem si, že veskuteč

nosti používám muže jako prostředek útěku před sebou

samou. Chtěla jsem být v bezpečí nejen před světem, ale


40

TEAL SWAN

také před sebou. V mém nitru panovala atmosféra tak

pronikavé sebenenávisti, že jsem si nedokázala důvěřovat.

V pětadvaceti se mi narodil syn. Poté, co jsem prodělala

tři potraty a musela podstoupit léčbu neplodnosti, jsem

zoufale toužila zakusit kouzlo mateřství. Zažívala jsem však

pravý opak toho, co jsem si vysnila. Jak těhotenství, tak

porod pro mě byly nanejvýš traumatizující záležitosti.

Když jsme zjistili, že čekám chlapečka, představova

la jsem si, jak se mi narodí čilý klučina, který se bude

s nadšením vrhat do všech sportů a nebude nikdy zakoušet

bolest, jakou jsem poznala já. Láska, kterou jsem cítila

ke svému dítěti, se nedala srovnat se žádným jiným citem,

který jsem kdy v životě poznala. K mému úděsu však

novorozené dítě mělo jasnou auru vyzařující křišťálově

čiré světlo. Tyto aury, nazývané podle své barvy křišťálové,

mají pouze lidé s vrozenými mimosmyslovýmischopnost

mi.

Vesmír mi jako obvykle dal přesně takové dítě, jaké

jsem potřebovala. Plakala jsem téměř hodinu, protože

jsem se tolik bála, že kvůli svým schopnostem bude trpět

stejně, jako jsem trpěla já. A pak mi svitlo, že pokud jej

mám naučit, jak své vrozené schopnosti přijmout, musím

nejprve já přijmout ty svoje.

Veverka a její žalud

Psal se rok 2009. Můj šestiměsíční syn spal. Seděla jsem

na černobíle kostkovaném linoleu ve své kuchyni autá

pěla se v zoufalství. Od chvíle, kdy jsem se stala matkou,

jsem se odvážila vstoupit do světa dětské zábavy a zhlédla

film Doba ledová, kde vystupuje pravěká veverka jménem

Scrat. Jediné, co ji na světě zajímá, je najít a udržet si svůj

drahocenný žalud.

Veverčin život je neutuchající, předem prohraný boj

o žalud. Když už si myslíte, že ho konečně má, štěstěna se


41

STÍNY PřED ÚSVITEM

obrátí proti ní a nějaký nepravděpodobný vývoj událostí ji

o její poklad opět připraví. Scrat je ztělesněním Murphyho

zákona, který praví, že cokoli se může pokazit, tak se taky

pokazí, takže nikdy nedostaneme to, co chceme.

Když se stanete matkou na plný úvazek, máte pocit, že

váš dospělý mozek se někam vytratil a nahradil jej svět

Disneylandu. Seděla jsem tenkrát na kuchyňské podlaze

a musela pořád myslet na tu veverku. Požitek z jejíchhu

morných dobrodružství mi kalil jakýsi hlubok



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist