načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Štěstí je zadarmo - Michaela Klevisová

  > > > > Štěstí je zadarmo  
-7%
sleva

Elektronická kniha: Štěstí je zadarmo
Autor:

Kamila rozpoutala válku se svými příšernými sousedy. Táňa už se nemůže dívat, jak si její máma ničí život. Aneta se asi zamilovala – jenže do nesprávného muže. A Jiří se ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 111
+
-
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 161
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0629-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kamila rozpoutala válku se svými příšernými sousedy. Táňa už se nemůže dívat, jak si její máma ničí život. Aneta se asi zamilovala – jenže do nesprávného muže. A Jiří se ze všech sil snaží, aby ho dcera měla aspoň trochu raději... Hlavní postavy povídek mají společný cíl: být alespoň trochu šťastnější. Na štěstí má přece právo každý, ne? V jejich příbězích o důležitých náhodách a životních prozřeních potom sehrají roli kočičí (a někdy i psí) hrdinové... Autorka ke knize dodává: Opravdový úspěch přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne v očích ostatních. Může to být něco, za co si sami sebe vážíte, co vás naplňuje. Jen vás samotné. nemusí nikdo další vědět...

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Štěstí je zadarmo" mají také často zájem o tyto tituly:
Kroky vraha Kroky vraha
Klevisová, Michaela
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Štěstí je zadarmo
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Michaela Klevisová
Štěstí je zadarmo – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016
ŠTĚSTÍ
JE
ZADARMO
MICHAELA
KLEVISOVÁ





Za cennou pomoc děkuji
Simoně Martínkové-Rackové





Matýskovi, Kočičákovi a Černé










7
Štěstí
je zadarmo
Wester Ross, severozápadní Skotsko
Už jede pozdě. Sakra. Lorna šlápla na plyn a  auto
vystřelilo po pobřežní asfaltce. Setkání
s přítelkyněmi si chtěla pořádně užít, ne celá uřícená vpadnout
do restaurace v době, kdy už do sebe ostatní ládují
rybu s octovými hranolky. Potřebovala se
odreagovat, odpoutat myšlenky od blížícího se stěhování,
od stesku, který na ni začínal dýchat ze všech
koutů. Za šest týdnů – na konci října – s Ronem zavřou
penzion a  pak budou mít ještě měsíc na to, aby si
sbalili věci a rozloučili se s místem, kde prožili deset
let. Lorna si v  poslední době často představovala,





8
jaké to asi bude, až po téhle silnici pojede
naposledy. Ohlédne se, aby viděla, jak vrchol majáku klesá
za hřeben kopce... A  pak? Rozpláče se? Nebo v  tu
chvíli už bude se stěhováním smířená a bude věcně
zvažovat, kde si cestou do Glasgow dají oběd a kde
se zastaví na čaj?
Ron bude každopádně v klidu, o něj strach
neměla. Ron se nikdy neohlíží.
To on si kdysi pronajal maják a přivedl ji sem. Když
jim děti odešly z  domova, zatoužil po změně a  ona
mu nerozvážně slíbila, že s ním klidně půjde žít
kamkoli. Jen ať si sám vybere místo a ona si prostě sbalí
věci a přestěhuje se – bude doma tam, kde bude on.
Vlastně se docela těšila. Nemluvila o tom, ale začala
si představovat řadový domek v klidné ulici nějakého
malého města ideálně kousek od Glasgow, aby
nemusela měnit zaměstnání. Bude pěstovat muškáty,
opřená o laťkový plot klábosit se sousedkami, jezdit
na kole do pekárny a do ložnice jí bude škvírou mezi
závěsy pronikat konejšivé žluté světlo pouliční lampy.
Místo toho se dostala na samotu vysoko na
severozápadě, obklopenou rašeliništi a  vysokými útesy
s kluzkými hranami, které se pomalu drolí do moře.
„Povedeme tam penzion,“ oznámil jí Ron, když jí
vítězoslavně ukazoval fotky. „Člověk by měl bejt od-





9
vážnej. Alespoň jednou v životě. Protože kdy jindy,
když ne teď?“
Lorna by ráda namítla, že o vedení penzionu oba
vědí houby. A  taky se jí dralo na jazyk, že odvaha
se přeceňuje. Strach přece člověka varuje před
nebezpečím. Zvíře uteče, když se bojí. Nevrhá se vstříc
něčemu, co mu nahání hrůzu. Necítí potřebu
překonávat samo sebe. To jenom lidi si myslí, že jsou
chytřejší než jejich instinkty. Ale nic z  toho nahlas
neřekla. Byla zvyklá se přizpůsobovat, mělo to své
výhody. Když se něco zvrtlo, nemusela si pak
vyčítat, že se měla zachovat jinak. A Ron si zvykl
rozhodovat i za ni.
Když poprvé projížděli touhle liduprázdnou
krajinou, smlouva na pronájem už byla podepsaná –
Ron se rozhodl jenom podle těch fotek.
„Maják, chápeš? Ma-ják! Když po takovýhle
nabídce neskočíš hned, předběhne tě jinej žralok,“ tvrdil.
Lorna si vybavovala, jak se tenkrát z  auta dívala
na ubíhající hnědá rašeliniště a sílil v ní pocit, že
neudělali žádné terno, právě naopak – pořádně naletěli.
Kdo by v takovéhle pustině chtěl vést penzion? Jezdí
sem vůbec turisti? Za čím... Zabočili z  hlavní silnice
na tak úzkou asfaltku, že pokud se v protisměru
potkala dvě auta, jedno muselo docouvat na širší plá-





10
cek. „Tohle sama nezvládnu, chápeš?“ rozječela se při
jednom z takových manévrů hystericky na Rona, až
tím samu sebe překvapila. „Nebudu si moct nikam
zajet bez tebe!“ Ale pak zase ztichla, protože
scény přece nebyly její styl. Hustě pršelo, vrcholy hor se
ztrácely v mracích a řídce roztroušené domky
s návětrnými stěnami obloženými vlnitým plechem vy -
padaly opuštěně, jako by v nich roky nikdo nežil. Jen
auta na příjezdových cestách svědčila o opaku.
Občas se za zatáčkou objevilo stádo ovcí; před autem se
rozprchly na všechny strany a v panice přeskakovaly
svodidla, za kterými Lorna tušila strmé srázy. Dolů
se raději nedívala. Všechno tu bylo o  tolik temnější
a zádumčivější než zelené kopečky v okolí Loch Goil,
kam jezdívali z  Glasgow na víkendy! Vytahovalo to
chuchvalce špíny z  takových těch stinných zákoutí
v  duši, která by člověk raději nechal nepovšimnutá.
„Ve slunci by všechno vypadalo jinak,“ prohodil
Ron, protože nejspíš vytušil, co se jí honí hlavou.
„Neboj, jakmile sjedeme k moři, bude to veselejší.“
Konečně – po serpentinách podél potoků
a oplocených pastvin a  pak podél oceánu kropenatého
deštěm – za obzorem vykoukla žlutobílá věž
majáku. Totální zapadákov. K nejbližším sousedům –
majitelům ovčí farmy – tři míle, do obchodu a hospody





11
sedm mil. Na parapetech místo muškátů cákance
slané pěny. Mobilní signál ani omylem, dobrý televiz -
ní jen za bezvětří. „Vedra pokračují!“ jásala na divoce
přeskakujícím obraze televizní rosnička v  šortkách
a  následovaly záběry z  prosluněných londýnských
ulic, zatímco za okny majáku téměř vodorovně
svištěl déšť hnaný vichrem. Okenice byly shnilé a 
střecha děravá; tohle Ron z fotek nepoznal.
Trvalo půl roku, než dali bývalý domek pro
strážce majáku dohromady natolik, aby v něm mohli
přivítat první hosty.
Ale Lorna si zvykla rychleji, než by po tom
úvodním šoku čekala. Dnes už se tu cítila víc doma než
v bytě v Glasgow, který přenechali synovi. Přestalo jí
vadit, že když nasněží, poslední kus silnice k majáku
se neprotahuje a oni musí nechávat auto na
odpočívadle u ovčí farmy a dál jet na čtyřkolce. Přestala se
děsit vichru a vlnobití za zimních bouří – tahle
pevnost už přece přečkala horší počasí. Smířila se s tím,
že mají jen satelitní telefon a nejpomalejší internet
na světě. Ze všeho nejdéle si zvykala na to, že si
nemůže kdykoli zaběhnout pro pečivo nebo noviny.
Byl to opět Ron, kdo začal uvažovat o  změně
a  naznačovat, že by po letošní sezoně neměli
prodlužovat nájemní smlouvu.





12
„Už nám to tu nic nedává,“ řekl jednoho dne
majiteli. Nejspíš chtěl, aby to vyznělo, jako že je vedení
penzionu na konci světa začalo nudit, jenže ve
skutečnosti mluvil hlavně o penězích. Lorna moc dobře
věděla, že se mu nechce maják opouštět o  nic víc
než jí – vždyť si tady splnil sen. Jenže podnikání je
moc dobře neživilo. V  zimě mívali zavřeno a  plně
obsazeno bylo jen v  červenci a  srpnu. A  v  sezoně
obvykle nevydělali dost na to, aby měli po zby -
tek roku z  čeho brát. Nejprve dotovali podnikání
z  úspor, později se naučili na sklonku zimy platit
kreditkami a vybírat peníze z kontokorentu.
V prvních letech věřili, že se to časem zlepší, pak se s tím
na nějakou dobu smířili, jenže teď dům začínal
vyžadovat další výdaje. Měl oprýskanou omítku, pode
dveřmi táhlo a postele už byly rozvrzané. Majitel do
oprav investovat nechtěl a oni si je nemohli dovolit.
Zkoušeli víc inzerovat, jenže hosté se u nich
většinou zastavili jen na jednu noc v rámci okružní
cesty po Skotsku, aby se pak doma mohli pochlubit:
„Spali jsme v majáku.“ Déle se jim zůstávat
nechtělo, vždyť co v takovém Zapadákově dělat?
Ohrnovali nos nad železitou vodou z  kohoutku a  kroutili
hlavami: „Cože? Žádný signál? Takže si můžu
zavolat jedině z  vašeho telefonu? Ale já potřebuju být





13
na příjmu pořád!“ Bylo to místo pro romantiky,
snílky a dobrodruhy, jenže těch je zřejmě čím dál míň.
Takže ano, Ronův návrh dával jistý smysl. Jasně,
táhne jim na šedesát a nemůžou tu dřít věčně.
Ovšemže, v  Glasgow to zase budou mít kousek k  mladým
a sem si můžou kdykoli zajet na víkend. A ano, vůbec
není špatný nápad, že budou pomáhat synovi s jeho
firmou. Lorna uznávala Ronovy argumenty, jenže
stejně se v ní všechno vzpíralo. Ale mlčela.
„Udělej si to, jak chceš,“ pokrčila rameny poté, co
proseděli skoro celou noc u krbu, mluvili o stěhování
a ona už byla ze všech těch pro a proti tak zmatená,
že jí každá volba připadala špatná. „Víš přece, že já
budu spokojená kdekoli.“
„To je dobře,“ odpověděl Ron. „Protože... víš... já to
tady sice mám strašně rád, ale vážně mám
v poslední době pocit, že je nejvyšší čas někam se posunout.“
Nejspíš ji tím chtěl povzbudit – naznačit, že i jinde
je jistě čekají hezké chvíle. Do hlasu mu ale prosákl
smutek.
Lorna si teď za volantem nesouhlasně odfrkla
a  zpomalila před starým kamenným můstkem přes
potok. Silnička tu byla ještě užší a právě kvůli tomu
se k  majáku nemohla dostat obytná auta a  přívěsy,
což Lornu a Rona připravovalo o další hosty. Otevře-





14
ným oknem vniklo do kabiny zurčení tmavé železité
vody valící se ze srázu a  pach rozmáčené rašeliny.
Nasála ho do plic – takhle si teď ukládala do paměti
všechny zdejší vůně, zvuky, povrchy pod bříšky
prstů  – a  pak zase šlápla na plyn. Pryč byly doby, kdy
se bála sednout za volant, aby náhodou na pobřežní
silnici nepotkala jiné auto... ovce... chodce bez reflex -
ní vesty. Mohla si dovolit jet rychle; znala tu každou
zatáčku, každou díru v  asfaltu. Silnici lemovaly
zážitky. Na tomhle odpočívadle kdysi nabrala do auta
stopařku, farmářku Rose, ze které se pak stala její
nejbližší přítelkyně. Z tohohle návrší s Ronem
sledovali polární záři, když se vraceli pěšky z jedné oslavy
ve vesnici – šlapali přes čtyři hodiny a při pozorování
oblohy úplně vystřízlivěli. A  na tomhle odpočívadle
několik měsíců poté, co se sem přistěhovali, našla
Merlina. Černobílé dlouhosrsté kotě, které se ve větru
chvělo u krajnice, oči mělo vytřeštěné strachy
a neuteklo před ní nejspíš jen proto, že mělo příšerný hlad.
I když ji poškrábalo a snažilo se ji zastrašit
syčením, odvezla si ho na maják... a právě od toho dne se
tu cítila doma.
A teď by se měla někam posunout.
Představila si Merlina, jak sedí na kamenné zídce
terasy pod majákem, dívá se, jak se vlny tříští o ka-





15
meny, a  slaný vítr mu cuchá srst. Neví, že za dva
a půl měsíce se takhle bude dívat naposledy. Ani ten
poslední večer to nebude vědět.
Zvykne si v  Glasgow? Může vůbec kočka, která
deset let běhala po útesech a  vřesovištích, strávit
zbytek života v bytě?
Lorna se přistihla, jak v  hloubi duše doufá, že si
Merlin nebude muset nikde zvykat, že odsud
neodjedou. Že se něco stane. Že ten tiket do loterie, který
si před pár dny vsadila, dneska vyhraje první cenu,
a  oni tak budou mít nejen na prodloužení nájemní
smlouvy, ale klidně i na to, aby si maják koupili. Že se
posunou, aniž by se museli pohnout z místa.
Což je samozřejmě bláhové.
* * *
Dřív se jí přání často plnila. Už od dětství. Třeba
cestou ze školy dostala chuť na koblihu, ale neměla
u sebe peníze. Vzápětí našla na chodníku
pětilibrovku. Napadlo ji, že by chtěla odjet někam daleko,
a druhý den se dozvěděla o školním výměnném
pobytu v  jižní Francii. Někdy ve dvaceti se jí při čtení
deníku zastesklo po přítelkyni ze školy, ale neměla
už na ni kontakt... a  o  týden později v  kavárně po-





16
tkala její sestru. Nebyly to věci, které ovlivníte vůlí.
Leda snad myšlenkou? Jako by stačilo vyslat do
vesmíru signál a hned přišla odpověď.
Jenže pak to najednou přestalo fungovat. Čert ví,
co se změnilo.
Když teď parkovala vedle přístavu v Gairlochu, vy -
stoupila z auta a mířila po vlhkých dlažebních kostkách
k restauraci, uvažovala, jak by se šťastné náhody daly
zase přivolat. Nenapadlo ji nic lepšího než se cestou
zastavit v trafice, nechat si loterijní tiket projet
terminálem – pochopitelně žádná výhra – a pak si za cenu
večeře vsadit další. Všechny sloupečky. Když s 
pocitem provinění vcházela do restaurace – tolik peněz
fuč, teď aby si objednala nanejvýš moučník – napadlo
ji, že se chová jako zoufalec. Neměla by radši přiznat
Ronovi, že se jí odsud nechce? Přesvědčit ho, aby
udělali v penzionu jen pár nejnutnějších změn a ještě to tu
zkusili? Vymyslet nový způsob propagace? Vysvětlit
manželovi, že na rozdíl od něj vážně necítí potřebu už
zase „jít dál“ a „rozšiřovat si obzory“, že jí bohatě stačí ty
zdejší? Že chápe, že penzion nemůžou provozovat do
osmdesáti, ale zatím zdaleka nevidí důvod to vzdávat?
Mávnutím pozdravila hospodskou a  vmáčkla se
na lavici mezi přítelkyně. Zrovna se bavily o 
úspěchu – jaký je ten jejich největší.





17
„Moje ovčí sejry,“ řekla Rose z  farmy. „Jak všem
tolik chutnaj.“
„Školka,“ vyhrkla Hannah, nejmladší z party. „Kdy -
bych na obci tolik neprudila, dodnes ji nepostavili.“
„Že jsme nechcípli hlady, když Keith přišel vo
práci a  všechno zůstalo na mně,“ pravila Shona. „Rok
sem to táhla sama a vždycky zbylo i na cigára.“
„Jasně že delfíni.“ Ellie spokojeně pokývala
hlavou a pořádně si lokla piva. „Nebejt mě, pochybuju,
že by si kdokoli v  týhle díře lámal hlavu s  tím, že
delfíni a velryby nemaj kde v klidu žít.“
Ellie byla učitelka a  vášnivá ochránkyně
přírody. Chodila s  žáky sbírat odpadky z  pláží, skládala
s nimi origami na protest proti držení delfínů
v zajetí a shromáždila spoustu podpisů na petici za
vytvoření nové chráněné mořské oblasti, kde by mohli
delfíni a velryby přivádět na svět potomky. Lorna se
provinile přistihla, jak jí tak trochu závidí, že
rezervace při pobřeží kraje Wester Ross nakonec vážně
vznikla. Ellii se splnil sen; přispěla k něčemu
velkému. Lornu nenapadalo nic, za co by na sebe byla
takhle pyšná. Že se nezhroutila, když ji Ron přitáhl
z města do téhle díry? Že tu nakonec žije ráda? Dá
se tohle nazvat úspěchem? Možná se jí přání
přestala plnit prostě proto, že už žádná nemá.





18
„Moje děti,“ prohlásila nakonec, protože teď byla
řada na ní. „Že neberou drogy.“
„Ale kuš!“ Shona mávla rukou. „Děti jsou jasná
věc. Všechny přece máme děti. Mluv vo sobě, kočko.
Vymysli něco zajímavějšího.“
Lorna uvažovala, co kdy udělala jen za sebe. Co
považuje za svoji největší zásluhu, vítězství?
Penzion se asi nepočítá, to byl přece Ronův nápad, navíc
ho právě zavírají, tak jakýpak úspěch. Jedině snad...
„No... jsem docela pyšná, že jsem z toho magora
Merlina udělala hodnýho kocoura,“ řekla
a myslela to vážně. Protože, napadlo ji, opravdový úspěch
přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne
v  očích ostatních, ale to, za co si sami sebe vážíte,
co vás naplňuje. Jen vás samotné. O vašem
největším úspěchu dokonce ani nikdo další nemusí vědět.
Dodala: „On se tak strašně bál lidí, když k nám
přišel! Vynadala jsem mu třeba, že leze na stůl, když
zrovna obědváme, a  on na zbytek dne zalezl pod
postel. Vzala jsem ho do ruky a  on škrábal a  syčel,
jako by mu šlo o život. Já na něj mluvila, holky, jak
cvokař na svýho pacienta. Opatrně jsem ho zezadu
hladila, vždycky když žral, aby si nevšimnul, že se ho
chystám dotknout, a  zase se mi někam neschoval.
A ono se to poddalo.“ Usmála se. „Zrovna včera mi





19
přišel mail od jednoho hosta. Milá paní domácí,
stýská se mi po vašem pudinku, po výhledu na moře, ale
nejvíc po Merlinovi, který mi po dva dny dělal
společnost, zahříval mi postel, povídal si se mnou a změnil
můj názor na kočky... Chápete, že je řeč o kocourovi,
o  kterým Ron tvrdil, že dřív nebo pozdějc někomu
z  našich hostů vyškrábe oči? Považoval lidi za svý
největší nepřátele, a  teď je tak vlezlej, že otravuje
hosty na pokojích a  pořád jim něco vykládá.
Kdybych s ním neměla takovou trpělivost...“
Čekala shovívavé úsměvy – no jo, naše Lorna, ta
je vždycky trochu mimo – ale přítelkyně se na ni
dívaly úplně vážně.
„Jestli seš fakt nejvíc pyšná na tohle, mělas bejt
zvířecí terapeutka,“ mínila Shona. „Existujou přece lidi,
co napravujou psy nebo koně. Tak proč ne kočky?“
„To je blbost,“ namítla Lorna, ačkoli se jí ta
představa vlastně docela líbila.
„Jo, fakt škoda, že odjíždíš,“ přidala se Hannah.
„Dala bych k tobě na převýchovu tu naši novou
potvoru. Nemazlí se. Nikdy. Vždycky se mi vykroutí
a zdrhne. Těžko teda říct, jaký hnusárny zažila, než
jsme si ji vzali. Přišla k nám bez špičky ocasu. Ale my
jí přece neubližujeme, no ne? Pete tuhle říkal, ať ji
přestanu krmit – ať si loví krysy v přístavu, když není





20
vděčná za žrádlo. Chápeš, pes je ti aspoň oddanej.
Víš, že tě má rád, protože když jdeš domů, může se
pominout radostí. Ale kočka –“
„Merlin mě taky vítá,“ vyhrkla Lorna. Vjel do ní
elán; tohle ji zajímalo. O  tomhle by dokázala
diskutovat celý večer. „Už pozná moje auto a  běží mi
naproti. Dává mi najevo, že mě má rád. Různě mi
to ukazuje. Ale nejdřív jsem si to musela zasloužit.“
„Zasloužit, jo?“ Hannah mávla rukou. „Nestačí, že
mu dáváš nažrat? Že sis ho vzala domů?“
„Celej problém je v tom, že kočka – kór takováhle
bojácná – potřebuje, abys ji měla ráda nesobecky,“
vysvětlila Lorna. „Abys jí dělala dobře a nechtěla nic
na oplátku.“
„Já ale chci něco na oplátku! Starám se, tak chci
vidět nějakej vděk. To jí jako mám podstrojovat
a čekat, až na mě dostane náladu?“
„Hele, kočku prostě nemůžeš nutit, aby tě měla
ráda jenom proto, že patří do tvý smečky. Ona vlast -
ně nepatří do žádný smečky. Takže když ji budeš
tahat proti její vůli, buď ji naštveš, nebo se tě začne
bát. Buď na ni jenom hodná. A  sleduj, jak reaguje.
Zjistíš, že ti dává najevo lásku třeba jenom tím, jak
zvedne ocásek, jak k  tobě natáhne tlapku, jak se
k tobě trošku nakloní, když jde kolem. Oceňuj tyhle





21
její gesta. Až ti začne důvěřovat, nehne se od tebe.
Nejdřív jí ale musíš ukázat, že si ji zasloužíš.“
Přítelkyně zvedla ruce na znamení, že to vzdává.
„Hele, jednou mě to třeba naučíš. Ale jak říkám, kdy -
by ses nestěhovala pryč, dala bych ti ji na
převýchovu. Anebo bych ti ji spíš dala úplně, protože i kdybys
ji napravila, měla by pak stejně ráda jenom tebe.“
„Tak mi ji dej,“ slyšela se říkat Lorna, ačkoli
správná reakce měla vypadat úplně jinak.
„To jako že si ji odvezeš do Glasgow? Neblázni,
je zvyklá lítat venku. Pusť to z hlavy, to jsem jen tak
plácla.“
„Ne, vážně.“ Lorna cítila, jak se jí do tváří hrne
krev. „Nikam ji neodvezu. Budu ji mít tady.“
„Tady? To jako že zůstáváš?“
Ostatní tři do té chvíle mluvily o něčem jiném, ale
po hlasitěji pronesené poslední otázce zmlkly
a zvědavě se předklonily. Všechny oči najednou visely na
Lorně.
„Vy to tady nebalíte?“
„Takže nepouštíte penzion?“
„Tys vyhrála v tý loterii, ne? No to mě poser!“
„Ron se rozhodl zase jinak?“
Lorně hučelo v  uších a  tváře ji pálily, jako
kdyby vypila nejmíň dvě piva, jenže byla úplně střízlivá.





22
Nechápala, co se to s  ní děje, ale najednou si byla
jistá, co chce udělat. Myšlenky se jí v hlavě složily do
obrazce, který dával smysl. Dával smysl jako máloco
předtím.
„Ron ne,“ řekla a usmála se. „Já jsem se rozhodla.“
* * *
Začala vyprávět a s každým dalším slovem dostával
obraz v  její mysli jasnější kontury. Čím déle o  tom
všem uvažovala, tím víc měla energie. Nápady se
řetězily, tryskaly jeden z druhého, nabalovaly se. Tohle
jí možná až doteď chybělo: vášeň pro věc. Šla cestou
nejmenšího odporu, protože neměla nic, za co by se
jí chtělo bojovat, kvůli čemu by byla ochotná
riskovat. Musí něco podniknout, dřív než kouzlo pomine
a ona zase ztratí odvahu.
Poprosila kamarádky, ať na ni ještě počkají
s jídlem, a vyšla na ulici, aby zavolala Ronovi.
Ale ještě předtím zadala do internetu pár
kombinací. Její tušení se potvrdilo. Kdyby tenhle nápad
zrealizovali, neměli by v  okolí konkurenci. Možná by ji
neměli na celé Vysočině! Vytočila Ronovo číslo,
a zatímco čekala, až se manžel ohlásí, dívala se na
pohupující se stěžně rybářských lodí u  mola. Pře-





23
kvapovalo ji, jak je klidná. Neměla strach, že Rona
nepřesvědčí – na jeho reakci vlastně zatím ani
nepomyslela. Poprvé v  životě – rozhodně poprvé ve
své dospělosti – se nebála, že něco pokazí.
Nezvažovala, jestli jedná dobře nebo špatně. Nelámala si
hlavu s  budoucností. Chtěla ten nápad uskutečnit
hlavně pro tuhle chvíli, pro ten okamžik, kdy se do
něj pustí, pro to nadšení, ze kterého se jí točí
hlava jako ze silného tmavého piva z Hebrid, které má
tak ráda. Byl to nezvyklý pocit. Poháněla podobná
síla Rona, když podepisoval smlouvu na pronájem
majáku?
„Vyrážíš domů?“ řekl místo pozdravu. „Nějak brzy,
ne?“
„Ještě nejedu. Jen ti chci povědět, co mě
napadlo.“ Významně se odmlčela. „Uděláme z 
majáku penzion pro milovníky koček.“ Další slavnostní
pauza, ale ve sluchátku bylo ticho. Ron nejspíš
uvažuje, jestli jí nepřeskočilo. „Myslím to vážně! Když
můžou fungovat kočičí kavárny, proč ne penzion?
Vezmu si dvě tři kočky z  útulku – raději holky, aby
se s nima Merlin líp spřátelil. Mazlivý. Třeba i starší,
klidnější. Nebo koťata? No, každopádně, dáme jim
domov. A  odlišíme se tím od ostatních penzionů.
Úplně vidím ty –“





24
„Tys pila? Ženský tě opily, co? Hele, hlavně teď
nesedej za volant, Lorno. Až budeš chtít domů, zavolej
mi a já –“
„Neměla jsem ani kapku. Poslouchej, Rone.
Potřebujeme, aby lidi měli důvod k nám jezdit, ne? Úplně
vidím ty –“
„Ten důvod měl být maják.“
„Ano, ten důvod měl být maják, ale evidentně
nestačí. Teď budeme kočičí maják. To je víc. Ale nech
mě dokončit větu! Úplně vidím ty slogany na webu.
Třeba: Naše kočky se na vás těší. Nebo něco
poetičtějšího? Co třeba: Kočky, strážkyně majáku. Nebo líp
zafunguje něco suchýho? Ubytování pro milovníky
koček? To je jedno. Lidem se stejská, když odjedou
na dovolenou a nechají svoje kočky doma. Tady by se
mohli skamarádit s těma našima. Pak by se za nima
vraceli... jsem si jistá, že by se vraceli! Navíc bych
pořádala kurzy. Ty jsou důležitý. Například: Chcete si líp
rozumět se svojí kočkou? Pronikněte s námi do kočičí
psychologie. To by mi šlo, v  tom jsem fakt dobrá,
víš přece, co jsem provedla s Merlinem. Lidi přijedou
a  já jim po večerech povykládám, jak můžou
udělat z kočky svoji nejlepší kámošku. Taky bych mohla
vést workshop pro začínající chovatele. Jmenoval by
se Naučte se mluvit kočičí řečí...“





25
Měla čím dál větší radost. Nejradši by se nahlas
rozesmála. Napadalo ji toho tolik!
Promluvil chladně: „Za dva a půl měsíce tady
končíme. Rozhodli jsme se.“
„To ty ses rozhodl,“ připomněla mu. „Co kdyby -
chom to pro změnu jednou nechali na mně?“
„Přeskočilo ti?“ V hlase mu zazněl nevěřícný
podtón. „Už jsem přece vypověděl smlouvu.“
„A mají už místo nás někoho? Zrovna včera jsi mi
říkal, že ještě ne. Zavolej jim, že jsme si to rozmysleli.
Tohle je dobrej nápad, Rone. Chci mít kočičí penzion.“
Ve sluchátku bylo ticho. „Přijdeme o  hosty, co
kočky nesnášej.“
„Možná, ale nalákáme spoustu jinejch! Jasně že
nechci, aby kočky byly úplně všude a lezly hostům do
jídla. Stačí tři čtyři dobře vychovaný, klidný, společenský.
Jde o tu atmosféru, chápeš? Hezky je nafotit, udělat jim
u krbu pelíšky... No a nejspíš si vezmu ještě jednu
plachou kočku od Hannah. Ta se rozhodně s nikým mazlit
nebude, ale nevadí... třeba bych o tom, jak se ji snažím
ochočit a jak to postupuje, mohla psát blog.
A nakoupím kočičí dekorace, různý sošky, obrázky, fotky –“
„Co když to nepůjde? Co s těma zvířatama
uděláš, když tady budeme chtít skončit? To je
odtáhneme do města a v bytě s náma bude žít pět koček?“





26
I na tohle měla odpověď. „Ne, Rone. Až tady
budeme chtít skončit, tak prostě nepůjdeme zpátky
do Glasgow. Pronajmem si mrňavej domek někde
na malým městě. V klidný čtvrti. Nedaleko Glasgow.
Vždycky jsem si představovala, že takhle jednou
budu žít. Pěstovat muškáty, jezdit na kole do pekár -
ny a pít kafe na zahrádce. Kočkám se tam bude líbit.“
Chvíli se ve sluchátku ozýval jenom jeho dech.
Pak Ron řekl o něco smířlivěji: „Ty ses fakt zbláznila.“
„Možná.“ Zasmála se. „Ale něco mi říká, že zrovna
ty bys to mohl pochopit.“
Když zavěsila, došla k  zábradlí na molu a  bříšky
prstů přejela po studeném kovovém povrchu. Bylo
jí chladno, ale stejně ještě chvíli poslouchala cinkání
stěžňů a vdechovala pach chaluh smíšený s kouřem
a rybinou. Tenhle pocit – tuhle chvíli – si musí
zapamatovat.
Vážně to řekla. Řekla to všechno.
* * *
Když o dvě hodiny později reflektory jejího auta
vykrajovaly ze tmy trsy vřesu podél krajnic pobřežní
silnice, usmívala se. Nezůstalo jenom u řečí. Mezi
jídlem a dezertem (dala si nakonec obojí, proč v tako-





27
výhle den šetřit?) si od Hannah půjčila její
superdrahý mobil se superrychlým internetem a udělala pár
změn na webových stránkách penzionu. Především
vyměnila pořadí fotek, které se střídaly na úvodní
stránce. Na prvním obrázku teď hosty vítal Merlin
na sloupku u cesty s majákem v pozadí. Náš kocour
se na vás těší, připsala ke snímku Lorna. Byl to
důkaz, že to myslí vážně. O  dalších krocích se poradí
s Ronem.
„Podívej se na web,“ napsala mu ještě z 
restaurace a se zatajeným dechem čekala na pípnutí
esemesky.
Odpověď přišla vzápětí: „Já si beru čas na
rozmyšlenou, ale Merlinovi se to líbí.“
Když teď mířila domů a  projížděla známými
serpentinami, přemýšlela o debatě, kterou
nevyhnutelně povedou celou noc. A její nadšení nesláblo,
naopak bylo čím dál silnější. Tušila, že Rona
přesvědčí. Vždyť ani jemu se doopravdy nechce odcházet
a ona mu teď nabízí záminku, proč zůstat.
Stáhla okýnko a pustila dovnitř noc vonící po
ovcích, soli a  rašelině. Od chvíle, kdy tudy projížděla
opačným směrem, se toho tolik změnilo! Najednou
měla plán. Nevěděla, kam ji zavede, ale byla si jistá,
že to chce risknout. Protože kdy jindy, když ne teď?





* * *
Merlin pomalu obcházel rajon. Byl dobře najedený,
vyspaný a těšil se na venkovní rituály. Všechno bylo
v pořádku a na svém místě – tak to měl rád. Chvíli
poseděl před okapovou rourou, do které se před ním
schovala myš, a pak vyskočil na zídku terasy a díval
se, jak se ve tmě pohybují bílé hřebeny vln. Když ho
to přestalo bavit, sešel dolů na zubatá skaliska
oddělující maják od moře. Odliv zanechal na kamenech
spoustu zajímavých pachů.
Zrovna očichával mořskou hvězdici v  loužičce
vody, když nahoře na kopci tmu prořízla dvě svět -
la. Blížila se. Doprovázel je známý zvuk. Merlin ho
dokázal neomylně odlišit od burácení ostatních
pohyblivých škatulí, kterými se k jeho domovu
přibližovali cizí lidé. Z téhle za chvíli vystoupí ona!
Radostí naježil srst na hřbetě. Pachy moře ho
okamžitě přestaly zajímat. Zvedl ocas na pozdrav
a rozběhl se k domu. Tlapy se mu smekaly po
vlhkých kamenech, ale nezpomalil. Honem! Když si
pospíší, stihne ji u dveří!





29
Medové
dny
Na verandě se zase svítilo, ačkoli Karolína si byla
jistá, že ona vypínač nestiskla. Stejně jako včera. Když
předchozí večer cestou z  procházky zahlédla před
chatou světlo, v  první chvíli ji napadlo, že ji někdo
přijel navštívit: máma, kamarádka. Pomyslela
dokonce i na Štefana, ale co ten by tady dělal? Dala mu
jasně najevo, že nechce, aby byli víc než dobří
přátelé, a on se urazil. Spěchala k chatě, ale nenašla nic,
co by svědčilo o přítomnosti návštěvy. Jen to světlo
na verandě, které se dá rozsvítit jedině zevnitř.
A přitom dveře byly zamčené.
Ani dnes na ni v chatě nikdo nečekal. Se zběsile
tlukoucím srdcem odemkla, vstoupila do předsíně





30
a poslouchala zvuky v domě. Z louky přikryté
soumrakem se ozývalo volání chřástala polního, jinak
bylo ticho. Se sekyrou v ruce prošla všechny pokoje.
Nic. Může se vypínač přecvaknout sám? Těžko. Ještě
včera jí připadalo báječné, že tráví dovolenou úplně
sama, ale teď by dala cokoli za společnost.
Možná přece jen udělala chybu, když dala
Štefanovi košem, ale připadalo jí divné chodit
s kamarádem. To už se spíš měla dát dohromady s některým
z těch chlapů ze seznamky (až na toho posledního,
který dorazil na první rande bez peněženky, dal si
steak, nechal za sebe zaplatit a pak začal tvrdit, že
umí číst myšlenky, dokonce i na dálku, takže „teď už
budu pořád s tebou“; šel z něj trochu strach).
Přítele marně sháněla už rok a  na schůzce s  tím
čtenářem myšlenek si uvědomila, že na tohle už
nemá sílu. Tehdy se rozhodla, že se na muže vykašle
a stráví celý červen sama na chatě. Nutně
potřebuje delší dovolenou. Bude to osvobozující. Posilující.
Poprvé v  životě vyrazí na dovolenou bez parťáka,
poprvé bude sama spát v  domku na kraji vesnice;
bude to pochopitelně něco docela jiného než usínat
v  městském bytě dva plus jedna, kam z  pěti stran
doléhají zvuky pěti různých sousedů. Večery možná
nebudou úplně nejpříjemnější, ale postupně si snad





31
zvykne. Každopádně zkusí něco nového, přifoukne
si život další zkušeností, aniž by k tomu potřebovala
jiného člověka. Tohle ji na tom lákalo ze všeho nejvíc.
Těšila se. Věřila, že ji první šramot kuny na půdě
nevyžene zpátky do města. A v chatě na kopci nad
maličkou vesnicí na úpatí Jeseníků byla zpočátku
opravdu spokojená. Bylo hezké léto, ani horko, ani
chladno, zahrada kropenatá sluncem, líné dny jako
z medu. Samotnou ji překvapovalo, jak málo ji leká
sténání dřevěného domu ve větru nebo praskání
stropních trámů, když k nim večer stoupal žár
z kamen. Ale vlastně to všechno důvěrně znala,
všechny ty zvuky mockrát poslouchala, když byla v chatě
s přáteli, rodiči nebo s některým bývalým. Tak proč
by ji měly najednou děsit jen proto, že tu s ní nikdo
další není? Líbilo se jí ticho, čas na přemýšlení, mož -
nost svobodně se rozhodnout, co bude dělat, kdy
a kam půjde. Možná se narodila jako samotářka, jen
to dosud neměla šanci zjistit.
Jenže teď ji popadl strach.
Včera ještě dokázala zachovat klid. Usoudila, že
na verandě musela omylem rozsvítit sama, než
vyrazila na procházku; třeba se ramenem opřela
o vypínač nebo něco takového. Ale dvakrát po sobě? Ne,
udělal to někdo, kdo má klíče od její chaty nebo zná





32
jiný způsob, jak se dostat dovnitř (z toho ji
zamrazilo). Někdo, kdo ví, že si zvykla chodit večer ven.
Snaží se ji vystrašit, ale proč?
Klíče v  minulosti několikrát nechala u  sousedů,
aby pustili dovnitř řemeslníky. Kopie si mohl pořídit
kdokoli – proč ji to nikdy nenapadlo? Vadí snad
někomu z  vesnice, že protestovala na obecním úřadě
proti stavbě nových domů na louce pod chatou, kde
hnízdí přísně chráněný chřástal polní? Že rozeslala
na všechny strany stížnosti a  nahrávky s  typickým
voláním toho ptáka? Na stavebních parcelách by
slušně vydělalo několik místních včetně Lukeše
odvedle, a  právě u  něj nechávala klíče... Nebo ji tady
vystopoval čtenář myšlenek? Při té představě se jí
zježily chloupky vzadu na krku.
„Krekre, kre – kre,“ volal ze tmy chřástal. „Kre – kre,
kre – kre. Kre –“
Ztichl nějak příliš náhle. Někdo ho vyplašil?
Celou noc ležela s  očima dokořán a  nožem pod
polštářem.
* * *
Setmělo se, a to bylo divné. Fido ještě nikdy nezůstal
v noci venku bez dvounohého kamaráda. Byl unave-





33
ný, měl žízeň, hlad a  z  celodenního běhání po
silnici ho bolely nohy. Co se to vlastně dnes odpoledne
stalo?
V  jednu chvíli jel Fido se svým člověkem v  autě,
a pak najednou stál sám na sluncem rozpáleném
asfaltu a sledoval, jak vůz mizí za zatáčkou a na silnici si
pomalu sedá oblak zvířeného prachu. Jeho kamarád
mu zastavil a  pustil ho ven, jako to udělal už moc -
krát, aby si Fido po cestě mohl odskočit. Jenže dnes
to bylo jiné. Jakmile Fido popoběhl o kus dál, aby si
označkoval patník, najednou jeho člověk zabouchl
dveře a  odjel. Zapomněl na něj! Fido vypálil za
autem, ale byl proti němu pomalý.
Celé odpoledne pobíhal po silnici sem a tam mezi
místem, kde vyskočil z auta, a zatáčkou, v níž pánův
vůz zahlédl naposledy. Auta před ním brzdila,
troubila, někteří lidé stahovali okýnka a křičeli na něj, jiní
zastavili, klidně k němu promlouvali, nabízeli mu
žrádlo a zkoušeli ho chytit.
Před všemi utíkal. Když přišli blíž, zavrčel
a s ocasem staženým mezi nohy prchl do pole. Lidí se bál.
Vlastně se docela bál i  svého pána... ale zároveň ho
měl rád. Patřili k sobě.
Musí tady na něj počkat, co jiného?





Toto je pouze náhled elektronické knihy.
Zakoupení její plné verze je možné v
elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist