načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Steve Jobs: Zrození vizionáře - Brent Schlender Rick Tetzeli

  > > > Steve Jobs: Zrození vizionáře  

Elektronická kniha: Steve Jobs: Zrození vizionáře
Autor:

Poznejte skutečného Steva Jobse v knize, která se pár dní po vydání stala světovým bestsellerem! Přináší nová fakta, dosud nezveřejněné vzpomínky a rozhovory a zcela mění zažitý ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  288
+
-
Doporučená cena:  339 Kč
15%
naše sleva
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Počet stran: 488
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: překlad Dan Helekal, Martin Antonín
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5509-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte skutečného Steva Jobse v knize, která se pár dní po vydání stala světovým bestsellerem! Přináší nová fakta, dosud nezveřejněné vzpomínky a rozhovory a zcela mění zažitý způsob vnímání této mimořádné osobnosti naší doby. Sledujte Jobsův vývoj od lehkovážného povýšence k vizionářskému vůdci! (zrození vizionáře)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky


Jobs
Zrození
vizionáře
s teve
Brent Schlender
R ic k Te t z e l i











Jobs
Zrození vizionáře
s teve
Brent Schlender
Rick Tetzeli
Grada Publishing





Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Brent Schlender, Rick Tetzeli
Steve Jobs: Zrození vizionáře
Přeloženo z anglického originálu knihy Brenta Schlendera a Ricka Tetzeliho Becoming Steve
Jobs – The Evolution of a Reckless Upstart into a Visionary Leader, vydaného nakladatelstvím
Crown Business, Spojené státy americké, 2015.
Published in the United States by Crown Business, an imprint of the Crown Publishing
Group, a division of Penguin Random House LLC.
Copyright © 2015 by Brent Schlender and Rick Tetzeli
All rights reserved
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 5992. publikaci
Překlad Dan Helekal, Martin Antonín
Odpovědná redaktorka Mgr. Marie Zelinová
Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková
Návrh a zpracování obálky Eva Hradiláková
Počet stran 488
První vydání, Praha 2015
Vytiskla tiskárna CPI Moravia Books s.r.o., Pohořelice
Czech Edition © Grada Publishing, a.s., 2015
Cover Photo © Getty Images
ISBN 978-80-247-9958-2 (ePub)
ISBN 978-80-247-9957-5 (pdf )
ISBN 978-80-247-5509-0 (print)





Obsah
Prolog ............................................................................................................ 9
Kapitola 1 Steve Jobs v Zahradě Alláhově ........................................... 25
Kapitola 2 „Nechtěl jsem být podnikatelem“ ....................................... 55
Kapitola 3 Průlom a pád .......................................................................... 75
Kapitola 4 Co dál? ..................................................................................... 111
Kapitola 5 Bokovka .................................................................................. 153
Kapitola 6 Návštěva Billa Gatese ........................................................... 173
Kapitola 7 Štěstí ......................................................................................... 193
Kapitola 8 Hňupové, parchanti a machři ............................................ 215
Kapitola 9 Možná museli být šílení ....................................................... 249
Kapitola 10 Šli rovnou za nosem ............................................................. 285
Kapitola 11 Vydej ze sebe to nejlepší ...................................................... 313
Kapitola 12 Dvojí rozhodnutí .................................................................. 333
Kapitola 13 Stanford .................................................................................. 355
Kapitola 14 Bezpečné útočiště pro Pixar ................................................ 371
Kapitola 15 Kompletní vychytávka ......................................................... 391
Kapitola 16 Slabosti, zášť a ostré lokty ................................................... 411
Kapitola 17 „Prostě jim vyřiď, že na ně kašlu“ ...................................... 433
Poznámky o pramenech ............................................................................. 461
Seznam použité literatury ........................................................................... 477
Poděkování ................................................................................................... 485





Lorně, která byla tolikrát mou zachránkyní
– BS
Pro Mari, navždy
„Nestává se často, že člověk natrefí na někoho,
kdo je skutečný přítel i dobrý spisovatel.“
– RT





Autorská poznámka
Tato kniha je výsledkem žurnalistického a spisovatelského úsilí dvou autorů.
Počátky naší spolupráce sahají mnoho let do minulosti, do doby, kdy jsme
oba působili v redakci časopisu Fortune. Při práci na knize Steve Jobs: Zrození
vizionáře jsme strávili tři roky společnými rešeršemi, pořizováním
rozhovorů, novinářskou prací, psaním a úpravami textu. Během vyprávění, které na
vás čeká, jsme se však pro jednoduchost rozhodli používat důsledně první
osobu čísla jednotného a odkazujeme pouze na Brenta. Ten měl se Stevem
Jobsem skoro čtvrt století dlouhý osobní vztah, takže v první osobě a pomocí
slůvka já se nám náš příběh vyprávěl mnohem snáz.










9
Prolog
„Vy jste tu poprvé, ne?“ To byla vůbec první slova, která mi adresoval.
(Ta poslední o dvacet pět let později zněla: „Omlouvám se.“) Tak málo mu
stačilo, aby se mi snažil dostat na kobylku. Já byl přece redaktor. Já měl klást
otázky jemu.
Byl jsem předem varován, že zpovídat Steva Jobse s sebou přináší jistá
specifická úskalí. Když jsme předchozího večera popíjeli pivo s novými ko -
legy ze sanfranciské pobočky Wall Street Journalu, kdosi mi doporučil, abych
si na první setkání radši vzal neprůstřelnou vestu. Jeden z kolegů jen napůl
v žertu prohlásil, že když člověk dělá rozhovor se Stevem Jobsem, vypadá to
mnohdy spíš jako zápas než jako kladení otázek. Psal se duben 1986 a jméno
Jobs už bylo v časopise legendou. V redakci se tradovalo, jak kdysi naprosto
zničil jednoho z redaktorů Journalu tím, že mu položil jedinou a vlastně
velmi jednoduchou otázku: „Rozumíte alespoň něčemu, alespoň něčemu z toho,
o čem se tu spolu bavíme?“
Pokud šlo o  mě, díky své práci ze začátku osmdesátých let, kdy jsem
působil jako reportér ve Střední Americe, jsem měl s opravdovými
neprůstřelnými vestami dost zkušeností. V téhle době jsem v Salvadoru
a Nikaragui strávil spoustu času pořizováním rozhovorů s kdekým počínaje řidiči
kamionů projíždějícími válečnou zónou přes americké vojenské poradce
v džungli nebo commandantes různých skupin contras v jejich skrýších až
po prezidenty ve skvostných vládních palácích. Při práci na jiných úkolech
jsem přišel do styku s nezkrotnými miliardáři jako T. Boonem Pickensem,
H. Rossem Perotem nebo Li Ka-shingem, s laureáty Nobelovy ceny typu
Jacka Kilbyho, rockovými hvězdami a filmovými idoly, odpadlíky
vzývajícími mnohoženství, a dokonce i s babičkami rádoby vrahů. Jen tak něco mě





10
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
nerozhodilo. A přesto jsem celých dvacet minut, které mi trvala jízda z mého
domova v kalifornském San Mateu do centrály NeXT Computeru v Palo
Alto, nervózně přemýšlel o tom, jak nejlépe rozhovor s Jobsem pojmout.
Na mých rozpacích se asi zčásti podepsalo i to, že poprvé za celou svou
novinářskou kariéru jsem měl dělat interview s prominentním šéfem firmy,
který byl mladší než já. Tehdy mi bylo 32, Jobs byl ještě o rok mladší – a už
byl považován za globální celebritu a spolu s Billem Gatesem za objevitele
a průkopníka segmentu osobních počítačů. Dávno před tím, než fenomén
internetu začal chrlit jedno zázračné dítko za druhým, byl Steve Jobs nefal -
šovanou superstar světa moderní techniky, uctívaným mazákem s mnoha
stěží uvěřitelnými zářezy na pažbě. Plošné spoje, které se Stevem Wozniakem
vyráběli na koleni v garáži v Los Altos, vedly ke zrodu firmy s hodnotou
mnoha miliard dolarů. Zdálo se, že osobní počítače mají neomezený
potenciál, a jako spoluzakladatel společnosti Apple Computer byl Steve Jobs
tváří všech těchto nekonečných možností. Jenže v září 1985 byl pod tlakem
okolností nucen odstoupit – jen krátce poté, co představenstvo společnosti
informoval o tom, že se některé klíčové zaměstnance Applu snaží přesvědčit,
aby s ním šli do nového podniku s cílem vyrábět počítačové „pracovní
stanice“. Média byla Stevovým odchodem doslova fascinována a tahle potupná
sága se dostala na obálky časopisů Fortune i Newsweek.
Během následujících šesti měsíců se podrobnosti o jeho nové firmě dr -
žely přísně pod pokličkou – částečně i proto, že Apple rozpoutal několik
soudních sporů ve snaze zabránit Jobsovi v tom, aby k sobě přetáhl některé
zaměstnance. Nakonec ale Apple od těchto sporů ustoupil. A když se
rozbouřené vody uklidnily, byl Steve ochotný poskytnout několik rozhovorů
předním obchodním periodikům, jak vysvětloval mediální specialista z Jobsovy
PR agentury při telefonátu s mým šéfem ve Wall Street Journalu. Podle všeho
se Steve chystal zahájit mediální vějířový tanec, který měl postupně
odhalovat střípky informací o tom, co má vlastně s NeXTem za lubem. Vidina téhle
práce mě naprosto uchvátila, zároveň jsem se ale měl velmi na pozoru –
rozhodně jsem totiž nemínil charismatickému panu Jobsovi sednout na lep.





11
Prolog
CESTA NA JIH do Palo Alto je tak trochu pouť historií Silicon Valley. Z Rou -
te 92 v San Mateu přes mezistátní 280, „venkovskou“ osmiproudovku
lemující jezero San Andreas a nádrž Crystal Springs, které slouží jako zásobníky
pitné vody čerpané z pohoří Sierra Nevada pro San Francisco; napříč
nenápadným územím investičních spekulantů po Sand Hill Road v Menlo
Parku; přes skrytý Stanfordův lineární urychlovač, který se pod dálnicí na míle
daleko zařezává do okolní krajiny jako obří puklina; kolem radioteleskopu
Stanford Dish, bělolících herefordek a rozložitých dubů lemujících široký pás
zeleně za univerzitním kampusem.
Zimní a jarní deště vdechly prérijní trávě na svazích okolních kopců nový
život a namísto obvyklé jednotvárné žluti ji na krátkou dobu zbarvily zářivou
zelení, připomínající to nejudržovanější golfové hřiště poseté shluky
oranžového, fialového a žlutého lučního kvítí. V oblasti Bay Area, regionu kolem
Sanfranciského zálivu, jsem pobýval teprve krátce a neuvědomoval si, že
právě v téhle roční době je krajina, kterou jsem projížděl, zdaleka nejkrásnější.
Na Page Mill Road, kam jsem sjížděl z dálnice, sídlily Hewlett-Packard,
ALZA Corporation, raný průkopník v oblasti biotechnologií, několik
„pomocných firem“ pro Silicon Valley typu Andersen Consulting (dnes známé
jako Accenture) nebo právnické kanceláře Wilson Sonsini Goodrich &
Rosati. Ze všeho nejdřív jsem ale natrefil na univerzitní Stanfordův výzkumný
park s hájky nízkých budov ukrývajících vědecké a vývojové laboratoře řady
renomovaných firem a zajišťujících spoustu šťavnatého volného pole
působnosti. Právě tady sídlí i známé výzkumné středisko Palo Alto Research Cen -
ter (PARC) společnosti Xerox, kde Steve poprvé spatřil počítač s myší
a grafickým „bitmapovým“ rozhraním. Právě tohle místo si vybral jako sídlo NeXTu.
Mladá dáma ze společnosti Allison Thomas Associates, PR agentury
NeXTu, mě doprovodila skrz dvojpodlažní kancelářskou budovu ze skla
a betonu do malé zasedací místnosti, která skýtala výhled na zpola zaplněné
parkoviště. Steve už na mě čekal. Přivítal mě kývnutím, mediální
eskamotérku poslal pryč, a než jsem se stačil usadit, vychrlil na mě první otázku.





12
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
Nebyl jsem si jistý, jestli po mně chce jednoslabičnou odpověď, nebo jestli
ho opravdu zajímá, kdo jsem a co mám za sebou. Nakonec jsem usoudil, že
správně bude možnost druhá, a začal jsem vyjmenovávat místa, na nichž
jsem během své práce pro Journal působil, i odvětví, jimž jsem se věnoval.
Hned po skončení studia na Kansaské univerzitě jsem se přestěhoval do
Dallasu a začal jsem pracovat pro svého chlebodárce. Psal jsem hlavně o letectví,
aerolinkách a elektronice, jelikož v Dallasu měly sídlo firmy Texas
Instruments a Radio Shack. Časem jsem získal jakous takous slávu sepsáním
profilu Johna Hinckleyho, privilegovaného syna texaského naftaře, který v roce
1981 postřelil prezidenta Reagana.
„V jakém roce jste dokončil střední?“ skočil mi Steve do řeči. „Devatenáct
set sedmdesát dva,“ odpověděl jsem, „a pak jsem strávil sedm let na vysoké,
ale nikdy jsem to nedotáhl až k titulu.“ „Ve stejném roce jsem střední dodělal
i já,“ zarazil mě, „tak to nám bude zhruba stejně.“ (Až později jsem zjistil, že
jeden ročník úplně přeskočil.)
Pak jsem mu vylíčil, že jsem dva roky strávil ve Střední Americe, další dva
v Hongkongu jako geopolitický reportér Journalu a potom ještě jeden v Los
Angeles, než se mi konečně povedlo vyhandlovat vysněnou pozici v  San
Francisku. Někdy v tu chvíli jsem si začal připadat jako na přijímacím
pohovoru. Snad jen s tou výjimkou, že Jobs na žádnou z mých odpovědí vlastně
nijak zvlášť nereagoval.
„Takže víte vlastně vůbec něco o počítačích?“ skočil mi už poněkolikáté
do řeči. „Podle mě lidi, co píšou pro tyhle celostátní plátky, vědí o počítačích
houby s octem,“ dodal vzápětí, potřásaje hlavou s jasným náznakem
trénované povýšenosti. „Váš předchůdce, co o mně psal pro Wall Street Journal,
neznal ani rozdíl mezi pamětí a disketou!“
V tu chvíli jsem se začal cítit poněkud jistější v kramflecích. „No, formálně
vzato jsem jako hlavní obor studoval angličtinu, ale taky jsem na škole
naprogramoval pár jednoduchých her a na univerzitním mainframu navrhoval
relační databáze.“ Jedinou reakcí byly oči v sloup. „Několik let jsem po
nocích dělal počítačového operátora a na mikropočítači NCR pro čtyři banky





13
Prolog
zpracovával transakce za daný den.“ Teď pro změnu mlčky zíral z  okna.
„Vlastní IBM PC jsem si koupil hned toho dne, co se objevila na pultech. Jel
jsem pro něj do Businesslandu v Dallasu. Sériové číslo mého kusu začínalo
osmi nulami. Pro svoje potřeby jsem si nainstaloval CP/M, MS-DOS jsem
tam šoupnul, až když jsem se přestěhoval do Hongkongu a počítač prodával,
protože kupující na tom trval.“
Při zmínce o těchto raných operačních systémech a produktu konkurence
zbystřil. „A proč jste si nepořídil Apple II?“ vypálil na mě.
Dobrá otázka, ale vážně... Proč se od toho člověka nechávám vyslýchat
jako při nějakém pohovoru?
„Ten jsem nikdy neměl,“ připustil jsem, „ale když jsem se dostal sem,
dokázal jsem Journal přesvědčit, aby mi koupili Fat Maca.“ Velkým rybám
v newyorské centrále jsem opravdu vysvětlil, že když mám psát o Applu,
měl bych taky znát jeho poslední produkty. „Používám ho jen pár týdnů, ale
zatím mi na každý pád přijde lepší než PC.“
Dokázal jsem najít klíč. „Jen počkejte, až uvidíte, co chystáme tady,“
odpověděl mi, „svého Fat Maca se hned budete chtít zbavit.“ Konečně jsme
dospěli do kýžené fáze našeho rozhovoru, k cíli, k němuž se Steve od
začátku toužil propracovat. Konečně mi mohl začít vyprávět o tom, jak budou
ještě lepší než společnost, kterou zakládal, a strčí do kapsy všechny ty, kteří
ho z jeho království doslova a do písmene vyštípali – v první řadě pak šéfa
Applu Johna Sculleyho.
Teď už na moje otázky reagoval, i když ne vždycky odpovídal přímo.
Zajímal jsem se mimo jiné o to, proč je jeho centrála tak prapodivně prázdná.
Opravdu tu chtějí montovat počítače? V žádném případě to nevypadalo jako
výrobní prostory. Financoval všechno ze svého, nebo chystal námluvy
s nějakými investory? Až na jedinou prodal všechny své akcie Applu, což mu
vyneslo asi 70 milionů dolarů, ale to rozhodně nestačilo na to, aby mohl
takhle ambiciózní společnost táhnout sám. Chvílemi zabrousil do naprosto
nečekaných končin. Při našem rozhovoru například z pivního půllitru
popíjel horkou vodu, ze které se ještě kouřilo. Vysvětlil mi, že když mu jednoho





14
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
dne došel čaj, uvědomil si, že prachobyčejná teplá voda mu vlastně chutná
taky. „Člověka to uklidní úplně stejně jako čaj,“ konstatoval stroze. Nakonec
rozhovor zavedl zpátky k hlavnímu heslu, které si vybral: vyšší vzdělanost vy -
žaduje lepší počítače – a takové dokáže dodat jen a pouze NeXT. Společnost
úzce spolupracovala se Stanfordovou i Carnegie Mellonovou univerzitou –
institucemi s velmi respektovanými fakultami informatiky. „To budou naši
první zákazníci,“ řekl.
Navzdory vyhýbavosti jeho odpovědí a snaze striktně se držet jednoho
jediného sdělení, kterého jsem se měl chytit, měl Jobs velmi živé a působi -
vé vystupování. Snad vlivem jeho enormního sebevědomí jsem mu doslova
visel na jazyku a hltal každičké slůvko, jež pronesl. Mluvil v pečlivě
strukturovaných větách, dokonce i když se snažil odpovídat na nečekané otázky.
O pětadvacet let později na jeho zádušní mši Laurene, vdova po Stevovi,
hovořila o „vytříbeném smyslu pro estetično“, kterým už od raného mládí
disponoval. Tahle důvěra ve vlastní názory a vkus se jasně zračila i v jeho
odpovědích. Projevovala se ale mimo jiné i v tom, že během našeho prvního
setkání jsem dospěl k názoru, že jsem opravdu na pohovoru. Že mě zkouší
a chce zjistit, jestli si uvědomuji, v čem jsou úspěchy, jichž dosáhl, i to, co
plánuje v NeXTu, tak mimořádné. Později jsem pochopil, že skutečný důvod
byl poněkud jiný. Steve zkrátka chtěl, aby všechno, co se o něm a jeho práci
bude psát, odpovídalo jeho vlastním vysokým nárokům na kvalitu. V téhle
fázi života byl skálopevně přesvědčen o tom, že až na pár čestných výjimek
by práci kohokoliv druhého dokázal dělat líp než sám dotyčný – což byl
přístup, který u jeho zaměstnanců z pochopitelných důvodů nevyvolával právě
bouři nadšení.
Náš rozhovor nakonec trval čtyřicet pět minut. Plány NeXTu však za tu
dobu poodhalil jen velmi mlhavě a povšechně. Později se ukázalo, že to byla
jedna z prvních předzvěstí problémů, jež na jeho společnost v následujících
letech čekaly. Jedné velmi konkrétní věci se ale rozhodně věnovat chtěl –
bylo jí logo NeXTu. Podal mi vyumělkovanou brožuru, která pompézně
líčila kreativní proces zrodu okázalého firemního symbolu z  dílny Paula
Randa. Ten také osobně navrhl celou informační brožuru, kterou jsem držel





15
Prolog
v rukou. Drahé průsvitné stránky od sebe oddělovaly tlusté listy krémové
barvy, jejichž reliéfová ražba čtenáře krok za krokem provázela myšlen -
kovým procesem, který autora nakonec přivedl až k  výslednému obrazu
„promlouvajícímu mnoha vizuálními jazyky“. Samotné logo přitom mělo
podobu prachobyčejné kostky s písmeny NeXT vyvedenými v různých
barvách. „Rumělka proti třešňově červené a zelené, žlutá proti černé (pro co
největší kontrast)“, pootočené „v úhlu přesně dvaceti osmi stupňů“, tak básnil
pamflet v mé ruce. Rand byl v téhle době považován za jednoho z předních
grafiků Ameriky; mimo jiné je otcem známého loga IBM, ale i televize ABC
nebo společností UPS a Westinghouse. Za tuhle brožurku a jeden jediný
návrh firemního loga ve stylu „ber, nebo nech být“ mu Steve rád
přenechal 100 000 dolarů ze svých rezerv. Právě jeho rozhazovačnost, byť vedená
snahou o dokonalost, se nakonec pro NeXT měla stát jedním z hlavních
kamenů úrazu.
Z NAŠEHO PRVNÍHO setkání nakonec žádný článek nevzešel. Ani
sebenačančanější logo firmy, která se zatím jen batolí v plenkách, jsem
nepovažoval za zprávu hodnou zveřejnění. Bez ohledu na to, kdo si ho objednal nebo
kdo za ním stál. (Krom toho Wall Street Journal v té době zásadně
neotiskoval žádné fotografie. Ve skutečnosti byste v něm nenašli jediné barevné
místo. Takže i kdybych nakrásně toužil Stevovu novou blyštivou cetku představit
širému světu, její delikátní a nepraktické přednosti by se u čtenářů Journalu,
pro něž tehdy bylo spojení „designová vytříbenost“ naprostou španělskou
vesnicí, minuly účinkem hned ze dvou důvodů.)
Fakt, že po našem setkání nevyšla žádná reportáž, se nakonec ukázal být
prvním výstřelem pětadvacetiletého vyjednávání, které tvořilo
dominantní rys našeho vztahu se Stevem. Jako u většiny interakcí mezi novinářem
a zdrojem jsme i Steve a já měli jediný důvod, proč jsme zůstávali v kontaktu:
oba jsme měli to, co ten druhý potřeboval. Já mu mohl nabídnout titulku
Wall Street Journalu a později obálku Fortune; on měl příběh, po kterém





16
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
toužili mí čtenáři a který jsem já chtěl vypovědět líp a dřív než kolegové
z branže. Obvykle po mně chtěl, abych psal o nějakém jeho novém produk -
tu – mé čtenáře ale přinejmenším stejně jako údaje o výrobcích zajímaly
i informace o něm. Ty druhé možná ještě víc. On si přál vyzdvihovat
velkolepost produktu spolu s genialitou a krásou procesu jeho vzniku – já se snažil
proniknout za kulisy a psát i o šťastných a krušných etapách jeho příběhu.
Tahle červená nit se táhla napříč většinou našich kontaktů. Ve skrytu duše
jsme oba doufali, že se nám toho druhého podaří nějak přechytračit a přimět
ho k výhodné dohodě. Se Stevem tahle nikdy nekončící hra připomínala
partii karet. Jednou mi přišlo, že jsme se Stevem partneři v bridži, vzápětí
jsem si ale připadal jako trouba, co ho v pokeru zkouší dostat na eight-high.
Obvykle jsem z něj ale míval pocit, že většinu trumfů drží v ruce on – ať už
to tak ve skutečnosti bylo nebo ne.
Přestože Journal po našem prvním setkání žádný článek neotiskl, svěřil se
Steve Cathy Cookové, protřelé harcovnici ze Silicon Valley, která tehdy
pracovala pro firmu Allison Thomas, že rozhovor proběhl dobře a „ten pisálek
celkem ujde“. Čas od času pak Cathy pověřil, aby mě do NeXTu pozvala pro
příděl porce posledních aktualit. Upřímně řečeno, psát nebylo moc o čem,
alespoň tedy z pohledu Journalu. Svůj první článek o NeXTu jsem
publikoval teprve v roce 1988, když Steve konečně odhalil první pracovní stanici
s logem NeXT. Ale všechny ty návštěvy byly bez výjimky nesmírně zajímavé
a osvěžující.
Jednou si mě pozval, aby se mohl blýsknout, že se mu podařilo
přesvědčit Rosse Perota k investici do NeXTu. Šlo o 20 milionů dolarů. Ti dva na
první pohled působili jako nanejvýš nesourodá dvojka: Perot, nesmlouvavě
konzervativní ultrapatriot s vojenským sestřihem a veterán od námořnictva,
financoval někdejšího hipíka, který nejraději chodil naboso, byl vegetarián
a zásadně neuznával používání deodorantu. A přesto jsem Steva poznal už
natolik dobře, abych věděl, že on i Perot, s nímž jsem několikrát dělal
rozhovor, měli ve skutečnosti mnoho společného. Oba dva byli hodně osobití
samouci a nenapravitelní idealisté. Když mi Steve prozradil tuhle novinku,





17
Prolog
řekl jsem mu, že Perota rozhodně musí navštívit v jeho kanceláři v dallaském
sídle Electronic Data Systems (EDS) – třeba jen proto, aby si prohlédl jeho
šílenou sbírku historických skulptur orlů a kolonádu amerických vlajek le -
mující příjezdovou cestu do centrály firmy. Steve se rozesmál a pobaveně
přimhouřil oči: „Už se stalo.“ Pak se zeptal, jestli je podle mě blázen, když se
mu Perot zamlouval. „Jak by po osobním setkání někdo Perota mohl nemít
alespoň trochu rád?“ odvětil jsem. „Pravda, je legrační,“ rozchechtal se Steve
souhlasně, „vážně, myslím, že se toho od něj můžu hodně naučit.“
Postupem času náš podobný věk začal být spíš mostem než překážkou.
Oba jsme se Stevem procházeli podobnými rituály dospívání. Totéž do
určité míry platilo i o Billu Gatesovi, kterému jsem se pracovně též intenzivně
věnoval, ale ten na rozdíl ode mě a Steva nebyl produktem výchovy rodičů
z dělnické třídy a státních škol. Všichni tři jsme se vyhnuli povinnosti služby
ve Vietnamu, protože odvody byly ukončeny dřív, než jsme dosáhli 18 let
věku. Ale u Steva i u mě se mnohem silněji než u Billa projevovalo dospívání
v éře protiválečné květinové generace míru a lásky. Milovali jsme hudbu,
ujížděli jsme na technických vychytávkách a nebáli jsme se experimentovat
s nezvyklými novými nápady a zkušenostmi. Steve byl jako dítě adoptován
a někdy jsme spolu rozmlouvali o tom, jaké to pro něj bylo; ani na chviličku
mi ale nepřišlo, že by tahle zkušenost měla na jeho duševní a kulturní rozvoj
alespoň trochu srovnatelný vliv jako celkové společenské a politické
prostředí, v němž jsme vyrůstali, ono obrovské pískoviště se spoustou báboviček
špičkových technologií.
V tomhle raném období našeho vztahu měl Steve pádný důvod, aby
pracoval na jeho udržování a dalším rozvíjení. V neustále se proměňujícím
počítačovém světě konce osmdesátých let bylo udržování atmosféry napjatého
očekávání jeho další Ve l k é Vě c i klíčové, aby přilákal potenciální zákazníky
a investory – a vzhledem k tomu, že NeXT na uvedení svého prvního
funkčního počítače potřeboval bezmála pět let, musela být skupina těch druhých
co nejpočetnější. Steve si vždycky naprosto jasně uvědomoval taktickou
hodnotu mediální pozornosti. Byla to jedna součást toho, co Regis McKenna,





18
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
asi nejvlivnější mentor jeho raného období, označil jako „Stevův přiroze -
ný talent pro marketing“. „I když mu bylo jen dvaadvacet, měl zatraceně
dobrou intuici,“ dodává. „Dokázal přesně poznat to dobré na Sony nebo
Intelu. A chtěl, aby tímhle dojmem působilo i to, co vytvoří on.“
Jelikož Steve věděl, že při práci pro Wall Street Journal a později Fortune
mám na starosti mimo jiné i Apple, občas mi během následujících let
zdánlivě náhodou zavolal, aby mi nabídl „tajné informace“, které se k němu dostaly
od bývalých kolegů, kteří v Applu pořád pracovali, nebo aby se se mnou
podělil o svoje pocity z nekonečné mýdlové opery na nejvyšších manažerských
pozicích v jeho staré společnosti z Cupertina. Postupem času jsem zjistil, že
když jsme se bavili o vší té bryndě, do které se Apple dostal na začátku
devadesátých let, byl Steve naprosto spolehlivým zdrojem informací. Postupně
mi také došlo, že na jeho náhodných telefonátech ve skutečnosti nebylo ani
zrníčko náhody. Steve měl vždycky nějaké postranní úmysly: někdy doufal,
že mu prozradím pár střípků informací o konkurenci, tu a tam chtěl, abych
vyzkoušel nějaký z jeho nových produktů, jindy mi prostě chtěl vyplísnit za
něco, co jsem si dovolil napsat. V posledním případě uměl hrát i uraženého.
Jednou v devadesátých letech, po svém návratu do společnosti, kterou kdysi
spoluzakládal, jsem mu poslal vzkaz, že podle mého je načase, abych pro
Fortune napsal další článek o Applu. Předtím jsme spolu několik měsíců
nemluvili, protože jsem musel na operaci srdce. Steve mi tehdy dokonce zavolal
do nemocnice, aby mi popřál hodně štěstí. Teď jsem byl zpátky a celý žhavý
do psaní. V e-mailu, který přišel jako odpověď na můj vzkaz, Steve rozhodně
nechodil kolem horké kaše: „Brente,“ psal mi, „pokud mě paměť neklame,
napsal jsi loni v létě o mně a Applu jeden dost nehezký článek. Pamatuji si,
že se mě to dost dotklo. Proč jsi tuhle nestoudnost napsal?“ O několik
měsíců později si ale dal říct a spolupracoval se mnou na dalším velkém článku
o společnosti.
Náš vztah byl dlouhý, složitý a povětšinou naplňující. Když jsem na Steva
narazil na nějakém veletrhu nebo podobné akci, představil mě vždycky jako
svého přítele – což bylo označení opravdu prazvláštní. Lichotivé, podivné,
pravdivé, a zároveň vlastně nepravdivé. Během krátkého období, kdy měl





19
Prolog
Steve kancelář v Palo Alto nedaleko sídla místní pobočky časopisu Fortune,
jsem na něj ve městě čas od času narazil. Pak jsme se pokaždé na chvíli
zastavili a poklábosili o všem možném i nemožném. Jednou jsem mu pomáhal
vybírat narozeninový dárek pro jeho ženu Laurene. Mnohokrát jsem ho
navštívil doma. Vždycky z toho či onoho pracovního důvodu, ale pokaždé naše
setkání proběhlo naprosto neformálně a způsobem, s jakým jsem se
u žádného jiného šéfa firmy nesetkal. A přesto jsem ani jedinkrát nenabyl dojmu,
že by se daný prazáklad našeho vztahu začal nějak měnit. Pořád platilo, že já
jsem novinář a on můj zdroj a téma v jedné osobě. Některé z mých článků se
mu líbily; jiné, jako ten, který vyvolal onen pohoršlivý e-mail, ho dokázaly
dopálit. Moje nezávislost a hromadění informací z jeho strany ovšem zcela
jasně vymezovaly hranice našeho vztahu.
V posledních letech jeho života se tenhle nezbytný odstup ještě prohloubil.
V polovině první dekády nového tisíciletí jsme oba vážně onemocněli;
nejprve u Steva v roce 2003 zjistili rakovinu slinivky a poté jsem se já v roce 2005
při cestě do Střední Ameriky nakazil endokarditidou v kombinaci
s meningitidou. Čtrnáct dnů jsem strávil ve stavu blízkém kómatu a nakonec téměř
přišel o sluch. On o mé nemoci samozřejmě věděl víc než já o té jeho. Přesto
mi občas něco málo prozradil – jednou jsme si dokonce porovnávali jizvy,
skoro jako Quint (Robert Shaw) a Hooper (Richard Dreyfuss) v Čelistech.
V době mé rekonvalescence po operaci mě přišel do Stanfordské
nemocnice dvakrát navštívit – zastavil se, když tam byl na pravidelných kontrolách
u svého onkologa. Pověděl mi pár úděsných vtipů o Billu Gatesovi a vyčinil
mi, že jsem navzdory jeho dlouholetým radám pořád nepřestal kouřit. Byla
to jeho klasika. Steve vždycky druhé rád poučoval, jak by měli žít svůj život.
KDYŽ STEVE ZEMŘEL, začaly se objevovat stohy analýz všemožných
salónních teoretiků. Články, knihy, filmy, televizní pořady a  kdovíco ještě.
Jejich autoři často oživovali staré mýty o Stevovi a sahali po stereotypech
pocházejících z  hlubokých osmdesátých let, z  doby, kdy média objevila





20
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
zázračné dítě z Cupertina. V tomto raném období byl Steve ještě náchylný
k lichotkám novinářů a on i jeho společnost jim byli zcela otevření. Záro -
veň bylo tohle období v jeho životě etapou, během níž měl největší sklony
k nedisciplinovanosti a nerudnosti. Stejně jasně, jako dokázal projevovat
genialitu při vymýšlení nových produktů, uměl dávat najevo
i znepokojivou zlobu a lhostejnost ve vztahu k zaměstnancům a přátelům. Když
později začal novinářům omezovat přístup a spolupracoval s nimi, jen pokud
potřeboval propagovat své výrobky, sloužily historky z jeho raného období
v Applu jako zažitý vzor k vylíčení jeho osobnosti a uvažování. Snad také
proto se k těmto stereotypům uchylovala i lavina mediální pozornosti, které
se mu dostalo po smrti. Steve byl prezentován jako génius s obdivuhodným
talentem pro design, šaman, jehož vypravěčské umění dokázalo vytvářet cosi
magického a zlovolného zároveň, jakési „pole pokřivující skutečnost“; byl
líčen jako nafoukaný hňup, kterému v jeho zaslepené honbě za dokonalostí
nezáleželo na nikom, kdo ho v tomhle směru neposouval dál; jako ten, kdo
si myslel, že je chytřejší než všichni ostatní, kdo nikdy neposlouchal rady
druhých a celý život byl napůl génius a napůl pitomec, jemuž měl člověk sto
chutí jednu vrazit.
Nic z toho ovšem ani v nejmenším neladilo s tím, jak jsem Steva poznal
já. Pro mě byl vždycky člověkem mnohem složitějším, lidštějším,
sentimentálnějším a ještě mnohem inteligentnějším, než jak o něm psali druzí.
Několik měsíců po jeho smrti jsem začal procházet staré poznámky, nahrávky
a složky z dob naší spolupráce. Narazil jsem na spoustu materiálů, jež se
mi postupem času vykouřily z hlavy. Narychlo psané poznámky, co jsem
si o něm dělal. Příběhy, které mi vyprávěl během našich rozhovorů a které
jsem původně nemohl použít, jelikož byly z toho či onoho důvodu citlivé.
Staré e-mailové konverzace. A dokonce i pár nahrávek, které jsem nikdy
nepřepsal. Byla tam i audiokazeta, již mi kdysi věnoval – kopie pásku, který
dostal od Yoko Ono, vdovy po Johnu Lennonovi, a který obsahoval
všechny možné verze písničky Strawberry Fields Forever, jak postupně vznikaly
během dlouhého procesu zrodu téhle skladby. Dlouhá léta se všechny tyhle





21
Prolog
pozůstatky válely tiše pohřbeny u mě v garáži – a když se nakonec dostaly na
světlo, probudily ve mně spoustu skrytých vzpomínek na Steva, které se mi
za všechny ty roky nastřádaly v hlavě. Po několika týdnech pročítání těchhle
osobních reliktů minulosti jsem dospěl k názoru, že mi prostě nestačí jen
v duchu láteřit nad tím, jak povrchní obrázek Steva zjevně zkostnatěl v mysli
veřejnosti. Rozhodl jsem se, že těm, kdo budou mít zájem, nabídnu komplex -
nější pohled na člověka, jemuž jsem se tak intenzivně věnoval. Pohled, který
snad vnese více světla do toho, jaký opravdu byl. Pohled, který by za Stevova
života byl nemyslitelný. Psát o Stevovi byla úchvatná a dramatická práce. Jeho
život je příběhem hodným Shakespeara, příběhem plným arogance, intrik
a hrdosti, příběhem zjevných padouchů a nemotorných bláznů, příběhem
nehorázného štěstí, dobrých úmyslů a neviděných důsledků. V životě byl
během kratičkého období tolikrát na vrcholu a hned zase na samém dně,
že jakákoliv snaha zmapovat širokou trajektorii jeho úspěchů, dokud byl
ještě mezi námi, byla předem odsouzena k nezdaru. Teď jsem ale dospěl
k přesvědčení, že nastal čas věnovat člověku, o kterém jsem tak dlouho psal
a který se označoval za mého přítele, pozornost, již si zaslouží.
ZÁKLADNÍ OTÁZKA o Stevově kariéře zní: Jak je možné, že člověk natolik
vrtkavý, netaktní, zbrklý a zatvrzelý, že byl vyštván ze společnosti, kterou
založil, se nakonec mohl stát jejím velebeným ředitelem, dokázal jí vdechnout
zcela nový život a stál u zrodu celé řady nových produktů s obrovským
dopadem na celou společnost, produktů, jež změnily každodenní život miliard
lidí z nejrůznějších socioekonomických vrstev i kultur a jež Apple
katapultovaly až na pozici nejhodnotnější a nejobdivovanější firmy téhle planety? Sám
Steve přitom odpověď na tuhle otázku nikdy nechtěl nijak zvlášť rozpitvávat.
I když hodně a často hleděl na sebe a do sebe, nikdy neměl sklony dívat se za
sebe: „Jakou má cenu ohlížet se do minulosti?“ napsal mi v jednom e-mailu.
„Radši se dívám dopředu na všechno to dobré, co nás ještě čeká.“





22
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
Skutečná odpověď by musela zohledňovat zásadní proměnu, kterou si po -
stupem času prošel, to, kdo tyto změny ovlivnil, i jak to, co se naučil, využil
při vedení firmy působící v segmentu špičkových elektronických zařízení.
Při procházení svých starých dokumentů jsem se neustále vracel do období
dvanácti let mezi Stevovým prvním působením v Applu a jeho návratem,
dobou, již mnozí popisují jako léta „v divočině“. Tahle éra mezi lety 1985–1997
přitom svádí k tomu, aby ji člověk přehlížel. Její strasti a pády nejsou tak
dramatické jako výbuchy z dob Stevova prvního působení v Applu a úspěchy,
které si během ní připsal, zdaleka nedosahují mamutích rozměrů těch, jež
následovaly v první dekádě nového tisíciletí. Tahle doba byla dobou nadmíru
komplikovanou a plnou všelijakých zmatků, žádným materiálem pro
jednořádkové titulky. Jenomže právě tyhle roky nakonec ve Stevově kariéře sehrály
stěžejní roli. Tehdy se naučil všechno, co vedlo k jeho budoucím úspěchům,
tehdy se začal zklidňovat a usměrňovat své chování. Přehlížet tyto roky by
bylo velkou chybou. Znamenalo by to oslavovat jen úspěchy. Mnohem
přínosnější však obvykle bývá pohled na selhání a nadějné cesty končící
zničehonic ve slepé uličce. Vize, pochopení, trpělivost a moudrost, jež
charakterizovaly poslední desetiletí Stevova života, byly výsledkem zkoušek, které jej
zocelily během tohoto mezidobí. Selhání, bolestivé zvraty, nedorozumění,
neuvážené telefonáty, lpění na špatných hodnotách, celá tahle Pandořina
skříňka jeho nevyzrálosti byla nezbytným předpokladem pro jasnou mysl,
umírněnost, reflexi a pevnost názorů, jež mu byly vlastní v letech pozdějších.
Na konci téhle dekády strávené v lesní divočině Steve navzdory plejádě
všech svých dřívějších přehmatů překvapivě zachránil jak NeXT, tak Pixar.
Dědictví první z obou společností mu zajistilo profesní budoucnost a triumf
té druhé finanční blahobyt. Jeho zkušenosti z obou těchto firem pro něj byly
lekcí, která, zpětně vzato, předurčila budoucnost Applu a pomohla vtisknout
ráz dnešnímu světu. Není pochyb o tom, že Steve byl pořádný paličák a nic
z toho, co si nakonec odnesl, se nenaučil lehce a bezbolestně. Ale naučil se
to. I v těch nejtěžších chvílích si přitom udržoval spoustu elánu a zvídavosti.
Během celé téhle přechodné doby byl vlastně strojem na učení a všechny
střípky poznání, které se mu podařilo shromáždit, si bral k srdci.





23
Prolog
Nikdo na světě nepracuje ve vzduchoprázdnu. I pro Steva tak sňatek a za -
ložení rodiny představovaly velkou změnu – změnu s nesmírně příznivým
dopadem na jeho práci. Během naší dlouholeté spolupráce se mi mnohokrát
naskytla možnost nahlédnout do Stevova osobního života a několikrát jsem
se setkal s Laurene i jejich dětmi. Rozhodně jsem však nikdy nebyl blízkým
rodinným přítelem. Když jsem koncem roku 2012 začal pracovat na téhle
knize, zpočátku se zdálo, že se o jeho osobním životě možná nedozvím nic
moc nového. Mnoho Stevových nejbližších kolegů a přátel se mnou prostě
odmítalo hovořit – stále byli plni jak smutku ze Stevovy smrti, tak
i rozhořčení z některých článků a publikací, které po ní vyšly. Postupem času
se to však změnilo a hovory s jeho nejbližšími přáteli a kolegy, včetně
pouhých čtyř zaměstnanců Applu pozvaných na jeho soukromý pohřeb, začaly
postupně odhalovat Stevovu stránku, jejíž existenci jsem vždycky tak nějak
předpokládal, ale nikdy ji zcela nepochopil – a o níž jsem se rozhodně zatím
nikde nedočetl. Steve měl mimořádné nadání pro oddělování a rozlišování
věcí. Právě tahle dovednost mu po návratu umožnila zvládnout a mít pod
kontrolou všechny části organizace tak spletité, jako je Apple. Právě tahle
dovednost mu umožňovala udržovat si koncentraci navzdory kakofonii obav
a starostí pramenících z vědomí, že trpí rakovinou. Dovolovala mu také vést
hluboký a smysluplný mimopracovní život, ačkoliv toho o něm lidem
nespadajícím do jeho nejužšího kruhu mnoho neprozrazoval.
Samozřejmě i ke konci života s ním občas bylo setsakramentsky těžké
vyjít. Pro některé byl prototypem šéfa z hororu. Jeho neochvějná víra
v hodnotu vlastního poslání mu umožňovala odůvodnit si jednání, které by
většině z nás nejspíše připadalo zavrženíhodné. Ale dokázal být také věrným
přítelem a povzbudivým mentorem. Uměl projevovat mimořádnou
dobrosrdečnost i opravdovou účast a byl pozorným a milujícím otcem. Hluboce
věřil v nesmírnou hodnotu toho, co se rozhodl v životě dělat, a doufal, že
stejně se na svou práci dívají i lidé kolem něj. Buď jak buď, na člověka, který
se „naprosto vymykal veškerému průměru“, jak to formuloval jeho přítel
a kolega Ed Catmull, prezident společnosti Pixar, měl rozhodně velmi lidské
pocity, přednosti i nedostatky.





24
Steve JobS: ZroZeNí viZioNá e
Ekonomická žurnalistika se vyznačuje jedním aspektem, který jsem po -
chytil od nejlepších kolegů, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat, a který
jsem na své práci vždycky miloval. I když svět firem a průmyslu často
vypadá jako jeden velký a předem přesně vyměřený kalkul, vždycky je tu lidská
stránka. U Steva jsem o tom za jeho života ani na okamžik nepochyboval –
u nikoho z těch, o nichž jsem psal, jsem totiž neviděl větší zaujetí a nadšení
pro výtvory jejich firmy. Teprve při psaní téhle knihy jsem si ale naplno
uvědomil, nakolik se osobní a pracovní život Steva Jobse překrývaly
a prolínaly. Člověk nikdy nemůže pochopit, jak se Steve stal Edisonem, Fordem,
Disneym a Elvisem naší generace, aniž by si to uvědomoval. I proto je příběh
jeho přerodu tak skvělý.
NA KONCI NAŠEHO prvního rozhovoru mě Steve doprovodil upravenými
a třpytícími se chodbami centrály NeXTu až k východu. Obešlo se to bez
jakékoli společenské konverzace. Co se jeho týkalo, byl náš rozhovor u konce.
Když jsem odcházel, ani se se mnou nerozloučil. Jen tam stál a skleněnými
dveřmi hleděl ven směrem k vjezdu na parkoviště z Deer Creek Road, kde
skupina dělníků právě instalovala 3-D verzi loga NeXTu. Když jsem odjížděl,
pořád stál ve dveřích a zíral na svoje logo, za které bez mrknutí oka vysolil sto
tisíc. Naprosto zřetelně cítil v kostech, jak s oblibou říkával, že brzy udělá něco
velkého. Ve skutečnosti samozřejmě neměl ani ponětí, co ho čeká.





25
Kapitola 1
Steve Jobs v Zahradě Alláhově
Jednoho chladného prosincového odpoledne roku 1979 zabočil Steve Jobs
na parkoviště Zahrady Alláhovy, resortu a konferenčního centra na úbočí
hory Mount Tamalpais v Marin County, ležící severně od San Franciska.
Byl unavený, frustrovaný, naštvaný a měl zpoždění. Jak dvěstěosmdesátka,
tak stojednička byly úplně ucpané a většinu cesty z Cupertina na jihu v Sili -
con Valley, kde sídlila firma Apple Computer, jejímž byl spoluzakladatelem,
strávil popojížděním v koloně. Navíc musel právě protrpět jednání správní
rady Applu vedené ctihodným Arthurem Rockem. Jen těžko by se hledaly
věci, na které měli s Rockem stejný názor. Rock s ním jednal jako s dítětem.
Miloval pořádek, procesy, byl přesvědčen, že technologické firmy rostou
určitým způsobem a podle určitých pravidel. Co hůř, nenechal si tyhle své
představy vymluvit, protože už je v minulosti viděl fungovat v praxi, hlavně
v případě Intelu, velkého výrobce čipů ze Santa Clary, kterého v jeho
začátcích podpořil. Rock byl v oboru asi nejznámějším investorem své doby,
ale s podporou Applu nejdřív váhal, protože mu Steve a jeho partner Steve
Wozniak nepadli do oka. Apple neviděl tak, jak ho bral Jobs – jako
mimořádnou společnost, která z počítačů udělá součást každodenního života běžných
lidí a naschvál to provede rebelsky, bez ohledu na společenskou hierarchii.
Pro Rocka byl Apple prostě další v řadě investic. Steve zjistil, že místo aby ho
jednání s Rockem nabíjela energií, jsou pro něj nesmírně vyčerpávající. Těšil





26
KaPitola 1
se tak, že stáhne střechu a dlouhou a rychlou jízdu do Marinu si pořádně
užije. Čerstvým vzduchem se hodlal zbavit pachu zatuchliny, kterým načichl
během zdánlivě nekonečných diskusí.
Jenže zrovna toho dne se celá oblast Sanfranciského zálivu topila v mlž -
ném oparu a pršelo, takže střecha musela zůstat zatažená. Kvůli kluzkým
silnicím byl navíc provoz naprosto otupující, takže mu ani jízda ve zbrusu
novém Mercedesu Benz 450SL nepřinášela žádnou radost. Steve tohle auto
zbožňoval; miloval ho stejně jako svůj gramofon Linn Sondek pro audiofily
a platinové tisky Ansela Adamse. Ten vůz pro něj byl ve skutečnosti vzorem
toho, jak si představoval počítače: výkonný, elegantní, intuitivní a účinný.
Nikde žádné plýtvání. Jenže toho odpoledne se jeho vůz musel sklonit před
provozem a počasím. Kvůli tomu měl zhruba půlhodinové zpoždění na
ustavujícím zasedání Seva Foundation, nadace založené jeho přítelem Larrym
Brilliantem, který působil jako ztělesnění Buddhy – jen poněkud menšího
a s tretrami na nohou. Cíl nadace byl příjemně ambiciózní: vymýtit chorobu,
která v Indii zapříčiňovala slepotu milionů lidí.
Steve zaparkoval a vystoupil z vozu. Už jen díky své výšce přes 180
centimetrů, váze sotva 75 kilo, hnědým vlasům splývajícím až na ramena
a hlubokému pronikavému pohledu by upoutal pozornost kdekoliv. Ovšem
v trojdílném obleku, který si vzal na jednání správní rady, vypadal obzvlášť velkolepě.
Sám vlastně pořádně nevěděl, co si o tom obleku má myslet. V Applu každý
normálně nosil, co mu vyhovovalo. Třeba Steve do práce často chodil bos.
Zahrada Alláhova byla sídlem osobitého charakteru, vystavěným na
jakémsi pahorku, který je součástí hory Mount Tamalpais, zeleného vrcholku
tyčícího se nad Sanfranciským zálivem. Stavení umístěné uprostřed malé
skupinky sekvojí a cypřišů v sobě spojovalo rysy klasického kalifornského
stylu Arts and Crafts s atmosférou švýcarské horské chaty. Roku 1916 ho
nechal postavit bohatý Kaliforňan jménem Ralston Love White a od roku 1957
resort provozovala Sjednocená církev Kristova jako místo zasvěcené
odpočinku a setkáním. Steve přeběhl přes trávník příjezdové cesty ve tvaru srdce,
vystoupal po několika schodech a vstoupil do budovy.





27
Steve JobS v Zahradě alláhově
Už při prvním letmém pohledu na skupinu lidí u konferenčního stolu by
každému náhodnému přihlížejícímu bylo hned jasné, že tohle není žádné
klasické církevní shromáždění. Na jedné straně stolu postával Ram Dass,
hinduistický jogín židovského původu, který v roce 1971 vydal knihu Buď
tady a teď, bestseller o cestě k meditaci, józe a spirituálnímu hledání a jednu
ze Stevových nejoblíbenějších knížek. Vedle něj seděl Bob Weir, zpěvák
a kytarista skupiny Grateful Dead; ta měla zahrát 26. prosince v Oakland Coliseu
benefiční koncert pro nadaci Seva. Dále byli přítomni Stephen Jones,
epidemiolog z Center pro kontrolu chorob, a Nicole Grassetová. Brilliant a Jones
pod Grassetovou pracovali v Indii a Bangladéši v rámci smělých – a nakonec
úspěšných – snah Světové zdravotnické organizace vymýtit neštovice.
Dostavil se i Wavy Gravy, oblíbený komik, hlasatel míru a zastánce alternativního
hnutí. Se svou manželkou seděl hned vedle dr. Govindappy
Venkataswamyho, zakladatele indické Aravindovy oční kliniky, díky níž nakonec miliony
lidí mohly podstoupit operaci a zbavit se slepoty způsobované šedým
zákalem, chorobou, která tehdy region sužovala ve velkém. Brilliant doufal, že
se mu podaří dosáhnout podobně velkého úspěchu, jakým bylo vyhlazení
neštovic. Jeho cílem byla podpora lidí jako dr. V. (jak Brilliant
Venkataswamyho obvykle oslovoval) při budování sítě „očních táborů“ po celé jižní Asii,
jež měly vracet zrak lidem postižených kataraktou, kteří pocházejí z chudých
venkovských oblastí.
S několika přítomnými se Steve znal nebo alespoň věděl, o koho jde. Po
jeho příchodu se s ním přišel přivítat Robert Friedland, člověk, který ho
v roce 1974 přemluvil, aby podnikl pouť do Indie. Poznal samozřejmě
i Weira; Grateful Dead patřili mezi jeho oblíbence, i když podle něj postrádali
citovou a intelektuální hloubku Boba Dylana. Steva pozval na setkání Larry
Brilliant, s nímž se seznámil před pěti lety v Indii. Když Steve v roce 1978
dostal od Friedlanda článek pojednávající o úspěšném tažení proti
neštovicím a o Brilliantových dalších plánech, poslal mu pět tisíc dolarů, aby mohl
nadaci Seva rozjet.





28
KaPitola 1
Osazenstvo místnosti tvořila vpravdě podivuhodná všehochuť lidí: hin -
duisté a buddhisté, rockeři a lékaři, bez výjimky špičky ve svém oboru,
všichni na setkání v Zahradě Alláhově provozované Sjednocenou církví
Kristovou. Šéfa korporace vyrábějící moderní elektroniku by tu člověk hledal jen
stěží, ale Steve sem patřil. Často se oddával meditaci. Hledání duchovního
naplnění mu nebylo cizí – ve skutečnosti do Indie původně jel učit se od
Brilliantova gurua jménem Ním Karóli Bába, který byl mezi svými stoupenci
znám také jako Mahárádž-dží. Ten ale jen několik dní před Stevovým
příjezdem zemřel. Jobs ve svém nitru pociťoval hluboký neklid a potřebu změnit
svět, ne jen vybudovat tuctovou firmu. Ikonoklasmus, křížení různých
oborů, a humanismus přítomný v oné místnosti byly přesně tím, oč usiloval.
A přesto sem z jakéhosi nepochopitelného důvodu nedokázal zapadnout.
V místnosti bylo alespoň dvacet lidí, které nepoznával, a konverzace se
nijak znatelněji neztišila a nezpomalila ani poté, co se představil. Připadalo mu,
že spousta těch lidí vlastně ani netuší, kdo je – což bylo poněkud překvapivé,
zejména v oblasti Sanfranciského zálivu. Apple byl touhle dobou už menší
fenomén – společnost měsíčně prodávala víc než tři tisíce počítačů, což byl
ve srovnání se sedmdesáti kusy za měsíc v roce 1977 skokový nárůst. Žádná
jiná počítačová firma v minulosti nevzkvétala podobným způsobem a Steve
si byl jistý, že příští rok bude ještě velkolepější.
Posadil se a zaposlouchal se do probíhajícího hovoru. Rozhodnutí
založit nadaci bylo přijato už před jeho příchodem; aktuálně se hledal nejlepší
způsob, jak o existenci nadace Seva, jejích plánech i mužích a ženách, kteří
je budou realizovat v praxi, informovat okolní svět. Většina předkládaných
návrhů Stevovi připadala až trapně naivní. Aktuální úroveň diskuse
odpovídala spíše rodičovskému sdružení. V jednu chvíli všichni kromě Steva
zapáleně debatovali o dílčích nuancích propagační brožury, kterou hodlali vydat.
Brožura? To tihle lidé vážně nedokážou přijít s ničím lepším? Tihle takzvaní
experti možná ve své zemi dosáhli nemalých úspěchů, ale v tomhle případě
se evidentně pustili do zápasu naprosto mimo svou ligu. Mít skvělý
a odvážný plán je k ničemu, když nedokážete přijít s lákavým příběhem popisujícím
cestu k cíli. To je přece jasné jako facka.





29
Steve JobS v Zahradě alláhově
Postupem času se diskuse začala rozmělňovat a Steve se přistihl, že ne -
dokáže udržet pozornost. „Vkráčel k nám do místnosti, jako by pořád byl
na správní radě Applu,“ vybavuje si Brilliant, „jenže projekty, jako je boj se
slepotou nebo vymýcení neštovic, mají úplně jiná pravidla.“ Čas od času
o sobě dal vědět, většinou ale jen proto, aby utrousil jízlivou poznámku,
proč ta či ona myšlenka nikdy nemůže fungovat. „Všem nám začínal lézt na
nervy,“ konstatuje Brilliant.
V jednu chvíli už to Steve prostě nemohl dále snášet. Odsunul židli a po -
stavil se. „Podívejte,“ začal, „tohle vám říkám jako člověk, který
o marketingu pár věcí ví. Apple Computer prodal skoro sto tisíc počítačů, přitom když
jsme začínali, nikdo nás neznal. Seva je ve stejné situaci jako Apple před pár
lety. Rozdíl je v tom, že vy, dámy a pánové, víte o marketingu starou belu.
Takže jestli to vážně chcete někam dotáhnout, jestli vážně chcete dosáhnout
pořádných výsledků a ne si jen tak šolichat někde v koutku jako většina
podobných neziskovek, o kterých nikdo nikdy neslyšel, tak angažujte chlapíka
jménem Regis McKenna – pokud jde o marketing, je to naprosté eso. Jestli
budete chtít, můžu ho sem přivést. Měli byste mít to nejlepší. Nespokojte se
s ničím menším.“
Místnost na okamžik ztichla. „Kdo je ten mladík?“ optal se Venkataswamy
šeptem Brillianta. Několik lidí z různých stran stolu začalo Stevovi oponovat.
Ten se ale nedal. Nezůstal nikomu nic dlužen a poklidná akademická debata
brzy přerostla v živý spor. Co na tom, že to byli lidé, kteří pomáhali zbavit
svět hrozby neštovic, kteří zachraňovali slepé v Indii, kteří stáli za dojedná -
ním mezinárodních smluv, jen aby svou bohulibou činnost mohli vykonávat
ve větším počtu zemí, někdy i vzájemně znesvářených. Jinak řečeno, tihle
lidé museli vědět, jak dosáhnout svých cílů. Pro Steva ale jejich předchozí
úspěchy nic neznamenaly. Ve sporech se vždycky cítil jako ryba ve vodě.
Odpor, konfrontace – jeho dosavadní velmi omezené zkušenosti jasně
ukazovaly, že právě tudy vede cesta k cíli. Tak se projeví to nejlepší.
Když se konverzace začala vyhrocovat, Brilliant se rozhodl zasáhnout:
„Steve...“ Jeho snahy ale neměly kýžený účinek, a tak to zkusil o poznání
hlasitěji. „Steve!“ zakřičel.





30
KaPitola 1
Steve se ohlédl jeho směrem, zjevně rozladěný tímhle vyrušením a odhod -
laný vrátit se co nejrychleji ke svému argumentu.
„Steve,“ prohlásil Brilliant tišeji, „opravdu nás těší, že jsi tu s námi, ale teď
už toho prosím nech!“
„To tedy nenechám,“ odpověděl mu Steve. „Hele, chtěli jste, abych vám
pomohl, tak vám taky pomůžu. Chcete vědět, co je potřeba? Musíte zavolat
Regisi McKennovi. Něco vám o něm prozradím. Regis McKenna je...“
„Steve!“ křikl na něj znovu Brilliant. „Už toho bylo dost!“
Jenže Steve si to nemyslel. Svůj názor chtěl vyložit stůj co stůj. Už kdoví
pokolikáté se zase vrátil ke svému argumentu a jal se přecházet po místnosti
sem a tam, jako by byla jevištěm, které si koupil za svůj pětitisícový
příspěvek. Při tom prstem ukazoval přímo na ty, k nimž hovořil, jako by svým
poznámkám chtěl dodat na údernosti. Zatímco epidemiologové, doktoři a Bob
Weir z Grateful Dead mlčky přihlíželi, Brilliant se rozhodl, že nastal čas pro
radikální řez.
„Steve,“ začal polohlasně. Snažil se zůstat klidný, ale svůj vnitřní boj
nakonec prohrál. „Měl bys odejít,“ řekl a vyprovodil Steva z konferenčního sálu.
Zhruba po čtvrthodince se Friedland šel na chvíli provětrat ven. Hned
byl ale zpátky a diskrétně se přitočil k Brilliantovi. „Měl bys zajít za Stevem,“
pošeptal mu do ucha, „je na parkovišti a pláče.“
„On tu ještě je?“ zeptal se Brilliant překvapeně.
„Jo a brečí na parkovišti.“
Brilliant, který jednání předsedal, požádal přítomné, aby ho na okamžik
omluvili, a vyšel v rychlosti ven hledat svého mladého přítele. Seděl v autě,
celý shrbený se opíral o volant svého kabrioletu značky Mercedes-Benz,
stojícího uprostřed parkoviště, a vytrvale vzlykal. Déšť mezitím ustal a začala
padat mlha. Střecha vozu byla dole.
„Steve,“ začal Brilliant a nahnul se přes dvířka, aby svého
čtyřiadvacetiletého přítele objal, „Steve, to je v pořádku.“
„Omlouvám se. Jsem hrozně napružený,“ odpověděl mu Steve, „žiju ve
dvou naprosto odlišných světech.“





31
Steve JobS v Zahradě alláhově
„To nic. Pojď zpátky dovnitř.“
„Ne, pojedu odsud. Vím, že jsem se choval nemožně. Ale já jen chtěl, aby
mě poslouchali.“
„Vždyť se nic hrozného nestalo. Pojď zpátky.“
„Půjdu, ale jen abych se všem omluvil. Potom odjedu.“
A jak řekl, tak také udělal.
JAKO ZAČÁTEK PŘÍBĚHU o tom, jak se Steve Jobs dokázal změnit a stát
se největším vizionářem naší doby, poslouží tahle historka ze zimy 1979 stej -
ně dobře jako jiné. Mladík, který onoho památného prosincového večera
tak kardinálně zbabral svou návštěvu v Zahradě Alláhově, byl klubíčko plné
vnitřních rozporů. Byl spoluzakladatelem jedné z  vůbec nejúspěšnějších
nových firem, ale nechtěl být vnímán jako podnikatel. Dychtil po radách
mentorů, ale nemohl vystát ty, kteří měli moc.
Holdoval LSD, chodil bos, nosil zašlé džíny a zamlouvala se mu myšlenka
života v komunitě, zároveň mu ale nic nepřinášelo větší radost než rychlá
jízda po dálnici v poctivě vyrobeném luxusním německém kabrioletu. Měl
neurčitou potřebu podporovat dobré záměry, ale nesnášel neefektivitu
většiny charitativních organizací. Byl až neuvěřitelně netrpělivý, ale věděl, že
za pozornost mu stojí jen problémy, kterým by se musel věnovat roky. Byl
zároveň praktikující buddhista i zatvrzelý kapitalista. Stylem arogantního
chytráka a hejska poučoval lidi neskonale moudřejší a zkušenější, než byl on
sám, a přesto měl naprostou pravdu o jejich zásadní marketingové naivitě.
Dokázal být agresivně hrubý, ale za okamžik se up


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist