načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Šťastní lidé mají snadný život - Agnes Martin-Lugand

  > > > > > Šťastní lidé mají snadný život  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Šťastní lidé mají snadný život
Autor:

Ztratila už hodně, bude mít odvahu začít znovu a vydat se novou cestou? Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Po návratu z Irska je Diane ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 300
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0724-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ztratila už hodně, bude mít odvahu začít znovu a vydat se novou cestou?

Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu.

Po návratu z Irska je Diane pevně rozhodnutá začít nový život v Paříži. S pomocí svého přítele Felixe se vrhne do práce ve své kavárně „Šťastní lidé čtou a pijou kávu“ a v tomto klidném přístavu potká jednoho dne Oliviera. Je milý, pozorný a hlavně chápe, že už žádné další děti nechce. Nemůže se totiž vzpamatovat ze ztráty své dcery. Když už si myslí, že její život poplyne v tomto klidném řečišti, dojde k události, která zbourá všechny její jistoty, za něž tolik bojovala. Bude mít dost odvahy, aby se vydala jinou cestou?

Bylo to podivné. Od chvíle, kdy se mé nohy dotkly irské půdy, jsem měla dojem, že jsem se po dlouhé nepřítomnosti vrátila domů. Na takový pocit blaha jsem nebyla připravená. Domnívala jsem se, že se tu naopak budu cítit mizerně, že budu smutná, úzkostná, pronásledovaná vzpomínkami. Pravý opak byl pravdou. Každý krok, každý kilometr byl zcela přirozený a přibližoval mě k domovu. Mé tělo i duše si zachovaly v paměti naprosto přesnou vzpomínku na tuhle cestu.

Agnes Martin-Lugand se narodila v Saint Malo v roce 1979. Několik let pracovala jako klinická psycholožka a potom se začala věnovat psaní knih. Svůj první román Šťastní lidé čtou a pijou kávu (Le gens heureux lisent et boivent du café, 2014) vydala nejdřív na internetu a mezi literárními blogery zaznamenal okamžitě úspěch. Krátce poté vyšel v renomovaném francouzském nakladatelství Michel Lafon, stejně jako její další tři romány Entre mes mains le bonheur se faufile (Štěstí mi proklouzává mezi prsty, 2014), Šťastní lidé mají snadný život (La vie est facile, ne t’inquiete pas, 2015) a Désolée, je suis attendue (Lituji, čekají na mě, 2016). Její knihy byly přeloženy do řady jazyků a v současné době se podle její první knihy natáčí i film, na nějž koupila práva společnost TWC.

Zařazeno v kategoriích
Agnes Martin-Lugand - další tituly autora:
Šťastní lidé čtou a pijou kávu Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 211 Kč
Šťastní lidé čtou a pijou kávu Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 130 Kč
Život je ľahký, nerob si starosti Život je ľahký, nerob si starosti
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 158 Kč
Šťastní lidé mají snadný život Šťastní lidé mají snadný život
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 228 Kč
Lituji, čekají mě Lituji, čekají mě
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 254 Kč
Šťastní ľudia čítajú a pijú kávu Šťastní ľudia čítajú a pijú kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 167 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Šť astní lidé mají
snadný život
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Agnès Martin-Lugand
Šťastní lidé mají snadný život – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





A gnès Martin-Lugand
Agnès Martin-Lugand





P řeložila Dana Melanová





Pro mé t ři muže...










Konec p řirozeného smutku nespočívá v tom,
že zapomeneme na toho, kdo už tady není,
ale v tom, že ho dokážeme zařadit na správné
místo dokončeného příběhu a plně se zapojíme
do aktivní činnosti a věnujeme se plánům
a tužbám, které dávají životu smysl.
Monique Bydlowski, Sním o dítěti
Don’t worry. Life is easy.
Aaron, Little love










9
~1~
Jak jsem mohla zase ustoupit Félixovu naléhání?
Nevím, jak ým zázrakem mě vždycky dostal, kam
chtěl; pokaždé našel argument, nějaké
povzbuzení, aby mě přesvědčil. A já jsem tam šla. Opět jsem
se nechala ukolébat, říkala jsem si, že tentokrát ten
někdo bude v sobě mít cosi a já třeba podlehnu.
Přesto jsem znala Félixe jako staré boty: náš vkus
se diametrálně lišil. Když myslel a rozhodoval
místo mne, byl vždycky zcela mimo mísu. Měla jsem
to vědět po všech těch letech, co jsme se přátelili.
Ale stejně jsem už pošesté za sebou trávila sobotní
večer ve společnosti dokonalého imbecila.
Minulý týden jsem proti sobě měla odborníka na
bio a zdravý život. Vypadalo to, že Félix poněkud





10
trp ěl výpadkem paměti, pokud šlo o neřesti jeho
nejlepší přítelkyně. Celý večer jsem poslouchala
káravé poučky o tom, jak nezdravě žiju, kouřím,
piju a špatně se stravuju. Tenhle alternativní
fanatik v neforemné haleně vážně prohlašoval, že můj
způsob života je naprosto katastrofální, že si
koleduju o neplodnost a dokonce koketuju se smrtí.
Félix mu určitě nedodal správné technické
parametry ženy, o niž se měl ucházet. S nejkrásnějším
úsměvem jsem mu odpověděla, že o smrti
a chuti spáchat sebevraždu něco málo vím, a odkráčela
jsem středem.
Dnešní kretén byl úplně v jiném stylu: docela
pěkný chlápek, úctyhodná konzumace alkoholu,
vůbec nepoučoval. Jeho ne zrovna zanedbatelnou
chybou bylo, že mě chtěl dostat do postele
historkami o svých výbojích ve společnosti své
milenky-kamery, jíž říkal GoPro: „S GoPro jsme letos v létě
sjížděli ledovec... S GoPro jsme letos v zimě
lyžovali na boulích... Sprchoval jsem se s GoPro...
Víš, tuhle jsem to zkusil v GoPro v metru...“ atd.
Skoro hodinu nebyl schopen vyslovit jedinou větu,
v níž by nepadlo slovo o kameře čelovce. Říkala
jsem si v duchu, jestli s ní nechodí taky na záchod.
„Kam jestli chodím s GoPro? Myslím, že jsem
ti dobře nerozuměl,“ přerušil se najednou.





11
Aha... myslela jsem nahlas. M ěla jsem už dost
role protivné holky, neschopné zajímat se o to,
co se jí vykládá, a neustále si kladoucí otázku, co
tady vlastně dělá. Rozhodla jsem se strhnout
náplast naráz.
„Poslyš, jsi sympatickej kluk, ale prožíváš velkou
lásku se svou čelovkou, chápu, že ta kamera je
úžasná, a já nemám chuť se mezi vás dva míchat.
Obejdu se bez dezertu. A kafe si umím udělat doma.“
„Hele, v čem je problém?“
Zvedla jsem se, udělal totéž. Místo sbohem
jsem mu jenom zamávala a zamířila k pokladně
na baru. Nejsem přece taková mrcha, abych ho
nechala platit účet za tohle fiasko. Naposledy jsem
se na něj podívala a utlumila záchvat smíchu. To
já jsem teď měla mít kameru, abych si uchovala
vzpomínku na jeho výraz. Chudák kluk...
Druhý den mě probudil telefon. Kdo se
odvažuje rušit svatosvatý klid mého nedělního rána? Tu
otázku jsem si klidně mohla odpustit!
„Jo, Félixi,“ zabručela jsem do mobilu.
„And the winner is?“
„Sklapni!“
Jeho zahýkání mě podráždilo.
„Za hodinu tě čekám, víš kde,“ vyslabikoval
s námahou a zavěsil.





12
Protahovala jsem se v  posteli jako kočka, než
jsem se podívala na budíka: 12 hodin 45 minut.
Mohlo by to být horší. Zatímco jsem v týdnu
neměla žádný problém se vstáváním a otevírala jsem
Lidi brzy, v neděli jsem si dosyta dopřávala
spánku a postele; potřebovala jsem se nabít a vyčistit si
hlavu. Spánek zůstával stále mým útočištěm;
dříve jsem se musela vyspat ze svého velkého hoře,
teď mi zase spánek pomáhal vypořádat se
s drobnými problémy. Vstala jsem a zkonstatovala, že
je venku krásně; pařížské jaro tady bylo v plném
rozkvětu.
Na odchodu jsem se ovládla, abych s  sebou
nevzala klíče od Lidí; je neděle a já jsem si slíbila, že
tam už nikdy nestrávím „den Páně“. Dala jsem si
načas, než jsem došla do ulice des Archives. Jen
tak jsem bloumala, dopřávala si koukání do
výloh a při tom kouřila první cigáro toho dne,
potkávala stálé návštěvníky naší kavárny a zdravila je
mávnutím. Toto poklidné kouzlo přerušil Félix,
když jsem dorazila na naši nedělní terasu.
„Kde se flákáš, prosím tě? Málem mě
vyhodili od stolu!“
„Dobrý den, miláčku Félixi,“ odpověděla jsem
mu a mlaskla mu na tvář velkou pusu.
Přimhouřil oči.
„Jsi až moc miloučká, co za tím je?“





13
„V ůbec nic! Vyprávěj mi, jak ses měl včera
večer? Kdy jsi skončil?“
„Když jsem ti volal. Mám hlad, objednejme si!“
Nechala jsem ho, aby mávl na číšníka
a objednal nám brunch. Byl to jeho nový koníček.
Prohlásil totiž, že po těch jeho bláznivých sobotních
nocích ho pořádný brunch dostane do formy lépe
než kousek staré ohřívané pizzy. Od té doby
vyžadoval, abych seděla vedle něj a sledovala ho, jak do
sebe cpe míchaná vejce, bagetu, klobásy a pije litr
pomerančového džusu, aby uhasil žízeň po tahu.
Jako obvykle jsem jenom paběrkovala zbytky po
něm; připravil mě o chuť k jídlu. Se slunečními
brýlemi na nose jsme kouřili, pohodlně zaboření
v židlích.
„Půjdeš za nimi zítra?“
„Jako vždycky,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Polib je za mne.“
„Jasně. Ty už tam nikdy nezajdeš?“
„Ne, už nemám potřebu.“
„A když si představím, že jsem tam dřív
nechtěla ani vkročit!“
Teď to byl můj pondělní rituál. Kavárna měla
zavřeno a já jsem šla navštívit Colina a Claru. Ať
pršelo, foukal vítr nebo sněžilo, měla jsem s nimi
schůzku. Vyprávěla jsem jim všechno, co se mi přes





14
t ýden přihodilo, drobné historky z Lidí... Od té
doby, co mi Félix začal dohazovat nápadníky, jsem
Colinovi vykládala, jak probíhala moje
nepodařená rande, a smála jsem se s ním, jako bychom byli
spiklenci. U Clary to bylo mnohem složitější, tam
jsem jen těžko hledala spiklenecký tón. Při
vzpomínce na dceru jsem padala do bolestné
propasti. Mechanicky jsem si sáhla na krk; během jedné
z těchhle schůzek s Colinem jsem si sundala
z řetízku snubní prsten, který jsem tam nosila místo
přívěsku. Definitivně.
Už několik měsíců jsem na krku nic nenosila.
Vysvětlila jsem Colinovi, že jsem o tom hodně
přemýšlela a nakonec přistoupila na schůzky, které
mi domlouval Félix.
„Lásko... jsi tady... stále tu budeš..., ale
odešel jsi... jsi daleko a nikdy se mi nevrátíš,
smířila jsem se s tím... a mám chuť zase zkusit, víš...“
Vzdychla jsem, pokusila se polknout slzy
a pohrávala si konečky prstů se snubním prstenem.
„Už mě tíží... Vím, že mi to nebudeš zazlívat...
věřím, že už jsem připravená... sundám ho...
cítím, že jsem se z tebe uzdravila... vždycky tě budu
milovat, na tom se nic nezmění, ale teď je to jiné...
umím už bez tebe žít...“
Políbila jsem hrob a sundala si řetízek. Oči jsem





15
m ěla plné slz. Ze všech sil jsem sevřela v dlani
prstýnek. Potom jsem se zvedla.
„Tak zase příští týden, mé lásky. Claro...
maminka... maminka tě má moc ráda.“
Odešla jsem, ani jsem se neobrátila.
Félix mi poklepal na stehno, a přerušil tak moje
myšlenky.
„Projdeme se, je hezky.“
„Už jdu!“
Toulali jsme se po náb řežích. Jako každou
neděli Félix vyžadoval, abychom přešli Seinu,
zastavili se v Notre - Dame a zapálili tam svíčku.
„Musím vykoupit své hříchy,“ ospravedlňoval se. Ale
nedala jsem se obalamutit: ta jeho obětina patřila
Claře a Colinovi, byl to jeho způsob, jak s nimi
udržovat spojení. Zatímco rozjímal, čekala jsem
na něj před katedrálou a dívala se, jak holubi
pořádají nálety na turisty. Měla jsem akorát čas
vykouřit cigáro a pak asistovat u remaku smrti
maminky Amélie Poulainové, kterou předváděl Félix
tak, že byl hoden Oscara – hlavně ten pláč! Potom
mě ten nejúžasnější herec na světě vzal kolem
ramen, pozdravil imaginární šílící publikum
a klidně mě vedl k naší milované čtvrti Marais a našemu
suši baru, kde jsme v neděli večeřeli.
~~~





16
Félix popíjel saké. „Musíme vyhán ět čerta
ďáblem,“ říkal mi. Já jsem zůstávala u vína tsingtao.
Mezi dvěma maki přešel do útoku a vyžadoval
ode mne referát. To bude krátké!
„Tak co vyčítáš tomu ze včerejška?“
„Jeho kameru GoPro na čele!“
„Teda! To je fakt vzrušující!“
Vlepila jsem mu pořádný pohlavek.
„Kdy už pochopíš, že nemáme stejnou
sexuální orientaci?“
„To mám za to,“ lamentoval.
„Jdeme domů? Ten film na jedničce na nás
nepočká.“
Félix m ě doprovodil až ke dveřím domu, kde
byla kavárna a kde jsem taky bydlela. Jako
vždycky mě k sobě přitiskl a drtil mi kosti.
„O něco tě požádám,“ vypravila jsem ze sebe,
když mě ještě svíral v objetí.
„O co?“
„Prosím t ě, přestaň si hrát na seznamku, už mám
po krk těch ztracených večerů. Strašně mě to
otravuje!“
Odstrčil mě.
„Ne, nenechám toho. Chci, abys potkala bezvad -
ného chlapa, sympaťáka, s kterým budeš šťastná.“
„Vodíš mi samé kašpary, Félixi! Postarám se
o sebe sama.“





17
Provrtal m ě očima.
„Ještě pořád myslíš na toho svého Ira?“
„Přestaň říkat blbosti! Už je to rok, co jsem se
vrátila z Irska. Slyšels mě od té doby mluvit
o Edwardovi? Ne! Ten s tím nemá nic společného. Je
to stará historie. A není moje vina, že mi
představuješ výhradně blbečky!“
„O. K., O. K.! Dám ti n ějaký čas pokoj, ale
musíš se trochu otevřít novým setkáním. Víš
stejně dobře jako já, že by si Colin přál, abys měla
v životě někoho jiného.“
„To vím. A je to taky můj záměr... Dobrou
noc, Félixi. A nashle zítra! Bude to velký den!“
„Yes!“
Vlepila jsem mu stejně hlučnou pusu jako před
pár hodinami a vešla do domu. I přes
Félixovo naléhání jsem se nechtěla přestěhovat. Líbilo
se mi bydlení nad Lidmi, cítila jsem se ve svém
malém bytečku fajn. Byla jsem v samém
centru dění, což mi vyhovovalo. A hlavně jsem se
právě tady dala dohromady, úplně sama a bez
po moci. Radši jsem šla pěšky po schodech, než
abych jela výtahem, vyběhla jsem až do pátého
patra. Dorazila jsem domů, opřela se zády
o dveře a spokojeně vzdychla. Navzdory našemu
poslednímu rozhovoru jsem strávila s Félixem
nádherný den.





18
Myslel si, že se dívám na film v televizi, ale já ji
ani nezapnula. Pustila jsem si hudbu, dnes večer
to byl Ásgeir, King and Cross, a pokračovala v tom,
čemu jsem říkala „můj lázeňský večer“. Rozhodla
jsem se, že budu o sebe pečovat, a jaká jiná chvíle
k tomu byla vhodnější než neděle večer?
Udělala jsem si masku, peeling a všechny ty věci, které
holky potřebujou.
O hodinu a půl později jsem konečně vyšla
z koupelny, voněla jsem a měla hladkou pleť. Udělala
jsem si poslední dnešní kávu a svalila se na
pohovku. Zapálila jsem si cigaretu a bloudila jsem
v myšlenkách.
Félix se nikdy nedozv ěděl, co způsobilo, že jsem
Edwarda zasunula do hlubin své paměti, abych na
něj už nikdy nemyslela.
Po návratu z Irska jsem neudržovala kontakt
s nikým: s Abby, s Jackem ani s Judith a hlavně ne
s Edwardem. A přitom mi nadevšechno chyběl.
Vzpomínky na něj se mi vracely ve vlnách, někdy byly
šťastné, jindy bolestné. Ale jak čas plynul, byla
jsem si stále jistější, že už se na ně nikdy nezeptám,
hlavně ne na Edwarda. Po tom čase by to
nebylo k ničemu; dneska je to víc než rok... Přesto...
~~~





19
Asi tak p řed šesti měsíci, jedné zimní neděle, kdy
lilo jako z konve, jsem zůstala zavřená doma
a pustila se do úklidu skříně; našla jsem tam krabici
s fotkami nás dvou, které udělal na Aranských
ostrovech. Otevřela jsem ji a úplně se
rozplynula, když jsem opět uviděla Edwardův obličej. Jako
by mě zachvátilo šílenství, vrhla jsem se
k telefonu, našla v seznamu kontaktů jeho číslo
a zavolala mu. Chtěla jsem vědět, ne, vlastně jsem musela
vědět, co s ním je. Při každém zazvonění jsem
málem zase zavěsila, zmítala jsem se mezi strachem,
že ho uslyším, a hlubokou touhou po něm.
Spustil se záznamník: jenom křestní jméno, vyslovené
jeho chraptivým hlasem, a pak pípnutí.
Vykoktala jsem: „Ehm... Edwarde... Tady... Diane. Jen
bych ráda věděla... ehm..., jak se máš...
Zavolej mi... prosím.“ Ještě než jsem zavěsila, bylo mi
jasné, že jsem udělala pitomost. Běhala jsem po
pokoji a kousala si nehty. Posedla mě touha
vědět, co je s ním, potřebovala jsem zjistit, jestli na
mě zapomněl nebo ne, což mě přilepilo
k telefonu na celý zbytek dne. Znovu jsem mu
zkusila zavolat po 22. hodině. Nezvedl to. Když jsem
se nazítří ráno probudila, nadávala jsem si do
největších idiotů, uvědomila jsem si, jak směšné
bylo moje zavolání. Tenhle záchvat šílenství mě
poučil, že Edward už není, že zůstane navždycky





jenom epizodou v mém životě. Nasměroval mě,
díky němu jsem se osvobodila od pocitu, že
musím zůstat věrná Colinovi. Dnes jsem se cítila
osvobozená i od něho. Byla jsem připravená přijmout
někoho jiného.





21
~2~
Onoho pond ělního rána jsem otevřela oči
s úžasným vědomím důležitosti tohoto dne. Předem jsem
si to vychutnávala. Až dnes večer ulehnu, budu
jediným vlastníkem kavárny Šťastní lidé čtou a pijou
kávu.
Po návratu z  Irska jsem potřebovala několik
týdnů, než jsem se ohlásila rodičům. Neměla jsem
sebemenší chuť se s nimi spojit a poslouchat jejich
kritické poznámky ke způsobu mého života. Když
jsem jim konečně zatelefonovala, pozvali mě na
večeři a já jsem přijala. Dorazila jsem do
rodičovského bytu a okamžitě jsem se cítila mizerně jako
pokaždé, když jsem tam vstoupila. Nedařilo se
nám bavit se normálně. Otec mlčel, matka a já





22
jsme se to čily kolem hrnců a nepřipadly na žádné
téma rozhovoru. Když jsme všichni přešli ke
stolu, otec se konečně odhodlal a oslovil mě:
„Tak jak to jde v obchodě?“ zeptal se
s úsměškem.
Tón jeho hlasu a jeho uhýbavý pohled mě hned
dostaly do defenzivy.
„Snažím se dát to tam postupně do pořádku.
Doufám, že tak do dvou měsíců začnu vydělávat.
Mám nějaké nápady.“
„Nevykládej nesmysly, v ůbec se v tom
nevyznáš. Říkáme ti to od chvíle, co Colin umřel: to
on řídil kavárnu a ještě k tomu dělal svoji profesi!“
„Učím se to, tati! Chci to dokázat a dokážu to!“
„Nejsi toho schopná, a právě proto jsem se
rozhodl, že vezmu věci do rukou sám.“
„A můžu vědět jak?“
„Protože pochybuju, že si zase najdeš
mužského, který by dělal všechno za tebe, najmu
seriózního a schopného vedoucího. Pokud si chceš dál
hrát na servírku, nebudu ti v tom bránit.
Zaměstná tě to.“
„Tati, nejsem si jistá, že ti rozumím...“
„Podle tvého výrazu je mi jasné, že mě chápeš
moc dobře, už je konec s těmi dětinskostmi!“
„Na to nemáš právo!“
Prudce jsem vyskočila, židle se převrátila.





23
„Kavárna je moje, jsem tam doma!“
„Ne! Kavárna je na še a ty jsi u nás!“
V duchu jsem zuřila, ale věděla jsem, že má
otec pravdu. To oni byli skutečnými majiteli Lidí:
Colin je povzbuzoval, až nakonec vytáhli šekovou
knížku a zařídili mi živnost.
„Jestli tě to baví, klidně dělej scény,“
pokračoval otec. „Dávám ti tři měsíce.“
Odešla jsem s prásknutím dveří. V tuto chvíli
jsem pochopila, že jsem se změnila, že jsem tvrdší.
Dříve bych byla zničená, zdeptaná, dostala bych
se do deprese. Tentokrát jsem byla rozhodnutá,
měla jsem plán. Oni v té době netušili, že už ho
postupně uskutečňuju.
Začala jsem tím, že jsem v kavárně nainstalovala
bezplatnou wi - fi. Díky tomu jsem přitáhla
klientelu studentů, někteří tu trávili celé odpoledne
a pracovali v zadní místnosti. Snížila jsem cenu
kávy a piva, což mi zaručovalo jejich věrnost.
Většinou si zvykli kupovat u mě knihy; věděli, že se
ochotou přetrhnu, jen abych jim sehnala
literaturu potřebnou ke studiu. Pravidelná otevírací doba
také přinesla ovoce: otvírala jsem každý den ve
stejnou hodinu, což byl rozdíl od doby, kdy vedl
kavárnu sám Félix. To hodně přispělo ke klidné
atmosféře kavárny. Nikdo už nenašel zavřené dveře.





24
T ři špičky denně byly jasné: ráno se u mě lidé
zastavili na kafe, než šli do práce, o polední pauze
tu vysedávali čtenářští maniaci, kteří zapomínali
obědvat, jen aby vyčenichali nový román, a večer
sem zašli klienti po práci na aperitiv; ti si sedali
k baru a občas i koupili kapesní vydání knihy, aby
zabili osamělý večer. Opakovaně jsem nechávala
volnou ruku Félixovi, aby zorganizoval
tematický večer; nebylo mu rovno, pokud šlo o kvality
animátora. Pokaždé sehnal nějakého
podivínského hosta, fantasticky vzdělaného, který debatoval
o tématu – vždycky šlo o téma ožehavé –
a alkohol díky tomu tekl proudem. A to tak dobře, že
účastníci večera vždy odcházeli s několika
knihami pod paží a ani vlastně nevěděli, o čem se
debatovalo. Félixovo spropitné spočívalo v příslibech
vášnivých nocí. Nikdy jsem se těch večerů
neúčastnila, to byla výlučně Félixova parketa; a také
chvíle, kdy jsem mu dopřávala zábavu a zavírala
oči nad jeho undergroundovou klientelou.
Chtěla jsem, aby se kavárna stala příjemným
místem s vřelou atmosférou, kam může přijít
kdokoli a kde má své místo literatura všech žánrů.
Chtěla jsem čtenářům radit, a přitom jim
umožnit, aby si přečetli příběhy, na něž mají náladu,
a nemuseli se za to stydět. Nezáleželo na tom,
jestli čtou román ověnčený literárními cenami nebo





25
nenáro čný románek, důležité bylo jen jedno: aby
klienti četli a neměli pocit, že je někdo soudí za
jejich výběr. Četba pro mě odjakživa
znamenala radost a já jsem si přála, aby osoby, co
navštěvují moji kavárnu, měly stejné pocity, objevovaly
příběhy a prožívaly dobrodružství. Na mých
policích měly místo všechny literární žánry;
detektivky, romány, milostné příběhy, poezie, young
adult, svědectví, bestsellery i tituly důvěrnější. Byl
to můj velký bazar, kde jsme se všichni – Félix,
obvyklí návštěvníci i já – znovu nacházeli.
Milovala jsem hon za pokladem, abych našla přesně
TU knihu. Noví klienti byli postupně
zasvěcováni těmi stálými.
Te ď p r o m n e k a v á r n a z n a m e n a l a r o v n o v á h u . U m o
žňovala mi držet hlavu nad hladinou, díky ní jsem
si znovu vybudovala svůj život v Paříži,
uvědomila si, do jaké míry je pro mne práce blahodárná,
dokázala sobě samé – když už to nemůžu dokázat
rodičům –, že jsem schopna něco dělat. Díky
Lidem se ze mne opět stala bytost se sociálními
kontakty, byla jsem pracující žena, odpovědná sama
za sebe. Potřebovala jsem ztratit, co mi bylo
nejdražší, abych si uvědomila pouto, které mě váže
k tomuto místu, k těmto čtyřem stěnám. Už celý
rok jsem si nevzala jediný den volna, nebyla jsem





26
schopna kavárnu opustit a  věděla jsem, že už
nikdy nedovolím, aby se o ni Félix staral sám.
Jen jednou něco vybouchlo, a nemohl za to
nedostatek hostů, byla to pouze moje vina.
Napadlo mě, že každou středu odpoledne uspořádám
čtení pro děti. Félix mě v tom podporoval,
věděl, jak moc mám ráda dětskou literaturu.
Udělali jsme tomuto podniku reklamu, rozdávali
letáky po okolních školách, v dětských centrech atd.
Obnovila jsem pípu na limonádu a hlavně jsem
nakoupila dětské knížky. Velký den přišel. Po
špičkách přicházely mámy se svými potomky a já jsem
sebou trhla při každém zaznění zvonku nade
dveřmi; stalo se mi to poprvé za celé týdny. Utekla jsem
za bar. Jen jsem je přivítala a nasměrovala
k malému sálku vzadu. Požádala jsem Félixe, aby tam
všechny usadil, a zatím jsem venku kouřila.
Protože to trvalo věčnost, přišel za mnou a sdělil mi,
že se čeká jenom na mě; role moderátorky byla
vyhrazená mně. Dovrávorala jsem až ke
skupince dětí s matkami. Když jsem začala číst Modrého
pejska, nepoznala jsem svůj hlas.
Pak ke mně přistoupil asi tříletý chlapeček a já
jsem pochopila, že to byl ode mne osudový omyl.
Koukla jsem se na něj, couvla jsem a roztřásla se
po celém těle. V tu chvíli jsem chtěla, aby tu byla





27
Clara, op řela se mi o kolena a podívala se do
knížky zblízka. Zabořila jsem nos do chlapcových
vlasů. Kniha mi vypadla z rukou a zavolala jsem na
pomoc Félixe. Objevil se vcukuletu, stál u mne
a hlídal mě. Vzal to za mne, šaškoval a já jsem se
zabarikádovala u sebe nahoře. Strávila jsem
zbytek dne a celou noc zamotaná v přikrývce, křičela
jsem do polštáře, plakala a volala Claru.
Druhý den jsem poslala dětské knihy zpátky
k vydavatelům. Tahle krize mě poučila o jedné věci:
nikdy se nevzpamatuju ze ztráty své dcery. Mohla
jsem se uzdravit z Colina, z ní ne. Žádné dítě už
nikdy nevstoupí do mého života ani k Lidem, to
jsem si také uvědomila.
Navzdory tomuto incidentu jsem se k  něčemu
rozhodla. Sjednala jsem si schůzku v bance
a nechala si vyplatit Colinovu životní pojistku.
Všechno předvídal, zajistil to tak, aby mi nic nechybělo.
Odmítala jsem dříve rozházet tyhle peníze, měly
mi posloužit k něčemu důležitému, k něčemu, co
by mu udělalo radost. Potřebovala jsem vymyslet
plán hodný formátu mého manžela, a našla jsem
ho: odkoupím Lidi od rodičů.
Velký den přišel: závěr bitvy s mými rodiči, která
trvala celé měsíce. Tahle událost mi ovšem
nezabránila v návštěvě Colina a Clary. Kráčela jsem se





28
vzty čenou hlavou a s úsměvem na rtech po
pěšinách hřbitova. Položila jsem na hrob náruč bílých
růží a zkroutila jsem se, abych si mohla kleknout,
a přitom nevypadala směšně; oblékla jsem si
černé šaty – trochu moc usedlé – a vzala si lodičky na
jehle, což už se mi nestalo celou věčnost. Rodiče
mě určitě notáři popsali jako depresivní
a nezodpovědnou osobu, chtěla jsem mu dokázat opak.
„Lásko moje, je to velký den! Dnes večer
budeme opravdu doma. Doufám, že jsi na mě pyšný,
dělám to pro vás dva. A protože nedělám věci
napůl, jakmile to podepíšeme, budu s Félixem
oslavovat! Když jsem mu to řekla, myslela jsem, že se
rozbrečí radostí. Život zase běží, jak má... je to
zvláštní... Nesmím se opozdit, čekají mě
u notáře! Miluju vás, mé lásky. Claro... maminka... je
s tebou...“
Políbila jsem jejich hrob a  opustila hřbitov.
Čtení dokumentů u notáře proběhlo v klidu
a tichu. Velká chvíle byla tady: podpis. Musela jsem
se soustředit nadvakrát, tak jsem se třásla. Emoce
mě přemohly, povedlo se mi to, myslela jsem
jenom na Colina a na to, jakou ženou jsem se
stala. Když jsem si zase sedla na své místo, ucítila
jsem v očích slzy. Pohlédla jsem na matku, měla
prázdný pohled. Potom mi notář podal list, kte-





29
r ý potvrzoval, že jsem se stala majitelkou
podniku. Ano, přesně tak: stálo tam černé na bílém, že
jsem vdova, bezdětná, majitelka podniku. Notář
nás zdvořile vyzval k odchodu. Jakmile jsem byla
na chodníku, obrátila jsem se k rodičům, něco
jsem hledala, ani vlastně nevím co.
„Nemysleli jsme si, že to dotáhneš až do
konce,“ řekl mi otec. „Aspoň jednou se snaž všechno
nepokazit.“
„To není mým záměrem.“
Otočila jsem se k matce. Přistoupila ke mně
a políbila mě vřeleji, než bylo jejím zvykem.
„Nikdy jsem neuměla být matkou, jakou jsi
potřebovala,“ šeptla mi do ucha.
„Jsem z toho smutná.“
„A mně je to líto.“
Dívaly jsme se jedna druhé do o čí. Měla jsem
chuť se jí zeptat: Proč?
Pochopila jsem podle jejího v ýrazu, že by
nespolkla mé otázky, mé výtky. Matčin krunýř měl
trhlinu, jako by konečně dokázala pocítit
výčitky. Ale nebylo už příliš pozdě? Otec ji vzal za
paži a řekl jí, že musí jít. Povzbudit mě patrně
mělo jejich „brzy na shledanou“. Přešli ulici, já
jsem šla po druhé straně. Nasadila jsem si
sluneční brýle a zamířila ke své kavárně Šťastní lidé čtou
a pijou kávu. Sešla jsem po bulváru Sébastopol,





30
dokráčela do ulice de Rivoli. Nezkracovala jsem si
cestu uličkami, lákaly mě velké tepny, chtěla jsem
jít kolem radnice, chtěla jsem, aby do mne
vráželi chodci celou cestu po bulváru de l’ Hôtel de
Ville. Když jsem konečně zahnula nalevo do ulice
Vielle - du - Temple, zbývalo mi domů asi sto
metrů. Félix měl určitě pod kůží nějaké souřadnice
mého pohybu, protože přesně ve chvíli, kdy jsem
překračovala práh, nechal bouchnout šampaňské.
Víno vystříklo na bar. Ani nenaplnil vysokou
sklenku, to by byla příliš velká námaha, jednoduše mi
podal lahev.
„Jsi ženskej zabiják!“
Pořádně jsem si přihnula. Bublinky mi
podráždily papily.
„Kurva! Když si pomyslím, že jsi teď moje šéfka!“
„To je teda třída!“
„No, radši mám tebe než tvého otce,“ utrousil
a chytil lahev.
„Félixi, ty bude š vždycky společníkem mého
srdce.“
Přitiskl mě k sobě a drtil v objetí, načež si zase
pořádně přihnul on.
„Svinsky to štípe!“ řekl a pustil mě, v očích měl
vlhko.
„Tak a teď ten slíbený mejdan!“
Ani jsem se nešla nahoru převléknout. Jen jsem





31
ut řela šampaňské na barovém pultu a zavřela
kavárnu. Félix mě protáhl bary. Byl všude známý
jako falešná pětka, do každého podniku vstoupil
jako velký grand, předem už věděli, jaké koktejly
nám naservírovat. Můj nejlepší přítel tenhle večer
skutečně pečlivě připravil a nic neponechal
náhodě. Všichni jeho milenci a nápadníci se
zmáčkli, aby mi udělali místo; Félix mě miluje, musí se
tedy o mne starat. Naše jízda byla vykolíkována
ztřeštěnými setkáními, červenými koberci,
konfetami, květy, které mi zabodávali do vlasů,
zkrátka všechno bylo pro mě, byla jsem královna
večera. Celá ta šílená atmosféra, jíž mě Félix obklopil,
mě možná opájela ještě víc než alkohol, který mi
nalévali.
Přišel čas večeře. Zastavili jsme se v jednom
podniku na španělská tapas, nedá se ani vylíčit, co
všechno jsme tam do sebe nacpali. Měli jsme
rezervovaná místa u baru. Félix dobře věděl, že
strašně ráda sedím na vysoké barové stoličce
a koukám, co se děje za pultem. Dekantovala se tu pro
nás lahev červeného. Félix zvedl svoji sklenici:
„Na tvé rodiče, kteří už tě nebudou štvát!“
Neodpověděla jsem, ochutnala víno, bylo
silné, husté, naprosto se hodilo k tomu, co jsem
v tomto okamžiku prožívala.
„Už nemám rodinu, Félixi...“





32
Nena šel odpověď.
„Uvědomuješ si to? Už nic mě neváže
k rodičům, nemám sourozence. Colin a Clara odešli. Jsi
jediný, kdo mi zůstal. Ty jsi moje rodina.“
„Od chvíle, co jsme se na fakultě potkali,
držíme spolu, nikdy se to nezmění.“
„Vždycky jsme všechno dělali spolu!“
„Akorát jsme spolu nespali!“
To byla pro nás oba přímo úděsná představa!
Dal si prst do pusy, jako by se chtěl vyzvracet,
udělala jsem totéž. Dva puberťáci!
„No jo, ale jestli někdy změníš názor na
haranty a nenajdeš správnýho chlapa, můžu si zahrát na
spermiovou banku. Naučil bych toho kluka žít!“
Rozchechtala jsem se, až jsem vyplivla víno.
„Jak ze sebe vůbec můžeš vypravit takovou
nehoráznost!“
„Vypadalo to moc sentimentálně, už mě to
sralo.“
„Máš pravdu! Chci tancovat, Félixi.“
„Tvoje přání je mi rozkazem.“
Dorazili jsme k baru, kde se tančilo, a předběhli
celou frontu čekajících: Félix vstoupil jako král.
Před mýma šokovanýma a stydlivýma očima
vášnivě políbil na ústa vyhazovače. Naposledy jsem
ho viděla v takovém rozletu, když jsem se loučila





33
se svobodou. Ve VIP boxu na nás čekalo
šampaňské. Vyzunkla jsem dvě vysoké sklenice a vrhla se
na parket. Svíjela jsem se tam se zavřenýma
očima; cítila jsem se živá, omládlá o deset let, omytá
ze svých smutků. Měla jsem právo zase si užívat
života.
„Vyjednal jsem ti to,“ šeptl mi Félix do ucha.
„Využij toho, není to na smyčce.“
Dva páry paží mě vynesly na pódium. Basy
a bubny mě dovedly do transu. Na pár minut
jsem se stala královnou večera s Panic Station od
skupiny Muse. Celé týdny jsem to poslouchala
stále dokola, Félix už to nemohl slyšet. Dokonce
mě jednou překvapil, jak uklízím v Lidech a mám
tuhle píseň ve sluchátkách. Teď jsem měla své
publikum, nechala jsem ho opakovat refrén: Ooo,
1, 2, 3, 4 fire’s in your eyes. And this chaos, it defies
imagination. Ooo, 5, 6, 7 minus 9 lives. You’ve
arrived at panic station.
Kolem čtvrté ráno jsme se společně rozhodli, že se
vrátíme ke svým larům a penátům. Návrat byl
poměrně strastiplný a dost rušivý pro všechny spáče.
Pořád jsem jako magor vřískala svoji milovanou
píseň, Félix mi dělal sbory, lahev šampaňského
měl pod bundou. Doprovodil mě až ke dveřím
domu. Koukl na výkladní skříň Lidí.





34
„ Šťastní lidé berou život do vlastních rukou! Jsi
doma! Ve svém!“
„To je úžasný!“
„Vyjdeš nahoru sama?“
„Yes!“
Přitulili jsme se k sobě a chvíli tak zůstali.
„Dobrou noc, rodino moje,“ řekla jsem.
„Zopáknem si to?“
„Nepřichází v úvahu!“
Nechala jsem ho, aby otev řel dveře.
„Zítra ráno bude zavřeno, tak se pořádně
vyspi.“
„Díky, šéfko.“
Odešel rozveselený, jako by ho postavila na
nohy představa volného dopoledne. To ovšem
netušil, že hodlám otevřít ráno jako vždycky.
Probuzení bylo dost náročné. S přivřenýma
očima jsem se prohrabala lékárničkou a spolkla
tabletku paracetamolu, ještě než jsem vypila první
ranní kávu. To pro mne bylo obvykle vyloučené.
Dala jsem si studenou sprchu, abych si
vyčistila hlavu. Když jsem si navlékala ponožky, říkala
jsem si, že největší chybou včera nebyl tah
s Félixem, ale to, že jsem si nechala lodičky celou noc.
No co! Je sice duben, ale já budu pracovat
v sandálech!





Jako ka ždé ráno jsem zašla do pekárny pro svůj
obligátní croissant a čokoládový koláček. Potom
jsem otevřela Lidi a dveře nechala dokořán.
Doufala jsem, že svěží ranní vzdoušek mě udrží
v bdělém stavu. Co se dá dělat, nohy v sandálech mi
budou mrznout. Uvedla jsem do chodu přístroj
na espreso a připravila si trojitou dávku kávy. Mí
první ranní návštěvníci klidně přicházeli
a probouzeli se spolu se mnou, když listovali ranním
vydáním Le Parisien. Po první vlně jsem dala do
pořádku všechno potřebné, zkontrolovala
zásoby, ověřila účty, jak jsem to dělala už skoro rok,
a pak jsem přelétla knižní novinky. Věděla jsem,
že budu mít dost dlouhou dobu klid, protože
Félixovo přispání se určitě protáhne do odpoledne.
Jen ať si to užije! Nic se nezměnilo, a přesto bylo
všechno úplně jiné. Vyšla jsem z bitvy s rodiči
dospělá a zklidněná. Už jim nic nedlužím. A život,
můj život se u nich nezastavil, i když si z toho
odnesu jistou hořkost.





36
~3~
Na sklonku onoho proslun ěného dne jsem se
opírala o výlohu a kouřila na chodníku cigaretu, když
vtom do kavárny strčil nos nějaký host. Koukla
jsem na něj, nikoho mi nepřipomínal, Félix ho
klidně může obsloužit sám. Když jsem se vracela
na své místo, můj společník chytal lelky
a zákazník vypadal nerozhodně a zmateně před řadami
knih a jejich náhodným uspořádáním.
Přistoupila jsem k němu.
„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“
Obrátil se ke mně a chvilku jen tak stál.
Neurčitě jsem se usmála.
„Ehm... dobrý den... myslím, že už jsem
našel, co potřebuju,“ oznámil a vzal si namátkou
jednu knížku. „Ale...“





37
„Ano?“
„M ůžu si ještě objednat?“
„Samozřejmě!“
„Dal bych si pivo.“
Usadil se k baru a díval se, jak mu čepuju pivo,
pak se na mě místo poděkování pousmál. Začal
si cosi vyťukávat do mobilu. Nenápadně jsem ho
pozorovala. Z toho muže čišelo cosi
uklidňujícího. Měl šarm, ale nedokázala jsem říct, jestli bych
se za ním na ulici ohlédla. Félix si odkašlal, což
mě přivedlo zpátky do reality. V koutku úst měl
úsměv a mě to podráždilo.
„Co je?“
„Můžeš zavřít sama? Někde mě čekají, víš...“
„Žádný problém, ale nezapomeň: zítra nám
přivezou zásoby a já si nehodlám zase strhnout
záda.“
„V kolik hodin?“
„V devět.“
„Počítej se mnou.“
Chytil sako, vlepil mi pusu na tvá ř a odešel.
O pár minut později měl můj host hovor, který
ho patrně naštval. Pořád mluvil, dopil pivo, zvedl
se a pohledem se mě zeptal, kolik to dělá.
Zaplatil a řekl tomu na druhém konci, aby nezavěšoval.
Dal si ruku před mikrofon a obrátil se ke mně:
„Hezký večer... máte to tady moc pěkné.“





38
„D ěkuju.“
Obrátil se, zvonek na dve řích se rozezněl, když
odcházel, a já jsem se usmála. Potřásla jsem
hlavou a rozhodla se, že zavřu o chvilku dřív.
Samozřejmě jsem druhý den ráno přejímala zboží
sama. Abych si ulevila, vztekle jsem zavolala
Félixovi. Do záznamníku jsem zaječela: „Pěkně mě
štveš, Félixi! Zase to za tebe odřu!“
Poprosila jsem závozníka, aby mi pomohl od -
nést krabice do kavárny, ale odmítl. Sklesle jsem
pozorovala odjíždějící dodávku. Vyhrnula jsem
si rukávy a popadla první balík – ten nejmenší –
když mě kdosi oslovil:
„Počkejte! Pomůžu vám!“
Host ze včerejška mi nedopřál čas, abych
zareagovala; vzal mi z rukou břímě.
„Co tu děláte?“ zeptala jsem se.
„Bydlím poblíž. Kam to mám položit?“
Dovedla jsem ho až do kumbálu, který nám
sloužil jako sklad, a pokračovala ve výslechu:
„Nikdy jsem vás tady neviděla.“
„To je normální, přistěhoval jsem se před
třemi týdny. Hned první den jsem si vás všiml...
tedy vaší kavárny... krátce až včera jsem měl čas
kouknout se zblízka. Takže... to ostatní dám taky
sem?“





39
„Ne, nechte to, zvládnu to. Nezdr žujte se.“
„Tohle taky?“ odpověděl mi s širokým
úsměvem, než si sundal bundu a chopil se další krabice.
Byl neuvěřitelně výkonný; během deseti minut
bylo všechno uklizené.
„Už to je! Tak vidíte, ani to netrvalo.“
„Děkuju... máte ještě chvilku?“
„Ano,“ odvětil a podíval se na hodinky.
„Svěřuju vám na dvě minuty krám.“
Vyběhla jsem do pekárny a  nakoupila tam
o něco víc než svoji obvyklou denní dávku. Ten
slavný klient se ani nehnul, když jsem se vrátila
do Lidí.
„Snídan ě jako poděkování. Berete?“
„Pokud mi budete říkat křestním jménem
a budeme si tykat!“
Zasmála jsem se a podala mu ruku.
„Diane.“
„Olivier, těší mě...“
„Jsem ti hrozně zavázaná. Tak ke stolu!“
Přešla jsem za bar a uvědomila si, že se
usmívám jako měsíc v úplňku. Olivier se usadil na
stoličku.
„Kafe?“
„Vypadá to, že po něm budu šťastný...“
„Ale funguje to i s čajem, buď v klidu.“
„Ne, kafe je perfektní.“





40
Na še snídaně se protáhla, mluvili jsme
o čtvrti, o dešti, o krásném počasí... prostě fajn. Olivier
byl nenucený, příjemný a mně se líbilo koukat se
na jeho usměvavé hnědé oči a dolíčky. Právě jsem
se dověděla, že je fyzioterapeut, když se podíval
na hodinky.
„Kruci! Mám prvního klienta.“
„To mě mrzí... je to moje vina.“
„Ne, moje, je mi tady dobře. Myslím, že sem
budu chodit často.“
„Dveře ti budou vždycky otevřené... Tak
utíkej! Padej!“
Vyběhl.
Za necel ých pět minut se objevil Félix
s debilním úsměvem na rtech.
„Tomu říkám drzost! S křížkem po funuse!“
„Jsi docela v pohodě a vypadáš úžasně, jak
vidím! A podle toho, co vím, ses zrovna moc
nezapotila.“
Vykulila jsem oči a otevřela pusu.
„Cože... cože... jak ses...“
„Hele, ta kavárna naproti je fakt humus, ale
jako pozorovatelna milostného tokání byla doko -
nalá!“
„Tys to plánoval!“
„Včera to přímo bilo do očí. Ten chlápek po
tobě evidentně jede, brousí kolem Lidí už pár dní.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist