načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stella – Takis Würger

Stella

Elektronická kniha: Stella
Autor: Takis Würger

Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 202
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Stella ... přeložila Iva Kratochvílová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0012-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče. Přistoupí Stella na tento návrh, nebo odmítne? Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu.

Popis nakladatele

Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným.

Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče. Přistoupí Stella na tento návrh, nebo odmítne?

Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu.

 ––––

V Německu se kolem románu Stella rozproudila velká literární debata […], v neposlední řadě o otázce: Smí se o době nacismu psát tak napínavě, zábavně a s natolik vyhrocenou emocionalitou?
— NDR.de

Zařazeno v kategoriích
Takis Würger - další tituly autora:
Klub Klub
 (e-book)
Klub Klub
Stella Stella
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TA KIS W ÜRGER

STELLA


BRNO 2020


STELLA

TA KIS W ÜRGER

BRNO 2020


Stella

Copyright © 2019 Carl Hanser Verlag GmbH & Co. KG, München

Cover photo © Landesarchiv Berlin

Translation © Iva Kratochvílová, 2020

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0221-9 (PDF)

ISBN 978-80-275-0222-6 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0223-3 (MobiPocket)


Části tohoto příběhu odpovídají skutečnosti.

Pasáže textu tištěné kurzivou jsou úryvky z vyšetřování

sovětského vojenského tribunálu. Soudní spisy

jsou dnes uloženy v Zemském archivu v Berlíně.



Mému pradědečkovi Willimu Wagovi,

který byl v roce 1941 zplynován během Akce T4.



11

V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři

měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamo

nův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za  generálního tajemníka zvolila

Josifa Stalina a já jsem se narodil.

Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile

se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy

na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šer

movat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když

dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.

Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá

jmény rodičů. Já bych mohl říct, že  otec ve  třetí generaci

řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct,

že  matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvů

li přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost.

12

S  oblibou vyprávěla, že  na jeho pohřeb přišlo celé vedení

„černého reichswehru“.

Večer matka zpívala ukolébavky o  padajících hvězdách,

a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, ne

chávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové

gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem

se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říka

la, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže.

Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože

jsme v Německu nežili.

Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolí

ho rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako

hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu

své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle,

seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily.

Slíbil jsem jí to.

Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přiklá

dala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky,

držela mě za  ruku. Když jsme zlézali kopce a  ona nahoře

vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji

smím při sestupu podpírat.

Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její

malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující

tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou

dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten

obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty

jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí

tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný

člověk polámal kosti.

Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen

zřídkakdy o  tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo,

vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu

vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na

kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době ne

směly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem,

že se na to nemám vyptávat.

Po  mém narození si matka umínila, že  budu akademii

ve  Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v  Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozo

ru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgero

vou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy.

Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejo

vé barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a po

kračoval jsem v  učení, i  když jsem byl sám. Zajeli jsme si do  Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v  Galerie natio

nale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí

jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat

plátna, ruku v  ruce jsem s  ní procházel muzea a  snažil se

všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila

hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl.

*

V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do sas

kého zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti

14

křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánoce

mi povoz.

Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v ka

bátě z  tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se

ho nikdy nepodařilo najít, ani za  pomoci četnictva. Nikdy

se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku

kovářský vlček.

Bylo nás asi tucet chlapců a  na náměstí u  kostela jsme

házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži.

Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule

létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na

voze. Jedna zasáhla muže do  spánku, myslím, že  ta moje.

Doufal jsem, že  ostatní chlapci mě za  to budou mít rádi.

Muž sebou ani netrhl.

Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlí

ku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se

před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí,

neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí

držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného.

Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který

jsme v našich krajích slýchali jen zřídka.

„Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Sly

šel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpy

tivý. Vzduch páchl mokrou vlnou.

Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je

dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je.

Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevě

děl. Udělal jsem krok vpřed.

„Já.“

Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního

kloubu a  roztrhl mi obličej až ke  koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První

vzpomínka je až ta, že  se dívám do  matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou

pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách.

„Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou malu

ješ,“ řekla. Pohladila mi prsty.

Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v  karbolce.

Rána se mi zanítila. V  následujících týdnech jsem se živil

slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchař

ka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy. Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla,

pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy.

Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem

ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé.

Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše ba

revného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů

po mozkové mrtvici.

To se spraví, říkali by.

Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabi

ci pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli

i v nemocnici pokračovat ve výuce.

„Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důleži

té pro ni malování je.

16

Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela.

„Mami, promiň, já... já už nevidím barvy.“

Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků

a do očí mi nakapali jakousi tekutinu.

Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece

není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černo

bílá.

„Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, pro

sím. Mami?“

Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala ne

porušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl

bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti

štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky.

*

Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc.

„Moje vina,“ řekl jsem.

„Vina vůbec neexistuje,“ namítl.

Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku.

Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“

Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“

Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel

na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval

mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží,

víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přeje

deme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ruči

ček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka

nezmizí, odejde ona.

Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce

vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma.

Otec se znovu vypravil na cesty.

Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést

do jejího pokoje.

V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas

na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl

jsem, jestli to není kvůli mně.

*

Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za  minorit

ským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá

mechem a na druhé skalní stěna.

Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z  otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni.

Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a pe

trželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli.

Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů.

Pomáhal jsem jí s  pletením vánočky a  nosil jí do  domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj.

V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili

si je domů, jsem věděl, že  u  nás to nejde, protože je tam

18

matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi

nemohlo chybět to, co jsem neznal.

Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou

vodou. Představoval jsem si, že pije mléko.

Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru

vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku,

stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka

ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal

jsem si neviditelný.

Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy

nikoho neviděl seshora skočit.

Vyškrábal jsem se po  stěně nahoru, přidržoval jsem se

přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem

dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní

řasy. Rozběhl jsem se k  okraji skály a  skočil. Tvrdě jsem

narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v  uších,

byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se

mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze

sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal

náraz mého těla.

Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic

na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě,

čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece

člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se

o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka

zaprášila. Podala mi ručník.

Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával vět

šinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku,

orientální filozofii.

19

Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují.

Žmoulal jsem v  prstech klásek rákosových květů, který

jsem utrhl na břehu.

„Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec.

Přikývl jsem.

„Proč?“ zeptal se.

Mlčel jsem.

„Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“

Přitáhl si mě na područku ušáku.

Poslouchali jsme tikot hodin.

„Jak to, že padat je tak krásné, tati?“

Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii.

Po  pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ od

pověděl.

Mlčeli jsme společně.

Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl

cítit jako jeho knihy.

„Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“

„Matce je dobře?“

Zhluboka se nadechl.

„Matka...“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka... všechno

je v pořádku, buď na ni hodný.“

Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení

bylo mým způsobem pláče.

„Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek.

Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj

poslední skok.

*

20

Když myslím na domov, vybavím si lány slunečnic, které se

za domem táhly přes pahorky až k lesu.

Naše kuchařka neměla slunečnice ráda, protože prý ne

voní. Tvrdila, že  lákají včely krásou, ale uvnitř nemají ani

kapku nektaru, jenom škaredá semena.

Utíkal jsem do polí, abych našel jejich vůni, a mezi hlava

mi květů jsem zjistil, že se kuchařka mýlí. Za horkých slu

nečných dnů vedro rozpalovalo pyl a slunečnice voněly, sice

jemně, ale já je cítil. A jakmile jsem poznal jejich vůni, občas

ke mně zavanula, když jsem si na noc nechal otevřené okno.

Mít dobrý čich bylo důležité. Alkohol jsem dokázal při

návratu ucítit už v chodbě.

Ptal jsem se včelaře a zahradnic, po čem voní slunečnice,

ale nikdo nevěděl. Věřil jsem, že když dokážu tyhle květiny

cítit, něco to znamená.

*

V  roce 1935 matka vypila na oslavu vyhlášení norimber

ských zákonů lahev bramborového lihu. Neustále si dolé

vala. Seděl jsem vedle ní a počítal jí sklenice. Pozvedala je

na zdraví Adolfa Hitlera, kterému říkala Adolphe, jako by

byl Francouz.

Poté co matka toho večera usnula na parketu tanečního

sálu, jsem šel do kuchyně. Kuchařka plakala u sporáku a pro

útěchu vařečkou ujídala čerstvě ušlehaný máslový krém. Po

hladil jsem ji po  tváři, jako hladil otec mě, když jsem byl

malý.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.