načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stěhování národů – Jarmila Bednaříková

Stěhování národů

Elektronická kniha: Stěhování národů
Autor: Jarmila Bednaříková

Monografie. Římské impérium v pozdně antickém období. Jednotlivé barbarské národy a jejich příchod do Evropy - Hunové, Góti, Vandalové, Frankové atd. Velká Británie v období ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 413
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace (některé barevné), mapy, faksim.
Vydání: Vyd. 2.
Skupina třídění: Dějiny Evropy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2007
ISBN: 978-80-702-1705-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monografie. Římské impérium v pozdně antickém období. Jednotlivé barbarské národy a jejich příchod do Evropy - Hunové, Góti, Vandalové, Frankové atd. Velká Británie v období stěhování národů. Křesťanství a christianizace. Charakteristika společenského uspořádání prvních barbarských států. Zrod raně středověké Evropy v dramatickém procesu splývání kulturního dědictví antiky s křesťanstvím a dynamicky se prosazujícími "barbarskými civilizacemi".

Popis nakladatele

Edice Historica. Dramatické období evropských dějin na rozhraní starověku a novověku, během něhož se rozložila západořímská říše a zároveň zcela změnila mapa našeho kontinentu. Autorka, působící na katedře historie Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, předkládá v této populárněvědné knížce vlastně první původní pokus naší historiografie o výklad onoho dramatického období evropských dějin na rozhraní starověku a novověku. Autorka vychází nejen z odborné literatury, ale především z vlastních výzkumů, takže v mnohém přináší i nové skutečnosti a osobité pohledy na toto období, kdy mezi jiným přišli do české kotliny i naši slovanští předkové.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jarmila Bednaříková - další tituly autora:
 (e-book)
Frankové a Evropa Frankové a Evropa
Stěhování národů a sever Evropy Stěhování národů a sever Evropy
Starší dějiny pro střední školy část první -- Pravěk, starověk, raný středověk Starší dějiny pro střední školy část první
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JARMILA

BEDNAŘÍKOVÁ

STĚHOVÁNÍ

NÁRODŮ



VYŠEHRAD PRAHA 2007



© PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2007

ISBN 978-80-7021-705-4


7

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ . . . . . . . . . . . . . 11

ROMANITAS ET CHRISTIANITAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

PORTRÉT HUNŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

OSUDY PRVNÍCH KŘESŤANŮ MEZI GERMÁNY (VIZIGÓTI) . . . . . . . . 71

OSTROGÓTI JAKO PODDANÍ A PÁNI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

BOJOVNÉ ARIÁNSTVÍ VANDALŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

SVÉBOVÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

BURGUNDI V PROMĚNÁCH ČASU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

FRANKOVÉ A KŘESŤANSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Frankové a římská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Chlodvík, Remigius a jejich pokračovatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

Franský stát, jeho mocní a jeho lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226

O ZNIČENÍ A NÁŘKU BRITANNIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257

POSLEDNÍ Z BARBARSKÝCH STÁTŮ

NA ZÁPADOŘÍMSKÉM ÚZEMÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

GERMÁNI, KVŮLI KTERÝM ŘÍM STAVĚL NOVÉ HRADBY . . . . . . . . . 285

BOJOVNÍCI OD ŘEKY NEDAO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299

CHRISTIANIZACE GERMÁNŮ OD BAVORSKA NA JIHU

AŽ PO ISLAND A GRÓNSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319

STÁT A PRÁVO BARBARŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364

Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395

Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404

Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407


Své matce Jarmile


ÚVOD

Doba, nazývaná stěhování národů (toto pojmenování pochází z roku 1555 od historika W .Lazia), byla pestrou a složitou mozaikou historických procesů a událostí.

Bylo to období zesílených konfliktů i spolupráce římské říše a tzv. barbarů – jak antický svět označoval etnika, žijící původně za jeho hranicemi. Bojů mezi stěhujícími se a expandujícími barbary navzájem, jejich povoleného i násilného pronikání do nových sídel na území římského impéria, slučování i štěpení různých organizačních celků v rámci barbarského prostředí. Epocha konfrontace a splývání odlišných způsobů života, podob kultury, náboženských představ. Doba, kdy kombinace vnějšího nebezpečí a vnitřních potíží vyústila v rozklad římského státu na Západě, kdy v jeho oblasti vznikaly samostatné politické útvary Germánů, v nichž žilo také původní římské obyvatelstvo a které jsme zvyklí nazývat barbarské germánské státy .Prosazovaly se v ní změny, jež antiku pozvolna přetvářely ve středověk.

Křes!anství, vítězné náboženství římského impéria, úspěšně pronikalo též k barbarům, ovlivňovalo je a bylo jimi ovlivňováno. V prostředí římské říše i na území barbarských germánských království se zdárně rozvíjela plodná syntéza antického a křes!anského myšlení, vzdělanosti, starších i nových etických hodnot, pokračování díla, které se jako celek spojuje např. se jmény Klémenta z Alexandrie, Órigena, Eusebia z Kaisareie, Basileia Velikého a tzv. velkých Kappadočanů vůbec, Ambrosia (sv. Ambrože), Hieronyma (sv. Jeronýma), Aurelia Augustina (sv. Augustina), Boëthia, Cassiodora Senatora, Isidora ze Sevilly, i dalších. Křes!anské náboženství a dědictví antiky se stávaly jedním ze základních pilířů evropské civilizace. Měly ji nadále charakterizovat spolu s pestrostí zvyků, myšlenek a objevů, kterými k jejímu rozvoji přispívaly a přispívají všechny na našem kontinentu žijící národy.

9


Řada postav doby stěhování národů, jako hunský král Attila, římský vojevůdce Aëtius, burgundský vládce Gundahar, ostrogótský Theoderich Veliký, sv. Lupus z Troyes, biskup Anianus z dnešního Orléansu, sv. Severinus z Mautern a jiní, vešla do pověstí a eposů nebo do legend o světcích.

V době, kdy v básni „Přízrak“, zařazené do sbírky „Písně otroka“, její autor Svatopluk Čech využil motivu boje Římanů s Attilou na Catalaunských polích, byla u nás znalost dějin uvedeného období zřejmě obecnější než dnes. I v současnosti však stojí zato se jím zabývat, protože se v něm událo nemálo věcí, hodných toho, aby byly podrženy v paměti. Některé proto, že jsou příklady nezničitelnosti určitých pozitivních všelidských hodnot, a jiné z toho důvodu, že by se už nikdy neměly opakovat.

Jako mezní data doby stěhování národů jsou zpravidla uváděna léta 375, kdy přibližně Hunové překročili řeku Don, čímž podle antického zeměpisného pojetí pronikli do Evropy (pro tu je také uvedená epocha v zásadě vymezena, ačkoli v případě římského impéria je třeba brát v úvahu i jeho mimoevropské oblasti), a 568, kdy Langobardi založili na území Itálie poslední z barbarských germánských států. Tyto letopočty bývají ovšem chápány také jen jako mezníky vrcholné fáze procesu, na jehož počátek lze klást už přesuny germánských Bastarnů, Skirů, Kimbrů a Teutonů ve 3. a 2. stol. př. n. l., k jehož významným projevům patří známé markomanské války 2. poloviny 2. stol. n. l. i velké barbarské útoky na římskou říši, k nimž docházelo v průběhu století třetího, kdy útočnost barbarského světa vzrostla též proto, že se na scéně dějin objevily nové a silné germánské kmenové svazy. Na stránkách této knihy chceme podat stručnou charakteristiku pozdně římského impéria, věnovat se osudům germánských kmenů a Hunů, částečně také Sarmatů, a to – s výjimkou předposlední kapitoly – převážně v časovém úseku od 3. do 8. stol. n. l. (o dalších účastnících stěhování národů, stejně tak jako o Sarmatech podrobněji, bude pak vyprávět některá z příštích publikací Vyšehradu). Jedním ze stěžejních témat tohoto pojednání je šíření a působení křes!anství mezi Germány.

10


STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE

V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ

Do pozdně antické doby klademe vývoj římského impéria ve 3. až 5. stol.

n .l ., zejména epochu, označovanou jako dominát. V části 3. stol. prožila

říše svou nejhlubší krizi, za níž se významnou měrou zvýšila také útočná

aktivita barbarského světa, takže se vnitřní slabost římského státu

zhoubně spojovala s rostoucím ohrožením Římanů zvnějška. Všeobecná

krize římského impéria vyvrcholila kolem poloviny 3. stol; poprvé byla vý

znamněji překonána za vlády císaře Aureliana v letech 270 – 275, a poté

bylo impérium na delší dobu opět upevněno reformami císařů Diocletiana

a Constantina I .Velikého, zakladatelů dominátu (který na Západě říše

trval od r .284 do r .476). Toto druhé vývojové období římského císařství

je časem absolutismu, neomezené císařské vlády, kdy císař na všechny,

i ty nejvznešenější obyvatele impéria, formálně pohlížel jako na svoje pod

dané, měl svrchovanou zákonodárnou moc, vrchní vojenské velení a byl

hlavou veškeré administrativy i soudnictví.

Jeho základní tituly zněly augustus (služebně mladší a podřízený císař

mohl nést titul caesar, ale s touto hodností mu nepříslušela zákonodárná

moc), imperator a dominus et deus. Kromě toho vytvořila tehdejší záliba

v titulech co nejpodivuhodnějších ovšem i další oslovení a označení císaře,

jako např. tua serenitas (tvá jasnost), tua clementia (milostivost, laskavost),

tua maiestas (veličenstvo), apod. Císaři se však, jak vidíme, i nadále tyka

lo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě vlastně nepři

pouštěla. Vykání, běžné od raného středověku, vzniklo nepochopením

toho, že vícečlenné císařské kolégium, jaké v pozdní antice říši místo jedi

ného panovníka převážně ovládalo, bylo i v záležitostech, týkajících se jen

jednoho člena, oslovováno jako celek, aby se zdůraznila – mnohdy samo

zřejmě neexistující – jednota vlády a vůle všech spoluvládců. Tak potom na

konci 5. anebo počátkem 6. stol. mohl být vykáním osloven např. franský

Chlodvík, třebas se příslušný dopis či dokument netýkal nikoho jiného

kromě něho. Za zmínku jistě stojí také to, že adresa římského císaře, znějí

11


cí např. dominus noster imperator Constantinus Augustus, vůbec nemusela vypadat vznešeněji než oslovení vysokého správního úředníka říše, zvaného praefectus praetorio, jemuž příslušel titul: inlustris et praecelsa magnificentia tua (takřka do češtiny nepřeložitelný, ale znamenající zhruba: „tvá přejasná a vynikající vznešenost“).

Odznaky císařské moci byly za dominátu velmi honosné, stejně tak jako dvorský ceremoniál, převzatý především ze zvyklostí perských velkokrálů. Od doby Constantina Velikého nosil císař diadém, čelenku ozdobenou drahokamy a perlami, k jeho insigniím patřilo žezlo i „říšské jablko“ – ve skutečnosti zlaté znázornění zeměkoule se soškou bohyně Vítězství, předmět, který měl symbolizovat světovládu a nepřemožitelnost římských panovníků. Jenom císař směl nosit nachový vojenský plášb, zvaný paludamentum, řecky chlamys, zbarvený speciálním druhem nachu (tzv. tyrským nebo hyacintovým). Každý, kdo takovýto plášb na sebe neoprávněně vzal, byl považován za uchvatitele císařské moci. Tento kus oděvu – purpura vestis – byl jako odznak svrchované vlády při audiencích u císaře též zvláštním způsobem uctíván: pozvaná osoba poklekla a políbila jeho vladařem podaný cíp.

Celá císařova osoba a vše kolem něho bylo považováno za posvátné. Jeho rada se nazývala sacrum consistorium, obydlí sacrum palatium, oděv sacra vestis, ložnice sacrum cubiculum .Nevadilo to ani císařům křesbanským, kteří však odložili titul deus .Císař pak mohl být pouze divus nebo divinus. Jak si pozdně římští křesbané tyto pojmy přesně vykládali, je obtížné říci. Císař mohl být chápán např. jako Bohu výjimečně blízký a řízený jeho vůlí. Leckdy můžeme pojem divinus přeložit prostě jako „císařský“. Tak kupř. pozemky, patřící císaři, byly polnostmi domus divinae, pasáže, připsané k dochovaným zákonům, respektive jejich adresám, imperátorem samotným, byly označovány jako napsané manu divina – rukou císaře. Označení panovníka Dei gratia (z Boží milosti), známé ze středověku, se však ještě nevyskytovalo.

Císařský dvůr se nazýval comitatus, protože úkolem všech jeho četných příslušníků bylo panovníka doprovázet (comitare) na jeho cestách po impériu a na válečných taženích. Pokud se dvůr, císařská rada a užší osobní garda (domestici) pohybovaly po říši, znamenalo to pro obyvatele velkou zátěž. Museli jim poskytovat dopravní prostředky, zásobování i ubytování.

Z úřadůdvora patřily k nejvyšším úřad quaestora sacri palatii, jakéhosi císařova kancléře, který měl hlavní slovo při formulování zákonů, předse

12


dal císařské radě, měl i důležité pravomoci soudní, náleželo mu vydávání

dekretů pro určité velitelské hodnosti apod., a funkce magistra officiorum.

Ten stál v čele všech císařských kanceláří (kromě rezortu financí), velel

oddílům širší imperátorovy gardy (scholae palatinae) a také úředníkům,

kteří se nazývali agentes in rebus a byli pověřováni úkoly různého druhu –

např. doručováním císařským příkazů a oznámení do provincií, ohlašová

ním vítězství říšských armád – někteří z nich však plnili také poslání

příslušníků tajné politické policie. Konečně k náplni funkce magistra offici

orum přistupoval dozor nad všemi státními dílnami, které nepodléhaly ji

nému vysokému úředníku paláce, jenž se nazýval comes sacrarum largitio

num .Tento hodnostář pečoval o záležitosti státní pokladny, o daně, jež do

ní plynuly, o státní mincovny a císařské dílny, vyrábějící luxusní oděvy

a drahocenné zbraně. Tzv. comes rei privatae vedl císařovu soukromou po

kladnu, kam se shromažcovaly zejména zisky z císařova osobního i korun

13

Insignie úřadníka

zvaného magister

officiorum, jemuž

mimo jiné podléhaly

i státní zbrojní dílny


ního majetku.Velmi vlivným úřadem byla i hodnost praepositus nebo pri

micerius sacri cubiculi, což byl císařův komoří, vybíraný z řad dvorských

eunuchů. Jeho pravomoci nám nejsou známy zcela přesně, mj. také proto,

že list, obsahující popis této funkce, se během času z důležitého seznamu

pozdně římských civilních a vojenských hodností, zvaného Notitia dignita

tum, ztratil. (Jde o pramen, který vznikl nejdříve r. 395, nejpozději r. 430,

a byl buc přehledem, vypracovaným pro císaře Valentiniana III. – v přípa

dě pozdějšího data jeho vzniku – nebo pro některého nám neznámého vy

sokého státního hodnostáře.) Komoří řídil kupř. úředníky, starající se o cí

sařovu šatnu nebo o jeho klid (vestiarii, silentiarii), ale měl na starosti

i chod financí panovníkovy domácnosti a byl jakýmsi dvorským obřad

níkem. Jiní významní úředníci dvora, notarii, byli rychlopisci, kteří pořizo

vali protokoly ze zasedání císařské rady. Mohli vznášením různých –

řekněme technických – připomínek ovšem též ovlivňovat její jednání a nej

zkušenější z nich se stávali právoplatnými členy consistoria. Jako císařovi

zmocněnci bývali notarii s rozličnými úkoly vysíláni do provincií atd. V je

jich čele stál primicerius notariorum, jenž měl na starosti také vedení se

znamů vysokých civilních i vojenských hodnostářů státu. Jeden z těchto

primiceriů vypracoval i vzpomenutý spis Notitia dignitatum.

Jenom v popisu dvorských úředníků dominátu bychom mohli pokračovat

ještě poměrně dlouho – přes úřad castrensis sacri palatii, jenž měl dozor

nad služebnictvem paláce, či úředníka titulovaného cura palatii, pečující

ho o ubytování a stravování dvora na cestách, stavby a opravy císařských

paláců, až třeba k decanům, kteří v paláci střežili dveře. Důležitější je však

poznamenat, že centrální správa byla byrokratická, dost často úplatná

a čelná místa v ní byla žádána natolik, že se lhůty povinné služby na vedou

cích postech zkracovaly až na pouhý rok, aby se co nejvíce uchazečů o ně

mohlo uspokojit. Mnozí z nich ostatně ani tolik neprahli po úřadě samot

ném, jako spíše po privilegiích, která získávali s jeho nastoupením anebo

po jeho složení – výslužbou. Proto byly též velmi oblíbeny honorární anebo

titulární hodnosti – leckdy protekcí či podplácením získané tituly, jejichž

nositelé úřad ve skutečnosti nezastávali, ale výsady, jako bylo třeba osvo

bození od povinností členů městských rad, zvaných kuriálové, útrpných

výslechů, starostí o státní poštu, od ubytování přesouvající se římské armá

dy nebo cestujících státních úředníků apod., od mimořádných nebo do

konce i řádných daní a dávek, obdrželi.

14


Funkce u dvora nebyly ovšem jedinou příležitostí, jak různých státní

službou získávaných privilegií dosáhnout. Kromě služby v armádě, o kte

ré budeme hovořit na konci této kapitoly, tu byly také vysoké úřady míst

ní správy .Za zakladatelů dominátu, císařů Diocletiana a Constantina I .,

proběhla reforma správního rozdělení říše. Nejvyššími správními jednot

kami se staly čtyři praefektury – Gallská, Italská, Illyrská a praefektura

Oriens (viz mapku na předsádce) .Do čela každé z nich byl postaven úřed

ník s titulem praefectus praetorio .Dříve, za prvého období římského císař

ství zvaného principát, se takto nazývali velitelé císařovy osobní stráže,

proslulých praetoriánů, muži, ze kterých se ve druhé polovině 2. století

stali oficiální zástupci císařů. Nyní šlo o ryze civilní úředníky, v rámci míst

ní správy nejvýznamnější. Praefektury se členily na diecéze (dioecesis),

jichž bylo v říši nejprve dvanáct a později patnáct, a jejichž vedoucí úřední

ci se nazývali zástupci praefekta praetoria (vicarii prafecti praetorio) .Die-

15

Znak představeného

císařského palácové

ho služebnictva mj.

ukazuje, jak vypadal

pozdně římský

ozdobný nábytek

a keramika


céze se skládaly z provincií, jejichž počet a velikost v první čtvrtině 5. stol. n .l .ukazuje opět mapka č .1 .Správci provincií nosili různé tituly, jako praeses, corrector, consularis anebo proconsul, z nichž poslední měl mezi nimi nejváženější postavení. Posléze se však pro všechny provinciální místodržitele v podstatě ujalo jednotné označení iudex. (Znamená „soudce“, správnější je ale překládat je jako „správce“.)

Rozdělení říše do čtyř velkých administrativních celků bylo do života

vyvoláno nepochybně rozumným, ale v praxi se nakonec neprosadivším záměrem císaře Diocletiana, jenž chtěl po hluboké krizi vládního systému říše, kterou znamenalo období vojenských císařů (235 – 284 n. l.), zabránit uchvacování panovnické moci a ustavičným občanským válkám, jež s tím byly spojeny. Tyto války decimovaly obyvatelstvo, ruinovaly hospodářství, nedovolovaly řešit vnitřní problémy státu a oslabovaly jeho vnější bezpečnost.

Častému střídání a vzájemným bojům císařů chtěl Diocletianus, obecně

známý zejména jako poslední velký pronásledovatel křesbanů v římské

16

Personifikace diecézí

italské praefektury.

Zdůrazněno je bohat

ství, které tato území

říši přinášejí

říši, zabránit zavedením nástupnického systému, označovaného jako tet

rarchie, vláda čtyř. Ustavení většího počtu spoluvládců mělo přitom vést

také ke zlepšení organizace obrany proti barbarům – proto císařům určil

za sídla města, z nichž bylo blíže k ustavičně ohrožovaným hranicím –

dnešní Trevír, Milán, Sremskou Mitrovici (na Dunaji v Srbsku) a Nikomé

dii v Malé Asii (nedaleko Byzantia, budoucí Konstantinopole), kde se usí

dlil sám. Rovněž hospodářské a sociální problémy, dědictví dlouhého ob

dobí bojů o trůn, nemohl v nesmírně rozsáhlé římské říši účinně řešit

a odstraňovat pouze jediný panovník.

Umělecké vyjádření Diocletianova záměru, porfyrové sousoší tetrarchů,

které je dnes možno zhlédnout v Benátkách, mělo symbolizovat pevnou

jednotu spoluvládců a jejich vzájemnou sympatii. Nejenom v oslovování cí

sařů, jak jsme už výše podotkli, ale i v pojetí zákonů, které byly vyhlašová

17

Symboly provincie

Egypta

18

Sochařský portrét císaře Galliena (253 – 268), za něhož (i když prakticky bez jeho osobní viny)

došlo k vyvrcholení tzv. všeobecné krize římského impéria ny jako dílo a vůle všech spoluvládců, ačkoli mnohdy platily jenom v obvodu moci jednoho z nich, žilo toto přání úporně dál až do posledních dnů římského impéria jako celku. Ještě Diocletianus sám se však dožil rozpadu svého nástupnického systému, jenž skončil v nových občanských válkách.

Diocletianův model střídání vládců se do jisté míry podobal zásadám, za nichž po senátem zvoleném císaři Nervovi (96 – 98 n .l .) nastupovali panovníci dynastie tzv. adoptivních císařů, mezi nimiž nacházíme jedny z největších osobností římských dějin vůbec: Traiana, Hadriana, Antonina Pia i filozofa na trůně, Marka Aurelia. Zde ovšem volil vládnoucí císař jen jednoho příštího nástupce, jehož přijal za svého adoptivního syna, zatímco podle principů Diocletianovy tetrarchie si měli dva vyšší vládcové s hodností augustus vybrat dva svoje podřízené – caesary, kteří by vládli společně s nimi, a kvůli upevnění vzájemných svazků je rovněž adoptovat. Každý caesar samostatně vládl ve svěřené části říše, kde měl i svého praefekta praetoria, ale měl se podřizovat zákonům vydávaným augusty .Buc po dvaceti letech nebo v době, kdy by se augustové již cítili unaveni, měli oba dva naráz odstoupit, na jejich místo se automaticky měli posunout caesarové a jako jejich kolegy byli odstupující služebně starší vládcové povinni jmenovat nové caesary .Osobní ctižádosti, rodinná pouta, neochota být nejprve „jen“ caesarem apod. tento systém pohřbily. Zůstalo z něho však rozdělení říše na čtyři praefektury a také vysoké úřední postavení čtyř praefektů praetoria. Velmi charakteristickým rysem pozdně antického vývoje bylo rozdělení společnosti do více či méně uzavřených stavů .Možnost sociální mobility se vytrácela, každý občan říše měl postupem času určeno své dědičné místo, k němuž se vázaly rozličné povinnosti vůči státu.

Nejvyšším společenských stavem říše byli senatores. Římský senát jakožto státní rada, nejdůležitější a nejváženější politické grémium republikánského Říma, v době císařství ve svém významu velmi poklesl. Za dominátu již neeexistovalo rozdělení provincií na císařské a senátní, charakteristické pro předchozí etapu vývoje císařství, principát, a symbolizující alespoň formální dělbu vlády nad říší mezi císaři a tímto orgánem. Senát nyní pod předsednictvím praefekta Urbis Romae sloužil většinou jako instituce určená k publikování císařských zákonů, pronášely se tu oslavné řeči na císaře i jiné osobnosti, význačné bucto svými činy, anebo císařovou příz

19


ní, schvaloval těmto osobnostem sochy a navrhoval věnovat sochy císařům. Hodil se, bylo-li potřeba prohlásit někoho panovníkovi nepohodlného za veřejného nepřítele. Úkolem senátu byla též volba úředníků, pečujících zejména o pořádání her pro obyvatelstvo města Říma (quaestores, praetores, consules suffecti), nositelů funkcí, jejichž potřebnost pro uspokojení římského lidu byla jednou z hlavních příčin dědičnosti senátorského postavení. Dá se říci, že byl především jakousi privilegovanou městskou radou Říma, mající pomáhat v administrativě města jeho praefektovi. R .359 pak ke starému, již z královského období Říma pocházejícímu senátu, přibyl na Východě říše stejně privilegovaný senát, zasedající v Konstantinopoli. Od r. 440, protože senátorský stav do té doby už početně velmi vzrostl a senátorům bylo dovoleno žít také mimo obě hlavní města, bylo skutečné členství v senátu omezeno jen na ty, kterým příslušelo nejvyšší hodnostní postavení mezi senátory, vysoké státní úředníky, obdařené titulem illustres.

20

Insignie římského

městského praefekta.

Je zde vyobrazen také

jeho „osobní“ vůz

Poradním orgánem císařů doby dominátu formálně sice senát zůstával i nadále, panovník však státní záležitosti probíral především s císařskou radou, zvanou consistorium sacrum, skládající se z nejvyšších civilních a vojenských úředníků dvora. Teprve v r .446 – nebob mezitím došlo k velkému nárůstu sociální prestiže příslušníků senátorského stavu a jeho členové, illustres, byli z určité části stejně totožní s právě úřadujícími nejvýznamnějšími úředníky státu – se požadavek probírat předlohy zákonů nejenom v císařské radě, ale i se členy senátu, opět objevil v jedné z (východořímských) císařských konstitucí. Pouze formálním zůstávalo právo senátu schvalovat císaře.

Na rozdíl od pozice senátu jako orgánu nebylo ostatně postavení senátorů ani za dominátu (snad s výjimkou doby Diocletianovy vlády) zdaleka podružné. Byli to příslušníci nejvyšší – a od přelomu 4. a 5. stol., kdy zanikl stav jezdecký (equites) – jediné šlechty říše. Senátorský stav požíval různých výsad, chránících jeho členy např. před povinnostmi tzv. kuriálů (o nichž pojednáváme níže), před tělesnými a potupnými tresty nebo mučením při výsleších (s výjimkou procesů, týkajících se urážky císařského majestátu); určeným soudcem pro ně byl ve všech občanskoprávních přích a v případě senátorů, trvale bydlících v hlavních městech, i v záležitostech trestních, praefectus Říma nebo Konstantinopole, pocházející z jejich kruhů. Od doby Constantia II. (337– 361) do r. 382 byli všichni senátoři osvobozeni od placení mimořádných daní a od různých povinností vůči státu, souhrnně nazývaných sordida munera (doslova „špinavé, nečestné, nízké povinnosti“), poté je příslušnost k senátorskému stavu od mimořádných daní, a pokud zároveň nebyli vyššími císařskými úředníky, ani od vzpomenutých muner již neosvobozovala, a od r. 409 byli těchto daní, dávek a prací pro stát zproštěni pouze příslušníci nejvyšší senátorské vrstvy, mající titul illustres a požívající v podstatě výsad významných císařských úředníků, nikoli příslušníků senátorské šlechty jako takové. Ke zvláštním povinnostem senátorského stavu patřilo placení doplňkové daně, zvané follis senatorius nebo gleba, a odvádění poplatku aurum oblaticium – zlata, jež měli věnovat zejména při nástupu a každém 5. výročí vlády určitého císaře. Tyto speciální daně, které senátory zřejmě nijak zvlášb nezatěžovaly (gleba např. podle velikosti jejich majetku ročně obnášela čtvrtinu, polovinu anebo jednu libru zlata), byly však zrušeny, případně vymizely kolem poloviny 5. století.

Senátorská vrstva v sobě zahrnovala nejbohatší a nejvznešenější rodiny impéria. Zprávu o ročních příjmech konkrétně italských velkostatkářů

21


senátorského stavu nám pro počátek 5. stol. přináší řecky píšící historik Olympiodóros. Nepočítáme-li cenu neprodané úrody, ponechané pro vlastní potřebu, vynášel skutečně rozlehlý velkostatek za rok 40, střední 15, menší asi tak 10 kentenariů zlata. Jeden kentenarion je přitom jednotka, obnášející 100 římských liber, to je 32,7 kg.

Daně z tak velkých majetků by jistě mohly být pro státní rozpočet velice přínosné. Právě ti nejbohatší si však mnohdy dokázali zajistit různá daňová privilegia anebo s pomocí svých buccellariů, většinou barbarů, kteří jim sloužili jako soukromé vojenské družiny, daňové výběrčí městské samosprávy i státu samotného prostě zahnat. Římská vláda na Východě i na Západě se znova a znova o určitá, někdy i velmi podstatná omezení daňových privilegií snažila. Značně zajímavá je v tomto směru novella Valentiniana III. z r. 441. Patří k císařským konstitucím, jež se nám dochovaly v nezkrácené podobě (ne pouze formou stručných výtahů) a v kterých můžeme najít cenné popisy situací a pohnutek, z nichž tyto zákony vznikaly, stížnosti na chování lidí i různé další pro historika cenné informace. Valentinianova vláda chtěla anulovat veškerá privilegia, týkající se odvodu daní a zrušit všechny výjimky z výkonu těch povinností, které lpěly na majetku občana a byly označovány jako sordida munera. Zákonodárce se velmi podivoval nad tím, co je vlastně urážejícího, nečestného na službách prospěšných obraně a slávě říše (šlo např. o dodávání nováčků do vojska, případně platby, které tento odvod nahrazovaly, starost o fungování státní pošty, po jejíž dráze se pohybovali císařští úředníci a poslové, byly dopravovány naturálie a peníze pro vojenské jednotky nebo administrativu státu, o výstavbu a opravy silnic, údržbu hradeb apod.), a vyslovil přesvědčení, že čím vyšší hodnost a větší bohatství kdo má, tím horlivěji by měl své povinnosti vůči státu plnit. Adresáti této výzvy však měli dost moci a vlivu, aby na ni mohli nedbat.

Jinou otázkou samozřejmě je, zda jejich chování bylo rozumné. Ptal se tak například křesbanský presbyter Salvianus z Massilie, dnešní Marseille, ve svém vysoce kritickém díle O vládě Boží: A jaké je to, prosím, šílenství nebo slepota, věřit, že mohou obstát soukromé majetky, zatímco stát je chudý a ožebračen? Státní pokladna římského Západu byla ve 40. letech 5. stol. již chudá natolik, že se nedostávalo prostředků na obživu, odění a výzbroj armády. Tyto obtíže pocházely zvláště z toho, že velké části západořímského území byly obsazeny nebo popleněny barbary a neplynuly z nich žádné, či jenom značně redukované daně. Zdejší magnáti se přitom zrušení svých privilegií rozhodně bránili v době, kdy svým útokem na Itálii hrozili Van

22


23

Mapka barbarských útoků na území římské říše ve 3 . stol . n .l .(Podle publikace B .Krügera a kol ., díl II)

Frankové

Markomani

KvádovéSarmati

Góti

Vandalové

Karpové

Gepidové

Góti

Karpové

Gótové 238

Alamani

Markomani

Alamani /

Juthungové


dalové a kdy se začínal kalit vztah římského impéria a Attilovy říše. Podobně ostatně reagovali i bohatí a mocní římského Východu, když se konstantinopolská vláda snažila daňové výsady odstranit kvůli nutnosti platit Hunům vyšší tribut (r. 443).

Přesto se však nedá říci, že by všichni představitelé senátorské aristokracie patřili k oné kategorii, již Valentinianus III. anebo Salvianus kritizují. Pozdně římský stát měl v řadách své šlechty i velmi vzdělané, moudré a skromné osobnosti. Takové, jako byl např. Q. Aurelius Symmachus, jeden z nejvzdělanějších mužů pozdní antiky, který v 80 .letech 4 .stol ., za vlády císaře Valentiniana II. a Theodosia Velikého, zastával jako představitel nejvyšší šlechty funkci praefekta Urbis Romae. Nositelům tohoto úřadu věnoval nedávno předtím císař Gratianus jakýsi luxusní vůz zahraniční, zřejmě perské výroby. Symmachus v něm však zdvořile odmítl jezdit, nebob si – podle svého sdělení Valentinianovi II. – neuměl představit, že by se mezi „svobodnými občany svobodného města“ mohl projíždět pyšně jako mytický král Salmóneus z Élidy, který chtěl ve svém voze napodobit Dia.

V každém případě byl pozdně antický senátorský stav vrstvou, která napomáhala feudalizaci římského impéria, skupinou, prorážející cestu k přeměně antické společnosti ve středověkou, a jeho příslušníci si udrželi významné postavení i v sociální struktuře tzv. barbarských germánských států, od první poloviny 5. stol. vznikajících na půdě západořímských provincií. Na velkostatcích této vrstvy se zvolna vytvářely poměry, podobné situaci na středověkých patrimoniích. Změny, ke kterým zde docházelo, působily na vývoj v rámci dalších sociálních skupin římského obyvatelstva, pro něž byly velkostatky a vůle jejich vlastníků směrodatné. Šlo o otroky, kolóny a osoby pod takzvaným patrociniem.

Podmínky otroků se v pozdně antickém světě zlepšovaly. Otroci pravda i nadále zůstávali pouhým objektem práva, nestali se jeho subjektem, což znamenalo, že sice mohli např. být předmětem kupní a prodejní nebo darovací smlouvy, ale sami žádnou takovou smlouvu uzavřít nesměli, nebob jim chybělo právo vlastnit jakýkoli majetek. Podobně jim římské zákony původně upřely možnost uzavírat zákonná manželství, takže pán mohl manžela, manželku i děti prodat na libovolná různá místa. Nesměli hájit svoje zájmy před soudy, právo neposkytovalo žádnou ochranu jejich osobám: pokud je někdo cizí zabil či poškodil na zdraví, musel prostě jen poskytnout jejich pánovi náhradu škody. Žádný Říman ale od r. 246 nesměl ani vlastního otroka svévolně zabít a r .325 zákon zakázal rodiny otroků

24


rozlučovat. Podstatnou změnou bylo i usazování otroků na půdě, bez níž nemohli být prodáni. Takoví nesvobodní si směli část výtěžku svého hospodaření ponechat pro vlastní potřebu, pánovi odevzdávali pouze dávky a nebyli už tedy zcela závislí na tom, kolik jídla anebo tunik jim poskytne. Všichni pozdně antičtí otroci směli mít rovněž peculium – pole, dílnu, finanční prostředky atd. – jichž mohli užívat podle vlastního uvážení, třebaže podle zákona peculium nadále zůstávalo součástí pánova majetku.

Vliv na zlepšení situace otroků jistě měly určité důvody ryze praktické – vítězné války jich zpravidla za pozdně antické doby už nedodávaly dostatečný počet, takže bylo nákladnější si je pořídit, lépe pracovali, když byli za určité dávky usazeni na půdě a měli na výsledcích svého pracovního výkonu zájem. Napomáhala tomu však také stoická filozofie, jež otroka označila za přítele na nižším stupni, ne tedy za pouhý „mluvící nástroj“, nebo křesbanství, které otroky v oblasti kultu postavilo zcela naroveň lidem osobně svobodným.

V podstatě opačně jako u otroků se vyvíjela situace kolónů .Z původně svobodných občanů se totiž stávali pouhými polosvobodnými lidmi. V počátcích císařství, v dobách po změně letopočtu, byli kolóni nájemci velkostatkářské půdy, kteří se ze své svobodné vůle rozhodli pronajmout si určitý pozemek a jeho vlastníku odvádět pachtovné. Bezzemci nebo malorolníci si ovšem v počátcích nového hospodaření obvykle potřebovali vydlužit také osivo, nástroje, nářadí, zemědělská zvířata a začínali tak s dluhy ještě dřív, než je do nich uvrhla těžká konkurence se zemědělskou velkovýrobou. Dluhy, zejména v oblasti placení pachtovného, narůstaly a dědily se z generace na generaci. Dokud je nesplatil, nesměl kolón z pronajatého pozemku odejít, a tak svoboda pohybu i volby způsobu života vzala u zadlužených kolónů za své ještě dřív, než zákony císařů dominátu připoutaly k pronajaté půdě všechny tyto nájemce bez rozdílu, ab měli dlužné částky splaceny nebo ne.

Prvním důvodem tohoto legislativního opatření byla daňová reforma, zavedená v 90. letech 3. stol. Diocletianem, v jejímž rámci byli kolóni připsáni k daňovému cenzu velkých vlastníků. Působily tu však i zájmy statkářů, kteří volným stěhováním kolónů nechtěli přicházet o pracovní síly, obdělávající jejich půdu. Ze zákona, který známe z r. 332, víme, že se i kolóni stali dědičným stavem – tak jako senátoři, ale jistě méně atraktivním. A jejich situace se pak horšila nadále. Podobně jako otroci nesměli volně disponovat ani svým vlastním majetkem, protože vším, co měli, museli ru

25


čit za placení pachtovného. S vlastníkem statku se v občanskoprávních přích nesměli soudit, mohli se ale zato s menšími spory a problémy svěřovat jeho soudcovské moudrosti. Když uzavřeli sňatek s partnerem, který byl vázán k jinému statku, dělili se pak vlastníci nevybíravě o jejich děti. Zákony to sice opakovaně zapovídaly, nebob kolóni, hlavně kvůli povinnosti konat vojenskou službu, byli stále považování za svobodné lidi, ale praxe se příliš neměnila, až v 1. polovině 6. stol. byzantský císař Iustinianus I. zjednodušil věc prostě tím, že kolónům sňatky mimo hranice jejich statků zakázal. Nejdrastičtějším plodem vývoje pozdně antického kolonátu bylo tělesné trestání kolónů, nařizované velkostatkáři, a jejich zavírání do soukromých vězení.

Páni, domini, což je titul, pod kterým velcí vlastníci v pozdní antice vůči kolónům již běžně vystupovali, chránili ovšem občas svoje zemědělce také před loupeživými útoky barbarů, za nichž se mohli skrýt za opevněními velkostatku, sloužícího jim jako útočiště, a využít bojových kvalit buccellariů statkáře. Někdy je chránili i před státními výběrčími daní a těmi, kteří měli na starosti shromažcování nováčků pro římskou armádu. Stát se tak s mocnými vlastníky dostával do konfliktu i v této oblasti, nejenom pokud se týkalo privilegií.

Barbarské vpády a daňové zatížení poddaných římské říše podporovaly také vznik instituce patrocinia, poněkud zvláštní ochrany, kterou mocnější lidé poskytovali jednotlivcům, někdy i celým vesnicím anebo malým městům.

Zákony vydané pro Východ říše hovoří hlavně o patrociniu, poskytovaném státními vojenskými i civilními úředníky. Hlavně vojenští velitelé bývali často vyhledávanými patrony. Takový velitel ubytoval ve vesnici, která ho o ochranu požádala, vojáky. V novějších dobách to býval trest, ale v období pozdní antiky je vesničané rádi přijali, důstojníku za jeho ochranu zaplatili, a pak již s důvěrou očekávali příchod výběrčích daní, které vojáci zahnali, hájíce přitom svoje dobré bydlo. Věc samozřejmě přišla k soudu, ale daňoví i správní úředníci se jenom marně namáhali, protože velitel uplatnil námitku zvanou praescriptio fori, zásadu, která v tomto případě znamenala, že záležitost, v níž jsou zapleteni vojáci, musí být předložena vojenskému soudu. A soudcem byl právě velitel, patrocinium poskytující.

Pokud lidé, kterým se lépe vyplatilo dávat poplatky „za ochranu“ než odvádět daně, nemohli platit v penězích či v naturáliích, odevzdávali patronovi svůj pozemek, který pak mohli obdělávat už jenom jako nájemci bez vlastnického práva, na patronovi nyní ještě podstatně závislejší.

26


Dochované západořímské zákony o patrociniu mlčí; zřejmě zde hrála roli sociální prestiž a obrovská ekonomická moc senátorských rodin, jež tady v roli patronů vystupovaly. Zato nemlčí katolický kněz Salvianus, který v patrociniu spatřoval jedno z největších zel, které, jak správně poznal, zbavuje chudé svobody.

Salvianus nebyl ekonom ani sociolog, dovedl se však bystře a soucitně rozhlížet okolo sebe. Byl také jedním z těch pozdně antických autorů, kteří se nedívali na barbary, s nimiž se impérium dostávalo do styku a s jejichž způsobem života porovnával mravy a jednání římských křesbanů, pouze s despektem. Barbaři byli totiž v jeho době buc pohany, nebo ariány, zatímco oficiální víra impéria byla katolická. Salvianus, který šel ve stopách Augustinova a Orosiova učení o hříchu a trestu, měl tedy důvod stavět etiku barbarů do protikladu s morálkou mnohdy nekřesbansky se chovajících Římanů, stěžujících si na pohromy, které v jedenáctém a dvanáctém století od založení města Říma postihovaly římský stát.

Je jasné, že Salvianus neměl pravdu úplně ve všem, co na životě a správě římského impéria kritizoval. Nás, současníky 21. století, by asi zarazil jeho odpor k divadelním představením – on však v nich viděl především součást někdejších svátků k uctění římských pohanských bohů. Zvláštní bylo též jeho stanovisko k Vandalům, Germánům, jejichž jméno se v 18 .stol . stalo symbolem dravého ničení. Viděl v nich Boží trest, který postihl západořímskou severní Afriku, do které vpadli r .429, a mravní vzor pro rozmařilé obyvatelstvo, zejména to, které žilo v největším a nejslavnějším městě této oblasti, Kartágu. Vždyb Vandalové podle něho nejen že nezačali navštěvovat místní „erotické podniky“ nebo napodobovat mužskou prostituci a tranvestitismus, které zde tenkrát kvetly, ale nevěstince zrušili a prodavačky lásky dokonce řádně provdali. Podle Salvianova hlediska barbaři, a vůbec všechna neštěstí doby velkého stěhování národů, přicházeli za jediným účelem: aby napravili římské křesbany. Oni a jejich osud, nikoli nová a bojovná etnika barbarů, jsou středem Salvianova myšlenkového a citového světa, tím víc, čím přednosti barbarů silněji vyzvedává. Nepřeje cizincům, aby jeho stát ovládli, chce pouze přispět k tomu, aby se v něm snesitelněji žilo a aby Romanitas a Christianitas, jak jsou spojovány od dob církevního otce Eusebia a císaře Constantina I., reprezentovaly nejenom spojení římského státu a církve, ale i naplnění pravé podstaty křesbanství v římském světě.

Kněz Salvianus se ovšem nepozastavuje jen nad poměry osob žijících pod patrociniem, ale nad neutěšeným osudem pozdně římských chudých

27


obecně. Sociální péče státu se vztahovala jen na obyvatele dvou hlavních měst – Říma v západořímské a Konstantinopole ve východořímské oblasti. O nemajetné obyvatele ostatních městských sídel měly pečovat jejich samosprávy, ale o malé venkovské rolníky se nestaral nikdo. O tom, že rolníci, kteří zásobovali města potravinami, sami nejednou strádali hladem, svědčí jedno z kázání konstantinopolského patriarchy z přelomu 4. a 5. stol. Ióanna Chrýsostoma (Hom. In Matth. 61, 3), které kritizuje i nemilosrdné vymáhání dávek od nájemců velkostatkářské půdy, vyžadovaných bez ohledu na jejich momentální hospodářskou situaci. Nebohatým zemědělcům se v římské říši na sklonku antiky nejspíš nežilo příliš dobře, ab již zůstali osobně svobodní, nebo hledali východisko ze své životní situace v polosvobodě kolónů či osob pod patrociniem. A dokonce i hlasy instituce tak vážené, jako byla od doby vlády Constantina Velikého křesbanská církev, bohužel zůstávaly nevyslyšeny.

Pozdně římský stát nebyl ostatně místem příliš příznivým ani pro řemeslníky. Jejich profesní sdružení, nazývaná collegia, byla v průběhu 4. a 5. stol. n. l. přeměněna v dědičné korporace, z nichž prakticky nebylo úniku. Syn pekaře musel převzít provoz dílny svého otce, manžela pekařovy dcery čekala stejná povinnost. Sňatky mezi příslušníky dvou různých kolégií i mezi těmito tzv. collegiati a ostatními činily potíže. Všichni collegiati museli přednostně, zdarma anebo skoro bezplatně, plnit své úkoly vůči státu – např. zásobovat Řím obilím, chlebem, vínem, vepřovým masem atd. Mladí muži, kteří odjeli studovat do různých proslavených škol – v Římě, Athénách, Konstantinopoli, Berytu (dnešní Bejrút) apod. – se po dosažení 20 let věku museli vrátit k povinnostem svého collegia.

Nelze si ovšem zas představovat, že pozdně antický římský stát byl nějak programově zlý a ztrpčoval svým obyvatelům život jenom pro potěšení byrokracie. Příčina donucování občanů k plnění různých úkolů, souvisejících se životem státu, byla velice hluboká a v oné době i v podstatě neodstranitelná. „Modernost“, jíž na nás římský stát mnohdy působí, fungování státního aparátu, práva, vojenství, kultury, to všechno vyžadovalo více prostředků, než byli běžní daňoví poplatníci schopni odvést, aniž by svoji hospodářskou činnost a své majetky vážně ohrozili. A zase ne proto, že by snad římský stát byl obzvláště vyděračský, ale z toho důvodu, že v zásadě primitivní zemědělství a řemeslo byly požadavky takřka moderního státu příliš zatíženy. Je třeba si uvědomit, že všechny „zázraky“ starověkých civilizací byly něčím vykoupeny: dobyvačnými válkami, ždímáním cizího

28


podrobeného obyvatelstva, chudobou a nucenou pracovní povinností rolníků v Egyptě nebo v Mezopotámii, nedobrovolnými příspěvky od členů námořního spolku, využívanými pro rozkvět a pro výstavbu Athén... V dobách, kdy se římská říše stala jednotným státem s jediným občanstvím (k jeho udělení všem svobodným obyvatelům impéria došlo r .212 n .l .), v časech, kdy už nebylo oblastí, z kterých by bylo možno brát nadměrné prostředky, aniž by se tím oslaboval stát jako celek, nezbývalo, než vedle daní a dávek vyžadovat od občanů ještě služby. Staroorientální státy takto budovaly své závlahové systémy, chrámy a pyramidy, římský stát se snažil udržet úroveň antické civilizace a proti stále sílícím útokům barbarů koneckonců i svoji prostou existenci.

To vše se samozřejmě odrazilo i na postavení vyšších vrstev městského obyvatelstva, tzv. kuriálů.

Města byla základními stavebními kameny antického světa, administrativními, náboženskými, výrobními, vzdělávacími a kulturními centry. Z pramenů o nich víme mnohem více než o venkově, kde sice žila většina obyvatel římské říše, přesto však život zde po dlouhou dobu nebyl vývojově určující. Zhruba do konce 2. století n. l. se správa římských měst v podstatě sjednotila. Jejími představiteli byli decuriones neboli curiales, jak je budeme dále nazývat, protože termín curiales na sklonku antiky převládl. Městské rady antických měst byly orgány samosprávy. Pečovaly o přestupkové soudnictví, městské finance, obhospodařovaly a pronajímaly půdu v katastru města a měly na starosti i další městský majetek, staraly se o výstavbu a provoz veřejných budov, místní školství a veřejné hry, obživu chudých příslušníků obce, reprezentovaly město směrem navenek, např. vůči císaři. Členy byli vždy bohatší občané, protože jejich činnost byla spojena i s nemalými vlastními výdaji.

V době, kdy římská říše prožívala časy svého největšího hospodářského rozmachu, bylo členství v městských radách velkou ctí a jejich jednotliví představitelé se překonávali ve snaze zanechat po sobě ve městě památku, např. v podobě nového sloupořadí, lázní, divadla atd. Od 3. stol. n. l., v kterém začíná všeobecná krize římské říše, těchto aktivit ovšem ubývá a ekonomické i společenské postavení nejvyšší vrstvy ve městech se horší.

Příčin tohoto stavu bylo několik a lze je opět rozdělit na ty, které představuje nevhodná politika římského státu, a ty, jež se skrývaly v závažných vývojových procesech, probíhajících mimo lidskou vůli a vědomí. Vítězství venkovské, rustikální civilizace nad městskou v pozdní antice, kdy se ven

29


kov stal oblastí pokrokových vývojových trendů namísto města, nikdo nepřipravoval, nebylo cílem vědomých politických opatření, přece však probíhalo a antiku pozvolna měnilo ve středověk.

Nejobtížnějším úkolem kuriálů doby dominátu byla zodpovědnost za výběr daní a za daňové nedoplatky z půdy, ležící v městském teritoriu. To, co se nevybralo, museli všichni představitelé městské samosprávy doplatit z vlastního, ab už se státem požadovaná suma neshromáždila proto, že nájemci městských pozemků byli příliš chudí, aby mohli zaplatit, nebo dost mocní, aby městem pověřené daňové výběrčí (susceptores, exactores civitatis) vyhnali. Ba docházelo i k tomu, že císař určité nájemce od povinnosti platit městu osvobodil, ale od obce byly přesto dál vyžadovány daně za celý, úměrně tomu nezmenšený katastr.

Státní úředníci, např. správci provincií, rádi pořádali pro lid ve svém sídelním městě hry, protože jim to přinášelo popularitu. K tomu, aby na ně přispěli anebo je i zaplatili docela, však opět leckdy nutili kuriály. Starostí kuriálů bylo, aby fungovalo zásobování města anebo městské lázně, ale i státní pošta, procházející jejich správním územím, aby zůstaly v pořádku hradby města apod. A výsad bylo málo. Dokonce i tělesné trestání kuriálů se prosadilo – pokud zpronevěřili veřejné peníze, mohli být bičováni olověnými důtkami.

Kdysi sebevědomá a hospodářsky silná skupina obyvatelstva říše ztrácela lesk a chudla. O funkce v městské samosprávě přestal být zájem, naopak, žádoucí bylo těmto povinnostem uniknout. Proto stát v průběhu 4. stol. členy městských rad k jejich údělu dědičně připoutal. Osoby, vázané ke kurii, byly vyháněny ze státních úřadů, z armády, vyhledávány na venkově a vraceny zpět do svých měst. V 1. polovině 5. stol. jim byl zakázán vstup do kléru, leda by veškerý svůj majetek přiřkli městu. Zákon císaře Valentiniana III. (425 – 455) přitom ironicky poznamenává, že ten, kdo si vyvolí duchovní poslání, jistě na majetku nikterak nelpí. Z kuriálů se za dominátu stal další uzavřený stav římské říše. Nejbohatší z nich si však zpravidla uměli najít cestičku, jak se plnění povinností ke kurii vyhnout, např. vstupem do senátorského stavu. Finanční zodpovědnost čím dál víc padala na chudší členy kurií a ti nejméně majetní někdy přicházeli o všecko. Za císaře Valentiniana III. byla hodnota majetku, který opravňoval (a vlastně odsuzoval) občana k funkci kuriála, snížena na sumu 300 zlatých solidů, přesto se ale kuriálů nedostávalo.

Hlavní příčiny, které způsobovaly úpadek měst a městského obyvatelstva, spočívaly ve změnách, probíhajících na venkově, ve feudalizaci velko

30


statků, která z nich činila hospodářsky tehdejší době mnohem přizpůsobenější a úspěšnější konkurenty středních statků městských. Venkovská latifundia se také ekonomicky do sebe uzavírala, měla své řemeslníky, vyrábějící vše, co nebylo třeba obstarat dálkovým obchodem s luxusním zbožím, takže nepotřebovala běžné specializované řemeslo měst. Města, symboly antického života, slábla v konkurenci s těmito reprezentanty nastupujícího středověkého životního stylu. Neuvážená politika krizi měst sice prohlubovala, ale ani ozdravná opatření císařů, jako byli např. Iulianus, řečený Apostata (361– 363), Valentinianus I .(365 – 378) nebo Maiorianus (457– 461), ji nedokázala zastavit. A když se barbaři naučili dobývat antická městská opevnění, stala se města také oblíbeným cílem jejich kořistnických tažení.

Mnohokrát jsme již v tomto textu narazili na otázky daňové politiky pozdně římské říše. Systém placení daní byl pečlivě propracovaný, ale měl vážné chyby, jež z výběru daní činily nástroj nespokojenosti a nespravedlnosti, před kterou někteří občané impéria prchali k barbarům, někteří rozmnožovali řady loupežníků, zvaných latrones, a mnozí, žijící v Gallii nebo Hispánii, vstupovali mezi povstalce, kteří si říkali bagaudi.

Základem daňového systému říše, jak vznikl v době císaře Diocletiana, byla zemědělská daň, tzv. annona, které se podle toho, že byla vyměřována na základě rozlohy půdy, kde se fiskální jednotkou postupem času stalo různě v rozličných částech říše stanovené iugum, počtu pracovníků, kteří ji obdělávali, a počtu kusů dobytka ve vlastnictví statku, říkalo také iugatio-capitatio (caput = hlava). Kámen úrazu tohoto způsobu vyměřování daní spočíval v tom, že ten, kdo mohl obdělávat velké rozlohy půdy s racionálním počtem otroků nebo kdo na nich usazoval kolóny, platící capitatio za sebe, byl ve skutečnosti daněmi zatížen mnohem méně, než rolník, obhospodařující malou výměru půdy, ale mající početnou rodinu. Děti tvořily totiž zdanitelnou jednotku už od čtrnácti, v některých provinciích impéria dokonce od dvanácti let. Ve věku 65 let byl Říman od daní osvobozen.

Daň z řemeslnické činnosti, kterou okolo r .314 zavedl Constantinus I . (auri lustralis collatio), byla daní živnostenskou, placenou v penězích (nikoli v naturáliích jako většina daně zemědělské). Pro římský státní rozpočet měla v porovnání s daní zemědělců mnohem menší význam, ale poplatníky byla pokládána za velmi tíživou povinnost; ke konci 5. stol. byla východořímským císařem Anastasiem zrušena. Speciální daně platili, jak už bylo řečeno, do poloviny 5. stol. také příslušníci senátorského stavu

31


a císař Valentinianus III. zavedl v době velké finanční nouze západořímského státu (konkrétně koncem r. 444 nebo počátkem r. 445) novou daň, placenou z koupě a prodeje napůl kupujícím i prodávajícím a dohromady obnášející

1

/24 z každého jednou stranou vydaného a druhou zase získané

ho solidu.

Daň z hlavy, zvaná capitatio plebeia nebo capitatio urbana, jež měla zpoplatňovat i chudší městské obyvatelstvo, jiné typy daní neodvádějící, byla vybírána jen čas od času a podle oxfordského badatele A. H. M. Jonese ve většině období dominátu spíše vyžadována nebyla.

Kromě pravidelných daní se mohly vybírat i daně mimořádné (extraordinaria, superindicta), určené na zvláštní výdaje, města byla vysávána poplatkem, zvaným aurum coronarium, a spočívajícím v povinně dobrovolném odvádění zlatých věnců, dávaných císařům při různých slavnostních příležitostech, kterými nemusela být jenom vojenská vítězství nebo např. svatby císařových dcer, ale i každé kulaté výročí jeho vlády.

K nespravedlnostem, které spočívaly už v samotném systému stanovování daní, přistupovalo již vzpomenuté zvýhodňování části vlastníků různými privilegii a vznik situace, kdy stejné nebo zvětšující se daňové břemeno spočívalo na bedrech stále menšího počtu většinou chudších poplatníků, lidí, neschopných státním výběrčím daní po delší dobu účinně vzdorovat a profitovat pak z odpouštění daňových nedoplatků, k němuž představitelé římské vlády poměrně často sahali. Salvianus podává svědectví o tom, že velcí vlastníci nepřenášeli tuto výhodu, poskytovanou státem, na své pachtýře, ačkoli záměr vlády s tím počítal. Bezprostřední závislý výrobce si od břemene poplatků a dávek zpravidla zkrátka neoddechl, i když si od nich díky opatření vlády odpočal bohatší rentiér. Právě poplatníci nejméně potřební si vzhledem ke svému vlivu také obvykle promíjení daňových nedoplatků vynucovali, ačkoli pozdně antický stát daně zoufale potřeboval především kvůli obraně proti sílícím útokům barbarů, na udržování a posilování svého vojska.

Armáda, která měla říši bránit, se rovněž do jisté míry měnila ve stav. Synové vojáků měli nastoupit na místa svých otců, celé skupiny obyvatel (kolóni, kuriálové, collegiati) byly z dobrovolné služby ve vojsku vyloučeny. Od doby císařů Valentiniana I. a Valenta nesměli římští občané nosit zbraně. Oproti časům, kdy slovo Říman byl vlastně jakýmsi synonymem bojovníka, kdy postavení vojáka zakládalo nárok na politická práva, se změnilo mnoho. Známý republikánský politik Gaius Marius zavedl na kon

32


ci 2. stol. př. n. l. žoldnéřskou občanskou armádu. Ve 4. a 5. stol. n. l. šlo již většinou o žoldnéřské vojsko, složené z barbarů. Ti měli říši bránit proti dalším barbarským bojovníkům a pravda je, že to též dosti dlouho a zdařile činili. Bez barbarů by se pozdně římská říše prostě už barbarům neubránila.

V r .440, když germánští Vandalové napadli Sicílii a očekával se také jejich útok na Itálii, centrum říše, Valentinianus III. právo Římanů nosit zbraně opět obnovil. Bylo to ale pozdní a zoufalé opatření. Již v dobách, které v dochované části svého díla popsal nejlepší pozdně antický historik Ammianus Marcellinus (šlo o léta 353 až 378), se římští občané vojenské službě vyhýbali, i za cenu toho, že si usekávali prsty. Také zákony 4. a 5. stol. se takovými případy anebo zbíháním z armády často zabývají.

Nejpřirozenějším rezervoárem vojáků občanského původu byl venkov. Podle autora pozdně římského teoretického spisu o vojenství P .Vegetia Renata se odsud dali získat vojáci zdatnější, zvyklejší na námahu a život pod širým nebem než muži, kteří se narodili a bydlili ve městech. Odvody probíhaly podle majetkového cenzu: na určitou rozlohu půdy připadal jeden nováček, kterého musel vlastník či skupina vlastníků státu dodat. Armáda brance v dobách zvýšeného a vrcholícího barbarského nebezpečí nutně potřebovala, ale zemědělství impéria se v téže době potýkalo s velikým a prakticky dodnes v literatuře uspokojivě nevysvětleným nedostatkem pracovníků. Všude v říši, i v nesmírně úrodném Egyptě, se nacházely rozlohy půdy, ležící ladem. Velkostatkáři se odvodu svých kolónů bránili a pro stát také nebylo rozhodování snadné, protože s opuštěnou půdou klesaly jeho příjmy v naturáliích i ve zlatě. Jedno z řešení bylo nalezeno v tzv. adaeraci rekrutů, kdy vlastníci půdy místo mužů odváděli státu peníze. Za tyto prostředky se pak ze dvou zel – oslabování armády, nebo snižování produkce zemědělství – volilo třetí a do řad vojska byli najímáni barbaři. Jejich podíl na obraně říše byl tak významný, že se dostávali i do funkcí nejvyšších velitelů. Žádný z těchto vojevůdců římský stát vlastně nezradil; zato mu někteří – např. Frank Arbogast (magister militum v letech asi 388 – 394), Polovandal a Poloříman Stilicho (394 – 408) anebo napůl Gót a napolovic Svéb Ricimer (456 – 472) neoficiálně, ale fakticky vládli.

Ve službách římského impéria bylo využíváno barbarů různých kategorií. Skupiny válečníků i jednotlivci byli najímáni za žold, aby byli organizačně začleněni do římské armády a podléhali jejím velitelům. Někteří ze zajatých barbarů, eventuálně i dobrovolníci, byli usazováni na římské půdě,

33


obdělávali ji a konali vojenskou službu jako laeti, platící daně, jiní jako od daní osvobození gentiles .Obě tyto skupiny barbarů hájily zejména hranice a pohraniční oblasti římského státu. Jako foederati byly označovány zpravidla celé kmeny nebo součásti kmenů vedené vlastními náčelníky, sídlící původně vně římských hranic a poskytující vojenskou pomoc na základě jakési mezinárodní smlouvy a tzv. foederátního platu. Prvními barbary, usaze



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist