načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Šťastní lidé mají snadný život - Agnes Martin-Lugand

  > > > > > Šťastní lidé mají snadný život  
-15%
sleva

Kniha: Šťastní lidé mají snadný život
Autor:

Ztratila už hodně, bude mít odvahu začít znovu a vydat se novou cestou? Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Po návratu z Irska je Diane pevně ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 228
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-09-28
Počet stran: 304
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 300 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-40
ISBN: 9788026707240
EAN: 9788026707240
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ztratila už hodně, bude mít odvahu začít znovu a vydat se novou cestou? Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Po návratu z Irska je Diane pevně rozhodnutá začít nový život v Paříži. S pomocí svého přítele Felixe se vrhne do práce ve své kavárně „Šťastní lidé čtou a pijou kávu“ a v tomto klidném přístavu potká jednoho dne Oliviera. Je milý, pozorný a hlavně chápe, že už žádné další děti nechce. Nemůže se totiž vzpamatovat ze ztráty své dcery. Když už si myslí, že její život poplyne v tomto klidném řečišti, dojde k události, která zbourá všechny její jistoty, za něž tolik bojovala. Bude mít dost odvahy, aby se vydala jinou cestou? Bylo to podivné. Od chvíle, kdy se mé nohy dotkly irské půdy, jsem měla dojem, že jsem se po dlouhé nepřítomnosti vrátila domů. Na takový pocit blaha jsem nebyla připravená. Domnívala jsem se, že se tu naopak budu cítit mizerně, že budu smutná, úzkostná, pronásledovaná vzpomínkami. Pravý opak byl pravdou. Každý krok, každý kilometr byl zcela přirozený a přibližoval mě k domovu. Mé tělo i duše si zachovaly v paměti naprosto přesnou vzpomínku na tuhle cestu. Agnes Martin-Lugand se narodila v Saint Malo v roce 1979. Několik let pracovala jako klinická psycholožka a potom se začala věnovat psaní knih. Svůj první román Šťastní lidé čtou a pijou kávu (Le gens heureux lisent et boivent du café, 2014) vydala nejdřív na internetu a mezi literárními blogery zaznamenal okamžitě úspěch. Krátce poté vyšel v renomovaném francouzském nakladatelství Michel Lafon, stejně jako její další tři romány Entre mes mains le bonheur se faufile (Štěstí mi proklouzává mezi prsty, 2014), Šťastní lidé mají snadný život (La vie est facile, ne t’inquiete pas, 2015) a Désolée, je suis attendue (Lituji, čekají na mě, 2016). Její knihy byly přeloženy do řady jazyků a v současné době se podle její první knihy natáčí i film, na nějž koupila práva společnost TWC.

Kniha je zařazena v kategoriích
Agnes Martin-Lugand - další tituly autora:
Šťastní lidé čtou a pijou kávu Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 211 Kč
Šťastní lidé čtou a pijou kávu Šťastní lidé čtou a pijou kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 130 Kč
Život je ľahký, nerob si starosti Život je ľahký, nerob si starosti
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 158 Kč
Šťastní lidé mají snadný život Šťastní lidé mají snadný život
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 130 Kč
Lituji, čekají mě Lituji, čekají mě
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 254 Kč
Šťastní ľudia čítajú a pijú kávu Šťastní ľudia čítajú a pijú kávu
Martin-Lugand, Agnes
Cena: 167 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
~ 1~
Jak jsem mohla zase ustoupit Félixovu naléhání?
Nevím, jakým zázrakem mě vždycky dostal, kam
chtěl; pokaždé našel argument, nějaké
povzbuzení, aby mě přesvědčil. A já jsem tam šla. Opět jsem
se nechala ukolébat, říkala jsem si, že tentokrát ten
někdo bude v sobě mít cosi a já třeba podlehnu.
Přesto jsem znala Félixe jako staré boty: náš vkus
se diametrálně lišil. Když myslel a rozhodoval
místo mne, byl vždycky zcela mimo mísu. Měla jsem
to vědět po všech těch letech, co jsme se přátelili.
Ale stejně jsem už pošesté za sebou trávila sobotní
večer ve společnosti dokonalého imbecila.
Minulý týden jsem proti sobě měla odborníka na
bio a zdravý život. Vypadalo to, že Félix poněkud





10
trpěl výpadkem paměti, pokud šlo o neřesti jeho
nejlepší přítelkyně. Celý večer jsem poslouchala
káravé poučky o tom, jak nezdravě žiju, kouřím,
piju a špatně se stravuju. Tenhle alternativní
fanatik v neforemné haleně vážně prohlašoval, že můj
způsob života je naprosto katastrofální, že si
koleduju o neplodnost a dokonce koketuju se smrtí.
Félix mu určitě nedodal správné technické
parametry ženy, o niž se měl ucházet. S nejkrásnějším
úsměvem jsem mu odpověděla, že o smrti
a chuti spáchat sebevraždu něco málo vím, a odkráčela
jsem středem.
Dnešní kretén byl úplně v jiném stylu: docela
pěkný chlápek, úctyhodná konzumace alkoholu,
vůbec nepoučoval. Jeho ne zrovna zanedbatelnou
chybou bylo, že mě chtěl dostat do postele
historkami o svých výbojích ve společnosti své
milenky-kamery, jíž říkal GoPro: „S GoPro jsme letos v létě
sjížděli ledovec... S  GoPro jsme letos v  zimě
lyžovali na boulích... Sprchoval jsem se s GoPro...
Víš, tuhle jsem to zkusil v GoPro v metru...“ atd.
Skoro hodinu nebyl schopen vyslovit jedinou větu,
v  níž by nepadlo slovo o  kameře čelovce. Říkala
jsem si v duchu, jestli s ní nechodí taky na záchod.
„Kam jestli chodím s GoPro? Myslím, že jsem
ti dobře nerozuměl,“ přerušil se najednou.





11
Aha... myslela jsem nahlas. Měla jsem už dost
role protivné holky, neschopné zajímat se o to,
co se jí vykládá, a neustále si kladoucí otázku, co
tady vlastně dělá. Rozhodla jsem se strhnout
náplast naráz.
„Poslyš, jsi sympatickej kluk, ale prožíváš velkou
lásku se svou čelovkou, chápu, že ta kamera je
úžasná, a já nemám chuť se mezi vás dva míchat.
Obejdu se bez dezertu. A kafe si umím udělat doma.“
„Hele, v čem je problém?“
Zvedla jsem se, udělal totéž. Místo sbohem
jsem mu jenom zamávala a  zamířila k  pokladně
na baru. Nejsem přece taková mrcha, abych ho
nechala platit účet za tohle fi asko. Naposledy jsem
se na něj podívala a utlumila záchvat smíchu. To
já jsem teď měla mít kameru, abych si uchovala
vzpomínku na jeho výraz. Chudák kluk...
Druhý den mě probudil telefon. Kdo se
odvažuje rušit svatosvatý klid mého nedělního rána? Tu
otázku jsem si klidně mohla odpustit!
„Jo, Félixi,“ zabručela jsem do mobilu.
„And the winner is?“
„Sklapni!“
Jeho zahýkání mě podráždilo.
„Za hodinu tě čekám, víš kde,“ vyslabikoval
s námahou a zavěsil.





12
Protahovala jsem se v  posteli jako kočka, než
jsem se podívala na budíka: 12 hodin 45 minut.
Mohlo by to být horší. Zatímco jsem v týdnu
neměla žádný problém se vstáváním a otevírala jsem
Lidi brzy, v neděli jsem si dosyta dopřávala
spánku a postele; potřebovala jsem se nabít a vyčistit si
hlavu. Spánek zůstával stále mým útočištěm;
dříve jsem se musela vyspat ze svého velkého hoře,
teď mi zase spánek pomáhal vypořádat se
s drobnými problémy. Vstala jsem a  zkonstatovala, že
je venku krásně; pařížské jaro tady bylo v plném
rozkvětu.
Na odchodu jsem se ovládla, abych s sebou
nevzala klíče od Lidí; je neděle a já jsem si slíbila, že
tam už nikdy nestrávím „den Páně“. Dala jsem si
načas, než jsem došla do ulice des Archives. Jen
tak jsem bloumala, dopřávala si koukání do
výloh a při tom kouřila první cigáro toho dne,
potkávala stálé návštěvníky naší kavárny a zdravila je
mávnutím. Toto poklidné kouzlo přerušil Félix,
když jsem dorazila na naši nedělní terasu.
„Kde se fl ákáš, prosím tě? Málem mě
vyhodili od stolu!“
„Dobrý den, miláčku Félixi,“ odpověděla jsem
mu a mlaskla mu na tvář velkou pusu.
Přimhouřil oči.
„Jsi až moc miloučká, co za tím je?“





13
„Vůbec nic! Vyprávěj mi, jak ses měl včera
večer? Kdy jsi skončil?“
„Když jsem ti volal. Mám hlad, objednejme si!“
Nechala jsem ho, aby mávl na číšníka
a objednal nám brunch. Byl to jeho nový koníček.
Prohlásil totiž, že po těch jeho bláznivých sobotních
nocích ho pořádný brunch dostane do formy lépe
než kousek staré ohřívané pizzy. Od té doby
vyžadoval, abych seděla vedle něj a sledovala ho, jak do
sebe cpe míchaná vejce, bagetu, klobásy a pije litr
pomerančového džusu, aby uhasil žízeň po tahu.
Jako obvykle jsem jenom paběrkovala zbytky po
něm; připravil mě o chuť k jídlu. Se slunečními
brýlemi na nose jsme kouřili, pohodlně zaboření
v židlích.
„Půjdeš za nimi zítra?“
„Jako vždycky,“ odpověděla jsem s  úsměvem.
„Polib je za mne.“
„Jasně. Ty už tam nikdy nezajdeš?“
„Ne, už nemám potřebu.“
„A když si představím, že jsem tam dřív
nechtěla ani vkročit!“
Teď to byl můj pondělní rituál. Kavárna měla
zavřeno a já jsem šla navštívit Colina a Claru. Ať
pršelo, foukal vítr nebo sněžilo, měla jsem s nimi
schůzku. Vyprávěla jsem jim všechno, co se mi přes





14
týden přihodilo, drobné historky z  Lidí... Od té
doby, co mi Félix začal dohazovat nápadníky, jsem
Colinovi vykládala, jak probíhala moje
nepodařená rande, a smála jsem se s ním, jako bychom byli
spiklenci. U Clary to bylo mnohem složitější, tam
jsem jen těžko hledala spiklenecký tón. Při
vzpomínce na dceru jsem padala do bolestné
propasti. Mechanicky jsem si sáhla na krk; během jedné
z těchhle schůzek s Colinem jsem si sundala
z řetízku snubní prsten, který jsem tam nosila místo
přívěsku. Defi nitivně.
Už několik měsíců jsem na krku nic nenosila.
Vysvětlila jsem Colinovi, že jsem o tom hodně
přemýšlela a  nakonec přistoupila na schůzky, které
mi domlouval Félix.
„Lásko... jsi tady... stále tu budeš..., ale
odešel jsi... jsi daleko a nikdy se mi nevrátíš,
smířila jsem se s tím... a mám chuť zase zkusit, víš...“
Vzdychla jsem, pokusila se polknout slzy
a pohrávala si konečky prstů se snubním prstenem.
„Už mě tíží... Vím, že mi to nebudeš zazlívat...
věřím, že už jsem připravená... sundám ho...
cítím, že jsem se z tebe uzdravila... vždycky tě budu
milovat, na tom se nic nezmění, ale teď je to jiné...
umím už bez tebe žít...“
Políbila jsem hrob a sundala si řetízek. Oči jsem





15
měla plné slz. Ze všech sil jsem sevřela v dlani
prstýnek. Potom jsem se zvedla.
„Tak zase příští týden, mé lásky. Claro...
maminka... maminka tě má moc ráda.“
Odešla jsem, ani jsem se neobrátila.
Félix mi poklepal na stehno, a přerušil tak moje
myšlenky.
„Projdeme se, je hezky.“
„Už jdu!“
Toulali jsme se po nábřežích. Jako každou
neděli Félix vyžadoval, abychom přešli Seinu,
zastavili se v Notre -Dame a zapálili tam svíčku.
„Musím vykoupit své hříchy,“ ospravedlňoval se. Ale
nedala jsem se obalamutit: ta jeho obětina patřila
Claře a  Colinovi, byl to jeho způsob, jak s  nimi
udržovat spojení. Zatímco rozjímal, čekala jsem
na něj před katedrálou a dívala se, jak holubi
pořádají nálety na turisty. Měla jsem akorát čas
vykouřit cigáro a pak asistovat u remaku smrti
maminky Amélie Poulainové, kterou předváděl Félix
tak, že byl hoden Oscara – hlavně ten pláč! Potom
mě ten nejúžasnější herec na světě vzal kolem
ramen, pozdravil imaginární šílící publikum
a klidně mě vedl k naší milované čtvrti Marais a našemu
suši baru, kde jsme v neděli večeřeli.
~~~





16
Félix popíjel saké. „Musíme vyhánět čerta
ďáblem,“ říkal mi. Já jsem zůstávala u vína tsingtao.
Mezi dvěma maki přešel do  útoku a  vyžadoval
ode mne referát. To bude krátké!
„Tak co vyčítáš tomu ze včerejška?“
„Jeho kameru GoPro na čele!“
„Teda! To je fakt vzrušující!“
Vlepila jsem mu pořádný pohlavek.
„Kdy už pochopíš, že nemáme stejnou
sexuální orientaci?“
„To mám za to,“ lamentoval.
„Jdeme domů? Ten fi lm na jedničce na nás
nepočká.“
Félix mě doprovodil až ke dveřím domu, kde
byla kavárna a kde jsem taky bydlela. Jako
vždycky mě k sobě přitiskl a drtil mi kosti.
„O něco tě požádám,“ vypravila jsem ze sebe,
když mě ještě svíral v objetí.
„O co?“
„Prosím tě, přestaň si hrát na seznamku, už mám
po krk těch ztracených večerů. Strašně mě to
otravuje!“
Odstrčil mě.
„Ne, nenechám toho. Chci, abys potkala
bezvadného chlapa, sympaťáka, s kterým budeš šťastná.“
„Vodíš mi samé kašpary, Félixi! Postarám se
o sebe sama.“





17
Provrtal mě očima.
„Ještě pořád myslíš na toho svého Ira?“
„Přestaň říkat blbosti! Už je to rok, co jsem se
vrátila z Irska. Slyšels mě od té doby mluvit
o Edwardovi? Ne! Ten s tím nemá nic společného. Je
to stará historie. A není moje vina, že mi
představuješ výhradně blbečky!“
„O. K., O. K.! Dám ti nějaký čas pokoj, ale
musíš se trochu otevřít novým setkáním. Víš
stejně dobře jako já, že by si Colin přál, abys měla
v životě někoho jiného.“
„To vím. A  je to taky můj záměr... Dobrou
noc, Félixi. A nashle zítra! Bude to velký den!“
„Yes!“
Vlepila jsem mu stejně hlučnou pusu jako před
pár hodinami a  vešla do domu. I přes
Félixovo naléhání jsem se nechtěla přestěhovat. Líbilo
se mi bydlení nad Lidmi, cítila jsem se ve svém
malém bytečku fajn. Byla jsem v  samém
centru dění, což mi vyhovovalo. A  hlavně jsem se
právě tady dala dohromady, úplně sama a  bez
po moci. Radši jsem šla pěšky po schodech, než
abych jela výtahem, vyběhla jsem až do pátého
patra. Dorazila jsem domů, opřela se zády
o dveře a spokojeně vzdychla. Navzdory našemu
poslednímu rozhovoru jsem strávila s Félixem
nádherný den.





18
Myslel si, že se dívám na fi lm v televizi, ale já ji
ani nezapnula. Pustila jsem si hudbu, dnes večer
to byl Ásgeir, King and Cross, a pokračovala v tom,
čemu jsem říkala „můj lázeňský večer“. Rozhodla
jsem se, že budu o sebe pečovat, a jaká jiná chvíle
k  tomu byla vhodnější než neděle večer?
Udělala jsem si masku, peeling a všechny ty věci, které
holky potřebujou.
O hodinu a půl později jsem konečně vyšla
z koupelny, voněla jsem a  měla hladkou pleť. Udělala
jsem si poslední dnešní kávu a  svalila se na
pohovku. Zapálila jsem si cigaretu a  bloudila jsem
v myšlenkách.
Félix se nikdy nedozvěděl, co způsobilo, že jsem
Edwarda zasunula do hlubin své paměti, abych na
něj už nikdy nemyslela.
Po návratu z Irska jsem neudržovala kontakt
s nikým: s Abby, s Jackem ani s Judith a hlavně ne
s Edwardem. A přitom mi nadevšechno chyběl.
Vzpomínky na něj se mi vracely ve vlnách, někdy byly
šťastné, jindy bolestné. Ale jak čas plynul, byla
jsem si stále jistější, že už se na ně nikdy nezeptám,
hlavně ne na Edwarda. Po tom čase by to
nebylo k ničemu; dneska je to víc než rok... Přesto...
~~~





19
Asi tak před šesti měsíci, jedné zimní neděle, kdy
lilo jako z konve, jsem zůstala zavřená doma
a pustila se do úklidu skříně; našla jsem tam krabici
s  fotkami nás dvou, které udělal na Aranských
ostrovech. Otevřela jsem ji a  úplně se
rozplynula, když jsem opět uviděla Edwardův obličej. Jako
by mě zachvátilo šílenství, vrhla jsem se
k telefonu, našla v seznamu kontaktů jeho číslo
a zavolala mu. Chtěla jsem vědět, ne, vlastně jsem musela
vědět, co s ním je. Při každém zazvonění jsem
málem zase zavěsila, zmítala jsem se mezi strachem,
že ho uslyším, a hlubokou touhou po něm.
Spustil se záznamník: jenom křestní jméno, vyslovené
jeho chraptivým hlasem, a pak pípnutí.
Vykoktala jsem: „Ehm... Edwarde... Tady... Diane. Jen
bych ráda věděla... ehm..., jak se máš...
Zavolej mi... prosím.“ Ještě než jsem zavěsila, bylo mi
jasné, že jsem udělala pitomost. Běhala jsem po
pokoji a kousala si nehty. Posedla mě touha
vědět, co je s ním, potřebovala jsem zjistit, jestli na
mě zapomněl nebo ne, což mě přilepilo k 
telefonu na celý zbytek dne. Znovu jsem mu
zkusila zavolat po 22. hodině. Nezvedl to. Když jsem
se nazítří ráno probudila, nadávala jsem si do
největších idiotů, uvědomila jsem si, jak směšné
bylo moje zavolání. Tenhle záchvat šílenství mě
poučil, že Edward už není, že zůstane navždycky





jenom epizodou v  mém životě. Nasměroval mě,
díky němu jsem se osvobodila od pocitu, že
musím zůstat věrná Colinovi. Dnes jsem se cítila
osvobozená i od něho. Byla jsem připravená přijmout
někoho jiného.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist