načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šťastná kniha - Barbora Šťastná

Šťastná kniha
-15%
sleva

Kniha: Šťastná kniha
Autor: Barbora Šťastná

Autorčino vyprávění o tom, jak začala hledat radost a pocit štěstí v každodenním životě. Barbora Šťastná pracuje jako editorka časopisu Elle a své postřehy o životě zveřejňuje na ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  229 Kč 195
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8%hodnoceni - 78.8% 84%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 232
Rozměr: 115 x 185 mm
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2013-36
Datum vydání: 28. 8. 2013
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2013
ISBN: 9788072468768
EAN: 9788072468768
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorčino vyprávění o tom, jak začala hledat radost a pocit štěstí v každodenním životě. Barbora Šťastná pracuje jako editorka časopisu Elle a své postřehy o životě zveřejňuje na svém Šťastném blogu. Tato kniha se mu v mnohém podobá. Autorka se v jednotlivých kapitolách s humorným nadhledem opět zamýšlí nad tím, jak učinit svůj běžný život šťastnější, radostnější a ještě i poučenější.

Popis nakladatele

Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život, protože se necítíte šťastní? Ale jak to udělat? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno... nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. Tak například jsem zjistila, že bych určitě byla daleko šťastnější, kdybych nenosila boty, které mě tlačí, nemusela pokaždé hodinu lovit v kabelce, když mi zazvoní telefon, a neměla skříň nacpanou oblečením, které nenosím. Objevila jsem spoustu věcí, které mi dělají radost, i když tak na první pohled nevypadají: deštivé léto, zavařování povidel, vyhazování starých krámů, bobování s dětmi, ochutnávání podezřelých exotických jídel, počítání komářích štípanců a běhání (i když se mi nechce). A především jsem zjistila, že štěstí si nesmíme schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy. Nedělejte to tedy ani vy a zkuste být šťastní hned teď. Barbora Šťastná (*1973) Vyrostla v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Vystudovala scenáristiku na FAMU a pracovala jako novinářka píšící o filmu. Byla editorkou v časopisu ELLE, nyní pracuje jako šéfredaktorka časopisu Moje psychologie. S manželem a dětmi žije v Praze na Žižkově, ve volném čase kreslí, plete, běhá, cvičí jógu, anebo si alespoň plánuje, že s tím začne. Její postřehy o radosti v každodenním životě najdete také na jejím Štastném blogu. V roce 2014 vydala svoji prvotinu Šťastná kniha , která měla takový úspěch, že autorce nezbylo nic jiného než napsat další.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Barbora Šťastná - další tituly autora:
Jak jsem sebrala odvahu Jak jsem sebrala odvahu
 (e-book)
Jak jsem sebrala odvahu Jak jsem sebrala odvahu
Dobrá tak akorát Dobrá tak akorát
 (audio-kniha)
Šťastná kniha Šťastná kniha
Láska pro samouky Láska pro samouky
 (e-book)
Láska pro samouky Láska pro samouky
 
Ke knize "Šťastná kniha" doporučujeme také:
Konec prokrastinace Konec prokrastinace
Jak jsem sebrala odvahu Jak jsem sebrala odvahu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Nechci nic měnit,

ale chci změnit svůj život

Znáte ten pocit, když se úplně nečekaně zahlédnete v zrcadle?

Není to moc příjemné. Je to úplně něco jiného, než když přijdete do koupelny a víte, že tam to zrcadlo je, takže se na sebe stihnete zatvářit tak, jak se v něm chcete vidět. Uvidět se v zrcadle zničehonic, to je jako nelichotivá fotka z mejdanu, pořízená v nejnevhodnější chvíli, se všemi momentálními nedostatky – shrbenými zády, vystrčeným břichem, zplihlými vlasy... A nejhorší na tom je, že víte, že přesně takhle vás vidí všichni ostatní.

Mně se to stalo, když jsem u nás na Žižkově vystoupila z tramvaje devítky, a tím zrcadlem byla výloha vietnamského zelinářství. Mezi vystavenými jablky, paprikami a zelím jsem se uviděla přesně tak, jak jsem se nikdy vidět nechtěla. Starší. Tlustší. Ověšená taškami. Nacpaná kabela, kterou nosím do práce, mě tlačila do ramene a každou chvíli z ní vypadával zmuchlaný Betynčin cvičební úbor. Pod pravým podpažím jsem svírala notebook a prsty levé ruky se mi pomalu odkrvovaly do fi alova, jak jsem v nich nesla igelitku s nákupem. Proklínala jsem se, proč jsem si jenom vzala ty lakovky, které mě dřou do paty. Ráno vypadaly jako celkem neškodná volba, teď v podvečer jsem v nich už skoro kulhala.

Spolu se mnou se na naší obvyklé trase ze školky a ze školy ploužily mé dvě dcery. Popohnala jsem je, ať při


8

dají do kroku, abychom už konečně byly doma. Nepřála jsem si nic jiného než si v předsíni vyzout ty zatracené boty, odhodit tašky a natáhnout odkrvené prsty.

A právě v tu chvíli jsem se uviděla. Nejhorší byl ten výraz. Podrážděný, vzteklý, naštvaný. Výraz, o němž jsem si nikdy nemyslela, že bych ho taky mohla mít. Přesně takhle se tváří všichni ti lidé, které potkáváte ve městě a nechápete, proč se tváří tak příšerně. Neměla jsem o nich nejlepší mínění. Teď jsem zjistila, že jsem jedna z nich. Kolik času denně asi trávím s tímhle výrazem na obličeji, napadlo mě. Jak často mě s ním vidí moje děti?

A zároveň mi došlo: tahle chvíle, kdy v tlačících botách vystupuju z tramvaje a otráveně pokřikuju na své děti, je kus mého života. Není to jen nějaký bezcenný oslí můstek mezi časem, který trávím v práci, a časem, který trávím doma. Není to díra, která se nepočítá.

Je to součást mého života.

Stejně jako ta chvíle o pár vteřin dřív, když jsem se v nacpaném vagonu otráveně držela tyče. Stejně jako ta chvíle, kdy stojím frontu u pokladny v Albertu a nebaví mě to. Stejně jako ta chvíle, kdy si čistím zuby a poslouchám u toho předpověď počasí, nebo když čekám na metro, nebo čekám, až se v rychlovarné konvici začne vařit voda, nebo skládám nádobí do myčky, nebo dělám Betynce svačinu do školy a potom, o pár dní později, ji zplesnivělou lovím ze dna aktovky. Všechny ty momenty, které se snažím jenom nějak odfl áknutě přežít, abych se dočkala něčeho zajímavějšího a důležitějšího, jsou ve skutečnosti kousky mého života. Dohromady dávají spoustu hodin týdně. Nechci tak velký kus svého života trávit s pocitem „už abych to měla za sebou“.

Právě v té chvíli jsem si řekla, že bych chtěla zkusit hledat způsoby, jak být šťastnější.


9

Když se na svůj život dívám z nadhledu, jako na celek, líbí se mi. Čistě teoreticky se pokládám za velmi, velmi šťastného člověka. Splnilo se mi skoro všechno, co jsem si v životě přála. Dobrá, něco ne: pracovat u horské služby, vystupovat v dětské lední revue, mít koně nebo aspoň morče, vzít si za manžela avantgardního malíře a bydlet s ním v chudé garsonce v podkroví. Takže jinak: splnilo se mi všechno, co dnes pokládám za důležité. Mám ráda svého muže. Mám dvě úžasné děti. Líbí se mi náš domov a moje práce mě baví. Mám všechno, co potřebuju ke štěstí. A přesto jsem se toho podvečera ocitla na tramvajové zastávce s igelitkou zařízlou do prstů a s výrazem, že svůj život nenávidím. (Mimochodem, tenhle můj pocit asi sdílí poměrně dost Čechů. Podle Světové zprávy o štěstí, kterou loni zveřejnila OSN, jsme sice na slušném 38. místě na světě co do celkové životní spokojenosti, ale když měli Češi odpovědět na otázku „jak šťastní jste se cítili včera“, skončili na 135. místě. Za námi byly už jen některé postsovětské republiky, Bulharsko, Rumunsko, Kongo a Togo. Zdá se, že bez ohledu na to, jak se máme dobře, se právě teď cítíme dost mizerně.)

Nechci být šťastná jenom ve chvíli, kdy rozsvěcuju vánoční stromeček nebo když jedeme na dovolenou. Nechci se k výjimečným šťastným okamžikům brodit permanentním bahnem naštvanosti, říkala jsem si.

Ale taky jsem věděla, že na svém životě nechci nic zásadního měnit. Nechci se přestěhovat, rozvést, změnit práci, nechci jet hledat samu sebe do indického ášramu, zachraňovat svět nebo si založit biofarmu na Šumavě. Chtěla bych, aby můj život zůstal takový, jaký je, jenom bych ho chtěla mít tak nějak víc ráda. Naučit se obyčejné okamžiky všedního dne prožívat, a ne je chtít mít už za sebou.


Nedávno jsem někde četla, že schopnost být šťastní prý máme zakódovanou v DNA. Gen, který je za to zodpovědný, se jmenuje 5-HTT a má na starosti přenos serotoninu v mozkových buňkách. Existují dvě verze 5-HTT: dlouhá, ta je lepší, protože přenáší serotoninu hodně, a krátká. Protože „gen štěstí“ dědíme po obou rodičích, můžeme ho mít ve třech variantách: dlouhá- dlouhá, krátká-krátká a dlouhá-krátká. Lidé vybavení dlouhou-dlouhou verzí jsou na tom o hodně líp než ti, co mají krátkou-krátkou. Pokud jde o mě, jak znám své rodiče, jsem si téměř jistá, že jsem ten třetí případ, krátká-dlouhá. Takže žádná výhra, ale nic není ztraceno.

Ve skutečnosti ale... na ty geny vlastně moc nevěřím. Spíš jsem přesvědčená, že schopnost být šťastný je něco jako fyzická kondice. Dá se trénovat, posilovat, zdo konalovat.

Tedy, alespoň bych to chtěla zkusit.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist