načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Staročeské umění kuchařské - Čeněk Zíbrt

Staročeské umění kuchařské

Elektronická kniha: Staročeské umění kuchařské
Autor:

V této nedostižné kuchařce shromáždil Čeněk Zíbrt tisíce receptů z historických kuchařských knih – ohromující celek pomůže čtenářům s afinitou k vaření získat představu, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 584
Rozměr: 25 cm
Úprava: faksim.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Dauphin, 2012
ISBN: 978-80-727-2400-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V této nedostižné kuchařce shromáždil Čeněk Zíbrt tisíce receptů z historických kuchařských knih – ohromující celek pomůže čtenářům s afinitou k vaření získat představu, jak se naši předci z vyšších tříd stravovali, co a v jaké úpravě jedli v průběhu staletí. Souhrnná kniha tohoto formátu u nás dosud nevznikla a je potřebným počinem zejména proto, že všechny zde shromážděné recepty pocházejí z doby před příchodem brambor a dalších zemědělských plodin, například rajčat, paprik, kukuřice, jež se do Evropy dostaly v důsledku zámořských objevů a dnes tvoří základ našeho jídelníčku, bez něhož si neumíme představit oběd ni večeři. Místo těchto cizokrajných ingrediencí se vařilo, s výjimkou exotického koření, převážně z místních zdrojů, ať už se jednalo o obilniny, luštěniny či zvěřinu a bobuloviny či houby z českých lesů nebo ryby z českých řek a různě upravované maso z domácích zvířat. 

Předmětná hesla
Dějiny gastronomie -- Česko -- 11.-18. stol.
Kuchařství -- Česko -- 11.-18. stol.
Kuchařské knihy -- Česko -- 16.-18. stol.
Česká jídla -- 16.-18. stol.
Zařazeno v kategoriích
Čeněk Zíbrt - další tituly autora:
Z historie piva Z historie piva
Pivo v písních lidových a znárodnělých I Pivo v písních lidových a znárodnělých I
 (e-book)
Pivo v písních lidových a znárodnělých I. Pivo v písních lidových a znárodnělých I.
 (e-book)
Česká kuchyně za dob nedostatku Česká kuchyně za dob nedostatku
 (e-book)
Veselé chvíle v životě lidu českého Veselé chvíle v životě lidu českého
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dauphin

S původními obrázky

edice Sporáček

StaročeSké

umění

kuchařSké

Čeněk Zíbrt

čeněk Zíbrt

StaročeSké

umění

kuchařSké

Dauphin

Stovky a stovky receptů pro všechny zájemce o  kuchyni našich praprababiček, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do talířů vzdálených předků. Kuchařům u  moderních sporáků poskytne rozkoš experimentovat podle jídel z dob dávno minulých. V  této nedostižné kuchařce shromáždil Čeněk Zíbrt tisíce receptů z  historických kuchařských knih – ohromující celek pomůže čtenářům s  afinitou k  vaření získat představu, jak se naši předci z  vyšších tříd stravovali, co a  v  jaké úpravě jedli v  průběhu staletí. Souhrnná kniha tohoto formátu u  nás dosud nevznikla a  je potřebným počinem zejména proto, že všechny zde shromážděné recepty pocházejí z doby před příchodem brambor a dalších zemědělských plodin, například rajčat, paprik, kukuřice, jež se do Evropy dostaly v důsledku zámořských objevů a dnes tvoří základ našeho jídelníčku, bez něhož si neumíme představit oběd ni večeři. Místo těchto cizokrajných ingrediencí se vařilo, s  výjimkou exotického koření, převážně z  místních zdrojů, ať už se jednalo o obilniny, luštěniny či zvěřinu a bobuloviny či houby z českých lesů nebo ryby z českých řek a různě upravované maso z domácích zvířat. Vaření z lokálních, původních zdrojů se znovu dostává ke slovu, a s ním i tato kniha.


Dauphin

S původními obrázky

edice Sporáček

StaročeSké

umění

kuchařSké

Čeněk Zíbrt

čeněk Zíbrt

StaročeSké

umění

kuchařSké

Dauphin

Stovky a stovky receptů pro všechny zájemce o  kuchyni našich praprababiček, jejichž prostřednictvím lze nahlédnout do talířů vzdálených předků. Kuchařům u  moderních sporáků poskytne rozkoš experimentovat podle jídel z dob dávno minulých. V  této nedostižné kuchařce shromáždil Čeněk Zíbrt tisíce receptů z  historických kuchařských knih – ohromující celek pomůže čtenářům s  afinitou k  vaření získat představu, jak se naši předci z  vyšších tříd stravovali, co a  v  jaké úpravě jedli v  průběhu staletí. Souhrnná kniha tohoto formátu u  nás dosud nevznikla a  je potřebným počinem zejména proto, že všechny zde shromážděné recepty pocházejí z doby před příchodem brambor a dalších zemědělských plodin, například rajčat, paprik, kukuřice, jež se do Evropy dostaly v důsledku zámořských objevů a dnes tvoří základ našeho jídelníčku, bez něhož si neumíme představit oběd ni večeři. Místo těchto cizokrajných ingrediencí se vařilo, s  výjimkou exotického koření, převážně z  místních zdrojů, ať už se jednalo o obilniny, luštěniny či zvěřinu a bobuloviny či houby z českých lesů nebo ryby z českých řek a různě upravované maso z domácích zvířat. Vaření z lokálních, původních zdrojů se znovu dostává ke slovu, a s ním i tato kniha.


STAROČESKÉ UMĚNÍ KUCHAŘSKÉ


Titulní list Kuchařství Pavla Severina z Kapí Hory (1553)


Dauphin 2012

STAROČESKÉ

UMĚNÍ

KUCHAŘSKÉ

Čeněk Zíbrt

Podle původního vydá

ní z roku 1927 věnova

nému váženému pa nu

Opplovi, majiteli hote

lu Pala ce, zasloužilému

protektoru Staré gar dy

mistrů kuchařů v Pra

ze edi čně upravil a ná

ležitými předmluvami

vybavil Viktor Faktor

edice Sporáček


© Dauphin, 2012

ISBN 978-80-7272-400-0

ISBN 978-80-7207-353-9 pdf

ISBN 978-80-7272-354-6 e-pub


5

PŘ EDMLUVA

Začátkem osmdesátých let, v době tvrdé cenzury, kdy jsem v několika provozovnách sběrných surovin prohrabával pro svoji knihovnu (nyní knihovnu Reguly Pragensis) po finanční dohodě s  jejich vedoucími metráky a  tuny zaprášených knih určených do stoupy, bylo pro mě dílo Čeňka Zíbrta stejně nečekaným objevem jako práce Josefa Pekaře. A když jsem jednoho dne po několika knihách tohoto autora objevil i jeho dílo Staročeské umění kuchařské, souboru všech staročeských kuchařek od první rukopisné ze 14. století dále a dalších gastronomických materiálů nejen ze zemí Koruny české, bylo mé nadšení nepopsatelné. Nikdo neučinil pro zmapování dějin českého kuchařského umění více a s výjimkou knih Marie Úlehlové-Tilschové jsem z  žádné knihy nečerpal při svých kulinářských experimentech a práci na kuchařkách více než z díla, které právě držíte v ruce.

Díky zachovaným kuchařkám, počínaje rukopisnou kuchařkou z  15. století a  konče Knihou kuchařskou Kateřiny Koniášové z  roku 1712, které shromáždil Čeněk Zíbrt ve svém nedostižném a nedoceněném díle Staročeské umění kuchařské, vydaném nákladem Staré gardy mistrů kuchařů v  Praze roku 1927, máme možnost si učinit představu, jak jedli v průběhu staletí šlechta a bohatí měšťané, kteří ji napodobovali. Nové vydání podstatné části tohoto Zíbrtova díla je proto třeba pokládat za podnětný a  potřebný počin, protože všechny v  něm uvedené kuchařské knihy pocházejí z doby před příchodem brambor, které velmi výrazně změnily českou kuchyni, a lidovou zvláště. Bez přílišného přehánění lze tradiční českou kuchyni dělit na „předbramborovou“ a „pobramborovou“. To, co nalezneme v Zíbrtově knize, je proto starší fáze staročeské kuchyně.

Neméně důležitý je fakt, že souběžně s počátky konzumace brambor mizela v 18. století příprava pokrmů na otevřeném ohništi a jídla se začala připravovat na sporácích a v troubách. V souvislosti s tím se měnily i technologické postupy vaření a sortiment nádob.

Je třeba rovněž vzít v úvahu, že tato starší fáze vývoje české kuchyně postrádá nejen brambory, ale i řadu dalších zemědělských plodin, které se do Evropy dostaly v důsledku portugalských a španělských zeměpisných objevů, například rajčata, papriky, kukuřici, kávu, čaj nebo kakao, čímž ještě více vynikne její jedinečnost. Místo těchto cizokrajných ingrediencí se vařilo, s výjimkou exotického koření, citronů, fíků, drahého třtinového cukru a několiko málo dalších převážně z místních zdrojů, ať se již jednalo o obilniny, luštěniny či zvěřinu a lesní plody z českých lesů nebo ryby z českých řek.

Dalším důležitým faktem, který pozornému čtenáři jistě neunikne, je hojné množství postních pokrmů. Byly to doby, kdy se žilo podle církevního kalendáře, a postních dnů v roce bylo mnoho.

Čtenáři si v  průběhu četby jistě rovněž všimnou, že Zíbrtem uvedené kuchařské knihy obsahují vesměs recepty pro kuchyni aristokratů a bohatých měšťanů a že se z nich o venkovské kuchyni či kuchyni chudších vrstev obyvatel měst mnoho nedozvíme. V této souvislosti si nemohu odpustit zmínku o knize, která tyto mezery vhodně doplní, a sice o knize Marie Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová.

Věřím, že třetí vydání Staročeského umění kuchařského, po prvním vydání v roce 1927 a druhém vydání v roce 1968, vždy v malých nákladech a vždy po čtyřiceti letech, obohatí a prohloubí povšechnou informovanost o skutečné staročeské kuchyni, za kterou bývá často mylně vydávána kuchyně po příchodu brambor. Zastávám názor, že za dělicí čáru mezi starou a novou českou kuchyní lze pokládat vydání knihy Magdaleny Dobroslavy Rettigové Domácí kuchařka v  roce 1826, která je podle Rettigové určena pro zámožné městské i  jiné domácnosti nebo pro „domy vrchnostenské“. Zde bych rád uvedl zajímavý fakt, že roce v  1838 vydala méně známou kuchařku pro chudší venkovské vrstvy s názvem Dobrá rada slovanským venkovankám aneb Pojednání, kterak lze ony pokrmy sprosté lacině a chutně připraviti, a tak se buď pro budoucí svou domácnost, nebo pro službu cvičiti. V této knize výslovně uvedla, že o  dvanáct let dříve vydaná Domácí kuchařka je „pro města a městečka, fary, mlýny a myslivny“, zatímco tato nová příručka je pro „střídmého venkovana při denním pojídání.“

Neméně zajímavým faktem je i  obliba německých vydání Domácí kuchařky v  rodinách českých Němců, kde se dědila z  generace na generaci. Byl to popis kuchyně v zemích Koruny české bez ohledu na národnost.

Mezi poslední kuchařskou knihou uvedenou v  Zíbrtově Staročeském umění kuchařském a Domácí kuchařkou Rettigové vyšlo podle Josefa Jungmanna nejméně sedm dalších českých kuchařek a některé byly vydávány opakovaně. Patří k nim Vídeňská kuchařská kniha (vydání v  letech 1782 a  1792) od anonymního autora nebo autorky, Bavorská kuchařka v Čechách od M. A. Neudekerové (1816), Pražská kuchařka, kterou pod pseudonymem Kadeřavský přeložil F. B. Tomsa z němčiny (1823), Nejnovější pražská kuchařka (adaptace kuchařky Neudekerové z roku 1816), Knížka kuchařská od Václava Pacovského (druhé vydání 1811), kuchaře Její Excelence Alžběty, hraběnky z Quasco, rozené Netolické, a osmisvazková Hospodářská pražská kuchařka (1 8 1 1) .

Dalším důležitým mezníkem je kniha Marie Janků-Sandtnerové, jejíž nejznámější kuchařka Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů byla vydána v roce 1924. Tehdy se česká kuchyně ustálila do dnešní podoby, a tato kniha je jejím shrnutím. Jen do roku 1936 se dočkala deseti vydání a další vycházejí dodnes. Podle slov autorky „obsahuje nejen jídla jednoduchá a levná, ale též pokrmy pro bohatší stůl, aby vyhověla potřebě všech vrstev občanstva“. Velmi oblíbená byla i Kuchařská kniha pro venkovské hospodyně Marie Trachové, která již v roce 1921 dosáhla svého pátého vydání.

Tehdy se začaly psát dějiny moderní české kuchyně. O postmoderní, vyznačující se synkrezí, to znamená nekritickým přejímáním z  cizích kuchyní včetně exotických, ignorací regionálních kuchyní a nesouladným mícháním ingrediencí patřících na rozdílné kontinenty či do rozdílných kultur, již by se dalo mnohé napsat, z větší části negativního, ale to již je mimo rámec našeho tématu.

Mohu jen doufat, že z četby této knihy budete mít stejný požitek, jaký jsem měl já po jejím objevení, a že se kniha stane nejen referenční příručkou a vhledem do kuchyně našich vzdálených předků, ale poskytne čtenářům i četné možnosti k experimentování, které jim přiblíží poznání dávných předků, k nimž vede nepochybně cesta i přes žaludek.

Viktor Faktor


8 Prof. PhDr. ČENĚK ZÍBRT (vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt) Celý život jsem se cítil být venkovanem... Potomek starobylých selských rodů Vincenc Jan Zíbrt přišel na svět 12. října 1864 v  Kostelci u  Vorlíka (dnešním Kostelci nad Vltavou) a  v  necelých třech letech osiřel, což v  něm zanechalo trvalý pocit neodčinitelné křivdy. Na doporučení ředitele kostelecké školy vystudoval písecké gymnázium. V roce 1888 obhájil na pražské Filozofické fakultě disertační práci Hry u starých Čechů a úspěšně složil hlavní rigorózum z dějin, latiny a filozofie. Studijní cesty ho zavedly do Mnichova, Berlína, Norimberku, Krakova, Lvova, Varšavy, Petrohradu, Paříže, Ženevy a Basileje.

Zatímco v úvodu zmíněný Josef Pekař, narozený v roce 1870, byl žákem proslulé Gollovy školy, o šest let starší Zíbrt, který v roce 1884 zahájil na Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, stejné univerzitě, na které později studoval Pekař, studia klasické filologie a češtiny, byl ve svém vědeckém vývoji nejvíce ovlivněn Janem Gebauerem, Josefem Kalouskem, Josefem Emlerem a Antonínem Rezkem a práci se staročeskými texty se po jazykovědné a literární stránce učil v Gebauerově Slovanském semináři. Pod vlivem profesora Gebauera se věnoval zejména vyhledávání kulturněhistorických zmínek ve starých literárních památkách.

Z Josefa Pekaře se stal nejaktivnější Gollův obhájce ve sporu o smysl českých dějin, postavil se proti Masarykově interpretaci jejich smyslu a zastával názor, že úkolem dějepisce je „umělecky oživit vědeckou minulost“, zatímco Čeněk Zíbrt se rozhodl pro kulturní historii a etnografii obecně a českou zvláště. Zaměřil se na lidové tradice, na rozdíl od Zikmunda Wintera, který zabýval hlavně dějinami českých měst, či Augusta Sedláčka, specializujícího se na dějiny šlechty.

Spisem Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské se Zíbrt r.  1892 habilitoval na české univerzitě v  Praze, kde dosáhl později mimořádné profesury (1901–1932). V roce 1891 spoluzaložil s Luborem Niederlem časopis Český lid, který kromě válečné odmlky vedl až do své smrti. Časopis se zabýval lidovým uměním a  foklorem a  vychází dodnes. V  roce 1891 rovněž vydal

9

programový spis Kulturní historie. Tento nový obor pak přednášel na pražské uni

verzitě. Od roku 1892 pracoval v knihovně Českého (nyní Národního) muzea

a po zákonitém postupu se stal jejím ředitelem. Roku 1892 nastoupil také jako

bezplatný volontér v knihovně Muzea království Českého; brzy se tam stal kus

todem, bibliotekářem a v roce 1913 ředitelem. Na podzim svého života uzavřel

sňatek se sestrou své žačky Hanou Hochovou. Do penze odešel v roce 1927.

Svou představu kulturních dějin naplňoval nespočetným množstvím kurióz

ních témat, svědčících o  jeho neuvěřitelné plodnosti, bez které by spousta fak

tografických údajů z  různých oblastí života již byla zapomenuta či nenávratně

ztracena. Široký záběr jeho zájmů je takřka neuvěřitelný. Ctižádostivý Zíbrt byl

vskutku velmi pracovitý autor: bibliografie jeho článků obsahuje více než 1600

položek, knižních publikací je přes čtyřicet. Jeho dílo dodnes zajímá mnoho

čtenářů, o čemž svědčí nejedna reedice jeho dávných publikací. Nikdo z vědců

Zíbrtovy generace nebyl tak pevně spjat se svými venkovskými kořeny jako on.

Zároveň byl známým a uznávaným vědcem evropského formátu, o čemž svědčí

zahraniční recenze jeho prací i  osobní korespondence. Již za studií navazoval

početné známosti s  předními vědci v  cizině; poctili jej členstvím a  hodnostmi

v  mnoha zahraničních společnostech (Krakov, Lvov, Moskva, Vídeň, Brusel,

Chicago). „Bytostný venkovan“ Zíbrt zemřel 14. února 1932 v Praze. Jeho lite

rární pozůstalost je uložena v Literárním archivu Památníku národního písem

nictví ve Starých Hradech.

V. F. Titulní list Kuchařství od Jana Kantora (polovina 16. století)

ÚVOD

1. Kuchaři a kuchařské umění

Starostlivá péče o milý a často mlsný jazýček a o hladový žaludek odjakživa byla a na věky bude člověku předním lidským přikázáním. Člověk rád dobře jí. Hledej v  každém věku, u  národů divokých a  jdi po stupnici vzrůstající kultury až k národům nejvzdělanějším, mimo mravokárce a příslušníky náboženských sekt některých nenalezneš nikoho, kdo by brojil proti nasycení dobrým, chutným jídlem. Množství a jakost potravy byly proto všude a vždy uznávány za měřítko lidského pokroku, kultury, u všech kmenův a národů. Proto hrdý výrok vydavatele pařížských Almanachů pro labužníky na začátku století 19.: „Kuchař je majákem vzdělanosti, měřítkem osvěty.“

Francouz Marcier uvažuje o  významu kuchařů mezi všemi stavy pro život lidský: „Každý kuchař je lékařem, jenž hojí nejzhoubnější nemoci, hlad a žízeň!“

Francouzský labužník, ministr spravedlnosti Henrion de Pansey r. 1812 chystal se založiti na způsob učených akademií Akademii kuchařskou a  labužnickou. Docela vážně překvapil slavné učence Laplacea, Chaptala a Bertholleta, podceňuje výsledky např. hvězdářských výzkumů: „Já pokládám objevení nové mísy, která povzbudí chuť a rozhojní naše požitky, za důležitější výkon než objev nějaké prý zase nové hvězdy, kterých člověk na obloze stále dost vidí. Ctím rád a uznávám vědy, ale uznám teprve za dokonalou jejich reprezentaci, až uvidím, že kuchař zasedá v Akademii věd jako každý jiný člen, a do té doby nikdy nebudu považovati vědy za dostatečně, v  plném počtu zastoupené v  Akademii, pokud mezi zasedajícími členy v Akademii neuvidím aspoň jednoho zástupce kuchařů.“

Kuchaře již od středověku vyhlašovali všude za umělce. Neříkalo se „kuchařské řemeslo“, nýbrž vždy a jen „kuchařské umění“. Nejslavnějším kuchařem-umělcem století 16. byl kuchař kardinála Karaffy. Znamenitý tento umělec dovedl prý o  svém umění tak vykládati, s  takovou obratností a  duchaplností, že se mu divili učenci vrstevníci, až laskominy vzbuzoval. Poutavě uměl rozprávěti o rozmanitých chutích, o chuti na lačný žaludek a o chuti, která přichází po druhém, třetím jídle při hostině, jakož i  o  hojných dráždidlech pro vzrůst chuti. Uměl vysvětlovati druhy omáček, rozdělovati saláty podle dob ročních, vždy jinakých, studených i přihřátých a všelijak okrášlených a pro oko vábivých. O jídelním lístku uměl řečniti tak soustavně a důmyslně jako státní ministr, kdy veřejně rozvinuje svůj program. A povídá se, povídá, kdo tomu věří, že tento výtečný mistr kuchař upravil jednou krmi tak výtečnou, ragout, tak znamenitou, že se pustil do jídla, jedl a  jedl a  jen jedl, až svým vlastním chutným výrobkem – slyšte! – se „ujedl“ a prý skonal!

Rozvoj a pokrok kuchařství západoevropského postupoval drahou kulturního rozvoje a  pokroku od Římanů k  národům románským (Itálie, Francie), od nich do Anglie a k národům germánským i západoslovanským.

Legendy středověké líčí zbožně, jak svatí a světice, mniši a jeptišky účastnili se kuchyňských prací a kuchařských výkonů. Sv. Pavel, biskup verdunský, horlivě pracoval při výrobě pečiva. Sv. Radegunda, patronka kuchařek, nepřipustila nikoho ku práci kuchařské, vynikajíc znalostí praktickou při úpravě jídel skvostných i všedních. Sv. Benedikt, patron kuchařů, po 27 let zastával v klášteře františkánském úlohu kuchmistra oblíbeného. Známý potomní kardinál, učenec bohoslovec, Baronius, často mezi hrnci a pánvicemi v kuchyni řešil nejnesnadnější otázky teologické a napsal nad krb pod komínem: „Caesar Baronius stálý kuchař.“

O  rozkvět kuchařského umění ve středověku mají nesporné zásluhy kláštery. Měly příležitost hostiti vzácné návštěvníky, duchovní i  světské. Měly příležitost častovati pány i  chuďasy, nemocné, almužníky. A  tak dějiny kuchařství středověkého právem přisuzují mniškám v Niortu lahodnou úpravu ryb a zvěřiny. Mnišky v  Chateau Thierry vymyslily labužnické chlebíčky s  pomerančovou štávou. Voršilky v  Belley naučily zadělávati zvláštním způsobem ořechy. Kobližky jeptišské, „pusinky“, jsou od století 16. v každé kuchařské knize. Nejstarší kuchařské knihy rukopisné chovají se podnes v kuchyních klášterních. Benediktini a Kartuziáni závodili a jako tajemství chovali pří výrobě oblíbeného podnes nápoje: benediktinky a  chartreusky z  bylin a  ovocných stav, stejně oblíbených u  nemocných žaludkem jako u  labužníků. Také kapucíni měli svoje recepty tajené při výrobě příjemných pochoutek likérových. Tak jako výroby voňavek udržovaly se a udržují podnes v rodinách některých, jichž nikdo k tomu nepřiměje, aby rodinnou památku výnosnou, recept, prozradily, takovým a podobným tajemstvím obestřeny jsou návody ke strojení jídel i nápojů v klášterních kuchyních, uzavřených pro nezasvěcence.

Montaigne ve studii o labužnictví (Science de la g u e u l e) a Abraham Hayward (Art of dining) dokazují, že labužnickou a vyškolenou kuchyni italskou zavedla v Paříži na dvoře královském Kateřina Medicejská, choť krále francouzského Jindřicha II. Francouzové stali se učiteli ostatních národův evropských v kuchařství. Vhodně uznává staré anglické přísloví, chtíc naznačiti, že ve Francii každý, učený neučený, snaží se nabýti vědomostí kuchařských: „Co Francouz, to kuchař.“ (As many Franck, as many Kooks.)

Za středověku slavní učenci, zejména osobní lékaři panovníků, rádi a jaksi ze starosti o zdraví svých pánů si také zakuchařili i recepty psali, kterých se pak věk 15. a 16. dovolává.

Životopisci Bacona Verularnského, slavného učence, tvrdí, že se obíral pilně a soustavně studiemi kuchařskými, jejichž výsledky chtěl sobě i lidstvu život prodloužiti. Sněhem chtěl zameziti zkažení jídel. Zkusil to na kuřeti v tuhé zimě, při čemž se tak důkladně nastudil, že za týden zemřel, sděliv před smrtí, jak a co se mu podařilo vypátrati o prostředku proti hnilobě a rozkladu jídel teplem.

Přiznávají tedy všichni historikové kuchařství, že středověké umění kuchařské mělo svou kolébku ve Francii. Němec a Angličan vyžadovali potravy hutné, pros té, bez složitých připrav a dráždivých příchutí. Ital a Španěl v teplém podnebí toužil po krmičkách sladkých a  ovocných šťávách. Kuchař říditi se musil těmito požadavky a předpoklady. Kuchař Francouz snažil se připraviti jídlo, aby nejen dodávalo výživy tělu lidskému, nýbrž aby Francouz jedl rozkošně a pochutnal si. Tedy francouzské umění kuchařské staralo se, aby přirozené látky výživné správně byly zvoleny a pak aby uměle úpravou dodalo se jim výborné chuti a jemné stravitelnosti. Proto již ve středověku i  potom až do doby dnešní kuchyně francouzská proslula jako vzor pro kuchařské umění vůbec.

Jsou často přepodivná jídla (proti dnešnímu vkusu) v nejstarší kuchařské knize francouzské od mistra Tailleventa, kuchmistra krále Karla VII., vynálezce dlouhé řady jídel: ježek pečený v pomerančích, pávi, rajky a jiní ptáci se skvostným peřím, udušení v burgundském víně a pak zase přioděni peřím nádherným a v poloze přirozené vyšňořeni na miskách předkládáni hostům k jídlu; kuřata, koroptve, křepelky zavařené v cukru; pomeranče ve slanině pečené atd. Dnes čteme s údivem tyto divné směsice krmiček, spojených v celek. Divíme-li se těmto výmyslům kuchmistra Tailleventa pro středověké labužníky, divili by se středověcí labužníci, vidouce dnešní labužníky, jak si pochutnávaji na úpravě střev ze sluky!

Pro kuchařské zvláštnosti francouzské, pro ragout a  paštiku, sestavili záhy kuchmistři francouzští takřka celou knihovnu tohoto odvětví slavného francouzského umění kuchařského.

Za Ludvíka XV. sestavil Sieur de la Varenne, kuchmistr markýze d‘Uxellos, „Školu jídla ragout“ (L‘école des ragouts, Paris, 1730). Prohlašuje ragout za vynález ryze francouzský, míchati rozmanité druhy masa drobounce rozkrájeného a pak je dovedně spojiti štávou v celek tak, aby vyzněla tu harmonická chuť v lahodnou krmičku, ve které i znalec a labužník nemohl rozeznati jednotlivé částice a jejich masový původ. Ragout vyhlašuje spisovatel za triumf umění kuchařského, ježto podává toto jídlo i  výživnou sílu, i  skvostnou chuť. Nejrozmanitější částice spojila tu geniální tvůrčí síla kuchařova v pokrm, jehož součástky pozbyly svojí přirozené chuti, nahrazeny byly v celkové směsi spojenou novou chutí, výslednicí lahodnou všech chutí ostatních. Pomáhal mu kuchař králův Mositier, prostudoval lékařství a chemii, aby při úpravě Varenne nepochybil.

Toto francouzské umění ragoutové brzy se rozšířilo po Evropě. Přesvědčil se o  něm známý kníže Kounic, vlivuplný ministr Marie Terezie ve Vídni. Seděl se svými přáteli při hodokvasu. Vsadili se, kdo že má nejlepšího mistra kuchaře. Kuchaři nevědouce, pro koho strojí, aby vystrojili, možná-li z  brusu nově vynalezli jídlo, předložili na mísu. Páni všech jídel okusí a pak budou hlasovati, komu patří první cena od hodokvasitelů s mlsným jazýčkem. Přisoudili pak svorně cenu první tomu ragout, jež přistrojil kuchař (Francouz) knížete Kounice. Všichni chválili, že nic v  životě nejedli výtečnějšího, nic tak lehounkého, nic tak mistrovsky okořeněného a  povzbuzujícího dráždivě chuť k  dalšímu jídlu jako mistrný výrobek kuchaře Kounicovu. Zavolal Kounic kuchaře, vyznamenaného první cenou: „Vysvětli nám, jak látek vzácných jsi užil, robě toto právě snědené ragout.“ Usmívá se vítězně kuchař: „Není třeba geniálnosti upraviti chutné jídlo z  dobré, chutné látky základní. Triumfem jest (jsem dnes hrdý, vítězný umělec), že se mi podařilo rozřešiti záhadu tak výtečného ragout úpravou jemně rozřezaných podešví, utržených z páru odhozených jízdeckých bot. Essencemi, ,pácováním‘ (Beizen) podešve změkly a pak s přídavkem všelijakých masových kousíčků, šťávou, kořením vznikla směsice, pojmenovaná ragout, která byla poctěna první cenou.“ Kounic litoval, že kuchař odešel z jeho domácností a nechtěl nikdy prozraditi, jak a z čeho šťávu zázračnou vymyslil. Podešvy bot jízdeckých a ragout – tyto dva pojmy sloučilo jeho umění kuchařské v líbeznou smíšeninu. A co zvláště kronikáři připomínají, žádný host se z těch podešvů, jízdeckých bot – nerozstonal!

Poznáme v  kuchařských receptech staročeských, jak počínajíc stoletím 16. u nás v kuchyni vedle kuchmistra a kuchařův i kuchtíků zaujímal čestné místo paštikář, který po francouzském vzoru strojil. Základ umění paštikářského vylíčil roku 1655 Jean Gaillard v  knize Pastissier Elzepries, učebnici pro strojení paštik spolu s návodem, jak strojiti vejce v postní čas na šedesát různých způsobů. Kniha, dnes vzácná (prodává se na aukcích až za 3000 franků!), byla pramenem nevyčerpatelným i německým a českým knihám kuchařským.

Z  doby Ludvíka XV., ve které posavadní kuchyně Ludvíka XIV. nabývala jemnosti, vydal znamenitou knihu kuchařskou markýz le Bas, pod kterýmito jménem halí se výborný znalec, teoretik i  praktik, umění kuchařského Louis de Béchamel, markýz de Nointel, hofmistr královský, který uměl tvořiti jídla nová a  nová, jejichž výrobu popisuje v  nové své knize kuchařské. Z  jeho vynálezu podnes udržuje se výroba studentských a vojenských paštik. Vynalezl dále „vol-au-vent“, „financiéres“, paštiky, ve kterých nejjemnější koření a nejlahodnější „hachés“ snoubí se s vábivou vůní žampionů. Nesmrtelné jméno pojistila mu známá bílá smetanová omáčka, kterou vynalezl a svým jménem pokřtil. Omáčku bešamel zařadili do svých knih kuchařských kuchaři všech národů. Také naše české knihy kuchařské z věku 18. a ve věku 19. připomínají názvem tímto slávu nesmrtelnou kuchaře markýza Béchamela de Nointel.

Béchamel psal podivně svoje recepty, totiž veršoval je a ke každému návodu v rouše písně pro snazší zapamatování připojil některý oblíbený nápěv souvěký, podle kterého možno bylo recept zpívati. Např. pro recept na úpravu koroptví po španělsku určil nápěv oblíbené tehdejší písně francouzské Petits oiseaux, rassurez vous. Recept zněl: „Da vin, de l‘huile et du citron, coriandre et la rocambole, dans ce ragout á l‘espagnole, le tout ensemble sera bon ...“ (Vezmi vína, oleje, citronů, koliandru, rokambollu, v té šťávě udusíš po španělsku koroptvičku do měkka, až nabude jemnosti.) Byl to pak osvědčený způsob, kterým i  po své smrti Béchamel stále vyučoval svojí knihou žáky a stoupence, aby si návody vštípili do hlavy a napínali si paměť, uvarovali se od nepozornosti a roztržitosti s následky tak mrzutými při úpravě jídla. A  tak prý, kde „béchamel“ řídil kuchaře, pobručovala si celá kuchyň, rozezpívána veršíky Béchamelovými, každý hleděl si postupu práce pozorně, jaké nápěvy právě kniha kuchařská předpisovala. Podnes vedle uvedené smetanové omáčky (bešamel) nazývají rozmanitá jídla (béchamelle grosse, des oeufs á la béchamelle atd.).

Většina odborných názvů kuchařských prozrazuje názvem francouzský původ, nejčastěji honosí se příjmením vynálezcovým. Prince Soubise zvěčněn v kuchařství bílou omáčkou cibulovou, po něm nazvanou (à la Soubise nebo krátce soubiše). Původ majonézy (mahonnaise, mayonnaise, omáčka z  oleje, vajec, octa, pepře a soli) přičítají slavnému Richelieuovi, který prý po poradě politické vyčastoval hosti jídelním lístkem, kde bylo hovězí maso upraveno jinak a jinak na 23 mísách. A dlouhá řada jídel (postage à la Xavier, cailles à la Mirepoix, chártreuses à la Mauconseil, poulets à la Villeroy, gigot à la Mailly) svědčí podnes, kdo ze známých, vynikajících osobností přispíval novými a novými vynálezy ke zdokonalení francouzského umění kuchařského.

Ostatně již Ludvík XIII. zakládal si na slávě jakožto vynálezce oblíbených jemných cukrovinek a zavařenin. Za Ludvíka XIV. proslavil se zejména známý vojevůdce Condé vynálezem podnes oblíbené polévky fazolové (potage à la Condé). Ministr Colbert, vynikající diplomat a  politik, podnes se připomíná názvem omáčky Colbert zvané. Opět princ Soubise nabyl větší slávy vynálezem nově upravených skopových kotletek nežli rekovnými činy vítězného vojevůdce. Krocan à la brégence, pains à la d‘Orléans, filets à la Pompadour atd. připomínají dále podnes slávu tehdejší francouzské kuchyně, kdy se jmény svých původců rozcházela se tato jídla z Paříže do světa.

Za Ludvíka XVI. měli vynikající státníci, vojevůdcové a spisovatelé tolik ještě času, uznávajíce důležitost kuchyně pro všecky lidi, že vynalézali nová jídla, podnes rovněž s jejich jmény známá (oba maršálkové Richelieu a Duras, jak již uvedeno, vévoda Lavalliére, markýz Brancas a  hrabě Tessé). Zvláště Richelieu, Mazarin, Connétable Montmorency vynalezli a vymyslili jídla nová, podnes po nich pojmenovaná. Slavný filozof Montaigne v 16. století vedle svých filozofických děl vydal nauku o jídle (Science de la gueule) prý podle svých receptů.

Ludvík XVIII. řídě se vzorem předchůdců, podporoval jako labužnický mlsálek a nenasycený jedlík rozkvět kuchařství.

Pověstný byl labužník Francouz Borose (narozen r. 1780). Říkával a psal i dokazoval: „Člověk proto žije na světě, aby požíval darů přírodních. Dobré, chutné věci jsou určeny dobrým pozemšťanům.“ Každé jitro pracoval se svým kuchařem a dokazoval mu, že praxí musil se státi učencem kuchařem, teorií mohl by toho snad docíliti. Prý on stojí svým uměním živočišný mechanismus v  těle lidském udržovati výše než lékárník, který lidský mechanismus porušený jen napravuje. Umění přizpůsobiti suroviny a životní prostředky ohněm za pokrm, to jest první a základní požadavek řádného kuchaře.

Po hrůzách revoluce francouzské znova vzkvétá francouzské, světovládné umění kuchařské. Básník Barchoux podle latinské knihy o kuchyni od Quinta Ennia (Ennius upravil ji z  řecké předlohy od Archestrata z  Gely z  r. 494 před Kristem) složil dlouhou báseň La gastronomie.

Závodily spolu dvě kuchařské školy francouzské, romantická a  klasická. Náčelníkem romantické byl žárlivý skladatel knihy L‘art de la cuisine. Odpůrcem, zástupce klasické kuchyně, byl Maria Antonín Caréme, spisovatel knih o kuchařství La pátissier pittoresque; Les déjeuners de l‘empereur Napoléon; Le maitre d‘hótel francais, ou paralléle de la cuisine ancienne et moderna (dva díly); L‘art de la cuisine francais au 19. siécle. Jména účastníků při vídeňském kongresu jsou známa a znovu se připomínají a vedle nich zapomíná se, jakou vynikající úlohu hrál svým kuchařským uměním při kongresu výborný kuchař diplomat Caréme.

Vévodí kancléř Cambacérés, předpokládaje podle zkušenosti, že státník, jehož hostiny nevyspělostí kuchařského umění, špatnou kuchyní nevyhovují požadavkům pozvaných labužníků, zle pochodí v oboru diplomatických zápletek. Uměl přičiněním kuchmistra Benauda ovládati žaludky i potom mozky státníků, politiků podle své vůle.

Podobnou zásadou řídil se zkušený diplomat Talleyrand-Périgord se svou slavnou „kuchyňskou brigádou“.

Za nejlepšího znalce umění kuchařského byl prohlášen Grimod de la Reynière. Pro povznesení umění toho zařídil „jury des gourmands“, kamž jednou za měsíc scházeli se labužníci k  vážným rozpravám při znamenitém hodokvasu o návodech kuchařských, o novotách, vynálezech cizích, zvláště pak členů jury. Sbor soudců otiskoval svoje nálezy, posudky v  Grimodově časopisu Almanach des gourmands (ročenka labužníků, kteráž vycházela v Paříži od roku 1803). Zajímavá jest také jeho kniha s návody o umění rozkrajovacím, o vzorných jídelních pořadech, o chování při hostině (Manuel des Amphitryons, à l‘usage des nouveaux parvenus, Paříž, 1808).

Uznávajíce důležitost umění kuchařského, neopovrhovali i  mužové přísné vědy a umělci, zapsaní zlatým písmem v dějinách umění, uměním kuchařským. Z  doby novější známo, že slavný romanopisec francouzský Dumas starší rád a dovedně si zakuchařil, sám vařil, pekl a smažil. Ba složil objemný slovník kuchařský (Grande dictionnaire de cuisine).

Bývali hrdi francouzští kuchaři, bývali z míry ctižádostiví! Slavného kuchaře prince z Condé, jménem Vatel, ctižádost dohnala až k sebevraždě. A psali pak o něm a tragické smrti jeho s dodatkem, že bez ctižádosti není možno si představiti vynikajícího mistra kuchaře. „Kuchaři neměli by se nikdy ženiti; manželství prý jim umrtvuje ctižádost, anebo ji alespoň zeslabuje.“ Královna švédská založila řád pro muže, kteří slibem se zavázali, že se nikdy neožení. Důsledně jednala, když vyhnala výtečného mistra kuchaře, ubožáčka, jen proto, že proti vůlí její dal se oddati s vyvolenou sličnou pannou.

V Paříži podnes zahlédnete název jídelny (restaurace) se jménem Vatel (Petit Vatel nedaleko Opery, Au Vatel, Au grand Vatel v blízkosti Louvru apod.) atd. Často jsem si v  Paříži pod ochranou tohoto patrona francouzského kuchařství pochutnával, lituje jeho smutného konce.

Vypravuje madame de Sévigné, proč a jak skončil život sebevraždou ubohý, ctižádostivý kuchař. Skvělá hostina v Chantilly stála 180 000 franků. Hostí zavítalo více, než hostitel očekával a  kuchmistr Vatel jídla rozpočítal. Náhle na vedlejších stolech nebylo dosti pečení. Vatel zoufale pobíhal, rukama lomil. Dvanácte nocí oka nezamhouřil. Rodina panská těšila, konejšila ho, chválila jeho dovednost, ale to bodalo tím více jeho podrážděnou ctižádost, že z útrpnosti ho panstvo chválí, ač toho nezasluhuje. Druhý den bylo dodáno mála ryb mořských. „Já to nepřežiju,“ bědoval. Smáli se mu, že snad jen tak žertuje. Zavřel se v pokoji, nasadil kord na dveře jilcem a  nabodnul se na ostří. Za půl hodiny nosili ze všech přístavů objednané ryby mořské, až nazbyt. Pozdě. Chválili páni jeho ctižádost, litovali předčasné, dobrovolné smrti. Čásek nedlouhý litovali, po čase zapomenuli na zoufalého kuchaře ctižádovce. Byl opěván básněmi i veleben hrou divadelní (Ctižádost v  kuchyni) v  podobě karikatury, kteráž však brzy zmizela z repertoáru. „Vatel?! Vatel?“ dnes odpoví Pařížan, když se ho ptáš na původ jména, očekávaje, co kdo ví o neštastném zoufalci. Jeho osvědčené recepty na ragout a  paštiky se ztratily, ale tragický konec jeho života pojistil mu památku, kteráž podnes je živena v podání lidovém aspoň názvem francouzských restaurací.

Není tedy divu, že od pravěku snažili se lidé, pokračujíce se vzrůstající vzdělaností, zdokonaliti úpravu jídel, vaření, povznésti je k  výši umění, ba povýšiti kuchařství na „umění všech umění“.

Kuchaři a básníci, obojí géniové, podle Grimoda de la Reynière se svým géniem vrozeným již na svět přicházejí, ale bezvadný kuchař je prý vzácnější nežli nadaný básník. Rabelais doznává: „Kdyby se mně někdo ptal, čím chci být, zdaž velikým básníkem, nebo velikým kuchařem, nesedl bych na básnického oře Pegasa a s radostí chopil bych se vařečky v kuchyni.“

„Kuchařské umění (dokazuje Dr. Riese) jest nejvzácnější květ lidské kultury.“ Moderní výzkumy vědecké o vlastnostech výživných látek, o jejich výměně a vzájemném poměru i  vlivu na tělesné funkce a  činnost duševní, teorie nejnovější, o vitaminech, potvrzují a znova dokazují, jaký úkol pro člověka jednotlivce i pro celý národ znamená umění kuchařské dovedné, rozvážené, znalecky chystané a jeho dokonalost.

Vzpomínáme tu bezděky výroku, připisovaného Laroche Foucauldovi, často uvozovaného: „Jísti je nutnost, ale uměti jísti (jídla upraviti) jest umění.“

Vyvinuly se zvláštní vědy, „fyziologie chuti“, „filozofie žaludku“, „gastronomie“, „gastrozofie“, „filozofie kuchyně“, „chemie kuchyně“ apod., „estetika jídla a pití“, „duch umění kuchařského“, kde spisovatelé učenými rozpravami uvažovali o jídle, o kuchaření ze stanoviska lékařského (fyziologického), filozofického, chemického atd. Podrobnosti daleko by nás zavedly od vytčeného cíle této knihy. I když vynechám jména (Baerst, Ihering, König, Weber, Ofellus atd.), nemohu nezmíniti se o dvou vynikajících hlasatelích nového názoru na umění kuchařské.

Zakladatelem učených úvah o  kuchařském umění jest právník francouzský Anthelme Brillat-Savarin (narozen 1755, zemřel 1826 v Paříži). Vydal známou knihu o  fyziologii chuti (Physiologie du gout, Paris, 1825). S  vytříbeným vkusem, s labužnickými zkušenostmi, s odbornou znalostí fyziologických vlastností a zvláštností chuti, s roztomilou rozmarností uvažuje o kuchařství a kuchařích po stránce historické, filozofické, fyziologické, životosprávné, zdravovědné. Hesla vůdčí uložil v úvodní sbírce aforismů (p. bibliotékáři Národního muzea v Praze, Jarmilovi Krecarovi, děkuji za překlad z originálu francouzského, vydání Physiologie du gout, ou méditations de gastronornie transcendante, par un professeur /Brillat-Savarin/, édition illustrée par Bertall et précédée dune notice biographique par Alp, Karr, Paris, Gonet, 1840):

1. Svět není ničím bez života, a všecko, co žije, živí se. 2. Zvířata žerou, člověk jí; jen oduševnělý člověk umí jísti. 3. Osud národů závisí na způsobu, jakým se živí. 4. Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, co jsi. 5. Stvořitel, přinutiv člověka, aby jedl, chce-li býti živ, zve ho chutí a odměňuje za to požitkem. 6. Labužnictví jest projevem naší soudnosti, kterým dáváme přednost věcem, které jsou příjemné chuti, před těmi, jež nemají této vlastnosti. 7. Rozkoš z hodokvasu náleží všem věkům, všem stavům, všem zemím a všem dobám; může se přidružiti ke všem ostatním rozkoším a zůstává naposled pro naši útěchu po ztrátě ostatních rozkoší. 8. Hostina jest jediné místo, kde se první hodinu nikdy nenudíme. 9. Objev nového pokrmu má více smyslu pro štěstí lidského pokolení než objev nové hvězdy. 10. Kdo se přejídají a přepíjejí, neumějí ani píti, ani jísti. 11. Pořádek jídel postupuje od hutnějších k lehčím. 12. Pořádek nápojů postupuje od nejchladnějších k nejpěnivějším a nejvonnějším. 13. Tvrditi, že se víno nemá měniti, je pověra. Jazyk se nasytí a  po třetí číši i  nejlepší víno vzbuzuje toliko tupý pocit. 14. Příkrm bez sýra je krasavice bez oka. 15. Kuchařem se člověk vyučí, ale kuchař-umělec hned se narodí. 16. Nejnezbytnější vlastnost kuchařova je přesnost: nemá chyběti ani u hostí. 17. Vyčkávati příliš dlouho opožděného spolustolovníka jest nedostatek ohledu pro všechny ty, kdo jsou přítomni. 18. Kdo přijímá své přátele a nevěnuje osobní péče hostině, která se jim chystá, není hoden, aby měl přátele. 19. Paní domu má se vždy zabezpečiti, aby káva byla výborná a  likéry aby byly nejlepší. 20.  Pozvati někoho znamená dbáti o  jeho štěstí, blaho po celou dobu, kdy jest pod naši střechou.

Brillat-Savarin sestavil v knize základy vědecké gastronomie, osvětlené hojnými příklady a návody z kuchyní všech národův a věků. Hojné příklady ze života slavných mužů, rozprávky (anekdoty) a praktické recepty kuchařské a úvahy o vlastnostech jednotlivých pokrmů, nápojů (káva, čokoláda) osvěžují četbu zajímavé, duchaplné knihy. Spisovatel odůvodňuje, proč ku posavadním devíti múzám přidává z  „gastronomické mytologie“ bohyni novou, jež zasvěcuje svoji činnost rozkvětu požitků chuťových. Má dnes moc světovou, stala se královnou světa atd.

Kniha Brillat-Savarinova do češtiny posavad nebyla přeložena. Zato upravena byla po česku studie italského antropologa Pavla Mantegazzy (La fisiologia del piacere, Roma, 1854) ve sbírce Pavla Mantegazzy Vybrané spisy, díl třetí: Physiologie záliby, autorizovaný překlad od J. H., díly dva, v Praze, 1892.

V prvním díle v kapitole 7. rozvažuje Mantegazza poutavým způsobem všeobecně o zálibách chuťových na základě srovnávací fyziologie. Chce přesvědčiti, že v zálibě chuťové jest harmonie i melodie jako při zálibě sluchové. Všecky pocity hmatové i chuťové, které budí jediné sousto v ústech na různých místech, pojí se v podivuhodný souzvuk a dávají vznik harmonii; zatímco poslední pocit se ztrácí, spojuje se s  pocitem následujícím, tvoří se melodie. Tato ovšem se mění podle toho, jsou-li oba pocity spojující se v souzvuk povahou stejné, různíce se jen stupněm, nebo jsou-li různé povahy. Na souzvuku chutí založena jest základní část umění gastronomického, tedy příprava a kořenění pokrmův; o melodii pak zálib chatových opírá se vznešenější část tohoto umění, totiž nauka o posloupnosti pokrmův a  o  různých kombinacích nápojů. Hostina jest jen koncertem harmonie a melodie chuťové a při tom se zachovávají jakési zákony nezměnitelné, základní, skoro bych řekl, matematické, na jichž základě tuto melodii na nejvyšší stupeň dokonalosti uvádí vtip umělců. Vlach Rajberti ve své knize L‘arte del convitare (Umění hodovati) napsal cenný úryvek hudby i morálky gastronomické...

Poutavě rozebírá pak Mantegazza záliby chuťové... Základní chuti, které jsou nejrozšířenější v látkách výživných a které mohou samy ze sebe buditi zálibu, cvičíce zvláštním způsobem smysl chuťový, jsou chuť sladká, hořká, slaná, kyselá a mastná.

Sladké může všeobecně buditi záliby ve všech svých stupních. Ženy a děti této chuti dávají přednost. Může se připojiti skoro ke všem chutěm a  bývá zdrojem velikých zálib, spojí-li se s  prvky vegetabilními. Velmi zřídka snáší se s  hořkým a mastným.

Hořké byvá libé jen ve velmi řídkých případech a skoro vždy jen na nejnižším svém stupni; oceňují je skoro výhradně jen přísná ústa mužů dorostlých.

Slané líbí se jen na nižších svých stupních; srovnává se obecně jen s málokterou chutí a tvoří samo o sobě zakončené kombinace s pokrmy, které svými fyzickými vlastnostmi vyvolávají převeliké záliby. Všichni však si je oblíbili.

Kyselé také jen na nejnižšich stupních se líbí; rádo se druží ke sladkému, zřídka ke slanému a mastnému, skoro nikdy k hořkému. Bývá miláčkem těch jazýčků, které sladkosti milují.

Mastné samo o sobě nikdy libě nepůsobí, jako záliby, kterých skýtá, jsou převyšovány pocity hmatovými nebo jinými chutěmi stejnými.

Mimo tyto základní styky jest ještě nesčíslně jiných, které nemají sice vlastního pojmenování, kde látka je budící zároveň bývá jejich jménem... Mezi nejkrajnějšími hranicemi jest směsice zálib velikých i  malých, jež není možno definovati ani roztříditi a které v  tisíceré způsoby mezi sebou spojovány jsouce, tvoří slasti labužníkovy. Poněvadž při zálibách chuťových bývají přerozmanité idiosynkrasie jednotlivcovy, jest velmi nesnadno načrtnouti hranice mezi zálibami fyziologickými a patologickými... Jsou jídla, která chutnají největšímu množství lidí, zatímco jiné dělí tábor milovníku na několik stran. Naštěstí shodují se skoro všichni v tom, že uznávají za dobré všecky pokrmy, způsobilé k nápravě ztrát vzniklých v ústrojí; zato nejtvrdohlavější odpůrcové tábora labužnického brojí proti přednostem jídel přepychových... Ovšem takové pokrmy nejsou nutny pro život žádného člověka

Patologická záliba chuťová počíná teprve tam, kde jest buzena látkou, která nemůže býti výživnou. Lidé hysteričtí, kteří mezi zuby rozkousávají s velikou zálibou kus uhlí nebo křídy nebo malty ze zdi nebo kteří se schovávají, aby rozjařeni oddávali se pojídání těsta z popelu, prsti nebo vápna, zakoušejí záliby chorobné. Patologická záliba jest probouzena organickou chybou buď vrozenou, buď nahodilou a pomíjející...

Uvažuje dále Mantegazza o  některých zábavách, jež mají původ v  zálibách chuťových, a  přechází k  závěru o  filozofii labužnické (snídaně, oběd, svačina, večeře). Každé toto pojedení má různé zákony, kterými se řídí, a zná také vlastní mravní tvářnost, která by sama o sobě stačila napsati podrobnou její fyziologii. Pokus o tuto fyziologii Mantegazza načrtává v základních rysech...

2

Často se opakuje známý výrok slavného Liebiga, že prý vzdělanost, civilizace pozná se u jednotlivce stejně jako u celého národa podle spotřeby – mýdla! Uvedeny učený znalec a filozof v umění kuchařském Brillat-Savarin namítá: „Vzdělanost, civilizace pozná se podle kuchyně, co a jak člověku kuchař připravuje a jak jeho vkusu kuchařením vyhoví.“ Opravuje Brillat-Savarin také prastaré přísloví „Pověz mi, kdo tvým přítelem, a já ti povím, kdo a čím jsi“, v novou kuchařskou úpravu, jak již uvedeno: „Pověz, co jíš, povím ti, kdo a co jsi!“ Čili po staročesku rozumuje podobně alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan, spisovatel kuchařské knihy r. 1591: „Jací bývají pokrmové, taková bývá i krev, a jaká krev, takoví v člověku duchové, a jací duchové, takový vtip člověka jest.“

Což všechno nynější řečí českou shrnuje Z. Winter (v knize Kuchyně a stůl našich předků, str. 7.): „ Ano, tak to jest, dělej, co dělej: duše lidská jest u těch, kteří ji v sobě mají, ovšem vznešenější nežli tělo, ale hrubé tělo jí přečasto na dobré i na zlé vládne; prozaické tělo hladové ji v nic moří, slušně krmené ji podporuje. Člověk závisí na kuchyni...“ A končím ještě s týmž druhem v stejné práci na poli české historie kulturní: Možná věc, že přes tuto dlouhou předmluvu bude spis o staročeské kuchyni vážen za malichernost. Jsou lidé, kteří dělají se tak, jako by pro vyšší věci jídla si ani nevšímali. To jsou ti, o nichž dí Brillat-Savarin, že jim příroda nedala, odepřela božského daru zdravé, přirozené chuti... Zapomínají na věčně pravdivou rozpravu moudrého Římana Menenia Agrippy o hádce „pohodlného“ žaludku se všemi ostatními žehravými a  nespokojenými údy ostatními v těle, až žaludek zvítězil, kdy odepřením práce a součinnosti s ním všechny údy chřadly, zmíraly a tělo bývalo by zhynulo.

A tak tací omrzelci a nevolaní mravokárci tuze rozumují nebo se nutí do povznešené, ideální nálady nad prózou jídla. Pokládají jídlo nezbytné člověku každému za všech věkův a u všech národů vzdělaných i u kmenů ještě primitivních, maso střídané přiměřeně a pravidelně se zeleninou a s ostatními potravinami, za hříšné živení neukroceného chtíče a za zbujnělost rostoucích vášní, rozdmychovaných hojností pokrmův a nápojů, podezřívajíce přirozenou chuť k jídlu u člověka pracovitého, pravidelně a střídmě živeného, za nemravné ničení těla i duše... Se svojí krátkonohou filozofií pozdě pak honí bycha a nedohoní, nenapraví, co ve zvráceném názoru na účel jídla zavinili, přivodili si žaludeční nemoc často a leckdy i  předčasný skon zaviněný (jak náš lid říká) „splácanou“ podvýživou z  podivínských směsí, z uminutosti býti útlým, štíhlým podle nelidské módy, mařiti nezbytné, přirozené trávení jídel směšnými pokusy o zchřadnutí a vysílení.

A tak tedy kuchyně a v ní kuchařství znázorňuje kulturní výši doby souvěké. Líčiti vývoj, pokrok i úpadek, zvrhlost a převrácenost i zase vzlet umění kuchařského znamená líčiti kulturní vývoj lidstva po této „žaludkové“ stránce (ve vzpomínkách na Menenia Agrippu). Líčiti ještě významnější a směrodatnější, ač často podceňované stránky kulturního vývoje nežli mnohé ostatní stránky vývoje lidské kultury, které přes všecku chloubu a chvilkovou pozornost zanikly bez vlivu dalšího.

A  tak tedy ještě dále: Kulturní historik nemůže se vyhnouti studiu umění kuchařského. Psali jsme s  přítelem Dr. Zikmundem Wintrem, chtíce podati úplný obraz dějin české kultury, o  všech stránkách lidského života, o  kultuře hmotné i duchové, jak se národ náš vyvíjel po stránce rozumové, citové, mravní. Doplňovali jsme se, kdy Aug. Sedláček věnoval při studiu minulosti pozornost šlechtickému životu na hradech, Winter zvolil si obrazy z kulturního vývoje měst a mně zbylo studium kultury lidu československého od dávnověku až do přítomné doby. Dějinám kuchařství v rámci těchto svých studií přikládali jsme všichni tři důležitý význam, a proto každý z nás vedle článků po časopisech vydali jsme několik knih z dějin kuchařství v zemích československých.

Přednášel jsem na vyzvání starostky pí. Jindřišky Flajšhansové cyklus přednášek o kuchyni staročeské v Ženském výrobním spolku, na Výstavě kuchařské, ve spolku Lípa na Střeleckém ostrově, U zlaté husy ve schůzi Staré gardy kuchařů atd. atd. Látky se mi nahromadilo tolik, že vznikala objemná kniha, která se lišila od knih Z. Wintra tím, že jsem šel pro doklady do nejstarších věků, kam historikovo oko může proniknouti, že jsem si všímal opomenutého pramene vědomostí, to jest slovníku staročeských, a že jsem přibral netištěné a posud neznámé a nepoužité zdroje staročeské, rukopisy, hlavně v knihovně univerzitní, muzejní, kapitolní u  sv. Víta, strahovské, v  lobkovické knihovně v  Roudnici, ve studijní knihovně olomoucké atd., jakož i  vzácné knihy staročeské, uložené v  jmenovaných knihovnách, posavad ani v odborných historiích literárních a bibliografiích nezaznamenané a (smím prostě tvrditi) některé vůbec neznámé.

V říjnu roku 1925 přišli ke mně zástupci sdružení Stará garda mistrů kuchařů, pan Antonín Vojáček, starosta, a  pan Václav Blažej, jednatel, a  žádali, abych napsal knihu o  kuchařství staročeském. Upozorňovali, že jim nejde o  nějaké filozofické a  historické přeučené úvahy, že by rádi měli sami, staří mistři cechu sv. Vavřince čili znalci kuchařského umění, knížku, která by slohem záživným, ale s odkazy přesnými na příslušné prameny osvětlila minulost kuchařství českého v souvislosti s vývojem kuchařství vůbec. Staročeské recepty aby tam byly z rukopisův i kuchařských knih staročeských doslova otištěny s  obrázky jejich listů titulních a  podobizen vynikajících spisovatelův v  oboru kuchařství. Tak aby kniha se stala sbírkou návodů kuchařských českých od doby nejstarší až do let padesátých století 19. a bezděky nahradila obsah převzácných těchto knih staročeských, většinou unikátů. Druhým účelem knihy podle žádosti obou zástupců Staré gardy mistrů kuchařů bylo dáti do rukou snaživého dorostu knihu, která by poučovala, že se staří kuchaři naši honosili vzácnými vědomostmi a zkušenostmi, aby byli robenci, kteří se učí umění kuchařskému, pyšní a hrdí na to, co jejich předkové uměli a jak pěkně o svém umění uměli hovořiti a jemu vyučovati. Konečně netajili se oba páni přesvědčením, že i zdánlivě zastaralé návody při své rozmanitosti a pestrosti mohou poskytnouti popud k jich napodobení a vyvolati pokusy u některých vhodných kusů o napodobení, ovšem zmodernizované.

Je-li kuchařské umění měřítkem vzdělanostního pokroku a  jsou-li na tom měřítku kuchařské knihy stupni zdokonalení, pak Čechové se po té stránce neopozdili. Tolik kuchařských knih bylo napsáno i tiskem vydáno od 16. století a tolik názvů českých jídel koluje po západní Evropě, že stupně onoho měřítka kvapně stoupají na počest staročeského umění kuchařského.

Bude-li se kdo diviti, proč tolik cizích knih kuchařských jmenuji v dalších úvodních statích, věziž, že se Čechové pilně a soustavně učili cizím návodům, horlivě pročítali cizí knihy kuchařské. Odkud to víme? Většinu knih a  něžných knížek cizích o umění kuchařském měl jsem v Praze i v šlechtických knihovnách venkovských v rukou. Jsou to úhledné knížečky s rozkošnými rytinkami (kuchyně, hostiny, labužnické sny; bibliotéky labužnické, kde místo knih jsou lahůdky, pamlsky; sezení soudcovského sboru ochutnavačů odborníků, členů Akademie labužnické atd.), chované např. v knihovně Národního muzea v Praze. Z odkazu zakladatele Národního muzea, Fr. hrab. Kolovrata. Poznámky v textu i po stranách dosvědčují, že těchto knížek bylo na zámcích v šlechtických kuchyních prakticky užíváno čili že čeští kuchaři rádi a pro chloubu řídili se těmito návody, hlavně francouzskými, kdy téhož roku, kdy knížky v  Paříži vycházely, je zapisuje kolovratský bibliotékář do knihovny hraběcí. Mimo to jsem se přesvědčil, že bibliografické záznamy u nás i  v  cizině opisují z  katalogů antikvárních kusů názvy knih, kterých pisatel jakživ neviděl, a často mate i anonymní vydání nebo vydání s pseudonymy s prozrazenými jmény autorů a ze všeho hemží se neutěšený zmatek.

Vraťme se po oklikách domů! Znalost umění kuchařského je nezbytný požadavek rozumného ženicha u snoubenky a příští ženušky. Věří každý, že ideální láska koneckonců jde žaludkem k srdci. A nejde-li, zle! Lásky se muž nasytí a pak nedobrá kuchyně odvrací ho od milované ženušky, a  tím od krbu rodinného. A  proto místo nadšených a  vzletných básní jiných nechť za všecky muže promluví, ovšem prostou, nemoderní dnes chválou české kuchařské knihy, básník Panýrek:

Znám já jednu mravnou knihu,

tu si, dcero, k čtení zvol,

bez obrazů mlhavých je,

neopěvá světobol!

Kladouc dobrá naučení,

není žádná hubařka,

obraznost tvou nepokazí,

je to – Česká kuchařka! 2. Vliv židovských předpisův o pokrmech Ať přímo nebo nepřímo, měly vliv na středověkou kuchyni evropskou židovské předpisy o  pokrmech, z  nichž některé přijaty byly od církve křesťanské. Není potřeba zacházeti do podrobností. 3. Kuchyně klasická (řecko-římská) Přehled spisovatelův a spisů řeckých a římských, jakož i středověkých, o kuchařství, se vhodnou charakteristikou obsahu podává kniha Cours gastronomique, 2. vydání, Paříž, 1809; kapitola 26: Gastrologie. Viz také Felix Weber, Gastronomische Bilder, Lipsko, 1891, str. 20-67, jež podává pěkný přehled kuchařství klasického: řecká kuchyně (klasická), symposia (hostiny), starořecká literatura o jídle a o kuchařství, jídlo a pití u starých Římanů, Trimalchio strojí hodokvas. Jediná kuchařská kniha starořímská (Caelia Apicia). Vitellius labužník na římském trůně císařském.

Ze spisovatelů řeckořímských všímali si kuchařství Athenaeus, Archestratos z Gely, Xenokratos; Epikuros, Numenius z Herakley, Hegemon z Thasu, Filogenes z Leuky, Simonaklidos z Chia, Tyndarides ze Sikyonu. Z Římanů vedle Apicia (o němž viz dále) vzpomínám z řady jiných vyučenců od řeckých mistrů kuchařských Macrobia a Petronia. Nemoha se pouštěti do podrobností pro omezenost místa, uvádím dále jen některé skladby význačnější bibliografickým výčtem, pokud měly vliv na kuchařské knihy středověké a v 15. i 16. století byly buď úplně, nebo u  výběru přetiskovány v  tehdejších kuchařských knihách. Některé skladby tyto (např. Apicius) byly vydávány až do století 19.

Kuchaři byli ve vážnosti. Cynik známý řecký Krates uměl ceniti peněžitou odměnou kuchařovy zásluhy: „Dej svému filozofu tři obaly (penízky), lékaři svému drachmu, milence deset min, ale kuchaři svému dej celou hřivnu.“ Kuchař tedy v té stupnici zaujímá místo nejvyšší, nejcennější.

Břitký satyrik římský Martial bičoval, kdo zasloužil i nezasloužil, ale klaněl se kuchařům, jež lichotivě jmenoval „králové kuchyně“.

Řecký jeden kuchař (jméno neuvedeno) uměl prý postaviti na stůl vepře po pravé straně vařeného, po levé pečeného, uvnitř nadívaného a  přitom celkem nerozříznutého. Škoda přeškoda, že to podezřelé umění zmizelo i se svým vynálezcem a s jeho jménem!

Z řeckých knih kuchařských a spisův o pokrmech často byla tištěna skladba o výživě z vodních zvířat (hlavně ryb).

Za zakladatele římské kuchyně bývá vyhlašován Říman Apicius. Proslavil prý se za císaře Tiberia, zdokonaluje posavadní umění kuchařské. Honosil se zvláštní vynalézavostí, a proto po něm mnoho jídel bylo pojmenováno. Sám nenapsal kuchařskou knihu. To, co pod jeho jménem často mylně i u odborníků se uvozuje, zapsal prý jeho vrstevník, gramatik Apion, podle podání, doslechu. Apicius byl marnotratný rozhazovač, který všecko prohýřil a vrátil se pak do Kampanie, aby byl na blízku svým zamilova



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist