načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4 - Howard P. Lovecraft

Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4
-15%
sleva

Kniha: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4
Autor:

Čtvrtým svazkem Stín z času se v nakladatelství Plus uzavírá souborné vydání beletristických spisů jednoho ze zakladatelů moderní fantastické prózy H. P. Lovecrafta. Kniha obsahuje ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  369 Kč 314
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-10-09
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 467 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace František Štorm
k vydání připravil a komentáři opatřil Ondřej Müller
přeložili Linda Bartošková ... et al.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788025901304
EAN: 9788025901304
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První polovina třicátých let představovala pro H. P. Lovecrafta poměrně šťastné období a to se projevilo i v obsažnosti a soustředěnosti jeho tvorby. Čtvrtý svazek jeho spisů, věnovaný tomuto období, obsahuje jeho rozsáhlou novelu V horách šílenství, doplněnou sedmi dalšími povídkami, v nichž autor promyšleně experimentoval s náměty i se způsoby vyprávění a z nichž každá (Stín nad Innsmouthem, Věc na prahu, Stín z času a další) patří mezi zlatý fond světového hororu. Svazek opět doprovází poznámkový aparát a odborná esej o Lovecraftově díle, tentokrát z pera Ivana Adamoviče. Závěrečný díl souborného vydání díla amerického hororového klasika obsahuje texty z let 1931-35.

Popis nakladatele

Čtvrtým svazkem Stín z času se v nakladatelství Plus uzavírá souborné vydání beletristických spisů jednoho ze zakladatelů moderní fantastické prózy H. P. Lovecrafta. Kniha obsahuje rozsáhlý román V horách šílenství a po něm následují významné povídky z posledního období, mimo jiné Stín nad Innsmouthem, Věc na prahu či Stín z času. Na prahu čtyřicítky se Lovecraftův život uklidnil a projasnil, přestože i nadále žil ve značné chudobě. Rodinné úspory se stále tenčily a špatně placené redakční úpravy textů jiných autorů jej uživily jen stěží. Ve své vlastní tvorbě však byl Lovecraft kupodivu daleko soustředěnější a v té hrsti povídek z posledních let promyšleně experimentoval. Zároveň si živě dopisoval s desítkami přátel a autorů, a stal se „zpovědníkem, rádcem a poručníkem“ bezmála celé jedné generace autorů americké fantastické literatury. A jako fascinující osobnost přetrvává ve svém díle dodnes. (příběhy a střípky z let 1931-1935)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Howard P. Lovecraft - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Selection and commentary © Ondřej Müller, 2013

Translation © Linda Bartošková, František Jungwirth,

Václav Kajdoš, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková,

Stanislava Menšíková, 2013

Epilogue © Ivan Adamovič, 2013

Illustrations and typography © František Štorm, 2013

ISBN 978-80-259-0130-4

V HORÁCH ŠÍLENSTVÍ

I

Nemám jinou možnost než promluvit, protože vědciodmítají uposlechnout mých doporučení, dokud nebudou znát

mé důvody. Jestliže nyní sděluji, proč se stavím proti tomuto plánovanému vpádu do Antarktidy a protimasovému honu na  zkameněliny a  rozsáhlému navrtávání a rozouštění prastarého zalednění, činím tak zcela proti své

vůli a zdráhám se o to víc, že má výstraha se možná i tak

mine účinkem. Skutečnosti, jak jsem přinucen je vyjevit,

neodvratně vyvolají pochybnosti; kdybych však zamlčel

to, co bude lidem připadat výstřední a  neuvěřitelné, nezůstane nic. Dosud utajované fotografie, jak letecké, tak

z terénu, budou mluvit v můj prospěch, neboť jsouproklatě živé a výmluvné. Přesto vzbudí pochyby, protože dnes

se objevují všelijaké důkladně propracované podvrhy.Inkoustovým náčrtkům, které jsme objevili, se samozřejmě

každý vysměje jako očividným padělkům, navzdoryzvláštní technice provedení, nad níž by se znalci umění mělipozastavit a podivit.

N akonec mi nezbývá než se spolehnout na úsudeka postoj těch několika předních vědců, kteří mají na jednéstraně dostatečně nezávislé myšlení, aby sami zvážili, jakobludně přesvědčivá jsou mnou předložená fakta, ať už sama

o  sobě, či ve  světle jistých pravěkých a  velmi záhadných

mýtů, a na straně druhé mají i dostatečný vliv, aby dokázali

odradit celou odbornou veřejnost od neuvážených a příliš

ctižádostivých plánů na výzkum v oblasti oněch horšílenství. Je totiž smutnou pravdou, že lidé tak poměrně málo

známí jako já a moji kolegové, zaštítění jen malouuniverPřeložili Linda Bartošková, František Jungwirth, Václav

Kajdoš, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková a Stanislava

Menšíková

Petrovi Onuferovi s díkem za ten nápad

O. M.


8 9

zitou, nemají téměř žádnou šanci prosadit svůj vliv tam,

kde se jedná o záležitosti bizarní či velmi kontroverznípovahy.

Pr oti nám dále mluví okolnost, že nejsmev nejpřísnějším smyslu slova odborníky v  oblastech, jichž se to týká

především. V  úloze geologa pověřeného vedením expedice Miskatonické univerzity jsem měl jediný cíl: opatřit

hlubinné vzorky hornin a půdy z různých částíantarktické pevniny za  pomoci pozoruhodné vrtné soupravy, kterou vymyslel profesor Frank H. Pabodie z našehotechnického oddělení. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem

na nějakém dalším poli než na tomto; doufal jsem ovšem,

že s  využitím tohoto unikátního zařízení budeme schopni na  různých místech podél již dříve probádaných tras

vynést na  světlo takové materiály, které se dosavadními metodami nepodařilo získat. Jak je veřejně známo již

z našich hlášení, Pabodieho vrtná souprava byla zcelapřevratná svou nízkou hmotností, snadnou přenosností a jedinečnou technikou, kombinující běžné výplachové vrtání s rotačním vrtáním do kamene, která nám umožňovala

rychle pronikat vrstvami o různých stupních tvrdosti.Ocelová hlavice, kloubové násadce, benzinový motor,skládací dřevěná vrtná věž, trhaviny, lana, výplachové čerpadlo

a nástavné duté vrtné tyče pro vrty o průměru pěti palců

do  hloubky až tisíc stop, to vše i  s  příslušenstvím tvořilo náklad, na který jsme potřebovali jenom troje saně a tři

spřežení po  sedmi psech. To bylo možné díky důmyslné

slitině hliníku, z níž byla vyrobena většina kovovýchsoučástí. Čtyři velké letouny Dornier jsme si nechali speciálně

upravit k přeletům v obrovské výšce, což bylona antarktické náhorní plošině nezbytné, a  dodatečně vybavit zařízením na předehřívání paliva a dalším pro rychlý start, která

opět vymyslel Pabodie – díky tomu se celá naše expedice

mohla přepravovat ze základny na kraji Velké ledovébariéry na různá místa ve vnitrozemí vhodná jako výchozístanoviště. Z těchto míst jsme se měli dopravovat dáles dostatečným počtem psů.

H odlali jsme prozkoumat tak velkou oblast, jakou nám

sezona antarktického léta umožní – a  případně zůstat

i déle, kdyby to bylo naprosto nutné. Pracovat jsme chtěli

převážně v pohořích a na náhorní plošině jižně od Rossova

moře, tedy v končinách, které už v různé mířeprozkoumali pánové Shackleton, Amundsen, Scott a Byrd. Očekávali

jsme, že pokud budeme mít díky letounům možnost často

měnit tábořiště a  překonávat vzdálenosti dost velké, aby

měly geologický význam, podaří se nám vytěžit zcelanebývalé množství materiálu – zejména v prekambrické vrstvě,

z níž se v Antarktidě dosud podařilo získat tak málorůznorodých vzorků. Přáli jsme si také získat conejrozmanitější vzorky svrchnějších zkamenělin, protože důkazyprehistorického života v této nehostinné říši ledu a smrti jsou

nanejvýš důležité, máme-li kdy poznat minulost Země. Je

všeobecně známo, že Antarktida se kdysi nacházelav mírném, až tropickém pásmu a že tu měly domov nepřeberné

druhy rostlin i živočichů, ze kterých do dnešní dobypřežily jen lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a na severním

okraji ještě tučňáci; doufali jsme, že tyto obecně známéinformace rozšíříme a  obohatíme jak o  nové poznatky, tak

o přesnější a podrobnější údaje. Kdykoli bychom díkyjednoduchému vrtu narazili na stopy zkamenělin, chtěli jsme

rozšířit jeho ústí trhavinou a obstarat takové vzorky, které

budou dostatečně velké a neporušené.

N aše vrty, které jsme chtěli vést do různých hloubekpodle toho, co by slibovala svrchní půda nebo horniny, se

musely omezit na obnažené nebo téměř obnažené povrchy

– nevyhnutelně to tedy musela být horská úbočía hřebebr />

8 9

zitou, nemají téměř žádnou šanci prosadit svůj vliv tam,

kde se jedná o záležitosti bizarní či velmi kontroverznípovahy.

Pr oti nám dále mluví okolnost, že nejsmev nejpřísnějším smyslu slova odborníky v  oblastech, jichž se to týká

především. V  úloze geologa pověřeného vedením expedice Miskatonické univerzity jsem měl jediný cíl: opatřit

hlubinné vzorky hornin a půdy z různých částíantarktické pevniny za  pomoci pozoruhodné vrtné soupravy, kterou vymyslel profesor Frank H. Pabodie z našehotechnického oddělení. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem

na nějakém dalším poli než na tomto; doufal jsem ovšem,

že s  využitím tohoto unikátního zařízení budeme schopni na  různých místech podél již dříve probádaných tras

vynést na  světlo takové materiály, které se dosavadními metodami nepodařilo získat. Jak je veřejně známo již

z našich hlášení, Pabodieho vrtná souprava byla zcelapřevratná svou nízkou hmotností, snadnou přenosností a jedinečnou technikou, kombinující běžné výplachové vrtání s rotačním vrtáním do kamene, která nám umožňovala

rychle pronikat vrstvami o různých stupních tvrdosti.Ocelová hlavice, kloubové násadce, benzinový motor,skládací dřevěná vrtná věž, trhaviny, lana, výplachové čerpadlo

a nástavné duté vrtné tyče pro vrty o průměru pěti palců

do  hloubky až tisíc stop, to vše i  s  příslušenstvím tvořilo náklad, na který jsme potřebovali jenom troje saně a tři

spřežení po  sedmi psech. To bylo možné díky důmyslné

slitině hliníku, z níž byla vyrobena většina kovovýchsoučástí. Čtyři velké letouny Dornier jsme si nechali speciálně

upravit k přeletům v obrovské výšce, což bylona antarktické náhorní plošině nezbytné, a  dodatečně vybavit zařízením na předehřívání paliva a dalším pro rychlý start, která

opět vymyslel Pabodie – díky tomu se celá naše expedice

mohla přepravovat ze základny na kraji Velké ledovébariéry na různá místa ve vnitrozemí vhodná jako výchozístanoviště. Z těchto míst jsme se měli dopravovat dáles dostatečným počtem psů.

H odlali jsme prozkoumat tak velkou oblast, jakou nám

sezona antarktického léta umožní – a  případně zůstat

i déle, kdyby to bylo naprosto nutné. Pracovat jsme chtěli

převážně v pohořích a na náhorní plošině jižně od Rossova

moře, tedy v končinách, které už v různé mířeprozkoumali pánové Shackleton, Amundsen, Scott a Byrd. Očekávali

jsme, že pokud budeme mít díky letounům možnost často

měnit tábořiště a  překonávat vzdálenosti dost velké, aby

měly geologický význam, podaří se nám vytěžit zcelanebývalé množství materiálu – zejména v prekambrické vrstvě,

z níž se v Antarktidě dosud podařilo získat tak málorůznorodých vzorků. Přáli jsme si také získat conejrozmanitější vzorky svrchnějších zkamenělin, protože důkazyprehistorického života v této nehostinné říši ledu a smrti jsou

nanejvýš důležité, máme-li kdy poznat minulost Země. Je

všeobecně známo, že Antarktida se kdysi nacházelav mírném, až tropickém pásmu a že tu měly domov nepřeberné

druhy rostlin i živočichů, ze kterých do dnešní dobypřežily jen lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a na severním

okraji ještě tučňáci; doufali jsme, že tyto obecně známéinformace rozšíříme a  obohatíme jak o  nové poznatky, tak

o přesnější a podrobnější údaje. Kdykoli bychom díkyjednoduchému vrtu narazili na stopy zkamenělin, chtěli jsme

rozšířit jeho ústí trhavinou a obstarat takové vzorky, které

budou dostatečně velké a neporušené.

N aše vrty, které jsme chtěli vést do různých hloubekpodle toho, co by slibovala svrchní půda nebo horniny, se

musely omezit na obnažené nebo téměř obnažené povrchy

– nevyhnutelně to tedy musela být horská úbočía hřebebr />

10 11

ny, jelikož nižší oblasti jsou pokryté souvislou vrstvou ledu

o síle jedné i dvou mil. Nemohli jsme si dovolit plýtvatčasem na hloubkové vrty do jakékoli silnější vrstvy pouhého

zalednění, přestože Pabodie vypracoval plán, podle nějž

jsme mohli s využitím dynama na benzinový pohonspouštět do vrtů husté svazky měděných elektrod a rozpouštět

tak omezené plochy ledu elektrickým proudem. Právětohoto plánu – který jsme na  tak malé výpravě, jako byla

naše, nemohli využít jinak než experimentálně – se chce

nyní přidržet expedice Starkweathera a Moorea navzdory

výstrahám, které od našeho návratu z Antarktidynepřestávám opakovat.

O  Miskatonické expedici se veřejnost dozvídala jednak

z častých hlášení, která jsme vysílali do Arkhamskéhověstníku a do agentury Associated Press, jednak z pozdějších

článků Pabodieho a mých. Výprava se skládala ze čtyřakademických pracovníků naší univerzity – Pabodieho, Lakea

z katedry biologie, Atwooda z katedry fyziky (byl takémeteorolog) a mne, který jsem zastupoval geology a mělexedici formálně velet – a z šestnácti dalších asistentů:sedmi postgraduálních studentů z  Miskatonické univerzity

a  devíti zkušených techniků. Mezi těmito šestnácti bylo

celkem dvanáct kvalifikovaných pilotů a  všichni kromě

dvou uměli obsluhovat vysílačku. Osm z nich ovládalonavigaci za pomoci kompasu a sextantu, stejně jako Pabodie,

Atwood a  já. K  tomu bylo samozřejmě nutno připočítat

úplné posádky našich dvou plavidel – původněvelrybářských dřevěných lodí, jež byly vyztuženy pro použitív zaledněných oblastech a vybaveny přídavnými parostroji.

Exp edici financovala Nadace Nathaniela DerbyPickmana, a k tomu jsme získali ještě několik zvláštníchpříspěvků; proto byly naše přípravy navzdory nízké publicitěneobyčejně důkladné. Psi, saně, stroje, tábornické potřeby

a našich pět letounů rozebraných na díly, to vše bylodoručeno do Bostonu, kde se nakládaly naše lodě. Byli jsme pro

svůj speciální úkol výtečně vybaveni a ve všech ohledech,

ať už se to týkalo zásob, životosprávy, přepravy či stavby

tábora, jsme se poučili z vynikajícího příkladu našichmnoha nedávných a výjimečně skvělých předchůdců. Ostatně

právě jejich neobvykle velký počet a proslulost způsobily,

že naše vlastní výprava, třebaže tak velkoryse pojatá,zůstala světem vcelku nepovšimnuta.

J ak bylo uveřejněno v novinách, vypluli jsmez bostonského přístavu 2. září 1930 a  zvolna jsme se plavili podél

pobřeží k jihu; propluli jsme Panamským průplavema učinili jsme celkem dvě zastávky: na  Samoi a  pak v tasmánském Hobartu, kde jsme naložili poslední zásoby. Nikdo

z  naší výzkumné výpravy předtím v  polárních krajích nebyl, proto jsme všichni plně spoléhali na  kapitány našich

lodí, J. B. Douglase, který velel naší brize Arkham a bylvelitelem námořní části expedice, a Georga Thorfinnssena,kaitána trojstěžníku Miskatonic – oba to byli staří velrybáři

se zkušenostmi z antarktických vod. Čím víc jsme sevzdalovali od civilizovaného světa, slunce klesalo na severu níž

a níž a den po dni zůstávalo déle nad obzorem. Asi na 62.

stupni jižní šířky jsme poprvé zpozorovali ledovce –stolovité hory ledu se svislými boky – a těsně předtím, než jsme

dosáhli jižního polárního kruhu, který jsme za doprovodu

patřičně bujarých rituálů překročili 20. října, námzpůsobila značné potíže ledová pole. Po dlouhé plavbě tropickými

kraji mi citelně vadil pokles teploty, ale bral jsem to jako

přípravu na tvrdší poměry, které nastanou. Mnohokrát mě

nesmírně okouzlily podivuhodné atmosférické jevy, k nimž

patřily nápadně živé fata morgány – první, které jsem kdy

viděl –, při nichž se vzdálené ledovce proměňovalyv cimbuří nepředstavitelných kosmických hradů.


10 11

ny, jelikož nižší oblasti jsou pokryté souvislou vrstvou ledu

o síle jedné i dvou mil. Nemohli jsme si dovolit plýtvatčasem na hloubkové vrty do jakékoli silnější vrstvy pouhého

zalednění, přestože Pabodie vypracoval plán, podle nějž

jsme mohli s využitím dynama na benzinový pohonspouštět do vrtů husté svazky měděných elektrod a rozpouštět

tak omezené plochy ledu elektrickým proudem. Právětohoto plánu – který jsme na  tak malé výpravě, jako byla

naše, nemohli využít jinak než experimentálně – se chce

nyní přidržet expedice Starkweathera a Moorea navzdory

výstrahám, které od našeho návratu z Antarktidynepřestávám opakovat.

O  Miskatonické expedici se veřejnost dozvídala jednak

z častých hlášení, která jsme vysílali do Arkhamskéhověstníku a do agentury Associated Press, jednak z pozdějších

článků Pabodieho a mých. Výprava se skládala ze čtyřakademických pracovníků naší univerzity – Pabodieho, Lakea

z katedry biologie, Atwooda z katedry fyziky (byl takémeteorolog) a mne, který jsem zastupoval geology a mělexedici formálně velet – a z šestnácti dalších asistentů:sedmi postgraduálních studentů z  Miskatonické univerzity

a  devíti zkušených techniků. Mezi těmito šestnácti bylo

celkem dvanáct kvalifikovaných pilotů a  všichni kromě

dvou uměli obsluhovat vysílačku. Osm z nich ovládalonavigaci za pomoci kompasu a sextantu, stejně jako Pabodie,

Atwood a  já. K  tomu bylo samozřejmě nutno připočítat

úplné posádky našich dvou plavidel – původněvelrybářských dřevěných lodí, jež byly vyztuženy pro použitív zaledněných oblastech a vybaveny přídavnými parostroji.

Exp edici financovala Nadace Nathaniela DerbyPickmana, a k tomu jsme získali ještě několik zvláštníchpříspěvků; proto byly naše přípravy navzdory nízké publicitěneobyčejně důkladné. Psi, saně, stroje, tábornické potřeby

a našich pět letounů rozebraných na díly, to vše bylodoručeno do Bostonu, kde se nakládaly naše lodě. Byli jsme pro

svůj speciální úkol výtečně vybaveni a ve všech ohledech,

ať už se to týkalo zásob, životosprávy, přepravy či stavby

tábora, jsme se poučili z vynikajícího příkladu našichmnoha nedávných a výjimečně skvělých předchůdců. Ostatně

právě jejich neobvykle velký počet a proslulost způsobily,

že naše vlastní výprava, třebaže tak velkoryse pojatá,zůstala světem vcelku nepovšimnuta.

J ak bylo uveřejněno v novinách, vypluli jsmez bostonského přístavu 2. září 1930 a  zvolna jsme se plavili podél

pobřeží k jihu; propluli jsme Panamským průplavema učinili jsme celkem dvě zastávky: na  Samoi a  pak v tasmánském Hobartu, kde jsme naložili poslední zásoby. Nikdo

z  naší výzkumné výpravy předtím v  polárních krajích nebyl, proto jsme všichni plně spoléhali na  kapitány našich

lodí, J. B. Douglase, který velel naší brize Arkham a bylvelitelem námořní části expedice, a Georga Thorfinnssena,kaitána trojstěžníku Miskatonic – oba to byli staří velrybáři

se zkušenostmi z antarktických vod. Čím víc jsme sevzdalovali od civilizovaného světa, slunce klesalo na severu níž

a níž a den po dni zůstávalo déle nad obzorem. Asi na 62.

stupni jižní šířky jsme poprvé zpozorovali ledovce –stolovité hory ledu se svislými boky – a těsně předtím, než jsme

dosáhli jižního polárního kruhu, který jsme za doprovodu

patřičně bujarých rituálů překročili 20. října, námzpůsobila značné potíže ledová pole. Po dlouhé plavbě tropickými

kraji mi citelně vadil pokles teploty, ale bral jsem to jako

přípravu na tvrdší poměry, které nastanou. Mnohokrát mě

nesmírně okouzlily podivuhodné atmosférické jevy, k nimž

patřily nápadně živé fata morgány – první, které jsem kdy

viděl –, při nichž se vzdálené ledovce proměňovalyv cimbuří nepředstavitelných kosmických hradů.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist