načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka - František Cinger

Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka

Elektronická kniha: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka
Autor: František Cinger

2., obnovené vydaní knihy poutavou formou přibližuje čtenářům život a tvorbu všestranného skladatele, multiinstrumentalisty, příležitostného kritika, publicisty, dirigenta a sbormistra ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 308
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 2. vydání v Mladé frontě první
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4569-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

2., obnovené vydaní knihy poutavou formou přibližuje čtenářům život a tvorbu všestranného skladatele, multiinstrumentalisty, příležitostného kritika, publicisty, dirigenta a sbormistra Jaroslava Ježka. Publikace poprvé vydaná z r. 2006 seznamuje čtenáře s životem Jaroslava Ježka od dětství přes období studia a éru jeho spolupráce s Osvobozeným divadlem až po poměrně trpký konec jeho krátkého života v americké emigraci. V jednotlivých kapitolách se mimo jiné dočteme o Ježkově pobytu ve slepeckém ústavu v Praze na Hradčanech, o operacích, které podstoupil, o prvních veřejných vystoupeních na Pražské konzervatoři, pokusu o studium na Filosofické fakultě a úspěšném vkročení do Osvobozeného divadla a o osobním a uměleckém životě spjatém právě s prostředím a osobnostmi Osvobozeného divadla. Kapitola "Z deníku Jaroslava Ježka" toto vše až po odjezd do Ameriky, nemoc a smrt, nabízí v datech. Knihu doplňuje slovníček vybraných osobností, seznam pramenů, osobnostní rejstřík a černobílé fotografie z rodinného i tvůrčího života.

Popis nakladatele

Málo známá i zcela neznámá fakta o životě geniálního skladatele i muzikanta Jaroslava Ježka (1906 Praha – 1942 New York), jehož písničky zná snad každý. Téměř nevidomého člověka, který strávil jako dítě šest let ve slepeckém ústavu. A poté se vlastní pílí vypracoval ve víc než důstojného spolupracovníka Voskovce a Wericha i mnoha dalších umělců své doby. Přepracované a rozšířené vydání monografie objevující Ježkovu společenskou aktivitu v boji proti fašismu i přinášející pravdivý příběh lidí, kteří ho v americkém exilu v roce 1941 připravili o možnost vystoupit se svou Sonátou na mezinárodním hudebním festivalu. Známý popularizátor V+W, Osvobozeného divadla, Miroslava Horníčka odhaluje také Ježkův soukromý a milostný život.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
František Cinger - další tituly autora:
3x18 -- Portréty a postřehy 3x18 -- Portréty a postřehy
Arnošt Lustig Zadním vchodem -- autorizovaný životopis Arnošt Lustig Zadním vchodem
Jaroslav Seifert -- Laskavě neústupný pěvec Jaroslav Seifert
Český osud Český osud
Voskovec a Werich -- Dialogy přes železnou oponu Voskovec a Werich
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

František Cinger

Mladá fronta

Šťastné blues aneb

Z deníku Jaroslava Ježka



František Cinger

Mladá fronta

aneb

Z deníku

Jaroslava Ježka


— 6 —

ŠASTNÉ BLUES

Text © František Cinger, 2006, 2018

Design © Magdaléna Lindaurová, 2018

ISBN 978-80-204-4881-1 (pdf)


— 7 —

Věnuji kamarádovi Arnoštu Lustigovi a  všem, kdo mají rádi Jaroslava Ježka, a nebojí se vidět to, co jiní rádi přehlížejí.

Dík patří Václavu Holzknechtovi, který odkaz kamaráda Ježka střežil po celý život.

Zvláštní poděkování pak duši Jazzové sekce-Artfóra Karlu Srpovi, který mě k  této práci vyzval už v  roce 2002, dále historikovi kabaretu a  znalci díla Osvobozeného divadla Jaromíru Farníkovi, dlouholetému dirigentovi Nového orchestru JJ Zoltánu Liškovi. Pamětníkům Čestmíru Císařovi, který vše prožil jako student a  později politik, a  Jaroslavu Kopáčkovi, jenž jediný hrál v  Orchestru Karla Vlacha, Českém nonetu a v České filharmonii, za přehlédnutí textu a cenné rady. Rodině Strnadových, pro něž byla Ježkova maminka Františka prababičkou a sestra Jarmila babičkou, zvláště paní Janě Strnadové, Ježkovu prasynovci Jaromíru Strnadovi i jeho paní. Politikovi a diplomatovi Čestmíru Císařovi za cenné poznámky a vůbec za podporu. Dále pracovníkům a pracovnicím Českého muzea hudby chránícím podstatnou část Ježkovy pozůstalosti, Státní knihovně ČR i Městské knihovně v Praze a v neposlední řadě archivu Památníku národního písemnictví za cenné objevy.

— 9 —

Místo předmluvy Ježkova hudba dnes zlidověla a převážně žije v odkazu písniček Osvobozeného divadla. Podrobnější pohled však ukazuje, že její rozsah nejen žánrový je obrovský. A  že celý příběh jeho života v  sobě skrývá vlastně poselství o  životě 20. století. Zároveň připomíná nesmrtelné memento jednoho vnitřně silného muže, tvůrce, umělce.

Přes všechny překážky a nepřízeň, kterým byla „jeho“ jazzová hudba ve své době vystavena jako „imperialistické umění“, se prosadila coby součást české kultury. Nemohly-li se písně V+W veřejně prosazovat v době exilu Jiřího Voskovce, žily přesto v orchestrální podobě, až se rozezněly znovu nahlas.

Za základní znalost o Ježkově životě vděčíme jeho kamarádovi „Holzovi“, spolužákovi ze Státní konzervatoře hudby v Praze Václavu Holzknechtovi, klavírnímu interpretovi a neúnavnému vykladači jeho tvorby. Autorovi vzpomínkové knihy Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (1957), která se nadlouho stala jedinou rukovětí nejen skladatelova života a  díla, ale i divadla, jehož byl současníkem a z něhož čerpaly radost, naději a inspiraci generace Čechů a Slováků. V další práci nazvané Hudební skupina Mánesa (1968) vyložil Holzknecht přítelovu vážnou hudbu a  vykreslil portréty dalších kolegů Iši Krejčího, Františka Bartoše a Pavla Bořkovce spojených nejenom přátelstvím, ale v  letech 1932–1939 i  hudební aktivitou. (Téměř o  generaci staršího Bohuslava Martinů tehdy jmenovali „dopisujícím členem“ Mánesa.)

Ježkův názor na fašismus a  na neodvratný konec Československé

— 10 —

ŠASTNÉ BLUES

republiky připomenuly Dopisy z podzimu 1938, které v roce 1948 vydal nakladatel Václav Petr. Veřejnost se ptala, komu je vlastně adresoval, vždyť v  nich tak důvěrně oslovoval ženu, hlavně však vnímala jeho nezlomnou víru, že fašismu nepatří budoucnost.

„V dějinách lidstva neexistuje podobná podlá zrada, jaké se dopustila země, která má za sebou nejkrásnější a nejmravnější historii. Dnes jsem šťasten tím, že jsem synem tohoto malého, ale statečného národa, který dnes čeká zase poroba. Jsem šťasten tím, že budu moci přinést oběti, jako to činí naši úžasní vojáci, kteří před týdnem šli na jistou smrt a šli s imponujícím hrdinstvím. Takový národ nikdy nezajde, i kdyby se to chtělo dít jakýmkoliv násilím. Jsem šťasten, že nejsem synem národa, který dokáže takhle zradit svého nejoddanějšího přítele. Nám se snad ani tolik nestalo, jako se stalo Francii, která tímto činem končí svou slavnou a čistou éru ve svých dějinách...

...V historii máme dost ponaučení, že ať se lidské svobodné myšlení jakkoli persekvovalo, přece vždycky nakonec zvítězilo. A já vím, že zvítězí i nyní, a věřím, že tomu nebude tak dlouho a že se ta doba blíží rychlým tempem...

...Pamatuj si, že jsou den a noc a že je Bůh stvořil prvního dne jako symbol dobra a  zla, a  byť byla noc sebedelší, přece jenom přijde den. Budeme nyní trochu spát, ale probudíme se za krásného modrého jarního rána. Život nám ukládá vytrvat a  neklesat pod tíhou sebevětšího náporu reakce...“ Neviděl jsem důvod, proč „investigativně“ spěchat za tématem Ježek a  ženy, přesto je na místě říci, že je nepochybně psal pěvkyni Ludmile (Míle) Ledererové, s níž ho poutal důvěrný vztah od chvíle, co v roce 1933 vystoupila v roli Miami, dcery pivovarníka Litera ve hře Osvobozeného divadla Svět za mřížemi. Která také ve hře prvně zpívala nesmrtelný duet Život je jen náhoda... Partnerem jí byl dnes už neznámý Adolf Horálek.

V roce 1998 byl posmrtně, přesto se souhlasem této emeritní sólistky Janáčkovy opery v Brně a pedagožky JAMU, vydán soubor Jaroslavových dopisů, které jí napsal v  letech 1933 až 1939. S  vlastním rozechvěním může čtenář nahlédnout do citlivého nitra umělce, který tolik

— 11 —

Místo předmluvy

toužil po přátelství, a jak poznáme, s nevšední něhou a upřímností se jí svěřoval s  city, s  bolestí při tvorbě nebo jí vysvětloval názory umělecké a společenské.

„...Ty si ani z mála neumíš představit, jak si na tebe strašně vzpomínám a nemám vůbec slov, jak bych ti vylíčil, v jakém stavu se po příjezdu do Prahy nacházím. Mám v sobě tolik radosti a tolik chuti do práce, že ani nevím, co bych samou radostí dělal dřív. A  každý na mně onu změnu velmi dobře pozoruje. Já sám se tomu musím divit, že je možno se takhle změnit. Při všem, co podnikám, musím stále jenom myslet na Tebe, a tak intensivně, že mi je až divné, že to je tak možné. Jsem Ti tolika díky za to zavázán, jak mocně na mě působíš. A když mám chvilky pro sebe, vybavuju si stále všechny momenty z těch kouzelných chvil minulého pátku, které zůstanou v  mé mysli jako něco nanejvýš posvátného a krásného. Dala jsi mi jimi tolik odvahy a tolik radosti a tolik mojí inspiraci a imaginaci pro směr příštích mých činů, že musím býti nadosmrti vděčným,“ napsal Míle Ledererové v dopisu datovaném v pondělí 16. dubna 1934 a odeslaném o den později. (Ze zápisu v jeho „deníku“ víme, že se tak stalo po třídenním pobytu v Brně, kam přijel z Bratislavy večer ve středu 11. dubna a „s Miluškou“ se rozloučil v pátek 13.)

„Někdy bych chtěl vyletět ze světa, boje se o tento stav a maje strach, kdyby se měla státi nějaká změna, která by osudem měla nějak na mne dolehnouti. Já ani samou radostí nevím, co bych Ti napsal, abych snad nepokazil ty krásné chvíle, které jsem mohl s Tebou prožít. Myslím si, že v  tom je něco neskutečného, něco docela z  jiného, krásnějšího světa, něco z Ostrova blažených, kterým už docela nic nezávidím a kteří jistě musí závidět jenom mně. Je mi jen líto, že tyto dny, které mají v sobě tolik tepla, nemohu býti s Tebou, někde tam u Vás v lese, který Ty tolik zbožňuješ a který myslím zbožňuju ještě víc já, protože mi vrátil Tebe a má pro mne tím víc krásy, protože pro mne přestal býti obyčejným lesem, ale stal se až mystickým posvátným hájem.

Mně to teď připadá jako v nějaké pohádce a často si myslím, že žiju v neskutečném světě, ve kterém je tolik bolesti a žalu. A ještě více se mi zdá, že sním nejkrásnější sny svého života a možná dost, že to skutečně sny jsou, protože je v tom, myslím, velmi mnoho jakoby neskutečného...

...A nyní vzhůru do práce, abych také trochu ty své radosti rozdal do

— 12 —

ŠASTNÉ BLUES

světa, abych přinesl odměnu za tu velikou radost, kterou se do hloubi duše cítím naplněn. Budu čekat netrpělivě nějaké milé slovíčko ze Tvé kouzelné duše, která měla pro mě tolik dobrého a  tolik krásného, že si toho nemohu ani přáti, a vím, že si toho ani nezasloužím.

Miluško, strašně a strašně moc Tě pozdravuju a moc na Tebe vzpomínám a moc pus a všechno Ti ze svého rozradostnělého srdce posílá jenom Tvůj Jarda.“ Ježek neznámý Psát dnes o Ježkovi znamenalo znovu přečíst kritickýma očima všechny Holzknechtovy knihy, upřesnit fakta, při jejichž uvedení dal na chybující paměť, doplnit to, co v  nich nezachytil, nechtěl a  nepochybně často ani nemohl. Případně poprvé veřejně přiznat skutečnosti, které úmyslně přehlížel nebo byly nepřijatelné pro dobovou interpretaci života a  díla a Holzknecht to jako zkušený muž mající své umělecké lásky, jako veřejně působící člověk znalý kliček a zákrut společenských proměn, mj. v letech 1942 až 1946 profesor klavíru a po několika měsících administrativní ředitel, poté až do roku 1970 ředitel pražské konzervatoře, dobře věděl.

Například „chudobu“ Ježkovy rodiny a to v dobách dětství i po otcově smrti zdůrazňoval nejen on, ale i  Jaroslav sám. Jana Strnadová, první manželka jeho synovce „Mirka“ Strnada, však autorovi knihy sdělila, že skladatelův otec, krejčí Adolf Ježek nikdy nepracoval „sólo“, ale provozoval vždy krejčovskou dílnu minimálně s dvěma, třemi zaměstnanci. Svou dceru Jarmilu Ježkovou-Strnadovou nechal vyučit pánskou krejčovou u Heleny Podolské, což byl prominentní pražský salón, a posléze ji jako dámskou krejčovou vyučil sám. Jarmila vystupovala u  Podolské i  jako modelka a blízkým vyprávěla, že byla mj. „na zkušené“ ve Francii, jak bývalo v té době zvykem. V Paříži nakonec v roce 1928 navštívila i bratra. Po určitou dobu vedla svůj vlastní krejčovský „salon“.

Sám Ježek netrpěl po konci studií finančním nedostatkem, jeho příjem v  dobách Osvobozeného divadla podle Werichova vyjádření činil ročně až 120 tisíc předválečných korun. (Není proč tomu nevěřit. Z Voskovcova „dotazníku“ vyplňovaného 27. března 1948 pro UNESCO víme,

— 13 —

Místo předmluvy

že jako „Direktor and Producer“ OD přiznal 360 tisíc Kč také předválečných ročně!) Ježkovy skladby navíc vycházely tiskem i na deskách, což přinášelo další finanční prostředky. Hrály se v rozhlase, kde pracovali jak jeho přítel a  kritik Mirko Očadlík tak jeho profesor Karel Boleslav Jirák. Osobnost tohoto pedagoga, kritika, skladatele, dirigenta, organizátora hudebního života, který po roce 1947 na desetiletí „zmizel“ za oceánem, si zasluhuje zvláštní pozornosti. Oceňoval totiž tvorbu „populární“ i „vážnou“, kterou podobně jako další učitel Josef Suk kladl na nejvyšší příčky české moderní hudby.

Téměř nevidomý Ježek neměl rád samotu, verš V+W z  oblíbené písně Tmavomodrý svět: „...Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím...“ vystihoval podle mě širší paletu pocitů, než se v ní dá slovy vyjádřit. Proto „nevynechal cestou snad jediné místo, kde dleli bohémové,“ jak poznamenala jeho sestra, proto vyhledával společnost, která by přerušila vnímání jeho vlastní indispozice, proto se potřeboval ujišťovat, že ho druzí mají rádi a  on se svým trápením není sám. „...Svou hlavu, trup, dvě ruce, nohy nevidím... Co naplat, že ač nemám hlad, duše smutná...“

Nejenom Werich vzpomínal, že k němu někdy zčistajasna přistoupil, poklepal ho po rameni, nachýlil hlavu až těsně k jeho tváři, aby mohl vnímat bezprostřední reakci, a pravil: „Jeníku, máš mě rád?“ Po souhlasné odpovědi odešel posílen zas za svými „záležitostmi“.

Miloval smích, nebyl lakomý a dokázal pohostit. I proto byl vítaný v každé společnosti.

O kouzlu jeho osobnosti promluvil ve vzpomínkách kolega z divadla a kamarád František Filipovský.

„Na jedno oko vůbec neviděl a  na druhé snad jen světlo a  stín. Pro nás vidoucí prakticky slepec. Miloval jsem Jaroslava Ježka nejen jako přítele, ale i  jako bohem nadaného kumštýře: člověka, který tak vášnivě – a  teď se budu opakovat, protože to přede mnou řeklo už moc lidí – miloval život, vůbec nedával najevo, že by se mohl cítit společensky handicapován. Žádný pocit vyřazením ukřivdění osudem.

Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, později dokonce

— 14 —

ŠASTNÉ BLUES

i  špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a  hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piana a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala.“ Národní kavárna hostící kdysi na rohu ulice Národní a  Karoliny Světlé umělce snad všech profesí, bar Trocadero v  Náplavní 7 i  mnohé další podniky by mohly vyprávět o jeho potřebě pobýt s přáteli co nejdéle.

Spisovatel Karel Konrád po válce na tryzně v  Klubu umělců uvedl: „Byl to Švanda dudák mezi námi. Sedě v kruhu přátel mnohdy ani neslyšel, co vše se u stolu povídá. S pootevřenými ústy díval se z jednoho na druhého, ztracen ve své tmě, on, který vnímal jen modrou barvu, modré blues – a  pojednou položil ruku na tvé koleno a  nakloniv se, zašeptal: ,Máš mě rád?‘ A když se mu dostalo kladného ujištění, opět se šťastně usmíval, neslyšící, nevidoucí – ale blažený, že je spjat s teplým proudem družnosti, pospolitosti...“

Svědectví pamětníků zachycují i nejednu bolestnou chvíli, kdy chtěl být zvlášť po vypětí uměleckého výkonu sám.

„Poznal jsem ho na jaře 1928 v malém baru Mascotte na Malé Straně v  Říční ulici č. 5 oproti malému, zvětralému kostelíčku z  9. století Sv. Jan Na Prádle,“ zanechal důvěrnou vzpomínku hudebník Gustav Janouch. V místnostech vedle kostela bylo království Waldemara (Jiřího) Erečka, o němž se zmiňuje i Werich. „...Jestliže se návštěvník navzdory upozornění pana Erečka rozhodl, že chce něco, co nebylo doporučeníhodné, řekl mu obvykle: ,Chcete jíst nebo dostat bolení břicha? Nemám v  příbuzenstvu doktora, kterému bych Vás mohl doporučit jako pacienta. Musíte si tedy obstarat to bolení, když po něm tak toužíte, někde jinde. Dobrou noc!‘“

Hosté mu obyčejně odpověděli: „Dejte mi něco, co byste sám jed!“ Často tak pravil i  Ježek, jenž „několikrát v  týdnu po představení v  blízkém divadelním sále Umělecké besedy nebo pak v  malém divadle na Václavském náměstí a  později ,velkého‘ Osvobozeného divadla ve Vodičkově ulici přispěchal do Erečkova Grandrestaurantu. Měl tu vedle vchodu do kuchyně rezervováno místo, kde pozřel něco málo z  buřtů, salámů nebo ryb a sýry, k tomu vypil pomalu sklenici piva, zaplatil a pak

— 15 —

Místo předmluvy

šel naproti přes ulici do Mascotte baru, aby vypil černou kávu, která byla jeho auftaktem k rychle stoupající sérii koňaků... Přitom nebyl Ježek vůbec žádný milovník pití.“

Kdo se dnes vydá do těch končin, kde v sídle Umělecké besedy v Besední ulici působí Divadlo Na Prádle, Český hudební fond a dříve na rohu i Panton, zjistí, že se Mascotte bar proměnil na Pizzerii Felicitas. Přesto je to až pietní místo, kde J+V+W strávili nejednu chvíli.

Mladí lidé, jako byl tehdy i  on, navštěvují dnes jiné podniky. Hodně míst, kudy chodíval, už dávno vypadá jinak. Možná že to je důvod znovu se s ním projít životem. Poznat vlastní minulost.

Dnes víme, že první kapitoly největší Holzknechtovy knihy o Ježkovi vznikaly v letech 1946 až 1949. Přiznává to v ní sám, navíc od 3. července do 25. září 1949 v takřka doslovném znění vycházely v seriálu nazvaném Tak žil hudební skladatel Jaroslav Ježek v časopise Haló–Nedělní noviny (vydávala je Svoboda, tiskařské a nakladatelské podniky v Praze). Jak by ale mohl přiznat v dobách, kdy oficiálním synonymem slova živnostník bylo jednoznačně hanlivé „vykořisťovatel“, že Ježkův otec zaměstnával minimálně dva, tři lidi? A že rodina měla ve Hvězdonicích pronajatou vilu, kam jezdili všichni každoročně na „letní byt“? A že si sestra Jarmila vzala za muže syna obchodníka s auty? (Který pak pracoval po léta jako šéf Autodružstva...) I že Strnadovi měli na Propasti v Jevanech u Prahy chatu, kterou nazvali – jak jinak – Ježura? A že se jeho žena Francis Bečáková-Ježková po jeho smrti více než sblížila s Bohuslavem Martinů? Holzknecht se nepochybně s vědoucím úmyslem soustředil na kamarádův umělecký život. Proč co vynechal, věděl jen on sám. Jako pamětník představení Osvobozeného divadla i  hudební kritik vykreslil jeho dílo, stranou však nechal Ježkovu veřejnou aktivitu. Přitom byla překvapivě rozsáhlá. Muž vidící svět jen škvírkou v jednom oku, který se díval na divadelní a operní svět pomocí jednookulárového dalekohledu, byl členem Svazu moderní kultury Devětsil. Sdružení avantgardních umělců, které 5. října 1920 založili divadelní a  filmový kritik Artuš Černík, architekt

— 16 —

ŠASTNÉ BLUES

Josef Havlíček, Adolf Hoffmeister, hudební teoretik Josef Löwenbach, malíř František Muzika, Jaroslav Seifert, duše české avantgardy Karel Teige... Byl to právě Devětsil, který dal vzniknout původnímu Osvobozenému divadlu, později divadlu Dada. Přidali se k němu Ježkovi dřívější či pozdější přátelé E. F. Burian, Jiří Frejka, František Halas, Jindřich Honzl, Vítězslav Nezval, A. M. Píša, Jiří Voskovec, básníci Wolker, Biebl, Závada a mnoho dalších. Uznávaný už hudební skladatel byl od počátku v roce 1934 spolu s kamarádem „Slávečkem“ Nezvalem, Jindřichem Štyrským, Toyen, Konstantinem Bieblem, Bohuslavem Broukem, Karlem Teigem ad. členem velmi aktivní Surrealistické skupiny. A po březnu 1938, kdy byl Nezval ze skupiny vyloučen a vše líčil jako její „rozpuštění“, pokračoval Ježek věrně se skupinou Karla Teigeho kritizující sovětské politicky motivované procesy. Holzknecht však pominul i  skutečnost, že se svým podpisem podílel na antifašistických akcích podporujících bojující republikánské Španělsko nebo později demokratické Československo. Objevil jsem také, že se už jako konzervatorista veřejně připojil k  podpoře šéfa opery Národního divadla Otakara Ostrčila proti zákazu sociálně kritického díla skladatele Alana Berga „Vojcek“. To se psal rok 1926 a Ježkovi bylo dvacet. Přes zdravotní omezení se nikdy neuzavíral do sebe.

Jak však mluvit o  „jednotné“ antifašistické frontě, o  inspirativnosti surrealismu, vždyť v roce vydání knihy Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo uplynulo pouhých šest let od chvíle, co byl Teige uštván jako „trockista“, jemuž podle kritika časopisu Tvorba (z roku 1951) nevadil „protikomunistický a protisovětský“ postoj „kosmopolity“ André Bretona, který se „specializoval na rozšiřování surrealismu v  mezinárodním měřítku“! Jak v této atmosféře připomínat, že Ježek v roce 1936 přispěl do sborníku úvahou na téma Surrealismus a hudba?

„Smíme očekávati, že surrrealismus projevivší se již v  literatuře, ve filmu, v sochařství a v malířství, proteče nezbytně do hudby? Není ovšem ani psáti předběžnou estetiku ani novou harmonii nastávající hudební obrody. Prozatím můžeme pouze poukázati na ohromný reservoár nových možností a  oblastí, do nichž se podařilo proniknouti surrealistickým básníkům a  malířům, na svět nového poznání, objeveného ať už náhodou a  podvědomě nebo uvědomělou cestou, na krásu, urvanou

— 17 —

Místo předmluvy

snu a psychickému životu bez přítěží racionalistických mechanismů, jež učinily ze starého umění šablonu a  zbavily je na konec úvěru. Jsme si vědomi, že surrealismus je dnes jediné umělecké hnutí, které vyjádřilo barvu dneška a atmosféru přítomné chvíle a vyprovokovalo obecenstvo, o němž se už leckdo domníval, že se nedá probudit z netečnosti ničím na světě, k projevům zběsilého nesouhlasu nebo nadšeného souhlasu...“

To by Holzknechtova kniha nikdy nevyšla; nakonec byla vydána až rok po připomínce Ježkova půlstoletí. Proč asi, když byla dávno napsaná?

Nepředbíhejme však.

Zopakujme si znovu, co víme o  Jaroslavu Ježkovi? Byl klavíristou a  houslistou, který měl jako hudebník v  ruce i  klarinet a  cello, hráč na akordeon, všestranný skladatel, příležitostný kritik a publicista, dirigent, sbormistr. Syn otce Adolfa a  milující maminky Františky, bratr obětavé sestry Jarmily, pozorný strýc synovce Mirka, jemuž vozil ze zahraničních cest hezké dárky, stejně jako neustále myslel na maminku a sestru. Manžel Francis Ježkové, s níž se setkal v americkém exilu, dobrý přítel mnoha osobností, ale především „obyčejných“ lidí. Občan „masarykovského“ Československa, bytostný antifašista.

Krutá smrt uprostřed druhé světové války daleko za oceánem i klatba vyřčená později v  jeho zemi nad jazzem a  exulanty dala vzniknout mnoha legendám. Třeba že jeho přátelé V+W šli v Americe jen za svým a on umřel nešťastný a opuštěný. Nebo že to byl člověk natolik postižený nemocí a zrakovým hendikepem, který mu neumožňoval plně tvořit. Existuje také představa, že se Ježek v Osvobozeném divadle prosadil až díky V+W, kteří mu nabídli spolupráci, a jen s nimi se nejvíc projevil jeho hudební talent.

Tři legendy, které se střídavě vynořují z temnot zapomnění tam, kde zazní jeho stále moderní hudba nebo padne jeho jméno. Přitom nic není tak vzdáleno pravdě jako tyto přísně vymezené charakteristiky lidského a uměleckého osudu. I proto jsem se odhodlal otevřít pozůstalost se jménem Jaroslav Ježek uloženou v Českém muzeu hudby, znovu pročíst desítky knih, desítky deníků i  časopisů, navštívit desítky svědků života

— 18 —

ŠASTNÉ BLUES

jeho, sestry Jarmily i synovce Jaromíra, znovu vzít za kliku u dveří domů, jimiž od dětství procházel, a se znalostí zdánlivě ztracených dokumentů a bez vnějších omezení se pokusit přidat pomyslným štětcem k ustálenému portrétu výjimečného skladatele a muzikanta několik barev a tahů.

Uvědomoval jsem si, že to nemůže být kniha jen o  něm; dotýkat se Ježkova osudu znamená totiž sledovat obecnou lidskou naději a  zklamání, vzestup i pád, vnímat mnoho podob přátelství a lásky. I nepřízně a nenávisti. Prožívat znovu osud demokratické Československé republiky ve 20. století i dějiny evropské a americké kultury jeho první poloviny.

Vůbec první svazek vzpomínek nazvaný Tak žil Jaroslav Ježek (1947) věnoval Holzknecht „Ježkově matce s omluvou za bolest, kterou jsem jí způsobil, vylíčiv Jaroslavův život.“ S  dojetím vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako student naslouchal vzpomínkám tohoto už osmdesátiletého muže netuše, že po řadě let alespoň na pár okamžiků sevřu v rukou jeho veslo. Odvahu vyslyšet přímou výzvu Karla Srpa z  roku 2002, kdy si Jazzová sekce-Artfórum připomínala řadou výstav, besed a koncertů Ježkův odchod z  tohoto světa, abych o  něm vydal knihu navazující na Holzknechtovu práci, jsem našel až poté, co jsem se po životopisné knize o  Arnoštu Lustigovi napsané společně s  ním věnoval ke 100. výročí narození V+W málo známým osudům nejen jejich, ale i  Miroslava Horníčka, Karla Vlacha ad. Až když mě Jaromír Farník, historik kabaretu, autor důstojné výstavy k Werichovu jubileu v roce 2005 na Staroměstské radnici v  Praze, maličko zaskočil otázkou: „Ježek bude mít za rok taky stovku, co s tím uděláš?“

Přesvědčil jsem se, že osudy všech, jimž jsem se věnoval, jsou vlastně jeden, nikdy nekončící příběh.

— 21 —

PÍSEŇ LÁSKY I STAROSTÍ

(apassionato)

— 23 —

„D

rahý Jaroušku! Ku Tvému svátku Ti přeji vše nejlepší, hlavně

hodně a  hodně zdravíčka a  mnoho štěstí a  úspěchů a  aby

poměry to dovolily a příští svátek si již byl mezi námi,“ napsala mu maminka Františka v dubnu 1939 do Ameriky.

Jakkoliv se to může zdát absurdní, až do vstupu USA do války s Německem, což se stalo necelý měsíc před Ježkovým úmrtím, fungovalo dopisní i telegrafní spojení mezi USA a v březnu 1939 zřízeným Protektorátem Čechy a Morava docela dobře.

„Hlavně jsme rádi, že se Ti tam líbí a žes zdráv a buď na sebe opatrný, to víš teď, když tam budou mít každý svoji ženu, tak budeš sám na sebe odkázaný. Máš daleko na jídlo? Jarma.“ Dopis odeslala sestra Jarmila Strnadová, žijící s  manželem v  domě jeho rodičů v  dnešní Vlkově ulici 24 v Praze na Žižkově. Obě ženy myslely na svého Jaroslava s nevšední láskou. Dobře věděly, jak lpěl na jistotě domácí péče, i  když ho touha věnovat se hudbě (a překonat osamělost podmíněnou zdravotními omezeními) vyháněla do společnosti.

„...Jaroslav dopoledne spával, něco málo poobědval, odpoledne četl slepecké knihy. Večer se pečlivě oblékl a zamířil do divadla ve Vodičkově ulici. Nevynechal cestou snad jediné místo, kde dleli bohémové,“ vzpomínala po letech na bratra Jarmila. „Maminka se pro jeho způsob života něco natrápila! Kolikrát na syna ani nemluvila. Ten si ji usmiřoval slovy: ,Raději mi dej pár pohlavků, ale povídej si se mnou! Víš moc dobře, jak jsem strašně nešťastný, ale mám naspěch, lidi mě mají rádi...‘ Na oltáři smíru stálo vždycky mléko. Jak je nenáviděl, ale aby bylo po mámině, vždy je vypil...“

— 24 —

Ježkova maminka Františka nezapřela, že si vzala krejčího

— 25 —

Píseň lásky i starostí

Určitě nesčíslněkrát vzpomínala na 9. leden 1939, na poslední den, kdy bratra viděla. Ježek plný pochyb, zda se dobře rozhodl k odchodu do exilu, se do rána loučil s kamarády. Jarmila ho s matkou vyprovázela na ruzyňské letiště. Nemohl toho s sebou brát mnoho. Přesto teprve tam zjistil, že zapomněl na partituru Smetanových „Českých tanců“. Bez nich odletět nemohl! Obětavá Jarmila mu je zajela taxíkem koupit dolů „do města“.

Kolikrát ho pak asi v Americe napadlo, že měl mít v kufru spíš vlastní písňovou či hudební tvorbu? Daleko víc desek, notového materiálu. „Jak vám máme věřit, že jste skladatel?“ Kolikrát tuto větu jeden z tehdy nejmodernějších československých skladatelů spojující ve svém díle tvorbu „vážnou“ i „lehkou“, písňovou, včetně divadelní a scénické hudby asi slyšel?

Podle svědectví dirigenta a hudebníka Zoltána Lišky, který v letech 1982–1990 působil jako šéf Nového orchestru Jaroslava Ježka, Francis z USA přivezla notně ohrané tři předválečné desky, které měl Ježek dozajista s sebou. Bugatti step, Full hand, Dance of Marionettes a Happy go Lucky, na druhé straně bylo Spring of Broadway. To měla být ona skladba, kterou podle Werichových slov ocenil Benny Goodman, když si ji V+W hráli jen tak pro radost v radiovém studiu v New Yorku. S Janem Werichem odletěli odpoledne do Curychu a vlakem se přepravili do Paříže, kde na ně už čekal Jiří Voskovec. Po nedlouhém pobytu ve svobodném ještě centru Francie se 14. ledna vydali s lodí Aquitania směrem New York. Dorazili tam 20. ledna. Podle Werichova podání první Ježkova otázka hostitelům zněla: „Nevíš, kde hraje Benny Goodman?“

Hned v ten den poslal Ježek do Prahy pohlednici s obrázkem lodě, na které se „tři strážníci“ plavili. Adresátem byl synovec „Mirek Strnad, Praha Žižkov, Palackého 24, Tcheco-Slovaquie, Europe“. „Mirečku, tady Ti posílá strejček obrázek parníku, kterým přijíždí do Ameriky. Když budeš hodnej a  budeš papat, tak takovým možná taky jednou pojedeš. Tvůj strejček Jára.“ Kontakt s  rodinou mu v  Americe chyběl podobně jako možnost profesionálně působit. S  maminkou i  se sestrou si nepřetržitě psal, ale jak

— 26 —

ŠASTNÉ BLUES

ukazuje dochovaná pozůstalost, bohatou korespondenci vedl nejen

s Voskovcem a hlavně se Zdenkou Werichovou, ale rovněž s dosud ne

tušeně velkým okruhem lidí v USA, Kanadě, Mexiku i doma v Praze a na

Moravě.

„Můj drahý a  jediný Jaroušku,“ oslovovala ho maminka v  dopisech so

lených slzami. On oběma nejdražším oplácel zájmem, kterým je nepo

chybně chtěl také uklidnit. Byly mu protivné opakované zvěsti pouštěné

kýmsi do okupovaného zbytku republiky, že umřel. Svěřoval se jim i  je

trochu chlácholil, jak už to u „dětí“ mluvících s rodiči či starostlivými sou

rozenci bývá.

Pražský archiv chrání celkem pět telegramů, zelených tiskopisů s na

lepenými páskami z telegrafu, které dobře znají starší a střední genera

ce. Nastříhané vzkazy bez čárek a  háčků, většinou s  velkými písmeny,

které se složily do útlého balíčku a roznášely okamžitě na udanou adre

su. Jaroslav je posílal z USA a nikdy nezapomněl na Vánoce a potom na

dny kolem 9. března. Lámal jsem si hlavu proč, až jsem našel záznam

v jeho kalendáři z roku 1929. „Máti narozeniny 1. ledna, jmeniny 9. břez

na. Sestra narozeniny 1. listopadu, jmeniny 13. ledna (na sv. rodinu).“

Oficiálně Jarmila patřila 4. únoru. Proč se ujal zvyk blahopřát jí v  led

nu, už nejspíš nikdo nezjistí. Tak nikdy nezapomněl ozvat se na Vánoce

a mamince k svátku.

V prvním roce exilu se Ježek dostal k telegrafu „až“ 8. dubna. Švagr Jan

Strnad dostal vzkaz: „ZDRAV DOSTAL CASTO PISU PRIJEMNE SVAT

KY JAROSLAV +.“ Nikdy nezapomněl na podpis: „JAROSLAV +.“ V+W

k němu patřili a jak se ukáže, byli spolu svázáni víc, než připouští verze,

kterou po straně rozšiřovali jak Francis Ježková tak Holzknecht. (Sestra

Jarmila ji prý opakovávala po nich. Nebylo tím však třeba zastřít „akti

vitu“ kohosi jiného?) Dochovaná korespondence dokazuje, že si V+W

nešli sobecky „za svým“; první vystoupení byla po řadu měsíců společná

a  když se ukázalo, že tak dál pokračovat nemohou, podporovali se dál.

Vzájemně se zvali na premiéry jak v  Clevelandu v  Ohiu, kam se vyda

li V+W, tak na Ježkova sbormistrovská vystoupení v  Československém

dělnickém domě, 347 East 72th Street v New Yorku, kde on zůstal a vě

noval se s mužským a později ženským kolektivem sborovému zpěvu.

— 27 —

Píseň lásky i starostí

Svědectví z 9. ledna 1939, Ježek s Werichem na ruzyňském letišti

před odletem do exilu

„Moji drazí! Předevčírem jsem od vás dostal konečně alespoň lístek.

Jsem rád, že je u vás všechno v pořádku. U nás se také nic nezměnilo.

Jsme stále zde na venkově a nyní jezdíme téměř pravidelně do N. Yorku.

Všichni jsme úplně zdrávi a celkem nám nic nechybí, jen mně všechno,

ale to nic. Tím jsem chtěl říci, že se mně stýská. Jinak si nemohu na nic

naříkati. O mě si ale starost nedělejte. Píšu vám stále a pravidelně. Snad

se to jen brzy zlepší. Mějte se mně tam dobře a  buďte hlavně zdrávi.

Jarouš.“

Vzkaz napsaný na korespondenčním lístku z  9. listopadu 1939 po

slaný Ježkem do Prahy. To už v  parném létě celá velká rodina, Werich

s manželkou Zdenou a dcerou Janou i Voskovec se ženou Madlou, odje

la do Bucks County v Pensylvánii, na břeh řeky Delaware do chaty, kte

rou pojmenovali Point Pleasant (Příjemné, sympatické místo). Do New

Yorku dle amerických zvyklostí coby kamenem dohodil, 80 mil (zhruba

— 28 —

ŠASTNÉ BLUES

140 km). Všichni se učili anglicky, zkoušeli, co kde společně předvedou. V+W Ježkovi koupili u vetešníka za 18 dolarů pianino. Však o tom také skladatel napsal „Holzovi“. „...Minulý týden jsme byli po celý den v New Yorku a to jsem zůstal koukat, jak vypadají ta známá newyorská vedra. Vašku, to nemáš ponětí, co to je. Představ si dusno po celý den jako před bouřkou a ještě ke všemu horký a vlhký vítr. Z každého jen leje a na každém tvorovi vidíš, jak je zničený. Tak jsme byli zase rádi, že jsme zase doma v té naší milé chaloupce, která je dokonce velmi pěkná i na americké poměry, což znamená, že je i dosti velká. Já jsem si koupil za osmnáct dolarů piano, které mám ve speciálním altánku – říká se mu tady všeobecně Hudební kiosk. Pianino je sice nevalné ceny, ale pro ubohého emigranta je to až dost veliký přepych. Kromě toho by nějakému lepšímu pianu vlhko jistě neprospívalo.

Pořídil jsem si Beethovenovy a  Mozartovy sonáty, a  tak si je občas hraju, abych zůstal stále alespoň takto s pořádnou muzikou v kontaktu. V  rádiu také slyším málokdy něco pořádného. Dnes ale náhodou tady hrál NBC Symphony Orchestra Vltavu a Faunovo odpoledne – to bývá řídký zjev, zvláště v nynější letní době. Jinak tady tepou jazz od božího rána do večera tak, že ti to až leze krkem... já tady smolím nějaké ty polky pro zdejší Čechy, abychom jim mohli něco nového na našich večírcích prezentovat. Udělali jsme takové pěkné odrhovačky, které by se jistě líbily tam u vás u Polesných. Zdejší lidi to mají ovšem také rádi. Tak jsme jim museli nějakou tu radost udělat...“ Jakže to bylo v  listopadu 1939, když psal mamince do Prahy, že jsou všichni zdrávi, „jen“ že se mu stýská? Nezamlčel něco? Vypovídá o tom Voskovcovo svědectví vlastním rodičům do Prahy datované 14. listopadu.

„Taky s  Jaroušem jsme tuhle byli u  vynikajícího specialisty Čecha s  jeho sluchem. Slyšel pořád v  jednom uchu C a  měli jsme z  toho vítr. A muž onen (...) zjistil, že jeho nedoslýchavost je výsledkem zastaralého zánětu středního ucha a že akustický nerv je zcela nedotčen. Není absolutně žádné nebezpečí hluchoty, ba dokonce jedno ucho se zlepší, až mu je ošetří, což se stane po návratu do města. To nám ,spad‘ velký kámen ze srdce a jemu samo sebou taky.“

— 29 —

Píseň lásky i starostí

Voskovec neopomněl otci napsat i o pianinu: „Tos nás měl vidět, když jsme si vypůjčili dole ve vsi nákladní auto a stěhovali na něm sami dva Ježkovo pianino! To byla taková sranda, jako už dávno jsme nezažili. Celé léto bylo skoro na dešti, v malém pavilonku, do kterého teklo, stálo 18 dolarů u vetešníka, teď jsme my s ním mlátili, jak Ježek do něj mlátí, to znáš, a pořád to není ještě tak strašné. Dokud je nespálíme, nebude k zdolání.“

Chovají se tak lidé, kteří nechají „kamaráda“ svému osudu? Ježek nezapomněl ani na Mílu Ledererovou. „Posílám Ti své vzpomínky za mořem a je mi stále velmi líto, že jsme se už více nesešli a že jsi o sobě nenechala věděti. My se zde máme zatím znamenitě. Dělali jsme turné v Chicagu, Cleveleandu. Jinak doufám, že se snad přece jednou sejdeme, a  byl bych tomu ze srdce rád. Tvůj Jar. Ježek, 72 River Side Drive, New York City. Ale když nechceš, nepiš.“ (6. června 1939.) Nebylo, kam se vrátit Ježek měl „Visitor’s  Visa“, návštěvnické vízum, které musel každý rok prodlužovat na generálním konzulátu ČSR v  USA v  New Yorku. Toužil mít „First Paper“, jež by mu umožnil pobývat v exilu, jak sám říkal, „bez omezení“. Nebyl však členem tamní hudební unie, „která je zde velmi mocná a  také velmi přísná“. V+W se po půlročním učení jazyka a  jeho zvládnutí dostali do divadelní organizace TAC (Theatre Arts Committe), což jim umožnilo pustit se do profesionální tvůrčí práce. Podle dokladů a korespondence Ježek usiloval více než rok (ze tří nelítostně mu vymezených) zlomit embargo amerických kolegů. Měl pocit, že základem je dokázat, že je „skladatel“.

Hned v únoru 1939 se obrátil na pražskou Hudební matici Umělecké besedy, která vydávala jeho písně i vážnou hudbu. Zmiňuje se o tom Karel Šebánek v dopisu ze srpna 1939, kde Ježkovi do USA píše:

„Milý pane Ježku, dík za milý Váš dopis! Velice mě překvapil, protože jsem si myslel, že jako novopečený milionář již na Šebánka ani nevzpomenete. Vaše skladby máme stále na skladě a  můžu Vám je kdykoli si budete přáti zaslat. Zakázán je ,Osel‘ a ,Písničky V & W‘, jak

— 30 —

ŠASTNÉ BLUES

Doklad při vstupu na území USA s otisky všech prstů a identifikační kartou

— 31 —

Píseň lásky i starostí

malé vydání tak i velké. Je to samozřejmě kvůli textům. Vaše skladby se nyní častěji hrají v rozhlase. Právě byla vypsána zase jedna velká hudební cena, jejíž podmínky Vám přikládám. Snad se do té doby vrátíte. Vy se ostatně můžete vrátiti, kdy se Vám zlíbí, s Vašimi kamarády by to bylo již horší!“ Vrátit se, ale kam? Jistě že toužil po matce i sestře, po procházce kolem Vltavy, Kaprovou ulicí domů, ale o  tom jen snil. O  touze po rodné zemi vypovídá dopis z 6. května 1940 přítelkyni do Washingtonu.

„Vy ani netušíte, jak často se mně po mém domově stýská a jak bych i  já rád se vrátil zpět i  do této tmavé a  smutné epochy. Dokonce ještě donedávna jsem osnoval plán návratu a  měl jsem v  úmyslu požádati Vás, abyste byla mojí společností na této dramatické cestě domů. Nyní ale se den ode dne vzdávám takového šíleného nápadu, který se mně rozplývá jako sen...“ Poměry v  Protektorátu se změnily. Kromě jiného začaly platit tzv. Norim berské zákony o  ochraně německé krve a  německé cti. Pan policejní prezident Charvát se ve Vyhlášce ze dne 14. srpna 1939 zakazující „osobám židovského původu“ návštěvy řady hostinců, restaurací, kaváren, vináren „a podob. veřejných místností“ včetně městských plováren a  všech veřejných koupališť opíral o  čs. zákon „ o  organizaci politické správy ze dne 14. července 1927“. Byla to těžká doba, přesto je vidno, že stačilo představitelům našeho státu jen „naznačit“. Útlak počínající u Židů a mířící k dalším „méněcenným“ rasám získával konkrétní podobu. Ježkovi o tom napsal z Tučap v jižních Čechách skladatel a dirigent Karel Ančerl, jehož tam předtím navštívili kamarádi Holzknecht i Iša Krejčí. Existovala přátelství, která trvala.

„Ve Stavovském divadle se někdy hraje již německy, v Obecním domě koncertuje Sudetoněmecká filharmonie, ve Valdštejnské zahradě se odbývají slavnosti Týdne německé kultury. Konzervatoř je obsazena hrůzně. Novák, Kurz a mnoho jiných už neučí. Dorost vychovávají modří... Talich dělal takový festival české hudby. Jmenovalo se to Pražský máj a bylo to ohromné. Dělal Vlast, Slov. tance, Libuši, Tajemství, Sukův večer (Epilog a  na konec V  nový život) a  k  tomu z  německého repertoáru Kouzelnou

— 32 —

ŠASTNÉ BLUES

flétnu. Úspěch byl ohromný, takže se všechno opakovalo, bohužel pro nekázeň občanstva to bylo pak vládou zakázáno.

Vůbec se naše obecenstvo chová někdy špatně, takže bylo nutno zakázat i  veškeré sportovní podniky, protože při nedávném fotbalovém zápase Praha–Berlín, v němž jsme zvítězili 2–0, došlo k tak politováníhodným příhodám, že bylo nutné vše zakázat...“

Ančerl psal příteli i o protižidovských akcích: „Zatím se židovský majetek převádí do rukou arijských, ale ne do českých, což znamená např. na venkově kolonizaci. Málo z našich lidí (vedoucích) zůstalo čestnými, mnozí dělají víc, než se musí. Tak např. Libuši v  Nár. divadle zakázala česká cenzura a německá ji potom povolila... Jinak je ale mnoho Čechů u gestapa a dělají jim tam platné služby. No takových není škoda. Naše operetní děvy dělají pravé divy a  jezdí do Berlína ostošest. Jinak lidi, o kterých bych to byl nikdy nepředpokládal, se chovají skvěle...“

Na podzim 1939 zněly Ančerlovy zprávy smutněji: „Jinak mám starostí nad hlavu. Máme totiž nové nařízení, že všichni neárijci se musí během nejkratší doby stěhovat z  Čech do Prahy a  z  Moravy do Brna. Podniky se musí předat do rukou jiných, ne českých. Prodejní cena nemovitostí je asi 10 % skutečné, takže nevím, jak budeme moci v  Praze existovat, kde již dnes stojí byt o dvou pokojích 12 ač 14 tisíc. Do Prahy půjdeme s několika tisíci v kapse, které vydrží tak na jeden rok. O sebe nemám starosti, ale jak se uživí rodiče, je mi záhadou.“

Byla to bohužel jen předehra budoucí tragédie. J+V+W nevěděli, že nový vládce Protektorátu Böhmen und Mähren Reinhart Heydrich, který nastoupil 28. září 1941, okamžitě vyhlásil stanné právo a  začal se zatýkáním a  popravami české politické a  kulturní elity. Netrvalo dlouho a  obětí se stal i  jejich kamarád Vladislav Vančura, lékař, spisovatel, dramatik, filmař. V letech 1941–1942 stál v čele odbojového Národního revolučního výboru inteligence.

Heydrich pronesl tehdy na Pražském Hradě projev, v němž vyslovil Vůdcovy myšlenky o kolonizaci Protektorátu Čechy a Morava „čistou německou rasou“. „Vítám vás na shromáždění v německém městě Praha,“ zahájil shromáždění pohlavárů SS a  okupační moci. „...nesmíme nechat tento česko-moravský prostor ve stavu, který by Čechy opravňoval nazývat jej prostorem českým... Obnova dávných, přerušených styků s  Německem

— 33 —

Píseň lásky i starostí

byla doplněna vyloučením Židů z hospodářství v Protektorátu... Požaduji rasovou inventuru... Tento prostor musí být konečně obydlen živlem německým... Tento prostor by měl být kolonizován čistou německou rasou... Když to nepůjde, postavíme je ke zdi!“

Karel Ančerl odjel s rodiči do ghetta Terezín transportem 16. listopadu 1942. Pobyl tam skoro dva roky, 16. října 1944 pokračoval do Osvětimi. Patřil k těm šťastným, kteří vyhlazovací tábor přežili. Tatínek Leopold (1873) a maminka Ida (1884) odjeli do Osvětimi posledním transportem z Terezína vypraveným 28. října 1944. Otci bylo 71, matce 60. Pro nacisty neměli lidé jejich věku jako pracovní „otroci“ žádnou „cenu“, a  tak je poslali podle zkušenosti přeživších přímo z nádražní rampy do plynové komory. Domů se nevrátili.

V září 1939 poslal Ježkovi do USA pohlednici skladatel a bývalý rektor konzervatoře J. B. Foerster, který podle Holzknechtova svědectví také považoval Ježka za geniálního autora vážné hudby: „Tentokráte již jen pozdrav a...milou vzpomínku na dobrého kamaráda.“

Poznámka na začátku prozrazuje, že to nebyl jediný písemný kontakt učitele a žáka, později spíš dvou kolegů.

Spektrum Ježkovy komunikace bylo překvapivě široké. Podle dopisů žádný opuštěný muž daleko od svých, daleko od domova. Ano, umělec v  exilu, bez výraznější pomoci oficiálních čsl. úřadů, přesto muž plný aktivity, úvah, kontaktů. Nic však nebývá jen bílé nebo černé. Holzknechtovi se téměř po roce marných pokusů prorazit „embargo“ americké hudební Unie v dopise svěřil: „Už se mně samému opravdu zdá, že jsem se docela změnil. Nikam téměř po celé dny nechodím a  sedím jen a  jen doma a  hraju na piáno. Hraju si proto, že nemám vlastně žádnou pořádnější práci. Bohužel ani kompozice mně za těchto dnů nechce jít nijak kupředu. Máme tady letos stále zoufalé počasí. Denně tady máme kolem devadesáti stupňů vlhka, a to prosím trvá už měsíc. Někdy si myslím, že se z toho musím zbláznit... Také i piva a všech jiných radovánek si užiju dost málo. Ostatně se mně zdá, že už nějak stárnu, protože už nemohu vydržet to, co jsem kdysi dokázal vydržet. Například předevčírem jsem byl u  nějakých

— 34 —

ŠASTNÉ BLUES

známých na večeři a zdrželi jsme se tam něco přes půlnoc a vypil jsem jen trochu piva, a druhý den jsem byl zničeným až do večera.“

Kdo by si příteli nepostěžoval? Přesto se Ježek nenechal odradit a znechutit. Dvaadvacátého října 1939 v Bucks County dopsal „2. větu Tempo di polka (moderato)“ své skladby „Sonáta“. (Svědčí o tom autograf na notovém materiálu, který přivezla z USA Francis Ježková. O čem všem to Ježkův zvyk společný takřka všem skladatelům podepisovat s  datem hotovou práci nevypovídá! Víc než půlstoletí po jeho smrti se stal cenným dokladem o jeho činnosti a především o místě, kde skladbu dokončil.) Z Chicaga se mu 7. listopadu 1939 ozval ing. Dr. R. Epstein, Holzknechtův žák. Potěšil ho, že po jeho odjezdu do Ameriky byl s Václavem Holzknechtem dvakrát „u pí Ježkové“.

„Bylo mi opravdovým potěšením se s ní setkat, je úplně zdráva, statečná, říkala, že se ničeho neleká, zvl. hrozícího nedostatku některých potravin, jen když jí zůstává pevná naděje, že vše dobře dopadne, a že se zase ve zdraví spolu sejdete.“

Epstein jako řada jiných intervenoval ve věci Unie hudebníků, mj. nabízel kontakt na prof. Ernesta Packa, 25 Glenmary Avenue, Cincinnati, Ohio, což byl prof. hudby a houslista. „To, že vás již unavuje jazz, při tom jejich neustálém servírování, nebude, myslím, v  neprospěch vašemu dalšímu uměleckému vývoji,“ dodal. Zjevná pobídka ke tvorbě vážné hudby, kterou Ježek vyslyšel.

I stručný vzkaz Míle Ledererové svědčí o tom, že se na podzim 1939 rozhodl sám vrátit do New Yorku. Nakonec mu to nijak nebránilo ve výjezdům na společná vystoupení nazvaná „Take it easy“. V čísle 72, později 61 ulice River Side Drive si najal malý pokoj s  koupelnou. Výhled měl na řeku Hudson a na vysoké pobřeží New Jersey – na krb si pověsil obrázek zasněžené Prahy. Bez vlastní hudební produkce i zkoušení nemohl být, a tak za vypůjčení piana platil 10 $ měsíčně. Dlouho sám nezůstal. Voskovec psal domů 22. prosince 1939 rovněž z New Yorku, že se nedlouho předtím s Werichovými přistěhovali.

Blížily se první exilové Vánoce. Přesně na Štědrý den zašel Ježek na poštu a  sestra 26. prosince dostala telegram: „INNIGISTEN GRUSS

— 35 —

Píseň lásky i starostí

Tři mušketýři v USA

UND GLÜCKWUNSCHE ZU WEIHNACHTEN UND NEUJAHR ALLEN

DAHEIM = JAROUS +.“ Dostal snad Ježek strach, aby češtinou nepro

vokoval? Je to jediný telegram v němčině, který domů poslal. („Nejvrouc

nější pozdrav a přání štěstí k Vánocům a Novému roku všem doma. Ja

rouš +.“)

Ježek určitě přemítal, kde se během vánočních svátků cítil nejlíp. V du

chu se mu před očima míhala Praha, maminčina laskavá tvář, Jarmi

la s  rodinou, Míla, přítel E. F. Burian, učitel, dirigent a  kritik K. B. Jirák,

básník Slávek Nezval a další blízcí. Nebylo mu nejlíp v Paříži, kde prožil

Vánoce v  roce 1927? Jedenadvacet let a  všechno vlastně před sebou.

Mladý muž plný nadějí a plánů...

— 36 —

ŠASTNÉ BLUES

••• Intermezzo z roku 1941: Rozhovor Jaroslava Ježka s komentátorem rozhlasové stanice W. O. R. Ježek v něm mluví anglicky.

„,Američané jsou unaveni emigranty a jejich starostmi, jsou unaveni stálými řečmi o válce. Inu, mám za to, že se jim to ani nedá zazlívat. Nevědí, oč jde. Ale já jsem pořád ještě optimista, čekám a věřím. Je to tak jistě lepší, ne?‘

Ten podle reportéra pěkně upravený cizinec volí svá slova pečlivě. ,Mluvím anglicky trochu nesnadno,‘ omlouvá se. ,Víte, já jsem tu teprve od ledna 1939 a ještě jsem si neosvojil úplně všechny idiomy.‘

Vytáhl ze svého foliantu sešit a přidržel si jej těsně u obličeje – jeho zrak je velmi špatný. ,Tohle,‘ říká, byl hit Osvobozeného divadla v Praze. Jmenovalo se to Osel a stín, byla to satira na nacisty.‘

Podíval jsem se na obálku a poznal jsem mezka nakresleného ve formě svastiky. ,Vidíte?‘ řekl Ježek, to znamená v překladu Osel a stín.‘

Pan Ježek, jak jsem se poučil, je plodný autor více než 200 songů, které vyšly v Praze. Psal hudbu populární, symfonie a sonáty. Před Mnichovem řídil svůj orchestr o 18 členech v Osvobozeném divadle po deset roků...

,Osvobozené divadlo,‘ vysvětluje Ježek, zavřela vláda po Mnichově. Byli jsme příliš pokrokoví, proto se divadlo zakázalo. Bojovali jsme o demokracii, ale to nešlo, jakmile měli být nacisti u  nás pány. Proto, dříve než k  nám nacisti přišli, odjel jsme se svými přáteli do Paříže, pak do Cherbourgu, kde jsme nasedli na loď do Ameriky. Co jiného jsme mohli udělat? Bylo to jen měsíc po Mnichovu, co nás v Praze zakázali. Pochopitelně celou mou hudbu nacisti škrtli... nesnášejí satiru.‘

Pětatřicátník Ježek komponuje hudbu asi tak čtrnáct let. Absolvoval pražskou konzervatoř, byl žákem Josefa Suka, zetě a žáka slavného Antonína Dvořáka. Jeho díla se hrála v  Itálii, Německu, Francii, Rakousku a v SSSR. Dosáhl uznání na Festivalu soudobé hudby ve Florencii v Itálii buď v roce 1935 nebo 1936 – na datum si nemůže přesně vzpomenout. Za posledních deset let zkomponoval a  zaranžoval hudbu pro dvacet

— 37 —

Píseň lásky i starostí

hudebních komedií, které byly vesměs provedeny v Osvobozeném divadle. Jeho styl, i v symfonickém díle, je ultramoderní.

,Nemiluji sladkou a sentimentální hudbu,‘ přiznává. ,Vezměte si Igora Stravinského, mám ho rád v  symfonickém oboru. Setkal jsem se s  ním v Praze před deseti lety. Ale mým skutečným favoritem je Duke Ellington. Je to vrchol swingu. Benny Goodman je velmi zajímavý, protože je to velký muzikant, ale Ellington je skvostný. Já se ve swingu vyznám. Poslouchávám všechny desky hned, jak je mohu dostat – inspirují mě.‘

A jak to, že jsme nic neslyšeli o panu Ježkovi v Americe dřív?,Nemo- hu se tu pustit do komponování pro hudební komedie, protože jsem zde jen na návštěvnické vízum,‘ vysvětluje. ,Čekám, že mě zařadí do kvóty. Zatím nemohu pracovat jako skladatel, protože Unie to nedovoluje.‘

Sklíčený? Vůbec ne. Od příchodu do této země se Ježek zaměřil k  vážné hudbě. Napsal symfonii, sonátu a  toccatu pro klavír a  pracuje nyní na smyčcovém kvartetu. Podle něho je jeho nejlepším dílem Sonáta pro housle a  klavír, kterou v  květnu – jak říká – provedou na Festivalu soudobé hudby v Muzeu moderního umění. Až bude líp ovládat řeč, doufá, že bude psát populární hudbu a písně.

,Dnes je hudba v Československu mrtvá,‘ dodává. Dostává tu a tam dopisy od matky. ,Ale neříká mnoho, nemůže. Ale nezapomeňte, že jsem pořád optimista,‘ opakuje Jaroslav Ježek. ,Je to tak lepší, ne?‘“

INSPIRACE

Z MONTPARNASSU

(andante)

— 41 —

S

kladba se jmenuje „En Caffé à Place Bastille“. Podle přeložených

tvrdších desek popsaného notového papíru ji nosil Ježek v  kapse saka či kabátu. Je na ní také uvedeno „Allegro poco vivo“. Především je však nesporně jeho rukou dodáno: „Caffé de la Rotonde, Paris, 14/12 1927“. Takže 14. prosince 1927 seděl opravdu v  legendárním Café de la Rotonde, oblíbené Rotundě, spolu s Coupole a du Dôme jedné ze tří kaváren, kde se v té době na křižovatce bulvárů Montparnasse a Raspail scházela evropská i americká avantgarda dvacátých let.

Byla-li Paříž považována za kulturní metropoli Evropy, pak do ní v tu

dobu přijížděli umělci z  Itálie, Německa, USA, Španělska, Irska, Anglie, Ruska a samozřejmě i Československa. Jejich Mekkou byl právě Montparnasse. Proslulé Café de la Rotonde (Rotunda) se i  dnes nachází v domě č. 105 na bulváru Montaparnasse, ale není prý původní, vzniklo na místě kina, které v šedesátých letech minulého století nahradilo „starou“ Rotundu. „Každý večer se zaplnila lidmi a  vřavou; diskutovalo se o  malířství, recitovaly se verše, debatovalo se, kde sehnat pět franků... Ve dvě v noci se Rotunda na hodinu zavírala; někdy šéf (jménem Libion) dovolil stálým hostům, pokud se slušně chovali, posedět hodinku v tmavé prázdné místnosti – to bylo překročení policejních předpisů; ve tři se kavárna otevírala znova a bylo možno pokračovat v neveselých rozhovorech,“ vzpomínal na její skvělé časy ruský prozaik a novinář Ilja Erenburg.

— 42 —

ŠASTNÉ BLUES

Doklad o tvorbě v pařížském Caffé de la Rotonde, prosinec 1927

Možná její atmosféru vystihl ještě působivěji Ernest Hemingway, jemuž v roce 1926 vyšla slavná próza Fiesta (anglicky zněl její název: The Sun Also Rises, I  Slunce vychází), po zastávce ve Španělsku se vydal opět do Paříže. V  květnu 1927 se v  katolickém Paris Church of Passy podruhé oženil (po Headley, jíž Fiestu věnoval, se stala jeho paní Pauline Pfeifferová).

„První pohled do zakouřeného interiéru kavárny Rotonde s vysokým stropem a  přecpanými stolky vzbudí v  člověku stejný pocit, jaký se ho zmocní, když vstoupí v  zoologické zahradě do pavilónu ptactva. Ohluší ho strašný nevázaný virvál v nejrůznějších tóninách, jímž se proplétá

— 43 —

Inspirace z Montparnassu

spousta číšníků, kteří v  tom kouři poletují jako nějaké černobílé straky. Stolky jsou plně obsazené – jsou vždycky úplně obsazené – někdo se přesune, pár lidí se stlačí dohromady, něco se převrhne, lítacími dveřmi vejdou další hosté, mezi stolky si razí cestu další černobílý číšník, do jehož mizejících zad vykřiknete, co byste si chtěli objednat, a rozhlédnete se po jednotlivých lidech...“ Jak si nemohl Ježek připadat jako v Národní kavárně na Národní třídě v Praze, kam tehdy rád chodíval?

Nakonec mimořádné postavení Rotundy charakterizuje i  hlavní postava Hemingwayovy Fiesty: „Když požádáte taxikáře, aby vás zavezl z  pravého břehu Seiny ke kterékoliv z  montparnasských kaváren, vždy vás zaveze k Rotundě.“

Ono místo tehdy patřilo Jacquesi Prévertovi, Jean Cocteauovi, Alberto Giacomettimu, Jean Paul Sartrovi či Simone de Beauvoirové ad. Právě v onom roce 1927 pak dva podnikatelé otevřeli na křižovatce v sousedství du Dôme novou kavárnu Coupole a potom American bar, kavárničku menší než Rotunda, kam také určitě chodili Hemingway s Paulinou a nepochybně i Gertrude Steinová s bratrem Leem a přítelkyní Alice B. Toklasovou, jejíž byt v rue de Fleurus 27 se v letech 1903–1939 stal nepsanou klubovnou pařížských umělců... Nechyběli ani Scott Fitzgerald, který právě v Paříži v roce 1924 psal Velkého Gatsbyho, doprovázen manželkou Zeldou. V dubnu 1928 se vrátili z Hollywoodu, jejich rozpadající se vztah nezachránil ani Zeldin pokus vrátit se k baletu. Dělo se tak pod vedením ruské primabaleriny Jegorovové, vedoucí Ďagilevovy školy. Vedle těchto lidí musel v ten čas sedávat i Ježek, vždyť se dochoval snímek připomínající kávu, kterou v kavárně du Dôme vypil s Bohuslavem Martinů! Podle Ježkova deníku se s ním sešel 10. ledna a 4. června 1928. (Mohl tehdy tušit, že se jejich cesty za války zkříží, zřejmě však bez osobního setkání?)

Proč o  všem obšírně pojednávám? Protože prakticky za rohem, na Avenue du Maine 64 v malém hotelu žil Ježek víc než půl roku. Tam také napsal klavírní skladbu „Sonatina“, kterou v  době jeho pařížského pobytu premiéroval v březnu 1928 v pražském Mozarteu přítel Karel Šolc.


— 44 —

ŠASTNÉ BLUES

Ježek díky své oční vadě mnoho neviděl, ale po Paříži, i když si stěžoval, jak mu vadí neznalost francouzštiny, se pohyboval téměř suverénně. Řídil se určitě radami zkušených, ale i  knihou Průvodce Paříže a  okolím (napsali Štyrský, Toyen a  Nečas) nesoucí jeho podpis: „Jaroslav Ježek 1927“. Je schována mezi stovkami svazků v knihovně jeho Modrého pokoje. Věděl tedy velmi dobře, co kde v  Paříži najít a  proč. Ale vnímal ji kriticky.

„Říká se: Paříž je město umění a umělců, město, které umění miluje a  chrání. Do Paříže jezdí umělci celého světa, ti slavní i  ti, kteří se jimi chtějí státi. Jenže pařížská sláva není docela snadná a předpokládá jiné věci, než by se na první pohled zdálo,“ napsal Ježek v časopise Klíč Mirko Očadlíka v  článku nazvaném Pařížské dojmy z  listopadu a  prosince 1931. Znamená to, že se Ježek po třech letech do centra evropského umění vrátil. Šestnáctého června 1931 odjel do Francie natáčet film „Pudr a  benzin“, článek ale napsal z  pozdějšího pobytu, který dokládá pařížský pozdrav příteli Vítězslavu Nezvalovi ze 17. září 1931:

„Milej Slávo. Jsem v Paříži, ale už jedu do Prahy a strašně se těším na všechny ty nové věci, se kterýma nás letos překvapíš. Ale těším se před



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist