načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stěhování národů a východ Evropy -- Byzanc, Slovani a Arabové - Jarmila Bednaříková; Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský CSc.; Mgr. Aleš Homola

Stěhování národů a východ Evropy -- Byzanc, Slovani a Arabové

Elektronická kniha: Stěhování národů a východ Evropy -- Byzanc, Slovani a Arabové
Autor: ; ;

Kniha volně navazuje na již vyšlou knihu J. Bednaříkové Stěhování národů, která zkoumala postupné pronikání Germánů na území říše západořímské ve 3. až 8. století. Právě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 560
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1787-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha volně navazuje na již vyšlou knihu J.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JARMILA

BEDNAŘÍKOVÁ

ALEŠ

HOMOLA

ZDENĚK

MĚŘÍNSKÝ

STĚHOVÁNÍ

NÁRODŮ

A VÝCHOD

EVROPY


HISTORICA

VYŠEHRAD

PRAHA

2006

JARMILA

BEDNAŘÍKOVÁ

ALEŠ

HOMOLA

ZDENĚK

MĚŘÍNSKÝ


BYZANC

SLOVANÉ

ARABOVÉ


© PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., Prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc.,

Mgr. Aleš Homola, 2006

ISBN 80-7021-787-1


OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

STŘEDOEVROPSKÝ PROSTOR, ETNOGENEZE

A EXPANZE SLOVANŮ A PRVNÍ PRŮNIK KŘESŤANSTVÍ . . . . . . . . 11

Etnogeneze a expanze Slovanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Politický a etnický vývoj 6. století a tzv. druhá slovanská vlna . . . . . . . . . 33

Avaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Sámův kmenový svaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

První průnik křesLanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

POKŘESŤANŠTĚNÍ BAVORSKA, KARANTANIE A PANNONIE . . . . 57

Úloha iroskotských a anglosaských misií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Sv. Virgil, Karantanie a salcburská misie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Karantánští Slované a zdejší salcburská misie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ V PANNONII A NA MORAVĚ . . . . . . . . . 73

Prvý průnik křesLanství na Moravu a do Podunají,

avarské války Karla Velikého (791–803) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Pasovské misie, kněží z Řecka a Vlach na staré Moravě . . . . . . . . . . . . . 80

POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ V ČECHÁCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

POČÁTKY KŘESŤANSTVÍ V POLSKU PRVÝCH PIASTOVCŮ –

POLANÉ, SLEZANÉ, MAZOVŠANÉ A LENDICI . . . . . . . . . . . . . . . 87

SEVEROZÁPADNÍ OBLASTI SLOVANŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Pohanství a počátky křesLanství u Lužičanů, Veletů a Pomořanů . . . . . . . 119

Obodrité . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Nábští a sálští Srbové, Glomači . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

JIŽNÍ SLOVANÉ NA BALKÁNĚ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

Chorvaté v Dalmácii a Dolní Pannonii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

Srbové v Rašce a Bosně, Zachlum, Travuňsko a Duklja-Zeta . . . . . . . . . . 179

Slované a Vlachové v Dacii, staří MaZaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188


Slované v Makedonii a Řecku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

Bulhaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194

Slované v Malé Asii a Africe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

VÝCHODNÍ SLOVANÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224

Skandinávci a normanská teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Kyjevská Rus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

STŘEDOASIJŠTÍ NOMÁDI A BYZANTSKÝ SVĚT . . . . . . . . . . . . . . 270

Pád Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

Nový stepní lid: Ogurové, Bulhaři a Sabirové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

Byzanc a kočovníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287

Kutrigurové a Utigurové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307

DĚJINY ARABŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312

Nejstarší arabské dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312

Byzanc a Arabové za vlády císařů Iustina a Iustiniana . . . . . . . . . . . . . . 368

Náboženství Arabů v době před vystoupením

Proroka Muhammada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373

Zásadní změny v arabské společnosti

po vystoupení Muhammada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378

Epocha Umajjovců a muslimové na západě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398

Arabský chalífát na východě za vlády Umajjovců

a Abbásovců (do 40. let 10. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421

MUSLIMSKÝ STÁT A PRÁVO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452

Jděte podle kroku nejslabšího z vás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452

Muslimská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463

Hospodářství chalífátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 472

MUSLIMSKÁ ETIKA A KULTURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 477

Islám a válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 487

Vlivy židovství a křesLanství na islám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 491

Muslimové a antika, přínos islámské civilizace Evropě . . . . . . . . . . . . . 499

Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 513

Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523

Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5??

Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5??


ÚVOD

Publikace „Stěhování národů a Východ Evropy“ je volným pokračováním

knihy „Stěhování národů“, jež ve vydavatelství Vyšehrad vyšla v roce 2003.

Jejím cílem je představit další etnika, která se na velkých pohybech azměnách, probíhajících v období mezi antikou a středověkem, podílela:Slovany, Araby, Prabulhary, Avary a také některé méně známé nomádyasijských stepí. Sleduje jejich minulost před rozsídlením či expanzemi i jejich

osudy po těchto procesech. Podobně jako se kniha „Stěhování národů“věnovala zejména vztahům představovaných etnik k říši západořímské, ocitá

se nyní v centru zájmu říše byzantská a vztahy mezi franským západem

a byzantským východem.

Mnoho pozornosti je v předkládané publikaci věnováno výsledkům migrací představovaných etnik, budování jejich státních celků,christianizaci i islamizaci, světu jejich představ, jež se vzájemně ovlivňovaly a prolínaly, vztahu k dědictví antiky a samozřejmě též převratné roli, již tato etnika sehrála v dějinách Evropy i asijského kontinentu, jejichž starší civilizaci akulturu významným způsobem přebírala, přetvářela,obohacovala i určovala.

Snahou autorů knihy je zejména umožnit srovnávání vývoje v rámci kmenového a státního zřízení, v oblasti sociální, právní, náboženské,vojenské, kulturní i etické mezi Germány a Huny, kteří byli předmětemhlavního zájmu v publikaci z roku 2003, a mezi etniky, která jsou sledována v této práci. Připravit materiál ke zkoumání diferencí i shod v historickém vývoji tzv. barbarů na území západořímské a východořímské říše i vdalších oblastech Evropy i Asie.

Spolu s již vydanou publikací by tato nová kniha ráda posloužila klepšímu poznání tzv. obecných dějin. Dějin namnoze společných větší části současného lidstva.

9


STŘEDOEVROPSKÝ PROSTOR,

ETNOGENEZE A EXPANZE SLOVANŮ

A PRVNÍ PRŮNIK KŘESŤANSTVÍ

Etnogeneze a expanze Slovanů

Slované se vynořují na světlo dějin na základě písemných pramenůahmotných památek jakoby náhle až někdy v průběhu 5. a v 6. století n. l., alepodobně jako u jiných etnik musela jejich etnogeneze probíhat delší časové

období. Nicméně dodnes nejsou otázky kolem slovanské etnogeneze,jejího průběhu apodílu jednotlivých kulturních okruhů ietnických skupin na

ní, podobně jako přesná lokalizace pravlasti a mechanismus expanze, plně

vyřešeny a existuje zde řada rozličných, mnohdy i protichůdných názorů

a různých hypotéz. Otázky slovanské etnogeneze a pravlasti zůstávají i za

současného stavu bádání otevřeny a patří k nejdiskutovanějším a takénejsložitějším problémům řešitelným pouze na bázi široké spoluprácehistorických nauk včetně archeologie, etnologie a folkloristiky, dále filologie, ale

také za přispění dalších oborů z oblasti společenských a přírodovědných

věd, jako je například antropologie, i různých technických disciplín.

Na základě bádání filologů se původně jednotná indoevropská řečpostupně dělila na jednotlivé základní prajazyky – románské, germánské, slovanské i další. Ukazuje se však, že promítání historického členěníindoevropských jazyků dále do pravěku s přesvědčením o existencijednotlivých větví známých z historické doby v zárodečné fázi již od obdobírozadu prvotního jazykového společenství je zásadní chybou. Z toho vyplývá jednak ošidnost nekritického spojování jednotlivých archeologickýchkultur a okruhů s konkrétními indoevropskými jazykovými skupinami a dále zavádějící promítání historického členění indoevropských jazyků dodávnější minulosti. Právě identifikace Praslovanů s lidem lužické kultury představuje názorný příklad obou těchto chybných přístupů.

Dodnes také nepanuje mezi badateli shoda v řešení otázkyindoevropské pravlasti. Někteří badatelé v 19. století ji hledali na východě až zaKasickým mořem a v současnosti spíše v prostoru severně od Kavkazu nebo

11


vMalé Asii, jiní uvažují ostřední nebo jihovýchodní Evropě. Prvá hypotéza

vedla potom ke spojování nejstarších Indoevropanů s příchodemnosi

telů kultury se šňůrovou keramikou osídlující ve druhé polovině 3.tisíci

letí široké prostory evropského kontinentu od dnešního Holandska nazá

padě po horní Volhu na východě, Finsko na severu a území Švýcarska na

jihozápadě. Ukázalo se však, že tyto hypotézy nemají žádnou oporuvjazyko

vědných dokladech, neboL ve střední Evropě nejsou na rozdíl od určitých

stop staršího předindoevropského osídlení v podobě epigrafickýchpamá

tek na Pyrenejském aApeninském poloostrově, jazyka Basků vPyrenejích

i silných stop neindoevropského substrátu v irštině apod. žádné průkazné

pozůstatky tohoto staršího substrátu zjistitelné. Z toho vyplývá, že zatímco

v jižní a západní Evropě lze stopy staršího předindoevropskéhoobyvatel

stva postihnout, ve střední Evropě přesvědčivé a zřetelné doklady tohoto

druhu postrádáme atudíž můžeme za nejstarší Indoevropany považovat již

nositele kultury s lineární keramikou – nejstarší zemědělce přicházející

z jihovýchodu s kořeny přeměny lovecko-sběračských společenstev vpro

duktivní zemědělsko-dobytkářskou ekonomiku na Předním východě. Dále

je možno předpokládat, že indoevropský jazykový areál (praindoevropské

nářeční kontinuum) se už v této fázi rozpadl na dva subareály – západní

a východní.

Řeči východního subareálu se vyvíjely rychleji a ve 2. tisíciletí př. n. l.

zde již postihujeme jazyky mající za sebou zřejmě delší samostatnouexis

tenci, zatímco ve střední a západní Evropě i na Balkáně probíhal celýjazy

kový vývoj daleko pomaleji. Nositelé neolitických a eneolitickýchstředo

evropských kultur hovořili tedy s největší pravděpodobností některými

kmenovými dialekty západoevropského kontinua, přičemž to se s největší

pravděpodobností již v pozdním neolitu dále diferencuje a kolem zlomu

3. a 2. tisíciletí př. n. l. dochází k jeho rozpadu na čtyři dílčí areálysouvise

jící již s jednotlivými kulturami doby bronzové. Výše zmiňovanépra

jazyky – keltské, románské, germánské, slovanské apod. vznikly až

vpoměrně nedávné prehistorické fázi integrací fragmentů staršíchprimár

ních indoevropských skupin, které byly v Evropě pravděpodobně čtyři –

západoevropská (protokeltská), středoevropská (protovenetská),východo

evropská (protobaltská) a protobalkánská. Každá z nich představovalaná

řeční kontinuum, tj. souhrn kmenových dialektů plynule přecházejícíchje

den v druhý. Jisté je, že románské, germánské, keltské, slovanské i další

jazyky představují jazykové skupiny mladší časové vrstvy, vzniklé vlastně

12


až v protohistorické a historické době diferenciací prajazyků a doložené

až v podobě nejstarších literárních jazyků, jako byla například klasická

latina či právě staroslověnština.

Vzávěrečné fázi doby bronzové pak již dochází krozpadu některýchprimárních indoevropských seskupení, což se v prvé řadě týkaloprotobalkánského kontinua, dokumentovaného archeologicky a zčásti ihistoricky. Kolem zlomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. se pak rozpadl i středoevropský (protovenetský) areál. Indoevropští Latinové a Sikulové obsazujíznačnou část Apeninského poloostrova, na severu se konstituuje sídelníoikumena pozdějších Germánů a některé kmeny se asi přesunují do západní Evropy. Svědectvím tohoto stěhování je bezesporu výskyt etnonymaVeneti či Venedi na různých místech evropského kontinentu.

Někde severně od Karpat je uvádí již římský učenec, správní úředník, námořní důstojník avelitel válečného loZstva Plinius Starší (23/24–79n.l.) ve svém díle Naturalis historia ve 37 knihách z doby okolo roku 77 n. l. apotom historik Tacitus (asi 56 n.l. až okolo 120 n.l.)vdíle Germania zroku 98 n. l. Jako Venety označil jeden z velkých kmenů Sarmatie na území východně od Visly mezi Baltským mořem a Karpaty ve 2. polovině 2.století n. l. ve III. svazku své Geógrafiké hyfégésis řecký astronom,matematik a geograf Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (90–160 n. l.). Zasoučasného stavu bádání nelze spolehlivě prokázat, zda Veneti připomínaní těmito antickými autory byli přežívajícím starým plemenem, či jižslavizovanou populací. Podobně je tomu i se zprávou gótského historikaJordanesa (†asi 552). Ve svém spise o původu a dějinách Gótů De origineactibusque Getarum čerpajícím ze ztraceného díla Cassiodorovatento Gót či Alan, který žil v 6. století v Byzanci, píše mimo jiné, že „mezi Skyty a Gepidy se rozprostírá Dácie v podobě věnce, obklopená strmými Alpami (Karpaty), podél kterých na levém břehu (svahu), jenž směřuje na sever, a to odpramene řeky Visly, se na nesmírných prostorech usadil početný kmenVenetů. I když se jejich jména teZ mění podle rodů a sídlišL, nazývají sepředevším Sclavini a Antové“. Dále uvádí Jordanes zprávu o ostrogótském králi Ermanarichovi, jenž „zdvihl zbraně proti Venetům, kteří, ačkolivpohrdali zbraněmi, ale počtem silní, zpočátku se pokoušeli stavět na odpor“. Dobře vyzbrojeným Gótům nemohli však Venetové vzdorovat a dostali se pod jejich nadvládu. Poněvadž Ermanarich stál v čele Ostrogótů během poslední čtvrtiny 4. století, nelze vyloučit, že v této době se jižPraslované formují na teritoriu, odkud koncem 5. století zahajují svoji expanzi.

13


Název shledáváme i v pojmenování italských Benátek – Venetia. Právě Germáni označovali pod tímto termínem neslovanské obyvatelstvo sídlící v části dnešní Francie, u Jaderského moře, ve střední Evropě a na části území dnešního Polska, jež obývalo z větší části oblasti v jejich východním sousedství. Některá z těchto teritorií potom obsadili Slované a Germáni přenesli název neslovanských kmenů na své nové sousedy, kde se vpodobě Venden či Vendi uchoval dodnes. Kdy však k této změně došlo,nevíme, a v dobových pramenech se tento termín udržel až do 6. století. Teprve potom jej vystřídalo pojmenování Slované.

Situace ve středoevropském prostoru se nezměnila ani ve starší době železné, kdy snad právě Čechy představovaly prostor, kde se stýkaly venetské a západoevropské (protokeltské) dialekty.Tato periodapředstavuje závěrečnou fázi etnogeneze a formování historických Keltů, jejichž základ tvořily indoevropské kmeny západoevropského areálu spříměsí středoevropských venetských a také značným podílemneindoevropských prvků. Integrace těchto různorodých elementů nedosáhla takového stupně jako později u Germánů i Slovanů a známe pouze málo společných elementů, jež je možno přisoudit společnému keltskému prajazyku. Vhalštatském období (750–400př. n.l.)se formuje etnická skupina, kterou je možno označit za protokeltskou a teprve od laténského období lzemluvit o Keltech (400 př. n. l. až 0). Ti překryli rozsáhlé areály střední, jižní a jihovýchodní Evropy až po Malou Asii a teprve v době jejich expanze arozchodu unich dochází kněkterým hláskovým změnám. Po přelomuletopočtu je také dovršeno formování germánských a protorománských jazyků, které svou expanzí skoro úplně převrstvily původní oblastkeltských a paleobalkánských jazyků.

Na počátku 1. tisíciletí př. n.l.pronikají do široké oblasti stepí severního Přičernomoří Skytové, kteří odtud vytlačili své předchůdce Kimmery,zakládají tu mohutné kmenové uskupení a v prvých deceniích 5. století př. n. l. podnikají tito kočovníci nájezdy až do středoevropského prostoru. Na dolním Dunaji a při jižních svazích Karpat se potom formují kmeny thrácko-dácké, na západ od nich Illyrové.Až do nedávné doby byli právě Illyrové považováni za předchůdce Keltů na našem území a nositelezdejších halštatských kultur. Nové výsledky bádání o této problematice však ukazují, že Illyrové představovali poměrně málo početnou avýznamnouindoevropskou skupinu nacházející se na území dnešní Černé Hory aseverní Albánie. Teorie o mohutné illyrské indoevropské větvi, k níž náleželo

14


množství starých indoevropských dialektů severozápadního Balkánu

a střední Evropy, se ukázala jako zavádějící a falešná. Kolem Labe se pak

počínají usazovat kmeny starogermánské.

Víceméně stranou od těchto oblastí potom došlo během téhož časového období v prostoru na rozhraní střední a východní Evropy ke konečné fázi rozpadu protobaltského areálu a formování praslovanštiny. V období rozpadu indoevropského společenství se začalo formovat praslovanské seskupení, ato, jak již bylo výše řečeno, zté skupiny indoevropskýchkmenů, které již od 2. a3.tisíciletí př. n.l.obývaly podstatnou část středníavýchodní Evropy, na západě patrně od toku Odry a bezpečně povodí Visly až po pravý břeh středního Dněpru na východě. Na konci 2. tisíciletí př. n. l. se tento jejich sídlištní areál rozšířil na východobaltské jižní pobřeží, na horní tok Dněpru a do povodí horního toku Volhy, a to na úkorugrofinských kmenů, jež se zde staly jejich sousedy. Tito v té době ještěBaltoslované asimilovali v nově obsazených sídlech také zbytky původníchneindoevropských osadníků a to mělo jistě za následek vznik významných lokálních rozdílů vmateriální kultuře ijazyce. Patrně právě vtomto období se počala v Pobaltí formovat skupina samostatných baltských nářečí –zárodek lotyško-litevského jazyka. Ten byl vzhledem k tomuto pozdnímu dělení praslovanštině bližší než ostatní indoevropské jazyky.

Současně se asi v jižní části baltoslovanského teritoria formuje původní slovanský jazyk – praslovanština – oddělený původně od baltské skupiny širokým pásem přechodných baltsko-slovanských nářečí. V současnosti však zastávají někteří filologové názor, že shody ve slovní zásobě obouetnických skupin jsou výsledkem jejich dlouhodobého soužití a sousedství. Každopádně jsou Slované ze všech indoevropských větví relativněnejmladší a ještě v raném středověku existovala jednotná praslovanština s místními dialekty. Analýza frekvence používaných slov potom dokládá, že před započetím jejich velké expanze a stěhování obývali Praslované lesnaté oblasti s mírným podnebím a množstvím řek, jezer i močálů.Jednalo se o vnitrozemská území vzdálená od moří, ale také stepí a hor. Při pokusech určit přesněji teritorium slovanské pravlasti, kde docházelo i k formování praslovanského jazyka, vychází jazykovědné bádání zesrovnání příbuzných nebo podobných prvků v jeho gramatice i slovní zásobě s jazyky dalších základních etnických společenství.

Toto bádání poukazuje oboustranně na řadu jazykových výpůjček, neboL systém jazyka se měnil pod vlivem cizojazyčného podloží. Vzhledem

15


k poznatkům, že největší množství společných prvků má slovanský jazyk

s baltskými, dále následují vztahy ke germánštině a íránštině aněkterépodobnosti měla praslovanština i s keltštinou, illyrštinou a thráčtinou, musel

se její vývoj odehrávat na území mezi germánským etnikem na západě,

baltským na severu, íránským na východě a keltským, thráckým aillyrským na jihu. V těchto souvislostech je pozoruhodné, že k podobným

závěrům o ovlivňování Slovanů v pravlasti v době před jejich rozchodem

aexpanzí dospívá také bádání onejstarších věrských představáchapohanském náboženství starých Slovanů, kdy se u nich projevuje silná vazba jak

na baltské a germánské prostředí, tak i na íránské.

Slovanská etnogeneze se tedy odehrála na jih a jihozápad od Baltů a jejich severozápadními sousedy byli Germáni, jimž jsou Slované poBaltech jazykově nejblíže. Na tomto místě je také třeba konstatovat, žepočátek doby slovanské expanze se podle filologů časově kryje s datováním vzniku tzv. klasické praslovanštiny nebo na něj navazuje. Ten je časověvymezen léty 400–800 n. l. a souvisí právě se završením procesu etnogeneze Slovanů idobou jejich expanze. Slovanská expanze pak vnásledujícíchstaletích dotvořila jazykovou mapu Evropy do té podoby, která v hrubýchrysech přetrvává až do dneška.

Hledání slovanské pravlasti bylo na základě výše naznačených poznatků formulováno do několika teorií. Podle viselsko-dněperské jsouPraslované hledáni ve východním povodí Visly a povodí Dněpru, přičemž někteří badatelé zde uvažují o zárodečné fázi etnogeneze již v době bronzovékolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.; bezpečné datum je však až doba od 5. a 6. století n. l. Další teorie dněperská lokalizuje původní Praslovany dojižního či severního povodí této řeky; měli tyto oblasti obývat již v 5. století př. n. l. Naopak odersko-dněperská teorie počítá s autochtonnímosídlením Slovanů na území, kde je doloženo od raného středověku, a do jisté míry představuje variantu teorie odersko-viselské, umísLující původní pravlast Slovanů již v době 6.–5. století př. n. l. mezi Odru a Bug, odkud se potom pod tlakem Germánů posunuli nejdříve na východ.

Výše formulované teorie je možno shrnout do dvou základních přístupů k určování východiska slovanské expanze, odkud nastoupili pochod do svých historických a tedy do velké míry i dnešních sídel – východní azáadní. Podle západní, dnes jak již víme opuštěné, je pravlast kladena do povodí Odry a Visly, a to už od doby existence lužické kultury v mladší době bronzové zhruba od roku 1250/1200 př. n. l. Již L. Niederle (1865 až

16


1944) na základě komplexního studia pramenů historických,archeologických, etnologických, filologických i antropologických stanovil rozsahslovanské pravlasti zhruba mezi Labem a středním Podněpřím, ale mimostarou sídelní oblast lužických popelnicových polí. Celý tento rozsáhlý

kulturní komplex nebyl patrně etnicky ani jazykově jednotný, české amoravské skupiny lužickoslezského okruhu však praslovanskými s největší

pravděpodobností nebyly a z úvah o etnogenezi Slovanů je musímevyloučit. Pouze východní ajihovýchodní části celého komplexu lužickýchpopelnicových polí snad zasahovaly na území, kde se rozvíjely praslovanské

prvky, a část těchto skupin se mohla rozšířit i do teritorií výšezmiňovaných Venetů, jejichž jazyková a etnická příslušnost nebyla dosudspolehlivě objasněna.

Východní teorie, v podstatě viselsko-dněperská, hledá slovanskou pravlast v oblasti mezi Vislou a středním Dněprem, a to ve dvouvariantách – středně dněperské, kladoucí ji do širšího okolí Kyjeva a do Polesí na rozhraní dnešní Ukrajiny a Bílé Rusi, a v širším teritoriu do povodíVisly a Dněpru. Prvá z variant východní teorie nachází v současnosti nejvíce příznivců. Existují však i jiné názory lokalizující slovanskou pravlast až do střední Asie a potom zejména tzv. teorie naddunajská hledající původ Slovanů vjihovýchodní Evropě na dolním Dunaji. Vposlední době sekteorii o podunajské kolébce Slovanů vrátil O. N. Trubačov.

Soudobé bádání nepočítá tedy s autochtonním domácím vývojemslovanského etnika na našem území a uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo ně. „Tradiční“ pojetí předpokládalo slovanskou pravlast někde voblasti PripjaLských močálů na rozhraní Běloruska aUkrajiny, eventuálněširším teritoriu mezi Vislou a Odrou, horním Dněstrem, Pripjatí a středním Dněprem. V tomto širokém pásu úrodných nížin mezi řekami Sprévou na západě a Styrem na východě, severně od hřbetů Krkonoš, Beskyd aKarat, či v užší oblasti horního a středního Podněpří, je hledá před jejich vstupem do historie také současné bádání, které vylučuje jejich přítomnost mezi Odrou aVislou před dobou stěhování národů. Stopy po vymezení této původní pravlasti naznačuje mimo jiné hydronymie, tzn. názvy některých vodních toků. Jejich stará slovanská jména se soustřeZují předevšímvpovodích Odry, Visly, Pripjatě a částečně také Dněpru. Severně od této oblasti se již nachází areál s názvoslovím baltským.

Právě na tomto teritoriu se kolem přelomu letopočtu objevuje několik archeologických kultur, o nichž se předpokládá, že sehrály určitou roli

17


vprocesu slovanské etnogeneze. Na prvním místě to byla kulturapřevorská (przeworska podle Przeworsku v Malopolsku), jež nahradila ve 2.–1.

století př. n. l. komplex tzv. hrobů „podkloszowych“, nazvaných podle

popelnice překryté zvonovitou nádobou – polsky klosz. Nositelé převorské

kultury obsadili oproti předchozí poněkud rozsáhlejší teritoriumvytvářející na západě dokonce malou enklávu až na soutoku Sály s Labem a šířící

se na východ podél hřbetu Karpat až na horní Dněstr a překračujícíKaraty na jih do maZarského Potisí. Vývoj této kultury končí až na počátku

5. století. Etnicky tuto kulturu někteří badatelé ztotožňovali s Pliniovými

a Tacitovými Venety, na druhé straně byl zdůrazňován podílvýchodogermánských Lugiů či Vandalů na ní. To také vedlo k jejímu charakterizování

či označování za kulturu dvou etnik, přičemž germánský element mělpřevažovat na západě v Poodří a venetsko-slovanský na východě v Povislí.

Kromě prokazatelného zjištění, že se jednalo o typickou etnicky smíšenou

kulturu, jsou však ostatní publikované názory na její význam při slovanské

etnogenezi i etnicitu pouhými hypotézami a velká část současnýchbadatelů tuto kulturu cele přisuzuje Germánům.

Od teritoria převorské kultury směrem na východ na území západní Ukrajiny a Běloruska se již v období okolo přelomu letopočtu objevujíkultury taktéž někdy spojované s počátky Slovanů. V době konce 3. až 2.století př. n.l.je to vukrajinské lesostepní ačástečně isevernější lesní oblasti kultura zarubiněcká nazvaná podle lokality Zarubincy v Podněpří na Ukrajině. Její vývoj je však ukončen již ve 2. století n. l. a jenom na severu v odlehlé hornodněperské lesní oblasti se její určité tradice udržely až do 5. století. Je považována za slovanskou nebo baltskou, eventuálně jakýsi přechod mezi oběma etniky. Nejnovější bádání však nevylučuje, že se na jejím formování adalším vývoji výrazně podíleli germánští Bastarnové.Doznívající závěr existence této kultury ve středním Podněpří kolem Kyjeva a na sever od něj kolem Černigova a na řece Desně (severní Ukrajina) v době 2. až 4., eventuálně až 5. století n. l., současné již s černjachovskou kulturou, je dnes označován za tzv. kyjevský typ či je nazýván dokonce jako kyjevská kultura. Právě v něm je některými ruskými a ukrajinskými badateli hledán základ dalšího vývoje a přerůstání v památky typuKoločin-Tušemlja i Peňkovka.

Zmínili jsme již komplex černjachovské kultury nazvané dleeponymního naleziště Černjachiv nedaleko od Kyjeva a šířící se od 2. století n. l. v jižní části teritoria zanikající zarubiněcké kultury, vymezené černozemní

18


lesostepí na severu a odtud směrem na jih do stepního pásma severního

Přičernomoří až kdolnímu Dunaji na západě alevobřeží Dněpru navýchodě. Jedná se otypickou kulturu doby římské za hranicemi Impériaovlivněnou antickou civilizací, jež náhle zaniká kolem roku 400 n. l.,pravděpodobně následkem pohybu kočovných Hunů směrem na západ. Vcelém tomto

kulturním komplexu můžeme rozlišit komponenty převorské,zarubiněcké, thrácké a východopomořské související s Góty. Právě jejich podíl na

genezi černjachovské kultury je považován za podstatný, neboL její rozkvět

spadá do doby, kdy tento východogermánský kmen pronikl snad zeSkandinávie přes jihovýchodní Pobaltí do jihoruských stepí a ovládl je. Svouroli při vzniku aformování tohoto celého jednotného kulturního okruhu však

mohlo sehrát také starší domácí skytsko-sarmatské podloží. Po rozbitígótského kmenového svazu Huny se útržky černjachovského obyvatelstva

rozptýlily na západ a jih.

Pro celou oblast mezi Odrou a Vislou severně od Sudet i Karpat a dále na východ kDněstru aDněpru je typické, že koncem 4. či nejpozději napočátku 5. věku ukončují svoji existenci všechny vyvinuté kultury s pozdně římskými tradicemi, aL již výše jmenovaná převorská, zarubiněcká ačernjachovská, nebo také další skupiny a kultury, jako byly například lipická, koločinsko-akatovská, karpatských mohyl atd. Potom se vlastněterve po zhruba sto letech objevují nejstarší památky, které je možnobezečně považovat za slovanské. Časovou mezeru v osídlení celéhorozsáhlého území během 5. století až k nejstarším památkám ze 6. století, které lze bezpečně považovat za slovanské, nelze prozatím spolehlivě vyplnit. Svýše uvedenými kulturami převorskou, pozdně zarubiněckou (tzv.kyjevský typ či kultura) ačernjachovskou mají sice nejstarší slovanské památky řadu dílčích spojitostí, ale bezprostřední návaznost zde postrádáme ažádnou z nich nelze podle dosavadních znalostí označit za čistěpraslovanskou. Kvalitativně se tedy jedná o zcela nový jev.

Teprve onecelé století po doznění existence avlivu výše připomínaných kultur i dalších lokálních skupin a typů se na rozsáhlém teritoriu od Labe a Sály na západě po povodí Pripjatě a Podněpří na východě počínajíobjevovat nejstarší památky, které je již možno bezpečně považovat zaslovanské. Hovoříme o typu Peňkovka nazvaném podle lokality na březíchTjasminu v kirovogradské oblasti na Ukrajině rozšířeném mezi středním až dolním Dněprem a Dněstrem i v povodí jižního Bugu. Dobu rozkvětutohoto typu je možno klást do 6.–7. století, šířeji se však hovoří o periodě

19


5.–8. století. Typ Peňkovka vykazuje v materiální kultuře určité vztahy

k černjachovské kultuře zanikající nejpozději na počátku 5. věku. To může

naznačovat i určité kulturní kontakty obou elementů a možnou asimilaci

staršího černjachovského obyvatelstva. Vtěchto souvislostech jepoukazováno na možnost, že nositelé typu Peňkovka byli zbytkem původníhoíránského obyvatelstva, pravděpodobně sarmatského původu, známého jako

Antové. Poprvé se jejich jméno objevuje u Plinia Staršího a KlaudiaPtolemaia, kteří je umísLují do oblasti Azovského moře. Zda se však již v této

době jednalo o slovanské kmeny, je nejasné, neboL jejich původ je hledán

v alanských skupinách, k jejichž slavinizaci mělo dojít během 4.–6. století

a od tohoto věku se v historických pramenech objevuje tento kmenový

svaz jako slovanští Antové, jak podrobně popisuje například Jordanes

(†asi 552) odlišující je od Sklavinů.

20

Rozšíření typu Korčak (1),

Koločin-Tušemlja (2)

a Peňkovka (3)

ve východní Evropě.

Upraveno podle

Z. Váni 1983.

TUŠEMLJA

KOLOČIN

0 300 km

1 2 3

SCLAVENI

ANTI

PEŇKOVKA

KORČAK


Byzantský historik Prokopios z Kaisareie (kolem 500 až asi 560) uvádí, že tito Antové sídlili ivýchodně od Dněpru na sever od Utigurů obývajících pobřeží Meotijské zátoky (Azovské moře). Tuto jeho zprávu potvrzují také prameny archeologické, podle nichž lze vést na východě hranici postupu nejstarších slovanských kmenů přibližně podél okraje povodí Dněstru, Dněpru a Donu. Nejdůležitější doklady antské přítomnosti v podobě jejich sídlišL, pohřebišL i pokladů, jako je například nález stříbrných předmětů z Martynivky 110 km jihovýchodně od Kyjeva, učiněný v roce 1907, čisoubor zlatých a stříbrných nádob, šperků i dalších předmětů objevený roku 1912 v osadě Mala Pereščepina v Poltavské gubernii, se však soustřeZují v levobřežní i pravobřežní části středního až dolního Dněpru. Tentoslovanský lid osídlující rozsáhlé teritorium, který je označován jakonespočetný, měl podle Jordanesova popisu bojů Ostrogótů s Anty vysokýstueň politické organizovanosti a byl jednotný. Prokopios také o Sclavinech a Antech uváděl, že jim nevládne jednotlivec, ale žijí v demokracii, a proto u nich štěstí i neštěstí v životě, zdar věcí stejně jako nezdar jsouzáležitostmi společnými. Zmiňuje i jejich náboženské představy a popisuje způsob života, který je drsný, bez pohodlí, věčně jsou pokryti špínou,chudobní, ale ne zlomyslní, z prostoty uchovávají hunské mravy. Podobnéinformace má i Pseudo-Maurikios žijící na přelomu 6. a 7. století. Jsou podle něj zvyklí na svobodu, nedávají se nijak zotročit anebo podrobit, hlavně ne ve své zemi. Jsou velmi početní avytrvalí, snášejí lehce horko azimu idéšL a nedostatek oděvů a potravin. Dále uvádí, že k nově příchozím jsoulaskaví, chrání je a zajatce drží jen určitou ustanovenou dobu a ti pak mohou zůstat na místě jako svobodní či se vrátit ke svým; mají také hojnostrůzného dobytka a plodin a jejich ženy jsou cudné nad veškerou přirozenost. Většinou pokládají úmrtí svých mužů za svůj konec a dobrovolně se oběsí, neboL nepokládají vdovství za život. Zmiňováno je i více králů (exarchů) či menších vládců a vzájemná nesvornost Slovanů.

Jordanes, Prokopios, Pseudo-Maurikios a další historikové násinformují především o zájmové sféře Byzance, tzn. o územích na sever od Dolního Dunaje a na Balkánském poloostrově. Například v Prokopiových relacích se hovoří o kmenech v množném čísle a to patrně odpovídásituaci na počátku slovanské expanze aosídlování nových území, kdy seslovanská společnost ještě nacházela ve stadiu rodového zřízení sřadoumístních kmenových vůdců spojujících se při útočných výpravách, zejména proti Byzanci, ale jistě i dalších akcích spojených s obsazováním nového

21


sídelního prostoru v našich zemích, středním Německu, na jihozápadním

Slovensku i jinde. Fakt, že podle byzantských autorů byli Slovanétolerantní i k nepřátelům, které vzali do otroctví, snad také signalizuje rozklad

rodového zřízení a pokrevních příbuzenských vztahů. Přijímánípropuštěných otroků do svazku rodových osad je toho nesporným dokladem.Postupně však rod ztrácí na významu a stejně tak i kmen, a ty se stávajípouhými územními sdruženími, což se projevuje i v postavení představitelů

stojících v čele těchto jednotek – od vesnických stařešinů až po kmenové

vůdce či náčelníky.

V rámci jednotlivých sídlišL se rozpadá velkorodina a vytváří sepatronymie, kde je postupně společná držba půdy, dobytka atd. nahrazenasoukromovlastnickými vztahy. Patronymie může tvořit buZ celouzemědělskou osadu, či pouze její část, a má svou samosprávu, společného předka, jméno, ideologické aprávní vazby. Geneticky sice vychází z patriarchálně rodového zřízení, ale od samého počátku existence ji charakterizuje právě rozpad původních prvobytných principů a postupný vzniksoukromovlastnických vztahů. Znamená tedy přechod od pokrevní občiny kobčině sousedské nebo teritoriální, přičemž staré pokrevní vztahy nezanikají náhle a naráz, ale ještě dlouho se v konzervativním vesnickémzemědělském prostředí udržují jako důležitá organizační složka vesnickéhospolečenství, přičemž dostávají nový obsah. Patronymie se projevuje i celkovou změnou společenské struktury, rozpadem kolektivního vlastnictví půdy a oddělováním specializovaných výrobních odvětví řemeslnéhocharakteru od vlastní zemědělské výroby v rámci jednotlivých rodin. To vše vedlo ve svých důsledcích ke vzniku nových výrobních vztahů, postupnémupřechodu k sousedské či teritoriální občině a vazbě těchto útvarů na určité území či teritorium.

Od 6. století se Antové výrazně spoluúčastnili expanze na Balkánský poloostrov a jistě se podíleli i na dalším vývoji v celé východoslovanskéoblasti. Byzantský Pseudo-Maurikios vjedné části Knihy o strategii obsahující návod Jak třeba válčit se Slovany, Anty a podobnými národy počítá smožností porážky nesmírně početných Antů jedině pod podmínkou dosaženíjejich politické roztříštěnosti. Doporučoval proto hledat mezi nimi spojence. Geografická poloha Antů byla proti dalším slovanským uskupením značně nepříznivá a byli vystaveni tlaku Sarmatů a později i dalších nomádůkočujících vseverním Přičernomoří ataké germánských Gótů. Když se semširokým stepním eurasijským pásmem přesunují od východu Avaři,dostá>22


vají se ioni někdy počátkem šedesátých let 6. století do konfliktu sAnty ati

se stávají v boji proti nim spojenci Byzance. Avaři potom proti Antůmuspo

řádali vroce 602 válečnou výpravu apo tomto datu historické zprávy onich

z byzantských pramenů mizí. Každopádně však nezanikli a podílejí se na

vzniku kmenového uskupení Poljanů s centrem v Kyjevě.

Dalšími památkami považovanými již za slovanské je typKoločin-Tu

šemlja nazvaný podle sídliště a hradiště Koločin v gomelské oblastiBělo

ruska a Tušemlja na řece Sož na východě Běloruska. Někdy se dokonce

hovoří o kultuře koločinsko-akatovské, přičemž druhá ze jmenovaných

lokalit je nekropole. Památky tohoto typu zaujímaly na území dnešního

Běloruska a Ukrajiny rozsáhlé lesnaté oblasti na horním Dněpru, horní

Dvině a na Desně až ke Kyjevu. Tento kulturní komplex existující patrně

již od pokročilého 5. do 8. století byl snad smíšený baltoslovanský. Svědčí

otom jeho kořeny hledané vbaltských kulturách doby železné ashledáváme

v něm i částečné ovlivnění zarubiněckou kulturou. Také oblast jehorozší

ření se vyznačuje baltskou hydronymií. Řada badatelů však poukazuje na

určité odlišnosti hmotné kultury tohoto typu od prokazatelně baltských

23

Tušemlja, Bělorusko. Rekonstrukce hradiště ze 6.–8. století.

Podle B. Chropovského 1989.


památek na území dnešní Litvy a Lotyšska. Během 8. století je vývoj typu

Koločin-Tušemlja ukončen a v 8.–9. století převrstven novou osídlovací

slovanskou vlnou pronikající sem od jihu z území typu Peňkovka aKorčak. Možné souvislosti s procesem slovanské etnogeneze naopaknaznačuje šíření některých prvků hmotné kultury typu Koločin-Tušemlja v době

jeho rozkvětu na jih do antské oblasti s typem Peňkovka.

24

Ručně lepená keramika typu kyjevského (1), černjachovské kultury (2),

typu Praha-Korčak (3), Peňkovka (4) a Koločin-Tušemlja (5).

Podle V. D. Barana 1981, A. Pleterského 1990 a Z. Měřínského 2002.

1

2

3

4

5

Rozsahem největší teritorium osídlil slovanský lid s keramikoupražského typu (kultura skeramikou pražského typu, typ Praha-Korčak;pražský typ podle nalezišL na území Velké Prahy atyp Korčak dle stejnojmenné lokality poblíž Žitomiru na Ukrajině). Sídelní oikumenu tohoto typu lze vymezit na západě územím Čech, Moravy, Dolních Rakous a středního Německa v Posálí a Polabí i Polska se Slovenskem a okrajově snad také MaZarskem (pražský typ), na východě pak povodím Pripjatě a středního Dněpru, Západního Bugu a na jih zasahuje až k Dněpru (typ Korčak). Z celého rozsáhlého území, kde se typ Praha-Korčak rozšířil, je však možno ve středoevropském prostoru k oblasti jeho vzniku přiřadit snad pouze jih Polska a východ Slovenska. Rámcově lze chronologicképostavení typu Korčak vymezit dobou pokročilého 5. až 7. století. Počátkypražského typu pak lze za dosavadního stavu bádání hledat v poslední třetině až konci 5. věku. Ostatní rozsáhlá teritoria na západě osídlil lid s kulturou pražského typu až během doby své expanze. Na velké části územníhorozšíření typu Praha-Korčak je předpokládána identita jeho nositelů seSklaviny a pouze v severních oblastech se uvažuje o ztotožnění sproblematickými Venety. Název Sclavini se spolu sAnty objevuje ugótského historika Jordanese i poradce vojevůdce Belisaria (okolo 505–565), byzantského historika Prokopia z Kaisareie. Název Sclavini vymezuje západní sídelní oikumenu Slovanů, kteří okolo poloviny 6. století sídlili západně od Antů mezi deltou Dunaje a Dněstrem a na sever až po Vislu. Toto pojmenování označuje jednu z největších skupin starých Slovanů, které tvořily základ západoslovanských a částečně i jihoslovanských kmenů v původníslovanské pravlasti. Později, po zániku názvu Antové, se stal název Sclavinivšeobecným pojmenováním slovanských kmenů.

Během 6. století se ve středoevropském prostoru konstituovaly dva okruhy časně slovanské kultury s keramikou pražského typu.Jižnější, dislokovaný na teritoriích Čech, Moravy, jihozápadního Slovenska, Malopolska, Mazovska, Dolního Slezska asnad oněco později v1.polovině 7. století i ve středním Německu na soutoku Sály s Labem a dále podél Labe proti jeho proudu, je charakterizován památkami nenavazujícími na starší vývoj. Právě tyto lze považovat za doklad počátků expanze Slovanů a stěhování z jejich původní pravlasti nacházející se na východ od horní Visly ana severozápadní Ukrajině. Druhé krystalizační centrum je pakhledáno v oblastech Slezska a Velkopolska, kde na jisté souvislosti se starším vývojem poukazují některé keramické tvary. Blíže odhalit jeho charakter

25


je však vzhledem k předchozímu vývoji do počátku 5. století, kdy se tato

území nacházela ve sféře patrně etnicky nejednotné a v její západní části

s největší pravděpodobností germánské převorské kultury, úkolemdalšího bádání. Každopádně ale z nástupních prostorů ve Slezsku aVelkoolsku postupovalo slovanské osídlení směrem na západ k Labi a naseverozápad a sever na pobřeží Baltského moře v dnešních Pomořanech

a Meklenbursku. To snad naznačuje také pozdější datování zdejšíchnejstarších dokladů slovanského osídlení anáznaky styku obou okruhůnapříklad v horním Povislí, dolním Pohavolí i průnik na jih na naše území.

Celkem je možno teorie o původu a etnogenezi Slovanů i průběhu

jejich expanze shrnout do pěti základních skupin. Dvě z nich, dnes

v podstatě opuštěné, počítají s dlouhodobým vývojem i na našem území.

Prvá, tzv. autochtonistická, připisuje Slovanům již starší pravěké kultury,

a to nejpozději od doby lužických popelnicových polí doby bronzové.

Druhá, tzv. teorie biologické kontinuity, je založena na předpokladu, že

rolník zpravidla neopouští půdu. To znamená, že původní neolitickéobyvatelstvo se několikrát asimilovalo, přijímalo některé nové kulturní prvky

apodněty aposléze se slavinizovalo. Další tři teorie již nepočítají seslovanskou etnogenezí, která by proběhla na našem území, ale předpokládají, že

26

Schematické znázornění

rozšíření keramiky typu

Praha-Korčak ve střední

a východní Evropě.

Podle B. Hlinky 1984.

0 (v km) 300


obyvatelstvo patřící k západní větvi Slovanů se sem přistěhovalo,

a to buZ formou jednorázového rychlého záboru nové vlasti – tzv. migrační

teorie, nebo postupného pronikání – teorie penetrační. Rozhodnout,kterému z těchto dvou názorů dát za současného stavu bádání přednost, je

velmi obtížné, ba nemožné. Zamítnout je však možno na tyto teorienavazující další hypotézu, tzv. kolonizační, snažící se v postupném pronikání

Slovanů na naše území vidět výsledek záměrného přivedení Slovanů jako

kolonistů Germánů, či v případě karpatské kotliny dokonce Avarů.

Za doklad o přítomnosti Slovanů v prostoru karpatské kotliny, tzn. na středním Dunaji a v Potisí, je někdy pokládána zpráva poslaná roku 448 historikem Priskem východořímskému císaři Theodosiovi II. (408–450). Dozvídáme se z ní, že na cestě k hunskému králi Attilovi se císařovo poselstvo setkalo s lidem, jenž mu k pití nabídl nápoj zvaný medos, apodobně Jordanes, popisující pohřební slavnosti nad Attilovým hrobem, označuje jednu z nich za stravu. Oba dva termíny známe též od Slovanů, a to vedlo některé badatele k úvahám o jejich přitomnosti v karpatské kotlině již v době kolem poloviny 5. století. O slovanskosti obou termínů jsou však vznášeny pochybnosti a je poukazováno na jejich neslovanský původ. Jako doklady přítomnosti Slovanů v karpatské kotlině již kolem poloviny 5. století nelze tedy obě zprávy použít.

Teprve pro prvou polovinu 6. století přináší písemné svědectví orozšíření slovanského živlu již výše zmiňovaný gótský historik Jordanes. Ve svém spise o původu a dějinách Gótů De origine actibusque Getarumčerajícím ze ztraceného díla Cassiodorova zaznamenal i cenné údaje oslovanských kmenech, které právě v této době vstupují do dějin. Jeho zpráva, že Antové byli mocnější než Sclavini, také pravděpodobně dovoluje klást celou Jordanesovu relaci o území osídleném Slovany do doby před roky 533–545, kdy Antové utrpěli zdrcující porážku od Sclavinů a ti se stalivedoucí silou dalšího vývoje. Sclavini zřejmě podle Jordanesových údajů již v této době obývali prostor karpatské kotliny na sever od byzantskéhranice z doby kolem roku 546, jejíž linii je možno vést od Novieduna (dnes Drnovo západně od Ljubljany na řece Sávě, Slovinsko) na Osijek a po Dunaji k jeho ústí do Černého moře, ale severněji od sídel Langobardů a Gepidů, tzn. zabrali větší část území dnešní Moravy, Slovensko, severní části MaZarska a eventuálně i Zakarpatskou Ukrajinu. Na sever se území osídlené Sclaviny rozprostíralo až k Visle, tzn. až za hřbety Karpatnazývaných u Jordanese Alpami. Ještě severněji měli být pak usazeni Veneti.

27


Zprávy o Slovanech objevujících se v 6. století na dolním Dunaji apočínajících pronikat na jih do byzantských provincií na Balkáně známe i zdalších pramenů. Především jsou to zmínky poradce vojevůdce Belisara, byzantského historika Prokopia z Kaisareie, který se Slovanům věnuje ve svém díle o válce s Góty Hyper tón polemón logoi. Hovoří o kmenechSlovanů a Antů a údaje se týkají doby konce 5. a prvého desetiletí 6. století, jak naznačuje jeho popis tažení části Herulů sídlících původně na jižní Moravě a v severozápadní části Dolních Rakous po porážce odLangobardů někdy v letech 494–509 (nejspíše v letech 508/509, eventuálně 512) na sever do Skandinávie, kdy Herulové procházeli územími osídlenými již Slovany. Jaká byla ovšem přesná trasa jejich ústupu, jasné není, a zprávu tudíž nelze považovat za doklad osídlení českých zemí, Slovenska čidalších oblastí severně od Dunaje k uvedenému období. Někteří badatelé se spíše kloní k názoru, že Herulové táhli spolu se zlomky dalšíchkmenových součástí severně podél Karpatského oblouku.

Někdy v 2. polovině 6. století dokládá patrně přítomnost Slovanů ve středním Podunají také nápis na náhrobku tourského biskupa Martina pocházejícího ze Savarie/Sabarie (dnes Szombathely v MaZarsku), který mu dal v roce 558 vybudovat další Pannonec, biskup Martin zportugalské Bragy (Bracara). Narodil se mezi lety 510–520 a z jižní Pannonieodešel v roce 536, takže jeho údaj může odrážet stav z doby před tímto datem, nebo být závislý na nějaké jiné písemnosti snad východního byzantského původu či přímo z Pannonie. Mimo jiné národy jsou na náhrobku uváděni i Slované. Také ve zprávě již výše zmiňovaného Prokopia časovězařaditelné snad k roku 535 lze vystopovat přítomnost slovanského obyvatelstva v širším prostoru středního Dunaje. Tehdy Risiulfův syn Hildigis († 555) utekl ze dvora langobardského krále Wachona (†540), uchýlil se keSlovanům a sehrál významnou roli v době první langobardské války z let 548 až 551, kdy Slované byli spojenci Gepidů ajejich nájezdy směřovaly kjihu přes Sirmium (Srěmska Mitrovica v Srbsku).

Prvé útoky Slovanů na dolnodunajskou byzantskou hranici máme vhistorických pramenech zachyceny patrně již v době závěru vlády císaře Anastasia (491–518). Tato zpráva je ale nejistá, neboL v pokračování díla Marcellini v. c. comitis chronicon (comes Marcellinus byl zavražděn 467 nebo 468) jmenovaní Geti, podílející se v roce 514 na povstání foederáta Vitalianise, nemuseli být Slované, jak je někdy tento údaj interpretován. Od tohoto data se však Slované (Antové) vyskytují v byzantskýchprame>28


nech poměrně často a se Sclaviny se zde poprvé setkáváme po vítězství

Byzance nad Anty někdy okolo roku 527.

Obecně se předpokládá, že s Anty souvisejí výše zmiňované památky typu Peňkovka, kdežto reprezentantem Sclavinů měl být rozsáhlýkomlex typu Praha-Korčak. Hmotné památky poukazující na spojitost s ním nacházíme v Moldavsku, středním a horním Valašsku i v Sedmihradsku. Bezesporu jsou svědectvím prvního tlaku Slovanů na Balkán počínajícího již v závěru 5. století a směřujícího k Dunaji. Nejpozději někdy kolem roku 550 dospěli potom Sclavini až do samé západní části dolního PodunajívBanátu na rozhraní dnešního Srbska, jihovýchodního MaZarska ajihozápadního Rumunska u soutoku Dunaje s Tisou, kde sídlili Gepidové. Ti je zde ochránili před Byzancí a za poplatek převezli přes Dunaj. V tomto období ještě před příchodem prvých skupin Avarů do karpatské kotliny, snad již v roce 562, jistě pak 567, se tedy Slované usazují i v Banátu.

Nejstarší údaje obsažené v písemných pramenech i hmotné památky dokládají slovanské osídlení na rozsáhlém území ohraničeném na východě tokem Dněpru, na severu baltskými kmeny při jihovýchodním pobřeží stejnojmenného moře, na západě tokem středního Dunaje a Visly a na jihu dolním Dunajem. Zajímavé je zde rozčlenění do dvou velkých celkůSclavinů a Antů naznačující již déletrvající diferencovaný vývoj.

Pokud jde o středoevropský prostor, počítá se pro Slovensko sprůnikem nejstaršího slovanského osídlení již od konce 5. století n.l.,ato nazákladě poznatku, že Langobardé slovenské území prakticky obešli, což může naznačovat existenci již souvislejšího slovanského osídlení jihozápadní části této země. Umožňovalo by to i ukončení života na zdejších germánských sídlištích již během předchozího období. Dosud ale nebyl vcelém jihomoravském prostoru ijinde bezpečně prokázán vzájemnýkontakt či soužití nejstarších Slovanů s Langobardy a tyto dva kulturní ietnické fenomény se dle kartografického zpracování do jisté míry respektují. Langobardská pohřebiště také nepřekračují směrem na východ tok řeky Moravy aaž na výjimku vklíčovém prostoru Devínske brány nezasahují na jihozápadní Slovensko. To vše naznačuje spíše částečnou současnost než následnost obou okruhů – převážně germánské langobardské kultury pozdní doby stěhování národů a žárových hrobů s keramikou pražského typu, které patří nejstarším Slovanům. Pro vzájemné kontakty svědčí ipřejímání starších předslovanských zeměpisných názvů i v některýchprojevech pohřebního ritu a hmotné kultury, kde však jsou tyto elementy velmi

29


diskutabilní. Každopádně se jejich výskyt váže pouze na prvou nejstarší

fázi časně slovanského osídlení našich zemí.

Na území Moravy se první slovanští obyvatelé počínají postupněusídlovat nejpozději od třicátých a čtyřicátých let 6. století n. l., ale kintenzívnímu osídlování jejího území pravděpodobně došlo až po polovině 6. věku, kdy se zde usazené družiny Langobardů a zbytky příslušníků dalšíchgermánských kmenů přesunují do Pannonie a posléze v roce 568 do severní Itálie. Toto datování vychází z předpokladu, že v případě zastoupení dvou etnik na jednom území nastupuje relativně mladší, tzn. v našem případě Slované, až po odchodu nebo asimilaci etnika staršího, tedy germánských Langobardů a jejich souputníků. Právě na základě těchto úvah jedovozováno, že do prostoru zhruba mezi dolním tokem Moravy na východě a Znojmem na západě včetně Dyjskosvrateckého úvalu až po Brněnsko a na rozsáhlé území východní části Dolních Rakous severně od Dunaje počali nejstarší slovanští kolonisté intenzivněji pronikat až po roce 568.

Na základě těchto zjištění lze potom usuzovat, že prvý anejstaršíslovanský proud nepostupuje na Moravu všeobecně předpokládaným pohybem přes Moravskou bránu, nýbrž jej, jak naznačují některé nové slovenskénálezy, předcházely skupiny, jež prošly přes karpatské průsmyky zMalopolska do středního Pováží. Odtud postupují dále podél proudu Váhu, usazují se na jihozápadním Slovensku a po překročení bělokarpatských sedel a průsmyků se dostávají až do středního Pomoraví, kde snad již během druhé třetiny 6. století zakládají prvá sídliště. Dle současných poznatků tento proud ještě vpodstatě respektoval dosud existující langobardskousídelní oikumenu a podobně se asi zachovali i slovanští osadníci postupující Moravskou bránou na střední Moravu. Počátky tohoto pohybu mělysouviset se zánikem doznívajícího pozdně římského osídlení převorské kultury v horním Povislí okolo poloviny 5. století. Tím se uvolnily nástupníprostory k expanzi na jihozápad právě přes karpatské průsmyky do Pováží a dolního Pomoraví a Moravskou bránou na Moravu a dále do Čech.Bezečné doklady adůkazy otak časném postupu prvých skupin Slovanů přes hřbety Karpat, Beskyd a sudetských pohoří však prozatím postrádáme.

S největší pravděpodobností ve stejném období, kdy zasídlují střední Moravu a moravské úvaly, postupují nejstarší Slované do Čech. Řadoubadatelů jsou tyto pohyby spojovány se zánikem Durynské říše v roce 531 a odchodem části germánského obyvatelstva, zejména jeho vedoucíchsložek a rodové aristokracie, z Čech během prvých dvou desetiletí 6. století

30


ve dvou vlnách do Rakous a Bavor. Zde se tito nově příchozí osadníci

podílejí na etnogenezi starých Bavorů (Bajuwarů). Částečně vylidněné

Čechy zůstaly potom bez pevnější politické organizace, vytvořilo se zdeurčité mocenské vakuum a do celého prostoru se počínají přesunovat prví

slovanští osadníci. Celý tento pohyb mohl započít již v době o jedno až dvě

desetiletí před pádem říše Durynků, což však nic nemění na rámcovémdatování počátků celého pohybu a expanze Slovanů, které je možno časově

hledat v pokročilé první třetině 6. století.

Hlavní proud nově příchozích slovanských kolonistů a jejich jednotlivé skupiny se po průchodu Moravskou bránou mohly někde v širšímprostoru Přerova rozdělit na ty, které směřovaly dále podél toku řeky Moravy, další osídlily střední Moravu a Olomoucko, pokračovaly dále směrem na Brněnsko a v Dyjskosvrateckém úvalu na jihu Moravy narazily s největší pravděpodobností na zbytky langobardského osídlení. Na druhé straně někteří polští badatelé uvažují naopak o průniku nejstarších SlovanůMoravskou bránou směrem na sever. Ze střední Moravy počaly také početné skupiny slovanských osadníků postupovat po trase pozdější tzv. Trstenické stezky, jež pak představovala hlavní historickou spojnici Moravy sČechami, dále na západ. Prošly oblastí východních Čech a osídlily úrodné oblasti středních a severozápadních Čech v prostoru Pražska, Polabí od Poděbradska až po Litoměřicko a dolní Poohří. Odtud pak tento proud postoupil do středního Německa až po Pohavolí v Braniborsku, jehož sídelní prostor se uvolnil pádem říše Durynků.

Poměrně slabě zasídlují nejstarší Slované Dolní Rakousy v celémširokém prostoru severně od Dunaje od Moravského pole (Marchfeld) na východě až do Pokampí a Kremži (Statutarstadt Krems a. d. Donau) na západě. Může to souviset ise zbytky zdejšího langobardského osídlení,neboL několik nejstarších časně slovanských žárových hrobů známe pouze z moravsko-dolnorakousko-slovenského pomezí právě v prostoruMoravského pole, kde bezesporu okrajově souvisejí s nejstarší slovanskouosídlovací vlnou 6. století, patrně až jeho druhé poloviny, či počátku století 7. Podle některých nejnovějších teorií byla oblast Podunají zhruba meziřekou Enží (Enns) na západě a Vídeňským lesem (Wienerwald) na východě po obou březích Dunaje osídlena zbytky původního románskéhoobyvatelstva, které zde přežívá po pádu římské moci na středním Dunaji na počátku poslední čtvrtiny 5. století i po odchodu Langobardů a přijímá od 6. století různé podněty z okolních kulturních prostředí – slovanského na

31


severu a jihu, bajuwarského na západě a později i avarského na východě.

Na rozdíl od západněji ležící oblasti, kde proběhla během 1. poloviny

6. století etnogeneze Bajuwarů, zde však k žádnému podobnému procesu

nedošlo. Slované se potom při svém postupu na západ dostávají až za Enži

na území Horních Rakous a zde se setkávají s osídlenímbajuwarským, postupujícím v opačném směru na východ podél toku Dunaje, jež

během 6.–7. století obsazuje tento prostor.

Již výše jsme se zmiňovali o možném poněkud starším počátkuosídlování jihozápadního Slovenska nejstarším slovanským obyvatelstvem již od konce 5. století. To se usazuje v prostoru Záhorské nížiny, proniká až do severních okrajů Podunajské nížiny s dolním Povážím a Nitranskem až do Poiplí i dále na východ d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist