načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Štěstí je zadarmo - Michaela Klevisová

  > > > > Štěstí je zadarmo  

Kniha: Štěstí je zadarmo
Autor:

Kniha povídek o tom, jakou podobu může mít štěstí Kamila rozpoutala válku se svými příšernými sousedy. Táňa už se nemůže dívat, jak si její máma ničí život. Aneta se asi ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  194
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
15%
naše sleva
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-06-15
Počet stran: 168
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 161 stran
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-25
ISBN: 9788026706298
EAN: 9788026706298
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha povídek o tom, jakou podobu může mít štěstí Kamila rozpoutala válku se svými příšernými sousedy. Táňa už se nemůže dívat, jak si její máma ničí život. Aneta se asi zamilovala – jenže do nesprávného muže. A Jiří se ze všech sil snaží, aby ho dcera měla aspoň trochu raději... Hlavní postavy povídek mají společný cíl: být alespoň trochu šťastnější. Na štěstí má přece právo každý, ne? V jejich příbězích o důležitých náhodách a životních prozřeních potom sehrají roli kočičí (a někdy i psí) hrdinové... Její největší úspěch? „No... jsem docela pyšná, že jsem z toho magora Merlina udělala hodnýho kocoura,“ řekla a myslela to vážně. Protože, uvědomila si a samotnou ji to překvapilo, opravdový úspěch přece nemusí nutně být to, co vás nejvíc pozvedne v očích ostatních. Může to být něco, za co si sami sebe vážíte, co vás naplňuje. Jen vás samotné. O vašem největším úspěchu dokonce ani nemusí nikdo další vědět...“ Michaela Klevisová se narodila v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Je redaktorkou časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti například rubriku o knižních novinkách. V roce 2008 se scénáristicky podílela na několika epizodách seriálu Ulice, uváděného v televizi Nova. Psala články o trhu s uměním a výstavách výtvarného umění pro magazín Hospodářských novin IN a v cestovatelském magazínu Travel Digest publikovala reportáže ze svých cest. Cestování je jejím největším koníčkem; navštěvuje nejraději severské země a největší dojem na ni zatím udělalo putování po finském Laponsku. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. V roce 2009 vyšla její druhá detektivka Zlodějka příběhů, v roce 2011 Dům na samotě a zatím poslední detektivní román vyšel v roce 2015 pod názvem Ostrov šedých mnichů. V roce 2012 sáhla po jiném žánru a vydala povídkovou knihu Čekání na kocoura, po níž následoval stejně úspěšný Kocour z Montmartru (2013).

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Štěstí je zadarmo" mají také často zájem o tyto tituly:
Dvojí život Dvojí život
Chamberlainová, Diane
Cena: 239 Kč
Tma Tma
Minier, Bernard
Cena: 339 Kč
Alibi Alibi
Brown, Sandra
Cena: 279 Kč
Poselství růží Poselství růží
Meachamová, Leila
Cena: 295 Kč
Zlatokopka Zlatokopka
Sasková, Lucia
Cena: 254 Kč
Deník malého poseroutky 10 - Staré dobré časy Deník malého poseroutky 10
Kinney, Jeff
Cena: 194 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Štěstí
je zadarmo
Wester Ross, severozápadní Skotsko
Už jede pozdě. Sakra. Lorna šlápla na plyn a  auto
vystřelilo po pobřežní asfaltce. Setkání
s přítelkyněmi si chtěla pořádně užít, ne celá uřícená vpadnout
do restaurace v době, kdy už do sebe ostatní ládují
rybu s octovými hranolky. Potřebovala se
odreagovat, odpoutat myšlenky od blížícího se stěhování,
od stesku, který na ni začínal dýchat ze všech
koutů. Za šest týdnů – na konci října – s Ronem zavřou
penzion a  pak budou mít ještě měsíc na to, aby si
sbalili věci a rozloučili se s místem, kde prožili deset
let. Lorna si v  poslední době často představovala,





8
jaké to asi bude, až po téhle silnici pojede
naposledy. Ohlédne se, aby viděla, jak vrchol majáku klesá
za hřeben kopce... A  pak? Rozpláče se? Nebo v  tu
chvíli už bude se stěhováním smířená a bude věcně
zvažovat, kde si cestou do Glasgow dají oběd a kde
se zastaví na čaj?
Ron bude každopádně v klidu, o něj strach
neměla. Ron se nikdy neohlíží.
To on si kdysi pronajal maják a přivedl ji sem. Když
jim děti odešly z  domova, zatoužil po změně a  ona
mu nerozvážně slíbila, že s ním klidně půjde žít
kamkoli. Jen ať si sám vybere místo a ona si prostě sbalí
věci a přestěhuje se – bude doma tam, kde bude on.
Vlastně se docela těšila. Nemluvila o tom, ale začala
si představovat řadový domek v klidné ulici nějakého
malého města ideálně kousek od Glasgow, aby
nemusela měnit zaměstnání. Bude pěstovat muškáty,
opřená o laťkový plot klábosit se sousedkami, jezdit
na kole do pekárny a do ložnice jí bude škvírou mezi
závěsy pronikat konejšivé žluté světlo pouliční lampy.
Místo toho se dostala na samotu vysoko na
severozápadě, obklopenou rašeliništi a  vysokými útesy
s kluzkými hranami, které se pomalu drolí do moře.
„Povedeme tam penzion,“ oznámil jí Ron, když jí
vítězoslavně ukazoval fotky. „Člověk by měl bejt od-





9
vážnej. Alespoň jednou v životě. Protože kdy jindy,
když ne teď?“
Lorna by ráda namítla, že o vedení penzionu oba
vědí houby. A  taky se jí dralo na jazyk, že odvaha
se přeceňuje. Strach přece člověka varuje před
nebezpečím. Zvíře uteče, když se bojí. Nevrhá se vstříc
něčemu, co mu nahání hrůzu. Necítí potřebu
překonávat samo sebe. To jenom lidi si myslí, že jsou
chytřejší než jejich instinkty. Ale nic z  toho nahlas
neřekla. Byla zvyklá se přizpůsobovat, mělo to své
výhody. Když se něco zvrtlo, nemusela si pak
vyčítat, že se měla zachovat jinak. A Ron si zvykl
rozhodovat i za ni.
Když poprvé projížděli touhle liduprázdnou
krajinou, smlouva na pronájem už byla podepsaná –
Ron se rozhodl jenom podle těch fotek.
„Maják, chápeš? Ma-ják! Když po takovýhle
nabídce neskočíš hned, předběhne tě jinej žralok,“ tvrdil.
Lorna si vybavovala, jak se tenkrát z  auta dívala
na ubíhající hnědá rašeliniště a sílil v ní pocit, že
neudělali žádné terno, právě naopak – pořádně naletěli.
Kdo by v takovéhle pustině chtěl vést penzion? Jezdí
sem vůbec turisti? Za čím... Zabočili z  hlavní silnice
na tak úzkou asfaltku, že pokud se v protisměru
potkala dvě auta, jedno muselo docouvat na širší plá-





10
cek. „Tohle sama nezvládnu, chápeš?“ rozječela se při
jednom z takových manévrů hystericky na Rona, až
tím samu sebe překvapila. „Nebudu si moct nikam
zajet bez tebe!“ Ale pak zase ztichla, protože
scény přece nebyly její styl. Hustě pršelo, vrcholy hor se
ztrácely v mracích a řídce roztroušené domky
s návětrnými stěnami obloženými vlnitým plechem vy -
padaly opuštěně, jako by v nich roky nikdo nežil. Jen
auta na příjezdových cestách svědčila o opaku.
Občas se za zatáčkou objevilo stádo ovcí; před autem se
rozprchly na všechny strany a v panice přeskakovaly
svodidla, za kterými Lorna tušila strmé srázy. Dolů
se raději nedívala. Všechno tu bylo o  tolik temnější
a zádumčivější než zelené kopečky v okolí Loch Goil,
kam jezdívali z  Glasgow na víkendy! Vytahovalo to
chuchvalce špíny z  takových těch stinných zákoutí
v  duši, která by člověk raději nechal nepovšimnutá.
„Ve slunci by všechno vypadalo jinak,“ prohodil
Ron, protože nejspíš vytušil, co se jí honí hlavou.
„Neboj, jakmile sjedeme k moři, bude to veselejší.“
Konečně – po serpentinách podél potoků
a oplocených pastvin a  pak podél oceánu kropenatého
deštěm – za obzorem vykoukla žlutobílá věž
majáku. Totální zapadákov. K nejbližším sousedům –
majitelům ovčí farmy – tři míle, do obchodu a hospody





11
sedm mil. Na parapetech místo muškátů cákance
slané pěny. Mobilní signál ani omylem, dobrý televiz -
ní jen za bezvětří. „Vedra pokračují!“ jásala na divoce
přeskakujícím obraze televizní rosnička v  šortkách
a  následovaly záběry z  prosluněných londýnských
ulic, zatímco za okny majáku téměř vodorovně
svištěl déšť hnaný vichrem. Okenice byly shnilé a 
střecha děravá; tohle Ron z fotek nepoznal.
Trvalo půl roku, než dali bývalý domek pro
strážce majáku dohromady natolik, aby v něm mohli
přivítat první hosty.
Ale Lorna si zvykla rychleji, než by po tom
úvodním šoku čekala. Dnes už se tu cítila víc doma než
v bytě v Glasgow, který přenechali synovi. Přestalo jí
vadit, že když nasněží, poslední kus silnice k majáku
se neprotahuje a oni musí nechávat auto na
odpočívadle u ovčí farmy a dál jet na čtyřkolce. Přestala se
děsit vichru a vlnobití za zimních bouří – tahle
pevnost už přece přečkala horší počasí. Smířila se s tím,
že mají jen satelitní telefon a nejpomalejší internet
na světě. Ze všeho nejdéle si zvykala na to, že si
nemůže kdykoli zaběhnout pro pečivo nebo noviny.
Byl to opět Ron, kdo začal uvažovat o  změně
a  naznačovat, že by po letošní sezoně neměli
prodlužovat nájemní smlouvu.





12
„Už nám to tu nic nedává,“ řekl jednoho dne
majiteli. Nejspíš chtěl, aby to vyznělo, jako že je vedení
penzionu na konci světa začalo nudit, jenže ve
skutečnosti mluvil hlavně o penězích. Lorna moc dobře
věděla, že se mu nechce maják opouštět o  nic víc
než jí – vždyť si tady splnil sen. Jenže podnikání je
moc dobře neživilo. V  zimě mívali zavřeno a  plně
obsazeno bylo jen v  červenci a  srpnu. A  v  sezoně
obvykle nevydělali dost na to, aby měli po zby -
tek roku z  čeho brát. Nejprve dotovali podnikání
z  úspor, později se naučili na sklonku zimy platit
kreditkami a vybírat peníze z kontokorentu.
V prvních letech věřili, že se to časem zlepší, pak se s tím
na nějakou dobu smířili, jenže teď dům začínal
vyžadovat další výdaje. Měl oprýskanou omítku, pode
dveřmi táhlo a postele už byly rozvrzané. Majitel do
oprav investovat nechtěl a oni si je nemohli dovolit.
Zkoušeli víc inzerovat, jenže hosté se u nich
většinou zastavili jen na jednu noc v rámci okružní
cesty po Skotsku, aby se pak doma mohli pochlubit:
„Spali jsme v majáku.“ Déle se jim zůstávat
nechtělo, vždyť co v takovém Zapadákově dělat?
Ohrnovali nos nad železitou vodou z  kohoutku a  kroutili
hlavami: „Cože? Žádný signál? Takže si můžu
zavolat jedině z  vašeho telefonu? Ale já potřebuju být





13
na příjmu pořád!“ Bylo to místo pro romantiky,
snílky a dobrodruhy, jenže těch je zřejmě čím dál míň.
Takže ano, Ronův návrh dával jistý smysl. Jasně,
táhne jim na šedesát a nemůžou tu dřít věčně.
Ovšemže, v  Glasgow to zase budou mít kousek k  mladým
a sem si můžou kdykoli zajet na víkend. A ano, vůbec
není špatný nápad, že budou pomáhat synovi s jeho
firmou. Lorna uznávala Ronovy argumenty, jenže
stejně se v ní všechno vzpíralo. Ale mlčela.
„Udělej si to, jak chceš,“ pokrčila rameny poté, co
proseděli skoro celou noc u krbu, mluvili o stěhování
a ona už byla ze všech těch pro a proti tak zmatená,
že jí každá volba připadala špatná. „Víš přece, že já
budu spokojená kdekoli.“
„To je dobře,“ odpověděl Ron. „Protože... víš... já to
tady sice mám strašně rád, ale vážně mám
v poslední době pocit, že je nejvyšší čas někam se posunout.“
Nejspíš ji tím chtěl povzbudit – naznačit, že i jinde
je jistě čekají hezké chvíle. Do hlasu mu ale prosákl
smutek.
Lorna si teď za volantem nesouhlasně odfrkla
a  zpomalila před starým kamenným můstkem přes
potok. Silnička tu byla ještě užší a právě kvůli tomu
se k  majáku nemohla dostat obytná auta a  přívěsy,
což Lornu a Rona připravovalo o další hosty. Otevře-





14
ným oknem vniklo do kabiny zurčení tmavé železité
vody valící se ze srázu a  pach rozmáčené rašeliny.
Nasála ho do plic – takhle si teď ukládala do paměti
všechny zdejší vůně, zvuky, povrchy pod bříšky
prstů  – a  pak zase šlápla na plyn. Pryč byly doby, kdy
se bála sednout za volant, aby náhodou na pobřežní
silnici nepotkala jiné auto... ovce... chodce bez reflex -
ní vesty. Mohla si dovolit jet rychle; znala tu každou
zatáčku, každou díru v  asfaltu. Silnici lemovaly
zážitky. Na tomhle odpočívadle kdysi nabrala do auta
stopařku, farmářku Rose, ze které se pak stala její
nejbližší přítelkyně. Z tohohle návrší s Ronem
sledovali polární záři, když se vraceli pěšky z jedné oslavy
ve vesnici – šlapali přes čtyři hodiny a při pozorování
oblohy úplně vystřízlivěli. A  na tomhle odpočívadle
několik měsíců poté, co se sem přistěhovali, našla
Merlina. Černobílé dlouhosrsté kotě, které se ve větru
chvělo u krajnice, oči mělo vytřeštěné strachy
a neuteklo před ní nejspíš jen proto, že mělo příšerný hlad.
I když ji poškrábalo a snažilo se ji zastrašit
syčením, odvezla si ho na maják... a právě od toho dne se
tu cítila doma.
A teď by se měla někam posunout.
Představila si Merlina, jak sedí na kamenné zídce
terasy pod majákem, dívá se, jak se vlny tříští o ka-





15
meny, a  slaný vítr mu cuchá srst. Neví, že za dva
a půl měsíce se takhle bude dívat naposledy. Ani ten
poslední večer to nebude vědět.
Zvykne si v  Glasgow? Může vůbec kočka, která
deset let běhala po útesech a  vřesovištích, strávit
zbytek života v bytě?
Lorna se přistihla, jak v  hloubi duše doufá, že si
Merlin nebude muset nikde zvykat, že odsud
neodjedou. Že se něco stane. Že ten tiket do loterie, který
si před pár dny vsadila, dneska vyhraje první cenu,
a  oni tak budou mít nejen na prodloužení nájemní
smlouvy, ale klidně i na to, aby si maják koupili. Že se
posunou, aniž by se museli pohnout z místa.
Což je samozřejmě bláhové.
* * *
Dřív se jí přání často plnila. Už od dětství. Třeba
cestou ze školy dostala chuť na koblihu, ale neměla
u sebe peníze. Vzápětí našla na chodníku
pětilibrovku. Napadlo ji, že by chtěla odjet někam daleko,
a druhý den se dozvěděla o školním výměnném
pobytu v  jižní Francii. Někdy ve dvaceti se jí při čtení
deníku zastesklo po přítelkyni ze školy, ale neměla
už na ni kontakt... a  o  týden později v  kavárně po-





16
tkala její sestru. Nebyly to věci, které ovlivníte vůlí.
Leda snad myšlenkou? Jako by stačilo vyslat do
vesmíru signál a hned přišla odpověď.
Jenže pak to najednou přestalo fungovat. Čert ví,
co se změnilo.
Když teď parkovala vedle přístavu v Gairlochu, vy -
stoupila z auta a mířila po vlhkých dlažebních kostkách
k restauraci, uvažovala, jak by se šťastné náhody daly
zase přivolat. Nenapadlo ji nic lepšího než se cestou
zastavit v trafice, nechat si loterijní tiket projet
terminálem – pochopitelně žádná výhra – a pak si za cenu
večeře vsadit další. Všechny sloupečky. Když s 
pocitem provinění vcházela do restaurace – tolik peněz
fuč, teď aby si objednala nanejvýš moučník – napadlo
ji, že se chová jako zoufalec. Neměla by radši přiznat
Ronovi, že se jí odsud nechce? Přesvědčit ho, aby
udělali v penzionu jen pár nejnutnějších změn a ještě to tu
zkusili? Vymyslet nový způsob propagace? Vysvětlit
manželovi, že na rozdíl od něj vážně necítí potřebu už
zase „jít dál“ a „rozšiřovat si obzory“, že jí bohatě stačí ty
zdejší? Že chápe, že penzion nemůžou provozovat do
osmdesáti, ale zatím zdaleka nevidí důvod to vzdávat?
Mávnutím pozdravila hospodskou a  vmáčkla se
na lavici mezi přítelkyně. Zrovna se bavily o 
úspěchu – jaký je ten jejich největší.





17
„Moje ovčí sejry,“ řekla Rose z  farmy. „Jak všem
tolik chutnaj.“
„Školka,“ vyhrkla Hannah, nejmladší z party. „Kdy -
bych na obci tolik neprudila, dodnes ji nepostavili.“
„Že jsme nechcípli hlady, když Keith přišel vo
práci a  všechno zůstalo na mně,“ pravila Shona. „Rok
sem to táhla sama a vždycky zbylo i na cigára.“
„Jasně že delfíni.“ Ellie spokojeně pokývala
hlavou a pořádně si lokla piva. „Nebejt mě, pochybuju,
že by si kdokoli v  týhle díře lámal hlavu s  tím, že
delfíni a velryby nemaj kde v klidu žít.“
Ellie byla učitelka a  vášnivá ochránkyně
přírody. Chodila s  žáky sbírat odpadky z  pláží, skládala
s nimi origami na protest proti držení delfínů
v zajetí a shromáždila spoustu podpisů na petici za
vytvoření nové chráněné mořské oblasti, kde by mohli
delfíni a velryby přivádět na svět potomky. Lorna se
provinile přistihla, jak jí tak trochu závidí, že
rezervace při pobřeží kraje Wester Ross nakonec vážně
vznikla. Ellii se splnil sen; přispěla k něčemu
velkému. Lornu nenapadalo nic, za co by na sebe byla
takhle pyšná. Že se nezhroutila, když ji Ron přitáhl
z města do téhle díry? Že tu nakonec žije ráda? Dá
se tohle nazvat úspěchem? Možná se jí přání
přestala plnit prostě proto, že už žádná nemá.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.