načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stěhování národů a sever Evropy - Jarmila Bednaříková

Stěhování národů a sever Evropy
-20%
sleva

Kniha: Stěhování národů a sever Evropy
Autor:

Kniha, navazující na dva úspěšné předchozí autorčiny svazky věnované stěhování národů, tentokrát představuje germánské obyvatele raně středověké Skandinávie jako účastníky ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 280
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 276 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), mapy
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074297441
EAN: 9788074297441
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha získala literární cenu "Cena Miroslava Ivanova - 2017 - Cena za dílo vydané během posledních tří let – další cena".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis / resumé

Dějiny Skandinávie v období raného středověku a vikinské nájezdy do různých částí tehdejší Evropy. Práce sleduje historický vývoj severní části Evropy ve starověku a na počátku středověku. Text se také soustředí na zdejší královskou správu, společnost, právo nebo vojenství v raném středověku. Autorka rovněž zkoumá různé zdroje obživy Vikingů (výboje, zemědělství, řemesla a obchod). Největší pozornost je věnována vikinským nájezdům do Británie, Francie, Ruska, Grónska nebo oblasti Středomoří. Poslední kapitoly se věnují vikinskému náboženství a počátkům christianizace evropského severu.

Popis nakladatele

Kniha, navazující na dva úspěšné předchozí autorčiny svazky věnované stěhování národů, tentokrát představuje germánské obyvatele raně středověké Skandinávie jako účastníky jedné z největších migrací v historii. Zamýšlí se nad příčinami vikinských výbojů a rozsídlení, sleduje vývoj královské moci, roli družiny a starších institucí, jako byly sněmy (thingy), ve vývoji severské státnosti, sjednocování jednotlivých vývojových center v Dánsku, Norsku a Švédsku. Tzv. Vikingové v knize nevystupují jen jako dobyvatelé, ale také jako zemědělci, obchodníci, řemeslníci, umělci, mořeplavci a objevitelé, kteří nejednou dopluli až do tzv. Vinlandu. J. Bednaříková vychází především z údajů antických a raně středověkých pramenů o germánském severu (Skandinávii) od doby Tacitovy po kronikáře Adama z Brém. Na konkrétních příkladech ukazuje, co doba vikinských výbojů znamenala pro tehdejší Evropu, věnuje se vztahu skandinávských Germánů k původnímu obyvatelstvu zemí, které napadali, a akulturaci těchto bojovníků. Autorka porovnává hlavní rysy vikinské doby s charakteristickými rysy tzv. velkého stěhování národů, hledá obecné příčiny vzniku velkých migrací a epoch intenzivních výbojů a pokouší se rekonstruovat myšlení a etiku vikinské doby. (Vikingové na mořích i na pevnině)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jarmila Bednaříková - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Stěhování národů a sever Evropy" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HISTORICA

Vikingové

na mořích

i na pevnině

Vyšehrad

Praha

2017

© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 2017

ISBN 978-80-7429-744-1

OBSAH

ÚVOD .........................................................9

NEJSTARŠÍ ZPRÁVY O GERMÁNSKÉM SEVERU..................16

DOBA VIKINSKÁ – PŘECHODNÉ OBDOBÍ DĚJIN ................34

Státy přechodného období mezi starověkem a středověkem.............35

Severští králové.................................................40

SPRÁVA SKANDINÁVSKÝCH ÚZEMÍ, SPOLEČNOST,

ZÁKONY A VOJENSTVÍ ........................................61

Královská správa................................................61

Složení skandinávské společnosti ..................................65

Právo vikinského období .........................................68

Vojenství a vikinské lodi ..........................................72

VIKING A JINÉ ZDROJE OBŽIVY ...............................81

Výboje, usidlování, tributy a výkupné ...............................81

VIKINGOVÉ A KARLOVSKÁ ŘÍŠE ...............................87

BRITÁNIE, IRSKO, SKOTSKO

A OSTROVY V MOŘÍCH OKOLO NICH..........................129

Island a Grónsko...............................................143

Objevení Vinlandu..............................................147

VIKINGOVÉ VE STŘEDOMOŘÍ.................................155

NORMANI V RUSKU A JEJICH VZTAHY K BYZANCI.............176

DALŠÍ ZPŮSOBY OBŽIVY V DOBĚ VIKINSKÉ...................190

Zemědělství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

Řemesla ......................................................194

Obchod ......................................................196

INTEGRACE..................................................201

POLYTEISTICKÉ NÁBOŽENSTVÍ A ETIKA VIKINGŮ.............207

PRAKTIKY CHRISTIANIZACE NA GERMÁNSKÉM SEVERU.......219

ZÁVĚR.......................................................247

Prameny .....................................................251

Literatura.....................................................255

Osobní jména .................................................260

Kmeny, národy ................................................266

Zeměpisné pojmy ..............................................269

SEVERNÍ

AMERIKA

L’Anse aux Meadows

Dublin

Yo r k

Hedeby

Roskilde

Dorestad

Ingelheim

Ribe

Córdoba

Borg

SEVERNÍ

ATLANTSKÝ OCEÁN

SEVERNÍ

MOŘE

EVROPA

AFRIKA

BALTSKÉ MOŘE

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

Vikinský svět na speciálně

upravené mapě, převzaté

z publikace: G. WILLIAMS,

P. PENTZ, M. WEMHOFF,

The Viking, Nationalmuseet

København 2013, kde je

Skandinávie ve středu cest

a usídlování Vikingů.

Roskilde

Stará Ladoga

Kyjev

Barda’ah

Konstantinopol

Novgorod

Gnězdovo

Bulgar

Borg

ASIE

BALTSKÉ MOŘE

ČERNÉ MOŘE

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

NEJSTARŠÍ ZPRÁVY

O GERMÁNSKÉM SEVERU

Předtím, než přikročíme k popisu jednotlivých institucí a událostívikinského období, bude vhodné se podívat, co vlastně bylo o domově Vikingů

či Normanů, Skandinávii, známo v časech, kdy sem přicházel římský import

a byly navazovány první styky s římským impériem, v období, kdy se rodila

vikinská společnost i v době, kdy se již o ni musely anebo měly blížezajímat evropské země, které s ní mírově anebo v rámci vojenských konfliktů

přicházely do styku.

Pobaltí a Skandinávie

24

se v dílech antických spisovatelů objevují už

kolem přelomu n. l. a poté již hojněji od 1. století po Kr. Nejprve jde o zmínky

velmi stručné. Císař Octavianus Augustus (27 př. Kr. až 14 po Kr.) se ve svém

životopise Res gestae divi Augusti chlubí, že jeho loďstvo doplulo až kehranicím Kimbrů. Hranice dnešního Dánska představovaly tedy pro Římany

kolem přelomu letopočtu ještě hodně vzdálenou končinu.

K nejstarším autorům, kteří popisují nejenom některé zdejší kraje, ale i život v nich, patří Tacitus. Jedním z důvodů raného zájmu o tato území byl obchod s jantarem, jemuž podle tohoto antického autora Germáni říkali glaesum.

25

Tacitus se o „barbarskou“ realitu zajímal ovšem zejména proto,

že si už ve své době uvědomoval nebezpečí, které „barbaři“, konkrétně

Germáni, pro římskou říši představují.

26

Některé z kmenů uváděných Tacitem figurují i ve vikinském období. Za Gotony (předky Gótů, v jeho době sídlícími u ústí Visly a částečně už i na východ od něho) jsou podle něj (směrem na západ) sídla Rugiů aLemoviů, a po nich v jeho líčení následují Suionové, jedni z předků Švédů. Kromě síly mužů a zbraní tohoto etnika byla už v této době, koncem 1. století n. l., známa i síla loďstev Suionů a Tacitus, jeden z výjimečných antickýchspisovatelů, kteří se snaží zjistit pravdivé informace o „barbarech“, věnuje proto jejich lodím velkou pozornost. Píše, že byly odlišné od římských. Příďvybíhala na obě strany, takže mohly přistávat z obou konců, nepoužívaly tehdy 24

Balt byl zván mj. mare Germanicum, třebaže na jeho březích nežili pouze Germáni; ipobaltské Aesty např. ovšem Tacitus pokládal za Germány, ačkoli patří k Baltům. 25

Tac. Germ. 45. 26

Srov. Germania 33 a 37: Quippe regno Arsacis acrior est Germanorum libertas. ještě plachet,

27

vesla nebyla upevněna na bocích jako na triérách a různých

podobných druzích antických plavidel, byla volná a užívala se k veslování

dopředu i dozadu. Už v té době musela být tedy manévrovací schopnost

skandinávských flotil značná. Autorovy informace o „neomezenýchvládcích“ a o tom, že muži tady nesmějí volně nosit zbraně, jsou ovšem méně

věrohodné. Možná šlo pouze o některé z těchto kmenů, podobné Gotonům,

u nichž Tacitus také zaznamenává pevnější královládu.

28

Za Suiony sídlily

kmeny Sithonů, kteří se ostatním obyvatelům severu podobaly prý ve všem

kromě toho, že jim vládla žena, což Tacitus považuje za velikou hanbu

29

a my

za svědectví o určitém vývojovém stadiu rodové společnosti.

Severovýchod Evropy obývali podle Tacita mj. také Finové (Fenni). I o těchto budoucích Skandinávcích už píše, i když ne zrovna s obdivem. Jsou podle něho divocí a neobyčejně chudí. Kromě luků nemají jiné zbraně, a protože jim chybí železo, hroty šípů vyrábějí z kostí. Neznají koně, nemají pevné příbytky, jen chatrče, spletené z větví. Živí se divoce rostoucímibylinami a lovem. Nestarají se o náboženství.

30

Topoi se tady mísí seskutečností, ale skutečnost převládá.

Pomponius Mela

31

v 1. století po Kr. píše, že severně od řeky Labe se

rozkládá veliký mořský záliv, zvaný Codanus, v němž jsou hojné velké

i malé ostrovy. Jejich obyvateli se nezabývá, ale zato u něj poprvé najdeme

název Scandinavia. Za ostrov byla považována po celé období antiky. Pod

stejným názvem jako Mela uvádí Skandinávii v témž století také polyhistor

Plinius Starší.

32

Klaudios Ptolemaios, jeden z nejznámějších antických geografů, ve 2.století po Kr. píše, že v Severním oceánu (má tady na mysli i Balt) jsou čtyři velké a tři malé ostrovy, které se nazývají „Skandíai“. Je však obtížné určit, 27

Jde o údaj, který lze ověřit prostřednictvím vyobrazení na skandinávských obrazových

kamenech. Zato údaj o „dvojí přídi“ by mohl napovědět, že vývoj vikinských typů lodí začíná

dříve než v 5. stol. (viz níže). 28

Starobylost rodu Amalů přitom zdůrazňuje i Jordanes (srov. např. Get. 78) a oba autoři se

takto vzájemně potvrzují. U germánských kmenů, pocházejících ze severu Evropy,existovala silná sakralita vlády, vlastnost, která vedla velmi záhy k vytvoření dynastií. Vláda se

sakrálními rysy mohla na antické vzdělance působit jako „neomezená“, třebaže král měl

patriarchální moc a silně závisel na sněmech bojovníků. 29

Tac. Germ. 44n. 30

Tac. Germ. 46. 31

Mela, De situ orbis III 3, 31 a III 6, 54: Super Albim Codanus ingens sinus magnis parvisque

insulis refertus, est. ... Scandinavia, quam adhuc Teutoni tenent. Mela vychází zeztraceného spisu M. Terentia Varrona, který žil v době Octaviana Augusta (srov. J. SVENNUNG,

Jordanes und Scandia. Stockholm 1967, s. 7.) 32

Plin. NH IV 96; VIII 39. co Ptolemaios ve svém díle Geógrafiké Hyfégésis těmito Skandiemi přesněji myslí. Největší a nejvýchodnější z nich totiž, jak tvrdí, leží u ústí Visly.

33

Nedá se říci, zda šlo např. o Oland, Gotland, nebo některý menší ostrov.

Takový popis činí potíže i při hledání původního domova Gótů, protože jejich

původ ze Skandinávie, o němž píše Jordanes, nemusí znamenat území, jež

tímto pojmem označujeme dnes, ale i ostrovy a kraje ve východním Pobaltí

a v Povislí, tam, kde sídla Gótů zachytili Strabón a Tacitus.

Z ostrovů, které leží v severním Atlantiku a posléze náležely k prostředí germánského severu, byl antickým autorům už odedávna znám ostrov, který nazývali Thule či Thyle. Psal o něm už ve 4. století př. Kr. Pýtheas z Massalie,

34

jehož dílo Περὶ τοῦ ̓Ωκεανοῦ se nedochovalo. Cituje z něho

však Strabón,

35

geograf posledního století př. Kr., jenž Thule považuje zanejsevernější území Evropy, o němž se ví velmi málo. Podle Pýthea mělo být

vzdáleno šest dní plavby na sever od Británie. Už u tohoto mořeplavce se

zřejmě objevila povědomost o zdejších polárních nocích a dnech, velmi pak

v antice rozšířená. Je možné, že se již v této době jednalo o znalost Islandu,

ačkoli na sever od Británie a za 60. rovnoběžkou leží i Shetlandy a Faerské

ostrovy. Pýtheem uváděná doba plavby by ovšem vzdálenosti od Británie

k Islandu mohla odpovídat docela dobře. Tzv. Pseudo skylakův Periplús

udává např. překonání vzdálenosti z Kartága do Gibraltaru (820 námořních

mil) za sedm dní při rychlosti necelých pět námořních uzlů za hod. ZBritánie (konkrétně z Blackpoolu) na Island (do přístavu Hofn na východním

pobřeží) je dnes udávána vzdálenost kolem 730 mil. Také časově jePseudoskylakův údaj Pýtheově zprávě blízký, uvedený popis plaveb vznikl rovněž

ve 4. století př. Kr.

Strabón o lidech z Thule píše, že se živí rostlinnou stravou (proso, obilí, konzumují také med).

36

Básník Vergilius užívá jména tohoto ostrova jako

symbolu Oceánu, nesmírné Octavianovy moci a jeho božství.

37

Plinius St.

38

o Thule uvádí v podstatě tytéž informace jako Strabón a Tacitus toto území

33

Ptolem. Hyfeg. II 11, 33 –35. 34

Plavil se ve službách řeckých obchodníků z Massalie, dnešní Marseille. 35

Strab. Geographica I 4; IV 5. Strabón také (VI 34) porovnává klimatické podmínky, panující

na ostrově Thule, s podmínkami v pohoří Ural, třebaže cirkumpolární klima se projevuje

jen v severnější části tohoto horstva. Taková komparace mohla ovlivnit zvláštní mínění

Pomponia Mely (De situ orbis III 57), že Thule leží na severovýchodě (na sever od Skythie,

kterou antičtí autoři nejčastěji mínili krajiny prostírající se severně od Černého aKaspického moře, třebaže Skythy umisťovali do celého pásma euroasijských stepí). 36

Ibid. IV 5. 37

Verg. Georg. I 30: An deus immensi venias maris ac tua nautae numina colant, tibi serviat

Ultima Thyle. Srov. k tomu: Valerius Probus, Comm. In Verg. Georg. I 30.

38

Plin. NH II 77; IV 16. lokalizuje někam do blízkosti Orknejí.

39

Stručně se o ostrovu Thulezmiňuje též geograf Dionýsios Periégétes ve 2. století po Kr.

40

a jeho pozdější

latinský překlad (Avienus). Nové poznatky se u těchto autorů neobjevují.

Dalším antickým spisovatelem, který se germánským územím na severu, třebas více na severovýchodě než severozápadě, věnoval, byl ve 3. století po Kr. Solinus ve svém díle Collectanea rerum memorabilium.

41

Největší

ostrov Germánie se podle něj nazývá „Gangavia“. Mohla by to býtSkandinávie,

42

bližší informace o ní však nepodává.

V Germánii jej zajímají především nerostné suroviny, které bylypředmětem vzájemného obchodu (a tento obchod zase zdrojem poznání).

43

Z krajin

na severozápadě (kromě Británie) blíže popisuje Irsko a Thule. O moři mezi

Irskem a Británií píše, že je po většinu roku pro plavbu nepříznivé a měří 110

mil.

44

Kolem Británie je mnoho ostrovů a Thule je nejzazší z nich. Za letního

slunovratu tu není žádná noc a za zimního žádný den. Za tímto ostrovem je

moře „líné“ a zamrzá.

45

Ammianus Marcellinus věnoval ve svém historickém díle ze 4. století po Kr. mnoho místa též geografii a popisu různých etnik,

46

vzdálenějšíseverozápad Evropy jej však nezajímal. Jediná zmínka o něm ukazuje, že Thule

byla v jeho práci symbolem něčeho pro antický svět hodně odlehlého: quo

etiam, si apud Thyle moraretur Ursicinus, acciri eum magnitudo rerum...

flagitabat...

47

Orosius (počátkem 5. stol.) uvádí ze severozápadních evropskýchostrovů Orcadas (Orkadské ostrovy), kterých je celkem 33, z toho podleOrosia dvacet pustých a pouze 13 obydlených.

48

Orosiova zeměpisu věnovaná

část díla Historiarum adversum paganos si vědomě nečiní nárok na popis

celé Evropy, po Orkadách popisuje ještě ostrov Thule, o němž tvrdí, že leží

39

Tac. Agricola I 30. 40

Perieg. GGM II 106. 41

Spatřuje se v něm kompilace z Pomponia Mely, Plinia St., Suetoniova díla „Prata“ a dalšího,

neznámého pramene. Viz Slovník latinských spisovatelů, 1984, s. 571n. 42

Solinus, Collectanea 2. Srov. GRAEESSE, Orbis Latinus, s. v. Gangavia. 43

Solinus, Collectanea 9 a 14. 44

Ibid. 22, 2– 7. 45

Ibid. 22, 9. V době vikinské se mluví o zamrzání moře kolem Islandu. Zeměpisná šířka

severního Uralu, s nímž je Thule v antických zprávách často srovnávána, odpovídá Islandu

a Thule je také uváděna v singuláru (ne jako např. Orcadas, kde už název sám poukazuje

na souostroví). Antické zprávy však přesto prakticky neumožňují zaujmout k poloze Thule

jednoznačné stanovisko. 46

Uvádí více než stovku různých kmenů a národů, žijících mimo římskou říši. 47

Ammian. XVIII 6, 1: I kdyby se Ursicinus nacházel až na (ostrově) Thyle, závažnost situace

vyžadovala jej povolat. 48

Oros. Hist. adv. pag. I 2, 78n. zhruba uprostřed oceánu a je znám jen málokomu.

49

Budoucí územíDánska, Norska, Švédska a Finska již nezmiňuje.

Nerostné bohatství nebo různé kuriozity germánských krajů na severu sice antické geografy i historiky přitahovaly, ale mnohem více než severní a severozápadní Evropa se v centru jejich zájmu obvykle nacházela Asie a Afrika, kde se zrodily staré a vyspělé civilizace. U autorů dobyvrcholícího stěhování národů nás ovšem udivuje, že nevyužili informačních zdrojů, které měli i o vzdáleném germánském severu k dispozici přímo na území říše. Takovou užitečnou zvědavost projevil teprve až raně byzantský řecky píšící historik Prokopios.

O kraje na severozápadě Evropy se Prokopios zajímal v souvislosti se vztahy mezi Byzancí a Heruly.

50

Informace o ostrovu, který nazývá Thule,

a jímž ovšem tentokrát zcela jistě není Island, ale severní oblastiSkandinávie, pokládané za ostrov, získával nejspíše od herulských vojáků vbyzantských službách a patří k jedněm z nejcennějších a nejspolehlivějších zpráv

o severu Evropy. Nepíše pouze o polárních dnech a nocích, ale i o depresi,

která obyvatele v období nocí přepadá, o tom, že většina půdy na tomto„ostrově“ je pustá a v jeho obyvatelných končinách žije třináct kmenů, z nichž

každý má svého krále.

51

O tom, že byl informován dobrými znalci tamějšího

prostředí, svědčí i to, že se dověděl odpověď na svou otázku, jak v doběpůlročního dne nebo noci obyvatelé počítají čas. Herulové v jeho době na sever

Skandinávie nejen vyjížděli, ale také se z něho vraceli zpět na území Byzance.

Sám historik litoval, že se tam nemůže podívat, ale nepovažoval takovou

výpravu za nijak nemožnou. Na nejnižší úrovni ze všech kmenů tu tenkrát

byli Skrithifinové, o nichž Prokopios tvrdil, že žijí jako zvířata. Nebyli totiž

zemědělci, živili se jen lovem, oblékali se do kůží ulovených zvířat, které

sešívali zvířecími šlachami. S muži se lovů účastnily také ženy,

52

které své

děti prý nekojily, ale živily morkem. Pokrokovější kmeny charakterizuje tím,

že uctívají mnoho božstev, a popisuje přitom také, jak obětovali prvotiny

z válek. Mezi těmito způsoby je i typiycky germánské oběšení na stromě.

53

Prokopiovy zprávy jsou v mnoha směrech pro další hodnocení vikinského

49

Údaj „uprostřed oceánu“ a „známý jen málokomu“ však může napovídat, že skutečně neměl

na mysli ostrovy u Británie, která byla římskou provincií a Římané ji celkem dobře znali,

především však mohli mít spolehlivé informace od domácích obyvatel. 50

Prokop BG II 15, 4 –26. 51

Popisuje tu období vlády kmenových náčelníků, které na germánském severu známe ještě

i z části vikinské epochy. 52

Tutéž informaci podává o Fennech i Tacitus (Germ. 46). Není tedy jasné, zda tadyProkoios neužil jeho popisu.

53

Původně to byla zřejmě oběť za úrodu. Tacitus (Germ. 12) píše, že takto Germáni trestají

zrádce a přeběhlíky. Dny a noci rozeznávali lidé v polárních krajích podle polohy slunce

na obloze, podle pohybů měsíce a hvězd. světa důležité, ba pozoruhodné. Herulové, pocházející ze Skandinávie, se sem běžně vraceli, byli to jistě vynikající mořeplavci a měli dobré loďstvo.

Historik Jordanes, žijící rovněž v 6. století jako Prokopios, se oSkandinávii zajímal zvláště podrobně díky tomu, že odsud byl vyvozován původ Gótů, v jejichž společnosti žil, a snad i on sám byl Gót.

54

V Severnímoceánu leží dle jeho líčení veliký ostrov, který se nazývá „Scandza“, případně

„Scandia“. Tento ostrov má podobu citroníkového listu a uzavírá se směrem

k protáhlému konci (tedy k severu). Matoucí je jeho líčení, týkající se řeky

Visly: Tato řeka se na dohled (in conspectu) Scandzy vlévá do „Severního

moře“. Na východě má Scandza největší jezero světa (je jím míněno dnešní

jezero Vänern), v němž pramení řeka Vagus (Göta), vlévající se doOceánu. Na západě a na severu je obklopena širým mořem, jež je na severu

nesplavné. Baltské moře považuje za část tohoto oceánu a říká, že jsou v něm

mnohé, třebaže malé ostrovy. Území těchto ostrovů jsou krutá nejenom

nepohostinností svých obyvatel, ale i výskytem divokých zvířat.

55

Zdá se, že nejasnost Jordanova líčení vzniká především smíseníminformací převzatých z Ptolemaia, který své Skandinávie umisťuje k ústí Visly, a vědomostí o skutečné poloze dnešního Dánska, Švédska, Norska a Finska, které se k němu mohly nejlépe dostat prostřednictvím ústní tradice nebo i soudobých svědectví Germánů, pocházejících z těchto končin. Svědčilo by o tom i to, že Jordanes sice uvádí kmeny Scandzy, jmenované Ptolemaiem, ale přidává k nim ještě mnohé další. Alexandrijský geograf jich uváděl sedm: Chaideinoi, Favonai, Firaisoi, Finnoi, Gútai, Daukiónes a Leuónoi.

56

Historik

Gótů pak kromě dalších jmen podává o některých z těchto etnik i stručné

informace. U kmene Adogit

57

panuje podle něho po čtyřicet dní v létě den

a v zimě po stejnou dobu noc. Scretefennové

58

se neživí rostlinnou stravou,

ale obživu jim poskytuje lov a ptačí vejce. Hojnost obživy jim dávaly také

močály na jejich území, kde se prý rodilo mnoho zvířat.

59

O kmeni Suehans

60

54

Jordanova vlastní formulace ohledně jeho původu je nejasná. (Get. 266 a 316: Nec me quis

in favorem gentis praedictae, quasi ex ipsa trahenti /var. trahentem/ originem, aliqua adi­

disse credat...)

55

Jord. Get. 9; Get. 24. V této pasáži autor popisuje skutečnou Skandinávii, nikoli ostrovy

v blízkosti ústí Visly. Uvádí ji totiž do souvislosti s ostrovem Thyle a s Orkadskými ostrovy. 56

Ptolem Hyfeg. II 11, 35. 57

Podle Mommsenových poznámek k edici šlo o obyvatele norského Nordlandu. S.Doležal upřesňuje, že by mohlo jít o obyvatele oblasti mezi norskými městy Tromsø a Bodø

(poznámka 50, s. 196). J. SVENNUNG, o. c. 1967, s. 32–34, v nich spatřuje obyvateleHálogalandu. 58

Jeden z názvů pro Finy, případně Laponce (Samojedy) – srov. J. SVENNUNG, o. c. 1967,

s. 41. 59

Paulus Diac. Hist. Lang. I 8 píše o jejich obchodování kožešinami. 60

Jsou to Svear mezi jezery Mälaren a Hjelmar, Tacitovi Suiones. píše, že jeho příslušníci byli chovateli vynikajících koní a široko daleko obchodovali s kožešinami (sapherinas pelles)

61

. Byli chudí, ale neobyčejně

bohatě oblečení, totiž do černých kožešin.

62

Kmeny Theustes, Vagoth, Bergio, Hallini a Liothida měly rovinaté aúrodné území, pročež byly znepokojovány útoky nepřátel.

63

Po nich dle Jordana

následují Athelmil, Finnaithae, Fervir a Gauthigoth, které charakterizuje

jako lidi líté a pohotové k vedení válek.

64

Jordanes popisuje tedy veSkandinávii kmeny lovecko-sběračské, které navíc obchodují kožešinami, akmeny zemědělské na jihu a východě oblasti. Na jihu a východě byly, jak z jeho

líčení vyplývá, vyspělejší kmeny, u kterých se už zřejmě v této době

65

také

vyvinulo družinné prostředí, milié příštích vikinských výprav.

Kmeny Mixi, Evagre a Otingis

66

bydlely údajně ve skalních slujích jako

v nějakých pevnostech. V poněkud větší vzdálenosti od nich žiliOstrogóti, Raumarikové a Aeragnaricii.

67

Autor je ničím necharakterizuje, zato

o Finnech tvrdí, že jsou ze všech obyvatel Scandzy nejmírnější a s nimi lze

srovnat i kmeny Vinoviloth.

68

O Suethidech, žijících snad nejenom veŠvéd>61

Protože o kožešinách safírové barvy lze těžko mluvit (modrá liška?), a navíc jsou o něco

níže označeny jako černé, nabízí se možnost, že snad mělo jít o ferinas pelles (kožešiny

divokých zvířat).

62

Jord. Get. 16 –23. 63

Jord. Get. 22. Identifikace těchto kmenů a jejich sídel či pokusy o ně najdeme např. vMommsenových poznámkách k jeho edici Jordana, v díle J. SVENNUNGA, o. c. 1967, s. 32–110,

v němž je uváděna i další literatura k tomuto tématu, v češtině pak jsou některé identifikace

obsaženy v překladu Jordanových děl od S. DOLEŽALA (2012). Dále se zarcheologického hlediska problematice jejich identifikací věnoval J. CALMER, který kmeny Bergio

přesvědčivě identifikuje s krajem Bjär ve Švédsku, Hallini umisťuje do Hallandu,Athelmil do Himle, Finnaithy do Finveden, Fervir do Fjäre, kmeny Liothida nejspíše do oblasti

Luggude ve Skåne. (Territory – and Dominion in th late Iron Age in SouthernSkandinavia. In K. Jennbert – L. Larsson – R. Petré – B. Wiszomirska – Werbart (Ed.), Regions and

Reflections. Lund 1991, s. 260 a 266. 64

Gauthigoth ztotožnuje Mommsen s Ptolemaiovými Gautoi. Také J. SVENNUNG (o. c.,

s. 65n) je považuje za obyvatele švédských území Västergötland, Östergötland a povodí

řeky Vágr (Jordanovy ř. Vagus). Zajímavá je jeho domněnka, že Cassiodorus, Jordanův

předchůdce, vytvořil spojení Gautové-Gótové. Jordanovo kompozitum Gauthigoth je v tomto

směru – a tedy v otázce původu černomořských a dolnodunajských Gótů – skutečně hodno

dalšího bádání. 65

Vendelské období. 66

Vydavatelé Jordanova rukopisu „N“ Giunta a Grillone navrhují následující úpravu: Ostro­

gothae mixti etiam Greothingis. 67

Giunta a Grillone upravují Aeragnaricii na Ragnarici. V tomto vydání je etnonymOstrogótů vypuštěn. J. CALMER lokalizuje Raumariky do Romerike v jižním Norsku, Ragnaricie

do švédského Bohuslänu. (o. c., s. 260). 68

Vinoviloth mohli být Vinguli v Norsku. Tacitus uvažuje o jisté blaženosti, plynoucí zchudoby Fennů, ale o mírnosti se nezmiňuje (Germ. 46), naopak je pro ně podle nějcharakteristická divokost.


23

sku, ale i v Norsku, píše, že vynikají tělesnou výškou a z jejich rodupocházejí též Dánové, kteří vyhnali Heruly.

69

V Norsku uvádí také kmeny Eunixi

a Aetelrugi, Augandzi a Taetel,

70

Granniové žili podle J. Svenunga (s. 101)

i podle J. Calmera (s. 61) v Grónsku, o němž už tedy také mohl slyšet.

Důvěryhodnost Jordanových vědomostí v poslední době stále víceověřuje archeologie. J. Calmer

71

shrnul výsledky archeologických výzkumů,

které dokládají, že již před 5. století po Kr. vznikaly ve Skandináviiohraničené sídlištní areály, které představují sociální jednotky, sdružené okolo

určitých mocenských center. Podle velikosti těchto areálů šlo zřejmě okmenové svazy. Tyto jednotky měly společný kult a pozoruhodné je zakončení

některých jejich názvů na koncovku „riki“, která znamená vlastně království,

říši, zkrátka politické uskupení.

72

Tyto archeologicky zmapované sídelníareály odpovídají situaci, kterou Jordanes popisuje, názvům kmenů, jež uvádí,

odpovídají středověké názvy, které tyto sídelní oblasti měly.

Ze středověkých autorů věnoval z pochopitelných důvodů germánskému severu, a zvláště Skandinávii, velkou pozornost Adamus Bremensis.

73

Byl

kronikářem hambursko-brémské arcidiecéze, která dostala od papeže

povolení pro christianizaci nejenom germánského, ale v podstatě celého

západoevropského severu.

74

Získával informace od očitých svědků,misionářů, i zcestovalého dánského krále Svenda Estridssona (asi 1020 –1076).

Zachoval mnoho cenných informací, ale přehršel geografických údajů,

s nimiž pracuje, mu někdy činila potíže a jindy zase podlehl vlivu starších

spisovatelů. Patří totiž k autorům, kteří se nejednou snaží prokázat znalost

antické literatury a reálií.

Když hledal etymologii názvu Balt, odvozoval jméno moře z toho, že připomínalo balteus.

75

Uvádí ovšem také, že se mu říkalo moře Barbarů

nebo Skythské. Při této příležitosti podává také svědectví o náruživosti

Seveřanů podnikat objevné plavby. Velikost Baltského moře se snažilpro>69

Jord. Get. 22–24. Jsou to Švédové, o nichž se autor nejprve krátce zmiňuje právě v Norsku.

(srov. J. SVENNUNG, o. c. 1967, s. 97n). 70

J. CALMER lokalizuje Eunixy s jistou pravděpodobností do jihozápadního Norska, etnonym

Augandzi do oblasti Egdir na norském pobřeží, Aetelrugi do Rogalandu, který se nacházel

v Norsku a na západním pobřeží Švédska, Arochy do norského Hordaru a Rannie doRomsdalu v Norsku (o. c. 1991, s. 261). 71

J. CALMER, o. c. 1991. 72

J. CALMER, o. c. 1991, s. 259n; 262; 271. 73

Krátce Skandinávii popsal též v 8. stol. Paulus Diaconus; norský cestovatel Ohthere zHålogalandu vylíčil své cesty (do Bílého moře, do přístavu Hedeby v Dánsku a do Anglie)

wessexskému králi Alfredovi Velikému (871–899), a ten je včlenil do svého překladu díla

Paula Orosia Historiarum adversum paganos l. VII. 74

Adam Brem. I 15; Rimbert, Vita Anskarii 13; 23. 75

Antický pás k zavěšování zbraní. zkoumat dánský šlechtic Ganuz Wolf

76

i norský král Harald III. (1015 –1066).

Prozkoumat celé moře se jim prý nepodařilo kvůli nepřízni větrů a útokům

pirátů (Vikingů). Dánové ale stejně tvrdili, že jeho velikost je známa a že

za příznivého větru se dá za měsíc z Dánska přeplout až do Ruska, na šířku

pak že Balt nepřekračuje sto mil.

77

Adamus mohl za těchto okolností mít

k dispozici velmi čerstvé a věrohodné informace o dalekých severních

krajinách, pokud si ovšem i sami normanští mořeplavci nepřikrášlovali svá

vyprávění o dalekých cestách různými fantastickými bytostmi.

Adamovo líčení Skandinávie začíná popisem dánských krajů; nejprve jej zajímají jejich přírodní podmínky, a pochopitelně stav křesťanské víry. Píše, že na Jutském poloostrově je půda neúrodná, místy slaná, a kromě oblastí, které leží v blízkosti řeky Egdory (Eider), se téměř vše zdá být pusté. Jen málo se v některých oblastech najde obdělané půdy, někdy i sotva místa, která jsou vhodná pro lidský život. Ačkoli celá Germanie děsí svýmihlubokými lesy, Jutsko je v tomto směru ještě hroznější než ostatní kraje. Lidé, kteří jsou na pevnině ohrožováni nedostatkem potravy, jsou na mořivystaveni nebezpečí útoků pirátů. V mořských zálivech se však nacházejí největší obce. Tuto oblast císař Otto I. podrobil zdanění a rozdělil na tři biskupství: Jedno se nachází ve Šlesviku, jemuž se říká také Haithabu a domácíobyvatelé jej nazývají Sliam. Odsud vyplouvají lodi ke Slovanům, do Švédska a až do Byzance. Druhé biskupství bylo založeno v přístavu Ripa (dn. Ribe), odkud plují lodi do Fríska, Anglie i Saska. Třetí bylo založeno v Aarhusu (novější pravopis Århus). Pluje se odsud do Finska, Selandu, do Skåne a Norska.

78

Adamus tady nepochybně vychází ze znalosti současné situace (jak o tom svědčí např. popis obchodních tras) a ukazuje, jak se centra sociálního a ekonomického vývoje stávala zároveň centry christianizace. Jeho úvodní popis poměrů ve Skandinávii může napomoci k pochopení následků, které vyplynuly ze sociálního vývoje a relativního přelidnění právě těchto území (tedy vikinské nájezdy a migrace). Moderní autoři přírodní a ekonomické poměry v Dánsku vikinské doby pokládají ovšem za velmi přijatelné.

V okolí Dánska vzpomíná Adamus ostrov Funis (Fyn), za nímž se nachází ostrov Wendila. Oba leží v bezprostřední blízkosti Jutska a jsou velmi úrodné. Moře je kolem nich bouřlivé, a i pokud má člověk dobrý vítr, sotva unikne rukám pirátů. Kromě takovýchto a podobných popisů Adamus často 76

Zkomolené jméno, snad jarl Ulf z 11. stol. 77

Adam. Brem. IV 11. Jako Skythské moře označovala antika zejména moře Černé.Adamus správně hovoří o propojení Baltu se Severním neboli Britannským mořem; zároveň

mu však zkušenost vikinských mořeplavců, kteří se mezi oběma těmito moři pohybovali

po ruských jezerech a řekách, propojila Balt s Černomořím. 78

Ibid. IV 1. udává směry a přístupy k jednotlivým místům, vzdálenosti po moři nebo pevnině, a jak jsme právě viděli, upozorňuje na nebezpečí, která na cestách číhají.

79

To vše bylo pro jeho současníky dozajista velmi užitečné.

O ostrově Seelandu (ve vzdálenosti asi 30 km od dnešní Kodaně), kde leželo sídelní město dánských králů Roskilde,

80

mimo jiné uvádí, že oplývá

velkým množstvím zlata, které tu bylo nashromážděno pirátskými nájezdy.

Zdejší piráti, o nichž autor dokládá, že je v dánských oblastech nazývaliVikingové a v Sasku Ascomanni (podle termínu pro malou loď, zvanou askr),

platili dánskému králi daň, aby jim bylo dovoleno kořistit u „barbarů“.

Tohoto dovolení ovšem často zneužívali i proti vlastním lidem. Měli prý

i jiné nedobré mravy, o nichž se kronikáři nezdálo užitečné hovořit, leda

o tom, že ženy, pokud zcizoložily, jsou ihned prodány a muži, dopadení při

urážce majestátu

81

nebo jiném zločinu, chtějí být raději popraveni nežbičováni. Dánové nemají jiné tresty než stětí sekyrou nebo otroctví, a když je

někdo odsouzen, proslaví se, pokud to bere vesele. Neboť slzami a pláčem

a jinými druhy lítosti Dánové pohrdají tak, že není dovoleno plakat ani pro

své viny ani pro drahé zesnulé.

82

Zajímavě vypráví také o ostrově Farria (Helgolandu): Lidé zde užívají jako paliva slámy a zbytků lodí. Říká se, že pokud piráti (muži na „vikingu“), odněkud přivezou i tu sebemenší kořist, vzápětí zahynou při ztroskotání lodi nebo jsou někým zabiti, žádný se nevrátí domů beze škody. Proto mají ve zvyku poustevníkům, kteří tu žijí, s velkou zbožností přinášet desátky z kořisti. (Je jistě pozoruhodné, že takový druh výkupného pirátství jaksi ospravedlnil a z námořních lupičů učinil zbožné muže). Země je bohatá na plodiny a daří se zde dobytku, žije tu veliké množství ptáků; má jediný pahorek a nerostou tu stromy, obklopena je příkrými skalisky a není sem žádný přístup kromě jednoho, kde se vyskytuje i sladká voda; je to místo uctívané všemi plavci, především však „piráty“. Podle toho dostal takéostrov jméno „Posvátná země“.

83

V životopise sv. Willibrorda má jménoFosetisland

84

a leží na hranicích Dánů a Frísů. Naproti pobřeží Fríska a Dánska

jsou i jiné ostrovy, ale žádný z nich už není tak významný.

85

Adama ovšem také zajímalo, jak byli Normani nazýváni antickými autory. Domnívá se, že jim říkali Hyperborejci, a vychází přitom z Martiana 79

Ibid. IV 4. 80

Ibid. 5. 81

... si vel regiae maiestatis rei vel in aliquo fuerint scelere deprehensi... 82

Ibid. 6. 83

Jméno Helgoland je tu odvozováno od heilig, posvátný a země, Land. 84

K této Adamově informaci srov. Vita Willibrordi I 9; ibid. 10 a 11; dále: AltfridusMonasteriensis, Acta s. Ludgeri 19. V tomto případě měl ostrov jméno podle údajně zde uctívaného

boha Foseta. 85

Adam. IV 2 a 3. Capelly.

86

Zde se poprvé s jeho velmi, alespoň z většiny, realistickým aužitečným popisem severních končin Evropy začínají snoubit vlivy ze staré

literatury a spekulace.

Skåne je podle Adama z Brém nejkrásnější dánské území,

87

má dostatek

ozbrojených mužů, je bohaté plodinami i obchodem a v jeho době již plné

kostelů. Ze všech stran je tato krajina obklopena mořem, kromě jednoho

výběžku země, kde jsou hluboké lesy a příkré hory, přes něž se musí putovat

do Gothie, „takže nevíš, zda dát přednost nebezpečím na moři nebo napevnině.“ Severně od Skåne sídlí až k Birce Gótové (to znamená obyvatelé

švédských krajů Vestergötland a Östergötland) a pak Suioni, jejichž sídla

se podle kronikáře prostírají až k „Zemi žen“. Znalci těchto míst tvrdili, že

od Suionů se dá po souši dojít až do Byzance.

88

Tomuto pevninskémuspojení však údajně bránily barbarské národy.

89

Jeden z nejvýznamnějších Adamových zpravodajů, jenž mu vědomosti o Skandinávii i jiných severních oblastech Evropy předával zřejmě i ve formě veršů, jako to činili skaldové (Ipse rex recitavit mihi hanc cantilenam),dánský král Svend Estridsson, kromě jiného Adamovi řekl o velkém ostrově Aestlandu, o němž se říká, že je blízko Země žen, ačkoli neleží příliš daleko na sever od Birky (Björke nedaleko Stockholmu). „Země žen“ může být jednou z důležitých stop antického vlivu na Skandinávii – pokud ovšem dánský král nehovořil o matriarchátu nebo podobné instituci a „zemi žen“ z tohoto vyprávění nevytvořil v rámci svých snah prokázat antickévzdělání Adamus,

90

který nazývá obyvatelky této země Amazonkami

91

a sebral

o nich různá podivuhodná vyprávění: Například se tvrdilo, že počnou, když

ochutnají vodu. Jiní zase říkali, že otěhotní od obchodníků,

92

kteří plují

kolem, nebo od svých zajatců, či od monster, která se tu hojně vyskytují.

Tuto poslední teorii kronikář považoval za věrohodnější.

93

Věřil i tomu, že

86

Adam. IV 12; Mart. Capella VI 664: Hyperborejci jsou tu ovšem kladeni k pohoří Ural

(Riphajské hory); popis Hyperborejců je poplatný Hérodotovi. Adam vychází z toho, že

jméno Hyporborejců znamená lidi žijící daleko na severu. 87

Tehdy bylo součástí Dánska, dnes patří ke Švédsku. 88

Přes území dnešního Finska a evropské Rusko. 89

Adam IV 7; 14 a 15. 90

Adam. IV 17 a 19. Zajímavé vysvětlení ke vzniku tohoto pojmu podává J. SVENNUNG

(o. c. 1967, s. 95): Norové užívali pro Finy pojmu Kvanové. Název připomíná norský pojem

pro ženu (kvenna, kvinna). Adama mohla ovšem ovlivnit i Tacitova zpráva o Sithonech. 91

Herodot. IV 110 –116. Jordanes (Get. 44; 51; 56n a 107) také v existenci Amazonek věřil,

viděl v nich však ženy skythského původu. 92

Jordanes píše, že se jednou za rok setkávají s obchodníky na trzích. Mužské plody pak

ponechávají otcům nebo je zabíjejí a vychovávají pouze dívky (Get. 56). 93

Vliv na tento jeho názor mohly mít např. představy antických autorů o původu Hunů (srov.

Jord. Get. 21). po porodu se z mužských plodů stávají psohlavci, z ženských velmi krásné ženy. Kynokefalové jsou údajně ti, kteří mají hlavu na hrudi a mezi slovy štěkají.

94

V Rusku je bylo vidět zajaté. V končinách, kde měly žít Amazonky,

uvádí kronikář také Alany nebo Albany,

95

kteří se vlastním jazykem nazývají

Wizzi, a ze všech nejkrutější jsou zde prý Ambrones.

96

Rodí se s šedinami

a píše o nich Solinus. Jejich vlast střeží psi. Jestliže je třeba bojovat, postaví

ze psů šik. Jsou tam i lidé bledí, zelení a dlouhověcí, kteří se nazývají Husi.

97

Za nimi žijí Anthropofagové, živící se lidským masem. Námořníci prýuvádějí také mnohá jiná monstra.

Bájné národy měly žít zejména na východ od Švédska. Historickým národem jsou v Adamových popisech těchto krajin jen Laponci. Jinak zde měly žít Amazonky, Kynokefalové, Kyklópové

98

, Lidojedi (antičtíAnthrópofagové), Jednonožci, apod.

99

Vesměs jde o bájná etnika, která antičtí autoři

umísťovali do Černomoří, do různých krajů Asie (homérské eposy Kyklópy

umístily do východního Středomoří), případně do Afriky.

Antičtí autoři, včetně v Adamově době už zhruba 15 století starého a jinými spisovateli mu zprostředkovaného Hérodotova díla, Adamanepochybně ovlivnili, na druhou stranu však jsou jeho místy zmatené,mytologickými národy vyšperkované popisy i velmi zajímavým svědectvím oproojení vikinského světa od severozápadu po jihovýchod Evropy, a ještě dál. Srovnejme také jeho následující slova: Haec habui quae de sinu illo Baltico dicerem, cuius nullam mentionem audivi quempiam fecisse doctorum, nisi solum, de quo supra diximus, Einhardum. Et fortasse mutatis nominibus arbitror illud fretum ab antiquis vocari paludes Scithicas vel Meoticas, sive deserta Getarum, aut litus Scithicum,

100

quod Martianus ait: ‚confertum esse

multiplici diversitate barbarorum‘. ‚Illic‘, inquit, ‚Gethae, Daci, Sarmatae,

[Neutri,]

101

Alani, Geloni, Antropofagi, Trogloditae‘.“ (c. 20).

102

94

Herodot. IV 191. 95

Alani byli sarmatské etnikum v Černomoří a u Kaspiku, po vrcholné době stěhování národů

také v Gallii a v severní Africe, ne však na severu. Albanové byly národy u Kaspiku. Tato

etnika by v antických líčeních s Amazonkami skutečně souvisela. 96

Ambroni doprovázeli na jejich tažení Kimbry a Teutony. Není známo, zda byligermánského, nebo keltského původu. 97

Z antických pramenů pokud vím neznámí. 98

Adam. IV 25. Kyklópové by mohli být totožní s Hérodotovými Arimaspy (Herodot. IV 13). 99

Ibid. IV 25. 100

Srov. Mela, De situ orbis I 11. 3. Spectant ad septentrionem Scythae et litus Scythicum, nisi

unde frigoribus arcentur, usque ad Caspium sinum possident. 101

To je Neurové. 102

„Toto je, co jsem mohl povědět o onom Baltském moři, o němž se dosud nezmínil žádný

z učených mužů, s výjimkou svrchu řečeného Einharda. A snad bylo, jak se domnívám,

v antice nazýváno jinými jmény, Skythské nebo Maiótské močály tj. (Azovské moře),pustina Getů anebo skythské pobřeží (viz pozn. 100). Martianus (Capella) o něm píše, že je

Poněkud složitější cestou mohlo dojít k uvedení „Psohlavců“, třebaže ti se také nejednou v antických spisech vyskytují. Nejstarší známá antická zmínka o Psohlavcích pochází od básníka Hésioda ze 7. století př. Kr. Jde o jeho Katalogos gynaikón, frg. 40A.

103

Hovoří se tu o tom, že Boreády zahnaly

Harpyje do země Massagetů a mj. těch, které nazývá Hémikynés

104

.Hérodotos

105

je jmenuje v Africe (Kynokefaloi a tvorové, kteří podle tvrzeníAfričanů měli prý oči uprostřed hrudi). V prvním případě je podle Hérodotova

líčení možné, že šlo o psohlavé paviány.

Zevrubný popis života psohlavých lidí najdeme u lékaře a historia Ktésia, který žil kolem roku 400 př. Kr., a to v jeho díle Indica.

106

Byl lékařemperského krále Artaxerxa II. (404 –359/8) a psohlavé lidi nepopisuje jako nijak

zvláště primitivní. V jeho líčení

107

jsou etnikem, které je poplatné indickému

králi, žije v horách, živí se lovem, chovem domácích zvířat, sběrem plodů

a obchodní výměnou bohatství své krajiny, z něhož nejcennější je ambra.

Mnohé údaje jsou nepochybně přehnané (např. o množství zbraní, které

každoročně dostávají), přehnané cifry se nám však v antických popisech

objevují často. Největší problém představuje líčení jejich psích rysů. Snad

na stejném teritoriu žili i lidoopi, živící se např. týmiž plody, a oba popisy

se smísily.

Plinius St. a po něm Claudius Aelianus se o Psohlavcích zmiňují také v Indii a v popisu jejich rysů a života jsou závislí na Ktésiovi.

108

Rovněžstředověcí cestovatelé se s Psohlavci „setkávali“. Marco Polo popsal Psohlavce

v Asii, konkrétně na Andamanských ostrovech. Ti se ovšem svým způsobem

života nepodobali Kynokefalům Ktésiovým. Neměli krále a nebyli prý lepší

než divoká zvířata. Pochopitelně také nebyli křesťany.

109

hustě osídleno různými početnými kmeny barbarů. Žijí tu, jak praví, Getové (thrácký

kmen) Dákové, Sarmati, Neurové (podle Hérodota skythský kmen), Alani, Geloni,Antroofagové, Troglodyté“. Pojem „sinus“ užívá Adam z Brém většinou pro Baltské moře

jako celek, protože v něm viděl záliv Atlantiku. Einhard, na něhož poukazuje (Vita Karoli

Magni 12) v Pobaltí správně uvádí Normany, Slovany a Aesty. Spojení severozápadních

končin Evropy s Azovským mořem se objevilo i u arabského autora Al-Mas‘údího (10. stol.).

Píše, že Thule je nejsevernější obydlené místo na světě, je částí Británie a leží u Azovského

moře (srov. J. E. MONTGOMERY, Arabic Sources of the Vikings. In o. c. Viking World,

s. 551, 556 a 558). 103

Napoli: Traversa 1951. Česky: Katalog žen. 104

Pap. Oxy 1358. Hémikynés (napůl psi) jsou tu umisťováni až do východních končin Asie

(Massagetové představují v antickém pojetí nejvýchodnější větev Skythů). 105

Herodot. IV 191. 106

Photius. Myriobiblion 72. (Ktesias, Indica 37; 40 – 43). 107

Arrianos (např. VI 3) Ktésia znal a citoval, ale k jeho líčení Kynokefalů se nevyjadřuje. 108

Plin. Nat. hist. VII 23; Aelian. De nat. anim. IV 46. 109

Marco Polo, Milion, III 13.

Jako lidské bytosti Kynokefaly nikdo neumisťuje mimo Asii, jako lidi nebo zvířata (opice) mimo Asii a Afriku.

110

Pro germánské prostředí můžeme

ovšem hledat i jiné zdroje této představy, než jsou antická vyprávění oKynokefalech. O tzv. psích bojovnících píše v 8. století po Kr. (prolangobardské prostředí) Paulus Diaconus,

111

a hmotnou obdobou tohoto svědectví

mohou být bojovníci ve vlčích maskách, jaké známe např. z tzv. vendelského

období.

112

Tato vyobrazení ze Skandinávie 6. století po Kr. ukazují, že nešlo

o vybájené bytosti, ale o severskou realitu. Pravděpodobně zde můžeme

hledat obecnou myšlenku, podle níž kůže příslušného zvířete mělabojovníkovi dodat jeho vlastnosti, šlo o signum odvahy, v některých případech

o atribut sakrálního bojovníka se zlem,

113

obřad iniciace muže či bojovníka,

případně způsob komunikace obětujícího člověka s božstvem.

114

Ve 38. kapitole IV. knihy, opět hlavně na základě informacívzpomínaného dánského krále Svenda, se Adam zmiňuje o tom, že v oceánu byl objeven ostrov, nazvaný Vinland.

115

I jeho popis lze připočíst kekronikářovým zeměpisným znalostem. Rodí se tam víno výborné jakosti, plodiny se

tam vyskytují v bohatství, i když je nikdo neseje. Za tímto ostrovem už není

v oceánu obyvatelná země.

Adamus vypráví i o dalších objevných plavbách Vikingů: Názor, že jeden den plavby za Islandem je moře již zamrzlé, chtěl prý ověřit normanskýpředák Harald. Zkoumal šíři Severního oceánu, ale sotva vyvázl živý předproastí, která se nachází na konci světa. Tady se setkáváme s tradiční, i antice známou představou, že na konci světa oceán spadá do hluboké propasti. Základem pro tuto představu může být ve starověké mytologii obecnětradovaný obraz chaosu, představovaného prvotní vodní propastí (např.sladkovodní oceán Absú v Mezopotámii nebo praoceán Nun v Egyptě) a vize Země jako ploché desky.

116

Líčení Haraldových plavců potvrzovalhambursko-brémský biskup Adalbert (1043 –1072), který vyprávěl, že za doby jeho

předchůdce někteří významní Frísové chtěli prozkoumat moře a vypravili

se na sever. Tvrdilo se totiž, že od ústí řeky Wirraha

117

směrem k severu už

110

K africkým Kynokefalům by mohl patřit také sv. Kryštof, jak je zobrazován na byzantských

ikonách. Srov. L. ROSS, Medieval Art: A Topical Dictionary. Westport. 1996, s. 50. 111

Hist. Lang. I 11: Simulant se in castris suis habere cynocephalos, id est canini capitis homi­

nes. Předstírají, že ve svých vojenských táborech mají cynocefaly, lidi s psí hlavou. 112

F. SCHLETTE, Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou. Praha 1977, s. 153. 113

Srovnejme obrazy Gilgameše a lva, Héraklea a lva. 114

Srov. např. Pausan. Perieg. VIII 2 a přiložený obrázek. 115

Objevení a identifikaci Vinlandu je věnována samostatná kapitola. 116

Myšlenku, že v Oceánu je původ bohů a vůbec všech věcí, převzali i Řekové. Srov. Ilias

I 201; 302; 246. 117

Dnešní Werra. neleží žádná pevnina. Za Islandem je však oceán táhl „k chaosu, té propasti, které pohlcuje vody oceánu a zase je vyvrhuje“. Některé lodi bylyustupujícím mořem uchváceny, jiné vyvrženy zpět a zahnány daleko od ostatních. Podařilo se jim pak nečekaně přistát u ostrova, který byl kolem dokolachráněn velmi vysokými skalami. Vystoupili tam, aby si toto místo prohlédli, a nalezli zde lidi, skrývající se v podzemních jeskyních. Před jejich vchody leželo množství zlatých nádob a jiných výrobků z drahých kovů. Vzali z těch pokladů, kolik mohli unést, a šťastní se rychle navraceli k lodím. Tu však uviděli lidi podivuhodné výšky, „které naši nazývají Kyklópy“. Před nimi byli psi, již velikostí také převyšovali tyto běžné čtvernožce. Ti lidé prý lapilijednoho z jejich druhů a vmžiku jej před jejich očima roztrhali. Ostatní unikli. Hlasy obrů je pronásledovaly až na otevřené moře. To vše pak vyprávěli nejprve hamburskému biskupu Alebrandovi (1035 –1043). Původ mořského víru, který je ohrožoval, se v oné době nedařilo vysvětlit.

118

I Frísové, nejen

Normané, se tedy na svých plavbách setkali s dosud neznámými územími,

která, na rozdíl od Vinlandu, prozatím nelze věrohodně lokalizovat.

Ve Švédsku Adam rozlišuje území Suionů a Normanii. Zprávy o nich má od stejného dánského krále, který poznal i Švédsko, kde pobýval uzdejšího vladaře Ánunda Jákoba. Své vědomosti se ovšem opět pokouší doplnit 118

Ita ut ipsi, qui archana rerum phisici perscrutantur, in dubitationem cadant eius rei, cuius

ignorant originem. Cumque Macrobius et Beda videantur ex illa re aliquid loqui, Lucanus

autem nichil se scire fateatur, diversi auctores variis pugnant sententiis...

Obrazy bojovníků ve vlčích maskách byly používány např. k ozdobě přileb.

Reprodukované obrázky pocházejí z matric, které sloužily pro tepání těchto výjevů.

(Státní historické muzeum Stockholm).


31

zprávami antických autorů a odvolává se tu na Solina a Orosia, přičemž oba

na severozápadě Evropy prokazatelně uvádějí jen ostrov Thule, a Solinova

„Gangavia“ je sporný pojem.

119

Skandinávie má podle Adama z Brém název

podle Svébů, jejichž území sahala až k Uralu.

120

Pokusem o ztotožnění Suionů

se Svéby však jeho snaha projevit sečtělost a obeznámenost s antickoutradicí v tomto případě naštěstí končí. Jeho údaje o Švédsku a jeho obyvatelích

většinou korespondují se skutečnosti, jak ji zjišťujeme z ostatních pramenů

k této době, snad kromě tvrzení, že si obyvatelé Švédska necení luxusních

věcí. To poslední by vi kinské epoše příliš neodpovídalo.

121

Prověřme si Adamovu věrohodnost např. na jeho informaci o poměru Švédů k jejich králům a křesťanské víře. Otázky víry jsou u nich podle Adama probírány na sněmech, které nazývají warb.

122

Podobné poměry, debaty

a rozhodování o víře právě na sněmech, máme doloženy jak ve vysoko

badateli ceněném prameni Vita Anskarii,

123

z něhož tu ovšem Adamusnejspíše vychází, tak v pramenech severské provenience, např. v díle Snorriho

Sturlusona Heimskringla.

124

Ve 22. kapitole IV. knihy své kroniky Adamus

mj. píše, že Suiones mají krále ze starého rodu,

125

jejichž moc závisí však

na rozhodnutích lidu. „Co společně všichni schválí, to král musí potvrdit,

protože vlastní králova nařízení někdy poslouchají neradi.“

126

... „Jestliže se

v boji dostanou do tísně, z množství bohů, které uctívají, jednoho vzývají

o pomoc. Tomu jsou po vítězství oddáni a dávají mu přednost před ostatními

bohy. Nyní však již všichni volají, že bůh křesťanů je silnější než všichni

ostatní. Jiní bozi že často klamou, on však vždy poskytuje velmi jistou pomoc

ve všech potřebách.“

127

Stejně tak jako v 9. století, v době Ansgarovy misie,

kronikáři hambursko-brémského arcibiskupství postačuje, žeskandinávští Germáni alespoň pokládají Krista za mocnějšího a spolehlivějšího než

jejich staří bozi. Vypovídá tak shodně jako Ansgarův životopisec Rimbert.

119

V Orosiově případě by ovšem mohlo jít o doplnění jeho zeměpisných líčení anglickým

králem Alfredem Velikým. 120

Nepravdivý údaj. 121

Adam. IV 21. 122

V severských pramenech se setkáváme vždy s pojmem thing, a to v Dánsku, Švédsku,Norsku i na Islandu. Stejně tak tomu bylo i u Germánů v Porýní (srov. Mars Thingsus uctívaný

Twihanty; doklady k tomu: J. BEDNAŘÍKOVÁ, Frankové a Evropa. Praha 2009, s. 22). 123

Srov. např. Vita Anskarii 27. 124

Heimskringla, např. IV 13; IV 15; IV 17. 125

Tady se zřejmě ukazuje vědomost o tradici, která vyvozuje původ švédských králů z rodu

Ynglingů. (Srov. Heimskringla I 2–10). 126

I podle severských pramenů králové někdy svou moc proti shromáždění ozbrojeného lidu

těžko prosazovali. (Srov. např. Heimskringla V 14; ibid. VI 78 –80). 127

Srov. Vita Anskarii 30 (magnus super omnes deos). U samotného Adama srov. také např.

slova: potentissimum deum christianorum offendisse videretur.

Zajímavé informace Adamus podává o švédských zvycích a právu. Podle svého bohatství má každý dvě, tři i více žen, bohatí muži a náčelníci jich mají bezpočet.

128

Děti, narozené z těchto svazků, jsou považovány za legitimní.

129

Trestem smrti se však stíhá, jestliže někdo cizoloží s manželkou jiného,znásilní pannu, okrade někoho o majetek nebo mu učiní příkoří (které autor

nekonkretizuje). Pohostinstvím vynikají všechny severské národy, a Suioni

především. Soupeří o to, kdo je hoden přijmout hosta.

Adamův popis Norska obsahuje opět většinou věrohodné informace. Píše, že kvůli hornatosti a velkým mrazům bylo Norsko neúrodné, vhodné však pro pastvu dobytka. Dobytek chovali podle jeho svědectví Norové jakýmsi nomádským způsobem. Na mnohých místech se tehdy pastvou dobytka zabývali ještě i ti nejvznešenější lidé, podobně jako ve Švédsku; žili patriarchálním životem a z práce svých rukou.

Hodně se zdejší lidé živili mlékem, oděvy zhotovovali z vlny. Nuceni nouzí, kroužili obyvatelé Norska po celém světě a jako piráti si přinášeli domů obrovskou kořist. Jako křesťané se však posléze naučili býtspokojeni i s málem. Jejich mravů si kronikář vysoce cení.

130

V nejvyšších horách

Norska, které nazývá Rifajské, měly žít vousaté ženy a muži skritefinských

kmenů. Obývali lesy a zřídka kdy se ukazovali. Odívali se do zvířecích

kožešin a a měli tak zvláštní řeč, že jim nerozuměli ani nejbližší sousedé.

V norských lesích bylo velmi mnoho zvěře. Žili tu zubři a losi, stejně tak jako ve Švédsku, na slovanských územích a v Rusku.

131

Jen na norském

území se však vyskytovali černé lišky a zajíci, bílé kuny a lední medvědi,

kteří tady žijí ve vodě, stejně tak jako zubři. Hlavním městem byloTrondemnis, důležitým přístavem byl Vik, místo, které skutečně hraje v historii

vikinského období značnou roli.

132

O Orkadách (IV 34) hovoří však již kronikář podle Orosia. Je informován i o tom, že o Islandu měl prvně napsat Pýtheas z Massalie. Jako největší zdejší zajímavost uvádí, že je tu led stářím zčernalý a suchý, takže pozapálení hoří.

Některá líčení, která se nám u Adama z Brém zachovala, musela další průzkumníky nebo i misionáře, kterým měl tento příslušníkhambursko-brémské arcidiecéze spíše dodávat odvahy, odrazovat, když se v nichobjevovali krutí antičtí obři, Psohlavci nebo Lidojedi, když vody oceánu spadaly 128

Šlo o souložnice nebo otrokyně, i tyto nesvobodné byly ovšem chápány jako družky. Tyto

Adamovy údaje potvrzují např. arabské zprávy o Varjazích. 129

Tzv. naturales mohli být v královských rodinách i dědici moci, pokud se některý z nich

narodil jako nejstarší syn. 130

Adam. IV 30; IV 31. Pojem „Rifajské hory“ označoval u antických autorů Ural. 131

Rusko tu chápe jako území Varjagů. 132

Ibid. 32n. do propasti chaosu. Setkáváme se tu s jevem, o němž se příliš nemluví. Totiž že dědictví antiky, převažujícím způsobem pro současníky středověku velmi užitečné, mohlo být občas i zavádějící. Antičtí spisovatelé měli totiž velkou autoritu, a tak např. Amazonky přece někde žít musely.

Hambursko-brémského kronikáře je nicméně, i přes některé jeho omyly, třeba považovat za jednoho z nejvýznamnějších středověkých zpravodajů o evropském severu.

Ve stejné době, v jaké Adamus psal, existovala již ovšem i písemnědochovaná svědectví samotných obyvatel Skandinávie o jejich území. Prvním z nich bylo králem Alfredem Velikým uchované líčení norského předáka, obchodníka a cestovatele jménem Ohthere z 9. století.

OSOBNÍ JMÉNA

abd ar-Rahmán II. 155

Absalon 11

Adalbert 29, 185

Adam z Brém 23–33, 51, 52, 81, 96, 147,

191, 207, 234

Aethelred II. 136, 228

Aethelstan 135, 141, 142, 223

Aëtius 129

Aghla bovci 173

Agia 96

Aidan (sv.) 129

Alarich I. 136

Alatheus 35

Alberada 165

Alebrand 30

Alexandr 159, 161

Alexios Komnénos 167–171, 174

Alfred Veliký 33, 133–135, 206

al-Idrísí 174

Amalové (Amalungové) 36, 38

Ammianus Marcellinus 19, 36, 80, 121

An (božstvo) 49

Anaklét II. 172

Anna (sestra Basileia II., manželka knížete

Vladimíra) 188

Anna Komnéna 170–172

Ansgar (sv.) 31, 234–241, 244, 245

Anulo 88

Ánund (Bröt-Ánund) 86

Ánund Jákob 30, 231

Ánund z Uppsaly 238, 239

Apollón 217

Ardgar 238, 239

Argyros 159–161, 163, 164, 169

Ari Moudrý 9, 34, 52, 145, 146

Arn 116

Arnolf 113

Arnulf Korutanský 101, 120, 122–125

Artaxerxés II. 28

Ásgeir 92

Askold 177, 179

Astrid (dcera Olafa Tryggvasona) 224

Astrid (matka Olafa Tryggvasona) 225

Athalarich 38

Atli 215

Attila 39, 58, 198

Augustinus (sv.) 93, 244

Autbert 235, 236

Avaldamon 152

Basileos II. 176, 187

Benedikt VIII. 157

Benedikt X. 166

Bernhar 237

Berno 98

Bjarne Herjulfsson



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist