načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šťastní a veselé - Petra Zhřívalová

Šťastní a veselé

Elektronická kniha: Šťastní a veselé
Autor:

O mužích, o kterých ve dvaceti sníte, a ve čtyřiceti se vedle nich probudíte. Nemusíte mít rádi Vánoce, aby se děly zázraky. Nemusíte napéct hory vánočního cukroví, aby vám ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 318
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5212-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je pondělí dopoledne a Helenin život se hroutí jako domeček z karet... A za měsíc tu ještě ke všemu budou Vánoce. Je tedy ideální čas napsat dopis Ježíškovi. Co všechno si kdy přála? A co si přeje teď? Helena si prostě napíše seznam a pak bude jen odškrtávat jednotlivé položky, jak si svá přání bude plnit. Není přece nic jednoduššího než vyrazit do Paříže nebo zavolat Jardovi, své lásce z vysoké školy, na kterého se tehdy bála jen podívat... Román pro ženy o starých přáních a nových láskách, ozvláštněný lehce vánoční atmosférou.

Popis nakladatele

O mužích, o kterých ve dvaceti sníte, a ve čtyřiceti se vedle nich probudíte.

Nemusíte mít rádi Vánoce, aby se děly zázraky. Nemusíte napéct hory vánočního cukroví, aby vám Ježíšek přinesl, co si přejete. Některá přání si můžete splnit i sami. Román Šťastní & veselé vám nadělí pořádnou dávku romantiky.

Helena vzbudí děti, nasnídá se a odjíždí do práce. Co o jejím manželství vypovídá, že nevzbudila manžela a nepřipravila mu snídani? Naštěstí nemá čas o tom přemýšlet. V práci to jde ráz na ráz a Helena se vrací s výpovědí v ruce nečekaně domů. Manžel sice tvrdí, že mu není dobře a musel zůstat doma, ale jeho asistentka nenechá Helenu na pochybách. Helenin život se hroutí jako domeček z karet... A za měsíc tu ještě ke všemu budou Vánoce.

Je tedy ideální čas napsat dopis Ježíškovi. Co všechno si kdy přála? A co si přeje teď? Helena si prostě napíše seznam a pak bude jen odškrtávat jednotlivé položky, jak si svá přání bude plnit. Není přece nic jednoduššího než vyrazit do Paříže nebo zavolat Jardovi, své lásce z vysoké školy, na kterého se tehdy bála jen podívat...

Petra Zhřívalová se narodila v roce 1972. O téměř dvě desetiletí později z nedostatku fantazie po gymnáziu nastoupila na pražskou právnickou fakultu. Studia ji příjemně překvapila zejména po společenské stránce a stále na ne ráda vzpomíná, jak lze
vyčíst z její prvotiny Sex, víno a_cigarety (XYZ, 2011). Ani po absolvování práv si nebyla jistá, čím chce být, až bude velká, proto pokračovala v postgraduálním studiu Veřejné a sociální politiky na Fakultě sociálních věd. Věnovala se vědecké činnosti, ale „pod lavicí“ psala scénáře k nekonečným seriálům. Rozhřešení v oblasti profese jí nepřinesl ani doktorský titul, a tak v současné době dělí svůj čas mezi kriminologii, psaní a právo. Miluje červeně víno, kávu a psy. Od Ježíška si přeje, aby se čtenáři do hrdinu knížky Šťastní & veselé zamilovali stejně jako ona.

(román o mužích, o kterých ve dvaceti sníte a ve čtyřiceti se vedle nich probudíte)
Zařazeno v kategoriích
Petra Zhřívalová - další tituly autora:
Šťastní a veselé -- O mužích, o kterých ve dvaceti sníte, a ve čtyřiceti se vedle nich probudíte. Šťastní a veselé
O fous líp O fous líp
 (e-book)
O fous líp O fous líp
Sex, víno a cigarety Sex, víno a cigarety
 (e-book)
Sex, víno a cigarety Sex, víno a cigarety
 
K elektronické knize "Šťastní a veselé" doporučujeme také:
 (e-book)
Věra Čáslavská   život na Olympu Věra Čáslavská život na Olympu
 (e-book)
Štěstí je zadarmo Štěstí je zadarmo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petra Zhrívalová

ˇ

štastní & veselé




© Petra Zhřívalová, 2015

Cover Photo © Shutterstock, 2015

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2015

ISBN 978-80-7505-212-4


1.

K

dyby se Heleny kterékoli ráno všedního dne v 6.15 někdo zeptal,

co si přeje ze všeho nejvíc, bez váhání by odpověděla „spát“.

Určitě by se pak trápila výčitkami svědomí, že nezmínila zdraví

pro celou rodinu nebo alespoň mír pro planetu Zemi. Ale prvot

ní pocit, neovlivněný přemýšlením, jak by bylo správné odpově

dět, volal po  zaboření hlavy zpátky do  polštáře a  znovuupadnutí

do slastného spánkového kómatu. Nejinak tomu bylo 1. prosince.

Naštěstí se jí nikdo na nic neptal, takže naučeným pohybem

poslepu vypnula protivný zvuk budíku na svém mobilním telefo

nu a odpotácela se do koupelny. Čistila si zuby při rozsvíceném

světle v  chodbě. Takhle vzniklé pološero v  koupelně jí bylo pří

jemnější a nehrozilo, že v zrcadle bude muset konfrontovat svůj

odraz s vlastní představou toho, jak vypadá. I při tomto minimál

ním osvětlení si dokázala naplácat na  obličej make-up a  nanést

řasenku. Do nového dne proto mohla vkročit s přesvědčením, že

stále vypadá docela obstojně na to, jak málo času jí zbývá na péči

o sebe sama, a vzhledem k míře stresu, který zažívá.

Helena si lokla překapávané kávy a  nechala na  sebe působit

její omamnou chuť. Vlastně na  to, jak nenáviděla vstávání, si

docela dokázala užít svůj soukromý kofeinový dýchánek. Seděla

u kuchyňského barového pultu a uvědomovala si, že jí ještě nikdo

jiný neuvařil tak dobrou kávu jako ona sama. S tímto vědomím

si ještě dopřeje pár nerušených doušků a pak půjde říct nahoru


Petra Zhrívalováˇ6

do dětských pokojů své nevyžádané „ahoj“, na které jí syn odpoví

neartikulovaným zavrčením a dcera se otočí čelem ke zdi. Helena

si povzdechla. V poslední době až příliš často vzpomíná na dobu,

kdy se v  noci sice téměř nevyspala, ale její děti byly roztomilý

mi miminky, která se na maminku smála bezzubými pusinkami,

kdykoli zachytila její pohled.

Opouští dům, kde na jídelním stoje nechala  termosku čaje

a  misky müsli připravené k  zalití mlékem, trpělivě čekajícím

vedle cukřenky. Svačiny mají Adam s Adélou přichystané na ku

chyňském pultu, snad si je nezapomenou vzít.

Helena nastartovala svou služební fabii a přemýšlí, jestli o sta

vu jejího manželství něco vypovídá, když na manžela nečeká při

chystaná snídaně, až se probudí a její místo v posteli bude prázd

né. Zaplašila tíživou myšlenku, určitě je to v  pořádku, naopak,

tím, že Hynkovi nepodstrojuje, z  něj neudělala nesvéprávného

chudáka, který by byl při případné hospitalizaci manželky od

kázán na  pečovatelskou službu. Je schopen uvařit si kávu sám

(na rozdíl od Heleny preferuje preso a je schopen hodiny studo

vat informace o vlivu délky pražení na výslednou chuť kávového

zrna), rohlík také bezpečně vyloví ze skříňky na potraviny, kam

je Helena každý den po nákupu schovává. Stejně bezproblémově

najde máslo a  šunku. Přesto si není jistá, jestli by mu z  manžel

ství dala jedničku. Ale to jsou úvahy obvykle následující po třetí

dvojce červeného, které si dává na  dýcháncích s kamarádkami,

nepatřičné při pondělním ránu, a proto je rychle odežene pryč.

Bezděky začne myslet na blížící se Vánoce. Adama s Adélou

musí donutit, aby napsali Ježíškovi. Samozřejmě už na něj dávno

nevěří, ale ona na této dětinské formalitce trvá, snad aby uchova

la poslední iluzi toho, že ještě má děti, a ne skoro dospělé lidské

bytosti. Jak je zná, budou zvedat oči ke stropu a trousit poznámky

o trapnosti, ale ona bude nekompromisní, možná až lehce vydě

račská. Pokud nenapíšou tradiční vánoční dopis, koupí jim něco

podle svého vlastního uvážení. To na  ně v  posledních letech za


Štastní & veselé 7

bíralo. Helena se usmála. Vlastně se na ty Vánoce těší. Znamená

to sice ještě větší únavu a vyčerpání než během zbytku roku, pro

tože je nutné upéct pět druhů tradičního cukroví, vygruntovat

celý dům a nakoupit dárky nejen dětem, ale také své a Hynkově

rodině, protože její manžel na tohle prostě není stavěný. Ale je to

čas, kdy si uvědomuje, jaké má štěstí, kdy cítí pokorný vděk za to,

jak se jí dobře daří a jak je všechno dobře zařízeno.

Cesta do práce jí utekla, ani neví jak. Usedá ke svému stolu

v kanceláři, zapíná počítač snad ještě dřív, než si stačí svléknout

kabát. Přečte si e-maily a  opráší si prezentaci na  poradu, času

na  to má dostatek. Nestihla se ještě ani přihlásit ke  svému e

-mailovému účtu, když do  kanceláře jak velká voda vrazil Ra

dek, její šéf.

„Okamžitě si sbal věci, odevzdej klíče, mobil a notebook a do

mluv se s Ivanem, kde vyzvedne auto. Máš okamžitého padáka!“

vyštěkne na ni bez pozdravu.

„Coo... prosím?“ koktá Helena, zatímco se její mozek snaží

zpracovat informaci.

Radek před ní na  stůl mrsknul barevný katalog. „Víš, co to

hle je?“ zní výhrůžně a  Helena stále netušíce, o  co se jedná, se

instinktivně schoulila v  židli. Opatrně vzala katalog do  rukou

a  prolistovala ho. Ruce se jí třásly, nechápala, co by mohlo být

tak strašným průšvihem, že právě dostává po deseti letech svého

bezproblémového působení coby account manager okamžitého

padáka. Těžko zvládala soustředit se na  papíry, které měla před

sebou.

„To je katalog veletrhu čokolády,“ hlesne a podívá se na Radka.

Ten souhlasně kývne hlavou a stále se tváří jak bůh pomsty.

„Co je s ním?“ odváží se přejít k jádru problému a postřehne,

že mu obličejem projel vítězoslavný úšklebek.

„Nevšimla sis ničeho divného, co? Bohužel ani před týdnem,

když jsi to dávala do tisku. Na katalogy ses nepodívala ani před

tím, než jsme je odevzdali zákazníkovi. Takže teď jsme přišli


Petra Zhrívalováˇ8

o našeho největšího klienta a na památku mám dva tisíce nepou

žitelných katalogů na křídovém papíře! Pořád nevíš, o čem je řeč?

Tak podívej!“

Radek otevře katalog a ukáže prstem na inzerát výrobce čoko

ládových pralinek z peruánských kakaových bobů. Na místě, kde

se pod reklamní fotografi í standardně uvádí kontakt na fi rmu, je

červeně velkými písmeny napsáno: „Sídlo? Horní Dolní Zade

lov?“ Nápis je navíc třikrát podtržen.

Helena vytřeští oči a zbledne. Tu poznámku zná, do pédéfk a

katalogu ji vlastnoručně vepsala. Myšlenky se jí najednou začnou

v hlavě přetlačovat, takže chvilku trvá, než se jedna z nich prosadí

a může být vyslovena.

„Ale já jsem to přece do tisku nedávala. Chyběly tam kontakt

ní údaje na Peruchocolocototo. Lukáš to měl doplnit, proto jsem

mu to vrátila s  tou poznámkou.“ Helena honem polkne vzlyk

a snaží se nenápadně si utřít slzy. Radek vypadá nesmlouvavě.

„S  Lukášem jsem samozřejmě mluvil. Dal ti katalog k  závě

rečným korekturám a ty jsi ho v téhle podobě schválila do tisku.“

„To není pravda, dala jsem mu to opravit,“ trvá na svém Hele

na a hlas jí přeskakuje lítostí. Jak může být šéf tak nespravedlivý?

„Heleno, nelži. Přiznej svoji chybu, ať si tě můžu aspoň tro

chu vážit. Lukáš mi ukázal tvůj e-mail, ve kterém jsi mu katalog

poslala. Jediné, cos mu k tomu napsala, bylo: ,Tak tady to máš.‘“

Radek je nekompromisní a Helena už nedokáže potlačovat pláč,

naplno se rozvzlyká.

„Protože jsme se předtím potkali v  kuchyňce, kde jsem mu

to řekla. Slíbil, že to opraví, ať to pošlu, tak jsem mu to prostě

poslala.“

Radek se na  ni nedůvěřivě zadívá a  zmizí. Po  pěti vteři

nách, kdy se Helena nestihne ani pořádně vysmrkat, je zpátky

i s Lukášem.

„Takže, Lukáši, popiš mi, jak to bylo s tím katalogem,“ pobíd

ne jejich pětadvacetiletého kolegu. Lukáš se tváří vzdorovitě.


Štastní & veselé 9

„Už jsem ti to říkal – byli jsme domluvený, že Helena udělá

korekturu a  pak mi to pošle, abych to poslal do  tiskárny. Takže

když to od ní přišlo, poslal jsem to Slavíčkovi do Slavprintu, mejl

od ní jsi viděl.“

Lukáš se na Helenu drze zašklebí a té je na umření. Chtěla by

znít sebejistě a neochvějně, vždyť ten holobrádek by mohl být její

syn. Před půl rokem promoval a v praxi je bez přesně zadávaných

instrukcí nepoužitelný. Ale je ochromená šokem z  jeho drzosti

a nespravedlnosti. Jak může šéf věřit jemu, a ne jí? Souká ze sebe

slova, což ve výsledku působí, jako kdyby mňoukala.

„Tak to není, přece jsem ti říkala, ať doplníš adresu té fi rmy.“

Lukáš se jí podívá výsměšně do  očí: „Nevím, o  čem mluvíš.

Jediný, co jsem od tebe dostal, byla info v mejlu, že to posíláš. Tak

jsem to dal do tisku, jak bylo domluveno.“

Oba dva se dívají na Helenu a tváří se znechuceně. Helena se

naplno rozpláče a už jí to ani není trapné.

„Takže nedělej scény, dej mi notebook, mobil, klíčky od auta

a techničák. A taky adresu, kde parkuješ.“

Helena vzlyká a nezmůže se už ani na jediné slůvko obhajoby,

poslušně plní Radkovy pokyny a není ještě ani devět hodin, když

stojí venku na ulici. Hrozně ráda by zavolala někomu blízkému,

aby ji podpořil. Ale nemá mobil. Po  chvilce absolutního zoufal

ství začíná cítit úlevu, že nemá telefon, takže ani telefonní čísla

na  nikoho ze svých blízkých. Nemůže nikomu zavolat, tím pá

dem ale také nemusí nikomu vysvětlovat, že dostala padáka. Není

si vlastně vůbec jistá, jestli ještě existují veřejné telefonní budky,

a pokud ano, jak fungují. Další důvod, proč nikomu nevolat.

Jede metrem a  plánuje si, že když je na  ni svět tak hnusný,

nebude dneska dělat vůbec nic. Zaleze zpátky do  postele a  ni

kdo ji odtamtud celý den nedostane. Až dospí všechny spánkové

deficity nashromážděné za posledních deset let, pustí si nějaký

bezva film. A dá si víno. A čokoládové pralinky. Jakmile pomys

lela na  čokoládu, okamžitě se jí vrátil svíravý pocit v  žaludku,


Petra Zhrívalováˇ10

byla zase zpátky u události staré dvacet minut. Prokletý katalog

veletrhu čokolády! Je sama na sebe naštvaná, že už jí to zase žene

slzy do  očí. Aby zaplašila negativní myšlenky, začíná v  duchu

probírat, jak se bude v následujících dnech rozmazlovat. Objed

ná si pizzu, feferonkovou, a celou ji sní, do posledního drobečku!

A  koupí si nové džíny. Helena se zarazí. Zpotí se při představě,

jak se jí po celé pizze (normálně sní polovinu a je naprosto sytá)

nafoukne břicho a ona se ho snaží narvat do úzkých džínů. Stěží

zapíná knoflík a pneumatika se vzápětí vyvalí nad horním okra

jem kalhot. V  té proklatě dobře nasvícené kabince, kde je vi

dět každý sebenepatrnější zárodek vrásky a rozšířený pór, natož

vyvalený špek. Vlastně je to blbost, kupovat džíny před Vánoci.

O Vánocích každý správný Čech přibere, vlastně už to patří mezi

vánoční tradice. V  lednu se pak hubne. A  navíc jsou pak ty vý

prodeje – ještě ušetří, když si džíny koupí až v únoru. Takže si

bez výčitek může dát celou pizzu. A objedná si k ní italské červe

né víno. A asi i tiramisu. Vždyť je to jedno, stejně pak budou ty

Vánoce a bude se cpát cukrovím.

Helena vystupuje z autobusu, cesta do Přílep překvapivě rych

le uběhla. Stačí se vrátit dvě stě metrů od  zastávky, zahnout do

prava, projít druhou ulicí vlevo a je doma. A zrealizuje svůj pro

jekt CDP, celý den v posteli.

Helena už je na  dohled jejich domu s  okrovou fasádou. Za

hradu lemuje dřevěný plot z  neprůhledných moderních latěk,

které dokonale hájí soukromí obyvatel. Proto až když stojí téměř

před domem, zjistí, že Hynek z domova neodjel, nebo alespoň ne

autem, jeho kia stojí zaparkovaná před garáží na  stejném místě,

kde ji večer nechal.

Prvním pocitem po  tomto zjištění je úlek, jestli se mu něco

nestalo, třeba se chtěl oholit ve vaně elektrickým strojkem a ten

mu spadl do vody. A teď je mrtvý. Helena se brání představě, jak

tělo jejího manžela leží v posmrtné křeči ve vychladlé vaně. Celá

se rozklepe strachy. Násilím se musí přinutit k racionálnímu pří


Štastní & veselé 11

stupu – Hynek se ve  vaně nikdy neholí. Smrt mu rozhodně ne

hrozí, určitě tedy ne od holicího strojku.

Možná má jenom horečku. To by vlastně vůbec nebylo špatné,

kdyby trochu blouznil a nebyl by tak úplně orientovaný v realitě.

Helena by se ujala role ošetřovatelky, a než by se jeho zdravotní

stav natolik zlepšil a došlo by na vysvětlování toho, že se nějakou

dobu nebude podílet na fi nancování rodinných nákladů, přivykl

by její něžné a pozorné péči a sám by si přál, aby zůstala v domác

nosti. Což sice není její sen, ale aktuálně si nedovede představit,

jak obchází konkurzy a tváří se, že je prostě ta nejlepší. Vždyť její

nejoblíbenější barva je šedivá, myší kožíšek, pravá podstata Hele

ny. Novoroční předsevzetí, že si do šatníku pořídí nějaký barevný

kousek, si už léta nedává. I džíny si kupuje antracitové, a když se

hodně odváže, tak černé.

Zdivočelé myšlenky náhle zkrotnou, když zjistí, že nemůže

odemknout dveře. Nejdřív se lekne, že v  práci odevzdala klíče

od domova a teď se dobývá do domu těmi kancelářskými. Zkon

troluje svazek a  podiví se, protože odemyká těmi správnými,

a přesto nejde klíč do zámku zasunout. Teprve teď ji napadne, že

Hynek se doma zamkl a  nechal ve  dveřích klíč. Zazvoní. Chvíli

se nic neděje, pak slyší dupot na schodech. Hynek otevírá dveře

a zatváří se šokovaně.

„Co tady děláš?“ působí opravdu zaskočeně a  bezděky si při

táhne župan blíž k tělu.

„Já tady bydlím.“ Helena se snaží působit důstojně, aby

ustála Hynkovi bez slz převyprávět krutý začátek dne a konec

kariéry. Než si v hlavě srovná, jak by to měla podat, všimne si

dámských křiklavě červených kozaček na  vysokém podpatku

ležérně pohozených v zádveří. Hynek sleduje její pohled. Má

výraz pokerového hráče: „Jak to, že nejsi v  práci? A  když jsi

oblečená, nebyla bys tak hodná a nezajela mi koupit do lékár

ny něco na bolení v krku? Docela mě to skolilo, tak jsem zůstal

doma.“


Petra Zhrívalováˇ12

Helena cítí, jakkoli se Hynek tváří normálně, že je něco divně.

Dotaz na práci ignoruje, přítomnost cizích kozaček se okamžitě

stává otázkou číslo jedna.

„Vezmi si Strepsils, jsou v lince na obvyklém místě.“ Helena se

zouvá, věší kabát a  pomalu stoupá po  schodech nahoru. Hynek

před ni skočí a začne ji vytlačovat směrem ke vchodu.

„Strepsils jsou slabé, potřeboval bych něco silnějšího. Vážně

mě v tom krku strašně škrábe!“

Helena se mu vyškubne.

„Ok, hned ti tam sjedu, jenom se převleču.“

Hynek se na ni svůdně usměje: „Proč si nenecháš tohle? Moc

ti to sluší.“

Lichotka by Helenu normálně potěšila, zvlášť proto, že už

od  manžela léta žádnou neslyšela, ale nyní předtucha sílí a  He

lena rozhodným krokem zamíří nahoru. „Je v  tom pravá vlna

a kouše to.“ Jde po schodech a Hynek se ji snaží předběhnout, ale

nemá šanci. Helena rozráží dveře ložnice.

Na posteli sedí slečna v červeném roláku. Helenu hned napad

ne, proč tlustý svetr končí kousek pod podprsenkou. Sice zvýraz

ní piercing nad pupíkem a  dokonale rovné bříško, ale tím jsou

anulovány jeho tepelné vlastnosti. Propínací minisukně odhaluje

dlouhé štíhlé nohy. Slečna se překvapeně dívá na Hynka a zjevně

sama nehodlá ke své přítomnosti v ložnici nic uvádět. Také Helena

upře svůj nevěřící pohled na Hynka, ten působí naprosto klidně.

„Heleno, tohle je Kristýna, kolegyně z  práce. Jak mi nebylo

dobře, tak mi přivezla podklady na tenhle týden.“

Kristýna se nejistě usměje a vstává, snad aby Heleně potřásla

rukou. Ve tváři se jí zračí úleva, jak to Hynek pěkně vysvětlil.

„A  kde jsou ty podklady?“ Helena by ráda reagovala stejně

klidně a věcně jako Hynek, ale emoce jí mrzačí hlas, takže sama

sobě zní jako nějaká uskřehotaná ježibaba.

Hynek se zarazí a  pak rozhodí rukama: „Prosím tě, neztrap

ňuj se svou pitomou žárlivostí! Snad vidíš, že jsem nemocný, ne?


Štastní & veselé 13

Když ti říkám, že mi Kristýna přivezla podklady, tak mi je přivez

la, nevím, proč bych ti lhal. A  buď tak hodná, vezmi mi v  té lé

kárně taky prášek na hlavu, úplně mě z té tvé hysterie rozbolela.“

Helena má tak sevřený žaludek, že snad pozřel sám sebe a zů

stalo jí místo něj jen prázdné místo v břišní dutině. Sbírá poslední

síly k předstírání klidu: „Jak dlouho už ve fi rmě pracujete, Kris

týno?“

Oslovená sebou škubne, pak se zadívá na Hynka a Heleně je

jasné, že čeká na nápovědu. Osmělí se v dalším vyptávání: „Ptám

se, kdy jste nastoupila. A co tam vlastně děláte?“

Kristýna se ošije. „Nooo, ehm, tááák, no...“ vypadne z  ní

po dlouhých vteřinách mlčení.

Hynek opět zasáhne, tentokrát s větším podílem hněvu v hla

se: „Heleno, jsi s tou žárlivostí fakt trapná. Podívej, Kristýnu jsi

naprosto vyvedla z míry. Pracuje u nás asi dva měsíce a dělá asis

tentku. Ještě něco bys chtěla vědět?“

Hynek se tváří znechuceně. Na Helenu je toho už dneska příliš

a i přes své původní předsevzetí nenechat se vyvést z míry zaječí:

„Jo, chtěla bych vědět, proč ze mě děláš blbce! Asistentka ti musí

nosit práci do postele? Když jsi tak strašně nemocný, proč sis ne

převzal ty záhadné papíry, které tady mimochodem nikde nejsou,

dole u dveří? Proč úřaduješ v ložnici, když v přízemí máme doce

la prostorný obývák?“

Helena je opravdu rozhořčená a začínají se jí třást ruce. Sepne

je rychle před břichem, aby to nebylo vidět. Hynek zavrtí hlavou,

jakože se s ní nehodlá dál vybavovat: „Prosím tě, už jeď do té lé

kárny a vrať se, až se uklidníš.“

„To si piš, že vám tady nebudu zaclánět.“ Helena sebere zbyt

ky důstojnosti a s prásknutím dveří odejde. Raději odvrátí hlavu,

když míjí zrcadlo v  předsíni. Tuší, že má rozmazanou řasenku,

tipuje tak na pětinu obličeje. Je jí to vlastně jedno, ale vidět to ne

musí. Dochází jí, že Hynek vůbec neřešil, proč je ubrečená, ačkoli

stav jejího make-upu je víc než výmluvný. Evidentně ho vůbec


Petra Zhrívalováˇ14

nezajímá, co hrozného se jí stalo. Na zastávku dojde skoro posle

pu, slzy jí tak rozmazaly svět, že ho nevidí.

Vůbec netuší, kam jít, co dělat, kamarádkám zavolat nemůže.

V kanceláři je přepadnout nechce, vypadá určitě příšerně a uděla

la by jim ostudu. Jako na potvoru téměř vzápětí přijíždí autobus,

takže se musí vydat na cestu, aniž by znala cíl. Není si jistá, jestli

by něco vymyslela, kdyby na něj deset patnáct minut čekala, ale

tohle vynucené opuštění místa bez možnosti promyslet si koneč

nou destinaci považuje od  pražské integrované dopravy za  pod

pásovku.

Za necelou půlhodinu přestupuje na metro. Setrvačností, aniž

by o tom přemýšlela, vystoupí na Staroměstské. Tam jí dojde, že

by setrvačně mohla pokračovat až do práce, a to rozhodně nemá

v úmyslu. Stáčí to přes Husovu ulici ke Karlovu mostu. Tak dlou

ho už tady nešla. Přitom Praha je vážně kouzelná. Přejde Karlův

most a za Mosteckou věží se váhavě vydává do leva. Začíná se jí

zmocňovat panika: Co bude dělat? Zahlédne kavárnu a rozhodne

se promyslet si další kroky právě tam.

Vejde do  omšele působící místnosti, rychle spočítá, že tam

sedí pouze dva lidé. Nějaký student nebo mladý intelektuál (po

zná se to podle tak pečlivě vybraného obnošeného oblečení, že

je to do  očí bijící) cosi čte na  notebooku. Senior s  krásným klo

boukem položeným na stole na ni při příchodu vrhl tak nadšený

a posléze zklamaný pohled, že není nejmenších pochyb, že čeká

na někoho, kdo je mu velice vzácný.

Helena se opatrně usadí u  stolečku v  rohu místnosti. Za  ba

rovým pultem nikdo není, takže než se obsluha vynoří, aspoň si

v klidu vybere z lístku položeného na stole. Sotva ho otevře, zjeví

se vedle ní šedovlasý barman s vousy a dlouhým culíkem.

„Dobrý den, co vám mohu přinést?“ má příjemný hlas, který

Helenu z neznámých důvodů uklidňuje.

„Překapávanou kávu asi nemáte,“ přestože očekává negativní

odpověď, pokouší se o úsměv.


Štastní & veselé 15

„Samozřejmě máme. Co vám k ní nabídnu, palačinku, štrúdl

nebo jahody se šlehačkou?“ barman oplácí Heleně úsměv a ta má

pocit, že z něj sálá teplo.

„Jahody se šlehačkou...“ pronese téměř s  dětským úžasem.

Naprosto zapomněla, že existují. A přitom je kdysi tak milovala.

Sympaťák se s  lehkou úklonou přemístil za  bar a  Helena si uvě

domí, že si neobjednala vodu. Ale nevadí, přihlásí se o ni, až se

barman zase objeví u jejího stolku.

Helena se bojí zůstat sama se svými myšlenkami. Mobil nemá,

aby mohla napsat esemesku, proto se uchyluje ke stojanu s časo

pisy. Probírá se jimi a  vůbec nemá chuť je otevírat. Všechny se

věnují buď tématu Vánoc, což jí teď přijde skličující – nechce se

ani přiblížit myšlence, jak zajistí povinnou vánoční pohodu, když

má její manžel milenku. Alternativou jsou články o ženách v pře

chodu, což jí připadá přinejmenším stejně depresivní.

Osvobodí ji číšník, který na stůl pokládá kávu v roztomilém

puntíkatém hrnečku, džbánek s vodou, skleničku a pohár s jaho

dami a šlehačkou. Helenu ta kompozice nadchne, a kdyby měla

mobil, snad by to i vyfotila a poprvé dala něco na facebook.

Opatrně ochutná kávu a  málem zavýskne nadšením. Je vý

borná, snad ještě lepší, než si vaří sama. Začíná se těšit na chuťo

vý zážitek, který skýtá kombinace kávy s  lákavým pohárem. Té

měř s posvátným ostychem zabořuje lžičku do kopečku šlehačky

a  snaží se ukrojit kousek jahody. Jahoda klade odpor a  Helena

musí vyvinout tlak na hranu lžičky, aby kus ovoce oddělila. Tlak

je asi příliš velký: jahoda se odmrští a  lžička sklouzne na  stěnu

poháru, ten působením Helenou vyvinuté síly neustojí a  padá

na  stůl, směrem k  ní, takže vzápětí má celý obsah na  stehnu.

Na šedivých kalhotách s příměsí vlny nevypadá jahoda se šlehač

kovým polštářem ani trochu lákavě a Helena se rozbrečí.

Pozorný číšník je vzápětí u ní a podává jí bavlněný ubrousek.

Helena je v  rozpacích, neví, zda by si s  ním měla očistit kalho

ty nebo utřít oči. Nakonec začne u očí a pokračuje na kalhotách,


Petra Zhrívalováˇ16

původně bílý ubrousek brzy kandiduje na důkaz o tom, zda jsou

prací prášky opravdu tak výkonné a zbaví textil jakýchkoli skvrn.

Potřebuje se také vysmrkat, ale to si do  látky netroufá. Opatrně

ho položí na  stůl a  šátrá v  kabelce. Najde papírový kapesníček,

vysmrká se, nechce troubit, takže pouze decentně, a  proto se jí

vůbec neuleví od pocitu plného nosu. Číšník to všechno sleduje

a neopouští ho vlídný úsměv.

„Omlouvám se, opravdu se omlouvám,“ mumlá Helena a zno

vu si utírá nos.

„Madam, pokud jsou jahody se šlehačkou, které se přemístily

na váš oděv, tak významnou katastrofou ve vašem životě, jste ne

skutečně šťastná žena. Mohu přinést nový pohár?“ ptá se jí a jako

by se nechumelilo, uklízí spoušť na stole.

Helena rukou naznačí odmítavé gesto: „Ne děkuji, přešla mě

chuť.“

Číšník přestane uklízet a  upře na  ni káravý pohled: „Ale no

tak, přece si takovou drobností nenecháte zkazit krásný den.“

„Krásný den, to se vám povedlo,“ Helena se chce ironicky za

smát, ale vyjde jí z  toho podivné zaskučení, „ráno mě vyhodili

z práce a o hodinu později jsem zjistila, že manžel má milenku.

Opravdu díky za takové krásné dny!“

Číšník se na  ni soucitně zadívá, pak se povzbudivě usměje:

„Zasloužíte si něco lepšího. Už jste psala Ježíškovi?“

„Prosím?“ Helena má pocit, že se přeslechla.

„Ideální doba něco si přát. Budou Vánoce, stačí napsat Je

žíškovi, to přece ví každé malé dítě.“ Helena si není jistá, jestli

na ni číšník opravdu mrkl, nebo se jí to jen zdálo. Vůbec neví,

jak reagovat, a tak se rozpačitě usměje. Naštěstí číšník právě

odnáší špinavé nádobí a  ona nemusí nic říkat. Využije jeho

nepřítomnosti a pořádně se vysmrká. Než stihne uklidit papí

rový kapesník, je číšník zpátky. Na stůl před ní staví panáka

v  krásné broušené skleničce na  vyšší nožičce. Helena podle

barvy tipuje portské. Pak jí podává tužku a papír s logem ka


Štastní & veselé 17

várny Na Rozcestí. „Pozornost podniku, aby vám ta přání šla

lépe od ruky.“

Helena taktak stačí poděkovat a číšník je pryč, nyní směřuje

svou pozornost na společnici pána s kloboukem, která právě do

razila. Když si od ní bere kabát, chová se k ní jak k anglické krá

lovně, až z  toho starší dámě zrůžověla líčka a  vypadá najednou

mladistvě.

Helena si po  krátkém zaváhání lokne ze skleničky. Není to

portské, ale griotka. Tu už taky léta nepila. Vlastně neví proč, je

výborná. Ostýchavě bere tužku do  ruky, není si jistá, jestli se jí

chce psát dopis Ježíškovi. Přece jen za těch minimálně pětatřicet

let vyšla ze cviku. Podívá se na barmana a ten se v ten samý oka

mžik otočí na ni, střetnou se pohledem a on povzbudivě zakývá

hlavou. Helena se zhluboka nadechne a jde plnit úkol.

Milý Ježíšku, přeju si...

Najednou neví jak dál. Co si vlastně přát? Aktuálně by se jí

hodil nový kostýmek, napadne ji, když zavadí pohledem o  obří

fl ek po jahodách – je jí jasné, že tohle vyčistit nepůjde. Ale přece

si nebude psát Ježíškovi o kostýmek. Jako dítě nenáviděla „měk

ké“ dárky. Kostým si koupí v povánočních slevách, stejně se na ně

chystá pro džíny. Tak co si teda přát? Kosmetiku nepotřebuje,

klidně by užila další parfém, ale vlastně po něm nijak netouží.

Helena se zaplétá do vzpomínek, po čem kdy toužila. Asi nej

víc ze všeho chtěla domeček pro panenky, když jí bylo jedenáct.

To už na Ježíška nevěřila. Táta ho tenkrát s Mirkem vyráběli a byli

na  své dílo patřičně hrdí. Nikdy nezapomene na  jejich natěše

né obličeje, když začala dárek rozbalovat. Podle velikosti krabi

ce tipovala, že by to mohl být on, a nedočkavě trhala papír, aby

se k  němu rychle propracovala. Když ho uviděla, rozbrečela se.

Brácha s  tátou jí vyrobili dokonalou repliku kanadského srubu

a  muselo jim to dát strašlivou práci – dodnes si pamatuje, jak

pečlivě byly kulatiny posazené k sobě. Jenomže východoněmecká

napodobenina panenky Barbie přece nebude bydlet jako dřevo


Petra Zhrívalováˇ18

rubec, vůbec se to k ní nehodí. Měla zkažený večer nejen ona, ale

i zhrzení výrobci srubu. Ještě teď je jí z toho smutno. Když si to

tak vezme, kromě toho domečku vlastně nikdy nechtěla nějakou

věc, spíš mívala nehmotná přání.

Nakonec jí z  dopisu pro Ježíška vzniká seznam přání a  snů,

které v  posledních dvaceti letech neuskutečnila. Přejíždí ho oči

ma a  najednou je z  jeho délky rozpačitá – znamená to, že je se

svým životem v  zásadě spokojená, anebo byla natolik semletá

povinnostmi a stereotypem, že ztratila fantazii a stala se z ní pří

zemní usedlá žena? Po krátkém zaváhání dopisuje přání, že chce

zažívat mimořádné věci.

„Mohu ještě něco nabídnout?“ zase si nevšimla, že se k ní bar

man přiblížil. Helena chce zdvořile poděkovat a  poprosit o  účet,

a najednou se slyší, jak si objednává další griotku. Když za další ho

dinu kavárnu opouští, má v sobě griotek šest a požehnání barmana,

že je určitě ta správná chvíle začít si plnit přání. Diskrétní barman

se neptal, jaká jsou, a tak netuší, že Helena pospíchá do Paříže. Žít

tam byl vždycky její sen. Se dvěma puberťáky to bude hůř realizo

vatelné, proto se Helena rozhodla, že to tam pojede nejdřív sama

omrknout a  zjistí, jaké jsou možnosti. Koneckonců mimořádné

věci by doma těžko zažívala, tak chce jít osudu vstříc.

***

Je jí skvěle na duši, ale přece jen se jí trochu houpe žaludek, proto

se rozhodla, že se do Paříže přepraví vlakem a nikoli letadlem, jak

původně plánovala. Stráví příjemných patnáct hodin ve vlaku, kde

se může dojít vyčurat, kdy chce, a navíc, vlaky, na rozdíl od letadel,

nepadají. Prostě skvělá volba. A může si alespoň v klidu promyslet,

čím v Paříži začne, plánuje v ní strávit pět dní až týden.

Místenku má v kapse, do odjezdu vlaku dvě hodiny, a tak se

rozhodla, že je stráví v kavárně na Hlavním nádraží. Dá si kávu

a  přečte si některý z  časopisů, které si koupila na  cestu. Usedá


Štastní & veselé 19

ke stolku a vychutnává si pocit vítězství nad sebou samou a vlast

ně nad celým světem: realizuje svůj seznam přání a  zvládne to

sama, ani toho Ježíška k tomu nepotřebuje. Vzápětí po této kacíř

ské myšlence proběhne okolo jejího stolku mladý muž s  kapucí

přes hlavu, a než se Helena vzpamatuje, svírá v ruce její kabelku,

kterou si položila na zem vedle židle, a pádí s ní pryč.

Helena je oproti zlodějovi ve  značné nevýhodě. On má urči

tě o  generaci mladší svaly, navíc byl nepochybně rozcvičen po

dobnými kousky, které předcházely krádeži její kabelky, zatímco

Helena seděla, a  jenom to, než vyskočí ze židle, jí zabere něko

lik sekund, během kterých se od ní kabelka v rukou nenechavce

vzdálila o dobrých padesát metrů. Navíc Helenu zbrzďuje vypitá

griotka, která přepnula mozek na  úsporný režim a  nevydoluje

z něj jedinou myšlenkovou činnost ve vyšší rychlosti.

Po  dalších dlouhých vteřinách se vzmůže na  zoufalé pištění:

„Pomoc, zloděj, ukradl mi kabelku!“

Postavu s kapucí už skoro nevidí. Ne snad proto, že by na dál

ku špatně viděla (v kabelce má sice brýle, ale na čtení, a stejně se

snaží omezit jejich používání na kritické situace, protože si v nich

připadá starší), ale kvůli slzám, které jí zalily oči. Její zpomalený

mozek kupodivu rychle dokázal dál dohromady syntézu infor

mací: v  kabelce má kromě všech dokladů a  klíčů od  domu také

platební kartu ke svému účtu. To je garance její svobody, začátku

jejího nového života, přesně takového, jaký si přála žít. Hynek

jí kartu ke  svému účtu nedal a  nepochybuje o  tom, že i  kdyby

ji měla, zablokoval by jí přístup po  první platbě pro její osobní

potřebu.

Slzí a  v  duchu honem prosí Ježíška o  odpuštění. Takhle to

přece vůbec nemyslela, mohl chvilku počkat s tím božím trestem,

hned by to vysvětlila.

Najednou má pocit, že asi vážně špatně vidí i  na  tu dálku,

ale zdá se jí, že zloděj padá, pak se zvedá a utíká pryč. Kabelka

se vrací zase jejím směrem, ale nese ji jiná postava. Když se při


Petra Zhrívalováˇ20

blíží o další metry, čímž dává Heleně čas osušit si oči, vyklube

se z ní černovlasý modrooký mladík. Usmívá se na ni a podává

jí kabelku.

„Jestli se nepletu, tohle ukradl vám.“

Helena nejdřív není schopna dostat ze sebe jediné slovo, je

nom svou kabelku chytne a tiskne si ji na prsa. Po dlouhých vte

řinách ze sebe konečně vymáčkne: „Moc vám děkuju. Jak jste to

dokázal?“

Mladík se spokojeně zasměje. „Podrazil jsem mu nohy, debi

lovi. Nenávidím ty vysmažený čórkaře, dělaj’ ostudu celý Praze.

První kontakt, kterej cizinci maj’, je s nima. Co si pak o Čechách

asi myslej?“

Helena přemýšlí o  právě vyřčených slovech, ale vzhledem

k  aktuálně nízké schopnosti abstrakce nedokáže tvrzení zpraco

vat, natož na  něj reagovat. Udatný zachránce její kabelky, tedy

i platební karty a její svobody, po chvilce ztrácí trpělivost, úsměv

mu z tváře přesto nemizí a zdvořile se loučí.

„Buďte opatrná a na shledanou.“

Otáčí se a odchází. Helena věnuje několik vteřin pozorování

objemné krosny, kterou má mladík na zádech, a kytary v obalu,

kterou nese v ruce, když se konečně probere: „Počkejte!“

Mladík se váhavě otáčí a  Helena donutí nohy k  rychlejšímu

pohybu a za okamžik stojí před ním.

„Nemůžu vás na něco pozvat nebo se nějak revanšovat? Mám

v tašce doklady a kartu k účtu a byla bych docela v maléru, kdy

byste nezasáhl.“

Věnuje jí krásný úsměv. „Rád jsem vám pomohl. Jak jsem už

řekl, nesnáším tu zlodějskou pakáž a  těší mě, že jsem mohl při

spět do boje proti nim.“

Helena je odhodlaná nenechat se odbýt, nebude začínat nový

život s pocitem dlužníka.

„Bezva, tak to pojďme oslavit, že dneska prohráli. Co vám

můžu přinést?“


Štastní & veselé 21

Chvilku přemýšlí a pak kývne hlavou: „Vlastně máte pravdu,

dobrý věci by se měly oslavovat. Tak jestli na tom trváte, dal bych

si vodku.“

Helena se div nepřerazí, jak se hrne k  baru splnit jeho přání.

Po krátké úvaze si pro sebe objednává taky vodku. Před pár hodina

mi sice objevila náklonnost ke griotce, ale cítí se nějak přeslazená.

Podává mu skleničku a  znovu pohledem přelétne krosnu

na jeho zádech.

„Tak ještě jedno velké díky a bon voyage! Já jsem Helena.“

„Tomáš. Na zdraví! A taky skoro už na šťastný a veselý!“

Helena přiblíží sklenku k ústům a zároveň se zamračí: „Váno

ce mi ani nepřipomínej. Zjistila jsem, že je nesnáším.“

„To jsme dva. Takže ať to přežijem’.“

Oba si loknou a  rozhostí se ticho. Heleně není nepříjemné

s neznámým Tomášem mlčet, ale zvědavost je silnější.

„Kam míříš?“

Tomáš se zamračí a Helena cítí, jak se stáhl a ochladl. „Do Par

dubic.“

Je jí líto, proč ničí tu přátelskou pohodu mezi nimi, a protože

nechápe důvod, zoufale to žehlí.

„Pardubice jsou prima. Miluju hotel u Zlaté štiky a to nemlu

vím o perníku.“

Tomáš ji chvilku pozoruje a  pak se, byť trochu v  rozporu se

svou vůlí, usměje: „No jestli to máš takhle hozený, tak tvůj život

je krásnej a jednoduchej a já ti to upřímně závidím.“

Helena si honem lokne vodky a snaží se znít optimisticky: „Ta

krásná a jednoduchá etapa mého života právě začíná. Dneska mě

vyhodili z práce a načapala jsem manžela s milenkou, takže jedu

do Paříže začít žít líp.“

Tomáš ji najednou pozoruje s obdivným pohledem: „Tak to jsi

dobrá, já bych to nedokázal.“

Heleně přijde jeho respekt nemístný, zvlášť v  konfrontaci se

slábnoucím odhodláním, které pociťuje, když stočí myšlenky


Petra Zhrívalováˇ22

k plánovanému odjezdu. Zrak jí padne na kytaru a je ráda, že může

nastolit docela jinou problematiku. „Jsi muzikant? Co hraješ?“

Tomáš se ošije, téma mu zjevně nevyhovuje. „Asi by se to tak

dalo říct. V poslední době jsem se tím živil, hráli jsme převzaté

věci,“ vysvětluje neochotně.

„A od koho jste to přebírali?“

„Od U2, měli jsme vlastně revival band.“ Tomáš se tváří neo

chotně a Helena by se normálně držela zpátky, ale situace dnešní

ho dne ji samovolně nutí dělat věci jinak než obvykle. Proto bez

ohledu na zachmuřený Tomášův výraz zajásá.

„Jé, víš, že jsi tomu zpěvákovi z U2 hrozně podobný?“

Tomáš se zamračí. „Fakt? To mi ještě nikdo neřek’.“

Heleně na  poslední chvíli dojde, že to myslel ironicky. Má

lem už se začala nahlas podivovat, že to ještě nikoho nenapadlo.

Najednou je v rozpacích, netuší, proč se to Tomáše dotklo, vždyť

Bono Vox je objektivně krásný chlap a jí by tedy vůbec nevadilo

vypadat jako on, kdyby se měla narodit jako muž. Ale Tomášovi

to z nějakého, jí nepochopitelného důvodu, zjevně vadí. Helena

se odmlčí a najednou je ticho mezi nimi tíživé.

Tomáš se na ni po chvíli zničeně podívá. „Bohužel i hlas máme

podobný. Což je super, pokud chceš hrát donekonečna v revival

bandu, ale průšvih, když máš ambice dělat vlastní muziku. Coko

li vymyslíš a jakkoli zaranžuješ, všichni v tom hledají U2 a pořád

ti předhazují, jak se snažíš znít jako oni a  hodnotí, jak se ti to

povedlo nebo ne. Už to prostě nedávám. Radši budu originální

prodavač zeleniny než kopie Bona.“

Tomáš se tváří tak osudově tragicky, že mu Helena bez váhání

běží koupit další vodku. O jeho rozpoložení svědčí, že ji do sebe

okamžitě naklopí.

„Mně teda přijde, že můžeš být originální i s tak výraznou po

dobností Bonovi. Když to tak vezmeš, tak originální byli snad

jenom Adam s Evou. Každý je někomu podobný. Já bych si s tím

hlavu nelámala. To je prokletí všech začínajících umělců, nejen


Štastní & veselé 23

muzikantů, že jejich tvorbu všichni berou jako kvíz a  hledají,

k  čemu to připodobnit. A  ty máš osobní charisma, vyzařuješ ji

nou energii, jsi jiná generace, takže jinak koukáš na dnešní dobu,

a tohle všechno tě musí odlišovat, i kdybys nechtěl.“

Helena se zarazí, sama nečekala, že vystřihne takový proslov.

Myslí to upřímně, ale není si jistá, zda to Tomáš chce poslouchat.

Kupodivu se tváří, že nad jejími slovy přemýšlí. Nakonec z  něj

vypadne pouhé: „Už mi to pojede, musím běžet. Dobře dojeď

a pozdravuj Paříž! Rád jsem tě poznal a ať se ti daří!“

„Taky jsem tě ráda poznala a  děkuju za  pomoc! A  v  rámci

možností si užij Vánoce.“

Navzájem si s  Tomášem několikrát zamávají, než jí zmizí

v davu.

Helena rozvážně dopíjí zcela vystydlou kávu, kabelku drží

v náručí a pro jistotu ji má ještě pověšenou na rameni. Znovu se

jí honí hlavou zážitek se zlodějem a  to ji utvrzuje v  rozhodnutí

nepouštět se do žádných neuvážených akcí. Nejspíš to bylo boží

varování před ještě horší katastrofou.

Vnímá jako pokání, když jde vrátit nevyužitou jízdenku

na mezinárodní express. Se střízlivou hlavou také jde a kupuje si

nový mobil. Doma napíše kamarádkám a  známým na  facebook,

jak přišla o telefon včetně kontaktů, a požádá je, aby se jí na nové

číslo ozvali.

***

Cesta autobusem do Přílep jí připadá příliš krátká na to, aby pro

myslela, jaký postoj má zaujmout k manželovi. Zda ho má vyho

dit z domu, nebo jenom z ložnice. Není si jistá, jestli by zvládla

rozvod, možná bude stačit, když půjdou k nějakému manželské

mu poradci. Dostává z toho zase depresi, situace jí připadá bezvý

chodná. K rozvodu jí chybí odvaha, k pokračování v manželství

chuť. Vystupuje z autobusu a připadá si jak zmoklá slepice, cítí se


Petra Zhrívalováˇ24

potupně. Začíná pociťovat výčitky svědomí, že chtěla strávit pět

dní bez dětí a vůbec je o tom neinformovala. Najednou ji přepadne panický strach: Co jim udělá k  večeři? Je sedm hodin, musí

vymyslet nějakou rychlovku, určitě mají strašný hlad, chudinky

její! Usilovně přemýšlí, v mrazáku má karbanátky, udělat k tomu

bramborovou kaši jí zabere půl hodiny, v půl osmé by mohli mít

večeři na stole. To ji částečně uklidní a přidává do kroku, aby se

nezdržovala a rychle nastoupila k plotně.

Bez problémů odemyká vchodové dveře, letmým pohledem

zkontroluje, že červené kozačky jsou pryč. Snaživě prodýchává

nervozitu, aby v  klidu zvládla v  přítomnosti dětí potkat Hynka

a nenechala se strhnout k nějakým výčitkám. Bude dost času řešit to potom. Její děti si zasluhují klidný a  pohodový domov. Nasa

zuje úsměv a otevírá dveře do obýváku.

„Ahoj rodino!“ snaží se znít vesele. Upřou se na ni tři zamrače

né páry očí. Hynek a obě jejich děti sedí u konferenčního stolku,

Hynek rozvalený v křesle a děti na gauči. V papírových krabicích

na stolku se válejí nedojedené okraje pizzy. Hynek ji sjede pohle

dem a pak se významně podívá na děti, takže Heleně je jasné, že

s nimi probíral dnešní ranní scénu a dokázala si představit, že sám

sebe jako viníka neoznačil. Okamžitě se jí zvedne žaludek a padá na  ni nesmírná únava. Prima, večeři vařit nemusím, jdu se ospr

chovat a  rovnou do  postele, dneska nic řešit nebudu, promlou

vá k sobě v duchu. Chce vyjít z obýváku a vydat se po schodech

do patra, když ji zastaví Hynkova věta: „Vidíte to, děti? Maminka mě ráno ztrapní před kolegyní, že vypadám jak podpantofl ák, pak na celý den zmizí a má nedostupný mobil a teď, místo aby se nám

omluvila, tak se hodlá poanglicku vytratit.“

Helenu to rozzuří doběla, to jeho pokrytectví, svatouškovský

výraz, jak předstírá, že o ni měl starost! A nejvíc ze všeho ji štve,

jaký je podrazák, že jejich problémy ventiluje před dětmi. Co ven

tiluje, on je do  nich přímo zatahuje! To by Helena dětem nikdy neudělala. Mají právo být hájeny před problémy rodičů, starat se

Štastní & veselé 25

jenom o  svoje vlastní bolístky, i  tak je dost složité dospívat. Při

těch nejtěžších pubertálních projevech lezou Heleně na nervy, ale

i tehdy pro ně má pochopení.

„Za co se mám omluvit?“ snaží se reagovat věcně a v duchu si

představuje slast, až zaboří hlavu do polštáře a pohltí ji milosrdný

spánek.

Hynek cítí převahu, triumfálně se podívá na  děti a  pak jí

s úšklebkem, který má být nejspíš výrazem jeho pohrdání, odpo

ví: „Opravdu tě nenapadá, cos udělala špatně? To je docela smut

né, nemyslíš? Když přejdu fakt, že ses ráno chovala jak pominutá,

tak je asi normální se během dne ozvat, ne? Nemohl jsem se ti

dovolat a děti taky ne.“

„A měli jsme hlad. Ještě že tatínek objednal pizzu,“ přisadí si

Adéla a šplhounsky se na Hynka usměje. Ten málem puká pýchou,

jak ho dcera obdivuje. Helena musí potlačit úsměšek. Opravdu

si její manžel nevšiml, jak s  ním Adéla manipuluje? Nejpozději

zítra, ale pravděpodobně ještě dneska večer náhodou zavede řeč

na to, že ji strašně tlačí boty a potřebovala by nové. A Hynek jí dá

dva tisíce korun a nechá se objímat, jak je úžasný tatínek. Samo

zřejmě pak nebude zjišťovat, že si dcerka koupila úplně stejnou

velikost, jako mají ty staré, takže nožička jí nevyrostla a tatínka

pěkně doběhla.

Adam se tváří, že jsou všichni trapní, a nejraději by byl zalezlý

sám ve svém pokoji. Asi má pocit, že se k situaci musí taky vyjá

dřit, aby neutrpěla jeho autorita suveréna: „Nevěděli jsme, jestli

přijdeš, tak jsme pro tebe pizzu neobjednávali, ale můžeš si dát

zbytky.“

Možná chtěl svým osobitým způsobem vyjádřit matce spolu

účast, ale Helenu tím dorazil. Klesla na úroveň domácího zvířete,

že pro ni jsou dobré ožužlané okraje pizzy, zatímco oni si objed

nali každý svoji? Navíc ne dlouho potom, co snila o feferonkové!

„Kůrky si snězte, není nutné, abyste si odtrhovali od úst,“ od

sekne Helena Adamovi.

Petra Zhrívalováˇ26

Hynek cítí potřebu být pánem situace: „Myslel to dobře, ne

můžeme za to, že jsi dneska tak protivná.“

„Vážně, si to ani trošku nedáváš za vinu?“ Helena už se neudr

ží, nesnáší scény před dětmi, ale taky před nimi nehodlá vypadat

jako idiot. Tím by nejspíš přišla o zbytek jejich respektu, mají-li

k ní ještě nějaký.

„Ne, opravdu nevidím žádnou příčinnou souvislost mezi mým

jednáním a tvojí hysterií. Možná bys měla začít brát nějaké prášky

na uklidnění. Není udržitelné, aby ses takhle chovala. Nevytváříš

pozitivní prostředí, a  to odnášejí především děti. A  přiznám se,

ani mně tady není dobře.“

Helena nevěří vlastním uším, co z toho baziliška padá za lži.

Její zrak padne na  děti, od  kterých by, když už jsou zataženy

do  války, přece jen (miminálně za  tisíce namazaných chlebů,

uvařených čajů, svíčkových a  řízků a  nepočítaně tun vypraného

a  vyžehleného prádla) čekala alespoň nějaké zastání. Ty se ale

tváří pobaveně, jako by sledovaly silvestrovskou scénku v televizi.

Adéla se kření na Adama a ukazuje mu na prstech, že táta vede

1:0. Helena ztrácí poslední iluze a  najednou chápe, že jestli teď

nepráskne do stolu, v téhle rodině už se neprosadí. Možná přijde

o všechen respekt i tak, ale aspoň se o to pokusí.

„Dobře, když vám tak otravuju vzduch, odcházím.“ Helena se

otáčí na  podpatku a  míří do  předsíně, přitom nenápadně zkon

troluje, jaký účinek její slova měla. Co vidí, ji nepotěší: Adéla

mává rukou, jakože tu ubohou matku nemůže brát nikdo vážně.

Adam zvedá oči ke  stropu, prostě jsou všichni trapní a  Helena

nejtrapnější. Hynek potvrzuje její rozhodnutí odejít.

„Děti, napadlo mě, jestli byste si nedaly trochu piva. Víte,

že jsem absolutně proti konzumaci alkoholu mladistvými, ale

dneska výjimečně, po té pizze, bych souhlasil s tím, že si rozdělí

me jednu desítku.“

Hynkovi se dostává ovací, přesně jak předjímal, a  Helena

bouchne dveřmi, poslední projev protestu, kterého je schopná.

Štastní & veselé 27

Dnes podruhé vyběhne tryskovou rychlostí po schodech do lož

nice. Z  šatny za  ní vyndává plastový kufr na  kolečkách, trochu

bez rozmyslu do něj hází trička, spodní prádlo, svetr, džíny, noční

košili, domácí teplákovou soupravu, z koupelny přináší toaletní

taštičku s  kartáčkem, hřebenem, antiperspirantem a  parfémem.

V domě nechce strávit už ani minutu navíc a ve vymezeném čase

nedala dohromady víc položek, které by mohla potřebovat. Ani

na vteřinu nezapochybuje, kam se vydá. Míří do sousedních Ho

roměřic, kde v  jednom krajním řadovém domku bydlí Martina.

Jen málo věcmi si je tak jistá jako tím, že se u  ní může kdykoli

objevit a  bude vítána. Helena je ráda, že si koupila nový mobil,

alespoň si teď může zavolat taxíka a  nemusí se doprošovat dětí,

nedej bože Hynka, aby jí někdo půjčil svůj telefon. To by snad

raději jela do  Horoměřic autobusem, i  když vláčet se s  kufrem

na stanici by nebyl žádný med. Ačkoli, v kontextu událostí dneš

ního dne, vlastně maličkost.

Helena zvládne snést kufr ze schodů, schválně klape přezův

kami po  schodech, ale nikoho to nepřiláká, aby se šel podívat,

jestli náhodou nemyslí vážně, že je opouští. Když sedí v  taxíku,

naplno se rozbrečí. Na dveře domku Martiny zvoní s vypětím po

sledních sil. Vůbec si nepřipouští, že by mohla nebýt doma, ačko

li je rozvedená a její jediný syn studuje v USA. Má štěstí, Martina

otevírá. Helena místo pozdravu vybalí jádro problému:

„Odešla jsem od  Hynka. Má milenku a  poštvává proti mně

děti.“

„Je to kretén a já jsem tě před těmi dvaceti lety varovala. Jdu

vyhlásit pohotovost třetího stupně, řeknu Renatě, ať sebou hodí.“

Martina Helenu popadne do  jedné ruky a  vtáhne ji dovnitř,

v  druhé třímá její kufr. Zabouchne vchodové dveře a  Helena

má konečně pocit, že se před tím hnusným, zlým světem ukryla

do bezpečí.

***

Petra Zhrívalováˇ28

Martina Heleně nařídila, aby si dala horkou koupel, než Renata

dorazí, a  Helena poslušně vykonala její rozkaz. Leží ve  voňavé

pěně, a ačkoli pořád hrozí, že se kteroukoli vteřinu rozbrečí, cítí

se o sto procent lépe než před půl hodinou. Noří se do voňavých

chomáčků a připadá jí, jako by ji hladily tisíce drobných ručiček

andělíčků strážníčků. Martina je vlastně jedním z  jejích stráž

níčků, a Renata také, i když do záchranářských akcí se zpravidla

zapojuje s  menší vervou, což určitě není dáno mírou jejich přá

telství, ale povahami.

Potkaly se na  poděbradském gymnáziu. Martina dokázala

hned první den zorganizovat seznamovací večírek v  hospodě

ve  Velkém Zboží, na  který pozvala všechny spolužáky a  vybra

né spolužačky, mezi které zařadila i  Helenu. Ta okamžitě po

chopila, proč má její sympatie – Martina ji považovala za šedou

bezvýznamnou myš, která ji neohrozí v boji o přízeň spolužáků

(z jejich třídy přicházeli konkrétně v úvahu dva, Jirka a Standa).

Z  téhož důvodu nepozvala Renatu, křehkou a  útlou blondýnku

s  modrýma očima a  ke  své subtilnosti neadekvátně velkými ňa

dry. Martina a Helena se skamarádily hned ten první večer, kdy

svorně zvracely do křoví před hospodou. S Renatou se spřátelily

až na chmelu o dva roky později, když jim ukradla pracně propa

šovaný rum, který vypila, aby přehlušila svůj žal, že je poslední

panna ve  třídě. Jak se ukázalo, všem připadala tak krásná, že si

nikdo netroufal pozvat ji na rande. Toto prokletí ji provázelo i dál

v  životě, a  tak se paradoxně nejkrásnější členka jejich trojlístku

vdala jako poslední a měla nejmladší děti.

Helena si vzpomněla, jak ji byly před šesti lety navštívit v po

rodnici, kde právě porodila své druhé dítě, sestřičku dvouletému

Mikuláši. Byly celé rozněžnělé, obě v té době už měly velké děti,

Helena devítiletou dceru a  jedenáctiletého syna, Martina už do

konce puberťáka. Zaklepaly a vstoupily do pokoje. Renata seděla

na  posteli a  v  náručí držela krásné miminko, holčička vypadala

i den po narození jak panenka, ačkoli stejně staré děti měly vrás

Štastní & veselé 29

čité rudé obličeje a  hezké připadaly jen nejbližším příbuzným.

Renata zářila a  vypadala nádherně, bez nadsázky by mohla být

předlohou pro portrét Madony.

S dojatým úsměvem přivítala své kamarádky: „Ahoj. To jste

hodné, že jste se za námi přišly podívat. Tohle je naše Andělka.“

Natočila holčičku blíž jejich směrem. Helena ji pohladila po tvá

řičce a podívala se na Martinu, jestli taky vnímá, jak je kouzelná.

Ta však vypadala naprosto konsternovaně.

„Andělka?“ ujišťovala se u  Renaty. Ta se zamilovaným úsmě

vem přikývla na znamení souhlasu.

„Nejdřív Mikuláš, teď Andělka. Doufám, že nebudete mít třetí

dítě,“ procedila Martina, a když to Heleně došlo, přidala se k její

mu smíchu. Renaty, plné hormonů, se to natolik dotklo, že s nimi

přestala mluvit a usmířily se až na Andělčiných prvních naroze

ninách.

Renata se sice vdala poslední, bez pochyb se ale vdala

šťastně a z těch tří nejspíš nejlíp. Její manžel, bodrý Moravák,

souhlasil s  přestěhováním do  Velké Prahy, aby řídil obchody

s  vínem z  rodinného vinařství, ačkoli se mu nikdy nepřestalo

po  rodné hroudě stýskat a  kdykoli mohl, do  Mikulova se vra

cel. Svou ženu miloval, na její krásu byl náležitě pyšný a plnil

každé její přání, a dokonce i když žádné neformulovala, inicia

tivně jí kupoval všeobecně žádané produkty. I po deseti letech

manželství věřil, že když jeho žena vypadá jako oživlá panenka

Barbie, určitě touží po  luxusních doplňcích, jenom se mu to

stydí říct. A to jako chlap, co bere manželský slib vážně a ženu

si chce udržet, nemohl nechat být. Vědom si toho, že by urči

tě netrefil správnou velikost, omezil se výhradně na  doplňky.

Renata tak vlastnila rozsáhlou sbírku kabelek od  Prady přes

Gucciho po  Louise Vuittona, aniž by měla nějaký zvláštní po

žitek z toho, že má designové kousky. Vlastně z toho těžily spíš

Martina s Helenou, které si z jí vytvořeného fundusu luxusních

doplňků půjčovaly drahocenné kousky na  mimořádné příleži

Petra Zhrívalováˇ30

tosti, jako jsou plesy, nebo když vyrazily na operu (konkrétně

na plese byly třikrát a na opeře jednou).

Renata byla stejně neprůbojná jako Helena. Martina byla ta,

která nikdy neztrácela hlavu a  optimismus a  v  jakékoli situaci

si věděla rady. Pozitivní myšlení ji neopustilo ani po  rozvodu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist