načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stavy nestavy, bytosti nebytosti - Petr Heteša

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Elektronická kniha: Stavy nestavy, bytosti nebytosti
Autor:

V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 541
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6220-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Populární spisovatel se rozhodl čtenáři předložit povídkovou sbírku se zdánlivě přísně reálným námětem - povídky o lidech. Na ploše více než deseti povídek se však budou setkávat nejen lidé s lidmi, ale i lidé s anděly, démony či s mimozemšťany. Věci se budou dít za účasti androidů, UI či přírodních katastrof. Život nikdy nebyl jednoduchý a s příměsí sci-fi ingrediencí jistě jednodušší nebude. Zábavnější a dobrodružnější jistě ano. Sbírka povídek oblíbeného českého autora akčních sci-fi nabízí tak trochu jiné příběhy ze života. V tom nejhorším případě se dle autora možná právě dějí.

Popis nakladatele

V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i démony (ať už pozemského či mimozemského původu), se stroji, roboty i androidy, s lišejníkem na skále Síria či žhavou lávou vyvěrající ze Země. O jejich interakcích s neurčitými strukturami mimoplanetárních bytostí či softwarovými řetězci infikovanými umělou inteligencí. Předem jsem ze hry vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy, jelikož na ně nevěřím. Soubor povídek o životě založeném na čtyřech aminokyselinách shlukujících se do struktury DNA a produkujících bílkoviny v kontaktu s životem založeným na úplně jiné bázi, ať už jde o iontové vlnění, pekelnou plazmu či vesmírnou entitu. Všechny ty příběhy se staly. A jestli se nestaly, tak se určitě stanou. A v tom nejhorším případě se právě teď dějí. Sbírka povídek.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

STAVY NESTAVY,

BYTOSTI NEBYTOSTI

Copyright © 2015 by Petr Heteša

Cover © 2015 by Lukáš Tuma

Illustrations © 2015 by Petr Heteša

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­221­1 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Petr Heteša

Stavy nestavy,

bytosti nebytosti


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Tekuté krystaly *

Morphin Red *

* vyjde v roce 2015


Neznámá

známá



7

Když jsem skončil v BioTechu, předal jsem svůj stůli kancelářskou židli, odevzdal dva počítače i notebook a sebrali mislužební mobil, vstupní kartu a čtrnáct měsíců paměti. Vymazali

mi ji. Posledních čtrnáct měsíců.

Měl jsem štěstí, že jsem se v té době třeba nepřestěhoval, protože to bych netrefil ani domů. Jenže komu by se chtělo z Baltimore, z toho úžasného předměstí Washingtonu. Mně určitě ne.

Posledních čtrnáct měsíců jsem měl okno. Nebo ještě lépe, posledních čtrnáct měsíců prostě neexistovalo. Vzhledem k celkovému vesmíru a světu asi ano, ovšem vzhledem ke mně jako k živému organismu nikoliv. Jako kdybych se z 10. dubna 2014 časovou smyčkou dostal přímo do 10. června 2015. Jako bych čtrnáct měsíců ležel v kómatu a nevěděl o okolním světě. Přičemž já o něm ale velice dobře věděl. Než mi ho z té hlavy vypreparovali. Ještě že jsem měl Barnyho. Irský setr s nádherně lesklou kaštanovou srstí a velice inteligentním čenichem. Byl asi opravdu tou jedinou bytostí, která mě nejen chápala, aledokonce se mnou soucítila. Jemu jsem nemusel nic vysvětlovat. Nemusel jsem se mu omlouvat, proč mu nevolám, když jsem to minulý týden slíbil (nějaká Mirinda, o které jsem v životě neslyšel – alespoň určitě ne před čtrnácti měsíci), proč jsem neodletěl do Bostonu na biotechnologickou konferenci, když jsem potvrdil účast (pořadatelé), a kdy konečně vrátím tusekačku na trávu (soused, vůbec jsem netušil, že není moje). Dobrá třetina jmen v mém mobilu mi nic neříkala a snažil jsem se jejich hovory raději ani nebrat, dokud nevymyslím rozumné zdůvodnění, proč volajícího neznám. Zatím mě napadala jen autohavárie s částečnou ztrátou paměti.

Ale Barny tohle všechno chápal. Byl mou jedinou jistotou, záchytným bodem v tomhle bláznivém světě, do kterého jsem byl vržen. Když jsem seděl na pohovce a on se natáhl vedle mě, většinou jsem neodolal, položil na něj ruku a úplně cítil, jak mi ta jeho energie a víra v tento svět proudí do žil. Psí energie psího světa byla daleko přívětivější než ta moje. Měl jsem ho už tři roky a seznámili jsme se tak, že jsem ho srazil autem na lesní cestě v Brick Hill. Neměl žádný obojek ani čip (jak jsem později zjistil na rentgenu) a nejspíš ho tam někdo odvezl, aby se ho zbavil. Na to, že měl přední tlapku po srážce úplně gumovou a nejméně třikrát zlomenou, ani moc nevyl. Byl statečný. Když jsem ho z té silnice sbíral a podíval se do jeho očí, doslova jsem v nich četl: Ty vole, příště čum na cestu, nebo někoho zabiješ. Tak jsem poznal, že nejde o žádné tuctové domácí zvíře, ale o velice inteligentního psa.

Vzal jsem ho domů. Ne že bych pociťoval nutkavou potřebu mít psa, bral jsem to spíš jako pokus setřást ze sebe alespoň část viny za jeho stav. Své jméno mi neřekl (anebo možná řekl, ale já mu nerozuměl), a tak jsem mu dal nové. Barny. To bylo v neděli večer. A v pondělí jsem ho odvezl k nám do práce. Jsme přece BioTech a s takovou prkotinou jako jedna zlomenátlapka (i když několikanásobně) nemůžeme mít problém.

Je fakt, že žádné psí implantáty jsme na skladě neměli(specializujeme se na ty lidské), ale kluci se toho zhostili docela s chutí. Konečně zase něco jiného, něco, co ještě nedělali. Šest centimetrů kosti přední tlapy včetně kloubu nahradilititanovým implantátem a z Barnyho se stal jediný savec mimočlověka, který měl povolený vstup do přísně střeženého areálu. Vymohl jsem si to na Hollingerovi, který sice zpočátku děsně prskal, ale nakonec všechna razítka sehnal, protože siBarnyho taky oblíbil. Měl vážně hodně sympatický čenich. Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem dal výpověď. Chybělo mi jakékoliv logické zdůvodnění. Naštval mě šéf sekce? Ales Ronem Hollingerem jsem vždycky vycházel dobře. Nebo někdo z mých kolegů? Byli jsme dobrý tým, ledaže by do něj v těch posledních měsících přišel někdo, s kým bych se nesnesl. Ale nejsem konfliktní typ. Nebo jsem udělal nějaký průšviha vyhodili mě? Blbost, bylo to na moji žádost. Alespoň podle papírů. Ale co já vím, jak jsem se s nimi dohodl a co v tom bylo?Všechno bylo vymazáno.

Nebo že by už mě tolik otravovaly ty nekonečně kontroly a prověřování? Ale dělal jsem tam šest let, tak proč taknajednou? Je fakt, že BioTech není jen tak obyčejnástandardní firma a bezpečnostní opatření byla často vážně přehnaná a otravná. Navíc sekce, ve které jsem dělal – vývoj ukládání dat v biologickém materiálu – pracovala částečně i pro armádu. Od pondělí do pátku jsme bydleli přímo v areálu. Ubytovna byla vybavená hodně luxusně, asi jako pětihvězdičkový hotel, ale technicky byla vržená do osmdesátých let minulého století. Žádný internet, žádný e-mail, žádný mobil. Telefon výhradně po pevných linkách a televize pouze kabelová. BioTechdisponoval nejvýkonnějšími a nejmodernějšími počítači, ale celá jejich síť byla dokonale odříznutá od internetu. Rušičky wi-fi signálu pokrývaly plochu ještě sto metrů kolem přísněstřeženého areálu.

Samozřejmě to nebylo zrovna příjemné, ale pět dní v týdnu se to dalo vydržet, zvlášť když to bylo kompenzováno 3Dkinem, wellness a fitness centrem, bowlingem, kulečníky,nejrůznějšími simulátory, golfem, tenisem, bazény a všímmožným. A taky samozřejmě nadstandardním platem.

Každý pátek odpoledne pak trvalo čtyřicet minut, než jste mohli opustit vestibul vědeckého pracoviště a technicky se zase dostat na úroveň svých spoluobčanů, tedy používatmobil a odesílat e-maily. Páteční odpoledne znamenaločtyřicetiminutový rituál začínající v šatně, kde jste museli odložit všechno, co jste měli na sobě, projít sprchami a potomrentgenovým a ultrazvukovým skenováním, jestli ve svýchvnitřnostech nevynášíte něco, co by mohlo uchovávat elektronická data. Následovala další šatna, kde jste měli šaty, ve kterých jste v pondělí přišli zvenku. Tuto proceduru samozřejmě vždycky prodělával i Barny. Měl výhodu akorát v tom, že po něm nechtěli, aby svlíkl svoji kaštanovou srst a po skenu si oblíkl novou. Přesto mu ji vždycky pečlivě prohmatali.A obojek jsme museli nechat ve firmě a v šatně si vyzvednout ten víkendový. Jestli mi dokázali vymazat přesně vymezený úsek paměti, znamenalo to, že výzkum, na kterém jsem dělal, musel být částečně úspěšný. A nejspíš tam došlo i ke skokovémuobjevu a možná právě ten byl příčinou, proč jsem odtamtudvyadl. Možná se to neslučovalo s mým svědomím (i když o tom jsem pochyboval, je poměrně ohebné a přizpůsobivé), anebo jsem už třeba nebyl pro další vývoj dost prověřenýa spolehlivý. Těžko říct. V každém případě byl první týden poté, co jsem zjistil, že je o rok více a já už nedělám u BioTechu,nejhorší.

Trávil jsem ho většinou dlouhými procházkami s Barnym po Clington parku, návštěvou kin, někdy i barů a opatrným kontaktováním svých známých a vyzvídáním, co všechno jsme spolu za ten rok zažili, co jsem komu slíbil a kde jsem s kým byl. Největší problém byly pochopitelně ženské.Naposledy (co jsem si pamatoval) jsem spal s Leylou. Jenže když jsem jí včera volal, ozvala se mi z Paříže. A vylezlo z ní, že už je tam osm měsíců. Složitě jsem jí vysvětloval, že jsem předtýdnem spadl z kola a trpím částečnou ztrátou paměti. Snad to pochopila. S kým jsem tedy spal těch posledních osm měsíců, mi ale neporadila. A pochyboval jsem o tom, že bych drželnějaký šílený celibát. No a podobných problémů se samozřejmě vyskytla spousta. V garáži jsem měl nového bentleye a nemohl od něj najít klíčky ani kartu. Musel jsem volat autorizovaný servis. Sdělili mi, že aktivaci startéru mám nejspíš v mobilu. Poděkoval jsem jim. Byla tam. Akorát že jsem samozřejmě neznal kód. Navštívila mě asi po deseti dnech u mě doma. Pohlednáčernovláska s krátkými vlasy, věk něco málo pod třicet, sportovní postava, zelené kočičí oči, drobná ústa s drobným nosíkem a velmi decentní make-up.

„Ahoj, Gregu,“ řekla ve dveřích a rozkošně se na mě usmála.

„Dobrý den... Promiňte, nejsem si jistý...“

„Já jsem Sára,“ podala mi štíhlou ruku. Stiskl jsem ji.

„Greg.“

„Jo, já vím... Můžu dál?“

„Jestli jde o nějaké pojištění, nebo...“

„Nejde o pojištění. Jde o obchod.“

„Vysavač mám a přikrývky z ovčí kůže s léčebnými účinky taky.“

„Já vím.“

Trochu mě rozhodila. Nějak moc toho věděla.

„Známe se?“ zeptal jsem se.

„Jistěže se známe,“ usmála se s lišáckým výrazem v očích.

„Jak moc?“

„No... co se týká času, tak moc ne. Co se týká intenzity, tak docela hodně.“

Sakra. Nemohla to říct přesněji. Nejspíš byla tou, kterázrušila můj dočasný celibát po Leylině odletu do Paříže. A musel jsem ocenit, že jsem měl i v těch posledních čtrnácti měsících, o kterých jsem nevěděl vůbec nic, dobrý vkus.

„Takže si asi tykáme,“ řekl jsem rozpačitě.

„Jasně.“

„Hmm...“

„Ahoj, Barny,“ řekla, když zahlédla ve dveřích čenich, který taky přišel zkontrolovat návštěvu. Podrbala ho za ušima. Otřel se jí o nohy a zavrtěl ocasem. Asi se taky znali.

„Tak jo... Pojď dál.“

Odstoupil jsem ode dveří a ona vešla. Jasmínová vůně.A vyadalo to, že můj byt zná lépe než já. Šla rovnou do obýváku a pak napravo ke kuchyňské lince. Zapnula kávovar.

„Dáš si kafe?“

Chovala se tu jako doma. Že bych s ní nějakou dobu i bydlel?

„Jo... to bych si dal,“ řekl jsem a posadil se do křesla.

Fakt mě docela rozhodila.

„Možná by bylo dobré, kdybych ti řekl, že...“

„Nemusíš mi nic říkat. Nepamatuješ si mě.“

„Jak to víš? Jsi z BioTechu?“

Rozesmála se.

„Ani náhodou.“

Počkala, až kávovar konečně naplní oba šálky, a pak jepřinesla do obýváku, postavila na stolek a posadila se naproti mně.

„Jak se cítíš?“ zeptala se.

Rozhodil jsem rukama.

„Promiň... Pořád jsem z toho tak trochu zmatený. Možná je to blbá otázka, ale... Chodili jsme spolu? Nebo vlastněchodíme?“

„Co myslíš?“ usmála se pobaveně.

Normálně si mě vychutnávala. Věděla toho o mně víc než já a vyloženě se tím bavila.

„Možná jo... Jsi hezká a dovedu si představit... že prostě...“

„Co si dovedeš představit?“

„Jak moc jsme se stýkali?“

„Myslíš jak často nebo jak intenzivně? Na obojí je odpověď ‚hodně‘.“

„No dobře. Alespoň jednu věc mám vyjasněnou.“

Barny si lehl k jejím nohám a vypadal hodně spokojeně.Přejela mu nahým chodidlem po hřbetě.

„Jenom mi není jasné, proč ses zmiňovala o nějakémobchodu.“

Zadívala se mi do očí.

„Je to čistý obchod, Gregu. Mrzí mě, že ti to musím řícttakhle na rovinu, ale od začátku šlo jenom o obchod.“

„Takže... to jako že jsi se mnou spala...“

„Neřekla jsem, že jsem s tebou spala.“

„Takže...“

„Ale jo, sakra. Tak jsem s tebou i spala. Ale byla to součást obchodního vztahu.“

„Platil jsem ti?“ zeptal jsem se překvapeně.

Zavrtěla hlavou.

„Ne, vlastně jsem ti platila já.“

Přestával jsem chápat.

„Bylo to... jako myslím, jestli ses musela hodně přemáhat.“

Rozesmála se. Byla vážně k sežrání.

„Co kdybychom to nechali až na potom, až uzavřeme tuobchodní stránku věci?“

„No dobře. Já akorát pořád nevím, v čem spočívá.“

„Ani tě nic nenapadá?“

„Má to něco společného s BioTechem?“

„Jistě. Všechno.“

„Co konkrétně?“

„To, na čem jsi dělal. Výsledky sekce speciálního výzkumu.“

„Ty víš, na čem jsem dělal?“

„Na výzkumu ukládání dat do mozku a následné možnosti jeho ovlivňování.“

„Na tom jsem poslední rok dělal?“

„Přesně na tom.“

„No a co dál?“

„Dohodli jsme se na pěti milionech dolarů.“

Tiše jsem hvízdl.

„Pět milionů dolarů za to, že vám dodám výsledky?“

„Přesně tak.“

Přemýšlel jsem o tom, jestli to může být pravda. Jestli jsem se vážně mohl nechat uplatit. Moc mi to nesedělo. Jenomže pět milionů bylo pět milionů. A to k tomu nepočítám Sáru, která vypadala opravdu skvěle. Do prdele...

„V tom případě mě to strašně mrzí, ale budeme to musetzrušit.“

„Už to nejde zrušit, Gregu.“

„I kdybych to nakrásně slíbil, nebylo nikdy možné tozrealizovat. A musel jsem to už dopředu vědět. BioTech je tak dokonale jištěný, že se to prostě nedá vynést ven. Takže jsem možná jenom blafoval.“

„Nemyslím si.“

„Já jo... Možná, že když jsi s tou nabídkou přišla, tak jsem na ni kývl. Možná jsi přišla s velkým výstřihem a hodně krátkou sukní.“

„Měla jsem kalhotový kostým v barvě lila a halenkuzapnutou až ke krku.“

„Přesto jsem tě asi jenom chtěl dostat do postele.“

„Nešla bych, kdybych nevěřila, že to máš dobře vymyšlené.“

„Takže jsem tě...“

„Jo, dostal tam, kam jsi chtěl. A já dostala tvé ujištění, že do toho jdeš.“

Mlčel jsem. Mrzelo mě to. Sára byla vážně hezká a strašně sympatická, a jestli jsem ji takhle podrazil, tak jsem prostěmusel v tu chvíli ztratit hlavu. Není to můj styl. A určitě na sobě tenkrát nemohla mít nějaký lila kostýmek. Tipoval jsem spíš mokré tričko.

„V tom případě se omlouvám, ale od začátku to byl nesmysl. Kdyby místo tebe poslali chlapa, tak bych nikdy takovoukravinu neslíbil.“

„Gregu, ten vývoj byl tak daleko, že jste dokázalielektronická data převést a uložit v mozku.“

„Tomu věřím. Ale právě proto mi nejspíš těch posledníchčtrnáct měsíců vymazali. Všechna data, která můj mozek zaposlední rok přijal, aby měli jistotu, že to nevynesu ven v mozku. Nejsou tak blbí. Akorát nechápu, jak jsem mohl být tak blbý já, abych ti něco takového slíbil.“

Napila se kafe a postavila šálek zpátky na stůl. „Nikdy jsinebyl blbý, Gregu. Jsi velmi inteligentní, a proto jsme si vybrali právě tebe.“

„Sáro, jakkoliv jsi mi sympatická, musím tě zklamat. Omlouvám se ti za všechno, omlouvám se ti za to, že jsems tebou spal, protože jsem ti nakecal, že...“

„Ty nekecáš, Gregu. A já taky nejsem tak úplně blbá. Mám MIT.“

„Blahopřeji.“

„Podařilo se ti to, a když se dneska dohodneme, řekneš mi číslo účtu a zítra tam máš pět milionů dolarů.“

Nechápavě jsem se na ni zadíval. Sklonila se a podrbalaBarnyho za ušima. Zavrtěl ocasem.

„Fakt ti nemůžu pomoct.“

„Ale můžeš. Je to tady... V Barnym,“ dodala.

„Cože...? To je úplný nesmysl.“

„Není to nesmysl. Jemu paměť nevymazali, Gregu.“

„No a?“

„Uložil jsi to do jeho mozku.“

„Hmm... docela hezký nápad. Ale ani to by nefungovalo. Ani z jeho mozku by to nebylo možné dostat ven. Jsou přímo posedlí bezpečností. Pokaždé procházel se mnou rentgenem a ultrazvukem. Musel by mít v sobě převaděč dat s konektorem na připojení. A ten by výstupní skener odhalil.“

„Má ho. A skener ho neodhalil,“ prohlásila a přehodila si nohu přes nohu.

Pořád jsem to nechápal.

„Má ho v tom implantátu, Gregu. Ten se na monitoringusamozřejmě objevil. Ale už ne to, že uvnitř je převaděč dat. A já nepochybuji, že najdeš i ten konektor na připojení.“

Chvilku jsem na ni jen tak zíral a vůbec nebyl schopnývstřebat, co mi teď říká. Bylo to naprosto šílené.

„Barny, pojď sem,“ zavolal jsem na něj.

Líně vstal a odšoural se kolem stolku ke mně. Ten titanový implantát měl v pravé přední pacce. A jestli Sára nekecala, tak měl právě ve své psí hlavě pět milionů dolarů.

„Sedni,“ řekl jsem.

Posadil se naproti mně a hleděl těma svýma psíma očima do mých. Položil jsem si jeho packu na své koleno a prohmatal mu ji. Byl tam. Ukrytý v husté srsti v místě implantátu. Absolutně neodhalitelný mini USB, 16 pinů. Byl jsem vážně dobrej.Podíval jsem se na Sáru.

„A co jsi říkala, že necháme na potom, až uzavřeme tuobchodní stránku věci?“

30. 4. 2011



Porno



21

Ta holka mohla mít tak patnáct, možná sedmnáct, ale vícur

čitě ne. Krátké černé vlasy, velké hnědé oči. Ležela v úplně

prázdném pokoji na zemi a byla roztažená na pěticípé hvězdě

stlučené z nehoblovaných prken, ke kterým měla ruce i nohy

přivázané drátem. Bylo naprosto zřetelně vidět, jak je ten drát

utažený, protože byl zarytý hluboko v kůži a na některýchmís

tech zpod něj dokonce vytékala krev.

Kolem byly na podlaze rozmístěné hořící svíčky, kterétvo

řily pravidelný kruh. Ta holka byla úplně nahá. Ústapřelepe

ná balíkovou lepenkou a vytřeštěné oči. Na břiše měla vyrytý

pentagram (nožem nebo skalpelem), jehož tvar nejspíškopí

roval konstrukci, k níž byla přidrátovaná. Taky z téhle kresby

pomalu vytékala krev. Krk, hruď a břicho měla pokrytébílý

mi nepravidelnými kapkami. Že by vosk? Ne, nebyl to vosk.

V další chvíli se v pravém horním rohu záběru objevila mužská

ruka svírající penis, ze kterého po několika dalších pohybech

vytrysklo sperma a dopadlo na malá dívčí ňadra. Další penis se

objevil nahoře a sperma stříkalo na vyděšený obličej. Zastavil

jsem záznam a otočil se na Nelsona.


22

„Odkud to máte?“

„Bereš to, nebo to mám dát Rickovi?“

„Už jsi to někde zkoušel a...“

„Jak vidíš, je to speciální nabídka,“ přerušil mě Nelson, „hodně speciální.“

„To mi povídej. Jak je to jištěný?“

„Stoprocentně.“

„Vylámané zuby?“

Nelson přikývl. Otočil jsem se zase k monitoru a pustilzáznam dál. Další dva penisy a další sperma. Stékalo jí do nosu a do očí.

„Beru to,“ řekl jsem. V deset hodin večer lilo jako už půl roku ne. Průtrž. Doslova provazy deště, které kanály ani nestačily brát, takže se nasilnici valily proudy vody skoro po kotníky. Přehodil jsem si sako přes hlavu a přeběhl na druhou stranu ulice, přičemž mě skoro sejmulo auto, jehož stěrače taky nestíhaly. Byl jsempromočený až na kost.

Původně jsem chtěl počkat do zítřka, až se to šílenství uklidní, ale pak jsem si uvědomil, že mi to vlastně hraje do karet. Při těchhle běsech budou i pouliční bezpečnostníkamery úplně v hajzlu. Jestli na nich něco bude vidět, tak jenom abstraktní obrazce vzdáleně připomínající tekoucí vodu. A já rozhodně nepotřeboval, aby mě na Lafayette Street někdoviděl. Za ní už totiž bylo Chincoteague. Administrativně pořád ještě součást Baltimore, ale jinak víceméně odepsaná. Noční můra městské správy. Černá olejová skvrna na tom úžasném Baltimore, o které je v turistických průvodcích jedinázmínka: Vyhněte se jí.

Vzal jsem to poklusem po levém chodníku těsně u fasád domů, ale bylo to horší, než kdybych běžel středem ulice, protože se na mě navíc valily ještě proudy vody ze střech, které nestačily zachytit okapy (z nichž víc než polovinastejně chyběla). Připadal jsem si jako v zábavním aquaparku na atrakci „běh vodním světem hrůzy“. Po dvaceti metrech se mi podařilo schovat se v průjezdu. Krčilo se tam dalších šest lidí, evidentně těch z druhé strany. Jeden měl dokonce ustláno ve velké kartonové krabici. Další si hlídal nákupní koš, kde měl poslední kontejnerové úlovky z výpravy docivilizovaného světa. Další nadobro ztracenou existenci představovala asi padesátiletá šedovlasá žena v dlouhém flekatém kabátu. Stála u vyvrácených dveří a na špagátech měla uvázané tři psy, kteří mě pozorovali ne zrovna příjemnými pohledy doprovázenými vyceněnými tesáky. Podařilo se mi projít průjezdem, aniž by na mě někdo skočil a aniž by mi psi prokousli hrdlo. V kapse jsem měl glocka a přemýšlel o tom, jestli není nejvyšší čas ho odjistit.

Vyšel jsem na druhé straně průjezdu na ulici.Bezútěšný prostor bez veřejného osvětlení (všechny lampy rozbité) a bez průmyslových kamer (všechny rozstřílené už někdy před deseti lety). A nebyl tu ani neonový nápis: Chincoteague vás vítá. Dole ve vchodu postávaly dvě gorily, ale ty už mě znaly.

„Je u sebe?“ zavrčel jsem jenom.

„Trochu vlhko na noční vycházku, ne?“ zeptal se mohutný černoch, z kterého zářily jen zuby a bělma očí.

„Nemám čas na společenskou konverzaci, sakra.“

„Jo, je u sebe. Už asi sto let.“

Vystoupal jsem po špinavých vyšlapaných schodech třipatra a zanechával při tom za sebou mokrou stopu jako vodnatý slimák. Zaklepal jsem jen tak pro formu a bez čekání naodezvu vešel dovnitř. Musel jsem se protáhnout malou předsíňkou zaskládanou harampádím skoro až ke stropu, mezi nímž byla jen úzká ulička vedoucí dál do bytu.

Marion seděla ve svém hlubokém starodávném křesle v obýváku zařízeném nábytkem ve stylu od patnáctého do devatenáctého století a sledovala velkou plazmu, která tupůsobila, jako by právě přistála z Marsu. Uviděla mě, zaklonila hlavu a vyfoukla mým směrem proužek modrého cigaretového dýmu. Sedmdesátiletá bělovlasá bába kořenářka,chincoteagueská lékařská pohotovost.

„Sis asi zapomněl deštník, ne?“ ozval se její nepřirozeně skřípavý hlas.

„Vypadá to tak.“

„Ten koberec je pravej peršan. Taky jsi mohl počkat deset minut na chodbě, až to z tebe steče.“

„Omlouvám se, ale spěchá to.“

„V Chincu nikdy nic nespěchá.“

„Potřebuju léky,“ řekl jsem a položil jí na stolek vedle křesla dvě stodolarové bankovky.

„Jaký konkrétně?“

„Kolega se zmiňoval o metamfetaminu.“

„Vybíravej kolega,“ zaskřípalo z křesla.

„Předpokládám, že ve vaší lékárně něco takového najdete.“

„Mám jenom tablety.“

„Je v tom nějaký zásadní rozdíl?“

„Podle toho, jak kolega spěchá. Po injekci se účinekdostavuje skoro okamžitě. U prášku na šňupání to trvá pět až deset minut.

„A tablety?“

„Nejdřív po hodině,“ řekla a ztěžka se zvedla z křesla.

Na sobě měla dlouhý župan připomínající spíš koberec,který se svým vzorem ani moc nelišil od toho, na němž jsem stál.

„Beru i ty tablety.“

„Za dvě stě babek?“

„Třeba.“ Rony bydlel v továrně Belcamo. Teda kdysi to byla továrna, dneska už zůstal jenom ten barák, částečně zdevastovaný, ovšem rozhodně ne nadobro opuštěný. Stalo se z nějútočiště přibližně stovky lidí, převážně těch mladších. Tenhle barák nebyl pro starý.

Což mi dali najevo dva potetovaní teenageři hned u vstupu.

„Hele, fotřík jde hledat svoji dceru,“ prohodil jeden z nich a odhodil vajgla obloučkem za sebe.

Je fakt, že mých čtyřicet a sako s klopami nebylo nejlepší vstupenkou do tohohle světa.

„Nějak nám navlhnul, fotřík,“ přidal se druhý a zahradil mi vstup dovnitř.

„Dejte si pohov, kluci, jsem lékař a jdu za pacientem.“

„A kde máš kufřík, dochtore? A když už sme u toho, nemáš s sebou nějaký morfium?“

Zaváhal jsem. Mohl jsem klidně vytáhnout glocka a zamávat s ním těm debilům před ksichtem, ale nechtělo se mi zbytečně upoutávat pozornost. Chtěl jsem jen vyřídit to, co potřebuji, a zmizet.

„Ukaž kapsy, vole.“

Vytáhl jsem ruce z kapes a upustil na zem zapalovač. Oba se podívali, co mi spadlo. Laciný trik, ale na tyhle naivkyfungoval. Moje pravačka vystřelila a zasáhla toho, který byl blíž, přesně na čelist. Cítil jsem, jak mu křupla kost, a kluk padal dozadu na záda. Druhý ani nestačil zareagovat a už měl moji levou botu ve svém rozkroku. Okamžitě se předklonil bolestí, což byl znovu signál pro moji pravačku, která ho úderemzespodu na bradu taky poslala na záda. Ani jeden nevypadal, že by se mu chtělo vstávat.

Překročil jsem je a vešel do haly. Ze stropních příhradových nosníků zlověstně visely dva háky, jinak byla prázdná. Ocelové schodiště vedlo podél pravé stěny nahoru, odkud byl vchod do vedlejší administrativní části, ve které bydlel Rony.

V polovině schodiště mě minula asi dvacetiletá holka seskelným pohledem upřeným někam do nekonečných dálek. Měla na sobě potrhané tričko s olympijskými kruhy a v koutku úst jointa. Cítil jsem jenom tu trávu, žádný parfém, pokud jsem za parfém nechtěl považovat týdenní pot. Ronyho bejvák byla místnost bez oken, v které byl jenom velký stůl, dvě židle, na zemi čtyři flekaté matrace, plus dvě holky (jedna z nich Číňanka) a Rony. Holky by možná za dva roky mohly dosáhnout plnoletosti. Rony jí dosáhl před čtyřmi.Seděl tam mezi nimi jenom v trenýrkách a s cigaretou v ruce. Měl dlouhé rovné mastné vlasy, malé oči blízko u sebe a zploštělý nos. Číňanka měla vlasy černé, taky rovné, a nad pravýmňadrem vytetovaného draka (nejspíš čínského). Ta druhá byla bez vlasů (buď chemoterapie, nebo nová módní vlna) a skoro bez ňader. Obě byly jenom v kalhotkách. Na stole kroměklávesnice stály dva monitory, tři počítače a čtyři plné popelníky. A to všechno mezi spoustou nepřehledných kabelů.

„Do prdele, můj anděl strážný,“ hlesl Rony ironicky, když mě spatřil ve dveřích.

Zavřel jsem za sebou, vytáhl z kapsy dvě krabičkymetamfetaminu a hodil mu je. Sáhl po jedné z nich, prohlédl ji, potom uznale mlaskl a zeptal se: „Zase vám spadla síť?“

„Nám zatím ne, ale někomu asi brzo spadne.“

„Hm... to je docela slušný honorář. Nebo pracovnípomůcka?“

„Obojí. Ještě k tomu patří tohle,“ řekl jsem a hodil muflešku. „Je tam odkaz,“ dodal jsem.

„A co s ním? Zničit?“

„Ne, zjistit.“

„Jak to spěchá?“

„Asi hodně, když jsem ti k tomu přinesl léky na zvýšenímozkové aktivity.“

„A cílová prémie?“

„Tu už jsi dostal,“ řekl jsem a podíval se na obě vystrašené holky vedle něj. Do kanceláře jsem dorazil něco po půl osmé.Titanovo-skleněná struktura mě pozřela jako sto šedesát dalšíchnešťastníků, když je předtím dostatečně zrentgenovala, oskenovala a chemicky analyzovala a všechny informace z těchto čidel porovnala s databází uloženou pro jistotu o stovky kilometrů dál. V šestém podlaží se nacházelo šest pracovišť oddělených ovšem pouze skleněnými příčkami (z tvrzenéhoneprůstřelného skla), takže jste si tu opravdu připadali jako ve skleněném krystalu – zvlášť když se v těch stěnách odrážely desítkysvítících monitorů. Hotový Matrix.

Ještě jsem ani nestačil dosednout na svoji židli, když mi Kate Shansonová (třicítka s kaštanovými vlasy a smaragdovýma očima) oznámila, že vypadám jako po hodně bouřlivémmejdanu.

„Díky,“ řekl jsem a mohutně kýchl.

Vážně mi to dalo včera zabrat. Vytáhl jsem papírovýkapesník a vysmrkal se.

„Předpokládám, že jsi v tom včerejším lijavci pořádalzahradní párty.“

„Jasně že jo. S úžasným vyvrcholením. Už jsi to někdy dělala na trávě v přívalovém dešti?“

Zavrtěla hlavou.

„A jak se tak na tebe dívám, ani jsem o nic nepřišla.“

„Chyba, kočičko. Je to přímo meditativní zážitek a...“

Ale nedořekl jsem, protože jsem znova kýchl. U mého stolu se objevil Nelson Lowry, šéf oddělení.

„Nechceš si jít radši domů lehnout?“

„To je dobrý, to vstřebám. Kate mi udělá horký čaj.“

„Tady máš všechno, co jsme zatím zjistili o tom Stimaxu,“ řekl a položil mi na stůl tenké desky.

„O jakým Stimaxu?“

„To včerejší video. Bylo vloženo Stimaxem.“

„Jo, jasně. Už jsem v obraze.“

„Bylo to sejmuto HDD kamerou Sony HXR-MC3000 –poloprofesionální záležitost s ultrakompaktním formátem.Snímač CMOD Exmor, objektiv s ohniskovou vzdáleností 29,8 mm, rozlišení 5,2 megapixelů.“

„Hezký... A dál?“

„Dál nic. Beznaděj. Stimax se nedá vystopovat.“

„OK. Už se stopuje.“

„Externista?“

Přikývl jsem.

„Doufám, že ne Lowino.“

„Jsou to přece vylámané zuby, ne? A jestli si na tom všichni tady vylámali zuby, Rony ho najde.“

Nelson si přitáhl židli od vedlejšího stolu a posadil se naproti mně.

„Chrissi, nedělej si prdel.“

„Nedělám.“

„Víš, že ten hacker je hledaný po celých Státech. A...“

„S tím běž do prdele, Nelsone. Ty jsi to video viděl. Ta holka snad ještě žije. Aspoň doufám. Ale další podobný zvrácenýrituál by už přežít nemusela. Musíme je najít. A jestli je nenajde ani specializované oddělení počítačové kriminality FBI, tak prostě musíme sáhnout k nestandardním řešením.“

Nelson si nešťastně prohrábl vlasy.

„Neposílal jsi mu to e-mailem, že ne?“

„Panebože, jsem snad blázen? Kluci od nás by byli první, kdo by to zachytil. Buď v klidu, navštívil jsem ho osobně,“ řekl jsem a znova kýchl.

„On je někde tady blízko?“

„Blíž, než si myslíš. Ale nechtěj vědět kde. Kdyby k něčemu došlo, stačí, když vyrazí jenom mě. Beru to na sebe. Co máte dál?“

„Projeli jsme databázi všech pohřešovaných dívek od nás i z Kanady. Negativní.“

„Nemusí být odsud.“

„Jasně že ne. Na výsledky z Evropy čekáme. Měly by přijít dnes dopoledne.“

„Dobře. Hoďte mi to do konferenční místnosti na největší plazmu.“ Seděl jsem s nohama na stole, vedle sebe hrnek s horkýmčajem, v ruce camelku a před sebou přes celou stěnuvelkoplošnou plazmovou obrazovku s videem staženým z netu. Byli čtyři, v dlouhých kápích až po zem. Kdyby byly bílé, řekl bych Ku-klux-klan. Jenže tyhle byly zelené. Že by nějaká nováalternativní odnož Greenpeace?

Holka už byla přidrátovaná na dřevěném pentagramu a měla zalepená ústa, ale pořád ještě byla oblečená. Žluté tričkoa rifle. Ti čtyři stáli nad ní a s rukama sepjatými před seboudrmolili nějaké formule, kterým nebylo rozumět. A muselo jich tam být pět, protože to nebyl nehybný záběr ze stativu, ale někdo tu kameru držel v ruce a motal se tam s ní. První chyba.Dokážeme tak z těch záběrů přesně naskenovat celý pokoj a virtuálně ho vymodelovat.

Po pěti minutách jeden z nich poklekl a začal nůžkami stříhat oblečení na přidrátované dívce. Kameraman sivychutnával detailní záběry na její vyděšený obličej a pak taky na nůžky rozstříhávající podprsenku mezi ňadry. Znovu záběr na vyděšené oči a potom na cloumající zápěstí, do kterého sezařezával drát. Pak detail stříhání kalhotek mezi stehny.Žhavení velkého hřebíku nad svíčkou. Držel ho v kleštích, zatímco další chlap si stoupl nad nahou vyděšenou oběť, dírou v kápi vytáhl penis a vymočil se jí na břicho. Ten s rozžhavenýmhřebíkem si klekl nad ni a začal do mokré bílé kůže vyrývat krvavý pentagram.

Típnul jsem cigáro a přesunul záznam zpátky. Byl jsem příliš fascinovaný tou morbidní scénou, než abych si všímal všech detailů mimo ni, které by nás mohly dovést na jejich stopu. A zrovna teď jsem měl pocit, že jsem přehlédl něco důležitého. Pustil jsem záznam znovu. To okno. No jasně. Záběr načtyři drmolící postavy nad pentagramem s obětí a za nimi okno. Výšková budova, nejspíš administrativní, a na ní reklama.Zastavil jsem to. BETRONICS.

A mám vás, vy debilové. Vrátil jsem se do kanceláře, sedl k počítači a našel si číslo na centrálu Betronics. Měli ji ve Washingtonu. Vytočil jsem číslo a automaticky s tím se někde v naší ústředně aktivoval záznam hovoru.

„Betronics Comp. Čím vám mohu posloužit?“ ozval seženský medový hlas.

„Chriss Lawrence, baltimorská pobočka FBI. Potřebujispojit někoho, kdo u vás zadává reklamu vaší firmy.“

„To bude asi oddělení pro styk s veřejností, ne?“

„Co já vím, jak to tam máte zařízený?“

„Zkusím vás přepojit na paní Chandlerovou, ta vám k tomu snad řekne víc.“

„To budete hodná.“

V telefonu se ozvala jakási nicneříkající hudba a poté další ženský hlas: „Jill Chandlerová, styky. Co byste si přál?“

„Styk,“ řekl jsem automaticky.

„Prosím?“

„To byl vtip... Tady Lawrence, FBI Baltimore, což vtip není. Potřebuji od vás seznam objektů, na kterých máte umístěnou reklamu.“

„Prosím?“

„Slyšela jste dobře. Baráky s vašimi reklamami.“

„No to já ale nevím...“

„Tak mi sakra spojte někoho, kdo to ví.“

„Máme nějaký průser?“

„Zatím ne, když budete dost rychlá.“

„Nikdo u nás neví, kde všude máme reklamy. O to se nám stará reklamní agentura.“

„V tom případě mi dejte kontakt na někoho v té agentuře, kdo o tom bude něco vědět.“

„Myslíte pana Corwicka?“

„Pokud má na starost vaši firmu, tak ano.“

„Je to HB Partners. Pošlu vám to e-mailem.“

„Nepošlete. Řeknete mi to teď hned.“

„A mohu vědět, oč jde? Pokud chystáte něco proti Betronics, měla bych být první, kdo o tom bude vědět.“

„Jestli hned nedostanu to číslo, budete první, kteráodtamtud vyletí, to mi věřte.“

„Moment... Nemusíte být hned tak vztahovačný.“

Trvalo to asi půl minuty, než vážená paní pro styk našla číslo na Corwicka z HB Partners. Zvedl to až na osmé zazvonění.

„Můžete zavolat za hodinu? Mám teď...“

„Nemůžu zavolat za hodinu, ať máte cokoliv. Tady Chriss Lawrence, FBI Baltimore. Potřebuji seznam všech objektů, na které jste umístili reklamu Betronics.“

„Sedím v autě, jedu na ministerstvo dopravy a...“

„Je mi jedno, kam jedete. Zastavte, spojte se s vaší firmou a ať mi tam někdo od vás okamžitě pošle e-mail s tímseznamem.“

„Myslíte všechny venkovní reklamy?“

„Billboardy mě nezajímají. Zajímají mě objekty. Hlavněvýškové.“

„Myslíte tady ve Washingtonu?“

„Ne... Myslím v celých Státech. Vlastně na celém světě.Africké kmeny a Eskymáky můžete vynechat.“

„Neinzerují v Africe ani v Antarktidě.“

„Nadiktuju vám e-mail a chci to tady mít do deseti minut. Nashle.“

Ukončil jsem hovor.

„Nějaká stopa?“ zeptala se Kate.

„Možná. Na jednom záběru je za oknem vidět výškovábudova s reklamou Betronicsu. Díky tomu bychom mohli zjistit, kde to točili.“

„Mluvíš o tom Stimaxu?“

„Jo. Vidělas to?“

„Ne. A Nelson mi to ani nedoporučoval.“

„Udělal dobře. Prosím tě, zadej někomu u vás naanalytickém, ať projdou naši databázi všech náboženskýchi nenáboženských sekt a mrknou se, jestli u některé není údaj o tom, že používají zelené mundúry.“

„Jaké mundúry?“

„Kápi až po zem. Špičaté kukly s průzory pro oči. Něco jako Ku-klux-klan, akorát mají navíc vpředu ještě díru naptáka.“

„Jakouže díru?“

„Prostě na penis.“ Mail od HB Partners přišel za čtrnáct minut. Sto dvanáct ve Spojených státech a Kanadě, čtyřicet jedna v Evropě. Celkem sto padesát tři budov s reklamou Betronics. Dostal jsem, co jsem chtěl, a teď mi začínalo docházet, že je mi to k ničemu. Potřebuju fotografie. Vytočil jsem znovu Corwickovo číslo.

„Neříkejte, že vám to ještě neposlali,“ ozvalo se v telefonu.

„Poslali. Ale je mi to k hovnu. Potřebuju fotky těch budov.“

„Jste se asi zbláznil, ne? Kde bych je asi tak vzal?“

„Vy si to nefotíte?“

„A k čemu?“

„Myslel jsem třeba jako důkaz pro Betronics, že tam tureklamu opravdu mají.“

„Ne, to neděláme. Důvěřujeme si. A teď mě už vážněomluvte. Mám jednání na ministerstvu dopravy.“

„Tak vám děkuju.“

Hodil jsem mobil na stůl. Má počáteční euforie začala velmi rychle vyprchávat. Objet všech sto padesát tři budov by mitrvalo možná rok, jestli ne víc. Pak mě napadlo, že by ten barák ale sakra mohli poznat v HB Partners. Jestli tu reklamuzrealizovali, tak musí být někdo, kdo si na ten barák vzpomene. Někdo, kdo ho vybral, kdo s jeho majitelem uzavíral smlouvu a kdo se kolem toho motal.

No jasně.

Otočil jsem se k počítači a našel na záznamu Stimaxe to okno. Pak jsem ho ve Photoshopu vypreparoval a odeslal na e-mail, ze kterého mi přišel seznam. S žádostí, že potřebujilokalizovat tu budovu. Pro jistotu jsem se rozhodl zavolati Corwickovi. Co že říkal? Jednání na ministerstvu dopravy? Zadal jsem jeho číslo do naší lokalizační vyhledávací sítě a odkliknul to. Trvalo to deset vteřin. Ministerstvo dopravy odjakživasídlilo na Jefferson Street. Jenže milý Corwick (nebo aspoň jeho mobil) byl v tuto chvíli o patnáct kilometrů vedle, na Potomac Park. Konkrétně mi vyhledávač označil penzion Bacroft.Zavolal jsem mu. Zvedl to až po minutě.

„Už jsem vám sakra říkal, že...“

„Zklidněte se. Poslal jsem vám fotku tý budovy s reklamou. Potřebuju zjistit, co je to za objekt a kde přesně leží.A pozdravujte ode mě tu slečnu.“

„Kterou?“ vyhrklo z něj.

„Tu, co teď leží vedle vás v posteli v penzionu Bacroft.A pochybuju, že je ze sekretariátu ministerstva dopravy.“

Ukončil jsem hovor a natáhl si nohy. Zbytek dne nestál za nic. Pustil jsem si celý záznam Stimaxe ještě dvakrát. Trval dvaadvacet minut a několikrát se mi při něm zvedl žaludek. Žádné další vodítko kromě reklamyBetronics za oknem jsem tam ale nenašel. Na mužských rukou svírajících nůžky, nože, hřebíky a dráty nebylo žádné tetování ani zvláštní znamení. A databází penisů FBI zatím bohuželnedisponuje. Byl jsem z toho otrávený. Corwick se mi ozval až o půl šesté večer.

„Už jsem vám chtěl volat, sakra.“

„Nechal jste mě sledovat?“

„Co to blábolíte?“

„No, ten penzion Bacroft.“

„Jděte se bodnout. Je mi ukradené, kde jednátes personálem ministerstva. Potřebuju ten barák. Zjistil jste to?“

„Doufám, že to s tím penzionem si necháte pro sebe.“

Chtěl jsem mu praštit s telefonem a udělat mu pořádnýprůšvih, ale ta reklama Betronicsu měla větší prioritu.

„Pokud nebudu do minuty vědět polohu toho objektu, tak si pište, že váš zaměstnavatel dostane podrobný itinerář vašeho dnešního pohybu – od rána až doteď. Minutu pominutě.“

„Ozvala se mi naše pobočka v Illinois. Poznali ho.“

„Skvělé... Pokračujte.“

„Je to v Chicagu, budova MTK Towers na Hubbard Street.“

„Jsou si jistí?“

„Stoprocentně. Ten člověk, co to zařizoval...“

„Díky,“ přerušil jsem ho a típnul to.

Přisunul jsem si klávesnici a navolil naši chicagskoupobočku. Pak jsem si dal mobil k uchu.

„Tady Lawrence, Baltimore. Mám k vám prosbu. Pošlete někoho na Hubbard Street, ať mi tam nafotí budovu MTK Towers. Ze všech stran. Hlavně z té, na které je umístěnáreklama Betronics.“

„Jak to spěchá?“

„Hodně. Nejlíp ještě dnes. A ať taky ten, koho tam pošlete, nafotí i okolní budovy. Zase hlavně na straně té reklamy.“

„Stačí vám jenom pár fotek, nebo z toho budete sestavovat virtuální model?“

„Ať to udělá i pro model.“

„Pošleme to e-mailem.“

„Jasně, díky.“ Chincoteague nedisponuje žádnou městskou hromadnoudoravou. Poslední vlak metra sem dorazil někdy před pěti lety a poté, co se šest souprav už nikdy nevrátilo (místní jepřeměnili na improvizovaná obydlí), byly tunely do téhle čtvrtinadobro uzavřeny.

Autem se dalo dostat jen do prvních pár ulic, protože ty další byly zatarasené nejen odpadky, ale taky nábytkem vyházeným z okolních domů a vraky aut postavenými napříč ulicemi, což mělo jeden jediný účel – znemožnit pohyb motorizovaných policejních hlídek. Moje průkazka FBI tady měla stejnou váhu jako průkazka do knihovny a bylo jistější ji raději s sebounemít. Na rozdíl od glocka, který byl naštěstí pořád průkazný úplně všude.

Klepnul jsem na Ronyho dveře a vešel bez vyzvání. Anitentokrát nebyl sám. Jeho čínská kočička a baltimorské kuřátko byly ovšem dnes nahrazeny mohutným černochem. Měl něco kolem dvou metrů a vážil třikrát víc než obě ty holkydohromady. Seděli u stolu naproti sobě, Rony zase jenomv trenýrkách a vyděšený, černoch v kostkované košili a s rukama na stole. Vypadaly jako tlapy King Konga. Ta pravá svírala velký řeznický nůž. Pochopil jsem, že nejde o žádného pojišťováka, ani strýčka ze vzdáleného příbuzenstva.

„Vypadni,“ zavrčel na mě černoch.

Vážně by mohl dabovat King Konga.

„Špatně slyšíš?“ zavrčel podruhé, když jsem nereagoval.

„Vypadni ty, mám tu nějaký obchodní jednání,“ řekl jsemkonečně a zavřel za sebou.

Černoch se postavil s nožem v ruce. King Kong. A nemusel ho jenom dabovat, mohl ho klidně i hrát.

„Cos to řekl, ty čuráku?“ zařval na mě.

Nechtěl jsem to zbytečně prodlužovat. Nemínil jsem tu trávit svůj drahocenný čas bezpředmětnými diskusemi. Vytáhl jsem z kapsy glocka a namířil mu ho doprostřed obrovitého čela. Mírně se zkrabatilo a Ronyho vyděšené oči se vyděsily ještě víc.

„Vypadni,“ zopakoval jsem.

Jeho mozek byl asi daleko menší, než by odpovídalo hlavě. Nechápavě na mě zíral.

„Tak už do prdele vypadni,“ zopakoval jsem znova.

Černá opice se podívala na Ronyho, jako by od něj čekala radu nebo aspoň ujištění, že vidí to, co ona. Pak stočila pohled zpátky na mě, přesněji na glock v mé ruce.

„Dobrá,“ řekl konečně. „Teď vypadnu. Ale až vypadneš ty, tak já se vrátím a...“

„Nevrátíš se,“ přerušil jsem ho, „leda že bys dokázal chodit s kulkou v hlavě.“

Pořád nic nechápal. Měl opravdu dlouhé vedení. Jako King Kong.

„A co mý prachy?“ zeptal se, teď už míň bojovně.

„Výběrčí výpalného?“

„Hovno výpalné. Mladej tady měl dvě kočičky a má jenom na jednu.“

„Kolik to dělá?“

„Deset.“

Vytáhl jsem z kapsy desetidolarovou bankovku a hodil ji před něj na stůl. Hrábl po ní svou lidoopí tlapou. Zakřenil se, zastrčil nůž za opasek a prošel kolem mě ven. Když se za ním zavřely dveře, posadil jsem se naproti Ronymu.

„Co blbneš?“ zeptal jsem se.

„Neblbnu... Ale ta jedna nechtěla jít sama. Tvrdila, že jsou nerozlučný kamarádky.“

„Tak to máš štěstí, že ti sem nedotáhla všechny svojespolužačky. Máš pro mě Stimaxe?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak to běž do prdele. Asi se budu muset pro tu goriluvrátit.“

„Je to nevystopovatelný zdroj.“

„To vím taky, ty vole, když si na něm vylámalo zuby našeanalytické. Proto jsem vážil cestu tady do toho panoptika, abys mi to zjistil ty. Zatím jsem si odsud odnesl jenom chřipku. Tak s tím začni něco dělat.“

„Nejde to,“ řekl znovu Rony a zapálil si jointa. „Je to hnaný přes spousty proxy serverů. Několikrát to oběhlo zeměkouli a pak to šlo ještě přes čtyři satelity. Brownův pohyb. A za tím ještě speciální zametač stop. Kmitalo to na síti mezijednotlivými počítači možná čtyři hodiny, než se to usadilo na té stránce.“

„Takže je lepší než ty.“

„Není lepší,“ prohlásil uraženě Rony. „Ale asi tak stejně dobrý.“

„Takže už nejsi hvězda, už ti ty drogy nadobro sežralymozek. Máš na něm pavučiny nebo plíseň?“

„Ale hovno, kurva... hovno pavučiny. Je prostě dobrej... A už z principu... z úcty k němu...“

Naklonil jsem se nad stůl.

„Já ti na principy a na nějakou zasranou úctu seru. Viděl jsi to video? Ta holka možná nepřežila. A jestli jo, tak dalšípodobně zvrácený rituál nepřežije určitě.“

„Nemá s tím nic společného.“

„Kdo?“

„Ten, kdo to tam umístil.“

„Na toho já taky seru. Mně jde jenom o to, abych sedostal k těm čtyřem nebo pěti, kteří byli v místnosti. Kteří totočili.“

Rony dlouze potáhl z jointu.

„Už jen z čisté kolegiality vám nemůžu pomoct.“

„Nemel kraviny. Řekni rovnou, že na něj nemáš, že jsi tady v těch sračkách změkl a že už jsi nadobro odvařený.“

„Raven 800,“ vyštěkl.

Hodil jsem si nohy na stůl a opřel se do židle.

„No vida, možná zase nejsi taková odvařená sračka. Takže jsi ho fakt vystopoval?“

„Nevystopoval. Je to geniální mozek, nejde ho vystopovat. Ale poznal jsem jeho rukopis.“

„Jaký rukopis?“

„Každý dobrý hacker – myslím tím první ligu – má svůjurčitý rukopis. Zavedená schémata, postupy, strukturujednotlivých kroků, strategii. A tohle je stoprocentně Raven 800.“

„No skvělé. Ale tohle na řidičáku určitě nemá. Potřebuju jeho jméno a bydliště.“

„Nejsem matrika... a ani kurva.“

„Hele, Rony... něco za něco. To, že jsi tady a můžeš šukat čínský školačky, je jenom díky mojí benevolenci. Jenomže ta není nekonečná. Mohl jsi taky hnít ve federálním vězení. To za prvé. A za druhé, jak jsi správně řekl, já vím, že on s tím videem má společného jenom to, že ho pověsil na síť. A je mi fakt úplně ukradený. Já s ním jenom potřebuju mluvit a zeptat se ho, kde to vzal. Můžu s ním udělat stejnou dohodu jako s tebou. On pomůže mně a já ho nechám na pokoji. A ty víš, že já své slovo držím.“

„A bude ještě nějakej metamfetamin?“ O půl jedenácté večer jsem zavolal do Denveru na našicoloradskou pobočku.

„Dobrý večer, tady Lawrence z Baltimore. Potřebuji, abyste zadrželi Nigela Stephensona, bydliště Denver. Víc nevím. Věk asi dvaadvacet, před čtyřmi lety absolvoval Hookerovu střední. Běloch.“

„OK. Jaké máme použít obvinění?“

„To je jedno, něco si vymyslete. Je to hacker, tak třebaneoprávněný průnik do nějaké federální instituce. Zítra tampřiletím a vyslechnu ho.“

„Rozumím. Ale pošlete nám e-mailem aspoň něco. Ať tu pak z toho nějaký debil neudělá průser.“

„Vy tam máte taky debily?“

„Jo.“

„Dobře, za deset minut to tam máte. Abychom si teda úplně nevymýšleli, naformuluju to jako spoluúčast při znásilnění.“

„To jako fakt?“

„Záleží na tom?“

„No... znásilnění tady nemáme moc rádi. Já jenom... aby ho ti naši lidi rovnou neodbouchli, až pro něj pojedou.“

„Do prdele, na to ať zapomenou. Já ho potřebujuvyslechnout. Řekněte jim, že on se toho osobně neúčastnil, ale nejspíš ví, kdo to byl. Svědek, jasný?“

„Jo, jasný. Je nebezpečný?“

„Hacker...? Jo. Upozorněte je, že by se mohl bránitklávesnicí, popřípadě roztočenou myší.“

Ukončil jsem hovor, přitáhl si klávesnici a začal psát e-mail pro Denver. Kate mi hned ráno (teda bylo už deset) sdělila, že žádnousektu, která by používala kukluxklanské zelené mundúrys otvorem na penis v databázi nemáme. Myslel jsem si to, ale chtěl jsem mít jistotu. No dobře. Udělal jsem si kafe a chtěl zavolat do Denveru, jak dopadli se Stephensonem, ale ještě než jsem stačil navolit číslo, naskočila mi e-mailová pošta a zpráva od nich byla na prvním místě. Nigel Stephenson byl zadrženvčera o půl dvanácté v noci. Nekladl žádný odpor. Očekávají další instrukce. Tak jo. Aspoň jedna dobrá zpráva. Zavolal jsemznovu Kate Shansonové.

„Došly ty fotky z Chicaga?“

„Jo. Kluci už na tom dole dělají.“

„Mají už virtuální model protějších budov?“

„Akorát problém.“

„Cože?“

„Že mají akorát problém.“

„Jaký problém?“

„Takový, jaký si nedovedou vysvětlit. Buď prý si z nás naši kolegové v Chicagu vystřelili, nebo...“

„Nebo co?“

„Nebo jsou úplně blbí.“

„V čem je ten problém?“

„Já nevím. Nerozumím tomu. Ale moří se s tím už dvěhodiny a nejsou to schopní dát dohromady.

„Do prdele.“

Kafe jsem se ani nedotkl a vyrazil k výtahu. „Nedokážeme to vymodelovat,“ řekl Waren Niedenthal, když jsem si stoupl za jeho záda a hleděl na monitor.

„Jak to?“

„Prostě něco nesouhlasí a já nedokážu přijít na to, co. Podle toho videa od Stimaxe je protější dům s reklamou Betronics vzdálený nějakých dvaadvacet až pětadvacet metrů. Todokážeme určit docela přesně, protože kamera se pohybuje, takže ho máme z více úhlů. Jenomže v reálu na téhle přímce máme nejbližší dům, který by měl požadovanou výšku, sto dvanáct metrů daleko.“

„To není možné.“

„To si říkám taky. A nejhorší je, že pro to nemám vysvětlení. V podstatě ta místnost, ve které to bylo natočené,neexistuje.“

„To je kravina. Jedině že by v tom byla nějaká montáža dodatečné úpravy.“

„Co jako?“

„No, v celém tom záznamu. Zjistili, že tam mají v záběru okno, takže potom vyretušovali to, co bylo za ním,a vpreparovali tam objekt s Betronicsem.“

„To nás napadlo jako první. Podrobili jsme videoanalýze, a jestli něco víme stoprocentně, tak je to skutečnost, že o žádnou montáž nejde. Je to autentické, nic retušovánonebylo. Ten objekt za tím oknem opravdu je, akorát že žádné takové okno neexistuje.“

Přitáhl jsem si židli a posadil se vedle něj.

„Zkoušeli jste namodelovat, kde by ten barák měl stát, aby záběr z té místnosti byl...“

„Samozřejmě,“ přerušil mě Waren a na monitoru naskočil satelitní snímek. Zvětšil ho.

„Tady, jak je ten žlutý obdélník,“ řekl a ukázal propisovačkou na monitor.

„A co tam je ve skutečnosti?“

„Staveniště.“

„Aha... sakra... takže tam ten barák stál třeba před rokem a oni ho zbourali.“

„Nestál tam před rokem,“ řekl Waren.

„Jsi si jistý?“

„Stoprocentně. To už jsme si zjišťovali, jelikož nás napadlo totéž. Nestál tam ani před pěti lety, ani před dvaceti. Poslední dům tam byl v roce 1962. Nebyl ale tak vysoký, aby z něj šel natočit ten záběr. A navíc v těch letech ještě nebyla k dispozici technika, kterou to video pořídili.“

„Takže z toho teda nakonec vyplývá co?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Waren. „Vždyť ti říkám, že si s tím nevíme rady. Někde je chyba, ale nevíme kde.“

Zapřel jsem se do židle, dal ruce za hlavu a hleděl namonitor.

„A co že to tam teď je?“ zeptal jsem se ještě jednou.

„Staveniště.“

„Aha... takže ten barák s místností, kde to natočili, teprve postaví.“

„Prosím?“

„Aspoň tak tomu rozumím podle toho, co jsi mi doteď řekl. To znamená, že je třeba najít investora a vyžádat si od nějkomletní projekt. Potom to narvi do počítače a udělej model.“

Waren se zarazil.

„Počkej... To myslíš vážně?“

„Jen tak pro jistotu. Jestli bude mít aspoň odpovídajícívýšku.“

„Chrissi... seš v pořádku?“

Vstal jsem.

„Jestli máš lepší nápad, dej mi vědět. Ale ještě dneska tu chci mít od vás nějaký závěr. Jednoznačný. Neberu žádné: nevíme, co s tím. Máte k tomu sakra všechno. Video, okno, budovu za ním, fotky všech okolních objektů, satelitnísnímky. Tak si k tomu vyžádejte ještě projekt. Nic jiného ti poradit neumím.“ V devět večer jsem byl v Denveru. Bez nálady a rozlámanýz několikahodinového letu. Samozřejmě tam ze mě byli všichni odvázaní, ale to mi bylo jedno. Nigel Stephenson seděl v cele předběžného zadržení. Čtyřiadvacetiletý kluk s dlouhýmihnědými vlasy, vzadu staženými do culíku, a malými kulatými brýlemi na děsně nevinném obličeji. Typ maminčin mazánek. Plachost z něj přímo sálala. Posadil jsem se naproti němu ke stolu, otevřel víko notebooku a otočil ho směrem k němu.Nechal jsem to běžet asi minutu. Dost na to, aby to poznal.Neříkal nic, jenom zmateně zíral. Zaklapl jsem víko.

„Takže dohoda zní následovně. Nejde mi o tebe, jde mi o ty lidi v zelených hadrech na záznamu. Chci jména neboinformaci, kde bych je našel.“

Sundal si brýle a začal si je čistit cípem trička. Jasný úkon na získání času.

„A dopředu tě upozorňuju, že nemám čas. Spěchá to. Buď to z tebe během pěti minut dostanu, nebo ti zařídím peklo.“

„Vůbec nevím, o co jde. Jak jste přišel na to, že bych s tím mohl mít něco společnýho?“

„Hele, mladej, my jsme FBI. Máme tu nejlepší techniku ve Státech. Technologie, které se ještě ani nedostaly na trh. Byl jsi to ty,“ blafoval jsem a doufal, že má Rony pravdu, jinak jsem ze sebe právě udělal totálního blbce.

„Technika je na nic, když víte, jak ji obelstít,“ řekl a znovu si nasadil brýle.

„Na což seš možná dobrej, ale ne tak jako my.“

„Možná máte technologie, které ještě nejsou na trhu, ale celá světová síť zatím pracuje s technologiemi, které na trhu jsou. A když obelstíte ji, tak...“

„Já ti seru na nějaký odborně technický výklady. Na ten net jsi to umístil ty a může ti být úplně ukradený, jak jsme na tebe přišli. Takže v téhle chvíli všechno směřuje k obvinění zespoluúčasti na znásilnění. A teď bych zase mohl dát přednášku já tobě, jaké jsou za to sazby.“

Mlčel. Neříkal nic, jenom hleděl na stolní desku. Potom zvedl hlavu.

„Nevím, odkud to video je.“

Vstal jsem.

„OK. Jak myslíš. Dnes v noci tě ještě nechám vyspat tady a ráno tě převezeme k nám do Baltimore.“

„Můžete mě zadržet jen na osmačtyřicet hodin.“

„Bez důkazů ano. S důkazy jdeš za dva týdny k soudu.“

Vyšel jsem z cely a bachař ji za mnou zavřel. Otráveně jsem se loudal chodbou k východu. Ve čtyři ráno jsem byl zpátky v Baltimore a v pět domav posteli. Budík jsem si nedával, akorát panáka. Dvojitého. Usnul jsem až kolem páté hodiny ranní. Do kanceláře jsem se dostal kolem dvanácté.

„Kluci na to přišli,“ uvítala mě Kate Shansonová.

„No konečně.“

„Jsi měl zase noční? Vypadáš hrozně.“

„Tak trochu.“

Zapnul jsem počítač a rovnou se přesunul dolů naanalytické.

„Tak prý to máte,“ řekl jsem hned ve dveřích a WarenNiedenthal se otočil od monitoru.

„Jo, máme.“

„No a? V čem byl teda ten problém?“

„Musím se ti omluvit. Je to přesně tak, jak jsi říkal.“

„Co jsem říkal?“

„Že tu místnost, ve které to natočili, teprve postaví.“

„Cože?“ řekl jsem překvapeně a přešel k monitoru.

Měl to tam hezky zpracované. Axonometricky.Administračku s reklamou Betronics a pětadvacet metrů od ní stejněvysokou další budovu – jenom v drátěném modelu, aby bylo vidět dovnitř.

„Tohle je projekt. Objekt ještě nestojí. Zatím z něj postavili jen přízemí, jak je vidět na těch včerejších aktuálních fotkách z Chicaga. Podle harmonogramu stavební firmy bude zajedenáct měsíců stát celý. Nový, prázdný, nenastěhovaný. Ten pokoj je tady,“ ukázal tužkou na monitor a klepl namezerník.

Naskočil další obrázek. Model pokoje. Pomocí myši s ním otáčel, takže ho bylo možné přehlédnout celý.

„Na začátku kamera stála přesně tady... teda bude stát,někdy za rok. Odpovídá všechno, včetně objektivu a jehoohniskové vzdálenosti... A tady vidíš ten průhled na okno a za ním budovu s Betronicsem. Naprosto dokonalé, všechno sedí,“ řekl Waren a hodil tužku na stůl vedle klávesnice.

„Takže přece jenom montáž?“ zeptal jsem se.

„Není to montáž, sakra, to bychom poznali. Je toautentické.“

„A vysvětlení?“

„Žádné nemám. Ty mi dej vysvětlení. Byl to tvůj nápadvyžádat si projekt objektu, který ještě nestojí, a přesto v něm bylo natočeno video.“

„Tak dík. Pošli mi to na můj komp,“ řekl jsem, otočil sea vyšel z kanceláře.

Nic jiného jsem mu říct nemohl. Nechápal jsem to stejně jako on. Mezi druhou a třetí odpoledne jsem seděl u svého počítače a znovu si prohlížel všechny záběry. Měl jsem to na dvou monitorech. Na jednom originál Stimaxe, na druhémWarenovu simulaci. Dokázali přesně namodelovat i pohybkamery. A záběry oknem na objekt s Betronicsem byly naprosto identické. Celý ten pokoj byl identický, akorát že v tommodelovém neležela na zemi holka přidrátovaná k pentagramu. Zase mi běhal mráz po zádech. Tentokrát ale ne z reálného videa, ale z toho nasimulovaného. Bylo to mimo mojechápání. Až do třetí odpoledne, kdy mi zdola z vrátnice zahlásili, že mám návštěvu.

Prolítl jsem v hlavě svůj diář a pak ještě jednou udělal totéž i na mobilu. Žádné jednání jsem domluvené neměl.

„Je to advokát pana Nigela Stephensona,“ ozvalo se miv telefonu, když jsem neodpovídal.

„Posaďte ho do malé zasedačky, sjedu tam.“

Sakra, jak může Stephensonův advokát vědět, že byl v noci převezen sem? Tomu klukovi sebrali mobil. Takže ukecalněkoho v Denveru? Co mu slíbil?

Sjel jsem výtahem dolů. Malá zasedačka byla pro osm lidí a kromě oválného stolu a osmi židlí tam nebylo vůbec nic. Dokonce ani okna. Stephensonův advokát seděl u stolua listoval si v mobilu.

„Dobrý den, já jsem Chriss Lawrence. Prý jste se mnou chtěl mluvit.“

Schoval mobil do černočerného saka s širokými klopami a vstal, aby mi podal ruku. Nevím, proč mi bleskl hlavou film Ďáblův advokát. Představil se jako Jorg Harlen. Mohl mít něco přes padesát, nos jako otvírák na konzervy, husté černé obočí připomínalo netopýří křídla a pronikavé černé oči šarlatána. Bylo v něm něco zneklidňujícího. Vypadal spíš jako funebrák než jako advokát. Ale možná to dělalo to antracitové sako.Posadil jsem se naproti němu.

„Takže vy zastupujete Nigela Stephensona,“ začal jsem.

„Přesně tak.“

„Jak víte, že je tady? Je tu teprve pár hodin, konkrétně dvě.“

Pokrčil rameny.

„To je úděl nás pr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist