načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Stíny před úsvitem - Teal Swan

-6%
sleva

Elektronická kniha: Stíny před úsvitem
Autor:

S PŘEDMLUVOU HERCE JAROSLAVA DUŠKA Z nejhlubších temnot až ke světlu lásky k sobě… Přišli jsme na svět, abychom byli šťastní. Taky vám celý život říkali, že ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244 Kč 229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 293
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Bohumila Kučerová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9473-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

S PŘEDMLUVOU HERCE JAROSLAVA DUŠKA Z nejhlubších temnot až ke světlu lásky k sobě… Přišli jsme na svět, abychom byli šťastní. Taky vám celý život říkali, že štěstí druhých je přednější než to vaše? Že se máte obětovat pro jiné, jinak budete sobci? Že musíte dělat, co po vás kdo žádá, jinak vás nikdo nebude mít rád? Nejspíš ano. A je to veliká lež. Určitě jste také slýchali, že sebeláska smrdí. Tak ani tohle není pravda. Láska k sobě je klíčem ke štěstí. Autorka vyrůstala v poklidné krajině uprostřed divoké přírody Utahu, ale přesto její dětství zdaleka pokojné nebylo. Za zbožnými fasádami obyvatel mormonského města se skrývala čirá hrůza. Teal, dívenka nadaná mimosmyslovými schopnostmi, v nich budila strach a nelibost. A už v útlém dětství upoutala pozornost člověka, který pod maskou úctyhodného občana ukrýval pravou tvář sadistického devianta. V jeho rukou vytrpěla nekonečných třináct let brutálního zneužívání. Když se jí konečně podařilo uprchnout, byla z ní zlomená, bezmocná bytost na pokraji sebevraždy, plná bolesti a nenávisti k sobě. Jenže se nevzdala. Započala svou cestu z propasti zoufalství, z nejhlubší temnoty… až se nakonec, krůček po krůčku, vynořila na světle. Naučila se milovat nejen ostatní, ale i sebe. Naučila se odpouštět a zvítězila. Dnes učí jiné po celém světě, jak také oni mít rádi sami sebe. Teal ve své knize bez příkras vypráví svůj šokující příběh, ale současně ukazuje cestu a vysvětluje metody, s jejichž pomocí se lze uzdravit i z nejhoršího utrpení. Nabízí komplexní sadu 29 praktických „nástrojů“, ze kterých si každý může pro sebe vybrat ty pravé . Tealina slova vám budou rezonovat v duši ještě dlouho poté, co tuhle knihu dočtete a povedou vás na cestě ke štěstí a sebelásce – bez ohledu na to, kdo jste a čím jste si v životě museli projít.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Teal Swan - další tituly autora:
Stíny před úsvitem -- Předmluva Jaroslav Dušek Stíny před úsvitem
Swan, Teal
Cena: 300 Kč
Návrat k sobě -- Procesem scelování ke znovunalezení sebe sama Návrat k sobě
Swan, Teal
Cena: 214 Kč
Návrat k sobě Návrat k sobě
Swan, Teal
Cena: 163 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Teal Swan
STÍNY PŘED ÚSVITEM





3
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Přeložila Bohumila Kučerová
Teal Swan
STÍNY
PŘED ÚSVITEM
Z nejhlubších temnot
až ke světlu lásky k sobě





4
T EAL SWAN
SHADOWS BEFORE DAWN
Copyright © 2015 by Teal Swan
Originally published in 2015 by Hay House Inc. USA
Translation © Bohumila Kučerová, 2016
Czech edition © Metafora, 2016
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-707-8 (pdf)





5
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Tato kniha je věnována té ženě,
kterou jsem byla ve věku jedenadvaceti let,
jejíž boj o lásku k sobě samé
nakonec zplodil tuto knihu.
Tato kniha je věnována také každé bytosti,
jež je připravená přestat toužit po jiném životě –
těm statečným jedincům, kteří jsou připravení
přetavit své utrpení v radost
a svoji nenávist v lásku.
A proto je tato kniha věnována právě vám.
Kéž poznáte tu první, poslední a jedinou lásku,
která kdy existovala a bude existovat...
lásku k sobě.





9
S TÍNY PřED ÚSVITEM
NAŠE ŽEHLIČKA
MYSLÍ ZA VÁS!
Občas obdivuji slogany na velkých reklamních plochách.
Bývá to podnětná četba. Člověka rázem opouští melan -
cholie či beznaděj, neboť se ukazuje, že vše je v podstatě
vyřešeno. Stačí jen zakoupit odpovídající zboží nebo využít
vhodných služeb a mnohé problémy se rozplývají pod
náporem dobra. Kolik jen firem je připraveno pečovat
o naše blaho, zajistit nám život bez zbytečných starostí či
odehnat dotěrné neduhy.
NAŠE ŽEHLIČKA
MYSLÍ ZA VÁS!
Usměvavá hospodyně na obří fotografii vítězně třímá
inteligentní žehličku. Má vyhráno. Už se nemusí soužit
samostatným rozhodováním. Je konec nevzhledným
pomačkaným myšlenkám!
Nešlo mi to z hlavy. Přemítal jsem, jak by tak mohl vypadat
svět řízený žehličkou. Vyžehlený svět. Před usnutím mě
zamrazilo. Napadlo mě, že v takovém světě žijeme.
Lidé by přece sami od sebe nedokázali rozvinout tak
pestrou škálu utrpení, nedorozumění, sporů, konfliktů, týrání
a utrpení.





10
T EAL SWAN
Skuteční samostatně uvažující lidé by přece nemohli
jeden druhého neustále ovíjet hypnotickými pavučinami
vydírání, závislosti a manipulace ve jménu dobra.
Milující láskyplní lidé by prostě milovali. Sebe samé, svět,
všechny ostatní projevené formy lásky. Milovali by tak, jako
dýcháme. Přirozeně, plynule, bez ustání, bez námahy.
Nádech, výdech. Přijetí, odpuštění. To je rytmus lásky.
Ve světe, kde za nás myslí žehlička či nějaký vykutálený
žehlič, se mohou odvíjet téměř neuvěřitelně bolestné
příběhy. Jako ten, o němž píše Teal.
V tomto momentě jsem přerušil psaní a vyšel ven, před
chatu, do nádherného údolí požehnané řeky Sázavy.
V běžném počítání času je pátek 18. března 2016, za pět
minut budou tři hodiny odpoledne. Avšak ve skutečnosti
tu panuje hluboká přítomnost lásky. Řeka (kdesi v dálce
ze země vyvěrající tenký pramínek) se blyští odrazem
hřejivých slunečních paprsků (částic i vlnění), v jejichž světle
posvátně září stromy (bývalá semínka). Lehoučcí ptáčci
(patrně bývalí dinosauři) poletují ve větvích a pozpěvují své
pozemské písně kosmické. Viditelná těla stromů jsou
utkaná vzájemnou náklonností ohně a vody, země a vzduchu.
Méně viditelné energie víří éterem a propojují viditelná
těla. Vše vibruje polyfonií společných rytmů, sjednoceno
dechem lásky.
Žehlička za nás může myslet pouze tehdy, když to
připustíme. Kdo všechno vlastně myslí za nás? Komu jsme to
postupně dovolili a dovolovali? Kolika protichůdným plevelným
myšlenkám dovolujeme zanášet úrodné pole své mysli? Kdo
a co nás k tomu vede? A čím vším pak platíme za takovou
nepozornost? V jakém poli vědomí jsme si navykli existovat?
Co vlastně považujeme za skutečnost? Není to přežehlené?





11
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Pradávným snem mudrců je přeměna olova ve zlato,
tedy přeměna temnoty ve světlo. V hluboké skutečnosti
nejde ani o přeměnu, nýbrž o uvolnění potenciálu. Jedno
z druhého vyvěrá. Tak jako se zažehnou hvězdy, které se
pak zhroutí. Jako když ze země vyšlehnou plameny květů,
které se zase stanou zemí. Jako když nepotřebné odřezky
a zbytky hodíme na kompost, aby se mohly stát živnou
půdou pro květy a plody.
I ta největší bolest může být prokouknuta jako lest a
změnit se v libost, stačí jen dovolit písmenům tančit.
Jakmile začneme myslet vědomě, spatříme všechny ty
zraněné části sebe sama, které touží myslet za nás. Uvidíme
jejich bolest, past, do které se samy lapily. Pochopíme
jejich touhu pomoci i po moci.
A propustíme je. Láskou, jemným dechem něžně
pofoukáme a jako zázrakem rozfoukáme ony uzly nepozorností,
jimiž se navzájem tak ochotně spoutáváme.
Vtip je v tom, že tento akt je každodenní. Lze ho
provádět pouze v přítomnosti. Nelze ho vykonat do zásoby ani
jednou provždy. Nelze ho vykonat za někoho, a přitom
je společný. Láska je dech, dar i akt, den i noc, přijetí
i odpuštění, nekonečné přítomné zrcadlení.
Teal Swan nabízí svůj příběh, svůj hlubinný ponor i
rozmanité způsoby vynoření.
Odpoutejte se, prosím!
Jaroslav Dušek





13
S TÍNY PřED ÚSVITEM
P ŘE D M LU VA
DEJME LÁSKU TĚM,
KDO TRPÍ NELÁSKOU
My všichni na jisté úrovni víme, že je důležité mít rád sám
sebe. Ale když lidé říkají, že prostě „stačí jen milovat sám
sebe“, je to jako kdybychom dítěti ve školce vykládali, že
má vyřešit fyzikální rovnici na úrovni vysoké školy. Stejně
jako to zmatené dítě ani my nevíme, kde začít. Nacházíme
se na místě, kde sami sebe nemilujeme, a to už dlouho.
Nemáme nejmenší představu, jak bychom mohli začít
a kam se vlastně z tohoto bodu máme ubírat.
Můžu vám prozradit, že co se týče vášnivé nenávisti
k sobě samé, smím se směle pokládat za odbornici. Moje
cesta k novému životu byla dlouhá a složitá. Až jsem došla
tak daleko, že jsem už samu sebe nemohla dál zraňovat
a musela jsem najít cestu k sebelásce... jinak bych svůj
život nezvládla, to mi bylo jasné.
A tak kniha, kterou držíte v ruce, obsahuje jak moji
trnitou cestu k sebelásce, tak techniky a metody, které mi
umožnily vnést do života obrat. V první části vyprávím svůj
strastiplný příběh a na svém příkladu ukazuju, že i ta
nejzoufalejší osoba může i za těch nejstrašnějších okolností
najít cestu k sebelásce.
Ve druhé části se pak s vámi podělím o svůj soubor
nástrojů k vybudování sebelásky: 29 technik, kterým jsem
se naučila na své cestě a které vám – jak jsem
přesvědčená – pomohou na té vaší. Každý, kdo se na tuhle výpravu
vydá, je vítán. Můžete postupovat drobnými krůčky, ale





14
T EAL SWAN
i rázovat dlouhými kroky, podle toho, jak si v dané chvíli
troufáte. Nastoupit tuto pouť můžete jen zvolna, nebo se
do ní vrhnout rovnou po hlavě. Nemáte co ztratit, zato
můžete získat – život naplněný láskou.





15
S TÍNY PřED ÚSVITEM
ČÁST PRVNÍ
LÁSKA ZTRACENÁ
A NALEZENÁ





17
S TÍNY PřED ÚSVITEM
1. K APITOL A
ZTRACENÉ
DĚTSTVÍ
Těžké začátky pro dítě
Pro svoji cestu od sebenenávisti k sebelásce jsem neměla
žádnou mapu, kterou bych se mohla řídit. Začínala jsem
v hlubinách emocionálního pekla. Pomýšlela jsem na
sebevraždu, protože jsem ve svém životě nenacházela ani
jiskřičku naděje. Na místo plné svobody, radosti a lásky,
na jakém se nacházím dnes, jsem se musela doplazit po
čtyřech.
Ale mohu vás ujistit o jednom: stálo to za to. Dnes se mi to
snadno říká, protože už stojím na druhé straně. Ale slibuji
vám, že když se budete krůček po krůčku ubírat směrem
k sebelásce, také se tam dostanete, i kdybyste se museli
potýkat s tou nejstrašnější bolestí, smutkem a zoufalstvím.
Nežádala bych vás, abyste se mnou absolvovali tuto
pouť, kdybych vám předtím neotevřela své srdce a
nepodělila se o svůj příběh. Jenom vás musím varovat
předem – tohle není vyprávění pro slabé žaludky.
Moji rodiče byli z pohledu společenských norem řádní,
liberálně smýšlející lidé, kteří celý život usilovali o vyšší
vzdělání, spravedlnost, rovnost a ochranu životního prostředí.
Vyrůstali v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého
století jako vzdělaní příslušníci hnutí hippies. Žádný z nich
si tehdy nebyl vědom toho, že příslušnost k tomuto hnutí
je nevyléčila z jejich emočních traumat. Jako mnozí další
jejich současníci se prostě seznámili, vzali a založili rodinu.





18
T EAL SWAN
Zatímco můj otec neměl vyhraněnou potřebu vlastních
dětí, matka cítila, že mateřství je jedním z jejích životních
poslání. Jejím snem byl dokonalý vztah s dětmi, které
bude jednou mít, a když zjistila, že čeká holčičku, měla
zcela jasnou představu o tom, jaká její dcera bude. Cítila,
že bude její přesnou kopií, radostné, šťastné dítě, které
bude mít stejné zájmy jako jeho matka a skvěle zapadne
do rodiny. A co bylo ze všeho nejdůležitější, tato dokona -
lá dcera potvrdí její hodnotu jako člověka i jako matky.
Takové byly její sny.
Musel pro ni být řádný šok, když jsem začínala jevit rysy
své vlastní osobnosti, protože brzy bylo zjevné, že její sen
nenaplňuju ani v nejmenším. Nekryla jsem se s obrazem
ideálního dítěte, který si vytvořila ve své hlavě stejně jako
představu sebe samé v roli matky. Výsledkem bylo, že se
cítila zbavena pocitu osobní hodnoty, přesně tak, jak si
připadala v dětství.
Často nevěděla, co si má se mnou počít, a výsledkem
byla roztáčející se spirála, která se mi stala téměř osudnou.
Měla jsem matku, která si ke mně nedokázala vybudovat
vztah, a tak se uchylovala k výchovným metodám
založeným na podmíněné lásce, zvlášť když nevěděla kudy kam.
Můj otec nedával najevo vůbec žádné city. Přestože fyzická
podoba mého života se mohla jevit jako velmi malebná,
protože jsme měli hezký domov a bylo o mě dobře
pečováno, po citové stránce jsem velice trpěla.
Dívka obdařená příliš mnoha „dary“
Moji rodiče tvrdili, že mě milují, ale zároveň často
připouštěli, že nevědí jak mě milovat. Jak těžké pro ně bylo
vytvořit si ke mně nějaký vztah, dokládají dva rádoby
vtipné výroky, které jsem o sobě v dětství často slýchávala –
a oba pro mě byly hodně bolestné.
První opakovaný žert zněl, že jednoho dne pro mě





19
S TÍNY PřED ÚSVITEM
přiletí vesmírná loď s mimozemšťany – tak cizí jsem svým
rodičům připadala! Druhé posměšné úsloví, které jsem
tak nesnášela, a přesto musela až příliš často poslouchat,
bylo: „Naše dítě dostali Beeswaxovi“. Tento pokus o vtip
pocházel ze situace kolem mého narození. V porodnici
v Novém Mexiku, kde jsem přišla na svět, byla většina
personálu hispánského původu čili mluvila španělsky.
Proto jim jméno mých rodičů (Bosworth) činilo značné
potíže, a to jak jeho zvuková, tak psaná podoba. Takže na
mé postýlce, ve které mě přivezli do poporodního pokoje,
se nacházela visačka se jménem „Beeswax“.
Naše vzájemné nepochopení ještě mnohonásobně
zvyšoval fakt, že jsem se narodila s četnými
mimosmyslovými schopnostmi. Nejlépe to snad vysvětlím tak, že naše
smyslové orgány jsou něco jako filtry. Filtrují podněty
z okolního prostředí, abychom vnímali pouze pevné
předměty a věci v našem světě obvyklé. Jako malé dítě
jsem však vnímala svět bez těchto filtrů. Když jsem byla
starší, došlo mi, že jsem trpěla poruchou zpracování
a integrace smyslových vjemů (sensory integration disorder),
a pochopila jsem, proč mi moje schopnosti způsobovaly
v raném dětství tolik potíží.
Je pro mě samozřejmě těžké vyložit, jak se můj způsob
vnímání světa liší od ostatních lidí, protože mám jen
malou představu o tom, co vnímají a vidí oni. V tom spočívá
na jedné straně krása individuální perspektivy, ale
zároveň je pro ostatní lidi těžké plně pochopit, jak odlišné je
moje vnímání světa od toho, co většina lidí pokládá za
„normální“.
Uvedu příklad: Vy i já budeme nazývat určitou barvu
žlutá, ovšem ve skutečnosti vidíme zásadně rozdílné barvy.
Věci pokládané za pevné se mi vůbec nejeví jako pevné,
ale teprve na základní škole jsem si uvědomila, že ostatní
lidé nevidí tytéž věci jako já.
A teprve ve svých čtyřiadvaceti jsem se cílenými dotazy





20
T EAL SWAN
začala pokoušet dopídit se toho, co vlastně vnímám a jak
se to dramaticky liší od toho, co a jak vnímají lidé kolem
mě. Hloubka té odlišnosti pro mě byla zprvu šokující, ale
postupem času jsem ony rozdíly podrobila důkladnější
analýze. Pokusím se vám je stručně vysvětlit, protože můj
příběh vám bude dávat větší smysl, když pochopíte, co
jsem prožívala během dětství a dospívání a s čím se dosud
musím každý den potýkat.
Zažívat svět úplně jinak
V zásadě je to tak: všechno ve světě kolem nás vidím nikoli
jako pevné objekty, nýbrž jako „vibrace“. Jak (a v jaké
formě) se mi bude daná energie jevit, o tom rozhoduje
její amplituda a frekvence. Pro mě je všechno ve Vesmíru
tvořeno pohybující se energií – nazývám ji vibrací – a vše,
co vibruje, vysílá nebo přijímá informace. A právě
vibrace určuje formu, kterou se bude energie manifestovat.
A jelikož fyzické objekty jsou pouze projevem energie,
jsou pevné objekty více či méně iluzí, kterou já nedokážu
tak úplně vnímat.
Od okamžiku svého narození jsem také viděla aury, což
jsou myšlenkové formy přenášející informace do fyzické
formy, se kterou jsou spojeny, například do lidského těla,
a z ní je zase vysílající. Já vidím auru kolem nějaké osoby
jako soubor tvarů, barev, textur, odstínů, zvuků a vzorců;
kromě toho vyzařuje také světlo. Tyto jevy zabarvovaly můj
svět v dětství a já si naivně myslela, že aury vidí každý.
Pak jsem přišla na to, že různorodé charakteristiky
jednotlivých aur mi mohou sdělit cenné informace o člověku
či věci, ke kterým náležejí. Někdy mi dokážou předat téměř
úplný obraz toho, kdo jste. Aura reaguje na myšlenku
a mění svůj charakter tak, aby byl v souladu s myšlenkou.
Aury jsou také velmi otevřené interakci, takže mohu použít
své energetické pole, abych měnila energetická pole





21
S TÍNY PřED ÚSVITEM
hých a uzdravovala je, podobně jako se to učí dělat třeba
léčitelé reiki. Dokážu energetická pole cítit rukama stejně
jako jiní lidé vnímají rukama například vodu.
Vidím také myšlenkové formy (což jsou myšlenky, které
v sobě mají dostatek energie, aby nabraly nějakou struk -
turu, tvar nebo vizuální podobu) a mohou se mi
manifestovat v nestatické podobě. Tradičně se rozlišují tři typy
myšlenkových forem: první je energie, která nabývá
podoby toho, kdo ji myšlenkami vytváří. Druhou je energie
v podobě hmotného předmětu. A konečně třetí je
energie, která získává svou vlastní formu a vyjadřuje své
vlastnosti ve hmotě, již si kolem sebe přitáhne. To mi umožňuje
vidět entity, jež někteří lidé nazývají duchy, reagovat na ně
a komunikovat s nimi. Vnímám také průvodce a anděly
kolem sebe nebo kolem lidí, se kterými se setkávám. To
mi poskytlo schopnost působit jako „médium“ a předávat
zprávy od duchů jedincům na zemské úrovni.
Mám také mimořádně citlivý sluch, i když jsem si to jako
dítě neuvědomovala. Slyším pohyb tektonických desek
v zeměkouli. Jistě víte, jak přitažlivost Měsíce ovlivňuje
příliv a odliv. Lidé si ale neuvědomují, že měsíční gravitace
působí na všechno, nejen na vodu – přitahuje k sobě Zemi
a já ty zvuky slyším.
Asi to bude znít divně, ale úplněk je pro mě nesmírně
hlasitý. Nesnáším zvuk, jaký vydává vata (předpokládám,
že většina lidí ho vůbec neslyší). Slyším hlasy z vedlejších
místností, pro většinu lidí asi neslyšitelné. Mám sluch,
který je schopen zachytit nesmírně vysoké frekvence
myšlenkových forem, takže jsem také jasnoslyšná.
Jinými slovy: Myšlenkové formy nejen vidím, ale také
slyším. Moje smysly mají ještě další úrovně, takže vlastně
vidím zvuky a chutnám barvy. Umíte si asi představit, jak
matoucí muselo tohle množství vjemů pro mě jako dítě být
a co to znamenoalo pro moje rodiče, kteří neměli potuchy,
co vidím a cítím a o čem vlastně celou dobu mluvím.





22
T EAL SWAN
Negativní prostor neexistuje
Bylo pro mě pravým prozřením, když jsem plně pochopi -
la, že nevidím negativní prostor, který většina lidí nazývá
„vzduch“. Mně se vše jeví jako energie, mezi níž žádný
prostor neexistuje. Každé energetické pole prosakuje do
dalšího energetického pole a vytváří tak obrovskou
vzájemně provázanou bytost. A tudíž vnímám, jak všechno,
co existuje, působí na všechno ostatní, co existuje.
Metaforicky řečeno pak kamínek, který hodíme do této
energie tvořící všechno, co je, vyvolá vlny, jež zasáhnou
celé pole. Jediným důvodem, proč to lidé zřídka vědomě
vnímají, je, že naše lidské smysly – zrak, chuť nebo hmat –
v nás budí dojem, že předměty jsou pevné a konečné s
jasně vyznačenými hranicemi mezi nimi a ostatními věcmi.
Takže například kůži pravděpodobně vnímáte jako
konečnou hranici těla, ale pro mě je kůže jen jistým
stupněm hustoty v rámci energie, která tvoří určitou lidskou
bytost. Ve skutečnosti vidím otisky toho, co je pod kůží.
Když potkám nějakého člověka, vidím jeho kosti, orgány,
nervy, cévy a tak dále.
Jsem rovněž schopná spatřit energetické kanály v těle,
které někteří nazvali čakrami nebo meridiány. Vidím, kde
energie člověka řádně neplyne a jaké neduhy dotyčný má.
Často vidím i vibrace, které vedou k tomu, proč určitým
energetickým zablokováním či chorobou trpí.
Dále mohu spatřit celý běh života, což v podstatě
znamená, že vidím budoucnost. Budoucnost však není jistá.
To, co vidím, je výsledek přítomnosti – stav korespondující
se současným stavem, ve kterém se někdo nachází. Ten
se většinou nemění, protože naše myšlenkové vzorce jsou
zpravidla založeny na zvyku. Lze je však změnit. Svět kolem
nás je vytvářen našimi myšlenkami, takže pokud dokážeme
změnit svoje myšlení, změní se i celá naše fyzická realita
a naše budoucnost je pak vytvářena těmito novými
myšlenkovými vzorci. Vypadá to jako zázrak, ale je to pravda.





23
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Díky svým vrozeným schopnostem také často vidím
a emočně cítím naši kolektivní budoucnost, což ke mně
přichází formou prorockých vizí nebo snů. To mi
způsobuje řadu nepříjemností, například ve dnech, kdy má
dojít k nějaké přírodní katastrofě, neštěstí způsobenému
lidmi nebo k válce, dostávám záchvaty.
Zmatek a konflikt v dětské duši
Tyto zvláštní schopnosti se mohou nazývat duchovními
„dary“, ale já je v dětství pokládala za prokletí a konvenční
medicína té doby mi přisoudila diagnózu duševní
choroby. Věci, které jsem dokázala, byly pro mě fascinující
i frustrující současně, ale mým rodičům naháněly strach,
protože se s nikým, kdo by měl podobné schopnosti, nikdy
nesetkali, ani o nich tenkrát nic nevěděli.
Moje schopnosti lidi zneklidňovaly, ba dokonce děsily.
Říkala jsem jim například, jakou mají barvu, protože jsem
to vyčetla z jejich aury. Nebo jsem předala své učitelce
zprávu od jejího mrtvého otce. Snažila jsem se ostatním
pomáhat a často jsem cítila potřebu přiložit někomu ruce
na tělo a povědět mu, že je nemocen a jakou chorobou
trpí. Lidé se však ode mě s hrůzou odvraceli a já měla
pocit, že se mnou není něco v pořádku.
Byla jsem jen dítě, ale cítila jsem, že nepatřím ke svým
rodičům – vlastně že nepatřím nikam. Tento pocit
osamělosti a izolace však nebyl ještě vůbec ničím v porovnání
s tím, co přišlo pak. Byla jsem malá holčička, která se
teprve snažila proniknout do složitých zákrutů života, když
jsem najednou byla konfrontována s dospělými situacemi,
které by neměl zažívat nikdo na tomto světě.





24
T EAL SWAN
2. K APITOL A
DIVOČINA, OSAMĚLOST,
NÁBOŽENSTVÍ
Stěhujeme se do drsných končin
Když jsem byla ještě malá, rodiče začali pracovat jako hlí -
dači lesní rezervace v Utahu. Žili jsme v mrňavém srubu
o dvou místnostech bez elektřiny a vodovodu, s venkovní
latrínou, hluboko v divočině Skalistých hor. Dětství jsem
strávila tam, kde se líně střídalo světlo s tmou a vycházející
slunce každé ráno líbalo vrcholky hor, jako by se z těch
travnatých vršků pokoušelo nasát život.
Tady zvířata nežila v klecích a lidé nebyli nacpaní ve
skleněných a betonových zdech. Sousedé si byli vzácní
prostě proto, že jich bylo tak málo a žili tak daleko od sebe.
Ale pro mě a moji rodinu se Utah nikdy nestal idylickým
místem.
Když jsme se tu usadili, zjistili jsme, že nejen příroda, ale
i lidé tu jsou tvrdí a nelítostní. Zima obklopila trsy pelyňku
i lidskou kůži suchým chladem, který vše umrtvil a ztišil.
Viděla jsem, jak muži tvrdnou stejně jako mozoly na jejich
upracovaných dlaních, jak hrubnou a ztrácejí schopnost
soucítění. Nebylo divu, že se ženy konfrontované s tak
velkou drsností uvnitř hroutily. Viděla jsem, jak se snaží
alespoň předstírat půvab, i když by pro ně bývalo lepší,
kdyby se tu vůbec nenarodily do dívčího těla.
Nyní vím, že ty ženy a dívky lpěly na náboženství jako
na jediném prostředku, který jim pomáhal vyrovnat se
s nemilosrdnou krutostí tohoto života, protože dodávalo





25
S TÍNY PřED ÚSVITEM
jeho zdánlivě neustávající tragédii alespoň pár kapek
smyslu a významu a udržovalo jej pod kontrolou. Už
v útlém věku jsem z vlastní zkušenosti odhalila, co ty ženy
už věděly: že žít v Utahu bez Boha znamená být sám a stát
se kořistí, protože zákony oné společnosti – úzkoprsé,
rigidní a potlačující – byly stejně tvrdé jako zákony přírody.
Sněz, nebo budeš sám sněden.
Krása života v divočině
Byla jsem ale dítě a byl to náš nový domov. Tehdy jsem
ještě žila v blažené nevědomosti o tom, co má přijít. Když
mi byly necelé čtyři roky, narodil se můj bratr, nádherné
miminko se světlými vlásky a jasnýma modrýma očima.
Žádné mimosmyslové schopnosti neměl. Na rozdíl ode
mě byl šťastný, hravý, spokojený a ke všem radostně
otevřený. Na rozdíl ode mě potvrdil mé matce její hodnotu
coby člověka i coby matky.
Proto se domnívám, že jeho narození zarazilo mezi
moje rodiče a mě ještě hlubší klín. Nyní jsem měla
citově nepřístupného otce, matku, která mě nenáviděla,
a bratra, který do rodiny skvěle zapadl, takže jsem se cítila
ještě odstrčenější než předtím a nesmírně osamělá. Měla
jsem pocit, že se mnou není něco v pořádku a že jsem se
dostala do rodiny, do které vlastně nepatřím.
Spřádala jsem fantazie, že Beeswaxovi opravdu existují.
Představovala jsem si svého pravého otce jako
zámožného newyorského právníka, který všechny zahrnuje svou
péčí, a matku jako krásnou, vřelou, umělecky založenou
a exotickou operní zpěvačku. A v jejich snobském bytě
na Manhattanu, zahaleném do hedvábí, saténu a sametu,
bojují se svojí dcerou hippísačkou, která trvá na tom, že
bude nosit šněrovací bagančata a zaplétat si vlasy do copů,
a pořád mele něco o záchraně velryb. A tato dívka a já
jsme byly samozřejmě zaměněny u porodu! Snila jsem





26
T EAL SWAN
o tom, že jednoho dne se ozve zaklepání na dveře, někdo
tu záměnu vysvětlí a obě budeme vráceny do rodiny, do
které doopravdy patříme.
Nemusím asi dodávat, že se to nikdy nestalo. Myslím, že
za jiných podmínek by dětství strávené ve srubu uprostřed
divoké přírody mohlo být nádherné. Upřímně řečeno
jsem to místo milovala. Být daleko od bzučení elektřiny
ve stěnách a všech rozptýlení, která poskytuje moderní
technika, to je nabídka života v prostotě a ničím neruše -
ném klidu a pokoji.
Našla jsem si způsoby, jak si své okolí oblíbit i navzdory
jeho odloučenosti. Všude kolem nás byla příroda. Užívali
jsme si nejrůznějších zábav, od společně strávených chvil
u jídla až po pěstování různých zálib, hry a zvířata, která
jsme chovali. Na začátku, než jsem začala chodit do školy,
byl můj život bohatý a smysluplný. Vychovávat nás tímto
způsobem vůbec nebyl od rodičů špatný nápad, až na
jednu věc: když se přestěhovali do Utahu, nepomysleli
na všeprostupující náboženskou atmosféru tohoto státu.
Mezi náboženskými fanatiky
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, nazývaná
také mormonská nebo též LDS podle anglického názvu
The Church of Jesus Christ of Latter-Day Saints, učinila
z Utahu jeden z nábožensky nejjednotnějších států USA.
Není to žádné náboženství vyhrazené jen pro neděli.
Spíš tu jde o kulturu, která proniká každou vteřinou
života členů tohoto církevního společenství. A pokud se
na této doktríně shodnou všichni a nikdo neklade žádné
otázky, je to kultura stmelující rodinu i komunitu.
Avšak komunita, do které jsme se přistěhovali, si brzy
začala všímat, že mou rodinu nebo mě nevídají na
bohoslužbách. Netrvalo dlouho a po městě se roznesly zvěsti
o mých mimosmyslových schopnostech. Vzhledem k





27
S TÍNY PřED ÚSVITEM
mu, že jsem se narodila liberálním příslušníků hnutí hip -
pies, nechovala jsem se jako typická holčička z mormonské
komunity. Zkrátka a dobře mě tu přijímali velmi rozpačitě.
Když nezafungovaly agresivní pokusy obrátit mé
rodiče na víru, většina lidí ve městě dala okázale najevo, že
s námi nechce nic mít. Projevovalo se to tak, že většina dětí
si se mnou nesměla hrát a že jsem měla zakázaný vstup
do jejich domovů. Často jsem si po vyučování hrála sama
na parkovišti, kde se mi dostávalo poučení o důsledcích
bezbožného chování mých rodičů. Bylo mi řečeno, že
moje rodina vede hříšný život a nemá naději na spásu.
Kdyby zůstalo jen u toho, ještě by to nebylo tak zlé, ale
byl tu další zádrhel. Církev Ježíše Krista Svatých posledních
dnů tvrdí, že je „jedinou pravou církví“, věří, že skutečné
slovo Boží a kněžství jsou předávány pouze skrze jejího
zakladatele Josepha Smithe a že všechna ostatní náboženství
jsou dílem falešných proroků. Mormoni uznávají a
praktikují spontánní uzdravení a kontakt s věcmi „za závojem“.
Avšak jakékoli mimosmyslové schopnosti se pokládají za
dar spojený s kněžstvím, které udělil Bůh Josephu Smithovi
a Joseph Smith výhradně pokřtěným věřícím.
A tady je ten háček: kněžství udělil Bůh Josephu
Smithovi a přes něho jen mužům. Takže když se v létě 1988
rozkřiklo, že ve městě je holka, která prokazuje tyto
schopnosti, nebyly pokládány za dar od Boha. Viděli v tom dar
od ďábla.
Můžu říci, že mormoni, co se týče outsiderů, obecně
vyznávají filozofii nastavení druhé tváře. Avšak jako většina
náboženství má i tahle církev své frakce. Například
Fundamentalistická LDS je tou frakcí, která sehrála hlavní roli
v řadě skandálů rozvířených v médiích, v nichž šlo hlavně
o praktikování polygamie a související pedofilní praktiky.
Pak také existuje nepříliš známá frakce zvaná Krvavá
smlouva (Blood Covenant). Členové této sekty věří, že Bůh
jim uložil poslání zbavit Zemi zla. Věří v původní učení





28
T EAL SWAN
LDS o odčinění hříchů krví, což podle nich znamená, že
za hříchy je nutno skutečně zaplatit lidskou krví. Tato dvě
přesvědčení vedla tuhle skupinu k rozhodnutí infiltrovat
místní satanské sabaty se záměrem rozložit je a konat
opačné rituály. Dalším důsledkem je provozování sadistic -
kých a masochistických rituálů na základě přesvědčení, že
v utrpení najdou členové této sekty světlo Krista a prolitím
krve se očistí od hříchů.
Temná cesta mé duše začíná
V roce 1989 jsem byla pozvána na návštěvu ke spolužačce.
Její otec byl členem satanistické skupiny v té oblasti. Tam
si mě všiml Doc. Tehdy mu bylo kolem padesáti. Moje
matka netušila, že je členem sekty Krvavá smlouva a že se
infiltroval mezi satanisty.
Až o mnoho let později, když jsem už sama byla dospělá,
jsem si uvědomila, že Doc byl sociopat s mnohočetnou
poruchou osobnosti, ovšem jedinou z jeho podosobností,
kterou směla vidět místní komunita, byl nadprůměrně
inteligentní, charismatický a úspěšný dobrodinec. Ale tato
porucha ho nutila vést dvojí život. Jednou jeho stránkou
byla tvář sympatického bystrého pána, který se zabývá
zdravím a studiem lidské mysli, druhá tvář patřila
sadistickému psychopatovi, který svůj volný čas trávil účastí na
kultovních rituálech.
Nevím, zda se s ním moji rodiče oficiálně seznámili
ještě před tímto setkáním, ale velmi rychle se mu podařilo
se mě zcela zmocnit. Jednoho dne, když jsem jela sama
domů na svém růžovém kole, mě sledoval ve svém pickupu
a pak mě přímo v mormonském kostele znásilnil. Posadil
mě zpátky na kolo, ale krvácela jsem a byla jsem v šoku
a celá bolavá, takže jsem nemohla hned jet.
Odtáhla jsem kolo stranou cesty a odběhla do pole.
Tam jsem proseděla celou věčnost a snažila se nějak





29
S TÍNY PřED ÚSVITEM
matovat z toho, že se moje realita právě roztříštila na tisíc
kusů. Usoudila jsem, že to, co se stalo, byl trest za to, že
jsem jezdila na kole po parkovišti u kostela. Až do té chvíle
jsem byla přesvědčena, že moji rodiče jsou něco jako Santa
Claus a že kdyby mi hrozilo nebezpečí, odněkud se vynoří
a zachrání mě. Ale toho dne jsem si uvědomila, že tatínek
s maminkou mě nemohou ochránit přede vším a že jsem
v tom nebezpečném a krutém světě úplně sama. Toho dne
skončilo moje dětství a začala nějaká pokroucená verze
dospělosti. Bylo mi pouhých šest let.
Od toho okamžiku začal Doc spřádat plány, jak se ke
mně zase dostat. Nebylo mi stále ještě víc než šest, když
se mu podařilo znovu si mě odchytit a opět mi převrátit
život vzhůru nohama. Chytil mě pod krkem, přirazil mě
ke zdi stáje a oznámil mi, že je můj skutečný otec. Vy -
kládal mi, že jsem démon, který nahradil skutečné dítě
mých rodičů, a hrozil mi, že jestli někdo přijde na to, co
jsem udělala, odeberou mě rodičům a od toho osudu mě
nemůže uchránit nikdo jiný než on.
Také mě upozornil, že kdybych někomu prozradila,
kdo doopravdy jsem nebo co mi právě sdělil, celá moje
rodina by byla povražděna. Už v tom raném věku jsem
byla tiché, silné a zodpovědné dítě, a tudíž jsem
usoudila, že to všechno je moje vina a že jsem musela udělat
něco nesmírně špatného, čím jsem si takové zacházení
zasloužila. Doma jsem se tedy o ničem nezmínila, protože
jsem neměla důvod Docovi nevěřit. Mučila mě představa,
že kdybych někomu něco prozradila, mstil by se na mé
rodině, jak vyhrožoval.
Učitel, nebo mučitel?
Ještě téhož týdne přišla do naší třídy zástupkyně ředitele.
Sdělila mi, že dostala zprávu od mých rodičů. Prý si pro
mě za chvíli přijedou. Zeptala se, jestli mě má někdo





30
T EAL SWAN
doprovodit na parkoviště. Odpověděla jsem, že ne, vzala
si svůj batoh a vydala se ven. Tam na mě ovšem nečekali
rodiče v našem autě. Byl tam Doc ve své dodávce!
To byl začátek mého třináctiletého rituálního, psy -
chického, emočního, fyzického a sexuálního zneužívání.
Z dnešního pohledu vidím, že vše probíhalo pod
Docovou pečlivou režií. Už si ke mně systematicky vybudoval
přístup, když mě předtím brutálně napadl, aniž se o tom
moji rodiče dozvěděli. Takže nyní mu jen stačilo využít již
existující citové propasti mezi mými rodiči a mnou.
Pedofilně orientovaní sociopati umějí mistrně využívat každé
příležitosti, jak se zmocnit dětí, které jejich okolí odmítá.
Právě tato nepříznivá emoční dynamika mezi mou
rodinou a mnou otevřela Docovi dveře a umožnila mu
vplížit se do mého života. Navázal přátelský kontakt
s mou matkou, což pro něj nebylo těžké, protože už se
s ní předtím letmo seznámil. Podařilo se mu přesvědčit
mé rodiče, že ví všechno o mimosmyslových schopnostech,
které projevuji, a že pro mě bude ideálním vychovatelem.
Tím si ke mně získal neomezený přístup.
Jeho chorobný záměr mu vyšel. Brzy jsem se na něm
a na jeho uznání stala naprosto závislou. Říká se tomu
Stockholmský syndrom a já opravdu věřila, že je mým
skutečným otcem. Věřila jsem všemu, co mi napovídal.
Rodiče cítili, že naléhavě potřebuji pomoc – a hle, tu se
objevil inteligentní muž, který jim nabízel svoji podporu,
odborník na tyto záležitosti, a dával najevo zanícenou
snahu mi pomoct. Tím si zcela získal jejich důvěru.
V následujících letech rodiče věděli, že nemám žádné
kamarády a že jsem velmi nešťastná, a to je trápilo a dělalo
jim to starosti. Chápali, že je se mnou něco v nepořádku,
ale netušili, kde je příčina mých problémů, nebo co by pro
mě mohli udělat. Viděli celou řadu varovných znamení,
ale špatně si je vyložili. Během let strávených s Docem
jsem vykazovala mnoho výmluvných symptomů.





31
S TÍNY PřED ÚSVITEM
Způsobovala jsem si zranění nožem, takže když jsem
pak přišla domů se zraněními, která mi způsobil Doc nebo
jiný člen kultu, vysvětlili si to jako další projev sebepoško -
zování nebo nějaké nehody při jízdě na koni. Když jsem
působila jako ve změněném stavu vědomí, protože mi Doc
podal drogy, nebo jsem byla duchem nepřítomná kvůli
svým mimosmyslových schopnostem, dali tomu nálepku
schizoafektivní porucha.
Příznaky separační úzkosti, které jsem vykazovala dávno
po příslušné vývojové fázi a jež mě vedly k tomu, že jsem
se stranila společnosti, takže jsem neměla vůbec žádné
přátele, označili za plachost. Mé křečkování zásob jídla
v pokoji odbyli rodiče jako moji osobní úchylku. Když jsem
si nehrála jako ostatní děti, ale nutkavě se zaměřovala na
dokonalé splnění úkolů, které jsem dostávala, obvykle
sportovních, nazývali mě talentovanou perfekcionistkou.
Když jsem psala ponuré básně prozrazující můj citově
narušený stav, usoudili, že jsem přecitlivělá a ovlivněná
nějakým zneužívaným spolužákem. Mé vracející se
bakteriální infekce a infekce močového traktu připisovali
oslabené imunitě a hormonální nerovnováze.
Ve třinácti letech mě vyšetřovala matčina přítelkyně,
zdravotní sestra, a zjistila, že mám protrženou panenskou
blánu. Když se zeptala mé matky, zda jsem sexuálně
aktivní, a bylo jí řečeno, že nikoli, vysvětlila to jako možný
následek toho, že řadu let jezdím na koni.
Jak mohlo tak strašlivé zneužívání zůstat nepovšimnuto?
Všechny symptomy způsobené zneužíváním, které jsem
vykazovala jako dítě a dospívající, byly připisovány buď
jiným důvodům, jak jsem už vylíčila, nebo mému
údajnému psychickému narušení. Rodiče se domnívali, že trpím
nějakou duševní chorobou, kterou žádný psycholog ani
psychiatr nedokáže diagnostikovat. Ne snad že by se o to





32
T EAL SWAN
všichni ti odborníci nesnažili, jenže se nemohli shodnout
na jednoznačné diagnóze, protože moje příznaky nezapa -
daly do žádné přihrádky jedné jediné poruchy.
Sexuální zneužívání bylo v jejich diagnózách několikrát
zmíněno jako možná příčina, ale když psychologové
zjistili, že ani jeden z mých rodičů nemůže být pachatelem,
byli nuceni najít jiné možné vysvětlení. Možnost, že by
mě mohl zneužívat někdo, komu rodiče důvěřují, zůstala
prostě mimo jakoukoli úvahu. Nevím, jestli tenkrát vůbec
někoho napadla. Něco takového jim připadalo stejně
přitažené za vlasy jako únos mimozemšťany.
Po celou tu dobu jsem měla příliš velký strach, než
abych se někomu svěřila s tím, co mi Doc dělá, a že jsem
zcela v jeho moci. Čím jsem byla nemocnější a
nešťastnější, tím častěji přispěchal na pomoc a nabízel, abych
s ním trávila víc času, protože ví, jak mi pomoci. Z
pohledu rodičů to vypadalo tak, že jak oni, tak všichni dospělí
v mém okolí včetně Doca se upřímně snaží společně přijít
na to, co se mnou je a jak to napravit.
A protože byli rodiče tak zoufalí, rádi mi dovolovali,
abych trávila víc a víc času v Docově společnosti. Byl pro
ně navíc někým, kdo mi mohl ukázat, jak mám zacházet
se svým neobvyklým mozkem. A co se Doca týče, myslím,
že právě možnost dělat si se mnou, co se mu zlíbí, přímo
mým rodičům před nosem, mu přinášela další dodatečné
vzrušení. Aby si hladinu vzrušení, které jsem mu
poskytovala jako hračka v jeho rukou, udržel na stejné výši, musel
neustále zvyšovat míru klamu a rizika. Totéž se týkalo
i míry násilí, takže mě vystavoval stále nebezpečnějším
a hrůznějším situacím.
Abych vás ušetřila podrobného popisu, shrnu jen velmi
stručně, co se mi od šesti do devatenácti let dělo. Byla
jsem fyzicky týrána a sexuálně zneužívána při kultovních
obřadech, opakovaně znásilňována, trápena hladověním
a byla jsem přinucena ke třem potratům (zákrok provedl





33
S TÍNY PřED ÚSVITEM
osobně Doc, který byl rovněž otcem dětí). Fotografo -
vali mě a mé sadomasochistické pornografické snímky
prodávali mužům, aby se při nich mohli na záchodcích
benzinových pump ukájet. Byla jsem vězněna ve sklepě
nebo v díře v zemi na Docově zahradě. Byla jsem rovněž
vystavena programování mozku prostřednictvím
elektrošoků. Prodělala jsem mučení, při němž jsem musela strávit
noc svázaná v lávových jeskyních v jižním Idahu.
Během celé doby mě Doc systematicky udržoval
omámenou anestetiky, ke kterým měl neomezený přístup,
protože byl veterinář. Na různých divokých místech Idaha
a Utahu na mě při terénních „hrách“ pořádal „hon“,
a když jsem byla polapena, skončilo to zlomeným žebrem
nebo znásilněním. Také jsem sloužila jako návnada pro
jiné děti, které skončily zraněné nebo někdy taky mrtvé.
Chyba, která mi umožnila uniknout
V devatenácti letech ze mě byla fyzická troska. Tělo jsem
měla samou jizvu a většinu času jsem byla disociovaná,
odpojená od vlastních emocí, myšlenek i osobnosti.
Pokusila jsem se o sebevraždu a neustále jsem na ni pomýšlela.
Třináct let jsem věřila, že moji rodiče ve skutečnosti nejsou
mými rodiči a že můj život s nimi je jen naoko. Žila jsem
s pocitem viny, že jsem ukradla život jejich pravého
dítěte. Věřila jsem, že jsem zlá. Věřila jsem, že když někomu
z rodiny prozradím pravdu o svém „skutečném životě“
s Docem, všichni budou brutálně zavražděni.
Po vyčerpávajících pokusech zjistit, co to se mnou je
a jak by mi mohli pomoci, byli moji rodiče tak zmatení
a bezmocní, že veškerou další snahu prostě vzdali.
Ale když mi bylo devatenáct let, udělal Doc chybu. Byla
to první chyba, které se během těch třinácti let dopustil.
Spletl se při dávkování anestetika, které mi podal.
Zamýšlel mě omámit natolik, aby mě přesvědčil, že jsem udělala





34
T EAL SWAN
něco, co jsem ve skutečnosti neudělala. Ale jelikož mi dal
nižší dávku, než bylo třeba, moje paměť fungovala natolik,
abych věděla, že jsem se toho, co tvrdil, nedopustila.
Nakonec se mi hlava projasnila natolik, že jsem dokázala
dojít k úvaze: Jestli Doc lže ohledně téhle věci, co dalšího z toho,
co mi napovídal, je lež? Nepřišla jsem na žádný jiný důvod,
proč mě chce přesvědčit, že jsem spáchala něco, co jsem
ve skutečnosti neudělala, než že mi chce nahnat strach
a učinit mě bezmocnou a naprosto závislou na jeho
osobě. Toto jsem si v souvislosti s jeho chybným dávkováním
uvědomila a nakonec se mi naskytla možnost utéct – a já
se jí chopila.
Utekla jsem ještě ten večer a získala azyl u mladíka,
se kterým jsem se předtím setkala pouze dvakrát.
Jmenoval se Blake a já se s ním seznámila díky matce, která
se snažila rozšířit moje de facto neexistující společenské
styky. Zkontaktovala se s rodinou, jejíž syn trpěl bipolární
poruchou. To ale nebyl Blake, to byl jiný chlapec. Matka
se domnívala, že když mi najde někoho mého věku, kdo
je „také“ duševně nemocný, mohla bych se s ním sblížit
a cítit se méně osamělá.
S tímhle svým novým známým jsem se tedy vydala na
večírek, a když jsem otevřela dveře domu, kde se konal,
pozdravil mě štíhlý mladík, který vzápětí přeskočil zábradlí
a zmizel v křoví. To je ale idiot, pomyslela jsem si.
Když se však vrátil dovnitř a pohlédli jsme na sebe,
připadalo mi, jako bych jej znala už dávno, a byl mi tak
milý, že jsme se ten večer od sebe už nehnuli. Večer jsme
s ostatními zakončili koupáním bez plavek v blízkém
jezeře a já měla silný pocit přátelství. Rozpoznala jsem
v něm tolik čistoty a nevinnosti, že jsem si dovolila mu
plně důvěřovat.
Takže té noci, kdy jsem unikla Docovi, mě nenapadlo
žádné jiné místo, kde bych před ním byla v bezpečí, než
dům, ve kterém bydlel Blake. Byla jsem u něj pouze





35
S TÍNY PřED ÚSVITEM
nou, když mi chtěl ukázat svoji sbírku míčků hakisaků. Tu
noc ale ani on, ani jeho dva spolubydlící nebyli doma. To
mi však nezabránilo proniknout dovnitř oknem, a jelikož
jsem se nacházela ve stavu nesmírného rozrušení, pořezala
jsem se na pažích.
Když se Blake vrátil, ke svému zděšení mě našel ve vaně
plné krvavé vody. Omyl mě, ovázal mi rány a nabídl mi,
abych u něho zůstala. Což jsem udělala. Původně jsem
neměla v plánu utéci Docovi navždy, vůbec mě nenapadlo,
že by to bylo možné. Ale zůstala jsem u Blakea den, pak
dva, potom týden, až z toho byl měsíc, a to už jsem se
nechtěla vrátit. Dál jsem se u něj ukrývala.
Občas jsem volala rodičům a pověděla jim, u koho jsem,
ale ne kde. Blake zprvu nevěděl, proč jsem tak očividně
nervózní a utrápená, ale milosrdně se mě na nic neptal.
Staral se o mě tak oddaně, že jsem se začala cítit lépe
a postupně se dostávala ven ze svého emočního pekla.





36
T EAL SWAN
3. K APITOL A
MOJE TRNITÁ CESTA
K SEBELÁSCE
Sama sobě žalářnicí
Když jsem nakonec Blakeovi vypověděla celý svůj pří -
běh a vylíčila mu, co se mnou Doc prováděl, jeho péče
o mě a snaha o moje uzdravení ještě vzrostly. V úkrytu
u Blakea jsem se cítila v bezpečí, protože jsem věděla, že
ani Doc, ani žádný jiný člen kultu po mně nebude hned
pátrat, neboť by tím narušil pravidla vytváření vazby a
naprogramování, které mi léta vštěpovali. Kdyby mě začali
hledat, bylo by to známkou slabosti a přiznáním, že jsem
kontrolu nad situací převzala já. Spoléhali na to, že moje
naprogramování mě přinutí vrátit se dobrovolně jako
zaběhnutý pes. Ale já se nevrátila. Naopak jsem pomalu
podnikala kroky, abych získala zpět svůj život. Našla jsem
si lidi a aktivity, které mi poprvé v životě pomáhaly rozvíjet
sebeúctu, ale nebyl to snadný ani přímočarý proces.
Co se týče Doca, pár let po mém útěku se ocitl u soudu.
Avšak podobně jako v mnoha dalších případech
zneužívání uplynulo mezi mým útěkem a soudním projednáváním
příliš mnoho času, takže zůstalo jen málo fyzických
důkazů. Soudce tedy žalobu zamítl kvůli nedostatku důkazů
a svědků a případ šel k ledu. Aby se mohl znovu otevřít,
bylo by třeba, aby se objevily další důkazy nebo svědectví.
Můžete si říkat, že tady můj příběh šťastně končí, ale
na základě osobní zkušenosti vám mohu prozradit, že
cesta k uzdravení zahrnuje daleko víc než jen fyzický únik





37
S TÍNY PřED ÚSVITEM
z hrozné situace. Dostala jsem se sice z moci svého tyrana,
ale byla ze mě troska. Neměla jsem žádný osobní život, jen
potrhané zbytky toho, čím by můj život mohl být. Byla jsem
mladá žena, která si nevěděla rady s tím, jak se pohybovat
ve společnosti. Chyběly mi základní strategie, trpěla jsem
posttraumatickou stresovou poruchou a všechno na sobě
jsem nenáviděla.
Můj tyran mi ani po útěku ze života vlastně nezmizel.
Zařídil si úřadovnu v mé hlavě, usídlil se tam a já pokra -
čovala v jeho vzorcích, které mi vštípil, a ubližovala sama
sobě. I nadále jsem stále myslela na sebevraždu a dál jsem
si působila řezné rány. Téměř každý krok, který jsem
tenkrát učinila, byl zaměřen proti mně samé, protože jsem
se nenáviděla. Byla jsem přesvědčena, že když si přestanu
ubližovat, to zlé ve mně zvítězí nad tím dobrým a stanu
se stejně strašnou osobou jako trýznitelé v mém dětství.
Jediným způsobem, jak se od nich odlišit, pro mě bylo
sebetrestání.
Blake byl klíčovou postavou mého procesu uzdravování
a později se stal mou pravou rukou v profesi, kterou jsem
si zvolila. Dnes pracujeme společně a pomáháme
podporovat pozitivní změny ve světě prostřednictvím společnosti
a neziskové organizace, kterou jsme spolu založili. Musela
jsem však ujít dlouhou cestu a vstup do mého nového
života nebyl vůbec snadný. Musela jsem přijít na to, jak
milovat samu sebe, a tato kniha obsahuje soubor technik
a metod, které mi umožnily nabrat v životě úplně nový
směr.
Terapie – začínám znovu budovat svůj život
Do terapie mě v mých jedenadvaceti letech dotlačil muž,
se kterým jsem tenkrát chodila a kterého už unavily pokusy
o udržení stabilního vztahu. Následky mého zneužívání
v dětství to značně ztěžovaly. Pohlédl mi do tváře a





38
T EAL SWAN
hlásil: „Tohle není normální. Musíš pochopit, že to, čím
sis prošla, není normální. Nezůstanu s tebou, pokud se
neobrátíš o pomoc k nějakému profesionálovi.“
Odvedl mě do krizového centra pro oběti znásilnění
a ženě v recepci oznámil: „Potřebuje terapii.“ Zavolali
ředitelku a ta se mě zeptala, proč si můj přítel myslí, že bych
měla absolvovat terapii. Začala jsem jí vyprávět, co jsem jako
dítě prodělala. Pamatuju si, jak jí začaly tuhnout rysy v
obličeji a jak se ošívala, a to jsem jí sdělila jen pár podrobností
z toho, co se v dětství se mnou dělo.
Ujistila mě, že terapii opravdu potřebuju, ale také
doplnila, že to, o čem jsem mluvila, je daleko za hranicí
obvyklých problémů, které v centru řeší. Znala však lékařku,
která se na ritualizované zneužívání v dětství specializuje.
Slíbila mi, že jí zavolá a zeptá se, zda by byla ochotná se
mě ujmout.
Ještě ten týden jsem dotyčnou specialistku navštívila.
Chovala se ke mně velmi vřele a srdečně, naprosto jinak
než psychologové, se kterými jsem se setkala do té doby.
Její srdečnost ve spojení s obrovskými vědomostmi
ohledně léčby traumat dokázala zbořit všechny mé ochranné
zdi, a tak jsem s její pomocí začala znovu budovat svůj
život.
Terapie mě přivedla až do bodu, kdy jsem dokázala
připustit, že jsem si to týrání, které jsem zažila jako dítě,
opravdu nezasloužila a že si za ně nemůžu sama. Když
mi bylo čtyřiadvacet, uvědomila jsem si, že terapie mě
dovedla tak daleko, jak bylo v jejích možnostech. Někde
hluboko v sobě jsem však tušila, že za všemi těmi pocity
oběti, lítostí a snahou vypořádat se s posttraumatickou
stresovou poruchou musí být ještě něco dalšího.
Jakkoli se to z vašeho pohledu může zdát strašné, mou
záchrannou strategií se stala sebevražda. Přežívala jsem
ze dne na den jen díky tomu, že jsem si připomínala, že
se vždycky můžu zabít. Zjistila jsem, že mi to umožňuje





39
S TÍNY PřED ÚSVITEM
soustředit se na to, co mohu pro to, abych se cítila lépe,
udělat dnes. Stále jsem hledala jak se cítit lépe, a to, že se
cítím dobře, jsem povýšila na nejdůležitější věc ve svém
životě.
A tak jsem se věnovala zimním sportům, experimento -
vala s vařením, hledala místa k životu, kde bych se cítila
bezpečně, a začala jsem meditovat. Pomalu jsem zjišťovala,
že moje mantra se od „Zabít se vždycky můžu až zítra, takže
co podniknu dnes?“ mění na „Zabít se vždycky můžu až
příští týden, takže co budu podnikat tento týden?“. Až
z toho nakonec bylo „Zabít se vždycky můžu až příští rok,
takže co podniknu letos?“.
Až jsem jednou zjistila, že už se zabít nechci. Občas jsem
se sice ještě potýkala se sebevražednými myšlenkami, ale
už byly jen přechodnými, nikoli trvalými průvodci mého
života.
Poté, co jsem unikla svým trýznitelům, už jsem se svými
mimosmyslovými schopnostmi nechtěla mít nic
společného. Abych jim unikla, vrhla jsem se na závodní zimní
sporty. Snažila jsem se co nejvíc uzemnit. Občas jsem sice
své schopnosti užívala, abych pomohla někomu, kdo se
nacházel v zoufalém stavu, ale sama za sebe jsem právě
svým zvláštnostem kladla vinu za vše, co jsem musela
prožít. To, že se jich nemohu zbavit, mě mučilo. Stále jsem
žila v ohromném strachu ze světa.
Hledám lásku z nesprávných důvodů
Když mi bylo dvaadvacet, provdala jsem se za muže,
kterého jsem nemilovala, protože jsem se chtěla cítit
opečovávaná a v bezpečí. Manželství se rozpadlo a po šesti měsících
bylo zrušeno. Ještě téhož roku jsem se vdala znovu, opět
kvůli pocitu bezpečí. Neuvědomovala jsem si, že ve
skutečnosti používám muže jako prostředek útěku před sebou
samou. Chtěla jsem být v bezpečí nejen před světem, ale





40
T EAL SWAN
také před sebou. V mém nitru panovala atmosféra tak
pronikavé sebenenávisti, že jsem si nedokázala důvěřovat.
V pětadvaceti se mi narodil syn. Poté, co jsem prodělala
tři potraty a musela podstoupit léčbu neplodnosti, jsem
zoufale toužila zakusit kouzlo mateřství. Zažívala jsem však
pravý opak toho, co jsem si vysnila. Jak těhotenství, tak
porod pro mě byly nanejvýš traumatizující záležitosti.
Když jsme zjistili, že čekám chlapečka, představova -
la jsem si, jak se mi narodí čilý klučina, který se bude
s nadšením vrhat do všech sportů a nebude nikdy zakoušet
bolest, jakou jsem poznala já. Láska, kterou jsem cítila
ke svému dítěti, se nedala srovnat se žádným jiným citem,
který jsem kdy v životě poznala. K mému úděsu však
novorozené dítě mělo jasnou auru vyzařující křišťálově
čiré světlo. Tyto aury, nazývané podle své barvy křišťálové,
mají pouze lidé s vrozenými mimosmyslovými
schopnostmi.
Vesmír mi jako obvykle dal přesně takové dítě, jaké
jsem potřebovala. Plakala jsem téměř hodinu, protože
jsem se tolik bála, že kvůli svým schopnostem bude trpět
stejně, jako jsem trpěla já. A pak mi svitlo, že pokud jej
mám naučit, jak své vrozené schopnosti přijmout, musím
nejprve já přijmout ty svoje.
Veverka a její žalud
Psal se rok 2009. Můj šestiměsíční syn spal. Seděla jsem
na černobíle kostkovaném linoleu ve své kuchyni a
utápěla se v zoufalství. Od chvíle, kdy jsem se stala matkou,
jsem se odvážila vstoupit do světa dětské zábavy a zhlédla
film Doba ledová, kde vystupuje pravěká veverka jménem
Scrat. Jediné, co ji na světě zajímá, je najít a udržet si svůj
drahocenný žalud.
Veverčin život je neutuchající, předem prohraný boj
o žalud. Když už si myslíte, že ho konečně má, štěstěna se





41
S TÍNY PřED ÚSVITEM
obrátí proti ní a nějaký nepravděpodobný vývoj událostí ji
o její poklad opět připraví. Scrat je ztělesněním Murphyho
zákona, který praví, že cokoli se může pokazit, tak se taky
pokazí, takže nikdy nedostaneme to, co chceme.
Když se stanete matkou na plný úvazek, máte pocit, že
váš dospělý mozek se někam vytratil a nahradil jej svět
Disneylandu. Seděla jsem tenkrát na kuchyňské podlaze
a musela pořád myslet na tu veverku. Požitek z jejích hu -
morných dobrodružství mi kalil jakýsi hluboký smutek,
její dilema mě přímo oslovovalo. Scrat, to jsem byla já.
A tím stále unikajícím žaludem bylo štěstí.
Můj život nebyl ničím jiným než nekonečným, předem
prohraným bojem o nalezení a udržení štěstí. A tam na té
podlaze jsem zažívala mocný pocit prohry z toho, že jsem
nikdy neuspěla. Proč se mi to nikdy nepodařilo? ptala jsem se
v duchu sama sebe. Odpověď jsem znala. Tou odpovědí
bylo, že jsem vždycky odmítala samu sebe. Život v mém
těle pro mě nebyl svobodnou volbou, ale vězením. Stále
jsem si opakovala: Jak se mám naplno oddat něčemu, o co jsem
vlastně vůbec nestála?
Přiznat si, jak na tom jsem
Začalo mi být jasné, že samu sebe už dávno nemiluju,
pokud jsem se vůbec kdy milovala. Neměla jsem se ráda
a neměla jsem nejmenší potuchy, jak se mít ráda. Už sama
idea sebelásky mi byla odporná. Vyrostla jsem v rodině,
která nade vše vyzdvihovala nesobeckost, oběť a službu,
takže už samotný koncept sebelásky mi připadal jako
zločin. Sebelásku jsem viděla jako satana, který se snaží zničit
ušlechtilou stránku mé povahy a připravit mě o šanci být
milována někým jiným.
Dopadla jsem na nejhlubší dno. Představovala jsem si,
že takhle nějak se cítí lidé, kteří jsou na tom tak bídně
a tak udoláni životem, že už nevědí kudy kam. Zahnala





42
T EAL SWAN
jsem samu sebe do kouta. Všechny ostatní pokusy, jak se
cítit ve svém těle dobře, selhaly. Byla jsem na tom jako
člověk, který si konečně přizná, že je alkoholik. Totéž pro
mě znamenalo přiznat si, že se nenávidím.
Přiznat si svůj skutečný stav je zároveň bolestné i osvo -
bozující. Není žádná legrace uznat, že tam uvnitř se sk


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist