načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stáří ve městě, město v životě seniorů – Marcela Petrová; Lucie Galčanová; Lucie Vidovićová; Dana Sýkorová

Stáří ve městě, město v životě seniorů

Elektronická kniha: Stáří ve městě, město v životě seniorů
Autor: Marcela Petrová; Lucie Galčanová; Lucie Vidovićová; Dana Sýkorová

– Kniha se zaměřuje na souvislosti fenoménů demografického, resp. individuálního stárnutí a urbanizace, přesněji řečeno na každodennost stárnoucích obyvatel měst v kontextu sociálně-prostorových procesů regenerace a gentrifikace. Autorky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  289
+
-
9,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 372
Úprava: 1 online zdroj (373 pages): illustrations.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-210-6095-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha se zaměřuje na souvislosti fenoménů demografického, resp. individuálního stárnutí a urbanizace, přesněji řečeno na každodennost stárnoucích obyvatel měst v kontextu sociálně-prostorových procesů regenerace a gentrifikace. Autorky hledají odpovědi na otázky jako: Jaký vliv má měnící se vnější prostředí na zkušenost stárnutí? Jakým způsobem poznamenává urbánní dynamika zapojení seniorů do sociálních struktur? Jak se stárnutí promítá do užívání prostoru seniory a jejich orientace v něm? Jakými strategiemi se jedinci vyrovnávají s dopady urbánních procesů tváří v tvář vlastnímu stárnutí – jak udržují kontrolu nad situací s ohledem na své zdraví, finanční možnosti a zdroje obsažené v městském prostředí? A konečně, jsou velká česká města přátelská vůči lidem vyššího věku? Odpovědi autorky opřely o data získaná prostřednictvím smíšené výzkumné strategie (mixed-methods research), využívající kvantitativní výzkum založený na standardizovaném dotazování mezi staršími obyvateli (ve věku 60 let a více) centrálních čtvrtí čtrnácti velkých českých měst a kvalitativní výzkum účastníků a účastnic ohniskových skupin (focus groups) a komunikačních partnerů a partnerek v hloubkových individuálních rozhovorech. Způsobem zpracování, šíří a hloubkou probíraných témat chce kniha uspokojit co nejširší okruh čtenářů, neboť informace, které by přinášely vhled do vzájemné dynamiky fenoménů „města“ a „stáří“, doposud chyběly jak pro obory sociologie, gerontosociologie a urbánních studií, tak pro praktický výkon místní samosprávy ve velkých městech, jejichž demografické profily se výrazně mění.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Marcela Petrová; Lucie Galčanová; Lucie Vidovićová; Dana Sýkorová - další tituly autora:
Stáří ve městě, město v životě seniorů Stáří ve městě, město v životě seniorů
Sami doma Sami doma
 (e-book)
Šedivějící hodnoty? -- Aktivita jako dominantní způsob stárnutí Šedivějící hodnoty?
 (e-book)
Věrní a rozumní -- Kapitoly o ekologické zpozdilosti Věrní a rozumní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stáří ve městě,

město v životě seniorů

L. Vidovićová, L. Galčanová, M. Petrová Ka ová, D. Sýkorová

Kniha se zaměřuje na souvislosti fenoménů demografi ckého, resp. individuálního stárnutí a urbanizace, přesněji řečeno na každodennost stárnoucích obyvatel měst v  kontextu sociálně-prostorových procesů regenerace a gentrifi kace. Autorky ve vzájemném dialogu kvalitativní a kvantitativní metodologie hledají odpovědi na otázky jako: – Jaký vliv má měnící se vnější prostředí na zkušenost stárnutí? – Jakým způsobem poznamenává urbánní dynamika zapojení

seniorů do sociálních struktur?

– Jak se stárnutí promítá do užívání prostoru seniory? – Jakými strategiemi se jedinci vyrovnávají s dopady urbánních

procesů tváří v tvář vlastnímu stárnutí, jak praktikují svoji auto

nomii a posilují (anebo ztrácí) své aktérství v městském prostoru?

– A konečně, jsou velká česká města přátelská vůči lidem vyššího

věku?

Způsobem zpracování, šíří a hloubkou probíraných témat chce kniha uspokojit široký okruh čtenářů, neboť informace, které by přinášely vhled do vzájemné dynamiky fenoménů „města“ a „stáří“, doposud chyběly jak pro obory sociologie, gerontosociologie a urbánních studií, tak pro praktický výkon místní samosprávy ve velkých městech, jejichž demografi cké profi ly se výrazně mění. V  neposlední řadě osloví i  samotné obyvatele velkých českých měst, a  to bez ohledu na jejich věk. Těm starším i těm mladším může poskytnout srovnání s  jejich vlastní situací, ať už s  dnešní realitou, nebo s  blízkou budoucností. Tři autorky knihy působí v Ústavu populačních studií při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dana Sýkorová je docentkou sociologie na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Doporučená cena 340 Kč EDICE STUDIE

Stáří ve městě,

město v životě seniorů

Lucie Vidovićová

Lucie Galčanová

Marcela Petrová Ka ová

Dana Sýkorová


MASARYKOVA UNIVERZITA SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ


Ediční rada SocioLOgického Nakladatelství (SLON)

Luděk Brož, PhD. (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.)

Prof. PhDr. Miloš Havelka, CSc. (Univerzita Karlova)

Prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. (Masarykova univerzita)

PhDr. Helena Kubátová, Ph.D. (Univerzita Palackého)

† Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (Univerzita Karlova)

PhDr. Jiří Šafr, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.)

Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.)

Ing. Alena Vodáková, CSc.

EDICE STUDIE


Stáří ve městě,

město v životě seniorů Lucie Vidovićová Lucie Galčanová Marcela Petrová Kafková Dana Sýkorová



Praha – Brno 2013

Lucie Vidovićová

Lucie Galčanová

Marcela Petrová Ka ová

Dana Sýkorová

Stáří ve městě,

město v životě seniorů


klíčová slova: stárnutí, senioři, město, sociologie, kvalita života, urbanismus, ageismus, bydlení, mobilita,

prostor, sousedé

Kniha je výstupem projektu „Stáří v prostoru: regenerace, gentrifikace a sociální exkluze jako nové problémy

environmentální gerontologie“ podpořeného mezi lety 2010 a 2012 Grantovou agenturou České republiky

(grant č. P404-10-1555).

Odborně posoudili prof. RNDr. Hana Librová, CSc., a Mgr. Petr Wija, Ph.D.

Autory přílohy „Gentrifikace a sociální vyloučení“ jsou Jean-Pierre Lavoie a Damaris Rose. Přílohu přeložila

Hana Šlechtová.

Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON) v koedici s Masarykovou univerzitou, Praha a Brno 2013.

Vydání první.

Copyright © Masarykova univerzita 2013

Copyright © Lucie Vidovićová, Lucie Galčanová, Marcela Petrová Kafková, Dana Sýkorová 2013

Supplement © Jean-Pierre Lavoie, Damaris Rose 2013

ISBN 978-80-210-8622-7 (online : pdf) (Masarykova univerzita. Brno)

ISBN 978-80-210-6095-1 (brožovaná vazba) (Masarykova univerzita. Brno)

ISBN 978-80-7419-141-1 (brožovaná vazba) (Sociologické nakladatelství /SLON/. Praha)


7

Obsah

— Úvod 12 Kapitola 1: Stárnutí a městský prostor:

nová křižovatka v české sociologii 15 Kapitola 2: Prostor, město a environmentální

gerontologie – úvod do disciplíny 22 Kapitola 3: Empirická východiska

a základní charakteristiky souborů 48 Kapitola 4: Bydlení 63 Kapitola 5: Sousedé 87 Kapitola 6: Mobilita v urbánním prostoru 108 Kapitola 7: Vybrané aktivity seniorů jako projev mobility

a participace na prostoru 130 Kapitola 8: Proměny města a jejich percepce 142 Kapitola 9: Prostorový ageismus 165 Kapitola 10: Města přátelská vyššímu věku? 196 Kapitola 11: Závěry 214 — Literatura a prameny 233 — Summary 270 Přílohy 275 Příloha 1: Medailonky komunikačních partnerek

a partnerů – kontextuální informace 277 Příloha 2: Tabulková příloha 282 Příloha 3: Gentrifikace a sociální vyloučení

(Jean-Pierre Lavoie a Damaris Rose) 343 — O autorkách 359 — Jmenný rejstřík 361 — Věcný rejstřík 367


8 Kniha je výstupem projektu „Stáří v prostoru: regenerace, gentrifikace a  sociální exkluze jako nové problémy environmentální gerontologie“ podpořeného mezi lety 2010 a 2012 Grantovou agenturou České republiky (grant č. P404-10-1555). Průběžné výsledky projektu, vybrané publikace, konferenční prezentace a dodatečné obrazové materiály je možné prohlížet na webové adrese http://starnuti.fss.muni.cz.

Autorky děkují oběma recenzentům za velmi detailní a podnětné posudky. Většina v nich uvedených výtek a návrhů na změny byla do textu zapracována a kniha díky nim získala nové kvality. Autorky nicméně přijímají zodpovědnost za eventuální přetrvávající nejasnosti.

Autorky by dále chtěly vyjádřit díky všem respondentkám, respondentům, komunikačním partnerům a partnerkám, bez jejichž časové investice a ochotné spolupráce by výzkum nebylo možné realizovat.

Poděkování patří také kolegyním Evě Gregorové, Kateřině Karchňákové, Evě Hrabětové a  studentkám i  studentům, kteří svojí (nejen) technickou podporou přispěli k řešení tohoto projektu. Za materiální a intelektuální zázemí pro badatelskou práci patří poděkování také Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

V neposlední řadě patří poděkování také Jean-Pierreovi Lavoie, jehož projekt o vlivu gentrifikace na prožívání stáří v montrealských sousedstvích stál u kolébky našeho zájmu o tuto problematiku: Merci Jean-Pierre!


9

Seznam schémat, tabulek, grafů a rámečků Schéma I.  Konceptuální vztahy duality „senior – prostředí“:

tematický rozvrh textu 13 Schéma II.  Obecný ekologický model stárnutí – vnitřní kompetence

a vnější tlak na jedince (competence-press model) 32 Schéma III.  Rámcový teoretický model mobility ve stáří – sedm zón

životního prostoru 110 Schéma IV. SWOT analýza vztahu „senior – městské prostředí“ 215 Graf 1.1 Podíl seniorů na celkové populaci obcí různé velikosti, Česká

republika 16 Graf 2 .1 Pocit přináležitosti k zeměpisným útvarům dle věku respondenta 40 Graf 3.1 Průměr desetibodových škál pocitu štěstí, osamění a subjektivního

zdravotního stavu podle jednotek věku respondenta 55 Graf 5.1 Hodnocení vztahů v sousedství dle (ne)přítomnosti přátel mezi

sousedy 102 Graf 5.2 Pocit osamělosti v závislosti na věku respondenta a jeho

hodnocení vztahů v sousedství 104 Graf 8 .1 Hodnocení centra města 145 Graf 10.1 Pořadí měst podle indexu „age-friendliness“ (environmentální

aspekty) – základní model 202 Graf 10.2 Index „age-friendliness“ (environmentální aspekty) –

zúžený model 203 Tabulka 3.1 Základní charakteristiky souboru „QinCity“ 51 Tabulka 3.2 Subjektivní ukazatele kvality života dle věku a pohlaví

respondenta 54 Tabulka 3.3 Struktura vzorku individuálních rozhovorů 59 Tabulka 4.1 Podmínky bydlení seniorských (65+) jednočlenných

a dvoučlenných domácností 65 Tabulka 4.2 Hlavní důvody dosud posledního stěhování 68 Tabulka 4.3 Vlastnictví nemovitosti, ve které respondent aktuálně bydlí 72


10 Tabulka 4.4 Podíl nákladů na bydlení na měsíčních příjmech společně

hospodařící domácnosti 75 Tabulka 4.5 Průměrné výše nákladů a nájmu dle typu nájemního vztahu 76 Tabulka 4.6 Strategie pro zvládání finančních nákladů na bydlení 77 Tabulka 4.7 Přání zůstat v současném bydlení v závislosti na úrovni

funkčního zdraví a disabilitě dle věkových skupin a formy bydlení 80 Tabulka 5.1 Subjektivní definice sousedů – dle typu bydlení respondenta 89 Tabulka 5.2 Subjektivní definice sousedství („blízkého okolí“) respondenta –

dle typu bydlení a dle velikosti města 90 Tabulka 5.3 Složení nově přistěhovaných sousedů 92 Tabulka 5.4 Složení nově přistěhovaných sousedů podle krajních kategorií

příjmu domácnosti respondenta 93 Tabulka 5.5 Podíly sociálních skupin v sousedství seniorů 93 Tabulka 5.6 Hodnocení sousedských vztahů v bydlišti 97 Tabulka 5.7 Hodnocení změn probíhajících v sousedství v závislosti na

dynamice mezi sousedy 98 Tabulka 5.8 Interpersonální dynamika v sousedských vztazích 99 Tabulka 5.9 Pocity osamělosti v závislosti na hodnocení vztahů s lidmi

v sousedství a přítomnosti přátel mezi sousedy 103 Tabulka 5.10 Pocit osamělosti v závislosti na pohlaví respondenta a jeho

hodnocení vztahů v sousedství 104 Tabulka 5.11 Pocit osamělosti v závislosti na soužití respondenta s dalšími

osobami v domácnosti a jeho hodnocení vztahů v sousedství 105 Tabulka 5.12 Hodnocení sousedských vztahů a přítomnost přátel mezi

sousedy v závislosti na míře instrumentální soběstačnosti 106 Tabulka 6.1 „Jak často obvykle vycházíte ven ze svého bytu/domu?“ a „Kolik

času v běžném dni, kdy vycházíte mimo domov, trávíte venku?“ 114 Tabulka 6.2 Pohyb po venkovním prostředí 116 Tabulka 6.3 Čas strávený sledováním dění z okna 118 Tabulka 6.4 Četnost používání MHD 121 Tabulka 6.5 Používání auta 123 Tabulka 6.6 Místo a subjektivní příčina pádu 126 Tabulka 7.1 Převažující vzdálenost od domova,

ve které respondent tráví čas 132 Tabulka 7.2 Frekvence vybraných aktivit, kterým se senioři věnují 135 Tabulka 7.3 Důvody, proč respondent dojíždí do větší vzdálenosti nebo

proč přestal využívat danou službu zcela – pouze vybrané služby 139 Tabulka 8.1 Hodnocení okolí bydliště: „V okolí mého bydliště jsou/je...“ 147 Tabulka 8.2 Hodnocení okolí bydliště pomocí dichotomie přídavných jmen 148 Tabulka 8.3 Spokojenost s prostředím kolem bydliště 149


11

Tabulka 8.4 Percepce proměn 153 Tabulka 8.5 Výsledky faktorové analýzy proměny okolí 154 Tabulka 8.6 Korelační koeficienty (Pearsonovo r) pro vztahy mezi indexy

vyjadřujícími změny prostředí v rozdělení podle měst 155 Tabulka 8.7 Korelační koeficienty indikátorů „přináležitosti k místu“,

vybraných příčin a důsledků 161 Tabulka 9.1 Zkušenost s různými formami ohrožení na bytovém trhu 169 Tabulka 9.2 Míra obav z pohybu ve venkovním prostředí 176 Tabulka 9.3 Koeficienty Spearmanovo rhó pro obavy z vycházení večer

a během dne a hodnocení okolí bydliště 177 Tabulka 9.4 Podíl seniorů, kteří se někdy aktivit v lokalitě účastní 185 Tabulka 9.5 Index sledování dění v lokalitě 187 Tabulka 9.6 Souvislost zájmu o lokální dění a kvality života seniorů 188 Tabulka 9.7 Korelace indikátorů se štěstím a škálou pozitivního stárnutí 191 Tabulka 10.1 Operacionalizace „Přehledu klíčových prvků města

přátelského seniorům“ 198 Tabulka 10.2 Hodnoty aspektů „age-friendliness“ dle jednotlivých měst 199 Tabulka 10.3 Konstrukce indexu „age-friendliness“ – korelační

matice pořadí měst 201 Ráme č ek 4 .1 Strategie v bydlení 78 Ráme č ek 5.1 Sousedská reciprocita 96 Rámeček 5.2 Sousedé jako zdroj životní kontinuity 100 Ráme č ek 6.1 Chybějící lavičky aneb design a mobilita 115 Rámeček 6.2 Výhled z balkonu 119 Ráme č ek 8 .1 Ambivalentní povaha urbánní změny 150 Rámeček 8.2 Odcizení uprostřed dynamiky prostorových změn

a „okupace“ veřejného prostoru 162


12

Úvod Stárnutí a urbanizace jsou klíčovými fenomény 21. století. Naše studie se, ve vzájemném dialogu kvalitativní a kvantitativní metodologie, snaží přispět k porozumění prostorovým aspektům městské každodennosti seniorů v kontextu současných urbánních a demografických procesů a k porozumění tomu, jak, s využitím jakých strategií senioři udržují kontrolu nad svou situací s ohledem na své zdraví, finanční zdroje a zdroje obsažené v městském prostředí.

Vše, co se ve společnosti děje, se děje „někde“, v nějakém místě [Gieryn 2000] a pro seniory oním „někde“ je často právě město. Jak uvádí obecněji k jeho kvalitám Sennett [2006], může město jako specifická forma sociálních vztahů, administrativního a politického uspořádání či fyzického prostředí působit na své obyvatele jak omezujícím (restricting), tak i podporujícím či zmocňujícím způsobem (enabling). To rovněž platí pro stále se rozrůstající městskou seniorskou populaci – města jsou pro seniory jak prostorem, který jim klade řadu překážek v každodenním životě, tak místem, které vytváří podmínky a příležitosti pro kvalitní život. Tři základní kategorie, které tvoří hlavní osu této knihy, tedy senior, prostor a město, jsou propojeny v řadě dimenzí, na nichž lze jejich vzájemný vztah sledovat. Jedná se o témata, jako jsou základní časoprostorové formy chování a kvalita života, ale také otázky sociální spravedlnosti a in/exkluze, sociální stratifikace, problematika vlivu různých forem kapitálu, sociálních vztahů a politik v jejich nejširším smyslu slova.

Celou publikací se jako červená nit prolíná koncept dvou významných typů sociálně-prostorových změn: regenerace a gentrifikace. Nesledujeme jejich obecné rozšíření, ani nehodnotíme jejich místo ve vývoji současných českých měst či soudobých teorií urbánních změn, slouží nám spíše jako prubířský kámen, jako testovací substance, na jejímž pozadí dualita „stárnoucí jedinec – životní prostor“ dostává jasnější obrysy a ostřejší hranice. Vzájemné kombinace různých typů regenerace (nebo regenerací podmíněných změn) fyzického prostředí center měst, státních a lokálních politik s výrazným dopadem na trh bydlení a specifické sociální, ekonomické, zdravotní


13

a rodinné situace seniorů, dávají vyvstat novým výzkumným tématům. Ve studii se zabýváme otázkami, které zahrnují percepci změn v městském prostoru, lokální sociální sítě seniorů a jejich pocit přináležitosti k místu. Empiricky zpracováváme problematiku mobility, zdraví a stárnutí, života ve městě a percepci jeho kvality, prostředí sousedství a jeho změn, včetně významných regeneračních nebo gentrifikačních aspektů, sousedských vztahů, bydlení, stěhování, zdrojů pro uspokojování potřeb a realizaci vybraných aktivit. Využíváme konceptu „prostorového ageismu“ (tj. omezení přístupu starších osob ke zdrojům v a skrze prostředí) pro zastřešení témat, jako jsou fyzické bariéry participace, bariéry aktivního stárnutí a kvality života, strach ze zločinnosti a obavy z určitých míst, odcizení sousedství, diskriminace, zanedbávání a zneužívání jak nájemců, tak i vlastníků, kritické sousedské vztahy a jejich vliv na pocit ontologického bezpečí spojeného s konceptem domova. Zároveň ovšem doufáme, že se nám podaří čtenáře na základě výsledků naší studie přesvědčit, že senioři jsou kompetentními a aktivními uživateli městského prostoru, využívajícími efektivní strategie pro překonávání sociálních výzev i prostorových bariér. Schéma I. Konceptuální vztahy duality „senior – prostředí“: tematický rozvrh textu

lidé

stárnutí

změna

město

bydlí (žijí v)

sousedí

pohybují se

využívají

oživují...

přívětivost k vyššímu věku vs. prostorový

ageismus

empowerment (posilování) vs. exkluze

kvalita života / identita / inkluze

Obecně bylo naše zkoumání vedeno otázkami, které směřují k popisu

vztahů vyjádřených graficky ve Schématu I. Našich dat jsme se „ptali“ především na následující: Jaký vliv má měnící se vnější prostředí na zkušenost stárnutí? Jaké je stárnutí v místě, které se s různě velkou rychlostí mění, často přizpůsobuje mladším? Jak vnímají senioři prostor modifikovaný vybranými urbánními procesy (zejm. regenerací a gentrifikací)? Jakým způ


14

sobem ovlivňují vybrané urbánní procesy zapojení seniorů do sociálních

a formálních struktur, jak ovlivňují fungování sociálních sítí a jaký mají

dopad na každodennost seniorů? Jak stárnutí ovlivňuje užití prostředí/místa

a orientaci v něm? Jaké strategie senioři volí, aby překonali negativní dopady

revitalizačních procesů ve svém sousedství, a jak využívají jejich pozitivní

stránky? Odpovědi na tyto otázky jsme hledali v populaci relativně mobilních

a aktivních seniorů a ve specifickém prostředí centrálních částí velkých čes

kých měst. Přinášíme tak především zkušenosti obyvatel konkrétních lokalit,

konkrétní generace, v konkrétní době. Přesto věříme, že toto nutné omezení,

inherentní naprosté většině sociologických výzkumů, žádným zásadním způ

sobem neovlivní inspirativnost zjištěných závěrů.

Publikace je rozdělena do tří celků. První, úvodní, shrnuje a prohlubuje

informace o teoretických východiscích naší studie, o prostoru a přístupech

k jeho zkoumání v kontextu věd o stárnutí. Do určité míry snad supluje

v češtině dosud absentující učební text, který by se základům environmentál

ní gerontologie nějak uceleněji věnoval. Byť v něm shrnujeme klíčové kon

cepty zvolené disciplíny, není čtení tohoto oddílu nezbytné pro pochopení

empirických výsledků studie. Ve druhém oddíle sumarizujeme podstatné

informace metodologické, které podávají základní přehled o studii, charak

teristikách jejích účastníků a použitých postupech. Ve třetí části textu se již

věcně věnujeme městskému prostoru. Skrze optiku seniorů se díváme na to,

jaký je, jak se v něm bydlí, jací lidé jej obývají, jaké aktivity v něm provozují

a jaké služby využívají, a také jak se mění seniorům „před očima“. V závěru

třetího oddílu přesouváme těžiště pozornosti z „prostoru“ k „seniorovi“, jeho

(resp. jejímu) prožitku stárnutí, percipované kvalitě života, zvládání prosto

ru a klíčových důsledků rizik a příležitostí v něm obsažených. Formátem, šíří

a hloubkou probíraných témat chceme uspokojit co nejširší pole čtenářů,

neboť informace, které by přinášely vhled do vzájemné dynamiky fenoménů

„města“ a „stáří“, doposud chyběly jak pro obory sociologie, gerontosociolo

gie a urbánních studií, tak pro praktický výkon lokální samosprávy ve vel

kých městech, jejichž demografické profily se výrazně mění.


15

Kapitola 1

Stárnutí a městský prostor:

nová křižovatka v české sociologii Polovina světové populace žije ve městech a očekává se, že urbanizace bude rychlým tempem pokračovat i do budoucna. Evropský region psychologickou hranici 50 % urbanizovaného obyvatelstva překročil v 50. letech minulého století a do roku 2030 se předpokládá, že ve městech bude žít téměř 80 % Evropanů [State of... 2007]. Tento významný trend v čase koinciduje s bezprecedentním stárnutím světové populace. Pokud byl v roce 2000 každý čtrnáctý člověk starší 65 let, v roce 2050 už to bude každý šestý. V Evropě, která je a minimálně dalších 40 let s největší pravděpodobností zůstane nejstarším kontinentem, dojde do roku 2050 ke zdvojnásobení podílu osob nad 65 let na téměř 30 % populace [World population... 2002]. Při určitém zjednodušení tak lze říci, že budoucnost Evropy jsou staří lidé ve městech. V České republice již v roce 2007 žilo ve městech

1

73 % populace a patří tak

mezi silně urbanizované státy. Navíc se, se svým podílem 16 % seniorů nad 65 let a projektovaným růstem o dalších 14 procentních bodů (dále p. b.) do roku 2060, zařadí do první třicítky nejstarších států světa [Burcin, Kučera 2010]. Tato „demografická výzva“ nepochybně ovlivní i podobu českých měst [Steinführer, Haase 2007]. 1 Jako město je definována obec s působností městského úřadu nebo magistrátu. Ke konci roku 2011 bylo v ČR celkem 598 měst. Podle dat ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011 žilo v českých městech nad 50 tis. obyvatel celkem 3 379 807 osob, z toho 2 331 401 (tj. 67 %) ve městech nad 100 tis. obyvatel [Zdroj: ČSÚ].


16

Graf 1.1 Podíl seniorů na celkové populaci obcí různé velikosti, Česká republika

(v %)

do 199

obyvatel

2

4

6

8

10

12

14

16

18

20

2001 2011

17,617,7

15,115,2

14,2

13,5

14,8

14,5

13,1

15,1

13,1

15,9

12,5

15,8

12,3

15,7

13,3

16,9

15,4

16,9

200–499 500–999 1 000–

1 999

2 000–

4 999

5 000–

9 999

10 000–

19 999

20 000–

49 999

50 000–

99 999

100 000

a více

Zdroj: SLDB 2001 a 2011, Český statistický úřad (ČSÚ); vlastní přepočty.

Zatímco demografická změna je v zásadě univerzální pro celou repub

liku, tak čtvrti, sousedství, ulice a domy ve vnitřních částech a historických

centrech velkých měst se v důsledku vysoké koncentrace starších obyvatel

stávají tím, co v osmdesátých letech minulého století Michael Hunt ozna

čil jako „přirozeně se tvořící důchodcovská komunita“ (naturally occurring

retirement community  – NORC [Hunt, Gunter-Hunt 1986]).

2

Tento koncept

opisuje prostor různé velikosti a hranic, který nebyl původně designován

pro starší populaci, ale na kterém žije velký podíl (obvykle minimálně 40 %)

domácností s přednostou starším šedesáti let. Oproti místům, která již byla

navržena s přihlédnutím k možným specifickým potřebám starší populace,

tyto prostory a tato prostředí vznikají „přirozeně“, tím jak obyvatelé stárnou

v místě svého bydliště, případně se mladší obyvatelé vystěhovávají a/nebo

se ti starší naopak přistěhují. Tento fenomén se stává obzvláště viditelným

v kontrastu se změnami v městském prostředí, které jdou „v protisměru“:

jestliže je stárnutí obyvatelstva v neoprávněné zkratce označováno jako in

voluce, v případě prostředí je obvykle podporována spíše snaha o jeho evoluci

a obnovu. Z těchto dvou do jisté míry protichůdných tendencí pak vyvstávají

otázky, kterým se v tomto textu věnujeme.

2 Minkler, Frantz a Wechsler [2005] používají v podobném kontextu dokonce kontroverzního označení

„šedá ghetta“.


17

Obecný pojem „stárnutí“ má dvě základní podoby: stárnutí populací jako demografický proces a stárnutí jedince jako důsledek biologické změny, která má široké sociální, ekonomické a další souvislosti. V sociologickém pohledu jsou tyto dva fenomény silně propojeny, protože stárnutí jedince (jako jedinečná zkušenost) je ovlivněno sociálním pojetím stáří, kolektivním vnímáním stárnutí jako určité specifické životní fáze, ke které se pojí určitá sdílená očekávání a předpoklady – stáří je sociálním, kulturně proměnlivým fenoménem. Kdykoliv tedy hovoříme o stárnutí, máme na mysli tento vztahový, vzájemně se neustále ovlivňující systém. V sociologii stárnutí, gerontosociologii, dále rozlišujeme dvě základní dimenze stáří a stárnutí, a to dimenzi časovou a dimenzi prostorovou. Dimenze časová je de facto vyjádřením skutečnosti, že stárnutí je plynutí času a je měřeno v jeho jednotkách. To má důsledek pro sociální definici stáří jako určitého věku a/nebo období za určitou věkovou hranicí. Svoji roli má ovšem časová dimenze i na agregované úrovni zkoumání. Časová dimenze je zásadním prizmatem, skrze které můžeme sledovat změnu pohledu na stáří, stárnutí a stárnoucí lidi ve společnosti, na jejich role v sociálních systémech. Druhou analytickou dimenzí je dimenze prostorová. Prostor je definován jako (a) fyzický a (b) symbolický, konstruovaný, sociální, ve kterém je „místo“ jedince či skupiny určováno jako vztah k vybraným referenčním bodům [Sorokin 1943; Durkheim 2004; Petrusek 1996]. Kromě prostoru hovoříme také o prostředí, tedy souboru „všech biotických i abiotických jevů a procesů, které obklopují konkrétního (...) jedince, populaci, společnost (...), mnohostranně na něj působí a ovlivňují jeho (...) funkce“ [Lamser 1996: 870; též Gieryn 2000]. Prostředí, stejně jako prostor v tomto ekologickém pojetí, má svoji „tvrdou“ fyzickou a „měkkou“ sociální dimenzi [Šilhánová 1996]. Ty však jsou v sociální realitě neoddělitelně propojeny. Novější směry sociologického zkoumání pak vedle působení prostředí či prostoru na jedince zdůrazňují jejich vzájemnou podmíněnost – hovoříme o sociální produkci či sociální konstrukci prostoru, tedy o tom, že prostor je sociálně vytvářen, například, ale nejen, skrze politická rozhodnutí a skrze každodenní smysluplné jednání aktérů.

Jestliže je gerontologie multidisciplinárním a multiparadigmatickým oborem, o její environmentální odnoži to platí dvojnásob. Mezi základní témata environmentální gerontologie patří bydlení starších lidí, povaha a dopad úprav v domácnosti, přestěhování a design v pečovatelských institucích, role sousedství a příležitostí, resp. omezení, která představuje pro své obyvatele, komunitní prostředí jako místo stárnutí v širší perspektivě sociální politiky, a mnohá další (pro detailní přehled viz Wahl, Weisman [2003] a následující kapitola). V posledních dekádách byl však zájem výzkumníků mezi tato témata rozložen poněkud nerovnoměrně. Při pohledu do historie se zdá,


18 že dominovala zejména témata vázaná na vnitřní prostor či blízké prostředí seniora – tedy zejména jeho domácí prostředí, a to často v užším smyslu „domov jako místo péče“ [v českém kontextu zejm. Veselá 2003; Glosová 2006; Kubalčíková 2006; Jeřábek 2005], případně témata vázaná obecněji na „prostory péče“, pokud subjektem zájmu byli institucionalizovaní senioři [viz např. klasická studie Gubrium 1997 aj.]. Otázka prostoru a prostředí přitom byla v daném zkoumání „vedlejším produktem“, nikoliv jeho hlavní hnací silou.

Podstatně méně často byla pozornost soustředěna na sousedství, tedy oblast mimo vlastní obytný prostor seniora, které může ve stáří představovat nezanedbatelný zdroj sociální podpory [Řeháková 2003; Kasalová 1990; Sýkorová 2007]. I v těchto případech se však nejčastěji jednalo o sousedství ve smyslu prostoru sociálního, přičemž fyzické dimenze prostoru nebyly významněji zohledňovány. Za zlomovou práci je možné považovat stať Sýkorové „Prostor a věci v kontextu stáří“ [2008], která při výzkumu autonomie ve stáří ukázala, že prostor a prostředí jsou od zkušeností stárnutí téměř neoddělitelné, protože jsou pojímány jako nedílná součást zvládání stáří a vyrovnávání se s jeho riziky a ztrátami. Jak shrnuje Sýkorová [2008], je prostor podstatným faktorem pro udržení autonomie na straně jedné, sociální integrace na straně druhé a v obou případech pro zachování kontinuity Já (Self). Do popředí zájmu seniorů v citované studii pak vystupují koncepty jako mobilita, vzdálenost, obeznámenost s prostorem a úloha rutiny či bezpečí.

O něco bohatší než v sociologii je „pokrytí“ vztahu mezi prostorem/prostředím a starší populací z pohledu sociální geografie. Zejména v poslední době byli senioři rozpoznáni jako „uživatelská“ skupina, která může mít specifické potřeby [Nešporová, Svobodová, Vidovićová 2008] a požadavky na životní prostor. Byly položeny také první otázky, jak mohou změny, jimiž procházejí modernizující se města, působit na seniory. Například Dvořáková [2008] v rámci projektu „Socioekonomická analýza Městské části Praha 1“ zkoumala vývoj počtu a struktury populace seniorů žijících na tomto území a snažila se identifikovat, zdali existují v městském centru lokality se zvýšenou koncentrací seniorů a jaká je jejich spokojenost s kvalitou života v této oblasti [viz též Temelová, Dvořáková 2011]. Ve svém zkoumání došla k závěru, že nejužší centrum Prahy je oblastí se zvýšenou koncentrací seniorských rezidentů, kteří vesměs patří mezi starousedlíky (žijí v dané lokalitě více než 40 let) a mají o něco vyšší vzdělání, než je celopražský průměr. Prostřednictvím anketního dotazování zjistila, že jsou také vesměs spokojeni jak s obslužností základními obchody a službami, tak s kvalitou a cenou bydlení v centru města. Tato studie je první nám známou vlaštovkou sociálně geografického zkoumání v českém prostředí, která se cíleně zabývala českými


19

seniory ve specifické lokalitě s odvoláním na dynamické procesy, které v ní probíhají. Existuje i několik dalších studií, které se zaměřují na modernizační procesy v (českých postkomunistických) městech a kde jsou senioři alespoň zmíněni jako skupina potenciálně ohrožená těmito procesy. Detailní zkoumání však byla dosud směřována především k osobám ohroženým sociální exkluzí zejména kvůli etnicitě a/nebo nižšímu sociálnímu statusu, např. [Ouředníček 2007; Víšek 2005]. Tento přístup dominuje i v zahraniční literatuře [Marcuse 1993; Savage, Warde, Ward 1993; Pacione 1990; Kempen, Weesep 1994; Freeman 2006]. Není to ovšem poprvé, co se sociologie či geografie věku a stáří inspirovala studiemi etnicity a sociální exkluze, neboť je mezi nimi možné vysledovat mnohé paralely [Macnicol 2004], včetně problematiky vícenásobných rizik [Vidovićová 2008; Scharf et al. 2002].

Dynamické procesy, o kterých hovoříme, jsou typické pro moderní, postindustriální města. Jejich fyzická i sociální struktura se mění v důsledku působení masivních vlivů, jako je globalizace, zvyšování rezidenční mobility (intenzita stěhování), deindustrializace, komercionalizace, ubývání rezidenčních funkcí, případně suburbanizace, ubývání počtu obyvatel i stárnutí populace. Tyto trendy se v České republice začaly výrazněji projevovat až s přechodem z plánovaného hospodářství na tržní a od 90. let 20. století zásadně proměnily podobu českých měst

3

[Tvrdík 2007; Sýkora 2005] i ven

kova [Majerová 2004], a to včetně jejich demografického profilu [Sunega, Lux 2010]. Mezi ty z našeho pohledu nejdůležitější důsledky těchto procesů a z nich vyplývající proměny městského prostředí patří revitalizace.

Šilhánková [2000] shrnuje šest základních druhů revitalizačních změn: modernizaci, gentrifikaci, regeneraci, dostavbu, přestavbu a asanaci. Modernizaci definuje jako průběžnou obnovu a údržbu stavebního fondu zvyšující standard stávající zástavby beze změn funkčního využití a sociální struktury. Při dostavbě či přestavbě dochází k doplnění původní stavební i funkční struktury novými objekty nebo více či méně radikální úpravě stávajícího stavebního fondu a jeho využití, a k částečné obměně obyvatelstva. Zatímco tyto typy souvisí především s prostorovou (fyzickou) přeměnou lokality, intenzivnější ekonomickou a sociální „obnovu“ v sobě zahrnuje až gentrifikace, regenerace a asanace. Asanace, tedy úplná demolice původní zástavby vedoucí 3 Uvědomujeme si, že hovořit o zásadní změně městského prostoru v postsocialistickém kontextu v sobě nepřímo obsahuje nesprávný předpoklad jeho neměnnosti před rokem 1989 [Ferenčuhová 2011]. Jak ukazují i naše výsledky, revoluční události sice přinesly zásadní změnu některých společenských struktur a institucí, na druhou stranu tuzemská města procházela dynamickými změnami po celé 20. století (jako příklad uveďme výstavbu panelových sídlišť, asanace městských center či jejich částí, více méně řízenou migraci a využívání politiky bydlení jako základního mocenského a ekonomického nástroje aj.). Také komunikační partneři v našem výzkumu vnímají současné změny právě v kontextu svých biografií a zkušeností se změnami dřívějšími, jak ostatně ukážeme dále.


20

k naprosté změně fyzického vzhledu lokality, je extrémním případem totální

výměny jak fyzického, tak i sociálního prostředí. Z pohledu sociální exklu

ze jsou ovšem zajímavější zbývající dvě formy cílené a často řízené promě

ny vnějšího prostředí: regenerace a gentrifikace. Regenerace je definována

jako „obnova a údržba existujících struktur stavebního fondu, která si klade

za cíl dosažení soudobých standardů... ve starší zástavbě... (a) je spojena

s očištěním struktury od nevhodných součástí a nevhodných způsobů využití

a nalezení vhodného soudobého funkčního využití“ [ibid.: 3]. Gentrifikací

se pak rozumí proces, „při němž dochází k rehabilitaci obytného prostředí

některých čtvrtí a postupnému vytlačování a nahrazování původního obyva

telstva příjmově silnějšími vrstvami“ [ibid.]. Při tomto procesu se mění soci

ální charakter míst spojený s jejich fyzickou proměnou [Zukin 1987; Brown

-Saracino 2010; Wacquant 2008]. Fenomén gentrifikace odkazuje k procesu

třídního následnictví a vymístění v oblastech původně osídlených „pracují

cími“ a nižšími sociálními třídami [Smith, Williams 1986]. Podrobněji lze

gentrifikaci popsat i těmito vzájemně provázanými procesy: jedna skupina

obyvatel s vyšším sociálním statusem nahradí jinou skupinu původního oby

vatelstva; mění se bytový fond, dochází k celkové estetizaci prostředí a roz

šiřuje se a zvyšuje se kvalita služeb; nastává koncentrace obyvatel, u nichž

lze předpokládat shodné kulturní vzorce a životní styl, popřípadě alespoň

příbuzné konzumní preference; dochází i k ekonomické obnově a zhodnocení

majetku a současně k rozšíření soukromého vlastnictví v systému bytového

fondu [Burjanek 1995]. V konečném důsledku se komunita původních oby

vatel rozpadá. Část původního obyvatelstva je vytlačena vysokými náklady

na bydlení z lokality pryč, část zůstává a snaží se nové situaci přizpůsobit,

a u obou těchto skupin se zvyšuje riziko jejich sociálního vyloučení [Henig

1981; Singelakis 1990].

Gentrifikaci lze chápat i v širším či přeneseném smyslu jako infiltraci

vyšší kultury/třídy do oblasti původně specifické pro kulturu/třídu nižší

[Thompson 1999], v důsledku čehož dochází k významným prostorovým,

sociálním i ekonomickým změnám cílového prostoru.

4

Když toto pojetí apli

kujeme do kontextu stáří, pak hovoříme o tzv. třídách věkových, které jsme

identifikovali na základě dřívějšího výzkumu věkových souvislostí moder

ních společností [Vidovićová 2008]; teoretická východiska viz též [Gilleard

a Higgs 2000; Chudacoff 1989]. V tomto případě jde o pronikání mladých lidí

do prostoru (tradičně) „osídleného“ staršími lidmi a naopak [Henig 1981].

4 Jak je patrné i z tohoto přehledu, koncept gentrifikace byl pokusem vysvětlit procesy urbánní změny,

které se odehrávaly v  centrech především amerických měst v  průběhu druhé poloviny 20.  století. Jejich

aplikace na prostředí střední Evropy ale není neproblematická, např. městská centra nelze vždy označit za

bydlení dělníků či převážně nižších sociálních tříd.


21

Dokazuje to i Dvořáková [2008], která uvádí, že nově přistěhovalými do oblastí s vysokým podílem seniorské populace v rámci vnitřní Prahy jsou především mladí lidé.

Z řady studií vyplývá, že hodnocení subjektivních kvalit prostředí u starších osob má na celkový dojem z bydliště ještě větší vliv než jeho objektivizované fyzické kvality [např. Sweaney, Mimura, Meeks 2004]. To dále podtrhuje význam otázek po „mentální konstrukci“ prostoru ve stáří a důležitost hledání souvislostí s dalšími „měkkými“ ukazateli. Máme totiž za to, že určité typy lidí zvládají stárnutí v dynamicky měnícím se prostoru lépe než jiní. Je pak otázkou, do jaké míry se na konstrukci zkušenosti stárnutí v prostoru podílí sám prostor, a jaký je vliv subjektivní percepce stárnoucího subjektu, projevovaný například skrze adaptační mechanismy. Problém regenerace je tak pouze dílčí ilustrací problematiky vlivu sociálního a fyzického prostředí na zkušenost stárnutí.

Pohled sociální geografie představuje velmi důležitý základ pro další sociologická a environmentálně gerontologická zkoumání, která jej ovšem mohou a musí přesáhnout. Je neoddiskutovatelné, že toto téma je mnohem širší než „pouze“ jeho geografický rozměr. Životní prostředí

5

nepřívětivé pro

vyšší věk (age-non-friendly environment) je některými autory vnímáno jako problém věkové diskriminace [Palmore 2005; Bytheway 1995; Laws 1993], která s sebou nese dalekosáhlé společenské a ekonomické konsekvence. Koncept „stárnutí v místě“ [Lanspery 2002, blíže viz též níže] jako vlivné paradigma v gerontologii je zároveň silnou sociálně politickou doktrínou, která se promítá do řady národních i mezinárodních ideových dokumentů a je tak východiskem pro formulaci moderní politiky a opatření na různých úrovních správy.

6

Naše studie se proto na několika místech dotýká i velmi praktických,

aplikovaných aspektů stárnutí ve městě. 5 Koncept „životního prostředí“ je v gerontosociologii chápán mnohem šířeji než „ekologicky“. Hovoříme-li tedy o životním prostředí, máme na mysli obecně životní prostor, to co jedince bezprostředně obklopuje, prostředí, s kterým vstupuje do každodenních interakcí. 6 Madridský mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí 2002 (zejm. Problém 3: Rozvoj venkova, migrace a urbanizace); Regionální implementační strategie (RIS) k Madridskému mezinárodnímu akčnímu plánu pro problematiku stárnutí 2002 (zejm. Závazek č. 2 – Integrace a účast starších lidí ve společnosti); „Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008–2013“ (bod 5. Prostředí a  komunita vstřícná ke stáří) a navazující „Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017“ (teze Kvalitní životní prostředí pro život seniorů) a další.


22

Kapitola 2

Prostor, město a environmentální

gerontologie – úvod do disciplíny V tomto oddíle se budeme věnovat hlavním teoretickým východiskům environmentální gerontologie s cílem položit společný základ pro porozumění diskutovaným problémům a zároveň načrtnout rozcestník pro zájemce o hlubší studium této disciplíny. Na následujících řádcích proto rozpracováváme vybrané otázky nastíněné již v úvodu a předjímáme některé z otázek řešených v naší studii v širším kontextu aktuálních diskusí v tomto oboru.

Sociální vědy, včetně sociologie či gerontologie, zažívají již od konce 80. let takzvaný prostorový obrat (spatial turn): sahají po geografickém tématu prostoru, „místo“ se explicitně

7

stává ústředním fokusem jejich bádání

[Andrews, Phillips 2005], zaměřují se i na souvislosti mezoprostorové – urbánní, mnohými z nich dlouho opomíjené [Kearns, Andrews 2005; Kendig 2003; Musil 1991, 2003; Phillipson, Scharf 2005]. Současně je patrný obrat ke studiu stárnutí či stáří v „negerontologických“, tj. i „prostorových“ disciplínách [podrobněji viz Sýkorová 2008, 2010, 2012]. Oba proudy se pak setkávají v tématu stárnutí, stáří a prostor, místo, prostředí. Proto se, s odkazem na komplexní provázanost fyzické a sociální dimenze prostoru [Lawton 1977, 1980, 1983], v rámci nynějšího zvýšeného zájmu o prostor považuje nadále za nepřijatelné rozvíjet vědění o sociálním kontextu stárnutí a stáří nezávisle na kontextu fyzickém, a vice versa [Wahl, Lang 2003; Warnes 1990; Andrews, Phillips 2005]. Důvody zvýšeného zájmu o prostor, místo a stáří lze přitom hledat zejména v postupujícím populačním stárnutí (a podílu měst na něm), v globalizačních procesech [Phillipson, Scharf 2005], urbánní změně a jejich společných sociálních důsledcích [Andrews, Phillips 2005; Clark 1971]. 7 Prostor je samozřejmě veličinou, která se objevuje v řadě již klasických sociologických studií, například u Simmela, Durkheima či Marxe, souhrnně k soudobé sociologii prostoru viz např. Löw [2008].


23

2 .1 Prostor Prostor zaujímá určitou část teritoria [Rubinstein, Parmelee 1992] a jeho „rozprostraněnost obsahuje ‚konfigurace fyzických objektů‘ − věcí, respektive artefaktů, přírodních objektů a v neposlední řadě lidí“ [Hamm, Jałowiecki 1990: 11]. Fyzický prostor je „faktorem sociální produkce“ [Benko, Strohmayer 1997: 23]. Tvoří vždy rámec sociálních vztahů, sociálních interakcí [Wahl, Lang 2003; Laws 1997], ty jsou jím konstituovány, omezovány, zprostředkovávány [Dear, Flusty 2002]. Prostor rámuje činnost lidí, ovlivňuje jejich jednání, spolu s časem zakládá osnovu, do níž jsou vetkány „procesy a vzory lidské existence, včetně politických, sociokulturních a ekonomických aktivit“ [Dear, Flusty 2002: 2]. Koneckonců metafory z fyzického světa nezřídka slouží k vyjádření kvalitativních a kvantitativních vlastností vztahů sociálních. Například pojmy jako „blízkost“ nebo „distance/vzdálenost“ jsou stejně důležité v materiálním světě jako i ve vztahu k jedincům, kdy jimi označujeme například člověka emocionálně, názorově spřízněného či příbuzného [Wahl, Lang 2003].

Fyzický prostor tak není jednoduše daný, určený pouze a jen dimenzionálními mírami výšky, šířky, hloubky a geometrickými vztahy mezi objekty [Shields 1997]. Je především produkován a reprodukován lidmi – společností [Laws 1997; McDowell 2002; Benko, Strohmayer 1997], „vždy a nevyhnutelně ‚přeplněn‘ sociálními a kulturními elementy“, stále překódováván sociálními významy

8

[Shields 1997: 187–8]. Je vnímán a zažíván skrze kulturní normy,

habity [Wahl, Lang 2003], je pociťován, rozuměn, vyprávěn (interpretován) a zabudováván do osobních či skupinových, urbánních, respektive lokálních identit

9

[srovnej Gieryn 2000: 465–6, 472; Bitušíková 2009].

Pojem prostor lze užívat synonymně s pojmem prostředí, který referuje „k celku diverzifikovaného rozsahu fenoménů, událostí a sil existujících vně jedince“, tj. k jeho spojení s ostatními osobami (sociální prostředí) či k okolní materiální a prostorové sféře (fyzické, resp. geografické prostředí) [Dannefer 1992: 84]. Prostor, prostorovost jsou tedy „dvojitě konstruovány“, tj. jsou formovány či ohraničeny sociálně, samy zprostředkovávají sociální jednání, sociální vztahy, a zpětně je ovlivňují [Gieryn 2000; McDowell 2002; Musil 2006]. 8 „Kde“ a „kdy“ je signifikantní pro to, „čím“ událost je. Empirický prostor je konstruován a rekonstruován sociálními skupinami na úrovni sociálně imaginární (kolektivní mytologie, domněnky) a na úrovni intervencí do krajiny (vystavěného prostředí) – viz Shieldsův koncept social spatialisation [1997: 187–8]. 9 Význam prostoru pro formování identit je diskutován v různých disciplínách, vč. sociologie, geografie, feministických či kulturálních studií [viz Bird et al. 1993; Keith, Pile 1993; Featherstone at al. 1995; Pile, Thrift 1995].


24

Připsáním významů určitému prostoru skrze sociální zkušenost s ním či prostřednictvím zkušenosti v něm získané se, v určitém pojetí, z prostoru stává místo [srov. Rubinstein, Parmelee 1992]. Obdobně přistupuje k místu (place) Kontos [1998], která s odvoláním na Agnew [1993] rozlišuje tři jeho základní prvky: dějiště (locale), v němž se odehrávají aktivity jedinců, respektive sociální interakce či sociální, ekonomické a politické procesy (location), a subjektivní, teritoriální význam dějiště, tj. význam místa (sense of place). Vůči místům „s významem“ staví tzv. ne-místa (non-places), jimiž lidé procházejí, projíždějí, míjejí se s druhými, „aniž by spolu promluvili“, např. letiště, dálnice, anonymní hotelové pokoje, prostředky veřejné dopravy [Augé 1995; ale srov. Gardner 2011]. Místem, tj. prostorem nadaným symbolickým vyjádřením identity, vztahů, paměti a historie [Benko, Strohmayer 1997; podobně Andrews, Phillips 2005: 7],

může být geografický bod různé úrovně, tj. křeslo,

lůžko, místnost, byt, dům, a v neposlední řadě i město.

Město představuje hierarchizovaný fyzický prostor, fyzickou strukturu s jeho obyvateli, ale především také politickou a sociální instituci [Clark 1971; Vacková 2009], symbolickou, kulturní konstrukci [Andrews, Phillips 2005]. S městským prostorem je spojován „velký počet významů, symbolik, rolí, procesů a funkcí. (...) Lze v něm vidět místo koncentrace obyvatelstva, jednotku ekonomické produkce, výměny, spotřeby, místo společenské, kulturní reprodukce, prostor vyjádření politické moci“ [Mulíček 2009: 153–154]. Město můžeme pojmout jako komplex veřejných, poloprivátních a privátních prostor širšího městského prostředí (townscape). To zahrnuje lokální, externí prostředí čtvrti či sousedství (bydlení, zelené plochy parků a zahrad, rekreační, odpočinkové oblasti, pasáže, nadjezdy i podchody, dopravní komunikace, ovzduší, zvukovou „kulisu“ [Marans et al. 1984; Phillips et al. 2005]) a interní prostředí domácnosti [podle Phillips et al. 2005]. Charakter, identita a funkce prostředí jsou (re)produkovány každodenními pohyby a činností obyvatel a návštěvníků [Ouředníček a kol. 2009]. Materiální tvář města – architektura, veřejná místa a městské prostory, geografické, krajinné fenomény – podporují identifikaci obyvatel s místem (nebo naopak působí odcizujícím směrem) [Musil 1967; 1985] a spolupodílí se na formování urbánní identity [Bitušíková 2009; rovněž Peace et al. 2005].

Soustředíme-li se na části města, městské čtvrti, vyniknou jejich definiční znaky: jak geografické, administrativní „hranice“, tak specifické, distinktivní charakteristiky (přírodě blízkého i kulturně formovaného) fyzického prostoru a rezidentů, rozvíjejících sociální, zejména osobní kontakty a vztahy [Lawton 1980]. V tradičním pojetí se čtvrti více či méně překrývají s životním prostorem jedinců, kteří jsou zde rezidenčně, sociálně a psycho


25

logicky ukotveni.

10

Životní prostor je proto v kontextu města definován jako

ten jeho „díl“, který jedinec zabírá fyzicky, sociálně a psychologicky [Birren 1969]. Představuje prostorovou doménu individuí zahrnující komplex známých objektů, lidí, míst i soubor významů, který jim jedinci připisují [Hodge 2008: 112].

Sousedství je lokální skupinou, tvořenou „sítí zčásti volných, povrchních a konvenčních, avšak zčásti pevnějších vztahů“, rozvíjejících se na základě „časté interakce“ a charakterizovaných pocitem sounáležitosti a „jistého odlišení vzhledem k okolí“ [Musil 1967: 214]. Musil rozlišil vztahovou a funkční stránku sousedství (tj. sousedství jako sociální „skupina“ i prostor, v němž se odbývají denní činnosti), které se vzájemně doplňují. Otázkou zůstává, nakolik lze funkce sousedství i v současnosti konkretizovat pomocí Wurzbacherovy typologie [in Musil 1967: 215]: (1) vzájemná pomoc v denním životě, (2) svépomoc a sdružování pro dosažení společných cílů, (3) zajištění kontaktů doplňujících rodinné vztahy, styky se spolupracovníky a s přáteli a zajištění informací o prostředí, kde rodina žije, (4) sociální kontrola a socializace, orientace ve společnosti podle přijatých norem, (5) asimilace nově přistěhovalých osob pomocí vyrovnávání rozdílů zájmů starých a nových obyvatel lokality.

11

Aktuální podoba a funkce sousedství jsou dnes v gerontologii či so

ciální geografii široce diskutovány. Předmětem diskusí je rovněž vztah konceptu sousedství a komunity [pro přehled viz např. Meegan, Mitchell 2001; Galster 2001].

Zaostření na domov jako specifickou organizaci blízkých sociálních vztahů v prostoru a čase [Douglas 1991] vynese do popředí opět fyzický prostor ležící v jeho základech [Csikszentmihalyi, Rochberg-Halton 1981; Hodge 2008] – přístřeší, příbytek, s nímž se pojí hodnoty individuálního bezpečí, soukromí, nezávislosti, aktuálního či vzpomínaného sociálního sdílení se signifikantními druhými [Sixmith 1986; podobně Doyle 1992]. Tři základní významy domova – domov fyzický, osobní, sociální – krystalizují ve vzájemné provázanosti v celkový smysl bytí v  místě (experiential place integration [Rowles, Ravdal 2002: 88]). Lawton [1989: 153] ve vztahu ke stáří zdůraznil, že „domov je maximalizovaná autonomie“. Jedinec zde, jak vysvětluje Doyle 10 V ázanost na sousedství je samozřejmě pouze jednou z mnoha rovin přináležení, které díky vzrůstající mobilitě, médiím a komunikačním technologiím dalece přesahují hranice sousedství. Přesto se domníváme, že pro rovinu každodenní zkušenosti jsou místa a prostory bezprostředně obklopující bydliště nadále důležité, resp. je v návaznosti na teorie stárnutí nezbytné se jimi zabývat. 11 V naší studii jsme adoptovali koncept sousedství ve smyslu těchto definic a pro účely výzkumu jsme s  respondenty a  komunikačními partnery hovořili o  sousedství jako „jejich/blízkém okolí“ (viz též kap. Sousedé).


26 [1992], totiž může a nemusí prokazovat svoji kompetenci, může jej mít pod kontrolou a stejně tak na kontrolu rezignovat [Sýkorová 2008: 404].

12

2.2 Prostor a město v sociologii S tématem fyzického prostoru, respektive geografického prostředí, je z řady důvodů, teoretických i praktických, stále intenzivněji konfrontována i současná sociologie. Fyzický prostor, jak konstatoval Musil [2003: 160, 2006: 1], „zmizel“ ze sociologie na poměrně dlouhou dobu, sociologie jej ignorovala, odsunula „vně sociální sféry“, popřípadě se k němu vztahovala pouze implicitně [Musil 2006]. A-prostorová sociologie [Gieryn 2000] se teprve postupně mění ve vědu vnímavou k prostoru, k jeho vlivu na sociální vztahy, či lépe (ale méně snadno) ve vědu nahlížející na prostor výše zmíněnou a žádoucí optikou komplexní spojitosti jeho fyzické a sociální dimenze [Mulíček 2009: 154]. Toto schizma fyzického a sociálního se dlouhodobě projevuje i v oblasti teorie a empirického výzkumu, které obvykle kladou větší důraz buď na jednu, nebo druhou složku prostoru/prostředí [Wahl, Lang 2003].

K „rehabilitaci prostoru“ dochází rovněž v sociologickém výzkumu města [Phillipson, Scharf 2005: 74], českou sociologii nevyjímaje. Snahy o probuzení zájmu o město, po revoluci v roce 1989 ještě sporadické [Musil 1991, 2003], i zde nabývají zřetelnějších kontur.

13

Urbánní sociologie hledá nové

přístupy k porozumění důsledkům radikálních změn, jimiž současná města procházejí [LeGates, Stout 2003; Savage, Warde, Ward 2003; Phillipson, Scharf 2005].

V kontextu postindustriální transformace měst, silně ovlivněné globalizací, probíhá kvantitativní i kvalitativní restrukturace produkce, spotřeby a směny, která posunuje město k „modelu organizovanému spotřebou“ a ve svých důsledcích zásadně souvisí se společenskou, ekonomickou, institucionální i prostorovou realitou města [Mulíček 2009: 159–169]. Urbánní přeměně postsocialistických měst předcházela transformace společensko-politická, Musil [1991] přiléhavě hovoří o dvojí rovině transformace postsocialistické společnosti, Enyedi [1998; 1996] pak o postsocialistické transformaci měst jako o specifickém případu urbánních změn.

14

12 Zájemce o definice a kategorizace socioprostorových pojmů lze odkázat například na [Temelová et al. 2010; Vidovićová, Gregorová 2010; Burjanek 2009; Mulíček 2009; Sýkorová 2008; 2010]. 13 Historii české geografie či sociologie města přehledně rekapituluje Ouředníček s  kolektivem [2009: 96–97]. Tématu se věnují i stati obsažené ve Sborníku České geografické společnosti. Odkažme např. na monografii Horské et al. [2002] či stati Ilíka a Ouředníčka [2007], Polívky [2007], Temelové a Nováka [2007]. 14 Kritická diskuse konceptu postsocialistického města viz např. [Ferenčuhová 2011; 2012; Stenning, Hörschelmann 2008].


27

K významným procesům „nového urbanismu“ [Smith 2002: 430], jejichž příčiny či dopady jsme shora naznačili, patří i již zmiňovaná gentrifikace [Lees et al 2008]. Právě ta je považována za příznačnou „sociální a prostorovou manifestaci tranzice od industriální k postindustriální urbánní ekonomice založené na finančních, obchodních a kreativních službách a spojené se změnami v podstatě a lokaci práce, v zaměstnanecké struktuře, výdělcích a tržbách, životních stylech a struktuře trhu s bydlením“ [Hamnett 2003: 2402].

Gentrifikace je tedy jedním z typů urbánních změn, při níž na jedné straně dochází k regeneraci městských čtvrtí spojené často se sociální a symbolickou proměnou místa a se změnou jeho statusu. V ekologických termínech se hovoří o „přílivu“ nových, ekonomicky silnějších obyvatel, a také komerčních aktivit, které zpětně působí na zvyšování nákladů na život v lokalitě (zvyšování daňového zatížení vlastníků, rostoucí ceny nájmů atp.) či přináší proměnu infrastruktury. To může na jednu stranu rozšiřovat a zlepšovat podmínky v místě také pro stávající obyvatele (v tomto ohledu se gentrifikace dokonce paradoxně stává součástí městských politik a strategií), na druhou stranu může ústit ve vymístění ekonomicky slabších obyvatel či v rozšíření pocitu odcizení a přispívat k rozvoji hnutí rezistence.

15

Při revitalizaci městského prostředí dochází k fyzické rehabilitaci čtvrtí, jejich bytového fondu [Hamnett 2003], zhusta „míst spojených dříve s výrobou a bydlením dělnické třídy“, ke změnám funkčního využití výrobních, administrativních objektů průmyslových firem [Mulíček 2009: 169, 171] či bytových domů a ke změně nájemního bydlení v bydlení vlastnické. Obměňuje se rovněž síť obchodů a služeb, struktura jejich sortimentu, v poslední vlně gentrifikace jsou budovány komplexy integrující produkci, spotřebu, byd lení, rekreaci a zábavu [Smith 2002], ceny (a v jistém slova smyslu kvalita) dostupného zboží rostou. Ve čtvrti se usazuje nová střední třída

[Glass

1964; Hamnett 2003]. Gentrifikaci ale nelze redukovat na třídní nebo příjmový fenomén a přehlížet její rezidenční a kulturní dimenzi, jak upozorňuje Hamnett [ibid.: 334] s odkazem na zájem „nové urbánní elity“ o bydlení se snadnou dostupností pracoviště, kultury, zábavy. Mezi „novými“ obyvateli čtvrti mohou být i ti, kteří zdědili byt či dům po rodičích, prarodičích a podíleli se na „zkvalitnění jeho fyzické struktury“ [Palen, London 1984: 8], ať ve 15 T ermíny urbánní revitalizace, regenerace, gentrifikace jsou často v literatuře užívány synonymně, p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.