načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šťastný sever - Árpád Kun

Šťastný sever
-11%
sleva

Elektronická kniha: Šťastný sever
Autor:

Aimé Billion je mladý míšenec žijící v první části knihy v západní Africe, v hlavním městě dnešního Beninu, někdejší francouzské kolonie známé také jako Dahome. V žilách mu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269 Kč 239
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 340
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5221-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Aimé Billion je mladý míšenec žijící v první části knihy v západní Africe, v hlavním městě dnešního Beninu, někdejší francouzské kolonie známé také jako Dahome. V žilách mu koluje krev vietnamské babičky, francouzského dědečka i otce a černošské matky z kmene Joruba. Sblíží se s norskou evangelickou misií, která v Beninu působí; a po mnoha nezdarech se mu podaří pomocí úplatku vyřídit víza potřebná k cestě za otcem do Evropy. Árpád Kun (nar. 1965) je Maďar, který se v roce 2006 odstěhoval s rodinou do Norska, kde ve vesnici na břehu fjordu pracoval jako pečovatel v ústavu pro staré a nemocné lidi. Tam se také seznámil a spřátelil s Aimé Billionem, tedy se skutečnou a žijící postavou, jenž mu dal svůj souhlas, aby o něm napsal a vydal knihu.

Tento realistický román patří ke knížkám, které „se čtou jedním dechem“, a přitom díky autorovu talentu nesklouznou na úroveň pouhého čtiva. Ve Šťastném Severu panuje harmonie mezi zajímavým tématem a postavami, s nimi čtenář mimovolně sympatizuje. Celý román prostupuje nenápadná humanita.

Zařazeno v kategoriích
Árpád Kun - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vypráví Aimé Billion

Translation © Anna Valentová, 2017

Copyright © Árpád Kun, 2013

Originally published by Magvetö Publishing, Hungary, 2013

Czech edition published by arrangement with Agenţia Literară Livia Stoia

ISBN 978-80-7511-344-3

ISBN 978-80-7511-345-0 (epub)

ISBN 978-80-7511-346-7 (pdf )

Árpád Kun

BOLDOG ÉSZAK

Kniha vychází za laskavé podpory Petöfi Irodalmi Múzea.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.


Vypráví Aimé Billion

Árpád Kun

ŠŤASTNÝ

SEVER



5

Umírali jeden za druhým, dědeček, otec, matka. Všichni tři, s nimiž jsem

měl vůbec něco společného. Jejich smrt byla nutná k tomu, aby mi život

začal znovu a mohl jsem odjet z Beninu.

Tehdy jsem už dvacet let pracoval jako pomocný ošetřovatel vefran

couzské nemocnici v Cotonou a po nějaký čas jsem po pracovní době

a o víkendech pomáhal misionářům Norské evangelické církve, kteří před

půldruhým rokem uprchli z Pobřeží slonoviny zmítaného občanskou válkou.

Doprovázel jsem je do úřadů, kde by bez znalosti poměrůa s nedostateč

nou francouzštinou nepochodili, sedával jsem vedle nich na biblických

hodinách a kurzu ručních prací. Do francouzštiny, ale také do fonštiny,

jorubštiny a minštiny, jsem překládal modlitby a díkůvzdání podle toho,

jaká společnost se na misii sešla. Po norském způsobu jsem denně vypil

šest až osm hrnků řídké kávy bez cukru, probděl noci a pojídal jejich gofry

se smetanou a marmeládou nebo čokoládové mufiny, které se mi v puse

rozplývaly jako sladké piliny. Měl jsem pocit, že s jejich Ježíšem Kristem,

jehož učení hlásali, jsem ve stejném pracovním poměru jako s nimi, ale

nenapadlo mě, že bych to učení měl přijmout. Ani misionáři mě nechtěli

obracet na víru, patrně počítali s tím, že dříve či později se evangeliu otevřu

sám. Zacházeli se mnou opatrně, a přitom neměli ani potuchy, že dědeček

byl věštec, a to dokonce takový, že by se byl mohl stát Martinem Lutherem

vúdú, kdyby jej poháněla aspoň špetka ctižádosti.

ČÁST PRVNÍ


6

Budova misie stála daleko venku, na okraji jedné cotonouské periferie.

Z francouzské nemocnice jsem se musel vydat směrem na Ouidah a jet půl

hodiny autem, než jsem tam dorazil. V prvních dnech mě Norové vozili

tam a zpátky, a teprve když vyšlo najevo, že umím řídit, misie mi pronajala

volvo od švédského velvyslanectví.

Ve městě stály ve vzdálenosti několika nároží pultíky s benzinem,pro

dávali u nich v menších či větších plastových nádobách nebo skleněných

lahvích pohonné hmoty pašované z Nigérie. První odpoledne jsemu ve

docké křižovatky namátkou zabrzdil u jednoho z nich a přelil si nažloutlý

obsah dvou patnáctilitrových demižonů. Tři dny, dokud se mi nádržnevy

prázdnila, jsem neslyšel žádné podezřelé chrastění a motor mi nechcípnul

ani jednou. Z toho jsem vyvodil, že přelitá pohonná látka nemohla natropit

velké škody na motoru. A tak i později, když jsem musel tankovat, jsem

cestou na misii nebo z ní u vedocké křižovatky zpomaloval a vždycky se

postavil k témuž pultu, kde mi prodavač benzinu přelil do nádrže obsah

týchž dvou patnáctilitrových demižonů, třebaže nažloutlá tekutina, která

prosvítala sklem, mívala pokaždé jiný odstín.

Při jednom takovém tankování prodavač postavil prázdné demižony

zpátky na pult, a jak měl ve zvyku, pečlivě stíral hadrem černým špínou

z boku auta benzin, který stekl od uzávěru nádrže. Když vzhlédl, jehospo

kojený obličej se zkřivil do podrážděné grimasy. Hleděl na bílého turistu,

který právě spustil fotoaparát visící mu kolem krku a omluvně zamával

rukou, jako by se za fotografování dodatečně omlouval.

„Řekl bys mu, aby tu nefotil?“

Prodavačovu podráždění jsem rozuměl. V těch dnech hlásaly titulní

stránky veškerých novin, že vláda chce jednou provždy skoncovats ne

zákonným prodejem benzinu, a už vyhrožovala nejen vysokou pokutou,

nýbrž také vězením. Ale nechápal jsem, proč zrovna já bych měl toho

turistu napomínat.

„Protože vystoupil z tvého vozu,“ odtušil prodavač na mou námitku.

„To není možné, jedu sám,“ ohradil jsem se. „A ten chlápek přece jezdí

na motorce. Nevidíš, že má přilbu?“


7

Přilba platila v Cotonou za vzácnost navzdory tomu, že podle beninských

dopravních předpisů byl každý motorista povinen ji nosit. Ale protože je

drahá a člověku se v ní začne vařit mozek a navíc je snadné ji ukrást, nikdo

ji na hlavě nenosí. Právě proto turista s fotografickým přístrojem a s přilbou

v ruce skýtal nevšední podívanou.

Prodavač benzinu spolkl svou poznámku, nechtěl se se mnou pustit

do hádky, vracel jsem se přece k němu jako stálý zákazník. Přesto jako

na předmět doličný ukázal na protější stranu volva, kde dvířka za místem

řidiče byla otevřená dokořán, jako by tamtudy někdo vystoupil, a trčela

do dopravního ruchu křižovatky.

Nepamatoval jsem si, že bych po zastavení na ty dveře vůbec sáhl. Myslel

jsem, že se pokazil zámek a na nějakém výmolu se otevřely samy. Nicméně

jsem si pospíšil, abych je zavřel, než se o ně zarazí nějaký skútr nebo je

strhne nákladní auto.

Už jsem zase seděl za volantem a jel dál po hlavní silnici na Ouidah,

a měl jsem dost času, abych si uvědomil, že ten turista s přilbou sice

nevystoupil z mého vozu, ale byl mi nějak povědomý. S bělochy jsem

přicházel do styku jenom v nemocnici, proto jsem si probral kolegy na

chirurgii, kam mě poslední dobou přidělovali nejčastěji, potom na interně,

neurologii, na ušním, nosním a krčním oddělení, všude, kde jsem se v té

budově ocitl, ale mezi obličeji, které jsem si vybavoval, jsem toho člověka

nenašel. Potom mě napadlo, že to může být nějaký dávný dobrovolník,

který od té doby už odjel na sever a teď se vrátil na návštěvu. Ani s nimi,

jako většinou s nikým, jsem nenavazoval žádné bližší styky, a tak mi na

nikoho z nich nezůstala osobní vzpomínka, existovali pro mne dálna

nejvýš jako fotografie v nemocničním památníku. Ale i v tom památníku

jsem naposledy listoval někdy před lety.

Když jsem dospěl až sem, náhle mnou problesklo poznání: milostivý

Legbo, vždyť to byl můj vlastní otec! Postarší běloch, nažloutlá kůže,po

někud šikmé oči. Nepoznal jsem ho okamžitě jenom proto, že na té jediné

fotografii, kterou jsem vůbec kdy viděl a která byla vlepená donemocnič

ního památníku, mu bylo pouhých třiadvacet let.


8

Končetiny mi úplně ochably, sotva jsem udržel volant a šlapal na pedál

plynu. Zatímco jsem se v dopravním chaosu, který se valil z města,staho

val ke krajnici, taxikáři mě sborově proklínali. Ti, kterým klakson vůbec

fungoval, na mne také troubili. Zatímco jsem konečně mohl na krajnici

zaparkovat, minibus bez dveří, který byl nucený mě objíždět, mi zezadu

pořádně vrazil do nárazníků.

Když jsem se za pár minut vrátil k vedocké křižovatce a opět zabrzdil

u pultu prodavače benzinu, vykulil na mě oči.

„Neviděl jsi, kam ten bělouš před chvílí šel?“

Okamžik neodpovídal, potom řekl:

„Přece si nasedl k tobě, když ses rozjel, a teď od tebe zase vyskočil.“

„Cože?“

„No tak se podívej! Tamhle jde.“

Pohlédl jsem směrem, kterým ukazoval. Šel tam můj otec. Opravdu to

byl on, ačkoli mu bylo vidět jenom záda. Kráčel, ale nedíval se, kam míří.

Hlavu měl předkloněnou, při chůzi něco nahmatával na fotografickém

aparátu, který měl kolem krku, na paži mu stále ještě visela přilba. Měl na

sobě modrou obnošenou košili a bílé plátěné kalhoty, rukávy měl vyhrnuté

k loktům a nohavice dlouhých kalhot vysoukané ke kolenům. Měl křehkou,

středně vysokou postavu a prořídlé dlouhé vlasy vzadu stáhnuté gumičkou

do koňského ohonu jako hipík.

Vystoupil jsem z auta, ale nedokázal jsem udělat ani krok. Nohy se mi

třásly, musel jsem se loktem opřít o dveře vozu, jinak bych se zhroutil.

Otec došel k prvnímu nároží a tam se otočil. Klidně si nastavil objektiv,

vyfotografoval nás a pak se usmál, jako by dodatečně požádal o dovolení.

Potom, jako by si rozmyslel, že přece jenom za roh nezahne, vykročil zpátky

k nám. Fotoaparát spustil na hruď. Přilbu sundal z paže, vzal ji do obou

rukou a při chůzi si ji nasadil. Pokračoval v cestě, vykročil beze spěchu,

zpočátku váhavě, ale pak kráčel čím dál tím rozhodněji.

Jak se blížil, bořil se postupně do země, jako by šel po třasovisku, které

neunese jeho váhu. Krok za krokem mizely v rudé rovníkové půdě jeho

nárty v sandálech, holé kotníky. Už se probořil po kolena, po stehna, po


9

pás, po prsa. Než došel k nám k pultu s benzinem, trčela ven jen jeho hlava

v přilbě, ale i tu s hlubokým mlasknutím pohltila zem. Chvíli jsem pod

chodidly cítil víření, potom mnohem slaběji nějaké chvění a úplně nakonec

se doprava hučící na křižovatce vedle nás začala otřásat. Asfalt, který se

ještě před nedávnem líně zavlnil jako nějaká bažina, znehybněl a byl stejně

hladký jako dříve.

Když úžas pominul, prodavač si dřepl a chtěl sáhnout po přilbě, která

se nořila do hlubiny. Ale nadarmo půdu ohmatával, nemohl do ní zabořit

prsty, protože opět ztvrdla. Prázdná skleněná lahev u mých nohou odrážela

strnulý otcův úsměv, jak se zableskl pod plexisklem motoristické přilby.

Ten úsměv, jímž otec i po smrti, jako nebožtík strašící za bílého dne, prosí

o odpuštění, že se opovažoval existovat. Znal jsem ten úsměv: zmrzl na

tváři třiadvacetiletého lékaře na praxi a byl vlepený s fotografií donemoc

ničního památníku. Nakopl jsem skleněnou lahev, zakutálela se pod pult.

Za pět dnů jsem s prázdnou nádrží opět zabrzdil na vedockékřižo

vatce u prodavače benzinu. Na pultu jsem nezahlédl dva patnáctilitrové

demižony, z nichž mi plnil nádrž. Ani jeho pult nevypadal jako dřív,

nebylo to úctyhodné prkno na ocelových kozách s rozmanitými konvemi,

břichatými lahvemi a f lakony, nýbrž převrácená bedna od ovoce a na ní

pár zažloutlých lahví od koly a několik mizerných plechovek odkon

zerv. Nedaleko bedny se povalovaly hromady začouzených skleněných

střepů a rozteklých plastů, připomínaly mršinu podivného zvířete, která

podléhá rozkladu. Kolem mršiny byla zem v několikametrovém kruhu

vypálená dočerna a sám prodavač byl posetý popáleninami. Vedle něho

trčela dlouhá hůl, na jejímž konci povíval vítr uzlíky barevného lýka

užívaného proti uřknutí.

U Jorubů je poté, co povolí posmrtná ztuhlost, mrtvola posazena, aby

mohla důstojně přijímat své návštěvníky. Prodavač se sklíčeně choulil na

své rohoži jakožto několikadenní mrtvola, ale když mě uviděl, vzkřísil se.

Popadl za hrdlo lahev od koly naplněnou benzinem a začal kulhat k autu.

Ani jsem se nestačil zeptat, jaká to pohroma řádila kolem jeho pultu,pro

tože se okamžitě rozeřval.


10

„Ať Sakpata na tebe sešle černé neštovice, ty zplozenče pekla, a že se

ještě opovažuješ strčit sem tu svou špinavou hubu?!“

Než stačil vecpat do lahve zápalnou šňůru a cvaknout zapalovačem,

rychle jsem zavřel okno, dupl na plyn a odstartoval raketovou rychlostí.

Koktejlem Molotov, který hodil za mnou, se netrefil, a ten se roztříštil na

asfaltu křižovatky. Ale i tak síla výbuchu volvo zezadu postrčila. Několik

motoristů vedle mne vyhodila ze sedla a pár skútrů povalila. Ujížděl jsem

z toho místa šílenou rychlostí, ale teprve po dlouhých kilometrech jsem

se odvážil postavit na kraj silnice k jedné louži. Smyl jsem z oken saze po

výbuchu, aby volvo nevypadalo, jako bych přijel z hlubin pekla, až s ním

vjedu do dvora norské misie.

Vedocké křižovatce, kde mě chtěl vyhodit do povětří prodavač benzinu,

který se pravděpodobně sám předtím stal obětí výbuchu, jsem se víckrát ani

nepřiblížil. Zvolil jsem křivolaké boční uličky, z nichž jsem vyjel na hlavní

silnici vedoucí na Ouidah. Další benzin jsem koupil u jiného prodavače.

Nejdříve se zdálo, že ani s tím jsem neprohloupil, ale potom, sotva jsem

zahnul na hlavní silnici, jsem po druhém tankování zaslechl od motoru

podivný hluk. Dokud motor nezačne škytat a auto jede hladce, není žádný

důvod k obavám, povzbuzoval jsem se. A opravdu, sotva jsem dojel poblíž

misie, hluk ztichl a na posledním úseku bylo během několika kilometrů

slyšet jenom pravidelný hukot motoru.

*

Jen co v Beninu pominula marxisticko-leninská diktatura a duchové mohli

vystoupit z ilegality, manželka jednoho cotonouského podprefekta,mada

me Betty, se stala nadšenou obdivovatelkou duchů vúdú. Z dlouhodobější

perspektivy však bylo patrné, že její city nejsou opětovány stejně vřele, jak

právem mohla očekávat. Její dary se širokým úsměvem odnášeli někam

dozadu za svou svatyni, ukusovali hlavy kohoutům a beránkům, které

od ní dostali, aby nasáli jejich krev a mohli splnit její prosby, ale celkově

vzato se přeceňovali. Nebylo na ně spolehnutí, byli příliš vrtošiví – jednou


11

slib splnili, podruhé ne. Nespokojenost madame Betty přešla v otevřené

pobouření, když se její jediný milovaný syn stal otrokem Mamy Waty.

Mamy Wata je siréna, která se jakožto paní moří a vodstev na hřbetě vln

projíždí po celém světě. Mezi africkými duchy je jediná, která má světlou

pleť. Ráda se vmísí mezi bělochy, ale i tehdy nejraději potrápí černochy.

I tenkrát si plula po Seině, v Nanterre odsunula vlečné čluny ke břehu

a poblíž univerzitního kampusu vylezla na břeh jakožto krásná míšenecká

studentka. Ze svého maličkého batůžku, jaký byl tehdy v Paříži náramně

v módě, vytáhla zrcátko a líčidla, upravila si toaletu a usedla rovnou na

nějakou přednášku. Tam se vrtěla tak dlouho, až koncem hodiny úplněpo

bláznila syna madame Betty, který seděl vedle ní a na univerzitě v Nanterre

studoval ekonomii. Když už tomu nešťastníkovi popletla hlavu, nepustila

se ho a nechala se vodit na večeře na Champs Élysées do restauraceFou

quet a v hotelu Lutécia se s ním povalovala na hedvábné posteli. Mladík

by byl ochoten utratit za ni celoroční příjem beninské státní pokladny.

Madame Betty nadarmo prosila Mamy Watu, ta ze svých drápů s plovací

blánou mladíka nepustila, dokud mu nevysála veškerou krev a mozek

a neokousala maso.

Madame Betty musela odjet od Paříže osobně. Syna našla v podchodu

metra, kde hrál na harmoniku a žebral a u kostela Saint-Eustache stálspo

lečně s clochardy ve frontě na zdarma rozdávanou cibulačku, aby neumřel

hlady. Madame Betty ho odvezla do Cotonou a doma se syna pokoušela

vytáhnout z toho bezedného omámení, do nějž ho uvrhlo milostnézkla

mání a drogy. Avšak tehdy už neprosila duchy vúdú, nýbrž angažovalaco

tonouského biskupa, aby sloužil mše za jeho uzdravení, protože pobouření

ji přimělo, aby přijala katolickou víru. Poté co mladík opět nabyl zdraví

a vrátil se do Paříže, kde se mu konečně podařilo získat nějaký diplom,

madame Betty se s duchy vúdú usmířila, ale zadobře zůstala i s biskupem.

Srdce ji však táhlo ke třetí společnosti: pod svá ochranná křídla vzala

norské misionáře.

Téhož dne, kdy jsem podruhé tankoval do volva u nového prodavače

benzinu, vůz podprefekta, manžela madame Betty, ještě dopravil madame


12

Betty a její společnost do misie, ale po kurzu ručních prací se už rozjet

nechtěl. Nepomohlo ani, že jsme zkusili sytič, ani zapnout dálková světla,

ani odtahování, do auta, překrásného citroëna Picasso, se život již nevrátil.

Šofér domluvil mobilem s ostatními podprefektovými lidmi, že druhý den

ráno odtáhnou Picassa do Cotonou a on stráví noc na rozloženém zadním

sedadle.

Společnost z vozu madame Betty si na cestu zpět přisedla ke mně.Ma

dame Betty s jednou svou přítelkyní seděly vepředu vedle mne a pět dam

a dívek vzadu. Sedm žen zpívalo z plna hrdla jorubsky evangelický žalm,

který se toho dne naučily, anebo všechny zároveň a bez jedinéhonadech

nutí projednávaly, jaký má mít límec a lemování křestní plášť, pro všechny

stejný, který si ušijí na nejbližší Velikonoce, kdy všechny chtějí vstoupit do

Norské evangelické církve.

Hluk jsem zaslechl teprve poté, co v Cotonou vystoupily a jejichbre

bentění ustalo. Jasně se ozýval za hučením motoru, zatímco jsem ujížděl

několika ztichlými nočními ulicemi, kterými jsem ještě musel projet, abych

dorazil k parkovišti francouzské nemocnice obehnanému ostnatým drátem,

kde jsem nechával volvo přes noc.

Vjel jsem tam, vytáhl klíčky ze zapalování, motor oněměl, ale hukot

nechtěl zmlknout. Jenomže teď jako by se neozýval od motoru, nýbrž

odněkud zpod auta. Slyšel jsem historku o jedovatém hadovi, který si na

noc zalezl do prostoru v motorové skříni, aby se ohřál, a vylezl až druhý

den ráno, kdy vůz plnou rychlostí uháněl po silnici. Jako oživlá utěrka na

sklo se vlnil na okně, a potom uražený, že je obtěžován, vlezl do prostoru

pro pasažéry a uštknul řidiče. Napadlo mě, že se třeba v podvozkuvol

va schovalo nějaké zvíře, když jsem zastavil, a teď vylezlo a krčí se pod

vozem. Opatrně jsem otevřel dveře a nohu jsem při vystupování natáhl

pokud možno co nejdál od auta, aby se mi to zvíře nemohlo zakousnout

do kotníku. Na asfaltu jsem pod chodidlem opět pocítil líné víření, jaké

jsem vnímal tehdy, když se otcova hlava v motoristické přilbě nořila do

země vedle pultu prodavače benzinu. Lehl jsem si na břicho, nahlédl pod

vůz, ale viděl jsem pouze hluboký stín. Když jsem naslouchal v této poloze,


13

zřetelně jsem rozeznával, že zvuk nepřichází odtamtud, nýbrž z podzemí.

Přitiskl jsem ucho k zemi. Věděl jsem, že se nepokouší něco mi říct hučící

odpadová voda, která se z nemocnice vylévá do kanálu, ale tím už jsem

si jistý nebyl, jestli se v podzemí opravdu neprojíždí na motorce můj otec.

Kvůli obvyklému výpadku proudu bylo město té noci ponořené do hluboké

tmy. Lampy nad hlavním vchodem do nemocnice a u lékaře, jenž měl službu

v ambulanci, které získávaly proud z agregátu v suterénu, blikaly jakovzdá

lené hvězdy a parkoviště neosvětlovaly. Vedle východu hořely v prázdném

sudu od dehtu zaolejované hadry, v jejich světle se rozmarně kolébaly stíny

aut. Skoro jsem neslyšel, co říká noční hlídač, který mě u závory pouštěl ven.

To už se mi ten podzemní zvuk nastěhoval do uší a hučel tam.

S bušením v uších jsem usínal a s ním jsem se také probudil. Venku

na ulicích se už rozproudil život, pokřikovali tam a troubili, kolem plotu

parkoviště projíždělo motorkové taxi a chrlilo dým, protože nemělo tlumič

výfuku. Tušil jsem, že dělá příšerný kravál, ale pro vnitřní hluk jsem ho

slyšel jen jako komáří bzučení.

Z parkoviště jsem vyjel směrem na hlavní silnici do Ouidahu. Tentokrát

jsem nechtěl jet do misie, nýbrž po mořském pobřeží rovnou do města, kde

sídlilo devět tajných společností egunů.

To, že se můj zesnulý otec objevil v Beninu, platilo za mimořádnou

výjimku. Naznačovalo to, že jeho duše sem zřejmě doputovala z veliké

dálky, protože nebrala ani v nejmenším zřetel na místní etiketu vracejících

se duchů. U nás se totiž duchové zdráhají ukazovat se osobně. Za bílého

dne se nevracejí nikdy, a i když přijdou v noci, stejně jako plachá zvířata

dodržují uctivou vzdálenost mezi sebou a živými. Místo zdrženlivých

předků se o velkých svátcích objevují egunové a v průvodu krouživě tančí.

To pak zpoza barevných, mušlemi zdobených látek, které připomínajíko

berce a halí eguny od hlavy po paty, proniká ven tlumené bouchání, přesně

takové, jaké mi uvízlo v uších. To tlumené bušení, jež pochází od mrtvých,

kteří se neukazují, jsou však přítomní, umějí egunové přetlumočit, pokud

jsou živí zvědaví na to, co jim z onoho světa vzkazují. Napadlo mě, že toto

přetlumočení bych teď mohl potřebovat také já.


14

Jak jsem po silnici mířil z města ven, i bouchání nabývalo na čím dál

větší hlasitosti. Když jsem dojel k místu, kde jindy odbočuji k budově misie,

byl jsem nucen zastavit, protože mě nesnesitelně píchalo v uších. Přitiskl

jsem k nim ruce a zvenčí se pokoušel utlumit tlak, který přicházel zevnitř.

„Přestaň, otče!“ zařval jsem z plna hrdla a padl na volant. V tomoka

mžiku jsem vůbec nepochyboval, že to on mlátí obrovským kyjem do mého

bubínku jako do tympánu.

Poslušen náhlého nápadu jsem se obrátil zpátky směrem na Cotonou.

Sotva jsem ujel pár set metrů v protisměru, když otec odložil kyja vykle

pával rytmus už jenom rukou. Jak jsem se blížil k městu, mírnily se údery

na můj bubínek. Ve městě se v mých uších opět ozývalo bušení jako ráno,

že jsem div neohluchnul, ale ve srovnání s nedávnou příšernou bolestí

přinášelo přece jenom úlevu.

Na cadjehounském okruhu jako by mi to bouchání našeptávalo, abych

se nevracel do nemocnice, nýbrž jel po Steinmetzově bulváru dál. Poslechl

jsem a poté se bušení postupně mírnilo, až nakonec znělo jako vrzání cikády,

a na konci bulváru už působilo přímo jako příjemná hudba. Na pravé straně

se tyčila prosklená budova francouzského konzulátu. Nebylo pochyb, byl

jsem na místě. Když jsem před konzulátem vytáhl klíčky ze zapalování,

otec už ťukal jenom špičkami prstů, a když jsem vystoupil z volva a šlápl

na první stupeň schodiště před konzulátem, veškeré bušení v mých uších

přestalo jednou a provždy.

*

Otec vypadal jako běloch. A přitom jím byl jenom zpola. Ale ta druhábar

va, která se do něho přimíchala, nebyla ebenová čerň jako v mém případě,

nýbrž žluť, která dodávala jeho pleti matně nahnědlý odstín. Alespoň na

té fotografii, kterou jsem znal z nemocničního památníku. Jemná vráska,

která se vykreslila nad jeho mandlovýma očima, jednoznačně naznačovala

jeho původ. Nedlouho před zhroucením Francouzské Indočíny se narodil

jako syn Vietnamky a francouzského majora. Už uměl obratně zacházet


15

s jídelními hůlkami, když musela rodina uprchnout, protože francouzský

expediční sbor, v němž bojoval také jeho otec, jenž velel proslulýmpří

slušníkům cizinecké legie, utrpěl od vietnamské lidové armády zdrcující

porážku u Dien Bien Phu.

Jeho rodiče se rozvedli až ve Francii. On sám spadl mezi dva mlýnské

kameny. Vietnamskou matku přiměli, aby se ho úředně vzdala, ale bydlet

nemohl ani u svého francouzského otce, protože jeho nová manželka ani po

mnohaletých pokusech nikdy neotěhotněla a nic se jí neošklivilo víc než její

nevlastní syn, můj otec, jehož přítomnost jí mučivě připomínala velký nezdar

jejího života, neplodnost. Otce vzali k sobě jeho prarodiče, ale dlouho nepobyl

ani u nich, protože jim zase vnuk připomínal, že ho neporodila Francouzka.

Otec se ocitl v internátním vojenském gymnáziu, ale potom nepokračoval

na vojenské akademii, nýbrž si zvolil lékařskou fakultu.

Jeho nejbližší o něho nestáli. A přesto se jim jako poslušný hoch chtěl

zavděčit. Aby se vyhnul jejich odmítání, snažil se, aby zapomněli na jeho

zpackaný původ, a choval se tak, aby jim nebyl na obtíž. Každé jeho gesto

a slovo, které jim bylo adresováno, vyzařovalo: Chraň bůh, aby se zbytečně

citově angažovali a snažili se mít ho rádi.

Jeho francouzští prarodiče žili v Sainte-Foy-la-Grande, městečku poblíž

Bordeaux, a byli potomky té hrstky hugenotů, které bohabojní francouzští

katolíci svého času nepovraždili ani nevyhnali ze země. Když jejichjedi

ný vnuk končil studia na lékařské fakultě, bylo nutné počítat s tím, že se

vystěhuje z koleje a vrátí domů k prarodičům, a to by se jich nepříjemně

dotklo. Naštěstí to však dopadlo tak, že se jim podařilo udržet odstup.

Dědečkův blízký známý, lékař s dobrou pověstí, už několik let pracoval

v Africe. Jako primář vedl ordinaci v Cotonou, což bylo administrativní

centrum Dahome, jak se tehdy jmenoval Benin, který se právě stalz fran

couzské kolonie nezávislým státem. Při jedné své návštěvě ve Francii se

setkal s dědečkem, který se mu s nesouhlasným vrtěním hlavou zmínil

o tom, že jeho vnuk zdědil dobrodružnou povahu mužských členů rodiny,

a proto by rád nastoupil na odbornou praxi někam daleko. Na to primář

ochotně navrhl, že ho vezme k sobě do ordinace v Cotonou.


16

Otec s radostí vyhověl tomu, co mu podle dědečka mělo prospět. Možná

se mu i ulevilo, že se ocitne tak daleko a na rodinném tabló bude připomínat

leda mušinec. Přijel tedy do Cotonou, kde poznal moji matku.

Můj dědeček z matčiny strany se kdysi stal domorodým úředníkem,

jehož poslali do Francie, aby se naučil, jak spravovat stát, a nakonec udělal

v administrativě kolonie tak skvělou kariéru, že se stal v Dahomeviceguver

nérem. Kdyby byl zůstal u úřednické dráhy, mohl se po boku senegalského

Léopolda Sédara Senghora stát jedním z afrických zastupitelů vefrancouz

ském Národním shromáždění a možná i prvním prezidentem nezávislého

Dahome, který byl sesazen pučem. On si však poté, co mu nečekaně zemřela

manželka, sundal kravatu i košili s naškrobeným límečkem a úřednické

dráze ukázal navždy záda. To, že zemřela, bylo možné pouze předpokládat,

protože její mrtvola zmizela z rakve beze stopy. Ulehla do ní z vlastního

rozhodnutí, aby zachránila nejmírnější lid Země, totiž Bnokimy. Dědeček

se dal na kouzelnictví, aby ji našel třeba i po smrti.

Takže v době otcovy odborné praxe byl už můj černý dědečekkouzelní

kem a žil se svou dcerou, mou matkou, která tehdy zrovna dostala malárii.

Můj dědeček byl jakožto kouzelník zasvěcencem Osanina, duchaléče

ní, jenž v pradávných dobách poskytoval lidem, kteří se na něho obrátili,

přílišné zdraví, a tak jeho kouzelníci zůstávali bez pacientů a celé dny se

jenom pof lakovali. Nabývali pocitu zbytečnosti, sklíčenosti a ta potom

přecházela v zatrpklou zlost. Sebrali se a jako jeden muž se vypravili za

Legbou, duchem myšlení, který je po Nedostižném Bohu ten nejmocnější,

a na Osanina si mu postěžovali. Moudrý Legba trpělivě vyslechl jejich

nářky, propustil je a potom se vrhl do zpěněných vln Nigeru, protože nad

světskými záležitostmi rád dumal při plavání a občas pak odpočíval opřený

o lokty na šupinatých hřbetech krokodýlů. Po veletoku proplul dvakrát

tam a zpátky až k oceánu a přišel na to, jak s tou neudržitelnou situací

skoncovat. Ještě téže noci podpálil chýši, ve které spal Osanin. Planoucí

chýše se zhroutila a zpod rozžhavených trámů vylezl ožehnutý a zmrzačený

Osanin. Zůstala mu jedna noha, jedna paže a jedno oko, a vlivem prožitého

šoku ztratil dokonce i hlas. Když od té doby otevře ústa, vypraví ze sebe


17

jenom směšné zvuky připomínající ptačí cvrlikání. Lidé se už na něho

nadále nemohli obracet se svými tělesnými a duševními strázněmi a byli

odkázáni na prostřednictví jeho kouzelníků, kteří opět našli své místo ve

světě. Díky Legbově moudrosti byl znovu nastolen Velký soulad, jen zdraví

lidí se zhoršilo, protože někteří kouzelníci plnili své úkoly nedostatečně,

kdežto jiní se vyznačovali větším nadáním.

Pokud to mohu posoudit, můj dědeček patřil patrně k těm druhým. Podle

příznaků viděl, že matka nedostala úplavici nebo malárii, nýbrž žlutou

zimnici. Každý duch vúdú je některou látkou přitahován, anebo přímo na

ní závisí. Ti nejmenší rádi vycucávají morek ze sloních kostí nebo žvýkají

obyčejný opičí bodlák, zatímco ti nejmocnější si kapou na jazyk utajené

omamné prostředky. Společné mají to, že svému kouzelníkovi nabídnou

svou oblíbenou látku, aby i on poznal to blaho a mohl léčit. Jediný, kdo

zná všechny účinné prostředky, je Osanin. Můj dědeček jako Osaninův

zasvěcenec věděl, že proti žluté zimnici nepomáhá žádný prostředek. Jako

viceguvernér se kdysi dost natrápil s organizováním hromadného očkování,

a proto mu bylo také jasné, že proti žluté zimnici se sice očkuje, ale sérum

je nutné podat mnohem dřív, než nemoc propukne.

Přesto se v prvních dnech neobával, protože doufal, že tuto nemoc si

matka bez následků odbude jako většina případů s podobně odolnýmor

ganismem. Polekal se, teprve když matka čtvrtý den zežloutla. Nadarmo ji

začal napájet množstvím lektvarů na pročištění a uvolnění křečí a přitom

prosil o přízeň ducha, který daný lektvar střežil, matce slábl puls a ve

ztuhlém svalstvu pociťovala bodavou bolest. Pátý den se jí oční bělmo

zbarvilo dozlatova, takže připomínalo lví oči, a upadla do kómatu. Šestý

den jí z úst začala vytékat tekutina černá jako dehet a už jí nebylo možné

vnutit žádný lektvar. Dědeček přesně znal možné pokračování a věděl, že

matce do úplného vyschnutí a vychladnutí chybí nanejvýš den nebo dva.

Tehdy jí zavedl do konečníku čípek, aby zastavil zvracení. Prostředek

byl zhotovený z jedné Osaninovy utajené rostliny a proti zvracení působil

jenom v malém množství. Po podání čípku si dědeček sám vzal velkou

dávku toho prostředku, aby přešel do světa duchů.


18

Do světa duchů směřuje víc cest. Jedna vede oponou na horizontu, který

obyčejnému smrtelníkovi, jenž se mu vždycky jenom přiblíží, aniž by jej

kdy dosáhl, postupně rozvírá další a další krajiny, ale nikdy ho do nich

nevpustí. Oponu dokážou rozrazit pouze kouzelníci, kteří za ní potom

proniknou do světa duchů.

Dědeček byl takový kouzelník, jehož mozek kdysi pracoval evropsky,

a proto věděl, že žlutou zimnici způsobuje vir. Na africký způsob zase mohl

vysledovat cestu viru zpátky až k původu nákazy a mohl v matčině okolí

najít toho, kdo s pomocí droboučkého duška poslal na osudovou dráhu

nositele viru, infikovaného komára. Opovrhoval však pomstouvycháze

jící z nemohoucnosti. Svou moc chtěl vyzkoušet tam, kde se duchovéne

utkávají pod maskou virů a protilátek, nýbrž z očí do očí. Tam, kde jsou si

kromě Nedostižného Boha všichni rovni. Tam, kde je možné zdolat žlutou

zimnici, tam se může i ten nejslabší proměnit v nejmocnějšího a největší

v nejmenšího.

Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, jak spolu dědeček a žlutá zimnice

zápolili. Dědeček byl vázán přísným zachováváním tajemství a o tom, co

se odehrálo za oponou horizontu, musel mlčet. Nemohl o nich vyprávět ani

živý ani mrtvý, aniž by na sebe přivolal Osaninův hněv. Navzdory tomu

podstoupil nebezpečí Osaninovy nepřízně, a přece jenom o zápase hovořil,

a to po své smrti jednou jedinkrát na velkém baobabu v Dassa-Zoumé, kam

jsem připutoval v nejtěžším období svého života.

Dědečkův zápas se žlutou zimnicí byl nerozhodný, neboť ani jednomu

z nich se nepodařilo zdolat protivníka.

Žlutá zimnice neměla naspěch, kdežto dědeček se musel zpoza opony

na horizontu brzy vrátit k mé matce, a přitom na opačné straně ještědlou

ho poležel úplně vyčerpaný zápasem. Obrovským úsilím si vrátil do těla

životní sílu, aby se pohnulo a neleželo stejně nemohoucí jako tělo matčino.

Když už to dokázal, popadl mou matku, z jejíchž úst už působením

prostředku proti zvracení alespoň nevytékala tekutina černá jako dehet,

a odnesl ji do ambulance francouzských lékařů. Náhodou tam, kde byl

otec na praxi jako čerstvý absolvent medicíny.


19

Toho roku napršelo v období dešťů ještě víc než obvykle. Protožemon

zunový déšť padal nepřetržitě několik týdnů, celým Cotonou se valil proud

vody. Na lékařské pohotovosti sahala voda po kolena. Tekla po chodbě,

v ordinacích, a dokonce i v operačních sálech. V tom pomalém proudu

seděl dědeček u zdi s mou matkou na klíně, když k nim otec přistoupil.

Sklonil se k nim a oběma nahmatal puls. Konstatoval, že je sotva znatelný.

V Cotonou a okolí se v té době vyskytla spousta případů onemocnění

žlutou zimnicí. Jenže dahomské úřady s údaji obratně žonglovaly, jak se

ostatně ještě v koloniálních časech naučily od Francouzů, a tak číslazůstá

vala pod předepsanou hodnotou. Žádná epidemie tak úředně nepropukla.

Náš mladý a hrdý stát si mohl oddechnout tím spíš, že ještě před vyhlášením

nezávislosti tvořil součást té francouzské západní Afriky, kde v posledních

desetiletích žlutá zimnice prakticky vymizela díky masovému očkování,

které organizoval právě můj dědeček jakožto viceguvernér Dahome.

Otec však patrně nabyl dost zkušeností s touto nemocí, která se opět

rozšířila. Na první pohled mu bylo zřejmé, že mladá žena dospěla dopo

sledního stadia žluté zimnice, po němž už následuje jenom smrt, je téměř

naprosto vysušená a vychladlá. Ani dědečka nemusel dlouho vyšetřovat,

aby vystavil chorobopis, podle něhož je muž středního věku pod vlivem

drog. V klinickém smyslu u žádného z nich nevěděl, co momentálněudě

lat. Jako nezkušený medik byl tedy poněkud bezradný. Ale na rozmýšlení

mu nezbyl čas, protože ho odvolali na opačný konec přeplněné chodby

k jinému naléhavému případu. A když se za půl hodiny vrátil, po obou

pacientech nebylo ani slechu ani dechu. Jako by je odnesla rozvlněná

dešťová voda.

Podle dědečka se svět nedělí na Dobro a Zlo, nýbrž všechno, předměty,

živé bytosti i duchové, jsou trošku takoví a trošku onací. Ti, kdo dělí síly

světa na dvě protichůdné strany, tak činí ze sobeckého zájmu, abydoká

zali, že oni se spolčují se silami dobrými, které není třeba držet na uzdě.

A v důsledku toho se síly, které zpočátku vypadají jako laskavé, přemění

v nepřátelské. Platí to i naopak. Je to otázka vytrvalosti a pozornosti, kdy

nějaká nepřátelská síla zvlídní.


20

Nedozvěděl jsem se, jakou podobu získala žlutá zimnice, když se při svém

zuření ocitla za horizontem, ale později jsem od dědečka slyšel na vlastní

uši, že ne náhodou vyšetřoval mou matku francouzský lékař se žlutou pletí.

Dědeček ve své kouzelnické praxi léčil také barvami a doporučoval trpícím

tím či oním neduhem, aby v zájmu svého zdraví používali tu či onu barvu

anebo se jí naopak vyhýbali, a proto věděl, že lékaře se žlutou pletí poslala

žlutá zimnice na znamení, že je smířlivě naladěna.

Má matka druhý den neumřela, i když podle své diagnózy umřít měla.

Třetí den jí bylo lépe, ani nevyzvracela lektvar, který jí naordinoval dědeček.

Tělesnou teplotu měla opět normální a vrátilo se jí vědomí.

Když se má matka uzdravila, dědeček se s ní ke žlutému francouzskému

lékaři vrátil. Přinesli mu dar, který byl určen nejen jemu, nýbrž jehopro

střednictvím také žluté zimnici, jíž chtěl dědeček připomenout, že jejich

velký souboj skončil smírem. To bude důležité tehdy, když se později znovu

setkají u jiného nemocného a opět budou stát na protivnických stranách.

Otec dárek přijal, byl to Osaninův amulet. Chtěl jej dědečkovi oplatit

tím, že by ho naočkoval proti žluté zimnici. Dědeček mu zamlčel, že jako

dahomský viceguvernér byl kdysi očkovaný mezi prvními, a tak jen se

zdvořilým odmítnutím odvětil, že bohužel očkování nepotřebuje, dostal

sérum ještě v koloniálních dobách a od té doby je imunní. Otcovu další

nabídku, že tedy jim poskytne moskytiéru, kterou si mohou pověsit nad

rohože, už neodmítl. A přitom nad jejich rohožemi na spaní visely dokonalé

nezničitelné moskytiéry, které je v době spánku chránily před veškerým

hmyzem přenášejícím viry.

Otec mu chtěl dát injekci jednoho ze sér, a nakonec mu daroval dvě

z moskytiér, které bývalý kolonizátor, francouzský stát sužovaný výčitkami

svědomí, poslal přímo do jeho ordinace. Očkování a rozdělování moskytiér

nesvěřil vedení státu, protože předchozí zásilka sér a moskytiér se náhodou

dostala z Dahome dál, nalezl se pro ně kupec za dobrou cenu v jednom

latinskoamerickém státě rovněž postiženém žlutou zimnicí.

Otec se zdvořile zeptal, zda může nyní matku pro jistotu znovu vyšetřit.

Její přežití považoval za klinický zázrak, ačkoli se z opatrnosti nevyjádřil,


21

vtloukli mu totiž do hlavy, že nemá dostatek zkušeností, aby používal velká

slova. Vyšetřil ji jednou, potom ještě jednou. Potřetí ji nevyšetřoval jenom

proto, že se styděl, že se prostě nemůže matčina vyšetřování nabažit.Ně

kolik dní nato dědečka s matkou navštívil a poté se stal jejich pravidelným

hostem. Matčino tělo si už neprohlížel očima lékaře, jeho zájem nabyl jiné

povahy. Když si vedle matčiny rohože rozvinul tu svou, ani si nevšiml, že

leží pod tou moskytiérou, kterou jí dal a matka ji pověsila, vyměnila ji za

tu starou, protože čekala na něho, a ozdobila ji voňavými kvítky.

Na vychladlé místo po žluté zimnici se v matčině těle brzy nastěhovala

jiná bytost, byl jsem počat já. Když jsem se narodil, otec trávil všechny

noci pod moskytiérou. Zvolna si zvykal i na to, že vedle něho neleží jen

má matka, nýbrž také dva hroznýši. Patřili matce a vzhledem k její zvláštní

výchově byli její součástí – jak říkávala – jako vlastní ruka a noha, rozdíl

byl jen v tom, že v nich neměla cit. Nicméně otec ráno vstával a chodil do

ordinace od mé matky a hroznýšů.

*

Do Beninu přišli norští misionáři z Pobřeží slonoviny, kde v podmínkách

občanské války vydrželi celé roky, ale poté co byli několikrát vykradeni

a velkou část v Norsku vybraných peněz strávilo to, že znovu a znovu museli

u geril vykupovat své unesené spolupracovníky, byli nuceni opustit a svěřit

do péče Ježíše Krista těch několik domorodých bratrů, kteří od místního

muslimského vyznání přestoupili na křesťanství.

V Cotonou byl právě mír, ale zájem o to menší. Biblických hodin se

v prvním roce účastnila jen hrstka. V misii byl příliš velký klid. Pouze

jednou vypukl skoro skandál, když se beninští pohádali mezi sebou o to,

jestli voda, která se vlnila pod Noemovou archou, byla sladká nebo slaná.

Většinu tvořili pokřtění katolíci, a třebaže ve všedních dnech žili podle

rad duchů vúdú, chodili také na mši, a tak se v posuzování této otázky

každý považoval za nejkompetentnějšího. Na poslední chvíli, než se strhla

rvačka, popadl tajemník misie kytaru a začal zpívat píseň o lásce Ježíše


22

Krista. Jeho sonorní hlas přehlušil křik a diskutující se do sebe nepustili,

dokonce se při druhé písni, která už hlásala slávu Ducha svatého, mnozí

začali vlnit a nakonec se z toho vyklubal společný tanec. Čokoládový mufin,

který uzavíral shromáždění, už každý spokojeně pojídal a zapíjel řídkou

norskou kávou.

Při druhé příležitosti, když jeden z misionářů hovořil o Kristovu povstání

z mrtvých, ho přerušil Súdánec s krahujčím nosem, který se mimochodem

zabýval dovozem ojetých skútrů do Beninu. Tvrdil, že ví od samotného

koptského metropolity z Chartúmu, že Ježíš nebyl uložen do hrobu a třetí

den z něho nezmizel, nýbrž několik hodin po smrti mrtvé tělo ještě na kříži

otevřelo oči, z nohou a dlaní si vytáhlo hřeby, jako by to byly trnyz kaktu

su, slezlo dolů a odjelo do Jeruzaléma, kde židovského rabína, chalífa nebo

koho vleklo za vous po celém městě a potom ho shodilo do nejhlubších

hlubin pekelných. Tento apokryfní příběh o zmrtvýchvstání, kterývyprá

věl muž s krahujčím nosem, se přítomným zalíbil víc než kanonizovaný

výklad přednesený misionářem. Zdálo se, že misionář si to k srdci nebere,

při pohádce vyprávěné mužem s krahujčím vzezřením si jen pobrukoval

s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Což mohlo znamenat, že i on zná tuto

variantu zmrtvýchvstání a vlastně ji přijímá jako možnou verzi, ale také to,

že ji odmítá a považuje za rouhání. Ke svému názoru se stavěl jakonefalšo

vaný Nor: považoval jej za své osobní vlastnictví a s nikým se o něj nedělil.

Nevalně byl navštěvován také kurz domácích prací, který vedlyman

želky misionářů. Pod vedením madame Betty tam chodily ženy, aby se

naučily, jak zacházet s pletacími jehlicemi. Z upletených vlněných ponožek

se všechny nesmírně radovaly a doma je věšely od stropu jako nejváženější

ozdobu bytu. Ukazovaly je svým hostům tím pyšněji, čím méně je nosily,

protože u nás se většinou chodí bosky nebo v sandálech, a dokonce i pro

toho, kdo si může dovolit koupi bot, je to zbytečný luxus, aby si navíc

natahoval ještě ponožky.

Přítomnost misionářů tedy nezůstala nepovšimnuta, ale zvoničku se

slaměnou střechou, kterou postavili na dvoře misie proto, aby v ní křtili

ty, kdo přestoupili na víru, opuštěnou skrápěly monzunové lijáky.


23

Vždyť jaké má asi vyhlídky ten, kdo umře v Beninu jako první evangelík?

ptali se navzájem místní obyvatelé, kteří navštívili misii. Ve věčném životě

už s ním bude Ježíš Kristus, který povstal z mrtvých, ale co si počne úplně

sám jako nebožtík? To má doufat, sám samotinký, prahnoucí po společnosti,

že zanedlouho umře druhý, třetí, čtvrtý evangelík? A i kdyby jich bylo už

víc! Ve srovnání s davy těch, kdo zemřeli dřív, budou stejně představovat

pouhou hrstku, a nejlépe udělají, když budou dál ukázněně odpočívat ve

vlažné beninské zemi a trpělivě vyčkávat Vzkříšení, zatímco si nad nimi

budou jak se jim zlíbí courat nebožtíci zpola vúdú a zpola katolíci, a to jim

hrozně poleze na nervy.

A potom se přece jen nečekaně objevil první evangelický nebožtík.

Na Pobřeží slonoviny norští misionáři obraceli na víru muslimy z kmene

Mahu. A tak když dorazili poblíž Cotonou, mluvili kromě své mateřštiny

a angličtiny nejčastěji nám tehdy ještě zcela neznámým jazykem mahu

a francouzsky jenom na té nejzákladnější úrovni. Ostatními běžnými jazyky,

fonsky, jorubsky nebo minasky, neuměli ani žblebtnout. Měli však štěstí,

neboť v prvních dnech svého zdejšího pobytu začali léčit lepru jednomu

hřmotnému a bodrému zedníkovi, o němž vyšlo najevo nejen to, žehroz

ně rád mluví, nýbrž i že se narodil jako jazykový génius. Plynně klábosil

anglicky i francouzsky a všemi domorodými jazyky používanými v okolí

Cotonou, ale domluvil se i norsky, za což vděčil tomu, že dříve několik

měsíců pracoval pro Nory, kteří na kontinentálním skalním podkladu

patřícímu k Beninu prováděli podmořský geologický průzkum z pověření

beninské vlády, která ob rok vydává komuniké, že v blízké budoucnosti

bude potvrzena zpráva, že Benin disponuje ropnými a plynovými nalezišti,

a z řad nejchudších států světa bude tedy katapultován do exkluzivního

klubu nejbohatších států světa, které těží ropu.

Zedník Eric, nemocný leprou, znamenal pro misionáře hlavní výhru. To

jeho prostřednictvím jim Pán poskytl útěchu za nucenou evakuaci z Pobřeží

slonoviny. Eric se k nim přidal jako pracovní síla pro všechno. Provázel je

do úřadů, kde měli nějaké vyřizování, tlumočil jim na biblických hodinách

a na kurzu ručních prací, v zahradě sekal trávu a v noci hlídal budovu misie.


24

Byl jim nekonečně vděčný za to, že se zabývali jeho leprou, kterou

na něho kdysi seslal jeden zlovolný soused prostřednictvím vesnického

ducha vúdú. Eric jako odplatu poslal na souseda úplavici pomocí jiného

vesnického ducha vúdú. Nadarmo později soused umřel na úplavici,kte

rou touto cestou dostal, lepru si už ani jeden z duchů neodnesl zpátky.

Erikova důvěra ve vúdú byla otřesena. Proto s velkým nadšením uvítal

Ježíše Krista misionářů, který sice střízlivě uvažuje, ale miluje. Avšak

poslání, aby se stal jediným evangelíkem v Beninu, nepřijal ani on.Vá

hal jako všichni ostatní, jako třeba madame Betty, která nedávno přijala

katolictví a byla by se styděla před panem biskupem v Cotonou, kdyby

tak záhy přestoupila jinam.

A tak první Velikonoce zavítaly do norské misie bez křtu. Protože na

misionáře nečekal žádný úkol, odletěli domů, aby se konečně vydali na

běžkách po sněhu jiskřícím ve slunečním svitu, vzali do obou dlanípohá

rek plný horké kávy z termosky a v nádherné norské přírodě se pomodlili

k Bohu. Nebyli zklamáni. Cítili, že tam dole na jihu je stále víc duší, které

se otvírají evangeliu. Počítali s tím, že velký průlom, masové přestoupení

na víru, nastane o příštích Velikonocích.

Z dovolené se vrátili do Beninu prostoupeni velkou důvěrou v Boha.

Celou dlouhou cestu letadlem jim jako nějaká průsvitná svatozář zářil nad

hlavami severský chlad. Poslední krystalek roztál, když taxík, který je vezl

z letiště v Cotonou, zastavil před misijní budovou. S Erikem se jimnaposle

dy podařilo mluvit telefonicky z Osla, od té doby mu nadarmo volali, aby

jim během dlouhého proclívání zodpověděl některé otázky, mobil nebral.

A přitom všechno naznačovalo tomu, že je očekával. V tropickém večeru,

který se snáší celý rok v touž hodinu, po obou stranách brány čadilv lam

pách nekvalitní nigerijský petrolej, aby podle norského obyčeje naznačoval,

že v domě čekají hosta. Trávník v zahradě byl čerstvě posekán, v domě

bylo uklizeno, všechno se lesklo, bible na oltáři byla otevřená u textu na

příslušný den. Jenom Eric nikde nebyl.

Nakonec ho našli v garáži, natažený ležel pod autem. Nejdříve si ve

tmě mysleli, že něco montoval a vylil se na něho olej, který pod ním


25

vytvořil louži. Teprve když ho ze stínu vytáhli na světlo z lampy, viděli,

že leží v tratolišti vlastní krve. Nadarmo se ho pokoušeli oživit, Eric se

už nevzpamatoval. Madame Betty a tajemník misie ho odvezli dofran

couzské nemocnice, kde ho ještě téže noci operovali s krvácením do

žaludku. Druhý den dopoledne, když se probral z narkózy, byl při vědomí.

Poté co tedy znovu vládl soudností a jasným vědomím, jednoznačně

vyjádřil svou vůli vstoupit do Norské evangelické církve. A tak bylpo

křtěn a poprvé a naposledy ve svém životě přijal podobojí večeři Páně

a odpoledne zemřel.

Tehdy v noci jsem měl službu. Asistoval jsem na operačním sále, když

Erikovi vyřízli ze žaludku perforovanou část a potom žaludek zašili.Po

mineme-li nečekanou operaci, plynula noc v nemocnici klidně, a proto

jsem do svítání mohl několikrát za Erikem na jipku zajít, u jeho lůžka bděli

madame Betty a misionáři.

Po ztrátě Erika život norské misie prakticky ochrnul. Nikdo neuměl

francouzsky natolik, aby na úřadech dokázal popohánět úředního šimla,

vedl biblické hodiny a pomodlil se na konci kurzu ručních prací. Madame

Betty sehnala sice s pomocí svého manžela viceprefekta muže z kmene

Fonbé, jehož francouzština byla dokonalá a plynule mluvil anglicky, ale

brzy vyšlo najevo, že veden svou fantazií pod zástěrkou tlumočení plácá

páté přes deváté a navíc je kleptoman.

Eric byl přistěhovalec ze Senegalu, v Beninu neměl žádné příbuzné,

a tak zůstalo na misionářích, aby ho pochovali, teď už také jako prvního

beninského evangelického nebožtíka. Do nemocnice se pro jeho tělovy

pravil tajemník misie, a protože mezi francouzsky mluvícím personálem

chirurgie jsem anglicky uměl nejlépe já, pomáhal jsem mu s vyplňováním

tiskopisů obvyklých v takových případech a doprovodil jsem ho dokan

celáře, kde jsem mu šeptem radil, jaký bakšiš má dát, aby získal povinné

podpisy a razítka. Když zaměstnanec pohřební služby konečně zabouchl

zadní dvířka dodávky za rakví, ve které ležela vzduchotěsně uzavřená

Erikova mrtvola, a rozloučili jsme se, slíbil jsem tajemníkovi, že druhý

den ho po práci doprovodím na magistrát v Cotonou.


26

*

Podle dědečkovy víry musí každá bytost projít Cestou Stvoření, abyvy

kročila na Počátek Počátků a dosáhla vlastního zrození. Do té doby každá

urazí rozdílnou vzdálenost podle toho, jestli přijde na svět jako kámen,

strom nebo třeba krokodýl. Nejdelší cesta patří těm, z nichž budou lidé, ti

pokračují v putování dokonce i jako novorozenci, dokud od vědomí svých

pradávných předků nedospějí až k rozmarům svých rodičů.

Já jsem tedy ve svých prvních měsících, které pro mou matku a otce

uběhly příliš rychle, urazil velikou vzdálenost, a to jsem lezl jako píďalka.

Teprve nedávno se seznámili na chodbě zaplavené monzunovým deštěm,

a brzy nato končila otci praxe a musel se vrátit do Francie.

Do otcova osudu se promítal osud mého bílého dědečka. Se svou malou

rodinou, milenkou černou jako eben, se synem, nemluvnětem ze čtvrtiny

žlutým, ze čtvrtiny bílým a z poloviny černým, se chystal domů stejně jako

svého času francouzský major. Ale na rozdíl od mých prarodičů, kteří si

museli pospíšit, protože po prohrané bitvě u Dien Bien Phu vietnamská

lidová armáda táhla na Hanoj, my jsme měli na rozloučení dostatek času.

Známí a příbuzní navštívili matku a mne, aby nás, šťastlivce, ještěnapo

sledy uviděli, než se z Afriky vystěhujeme.

Mou matku v útlém věku celé roky vychovávaly kněžky Dana,zasmuši

lého, leč dobrotivého hroznýše královského, ale než ji stačily vysvětit, otec

ji vykoupil. Navzdory tomu se nikdy nedokázala úplně od Dana odtrhnout

a také později žila pod jednou střechou s několika hroznýši. Avšak její dva

hroznýši s krásnou kresbou, s nimiž se kromě otce tehdy dělila o ložnici,

s ní k její neskonalé lítosti nemohli do Francie odcestovat, a proto se musela

rozloučit i s nimi. Odnesla je do Danovy svatyně, kde se alespoň nemusela

obávat o jejich další osud, v nezkalené blaženosti tam přece žilo několik

desítek jejich druhů.

V těch dnech otec celé dny pobýval pryč, ustavičně vyřizoval všelijaké

záležitosti. Navzdory veškeré snaze se mu ale nepodařilo získat pro nás

všechna povolení, která jsme k odjezdu potřebovali. Nakonec jsme ho jenom


27

vyprovodili na letiště a posadili do letadla mířícího do Paříže s tím, že jen

co budeme mít hotové doklady, které může doma vyřizovat úspěšněji, brzy

odletíme za ním.

Do osudu mého otce se promítal osud mého bílého dědečka,francouz

ského majora, ale otec nás do Francie neodvezl, aby nás tam potom opustil

jako dědeček svou rodinu. Otec to udělal už na letišti. Na atestace odjel

domů sám, a to, že my nikdy nepřiletíme za ním, a on se k nám již nikdy

nevrátí, že z nás rodina už nikdy nebude, vyšlo najevo až později. Mezi

Bordeaux, kde žil otec, a Cotonou, kde jsme bydleli my, ještě několik let

chodily dopisy, ve kterých otec matku balamutil. Zpočátku obviňoval

francouzskou byrokracii, později si našel jiné důvody, proč našedokla

dy stále ještě nejsou hotové a proč nás nemůže přijmout. Když se matka

v jednom dopise nakonec zeptala, jestli nemá ve Francii rodinu, přiznal,

že ano. Nebyla to pravda tak, jak se to dalo chápat, ale to jsem se dozvěděl

až o několik desítek let později, když jsem přijel do Bordeaux. Dětství jsem

prožíval s vědomím, že otec má jinou manželku a jiné děti, jsou to běloši

a Francouzi.

Kromě té chtě nechtě vymyšlené polopravdy otec nic víc o svém tamějším

životě nebo dalších osudech neprozradil, ačkoli si s matkou dopisovali i po

vyjasnění situace, dokud se neprovdala za mého nevlastního otce. Avšak

vztahy se mnou nepřerušil ani potom, i když nepozůstávaly z ničeho jiného,

než že mě podporoval materiálně.

Kromě toho zařídil, abych byl přijat do mezinárodní školy v Cotonou,

do které nezapsal své děti studnař z Toga, který přesídlil do sousedního

Beninu, aby žil v menší bídě, nýbrž u nás žijící Neafričané, mezi nimiž

tvořili většinu francouzští občané.

Zkoumat, jak se otci z takové dálky podařilo zařídit to, k čemuž jsem

přinejmenším neměl být občanem Beninu, když údajně nedokázal opatřit

ani naše papíry k vystěhování, nenapadlo ani dědečka, ani matku. To se

objasnilo až po desítkách let v Bordeaux.

Odečteme-li dceru nebo syna některého z beninských potentátůa ně

kolik amerických a indických dětí, byli ve škole samí Francouzi. Takový


28

detail, že otec s námi v Cotonou nežije, nikoho nezajímal. Pro všechny

jsem platil za Francouze a za něho jsem se považoval i já sám. Když jsem

byl v posledním ročníku a náš profesor nám na první hodině dějepisu

promítl scénu, ve které stojí Helmut Kohl a François Mitterand ruku v ruce

na verdunském bojišti, při pohledu na toto německo-francouzské smíření

jsem slzel vlasteneckým dojetím. Ostatně jsem s upřímným přesvědčením

věřil, že státy francouzské Afriky se dopustily velké chyby, když vyhlásily

nezávislost a od mateřské země se odtrhly.

Plot kolem školy byl z betonu s otvory a před začátkem školního roku

ho vždy nabílili, takže zářil oslnivou bělostí. Za tím plotem pro mězačí

nala Afrika, na kterou jsem se díval s odstupem jako na vzdálený exotický

kontinent, když jsem třeba ze dvora zahlédl otvorem nějakou ženu v plášti

s květinovým vzorem, která nesla na hlavě pytel nacpaný bavlnou. A to tím

spíš, že jsem za plot vycházel zřídkakdy. Celý rok, dokonce i o prázdninách,

kdy sotva kdo bloudil budovou, jsem bydlel ve školním internátě, kde na

mne ze stěn na chodbě shlíželi Montaigne, Descartes, Racine a například

ten Georges Pompidou, který ještě předtím, než se z něho stal prezident

republiky, připravoval v Paříži mého černého dědečka na konkurzní zkoušky,

aby se mohl stát vyučujícím na koloniální vysoké škole.

Před maturitou bylo ve třídě hlavním tématem rozhovorů, kam kdo

půjde, na které univerzitě, vysoké škole nebo rychlokurzu bude ve Francii

studovat dál. Plánovali si to i ti nejhloupější, dokonce i takoví, jejichžro

diče chtěli ještě celé roky zůstat v Beninu. Já bych byl rád šel na lékařskou

fakultu do Bordeaux, protože jsem věděl, že tam otec působí jako lékař.

Na dopis, ve kterém jsem otci vyložil svůj úmysl, jsem dostal brzkou

a povzbudivou odpověď. Na stroji popsal otec celé stránky papírus hlavič

kou ústřední nemocnice v Bordeaux. Kladl mi na srdce, abych na oddělení

pro kulturu francouzského velvyslanectví nic nevyřizoval na vlastní pěst,

protože svého času měl příležitost přesvědčit se o tom, jak byrokraticky

a s jakou nedbalostí se zabývají doklady týkajícími se výjezdu ze země,

a kdyby to záviselo na nich, nikdy se ze mne nestane medik v Bordeaux.

On se o všechno postará na místě, svou přihlášku mám nechat na něm.


29

Další dopis přišel za několik měsíců, byl napsán rovněž na papířes hla

vičkou a na stroji, ale byl kratší. S politováním mi sděloval, že kvůlilikna

vosti ve vyřizování a vzhledem k tomu, že školní rok už brzy začne, vůbec

n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist