načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4 - Howard P. Lovecraft

Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4
-15%
sleva

Kniha: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4
Autor:

Čtvrtým svazkem Stín z času se v nakladatelství Plus uzavírá souborné vydání beletristických spisů jednoho ze zakladatelů moderní fantastické prózy H. P. Lovecrafta. Kniha obsahuje ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  369 Kč 314
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace František Štorm
k vydání připravil a komentáři opatřil Ondřej Müller
přeložili Linda Bartošková ... et al.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Datum vydání: 09. 10. 2013
Nakladatelské údaje: V Praze, Plus, 2013
ISBN: 9788025901304
EAN: 9788025901304
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První polovina třicátých let představovala pro H. P. Lovecrafta poměrně šťastné období a to se projevilo i v obsažnosti a soustředěnosti jeho tvorby. Čtvrtý svazek jeho spisů, věnovaný tomuto období, obsahuje jeho rozsáhlou novelu V horách šílenství, doplněnou sedmi dalšími povídkami, v nichž autor promyšleně experimentoval s náměty i se způsoby vyprávění a z nichž každá (Stín nad Innsmouthem, Věc na prahu, Stín z času a další) patří mezi zlatý fond světového hororu. Svazek opět doprovází poznámkový aparát a odborná esej o Lovecraftově díle, tentokrát z pera Ivana Adamoviče. Závěrečný díl souborného vydání díla amerického hororového klasika obsahuje texty z let 1931-35.

Popis nakladatele

Čtvrtým svazkem Stín z času se v nakladatelství Plus uzavírá souborné vydání beletristických spisů jednoho ze zakladatelů moderní fantastické prózy H. P. Lovecrafta. Kniha obsahuje rozsáhlý román V horách šílenství a po něm následují významné povídky z posledního období, mimo jiné Stín nad Innsmouthem, Věc na prahu či Stín z času. Na prahu čtyřicítky se Lovecraftův život uklidnil a projasnil, přestože i nadále žil ve značné chudobě. Rodinné úspory se stále tenčily a špatně placené redakční úpravy textů jiných autorů jej uživily jen stěží. Ve své vlastní tvorbě však byl Lovecraft kupodivu daleko soustředěnější a v té hrsti povídek z posledních let promyšleně experimentoval. Zároveň si živě dopisoval s desítkami přátel a autorů, a stal se „zpovědníkem, rádcem a poručníkem“ bezmála celé jedné generace autorů americké fantastické literatury. A jako fascinující osobnost přetrvává ve svém díle dodnes. (příběhy a střípky z let 1931-1935)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Selection and commentary © Ondřej Müller, 2013 Translation © Linda Bartošková, František Jungwirth, Václav Kajdoš, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková, Stanislava Menšíková, 2013 Epilogue © Ivan Adamovič, 2013 Illustrations and typography © František Štorm, 2013 ISBN 978-80-259-0130-4

V HORÁCH ŠÍLENSTVÍ

I

Nemám jinou možnost než promluvit, protože vědci odmí

tají uposlechnout mých doporučení, dokud nebudou znát

mé důvody. Jestliže nyní sděluji, proč se stavím proti to

muto plánovanému vpádu do Antarktidy a proti masové

mu honu na  zkameněliny a  rozsáhlému navrtávání a  roz

pouštění prastarého zalednění, činím tak zcela proti své

vůli a zdráhám se o to víc, že má výstraha se možná i tak

mine účinkem. Skutečnosti, jak jsem přinucen je vyjevit,

neodvratně vyvolají pochybnosti; kdybych však zamlčel

to, co bude lidem připadat výstřední a  neuvěřitelné, ne

zůstane nic. Dosud utajované fotografie, jak letecké, tak

z terénu, budou mluvit v můj prospěch, neboť jsou prokla

tě živé a výmluvné. Přesto vzbudí pochyby, protože dnes

se objevují všelijaké důkladně propracované podvrhy. In

koustovým náčrtkům, které jsme objevili, se samozřejmě

každý vysměje jako očividným padělkům, navzdory zvlášt

ní technice provedení, nad níž by se znalci umění měli po

zastavit a podivit.

N akonec mi nezbývá než se spolehnout na úsudek a po

stoj těch několika předních vědců, kteří mají na jedné stra

ně dostatečně nezávislé myšlení, aby sami zvážili, jak ob

ludně přesvědčivá jsou mnou předložená fakta, ať už sama

o  sobě, či ve  světle jistých pravěkých a  velmi záhadných

mýtů, a na straně druhé mají i dostatečný vliv, aby dokázali

odradit celou odbornou veřejnost od neuvážených a příliš

ctižádostivých plánů na výzkum v oblasti oněch hor šílen

ství. Je totiž smutnou pravdou, že lidé tak poměrně málo

známí jako já a moji kolegové, zaštítění jen malou univerPřeložili Linda Bartošková, František Jungwirth, Václav Kajdoš, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková a Stanislava Menšíková Petrovi Onuferovi s díkem za ten nápad

O. M.


8 9 zitou, nemají téměř žádnou šanci prosadit svůj vliv tam, kde se jedná o záležitosti bizarní či velmi kontroverzní povahy.

Pr oti nám dále mluví okolnost, že nejsme v nejpřísněj

ším smyslu slova odborníky v  oblastech, jichž se to týká především. V  úloze geologa pověřeného vedením expedice Miskatonické univerzity jsem měl jediný cíl: opatřit hlubinné vzorky hornin a půdy z různých částí antarktické pevniny za  pomoci pozoruhodné vrtné soupravy, kterou vymyslel profesor Frank H. Pabodie z našeho technického oddělení. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem na nějakém dalším poli než na tomto; doufal jsem ovšem, že s  využitím tohoto unikátního zařízení budeme schopni na  různých místech podél již dříve probádaných tras vynést na  světlo takové materiály, které se dosavadními metodami nepodařilo získat. Jak je veřejně známo již z našich hlášení, Pabodieho vrtná souprava byla zcela převratná svou nízkou hmotností, snadnou přenosností a  jedinečnou technikou, kombinující běžné výplachové vrtání s rotačním vrtáním do kamene, která nám umožňovala rychle pronikat vrstvami o různých stupních tvrdosti. Ocelová hlavice, kloubové násadce, benzinový motor, skládací dřevěná vrtná věž, trhaviny, lana, výplachové čerpadlo a nástavné duté vrtné tyče pro vrty o průměru pěti palců do  hloubky až tisíc stop, to vše i  s  příslušenstvím tvořilo náklad, na který jsme potřebovali jenom troje saně a tři spřežení po  sedmi psech. To bylo možné díky důmyslné slitině hliníku, z níž byla vyrobena většina kovových součástí. Čtyři velké letouny Dornier jsme si nechali speciálně upravit k přeletům v obrovské výšce, což bylo na antarktické náhorní plošině nezbytné, a  dodatečně vybavit zařízením na předehřívání paliva a dalším pro rychlý start, která opět vymyslel Pabodie – díky tomu se celá naše expedice

mohla přepravovat ze základny na kraji Velké ledové bari

éry na různá místa ve vnitrozemí vhodná jako výchozí sta

noviště. Z těchto míst jsme se měli dopravovat dále s dosta

tečným počtem psů.

H odlali jsme prozkoumat tak velkou oblast, jakou nám

sezona antarktického léta umožní – a  případně zůstat

i déle, kdyby to bylo naprosto nutné. Pracovat jsme chtěli

převážně v pohořích a na náhorní plošině jižně od Rossova

moře, tedy v končinách, které už v různé míře prozkouma

li pánové Shackleton, Amundsen, Scott a Byrd. Očekávali

jsme, že pokud budeme mít díky letounům možnost často

měnit tábořiště a  překonávat vzdálenosti dost velké, aby

měly geologický význam, podaří se nám vytěžit zcela nebý

valé množství materiálu – zejména v prekambrické vrstvě,

z níž se v Antarktidě dosud podařilo získat tak málo růz

norodých vzorků. Přáli jsme si také získat co nejrozmani

tější vzorky svrchnějších zkamenělin, protože důkazy pre

historického života v této nehostinné říši ledu a smrti jsou

nanejvýš důležité, máme-li kdy poznat minulost Země. Je

všeobecně známo, že Antarktida se kdysi nacházela v mír

ném, až tropickém pásmu a že tu měly domov nepřeberné

druhy rostlin i živočichů, ze kterých do dnešní doby pře

žily jen lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a na severním

okraji ještě tučňáci; doufali jsme, že tyto obecně známé in

formace rozšíříme a  obohatíme jak o  nové poznatky, tak

o přesnější a podrobnější údaje. Kdykoli bychom díky jed

noduchému vrtu narazili na stopy zkamenělin, chtěli jsme

rozšířit jeho ústí trhavinou a obstarat takové vzorky, které

budou dostatečně velké a neporušené.

N aše vrty, které jsme chtěli vést do různých hloubek po

dle toho, co by slibovala svrchní půda nebo horniny, se

musely omezit na obnažené nebo téměř obnažené povrchy

– nevyhnutelně to tedy musela být horská úbočí a hřebe- 9 zitou, nemají téměř žádnou šanci prosadit svůj vliv tam, kde se jedná o záležitosti bizarní či velmi kontroverzní povahy.

Pr oti nám dále mluví okolnost, že nejsme v nejpřísněj

ším smyslu slova odborníky v  oblastech, jichž se to týká především. V  úloze geologa pověřeného vedením expedice Miskatonické univerzity jsem měl jediný cíl: opatřit hlubinné vzorky hornin a půdy z různých částí antarktické pevniny za  pomoci pozoruhodné vrtné soupravy, kterou vymyslel profesor Frank H. Pabodie z našeho technického oddělení. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem na nějakém dalším poli než na tomto; doufal jsem ovšem, že s  využitím tohoto unikátního zařízení budeme schopni na  různých místech podél již dříve probádaných tras vynést na  světlo takové materiály, které se dosavadními metodami nepodařilo získat. Jak je veřejně známo již z našich hlášení, Pabodieho vrtná souprava byla zcela převratná svou nízkou hmotností, snadnou přenosností a  jedinečnou technikou, kombinující běžné výplachové vrtání s rotačním vrtáním do kamene, která nám umožňovala rychle pronikat vrstvami o různých stupních tvrdosti. Ocelová hlavice, kloubové násadce, benzinový motor, skládací dřevěná vrtná věž, trhaviny, lana, výplachové čerpadlo a nástavné duté vrtné tyče pro vrty o průměru pěti palců do  hloubky až tisíc stop, to vše i  s  příslušenstvím tvořilo náklad, na který jsme potřebovali jenom troje saně a tři spřežení po  sedmi psech. To bylo možné díky důmyslné slitině hliníku, z níž byla vyrobena většina kovových součástí. Čtyři velké letouny Dornier jsme si nechali speciálně upravit k přeletům v obrovské výšce, což bylo na antarktické náhorní plošině nezbytné, a  dodatečně vybavit zařízením na předehřívání paliva a dalším pro rychlý start, která opět vymyslel Pabodie – díky tomu se celá naše expedice

mohla přepravovat ze základny na kraji Velké ledové bari

éry na různá místa ve vnitrozemí vhodná jako výchozí sta

noviště. Z těchto míst jsme se měli dopravovat dále s dosta

tečným počtem psů.

H odlali jsme prozkoumat tak velkou oblast, jakou nám

sezona antarktického léta umožní – a  případně zůstat

i déle, kdyby to bylo naprosto nutné. Pracovat jsme chtěli

převážně v pohořích a na náhorní plošině jižně od Rossova

moře, tedy v končinách, které už v různé míře prozkouma

li pánové Shackleton, Amundsen, Scott a Byrd. Očekávali

jsme, že pokud budeme mít díky letounům možnost často

měnit tábořiště a  překonávat vzdálenosti dost velké, aby

měly geologický význam, podaří se nám vytěžit zcela nebý

valé množství materiálu – zejména v prekambrické vrstvě,

z níž se v Antarktidě dosud podařilo získat tak málo růz

norodých vzorků. Přáli jsme si také získat co nejrozmani

tější vzorky svrchnějších zkamenělin, protože důkazy pre

historického života v této nehostinné říši ledu a smrti jsou

nanejvýš důležité, máme-li kdy poznat minulost Země. Je

všeobecně známo, že Antarktida se kdysi nacházela v mír

ném, až tropickém pásmu a že tu měly domov nepřeberné

druhy rostlin i živočichů, ze kterých do dnešní doby pře

žily jen lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a na severním

okraji ještě tučňáci; doufali jsme, že tyto obecně známé in

formace rozšíříme a  obohatíme jak o  nové poznatky, tak

o přesnější a podrobnější údaje. Kdykoli bychom díky jed

noduchému vrtu narazili na stopy zkamenělin, chtěli jsme

rozšířit jeho ústí trhavinou a obstarat takové vzorky, které

budou dostatečně velké a neporušené.

N aše vrty, které jsme chtěli vést do různých hloubek po

dle toho, co by slibovala svrchní půda nebo horniny, se

musely omezit na obnažené nebo téměř obnažené povrchy

– nevyhnutelně to tedy musela být horská úbočí a hřebe- 11 ny, jelikož nižší oblasti jsou pokryté souvislou vrstvou ledu o síle jedné i dvou mil. Nemohli jsme si dovolit plýtvat časem na hloubkové vrty do jakékoli silnější vrstvy pouhého zalednění, přestože Pabodie vypracoval plán, podle nějž jsme mohli s využitím dynama na benzinový pohon spouštět do vrtů husté svazky měděných elektrod a rozpouštět tak omezené plochy ledu elektrickým proudem. Právě tohoto plánu – který jsme na  tak malé výpravě, jako byla naše, nemohli využít jinak než experimentálně – se chce nyní přidržet expedice Starkweathera a Moorea navzdory výstrahám, které od našeho návratu z Antarktidy nepřestávám opakovat.

O  Miskatonické expedici se veřejnost dozvídala jednak

z častých hlášení, která jsme vysílali do Arkhamského věstníku a do agentury Associated Press, jednak z pozdějších článků Pabodieho a mých. Výprava se skládala ze čtyř akademických pracovníků naší univerzity – Pabodieho, Lakea z katedry biologie, Atwooda z katedry fyziky (byl také meteorolog) a mne, který jsem zastupoval geology a měl expedici formálně velet – a z šestnácti dalších asistentů: sedmi postgraduálních studentů z  Miskatonické univerzity a  devíti zkušených techniků. Mezi těmito šestnácti bylo celkem dvanáct kvalifikovaných pilotů a  všichni kromě dvou uměli obsluhovat vysílačku. Osm z nich ovládalo navigaci za pomoci kompasu a sextantu, stejně jako Pabodie, Atwood a  já. K  tomu bylo samozřejmě nutno připočítat úplné posádky našich dvou plavidel – původně velrybářských dřevěných lodí, jež byly vyztuženy pro použití v zaledněných oblastech a vybaveny přídavnými parostroji.

Exp edici financovala Nadace Nathaniela Derby Pickma

na, a k tomu jsme získali ještě několik zvláštních příspěvků; proto byly naše přípravy navzdory nízké publicitě neobyčejně důkladné. Psi, saně, stroje, tábornické potřeby

a našich pět letounů rozebraných na díly, to vše bylo doru

čeno do Bostonu, kde se nakládaly naše lodě. Byli jsme pro

svůj speciální úkol výtečně vybaveni a ve všech ohledech,

ať už se to týkalo zásob, životosprávy, přepravy či stavby

tábora, jsme se poučili z vynikajícího příkladu našich mno

ha nedávných a výjimečně skvělých předchůdců. Ostatně

právě jejich neobvykle velký počet a proslulost způsobily,

že naše vlastní výprava, třebaže tak velkoryse pojatá, zůsta

la světem vcelku nepovšimnuta.

J ak bylo uveřejněno v novinách, vypluli jsme z boston

ského přístavu 2. září 1930 a  zvolna jsme se plavili podél

pobřeží k jihu; propluli jsme Panamským průplavem a uči

nili jsme celkem dvě zastávky: na  Samoi a  pak v  tasmán

ském Hobartu, kde jsme naložili poslední zásoby. Nikdo

z  naší výzkumné výpravy předtím v  polárních krajích ne

byl, proto jsme všichni plně spoléhali na  kapitány našich

lodí, J. B. Douglase, který velel naší brize Arkham a byl veli

telem námořní části expedice, a Georga Thorfinnssena, ka

pitána trojstěžníku Miskatonic – oba to byli staří velrybáři

se zkušenostmi z antarktických vod. Čím víc jsme se vzda

lovali od civilizovaného světa, slunce klesalo na severu níž

a níž a den po dni zůstávalo déle nad obzorem. Asi na 62.

stupni jižní šířky jsme poprvé zpozorovali ledovce – stolo

vité hory ledu se svislými boky – a těsně předtím, než jsme

dosáhli jižního polárního kruhu, který jsme za doprovodu

patřičně bujarých rituálů překročili 20. října, nám způsobi

la značné potíže ledová pole. Po dlouhé plavbě tropickými

kraji mi citelně vadil pokles teploty, ale bral jsem to jako

přípravu na tvrdší poměry, které nastanou. Mnohokrát mě

nesmírně okouzlily podivuhodné atmosférické jevy, k nimž

patřily nápadně živé fata morgány – první, které jsem kdy

viděl –, při nichž se vzdálené ledovce proměňovaly v cim

buří nepředstavitelných kosmických hradů. 11 ny, jelikož nižší oblasti jsou pokryté souvislou vrstvou ledu o síle jedné i dvou mil. Nemohli jsme si dovolit plýtvat časem na hloubkové vrty do jakékoli silnější vrstvy pouhého zalednění, přestože Pabodie vypracoval plán, podle nějž jsme mohli s využitím dynama na benzinový pohon spouštět do vrtů husté svazky měděných elektrod a rozpouštět tak omezené plochy ledu elektrickým proudem. Právě tohoto plánu – který jsme na  tak malé výpravě, jako byla naše, nemohli využít jinak než experimentálně – se chce nyní přidržet expedice Starkweathera a Moorea navzdory výstrahám, které od našeho návratu z Antarktidy nepřestávám opakovat.

O  Miskatonické expedici se veřejnost dozvídala jednak

z častých hlášení, která jsme vysílali do Arkhamského věstníku a do agentury Associated Press, jednak z pozdějších článků Pabodieho a mých. Výprava se skládala ze čtyř akademických pracovníků naší univerzity – Pabodieho, Lakea z katedry biologie, Atwooda z katedry fyziky (byl také meteorolog) a mne, který jsem zastupoval geology a měl expedici formálně velet – a z šestnácti dalších asistentů: sedmi postgraduálních studentů z  Miskatonické univerzity a  devíti zkušených techniků. Mezi těmito šestnácti bylo celkem dvanáct kvalifikovaných pilotů a  všichni kromě dvou uměli obsluhovat vysílačku. Osm z nich ovládalo navigaci za pomoci kompasu a sextantu, stejně jako Pabodie, Atwood a  já. K  tomu bylo samozřejmě nutno připočítat úplné posádky našich dvou plavidel – původně velrybářských dřevěných lodí, jež byly vyztuženy pro použití v zaledněných oblastech a vybaveny přídavnými parostroji.

Exp edici financovala Nadace Nathaniela Derby Pickma

na, a k tomu jsme získali ještě několik zvláštních příspěvků; proto byly naše přípravy navzdory nízké publicitě neobyčejně důkladné. Psi, saně, stroje, tábornické potřeby

a našich pět letounů rozebraných na díly, to vše bylo doru

čeno do Bostonu, kde se nakládaly naše lodě. Byli jsme pro

svůj speciální úkol výtečně vybaveni a ve všech ohledech,

ať už se to týkalo zásob, životosprávy, přepravy či stavby

tábora, jsme se poučili z vynikajícího příkladu našich mno

ha nedávných a výjimečně skvělých předchůdců. Ostatně

právě jejich neobvykle velký počet a proslulost způsobily,

že naše vlastní výprava, třebaže tak velkoryse pojatá, zůsta

la světem vcelku nepovšimnuta.

J ak bylo uveřejněno v novinách, vypluli jsme z boston

ského přístavu 2. září 1930 a  zvolna jsme se plavili podél

pobřeží k jihu; propluli jsme Panamským průplavem a uči

nili jsme celkem dvě zastávky: na  Samoi a  pak v  tasmán

ském Hobartu, kde jsme naložili poslední zásoby. Nikdo

z  naší výzkumné výpravy předtím v  polárních krajích ne

byl, proto jsme všichni plně spoléhali na  kapitány našich

lodí, J. B. Douglase, který velel naší brize Arkham a byl veli

telem námořní části expedice, a Georga Thorfinnssena, ka

pitána trojstěžníku Miskatonic – oba to byli staří velrybáři

se zkušenostmi z antarktických vod. Čím víc jsme se vzda

lovali od civilizovaného světa, slunce klesalo na severu níž

a níž a den po dni zůstávalo déle nad obzorem. Asi na 62.

stupni jižní šířky jsme poprvé zpozorovali ledovce – stolo

vité hory ledu se svislými boky – a těsně předtím, než jsme

dosáhli jižního polárního kruhu, který jsme za doprovodu

patřičně bujarých rituálů překročili 20. října, nám způsobi

la značné potíže ledová pole. Po dlouhé plavbě tropickými

kraji mi citelně vadil pokles teploty, ale bral jsem to jako

přípravu na tvrdší poměry, které nastanou. Mnohokrát mě

nesmírně okouzlily podivuhodné atmosférické jevy, k nimž

patřily nápadně živé fata morgány – první, které jsem kdy

viděl –, při nichž se vzdálené ledovce proměňovaly v cim

buří nepředstavitelných kosmických hradů.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist