načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šťastný život mezi řádky - Michael Uras

Šťastný život mezi řádky
-15%
sleva

Kniha: Šťastný život mezi řádky
Autor:

Dá se najít štěstí v knihách? Alex si vybral dost neobvyklé povolání: je biblioterapeut a nemocné duše léčí literaturou. Mezi jeho pacienty patří hendikepovaný mladík Yann, který se ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-21
Počet stran: 280
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 278 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Aux petits mots les grands remèdes ... přeložila Dana Melanová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-47
ISBN: 9788075058577
EAN: 9788075058577
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dá se najít štěstí v knihách? Alex si vybral dost neobvyklé povolání: je biblioterapeut a nemocné duše léčí literaturou. Mezi jeho pacienty patří hendikepovaný mladík Yann, který se kvůli šikaně odmítá otevřít světu, nebo cynický Robert, který neumí komunikovat se svou manželkou. Ale jak už to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa a Alexův vlastní soukromý život je v troskách… Najde i on sám klíč ke štěstí v knihách, které tolik miluje?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Michael Uras - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

na poãátku byl zmatek

Jméno pacienta: Alexandre

Stav pacienta

Alexandre se právě rozešel se svou partnerkou Mélanií. Tedypřesněji řečeno, Mélanie se rozhodla, že opustí Alexandra i společnoudomácnost. Není tady žádná spojitost s Truffautovým filmem. Ostatně s filmem velmi pěkným.

Mélanie už nemohla vystát Alexandrovu závislost na knihách. Jeho sžíravou vášeň, dá se říct. Takové jsou všechny skutečné vášně. A byly i jiné věci, jaké dál nehodlala snášet. Později si o nich promluvíme. Jen tak odešla a nechala ho samotného. Tedy vlastně ne tak úplněsamotného, protože mu zůstaly knihy.

Alexandre je v obtížné situaci, jak ukazuje toto zjištění. Přestopokračuje v práci. Jeho povolání mu pomáhá snášet nelehkou životní zkoušku. Chce znovu získat Mélanii. Terapie

Číst a pokusit se ji znovu svést.

Kniha doporučená Alexandrovi:

Sören Kierkegaard, Deník svůdce Poznámka: Alexandre jsem já.

7

Nikdy nečteme knihu. Skrze knihy čteme sami sebe,

buď abychom se poznali, nebo abychom se naučili ovládat.

Romain Rolland,

Spinozův záblesk

Život je sen, který čas od času přeruší noční

můra. Tu strávíme a sen začne znovu.

Charles Trenet


adjektiva, o jehož existenci neměla většina lidských bytostí tušení,dokázala vyložit etymologii slova od jeho vzniku v ulicích starého Říma

za Caesarovy vlády až po jeho moderní podobu. Zásadní věci.

„Jakže? Ty nevíš, co znamená slovo analepse? Ne, není to žádná

ohavná nemoc. A nesměj se, v tomto slově není nic nezdravého ašpatného, je to ŘEČNICKÝ obrat!“

Uměla jenom tohle. Slova, která naháněla strach svouneprůzračností nebo vyvolávala smích svou podobností s jinými, odvážnějšími

výrazy. Já jsem ta slova viděl jinak: jako obvazy. Přesně lokálněaplikované, aby se plně uplatnil jejich účinek.

Nápis NEZVONIT napsaný tučně a verzálkami byl dostatečněvýmluvný: diskrétně jsem zaklepal na dveře. Jsou obydlí, kde je cítit

agresivita už na prahu. Když přijdeme k někomu na návštěvu, musíme

se chovat nenápadně, aby nás brzy nevyprovodili. To jsem si nepřál.

Nebylo u mne běžné, že bych sám chodil za lidmi, ale občas to situace

vyžadovala.

Dveře se otevřely a já jsem zaslechl „Ano?“, což bylo konkrétním

vyjádřením nevole, jakou jsem vyvolal svým příchodem. Obvyklečlověka vítají „Dobrý den“. V tomto domě ovšem ne.

Proti mně stála žena těsně před padesátkou. Naštěstí jsem nicnerodával. Za studií jsem pracoval jako mystery client v obchodě selektrospotřebiči a tahle zkušenost nebyla vůbec příjemná. Podle mého

zaměstnavatele mi chyběla diskrétnost. Ve skutečnosti jsem si nemohl

pomoct, musel jsem prodavače upozornit na svoji přítomnost. Nechat

je propustit, protože stejně jako ta žena ve dveřích neříkali dobrý den,

mi připadalo velmi nevhodné a zničující v zemi, kde už přívětivost

téměř neexistuje. Falešný zákazník, který hledá dokonalou pračku...

„Dobrý den, jsem Alex. Ve 14 hodin máme schůzku.“

9

na poãátku byl zmatek

Každého zaujmu svým zjevem.

Když se otevřou dveře, je to vždycky totéž, stejná nevěřícnost, stejný

údiv a dokonce i stejné otázky. Jak mě z toho hodlá dostat pouze sknihami?

V lepším případě si můj protějšek zakrátko na mne zvykne apřejdeme k jiné věci, k jinému tématu, k důvodu mé návštěvy.

V horším případě je stadium „zkusme to“ nedosažitelné. To si pak

rychle uvědomím, že nemá cenu naléhat. Knihu, kterou jsem s sebou

přinesl, ani neotevřu. Chodím za lidmi, abych jim pomohl, a ne abych

jim vnesl do života další zmatek. Člověk může druhému pomoct a ani

se ho nedotknout. A pokud se někdo obrátí na mne, musí tomu aspoň

trochu věřit.

„Každého zaujmeš svým zjevem.“ Moje matka pronesla tuhle větu

snad stokrát. Učila literaturu na univerzitě, přesto jí chyběla slova, aby

vysvětlila svůj zmatek. Její hlas mi zní v hlavě.

Každého zaujmeš svým zjevem.

Každého zaujmeš svým zjevem.

Každého zaujmeš svým zjevem...

Zkopírovat a vložit, jako přiznání verbální nemohoucnosti. To je

vrchol pro odbornici na realistický román.

Proč tu větu opakovala celý den? Možná pochopila, že nepůjdustejnou cestou jako ona. V jejím světě se jeden podobal druhému. Já jsem

se lišil.

Přiznávám, že mě inspirovala pro můj epitaf: Každého jsi zaujal svým

zjevem.

Jinak pro mne matka žádným velkým přínosem nebyla. Totopomyšlení mě rozesmutňovalo, ale byla to pravda. Moje matka znala všechno

ve svém oboru. Byla vzdělaná, inteligentní, schopná vysvětlit smysl

8

Michaël Uras – TERAPIE âETBOU


„Naznačila jsem vám to už v telefonu. Yann je poněkud zvláštní,

křehký jinoch. V collège byl obětním beránkem, stejné je to na lyceu, kam

chodí teď. Můj manžel a já nechápeme důvody toho chování vůči němu.

Spíše bych uvítala lhostejnost než neustálé násilí. Teď tráví celé dny

ve svém pokoji. Dopřála jsem mu pocit, že je pro ostatní neviditelný.“

„Vy...“

Nenechala mě dokončit větu. Vlastně jsem nemohl říct ani slovo.

Postoj přinejmenším útočný. Řeč těla je opravdu idiotská záležitost,

protože pořád měla paže zkřížené na prsou.

Yann byl moderní Zajatkyní, v přepisu Proustova románu. Zavřený,

aby už netrpěl.

„Zavolala jsem vám, protože nabízíte zajímavou originální metodu.

Chceme syna z toho stavu vytáhnout. A vyzkoušeli jsme všechno.“

Žena ode mne hodně očekávala. Jsem rád, když ode mne lidé něco

očekávají.

Přesto nenabízím nic zázračného. Kdo by to ostatně dokázal? Nikdy

jsem nevěřil na zázraky, jenom na vůli. K tomuto tématu se posléze

ještě vrátím. Tahle věta, která jako by vypadla z příručky šťastného

života pro obézní Američany, má totiž své hranice. Vážíte sto padesát

kilo a váš BMI je vyšší než padesát, ale není to žádný problém. Strochou vůle budete mít za tři měsíce o sto kilo míň.

„Půjdu pro něj. Počkejte na mě chvilku, prosím.“

Co jiného bych podle ní měl dělat než čekat na ni? Zůstal jsem sedět

na židli, která se uměla otáčet, všiml jsem si toho, když jsem si málem

vyvrátil krk ve snaze pořádně se po místnosti rozhlédnout. Člověk vidí

věci lépe, když jdou hlava i tělo stejným směrem. Otočil jsem sejednou a ještě jednou, bylo to strašně hloupé. Jako dítě, které si hraje ariskuje, že se mu zamotá hlava a zvedne žaludek. Naštěstí jsem už nebyl

dítě. Nechal jsem toho.

11

na poãátku byl zmatek

„Ach ano, ovšem, čekala jsem vás,“ odvětila suše žena proti mně.

„Pojďte dál.“

Šel jsem za ní temnou, nekonečnou chodbou, jež mi svými zákruty

připomínala Kafkův Zámek.

Moje kroky se rozléhaly po dubových parketách. Zvukový bonus

páru bot, koupených za přehnanou cenu. Měli by na obuvi uvádět, jestli

vrže nebo klape. Jako se to dělá u myček nebo praček. Člověk by se pak

vyhnul rozčarování. Neměl jsem tyhle boty rád. Když jsem v nichvyrazil ven, necítil jsem se dobře. Měl jsem dojem, že se mi všichni dívají

na nohy. Nebyl to příjemný pocit. Proč jsem tedy podlehl a nosil je?

Nesporně to bylo kvůli vzpomínce. Každého jsem zaujal svým zjevem.

Kromě jedné osoby. Té, kterou jsem miloval.

Paní domu vypadala jako jakýsi přízrak ve své jeskyni. Strážce sluje.

Nevydala žádný zvuk. Její domácí obuv byla bezpochyby k tomu účelu

stvořena. Všiml jsem si také, že se patami skoro nedotýká podlahy,

jako by klouzala ve vzduchu, žila ve stavu bez tíže.

Dorazili jsme do velké místnosti, vybavené ultramodernímlakovaným nábytkem, v němž se všechno odráželo jako v zrcadle. Pocit, že

žije v showroomu, se jí určitě líbil. Všechno bylo chladné a odpuzující.

Naneštěstí pro moji hostitelku jsem nebyl návrhářem interiérů.

„Posaďte se,“ ukázala mi na jednu židli, tedy na něco, co neslo tento

název, ale nemělo vůbec nic společného s tím, nač jsem obvyklepokládal zadek.

V duchu mi létala slova jako „design“, „čisté linie“, „střízlivost“,

„atmosféra“. Vlastně jsem byl jako v časopise o bydlení.

Podrobil jsem se rozkazu. Nepatřím k lidem, kteří by odporovali těm,

kteří mě vpustí do svého domova. Žena proti mně zůstala stát s pažemi

zkříženými na prsou. Podle odborníků na řeč těla je to postojdefenzivní, ale já jsem tyhle specialisty vždycky pokládal za podvodníky.

10

Michaël Uras – TERAPIE âETBOU


Romanopisec se zbláznil. Vyděšený čtenář. Jen si představte tu scénu,

představte si, jak jíte vlastní babičku! Ne, člověk se s tím nesmíidentifikovat. Příliš pozdě. Zlé noční můry se vracely noc co noc. Já vkuchyni s nádhernou zástěrou uvázanou kolem krku. S krvelačnýmkohoutem na přední straně. Proč kohout? Proč krvelačný? Nemám ponětí.

Připravuju jogurtový koláč k svačině. Už to mám hotové. Chystám se

vložit koláčovou formu do trouby. V tu chvíli vstoupí do místnosti můj

otec a podává mi škatuli plnou jakéhosi našedlého prachu. „To je tvoje

babička! Přidej to do těsta.“ Váhám. On naléhá: „Je to rozkaz!“ Jennerad přisypu do koláče onu ingredienci. O hodinu později sedíme u stolu,

otec a syn, před námi je kus koláče tak velký, že přečnívá z dezertního

talířku. Jím svoji babičku. Otec ji vždycky nesnášel. Je to překvapivě

chutné. Vezmu si i druhý kousek. Pod zubem mi praskne něco tvrdého,

určitě kousek kosti. Zaječím.

Noční můra hodná hororového filmu, který natočili amatérštífilmaři. Nízký rozpočet, ale zaručený účinek.

Usedl jsem opět na otočnou židli. Trocha otáčení mě zbaví strachu

z Huysmanse a vytvoří příjemnější atmosféru v tomhle ponurémpříbytku.

„Yann tu bude do pěti minut, jen se dooblékne.“

Upustil jsem román, upadl na dokonalou podlahu. Vzpomněl jsem si

na své pokusy položit si také takovou ve své pracovně, šlo o tenvýrobek s reklamou „polož si sám“, „je to dětská hračka“, ovšem proprodavače... Nikdy se mi to nepodařilo! Podlaha se skoro všude vlnila

a místnost byla nebezpečným místem pro ty, kdo neznali jejítopografii. A co hodin jsem ztratil v pokleku s gumovou palicí v ruce!

U Yannovy matky byla podlaha rovná a hladká jako kluziště vprvotřídním horském středisku.

„Promiňte, neodolal jsem vaší sbírce knih.“

13

na poãátku byl zmatek

Mé oči měly ten zlozvyk, že hledaly knihovnu ve všech obydlích,

která jsem navštívil. Knihy, jejich umístění a jejich stav vypovídaly

mnohé o svém majiteli. V kolika bytech není ani jedna kniha? Dokonce

ani časopis? Místa bez četby, odříznutá od duchovní potravy. Někde

zase knihy sloužily k podivným účelům: jako podložka pro nábytek,

jako noční stolek (kde byly knihy navršené a nikdo je nikdy neotevřel),

kniha jako atrapa s často příšernou obálkou, ovšem s velmi přiléhavým

názvem Román o mumii, zoufale postrádající slova...

Paní domu mě požádala, abych na ni čekal, ovšem nezakázala mi

přemisťovat se. Zastavil jsem se před stovkou děl. Knihy o umění:

Rothko, Hopper, Bacon a Pléïade. Celá kolekce. Seřazená podleabecedy. Jako v knihovně. Vytáhl jsem náhodně jednoho Balzaka, byla to

ovšem opravdu náhoda? Moje ruka se zmocnila tlustého svazku,člověka vždycky přitáhne tloušťka knihy.

Hledání absolutna, Balthazar a jeho šílenství. Ruina, beznaděj.Uložil jsem knihu zpátky do police. Krásná sbírka knih... Ovšem knih,

které se nedaly číst. Příliš tenký papír, malinkatá písmenka, po nichž

byste akorát oslepli. Zaplatit takovou sumu, aby člověk ztratil zrak!

Mezi pravým rohem knihovny a posledním svazkem Pléïady Zweigem

byla zaklíněná jako ve svěráku kniha méně prestižního vydání:Huysmansův román En rade (V kotvišti).

Z Huysmansova románu a pasáže o koláči à la babička jsem měl celé

týdny zlé noční můry. Kurz vaření pro mrtvé...

A pamatuješ si na svoji babičku, broučku?

Dítě uvažuje. Ve výroční den skonu oné dobré paní se připravuje

rýžový koláč, který se okoření tělesnou vůní zesnulé, jež za života

voněla tabákem a po smrti libě voní po pomerančovém květu.

12

Michaël Uras – TERAPIE âETBOU




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist