načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stín věcí ztracených - James Islington

Stín věcí ztracených

Elektronická kniha: Stín věcí ztracených
Autor:

Osud volá, cesta začíná… Uplynulo dvacet let od doby, kdy byli svrženi a pobiti božští Auguři. Ti, kteří jim kdysi sloužili — Nadaní —, byli ušetřeni pouze proto, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 675
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The shadow of what was lost ... přeložil Milan Pohl
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7461-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osud volá, cesta začíná…
Uplynulo dvacet let od doby, kdy byli svrženi a pobiti božští Auguři. Ti, kteří jim kdysi sloužili — Nadaní —, byli ušetřeni pouze proto, že přijali čtyři Zásady povstalců, a významně tak omezili svou moc. Davian musí coby jeden z Nadaných snášet následky války, prohrané dávno předtím, než se narodil. On a jemu podobní žijí v opovržení. Avšak když Davian zjistí, že vládne zakázanou mocí Augurů, uvede do chodu řetězec událostí, které všechno změní. V lese na západě se probouzí mladík zbrocený krví. Na nic si nevzpomíná, jeho osud je však provázán s Davianovým… A daleko na severu se začíná hýbat dávný nepřítel, který byl dlouho pokládán za poraženého. ---- Islington vybudoval svět se všemi zásadními žánrovými prvky: komplexní magie, děsivé legendy, politické intriky a množství postav, jejichž motivace je zřídkakdy zcela jasná. Fanoušci epické fantasy nebudou zklamáni.
- Publishers Weekly

Zvraty jsou neočekávané, vybudovaný svět fascinující a rozvíjející se milostný příběh úchvatný. Tento promyšlený a přesvědčivý román volá po pokračování.
- Booklist

Vypravěčské schopnosti, jaké jsou u debutů vzácné. Fanoušci Roberta Jordana a Brandona Sandersona si přijdou na své.

Zařazeno v kategoriích
James Islington - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Devliss


Devliss








The Shadow of What Was Lost

Copyright © 2015 by James Islington

Map © Tim Paul Illustrations

Translation © Milan Pohl, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-553-5 (PDF)

ISBN 978-80-7577-554-2 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-555-9 (MobiPocket)


Sonje.

Bez tvého nadšení, lásky a podpory

by tato kniha nikdy nevznikla.



9

PROLOG

Zazářil blesk.

Hladinu Eryth Mmorgu na okamžik zalilo světlo. Zvířené,roz

bouřené vody budily dojem, jako by se do kalných hlubin jezírka

zabodl obrovský nůž. O sotva viditelný ostroh černých skal se rozbila

tmavá vlna, se zasyčením vyplivla třicet metrů do vzduchu spršku

vodní tříště a zase ustoupila. Svět se znovu ponořil do tmy, vlny však

nabíraly na síle. Další zařvala, zasyčela a vzdychla, ještě hlasitěji než

zarachocení hromu, které následovalo. A další.

Tal, usazený na skále vysoko nad vodní tříští, to všechno netečně

sledoval. Pohyboval se jen jeho plášť, vlající mu za zády,vzdouva

jící se a pleskající v poryvech větru. Staré oči v mladé tváři upřeně

hleděly do noci, k zejícímu chřtánu Eryth Mmorgu. Ovál zubatých

skal ozářil další blesk. Vlny hladově olizovaly rozeklané stěny, jako

by chtěly pohltit každého, kdo se odváží do jejich blízkosti.

Za Talem se nacházelo holé ploché skalisko Taagova štítu. Nic tam

nerostlo, dokonce ani zarputilé, jedovaté křoví, které přežívalo jinde

v divočině. Obsidiánový povrch byl obroušený dohladka neustálými

vichry; dvacet kroků od Tala končil dalším srázem, téměř tak strmým

jako ten, nad nímž právě seděl. Dobýt Taagův štít bylo schopno jen

málo mužů a ještě méně z nich by se do toho chtělo pustit.

Na severním obzoru za jezírkem náhle prolomila tmu mdlánarud

lá záře. Tal počkal, až se mu pročistí zrak, a kmitl očima ke světlu.

Signální oheň jako by na okamžik pohasl a pak z něj vykvetla koule

jasných oranžových plamenů, ostré světlo v pustině, propalující se

Talovi do hlavy. Zalapal po dechu, na chvíli zavřel oči a pokoušel

se uklidnit.

Jak dlouho hleděl do hlubin? Příliš dlouho. Zjistili, že utekl,a vy

hlásili poplach. Hruď mu drásala chladná, ostrá bolest, jakou už delší

dobu necítil. Strach.


10

„Vydrž,“ mumlal si, když znovu upřel pohled na rozhněvanou

hladinu. „Vydrž.“ Přestože polevil v soustředění, jeho dílo již bylo

téměř hotovo.

„Utíkáš, Tal’kamare. Před útěkem jsem tě varoval.“ Slova burácela

kolem vrcholku hory, jako by nebyla pouhým zvukem, ale čímsi

hmatatelným.

Talovi se sevřel žaludek. Otočil se a zapátral očima po svémpro

následovateli.

„Znám pravdu,“ řekl tiše. Teď už ho viděl: byl ještě na druhé straně

vrcholku, pomalu se však kradl k němu. Stín, tmavší než ostatní.

Stvoření, které tam tak docela nebylo. Jeho mistr.

Tvor ze sebe vyrazil smích, z něhož se Talovi dělalo zle. „Vždyť

ty už nevíš, co je pravda. Byl to jen jeden člověk, Tal’kamare. Lhal;

sám jsi to tvrdil. Skolil jsi ho za jeho faleš. Vzal jsi jeho hlavu a nabodl

ji na kůl. Pověsil jsi ji ke Dveřím Iladrieliným, aby ji všichni viděli!

Vzpomínáš si na to?“ Stín se zastavil. Pozoroval Tala. Vyčkával.

Tal zaváhal a dlouze se zadíval do šera.

„Ano,“ zachraptěl. Mistrova přítomnost jako by ho svírala ze všech

stran. Chvíli netoužil po ničem jiném než plazit se před svým pánem

a prosit ho za odpuštění.

Pak ta chvíle minula a on ze stínu vycítil nedočkavost — a ještě

něco dalšího, sotva znatelného. Něco, co u svého mistra nikdy

předtím neviděl.

Nervozitu.

Pokračoval v řeči a s každým slovem se mu vracela sebejistota.

„Ano,“ zopakoval pomalu, „ale mýlil jsem se. Vydal jsem se po cestě,

kterou mi ukázal. Našel jsem důkaz.“ Jeho hlas byl nyní silnější.

„Vydal jsem se do Res Karthy. Zeptal jsem se Lythů.“ Mluvil stále

hlasitěji. „Vydal jsem se do Studní Mor Aruilu a promluvil sis Hlí

dačem. Na Rozcestí jsem našel Nethgallu a mučil jsem ji, dokud

mi neřekla všechno, co věděla.“ Teď už křičel, konečně ze sebe

vypouštěl mnoho let potlačovaný hněv jako hlasitý řev, který jako

by se rozléhal po celém Talan Golu i daleko za ním. „Vydal jsem se

hluboko pod hory, pod samotnou Ilin Toru. Našel jsem Zrcadla.


11

Pohlédl jsem do nich a dozvěděl se jednu věc!“ Odmlčel se, hlasitě

oddechoval s tváří zkroucenou v ponurém triumfu. „Jednu pravdu

nade všemi ostatními.“

Stín se přikradl blíž, výhrůžně se vztyčil a předstíraná mírnost

z jeho hlasu zmizela. „Co ses dozvěděl, Tal’kamare?“ zasyčelpo

směšně.

Tal se zhluboka nadechl. „Jsi falešný.“ Vyslovil to klidně, sevzdo

rovitým pohledem upřeným na tmavý obrys. „Naprosto, skrznaskrz

falešný.“

Otočil se a mávl rukou dolů k vodě. Nad vlnami se rozzářil jasný

modrý kruh, točící se čím dál větší rychlostí. Tal se ohlédl a zjistil,

že stín stojí přímo u něj, vyplňuje celý jeho zorný úhel, pouští mu

do tváře smrdutý dech. Tvor se zasmál ošklivým, špinavým smíchem,

vyjadřujícím pouze opovržení.

„Odsud neutečeš,“ zavrčel. „Přede mnou se neschováš.“

Tal se poprvé po několika letech usmál.

„Mýlíš se. Tentokrát půjdu tam, kam za mnou Aarkein Devaed

nemůže,“ řekl tiše.

Udělal krok vzad, přes okraj útesu. Padal.

Stín se přišoural ke srázu a sledoval, jak Tal prochází Branou mimo

jeho dosah. Vířící prstenec modrého ohně na kratičkou chvilku zaplál

bílou září a pak se rozplynul. Nezůstalo po něm nic, co bypotvrzo

valo, že někdy existoval.

Tvor se zadíval na místo, kde býval kruh. Hladina byla nyníklid

nější, jako by se nechala usmířit.

Náhle pochopil.

„Vody obnovy,“ zasyčel.

Svět se naplnil jeho křikem.



13

KAPITOLA 1

Čepel mu shora dolů po tváři rýsovala pomalou čáru ohně.

Zoufale se snažil vykřiknout, ucuknout, ale ruka, která mu zakrývala

ústa, mu zabránila v obojím. Neviděl nic než ocel, šedou a špinavou. Teplá

krev mu stékala po levé líci na krk a pod košili.

Potom už vnímal jenom střípky.

Smích. Horký závan vína v útočníkově dechu.

Zmírnění bolesti a křik — nikoli jeho vlastní.

Prosící hlasy, přeskakující strachy.

A potom ticho a tma.

Davian prudce otevřel oči.

Mladík chvíli seděl s bušícím srdcem na židli a pomalu dýchal,

aby se uklidnil. Potom se odtáhl od stolu, za nímž usnul, a promnul

si tvář. Nepřítomně přejížděl rukou po vystouplé jizvě, která mu

vedla od koutku levého oka až k bradě. Měla teď růžovobílou barvu.

Dávno se zahojila, ale přesto ho rozbolela pokaždé, když se staré

vzpomínky pokusily vyplavat na povrch.

Postavil se a protáhl si svaly ztuhlé dlouhou nečinností. Připo

hledu z okna se zašklebil. Ze své malé komůrky vysoko v Severní

věži měl výhled téměř na celou školu a ve všech oknech pod ním už

byla tma. Pochodně v držácích na nádvoří slabě plápolaly a prskaly,

z posledních sil se snažily nevyhasnout.

Ztratil tedy další večer. Utíkaly mu mezi prsty mnohem rychleji,

než by se mu líbilo.

Davian si povzdechl, upravil stínítko lampy a jal se probíratmyriá

dami knih, bez ladu a skladu rozložených na stole. Samozřejmě už

je všechny přečetl, většinu z nich několikrát. Žádná mu nenabídla

odpovědi — ale přesto k nim znovu usedl, náhodně si vybral jeden

svazek a začal jím unaveně listovat.


14

Chvíli nato proťalo těžké noční ticho prudké zabušení na dveře.

Davian sebou trhl, pak si z očí odhrnul neposlušnou kadeř vlnitých

černých vlasů, přešel ke dveřím a pootevřel je.

„Wirre,“ vypravil ze sebe s mírným překvapením a otevřel dveře

natolik, aby jimi mohla projít atletická postava jeho plavovlasého

kamaráda. „Co tu děláš?“

Wirr však nevstoupil. Místo obvyklého veselí z něj sálal neklid

a Davianovi se sevřel žaludek, když náhle pochopil, proč za ním

chlapec přišel.

Kamarádovi jeho reakce neunikla a zasmušile přikývl. „Našli ho,

Dave. Je dole. Čekají na nás.“

Davian polkl. „Oni to chtějí udělat hned teď?“

Wirr opět přikývl.

Davian zaváhal, věděl však, že nemá smysl zdržovat. Zhluboka

se nadechl, pak uhasil lampu a vydal se po točitém schodišti dolů

za Wirrem.

Když vyšli z věže a vykročili kalně osvětleným dlážděnýmnádvo

řím, Davian se zachvěl v chladném nočním vzduchu. Škola sídlila

v ohromném hradě z darecijské éry, ačkoli původní velkolepost této

majestátní stavby vzala částečně za své kvůli všemožným opravám

a nesourodým přestavbám provedeným v průběhu posledních dvou

tisíc let. Davian v něm žil celý svůj život a znal každý centimetr jeho

pozemku — od komůrek služebnictva u kuchyně přes nevysoký

masivní palác, kde měli pokoje starší, po každý sešlapaný schod

čtyř nepřehlédnutelných šestihranných věží čnících vysoko k nebi.

Dnes mu však důvěrně známé prostředí skýtalo pramalou útěchu.

Vysoké vnější hradby se zlověstně tyčily ve tmě.

„Víme, jak ho chytili?“ zeptal se.

„Zapálil si táborák pomocí Esence.“ Wirr zakroutil hlavou; v mdlém

světle skomírajících pochodní na stěnách to téměř nebylo vidět.„Nej

spíš se jednalo o pouhý pramínek, ale na silnici poblíž byli správci.

Jejich Hledače se spustily a...“ Pokrčil rameny. „Před pár hodinami

ho předali Taleanovi a Talean to nechce protahovat déle, než je nutné.

V zájmu všech zúčastněných.“


15

„Přesto nebude příjemné to sledovat,“ zamumlal Davian.

Wirr na chvíli zvolnil krok a pohlédl stranou na kamaráda. „Ještě

můžeš přijmout Ashinu nabídku, že tam půjde místo tebe,“pozna

menal tiše. „Vím, že teď je řada na tobě, ale... co si budeme povídat,

správa k tomu nutí studenty jenom proto, aby nám připomněla,

že totéž by se mohlo stát i nám. Určitě si nikdo nemyslí, že takovou

připomínku právě teď potřebuješ. Nikdo by ti to neměl za zlé.“

„Ne.“ Davian rázně zavrtěl hlavou. „Zvládnu to. A navíc, Leehim

je stejně starý jako Asha. Ona ho zná lépe než my. Nikdo by ji k tomu

neměl nutit.“

„To ani nás,“ zamumlal Wirr, přikývl však na souhlas a znovupři

dal do kroku.

Prošli východním křídlem hradu až k úřadovně správce Taleana.

Dveře už byly otevřené a na chodbu se z nich vylévalo světlo lamp.

Davian opatrně zaklepal na dveřní rám a nakoukl dovnitř. Starší Olin

jim s vážnou tváří pokynul, ať vstoupí.

„Zavřete za sebou, chlapci,“ požádal je šedovlasý muž a přinutil

se k něčemu, co zřejmě pokládal za uklidňující úsměv. „Ostatní už

jsou tady.“

Než Wirr zavřel dveře, Davian se rozhlédl po osazenstvu malé

místnosti. Byla zde starší Seandra s drobnou postavou, složenou do

křesla v rohu. Nejmladší učitelka na škole byla většinou samý úsměv,

ale toho večera měla na tváři unavený, odevzdaný výraz.

Přítomen byl samozřejmě i správce Talean, zachumlaný domod

rého pláště, který ho měl chránit před chladem. Se zachmuřenou

tváří oběma chlapcům mlčky pokývl a Davian mu kývnutí oplatil.

Po třech letech ho pořád ještě překvapovalo, že Taleana tyto procesy

vůbec netěší. Snadno se dalo zapomenout na to, že Taleanve sku

tečnosti nechová k Nadaným nenávist, na rozdíl od mnoha svých

druhů po celé Andaře.

Posledním člověkem v místnosti byl Leehim, připoutaný k židli

uprostřed místnosti.

Chlapci bylo patnáct let, tedy o pouhý rok méně než Davianovi,

kvůli svému poníženému postavení však vypadal mnohem mladší.


16

Přes oči mu zplihle visely tmavohnědé vlasy, hlavu měl skloněnou

a nehýbal se. Davianovi v první chvíli připadalo, že je v bezvědomí.

Pak si všiml Leehimových rukou. Přestože je chlapec měl pevně

spoutané za zády, chvěly se mu.

Dveře zapadly a Talean vzdychl. „Zdá se tedy, že jsme připraveni,“

promluvil tiše. Vyměnil si pohled se starším Olinem a pak se postavil

před Leehima, aby na něj chlapec viděl.

Všichni mlčky obrátili pozornost k Leehimovi. Chlapec nyní upíral

pohled na Taleana. Davian viděl v Leehimových očích hrozný strach,

přestože se ho chlapec snažil skrýt, jak nejlépe uměl.

Správce se zhluboka nadechl.

„Leehime Perethare. Před třemi večery jsi odešel ze školy bez

Okovu, nevázaný Čtvrtou zásadou. Porušil jsi Dohodu.“Odříká

val ta slova formálním tónem, ale v hlase mu přitom zazníval soucit.

„Proto budeš před těmito svědky zbaven své schopnosti používat

Esenci, jak žádá zákon. Po dnešním dni už nebudeš bez zvláštního

povolení od některého z Tolů vítán mezi Nadanými v Andaře — zde

ani nikde jinde. Rozumíš?“

Leehim přikývl a Davianovi na zlomek vteřiny připadalo,že ten

tokrát by to mohlo mít klidnější průběh než obvykle.

Potom však Leehim promluvil. V jeho situaci dříve či později

promluvil každý.

„Prosím.“ Přejížděl pohledem po přítomných, v očích mělúpěn

livou prosbu. „Prosím, nedělejte to. Nedělejte ze mě Stín. Dopustil

jsem se chyby. Víckrát se to nestane.“

Starší Olin na něj smutně pohlédl a vykročil k němu s malýmčer

ným kotoučem v ruce. „Na to už je pozdě, hochu.“

Leehim na něj chvíli zíral, jako by mu nerozuměl, a pak zavrtěl

hlavou. „Ne. Počkejte. Počkejte, prosím.“ Bezmocně trhal pouty

a po tvářích se mu koulely slzy, až musel Davian odvrátit zrak.„Pro

sím, starší Oline,“ škemral pořád Leehim. „Jako Stín nemůžu přežít.

Starší Seandro. Počkejte, prosím. Budu —“

Davian koutkem oka zahlédl, jak se starší Olin sklonil a přitiskl

černý kotouč Leehimovi ke kůži na krku.


17

Přinutil se obrátit pohled zpátky k chlapci, který zmlkl uprostřed

věty. Nyní se pohybovaly pouze jeho oči. Vše ostatní bylo strnulé,

ochromené.

Starší Olin kotouč na chvíli pustil. Malá kulatá věc drželaLeehi

movi na krku, jako by ji tam Olin přilepil. Starší se napřímil, pak

pohlédl na Taleana a ten zdráhavě kývl na souhlas.

Starší se znovu sehnul a tentokrát se kotouče dotkl jen jedním

prstem.

„Promiň, Leehime,“ zašeptal a zavřel oči.

Kolem Olinovy ruky se rozzářila aureola mihotavého světlaa vzá

pětí záře začala proudit po jeho nataženém ukazováku do kotouče.

Celé Leehimovo tělo se roztřáslo.

Nejprve se chvělo jen trochu, sotva znatelně, ale pak se prudce

zazmítalo, když jeho svaly zachvátila křeč. Talean zlehka položil

Leehimovi ruku na rameno, aby se chlapec nepřekotil i se židlí.

Po dalších několika vteřinách zvedl starší Olin prst z kotouče, ale

Leehim se pořád svíjel v křečích. Když Davian spatřil, jak seod Leehi

mových očí šíří tmavé čáry, ošklivé černé žíly plazící se po chlapcově

tváři a vysávající barvu z jeho kůže, ucítil v hrdle žluč. Takhlezne

tvořený bude Leehim po zbytek života.

Potom chlapcovo tělo ochablo. Bylo po všem.

Talean se ujistil, že Leehim dýchá, a pak pomohl staršímu Olinovi

rozvázat jeho pouta. „Ten chudák si nejspíš nebude pamatovat ani to,

že ho chytili,“ řekl potichu. Zaváhal a zalétl očima ke starší Seandře,

která pořád ještě upírala prázdný pohled na Leehimovo zhroucené

tělo. „Mrzí mě, že k tomu muselo dojít — vím, že jste ho měla ráda.

Až procitne, dám mu jídlo a několik mincí na cestu.“

Seandra chvíli mlčela a pak přikývla. „Děkuji vám, pane správce,“

zašeptala. „Cením si toho.“

Davian vzhlédl ke staršímu Olinovi, který mezitím dokončil svou

práci a přistoupil k chlapcům.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se jich, ačkoli jeho otázka byla

zjevně určena spíš Davianovi než Wirrovi.

Davian polkl. Vřely v něm emoce, ale přikývl. „Ano,“ zalhal.


18

Starší mu povzbudivě stiskl rameno. „Děkuji ti, že jsi dnes večer

přišel. Vím, že to pro tebe muselo být obtížné.“ Kývl ke dveřím.

„A teď se oba běžte prospat.“

Davian i Wirr pokorně sklonili hlavy. Naposledy pohlédli na

Leehimovo ochablé tělo a vyšli ze správcovy úřadovny.

Wirr si za chůze unaveně promnul čelo. „Nechceš, abych ti ještě

chvíli dělal společnost? Po něčem takovém bych ani náhodoune

dokázal hned usnout.“

Davian přikývl. „To jsme dva.“

Do Severní věže se vraceli v zadumaném, ponurém mlčení.

+

Když se chlapci vrátili do Davianova pokoje, posadili se a nějakou

dobu mlčeli.

Potom se Wirr zavrtěl a obrátil ke kamarádovi soucitnou tvář.

„Vážně jsi v pořádku?“

Davian na okamžik zaváhal. Pořád ještě se snažil proplout zuřivým

vírem emocí, s nímž zápolil několik posledních minut. Nakonec

prostě pokrčil rameny.

„Aspoň vím, na co se můžu těšit,“ utrousil. Měl co dělat, aby se

mu netřásl hlas.

Wirr zkřivil tvář a pak na Daviana přísně pohlédl. „Takové věci

neříkej, Dave. Pořád máš ještě čas.“

„Já že mám ještě čas?“ Jindy by se Davian přinutil k úsměvu, ale

dnes večer mu Wirrovo povzbuzování znělo příliš falešně na to, aby

to prostě nechal být. „Do Slavnosti havranů zbývají tři týdny, Wirre.

Tři týdny do Zkoušek. Pokud se do té doby nenaučím používat

Esenci, skončím stejně jako Leehim. Jako Stín.“ Zavrtěl hlavou a hlas

mu ztěžkl zoufalstvím. „Tu prokletou Značku jsem dostal před třemi

lety a od té doby se nedokážu Esence ani dotknout. Nejsem si jistý,

jestli vůbec ještě zbývá něco, co bych mohl vyzkoušet.“

„To neznamená, že bys to měl prostě vzdát,“ poznamenal Wirr.


19

Davian zaváhal a pak na kamaráda rozmrzele pohlédl. „Můžeš mi

naprosto upřímně říct, že věříš tomu, že Zkoušky zvládnu?“

Wirr ztuhl. „Dave, to přece není fér.“

„Takže si myslíš, že je nezvládnu?“ nenechal se odbýt Davian.

Wirr se zakabonil. „Tak dobře.“ Narovnal ramena, pak sepřed

klonil a pohlédl Davianovi do očí. „Myslím si, že Zkoušky zvládneš.“

Jeho hlas byl plný přesvědčení, ale Davian si přesto všiml, jak

Wirrovi vycházejí z úst tmavé pramínky připomínající kouř.

„Já to říkal,“ zamumlal Davian.

Wirr se na něj zamračil a pak vzdychl. „Při sudičkách, někdy tu

tvoji schopnost vážně nesnáším.“ Zakroutil hlavou. „Hele — já vážně

věřím tomu, že máš šanci. A dokud máš šanci, byl bys blázen, kdybys

nevyzkoušel všechno, co se dá. Vždyť to přece víš.“

Tentokrát Wirr nelhal a Daviana hryzlo svědomí, že kamaráda

dostal do tak nepříjemné situace. Promnul si čelo a ztěžka vydechl.

„Promiň. Máš pravdu. Nebylo to fér,“ uznal, zhluboka se nadechl

a donutil zvířené emoce, aby se trochu zklidnily. „Vím, že se mi

jenom snažíš pomoct. A nevzdávám se... jen mi docházejí nápady.

Přečetl jsem všechny knihy o Nadání, které máme, vyzkoušel jsem

každou duševní techniku. Všichni starší říkají, že mé teoretické

znalosti jsou vynikající. Nevím, co dalšího bych ještě mohl zkusit.“

Wirr sklonil hlavu. „Nemáš se za co omlouvat, Dave. Něcovy

myslíme.“

Chvíli bylo ticho a Davian zaváhal. „Vím, že už jsme o tom mluvili...

ale kdybych prostě řekl starším, že vidím, když někdo lže, možná

by mi dokázali pomoct.“ Polkl; nedokázal Wirrovi pohlédnout do

očí. „Možná by to vzali jinak, než si myslíme. Možná vědí něco, co

my ne. To přece není totéž, jako kdybych uměl číst cizí myšlenky.“

Wirr se nad jeho tvrzením na okamžik zamyslel a pak zavrtělhla

vou. „Ale je to hodně podobné. Kdyby na to starší přišli, neviděli by

v tom velký rozdíl, a Správa už vůbec ne.“ Soucitně se díval nakama

ráda. „Sudičky vědí, že nechci, aby z tebe udělali Stín, Dave — ale to

by ještě nebylo nic ve srovnání s tím, co by se mohlo stát, kdyby se


20

k někomu doneslo třeba jen slůvko o tom, co dokážeš. Pokud by je

napadlo, že umíš číst myšlenky, označili by tě za Augura —a v Do

hodě se naprosto jasně píše, co se stane pak. Starší tě zbožňují, ale

v tomhle případě by tě vydali Správě, než bys řekl švec.“

Davian se zamračil, ale pak přikývl. Tento rozhovor vedli užmno

hokrát a pokaždé skončil stejně. Wirr měl pravdu a oba to věděli.

„Takže asi zpátky do práce,“ poznamenal Davian a přelétlpohle

dem hromadu knih na stole.

Wirr se podíval stejným směrem jako jeho kamarád a svraštil čelo.

„Nenapadlo tě, že se možná přepínáš, Dave? Vím, že máš starosti, ale

vyčerpání ti nepomůže.“

„Musím využít čas, který mi zbývá,“ opáčil suše Davian.

„Ale jestli chceš někdy používat Esenci, potřebuješ spát déle než

jednu nebo dvě hodiny denně. Nedivím se, že nedokážeš aniza

pálit svíčku. Nejspíš svou Zásobu vyčerpáváš už tím, že tak dlouho

ponocuješ.“

Davian unaveně mávl rukou. Tuhle teorii slyšel v uplynulýchně

kolika týdnech od mnoha lidí, kteří si o něj dělali starosti, ale Wirr

se o ní zmínil poprvé až teď. Potíž byla v tom, že sám Davian věděl,

že mají pravdu. Jestliže Nadaný překračoval své tělesné limity,in

stinktivně při tom čerpal Esenci ze své Zásoby a vynahrazoval tak

svému tělu energii, kterou měl získat při spánku. A pokud vyčerpával

svou Zásobu, aby se udržel v bdělém stavu, jeho snaha použít Esenci

k něčemu jinému byla předem odsouzena k nezdaru.

Tři roky s rozumnějšími návyky mu však nepomohly problém

vyřešit. To, co mu bránilo Nadání používat, sahalo hlouběji než

pouhá nevyspalost.

Wirr ho chvíli pozoroval, pak si povzdechl a pomalu se zvedl.

„No, nehledě na to, jestli se chceš nebo nechceš prospat, já rozhodně

ano. Starší Caena ode mě očekává, že dokážu určit hlavní pohnutky

alespoň poloviny členů Sněmu, a zítra s ní mám schůzku.“ Pohlédl

z okna. „Přesněji za pár hodin.“

„Proč nespíš při nepovinných lekcích o politice? Myslel jsem,

že proto na ně chodíš.“ Davian se vyčerpaně usmál, aby dal najevo,


21

že jen žertuje. „Ale máš pravdu. Díky za společnost, Wirre. Uvidíme

se na obědě.“

Davian počkal, až Wirr odejde, a pak se s jistým sebezapřením

zahleděl na titul další knihy, kterou si připravil ke studiu. Principy

čerpání a regenerace. Četl ji před několika týdny, ale možná něcopře

hlédl. Musí existovat důvod, proč nemá k Esenci přístup, důvod,

který mu zatím unikal.

Starší byli přesvědčení o tom, že je to nějaký blok — že se Davian

svým schopnostem podvědomě brání kvůli svým prvnímzkušenos

tem s Nadáním v den, kdy přišel k té jizvě. Davian o tom pochyboval;

jizva už dávno nebolela. Věděl, že pokud by byl opravdu Augurem,

mohlo by to být příčinou samo o sobě... jenže informace o bývalých

vládcích Andarry téměř nebyly k nalezení, a nemělo tedy smysl o této

možnosti byť jen přemýšlet.

A kromě toho — možná to bylo pouhou technikou. Pokud by

načetl dost textů o podstatě Nadání, mohl by získat dostatekvědo

mostí na to, aby svou neschopnost překonal.

Jakmile osaměl, navzdory svému odhodlání zjistil, že slova na

obálce knihy se mu rozpíjejí před očima a ústa se mu sama od sebe

otvírají k zívnutí. V jedné věci měl Wirr pravdu. Vyčerpání mune

pomůže.

Zdráhavě vstal, natáhl se a uhasil lampu.

Ulehl do postele a upřel pohled do tmy nad sebou. V hlavě mu

pořád ještě vřely emoce. Navzdory únavě a pozdní hodině trvalo

ještě dlouho, než usnul.


22

KAPITOLA 2

Davian s úlekem procitl.

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval zvuk, který ho probudil —

neodbytné zaklepání na dveře. Zamžoural kolem sebe; mlha spánku

se ještě nerozplynula. Kolik je hodin? Zezdola z nádvoří k němu

doléhaly zvuky hovoru, takže vyučování už nejspíš začalo. V proudu

světla z otevřeného okna líně poletovaly částečky prachu; z jeho úhlu

poznal, že je aspoň deset dopoledne, možná dokonce k polednímu.

Tlumeně zaklel a vyskočil na nohy. Obvykle se probouzel za

úsvitu a spoléhal na to, že jeho tělo bude ten režim dodržovat samo

od sebe, ale zřejmě si spánek odpíral déle, než měl. Další zaklepání.

Honem se nasoukal do nějakého oblečení, odpotácel se ke dveřím

a otevřel je.

Dívka čekající za dveřmi měla světlé vlasy, které jí volně splývaly

na ramena, a slunečné počasí posledních několika týdnů jí po tvářích

rozstříklo droboučké pihy. Věnovala mu bezelstný úsměv a v očích

zelených jako moře jí tančilo pobavení.

„Ahoj, Ash,“ vysoukal ze sebe rozpačitě Davian. Náhle si uvědomil

svůj rozcuchaný, pomačkaný zevnějšek.

„Brýtro, Dave. Vypadáš...“

„Já vím.“ Prsty si prohrábl husté neposlušné černé vlasy, i když

věděl, že je to k ničemu. „Asi jsem zaspal.“

„Asi určitě. A pořádně,“ souhlasila Asha s rychlým významným

pohledem k oknu. Opatrně se ohlédla do chodby, aby se přesvědčila,

že tam nikdo není, a ztlumila hlas. „Paní Alita mě dneska ráno pěkně

prohání, ale přišla jsem hned, jak jsem mohla.“ Její úsměv zmizel.

„Slyšela jsem o Leehimovi.“

Na Daviana plnou vahou dopadla vzpomínka na předchozí večer.

Zřejmě se mu to promítlo do obličeje, protože Asha k němu popošla

a oči jí náhle zjihly soucitem a starostí. „Jsi v pořádku?“


23

„Jo, jsem.“ Byla to lež. Když si vybavil Leehimovo tělo svíjející se

v křečích, černé žíly plazící se Leehimovi po tvářích, zalila ho čerst vá

vlna strachu. Ale před Ashou se k tomu děsu přiznat nemohl.„Ne

viděl jsem to poprvé. Asi mi to jenom... připomnělo, jak rychle se

blíží Zkoušky.“

Asha se zašklebila a mlčky přikývla.

Davian na ni upíral pohled a trochu se mu při tom svírala hruď.

V posledních několika měsících se potýkal s mnoha různými obavami

souvisejícími s tím, že se z něj možná stane Stín, ale teprve nedávno si

uvědomil, že zdaleka nejhorší z těch obav je ta, že už nikdy neuvidí

Ashu. Protože jejich několikaleté přátelství se vyvinulo v něco jiného,

silnějšího, alespoň z jeho strany.

Ale to jí nemohl říct. Rozhodně ne teď. Jenom by tím sobě i jí ztížil

několik příštích týdnů, bez ohledu na to, jestli k němu Asha chová

stejné city jako on k ní.

Chvíli mlčel a zalétl pohledem ke slunci. Vystoupalo tak vysoko,

že už do jeho okna obráceného k východu téměř nesvítilo. „Všechno

ti povím později,“ slíbil, když si uvědomil, že má i jiné povinnosti.

Za řeči se přinutil k úsměvu a snažil se, aby jeho hlas zněl vesele.

„Dneska mám přivézt zásoby z Caladelu.“

„Zásoby z Caladelu jsi měl přivézt před dvěma nebo třemihodi

nami,“ opravila ho Asha. „Nechci ti přisypávat sůl do rány, ale kvůli

tomu jsem vlastně tady. Paní Alita si všimla, že ses u ní nestavil pro

nákupní seznam.“

Davian zasténal. „Co říkala?“ Paní Alita považovala zanedbávání

povinností za vážnější prohřešek než kdokoli ze starších. A co hůř —

hlavní kuchařka Daviana v podstatě vychovala a každou známku toho,

že se vyhýbá svým úkolům, brala jako osobní urážku.

Asha pokrčila rameny. „Vždyť víš — to, co obvykle. Něco o tobě,

kotli s vroucí vodou a tom velkém noži, co má pověšený u linky. Bylo

to tak podrobné, že už si to všechno nepamatuju.“ Blýskla po něm

smutným úsměvem. „Ale určitě ti to moc ráda zopakuje.“

„No skvělé.“ Davian se na chvíli odmlčel. „Až s ní budeš mluvit,

asi by sis nemohla... nechat pro sebe, že jsem zaspal?“


24

„Bude se mě na to ptát.“

„Lži.“ Davian povytáhl obočí. „Tím myslím, aby sis něco vymyslela.“

Asha se zatvářila naoko překvapeně. „Zrovna ty že bys...“

Davian si povzdechl a skryl úsměv. „Měla bys to u mě.“

„Stejně jako minule a předminule,“ připomněla mu Asha.

Davian přimhouřil oči, ale tentokrát už se úsměvu neubránil.

„Díky, Ash.“

Jakmile Asha zmizela za záhybem schodiště, zase dveře zavřel.

Náhle měl mnohem lepší náladu. Vůbec se netěšil, až ho paní Alita

vyplísní, a znovu na něj začínala doléhat vzpomínka na předchozí

večer, ale Ashinu ranní návštěvu by si nechal líbit častěji.

Postavil se před zrcadlo a chvíli si vytíral ospalky z očí,narovná

val pomačkané oblečení a česal rukou vlasy, až vypadaly jakž takž

důstojně. Starší trvali na tom, že každý, kdo se vypraví za školní zdi,

musí být jako ze škatulky. Už tak měl zpoždění, a nemělo by tedy

smysl přihnat se za paní Alitou rozčepýřený a neupravený a vysloužit

si tak ještě přísnější kázání.

Jakmile byl se svým vzhledem spokojený, seběhl po točitémscho

dišti Severní věže na vnitřní hradní nádvoří. U protější stěny stála

skupinka sotva desetiletých studentů kolem staršího Jarrase, který

jim vyprávěl nějaký příběh, a někteří z nich se při tom hihňali. Davian

zahlédl, jak vousáč provedl sytě rudým pláštěm Nadaných rozmáchlé,

přehnaně dramatické gesto, legračně při tom vypoulil oči a děti se

rozchechtaly. Davian se pousmál. Jarrase měli všichni rádi.

Spěchal dál a protáhl se úzkým průchodem k zadním dveřím do

kuchyně. Většina studentů chodila do kuchyně hlavními dveřmi

z jídelny, ale Davian dělal na hradě posluhovače dávno před tím,

než se stal studentem, a zvyk je železná košile.

Co nejtišeji vklouzl dovnitř a nasával dobře známé vjemy. Žár

ohniště s hrncem bublajícím nad praskajícími plameny. Mísící se vůně

nejrůznějších koření. Veselé brebentění Tori a Gundera, kuchařky

a jejího učně, otočených k Davianovi zády a krájejících jakousizele

ninu. I po třech letech si v kuchyni připadal víc doma než ve svém

pokoji ve věži.


25

Zaváhal; paní Alitu nikde neviděl. Tori — staromódní ženastřed

ního věku, která Daviana vždycky rozmazlovala, dokud seneproje

vilo jeho Nadání — si konečně všimla, že někdo přišel. Když zjistila,

kdo to je, zase odvrátila zrak. Její hovor s dospívajícím učněmodu

mřel chvíli poté, co Daviana zahlédl i on.

Davian zrudl. Už zase mu připadalo, že strká nos někam, kam

nemá. Dokud se nepřišlo na jeho schopnosti, on a Gunder sespo

lečně učili na kuchaře, bydleli ve stejné komůrce. Teď se k soběcho

vali jako k cizím. Hradní sloužící sice pracovali pro Nadané, po válce

však zůstalo příliš mnoho jizev, než aby si dokázali nevšímat toho,

čím byli jejich zaměstnavatelé. Čím byl on.

Někdy přistihl známé tváře, jak se na něj dívají s jakousi smutnou

výčitkou v očích. Jako by je zradil, jako by si tuhle cestu vybral, jako

by mu nebyla vnucena.

Dnes se Davian přinutil ty pohledy nevnímat. Očima kmital

po místnosti a hledal proužek papíru, který by mu napověděl, co

má koupit ve městě. Kdyby seznam našel a vydal se na cestu dřív,

než se vrátí paní Alita...

„Hledáš tohle?“ ozval se za jeho zády dobře známý hlas.

Mladíkovi se sevřel žaludek. Otočil se a spatřil hlavní kuchařku

s nákupním seznamem v ruce a zamračeným výrazem na tváři.

Davian se zachvěl. „Omlouvám se,“ vypravil ze sebe v rozpacích.

Statná žena podrážděně zakroutila hlavou. „Mně se neomlouvej.

To starší dostanou k obědu prázdné talíře. Až se budou ptát nadů

vod, určitě jim povím, s kým si mají promluvit.“

Zdálo se, že paní Alita se chystá zahájit jedno ze svých kázání, když

vtom se zarazila a přimhouřenýma očima si ho prohlédla. „Vypadáš

unaveně.“ Pořád se na něj zlobila, v jejím hlase však zaznívala otázka.

„Neviděla jsem tě několik dní.“

Davian zalétl očima k Tori a Gunderovi, oba se však vrátili ke své

práci a o něčem si spolu povídali. Studenti neměli o svém výcviku

mluvit s Nenadanými, ale on a paní Alita to pravidlo často porušovali.

Mnoho let se o něj starala, vlastně už od chvíle, kdy se v útlém věku ocitl

v péči školy. Měla právo alespoň částečně vědět, co se děje v jeho životě.


26

„Blíží se Zkoušky,“ řekl tiše na vysvětlenou.

Hlavní kuchařka svraštila obočí a ztlumila hlas, aby ji ostatnínesly

šeli. „Žádné pokroky?“ Zkoumavě si prohlížela jeho tvář a zakabonila

se ještě víc. „Pořád pochybuješ, jestli projdeš?“

Davian se hryzal do rtu. Nechtěl paní Alitě přidělávat starosti. „Je

to prostě... riziko,“ odpověděl pečlivě neutrálním tónem.

„Ale trápí tě to.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka. Znala ho dobře.

Davian zaváhal. „Bojím se,“ přiznal tiše.

Paní Alita mu věnovala soucitný úsměv, mateřsky mu položila ruku

na rameno a zlehka ho stiskla. „El nám nenakládá břemena, která

bychom neunesli, Daviane. Vždycky to měj na paměti.“

„Budu.“ Davian přikývl, v jejích slovech však nacházel pramalou

útěchu. Paní Alita se ho pokoušela vychovat ve Starém náboženství,

ale všichni věděli, že veškerá důvěra v Ela a jeho Velký plán zemřela

před dvaceti lety spolu s Augury. Davian — stejně jako většina lidí

v Andaře — nedokázal věřit něčemu, co bylo tak zjevně vyvráceno.

Víra paní Ality však nezakolísala a on to odjakživa respektoval.

Hlavní kuchařka mu do dlaně vtiskla proužek papíru a několik

těžkých mincí a pak ho lehce, ale rázně plácla druhou rukou zezadu

do hlavy. Zase z ní byla ta stará známá nabručená Alita. „Tak už běž.

Čeká na tebe správce Talean. A jestli se to bude opakovat, vymyslím

si pro tebe náležité potrestání, Zkoušky Nezkoušky.“ Naklonila se

k němu a spiklenecky ztišila hlas. „A příště tě nebude tahat z postele

Asha. Myslím, že to by se ti až moc líbilo.“

Překvapeně zrudl, ale ona už ho vystrčila z kuchyně.

Za chůze si hryzal ret. Vážně je na něm tak znát, co k Ashe cítí? Asha

do kuchyně chodila často; doufal, že ať už paní Alita chová jakékoli

podezření, bude mít dost taktu, aby jeho kamarádce nic neřekla.

Namířil si to do správcovy úřadovny. Na nádvoří zavládlo ticho;

Jarras se svými žáky zmizel. Stranou zápasili dva mladí studenti pod

dohledem zasmušilé starší Seandry, ale jinak se nikde nehnulo ani

stéblo trávy.

Davian se na chvíli zastavil a pozoroval zápas. Snažil se nežárlit,

přesto však ucítil bodnutí závisti vždycky, když jednomu nebo


27

druhému studentovi šlehaly z dlaní tenoučké pramínky světla,kmi

taly proti soupeři a vzápětí se za hlasitého praskotu srážely s jasnými,

mihotavými štíty Esence.

Mlčky souboj hodnotil. Obě děti byly zhruba stejně silné, ani

jednomu nemohlo být víc než dvanáct let, ale Davian si okamžitě

všiml, že štít drobnějšího studenta je lepší, celistvější. Sledoval, jak

štěpina jasné Esence probodla štít vyššího chlapce a zavadila mu

o paži. Student vykřikl bolestí a překvapením. Zápas brzy skončí.

Davian od nich odtrhl oči a pokračoval v chůzi. Potlačilrozmrze

lost, která se o něj pokoušela pokaždé, když viděl, jak někdo používá

Nadání. Musel jít. Rychle splnit své povinnosti a pak to zkusit znovu.

Víc nemohl udělat.

Se staženým žaludkem došel ke správcově úřadovně. Pořád měl

v živé paměti, co se v ní stalo předchozího večera. Dveře Taleanovy

pracovny byly pootevřené, ale když se Davian chystal zaklepat,za

slechl zevnitř tlumené hlasy. Jeden z nich nepoznával. V jejich malé

škole se jednalo o něco tak neobvyklého, že se okamžitě zarazil.

„Takže chápete, proč jsme tady doopravdy?“ ptal se neznámý hlas.

Chvíli bylo ticho. „Přišli jste si pro toho chlapce.“ Tohle řekl Talean.

„Přesně tak. Strážce severu si myslí, že už je čas.“

Davian se zamračil. Strážce severu — králův bratr a vrchní správce?

O čem to mluví?

Znovu se ozval Talean. „Taky si myslím. Slyšel jsem, co se stalo se

školou v Arrisu.“

„Udeřili i na Dasari.“ Další cizí hlas, ženský, s ponurým tónem. „Asi

sto mrtvých a nikdo nic neviděl.“

Talean dlouze vydechl. „To nerad slyším.“

Ozvalo se zabručení; někdo zřejmě pochyboval, že to správce

myslí upřímně. „Povězte mi — jakou tady máte obranu?“

„U brány jsou v každou denní dobu tři strážní. Obvykle jeden

starší a s ním dva zkušenější studenti — nebo tři, je-li třeba. Hradby

jsou hlídané; pokud se je někdo pokusí zdolat, starší se to okamžitě

dozvědí.“ Na chvíli se odmlčel. „Myslíte, že bychom měli stráže

zesílit?“


28

„Možná,“ odpověděl první cizinec. Zdálo se, že Taleanovaodpo

věď na něj neudělala dojem. „Prozatím by to mělo stačit.“

„To je dobře.“ Odmlka. „Takže si myslíte, že jsou to Lovci? Slyšel

jsem, že —“

Za dveřmi se ozvalo zašoupání nohou, příliš blízko na to, aby to

nechalo Daviana v klidu. Honem se odtáhl. Pochopil, že tentoroz

hovor není určen pro jeho uši, a podle všeho se jednalo o něco příliš

vážného, než aby cizince hovořící s Taleanem mohl prostě vyrušit.

Několik minut bloumal chodbami a neklidně dumal nad tím, co

vyslechl. Někdo útočí na školy? Věděl, že občas se to stává — při

honbě za nezákonnými odměnami Lovci obvykle stopovali a zabíjeli

osamělé Nadané, ale někdy se dali dohromady a zaútočili na větší cíl.

Podobné útoky tu a tam podnikali prostí vesničané, kteří se rozhodli,

že už nechtějí žít blízko těch, kteří vládnou Esencí. V posledních

několika měsících však Davian o žádných větších útocích neslyšel,

rozhodně ne v takovém rozsahu, o jakém mluvili ti cizinci.

Nakonec si s povzdechem uvědomil, že neslyšel dost na to, aby

pochopil, o co vlastně jde. Pokud se jedná o něco, co by jemua ostat

ním studentům mělo dělat starosti, starší jim to určitě včas řeknou.

Po chvíli usoudil, že uběhlo dost času, aby to zkusil znovu.A sku

tečně — když se vrátil ke správcově úřadovně, dveře už byly dokořán.

Talean seděl sám za stolem, listoval nějakými poznámkami, rukávy

košile měl vyhrnuté a modrý správcovský plášť přehozený přes

opěradlo jednoho z ostatních křesel. Když se chlapec zastavil před

stolem, Talean si sundal brýle na čtení a zvedl se.

„Á, tak tě paní Alita konečně našla. Vidím, že jsi pořád ještě celý,“

řekl se stopou pobavení.

Koutky Davianových úst se stočily vzhůru; ulevilo se mu, že se

Talean nehodlá vracet k událostem předchozího večera. „Se slavením

počkám, dokud se všichni nedozvědí, proč dneska nebude oběd,“

poznamenal chlapec suše.

Talean se zazubil. „To je asi prozíravé.“ Pokynul mu, ať jde za ním

ke skříni se zásuvkami v rohu, a Davian při tom pohybu zahlédlte

tování na Taleanově holém předloktí. Chlapec potlačil zachvění jako


29

pokaždé, když správcovu Značku uviděl. Byla stejná jako ta jeho —

muž, žena a dítě v kruhu —, ale správci se sami rozhodli, že ji budou

nosit, zatímco pro Nadané byla nechtěnou nevyhnutelností, která se

prostě objevila, jakmile poprvé použili Esenci. Značky správců měly

navíc červenou, nikoli černou barvu. Vypadaly jako cejchy — jako

by je správcům někdo vypálil do kůže.

„Už je to delší doba, co jsem ti musel nasadit jednu z těch věcí,“

poznamenal Talean, když otevřel horní zásuvku.

Davian pokrčil rameny. „Neposílají mě ven tak často jako ostatní

studenty. Vůbec nechápu proč.“ Z hlasu mu odkapával sarkasmus.

Talean se zarazil a pohlédl přes rameno na chlapce. „Snaží se tě

chránit, Daviane. Na jejich místě bych možná udělal to samé. Nemáš

se za co stydět.“ Poškrábal se ve vousech. „A když jsme u toho — vím,

že obvykle nechodíš ven sám. Jestli chceš, řeknu staršímu Olinovi,

ať ti najde někoho, kdo tě doprovodí.“

Davian zrudl a zavrtěl hlavou. „Jsou to tři roky. Už nepotřebuju

zvláštní zacházení. Od nikoho,“ dodal významně.

Talean vzdychl. „Ano. Na tom něco je.“ Když vytáhl ruku zezá

suvky, držel v ní náramek. Kroucené proužky kovu připomínajícího

obsidián se leskly, až v nich Davian viděl svůj vlastní pokřivený odraz.

„Natáhni ruku. A měl by sis radši sednout.“

Davian pokrčil rameny. „Nikdy to se mnou nic zvláštního nedělalo.“

Talean něco zabručel. „Ale i tak. Spousta mých studentů říká

přesně to samé a pak se diví, proč jsem je nechytil, když se skáceli

k zemi. I leckdo ze starších. Ale opovaž se jim vyslepičit, že jsem ti

to řekl.“

Davian se zazubil. „Dobrá.“ Poslušně se posadil do nejbližšího

křesla a natáhl před sebe levou paži zápěstím a tetováním nahoru.

Když Talean přitiskl oba konce krouceného náramku k jeho Značce,

trhl sebou, a když ucítil, jak mu ta věc obepíná ruku, zachvěl se. Kov

studený jako led se mu plazil po kůži a nakonec se spojil, až mu obalil

celé předloktí. Trvalo to jen pár vteřin.

Zvedl oči ke správci, který ho bedlivě sledoval.

„Klidně si dej na čas,“ řekl Talean.


30

Davian zavrtěl hlavou. „Není třeba.“ Nasazování Okovu bylo

pro mnoho Nadaných krajně nepříjemným zážitkem — mohlo to

způsobovat apatii, závrať, někomu dokonce nevolnost. Davian se

cítil jen o něco slabší a trochu unavenější, jako by mu chladný kov

sebral jednu nebo dvě hodiny spánku. Ale vzhledem k tomu, jak byl

nevyspalý, se mu to možná jen zdálo.

Dřív si vždycky myslel, že má prostě jenom štěstí... ale tentokrát

ho napadlo, jestli by za tím nemohlo být něco docela jiného.

V každém případě Davian cítil těsně pod kůží studenou vrstvu

čehosi, vrstvu, která ho obalovala a vysávala z něj sílu. Přístrojroz

hodně fungoval.

Talean na něj pořád ještě upíral pohled. Chlapec se postavil,jed

ním prstem se Okovu dotkl a přejížděl jím po značkách vyrytých

do chladné oceli.

„Občas nerozumím tomu, proč to musím nosit,“ poznamenal

trochu sklíčeně. Talean povytáhl obočí a Davian se ušklíbl. „Žádný

strach, nezpochybňuju Dohodu. Myslel jsem to tak, že stejněne

umím používat Nadání. Tohle a Zásady... připadá mi, že se mě to

vlastně ani netýká.“

Talean sebou trhl, ale tak slabě, že se to Davianovi možná jen

zdálo. Potom správce soucitně přikývl. „Chápu. Ale je to nutné i tak.“

Položil Davianovi ruku na rameno. „Podle Čtvrté zásady: až splníš

úkol, vrať se do školy.“

Davian obrátil oči v sloup. Ucítil, jak ho Okov zahřál do předloktí,

když Zásada začala působit. Dohoda byla poměrně složitá — soubor

úprav a dodatků andarrského zákona —, ale skutečnými pravidly

svazujícími Nadané byly právě Zásady. Jakmile se na jejich kůži

objevila Značka, byli doslova neschopni porušit přísahu složenou

před Strážcem severu o patnáct let dříve. Když se Talean dovolával

Čtvrté zásady, znamenalo to, že Davian musí udělat, co mu nařídil.

„Je to vážně nutné?“

Talean povytáhl obočí. „Mám snad riskovat, že dareba jako ty

uteče?“


31

Davian se pousmál a pobaveně zakroutil hlavou. „Tak dobře. Až

se vrátím, zajdu za vámi.“

Když vyšel na nádvoří, ucítil náhlé bodnutí neklidu.Od probu

zení neměl čas o tom přemýšlet, ale sám se mimo školu nevypravil

už několik měsíců. Před Taleanem si hrál na statečného, aleve sku

tečnosti by se cítil líp, kdyby ho na cestě někdo doprovázel.

Jenže tak to bylo vždycky. Nemohl dovolit, aby jeho minulost —

jeho strach — byla všem ostatním na obtíž.

Přivedl Jeni, školní mulu, k rozvrzanému starému vozíku nazá

soby. Jeni byla pokojné zvíře a vždycky poslušně držela, dokud ji

nezapřáhl. Davian si všiml, že na nádvoří jsou uvázaní tři koně, i když

obvykle tam žádní nebyli. Nejspíš patřili záhadným návštěvníkům,

kteří předtím mluvili s Taleanem.

Zanedlouho byl připravený vyrazit. Zhluboka se nadechl na kuráž,

jemně trhl Jeninými otěžemi a vydal se do Caladelu.


32

KAPITOLA 3

Na cestě panoval klid.

Davian vedl Jeni volným krokem, za chůze si před sebou kopal

uvolněné kamínky a vychutnával si slunce, které se mu opíralo do

zad. Tohle — tu samotu — měl na podobných výpravách vždycky

nejraději. Silnice na útesech sloužila před válkou jako důležitá cesta,

ale teď po ní jezdil jen málokdo. Dlažba vlivem povětrnostníchpod

mínek popraskala, začínala se drolit a všemi štěrbinami prorůstal

plevel. Pořád se jednalo o nejkratší cestu z města na sever, zároveň

však procházela ani ne padesát metrů od školy. V těchto dobách ji

používali pouze Nadaní.

Prošel zatáčkou a za ní už se mu naskytl výhled na malebnéměs

tečko Caladel usazené mezi třpytivým pobřežím a okolními kopci.

Povzdechl si.

S Jeni a vozíkem v patách sešel do ulic. Všichni se od nějodtaho

vali. Několik pouličních obchodníků a kupců tam prodávalo své

výrobky, jemu však nic nenabízeli. Věděli, že jim z Daviana nekyne

zisk, a co hůř — kdyby se zdržel u jejich krámku nebo stánku, mohl

by jim odehnat zákazníky.

Také Davian klopil zrak, snažil se nedívat do tváří lidem, kteří se

mu vyhýbali širokým obloukem. V Caladelu byl už mnohokrát, ale

ostražité, někdy znechucené pohledy v očích, které ho sledovaly,

ho pořád pálily. Po chvíli si uvědomil, že hrbí ramena, jako by ho ty

pohledy skutečně tlačily do zad. Pokud možno nenápadně spěchal

od jednoho obchodu ke druhému.

Nákupy tentokrát probíhaly hladce. Dřív mu někteří obchodníci

nechtěli nic prodat nebo za své zboží žádali přemrštěné ceny. Věděl,

že v takových případech je lepší vrátit se do školy s prázdnýmaru

kama než ztropit scénu. Dnes odpoledne se kupci chovali odtažitě,

alespoň však byli ochotní obchodovat. Většina jich nestála o to, aby


33

je někdo viděl při kšeftování s Nadanými, ale škola byla významným

zákazníkem — a když se večer počítaly tržby, mince od Nadaného

byla stejně dobrá jako mince od každého jiného.

Davianovi se přesto ulevilo, když uvázal Jeni u malého tmavého

řeznictví, v němž se nacházely poslední položky z nákupníhose

znamu. S majitelem jednal už několikrát a předpokládal, že s ním

nebudou potíže.

„Dobré odpoledne, pane Daeli,“ pozdravil zdvořile, když vstoupil.

Řezník byl hubený mužík, sotva čtyřicetiletý, s obřím huňatým

knírem na úzké tváři. „Ránko, hochu,“ odpověděl a netvářil se ani

vesele, ani mrzutě, že ho vidí. Jména svých pravidelných zákazníků

z řad Nadaných si pan Dael nepamatoval — jako ostatně nikdoz ob

chodníků —, ale vždy se choval zdvořile, což se nedalo říct zdaleka

o každém.

Davian mu podal proužek papíru. „Potřebuju tohle.“

„To nebude problém,“ řekl pan Dael, když si seznam přečetl.

Nade dveřmi za Davianem se rozcinkal zvonek, když vstoupil další

zákazník. Řezník vzhlédl a jeho chování se rázem změnilo.

„Vypadni,“ zavrčel a najednou vypadal dvakrát větší než před chvílí.

„Takový jako ty neobsluhujeme.“

Davian si v prvním okamžiku myslel, že ten povel patří jemu;

někteří kupci byli ochotní obchodovat s Nadanými jenom tehdy,

když to neviděl nikdo jiný. Věděl, že v takových situacích musí prostě

odvést Jeni za krámek a počkat, až pro něj obchodník přijde.

Jenže pan Dael upíral pohled kamsi za jeho rameno. Davian se

ohlédl a spatřil nějakého neznámého mladíka — nanejvýš o pět let

staršího, než byl on sám, stojícího nehybně ve dveřích. Davian si

i v tom šeru všiml černé zubaté pavučiny žilek vycházejícíchz mla

díkových očí a křižujících jeho tvář.

Když se příchozí neměl k odchodu, řezník se zaškaredil ještě víc.

„Jseš snad hluchej?“ vyštěkl.

„Jenom si chci —“

Než se Davian nadál, v rukou pana Daela se objevila pořádná

dubová palice a hubený mužík už obcházel pult.


34

Stín se otočil a utekl. Zůstalo po něm jen řinčení zvonku nade

dveřmi.

Výraz pana Daela se změnil do obvyklé obchodnické podoby,

jako by se nic nestalo. „Za to se omlouvám.“

„To... to nic,“ vysoukal ze sebe Davian. Snažil se, aby se mu nechvěl

hlas. Znovu zalétl pohledem ke dveřím. Vzpomněl si na Leehima

a zaváhal. Věděl, že se pouští na tenký led. „Takže vy se Stínyneob

chodujete?“

Řezník ho zpražil pohledem. „Neobchoduje s nima nikdo, kdo

má trochu sebeúcty, a ať mě vezmou sudičky, jestli se starám o to,

co dělaj nahoře v Ilin Illanu. Možná vás Nadaný nemám v lásce, ale

tady jde o kšeft, a kdybych kšeftoval jenom s lidma, který se mi líběj,

tak bych přišel na mizinu. Ale Stíny...“ Rozhlédl se, jako by hledal

nějaké místo, kam si odplivnout. „Slyšel jsem toho o nich spoustu,

i o tom Shadraehinovi, o kterým všichni mluvěj. Ty věci, zlý věci, který

prováděj... no, některý příběhy se prostě nedaj ignorovat. Chlap si

musí určit hranici, za kterou nejde.“

Davian zachovával pečlivě neutrální výraz. O žádném„Shadrae

hinovi“ nikdy neslyšel. Nepřekvapovalo ho to, protože škola byla

odříznutá od světa a většina zpráv z hlavního města se do ní vůbec

nedostala — ale zároveň to znělo jako obvyklé zvěsti, které šířila

Správa, aby vyvolávala strach.

Panu Daelovi to samozřejmě říct nemohl. Vysloužil by si tím jen to,

že by ho vyrazil z obchodu, a škola by kvůli němu přišla o jednoho

z mála spolehlivých dodavatelů.

„Třeba nejsou všichni takoví,“ poznamenal a snažil se, aby to

neznělo provokativně. „Většinou se z nich staly Stíny jenom proto,

že nebyli dost silní na to, aby složili Zkoušky — ve skutečnostine

udělali nic špatného. Jenže Toly nestrpí, aby zůstali jako Nadaní,

a Dohoda jim nedovoluje jít nikam jinam, dokud jejich schopnosti

nebudou úplně zablokované. Mají prostě... smůlu.“

Řezníkovi potemněla tvář, jako by si teprve teď uvědomil, koho

má před sebou. Žádné jiné odpovědi se Davian nedočkal.

Potom už raději držel jazyk za zuby.


35

Panu Daelovi se brzy vrátil obvyklý klid. Řekl Davianovi, ať sina

loží zboží do vozíku vzadu za obchodem. Než chlapec zavedl Jeni

do boční uličky, letmo se rozhlédl, jestli někde neuvidí Stín, ale ten

už byl dávno pryč. Chvíli ho hryzalo svědomí; litoval, že se mladíka

nezastal. Strhnout na sebe nevyhnutelný hněv pana Daela by bylo

zbytečné, dokonce pošetilé... ale stejně.

Řezník mu pomohl naložit a přivázat nákup a zase zmizelv ob

chodě. Davian se chopil Jeniných otěží.

Zezadu mu nad ramenem prolétl jakýsi drobný předmět a jen

o kousek minul jeho tvář.

Polekaně se otočil a uviděl několik kluků, kteří posedávali čipole

hávali v ústí uličky. Zdálo se, že jsou o pár let mladší než on — mohlo

jim být asi čtrnáct —, a všichni s úsměvem od ucha k uchu sledovali

jeho rozpaky. Jeden z kluků stál, přehazoval si další kámen z ruky do

ruky a pozoroval Daviana, jako když si kočka prohlíží myš.

„Promiň, krváceči,“ hrál si na neviňátko. „Asi mi ten šutr vyklouz

z ruky.“ Ostatní se zachechtali.

Davian zaťal zuby a spolkl ostrou odpověď. Krváceči. Věděl, že se

jedná o poměrně častou urážku Nadaných, ale jen málokdy se setkal

s tím, že by byla namířená přímo proti němu.

„Co chcete?“ zeptal se neklidně. Na nepřátelské chování včetně

nadávek byl zvyklý, ale na této situaci se mu něco nezdálo.

Kluk, který ho označil za krváceče — zřejmě vůdce smečky —, se

na něj usmál a potěžkal kámen v ruce.

Davianova úzkost ztvrdla na střepinu strachu; chvíli nedokázalmy

slet na nic jiného než na to, jak se před třemi lety probudil, tělo samá

rána, sotva schopen pohnout rukou. Strnul, v případě útokupřipra

ven utéct a nechat nákup nákupem. Všichni kluci byli menší než on,

ale Okov mu ubíral sílu a Davian by musel čelit pětinásobné přesile.

Navíc do rvačky se pouštět nemohl. Správci by mu nikdy neuvěřili.

Bez ohledu na fakta by ho obvinili, že útok vyvolal on.

Vtom se na hlavní ulici mihlo něco modrého.

„Pane správce!“ zakřičel Davian. Snažil se, aby mu do hlasune

prosáklo zoufalství.


36

Když správce zaslechl jeho výkřik, zastavil se a obrátil hlavu

k uličce. Byl to mladý, asi třicetiletý muž. S chladným nezájmem

přelétl scénu pohledem.

Pak se otočil a pokračoval v chůzi. Během chvilky mu zmizel z očí.

Kluci při Davianově výkřiku zaváhali, ale teď se jim vraceladří

vější troufalost.

„Pech, co?“ zavolal jeden z nich posměšně.

Jejich vůdce se přiloudal blíž. „Jak to, že jseš tak škaredej,krvá

ceči?“ Kluk se zazubil a přejel si prstem shora dolů po tváři — tam,

kde měl Davian jizvu.

Davian se obrátil na útěk... a zbledl jako stěna, když zjistil, že další

kluci oběhli domy a zahradili svými těly druhý konec uličky.

„Vypadá to, že sis tu jizvu odnes z nějakýho boje,“ pokračoval

vůdce. „Ale krváceči nemaj bejt schopný bojovat, chápeš.“ Ostatní

kluci mumlali na souhlas.

Davianovi vyschlo v ústech. „Byla to nehoda. Stalo se to už dávno,“

řekl co nejklidněji. Ruce se mu třásly; nevěděl, jestli strachem, nebo

vztekem. Nasadil ponížený, uctivý tón. „Omlouvám se, ale vážně už

musím jít.“ Pokusil se jednoho rváče obejít, jenže kluk mu zasezastou

pil cestu a zahleděl se na něj s úsměvem na rtech, ale nikoli v očích.

„Když na mě zaútočíte, porušíte Dohodu,“ řekl zoufale Davian

a znovu se kolem něj pokusil projít. Tentokrát do něj kluk strčil —

tak prudce, až ho povalil na záda. Davian si při pádu vyrazil dech.

Vůdce se nad něj naklonil, takže se jejich tváře ocitly kousek od sebe.

„Vypadám snad jako nějakej správce?“ zašeptal s chladnou lačností

v očích.

Davian ztuhl. Čekal, že každým okamžikem přiletí první rána.

Místo toho k němu z hlavní ulice dolehl rozhněvaný mužský hlas.

Kluci se ihned rozprchli a Davian zůstal omámeně ležet na dlažbě

vyhřáté sluncem.

Blížící se postavu spíš vycítil, než zahlédl. S divoce bušícím srdcem

se vyškrábal na nohy a ruce zvedl před sebe, aby se bránil.

„Klid, hochu. Já ti nic neudělám.“ Muž stojící před ním mávl

konejšivě rukou. Mluvil teď vlídným, starostlivým hlasem. Davian


37

přimhouřil oči. Ten hlas mu byl neurčitě povědomý, jeho majitele

vša



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist