načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šťastný život mezi řádky - Michael Uras

Šťastný život mezi řádky

Elektronická kniha: Šťastný život mezi řádky
Autor:

Dá se najít štěstí v knihách? Alex si vybral dost neobvyklé povolání: je biblioterapeut a nemocné duše léčí literaturou. Mezi jeho pacienty patří hendikepovaný mladík Yann, který se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 278
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Aux petits mots les grands remèdes ... přeložila Dana Melanová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5857-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dá se najít štěstí v knihách? Alex si vybral dost neobvyklé povolání: je biblioterapeut a nemocné duše léčí literaturou. Mezi jeho pacienty patří hendikepovaný mladík Yann, který se kvůli šikaně odmítá otevřít světu, nebo cynický Robert, který neumí komunikovat se svou manželkou. Ale jak už to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa a Alexův vlastní soukromý život je v troskách... Najde i on sám klíč ke štěstí v knihách, které tolik miluje? Vlídný a vtipný román francouzského autora o knihách i lásce.

Popis nakladatele

Dá se najít štěstí v knihách? Alex si vybral dost neobvyklé povolání: je biblioterapeut a nemocné duše léčí literaturou. Mezi jeho pacienty patří hendikepovaný mladík Yann, který se kvůli šikaně odmítá otevřít světu, nebo cynický Robert, který neumí komunikovat se svou manželkou.

Zařazeno v kategoriích
Michael Uras - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šťastný život

mezi řádky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Michael Uras

Šťastný život mezi řádky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 3



Anně, Thaïs a Léonii

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 5


Nikdy nečteme knihu. Skrze knihy čteme sami sebe,

buď abychom se poznali, nebo abychom se naučili ovládat.

Romain Rolland,

Spinozův záblesk

Život je sen, který čas od času přeruší noční

můra. Tu strávíme a sen začne znovu.

Charles Trenet

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 6


na poãátku byl zmatek

Jméno pacienta: Alexandre

Stav pacienta

Alexandre se právě rozešel se svou partnerkou Mélanií. Tedy přes

něji řečeno, Mélanie se rozhodla, že opustí Alexandra i společnoudo

mácnost. Není tady žádná spojitost s Truf fautov ým filmem. Ostatně

sfilmem velmi pěkným.

Mélanie už nemohla vystát Alexandrovu závislost na knihách. Jeho

sžíravou vášeň, dá se říct. Takové jsou všechny skutečné vášně. Abyly

i jiné věci, jež dál nehodlala snášet. Později si o nich promluvíme. Jen

tak odešla a nechala ho samotného. Tedy vlastně ne tak úplně samot

ného, protože mu zůstaly knihy .

Alexandre je v obtížné sit uaci, jak ukazuje toto zjištění. Přesto po

kračuje v práci. Jeho povolání mu pomáhá snášet nelehkou životní

zkoušku. Chce Mélanii znovu získat.

Terapie

Číst apokusit se ji znovu svést.

Kniha doporučená Alexandrovi:

Sören Kierkegaard, Deník svůdce

Poznámka: Alexandre jsem já.

7

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 7

NA POČÁTKU BYL ZMATEK


Každého zaujmu sv ým zjevem.

Když se otevřou dveře, je to vždycky totéž, stejná nevěřícnost, stejný

údiv , a dokonce i stejné otázky . Jak mě z toho hodlá dostat pouze kni

hami?

Vlepším případě si můj protějšek zakrátko na mne zv ykne apřejde

me kjiné věci, kjinému témat u, kdůvodu mé návštěvy.

V horším případě je stadium „zkusme to“ nedosažitelné. To si pak

rychle uvědomím, že nemá cenu naléhat. Knihu, kterou jsem s sebou

přinesl, ani neotevřu. Chodím za lidmi, abych jim pomohl, ne abych

jim vnesl do života další zmatek. Člověk může druhému pomoct a ani

se ho nedotknout. A pokud se někdo obrátí na mne, musí tomu aspoň

trochu věřit.

„Každého zaujmeš sv ým zjevem.“ Moje matka pronesla tuhle vět u

snad stokrát. Učila literat uru na univerzitě, přesto jí chyběla slova, aby

vysvětlila svůj zmatek. Její hlas mi zní vhlavě.

Každého zaujmeš sv ým zjevem.

Každého zaujmeš sv ým zjevem.

Každého zaujmeš sv ým zjevem...

Zkopírovat a vložit, jako přiznání verbální nemohoucnosti. To je

vrchol pro odbornici na realistický román.

Proč tu vět u opakovala celý den? Možná pochopila, že nepůjdustej

nou cestou jako ona. V jejím světě se jeden podobal druhému. Já jsem

se lišil.

Přiznávám, že mě inspirovala pro můj epitaf: Každého jsi zaujal svým

zjevem.

Jinak pro mne matka žádným velkým přínosem nebyla. Toto pomyš

lení mě rozesmutňovalo, ale byla to pravda. Moje matka znala všechno

ve svém oboru. Byla vzdělaná, inteligentní, schopná vysvětlit smysl

8

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 8


adjektiva, ojehož existenci neměla většina lidských bytostí tušení, do

kázala vyložit etymologii slova od jeho vzniku v ulicích starého Říma

za Caesarovy vlády až po jeho moderní podobu. Zásadní věci.

„Jakže? Ty nevíš, co znamená slovo analepse? Ne, není to žádná

ohavná nemoc. Anesměj se, v tomto slově není nic nezdravého ašpat

ného, je to ŘEČNICKÝ obrat!“

Uměla jenom tohle. Slova, která naháněla strach svou neprůzrač

ností nebo vyvolávala smích svou podobností s jinými, odvážnějšími

výrazy . Já jsem ta slova viděl jinak: jako obvazy . Přesně lokálněapli

kované, aby se plně uplatnil jejich účinek.

Nápis NEZVONIT napsaný tučně a verzálkami byl dostatečněvý

mluvný: diskrétně jsem zaklepal na dveře. Jsou obydlí, kde je agresi

vita cítit už na prahu. Když přijdeme k někomu na návštěvu, musíme

se chovat nenápadně, aby nás brzy nev yprovodili. To jsem si nepřál.

Nebylo u mne běžné, že bych sám chodil za lidmi, ale občas to sit uace

vyžadovala.

Dveře se otevřely a já jsem zaslechl „Ano?“, což bylo konkrétním

vyjádřením nevole, kterou jsem vyvolal sv ým příchodem. Obv ykle

člověka vítají „Dobrý den“. Vtomto domě ovšem ne.

Proti mně stála žena těsně před padesátkou. Naštěstí jsem nic ne

prodával. Za st udií jsem pracoval jako mystery clientvobchoděselek

trospotřebiči a tahle zkušenost nebyla vůbec příjemná. Podle mého

zaměstnavatele mi chyběla diskrétnost. Ve skutečnosti jsem si nemohl

pomoct, musel jsem prodavače upozornit na svoji přítomnost. Nechat

je propustit, protože stejně jako ta žena ve dveřích neříkali dobrý den,

mi připadalo velmi nevhodné a zničující v zemi, kde už přívětivost

téměř neexist uje. Falešný zákazník, který hledá dokonalou pračku...

„Dobrý den, jsem Alex. Ve 14 hodin máme schůzku.“

9

na poãátku byl zmatek

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 9


„Ach ano, ovšem, čekala jsem vás,“ odvětila suše žena stojící proti

mně. „Pojďte dál.“

Šel jsem za ní temnou, nekonečnou chodbou, jež mi sv ými zákruty

připomínala Kafkův Zámek.

Moje kroky se rozléhaly po dubov ých parketách. Zvukový bonus

páru bot, koupených za přehnanou cenu. Měli by na obuvi uvádět, jestli

vrže nebo klape. Jako se to dělá umyček nebo praček. Člověk by se pak

vyhnul rozčarování. Neměl jsem tyhle boty rád. Když jsem v nich vy

razil ven, necítil jsem se dobře. Měl jsem dojem, že se mi všichni dívají

na nohy . Nebyl to příjemný pocit. Proč jsem tedy podlehl a nosil je?

Bezpochyby to bylo kvůli vzpomínce. Každého jsem zaujal svýmzje

vem.Kromě jediné osoby . Té, kterou jsem miloval.

Paní domu vypadala jako jakýsi přízrak ve své jeskyni. Strážce sluje.

Nevydala žádný zvuk. Její domácí obuv byla bezpochyby ktomu účelu

stvořena. Všiml jsem si také, že se patami skoro nedotýká podlahy,

jako by klouzala ve vzduchu, žila ve stavu beztíže.

Dorazili jsme do velké místnosti vybavené ultramodernímlakova

ným nábytkem, v němž se všechno odráželo jako v zrcadle. Pocit, že

žije v showroomu, se jí určitě líbil. Všechno bylo chladné a odpudivé.

Naneštěstí pro moji hostitelku jsem nebyl návrhářem interiérů.

„Posaďte se,“ ukázala mi na jednu židli, tedy na něco, co neslo tento

název , ale nemělo vůbec nic společného stím, nač jsem obv ykle poklá

dal zadek.

V duchu mi létala slova jako „design“, „čisté linie“, „střízlivost“,

„atmosféra“. Vlastně jsem si připadal jako včasopise obydlení.

Podrobil jsem se rozkazu. Nepatřím klidem, kteří by odporovali těm,

co je vpustí do svého domova. Žena proti mně zůstala stát s pažemi

zkříženými na prsou. Podle odborníků na řeč těla je to postoj defen

zivní, ale já jsem tyhle specialisty vždycky pokládal za podvodníky.

10

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 10


„Naznačila jsem vám to už v telefonu. Yann je poněkud zvláštní,

křehký jinoch. Ve škole byl obětním beránkem, stejné je to na lyceu, kam

chodí teď. Můj manžel anijá nechápeme důvody toho chování vůči němu.

Spíše bych uvítala lhostejnost než neustálou šikanu. Teď tráví celé dny

ve svém pokoji. Dopřála jsem mu pocit, že je pro ostatní neviditelný.“

„V y...“

Nenechala mě dokončit vět u. Vlastně jsem nemohl říct ani slovo.

Postoj přinejmenším útočný. Řeč těla je opravdu idiotská záležitost,

protože pořád měla paže zkřížené na prsou.

Yann byl moderní Zajatkyní v přepisu Proustova románu. Zavřený,

aby už netrpěl.

„Zavolala jsem vám, protože nabízíte zajímavou, originální metodu.

Chceme syna ztoho stavu vytáhnout. Avyzkoušeli jsme už všechno.“

Žena ode mne hodně očekávala. Jsem rád, když ode mne lidé něco

očekávají.

Přesto nenabízím nic zázračného. Kdo by to ostatně dokázal? Nikdy

jsem nevěřil na zázraky, jenom na vůli. K tomuto témat u se posléze

ještě vrátím. Tahle věta, která jako by vypadla z příručky šťastného

života pro obézní Američany, má totiž své hranice. Vážíte sto padesát

kilo a váš BMI je vyšší než padesát, ale není to žádný pr oblém. Stro

chou vůle budete mít za tři měsíce osto kilo míň.

„Půjdu pro něj. Počkejte na mě chvilku, prosím.“

Co jiného bych podle ní měl dělat než čekat na ni? Zůstal jsem sedět

na židli, která se dokázala otáčet, všiml jsem si toho, když jsem si má

lem vyvrátil krk ve snaze pořádně se po místnosti rozhlédnout. Člověk

vidí věci lépe, když jdou hlava i tělo stejným směrem. Otočil jsem se

jednou a ještě jednou, bylo to strašně hloupé. Jako dítě, které si hraje

a riskuje, že se mu zamotá hlava a zvedne žaludek. Naštěstí jsem už

nebyl dítě. Nechal jsem toho.

11

na poãátku byl zmatek

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 11


Mé oči měly ten zlozv yk, že hledaly knihovnu ve všech příbytcích,

které jsem navštívil. Knihy , jejich umístění a jejich stav vypovídaly

mnohé osvém majiteli. Vkolika bytech není ani jedna kniha? Dokonce

ani časopis? Místa bez četby , odříznutá od duchovní potrav y. Někde

zase knihy sloužily k podivným účelům: jako podložka pro nábytek,

jako noční stolek (tam byly knihy navršené anikdo je nikdy neotevřel),

kniha jako atrapa, často s příšernou obálkou, ovšem s velmi přiléha

vým názvem Román omumii, zoufale postrádající slova...

Paní domu mě požádala, abych na ni čekal, ovšem nezakázala mi

přemisťovat se. Zastavil jsem se před stovkou děl. Knihy o umění:

Rothko, Hopper, Bacon a Pléïade. Celá kolekce. Seřazená podle abe

cedy . Jako v knihovně. Vytáhl jsem náhodně jednoho Balzaka, byla to

ovšem opravdu náhoda? Moje ruka se zmocnila tlustého svazku,člo

věka vždycky přitáhne tloušťka knihy .

Hledání absolutna, Balthazar ajeho šílenství. Ruina, beznaděj.Ulo

žil jsem knihu zpátky do police. Krásná sbírka knih... Ovšem knih,

které se nedaly číst. Příliš tenký papír , malinkatá písmenka, po nichž

byste akorát oslepli. Zaplatit takovou sumu, aby člověk ztratil zrak!

Mezi prav ým rohem knihovny aposledním svazkem Pléïady Zweigem

byla zaklíněná jako ve svěráku kniha méně prestižního vydání: Huys

mansův román Na rejdě.

ZHuysmansova románu apasáže okoláči à la babička jsem měl celé

týdny zlé noční můry . Kurz vaření pro mrtvé...

Apamatuješ si na svoji babičku, br oučku?

Dítě uvažuje. Ve výr oční den skonu oné dobré paní se připravuje

rýžový koláč, který se okoření tělesnou vůní zesnulé, jež za života

voněla tabákem apo smrti libě voní po pomerančovém květu.

12

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 12


Romanopisec se zbláznil. Čtenář je vyděšený. Jen si představte tu

scénu, představte si, jak jíte vlastní babičku! Ne, člověk se s tím nesmí

identifikovat. Příliš pozdě. Zlé noční můry se vracely noc co noc. Jávku

chyni s nádhernou zástěrou uvázanou kolem krku. S krvelačnýmko

houtem na přední straně. Proč kohout? Proč krvelačný? Nemám ponětí.

Připravuju jogurtový koláč k svačině. Už to mám hotové. Chystám se

vložit koláčovou formu do trouby . Vtu chvíli vstoupí do místnosti můj

otec apodává mi škat uli plnou jakéhosi našedlého prachu. „T o je tvoje

babička! Přidej to do těsta.“ Váhám. On naléhá: „Je to rozkaz!“ Jen ne

rad přisypu do koláče onu ingredienci. Ohodinu později sedíme ustolu,

otec a syn, před námi je kus koláče tak velký, že přečnívá z dezertního

talířku. Jím svoji babičku. Otec ji vždycky nesnášel. Je to překvapivě

chutné. Vezmu si idruhý kousek. Pod zubem mi praskne něco tvrdého,

určitě kousek kosti. Zaječím.

Noční můra hodná hororového filmu, který natočili amatérštífil

maři. Nízký rozpočet, ale zaručený účinek.

Usedl jsem opět na otočnou židli. Trocha otáčení mě zbaví strachu

z Huysmanse a vytvoří příjemnější atmosféru v tomhle ponurémpří

bytku.

„Y ann tu bude do pěti minut, jen se dooblékne.“

Upustil jsem román, upadl na dokonalou podlahu. Vzpomněl jsem si

na své pokusy položit si také takovou ve své pracovně, šlo o ten výro

bek s reklamou „polož si sám“, „je to dětská hračka“, ovšem pro pro

davače... Nikdy se mi to nepodařilo! Podlaha se skoro všude vlnila

a místnost byla nebezpečným místem pro ty, kdo neznali její topo

graf ii. A co hodin jsem ztratil v pokleku s gumovou palicí v ruce!

U Yannovy matky byla podlaha rovná a hladká jako kluziště vprvo

třídním horském středisku.

„Promiňte, neodolal jsem vaší knihovně.“

13

na poãátku byl zmatek

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 13


„Jen si poslužte, nikdo se do těch svazků už nedívá. Já na to nemám

chuť ani čas. A manžel se tady jenom občas zastaví. A Yann má jiné

zájmy , jak brzy zjistíte.“

„Přesto je vaše sbírka velmi ,současná‘, jestli to tak můžu říct.“

„Snažím se kupovat stále nové knihy. Yann se do nich nakonec pustí.

Nebo jeho děti... Odpusťte, ani jsem se vám nepředstavila, jsem Anna.“

Anna, křestní jméno plné slunce všeru.

„Určitě je jednou začne číst, to je jisté.“

„Dáte si kousek koláče, než přijde? Naše kuchařka peče skvěle.

Určitě oceníte pomerančový květ, je to opravdu lahůdka.“

„Ne, děkuji. Jste moc milá, ale já pomerančový květ moc nemusím.“

Někdy literat ura dohoní život. Možná proto, že všechno už bylo na

psáno. Možná proto, že stále víc a víc lidí píše. Je milion autorů a jsou

tisícovky čtenářů. Co se mne týče, nepsal jsem a nikdy psát nebudu.

Příliš jsem toho přečetl, než abych měl do psaní chuť. Plagiáty mě ne

zajímají.

Návrh paní domu ve mně vzbudil pochybnosti: proč je najednou tak

milá ausměvavá? Až dosud se na mne koukala jenom jako na předmět,

schopný pomoct jejímu synovi. Na takovou gépéesku nebo korektor

pravopisu. Teď jsem postoupil do ranku lidských bytostí. Vlastně je to

sv ým způsobem pov ýšení. Určitě se za tím něco skrývá. To něco jsem

objevil o pět minut později, když mi znovu zahrála kousek Balzakova

románu Opuštěná žena a předvedla svoji „smutnou“ existenci aman

žela, který tu není. Hodiny strávené u okna. Čekání. Problémový syn.

Můj život ji samozřejmě příliš nezajímal. Její promluva byla zaplavená

zájmeny „já“, „v y“ se z ní zcela vytratilo. Geor ges Perec exceloval

v lipogramu.

*

Anna zase exceluje v lipomuthosu.

**

Neologismus, jaké

14

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

* Lipogram: metoda, kdy se autor dobrovolně obejde bez jednoho či několika písmen abecedy

** Lipomuthos: zmizení slova

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 14


nenáviděla moje matka. Ona, prominentní člen asociace Obranyfran

couzského jazyka, svatostánku překypujícího univerzitními pedagogy

na konci kariéry. Francouzská akademie vtom nejhorším slova smyslu.

Neologismus, pro nějž by zaškrtila studenta schopného podobnésvato

krádeže. Člověk má takovou revolt u, jakou si zaslouží.

Deset minut nekonečné samomluvy. Tahle osoba mi měla platit za

moji práci, tudíž jsem se musel chovat trpělivě a zdvořile. Jako divák

na příliš dlouhé divadelní hře.

Když skončila se svou promluvou, vypadala zdeptaně. Řekla všechno,

nalila mi do uší veškerou svoji existenci. Nic už nezůstalo.

„Podívám se, co dělá Yann.“

Aznovu odešla za sv ým puberťákem. Tentokrát se vrátila s papírem

vruce arozloženým obličejem.

„Y ann dnes nemůže, je vyčerpaný. Musíte přijít zítra. Omluvte ho.

Omluvte i mne, naléhala jsem, abyste se setkali dnes odpoledne.Upo

zornil mě, že je unavený.“

„T o nic, chápu to. Přijdu zase zítra vtutéž hodinu.“

„V ezměte si tohle,“ řekla a podala mi papír , který držela v ruce.

„Y ann vám napsal vzkaz, aby se vám omluvil sám.“

„Děkuji. Přečt u si ho.“

Anna mě beze slova doprovodila ke dveřím. Musel jsem vyjít ze

zámku anezabloudit.

„T akže zítra na shledanou,“ řekla mi ještě plná rozpaků. „A nebojte

se, zaplatím vám za tuhle návštěvu.“

„Nebojím se. Tak zítra.“

Osoby , které vykonávají povolání, v němž nev yrábějí nic konkrét

ního, fyzického, si občas obtížně říkají o odměnu. Mnohokrát se mi

stalo, že mi moje práce nevynesla odměnu, jenom potíže. Pronásledovat

15

na poãátku byl zmatek

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 15


neplatiče s knihou v ruce místo zbraně by bylo jen málo účinné. Kdo

kromě školáků se bojí knih?

Bylo 15 hodin, celé odpoledne jsem měl rozhozené. Kvůli Yannovi

jsem zrušil dvě schůzky. Došel jsem až do brasserie, kde jsem si dal

svoji každodenní kávu.

„Dobrý den, Alexi, kávu jako obv ykle?“

„Ano, prosím.“

Šéf byl příjemný člověk a hlavně jsem u něj oceňoval tuhle vět u,

kterou mě denně vítal: „Dobrý den, Alexi, kávu jako obv ykle?“ Vjeho

větách se nikdy nic nezměnilo, jako by neměl ve slovníku žádná jiná

slova.

Na listopad bylo venku nezv yklé teplo. Akáva, kterou mi přinesl, mi

nechutnala. Byla příliš horká. Příliš silná. Měl jsem si dát nějaké osvě

žující pití. Zvedl jsem se, abych zaplatil, a upustil jsem na zem lístek,

který mi Yann poslal. Rozložil jsem ho.

Alexi, je mi to moc líto. Moje matka (ačkoli hodně mluví)

vám o mně určitě neř ekla všechno. Jmenuju se Yann,

je mi sedmnáct let. Před šesti lety jsem zažil ošklivou

autonehodu. Za volantem seděl můj otec. Jazyk jsem

měl rozříznutý. Obličej zohavený. Od té doby nejsem

schopný pronést slovo. Jsem němý. Taky tr pím strašli

vými bolestmi hlavy. Nesnáším hluk. Tohle všechno vám

neř ekla, tím jsem si jistý. Moc se bála, že byste nepř išel.

Teď už víte, kdo jsem. Záleží na vás.

Yann

16

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 16


„Francie pr ožívá vlnu udivujícího tepla na měsíc listopad. Vjistých

regionech nepršelo už dva měsíce. Stane se AIDS brzy chr onickou

chor obou? Rozhovor s pr ofesor em Far geonem na konci zpráv . Krá

deže aut zaznamenaly vletošním létě velký nárůst. Přineseme infor -

mace otom, jaká auta se zlodějům nejvíc líbí. Francouzský fotbalový

tým pokračuje v zimním turné neuvěřitelným vítězstvím nad Anglií

3:0. Útočník Anthony Polstra se stal díky dvěma gólům hvězdou

zápasu.“

Probouzet se s rádiem vyžaduje zatracenou kuráž nebo značnou

dávku osamocenosti. Od chvíle, kdy Mélanie rozhodla o osudu naší

dvojice, jsem poslouchal rádio. Nebyla už tady , aby na mne mluvila.

Její hlas mi ještě trochu zněl v hlavě. Ale neříkal mi, že je čas vstávat.

Nahradil jsem ho tedy předmětem. Svítícím. Přesným.Neselhávají

cím. Ale nikdy se nenatáhl, aby se paží dotkl mého těla, jako to dělala

Mélanie. Její ruka silně tiskla mou paži, abych nechrápal.

Hodně jsem četl, chtěl jsem zapomenout. Bez úspěchu. To je vrchol.

„Kovářova kobyla chodí bosa. Nedávná studie ukazuje, že lékaři ne

pečují o své zdraví...“ Ztlumím rádio. Jestli se lékaři odmítají starat

osvé zdraví, je to patrně proto, že se bojí dvouhodinového nebotříhodi

nového čekání před svou či kolegovou ordinací. Smutný osud lidské

masy , která se nev yzná vmedicíně. Lékaři umírají nemocní, naštěstí.

Každé ráno na mne dolehla nepřítomnost Mélanie. Ohňostrojzapla

vil byt. Déšť černých raket v místnosti zalité světlem. Přesto jsem se

z toho musel dostat a pomáhat jiným. Yann, musím vidět Yanna. Chu

dák postižený kluk. Díkybohu jsem znal autora, který mi vtom náležitě

pomůže. Salinger. Autor , který píše tak, jak dospívající myslí. Mizan

trop Salinger, který je schopný vzbudit lásku k literat uře vnedůvěři

vých auhrovitých bytostech. Kdo chytá vžitě!

17

na poãátku byl zmatek

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 17


Po zprávách jsem se konečně zvedl z postele. V mé ložnici trůnilo

nemilosrdné zrcadlo psycha. Vzpomínka na jinou dobu. Popravděře

čeno, než jsem poznal Mélanii, net ušil jsem, že takov ý předmětexis

tuje. Celkový pohled. Hubený. Prosvítající žíly . Prsní svaly? Ne, žádné

prsní svaly . Dlouhé štíhlé nohy . Krátké vlasy . Kdybych byl žena, mohl

bych předvádět pro nějakého módního tvůrce!

Mélanie měla ráda moji hubenou nenápadnou postavu. Neuvěřitelné

je, že na tomto světě vždycky nakonec najdeme někoho, komu se lí

bíme. Chtěl jsem ji ještě naposledy vidět. Mluvit s ní. Co bych jí řekl?

Nemám ponětí. Povídal bych jí o knihách jako vždycky. O knihách

o lásce. Například Milá Páně. Bohužel já se vidím dost špatně jako

Pán. A ještě méně jako Milá. A všichni o té knize mluvili, dokonce

ipolitici. Měl bych být originálnější. Modernější.

Napsal jsem esemesku, nejlepší způsob, jak se připomenout, apřitom

se nepřiblížit. V páru ten „opuštěný“ prosí o audienci, jako se todělá

valo u prince nebo papeže. Všechno je otázka hierarchie. Ale mojeod

vaha, můj ty bože, kam se vytratila moje odvaha? Ztratila se! Stačilo jen

stisknout tlačítko „odeslat“. Pouze jeden dotyk, takový, jaký by anine

přivolal výtah. Je to velice lehoučké. Idítě by to zvládlo. Řekněmedvou

leté dítě. Já ne. Neměl jsem sílu ani jako kojenec. „Dětství... všude,“

říkal Ludvík XIV. Zbytečně! Uložil jsem esemesku do konceptů. Zůstane

tam, dokud zase nenajdu odvahu, což mi poskytuje dost času.

Znovu jsem si vzpomněl na Yanna a na jeho děsiv ý text. Na jeho

rozříznutý jazyk. Jako malá Ellen Jamesová ve Světě podle Garpa.Od

kazy , které mě nikdy nenechaly v klidu. Literat ura za všech okolností,

až ke znechucení. Máte rádi suši? Jenom maki z lososa? Zkuste se tím

cpát vpoledne ivečer celých dvacet let. Nakonec skoncujete srybami.

Poslední vůle: spalte moje tělo a hoďte popel do moře. Nejlépe

vNorsku...

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 18


stafií a moderní

Nedávno vymalované chodby nemocnice skoro v člověku vzbuzovaly

chuť tady bydlet. Tak velkou roli hraje barva vnašem životě.

Stejná osoba vrecepci, mladá žena, která na mne pokaždé zírá. Celý

měsíc, dvakrát týdně. Astále má vpohledu údiv: Co tady dělá? Lékař...

Antoine, lékař ve službě, by to také rád věděl. Neodvažoval se ze

ptat. Dlouho st udoval. Arodiče ho poučili, že jistým osobám se nekla

dou hloupé otázky . Krásná výchova. Umíral touhou zjistit, co dělám

spacienty aknihami.

„Dobrý den, Alexi. Doufám, že vás zase brzy uvidím. Klidně se za

stavte, až budete mít chvíli.“

„Počítejte se mnou, Antoine.“

Nevím, jestli se zase někdy zastavím. Přijdu, pokud mě zavolají.

„Vlastně, dostal jste můj vzkaz týkající se Jacquesa Buriho?Ne

odpověděl jste mi.“

„Ano, přečetl jsem ho. Měl jsem v poslední době hodně práce, ale

chtěl jsem vám odpovědět. Děkuji, že jste mi dal ty informace.“

„Rádo se stalo. Já vám zase musím poděkovat, že jste mi poradil

četbu. Buzzatiho. Strašně se mi líbila knížka Cacciatori di vecchi

(Lovci starých).“

19

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 19

STAŘÍ A MODERNÍ


Antoine si vybral jako obor geriatrii, protože chtěl mít nad sv ými pa

cienty úplnou moc. Uplatnění moci. Jakmile lidé překročí osmdesátku,

méně zv yšují hlas, méně se bouří, nezpochybňují léčbu, protože si na

internetu přečetli nějaký článek. Mlčí. Jsou unavení. Lékař byl vtomto

oboru šťastný, dopřával mu dost času na čtení, na zábavu, zkrátka na

život. A taky na ženské. Všemocný lékař. Byl rozkošný, ten Antoine.

Plný sebevědomí. Ovšem špatně si vypočítal věk návštěvníků.Samo

zřejmě věděl, že nikdy nebude mít pletky se sv ými pacienty. Ó, to ne,

hrůza! Nemíchat city a povolání. Pleny , zubní protézy, naslouchátka?

Žádné riziko. Perfektní profesionál. Ale za pacienty přece chodí ná

vštěv y. Ženy . Mohl by s nimi samozřejmě prohodit pár slov , usmát se,

okouzlit je. Žít. Jenže kdo přijde za starci? Jejich děti. Dcera takového

starce je v lepším případě postarší žena, v horším už nežije. Avnučky ,

což by byl dost upnější cíl, přicházejí jen zřídkakdy. Mají totiž spoust u

věcí na práci jinde. A tak se Antoine vrhal na všechno, co nepotřebo

valo chodítko, ať to byl muž či žena, na všechno, co slyšelo víceméně

přesně, na všechno, co vidělo a nemuselo mhouřit oči. Například na

mne. Sportovní vzhled (vlastně je to jen návnada, jakou používajíza

městnanci na psích dostizích, aby povzbudili chrty), dobře slyšící uši,

které přežily bez poškození spoust u zánět ů středního ucha v dětství,

a oči, které nikdy nepotřebovaly podporu brýlí. Navzdory přehnané

lásce k četbě jsem byl jediný v rodině, kdo je nemusel nosit. Na fot

kách rodinných sešlostí si člověk všiml jen tohohle: moje hlava bez

brýlí mezi záplavou obličejů opatřených většinou ohavnýmiobrouč

kami. Brýle bohužel nebyly vždycky módními doplňky.

A moje uši byly předmětem starostí číslo jedna pro mé rodiče od

prvních let mého života. Jak mohl tak malý bubínek vydržet tolik útoků?

Dokonce ani náš starý rodinný lékař si stím nevěděl rady (patrně nikdy

nenahlédl do informační báze Vidal, když vezmu vúvahu jeho zvláštní

20

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 20


21

stafií a moderní

lékařské praktiky)... Při každé prohlídce se pokoušel proniknouthlou

běji do mého sluchového ústrojí, aby lépe viděl. Marně. Seděl jsem na

vyšetřovacím stole, on se o něj opřel kolenem, aby byl trochu nižší alépe

mohl knemocnému uchu. Naklonil moji hlavu acestování po meandrech

mého levého ucha (to pravé bylo kupodivu vůči zánětům imunní) začalo.

Co tam mohl spatřit? Co hledal? Nějaké zvířátko? Mikrob, který se tak

zvětšil, že by se na něj mohl podívat apozdravit ho? Starý lékař nikdy nic

nenašel. Opět jsme odešli, rodiče a já, se stejným receptem, stejnými

antibiotiky, která uzdravila všechno, co lékaři rozpoznali. Takže Antoine

stejně jako Caesar byl potenciálním mužem všech žen a ženou všech

mužů, kteří se dostali do chodeb jeho nemocničního oddělení.

„Dobrý den, Jacquesi, jak se dneska máte?“

„V elmi dobře, Alexi, nemůžu se mít líp. Za hodinu jdu domů. Všiml

jste si, jak jsem elegantní?“

Poprvé jsem viděl Jacquesa vjiném úboru než vpyžamu pro pacienty.

Byl zněj zase civil, který se mohl toulat po pařížských ulicích bez šibe

nice s infuzí. Osvobozený od přídělu chemie, který mu celá léta vlévali

do vyzáblého těla. Jednou mi vysvětlil, že je věčný pacient. Zdravotní

problémy začaly v den jeho čtyřicátin. Záchvat přišel unarozenino

vého dort u, zakoupeného u nejlepšího cukráře ve čtvrti. Možná to byl

Stendhalův syndrom.

*

Zhroutil se tváří v tvář takové kráse, stejně jako

se to stalo spisovateli při pohledu na Zr ození Venuše. Potom se jen řetě

zily další zdravotní potíže, jako když navlékáte těstoviny do náhrdelní

ku. Jeho zdravotní dokumentace byla dlouhá jako Lidská komedie.

Hotová encyklopedie nemocí. Naštěstí to všechno brzy skončí.

* Psychosomatická choroba, jejíž symptomy poprvé popsal Stendhal (1783–1842) po svém

návratu z pobytu ve Florencii v knize Řím, Neapol a Florencie(1826)

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 21


„Jste úžasný. Na oslavu toho, že jdete domů, jsem vám přinesldáre

ček. Paměti podvodníka, napsal to Sacha Guitry . Je to vtipné. Apro

tože máte rád houby , nebudete zklamaný. Je v tom humor a jídlo,

všechno, co máte rád! Poslouchejte: U stolu nás sedělo dvanáct. Apo

jednom jídle z hub jsem se zčistajasna octl na světě sám.Víc vám

ktomu neřeknu.“

„Díky , Alexi, opravdu vám moc děkuju za všechno, co jste pro mě

udělal. Ale mám pro vás jenom slova. Žádný dárek! Musím říct, že

mezi těmihle čtyřmi stěnami není moc věcí, které bych mohl a chtěl

darovat. Aslova jsou navíc váš obor! Doufám, že postačí.“

„Samozřejmě že ano! Děkuji vám moc. Teď musím utíkat na další

schůzku. Na shledanou, Jacquesi.“

„Na shledanou, Alexi. Vážně jsem měl štěstí, že jsem vás potkal.“

Jacques se usmíval. Zbývalo mu několik měsíců života. Teď byl

starý on. A přišel jeho čas.Tahle Buzzatiho věta mi neustále zněla

vhlavě.

Vzkaz, který mi lékař Antoine poslal do e-mailové schránky, mluvil

jasně: Jacques Buri opustí naše oddělení. Domluvili jsme se na tom.

Jeho nemoc dospěla do stadia, kdy pro něj nemůžeme nic udělat. Je mu

dvaaosmdesát. Ať si trochu užije toho času, co mu zbývá.

Lékařské tajemství bylo pro něj posvátné, neměl jsem tyhle infor -

mace znát. Jacques Buri zemře, obával jsem se toho, ostatně iuklí

zečky ve špitále to určitě věděly . Těšilo mě, že mu můžu poskytnout

několik okamžiků klidu. Společně jsme četli, abychom se pobavili,

zasmáli se, někdy jsme zapomínali, že jsme na geriatrickém oddělení.

Cestování prostřednictvím slov . Sacha Guitry a jeho příběhy o smr -

telně jedovatých houbách Jacquesovi jistě ještě přinesou krásné chvíle.

22

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 22


Zbytek toho e-mailu se pokoušel zlákat mě ke schůzkám mimo ne

mocnici. Musel jsem odpovědět. Pes se stále hnal za návnadou, která

začínala být unavená. Já jsem se přesto nechtěl zastavit. Antoinena

konec potká jinou zajímavou osobu v chodbách nemocnice. Určitě mu

napíšu, že mě Mélanie opustila, i já prozradím své tajemství někomu,

koho sotva znám. Neměl jsem k povídání nic originálního o sv ých ci

tov ých zklamáních. Jenom žalostné stesky . Člověk je často ubohý,

když si stěžuje. Vzpomínám si na jednoho přítele na univerzitě,jmeno

val se Maxime, který se ustavičně rozplýval vpláči avzdychání,proto

že mu jeho milovaná dívka, jež st udovala psychologii zvířat (na uni

verzitě jsou všechny možné obory), dala bez dlouhých procesů kopačky.

Po šoku, který člověk zažije, jsou podstatné první chvíle. Kolem„zra

něného“ se hned přirozeně utvořila skupinka přátel (dvanáct osob).

Patřil jsem knim. Jenže jak dny utíkaly , uvědomili jsme si, že Maxime

si v té své bolesti libuje, a to, co nás zpočátku dojímalo, nás teď vážně

začínalo dráždit. Kapesníky nabízené s empatií, přátelská poplácávání

po zádech, řeči typu „to bude dobrý“ nebo „nakonec se vrátí“ byly čím

dál řidší. Odbornice na zvířecí duši se nevrátí, tím jsme si byli jistí.

Avůbec jsme se jí nedivili. Z deseti pomáhajících se počet zredukoval

na osm, potom na šest. Nakonec zůstal Maxime jednou večer úplně sám.

Apřestal naříkat.

Když nad tím tak uvažuji, napíšu Antoinovi, ale nebudu si naříkat.

Jenom mu jednoduše poradím, aby se účastnil přijímacího řízení adeptů

na zaměstnání v údržbě nemocnice. Určitě se budou o místo ucházet

rozkošné osoby , muži či ženy . Akouzlo jeho lékařské uniformydoza

jista zapůsobí. Třeba se mu podaří svést muže nebo ženu, Nikoméda či

Kleopatru, jako Caesarovi na trůně.

23

stafií a moderní

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 23


Po návrat u znemocnice jsem si doma přečetl podivný e-mail, jehož pi

satel mě žádal, abych mu poskytl své telefonní číslo kvůli naší možné

spolupráci. Překvapení, jen taková, která jsou hodna toho jména,při

jdou, když je nikdo neočekává. Koho oVánocích překvapí, že dostane

dárek? Uzemnila mě úroveň pisatelova pravopisu:

Moh bysem dostat číslo vašeho mobilu? Zavolám vám. Potřebuju vás.

Je to dítě? Slova, která užíváme, většinou svědčí onašem postavení.

Vtomto případě šlo jistě oosobu, co velmi brzy opustila školskývzdě

lávací systém.

Pochopitelně jsem mu své číslo poslal. Exist uje vůbec nějakáin

kompatibilita mezi biblioterapií a neznalostí pravopisu? Copak ani ti

největší spisovatelé nepotřebují zásah redaktora, posléze korektora,

který po nich dílo čte, upravuje, přepracovává celé partie, přičemž musí

samozřejmě věrně zachovávat autorův styl? Byl jsem zvědav ý na se

tkání stou osobou. Můj noční e-mail si dotyčný musel přečíst okamžitě,

neb oť mi telefon vzápětí zazvonil. Soukromé číslo. Instinktivně jsem

zvedl telefon i s rizikem, že spadnu do tenat telefonních vyptávačů,

kteří provádějí výzkum používání trojích okenních skel ve vnitrozem

ském podnebí.

„Dobrý večer . Vy jste biblioterapeut?“

Ten hlas mi něco připomínal, byl mi povědomý. Možná nějaký žert.

Já jsem jediný biblioterapeut, jeden jediný. Já sám jsem CELÁbio

blioterapie.

„Ano, dobrý večer . Říkejte mi Alexi.“

Kouzelná jazyková narážka! Můj protějšek to net ušil, ale právě jsem

parafrázoval Hermana Melvilla a jeho Říkejte mi Ismaëli.

*

Rozhodně

24

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

* Hermann Melville:Bílá velryba

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 24


mám nedostižný talent... Stál jsem na palubě, připravený harpunovat

velrybu, ačekal na pokračování.

„Alexi, fajn. No, já jsem Anthony. Vyhovuje vám to?“

„Na vašem křestním jménu nezáleží. Potřebujete terapeuta?“

„Ano, teda aspoň si to myslím. Je to složitý.“

Všichni pacienti považují svoji sit uaci za komplikovanou. Proč by

mě jinak vyhledávali? Neumím si představit, že by za mnou někdo při

šel, aby mi sdělil, že jeho život je úspěch sám, že prožívá s manželkou

dokonalou lásku a že udělal v práci oslňující kariéru. Když všechno

klape, člověk nechodí kbiblioterapeutovi.

„Promluvíme si hned? Nebo by vám vyhovovalo, abychom se setkali

osobně?“

„Ruším vás?“

„Ale ne, vůbec ne. Je to na vás.“

Když jsem řekl to „abychom“, připomněl jsem si jeho „moh bysem“

v e-mailu. Musím to vypudit z mysli. Vade retr o.Jak jinak bych mohl

pokračovat v konverzaci a nev ysvětlit nejdřív Anthonymu, že exist ují

pravidla spisovného jazyka aže něco prostě napsat nelze.

„Jste sympaťák.“

„Ale prosím vás, to je přirozené. Tak povídejte: teď, nebo později?“

„T eď, jestli můžu.“

„Výborně.“

„Žiju v drsným prostředí, víte, v mužským prostředí. Líbí se mi to.

Ale občas cítím, že jsem odlišný.“

„A při jaké příležitosti se vám to stááá... vááá... Promiňte. Včera

vnoci jsem špatně spal, takhle je to se mnou oúplňku vždycky.“

Nedokázal jsem ovládnout zívnutí. Málokdy jsem pracoval ještětak

hle pozdě. Vlastně jsem ani moc brzy sprací nezačínal. Byl jsem typický

vyznavač práce přes den. Jako v kanceláři. Úředník biblioterapie. Ale

25

stafií a moderní

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 25


na druhou stranu mě přitahoval výjimečný případ, dobrodružství.Je

nom si moje tělo muselo zv yknout na sit uaci. Každopádně jsem mu to

okamžitě nařídil. Nemělo na vybranou. Občas člověk musí tělu po

ručit. Aco se toho úplňku týče, zmínil jsem se o něm, jen aby omluva

zněla pravděpodobněji. Teď jsem jen doufal, že můj protějšek není

astronom.

„Jsem fotbalista. Chápete, tam se hodně hýbeme, narážíme do sebe,

strkáme se. Nedáváme si dárky . Člověk to tak musí dělat, jinak by se

znemožnil.“

„Jaká je vaše profese kromě fotbalu? Promiňte mi moji zvědavost,

ale potřebuji znát podrobnosti, abych pochopil sit uaci.“

„T o je dobrý. Jsem profesionální fotbalista. Je to moje povolání.“

Když jsem byl dítě, měla moje matka při oslavách narozenin, které

se pořádaly u nás doma, úděsný zv yk předvádět všem svoje obrovské

znalosti literat ury . Myslela to dobře, přála si všechny zaujmout,po

bavit nás, abychom s kamarády nedevastovali můj pokoj. Kdyby byla

kadeřnice, hovořila by o posledních výstřelcích účesové módy , kdyby

byla lékařka, jistě by nás poučila, jak si správně mýt ruce, a zabránit

tak šíření mikrobů. Ale byla profesorkou literat ury na univerzitě.

V den mých desátých narozenin nám vykládala o synonymickére

duplikaci, středověkém postupu, který spočíval vzopakování téžemyš

lenky různou formou. Za účelem jejího zdůraznění. Anthony se chtěl

v telefonu ujistit, že jsem dobře pochopil smysl slova „profesionální“.

A tak to stejně jako moje matka zopakoval, abych jeho vět u správně

vyhodnotil.

„Ano, porozuměl jsem tomu, živíte se fotbalem.“

Trojduplikace. Nakonec i já si můžu vymyslet slovo, proč ne? Když

na to tak znovu myslím, bylo opravdu kruté řečnit během narozenin.

„Jo, je to tak.“

26

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 26


„A co vám působí starosti?“

„Špatně snáším svoji odlišnost.“

„V čem se cítíte odlišný?“

Navzdory usilovnému snažení odmítalo mé tělo plnit má přání. Svaly

obličeje a bránice se znovu stáhly . Tělo zkrátka ochabovalo. Člověk

není vždycky pánem sebe sama. Často jsem ztratil tvář vinou toho ne

dokonalého organismu, ale jednoho dne mi to organismus zaplatí. To je

jisté. Třeba až si předplatím hodiny ve fitcentru.

„Nechám vás spát. Zavolám vám zítra, až se vrátím z tréninku.Ko

lem jedenáctý. Vyhovuje vám to?“

Ustoupil jsem naléhání svého protějšku a přijal jeho návrh. Fotbal

je prostředí prolezlé dopingem. Biblioterapie nikoli. Když je člověk

nadopovaný, je fyzicky schopen leccos vydržet. Není unavený. Já jsem

nikdy nadopovaný nebyl. Ledaže by na seznam zakázaných látek patřil

paracetamol.

Tentokrát se na mne Anna usmála, když mi otevřela dveře. Její zářivé

zuby prozrazovaly vášnivou náklonnost k zubní hygieně. Aby dosáhla

tak svítivé bělosti, musela chodit třikrát ročně na odstraňování zubního

kamene a dvakrát na bělení. Opět mi to připomnělo můj strach ze zu

baře. Váhal jsem celé týdny , než jsem se odhodlal zavolat mu aobjed

nat se. Sebemenší překážka (stávka v metru, špatná předpověď počasí,

porucha radiátoru...) mohla oddálit moji návštěvu a odsunout ji na

věky . Příležitostně se na to Anny vyptám.

Anna začala mluvit o nezv ykle teplém počasí. Rádio dělalo se zprá

vami, co mohlo, uhlazovalo konverzaci. Všichni mluvili o tomtéž.

Hovory o počasí jsou zoufale prázdné. Odvedla mě kYannovu pokoji.

Dveře byly pootevřené. Anna zaklepala a vyzvala mě, ať vstoupím.

Zůstala stát na prahu azavřela za sebou, až když jsem byl vmístnosti.

27

stafií a moderní

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 27


Yann seděl ajá jsem viděl pouze jeho záda. Podle toho, jak se naklá

něl, jsem usoudil, že právě píše. Konečně se otočil. Každého jsem za

ujal sv ým zjevem. Stejně tak Yann. Jeho tvář nesla stigmata nehody .

Vypadala jako obličej voskové figuríny , neměla vsobě nic zdospívají

cího jinocha. Všechno bylo zt uhlé. Žádný vývoj na dohled. Jenom oči

byly svobodné aschopné vyjádřit emoci. Překvapení.

Podal mi svůj tablet.

Budu muset všechno psát. Nelhal jsem vám. Vidíte, jak vypadám.

Jako nepodařená socha.

„Napsal jste to předem. Nepočkal jste na můj údiv , ale zaznamenal

jsem, že i vás překvapil můj zjev . Takže máme něco společného:kaž

dého zaujmeme.“

Minule jste udělal podivný dojem na moji matku. Kladla si o vás

tisíce otázek. Představovala si vás jinak, impozantnějšího,

v obleku. Všimla si u vás čehosi ženského... Ale ona je příliš

nesmělá, neodvažovala se o tom s vámi mluvit. Rodiče ji vychovali

tak, aby nikdy nikoho nerušila, neobtěžovala, aby si plakala

někde v koutku. Je chladná, že? Já nemám žádné skrupule od té

doby, co se vyjadřuju pouze s pomocí papíru nebo tabletu.

Píšu, co si myslím. Určitě si říkáte, že na tom nic není.

Výhoda hendikepu je, že mě pokaždé všichni omluví.

„Celkem chápu překvapení vaší matky. Nejsem vždycky oblečený

tak, jak se na mou profesi sluší. Aco se týče mé ženské stránky , to beru,

je to prý výhoda. Ale na tom nesejde. Ale stejně si dávejte pozor na to

svoje privilegované postavení. Každý nemá to štěstí, aby byl hendike

povaný. Avaše matka mi připadá okouzlující.“

28

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 28


Nevím, jestli Yann věřil tomu, co jsem řekl o jeho matce. Možná to

bylo poprvé, kdy ji někdo označil za „okouzlující“. Popravdě řečeno

taková nebyla ani náhodou. Ale připadalo mi hloupé říct to jejímu

potomkovi.

Skutečně si myslíte, že mi můžete pomoct? Viděl jsem spoustu

otitulovaných chlápků, co si na mém případu vylámali zuby.

„Nikdy si nejsem jistý úspěchem, když začínám s nějakýmklien

tem. Pochyby patří ktomu, co dělám. Nejsem lékař. Lékař nesmípochy

bovat. Chtěl bych vám něco přečíst, než začneme:

Válka začala v nejhorším zmatku. Ten zmatek se nikdy nepřesunul

zjednoho konce na druhý. Krátká válka by se mohla vylepšit, aabych

tak řekl, spadnout ze str omu, zatímco válka pr otahovaná z různých

důvodů, jaksi násilím přidělaná květvi, vždy nabízela vylepšení, která

měla tolik začátků atolik chyb.

Vláda právě opustila Paříž, nebo podle naivního tvrzení jednoho

ze svých členů: uchýlila se do Bor deaux, aby vypracovala plán vítěz

ství na Marně...“

Přečetl jsem Yannovi prvních patnáct stran zThomase lháře od Coc

teaua. Vyslechl mě, aniž mě přerušil. Nervózně psal na malé lístky ,

když chtěl se mnou komunikovat, protože mu v tablet u došla baterie.

Rozčilující hluk. První četba text u byla rozhodující, umožňovala zjis

tit, do jaké míry mohou slova proniknout k tomu druhému. Citlivost

druhého na literaturu. Vnímavost. Průlinčitost. Na počátku je ten druhý

jako houba nebo jako kámen. Práce biblioterapeuta je složitá, když jde

oto přeměnit kámen. Ale jaká radost, když se to podaří!

29

stafií a moderní

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 29


V tomto případě Yann vychutnával Cocteauova slova a otřesnýpří

běh lháře. Návrat do dětství, když mu jeho matka, která dosud nebyla

ta uťápnutá duše, vyprávěla před spaním pohádky. Abych se dostal ke

sv ým pacientům, musím pro ně vytvořit prostředí naprosté důvěry .

Bariéry padají snáze, když jsou klienti hezky v teple, pod přikrývkou,

a poslouchají někoho, koho milují nejvíc na světě. Mám tě rád, mami.

Zůstaň ještě chviličku. Samozřejmě Yann neměl oničem tušení. Stejně

jako ostatní se musel trochu ztratit. Zapomenout na materiálno a plně

se otevřít literat uře.

Vybral jsem Cocteaua, protože dokonale odpovídal Yannově sit uaci.

Cocteau, autor velkého světa shlasem –jak to říct...? Vznešeným.Vzne

šeným, ano, to je ono. Číst Cocteaua v honosném měšťanském bytě.

Chyběly mi rukavice, kapesník v kapsičce a pěkný oblek. Cocteau

aKrásný hlas. Ponor do archivu, ale bez prachu.

Když jsem skončil se čtením, Yann mi znovu podal svůj tablet.

Mohl byste pokračovat?

„V elmi rád.“

Znovu jsem se do toho pustil. Čtyřicet minut čtení nahlas. Potěšení

ze slov. Thomasova dobrodružství. Romantika, válka, láska. Naděje, že

nezemře. Opustil jsem pevnou zem, Cocteauova slova mě pozvedala

do vyšších sfér , vždycky to tak s ním bylo. Vznesl jsem se, hrál jsem

(špatně) divadlo, vyjadřoval hlasem každý vykřičník, každý otazník

jako profesor, který chce zapůsobit na pubertální posluchače, ale na

konec si uvědomí, že se hlav y před ním začínají kývat, vzdychání je

čím dál silnější, protože polovina třídy už spí.

Tablet mě přerušil.

Jsem unavený, skončeme to. Bolí mě hlava.

30

Michaël Uras –·ËASTN ̄ ÎIVOT MEZI ¤ÁDKY

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 30


„Výborně, jsem rád, že se vám ten román líbí. Nechám vás teď vklidu.

Popovídáme si oněm příště.“

Yann nebyl ani náhodou dokonalý klient. Kdyby nebyl tak zmrza

čený, nesnášel bych ho. Jak to, že se odvážil přerušit mě uprostřed čtení?

Možná si všiml, že se do toho moc pokládám...

Ale měl pravdu vjednom bodě: máme tendenci odpouštět lidem, kteří

jsou deptáni životem. Já jsem měl v duchu o něm jasno, doufal jsem,

že ho zase uvidím a pokusím se prorazit zeď, kterou vztyčil mezi sebe

a ostatní lidi. Potřeboval jsem peníze. Mélanie odešla, já jsem musel

platit sám nájemné a věčně rozhněvaná domácí bydlela na stejném

podlaží jako já. Tahle dáma v sobě neměla žádný cit pro literat uru, ne

bylo možné ji dojmout amé příchody aodchody sledovala surputností

německého ovčáka. Cítil jsem za dveřmi její dech. Nepříjemný dech.

Nemám rád domácí zvířata. Od dětství mi nahánějí strach. Od toho

dne, kdy mě jeden kamarád pozval na oslavu narozenin, a já jsem se

s rukama plnýma dárků octl tváří v tvář (tedy přesněji řečeno tváří

v čenich) kompletní rodince dalmatinů. Dalmatinů jako v tomkresle

ném filmu, jen s tesáky navíc. Kamarádův otec se pustil doprofesionál

ního chovu těchto psů poté, co zavedl vjednu deštivou asmutnou neděli

svého syna do kina. Hráli klasickou disneyovku. A v den narozenin

chtěli pejsci využít příchodu malého kamaráda a uvolili se osobně ho

uvítat. Musel jsem utéct a neztratit přitom dary . Nebylo to snadné.

Dokonce to bylo nemožné. Ale nakonec jsem usoudil, že si raději za

chráním lýtka, a obětoval jsem balíčky . Vrátil jsem se domů zbrocený

potem, chlupy se mi ježily i na rukou. Matka byla ponořená do četby ,

ani si nevšimla mé přítomnosti navzdory čpavému pachu pot u, který

jsem kolem sebe šířil. Rozhodl jsem se zničit všechny VHS s filmem

101 dalmatinů.

stafií a moderní

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 31


domácí a domovnice

aneb oxymoron o dvou nohách

Na chodbě si počínám jako provazochodec. Musím si pospíšit, abych

našel klíč. Uniknout, schovat se do bezpečí. Ale v hororových filmech

se hrdina vždycky nechá chytit. Vůz nenastartuje. Nov ý vůz! Jak je to

možné? Upadnou mi klíče. Příliš pozdě! Světlo zhasne. Ona vyjde

azase rozsvítí. Její dech je opravdu hodně nepříjemný, horký apáchne.

Dýchá rychle. Otočím se, stojí tady . Je jen několik centimetrů ode mne.

Patří k lidem, kteří mají dojem, že na vás musí mluvit hodně zblízka,

jaksi zúst do úst, ze strachu, aby se slova cestou neztratila. Dobrý bože,

posloucháme přece ušima, ne pusou!

„Nezapomeňte zaplatit nájem!“

„Dobrý den, paní Farberová, nemějte strach, mám teď sice nějaké

přechodné problémy, ale všechno se zlepší. Zaplatím vám.“

„T o doufám. Život je těžký. Pro každého.“

„Příští týden, slibuju.“

„A co vaše přítelkyně? Už tady nebydlí? Měl byste mi říct, jestli ne

jste schopný utáhnout ten byt sám.“

V těch slovech jsem postřehl dva pocity oné dámy . Zaprvé radost

ztoho, že jsem nešťastný. Zadruhé smutek, že už nevídá Mélanii.

32

001-280 Stastny zivot_145x205 mm QXP 7.x 23.10.17 15:59 Stránka 32

DOMÁCÍ A DOMOVNICE ANEB OXYMORON O DVOU NOHÁCH


Mélanie. Žena. Tvary . Usměv . Vlasy . S chutí by mě za ni vyměnila.

Ale Mélanie odešla. Ajá jsem teď stál proti téhle ženě, jež se podobala

Verlainovi na staré fotce, kterou někdo pořídil vrestauraciAu Pr ocope.

Přinejmenším absint. Navíc smrdutý dech.

Marceline Farberová aneb umění komunikace. Ztělesněný takt. Také

velkorysost. Patřila jí polovina domu abyla povinna platit daně. Vypa

dalo to, že jí moje neplatičství ničí život. Sedmdesát let, a ani gram

vlídnosti. Marceline jako ta básnířka.

*

Ovšem bez poezie.

„Je služebně mimo město.“

„Ach tak. Každopádně na mě nezapomeňte. Příští týden.“

„Příští týden, spolehněte se. Apozdravujte ode mne paní matku.“

„Maminka nepotřebuje vaše pozdravy.“

I když je těžké si to představit, Marceline má pořád ještě matku.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist