načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šťastnej jako blecha - Jiří Růžička

Šťastnej jako blecha

Elektronická kniha: Šťastnej jako blecha
Autor:

Jako dvanáctiletý se Vojta Blecha při pádu z kola praštil do hlavy. Něco se mu tam změnilo a on se začal usmívat, nebo dokonce smát v situacích, které vůbec k smíchu nejsou. Lékaři si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 179
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5966-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jako dvanáctiletý se Vojta Blecha při pádu z kola praštil do hlavy. Něco se mu tam změnilo a on se začal usmívat, nebo dokonce smát v situacích, které vůbec k smíchu nejsou. Lékaři si s ním nevěděli rady. Psal se rok 1982. Blechovi se kvůli němu museli přestěhovat na chatu, ale Vojtův úsměv byl spouštěčem událostí dál. Nevědomky si vykoledoval nálepku disidenta. A na vojně ho úsměv dokonce málem zničil. Přesto právě díky svému úsměvu nakonec najde štěstí i lásku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šťastnej jako blecha

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jiří Růžička

Šťastnej jako blecha – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jiří

Růžička

Příběh muže,

který spustil

sametovou

revoluci



Šťastnej jako blecha 5

Tak tebe zajímá, proč se pořád tak hloupě usmívám. Vím, neřekl

jsi „hloupě“, ale ono to tak asi bude, protože já se nejvíc usmívám,

když ostatním lidem vůbec do smíchu není, a nedokážu tozasta

vit. Do svejch dvanácti let jsem na sobě nic takovýhonepozoro

val, spustilo se to až po tý nehodě. Nejspíš se mi v hlavě strhlo pár

mozkovejch závitů, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Na

vlastní kůži jsem začal poznávat, že rčení „S úsměvem jdevšech

no líp“ je jen propaganda. Ne že by mi to nějak extra vadilo,dnes

ka se už dokonce usmívám rád, ale některejm lidem jsemoprav

du hnul žlučí. A někdy to byli lidi docela známý a mocný. Aspoň

to říkala máma. Já se v politice nevyznám. A ty asi taky ne, když

jsi ještě kluk, tak je to jedno. Ale radši začnu pěkně od začátku.

Naši se na mě dost načekali. Máma dlouho nemohla přijít dojiný

ho stavu. Málem z  toho oba tenkrát zešíleli. Prozradil mi to táta

v  létě roku 1983, když natíral střechu naší chaty. Asi to původně


6 Jiří Růžička

neměl v úmyslu, ale výpary z barvy mu rozvázaly jazyk. S mámou

se prej o mě snažili celý tři roky. Leccos kvůli tomu vyzkoušeli. Pili

speciální čaj, cpali se kyselinou listovou, vitamínem E a jogurtem,

táta dokonce vypustil ze svýho jídelníčku pivo, ale lékař nakonec

usoudil, že jejich problém je psychickej: moc chtěj. Táta tedy pivo

zase začal pít, protože moc chtěl jenom střízlivej. To štvalo mámu,

která chtěla moc i po pivu. Táta nakonec ustoupil, ale přestal seholit a odmítal chodit k holiči. Máma zase rozjela v bytě masivnípěstování kytek. Svou neukojenou mateřskou lásku vrážela do květů

všemožnejch tvarů a barev. Rostliny byly všude, v kuchynii masožravý, takže při jídle se nedoporučovalo otálet. Táta říkal, že sinejednou musel prosekat cestu na záchod mačetou. Jednou prej takhle

omylem přeseknul i kabel od vysavače. Elektrickou ránu nedostal,

ale když to máma zjistila, dostal málem ránu od ní. Když jsem se ale

na to ptal mámy, historky kolem květin rezolutně popřela. Zato mi

potvrdila, že táta v ty dny vypadal skoro jako Krakonoš.

Asi by oba fakt skončili v blázinci, kdyby jim lékař konečněneoznámil, že je máma těhotná. Nejdřív mu nevěřili. Mysleli si, že blafuje, aby ušetřil práci psychiatrovi, ale pak to dostali černý na bílým. Máma přestala sázet další kytky, ale táta na holičekašlal dál, aby to prej nezakřiknul.

„Nechám se ostříhat, až se to narodí,“ trval rezolutně na svým, i když máma kolikrát díky jeho hustejm vlasům ani nedokázala zjistit, z který strany má obličej.

Šťastnej jako blecha 7

Dočkali se oba. A  hlavně já. Narodil jsem se 13. srpna 1970. Když se to táta dozvěděl, zrovna lepil z balzy malý letadýlko.

Už tenkrát byl modelářem. Měl rozděláno hned několikletadel najednou. Ale tenhle mini model nedokončil. Vlastně je to tak dobře, protože ho hodně kazil, jak se na mě těšil. Nakřídlo omylem zvrhnul pivo, když slavil mámin odjezd do porodnice, trup začistil jen nahrubo, takže připomínal valchu, mezi slepený plochy se dostaly jeho dlouhý vlasy. A toho dne, kdy se dozvěděl, že jsem spatřil světlo světa, vylil omylem na model celou pikslu lepidla. Po návratu z porodnice bylolepidlo tuhý a  letadýlko se nedalo odtrhnout od stolu. Ale to už předbíhám.

Táta nechal model modelem a vyrazil za mámou. Neměltrpělivost čekat na tramvaj, spoléhal se výhradně na svý vlastní běhy. Kousek před  cílem mu ale došlo, že stále ještě nemá ostříhaný vlasy, jak slíbil. Připomněli mu to dva příslušníci VB, co hoprávě kvůli tomu zastavili a legitimovali.

„Kam tak spěcháte, pane Blecha?“ zeptal se ho ten vyšší, když nalistoval v občance jeho jméno.

„Do porodnice. Žena rodí.“

„Poprvé?“

„Ne. Už jsem párkrát spěchal.“

„Nechte si ty srandičky! Tady nejste v USA!“ vypálil po tátovi menší příslušník, kterej si doposud šetřil hlasivky. Jiří Růžička

„Nebo máte něco proti lidově demokratickému zřízení?“přiložil pod kotel vyšší příslušník.

„Ne, zřídili to tu dobře.“

„Jak to myslíte?“

„Že to tu fakt zřídili.“

Příslušníci se po sobě významně ohlídli, jako kdyby táta právě vyhlásil válku Sovětskýmu svazu. Chvíli se zdálo, že ho odvedou na stanici, kde z něho udělaj agenta CIA. Pak mu ale dalina vybranou: Buď vězení, nebo holič. Táta si vybral holiče, takže zabil dvě mouchy jednou ranou. Mně říkal, že k tomuhle finálesměřoval schválně už od  začátku a  že měl všechno pod kontrolou, ale já si tím nejsem jistej.

Máma si pak v porodnici nemohla vynachválit, jak vkusně se táta nechal ostříhat. A vůbec nejvíc ji těšilo, že dodržel, co slíbil.

I příslušníci VB byli někdy užiteční. Táta měl odjakživa několik koníčků. Že lepil modely letadel, už víš. Ale on taky rád fotil a natáčel filmy, ke kterým pakpouštěl hudbu a komentář z magnetofonu. Používalosmimilimetrovou kameru s  filmem, co měl malou citlivost, takže když Jiří Růžička natáčel doma, nezbylo mu než si na všechno pořádně posvítit. Taky tím filmem musel šetřit. Proto každej záběr dlouhopřiravoval. Natáčení mojí koupele ve vaničce se tudíž protáhlo i na několik hodin. Máma říkala, že ke konci jsem už byl celej rozmočenej a pomalu mi rostly žábry. Jenže mě aspoňchladila voda, kdežto ona se celou dobu pekla v žáru reflektorů.Musela se hodně přemáhat, když po ní táta chtěl úsměvdo kamer y.

„Jak se asi mám usmívat, když už tu dvě hodiny topím vlastní dítě?“

„Normálně. Řekni sýr.“

Dneska jsem ale rád, že ty záběry vznikly. Převedl jsem je na DVD. Neboj, někdy ti je přehraju. Co jsem měl opravdu luxusní, byl kočárek. Táta si vzal doparády nějakej kus z  výprodeje. Přidělal mu menší křídla a vystříhal v něm postranní okýnka. Vypadal jako bachratý letadlo. Máma se s ním styděla jezdit sama, a tak se mnou vyráželi oba. Zrovna do parku tady u nás před hospodou. Bydleli jsme dole pod strání. Zatímco táta mě hrdě tlačil, máma se maskovala

Šťastnej jako blecha 11

brejlema proti slunci. Opravdu nepatřili mezi manžele, kteří se

spolu nudí. Samozřejmě si nepamatuju, o čem se tenkrát spolu

bavili, ale dokážu si to představit:

„Doufám, že z něj bude taky modelář,“ zasnil se určitě táta.

„To by mu v životě moc štěstí nepřineslo,“ mírnila jehonadšení máma.

„Náhodou... Jen si vzpomeň, jak jsme se seznámili.“

„Na to se nedá zapomenout.“

„Můj větroň mi tě vybral. Byl to jeho nejlepší let.“

„Až na to přistání,“ dodala máma a nahmatala si cosi na hlavě. „Ještě teď tam mám bouli.“

Jistojistě akorát vím, že když jsem se rozbrečel, vypadla na mě dýchací maska na hadičce jako v letadle při dekompresi.Naštěstí jsem nebrečel moc často.

Asi už tušíš, že táta byl taky konstruktér, amatérskeji profesionální. Svoje zlepšováky si přichystal taky pro mě. Už tenkrát například vymyslel a  vyrobil svou vlastní elektrickou chůvu. Pravda, měla ještě svoje mouchy. Například probíjela. Vždycky, když jsem čůral, se mezi drátama v plenách vytvořil elektrickej obvod a  v  obejváku zablikala červená žárovka. Bohužel mě to taky párkrát koplo. Na  vykonanou potřebu tedy upozorňoval spíš můj řev než žárovka. A taky trochu kouř a pára.

„Herodes hadr!“ ulevila si moje matka, když ze mě vyrvala všechny dráty. Jiří Růžička

Táta odmítal připustit, že by elektrická chůva mohla mítnějakou vadu, ale máma se tvrdě postavila proti jejímu dalšímupoužívání.

„Jen přes moji mrtvolu!“

Táta se tudíž rozhod, že bezpečnost svýho vynálezu vyzkouší na vlastní kůži. Z tý doby si ještě nic nepamatuju, ale mámaříkala, že když se řízeně počůral, řval stejně jako já. A  prej se pak nejmíň půl roku bál vykonávat malou potřebu. Dalšízdokonalování elektrický chůvy ukončil on i  já, když jsem svoje močení dostal pod kontrolu s přibývajícím věkem. Jinej jeho zlepšovák, co taky dával rány, si už pamatuju jasně, protože mi bylo dvanáct let. Díky němu jsem opět poznal, co je to bolest. Táta někde pokoutně sehnal polní telefony TP 25,kterejma propojil můj pokoj s kuchyní a ložnicí. Jeden telefon jsem měl přímo u postele, aby mohl nahrazovat budík.

Toho podzimního rána jsem si připadal jako magnet na železe. I když mě už máma probudila, neměl jsem sílu vstát z postele. Protože hrozilo, že přijdu pozdě do školy, táta prozvonil polnítelefon. Ten kravál u hlavy mě tak zblbnul, že jsem místo nasluŠťastnej jako blecha 13

chátko sáhnul na kontakty s drátama, mezi kterejma bylo právě

75 voltů. Děsivě mě to koplo, snad se mi i naježily vlasy.

Čapnul jsem sluchátko a chystal se říct volajícímu něco od plic, ale tátův vřelej hlas mě odzbrojil: „Kuchyň volá Vojtěcha a přeje mu dobré jitro. Snídaně je na stole. Opakuji. Kuchyň volá Vojtěcha...“

Radši jsem zavěsil, posadil se na postel a  vstřebával šok. Byl jsem zadejchanej, jako kdybych právě absolvoval maraton.Uklidňoval mě pohled na modely letadel, který mi táta rozvěsil popokoji. Zařídil mi to tam hezky, dokonce ke stropu přidělalhoupačku. Pozoroval jsem i  jeřáb, kterej jsme spolu sešroubovali ze stavebnice Merkur. Pořád jsem se ale nedokázal ubránit pocitu, že je táta z jiný planety. Vůbec jsem mu nerozuměl.

„Mohl jsi ho zabít!“ zlobila se na něj máma u snídaně.

„Ale prosím tě, induktor ještě nikomu neublížil,“ uklidňoval ji táta.

„Jo? Tak schválně!“ Máma se obrátila na mě: „Jak je tabásnička, kterou ses včera celej den učil?“

Vytuhnul jsem líp než tátovo dvousložkový lepidlo Epoxid.Nejenže se mi nevybavila básnička, já si ani nedokázal vzpomenout, jak se jmenuje a kdo ji napsal.

Máma mi ještě zkusila napovědět: „František Hrubín: Do školy.“

„František Hrubín: Do školy,“ spustil jsem s  plnou vervou, pak se mi ale mozkový závity opět zadrhly: „Pole už jsou... Táto, bláto...“ Jiří Růžička

„Nic nedbáme na strniska... Ať si na ně vítr píská,“ pokoušel se nahodit motor mý paměti i táta.

Marně. Dlouho a hodně jsem tlačil, ale vylezlo ze mě akorátjediný slůvko: „No.“

„Tak vidíš!“ sjela matka otce a věnovala mu pohled, kterej by rozbrečel i Hitlera.

Z nouze jsem do sebe hodil celou sklenici mlíka.

„Nepij to tak rychle, nebo ti bude špatně!“ vyřídila si to i  se mnou.

Ranní dusno u nás doma rozfoukal až táta: „Dobře, uznávám chybu a omlouvám se.“

Jako bolestný jsem od něj dostal jízdní kolo Pionýr, který se mi původně chystal dát až k narozeninám. Ještě ten den odpoledne se ukázalo, že to bylo rozhodnutí osudový.

Na kole jsem toho v  životě moc nenajezdil. Moje cyklistická kariéra v podstatě začala a skončila ten samej den. Hned po škole jsme šli vyzkoušet kolo do parku tady u hospody. Nepršelo, nefoukalo, ani tu nebylo moc lidí. Podmínky jsme měli ideální, jen to štěstí zůstalo bohužel doma.

Šťastnej jako blecha 15

Usoudil jsem, že nejlíp se naučím na kole, když pojeduz kopce. Naivně jsem předpokládal, že brzdit zvládnu levou zadní. Táta mi ještě vnutil motorkářskou přilbu, která mi byla velká, takže jsem si v  ní připadal jako řidič obrněnýho transportéru OT-64.

„Maminka si to přála. Bezpečnost především,“ vysvětlil mi, jak se věci mají, a vyrazil po svahu napřed, aby si na mě mohlv klidu připravit svůj fotoaparát značky Flexaret.

Nasadil jsem si přilbu a naskočil na kolo. Šlapat jsem užnemusel, rozjelo se to samo, a nečekaně dost rychle. První tři vteřiny mě hřálo u srdce, že už sám dokážu držet stabilitu, pak jsem si uvědomil, že nevím, kde je brzda. Chtělo se mi volat o pomoc, ale neměl jsem dost odvahy. Táta se navíc díval do hledáčkufotoaparátu a ostřil, takže ani netušil, že mám nějaký potíže. Jak sepozději ukázalo, brzda nebyla tím hlavním problémem. Při prvním vjezdu do díry mi totiž spadla přes oči přilba a zakryla výhled. Najednou jsem brzdit uměl, ale nestačilo to, nabral jsem užpříliš vysokou rychlost. Jednou rukou jsem pustil řídítka a snažil se strhnout z hlavy přilbu, ta druhá ovšem sama na řízenínestačila. Ani řídit nemohla, když jsem nevěděl, kterým směrem. Sjel jsem z cesty rovnou do křoví a narazil hlavou do sloupuelektrickýho osvětlení. A dál už si nic nepamatuju.

Táta prej nejdřív vůbec nevěděl, co se stalo. Plně zaměstnán foťákem si akorát všiml, že najednou nemá koho fotit. Nejdřív Jiří Růžička se domníval, že jsem nabral velkou rychlost a  ujel. Musel se ptát kolemjdoucích. Nakonec mě vyčmuchal vlčák nějakýho pána od Bezpečnosti. Byl to pes, co v mládí chytal na hranicích útěkáře. Však se mi taky zakousnul do ruky, když se ke  mně prodral křovím. Ale já žádnou bolest nevnímal, jak jsem byl v šoku.

Člověku může i prospět, když si v životě nabije hubu. Ale nic se nemá přehánět. V  nemocnici kupodivu zjistili, že mi prakticky nic není, ani ta ruka nebyla moc pokousaná, jenom jsem si nepříjemněpomačkal úsměv. Na pusu mi dali obvaz s malou škvírou na jídloa trochu i na dejchání a poslali nás domů.

K večeři jsme bohužel zrovna měli rajskou, která se na obvazu dobře vyjímala. Nezasvěcenej pozorovatel se tak mohl domnívat, že mě někdo střelil do pusy brokovnicí. Druhej den jsem se samozřejmě styděl jít do školy. Rajská sice zaschla a zhnědla a částečně se dala i odrolit, ale zas tovypadalo, že jsem se přecpal čokoládou nebo dokonce něčím horším. Táta šel se mnou, aby mi dodal odvahu, ale neměl to snadný. Kousek před školou jsem si představil, jak se mi spolužácismějou, a  radši se schoval mezi popelnice. Marně mi táta sliboval polárkovej dort. Úkryt jsem opustil až po příjezdupopelářskýŠťastnej jako blecha 17

ho vozu. To už se ale dávno učilo a  mně se do školy nechtělo

tuplem.

Když však táta přitvrdil a slíbil rovnou polárkovej dort velkej, co vypadal jako dort opravdovej, srovnal jsem si to v hlavěa došlo mi, že do tý třídy stejně jednou musím a že nejlepší by byly hned dva velký polárkový dorty.

Pomalu jsme se vkradli do školy. Chodba už byla prázdná,doléhal sem jen hukot ze tříd. Došli jsme k  tý mojí a  poslouchali za dveřma.

Paní učitelka zrovna probírala vesmír. Nechala si stáhnoutrolety a  spolužákům promítala naučnej film o  sluneční soustavě. Ukazovátkem zamířila na naši planetu.

„Milé děti, tohle je planeta Země. Nikde jinde zatím nebylprokázán život.“

„Prosím, souško, a co Marťani?“ vykřiknul jeden z žáků.

„Ti jsou jen výplodem lidské fantazie. Stejně jako království nebeské nebo fungující kapitalismus. Možná však někdeve vesmíru existuje civilizace. Mimozemšťan nás pozoruje, aby pak jednoho dne odhalil svou existenci.“

Roletama se dostávalo do třídy jen nepatrný množství světla. Film podkreslovala hudba, která navozovala pocit, že každou chvíli odněkud vystoupí vesmírná příšera a minimálně všechny poslintá. Spolužáci čučeli na plátno a ani nedutali. I když navětšinu z  nich už lezla puberta, myslím, že měli strach jako malý Jiří Růžička děti. Dokonce ani Chadraba nezlobil. Měl jsem ideální příležitost dostat se do třídy, aniž by si toho někdo všimnul.

Táta pootevřel dveře a já vešel potichu jako kočka na lovu.Pomalu jsem se blížil ke svýmu místu. Měl jsem už židli na dosah, když si mě všimla práskačka Přinesdomová.

„Souško! Souško!“ volala a  ukazovala na mou siluetu, kterou viděla před bílým plátnem.

Celá třída začala v údivu ševelit.

„Co je tohle za šaškárnu?“ rozohnila se učitelka a křikla na děti u oken: „Vytáhněte rolety!“

Jak se ve třídě postupně rozednívalo, spolužáci se mi začínali smát. A chechtot neustával, i když už byly rolety dávno nahoře. Připadal jsem si opravdu jako mimozemšťan. Se  zaschlou rajskou kolem pusy.

Učitelka mezitím došla až ke mně.

„Okamžitě to sundej! A žákovskou knížku!“ hulákala mipřímo do obličeje, takže jsem cítil olejovky, který si dalake svačině.

„Ale já... Já to mám od doktora,“ bránil jsem se.

„Dělej! Nebo si pozvu do školy rodiče!“ burácela dál a bohužel i prskala, takže jsem byl po svačině i já.

Táta už to za dveřmi nevydržel a vešel do třídy.

„Jako by se stalo, paní učitelko. Jsem jeho otec. Dobrý den. Vojta spad z kola a rozhodně by měl zůstat obvázanej.“

Šťastnej jako blecha 19

Myslím, že táta to řek jasně. Normální člověk by jeho argumenty přijal a dál už to neřešil. Ne tak naše učitelka.

„Říká se obvázaný. Jste ve škole, tatínku. My tu máme takový

zvyk, že hovoříme spisovně,“ obula se do něho ve snaze upevnit

si před žáky svou chatrnou autoritu, ale místo toho si naběhla na

vidle.

„A my doma zase máme zvyk nechytat druhý za slovo.A nejsem váš tatínek. Na shledanou!“ odvětil táta a  s  úsměvem na

rtech opustil třídu.

Na spolužáky udělal opravdu velkej dojem. Museli se hodně přemáhat, aby to na nich učitelka nepoznala. Ale písemku jsme za trest psali stejně. Za pár dní mi už doktor sundaval obvaz.

„Hojí se to dobře. Myslím, že novou fotografii na tramvajenku potřebovat nebude,“ uklidňoval rodiče, když poprvé spatřili můj obličej. „Stáli při něm všichni svatí. Kdyby neměl přilbu, mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

„Kdybych neměl přilbu, tak bych viděl na cestu a nemuselo se to stát,“ podotkl jsem a usmál se na celou ordinaci.

„Přilbu jsi měl kvůli bezpečnosti. Nemůžu za to, že ti ji táta špatně upevnil,“ bránila se máma.

„Nemohl jsem ji víc utáhnout, byla mu veliká,“ bránil se i táta.

„Tak jsi mu ji neměl dávat!“ Jiří Růžička

„Ale tys říkala, že bez přilby jet nesmí!“

„Tak neměl jet vůbec! Aspoň by se mu nic nestalo.“

Teprve teď si rodiče všimli, že se pořád nepatřičně usmívám.

„Na tom není nic k  smíchu!“ vypálila na mě máma, jak byla v ráži. „Aspoň ty bys mohl mít rozum, když ho tvůj táta nemá.“

Teď už jsem se začal smát naplno. Všichni tři na mě jenom v úžasu zírali. Čekali, až se vysměju, ale moje řehtání spíš ještě sílilo.

„Jsi v pořádku, Vojto?“ zeptala se mě máma, která už začínala mít obavy o mý duševní zdraví. „Co tě tak rozesmálo?“

Chtěl jsem odpovědět, že nic, ale prostě to nešlo, kvůli smíchu mi na to nestačil dech. Mámě, která mimochodem pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, došlo, že tohle není jen tak.

„Pane doktore, nevíte, proč se tak culí?“ vyzvídala.

„Asi ňákej poúrazovej šok. Jak dopadnul na hlavu.“

„Vy dokážete potěšit...“

„Já bych se toho nebál. Ono se to časem samo srovná. Možná.“

„S úsměvem jde všechno líp,“ utrousil táta.

„Ty mlč!“ zpražila ho máma, načež se opět obrátila na doktora: „Nepíchnul jste mu náhodou náladovku?“

„Ani náhodou, paní Blechová.“

„V tom případě ji píchněte mně.“

Pan doktor měl pravdu. S tím poúrazovým šokem. Cítil jsem se naprosto normálně, inteligence mi po tom držkopádu taky

Šťastnej jako blecha 21

snad nějaká zůstala, ani hlava mě nebolela, jen jsem se začalpo

měrně dost usmívat v  situacích, který vůbec k  smíchu nejsou.

Když si jiní zoufaj, trpí trémou nebo pláčou, já mám pusu od

ucha k uchu, někdy se dokonce směju nahlas. Nedokážu to vůlí

ovlivnit, jde to mimo mě. Pan doktor ale neměl pravdu, kdyžří

kal, že se to časem samo srovná.

Hned druhej den jsme šli se školou povinně do kina na film

...a pozdravuji vlaštovky. Vůbec jsem nechápal, o čem to je, jen

mi utkvěla v paměti herečka Vášáryová, jak ji vedou na popravu.

Moc zábavný mi to nepřipadalo. Brzo jsem v kině usnul. Zdálo

se mi, že s tátou pouštíme větroně. Hodil jsem model ze stráně

a  zapomněl se ho pustit. Najednou pode mnou byla obrovská

hloubka a já se bál, že spadnu a napíchnu se na televizní antény

na  našem sídlišti. Pak přiletěla Vášáryová na rogalu. Kroužila

kolem mě a škodolibě pokřikovala: „Budíček! Budíček!“Ignoro

val jsem ji, ale ona byla fakt vytrvalá: „Vstávat! Tady nejsiv noc

lehárně!“

Nebyla to Vášáryová, ale učitelka! A bez rogala! Posadila seve

dle mě a do konce filmu dávala pozor, abych zase neusnul. Dost Jiří Růžička

mě tím prudila. Ostatní v kině spali taky, Přinesdomovádokonce mluvila ze spaní, ale poznámku jsem dostal jenom já. Prej za

to, jak se tvářím.

„Směje se Marušce Kudeříkové?“ nemohla máma uvěřitvlastním očím, když předčítala tátovi z mý žákovský knížky.

„Jo. Byli jsme na filmu ...a pozdravuji vlaštovky. Přitom taherečka se taky hodně smála. Ale to nikomu nevadilo.“

„To chodíte se školou na filmy z koncentráku?“

„Jo. V  tomhle aspoň mluvili česky. Když jsme byli na sovětským filmu Štěpy, vůbec jsem nestíhal číst titulky.“

Táta se jen uculoval, ale mámu to opravdu trápilo.

„Měl bys za tou učitelkou zajít a všechno jí vysvětlit,“nabádala ho. „Dyť ten kluk za to nemůže.“

Táta přikývl, ale nespustil přitom oči z modelu větroně, kterej právě natíral bezbarvým lakem. Sledoval jsem ho při prácia poíjel u toho svoje oblíbený mlíko.

„Za jak dlouho to bude?“ vyzvídal jsem netrpělivě.

„Není kam spěchat. Dobrej model chce svůj čas. A zrovnatenhle jsem začal stavět, když jsi ještě zdaleka nebyl na světě. Už toho hodně pamatuje.“

Od tý chvíle už to pro mě nebyl jenom model, ale i exponát.

„Sáhni si,“ vyzval mě a  nabídnul mi k  ohmatání trup u vejškovky. „To jsem brousil, když se tvoje maminka učila na přijímačky. Rovný jako vodní hladina.“

Šťastnej jako blecha 23

„Krása!“ musel jsem uznat.

Pak model obrátil a já si sáhnul na trup pod čumákem.

„A tyhle hrboly jsem udělal, když nadávala, že ji nevzali,“pronesl dostatečně hlasitě, aby to slyšela i máma.

„Za co všechno já nemůžu,“ povzdechla si dotčeně.

Když táta zjistil, že se chytla, ožil jako zamilovanej teenager.

„Ale to je v pořádku, Mončo,“ spustil na ni láskyplně. „V tom modelu je takhle zakódovaná spousta našich pěknejchvzpomínek.“

„Pěknejch, jo?“ ohradila se. „Jak jsem rupla u přijímaček!“

„Ale ten samej večer jsem tě pak požádal o ruku. A kdyby tě tenkrát vzali, možná bys řekla ne.“

Máma roztála jako sněhulák v jarním slunci.

„Myslím, že bych řekla ano, i kdybych nerupla,“ utrousilaa konečně se na tátu usmála.

Ten hned vyskočil a přitulil se k ní, div že jí nevyrazil z ruky vařečku, kterou právě míchala večeři.

Tyhle „smiřovací“ chvíle měli oba opravdu rádi. A že jich bylo. Dráždili se pravidelně a rádi. Hned druhej den táta zašel za učitelkou a ona mi pak skutečně přestala jít po krku. Jenže tu byli ještě spolužáci. Jiří Růžička Tátův větroň měl trochu lehčí čumák, když jsme ho poprvézalítávali v parku nad sídlištěm. Lítal nahoru a dolů a ve finále měnapodobil, když zahučel do  houští. Táta mu přisypal trochu broků do čumáku. Mezitím si všiml, že myslím na něco úplně jinýho.

„Co je s  tebou?“ zeptal se mě, když zjišťoval nasliněným prstem, kterým směrem fouká vítr.

Usmál jsem se a jen nerad přiznal: „Ve škole mi říkaj klaun.“

Teď už věděl, kterým směrem fouká vítr i u nás ve třídě.

„Všichni?“ zajímal se, když srovnával vejškovku.

„Ne. Jenom pár blbců.“

„Aspoň už víš, že to jsou blbci. Měl bys bejt rád, že jich jejenom pár.“

Znovu jsem se usmál, tentokrát ale opravdu od srdce.

Táta uměl najít na všem něco pozitivního.

Větroň letěl vzhůru za sluncem, jako kdyby měl tryskovýmotory. Nejspíš ho podebral horkej vzduch, ale mně přišlo, že takhle stoupá, protože je lehčí o moje starosti. Chtěl jsem v tommodelu sedět a taky letět výš a výš, aby byli všichni blbci pode mnou co nejmenší. K nebi stoupaly i další modely letadel, kterýv našem parku pouštěli nadšenci z celý Prahy. Jako kdyby chtělyodŠťastnej jako blecha 25

letět z tohohle světa. Jak jsem se za nima díval a záviděl jim,začala se mi točit hlava. Nejdřív jsem si myslel, že z tý vejšky, ale

táta pak zjistil, že mám horečku.

Večer jsem ani neměl chuť k jídlu, bylo mi opravdu blbě, a tak moje vláčný kroky zamířily rovnou do postele. Máma miuvařila horkej čaj a pod křídlo strčila teploměr. Bál jsem se, že tahorečka vystřelí rtuť do celýho pokoje. Ze strachu o život jsem se usmíval, což mámu hodně znepokojovalo. Nakonec muselaodběhnout do  kuchyně, abych neviděl, že se jí derou slzy do očí. I to mi přidalo na mým úsměvu.

Teploměr mi radši vytáhnul z podpaždí táta.

„37,5! To nic není, brzo budeš v pořádku!“ oznamovalschválně hlasitě, aby byl slyšet i v kuchyni.

Za chvíli dorazila i mnohem klidnější máma a oba mi popřáli dobrou noc. Už byli na odchodu, když jsem si ještě k postelipovolal tátu.

„Nemohl bys postavit opravdový letadlo?“ vybalil jsem na něj bez přípravy. „Takový, ve kterým bysme mohli letět.“

„To není zrovna snadný.“

„Já vím. Ale stejně by to byla bomba.“

„Když se svýho snu nevzdáš, tak jednou třeba opravdu poletíš.“

„Já se nevzdám!“

„Uvidíme, co se s tím dá dělat. Tak dobrou,“ odpověděl táta,lišácky zamrkal a zhasnul lampičku. Jiří Růžička Můj úsměv vyvolanej nervozitou mě ve škole dost hendikepoval. Učitelka podle něj mohla snadno poznat, kdy jsem se učil a kdy ne. Pokud hrozilo, že při zkoušení dostanu pětku, měl jsem ze strachu pusu od ucha k uchu. Maskovat jsem se nemohl,protože tak bych na sebe stejně upozornil. Proto jsem se začalopravdu učit. Později mi ale došlo, že učitelku můžu přechytračit, když se budu usmívat i z vlastní vůle před každým zkoušením. Přece mě nemůže pokaždý vyvolat.

Před zkoušením jsem se usmíval i 11. listopadu 1982. Učitelka zrovna napsala na tabuli slovní úlohu:

„Dojička nadojila 20 litrů mléka a  splnila tak třetinu svého plánu. Nakonec plán překročila o 7 litrů. Kolik litrů mlékanadojila?“

„Spočítat nám to půjde...,“ učitelka se nadejchla a začala rejdit očima po třídě.

Ze strachu se všichni žáci bořili do židlí, aby byli co nejmenší. Někteří se dokonce ztráceli před očima nebo proměňovaliv opěradlo. I David Copperfield by záviděl.

„Třeba..., třeba...,“ schválně to učitelka natahovala, aby tarozkoš, kterou přitom prožívala, trvala co nejdýl.

Šťastnej jako blecha 27

Vykročila rovnou ke mně. Modlil jsem se, aby ji něcozastavilo. Třeba zemětřesení, nebo průjem.

Měl jsem štěstí, bůh mý prosby vyslyšel. Do třídy se navalilředitel v černým obleku.

Učitelka hned zařvala: „Vztyk!!!“

Všichni jsme vyskočili ze židlí. Ředitel před nás předstoupila věnoval nám tak zoufale vyhaslej pohled, že mnozí málem omdleli.

„Milé děti, mám pro vás smutnou zprávu,“ spustil sklesle. „Včera zemřel veliký člověk, soudruh Leonid Iljič Brežněv.Uctěme jeho památku minutou ticha.“

Všichni žáci sklopili zrak a začali se tvářit, jako kdyby je opravdu postihla nějaká tragédie, jen já se usmíval. Tak moc jsem chtěl smutnit, představoval jsem si, že tátovi shořel větroň, že jduna poravu jako Vášáryová, že nám prodloužili vyučování, alenezabíralo to. Ředitel si mýho úsměvu brzo všimnul a přikráčel ke mně.

„Co je tohle za kluka?“ zeptal se učitelky a s odporem ukázal na mě, div že mi nevypíchnul oko. Minutu ticha tak zkrátil na 30vteřin.

„Blecha Vojtěch, soudruhu řediteli.“

Učitelka mu ještě chtěla něco pošeptat do ucha, ale soudruh neslyšel, neviděl, jelikož byl v ráži.

„Žákovskou knížku!“ křiknul na mě, až mu málem vypadla zubní protéza i obě oči.

„Tak bude to?“ přidala se učitelka, aby si to u něho nerozházela.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist