načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stesk po krvi - Dario Correnti

Stesk po krvi

Elektronická kniha: Stesk po krvi
Autor:

Z propasti času se vrací chladnokrevný vrah — a žádná žena před ním není v bezpečí. Městečkem v severní Itálii otřese několik brutálních vražd. A policejní vyšetřování ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 414
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z italského originálu Nostalgia del sangue ... přeložila Helena Lergetporer
Skupina třídění: Italská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7622-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V okolí severoitalského městečka Bergama řádí sériový vrah. Zaměřuje se na ženy. Jeho oběti jsou brutálně zohavené, s jehlami naaranžovanými vždy podle nějakého daného schématu. Po vrahovi nepátrá jenom policie, ale také dvojice novinářů - stárnoucí, zkušený kriminální žurnalista Marco Besana a trochu nešikovná stážistka Ilaria Piattiová, zvaná Pijavice, která je kolegům z novinářské branže spíše pro smích, ale u které Besana objevuje talent pro případy z černé kroniky. Zdá se, že existují jisté souvislosti mezi současným pachatelem brutálních činů a nechvalně proslulým italským sériovým vrahem z druhé poloviny 19. století.

Popis nakladatele

Z propasti času se vrací chladnokrevný vrah — a žádná žena před ním není v bezpečí.

Městečkem v severní Itálii otřese několik brutálních vražd. A policejní vyšetřování se ocitá ve slepé uličce… Těla zavražděných žen jsou zohavená a vykazují známky kanibalismu. Nedaleko nich vždy leží jehly uspořádané jako při zvláštním magickém rituálu a na místě činu se pokaždé objeví tajemný krvavý nápis.

Zatímco policie sleduje falešnou stopu a nepolapitelný vrah znovu udeří, případu se začne věnovat neobvyklá novinářská dvojice: zkušený matador kriminální žurnalistiky Marco Besana, jemuž hrozí předčasný odchod do důchodu, a praktikantka Ilaria Piattiová, která je kolegům v redakci kvůli své nešikovnosti pouze pro smích.

Spojuje oběti něco víc než jen skutečnost, že jsou to ženy? A jakou souvislost to všechno má s prvním známým italským sériovým vrahem, který zemřel před více než sto lety?

----

Krimi román  Stesk po krvi  považuji za nesmírně silný a působivý díky dvěma skvělým hlavním postavám a fascinující zápletce, která rozhodně není nudná a odlišuje se od ostatní produkce. […] Atmosféra mě okamžitě dostala. K hloubce a napínavosti příběhu přispívá i vylíčení událostí z vrahovy minulosti.
- Eva Schubertová vedoucí redaktorka Penguin Verlag

Dobře napsaná a poutavá detektivka, která čerpá zároveň z historie i ze současnosti. Velice napínavá, ale také velice ironická.
- Antonio D’Orrico novinář a literární kritik

Zařazeno v kategoriích
Dario Correnti - další tituly autora:
Stesk po krvi Stesk po krvi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Z propasti času se vrací

chladnokrevný vrah —

a žádná žena před ním

není v bezpečí

9. prosince 10. prosince 11. prosince 11. prosince 11. prosince 11. prosince 11. prosince 8. prosince 1870 11. prosince 11. prosince 12. prosince 12. prosince 13. prosince 13. prosince 27. srpna 1871 14. prosince 15. prosince 15. prosince 15. prosince 15. prosince 15. prosince 16. prosince 17. prosince 17. prosince 17. prosince 18. prosince 18. prosince 20. prosince 20. prosince 20. prosince 21. prosince 21. prosince 21. prosince Dario Correnti Stesk po krvi

BRNO

2018 BRNO

2018 BRNO

2018

Copyright © 2017 Dario Correnti

First published in Italy by Giunti Editore in 2017

Translation © Helena Lergetporer, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-711-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-712-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-713-3 (Formát MobiPocket) První část

9

9. prosince

„Chci nejmíň pět tisíc znaků,“ říká Besana a zapíná stěrače.

Mezitím si uvědomí, že to, co stéká po předním skle, není

voda. Taky proto, že to vlastně vůbec nestéká, na okrajích už se

utvořila bílá vrstva. Sníh mu ještě chyběl. Vyhodí blinkr a zařadí

se do pravého pruhu, článek napíše v  nějakém motorestu. Ne

může riskovat, že zůstane trčet na milánské magistrále zrovna

dnes večer.

„Kurva, na mě se přece můžeš spolehnout,“ dodává, stále ještě

nahlas. A dost dobře neví, jestli to tak procítěně pronesené „kur

va“ patří náklaďáku, který mu vpředu právě vjel do cesty, nebo

editorovi, protože ten se vždycky vykrucuje, jako kdyby za ten

papír platil on.

Pak se spojení přeruší. Došla mu baterka. Už zase zapomněl

nabíječku do auta doma.

Zaparkuje a potom vyběhne ven, zabouchne za sebou dveře.

V mírném předklonu dorazí ke vchodu do motorestu, nad hlavou

si drží batoh.

„Venku padaj trakaře, co?“ řekne holka sedící za kasou.

Nejmíň po deseti hodinách se mu konečně naskytne pohled

na něco pěkného. Potřeboval to jako sůl.

Jde blíž, trochu se přitom pohupuje, jak má ve zvyku. Ni

kdy nedokázal chodit líp, vypadá jako opilec, dokonce i když je

střízlivý.

„Necháte mě tady přespat?“ zeptá se a  usměje se na ni. Ta

holka se očividně nudí, tak proč si s ní nezalaškovat. Taky proto,

že ji potřebuje požádat o  laskavost: musí si nabít mobil, hned

teď.

„Já tady v osm končím. Můžete to zkusit u kolegy,“ usměje se

i ona, chytila se.

Opravdu, nejdřív mu podá dva balíčky cigaret a  potom mu

ještě pomůže vybrat obloženou housku.

„S bresaolou? Pro mě? Ale jděte. Já mám fakticky hlad, tady

končí každá sranda,“ říká Besana a  ukazuje na tu se slaninou

a plísňovým sýrem. „A pro začátek ještě velký pivo.“

10

Nedokáže si vysvětlit, jak může mít takový hlad po tom hnusu,

co viděl. Půlka novinářů kolem se z toho pozvracela, i když to

bylo jenom na fotce.

Vybere si stolek vzadu, s  výhledem na dálnici. Ke sněhu se

mezitím přidala i tma: kdyby to místo nebylo tak neútulné, mohl

by si dokonce představovat, že je v nějaké restauraci na pobřeží.

„Ohřeju to a pak vám to přinesu,“ zavolá na něj ta holka z ob

sluhy. Místnost je velká, ale úplně prázdná. Nikdo tam není a tak

by si jeho nová kamarádka mohla na jeden večer zahrát na maji

telku lokálu. Třeba je to její sen, kdoví.

V každém případě nadešla vhodná chvíle, aby ji poprosil o ma

lou službičku ohledně mobilu.

„Díky, jste poklad. Když už jsem tady, udělala byste pro mě

něco?“

Usměje se na něj, v ruce drží papírový tácek, na kterém při

nesla housku.

„Bude stačit, když se mě nezeptáte, jestli tady můžete kouřit,“

odpovídá, když vidí, že před ním leží iPad a ze rtů mu visí vyhaslá

cigareta.

Besana zavrtí hlavou a vysvětlí jí svůj problém. Nezapomene

se přitom zmínit, že nutně musí zavolat šéfovi, protože dělá na

strašně důležitém článku.

„Píšete o nějaký vraždě?“ Dívka strne, s jeho mobilem v ruce.

„To je hrůza,“ dodá.

Besana vlídně pokyne bradou na znamení, že je ochoten lec

cos prozradit pod podmínkou, že pohne zadkem a poběží hledat

zástrčku.

„Aha, jasně, promiňte,“ řekne servírka. A poslušně se rozběhne

na místo určení.

Za minutu se vrací s  pivem na účet podniku. Výčep stejně

nikdo nekontroluje. Taky už nedokáže myslet na nic jiného než

na neznámého pachatele, který jí vyvstal před očima. Něco za

něco.

„Hodná,“ poznamená Besana. „Přesně to jsem potřeboval. Jak

jste uhodla, že takhle se mi píše líp?“

11

Ona — bystrá, to se musí nechat — se spokojeně usměje a při

sedne si k němu. Vtom ale zazvoní mobil.

Besana vyskočí a běží to vzít za kasu. Dalo by se diskutovat

o tom, jestli tam má vůbec co dělat, ale na omluvu na ni jenom

mrkne. Stejně už stojí vedle něj, aby mohla poslouchat. Baví ji

to o to víc, že jde o hovor s jeho šéfem.

„Pět tisíc, níž nejdu,“ říká Besana. „Tuhle práci dělám už třicet

let a nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Kriminálka si myslí, že

to byli satanisti, jen tak pro informaci. Mám vybitej mobil, takže

stručně: vykuchali jí vnitřnosti a  o  pár set metrů dál se našel

kus lejtka. Šest tisíc, super. Ale musím to napsat na odpočívadle,

takže mi nechte vydání otevřený co nejdýl. Já vím, že to není

problém, já vím.“

Servírka na něj fascinovaně zírá a je odhodlaná čepovat mu

pivo zdarma celý večer. Stejně není pravda, že ji v  osm někdo

vystřídá.

12

10. prosince

O  den později vládne v  redakci poněkud špatná nálada. Ředi

tel si ještě před odchodem na poradu vylévá hněv na editorovi

zpravodajské sekce, že tak senzační případ svěřil „tomu prudilo­

vi Besanovi“, který se už nemůže dočkat předčasného důchodu,

a ne Lucovi Milesimu, nové reportérské hvězdě.

„Milesi byl včera v Římě kvůli vystoupení v televizi,“ odpovídá

editor, „musel jsem tam někoho poslat.“

„Jenže teď už se ho nezbavíme,“ naštvaně ho zpraží ředitel.

„Přece víš, jakej to je paličák. Bude tvrdit, že teď už je to jeho

případ.“

Kolem jedné, po poradě, musí editor řešit další nepříjemnost.

Když se vrací ke svému stolu, čeká tam na něj Ilaria Piattiová.

Někdo jí dřív nebo později bude muset oznámit, že na místo

v redakci nemá šanci. Doba je zlá, propouštění, hádky s odbory,

praxi absolvovala ve špatnou dobu, chudák holka.

Pozdraví a  přeměří si ji očima. Je fakt, že si to sama dělá

ještě horší. Vždycky když přijde do redakce, vypadá jako straši

dlo, a dneska je navíc celá zmáčená. Dobře, venku padají trakaře,

ale stačil by deštník. Jenže ona si radši vezme nepromokavý

plášť a rybářské holínky, jako by redakce byla nějaká řeka, kte

rou musí přebrodit.

„Ahoj, Roberto, máš chvilku?“

„Dneska je děsnej den. Mám trochu naspěch.“

„Ne, no, já...“

Editor na okamžik zavře oči. Ne, prosím tě, neptej se mě, jak

to s tebou vypadá do budoucna. Neptej se mě na to teď.

„No, já bych... já bych potřebovala mluvit s  Besanou. Četla

jsem ten jeho článek, víš... a měla bych takovou stopu.“

„Stopu? Ty?“

Piattiová zalapá po dechu. Chudinka, stačí jen málo a už je

na nervy. Je fakt, že celá ta záležitost je trochu směšná. Šest mě

síců měla tady v novinách na starosti dopravní nehody. Vrchol

zábavy. Jinak popisky k fotkám a medailonky nebo informační

okénka.

13

„Ne, jako že... No, myslím, že by mohlo jít... Zkrátka, pospojo

vala jsem si věci dohromady, takže...“

„Takže?“

Ta je ale pomalá, tahle Piattiová. Hlavně když má člověk

na spěch. Je trochu neurotická, slova z ní lezou jako z chlupaté

deky. Není schopná něco normálně navrhnout ve dvou vteři

nách. Rychlý, přímočarý, jednoduchý návrh. Ne. To si myslí, že má

před sebou nějakýho psychoanalytika?

„Tak-že,“ blekotá a je čím dál vyděšenější, „tak-že... zkrátka si

myslím, že by mohlo jít o sériového vraha.“

Editor vyprskne smíchy. Tohle je opravdu moc. To stačí, už

si nemůže dovolit dál ztrácet čas.

„To vykládej Besanovi,“ odpoví jí.

„No právě,“ říká ona. „Nemáš na něj náhodou číslo na mobil?“

Deset minut na to, aby požádala o Besanovo číslo? Ten se jí

stejně vysměje do ksichtu. A navíc, když někdo takový nedostane

stálé místo, strašně si to bere.

„Dá ti ho redakční sekretářka.“

„Dobře. Děkuju, děkuju.“

Děkuju za co? Snad si nemyslí, že ji někdo nechá o téhle vraž

dě napsat třeba jen řádek. Ale hlavně že vypadne. Pokud možno

hned.

11. prosince

I když sněží, Besana už je zase v autě. Musí se za každou cenu

vrátit do Bottanuca, aby si ještě jednou promluvil s vyšetřovateli.

Televizní stanice už se můžou přetrhout a Milesi dělá všechno

pro to, aby mu ten případ vyfouknul. Ale ten je můj, je mi líto.

Třeba i poslední, ale můj.

Zazvoní mobil, je to neznámé číslo a Besana se podezřívavě

zadívá na displej.

„No?“

„Dobrý večer, pane doktore, promiňte, jestli vás ruším, to jsem

já, Ilaria. Ilaria Piattiová.“

„Ještě je den,“ odsekne Marco.

„Ach, ano. Jistě, promiňte. Dobrý den.“

Pijavice, v redakci jí tak říkají všichni. Tedy ti, kteří jí nějak

říkají, ostatním nestojí ani za zmínku. A opravdu je to pijavice se vším všudy. A co chce od něj?

„No prosím.“

„Víte, já bych chtěla... chtěla bych s vámi mluvit.“

„No prosím,“ opakuje.

Bavit se s ní je strašná otrava, nikdy se neumí vymáčknout.

„Je to na dlouho, mohli bychom zajít někam na kafe?“

„Nemůžu, jedu na Bergamo. Ale poslouchám vás. Stručně, prosím vás. Řídím. Řekněme, že na to máte padesát znaků. S mezerama.“

„Dobře... takže... myslím, že ten neznámý pachatel je masový

vrah,“ vychrlí všechno jedním dechem.

Besana vyprskne smíchy. „Odhadem bylo těch znaků šedesát

nebo sedmdesát. To jste mohla klidně vynechat to dobře a takže. Chcete se tohle řemeslo naučit, nebo ne?“

„Jistě, jistě. Děkuju.“

Ticho. Piattiová zřejmě čeká na odpověď.

„A proč si myslíte, že je to sériovej vrah? Kvůli tomu zrasovanýmu tělu? Kriminálka prozatím podezřívá satanisty. Právě kvůli

tomu svinstvu s vnitřnostma a lejtku, který skončilo někde v lese.

Ale je ještě moc brzo, aby se dalo cokoli říct.“


15

„Já vím, já vím, ale...“ naléhá ona, „místo činu mi připomíná...“

„Piattiová, opravdu mě těší, že jste se pro ten případ tak nadchla, ale nedíváme se spolu na další díl Myšlenek zločince,“ utne

ji okamžitě Besana. Dobře, je to dvacetiletá nezaměstnaná, kte

rou už brzo vyrazí, ale ne její vinou. A pokud jde o tohle, zane

dlouho vyrazí i jeho.

„Nenašli tam náhodou jehly?“

Besana prudce zabrzdí. Nějakej idiot v džípu ho zrovna před

jel zprava a nepoužil směrovku.

„Jehly? O tom nic nevím,“ odpoví.

„Měla v puse nacpanou hlínu?“

„Myslím, že ne,“ odpoví Besana.

„Škoda,“ řekne Piattiová, „protože jinak by se to naprosto shodovalo. Dokonce i datum: osmého prosince.“

„Shodovalo s čím?“ zaujme Besanu.

„S jinou vraždou,“ odpovídá Piattiová konečně stručně.

„A s jakou?“

„S jedním případem z devatenáctého století,“ zašeptá ona.

Besana kroutí hlavou. Ta dokonce vyhrabe i nějakej případ

z devatenáctýho století. To chce opravdu trpělivost.

„Dobře, Piattiová, mockrát děkuju za pokec. Ale teď už musím opravdu končit. Musím zastavit a natankovat. Přeju vám ve všem

hodně štěstí.“

„Děkuju. No, doufejme,“ odpoví mírně.

Besana sjíždí z dálnice a usmívá se, i on doufá: doufá, že ve

známém motorestu bude zase jeho oblíbená servírka. Kdoví.


16

11. prosince

Ještě než se vydá na policii v Bergamu, musí se stavit v Bonate

Sotto. Zaskočí za Rosou, sestrou své ženy. Ne že by k  ní nějak

zvlášť přilnul, ale její manžel pracuje u  kriminálky. Giorgio je

šikovný, mohl by mu pomoct.

Pokaždé když projíždí určitými místy, svírá se mu srdce. Při

padá mu to tady tak stísněné. Ještě než se na něj Marina vykašla

la, pořád se s ní kvůli tomu hádal. Ona nechtěla bydlet v Miláně

a on si odmítal zařídit život v patrové vilce se zahradou. Marina

se nakonec v Miláně měla až moc dobře. Kdyby ji poslechl a pře

stěhovali se na ten rozlehlý venkov, který se rozprostírá přes

celou Lombardii, možná by se nezamilovala do mladého banké

ře. S kterým si teď aspoň to město opravdu užije, řekla mu, ne

jako s ním, když je věčně v práci.

Poznat, která z  dvaceti naprosto stejných vilek patří Rose,

je výkon. Možná by jí měl radši brnknout.

„Jé, Marco! Co děláš před naším barákem? Vidím tě z okna.“

„Fakt? A já myslel, že jsem si splet ulici. Pozveš mě na kafe?“

Besana zaparkuje. Zase začalo sněžit, takže rychle proběhne

brankou. Zadupe na rohožce s nápisem Welcome.

Rosa ho obejme a rozcuchá mu vlasy, aby mu z nich otřepala

pár sněhových vloček.

„To je překvapení! Jsi tu kvůli vraždě tý Rumunky?“

„Uhodlas.“

„Tak pojď, pojď. Jen pojď dál. Kevin je ještě ve škole. Měls

vůbec něco k obědu?“

Besana vrtí hlavou. Od té doby, co žije sám, si k večeři často

ohřeje balení mražených těstovin s  houbami nebo ďábelského

kuřete. Zabere mu to deset minut. Při představě domácí stravy

se skoro dojme.

„Já taky ne. Hele, udělám ti špagety s tím, co se tu najde.“

„Díky.“

Jeho bývalá švagrová má hezkou tvář, je hodně podobná

Marině, ale rozrostla se do obrovských rozměrů. Teď už žije jen

pro jídlo. Jediné, o čem se s manželem baví, jsou restaurace, které


17

by mohli vyzkoušet. Víkendové návštěvy u nich odjakživa nená

viděl, po návratu měl vždycky o dvě kila víc.

„Co třeba carbonara?“

„Paráda,“ odpoví Besana a  prochází se po obývacím pokoji,

zařízeném v etno stylu. Jako by ta zkurvená vilka na bergamském

venkově byla nějaké koloniální sídlo na Bali nebo v Malindi.

„Minulou neděli jsem se viděla s tvým synem,“ sdělí mu a za

míří do kuchyně.

„Ty se máš,“ odpoví Besana.

„Nemluv tak.“ Rosa mezitím rychle prostírá stůl, podložky jsou

ještě špinavé od snídaně: v jednom rohu je přilepený cornflake

a uprostřed zaschlá skvrna od marmelády.

„Marina si pořád něco vymejšlí, abych se s ním nemoh vidět,“

říká Besana.

„To není pravda, ona za to nemůže.“ Rosa naleje olej do

pánve a  chystá se opéct slaninu. „Jacopo už je prostě velkej

a o víkendu je radši s kamarádama. Je mu sedmnáct, to je nor

mální.“

„Asi jo,“ odpoví Besana a otevře ledničku, jako by byl u sebe doma.

„Hledáš pivo? Je dole, v klubovně.“

Besana nenávidí klubovny, ale pro vychlazené pivo je ochoten

udělat cokoli.

„Zrovna mi volal Giorgio, přijde domů na oběd. Rád tě uvidí.“

Besana se rozzáří. Perfektní. Nemusí se o nic prosit. Dokonce

může předstírat, že se opravdu stavil jen tak na kus řeči, téma

hovoru stejně vyplyne samo od sebe. Je tady koneckonců kvůli

tomu. Giorgio se ho určitě bude ptát, na čem právě dělá.

„Na carbonaru jsem měl fakt chuť,“ řekne.

„A já si s tebou zase chtěla popovídat,“ odpoví Rosa a otočí se

k němu. „Ty se ani neozveš.“

„Pracuju,“ zabrblá Besana.

„Já vím, já vím. Ale chtěla jsem ti volat. Víš, Marina mi dělá trochu starosti. Přijde mi, že s tím svým není moc šťastná.“

Besana pokrčí rameny.


18

„Proč se s ní nesejdeš? Něco si vymysli, co já vím, třeba kvůli

Jacopovým prázdninám.“

Besana zavrtí hlavou, moc se mu o tom nechce mluvit.

„Už si spolu píšeme jen esemesky,“ odpoví.


19

11. prosince

Giorgio dorazí celý zpocený, těžce oddechuje. Musel pomoct jed

nomu důchodci nasadit řetězy. Blokoval silnici, auto mu sklouzlo

doprostřed a zastavilo se napříč.

„Venku je pěknej chaos. Jako kdyby ještě nevymysleli zimní

gumy.“ Poplácá Besanu po rameni. „Tak co, starouši, nepřivez jsi

nám tochu sluníčka? Co?“

Rosa je svým obvyklým veselým tónem — má dobráckou po

vahu, aspoň ona, pomyslí si Besana, ne jako její sestra — vyzve,

aby se posadili.

„Špagety jsou hotový a  teď chci vědět všechno o  tý vraždě,“

řekne.

Besana se spokojeně usměje. Úvod může vynechat, má kliku.

„Zeptej se svýho muže, ten je určitě informovanější než já,“

odpoví.

Giorgio mluví s plnou pusou. Má spoustu dobrých vlastností,

ale vychování mezi ně nepatří.

„Je to šílený. Takový zdánlivě klidný místo a  přitom se tu

každej měsíc mordujou lidi. A koho nenajdou jako mrtvolu, ten

prostě zmizí. Jenže tohle šokovalo fakt všechny. Chudák holka.

Ten, co jí to udělal, je hotový zvíře.“

Rosa je jako na trní, chce vědět víc.

„Víš nějaký podrobnosti?“

Její muž vytírá talíř kouskem chleba a vrtí hlavou.

„Nechceš nejdřív radši dojíst?“

Naznačí, že ne, je až moc zvědavá.

„No tak jo: rozpárali jí břicho jako na zabijačce a  vyndali jí

vnitřnosti. Jenže vzhledem k tomu, že to nebylo prase, ale hezká

dvaadvacetiletá holka se vším na svým místě, tak jí pro jistotu

vyřízli taky genitálie.“

„Proč mluvíš v množným čísle?“ přeruší ho Besana.

„Protože takovejhle masakr vypadá na nějakou satanistickou

sektu.“

„Jo, říkali mi to a taky jsem to tak napsal,“ potvrzuje Besana.

„Ale to není všechno,“ dodá zamyšleně Giorgio.


20

„Co tím myslíš?“

„Tím myslím kanibalismus. Někdo se do ní taky zakous.“

„Ježíšikriste!“ vykřikne Rosa a zakryje si ústa rukou.

Besanu to moc zajímá. To s tím kousnutím například nevě

děl.

„Skupinovej kanibalismus? Chceš mi říct, že má na sobě DNA toho, kdo ji ochutnával?“

„Prdlajs ochutnával. Ať už to byl kdokoli, sežral jí kus nohy,“ odpoví Giorgio. „V každým případě teď pracujem právě na tom

hle.“

„Stejně je to divný,“ přemýšlí Besana. „Nějaká sekta by si dáva

la větší pozor, nenechala by po sobě tak jasný stopy. Jsou trochu

neopatrný, nezdá se ti?“

Giorgio si nabere na talíř další porci.

„Je to sekta, určitě. Už kvůli tomu, že se poblíž na jednom

kameni našly jehly, který přece musej něco znamenat.“

Besanu zamrazí: „Jehly?“

„Jo, deset jehel. Rozloženejch na šutru. Musí to bejt nějakej

rituál.“

„Bylo tam ještě něco divnýho?“

„Jo, měla pusu plnou hlíny.“

Besana vyskočí od stolu.

„Sorry, musím si nutně zavolat.“

21

11. prosince

Ilaria Piattiová je v supermarketu, z redakce ji stejně vystrnadili.

Všichni byli trochu nervózní a dali jí jasně a důrazně na srozu

měnou, že jim jen překáží, protože pro ni nemají nic užitečného

na práci.

„Ani popisky?“

Odvrátila pohled a uviděla, že vedle editora sedí nová holka.

Praxe jí končí až za týden, a oni nepočkali ani do konce oficiální

lhůty, co se dá dělat.

Ale co ji opravdu ranilo, byly její kolegyně. Moc dobře slyšela,

jak se smály, i všechno, co říkaly — Ta se zase vymódila! Vypadá

jako v  tom filmu Dokonalá bouře  —, mluvily polohlasem, ale

hihňaly se hodně nahlas. Beznadějnej případ, říkaly, a přitom jí

to ani nedochází.

Ilaria se rozhodla vyrazit do supermarketu, částečně proto,

že má prázdnou ledničku, a taky proto, že Milán je město plné

pokušení. Ať se člověk vydá kamkoli, dostane chuť si něco koupit.

Máte nutkání chorobně konzumovat, i když nechcete a nemáte

peníze na utrácení.

Právě zkoumá nabídku zlevněného balení šesti konzerv s krá

jenými rajčaty — Šest? A co s tím bude dělat? Nemá žádné ka

marády, které by mohla pozvat. Navíc je to pěkná tíha, musela

by se s tím tahat až do šestého patra paneláku ze sedmdesátých

let s  výtahem, který často bývá rozbitý  —, když vtom zazvoní

mobil. Panebože, to je Besana. Klopýtne a z náruče jí vypadnou

dva pytlíky těstovin.

„Haló?“

„Piattiová, sedněte do auta a okamžitě za mnou přijeďte do

Bottanuca. Až tady budete, tak mi brnkněte.“

„Já nemám řidičák.“

„Chcete dělat kriminální reportérku a  nemáte řidičák? No

dobře, tak sedněte na vlak. Vyzvednu vás na nádraží. Nejspíš

v  Bergamu, pokud nenajdete nějakou bližší stanici. V  regionál

ních vlacích se nevyznám. Mrkněte se na jízdní řády na internetu.

Pak mi zavolejte zpátky.“

22

„Jsem v supermarketu a na mobilu internet nemám.“

„Do prdele, vy jste fakt katastrofální. Jak vůbec chcete dát

něco dohromady, když jste úplně mimo?“

„Omlouvám se.“

„Mně se omlouvat nemusíte, Piattiová. Prostě sebou hoďte.“

„Hned to vyřeším, nebojte se. Pak vám zavolám zpátky, jistě.“

Ilaria položí telefon a  na chvilku zůstane stát: s  mobilem

v ruce a připitomělým úsměvem na tváři. Pak se rozhlédne ko

lem. Uvidí matku zaneprázdněnou ťukáním do iPhonu, zatímco

její dítě sedící ve vozíku trhá obaly od sladkostí. Popojde k  ní

a zatváří se roztomile.

„Promiňte. Obávám se, že váš syn se snaží najít překvapení

pro děti.“

„Jéje, díky,“ zvolá matka. „Miláčku, to se nesmí, rozbalovat

věci, když jsme ještě nebyli u pokladny. Kolikrát ti to mám ří

kat?“

Ilaria není přiliš zvyklá lhát, ale možná se to taky bude muset

naučit.

„Mohla bych vás o něco poprosit? Musím se na internetu po

dívat, v kolik mi jede vlak, ale mám vybitou baterku v iPhonu.

Bude to jen chvilička.“

„Prosím,“ paní jí zdvořile podá telefon. Ale hlídá ji: ještě aby jí

utekla s nejnovějším modelem.

Ilaria bleskově hledá. V Bottanucu nádraží není, do prčic. Vlak

jede jen do Bressana Bottarone. Kde to sakra je? Rychle vrátí

mobil majitelce.

„Mockrát děkuju!“

Nechá ležet balení šesti plechovek s rajčaty v regálu a běží

ven.

„Pane Besano? Vlak jezdí jen do Bressana Bottarone. Můžu tam

být v devatenáct třicet šest,“ samým nadšením se zajíká.

„Jak jste přišla na Bressana Bottarone? Vždyť to je u  Pavie!

Kam jste se to kurva dívala, Piattiová? Já vám ten vlak najdu,

to bude rychlejší. Do prdele, to nejste schopná ani podívat se do

jízdního řádu?“ A zavěsí.

23

Po chvíli Besana volá zpátky: „Mazejte na nádraží. Na hlavní

nádraží, prosím vás, ne abyste to zase pomotala. V osmnáct deset

vám jede osobák. Vystoupíte ve stanici Verdello-Dalmine. Budu

tam na vás čekat. Myslíte, že to zvládnete?“

24

11. prosince

Ilaria Piattiová vyjde z nádraží a na parkovišti uvidí staré mod

ré Subaru se zapnutými výstražnými světly. Klouže po sněhu

jako by byla na bruslích, s rukama rozpřaženýma, aby neztratila

rovnováhu. Podjedou jí nohy a nakonec prudce narazí do dveří

u auta.

Besana vzdychne a pustí ji dovnitř.

„Piattiová, balerínky asi nebyly ta nejlepší volba.“

Ilaria se posadí a tře si rukama stehna, aby se zahřála.

„Mám zmrzlé nohy,“ řekne.

„To věřím. Kde máte zavazadlo?“

„Jaké zavazadlo?“

„Dneska přespíme tady, abysme neztráceli čas. Zarezervoval

jsem dva pokoje v  motelu. No dobře, půjčím vám tričko. Jestli

najdem otevřenou nějakou lékárnu, můžete si koupit kartáček.“

Ilaria na něj nevěřícně zírá. Besana si uvědomí, že je v  roz

pacích. Snad si nemyslí, že to na ni zkouší? Neudrží se a dá se

do smíchu.

„Teď vás zvu na aperitiv,“ řekne. „Kapka alkoholu vás za

hřeje.“

Piattiová nic neříká, upřeně pozoruje stěrače, které se skřípá

ním odměřují čas, jako metronom.

„Na aperitiv mi nikdo nesmí sahat,“ pokračuje Besana. „Ať se

touhle dobou děje cokoli, nezájem. Chci si v klidu posedět u sklen

ky bílýho a běda, kdyby mě chtěl někdo vyrušit.“

Ona pořád mlčí.

„Piattiová? Jak si mám vyložit to ticho? Jste podchlazená?“

Ilaria se otočí a trochu teskně se na něj usměje.

„Přemýšlela jsem,“ odpoví.

„O tom případu?“

„Ne, o tomhle povolání. Že je nádherné, i když má člověk zmrz

lé nohy. Škoda že to nevyšlo.“

Besana si odfrkne.

„Poslyšte, Piattiová, já jsem vás sem nepozval, abych vás utě

šoval, ale abyste mi pomohla pochopit jednu věc. Jestli je ta vaše teorie opravdu zajímavá, slibuju vám, že se pod články budem podepisovat oba dva.“

Ilaria Piattiová na něj zůstane nevěřícně zírat.

„Opravdu?“

„Ale musíte si to zasloužit. A rovnou vám říkám, že já mám v životě už takhle dost průserů. Ufňukanou kolegyni nepotřebu

ju, jasný?“

Ilaria se neudrží a vrhne se mu kolem krku.

„Já jsem tak hrozně šťastná. Nevím, jak bych vám poděkovala.

To je to nejkrásnější, co se mi doteď stalo. Já jsem vždycky četla

vaše články a...“

Besana ji přeruší: „Piattiová? Vaše stáž skončila. Ode dneška

jste novinářka. Tak se snažte chovat jako dospělá. Trochu dů

stojnosti, prosím vás. Jinak to otočím a odvezu vás zpátky na

nádraží.“

„Omlouvám se.“

„Teďka si najdem nějakej slušnej bar. Dobrý nápady potřebu

jou dobrý víno. Kurva, tady to vypadá, jako kdyby měli povinný

zatemnění.“

Najdou hospodu, která má v přední části barový pult. Není

to žádná sláva, ale Besana už je netrpělivý. Sednou si do rohu a  objednají dvě sklenky sauvignonu, které dostanou s  miskou

několik dní starých chipsů.

„Takže,“ řekne Besana a zvedne skleničku k přípitku, „vysvět

lete mi tu historku s těma jehlama.“

„Takže tam byly?“ Ilaria samým rozčilením vyleje trochu vína

na stůl z překližky.

„Jo, byly,“ klidně odpoví Besana. „Jsou to akupunkturní jehly, ale pořád jehly, ne?“

„Deset? Rozložených na kameni?“

„Přesně. Co to znamená?“

„No jo, to já nevím.“

Besana začíná ztrácet trpělivost.

„Jak to, že to nevíte? A proč jste se teda do prdele s těma zatracenejma jehlama vytasila?“

„Protože, jak už jsem vám říkala, mi ta vražda připomíná jinou vraždu.“

„Tu z devatenáctýho století?“

„Ano. V tomhle případě to byly jehlice, které si venkovanky dávaly do vlasů, samozřejmě že ne jehlice na akupunkturu.“

„Pokračujte.“

„Už jste někdy slyšel o Vincenzovi Verzenim?“

Besana zavrtí hlavou.

„Byl to vůbec první sériový vrah v  dějinách Itálie. Teda, ne tak docela. Protože před ním tu byl ještě jeden, nějaký Antonio Boggia, říkalo se mu bestie z via Bagnera. Boggia zavraždil určitý

počet lidí v Miláně, víte.“

„Piattiová, nejste u  zkoušky na vysoký. K  věci, prosím vás.“

„Jistě, promiňte. Chtěla jsem říct, že...“

„Prostě to řekněte a tečka. A vykašlete se na to, co byste chtěla.“

„Dobře, tak teda Boggia zabíjel lidi, aby je mohl okrást. Vincen

zo Verzeni ne, ten vraždil, protože se v tom vyžíval. Když škrtil

ženy, pociťoval rozkoš, rozumíte? Přiznal se k tomu u soudu. Je to v protokolu.“

„Stručně řečeno při tom měl orgasmus.“

„Přesně tak. A ještě větší potěšení mu působilo pití jejich krve.

Nenašly se na oběti náhodou stopy po kousnutí?“

Besana přikývne. Ani tohle nemohla vědět. Sám se to dozvě

děl teprve dnes, když mluvil s bývalým švagrem od policie.

„Takže modus operandi se opravdu shoduje,“ Ilaria sevře ruce v pěst a zatřepe jimi ve vzduchu. „Hurá!“

Besana povytáhne obočí. Chová se fakt jako puberťačka, bude

to s ní těžký.

„A jak to všechno o Verzenim víte?“

„Protože Verzeniho vyšetřoval Cesare Lombroso. A  já jsem o něm psala seminární práci na univerzitě. Tedy o Lombrosovi.“

„Pokračujte.“

„Byl to Lombrosův druhý případ. Ale první v dějinách, nebo alespoň v Itálii, u kterého byla použita vědecká analýza. V jistém

smyslu je to začátek moderní kriminalistiky.“


27

„Zajímavý,“ poznamená Besana.

Ilaria se chvíli přehrabuje v batohu a pak vytáhne pomačkané

listy papíru.

„Tady. Dneska ráno jsem kvůli tomu byla v redakci. Protože

jsem vám to chtěla přinést.“

„Tu seminárku?“

„Abyste si o tom udělal obrázek. Podle mě ho chce někdo napodobit.“

„Nějakýho sériovýho vraha z devatenáctýho století?“

„Ne nějakého. Toho prvního.“

Besana listuje stránkami.

„Lombroso byl mladý ambiciózní psychiatr,“ vysvětluje Ilaria,

„a zajímal se o případ toho sedláka z bergamského kraje, proto

že podle něj šlo o psychicky nemocného jedince. Označil ho za

sexuálního sadistu, upíra a požírače lidského masa. Podle něj byl

při smyslech, chápete? Takže pro jeho nutkání k vraždění hledal

jiné vysvětlení. Možná mělo původ v epilepsii, kterou trpěla jeho

matka, nebo v  případech pelagry, co se vyskytly v  jeho rodině.

Mezi následky pelagry patří i určitá forma demence, kterou Lom

broso definoval jako kretenismus.“

Besana kroutí hlavou.

„Piattiová, nikdo se vás neprosil o přednášku.“

„Omlouvám se.“

„Večer si to všechno přečtu. Můžu si tenhle výtisk nechat?“

„Jistě,“ usměje se na něj.

8. prosince 1870

Svítá a  po polích se rozprostřela mlha. Giovanna jde po cestě,

ale když se otočí a podívá se za sebe, všechno zmizí. Nevidí nic ani před sebou, s každým metrem se její zorné pole posune jen o kousek dál. Z chybějícího výhledu se jí motá hlava, téměř ztrácí orientaci. Její otec, který do hor často vodí krávy na pastvu, říká, že když je člověk v mracích, nedokáže rozpoznat, jestli jde právě dolů, nebo nahoru.

Silně tu páchne hnůj, a  tráva, pokrytá jinovatkou, je místy

žlutá a místy růžová. Od posledního sněžení zůstaly na zemi tu a tam bílé hroudy. V této přízračné krajině se věci vynořují znenadání a působí téměř děsivým dojmem. Co je to tam dole? Nějaké

zvíře? Kůň? Osel? V mlze je vidět jen velký temný stín. Když se

k němu přiblíží, spatří, že je to bouda se slaměnou střechou, v níž

někdo skladuje nářadí. A tamhle? Co to je? Jde dál, zachumlaná do šály, protože k tomu všemu je velká zima. Aha, to je povoz.

Ostatně, vyrazit později už nešlo, i  když za bílého a  možná

i slunečného dne by pěší cesta do Suisia byla příjemnější. Dnes

je svátek Neposkvrněného početí a ona musí dorazit včas, aby

pomohla matce s  obědem. Dnes bude maso. Otec kvůli tomu

zařízl kapouna. Projednou nebude k jídlu jen polenta. Doma je

moc dětí, je těžké je všechny nasytit. Ji si k sobě naštěstí vzali Ravasiovi, chovají se k ní jako k vlastní dceři.

Rodiče už neviděla déle než měsíc. Není však rozrušená jenom

kvůli tomu. Jde rychle, těší se, taky proto, že na slavnosti uvidí

svého bratrance. Kdoví jestli se nevezmou. Jistě, líbilo by se jí to. Je tak krásný. A vůbec, už je jí čtrnáct, má nejvyšší čas. Potom už bude moc stará. Na chviličku ztratí rovnováhu, uklouzne

na hrudce sněhu. Napřímí se, upraví si šátek, který se jí svezl na

stranu přes obličej, a ujistí se, že neztratila obrázek Pia IX., kte

rý nosí pořád na krku. Dárek od babičky, aby ji opatroval Bůh.

Vtom zaslechne nějaký zvuk.

Otočí se, ale všude je jen mlha, vpředu i vzadu, napravo i na

levo. Zase přidá do kroku, zrychlí. Teď zaslechne zřetelné kro

ky. Tím líp, ta cesta je tak prázdná a  tichá, že už měla trochu


29

nahnáno. Zvedne ruku a chystá se pozdravit stín, který se k ní

blíží. V Bottanucu už zná všechny, i když vyrostla v Suisiu. Když

však uvidí, že stín kulhá, uvědomí si, že je to Vincenzo Verze

ni, a  trochu ji to zamrzí. Divný patron. Celá jejich rodina je divná.

Jednou viděla jeho matku, jak se válí po zemi s pěnou u úst,

vypadala jako posedlá ďáblem. Rozběhla se tehdy domů, vydě

šená k smrti. U Ravasiů byl naštěstí právě doktor. Vysvětlil jí, že

s démony to nijak nesouvisí, že ta žena má jen epilepsii a musí se

léčit pijavicemi. Giovanna mu uvěřila, ale rodina Verzeniových

se jí stejně nelíbí.

Zrovna den předtím potkala úplně rozrušenou Marii Previ

taliovou. Říkala, že ji Verzeni právě napadl, že ji zatáhl do tmavé uličky. Varovala Giovannu, ať si dá pozor. Ale ona jí nevěřila.

Vždyť Marie se právě vrátila z blázince. Určitě si vymýšlí.

Muž se k  ní přiblíží, ona ještě přidá do kroku. Přece ho ne

může vyhnat z cesty. Cesty patří všem. On ji pozdraví a zeptá se

jí, kam jde. Ona sklopí oči. Do Suisia, odpoví. Nechce se s ním

vybavovat. Zároveň se však nedokáže ovládnout a neustále poku

kuje po srpu, který si Verzeni nese s sebou. Jde pracovat na pole

i v den Neposkvrněného početí? Aspoň by s tím srpem nemusel

tak máchat. Ještě by jí mohl ublížit. Ale Verzeni si vykračuje tím

svým kulhavým krokem těsně vedle ní, břitva je mezi nimi, tak tak že se jí nezachytí o sukni. Najednou Giovanna ztratí trpělivost a řekne mu to přímo: Prosím tě, drž tu věc dál ode mě, ještě mi

rozpářeš šaty. Jsou to dobrý šaty, musela bych tě zabít. O dva dny později panuje na velké usedlosti Ravasiových úzkost

né napětí. Paní chodí sem a tam a šustí černou sukní po podlaze.

Neustále opakuje muži, že jí připadá velmi divné, že se Giovanna

ještě nevrátila. Holka je sice mladá, ale vždycky na ni bylo spoleh

nutí. Když něco řekne, tak to platí. A ujišťovala ji, že se v Suisiu

zdrží jen jeden den. Ale ovšem, korzet si svlékne i bez ní, pomůže

jí kuchařka, a učesat se může sama. Ale dělá si starosti, Giovanna

je pro ni jako vlastní dcera. Dělá si starosti, protože včera do


30

vesnice přiběhl sedlák Battista Mazza a všem oznamoval, že se v  okolí potuluje vlk. V  dutině jednoho morušovníku prý našel

jehněčí vnitřnosti. K večeru paní Ravasiová naléhá na manžela,

aby vzal pušku a šel se ještě s několika sedláky podívat, kam se to děvče podělo. Ubohá holčička, pane bože. Sama venku, když

se tu potlouká ta bestie.

Giovanni Battista Ravasio nemusí chodit daleko. Najde ji pod

přístřeškem nedaleko usedlosti, ležící na zemi, nahou, až na pun

čochu, kterou má stále navlečenou na levé noze. Tělo vypadá, jako

by bylo rozříznuto vedví a zbaveno vnitřností. Ústa jsou otevře

ná a plná hlíny. Běží pro ostatní.

Utvoří se procesí. Celá vesnice se na mrtvolu chodí dívat.

A  lidé si šeptají. Takže ty vnitřnosti nebyly z  jehněte, byly to

Giovanniny vnitřnosti. Takže to nebyl vlk. Všichni si všimli deseti

jehlic do vlasů, pravidelně rozložených na kameni poblíž. Copak

je to za morbidní rituál? Jaký ďábel mohl udělat něco takového?

O něco později najde někdo v jedné boudě obrázek Pia IX., který děvče nosívalo na krku. Na slaměné střeše leží kusy jejího lýtka. Lidé se rozptýlí všude po okolí a hledají další části té strašlivé

skládačky. Tmavé ulice Bottanuca a ještě temnější pole osvětluje

spousta luceren: začala příšerná honba za pokladem. Starý švec

se svým vnukem najdou Giovannino oblečení pod hromadou

pšenice. Nějaká žena objeví její šátek, na sněhu před kostelem

v Bottanucu.

Nikdo nechce jít spát. Muži spolu hovoří až pozdě do noci.

Nejvíc zarážející je, že se ten zločin mohl stát poblíž tak frekventované cesty, navíc ve sváteční den, kdy lidé chodí do kostela a zase zpátky. A ke všemu pod otevřeným přístřeškem, který je vidět už zdaleka. Těch deset pravidelně rozložených jehlic má určitě taky nějaký význam. Vypadají téměř jako nějaký tajný

symbol. Chtěl tím vrah zanechat nějaký vzkaz? A proč?

I ženy si povídají. Říká se, že jí prý vyřízli ohanbí. Ale co jí

udělali ještě předtím?

Vincenzo Verzeni se jde na mrtvolu podívat stejně jako ostat

ní. Jen trochu později, když už je přikrytá prostěradlem. A potom

31

se zachmuřeně vrátí domů. Matce sdělí, že je natolik otřesený,

že ani nemá chuť k jídlu. Otřesená je koneckonců celá vesnice.

Nikdo nikdy nic podobného neviděl. Tohle by nedokázali ani vlci.

32

11. prosince

Besana se najednou poplácá po břiše a prohlásí, že má hlad. Uká

že bradou k zadnímu sálu.

„Co říkáte? Vezmeme zavděk  touhle hospodou nebo chcete

radši hledat nějakou luxusní restauraci?“

Ilaria Piattiová sklopí oči. Stydí se říct, že ona si luxusní re

stauraci nemůže dovolit. Ale nemusí říkat vůbec nic, protože

Besana už to pochopil.

„Nedělejte si starosti, stejně to platí noviny. Nechám si vystavit

fakturu na jednu osobu. Máte zajištěný ubytování i stravu.“

Pitattiová nesměle poděkuje.

„Nemám ani živnostenský list.“

Besana ji přátelsky poplácá po rameni.

„Myslíte, že mě to nenapadlo? Jak by moh mít živnosťák někdo,

kdo nemá řidičák ani smartphone? No tak, vyberte si stůl. Venku

padaj trakaře, nemá smysl hledat někde v polích bůhví co.“

„Tak teda tamhle u krbu,“ odpoví Piattiová.

„Romantická holka,“ poznamená Besana a přitom na ni mrkne.

To mrknutí je ale ironické a přátelské. Aby si náhodou nepřed

stavovala něco nekalého.

Objednají si karafu s domácím červeným vínem a pořádnou

porci polenty s roztaveným sýrem.

„Povídejte mi o tý vraždě,“ řekne Besana, „myslím o tý z roku

1870.“

Piattiová, která není zvyklá pít, už má trochu v hlavě a pustí

se do překotného vyprávění. Natolik se bojí, aby si neudělala

ostudu, že mluví jako do mikrofonu, zní to jako nápodoba tele

vizní reportáže. Besana ji pozorně poslouchá až do konce, ani

jednou ji nepřeruší.

„Neuvěřitelný,“ poznamená. „Mimochodem, Giovanna Mo

ttaová byla služebná, Aneta Albuová ošetřovatelka. To zname

ná, že si oběti nevybírá náhodně.“

„O Albuové vím jen málo,“ řekne Ilaria. „Jenom že to byla Ru

munka, protože to psali ve všech novinách. Myslela jsem, že byla

prostitutka.“

„Ne ne. Pracovala jako ošetřovatelka notáře Lecchiho. Je mu

čtyřiadevadesát a  je na vozíku, takže toho můžeme jako pode

zřelýho vyloučit. Zmizení nahlásila jeho dcera, Giulia Maria Lec

chiová, a její muž, Franco Vimercati.“

„Věk?“ zeptá se Piattiová.

„No, Giulii bude kolem šedesáti. Ale vzala si mladšího chlapa, tomu je asi padesát.“

„Podezřelý?“

„Podezřívatelnej,“ odpoví Besana.

„A kolik let bylo oběti?“

„Anetě bylo dvacet sedm a  měla tříletýho kluka, ten zůstal v Rumunsku u jejích rodičů. Žádnej manžel, žádnej oficiální přítel. Momentálně toho víme málo, jen základní informace.“

„Ta těžká polenta by se měla zalejt nejmíň jedním fernetem,“ dodá vzápětí. Ilaria vykulí oči. Vůbec není zvyklá takhle pít. Cestou do motelu ji Besana asi bude muset podpírat. Ale on si to

nedá vymluvit.

„Dvakrát, díky,“ řekne číšnici.

„Bojím se, že mi bude špatně.“

„Buďte klidná, vyzvracíte se zejtra, až vám ukážu fotky z místa

činu. Teď si musíme připít: máme sólokapra, Pijavice!“

„Co jste to řekl?“

„Nic, to je jenom taková láskyplná přezdívka,“ odpoví Besana. Pak se podívá na hodinky. „Je teprve půl desátý,“ řekne, „ještě

stihnem napsat článek.“

„Teď?“

„No jasně, přece nechcete, aby nám někdo ukrad nápad. O Ver

zenim se tady v okolí asi hodně ví, takže by na to moh přijít někdo

jinej. Jdu ven zavolat editorovi, tady je moc velkej hluk.“

„Když zpozdíme uzávěrku, zabije nás.“

„Pijavice, jestli se chcete dát na kriminální případy, nesmíte

mít strach z ničeho.“


34

11. prosince

Besana a  Piattiová píšou svůj první společný článek na iPadu,

v hospodě, v deset večer. Aby to bylo rychlejší, diktují jednotlivé

věty Siri, programu, který by měl být inteligentní, ale který si —

jako obvykle — vykládá všechno po svém.

„Tak, teď mi to celý přečtěte. Na Siri není spolehnutí. Ta krá

va nikdy netrefí to správný slovo,“ říká Besana.

„Čtrnáctileté Giovanně Mottaové dopravili jít navštívit...“

„Dovolili jít navštívit! Dělejte, opravte to! Ještě si budou mys

let, že jsme ten článek psali nalitý,“ poroučí Besana.

„Vlastně je to pravda.“

„Tak to prrr, to bych musel vypadat úplně jinak, to si buďte

jistá. Problém je, že opilej je ten software.“

„Místo do Suisia je tady dospívá,“ hlásí Piattiová a zvedne hla

vu od displeje.

„Opravte to a čtěte dál, tímhle tempem bude uzávěrka o půl

noci.“

Ilaria Piattiová svědomitě splní rozkaz.

„Ráno vyšla teple oblečená z posedlosti rodiny vrazi nových, kde

byla ve službě, a zamířila běžky po polnice štěpy pokryté sněhem.

Do sinice už nedorazila a nikdo ji už nespatřil řvou.“

Besana si položí dlaň na čelo. Pak zoufale zvedne ruku a ob

jedná u servírky třetí fernet.

„Do prdele, kdybysme to napsali sami, bylo by to rychlejší. A to

tu Siri ještě propagujou jako osobního asistenta. Zasraný šmej

di. Takovej zmatek byste v  tom nenadělala ani vy, Piattiová.

A to je co říct.“

Ilaria se směje, výborně se baví. Besana je sice neotesaný, zato

však zásadový a sympatický, to se musí nechat. A navíc je mistr

ve svém oboru, nechápe, proč chtějí zrovna jeho poslat předčasně

do důchodu, vždyť je mu koneckonců teprve osmapadesát.

Když odešlou článek, z  něhož se kvůli Siri stalo jedno vel

ké utrpení, rozjedou se do motelu. Ilaria v autě usíná, ale usíná

s úsměvem. Je to její první článek v životě a napsala ho společ

ně s žijící legendou. Přesněji řečeno, se svým oblíbeným krimi


35

reportérem, velkou osobností. A navíc začala sólokaprem, to není

vůbec špatné. Možná je ještě nějaká naděje, že v redakci zůstane.

Besana do ní dloubne a probudí ji.

„Jsme na místě, Piattiová. Buďte tak hodná a vlezte tam po

svejch, já už mám svý léta, a kdybych si vás měl hodit přes rame

no, dostanu infarkt.“

Ilaria se protáhne a  zívne si. Nohama vklouzne zpátky do

promočených balerínek a zamíří k recepci.

Obézní žena za pultem má platinově blond vlasy. Vezme si

od nich doklady a nepřestává přitom jíst brambůrky a dívat se na

televizi.

„Máme tématický pokoje. Volná už je jen Rozkvetlá růže.“

„My jsme ale objednávali dva pokoje,“ protestuje Besana.

„Tady to nemám napsaný. Máme jen manželskej pokoj. Tu

Roz kvetlou růži, no. S růžovou výzdobou.“

Besana s Piattiovou si vymění pohled.

„Upozorňuju vás, že chrápu,“ řekne Besana.

„Já taky,“ odpoví Piattiová a pokrčí rameny.


36

12. prosince

Ještě než se druhý den ráno pustí do hledání přijatelného baru,

kde by se mohli dobře nasnídat, běží si koupit noviny. Piattiová

si bere hned dvoje.

„Pro tetu,“ vysvětluje. „Bydlí v New Yorku.“

„Piattiová, my jsme největší italskej deník. Podle mě nebude těžký sehnat ho ani v New Yorku.“

„No, člověk nikdy neví.“

Potom Besana otevře noviny a jeho výraz v obličeji se rázem

změní. Titulek a resumé ho rozžhaví doběla.

„Hajzlové, to udělali schválně! Takhle to vypadá jako úplně obyčejnej článek, ne jako sólokapr. V popisku je dokonce chyba, to tam načmárali jen tak narychlo. To jsou takoví idioti,“ rozči

luje se a zahodí svůj výtisk do koše.

Ilaria běží za ním. Ani si nestačila vychutnat pocit zadosti

učinění ze svého prvního článku.

„Kam jdete?“

„Do auta. Teď si musíme promluvit s kriminálkou.“

„A co snídaně?“

„Přešla mě chuť,“ odpoví Marco.

„Ale já potřebuju kafe, bez něj vůbec nejsem schopná přemýš

let,“ protestuje Ilaria.

„Vy jste moc náročná, Piattiová. Necháme si ho udělat u nich.“

Za volantem, zatímco venku pořád sněží, Besana vysvětluje

Piattiové, že se zástupkyní prokurátora nebude snadná řeč.

„Včera se mnou taky jednala jako s kusem hadru. Je strašně na

sraná, protože Liga Severu sbírá podpisy, aby ji odvolali z funkce.

Obviňujou ji z neschopnosti, protože nedokázala objasnit vraždu

jednoho děcka. Před pár lety bylo kvůli tomu případu tady v údolí

velký pozdvižení. Jenže tu petici proti ní sepisujou až teď, takže

si umíte představit, jakou má asi náladu, když jí lidi pod oknama

demonstrujou a mávaj vlajkama.“

Potom Besana zničehonic prudce odbočí a  málem se čelně

srazí s  protijedoucím autem. Ilaria se křečovitě drží madla na

dveřích.

„Co se děje?“

„Rozmyslel jsem si to,“ odpoví Besana. „Pojedem to vyklopit

bejvalýmu švagrovi, dělá u  policie. Ten si nás poslechne spíš.“

„Tak jo,“ řekne Ilaria, kterou jeho chování trochu vyvedlo

z  míry. Ten Besana je opravdu náladový. Když ho něco naštve,

není s ním kloudná řeč.

Besana prudce zabrzdí před nějakou vilkou, stáhne okénko

a začne křičet.

„Roso? Roso! Rósóóó!“

Ve dveřích se objeví poněkud otylá paní a zamává mu. Nemů

že vyběhnout k autu, protože má na nohou bačkory.

„Dáš si kafe?“ zahaleká.

„Ne, díky, musím nutně mluvit s Giorgiem. Je ještě doma, nebo už je v Bergamu?“

„Je tady, sprchuje se. Pojď dál!“

Besana zaparkuje a vystoupí. Ilarii přitom neřekne ani slovo.

„A co já? Co mám dělat já?“

„Co myslíte? Že vás nechám mrznout v autě?“

Ilaria se rychle vysouká ven a  jde za ním. Když Rosa uvidí

mladou ženu, je trošku na rozpacích.

Polohlasem se zeptá Besany: „To je tvoje nová známost?“

„Jseš normální? Tahleta?“ utrhne se Besana. „To je jen kolegyně.“

Rosa je oba usadí v kuchyni. Kevin právě dojídá misku ce

reálií.

„Dáte si kafe, slečno?“

„To byste byla hodná,“ odpoví Ilaria.

Kevin se na ni zašklebí a vyplázne jazyk. Na špičce má přile

pený čokoládový burizon.

„Proč ten spěch?“ ptá se Rosa.

Mezitím do kuchyně vejde Giorgio, na sobě má župan. Netušil,

že Marco je tu s kolegyní. Rozpačitě ji pozdraví. Besana chňapne

po jednom z novinových výtisků, které Ilaria dosud majetnicky

drží v ruce, a podá ho švagrovi.

„Přečti si to.“

„Doufám, že nedostanu zápal plic.“ Giorgio se omluvně podívá

na Ilarii. Trochu se stydí, že před ní stojí takhle.

„To ti nehrozí, vždyť už nemáš skoro žádný vlasy,“ odpoví Besana. „Říká ti něco jméno Vincenzo Verzeni?“

Zatímco v  moka konvičce začíná bublat káva, Besana mu

stručně nastíní jejich teorii. A taky důvod, proč si netroufal jít na pokec se zástupkyní prokurátora, která byla pověřena vyšetřováním.

„Chudinka, chápu, že je vynervovaná,“ vysvětluje Giorgio. „Samý

výhrůžný dopisy, dávaj jí je dokonce i pod rohožku u bytu. Ale

můžu s ní promluvit.“

„Díky,“ odpoví Besana.

„A můžu ti prozradit ještě něco. Jaks mi říkal o tom obrázku

Pia IX., tak my jsme našli barvotisk papeže Jana.“

„Opravdu?“ ptá se Ilaria nevěřícně.

„Jo,“ pokračuje Giorgio, „ale vůbec to nedává smysl. Vyšetřující soudce si pořád myslí, že to byla nějaká sekta, a ne sériovej vrah,

protože se našly dvě různý stopy DNA. Jedna v  tom kousnutí,

fajn. Ale je tam ještě jedna, ve spermatu. Obě se teď analyzujou.“

„Už někoho vyslýchali?“ ptá se Besana.

„Co vím já, tak jenom rodinu, kde ta Albuová pracovala. Ale nevypadlo z nich nic zajímavýho.“

39

12. prosince

Na zpáteční cestě do Milána pozoruje Ilaria svůj odraz ve zpět

ném zrcátku a v duchu se usměje. Nechce se jí věřit, že je tady

a  sedí vedle Besany. Nevadí jí, že je tak trochu hulvát. Chtěla

by se ho zeptat na tolik věcí ohledně jeho práce, ale netroufá si.

„Piattiová, spíte?“

„Ne, přemýšlím o všech případech, o kterých jste psal. Pro mě

je vzrušující zabývat se sériovým vrahem, ale vy už jste asi zvyklý.“

„Zvyklý je přehnaný slovo,“ odpoví Besana. „Na sériový vra

hy se zvyknout nedá. Naštěstí se moc často nevyskytujou. Ale

některý případy jsou zajímavější než jiný, to je pravda. Když to

vezmu kolem a kolem, poprvé jsem se dostal na první stránku

právě díky sériovýmu vrahovi. A obávám se, že zakončím kariéru

dalším sériovým vrahem. Kruh se uzavírá. Říkám si, jestli se mi

nebude stýskat po krvi, až půjdu do důchodu.“

„Stýskat po krvi?“

„No jo, v  podstatě s  ní strávíte celej život. Nejdřív se na ni

díváte pouhým okem, pak přijdou moderní metody a  luminol,

a  vy držíte krok, takže se na krev naučíte dívat potmě. Už to

není ta červená tekutina, kterou člověk zná, ale namodralý che

mický světlo. Rázem máte jinej úhel pohledu. Dřív jste se pídila

po tom, odkud se ta krev bere a kam vás dovede, pak ale objevěj

DNA a vy si uvědomíte, že tu cestu musíte hledat přímo v krvi.

Já jsem svůj vztah k ní změnil mockrát. Trochu mi to připomíná

manželství: je to jako na houpačce. Proto teď přemejšlím, jestli

mi krev bude chybět.“

„To jste řekl moc hezky: stesk po krvi. Myslím, že tomu rozu

mím,“ Ilaria se na chvíli pohrouží do svých myšlenek, pak se zase

probere a zeptá se: „Kdo byl ten sériový vrah?“

„Giancarlo Giudice. Náhodou ho chytli dopraváci, při obvyklý

silniční kontrole, bylo to v Santhià, pokud si dobře pamatuju. Za

staví auto a všimnou si, že přední sedačka je celá od krve. Vzadu

leží dvě pistole a ručník nasáklej krví.“

Ilaria uchváceně poslouchá. O tomto povolání vždycky sni la,

ale ještě nikdy nemluvila s  nikým, kdo by ho doopravdy dělal.

40

Ani během praxe v  novinách: tam by jí tak něco vysvětlovali,

všechno bylo moc hektické.

„Měli toho na něj dost, aby ho mohli okamžitě zadržet. Giudi

ce se vyšetřujícímu soudci klidně přiznal, že bezdůvodně zabil

jednu prostitutku, a dokonce udal i místo, kam schoval mrtvolu.

Giudiceho byt okamžitě prohledali: měl tam plno pornočasáků,

nahatejch fotek a všelijakejch zbraní. To on spáchal všechny ty

zločiny, který léta děsily celej Piemont: od osmdesátýho třetího

do osmdesátýho šestýho devět mrtvejch šlapek.“

„Jak je zavraždil?“ ptá se Ilaria.

„Šest jich uškrtil, jednu podříznul a  dvě zastřelil pistolí do

týla,“ odpoví Besana.

„Nejednotný modus operandi. To je divné, ne?“

„Vyšetřovatelům tvrdil, že neví, proč ty ženský zabil, že sám

nechápe, co ho to popadlo, když se je rozhod oddělat. Věděl jen, že

tomu nutkání nedokáže odolat. Podle všeho ho modus operandi

moc nezajímal.“

„Měl nějaké trauma?“

„Jasně že se vyšetřovatelé a psychologové vrtali v Giudiceho

dětství. Matka mu umřela, když mu bylo teprve třináct. Otec

byl slaboch a  často nebýval doma. Jakmile ovdověl, dal se na

pití a docela brzo se pak oženil s nějakou ženskou z Kalábrie, se

kterou se seznámil na inzerát. Giancarlo macechu nenáviděl, snil

o  tom, že ji zabije, a  v  patnácti se ji dokonce pokusil znásilnit.

To mělo samozřejmě následky: otec se s novou ženou odstěhoval

do Kalábrie a nechal ho tam jako kůl v plotě. Giudice zůstal sám,

chlastal, kouřil hašiš, bral LSD, kokain, prostě všechno, a nebyl

schopnej navázat normální vztah se ženskou, včetně kurev. Do

kud v třiaosumdesátým jednu nezabil.“

„Poznal jste ho osobně?“

„Ne. Ale mluvil jsem s psychiatrama, který ho léčili. Popisovali

ho jako banálního chlapa z davu. Dopodrobna líčil agónii svých

obětí. A ve vězení se vytahoval, jak je krutej. ‚Kdoví kolik bych

jich ještě voddělal, kdyby mě nezatkli,‘ říkal.“

„Jako Verzeni,“ odpoví Ilaria. „Ten taky tvrdil Lombrosovi, že

bude lepší, když ho nechají ve vězení, jinak by zase zabíjel.“

„Tohle přání mají možná všichni společný,“ řekne Besana. „Mys

lím vrahy. Někde v koutku duše si přejou, aby je zatkli.“

„Jak to s tím Giudicem dopadlo?“ zeptá se Ilaria.

„Soud v Turíně mu dal doživotí. V odvolacím řízení mu trest

změnili na třicet let ve vězení a další tři na uzavřeným psychia

trickým oddělení. Takže teď je venku a neví se, kde.“

„Brrr,“ Ilaria se schoulí do sebe.

„Zatkli ho kvůli jedný bejvalý teroristce, co se živila jako pros

titutka. To je neuvěřitelná historka. Bylo léto a  ona šlapala na

hlavním tahu mezi Asti a Alessandrií. Taky si pamatuju na jeden

zajímavej detail: lovila zákazníky pod billboardem, na kterým

bylo napsaný Tady zraje víno barbera. Byla to holka od táboráku, tenkrát se tak říkalo těm nejubožejším kurvám, co si u silnice za

palovaly ohýnky. Ale ona byla trochu jiná než ty ostatní. O deset

let dřív ji zatkli přesně na tý samý dálnici, uvízla jim v silničních

kontrolách. Jela s nějakou kamarádkou v pětistovce a převáže

la asi dvacet mega. Lir, samozřejmě. Byla to kořist z přepadení,

který pár hodin předtím spáchal nevlastní bratr tý kamarádky. Dostala pět let za terorismus, i když ta její banda byli spíš místní

zlodějíčci. Ve vězení se prohlašovala za revoluční bojovnici, ale

byla to jen obyčejná chudinka. Když se dostala ven, vedla zase ten

samej život jako dřív: prostituce, alkohol, drogy. A pa



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist