načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stín Otce - Jan Dobraczyński

Stín Otce

Elektronická kniha: Stín Otce
Autor:

V tomto románovém příběhu o svatém Josefovi z Nazaretu se autor ujímá nejen úžasného úkolu převyprávět život významného světce, nýbrž rekonstruuje i kulturní pozadí, ve kterém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paulínky
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 271
Rozměr: 22 cm
Vydání: 3. vyd.
Název originálu: Cień Ojca
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložila Marie Havránková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-4962-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V tomto románovém příběhu o svatém Josefovi z Nazaretu se autor ujímá nejen úžasného úkolu převyprávět život významného světce, nýbrž rekonstruuje i kulturní pozadí, ve kterém se světcův život odehrával. Zachycuje nesnáze jeho každodenního života stejně jako napjatou atmosféru tehdejší doby, v níž Židé očekávali příchod Mesiáše, politické události na dvoře Heroda Velikého, vládcovy intriky, zvrácenosti a zločiny. Vychází při tom z biblických pramenů i z rozsáhlého literárního materiálu tehdejší doby.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Dobraczyński - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Děkujeme Vám za nákup této e-knihy. Jsme rádi, že můžeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních médií.

Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z nějakého webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou, férově, na našich webových stránkách http://www.paulinky.cz/ob- chod/eknihy. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a že chceme na e-knihách vydělávat. I vydání e-knihy nás něco stojí, zejm. autorská práva, překlad a redakční práci. Vaše platby nám tak umožňují vydávání dalších elektronických titulů.

Nakladatelství Paulínky

www.paulinky.cz

Jan Dobraczyński

Příběh o Josefovi z Nazaretu

Stín Otce

© Aleksandra Dobraczyńska-Kadzińska, Warszawa 1977

© Nakladatelství PAULÍNKY, 2013

Petrská 9, 110 00 PRAHA 1

Tel.: 222 311 206

E-mail: paulinky@paulinky.cz

www.paulinky.cz

ISBN 978-80-86949-62-8 (Tištěná kniha, 3. vyd.)

ISBN 978-80-7450-088-6 (PDF)

ISBN 978-80-7450-089-3 (ePUB)

ISBN 978-80-7450-090-9 (Kindle/mobi)

Drahý Jane,

ve své knize „Stín Otce“ jsi odkryl světlo Ježíšova

pěstouna a jeho neposkvrněné Matky... Pomohl jsi

nám porozumět sv. Josefovi...

Bůh tě odmění...

Stefan kardinál Wyszyński,

primas polský

Varšava, 19. 3. 1979

Je dobré, že mluvíme o její milosti,

ale především ji musíme následovat.

Je lepší, když ji následujeme, než když ji obdivujeme,

vždyť její život byl tak prostý...

A jak byl plný strastí, jak plný zklamání!

Kolik výčitek lidé činili dobrému svatému Josefovi.

Kolikrát mu nechtěli zaplatit za jeho práci.

Byli bychom velmi udiveni,

kdybychom věděli, jak trpěli...

Sv. Terezie od díTěTe Ježíše

Část první

ŽENA

1

Žár poledního slunce, vměstnaný do úzké uličky, byl téměř hmatatelný. Vybělené zdi zářily oslepujícím jasem. Malý oslík, přivázaný ke kmeni akácie se sedřenou kůrou, měl smutněsvěšenou hlavu a jen se hněvivě pleskal ocasem do boků, jak ho obtěžovaly mouchy. Kousek dál na cestě seděly dvě děti a hrály si v písku. I přesto, že byly zabrány do hry, chlapec se vzpřímil, když se po cestě blížil vysoký širokoplecí muž, a řekl:

„Pokoj tobě, strýčku Josefe.“

„I tobě, Judo,“ odpověděl muž.

Na chvilku se u dětí zastavil. Přátelsky poplácal chlapce po zádech a usmál se na děvčátko, které zůstalo sedět a jenzespodu hledělo na muže svýma velkýma černýma očima.

„I tobě, Sáro,“ řekl jí.

Vydal se dál. Šel pomalu, ponořen v myšlenky. Děti otočily hlavy a dívaly se za ním.

Zastavil se u dvířek ve zdi. Než do nich vstoupil, zavřel na chvíli oči a zašeptal: „Baruch ata Adonaj, melek haolam.“ Byla to jedna z berach, které se odříkávaly během dne, přirůzných příležitostech; tato se říkala před vážným rozhodnutím. Teprve potom otevřel skřípající, tak důvěrně známá dvířka. Sám je kdysi udělal.

Za dvířky byl příjemný stín, sluncem prohřáté listy a tráva silně voněly. Podél zdi se vcházelo úzkou pěšinkou do zahrady. Nad ní se rozkládaly větve starého fíkovníku jako střecha.Okolo stromu se silnou, uzlovitou kůrou se nacházel malý plácek. Slunce pražilo skrze listy a rozsévalo všude kolem mihotající se záblesky světla. Kdysi, když byl ještě dítě, mu tento plácek připadal velký – bylo to místo na hraní. Dnes byl směšně malý.

Člověk, který ležel na lůžku pod stromem, byl i v slunečním žáru přikrytý malou pruhovanou houní. Již z dálky bylo slyšet jeho těžký, sípavý dech. Josef přistoupil blíž a naklonil se nad ležícího muže. Starý muž dřímal. Prořídlé bílé vlasy se mu kolem hlavy vznášely jako prachové peří zvířené vzduchem. Ústa, v nichž už zbylo jen pár zubů, měl pootevřená a rty se ztrácely v bílém plnovousu. Ruce s naběhlými žilami ležely na houni a lehce se chvěly. Starý člověk měl na prstě silný,tlustý prsten, ovázaný nití, aby mu nesklouzl dolů.

Josef poodstoupil a usedl na nízkou stoličku, rozhodnuttrělivě počkat, až se spící probudí. Všude panovalo ticho, listí se ani nepohnulo. Ptáci ve větvích usnuli. Nehybné, jakoby zhlíny uhnětené ještěrky se vyhřívaly na slunci. Občas se nečekaně pohnuly a rychle, nehlučně přeběhly z místa na místo, aby opět ztuhly v nečinnosti o kousek dál. Pouze v trávě skryté cikády odměřovaly svým cvrkotem čas. Josef, ruce opřeny o kolena, začal odříkávat novou berachu: „Blahoslaven buď, věčný Pane, Vládce všehomíra, za ticho, které sesíláš na svůj lid, aby mohl rozjímat o Tobě a ctít Tvou vůli...“

Od dětství miloval ticho. Promlouvalo k němu víc nežzvuky a hlasy. Vyžadovalo jediné: čekání. Kolem dokola běželživot – bouřlivý a halasný. Padalo tolik zbytečných slov, tolik nepromyšlených výtek, tolik slibů, které ve skutečnosti nicneznamenaly... V proudu těchto slov byl on se svým tichem jako kámen spočívající na dně potoka. Čekal – a nevěděl nač. Čekal na to, co mu mělo sdělit ticho.

Každý večer, když polevilo vedro, ozývaly se za vsí bubínky a flétny. To se mládež scházela k zábavě a k tanci. Chodívali tam i mladší Josefovi bratři. Z dálky se k němu nesly veselé hlasy, smích i tleskání...

Nikdy s bratry nešel. Ne, že by ho k zábavě nic nelákalo. Byl přece mladý muž. Přicházely chvíle pokušení. Volání ticha zápasilo s voláním srdce. Ale ticho vždy zvítězilo.

Dny plynuly naplněny prací v dílně. Práci přerušovalo jen odříkávání berach. O šabatu, v den společných modliteb,chodíval do synagogy. Když přišel jeho den, oblékl si talis, vstal ze svého místa a přistoupil k pultíku, aby z chazanových rukou převzal svatý svitek Tóry navinutý na dřevěnou tyč. Pak silným hlasem přečetl text, obrácen tváří v tu stranu, kde se nacházel Chrám, stále ještě nedostavěný.

V dílně měl pořád mnoho práce. Nikdy se nestalo, že bynikdo nepřišel. Svou poctivostí a zručností byl znám širokodaleko. A za práci přitom nežádal mnoho. Nikdy nesmlouval. Když stanovil cenu, vědělo se, že si pro sebe počítá pouze skromnou odměnu. Také uměl vždy dodržet slíbený termín.

V jeho dílně stále štěbetal hoblík a klepalo kladívko. Často se zde ozývaly i dětské hlasy. On, tak mlčenlivý člověk,miloval děti a rád si s nimi povídal. Dětské zájmy ho lákaly víc než záležitosti dospělých. V dílně se vždycky našlo hejno malých diváků. Dívali se, jak pracuje, vyptávali se a on jim odpovídal. Někdy zavolal na některého chlapce a dal mu do ruky pilku nebo hoblík. Ukazoval mu, jak se nástroje drží, jak se s nimi zachází. Nechával chlapce zpracovat kousek dřeva. Někdy chválil a upřímně šikovného učně poklepal po rameni, jindy pokyvoval hlavou a vysvětloval chyby. Všechny děti ve vsi mu říkaly strýčku. Tento titul mu ostatně náležel i jako nejstaršímu v rodu.

Dvířka, kterými vstoupil do zahrady, vrzla. Na pěšině u zdi zahlédl přicházet dva muže. Šli pomalu a důstojně, bylibohatě oblečeni, v cizokrajném oděvu, a měli i nezvykle přistřižené plnovousy. Na pláštích neměli Zákonem předepsané střapce. Oba patřili k jeho rodu, ale již před lety opustili rodnou vesnici a usadili se daleko, až v Antiochii. Stali se z nich bohatí kupci. Dnes přijeli na návštěvu.

Poklonili se Josefovi a on odpověděl na jejich poklonu.

„Pokoj vám.“

„Pokoj tobě. Jsi jistě Josef, syn Jakubův?“ zeptal se jeden z příchozích.

„Jak pravíš.“

„Včera jsme hovořili s tvým otcem. Přál si, abychom přišli ještě jednou a dokončili rozhovor v tvé přítomnosti. Ale jakvidím, tvůj otec spí.“

„Nesmím ho budit.“

„Říkáš to, jako bys byl malý chlapec,“ zasmál se druhý z kupců. „A přece už jsi dávno dospělý, a dokonce prvorozený. Přišli jsme vlastně, abychom si promluvili o tobě.“

Těžký dech spícího muže se stal nepravidelným. Otevřená ústa se zavřela, tváří jako by projela křeč. Průsvitná víčka se pomalu zvedla a odhalila oči. Starý člověk nejprve vypadal, jako kdyby nechápal, co vidí. Ale brzy se na jeho tváři objevilo poznání.

„Ach, to jste vy? Dobře, že jste přišli. Moc dobře. Josef je tu také?“

„Tady jsem, otče.“

Stařec ukázal na syna.

„Už jste se seznámili? To je Josef, můj nejstarší.“

Kývli hlavou, jako by se vítali teprve nyní.

„Rádi mu prokážeme úctu, přestože je tak mladý, jakobudoucí hlavě rodu,“ řekl jeden z kupců. V jeho hlase se však neozvala pokorná podřízenost, spíš přezíravost. Obavypadali jako bohatí lidé. Na prstech se jim třpytily prsteny, krásné a drahé, pečlivěji vypracované než ten, který zdobil Jakubovu ruku. Na krku měli zlaté řetězy a na nich pověšeny kupecké pečetě. Ten, který nyní mluvil, měl také zlatou pásku ve vlasech a kroužek v uchu. „Jistě,“ pokračoval, „rody už se dnes netěší takové vážnosti jako kdysi. Jsou roztroušeny po světě...“

„My jsme však na svůj rod nezapomněli,“ připojil se druhý kupec. „To, co se stalo naposledy...“

Jakub vysoko zvedl obočí.

„Vyprávěj o tom ještě jednou.“

„Asi to všichni dobře víte. Myslím vraždu Mariamniných synů.“ Kupec, který mluvil nyní, nebyl tak křiklavě oblečen jako jeho druh. Tvář měl úzkou a hubenou, oči skryté vevějířcích vrásek. Vlasy se mu červeně leskly. „Udělal to šikovně. Všude rozhlásil, že se provinili. Téměř plakal, když říkal, že chystali spiknutí proti vlastnímu otci. Tak rozbouřil lid Jericha, že lidé byli schopni ukamenovat každého, kdo by stranilmladým knížatům. Ty pak povolal do Sebaste a nechal je uškrtit.“

„Takhle vyhubil celý rod Hasmoneovců,“ přidal se první z příchozích. „Královský rod. Kdo by ho teď mohl připravit o korunu judského krále? A svým nástupcem udělal synaarabské kuběny.“

Nastalo ticho, jen zpěv cikád bylo slyšet ještě hlasitěji. Doticha se ozval dýchavičný Jakubův hlas:

„Ano, to vše se doneslo až k nám. Ale co s tím máspolečného náš rod?“

Kupci na sebe významně pohlédli.

„Víme,“ řekl ten s hubeným obličejem, „že Herodesrozkázal svým špehům, aby se poohlédli po členech našeho rodu. Já i Menahem jsme se přesvědčili, že naše domy obcházejí nějací podezřelí lidé.“

„Tady nikdo nebyl,“ řekl Jakub. V hlase starého patriarchy zazněla hrdost. „Jsme svatý rod. Hospodin nad námi bdí.Kdyby se kdokoli pokusil vystoupit proti nám, celý Izrael bypovstal na naši obranu.“

Oba kupci se ironicky usmáli.

„Příliš jsi si jist, Jakube,“ zvolal Menahem. „Myslíš, že stále žijeme v dobách, kdy se děly zázraky a kdy Nejvyšší chránil Izrael na každém kroku. Ale to už je historie, o které se dnes vypráví jen v synagogách. Náš rod byl kdysi významný. Byl to královský rod. Ale od té doby přešla staletí. Rod se rozpadl. Jedněm se vedlo dobře, jiní zchudli... Vy, kteří jste zůstali zde, na našem starém místě, jste jenom ostrůvek starých vzpomínek. Nejednou jsem říkal Fiabovi,“ ukázal na kupce s červenýmivlasy, „abychom nezapomněli, že v Betlémě stále žijí lidé z našeho rodu. Kdyby některá z našich dcer potřebovala ženicha, mohli bychom jí odtud přivést poctivého mladého člověka...“

„Právě tak, jak tomu bývalo kdysi...,“ dodal Fiaba.

„Právě tak,“ protáhl Menahem. „Rodinné svazky jsou pěkná věc. Ale od chvíle, kdy si Herodes všiml našeho rodu, to může být také nebezpečné. Vlastně proto jsme přijeli...“

„Povězte, co chcete.“

Oba kupci na sebe opět pohlédli. Fiaba sklopil oči a ztěžka otáčel prsteny na své ruce.

„Bylo by lepší,“ pronesl, „aby rod nebyl pohromadě, tak jak je, ale aby si členové rodu hledali štěstí ve světě jako my...“

„Ty bys chtěl,“ v Jakubově hlasu se ozvalo zděšení, „aby všichni opustili zemi Davidovu?“

„Zapomeňme už jednou na Davida!“ vybuchl netrpělivě Menahem. „Farizeové pořád vyprávějí o nějakém Davidověpotomkovi. A Herodovi špehové jen nastavují uši! Nechci ztratit všechno, co mám, i život, jen proto, že jsem měl před staletími v rodě nějakého krále! A on,“ ukázal na Fiabu, „také ne!“

Zmlkl a znovu zavládlo ticho. Jakubova hruď se zdvihala rychlým dechem, ústa v bílých vousech se chvěla.

„Říkal jsi věci bezbožné,“ vyjekl.

„Ne, ne,“ Fiaba se snažil zmírnit Menahemův výbuch. „On nemyslel na nic bezbožného. Má strach o celý rod. Řekl jsem: Bylo by dobré, kdyby se členové rodu rozešli. Ale samozřejmě,všichni odejít nemohou a nemusí. Ti, kteří obdělávají zemi a stali se amhorci, nebijí tolik do očí. Jde jen o ty, kteří mají jistý význam...“

Oba významně pohlédli na mladého člověka, který sedělvedle a který až dosud mlčel. Jakub řekl:

„Vidím, že myslíte Josefa. Je naggar.“

„A právě proto je známý,“ pravil Fiaba. „Sotva jsme přijeli do Jeruzaléma, už jsme o něm slyšeli. Říká se, že je nejlepšínaggar v celém Judsku.“ Fiaba se otočil k Josefovi. „Je to pravda, že za tebou přicházejí lidé až z daleka? Že ti dávají práci ikrálovští úředníci?“

„Stává se to.“

„Tak vidíš sám,“ Fiaba znovu mluvil k Jakubovi. „Špehové

o tom jistě vědí.“ Ještě jednou se obrátil na Josefa:

„Máš mezi svými přáteli mnoho farizeů?“

Josef zavrtěl hlavou.

„Neznám žádného farizea. Snad jenom ty, kteří si ke mně do dílny přišli objednat práci.“

„To stačí!“ vložil se Menahem. „Farizeové zešíleli a to jejich šílenství může přivést celý národ do neštěstí. Chystajívzpouru, hlásají něco o jakýchsi proroctvích, neposlouchají Herodovy rozkazy. Již jednou je krvavě potrestal. A oni začínají zas.Herodes je v podstatě moudrý král...“

„Je to prokletý potomek Izmaelův!“ vydechl Jakub.

Menahem mávl netrpělivě rukou.

„To už je také minulost! A zapomenutá! Herodes střeží mír a umí se dobře dohodnout s Římany. Všichni z toho mámeužitek. Ať si je králem on nebo jeho synové, jen když budeme moci bezpečně obchodovat...“

„Ale vždyť on vraždí...,“ koktal Jakub. „Sám jsi to říkal.“

„A kdo dneska nevraždí? Hasmoneovci zabíjeli zrovna tak. Všechno se dá zařídit nožem nebo jedem. Znám mnoho lidí, kteří žijí jen z přípravy jedů. A věř mi, že dobře!“

„Je to prostopášník!“ rozhořčil se Jakub. „Vyprávějí senechutné věci o tom, co se děje na jeho dvoře. Slyšel jsem, že tam znásilňují děvčata, a dokonce i chlapce...“

„Jakube, ty zde žiješ jako za dob praotce Abraháma,“ řekl Fiaba. Pohladil si vousy. „Tak jako u Heroda je tomu na celém světě. Stejné je to u cézara v Římě. Takový je svět. My honezměníme. Nemůžeme trvat na starých zvycích a jen se zlobit a rozčilovat. Samozřejmě, všechno se musí dělat rozumně.Vědění a moudrost přicházejí z Říma. A my nemůžeme býthlouější než ti, kteří vládnou světu... Ale o tom jsme nemluvili, že? Jde o to, že si Herodes všiml našeho rodu. Jistě by se to nestalo, kdyby nebylo těch řečí farizeů! To oni z něho dělají to, co je! Ale když už se to stalo, tak se domnívám, že pro bezpečnost celého rodu,“ položil důraz na poslední slova, „ti, na něž je upřena pozornost, nesmějí pobývat tady, v Betlémě... Myslíme si, že Josef musí odjet. Mohl by jet s námi do Antiochie. Je to pěkné, velké a bohaté město. Najdeme mu práci, oženíme ho. A proč se vlastně ještě neoženil? Muž v jeho věku už má být otcem.“

Jakub neodpověděl, jen silně semkl ústa a zavrtěl hlavou. Fiaba přenesl pohled na Josefa. Mladý člověk udělal rychlýpohyb rukama, který nic nevysvětloval. Nebylo lehké to vysvětlit. Mnohokrát mu nabízeli manželství. Otec naléhal, žádal ho, aby se konečně rozhodl. Celá rodina byla netrpělivá. Nejstarší syn, budoucí hlava rodu... „Na co čekáš?“ ptali se ho. „Na nějakou královnu? Cožpak je v Judsku málo hezkých dívek? Mohl by sis vybrat i z dcer kněží.“ Josef však i přes všechny domluvy stále otálel.

„Dotkli jste se bolavého místa,“ řekl Jakub. V jeho chvějícím se hlase byl smutek i nevraživost. „Bude mu dvacet čtyři let. Nejvyšší čas, aby se rozhodl!“

„Rozhodne se, když pojede s námi,“ promluvil Fiaba. „Uvidí svět, rozhlédne se. Najdeme ti jistě ženu,“ mrkl chápavě naJosefa. „Hezkou i bohatou...“

Josef mlčel. Znovu zavládlo dlouhé ticho.

„Pověz – co si myslíš o tom, co říkali Menahem a Fiaba?“ zasípal nad synem Jakubův hlas.

„Nezdá se mi, že by bylo správné, abych s nimi jel,“odpověděl. „Nevěřím v nebezpečí, o kterém mluví. A do světa mě nic netáhne...“

„Ty jsi zcela zhloupl v tom vašem betlémském zapadákově!“ zasyčel Menahem.

„Nezlob se, Menaheme,“ snažil se Fiaba jako obvyklezmírnit výbuch svého druha. „Mluví tak, protože neví, jak vypadá svět. Jistě si myslíš,“ obrátil se na Josefa, „že jsme zapomněli na víru, čistotu a Zákon. Je pravda, že nejsme takoví jako zdejší lidé. Žijeme mezi góji, nemůžeme se od nich příliš odlišovat. Nač popuzovat lidi? Ale doma, sami mezi sebou, dodržujeme předpisy. Říkám ti: Pojeď s námi.“

„Já ti říkám totéž: Pojeď,“ navázal smířlivě Menahem. „Co tě tu drží? Dobrý naggar jako ty si všude poradí a získá i uznání.“

„Dokonce si u nás i víc vyděláš. Budou si tě víc vážit a lépe ti zaplatí. U nás je za co utrácet peníze.“

„Netoužím po bohatství,“ řekl Josef.

„Bohatství svědčí o milosti Hospodinově,“ nepřestávalJosefa přesvědčovat Fiaba.

„A přesto Hospodin Jobovi všechno vzal...“

„Nebudu se s tebou přít, neznám tak dobře knihy. Ale vsynagoze se přece často říká, že hříšným Hospodin nepomůže. Myslíš si snad něco jiného?“

„Hospodin žádá, abychom pomáhali chudým.“

„Ale co chudí – když nejsou hříšníci, jsou jistě hlupáci alenoši!“ vpadl do hovoru ještě jednou Menahem. „Právě z takových hlupáků a lenochů si farizeové udělali své příznivce. Vykládají jim o Mesiáši, který přijde a dá každému bohatství. Za nic – dočista bez práce! A takovými žvásty pobuřují a podněcují lid ke vzpouře! Budešli mluvit také tak, Herodes udeří. A pak bude trpět celý rod.“

„Ano, celý rod by mohl vymřít,“ v dosud klidném Fiabově hlase se probudila naléhavost. „Proto musíš odjet!“ Obrátil se na starého patriarchu: „Jakube, musíš mu to přikázat!“

Jakub si pomalu a důstojně hladil svůj bílý vous. Nyní, když se i Fiaba přestal ovládat, jako by vůdce rodu nabyl klidu.

„Slyšel jsi to všechno?“ zeptal se syna. Josef přikývl. Jakub, stále si hladě vousy, pokračoval: „Nelíbilo se mi, co říkali. Ne, nelíbilo. Ale v jejich slovech je něco pravdy. Já brzy zemřu. Jsi můj nejstarší syn. Budoucí hlava rodu. Kdyby Herodesopravdu obrátil svou pozornost na náš rod a poslal sem své vojáky – nechci, aby tě zde nalezli. Souhlasím, že musíš odjet. Žádám to. Herodes je starý, zanedlouho zemře. Pak se vrátíš...“

V Josefovi se svářil protest proti rozkazu, který obdržel, s úctou k otci. Až dosud se ještě žádnému jeho rozkazunevzeřel. Když na něho otec naléhal, aby se oženil, pouze prosil, aby mohl své rozhodnutí odložit. „Dovol mi, otče,“ říkal, „abych nalezl tu, na kterou čekám...“ Nyní se však nedalo nic odkládat. Musel buď poslechnout, nebo otevřeně vystoupit proti. S úctou hleděl na otcovu unavenou, propadlou tvář. Pamatoval si, jak vypadal kdysi – jak byl silný a krásný. A věděl také, jak ho má rád. Chápal, jak velká je to pro něho oběť, když posílá svého syna do světa ve chvíli, kdy se sám chystá na smrt: vzdát se toho, který mu je nejdražší, zříci se jeho přítomnosti ve chvíli smrti, nemoci mu položit ruce na hlavu a předat, co náleží... Lze se vůbec takové oběti vzpírat? Hluboko sklonil hlavu. Řekl:

„Jestli to přikazuješ, otče, pojedu.“

„Chci to... Ale to neznamená, že bych chtěl, abys jel s nimi. Než se rozhodneš, kam máš jet, rád bych, aby sis poslechldobrou radu. Existuje jeden člověk, který ti takovou radu může dát...“

„Ukaž mi ho, otče.“

„Náš rod se kdysi spříznil s rodem kněžským. Poslední ztohoto rodu bydlí tam, za horami...,“ ukázal seschlou rukousměrem k vysokým kopcům. „Je to starý člověk, jen o něco málo mladší než já. Jmenuje se Zachariáš, syn Aramův. Vždy bylpokládán za moudrého a zbožného muže. Myslím, že takovým zůstal. Jeď za ním, jeď hned zítra. Navštiv ho a popros o radu...“

„Stane se, jak jsi řekl.“

Jakub zvedl obě ruce a položil je na synova ramena. Chvíli tak setrvali tváří v tvář a jejich rty se pohybovaly v bezhlesé modlitbě.

2

V dáli na obzoru se před nimi tyčily hory. Štíty sevynořovaly jeden za druhým, zvětralé, odrolené časem. Byl to stejný hřeben, táhnoucí se od Betsur, který měl léta před očima.Odsud se však hory zdály jiné. Byly jakoby zřetelnější, místypřeťaté kolmými zlomy, místy sesypané do pyramid štěrku. Minulo poledne a žárem zploštělý prostor se zvedal prodlužujícími se stíny vzhůru. Slunce zbarvilo skály horkým oranžovýmnádechem, tak odlišným od šedavé barvy, jakou tato hodinamalovala na skály na druhé straně hor.

Holý, kamenitý svah postupně směrem dolů obrůstal zelení. Nad úzkými údolími se zvedala černá kopí cypřišů, pěnily se vlny palmových listů; níže se mezi trsy trávy bělaly kropenaté bodláky. Svahy vypadaly jako schody vyznačené nízkýmizídkami z plochých kamenů. Nad zídkami rozkládala své listyvinná réva, mezi listy se modraly hrozny. Ještě níž, až dole v údolí, se táhly řady rozrostlých šedých olivovníků.

Ze všech obdělávaných políček se ozývaly hlasy lidí. Vprůzračném horském vzduchu, kde v tichu bublal jen potůček, se lidské hlasy nesly daleko, aby zároveň zněly podivně blízko.

Dva muži seděli na rovné střeše domu. Rohož nad nimi, spletená z rákosí a větví, vrhala kolem kropenatý stín s odlesky slunce. V této době tam za hřebenem ještě ležel na všem polední žár. Zde již bylo cítit první osvěžující vánek moře.

„Chceš-li slyšet mou radu, Josefe, synu Jakubův,“promluvil starý kněz, „povím ti ji. Tvůj otec dobře rozhodl, že musíš opustit rodnou vesnici. Nebezpečí, o kterém se mluví, možná doopravdy existuje. Říká se, že Herodes zešílel. Všude vidíneřátele. Je schopen zabít všechny, na které jeho špehové ukáží. Stále o tom přicházejí další a další zprávy – a proto tomu tak bude. Ale také je dobře, že jsi nejel do Sýrie. Neznám vašepříbuzné a možná, že si zachovali čistou víru a neporušené zvyky, přestože žijí mezi góji. Snad. Jsou na světě takoví. Ale bohužel vím, že většina našich bratrů, kteří žijí v těchto krajích, podlehla nákaze. Náš svět, Josefe, je nakažen...“

Josef, sedící nehybně a poslouchající napjatě Zachariášova slova, se pohnul.

„Nevím, o čem mluvíš. Já žiji o samotě. Nevím, co se děje ve světě. Jeruzalém navštěvuji jen o svátcích. A dál nikdyneřijdu...“

„Já však bývám ve městě často. Náš rod tvoří osmou třídu kněží, přesně podle Ezdrášova rozdělení. Každý půlrok na nás připadá služba v Chrámu. Ale nechodím do Jeruzaléma jentehdy. Chodím tam za různými záležitostmi každý měsíc, a když jsem ve městě, vyslechnu si novinky a zprávy ze světa.Nejednou se setkám s lidmi z daleka...“

Odkašlal si a položil obě ruce, na nichž se mu loupala suchá kůže, na střešní zábradlí. S pohledem upřeným do dálkypokračoval:

„Dostali jsme se pod nadvládu Říma. Naši vlastní králové požádali Řím o pomoc. Ale i kdyby Římany nepozvali, oni by k nám stejně přišli. Dychtí po moci. Jsou chytří, tvrdí abezohlední. Římští císařové nám přinesli mír. Jejich vojáci střeží hranice i cesty, jejich výběrčí vymáhají daně. Ale Řím, to není jen tvrdá ochrana. To je také pramen jedu, nebezpečného jedu... Všechno zlo, které Řím našel u každého přemoženého lidu, vniklo do jeho srdce, zde vykvasilo a stalo se jeho vlastním zlem. Řím má své bohy a je připraven přijmout do svéhopanteonu každého dalšího boha. Všechen klam, pýcha, poživačnost i rozkoš proudí do Říma a z Říma se zase rozlévá do celého světa. To je ta nákaza, o které mluvím. Dříve než Řím uchvátí svou další kořist, jako had uštkne svou oběť...“

Opět na chvíli zmlkl a jen s přivřenými víčky hleděl na holé štíty vzpínající se nad zelenými svahy.

„Římská péče a římský mír,“ pokračoval, „přinášejí bezpečí. A přece jsou jedovaté... Tam, kde naši žijí mezi cizími, nakazí se zlem lehce. Ale ono hrozí nám všem, i zde. Mnoho kněží říká: Dokud panuje mír a my můžeme přinášet oběti Nejvyššímu, je dobře. Herodes se nevměšuje do našeho života, hranicekrálovství jsou hranice království Davidova. Ale farizeové se bouří. Hlásají, že pro zachování čistoty musíme začít válčit. Slibují, že už brzy vydají signál k boji. Připomínají staré proroctví oMesiáši. A přesto udržují blízké styky se dvorem. Někteří se dokonce vetřeli do Herodovy přízně. Těžko říci, o co usilují doopravdy. Lid neví, koho má poslouchat. Izrael se stal stádem, kteréztratilo svého pastýře...“

Kněz ustal, když zaslechl na schodech kroky. Žena, která se objevila na terase, byla již stará, ale na její povadlé, vrásčitétváři se dosud uchovaly stopy neobvyklé, poutavé krásy. Hleděla velkýma černýma očima, pod nimiž visely tmavé váčky. Tvář byla přísná, téměř mužská. V obou rukou nesla opatrně velký džbán. Za ní šla služka s podnosem, na němž byla miska sječmennými plackami, ovoce, bylinný salát a ovčí sýr. Postavila všechno na stůl. Pak se žena uklonila a řekla:

„Minula doba práce a blíží se večer. Nechtěl by můj muž a také jeho mladý host pojíst skromné občerstvení, které jsem si dovolila přinést?“

Stála, hlavu sklopenou a ruce složené na prsou. Vypadala spíše jako služebná než jako manželka. Starý kněz otočil hlavu a podíval se na ženu. Jejich oči se setkaly a vzápětí se obě tváře proměnily. Zmizel jak přísný výraz ve tváři ženy, tak úzkost a bolest vyvolávající napětí ve tváři muže. V očích obou seobjevilo horoucí světlo, na rtech se rozlil úsměv. V tu chvíli přestali být starými lidmi, kteří již mají život za sebou.

„Staň se, jak říkáš,“ odpověděl Zachariáš. „Jistě již minul čas práce.“ Obrátil se na Josefa: „Chceš, můj hoste, odříkatmodlitbu?“

Josef zvedl ruce.

„Ne, Zachariáši, pomodli se ty. Jsi kněz. Máš velkou důvěru našeho Pána.“

Starý muž se zachvěl. Na tvář, před chvílí rozjasněnou, padl opět stín. Stiskl rty, v obličeji mu škublo. Tak, jako kdyžčlověkem projede krutá bolest. Ale hned se přemohl. Jen ve tváři se opět rozhostil výraz smutku, kterého si Josef všiml, hned jak vstoupil do knězova domu. Zachariáš sáhl po plášti a s lehce se chvějícím hlasem začal odříkávat minu – modlitbu nazakončení práce:

„Blahoslavený buď, Pane, Králi všeho světa, že jsi námdovolil prožít den těžké práce a uchránil nás od hříchů...“

„Amen,“ řekl Josef, když Zachariáš dopověděl posledníslova.

Odhodili pláště přehozené přes sebe a usedli ke stolu. Byli opět sami, ženy odešly. Vánek byl silnější. Ve větvičkách tvořících přístřeší nad terasou to zašumělo. Místo pokřikování pracujících lidí zazněla píseň, kterou si zpívali, vracejíce se z vinic.

Jedli mlčky. Teprve když skončili a napili se vínasmíchaného s vodou, Josef řekl:

„Děkuji ti, Zachariáši, za tvou radu. Otec udělal dobře, když mě za tebou poslal. Ale jednu věc jsi mi neřekl. Když myslíš, že musím opustit rodnou vesnici a když souhlasíš se mnou, ženemám chodit za bratranci do Antiochie, pověz, kam mám podle tebe jít? Co ti o tom říká Hospodin?“

Zachariáš nezdvihl sklopenou hlavu. Rukou, na níž měltenkou, zdrsnělou kůži, lesknoucí se jako hadí, jezdil po hraněstolu sem a tam.

„Očekáváš ode mne příliš mnoho, Josefe, synu Jakubův,“ řekl po chvíli těžkého mlčení. „Řekl jsem ti jen to, co midiktovala zkušenost starého člověka, který už v životě něco viděl a slyšel. Ale nehledej v mých slovech vůli Hospodinovu...“

A knězovou tváří opět projela křeč.

Josef se na Zachariáše tázavě podíval.

„Nerozumím tvým slovům. Jako kněz stojíš blízkoHospodinu. Sloužíš Mu. Můžeš lépe poznat Jeho vůli.“

Zachariáš zavrtěl hlavou.

„A přesto na mně požehnání Hospodinovo nespočinulo...“

„Jak to myslíš?“

„Nemám syna...“

Josef sklopil zrak.

„Vím, Zachariáši, o tvém neštěstí. Avšak Hospodin...“

Kněz ho nenechal domluvit.

„Chceš říci, že Hospodin může dělat, co chce? To jistě ano. Ale když seslal takovou hanbu na svého kněze, je vidět, že ho považuje za nehodného!“

V těch slovech již nebyla bolest, ale zoufalství. Josef sevřel ruku, i s cípem pláště, který držel v prstech, v pěst. Podle toho, jak Zachariáš vyhrkl poslední slova, usoudil, že se neměl s kým podělit o své trápení a že ho možná poprvé vyslovuje nahlas. Instinktivně učinil v první chvíli gesto, jako by chtěl dalšímu Zachariášovu vyznání zabránit. Ale pak přemohl svůj strach. Pokud chtěl Zachariášovi pomoci, musel ho vyslechnout. – Vzít na sebe část té tíhy, která drtí druhého člověka.

„On neodhání ty, kteří mu chtějí sloužit...,“ začal.

„Ale mě odehnal, Josefe.“ Zachariáš to řekl bolestně. „Anejen to mě potkalo...“

Zmlkl, musel se vyrovnat sám se sebou. Viditelně nebylo lehké, aby pokračoval dál. Ale po prvních slovech se hrázmlčení protrhla. Ztišil hlas a mluvil šeptem:

„Možná si toho ani nikdo nevšiml... Ale já to vidím...Tolik let vykonávám kněžskou službu... Tolik let! A nikdy, nikdy za celá ta léta na mě nepadl los, abych obětoval kadidlo! Tu nejčestnější oběť!“

Když ze sebe dostal tato slova, odmlčel se. Nastalo ticho, jako by zaklaplo víko. Večerní vánek stále silněji šelestilvětvičkami. Potok dole jako by ještě více hučel.

„Můj život končí,“ pokračoval dál Zachariáš. „Sloužím již poslední rok. Pak už mě nebudou zvát. Hospodin mi dalznamení, že se mnou není spokojen...“

„Znáš přece Joba,“ řekl Josef. Horečně hledal něco, čím by pomohl Zachariáši vystoupit ze dna zoufalství. „Jeho přátelé si mysleli, že na něho Hospodin seslal trest. A on cítil, že je nevinný.“

„Cožpak existuje někdo, kdo by se mohl cítit nevinný?“Zachariášova slova padala tragicky pomalu. „Já jsem našel svoji vinu...“

Chybělo málo a Josef se zeptal: Co jsi učinil? Ovládl se však. Cítil, že Zachariáš o sobě musí povědět jen tolik, kolik sám chce. Nemohl neposlouchat jeho zpověď, ale nemohl ji také uspíšit.

„Tíží mě vina...,“ Zachariáš stále mluvil pomalu, zdánlivě velmi klidně. „Přemýšlel jsem o ní dlouho a nalezl jsem ji v sobě...“ Na chvíli se zarazil. „Jsem vinen láskou k ženě!“

„Láskou?“ opakoval Josef překvapeně. „Jak se lze provinit láskou?“

„Láska má mít svou míru...“

„Ale tebe přece neodvedla od služby.“

„Neodvedla. Ale nedala na sebe zapomenout...“

„A to musí?“

„Musí!“ zvolal tvrdě. „Co je lidská láska? Potěšení, které musíme umět ovládnout.“ Podepřel si hlavu rukou. Bylunavený. Jako by si vyrval z těla třísku, která v něm dlouho vězela. Vypovídal se z bolesti, která ho v osamělé bitvě vyčerpávala každou noc. „Vidíš, Josefe,“ snažil se mluvit velmi klidně, ale jeho klid byl pouze zdánlivý, hlas se mu chvěl. „Miluji ji. Je mi nejdražším, nejbližším přítelem... Zákoníci,“ hlasitě polkl,„zákoníci říkají: Děkujme denně Hospodinu, že nás neučinil ani gójem, ani ženou... Nedokázal bych se tak modlit! Nikdy... Oba jsme již staří. Nevím, co bude, až k jednomu z nás přijde smrt. Protože když přicházejí dny služby a já musím odejít –nepřestávám na ni myslet a stýská se mi po ní!“

Poslední slova již vyřkl potichu. Mlčeli. Josef si myslel: Proč to řekl mně, vždyť mě viděl poprvé? Pravda – stávalo se, že se mu cizí lidé svěřovali se svými starostmi. Přicházeli, aby si objednali pluh nebo hák – a pak najednou usedli a vyprávěli o svém trápení. Prosili o radu. Jeho, který žil v tichu a tak málo znal život! Ale to byli prostí lidé. Pro ně byl naggar, známý svou zručností, autoritou. Zachariáš však byl kněz, zkušený člověk...

Namáhavě, jako kdyby měl zvednout velkou tíhu, začal:

„Nepřísluší mi, abych o tom mluvil, Zachariáši...“ rozložil bezradně ruce. „Neznám svět ani život. I já jsem slyšelrabína, který hlásal, že Hospodin znevážil ženu, když stvořil Evu z Adamova žebra, protože žebro není šlechetnou částílidského těla. Říká se: žena byla stvořena pro muže, aby mu bylo lehčeji a příjemněji... Víme však, jak velmi své ženy milovali sami praotcové. Jakými hrdinkami byly Debóra a Judit. Žena nemůže být stvořena jen pro muže. V lásce k ženě se ukrývá něco svatého... Dobře to nechápu a ani to neumím vyjádřit, ale jsem si jist, že tou láskou chtěl Hospodin ukázat něco velkého a tajemného...“

Josef znovu rozložil ruce a hleděl omluvně na kněze.

„Promiň,“ zašeptal, „nedokážu své myšlenky lépevysvětlit...“

Zachariáš mlčel, ale očima lpěl na Josefově tváři.

„Jsi mladý,“ začal, „a přesto říkáš tak nezvyklé věci. Pokračuj, mluv dál. Tak ty si myslíš, že Hospodin určil velký úkol i ženě?“

„Věřím tomu!“ Josef horlivě vybuchl. „Jsem si jist, že jijednou povýší a vyzdvihne k sobě. Neuměl bych milovat ženu jen proto, že je stvořena pouze pro mne...“

„Právě tak miluješ svou ženu?“

Rychle sklopil oči, ve studu, že svým životem nepotvrzuje svá slova.

„Já ještě nemám ženu...“

„Nemáš? Vždyť jsi v letech, v nichž si muž již měl vybrat svou družku.“

„Čekám...,“ zašeptal.

Kněz pokýval hlavou.

„To znamená, že jsi dosud nenalezl tu, které bys mohlvěnovat své city? Rozumím ti. Na hodně čekáš a hodně chceš dát... Čekej dál. Nepospíchej. Najdeš dívku, která bude hodna tvé lásky a tvé naděje. Kéž bys za to nezaplatil tak těžce, jako jsem zaplatil já!“ dodal.

Josef neodpověděl. Obtížně nacházel odpověď naZachariášovu bolest, která se drala na povrch jako klíček z kořeneukrytého hluboko v zemi. Nemohl se smířit s vysvětlením, kekterému dospěl starý kněz. Avšak co mohl říci k neštěstí, které Zachariáše postihlo?

Ostrá červeň zalila vrcholky hor, za nimiž ležel Betlém.Vánek přerostl v silný vítr, který zmítal větvemi i listím. Dole, neviditelná pod deštníkem stromů, táhla domů stáda vracející se z pastvy. Slyšeli zvonky, bečení ovcí a lidské hlasy.

„Chceš se zítra vrátit domů?“

„Ano, Zachariáši.“

„A co uděláš?“

„To, co jsi mi poradil. Odejdu. Ale ne s bratranci doAntiochie.“

„Myslím, že v Antiochii bys nenalezl ženu, které chceš dát svou lásku. Tam se žije příliš okázale.“

„Děkuji ti, Zachariáši, za všechny tvé rady. Ještě serozhodnu, kam pojedu.“

„Hospodin nechť tě provází!“

Odříkali ještě společně arbit – modlitbu nového dne, který měl přijít, vždyť jako se svět zrodil z temnot, nový den se rodí ze soumraku. A pak se rozešli. Služka Josefovi připravila lůžko na terase. Ještě než ulehl, sešel dolů, aby se přesvědčil, zda je jeho osel, na němž přijel, v pořádku. Našel zvíře dobřeopatřené: osel se ve spánku kýval nad kupkou sena plnou čerstvě posekaného bodláčí.

Vydal se zpátky k domu, když tu na něho někdo ze tmy zavolal:

„Josefe, synu Jakubův, počkej chvíli.“

Zastavil se. Neviděl ženu, která mluvila, ale hned sidomyslel, kdo na něho volal.

„Poslouchám, Alžběto.“

„Odpusť, že jsem tě já, žena, oslovila. Ale jsem stará. Slyšela jsem tvůj rozhovor s mým mužem. Chtěla jsem ti poděkovat...“

„Za co mi chceš poděkovat?“

„Za to, že jsi zaplašil černé myšlenky, které ho tížily.“

„Přece jsem je nezaplašil.“

„Ale ano. Odešel odpočívat klidný. I za to, co jsi řekl oženské lásce, ti chci poděkovat...“

„Já to tak myslím a cítím.“

„Kde se v tobě vzaly takové myšlenky? I proroci říkají o ženě mnoho zlého.“

„A přesto se zdá, jako by i oni něco tušili... Ty, Alžběto, říká se, že znáš knihy...“

„Znám. Ale proroctví jsou plná tajemství.“

„To je pravda. Každý však měl matku. Já se na svou matku téměř nepamatuji. Ale myslím na ni s úctou a láskou. Nemohl bych na ni myslet ve zlém... Ten, o kterém hovoří proroci, bude také muset mít matku, která by ho byla hodna...“

„Mluvíš o Mesiáši?“

„Ano.“

„Teď se o něm hodně mluví. Znám ve městě jednu starou ženu, která věří, že ho spatří, dříve než zemře. Myslíš si, že se opravdu objeví? Tolik generací čekalo a zemřelo, aniž by se dočkalo.“

Nepřiblížila se k němu, stále hovořila ze vzdálenostiněkolika kroků. Ve tmě neviděl ani její siluetu.

„Nevím, Alžběto,“ řekl. „To by mohl spíš vědět tvůj manžel, zda se přiblížil čas Mesiášova příchodu. Kdyby bylo tušení té ženy pravdivé, už by musela žít ta, která bude jeho matkou...“

„Nechť je požehnané lůno té, která sejme pohrdání z žen!“ zvolala. „On tak přece učiní!“

„Jsem si tím jist.“

„Nechť je ti požehnáno, Josefe, za ta slova. Poslouchej...“Náhle se k němu přiblížila. „Poslouchej. Slyšela jsem, jak jsi říkal, že nemáš ženu a že čekáš na takovou, které bys mohl dát svou lásku. Znám dívku, která si zaslouží lásku, jako je tvoje...“

„Kdo je to?“

„Moje neteř. Rodiče jí zemřeli, zůstaly po nich dvě dcery. Můj muž dovolil, abychom je vychovali. Žily u nás léta. Starší je vdaná, má děti. Mladší teprve vyrůstá z dětských let...“

„A je tady u vás?“

„Ne. Odešla k sestře. Pomáhá jí s dětmi a v hospodářství.Bydlí v Galileji, v Nazaretu. Když chceš někam odjet, jak jsi říkal, jeď do Nazaretu. To je město, v němž dobrý řemeslník jako ty najde lehce práci. Vyhledej ji a prohlédni si ji. Ó, jak bych byla šťastná, kdyby sis ji vzal za ženu!“

„Říkala jsi, že je hodna lásky?“

„Jestli existuje dívka, pro niž lze obětovat všechno, je to ona.“

„To je mnoho. Chtěl bych mít ženu, kterou bych mohlmilovat tak, jako miluje tvůj muž tebe. Vychovala jsi ji, musíš ji dobře znát...“

Bílá postava vystoupila ze tmy ještě o pár kroků blíže.

„Nevím, zda bych mohla říci, že ji znám,“ vyhrkla. „Je to moje neteř, a přesto nikdy nepochopím, kde se vzala taková dívka mezi námi... Musíš ji vidět sám. Nikdy jsem neslyšela muže, který by mluvil o lásce jako ty. Když umíš milovat, snad jí porozumíš... Jeď, uvidíš! Nelituj námahy, Josefe.“

Na nebi vyšel měsíc a jeho svit prostupoval větvemizmítanými ve větru. Postava ženy, rýsující se ve tmě, nyní vypadala jako zjevení.

„Ano, Alžběto,“ odpověděl. „Vydám se do Nazaretu...“

3

Král vztáhl ruku po poháru s vínem. Zdvihl pohár kústům, ale náhle ho něco napadlo a ruku s pohárem odtáhl pryč. Jeho černé oči zaplály, pohledem přelétl obličeje sluhů stojících u stěny. Gestem si zavolal jednoho z nich. Odlil trochu vína z poháru do nádoby stojící na stole a pozorně na sluhu hleděl. Rozkázal:

„Pij!“

Ani na chvíli nespustil oči z jeho tváře. Sluha se celý roztřásl. Byl to však rozkaz, a tak smočil ústa ve víně. Král mupřikázal vypít všechno. Drahnou chvíli si člověka prohlížel.Konečně mu pohybem ruky kázal odejít. Teprve nyní přiložil pohár k ústům. Pil dlouho, pomalu, doušek po doušku. Dopil do dna. Odložil pohár. Podepřel si hlavu rukou. Vyjekl:

„Říkám ti: Nikdo mě nemá rád!“

Žena, sedící vedle něho, mu odporovala.

„Ale to se mýlíš, Herode. Mnoho lidí...“

Přerušil ji netrpělivým pohybem ruky.

„Nikdo, nikdo!“ ujistil ji. „Nikdo! Proto jsem je musel nechat zabít. Své vlastní syny...“

„Byli špatní,“ řekla žena konejšivě. „Musel jsi to udělat. Chystali spiknutí, vyvyšovali se nad ostatními. Oni i jejich ženy. Alexandrova žena chtěla být první u dvora. Moje Berenikamusela tolik snášet od Aristobúla! Stále ji urážel, říkal, že pochází ze špatného rodu. Vykřikoval, že ty, Herode, jsi ho oženil s mou dcerou, zatímco jeho bratr má za ženu královnu...“

„Štěňata!“ procedil mezi zuby. Přejel si rukou po krku, jako by ho něco dusilo.

„Tak vidíš...“

„Ale to byli Mariamnini synové!“ vydralo se ven, jako kdyby vyplivoval hustý hlen.

„Ona...,“ začala.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist