načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Štěňata vlků - Jaroslav Mostecký

Štěňata vlků

Elektronická kniha: Štěňata vlků
Autor: Jaroslav Mostecký

Oblíbené hrdiny z předcházejících vzrušujících dobrodružství z časů, kdy Evropu ovládali Vikingové, nahrazují coby pokračovatelé jejich potomci. Národy a bohové starých světů se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 216
Rozměr: 20 cm
Vydání: Druhé, revidované vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7107-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oblíbené hrdiny z předcházejících vzrušujících dobrodružství z časů, kdy Evropu ovládali Vikingové, nahrazují coby pokračovatelé jejich potomci. Národy a bohové starých světů se stále dostávají do konfliktu s novou civilizací za přispění nadpřirozených událostí. Překrásná mladinká Jorka uniká se svým otcem, lovcem Hemdirem, ze samoty v lese, kde se dějí podivné věci a kde za děsivých okolností zemřela dívčina matka. Po jejich stopách se vydává nejen mladý odvážný Grettir toužící po Jorce jako po své budoucí ženě, ale také nebezpečné stíny minulosti a rozběsněná krvelačná trollkona. Závěrečný díl dobrodružné fantasy tetralogie Vlčí věk z vikinských dob s drsným syrovým dějem ozvláštněným romantickými a nadpřirozenými motivy.

Popis nakladatele

Od smrti Leifa Olafsona uběhly dvě desítky let a lidé pomalu zapomínají na příběh plný krve, odvahy a krutosti lidí, bohů i osudu. Pak se ale v malé osadě daleko na severu probouzí dávné zlo. Jarl Helgi se musí opět chopit meče. Jenže s bojem přichází i temná minulost a napřahuje své pařáty. Protože Helgi byl kdysi znám svým přízviskem Troll – a do zvráceného koloběhu krveprolití jsou nyní zataženy jeho potomci i syn dávného přítele toužící po pomstě. Fjordy budou rudé, nebesa ozářená plameny a člověk bude člověku vlkem.

Návrat kultovního autora české historické fantasy k jeho nejslavnějším hrdinům nabízí vše, pro co trilogii Vlčí věk miluje už několikátá generace čtenářů – příběh plný neutuchající akce, drsného černého humoru a nezlomné vůle zvítězit za každou – i za tu nejvyšší – cenu.

Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Mostecký - další tituly autora:
 (e-book)
Lars, Šťavnatá lebka -- Kniha druhá Lars, Šťavnatá lebka
Vlčí věk 3 - Prokletí přízračných hřebců Vlčí věk 3
 (e-book)
Prokletí přízračných hřebců Prokletí přízračných hřebců
 (e-book)
Král posledního moře Král posledního moře
 (e-book)
Questaharská stezka Questaharská stezka
 (e-book)
Děti otroků Děti otroků
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlci_vek_04_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.3.18 17:20

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlci_vek_04_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 11.3.18 17:20

Process Black


Copyright © Jaroslav Mostecký, 2018

Cover Illustration © Lubomír Kupčík, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-107-6 (print)

ISBN 978-80-7557-503-6 (ePub)

ISBN 978-80-7557-504-3 (mobi)

ISBN 978-80-7557-505-0 (pdf )


Štěňata vlků /

5

Kapitola 1 Rógheim Někdy bývají docela jiné d ny.

Tehdy staří od rána jen polehávají a mladí zas už od poledního jídla popíjejí jablečnou kořalku. Na stropních trámech nehnutě sedí plno much a venku se dobytek houfuje kolem stromů.

I patnáctý den po jarním jamtlandském trhu měl být špatný. Už podle toho, jak se od horských ledovců, které ten rok ještě nestačily roztát, co chvíli přihnal studený a tak prudký poryv větru, že seníkům na holinách rval slámu ze střech a na loukách mezi lesem a pobřežím trhal křídla motýlům. Buřňáci se báli vzlétnout a schovávali se v doupatech a nad širokým, rozeklaným jazykem fjordu se kdovíodkud rozléhal naříkavý bekot ovce, která právě porodila mrtvé jehně a sama dodýchávala v kaluži krve.

Říká se, že v takový čas vycházejí z lesů čaromory a zaříkávají, aby se kravám srazilo mléko ve vemeni, aby zhořklo máslo, a med aby napadla plíseň. A když prý v takový den nějaká bláznivá zabloudí až k balvanům pod ledovcem, vrátí se obtěžkaná skalním skřetem.

Stávají se i horší věci.


6

/ Jaroslav Mostecký

Nadešel šestnáctý den po jarním jamtlandském trhu a bohové to ráno nejspíš dostali pelyňkové pití...

✳ ✳ ✳

Noční obloha nad namsdalenským vřesovištěm začínala blednout. I oharky v ohništi s přicházejícím ránem ztratily narudlý přísvit a najednou vypadaly jako šedé kamení. Slunce se ještě nedostalo přes hradbu hor na východě, ale na jejich úbočích už zrůžověla sněhová pole. Temnota se stahovala do svých doupat a pokřivené nízké borovice taky už nepřipomínaly staré zkazky o nešťastnících, co vyšli na vřesinu a nikdy už nenašli cestu zpátky.

Na voze, stojícím nedaleko ohniště, se začalo cosi hýbat. Zpod medvědiny se vynořila ruka a za chvíli i tvář, lemovaná vousy šedými jako vlčí srst. Muž se posadil, ohlédl se po valachovi, který tiše stál pár kroků vedle, a pak se pohledem vrátil k hromadě kožešin u zadní postranice vozu. „Jorko? Spala jsi vůbec?“ zeptal se a oči mu uhýbaly jinam.

Neodpověděla. Jako včera, jako každý den. Seděla zachumlaná v kožešinách, úplně pod nimi schovaná, jen oči se dívaly ven. Od úst jí stoupala pára a srážela se na chlupech kožešiny. Už začínala být mokrá. Dívka ji odhodila stranou a přitáhla si druhou. Na voze jich byla velká hromada, úlovek za celou zimu.

„Chceš se trochu prohřát?“ Ani nečekal, že odpoví. Zašátral rukou pod kožkami, po hmatu našel měch s kořalkou a napil se. „Chtěl jsem jet i v noci, ale pár kroků odtud začíná vřesoviště klesat dolů k lesům. Tamtudy se dá projet jen za denního světla.“ Vystříkl slinu mezi zuby. „Jestli vůbec.“

Zavrtěla se. „K lesům? V lese bývají vlci, otče,“ pronesla pateticky. „Chceš mne tam nechat?“

„Mluvíš?“ ušklíbl se: „Jsem rád, že mluvíš, ale ne, když mluvíš hloupě!“ Odkašlal si. „Nemusíš se bát,“ přidal po chvíli docela


Štěňata vlků /

7

jiným hlasem. „Na téhle straně hor vlci skoro nejsou, lidi je tu dávno vybili. Další noc už budeme spát v teple. Na Jeřábí mělčinu odtud není daleko. Do večera se tam dostaneme, jestli se něco nestane...“

„Co by se mělo stát?“ řekla ledově. „Třeba že se seběhnou vlci a budou mít hlad?“

Otočil se k ní dřív, než to stačila doříct. „Mlč už!“ zasyčel jako přišlápnutá zmije.

„Chtěl jsi přece, abych mluvila!“ štěkla nenávistně.

„Mlč! Nebo tě tu nechám!“

Jestli chtěla říct ještě jen slovo, nenašla odvahu. Jen vysunula zpod kožešin ruku a z tváře si otřela slzu.

Zase bylo ticho. Muž ze sebe odhrnul medvědinu, vstal, přelezl na kozlík a odtud seskočil na zem. Stáhl z vozu vak, otevřel ho a vytáhl dva drolící se kousky sýra. „Na!“ podal jeden dívce.

Vzala si, ale ani se po něm nepodívala.

Odlomil si kousek, strčil jej do úst. „Tisíckrát jsem tě prosil za odpuštění,“ zabručel smířlivě. Chvíli čekal, a pak zase jen odevzdaně mávl rukou. „Jestli chceš i jablko, tak si řekni sama.“

Položil dvě scvrklá pláňata na kozlík a pro sebe si vytáhl cibuli. Promnul ji v dlaních, strhal suché slupky a zakousl se.

Svítalo, a vítr se obrátil. Na větvích stromů se probudily vrány a náhle jich bylo nebe plné.

„Zapřáhnu. Zůstaň na voze, jestli tě netlačí břicho... Je hrozně mokro, darmo by ses namočila.“ Žvýkal a marně čekal, jestli dívka přece jen něco neřekne. Nacpal si poslední kousek sýra do úst, přešel k valachovi a poplácal jej po plecích: „Zdravím, Ölvire.“ Přivedl jej k vozu a začal ho kšírovat.

V zakrslých borovicích zaječel vítr a jako za nejhorších fujavic přihnal od hor krupičky přemrzlého sněhu. Nad hlavou mu zakrákla vrána a se zlámanými křídly dopadla jen kousek od ohně. Pták poposkočil a zametl letkami zem kolem sebe. Pár


8

/ Jaroslav Mostecký

peříček vylétlo do vzduchu a jedno z nich se sneslo na oharky. Vyskočil plamínek a hned zase uhasl.

Muž zvedl klacek, kterým večer rýpal do ohniště, a obrátil se po vráně. Křičela bolestí a točila se na jednom místě. Rozmáchl se...

„Neutekls jí, otče!“ promluvila dívka pod kožešinou.

Už neudeřil. Spustil ruku s klackem a zvedl hlavu.

„Viděla jsem ji,“ pokračovala Jorka tichým hlasem. „Když jsi spal, tehdy jsem ji viděla.“

Zachvěl se. „Lžeš! Nevidělas nic!“

Vrána poskakovala pořád dokola.

Znovu se rozmáchl a ukrátil ptačí trápení. „Nevidělas nic,“ zahučel.

„Když jsi spal, přišla,“ šeptala dívka. „Viděla jsem ji. Jako teď tebe!“

✳ ✳ ✳

Mlčeli spolu, jako už mnoho dní. Jorka se na voze choulila do kožešin, unavenýma očima vyhlížela na vřesoviště a hlava jí padala na prsa.

Její otec smetl zbytky ohně do dolíku, zaplněného vodou. V širokém oblouku obešel vůz, ale nikde žádnou stopu po noční návštěvě nenašel. Kysele se ušklíbl. Nevěřil jí. Od toho prvního dne, kdy o viděních začala mluvit, jí nevěřil. Přeskočil kalužinu a vystoupil pár kroků do svahu nad cestou...

Bylo ráno a bylo krásně. Modrá obloha se táhla od oslnivě bílých štítů hor na východě až daleko na západ. Jaro ten rok přišlo do kraje mnohem později než jiné roky, ale o to divočeji. V noci ještě větve vřesu potáhlo jíní, ale ranní slunce už mělo dost síly, aby znovu rozmrazilo zemi, ztuhlou nočním chladem. Vítr z hor už tak nedorážel, jako se svítáním, a zkrotle se točil


Štěňata vlků /

9

nad nízkými vyvýšeninami a nad pahrbky korunovanými změtí balvanů, překrytých ještě holými větvičkami vřesu. V mělkých proláklinách stála jezera z roztátého sněhu a desítky pramínků si razily cestu vřesovištěm dolů k lesům.

Vrátil se k vozu. „Pojedeme,“ řekl. Valach na mlasknutí poslušně zabral a okovaná kola se zabořila do rozměklé půdy.

V noci se dostali až ke skalnímu předělu. Ještě před dvaceti lety souběžně s ním vedla hranice mezi Svithjódem a Severním Nordheimem, ale tu dobu mladí nepamatují a starým se nechce vzpomínat. Namsdalenské vřesoviště se tu v délce několika desítek mil příkře propadalo o pět šest sáhů svisle dolů, a od úpatí kamenného schodu v celé délce pak pozvolna klesalo k západu, k lesům a k pobřeží. Jen na několika místech skálu rozrušily mrazy a vítr natolik, že se dal kamenný schod sjet i s vozem. Právě k jednomu takovému skalnímu skluzu se stará obchodní cesta, spojující svithjódský kraj a západní pobřeží, stáčela.

„Prr! Stůj!“ Valach zastavil na pět kroků před tím místem. Jorčin otec znovu seskočil a popošel blíž, aby se podíval, jak cesta vypadá. Obešel povalený hraniční balvan a vystoupil na okraj skalního schodu právě nad místem, kde cesta prudce klesala o těch pět sáhů níž. Všude byla voda. Stružky z jarních jezer si našly cestu tudy a prostup skalním schodem připomínal spíš široký potok, valící se mezi skalními stěnami. Voda byla tmavá, jak už bývá, když se nahoře v horských sedlech prožene rašeliništěm. Sebral ze země kámen a hodil ho dolů. Chvíli se kutálel v proudu, a pak se o něco zastavil. Zdálo se, že tam není hluboko, ale s vozem si tam netroufal. Mohla se tam skrývat díra nebo škvíra ve zvětralé skále...

Jiná cesta tu ale nebyla. Vrátil se, vyhrabal zpod hromady kožešin sekeru a spěchal zpátky.

„Slez z toho vozu!“ houkl na dceru. Uhnul z cesty a po hrbolcích, čnějících ze zatopené prohlubně, přeskákal ke skupince


10

/ Jaroslav Mostecký

zakrslých bříz. Jednu odsekl, odtrhal větvičky a šel zpátky, aby změřil hloubku v proudu.

„Co mám dělat?“ zeptala se Jorka.

„Čekej tady,“ poručil jí. Vzal valacha za udidlo a zamlaskal. „Hyjó! A pomalu, Ölvire! Nesmíš si zlámat hnáty, rozumíš?“

✳ ✳ ✳

Nebyl to lehký úkol. Voda sice sahala sotva po kotníky, ale okovaná kola i Ölvirova kopyta na mokré, jen lehce zvrásněné skále podkluzovala.

„Pomalu, Ölvire! Pomalu...“ Valach se až k ústí nechal vést, ale v místě, kde se mu po stranách zvedl kamenný masív skalního předělu, se vzepřel. V tom okamžiku se na něj začal vůz tlačit. „No tak!“

Valach odfrkl a trhl hlavou.

Zaklel. Vrátit se už nemohl... „Jeď! Hyjó, Ölvire!“ vřískl a šlehl valacha koncem otěží přes hřbet. I kůň vycítil nebezpečí a pohnul se. Kdovíproč se pokusil vtlačit k pravé straně. Vůz se tak natočil k proudu částečně bokem. Vody bylo málo, ale už se opírala do plných kol vozu a tlačila jeho zadní konec ke skále nalevo.

Každým okamžikem hrozilo, že se vůz postaví docela napříč a převrátí se na bok. Jorčin otec neměl jinou šanci než skočit dopředu. Přitom mu podklouzly nohy a čváchl zadkem do vody. Vmžiku vstal, udělal krok k valachovi a znovu se mu podařilo popadnout ho za udidlo. „Hyjó!“ zařval a zabral. „Jedeme! Ölvire!“ Věděl, že nesmí valachovi dovolit, aby se znovu zastavil. „Jeď!“

Ölvir snížil zadek a získal rovnováhu. Jen na chvilku; jakmile ucítil studenou vozu u řitě, lekl se a vykročil dopředu. Najednou to nešlo zastavit.


Štěňata vlků /

11

Vmžiku se dostali skoro až dolů. „Jeď! Hyjó!“ Valach už ztratil orientaci a nechal se vést. Muž o cosi zakopl, ale udržel rovnováhu: „Jeď!“

Pod koly vystříkla voda jezírka, rozlévajícího se pod skalním skluzem, a najednou byli dole.

„Odine! Dobrý!“ zahučel muž a přiměl valacha, aby zamířil stranou, kde se dalo zastavit a na chvíli vypřáhnout. Pak se otočil: „Jorko?!“

„Tady jsem,“ ozvalo se přímo nad ním. Dívka stála na okraji kamenného stupně a rozhlížela se po kraji pod nimi. „To byl jen začátek, zdá se,“ řekla.

„Jo, to jo,“ kývl. „Seskoč dolů, chytím tě!“ řekl a zvedl ruce.

„Umím se dostat dolů sama!“ odsekla.

✳ ✳ ✳

Vyšplhal zpátky. Teď stál vedle svaleného hraničního kamene a rozhlížel se. Cesta byla horší, než čekal, ale letos by se s kožešinami tak jako tak musel vydat k pobřeží Nordheimu, místo aby s nimi táhl na východ do Uppsaly jako každý rok. Cesta tam sice trvala o deset dní déle, ale zato se tam za bílou lišku platilo pětkrát víc. Letos to nešlo. V průsmyku byl pořád ještě sníh. Projít se nedalo, byl se tam podívat, a podle stop to tam obhlíželi i jiní. I pár medvědů, co zimují na téhle straně hor a zjara se vydávají ze svých doupat přes hory na východ, do nížin k jezerům. Letos se museli vrátit a bloudí někde po vřesovišti. Otřásl se. Nechtěl by některého z nich potkat. Budou vyhladovělí. Zajíci jsou moc rychlí a těch pár zmrzlých ovcí už dávno ohryzaly lišky... Tahle zima přinesla jen zlost, smutek a sníh. I na Jeřábí mělčinu, kam mířil, se musel vydat po staré obchodní stezce přes vřesoviště, protože v údolí, kudy vede nová cesta, touhle dobou padaly laviny jedna za druhou...


12

/ Jaroslav Mostecký

Kraj potemněl. Přes slunce se zatáhl šedý příkrov od západu a vítr zahučel jinak. Vzhlédl a vztekle mrskl rukou. Bouřka takhle zjara! Jestli je chytí na vřesovišti...

„Jezdci!“ uslyšel Jorku, jak křičí. „Aspoň deset!“

„Odine!“ zasykl. Jorka klečela na voze a ukazovala kamsi dolů po svahu. Přikrčil se a přehlédl kraj pod sebou. Neviděl nikoho. Zdráhavě se zvedl, rychle sešplhal dolů a doběhl k vozu.

„Vidělas je opravdu?“

„Jako teď tebe, otče!“

Vyhoupl se za ní na vůz, odhrnul kožešiny hned za kozlíkem a vytáhl luk a svazek střel. „A kde jsou?“

„Tam přece!“ vyhrkla a ukázala trochu v jiném směru. Obloha černala stejně rychle a strašidelně jako oči mrtvých. Kraj se utápěl v temně fialovém přísvitu a daleko na západě, až nad mořem, rozpáral oblohu blesk.

„Kde je vidíš?“ zeptal se znovu, když už to trvalo dlouho.

„Zajeli za tamten hřeben,“ odpověděla a ukázala prstem. „Schováme se?“

„Ty se běž schovat,“ poručil. „Já jim to nenechám...“ Ohlédl se po nákladu, jako by odhadoval, jestli stojí za to pro něj umřít.

Vzdálené zahřmění připomínalo praskání ledu na řece.

Ohlédl se po ní: „Jdi se schovat, řekl jsem!“ štěkl. Seskočila na zem a po čtyřech zmizela v keřích.

Nové zablesknutí rozsvítilo oblohu a za ním hned další. Z vřesu se zvedl vítr, zatočil se a skoro jej smetl z vozu. Jezdci se neobjevovali. Zaklekl, natáhl tětivu. Založil šíp... Vyhlížel je.

Valach náhle pohodil hlavou a poděšeně odfrkl.

„Tak kde jsou?“ křikl po ní už vztekle.

„Tady přece,“ promluvila za ním. Šlehl po ní pohledem. Neschovávala se. Stála jen pár kroků od vozu a dívala se kamsi přes něj. „Jsou zkrvavení. A stojí před tebou, otče!“


Štěňata vlků /

13

Hlas se jí třásl jako tenkrát... Zachvěl se. Je šílená. Píchlo jej u srdce. „Nikdo tu není, holčičko moje!“

„Ptají se, proč jsi povalil hraniční balvany.“ Vzlykavě se nadechla.

Podvědomě se ohlédl. „Přece tu leží... Leží tu už skoro dvacet let!“ Po zádech mu přeběhl mráz. „To není skutečnost! Ty zase někoho vidíš?“

„Jezdce,“ odpověděla. „Z koutků úst jim vytéká krev a ptají se, proč jsi rozvalil hranice Severního Nordheimu.“

Mlčel.

„Řekni jim to, otče. Zlobí se.“

Vytáhl šíp a povolil tětivu. „Byly vyvráceny před... osmnácti roky,“ hlesl do větru. „Král Severního Nordheimu se tehdy dlouho nevracel z cesty do keltských zemí a ve Svithjódu na druhé straně hor se začalo říkat, že je jeho půda volná pro toho, kdo bude mít dost síly a odvahy. Říkalo se to všude a každý jarl z okolí to zkusil. Až se tomu kraji tady začalo říkat Rógheim, Země nesváru. Tehdy přitáhli Svithjódští, a byla jich ze všech největší síla. Ti povalili kameny na hranici.“

„Říkají, žes byl u toho.“

Přetřel si čelo hřbetem ruky: „Řekni jim, ať jdou pryč, Jorko!“

Zavrtěla hlavou. „Jsou tady doma. Na téhle pláni, kde vítr leze do kloubů... A teď se zlobí. Ptají se, proč jsi přišel dnes, a ptají se, proč jsi přišel tehdy. Poznali tě.“

Chtěl cosi říct, ale zarazil se. Už si vzpomněl.

„Bylo jich jedenáct, co tehdy proti vám vyrazilo, a právě na tom hle místě padli do jednoho... Když budeme hledat, najdeme tu v kořenech vřesu jejich lebky. Nikdo je nepohřbil a nikdo je nespálil...“

Zahřmělo. Už blíž, ale deště se bát nemuseli, tak časně zjara bouří jen nad mořem.


14

/ Jaroslav Mostecký

„Chtějí, abys počkal do tmy, jestli nejsi zbabělec,“ řekla ještě. „Teď nemají sílu, ale těla nepohřbených za tmy vstanou. Potom prý budou silní.“

„Jsi bláznivá!“ Přelezl na kozlík a vzal do rukou opratě. „Hyjó!“

„I ona je tady, otče,“ špitla docela jiným hlasem.

Vydechl. „I ona chce, abych...?“

Ölvir poslušně vykročil a vůz se dal do pohybu.

„I ona chce, abych tu čekal na tmu?“

„Ona jen pláče,“ nenechala ho Jorka domluvit.

„Jeď!“ zachroptěl. „Jeď, Ölvire! Jeď!“

Mlčel, ale ticho nebylo. Vrány se s krákavým křikem znovu zvedly z borovic a Jorka si na kožešinách zpívala jakousi divnou píseň beze slov. Znal ji, jen nevěděl odkud.

Bouře se hnala dál podél pobřeží na sever, ale nad namsdalenským vřesovištěm ani nesprchlo. Naopak. Obloha už zase byla modrá a v závětří pod skalním předělem bylo znát, jak jarní slunce začíná hřát.

✳ ✳ ✳

Mladý Thorolf mířil dlouho, než konečně vystřelil. Šipka jen o píď minula zlomenou větev smrku, za kterým se kryli, a vzápětí se zpod smrčinové houštiny rozlehlo bolestné zavytí. „Ten byl poslední,“ pokývl hlavou. Narychlo omotal uzdu kolem pahýlu po ulomené větvi. „Jdu se na něj podívat.“

„Nemáme čas, Thorolfe,“ zavrčel mladík, který z koně ani neslezl. Ze skrání mu visely zrzavé cůpky. Rozmrzele se rozhlížel po svazích údolí „Musíme dál! Až se sem opře slunce, začne to tu všechno tát. Pak to už nebude dobrá cesta!“

„Chacha! Už teď to není dobrá cesta, bratříčku Grettire,“ ozval se ten třetí. Jeho kůň nebyl grošovaný jako koně těch dvou, ale černý jako uhel. Zato barva vlasů a lehce zvednutý nos


Štěňata vlků /

15

napovídaly, že má s Grettirem společného otce, a možná i matku. „Potok není zamrzlý, slyším, jak tu někde zurčí. To znamená, že se můžeme každou chvíli propadnout sněhem do koryta. A podívej, Grettire, tam naproti! Svou sílu bych vsadil, že tam sjel sníh z celé stráně!“

„Tvou sílu? To bych toho moc nevyhrál, Eriku. Ale máš pravdu. Sníh rychle měkne a je dost hluboký. Jestli si nedáme pozor, koně nám v něm uvíznou.“

„A kam vlastně jedeme? Už bys to mohl prozradit! Skoro bych řekl, že by bylo lepší, kdybychom se dali přes namsdalenské vřesoviště. Včera jsem si vyjel až nad Jolský les. Sníh už tam slezl. Jenom tam od hor stéká spousta vody.“ Díval se, jak se Thorolf brodí k smrčinám s taseným mečem v ruce. „Neodpověděl jsi mi, bratříčku. Kam jedeme?“

Grettir se usmál a sebevědomě si v prstech promnul svůj cůpek. „Za Hemdirem, znáš ho! Dál po proudu potoka má zimní srub. Nad zátočinou, kde se potok obrací k jihu. Celou zimu tam loví do pastí a...“

„Za Hemdirem? Za tím kožešníkem?“ vykulil oči jeho bratr.

„U Thora! Eriku! Nenechal jsi mne domluvit. Loví tam a bývá celou zimu a na jaře se vždycky vypraví kožešiny prodat.“ Ztišil hlas. „Žije tam se ženou a...“ Odmlčel se a usmál. „... a s dcerou,“ dodal nakonec.

„S kým?“ zalapal Erik po dechu a teatrálně si otřel čelo. „Slyšel jsem dobře?“ Rozesmál se, až jeho kůň splašeně poskočil.

„U Thora! Slyšel jsi dobře, ale docela klidně se může stát, že ti uřežu uši, když na to přijde. Pak bys slyšel hůř. Řekl jsem – s dcerou. Jorka se jmenuje. Loni na podzim jsem doprovázel jarlovu ženu a Rannveig na jamtlandský trh. Ony se už s Jorkou a její matkou znaly.“ Zahleděl se k obloze. Trochu potemněla, zatahovalo se. „Myslel jsem na ni celou zimu, a chystal jsem se promluvit si s Hemdirem na jarním trhu. Když se ale kvůli


16

/ Jaroslav Mostecký

sněhu z naší strany hor nikdo na jarní jamtlandský trh nedostal, řekl jsem si, že bude lepší je zastihnout ve srubu dřív, než zase odjedou... Nemusel bych se s nimi až do podzimu setkat.“

„Ještě by ji přes léto mohl slíbit někomu jinému,“ protáhl Erik pobaveně.

„Ta k ! “

Z mladé smrčiny, kde zmizel Thorolf, se ozvalo zaklení a vzápětí tichounký kvílivý vlčí nářek. „Byl tam ještě jeden,“ křikl na ně jejich druh a už se brodil rozměklým sněhem, sahajícím až nad kolena, zpátky k nim. V ruce držel čtyři vlčí ocasy, ještě z nich kapala krev. Sníh se pod ní ani nezbarvil do ruda; hned tmavl a krev prosakovala dolů. Thorolf došel až ke svému koni, přivázal svou kořist k sedlu a vyhoupl se zvířeti na hřbet. „Říkali jsme, že jedeme na vlky, musíme tedy něco přivézt, ne?“

„A víš, orle, kam jedeme doopravdy?“ zašťuřil se Erik a poklepal svému bratrovi po rameni. „Na námluvy!“

Chvíli bylo ticho, jen koně párkrát přešlápli. „Chtěl jsem pořádně zaklít, ale nic mne nenapadlo,“ promluvil nakonec Thorolf uštěpačně. „A nevěsta je někde tady?“ rozhlédl se po okolních svazích. „Nykra? Vodní panna? Jólský les taky není zas tak daleko. Že by některá odtamtud?“

„Zmlkni! O těch z Jólského lesa se nežertuje!“

Thorolf poslechl. Nikdy ty z Jólského lesa nespatřil, a ani nevěřil, že jsou. Ale žil na Jeřábí mělčině teprve první rok a o svátku Jól měl horečku a nic si z těch dnů nepamatoval. Jen slyšel, co se dělo, a viděl kámen na hrobě bývalého kováře Gisleho, i mohylu, stojící nad místem, kde pohřbili vdovu po rybáři Einarovi. Oba zemřeli v ty dny, a o tom, jak se to stalo, se vyprávělo ledacos... Mlaskl na koně a vyrazil první. Těžký mokrý sníh sahal koni až ke kolenům.

„Těším se, bratříčku, až budeš Rannveig vysvětlovat, co chystáš! Vyškrábe ti oči!“


Štěňata vlků /

17

„Už na podzim jsem jí řekl, že chci jinou!“

„Hmm? A co Rann na to? Našel jsi v lůžku zmiji?“ zasmál se Erik jedovatě.

Grettir se zasmál. „Mravence.“

Na protějším svahu údolí se utrhl široký pruh mokrého sněhu a s dunivým žuchnutím se sesunul do údolí.

„Je nejvyšší čas! Jedeme!“ zavelel Grettir. „Nechce se mi trávit další noc v lese, když na tebe kape ze stromů. Třeba nás Hemdir nechá přespat ve srubu... A ještě něco! Až Jorku uvidíš, zkroutí se ti játra závistí!“ Pobídl svého koně vpřed, dostal se před Thorolfa a už se po svých druzích ani neohlédl.

Nebyla to dobrá cesta, třeba říct, že byla horší než špatná. Dvakrát museli seskočit a vést koně pěšky, aby se vyhnuli hromadám sesutého sněhu. Byli mokří až k ramenům a koně se co chvíli vzpěčovali a nechtěli jít dál. Ze stěn stékala voda a tam, kde údolí svírala kolmá skaliska, se dolů řítily vodopády a halily celé údolí do studené, mokré mlhy.

Před polednem se stěny údolí doširoka rozevřely. V těch místech potok každý rok měnil svoje koryto. Teď mohlo pod sněhovým příkrovem vést kudykoliv. Postupovali pěšky, jeden za druhým, a Grettir v čele zkoušel osekaným kmínkem sníh před sebou.

„Dost! Vracíme se!“ štěkl najednou Erik. „Dál se nedá jet! Bohové rozhodli, že se ženit nebudeš, bratříčku!“

„Vrať se, jestli chceš! Ale sám!“ odsekl Grettir. Podíval se po Thorolfovi. Ten pokývl. „Sám!“ opakoval Grettir.

„Vyjedeme sem znovu za tři dny!“

„Za tři dny mohou být na cestě ke svithjódským jezerům, Eriku. Já o ni nechci přijít!“

„Nevíš, co ona! Třeba si už po večerech povídá s jiným!“ zamumlal Erik.

„To ještě ne. Je moc mladá,“ překvapil ho Grettir. „Ale na podzim už to tak být nemusí.“


18

/ Jaroslav Mostecký

„A co ti řekla?“

„Nic, asi si mne ani nevšimla. Pořád si povídala s Rannveig...“ Otřásl se. Studená lezavá mlha se srážela na vlasech a skapávala za krk. „Vracíš se, Eriku?“

„Vracím.“ Erik otočil koně.

„Jsi ustrašený jako malý kluk!“

„A ty jsi blázen, bratříčku! Nebude to dobrá cesta!“

Erik zmizel za ohybem soutěsky a oba zase vyrazili dál po proudu. Cesta tu vedla trochu výš nade dnem údolí, a v těch místech už sníh slezl a místo něj tu byl jen hnědý pás rozmáčeného jílu. Projeli pod skalním převisem a nad místem, kde v létě hučí peřeje, se zastavili. Dál se jet nedalo. Celé údolí od stěny ke stěně zalilo jezero. Nějakých dvě stě kroků před sebou viděli sněhovou hráz, která nedovolovala vodě téct dál.

„Dvě laviny naproti sobě,“ uhodl Thorolf. „Voda rychle přibývá. Zatím rozděláme oheň a uvaříme si jídlo. Nebude to trvat dlouho, než se to provalí.“

Chvíli bylo ticho, rušené jen zurčením stovek malých vodopádů ze skalních stěn.

„Při Thorově krvi!“ vyjekl najednou Grettir. „Já musím dál!“

Thorolf se udiveně ohlédl.

„Vezme je to! Až se to provalí, smete to jejich srub, nebyl nad vodou tak vysoko, a není už daleko!“

„Chceš se vrátit a objet to přes vřesoviště? Jsi blázen? To nemůžeš stihnout, ani kdyby ti Odin půjčil Sléipnira!“

Grettir seskočil z koně a zůstal stát na skalním stupni dva sáhy nad hladinou. Zvedl oči k Thorolfovi a byla v nich voda. Slanější než moře.

„Musím je varovat!“

Thorolf pokývl. „To musíš, orle!“

✳ ✳ ✳


Štěňata vlků /

19

Stará cesta, rozhlodávaná časem a jarní vodou, bloudila nekonečným vřesovištěm jako slepá fena, když táhne za svými, a vítr přitom dávno roznesl pach smečky po kraji. Rozbahněné koleje, vyježděné formanskými vozy, se proplétaly skupinkami borovic, ztrácely se v zatopených prohlubních, a nekonečně dlouho sestupovaly v serpentinách k lesům.

„Proto jsme sem nikdy nejeli?“ zeptala se Jorka po chvíli.

Hemdir sebou překvapeně trhl: „Měl jsem za to, že budeš zase až do večera mlčet.“

„Protože jsi z nich měl strach?“ nedala se.

„Protože jsem tu neměl co dělat. Prodávám kožešiny ve Svithjódu anebo až v Uppsale. Něco se vždycky prodalo i na jamtlandských trzích. Na podzim víc než na jaře. Nemuseli jsme jezdit sem, ani tu nic není...“

„Nic? Míříme přece na Jeřábí mělčinu,“ utrousila. „Pořád o ní mluvíš, otče!“

„Na Jeřábí mělčině stojí hradiště, opevněná skala a třicet stavení. Víc nic. Obchod tam nikdo neudělá. Jedině snad když má štěstí a chytí kupce, co plují podél pobřeží na Lofotr a zpátky. Zastavují se tam. Proto tam jedeme, třeba na ně budeme mít štěstí...“ Nedomluvil. Mlaskl na koně a přitáhl opratě. „Stůj!“ Seskočil z kozlíku a přešel dopředu, aby odvalil z cesty kámen, na němž by si zlomil kolo i bytelnější vůz. „Tahle cesta je stará, a co bohové pohřbili Sævarstad, nikdo tudy už nejezdí.“ Zase si vylezl nahoru. „Fouká tu. Něco přes sebe přehoď!“

Poslechla. Seděla na svém místě u zadní postranice a vyhlížela na vřesinu. Vůz hrkal, poskakoval, nakláněl se hned na jednu, hned na druhou stranu... Když její otec znovu zastavil, aby odsunul z cesty vyvrácený mladý stromek, Jorka se postavila a zaclonila si oči před sluncem.

„Jestli vyhlížíš Jeřábí mělčinu, není odtud vidět,“ houkl na ni, když se narovnal a uviděl, co dělá. „Jenom cíp jezera, u kterého leží.“


20

/ Jaroslav Mostecký

„Nikdy jsem tam nebyla,“ řekla tiše.

Zarazil se: „Proč bys měla?“

„Máma byla přece odtud!“

Vylezl zpátky na kozlík. „Jak to víš?“

„Slyšela jsem, když to vyprávěla ženě zdejšího jarla. Potkali jsme se s nimi na předminulém trhu v Jamtlandu. A pak ještě dvakrát, naposledy na podzim. Máma jim nabídla, ať přenocují v našem domě, a my zase přespávali v jejich, když jsme byli na dožínkách v Nidarosu. Mají tam dům hned nad přístavem.“

Seděl a přemýšlel. „Tu ženu jsem viděl, ale tvá matka mi nikdy neřekla, že je to žena jarla z Jeřábí mělčiny.“

Jorka se ušklíbla: „Musela?“

„Byla to moje žena. Sluší se to.“

„Tss...“ Pohodila hlavou. „Sluší se i to, aby muž...“

Hned poznal, co se chystá říct: „Jorko!“

Tón jeho hlasu ji varoval. Vzdorovitě zvedla hlavu. Hned nato sklouzla z vozu a poodběhla od cesty. Po kotníky ve vodě se přebrodila na nízkou vyvýšeninu. „Řeknu to tam!“ křikla na něho. „Řeknu! A budu chtít, abys zaplatil...!“

„Ty malá mrcho!“ Udělal k ní jen pár kroků a vzduchem šlehl bič. Spletené řemínky ji udeřily přes záda a roztřepený konec ji ovinul jako užovka myš. Hlasitě vykřikla. Hemdir cukl zápěstím a strhl Jorku na kolena. Dívka neudržela rovnováhu a přepadla dopředu tváří do vody. Pak povolil.

Celá mokrá se zvedla a s drzýma očima se vrátila k vozu. Snad čekala, že se vyzuřil. Sotva se mu dostala na dosah, chytil ji za zápěstí a přitáhl si ji blíž. Zvedl nohu, opřel si ji o zadní kolo a přehnul si dívku přes koleno. Vyhrnul jí mokré šaty až na záda a dvakrát ji pořádně pleskl přes spodky. Ani nezakníkla. „Už sis to zasloužila,“ zavrčel nakonec. „Vylez na vůz a převlékni se do suchého.“

„Máma říkala, že tu má příbuzné. Zůstanu u nich!“


Štěňata vlků /

21

Vystříkl slinu skrz přední zuby: „Pravda. Máš tu příbuznou. Jednu starou čarodějnici. Bábu tvé matky. Zůstaň si u ní. A já...“

„Ty?“ štípla jedovatě. „Pro tebe si přece přijedou ti jezdci, zapomněl jsi, otče?“ Vyklouzla z mokrých spodků a pověsila je přes postranici vozu. Rychle si oblékla druhé, co ještě před měsícem patřily její matce, a otřásla se chladem.

Ani se neohlédl, jen chtěl mít poslední slovo: „I kdybys je opravdu viděla... Večer už budeme v síni jarlovy skaly roztahovat kožešiny, jestli si nějaké nekoupí.“

Byla po něm, ani ona nechtěla zmlknout první. „Mrtví, co myslí na mstu, prý čekají před domem, až ten, jehož chtějí, vyjde ven.“

„To ti vyprávěla matka, nemám pravdu? Ty řeči měla od té staré báby!“

Přetáhla si přes hlavu šaty a rychle dopnula stříbrné háčky. „Taky mi říkala, že se dočkají vždycky, protože málokdo se za celý večer nejde vymočit, a močit u hostitele na zem se nevyplácí.“

Hemdir se zasmál. Pobídl Ölvira a vůz popojel snad dvacet kroků, než zase musel zůstat stát.

„Proč se chtějí mstít?“ zeptala se po chvíli změněným hlasem.

„Vlákal jsem je tehdy do léčky.“

„Třeba ne. Třeba chce některý z nich pomstít únos mé matky.“

„Neunesl jsem ji. Jeden z nich mne tehdy zranil, a s těmi, kteří potom táhli na Sævarstad a Jeřábí mělčinu, jsem už nešel. Tvá matka mne našla v lese a vyléčila mne. Odešla se mnou. Je to už...“

„Osmnáct let,“ špitla Jorka. Zase bylo ticho. Tak to bývá, když si muži nejsou jisti, jestli ta jejich pravda je správná a ženy se zrovna nadechují.

Les pod nimi se rozburácel vraním křikem. Kdoví proč.

„Měli jsme tři děti, a jenom ty, ta nejmladší, jsi nám zůstala, Jorko,“ pronesl najednou Hemdir. „Nechci přijít i o tebe...“


22

/ Jaroslav Mostecký

Neodpověděla. Seděla na voze a dívala se po vranách, jimž se nechtělo z oblohy.

Jak sjížděli ke spodní hranici vřesoviště, cesta byla čím dál horší. Deště a jarní tání z ní udělaly bludiště jam, vymletých vodou, a úzkých, hlubokých koryt. Jorčin otec šel vedle vozu taky a vedl koně za ohlávku. Kola se smekala po mokrých polehaných větvičkách a zajížděla do výmolů. Museli pomalu a opatrně.

„Otče!“ V jejím hlase bylo cosi, co ho vyděsilo.

„Prr!“ sykl na valacha, vzápětí se otočil a vyběhl podél vozu dozadu za ní.

„Co je?“ zalapal po dechu. „Jezdci?“

Mlčky ukázala do vřesiny na dva kroky od cesty.

„Lejno...?“ Zbledl. Hned to poznal. Bleskurychle se vyhoupl na vůz a rozhlédl se.

„Viděl bych ho, kdyby tu byl,“ chtěl ji uklidnit. „Nemá se kam schovat.“

„A je to od medvěda?“ zeptala se.

Přikývl. „Musí být dole v lese.“ Seskočil a sáhl na to. „Není už teplé, ale ještě se nezačalo rozpadat. Je z dnešního rána.“

„Ty vrány ho viděly,“ řekla Jorka.

Hemdir vstal a rozčileně se rozhlédl. Hladovému medvědu by se neubránili.

„Vítr fouká od lesa,“ připomněla.

„Ale před chvílí to bylo obráceně. Jestli zůstal při okraji lesa, tak o nás ví, jen nemá zdání, kde přesně jsme. Je to daleko. Možná, že bude nejrozumnější nechat tu vůz a pustit se přímo přes vřesoviště k jezeru. Tam už nás uvidí z osady a pomohou, kdybychom potřebovali...“

Chytila ho za ruku. „Já ho tam vidím,“ špitla.

Pán lesa stál hluboko pod nimi na zadních a opíral se zadkem o vyvrácený strom.


Štěňata vlků /

23

„Ucítil nás a rozhlíží se... Odine! Je přece dost daleko, aby nás ucítil tak hned!“

„Vypřáhneme Ölvira,“ navrhla Jorka. „Medvěd se pustí za ním, a my se pak vydáme přes...“

Zavrtěl hlavou. „Valach mu uteče. My jsme pomalejší.“ V té chvíli mu to došlo a otočil se po ní: „Proto ses pořád vezla? Ty krvácíš?“

Přikývla. „Od včerejška.“

Vítr se znovu otočil a teď se o šelmě dozvěděl Ölvir. Hlasitě zaržál a cukl s vozem.

„Pustíme ho, a zůstaneme na voze,“ rozhodl Hemdir. „A pokácíme tamhle ty stromky a podepřeme vůz ze všech stran, aby se hned nepřevrátil...“

„Chceš bojovat?“ vydechla a na chviličku byla taková, jako dřív. „Přece jsi řekl, že půjdeme přímo k jezeru!“

„Musím bojovat! Krvácíš a ten medvěd tě cítí. Půjde za tebou, ne za Ölvirem! A nebude mu stačit, když zabije mne. Bude lepší se s ním setkat takhle než někde cestou!“

✳ ✳ ✳

Grettir odsekl mladý stromek ve svahu nad stezkou a vrátil se k vodě.

„Moc hluboko,“ ucedil Thorolf ještě dřív, než hloubku vyzkoušel. Přitom se rozhlížel kolem. Stěny soutěsky se zvedaly příliš příkře, než aby se dalo zatopenou část soutěsky překonat po nich. „Už teď jsme mokří, orle! I kdyby tu bylo vody jen po kolena, neprošli bychom!“

Grettir zavrtěl hlavou. „Nemůžeme se vracet! Než bychom to objeli namsdalenským vřesovištěm...“

„To nemám na mysli! Vrátíme se jen kousek! Až najdeme místo, kde bude možné vyšplhat nahoru. Já pak budu hlídat koně,


24

/ Jaroslav Mostecký

a ty...“ Všiml si pochybovačného pohledu svého druha. „Lepší nějaký nápad než žádný, Grettire! Po horním okraji tady těch skal se dostaneš za tohle jezero, a sám jsi říkal, že k Hemdirovu srubu je to potom už jen kousek.“

Grettir pokývl. „Půl míle, víc ne.“

„Určitě se tam někde dá sešplhat,“ usmál se Thorolf povzbudivě a loupl po Grettirovi očima: „A ta tvoje Jorka... Nemá sestru?“

Grettir se zasmál. „Ještě že tě neslyšel Erik!“

„No,“ protáhl Thorolf. „Na Jeřábí mělčinu žádná dívka nechce. Tak jsem si říkal, a Loki mě sper, jestli to není dobrý nápad, že když má Hemdir jednu bláznivou dceru, která se tam těší, třeba bude mít i druhou takovou!“

„Nemá.“

Otočili koně a vydali se co nejrychleji zpátky po svých vlastních stopách. Už za druhým ohbím přitáhli koním otěže. Stěna soutěsky se tu nezvedala tak příkře. Vypadala jako rozpáraná prackou s třemi drápy. Grettir přiměl svého grošáka, aby se přiblížil ke skále co nejblíž, přehodil nohu přes houni sloužící za sedlo a překročil přímo do stěny.

„Říká se, že tam nahoře jsou jeskyně, kde přezimují běsi!“ houkl za ním Thorolf.

„Běsi?“ zašklebil se Grettir. „Medvědi, možná...“ Zasekl botu do škvíry, zanesené rozměklým ledem, opatrně se o ní opřel a vytáhl se o kus výš. Šlo to dobře. Jen prsty mu křehly, že je ani necítil a každou chvíli si na ně musel dýchat.

„Při Freyiných bocích! Kdyby tě tak teď viděla Jorka Překrásná...,“ houkl zezdola Thorolf. Grettir mu chtěl odpovědět, ale už sotva popadal dech. Jen se podíval dolů, kde se Thorolf nachází, sáhl po odtátém kusu ledu a mrštil jím po něm.

Už byl skoro nahoře. Přetlačil koleno přes skalní výstupek, vzepřel se na něm, a rukama nahmátl větve nějakého keře.


Štěňata vlků /

25

Vyzkoušel ho, a když se zdálo, že drží, vytáhl se nahoru. Dostal se na malý skalní ostroh nad soutěskou...

„Jsem tady!“ houkl dolů. „Čekej!“ Otočil se a polkl. To, co viděl, se mu ani trochu nelíbilo. Měl sebou meč, a proto si z neprostupné hradby houštin, která mu bránila v cestě, nic nedělal. Horší byla prosekaná stezka opačným směrem. Neměl ponětí, kdo by sem mohl chodit. Jedině snad nějaká čaromora. V okolí kromě Hemdira a několika lovců nikdo nežil, a už vůbec nikdo neměl důvod šplhat sem nahoru.

Neměl čas. Musel právě na opačnou stranu. Během chvilky si prosekal průchod houštinou a rozběhl se po okraji soutěsky směrem k Hemdirově srubu. Zaslechl, jak za ním Thorolf cosi volá, ale už se neohlížel. Musel dávat pozor, nebyla to rovná cesta, jen kluzká skála, kde na každém kroku hrozilo zřícení dolů do mrazivé vody. Zadýchaně se zastavil. Až odtud viděl, jak je dočasné jezero rozlehlé... Na opačné straně, kde se břeh zvedal z vody jen mírně šikmo, se náhle pohnuly masy sněhu a začaly se sesouvat do jezera. Pomalu, ale i tak voda zabouřila, a od protějšího břehu se rozehnala do všech stran mohutná vlna.

Grettir zatajil dech a obrátil oči k hrázi. Bylo pozdě. I ona se hýbala. První vlnu vydržela, jen se trochu hnula po proudu. Druhá vlna už hráz prolomila a rozehnala se údolím...

„Jorko!“ zašeptal vyprahle.

Ještě ale byla naděje. Možná zrovna někde ve svahu sbírá dřevo... Možná ji vlna vzala a teď se někde drží stromu...

Obrátil se a rozběhl se zpátky. Dole pod ním hučela voda, jak se hnala do díry ve sněhové hrázi a brala sebou obrovské kusy rozmoklého sněhu. Proběhl houštinou, klekl si, spustil nohy, a opatrně se začal zase soukat skále dolů.

„Thorolfe!“

Jeho druh neodpovídal.

„Thorolfe!“


26

/ Jaroslav Mostecký

Možná se vydal ke srubu hned, jak spatřil, co se stalo!

Grettir si rozdíral klouby prstů o drsný kámen a střípky ledu a po břiše se sunul dolů. Konečně byl dost nízko! Seskočil na zem, nohy ho neudržely a Grettir se natáhl do studeného bláta. Hned se postavil. Rozběhl se ke svému koni... Thorolfův hřebec stál o deset kroků dál, pohazoval hlavou a odfrkoval. To znamenalo, že Thorolf nikam nevyrazil. Byl někde tady...

„Hej! Kde jsi?“

Zase nikdo neodpověděl.

„To tě musí bolet břicho zrovna teď? Hráz se provalila, jestli to nevíš! Jedu napřed! Dožeň mne! Potkáme u Hemdirova srubu!“ Grettir se vyhoupl na hřbet svého zvířete a opatrně se vydal za vodou.

Nemusel jet příliš pomalu. Voda vymetla všechno, co jí stálo v cestě. Jen přebrodil několik hlubších kalužin. Po pár stech krocích se náhle stěny soutěsky otevřely do stran. Rostly tu stromy, buky a jasany. Tady vlna ztratila sílu a teď tu stála v dolících, už tak plných loňského listí. Vzduchové bubliny vystupovaly na povrch a pleskavě praskaly...

Srub uviděl hned za příštím ohbím. Přivedl koně k ohradě, která bránila vlkům v přístupu až těsně ke stěnám stavení. Teď byla povalená, ale srub stál.

„Hemdire!“ křikl, a přistoupil ke dveřím.

Venkovní závora byla zasazena na svém místě. Grettir ji vysunul a vstoupil dovnitř. Nikde nikdo. Nechal dveře otevřené, přešel k oknu a otevřel i okenice.

„Thore!“ zaklel a posadil se na židli. Srub byl prázdný. Na policích nic nezůstalo, ani nádobí, a tam, kde visí uzené na hácích, chyběly i ty háky. I kůže ze stěn sundali, než odjeli, jako by se sem už nikdy neměli vrátit... Zavřel okenici a vyšel ven. „Hemdire!“ Až teď si všiml hrobu pod velkým stromem pár kroků od srubu. Popošel blíž, ale hádat, kdo tu leží, nemusel. Do kůry


Štěňata vlků /

27

stromu nad náhrobním kamenem někdo neuměle vyryl obraz ženské tváře. „Její matka,“ zašeptal Grettir.

Obešel stavení ještě jednou dokola. Našel stopy vozu, které nezničila ani voda, a sledoval je až k rozcestí. Mířily na vřesoviště, to znamenalo na Jeřábí mělčinu! Kysele se zašklebil. Norny, Přadleny osudu, si s ním pohrály, jen co je pravda.

Vrátil se ke srubu, vyňal z vaku kus špeku a chlebovou placku a zakousl se. Občas vzhlédl k ústí soutěsky. Thorolf pořád nejel.

✳ ✳ ✳

Už se blížilo poledne, když se rozhodl mu vyjet naproti. Nejraději by se vydal dál na vřesoviště a možná by ještě Hemdira a Jorku dostihl. Stopa nebyla tak stará...

Dojedl, hvízdl na grošáka a vyrazil zpátky.

Cestou se rozhlížel. Až teď jej napadlo, že Thorolf možná ve chvíli, kdy se hráz provalila, stál u kraje, a vlna vzedmutá sesouvajícím se sněhem podemlela místo, kde byl. Proud by ho strhl s sebou a umlátil v korytu potoka. Nic ale nenašel. Jen slunce už nakouklo do úzké soutěsky a obloha byla náhle plná vran. Opatrně vyvedl koně na skalní práh a znovu vyskočil do sedla. Jeho kůň se poplašeně vzepjal, ale to Grettir ještě nevěděl, proč.

Tam, kde zanechal Thorolfa, bylo černo. Větve keře, který tam předtím určitě nerostl, obsypaly vrány a křičely, jak křičí jen na mrtvole. Mezi kameny zurčela voda, zrudlá krví... Kopl koně do slabin a hejno se zvedlo, jako by se proti nim rozehnal orel. Grettir si na poslední chvíli zakryl tvář před ptákem, který vzlétl poslední ze všech. Hned nato přiměl koně, aby zastavil, a seskočil na zem. Otěž si omotal kolem ruky, aby mu zvíře neuteklo. Tohle místo se mu určitě nelíbilo.

To, co z dálky připomínalo větve keře, byla ohlodaná žebra Thorolfova hřebce.


28

/ Jaroslav Mostecký

„U Thora, co znamená tohle?“ zašeptal. Vzpomněl si na staré příběhy, co se vyprávějí za zimních nocí, a cítil, jak mu po zádech vstává husí kůže. Z pochvy na zádech vytáhl meč. Thorolfovo jméno už raději nevolal. Krok za krokem se přibližoval k mršině. Hledal stopy.

Vlastně ani nevěděl, jak by měla stopa toho, kdo to udělal, vypadat. Bosá a s drápy, možná, ale taková tu nikde nebyla. V jílu byly jen jeho stopy a ještě další, lidské. Jen lidské...

Jenomže kdyby se Thorolf zbláznil a zabil koně, nikdy by mu takhle neohlodal žebra! Dostal se blíž a viděl líp. Tohle by člověk nedokázal. I vnitřnosti zmizely a kůže na plecích byla podrásaná a potrhaná.

Kůň se mu trhal a nechtěl jít dál. Vrátil se s ním třicet kroků po proudu potoka a omotal otěž kolem kamene. Otočil se...

Odtud, zdálky, si všiml, čeho předtím ne. Ve výšce dvou dospělých mužů byla na sněhu, zachyceném na výstupcích ve skalní stěně, kde se předtím šplhal nahoru, krev.

Zaváhal. Kdyby se teď vrátil na Jeřábí mělčinu a řekl, co se stalo, přitáhli by sem všichni, kdo jsou schopni zvednout zbraň... Zavrtěl hlavou a ten nápad zavrhl. Byl by za zbabělce.

Vrátil meč do pochvy na zádech a znovu začal šplhat nahoru. Každou chvíli strnul a zaposlouchal se, ale v křiku vran slyšel sotva vlastní dech.

Tentokrát mu to šlo rychleji. Nahoře opatrně vykoukl nad okraj plošinky. Vypadala stejně, až na stopy krve, které tu předtím nebyly. Přehoupl se přes okraj skály a zůstal v dřepu. Věděl, kudy jít. V houštině, kudy vedla prosekaná stezka, jíž si všiml už při své první cestě sem nahoru, někdo od té doby setřepal poslední zbytky sněhu z větviček a mnoho jich bylo čerstvě zlomených.

Bál se zvednout, aby jej zabiják koní nezahlédl, a po čtyřech se vydal k ústí stezky.

Zastavoval se a naslouchal. A zase a zase neslyšel nic.


Štěňata vlků /

29

Po patnácti krocích byla houština pocuchaná, víc větví bylo polámaných a v kořenech křoviska ležel Thorolfův nůž s obnaženou čepelí.

Stezka se vinula houštinou, jako by neměla nikde končit. Hádal, že ho přivede k další skalní stěně, jež se tyčila kus před ním. Srdce mu bilo divoce, jako by se chystalo vyskočit z hrudi. Tisíckrát si představoval, jaké to bude, až se jednou dostane do první bitvy, ale tohle muselo být horší!

Na okraji houštin zůstal. Klekl si a opatrně vytáhl meč z pochvy. Pak se ještě opatrněji nadzvedl, aby viděl.

Ve skalní stěně zel černý otvor jako chřtán samotného Helu. Původně byl uzavřen těžkými dubovými vraty, do nichž kdysi dávno někdo vytesal runy. Teď byla vrata otevřená dovnitř a nápis se nedal přečíst. Na zemi před nimi ležela závora, kterou někdo vysunul z místa, kam patřila. To, co zabilo Thorolfova koně, muselo být uvnitř!

Věděl, co musí udělat. Uhnul stranou, aby si jej ti kdo byli v jeskyni, nevšimli, a opatrně se přiblížil k levé straně. Po čtyřech se vplížil do předsíně, náhle se vztyčil, chytil okraj vrat a zabral. Začaly se přivírat hrozně pomalu. Hluboko v podzemí se cosi pohnulo a ten zvuk zněl jako kroky. Už poznal, že to nestihne! Grettir vyskočil, popadl rukou druhé křídlo vrat a trhl s nimi k sobě, aby se samy zavřely. Pak se otočil pro závoru.

Byla těžká, sotva ji uzvedl. S břemenem se otočil zpátky k vratům... Ale obě železné západky, do nichž bylo potřeba závoru zasunout, na levých veřejích chyběly. Někdo nebo něco je vytrhlo.

Vrata se nedala zavřít! Vyděšeně pustil závoru na zem a couvl. Nápis na vratech ze stříbrných run, zčernalých ohmatáváním prstů mrtvých, se zaskvěl v celé hrůze: Kistil jarl.

„Hrobka králů,“ přečetl Grettir. Ve větvičkách keřů zašuměl vítr a obloha potemněla. Začínalo se zatahovat. Vítr přinesl hřmění.


30

/ Jaroslav Mostecký

Tam uvnitř se znovu cosi hnulo. „Thorolfe!“ křikl do tmy, ale nikdo mu neodpověděl. Až za chvíli, a nebyl to lidský hlas! Zmocnila se ho panika. Ještě jednou zavolal na Thorolfa a pak se hned otočil a rozběhl se zpátky. Teď už se neschovával. Ještě zaslechl, jak někdo otevřel vrata...

Bez dechu doklopýtal k okraji skály a začal sešplhávat dolů. Ještě mu chyběly dobře tři sáhy, když se pustil, odrazil se od stěny a seskočil na zem. Vzhlédl.

Nikdo. Střelil očima po svém grošáku. Stál tam.

Až teď se nahoře něco pohnulo, ale Grettir se už nezdržoval. Rozběhl se ke zvířeti, chvatně odmotal otěž a skočil do sedla.

„Jeď!“

Kůň vyrazil jako smyslů zbavený. Prolétli soutěskou, minuli Hemdirův srub a Grettir vedl koně dál na starou cestu, co vedla přes vřesoviště zpátky na Jeřábí mělčinu.

Ohlížel se. Pořád se ohlížel, ale zdálo se, že ho obyvatel hrobky nechal jít.

Grettir byl ještě mladý a zažil málo. Proto tomu věřil.

✳ ✳ ✳

Čekání na šelmu se táhlo nesnesitelně dlouho.

„Přichází,“ špitla Jorka rozechvěle.

„Drž se za mnou,“ odpověděl Hemdir šeptem. „Ne moc blízko, ať mám místo, až budu chtít ustoupit. A nehleď mu do očí...“ Hemdir už zabil hodně medvědů, ale vždycky to byl on, kdo byl lovcem. Zabíjel je, když vlezli do léčky a neměli šanci se bránit. Teď byl v takové pasti on. Se sklopenýma očima, aby šelmu nevyprovokoval k útoku, pozoroval, jak se v dlouhých obloucích přibližuje.

„A když tě zabije?“

Pokýval hlavou, ale nic neřekl.


Štěňata vlků /

31

„Když tě zabije?“

„Pak nalehni na meč. Medvěd pokouše a nechá být, ale tenhle je hladový. Bude lepší umřít rychle!“

Medvěd náhle změnil směr a zamířil přímo k nim. Hemdir zaklekl, aby neztratil rovnováhu hned, jak se šelma do vozu opře. Opíral si bradatici železem o poval vozu a co chvíli si utíral zpocené dlaně. Pořád ještě byla naděje, že si to šelma na poslední chvíli rozmyslí. Medvěd znovu uhnul ze směru, prošel kolem vozu ve vzdálenosti dvaceti kroků a vystoupil ještě o pár kroků do svahu. Pak se otočil a zamířil přímo k nim. Stále ještě váhal s útokem.

„Chtěl jsem,“ zamumlal Hemdir. „Chtěl jsem, abys věděla, že mne to mrzí... To, co se stalo.“

„Já tě nenávidím,“ odpověděla po chvíli. „Ale teď se bojím... Můžeš mne z toho vozu shodit, jestli chceš, ale to, že máma umřela, ti nikdy nemůžu...“ Zalykavě se nadechla. „... nemůžu odpustit!“ Poslední slovo vykřičela na celé vřesoviště.

„Ticho!“

Už bylo pozdě. Její výkřik šelmu vydráždil. Medvěd pomalu a rozvážně došel až k vozu a náhle se zvedl na zadní. Ohromná hlava šelmy se vynořila nad postranicí. Zápach s jeho mordy vzal Jorce dech. Nebyla schopna nic říct, ani křičet.

Drápy prosekly vzduch těsně před Hemdirem. Instinktivně se ohnal sekerou, ale jen promáchl do vzduchu. Na hlavu zvířete nedosáhl. Medvěd se opřel prackami o vůz a pokusil se jej převalit. Dva vzepřené kmeny praskly jako třísky. Vůz se však jen zhoupl na kolech a zůstal stát.

Jorce blesklo hlavou, že příště se už vůz převalí. Medvěd toho ale po prvním nezdařeném pokusu nechal. Prackou se ohnal po Hemdirovi, nezasáhl ho, ale drápy zachytil o postranici a strhl ji stejně lehce jako kůru z práchnivého stromu.

„Mami,“ vydechla dívka. Přestala vidět všechno kolem. Najednou se jí zdálo, že medvěd pozoruje jenom ji, že jeho pokusy


32

/ Jaroslav Mostecký

zasadit otci ránu tlapou nejsou ničím jiným než snahou dostat se za ní. Zachvěla se.

Hemdirovi se konečně podařilo medvěda zasáhnout, ale dost nešťastně. Šrám na hřbetě pracky mu neublížil, jen ho rozzuřil. Mručivé funění zmohutnělo. Teď to byl dunivý, vrčivý řev. Musel být slyšet až dole u lesa, a možná až u chalup na Jeřábí mělčině.

Těm dvěma to nebylo nic platné. Jorka to pochopila. Vystihla okamžik, kdy se medvěd docela obrátil k otci, přeskočila postranici na druhé straně a rozběhla se vřesovištěm pryč, dolů, k cípu jezera, které jí otec předtím ukázal. Klopýtla o keř, vyhnula se balvanu...

Vřesovištěm se rozlehlo příšerné zapraskání drceného dřeva. V běhu se ohlédla... Viděla jen medvěda na zadních, jak kolem sebe rozhazuje hromady kožešin, nalovených za celý podzim a zimu. Někde pod nimi musel ležet i otec, nebo byl možná ještě pořád na voze. Ten stále ještě stál na všech kolech.

Střelila očima k jezeru. Ještě bylo daleko, příšerně daleko... Znovu se ohlédla.

„Jezdec!“ vydechla a zastavila se. Hned poznala, že nepatří k těm, které už dnes potkali. Nebyl od krve a jeho kůň byl bílý s šedočernými skvrnami na zadku a na bocích... Dívala se, jak jezdec strhává koně, bere do rukou samostříl a míří.

Zase se rozběhla, jen pomaleji, a skoro pořád se ohlížela zpátky.

Jezdec s mířením neotálel. Střela se mihla vzduchem a hlas šelmy se změnil. Až do té chvíle si přítomnost dalšího muže medvěd neuvědomil. Teď padl na všechny čtyři, obrátil se... Mladík seskočil z koně, který se začínal plašit, a popošel k šelmě o dva kroky blíž. Věděl, co dělá. Medvěd se okamžitě zase zvedl na zadní. Rozhlížel se. Hledal nepřítele. V tom okamžiku se z hromady kožešin na voze zvedl Hemdir. Rozmáchl se sekerou a zezadu a shůry zasadil bestii smrtelnou ránu. Prasknutí lebeční kosti uslyšela i Jorka. Přestala utíkat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist