načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Staří mistři - Thomas Bernhard

Staří mistři

Elektronická kniha: Staří mistři
Autor:

V románu Staří mistři (1985) přivádí slavný rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989) takřka k dokonalosti svou literární metodu zobrazení světa. Základní téma ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V románu Staří mistři (1985) přivádí slavný rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989) takřka k dokonalosti svou literární metodu zobrazení světa. Základní téma celého svého díla – je to komedie? je to tragédie? – rozehrává se sarkasmem a sžíravou kritikou všeho a všech. Na jedné straně umění nadsázky, komika a humor, na straně druhé vášnivé zaujetí proti státu – zejména rakouskému –, společnosti a kultuře. A tak jedni v něm vidí neúprosného morálního kritika, druzí mistra literární komiky a humoru. Ať tak či tak, oba tyto póly Bernhard přetavuje ve výsostnou literaturu, jejíž četba je mimořádným zážitkem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w


w 2 w


w 3 w

Thomas Bernhard

Staří mistři

Komedie

přeložil Bohumil Šplíchal

PROSTOR | PRaha | 2016


w 4 w

Thomas Bernhard: alte Meister. Komödie

© Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1985

Czech edition © PROSTOR, 2016

Translation © Bohumil Šplíchal, 1994

ISBN 9788072603305


w 5 w

Trest odpovídá vině: být připraven

o veškerou chuť k životu, ocitnout

se na nejvyšším stupni znechucení.

KierKegaard


Š 6 Š


Ačkoliv jsem byl s Regerem domluven vUměleckohistorickém muzeu až na půl dvanáctou,

byl jsem tam už v půl jedenácté, abych ho, jak

jsem si už před časem předsevzal, mohl jednou

nerušeně pozorovat z takřka dokonalého úhlu,

píše Atzbacher. Protože Reger dopolednesedává v takzvaném Bordoneho sále, naprotiTintorettovu Muži s bílým plnovousem, na sametem

potažené lavici, na níž včera, poté co mivysvětlil takzvanou sonátu Bouře, pokračoval vpřednášce o umění fugy od doby, jak sám řekl, před

Bachem až do doby po Schumannovi, přičemž

spíš neustále hovořil o Mozartovi, a nikoliv

o Bachovi, musel jsem zvolit místo v takzvaném

Sebastianově sále; musel jsem, ačkoliv se tozcela příčilo mému vkusu, zaujmout místo před

Tizianem, abych mohl Regera, sedícího předTintorettovým Mužem s bílým plnovousem,pozorovat, a to vestoje, což pro mne ale nebylažádná nevýhoda, poněvadž já raději stojím než

sedím, zvláště když pozoruji lidi, já odjakživa

pozoruji lépe, když stojím než když sedím, ajelikož jsem, dívaje se ze Sebastianova sálu dosálu Bordoneho, s krajním vypětím všech silnakonec skutečně zahlédl celého, ani opěradlem

lavice nezastíněného Regera, který od včerejška

bezpochyby trpěl vlivem náhlé noční změny

počasí, a proto si ponechal po celou dobu na

hlavě černý klobouk, hleděl jsem na celou ke

Š 7 Š


mně obrácenou levou stranu jeho postavy, a mé

přání jednou nerušeně Regera pozorovat sevy

plnilo. Protože Reger (v zimníku), opíraje se

o hůl, kterou držel mezi koleny, byl, jak se mi

zdálo, zcela zaměstnán pohledem na Muže sbí

lým plnovousem, nemusel jsem se obávat, že by

mě mohl při tomto pozorování přistihnout.Zří

zence muzea Irrsiglera (Jenöho!), s nímž Regera

pojí už více než třicetiletá známost a s nímž i já

jsem (také už přes dvacet let) vždy dobře vy

cházel a dodnes vycházím, jsem znamenímru

ky upozornil, že bych jednou chtěl Regera

nerušeně pozorovat, a tak pokaždé, když se

Irrsigler, přesný jak hodinky, objevil, dělal, jako

bych tu vůbec nebyl, a stejně tak předstíral,ja

ko by tu ani Reger nebyl, a věnoval se, což bylo

jeho úkolem, dozoru nad návštěvníky galerie,

kterých tu bylo, i když byla sobota a vstupvol

ný, jen pomálu, a to svým navyklým způsobem,

který u každého, kdo ho neznal, vyvolávalne

příjemný pocit. Irrsigler má onen podezíravý

pohled, jakým se obvykle zřízenci v muzeíchdí

vají, aby odstrašovali návštěvníky muzeí,vyba

vené jak známo všemi nectnostmi; jeho způsob,

bezprostředně a ve vší tichosti vystoupit zpoza

rohu do kteréhokoliv sálu a přeměřitnávštěvní

ky pohledem, je skutečně pro každého, kdo ho

nezná, zneklidňující; ve své šedivé, špatněstři

žené, nicméně na doživotí přiřčené uniformě,

která drží pohromadě zapnuta velkými černými

Š 8 Š


knoflíky a na Irrsiglerově hubeném těle visíja

ko na věšáku, a se svou ze stejné šedivé látky

ušitou kšiltovkou na hlavě připomíná spíšzří

zence v našich věznicích než státemzaměstna

ného strážce uměleckých děl. Irrsigler je od

těch dob, co ho znám, pořád stejně bledý,ačko

liv není nemocný, a Reger ho už po létaozna

čuje za státní mrtvolu, konající pětatřicet let

službu v Uměleckohistorickém muzeu. Reger,

který Uměleckohistorické muzeum pravidelně

navštěvuje již šestatřicet let, zná Irrsiglera od

prvního dne jeho nástupu do služby a má kně

mu vcelku přátelský vztah. Stačil docela malý

úplatek, abych si tuto lavici v Bordoneho sále

natrvalo zajistil, pravil jednou před lety Reger.

Reger se s Irrsiglerem seznámil před více než

třiceti lety a oba si za tu dobu na sebe zvykli.

Často se stává, že chce-li Reger být připozoro

vání Tintorettova Muže s bílým plnovousem

sám, Irrsigler Bordoneho sál jednoduše proná

vštěvníky uzavře, prostě se postaví do vstup

ních dveří a nenechá nikoho projít. Stačí, když

Reger pouze pokyne rukou, a Irrsigler uzavře

Bordoneho sál, dokonce se neostýchá, když si

to Reger přeje, vytlačit z Bordoneho sálupostá

vající návštěvníky. Irrsigler se vyučil truhlářství

v Brucku nad Litavou, truhlařiny však ještě před

tovaryšskou zkouškou zanechal a zatoužil stát

se policistou. Policie ale Irrsiglera odmítla pro

fyzickou slabost. Jeden z jeho strýčků, bratr jeho

Š 9 Š


matky, který byl už od roku dvacet čtyřizřízen

cem v Uměleckohistorickém muzeu, mu pak

opatřil toto místo, velmi špatně placené, aleza

to, jak říkává Irrsigler, jisté. I k policii chtělIrr

sigler vlastně jen proto, že se mu otázkaošace

ní, zvolí-li povolání u policie, zdála vyřešena.

Doživotně oblékat stejný šat, a nemuset tento

doživotní šat dokonce platit, protože jej dává

k dispozici stát, mu připadalo ideální, a téhož

mínění byl i jeho strýc, jenž mu místo vUmě

leckohistorickém muzeu zprostředkoval, akte

rý se navíc domníval, že pokud jde o tentoide

ál, tak není valný rozdíl mezi místem u policie

a zřízencem v Uměleckohistorickém muzeu,

snad až na to, že u policie je lepší plat, kdežto

v Uměleckohistorickém muzeu horší, ale služba

v Uměleckohistorickém muzeu zase není se

službou u policie srovnatelná; zodpovědnější,

ale zároveň také nenáročnější službu než

v Uměleckohistorickém muzeu si on, Irrsigler,

neumí představit. Služba u policie jekaždoden

ní strach o život, pravil Irrsigler, služba vUmě

leckohistorickém muzeu nikoliv. Zjednotvár

nosti tohoto povolání si není nutno dělat

starosti, on má jednotvárnost rád. Za den ujde

takových čtyřicet až padesát kilometrů, a to je

zdraví prospěšnější než například policejní

služba, která znamená prosedět dny do konce

života na tvrdé kancelářské židli. Ostatněsledu

je raději návštěvníky muzea než obyčejné lidi,

Š 10 Š


neboť návštěvníci muzea jsou lidé výšepostave

ní, kteří mají smysl pro umění. On sám sitako

vý smysl pro umění rovněž časem osvojil, a byl

by kdykoliv schopen provádětUměleckohisto

rickým muzeem, v každém případě obrazár

nou, říkává Irrsigler, ale to nemá zapotřebí. Lidé

vlastně ani moc neposlouchají, co se jimvyklá

dá. Po léta vykládají průvodci v muzeu stále to

samé a přirozeně je v tom, jak říkává panRe

ger, spousta nesmyslů, říkává mi Irrsigler.Histo

rici umění zahrnují návštěvníky svým věčným

blábolením, říkává Irrsigler, který během doby

doslovně převzal řadu Regerových úvah, ne-li

dokonce všechny. Irrsigler se vlastně stalRege

rovou hlásnou troubou; téměř vše, co pronesl

Irrsigler, už předtím řekl Reger, už více než

třicet let říká Irrsigler to, co slyšel od Regera.

A když pozorně naslouchám, slyšímIrrsiglero

vými ústy promlouvat Regera. Nasloucháme-li

průvodcům, slyšíme stále to samé blábolení

o umění, které nám jde na nervy, stále totéžne

snesitelné blábolení o umění z úst historiků

umění, říká Irrsigler, protože to tak říkáváRe

ger. Všechny tyto obrazy jsou velkolepé, aležád

ný z nich není dokonalý, opakuje Irrsigler po

Regerovi. Lidé chodí do muzea nikoliv ze zá

jmu, ale protože jim někdo řekl, že se prokul

turního člověka sluší, aby je navštěvoval, ti lidé

se o umění vůbec nezajímají, v každém případě

devadesát devět procent lidstva žádný zájem

Š 11 Š


o umění nemá, opakuje Irrsigler doslova to, co

slyšel od Regera. On, Irrsigler, měl těžké dětství,

matku trpící rakovinou, jež ve šestačtyřicetile

tech zemřela, a nevěrného, věčně opilého otce.

A Bruck nad Litavou je stejně tak ohavné místo

jako většina měst v Burgenlandu. Kdo jentro

chu může, uteče z Burgenlandu, říkává Irrsigler,

ale většina utéct nemůže, a ti jsou pakodsouze

ni k doživotnímu Burgenlandu, což je přinej

menším tak strašné jako být odsouzen kdo

životnímu vězení ve Steinu nad Dunajem.

Obyvatelé Burgenlandu jsou trestanci, říkává

Irrsigler, jejich domovská země je vězeňským

ústavem. Oni sami si namlouvají, že mají hezký

domov, ale ve skutečnosti je Burgenland nudná

a ošklivá země. V zimě se Burgenlanďané dusí

ve sněhu a v létě je žerou komáři. A na jaře a na

podzim se Burgenlanďané brodí ve vlastníšpí

ně. V celé Evropě není chudší a špinavějšíze

mě, říkává Irrsigler. Vídeňáci Burgenlanďanům

stále namlouvají, že Burgenland je krásný kraj,

protože Vídeňáci jsou do burgenlandské špíny

a do burgenlandské tuposti zamilováni,Vídeňá

ci pociťují burgenlandskou špínu aburgenland

skou zabedněnost jako něco romantického,

protože oni jsou po vídeňsku zvrhlí a povídeň

sku zamilovaní. Burgenland se také kroměpa

na Haydna, jak říká pan Reger, nemá čímchlu

bit, říkává Irrsigler. Pocházím z Burgenlandu, to

přece neznamená nic jiného, než že pocházím

Š 12 Š


z rakouského trestaneckého ústavu. Nebo zra

kouského blázince, říkává Irrsigler.Burgenlan

ďané vstupují do Vídně jako do chrámu, řekl.

Největším přáním Burgenlanďana je být přijat

k vídeňské policii, řekl před několika dny,

a mně se to nepoštěstilo, protože jsem byl příliš

sláb, zkrátka pro fyzickou slabost. Ale přeceje

nom jsem aspoň zřízencem vUměleckohisto

rickém muzeu, a tím také státním úředníkem.

Večer, po šesté hodině, nezavírám zločince,

nýbrž umělecká díla, zavírám Rubense aBellot

ta. Jeho strýčkovi, který vstoupil do služebUmě

leckohistorického muzea hned po prvnísvěto

vé válce, to celá rodina záviděla. Když ho

jednou za několik let v Uměleckohistorickém

muzeu o bezplatné sobotě nebo nedělinavští

vili, tak vždy chodili těmi sály s velkými mistry

plni bázně těsně za ním a neustále obdivovali

jeho uniformu. Přirozeně, že se můj strýc stal

pak brzy vrchním zřízencem a nosil na klopě

uniformy malou mosaznou hvězdičku, pravil

Irrsigler. Ze samé úcty a obdivu k tomu, co jim

vysvětloval, když je provázel sály, ničemunero

zuměli. Také by to nemělo žádný smyslvysvět

lovat jim takového Veronese, pravil Irrsigler

před několika dny. Děti mé sestry obdivovaly

mé boty z měkké kůže, pravil Irrsigler, máses

tra zůstala stát před Renim, zrovna před tímnej

nechutnějším ze všech zde vystavených malířů.

Reger nenávidí Reniho, takže i Irrsigler Reniho

Š 13 Š


nenávidí. Irrsigler dosáhl v osvojování siRege

rových úvah již značného mistrovství, také je

skoro dokonale pronáší, s onímcharakteristic

kým Regerovým tónem, napadlo mě. Má sestra

nenavštěvuje muzeum, ale mne, řekl Irrsigler.

Má sestra se ani v nejmenším o umění nezajímá.

Její děti ale obdivují vše, co vidí, když je vedusá

ly. Před Velázquezem zůstanou stát a nechtějí jít

dál, řekl Irrsigler. Pan Reger mě jednou pozval

s naší rodinou do Prateru, řekl Irrsigler, takvel

korysý byl pan Reger, jednou v neděli večer.Teh

dy ještě žila jeho paní, řekl Irrsigler. Stál jsem

stále na místě a pozoroval Regera, který bylješ

tě, jak se říká, zahloubán pohledem naTinto

rettova Muže s bílým plnovousem, a zároveň

jsem viděl Irrsiglera, i když v Bordoneho sále

zrovna nebyl, jak mi vypráví o svém životě,jiný

mi slovy, jak mi Irrsigler minulý týden vyprávěl,

za přítomnosti Regera, který nyní seděl nasa

metem potažené lavici a samozřejmě mě ještě

nepostřehl. Irrsigler říkal, že už jako malé dítě

měl velké přání dostat se k vídeňské policii

a stát se strážmistrem. Nikdy neměl jiné přání,

pokud jde o povolání. Když ho, tenkrát muby

lo třiadvacet let, v Rossauerských kasárnáchod

mítli pro fyzickou slabost, tak se mu skutečně

zřítil svět. A ve stavu naprosté bezvýchodnosti

mu pak strýček opatřil toto místo zřízence

v Uměleckohistorickém muzeu. Přišel tenkrát

do Vídně pouze s malou odřenou taškou v ruce,

Š 14 Š


do bytu svého strýce, který ho u sebe nechal

čtyři týdny bydlet, a pak se přestěhoval dopod

nájmu v jednom pokoji u Mölkerbastei. A vtom

to pokojíku pak bydlel dvanáct let jakopodná

jemník. V prvních letech z Vídně nic neviděl,

časně zrána kolem sedmé odcházel doUmělec

kohistorického muzea a navečer, po šesté, se

vracíval domů, jeho obědy se po celá ta léta

skládaly pouze z chleba se salámem nebo sý

rem, který jedl v malé převlékárně za veřejnou

šatnou, a zapíjel to sklenicí vody z vodovodu.

Burgenlanďané jsou velmi nenároční lidé, já

sám jsem za svého mládí pracoval s lidmi zBur

genlandu na různých stavbách a nocoval s nimi

v různých noclehárnách, a tak vím, jak jsouBur

genlanďané nenároční, potřebují skutečně jen

to nejnutnější, a koncem měsíce mají našetřeno

osmdesát procent mzdy, možná ještě víc.Zatím

co jsem z Regera nespustil oči a skutečně ho

soustředěně pozoroval tak, jak jsem ho dosud

nikdy nepozoroval, viděl jsem zároveňIrrsigle

ra, jak se mnou před týdnem stál v Battonihosá

le a jak jsem mu naslouchal. Muž jedné jeho

prababičky pocházel z Tyrolska, odtud jméno

Irrsigler. Měl dvě sestry, mladší z nich se všede

sátých letech spolu s jakýmsi holičským po

mocníkem z Mattersburgu vystěhovala doAme

riky a tam v třiceti pěti zemřela steskem po

domově. A ještě má tři bratry, a všichni tři žijí

dnes v Burgenlandu jako pomocní dělníci. Dva

Š 15 Š


z nich to zkoušeli jako on dostat se do Vídně,

k policii, ale nebyli přijati. A služba v muzeu

bezpodmínečně vyžaduje jistou inteligenci. Od

Regera se toho hodně naučil. Zná lidi, kteřítvr

dí, že Reger je blázen, protože prý jen blázen

může po celá léta každý druhý den, s výjimkou

pondělí, chodit do obrazárny Uměleckohisto

rického muzea, ale na to on nedá, pan Reger je

moudrý, vzdělaný muž, pravil Irrsigler. Máte

pravdu, řekl jsem Irrsiglerovi, pan Reger jene

jen moudrý a vzdělaný, nýbrž i slavný muž,stu

doval přece v Lipsku a ve Vídni hudbu a psalhu

dební kritiky do Timesů a píše do Timesů

dodnes, řekl jsem. Žádný obyčejný pisálek, řekl

jsem, žádný žvanil, nýbrž hudební vědec vpra

vém slova smyslu i s celou vážností velkéosob

nosti. Reger se nedá se všemi těmi hudebními

kritiky a žvanily, kteří v novinách šíří ty svojene

smysly, srovnávat. Reger je skutečný filozof,ře

kl jsem Irrsiglerovi, filozof se vším všudy, co

tento pojem v sobě zahrnuje. Už více než třicet

let píše Reger kritiky do Timesů, krátkéfilozo

fující úvahy o hudbě, které jednoho dne jistě

vyjdou knižně. Jeho návštěvy Uměleckohisto

rického muzea jsou bezpochyby jedním zpřed

pokladů toho, že Reger může do Timesů psát

tak, jak do Timesů píše, řekl jsem Irrsiglerovi,

a bylo mi jedno, zda mi Irrsigler rozuměl či ne,

pravděpodobně mi Irrsigler vůbec nerozuměl,

napadlo mě a napadá mě to i nyní. O tom, žeRe

Š 16 Š


ger píše hudební kritiky do Timesů, v Rakousku

nikdo neví, nanejvýš několik lidí, řekl jsemIrr

siglerovi. Mohl bych klidně říci, že Reger jesou

kromý filozof, řekl jsem Irrsiglerovi, nedbaje

skutečnosti, že bylo pošetilé cokoli mu říkat.

V Uměleckohistorickém muzeu nachází Reger

to, co jinde nenajde, řekl jsem Irrsiglerovi, vše

důležité, vše, co je příznivé jeho myšlení i jeho

práci. Nechť lidé označují Regerovo počínání za

pošetilé, ono pošetilé není, řekl jsemIrrsiglero

vi, tady ve Vídni a v Rakousku Regera neberou

na vědomí, ale v Londýně a Anglii, a dokonce ve

Spojených státech vědí, kdo je to Reger, tuší,

o jakou veličinu se v jeho případě jedná, řekl

jsem Irrsiglerovi. A nezapomeňte také naideál

ní teplotu osmnácti stupňů Celsia, která se zde

v Uměleckohistorickém muzeu po celý rokudr

žuje, řekl jsem znovu Irrsiglerovi. Irrsiglerpři

kývl. Reger je v hudební vědě na celém světě

nanejvýš ctěnou osobností, řekl jsem včeraIrr

siglerovi, jen zde, v jeho rodné zemi, ho nikdo

nechce brát na vědomí, ba naopak, tady, kde je

doma, je Reger, který přece všechny v tomto

oboru daleko převyšuje, celou tu odpornou

provinciální hudlařinu, tady je nenáviděn, Re

ger je ve své vlasti, v Rakousku, jen nenáviděn,

řekl jsem Irrsiglerovi. Takový génius jako Reger

je zde nenáviděn, řekl jsem Irrsiglerovi bez

ohledu na to, že tomu Irrsigler vůbecnerozu

měl, že nerozuměl, co jsem tím myslel, když

Š 17 Š


jsem mu řekl, že takový génius jako Reger je zde

nenáviděn, bez ohledu na to, zda je vůbec

správné mluvit o Regerovi jako o géniovi,vědecký génius, ba dokonce lidský génius,napadlo mě, Reger jistě je. Génius a Rakousko nejdou

dohromady, řekl jsem. Když se chce někdo

v Rakousku dostat ke slovu a chce být bránvážně, musí se vyznačovat průměrností, musí být

hudlařem a provinciálním lhářem, človíčkem

naprosto oddaným malému státu. Génius či jen

mimořádný duch je zde ponižujícím způsobem

dříve či později vyřízen, řekl jsem Irrsiglerovi.

Jen lidé jako Reger, a ty lze v této strašné zemi

spočítat na prstech jedné ruky, přečkají tento

stav ponižování a nenávisti, útisku a ignorance,

všeobecně ubíjejícího hulvátství, které zde vRakousku všude vládne, jen lidé jako Reger, kteří

mají velkolepý charakter a skutečně bystrý

a neúplatný rozum. A ačkoliv pan Reger má kředitelce tohoto muzea docela hezký vztah aačkoliv tuto ředitelku dobře zná, řekl jsemIrrsiglerovi, nikdy by ho ani ve snu nenapadlo tuto

ředitelku o něco poprosit, ať už by se to týkalo

jeho či muzea. A když pan Reger kdysi zamýšlel

upozornit ředitelství, jinými slovy, paníředitelku, na špatný stav potahů lavic v muzeu, což by

možná podnítilo jejich nové potažení, právě

v té době byly lavice potaženy, a vcelku vkusně,

řekl jsem Irrsiglerovi. Pokud vím, řekl jsemIrrsiglerovi, ředitelství UměleckohistorickéhomuŠ 18 Š


zea o tom, že pan Reger už více než třicet let

každý druhý den navštěvuje muzeum, abyza

ujal místo na lavici v Bordoneho sále, nic neví.

Na to by při nějakém nahodilém setkání Regera

s ředitelkou zajisté přišla řeč, ale pokud vím, tak

o tom ředitelka nic neví, protože pan Reger

o tom nikdy nemluvil a protože vy, paneIrrsig

lere, jste o tom vždy pomlčel, neboť je to přání

pana Regera, abyste o skutečnosti, že Reger už

více než třicet let každý druhý den s výjimkou

pondělí navštěvuje Uměleckohistorické muze

um, nemluvil. Mlčenlivost je, aspoň doufám,va

še silná stránka, řekl jsem Irrsiglerovi, zatímco

jsem pozoroval Regera, který pozorovalTinto

rettova Muže s bílým plnovousem, na nějž nyní

i Irrsigler zaměřil svůj pohled. Reger jevýjimeč

ný člověk a s výjimečnými lidmi se musí opatrně

zacházet, řekl jsem včera Irrsiglerovi. Že by

chom, totiž Reger a já, navštívili muzeum po dva

dny za sebou, je nemyslitelné, řekl jsem včera

Irrsiglerovi, a přece jsem je právě dnes navštívil

znovu, protože si to Reger právě tak přál; jaký

důvod ho však k tomu, že tady dnes je, vedl,ne

vím, napadlo mě, ale brzy se to dovím. Irrsigler

byl také nesmírně překvapen, že mě dnes vidí,

protože jsem mu zrovna včera řekl, že je ne

myslitelné, abych do Uměleckohistorického

muzea přišel dva dny po sobě, stejně jako je to

nemyslitelné pro Regera. A teď jsme oba, Reger

stejně jako já, opět v Uměleckohistorickémmu

Š 19 Š


zeu, v němž jsme byli již včera. To museloIrrsiglera zmást, napadlo mě, a napadá mě i teď.

Také mě napadlo, že je možné se zmýlit anavštívit hned další den Uměleckohistorickémuzeum, jenže jsem přemýšlel dál, že se třeba zmýlil

Reger nebo že se třeba já sám v té věci mýlím,

ale rozhodně není možné, abychom se oba,Reger a já, v této věci mýlili. Reger mi včeradoslova řekl, zastavte se tu zítra, ještě slyším, jak to

Reger říká. Ale Irrsigler z toho ovšem neslyšel

nic a nic o tom nevěděl, a tak se přirozeněpodivil, že jsme, Reger a já, dnes znovu v muzeu.

Kdyby mi Reger včera nebyl řekl, přijďte sem

zítra, nebyl bych do Uměleckohistorickéhomuzea šel a přišel bych pravděpodobně až dalšítýden, neboť na rozdíl od Regera, kterýUměleckohistorické muzeum navštěvuje skutečně

obden, a to už po léta, já nechodím doUměleckohistorického muzea obden, nýbrž jen mám-li

náladu a chuť. A chci-li se s Regerem setkávat,

nemusím bezpodmínečně zajít do Uměleckohistorického muzea, stačí, zajdu-li do hotelu

Ambassador, kam on vždy po odchodu zUměleckohistorického muzea zamíří. VAmbassadoru se mohu s Regerem, pokud bych chtěl,setkávat denně. V Ambassadoru sedává Reger

u rohového okna, a sice u stolku sousedícího

s takzvaným židovským stolem, který se nalézá

před maďarským stolem, a ten zase za arabským stolem, díváme-li se od Regerova stolu

Š 20 Š


směrem ke vstupní hale. Přirozeně mnohemra

ději chodím do Ambassadoru než doUmělec

kohistorického muzea, ale když se nemohuRe

gera dočkat v Ambassadoru, zajdu kolem

jedenácté do Uměleckohistorického muzea,

abych se tam s ním, jako se svým duchovním

otcem, setkal. Dopoledne tráví Reger vUmělec

kohistorickém muzeu, odpoledne vAmbassa

doru, kolem půl jedenácté jde do Umělec

kohistorického muzea, kolem půl třetí do

Ambassadoru. Dopoledne mu vyhovuje osm

náctistupňová teplota v Uměleckohistorickém

muzeu, odpoledne se cítí lépe ve vyhřátémAm

bassadoru, kde vždy bývá kolem třiadvaceti

stupňů. Odpoledne už tak rád neuvažuji a už

tak rád intenzivně nepřemýšlím, říkává Reger,

a tak si mohu dovolit posezení v Ambassadoru.

Uměleckohistorické muzeum je místo, kde se

myšlenky utvářejí, pravil. Ambassador je takří

kajíc zařízení, v němž se uhlazují. VUmělecko

historickém muzeu se cítím být vydán napo

spas, v Ambassadoru chráněn, pravil. Tento

protiklad, můj milý Atzbachere, protikladUmě

leckohistorického muzea a Ambassadoru, je to,

co mé myšlení potřebuje jako nic jiného, býtvy

dán napospas na jedné straně a chráněn nastra

ně druhé, atmosféra v Uměleckohistorickém

muzeu na jedné straně a atmosféra vAmbassa

doru na straně druhé, být vydán napospas na

jedné straně a chráněn na straně druhé;tajem

Š 21 Š


ství mého myšlení spočívá v tom, řekl, žedopo

ledne trávím v Uměleckohistorickém muzeu

a odpoledne v Ambassadoru. Není nic proti

kladnějšího než Uměleckohistorické muzeum,

než obrazárna Uměleckohistorického muzea

a hotel Ambassador. Pro mne se staloUmělec

kohistorické muzeum stejně tak duchovnípo

třebou jako Ambassador, řekl. Úroveň mýchkri

tik do Timesů, které tam ostatně píšu už

čtyřiatřicet let, řekl, spočívá ve skutečnosti

v tom, že navštěvuji Uměleckohistorickémuze

um a hotel Ambassador, Uměleckohistorické

muzeum každé druhé dopoledne, Ambassador

každé odpoledne. Jedině tento můj zvyk mě po

smrti mé ženy zachránil. Můj milý Atzbachere,

nebýt tohoto zvyku, byl bych už dávno umřel,

řekl mi Reger včera. Každý člověk potřebujeně

jaký takový zvyk, aby dokázal přežít, řekl.

A i když je to nejpotřeštěnější zvyk ze všechzvy

ků, člověk jej potřebuje. Zdá se, že Regerův stav

se zlepšil, způsob jeho řeči je opět stejný jako

před smrtí jeho ženy. Říkává, že sice užpřeko

nal takzvaný mrtvý bod, nicméně přece jenbu

de doživotně trpět, že ho žena zanechala sa

motného. Stále opakuje, že po celý život

podléhal omylu, že to bude on, kdo zanechá

svou ženu opuštěnou, že to bude on, kdoze

mře dříve, a protože její smrt přišla tak náhle,

byl ještě pár dní před její smrtí skálopevněpře

svědčen, že ona ho přežije; ona platila zazdra

Š 22 Š


vou, já za nemocného, s tímto přesvědčením

a v této víře jsme žili neustále, řekl. Nikdo nebyl

nikdy tak zdráv jako má žena, ona žila svůjži

vot ve zdraví, zatímco já jsem trávil svoji exi

stenci v nemoci, dokonce ve smrtelné nemoci,

řekl. Překypovala zdravím, byla samá budouc

nost, zatímco já jsem byl neustále nemocný

a v minulosti, řekl. Že by jednou měl žít bez své

ženy a doopravdy sám, ho nikdy nenapadlo,

tím se v myšlenkách, jak mi řekl, nezabýval.

A kdyby snad zemřela dříve než já, pak zemřu

hned po ní, pokud možno rychle, myslel jsem si

vždy, pravil Reger. Nyní se musí vypořádat jak

s oním omylem, že by zemřela až po něm, tak se

skutečností, že si po její smrti nevzal život, a že

tedy nezemřel, jak si předsevzal, hned po ní.

Protože jsem vždy věděl, že je pro mne vším,

nemohl jsem přirozeně nikdy myslet napokra

čování své existence po ní, můj milýAtzbache

re, řekl. Díky oné lidské a vpravdě nedůstojné

slabosti, díky oné zbabělosti jsem nezemřel

hned po ní, řekl, nespáchal jsem po smrti své

ženy sebevraždu, naopak, stal jsem se, jak se mi

zdá (což řekl včera!) dokonce silnějším, a často

mi poslední dobou připadá, jako bych byl nyní

silnější než kdykoli předtím. Trvám teď na svém

životě ještě víc než kdykoli předtím, věřte nebo

nevěřte, jsem teď zcela zvláštním způsobem

připoután k životu, pravil včera. Nechci si topři

znat, ale já nyní žiji s daleko větší intenzitou než

Š 23 Š


před její smrtí. Samozřejmě, potřeboval jsem

k tomu víc než rok, abych si takovou myšlenku

mohl připustit, ale nyní se touto myšlenkouza

bývám zcela nenuceně, pravil. Co mě však

mimořádně tíží, je skutečnost, že tak vnímavý

člověk, jakým byla má žena, s celým tímnesmír

ným věděním, jež jsem jí zprostředkoval, musel

zemřít a že celé toto nesmírné vědění vzala sse

bou do hrobu, a to je vlastně to hrozné, tato

okolnost je mnohem hroznější než skutečnost,

že zemřela dřív než já. Oddáme se tomu,aby

chom vše, co víme, druhému předali, a on nás

opustí, zemře a je pryč, navždy, pravil. A k tomu

je tu náhle ještě skutečnost, že smrt takového

člověka jsme nepředvídali, ani na chvilku jsem

smrt své ženy nepředvídal, jako by tu měla žít

věčně, nikdy jsem ani nepomyslel na její smrt,

řekl, myslel jsem, že bude nekonečně dlouho žít

s mými vědomostmi jako nekonečnost sama,

pravil. Byla to opravdu náhlá smrt, řekl.Považu

jeme takového člověka za věčného, a to je omyl.

Kdybych věděl, že mi zemře, byl bych jednaldo

cela jinak, ale já jsem nevěděl, že mi zemře, že

zemře dřív než já, a jednal jsem zcelanesmysl

ně, tak jako by měla žít nekonečně a doneko

nečna, zatímco pro nekonečnost vůbecstvoře

na nebyla, byla, jako my všichni, stvořena pro

konečnost. Jen když někoho milujeme takne

spoutanou láskou, jakou já jsem miloval svojiže

nu, věříme opravdu, že ten člověk bude žítvěč

Š 24 Š


ně, do nekonečna. Ještě nikdy neměl Reger,

když seděl na lavici v Bordoneho sále, klobouk

na hlavě, a stejně mě znepokojovala skutečnost,

že mě dnes pozval do muzea, kterážtoskuteč

nost mi připadá nejpodivnější ze všech, jež si

lze představit, nicméně skutečnost, že seděl na

lavici v Bordoneho sále a ponechal si klobouk

na hlavě, byla ještě podivnější, nehledě v této

souvislosti na celou řadu dalších podivných

okolností. Irrsigler vstoupil do Bordoneho sálu,

namířil si to k Regerovi, pošeptal mu něco do

ucha, a hned zase sál opustil. Irrsiglerovosděle

ní se ale Regera, aspoň navenek, vůbecnedo

tklo, Reger zůstal po Irrsiglerově sdělení usazen

na lavici stejně jako před jeho sdělením. Mne

však přece jen znepokojovalo, co asi Irrsigler

Regerovi mohl říci. Myšlenku, co asi IrrsiglerRe

gerovi říkal, jsem ale hned pustil z hlavy a dál

jsem pozoroval Regera, zaslechnuv zároveň, jak

mi říká: Lidé chodí do Uměleckohistorického

muzea, protože se to sluší, jiný důvod nemají,

přijedou dokonce do Vídně ze Španělska

a z Portugalska a navštíví Uměleckohistorické

muzeum, aby doma ve Španělsku a Portugalsku

mohli vyprávět, že byli v Uměleckohistorickém

muzeu ve Vídni, což je ovšem směšné, protože

Uměleckohistorické muzeum není Prado, ata

ké to není muzeum v Lisabonu, ani s jedním se

Uměleckohistorické muzeum nemůže měřit.

Uměleckohistorické muzeum nevlastní napří

Š 25 Š


klad ani jednoho Goyu, ani jednoho El Greca.

Díval jsem se na Regera a pozoroval jsem ho

a zároveň jsem slyšel, co mi předcházejícího

dne říkal. Uměleckohistorické muzeumnevlast

ní ani jediného Goyu, ani jediného El Greca.Sa

mozřejmě se může bez El Greca obejít, neboť El

Greco nepatří k těm opravdu velkým, nebyl to

prvotřídní malíř, řekl Reger, ale nevlastnit ani

jednoho Goyu, to je pro muzeum, jako jeUmě

leckohistorické muzeum, takřka zničující. Ne

vlastnit Goyu, řekl, to je Habsburkům podobné,

protože jak víte, Habsburkové neměli smysl pro

umění: cit pro hudbu, to ano, ale žádný smysl

pro umění. Beethovenovi naslouchali, ale Goyu

neviděli. Goyu nechtěli. Beethovenovi pone

chali podivínskou svobodu, protože hudba pro

ně nebyla nebezpečná, ale Goya do Rakouska

nesměl. Pochopitelně, protože Habsburkové

mají přesně onen pochybný katolický vkus,

jaký je tomuto muzeu vlastní. Uměleckohisto

rické muzeum je přesným obrazem tohotopo

chybného zjemnělého a odporného habsbur

ského uměleckého vkusu. O čem všem se

nebavíme s lidmi, s nimiž nemáme nicspoleč

ného, řekl, jen proto, že potřebujemeposlucha

če. Potřebujeme posluchače a nějakou hlásnou

troubu, řekl. Po celý život toužíme po ideální

hlásné troubě, a nenajdeme ji, protože ideální

hlásná trouba neexistuje. Najdeme si siceIrrsig

lera, a přesto po celý čas hledáme jinéhoIrrsig

Š 26 Š


lera, ideálního Irrsiglera. Uděláme si ze zcela

obyčejného člověka hlásnou troubu, a když

jsme z toho zcela obyčejného člověka učinili

hlásnou troubu, hledáme jinou hlásnou troubu,

někoho jiného jako naši hlásnou troubu, pravil.

Po smrti své ženy mám aspoň Irrsiglera, řekl.

Irrsigler byl, než poznal mě, jako všichniBur

genlanďané, jen burgenlandský hlupák, řeklRe

ger. Jako hlásná trouba je hlupák obvyklevhod

ný. Burgenlandský hlupák je naprosto vhodná

hlásná trouba, řekl Reger. Abyste mi dobřero

zuměl, já si Irrsiglera cením, potřebuji ho stejně

jako skývu chleba, po léta jsem ho potřeboval,

ale jen takový hlupák jako Irrsigler je jakohlás

ná trouba k použití, řekl Reger včera. Takového

hlupáka samozřejmě využijeme, řekl, ale na

druhé straně právě tím, že ho využíváme,činí

me z takového hlupáka člověka, neboť tím, že

z něj učiníme svou hlásnou troubu avpravuje

me do něho svoje myšlenky, přiznávám, žezpo

čátku to jde jen se značnou bezohledností,vy

tvoříme z burgenlandského hlupáka, jakým

Irrsigler kdysi byl, burgenlandského člověka.

Irrsigler přece neměl, než poznal mě, například

o hudbě ani tušení, a o umění už vůbec, vpod

statě neměl o ničem tušení, dokonce ani o své

hlouposti. A nyní je Irrsigler mnohem dál než

všichni ti lidé, co žvaní o dějinách umění, kteří

sem den co den táhnou a vtloukají lidem do uší

ty své uměleckohistorické žvásty. Irrsigler jedá

Š 27 Š


le než všichni ti uměleckohistoričtí fanouškové,

kteří před sebou každodenně ženou celé tucty

školních tříd a na celý život je poznamenávají

svým žvaněním. Historici umění jsou vlastněni

čitelé umění, řekl Reger. Historici umění tak

dlouho žvaní o umění, až je užvaní k smrti.His

torici umění umučí svým žvaněním umění

k smrti. Probůh, myslím si často, když sedímta

dy na této lavici a vidím, jak historici umění

před mýma očima ženou ta svá bezmocnástá

da, jaké je to neštěstí, že tito historici uměníprá

vě smysl pro umění ze všech těchto lidívyháně

jí, a navždy vyhánějí, řekl Reger. Povolání

historika umění je nejhorší povolání, jakéexis

tuje, a užvaněný historik umění, neboť všichni

historici umění jen žvaní, by měl být bičemvy

hnán, vyhnán ze světa umění, řekl Reger.Všich

ni historici umění by měli být vyhnáni ze světa

umění, protože historici umění ve skutečnosti

umění ničí, a my bychom si umění neměline

chat historiky umění, kteří umění ničí, zničit.

Nasloucháme-li nějakému historiku umění, je

nám špatně, řekl Reger, nasloucháme-linějaké

mu historiku umění, je zřejmé, jak je umění,

o kterém žvaní, ničené, a žvaněním takového

historika umění se umění scvrkává, až jezniče

né docela. Tisíce, ba desetitisíce historikůumě

ní prožvaní a zničí umění, řekl. Historici umění

jsou skuteční vrazi umění, a pravdou je, žepo

sloucháme-li nějakého historika umění,podílí

Š 28 Š


me se na ničení umění, protože kde vystoupí

nějaký historik umění, tam se umění ničí. Proto

jsem v celém svém životě sotva co nenáviděl

s hlubší nenávistí než historiky umění, řeklRe

ger. Naslouchat Irrsiglerovi, jak vysvětlujeněja

ký obraz někomu, jenž o věci nemá nejmenší

ponětí, je čistočistá radost, řekl Reger, protože

Irrsigler při vysvětlování uměleckého díla není

nikdy užvaněný, on není žvanil, on pouze

skromně vysvětluje, podává zprávu, a úsudek

o uměleckém díle ponechává na pozorovateli,

on mu přístup k dílu neuzavírá žvaněním. Za ta

léta jsem Irrsiglera naučil, jak je nutné umělecká

díla lidem při prohlížení vykládat. Jistěže vše, co

Irrsigler říká, má pochopitelně ode mne, řekl

posléze Reger, nemá nic ze své přirozenépod

staty, nic ze sebe, ale ani tak to není posluchači

k užitku, neboť to, co se ode mne naučil,nepa

tří k tomu nejlepší z mé hlavy. Takzvanévýtvar

né umění je pro hudebního vědce, jako jsem já,

nanejvýš vhodné, řekl Reger, čím víc jsem se na

hudební vědu soustřeďoval a čím víc jsemsku

tečně svůj zájem o hudební vědu prohluboval,

tím usilovněji jsem se zabýval takzvaným vý

tvarným uměním; stejně tak se domnívám, že je

například pro malíře prospěšné, zabývá-li se

hudbou, a když se někdo, jenž chce celý život

malovat, také po celý život věnuje studiu hudby.

Výtvarné umění doplňuje úžasným způsobem

umění hudební a jedno je vždy dobré prodru

Š 29 Š


hé, řekl. Já bych si svá hudebněteoretická studia

bez zájmu o takzvané výtvarné umění, zvláště

pak malířství, vůbec nedovedl představit, řekl.

Vykonávám své povolání hudebního kritika

proto tak dobře, protože se současně a sne

menším nadšením a s nemenším úsilím zabý

vám malířstvím. Ne nadarmo chodím už přes

třicet let do Uměleckohistorického muzea. Jiní

navštěvují dopoledne hostince a vypijí tři nebo

čtyři sklenice piva, já sedím tady a pozoruji

Tintoretta. Možná že si třeba pomyslíte, jaká

je to pošetilost, ale já nemohu jinak. Pro někoho

je po léta nejmilejší zvyk popíjet dopoledne

svá tři či čtyři piva v nějakém výčepu, já chodím

dopoledne do Uměleckohistorického muzea.

Někdo si kolem jedenácté hodiny dopoledne

dopřeje koupel, aby lépe zdolával úskalí dne,

já navštívím Uměleckohistorické muzeum. Je-li

ještě navíc k použití takový Irrsigler, je člověk

dobře zaopatřen, řekl Reger. Ve skutečnosti

jsem od mládí nesnášel ze všeho nejvíc muzea,

řekl, už povahou jsem nepřítel muzeí, ale asi

právě z toho důvodu je už přes třicet letnavště

vuji a dovoluji si tuto bezpochyby duchovně

podmíněnou absurdnost. Jak víte, nechodím

do Bordoneho sálu kvůli Bordonemu, dokonce

ani ne kvůli Tintorettovi, ačkoliv jeho Muže sbí

lým plnovousem považuji za jeden znejvelkole

pějších obrazů, které byly vůbec namalovány,

chodím do Bordoneho sálu kvůli této lavici

Š 30 Š


i pro ideální vliv světla na stav mé mysli a také

pro ideální teplotu právě Bordoneho sálu, a pak

ovšem kvůli Irrsiglerovi, který pouze vBordoneho sále je ideálním Irrsiglerem. Po pravděřečeno, kupříkladu v blízkosti Velázqueze bych to

ani nevydržel. Nemluvě už o Rigaudovi aLargillierovi, kterým se vyhýbám jako moru. Zde

v Bordoneho sále mám tu nejlepší možnost

k meditacím, a kdybych někdy dostal chuť zde

na lavici něco číst, například svého milovaného

Montaigne nebo snad ještě milovanějšíhoPascala nebo nadevše milovaného Voltaira, jak

vidíte, jsou moji milovaní spisovatelé všichni

Francouzi, ani jeden Němec, pak to zde mohu

činit tím nejpříjemnějším a nejužitečnějším

způsobem. Bordoneho sál je můj salon, kde

mohu přemýšlet a číst. A zachce-li se mi někdy

po doušku vody, tak mi Irrsigler přinesesklenici, nemusím se ani namáhat vstávat. Lidé často

žasnou, když vidí, jak zde sedím na lavici, čtu

svého Voltaira a popíjím ze sklenice čirou vodu,

podiví se, zakroutí hlavou a jdou dál, a vypadá

to, jako by mě považovali za blázna se zvláštní,

státem trpěnou svobodou pohybu. Doma jsem

už dlouhá léta nečetl knihu, zde v Bordoneho

sále jsem se už začetl do stovky knih, ale toneznamená, že jsem všechny tyto knihy vBordoneho sále také přečetl, já jsem nikdy v životě žádnou knihu nepřečetl, můj způsob čtení je způsob nadmíru talentovaného listovánístránŠ 31 Š


kami, způsob člověka, který raději listujestrán

kami než čte, který obrátí tucty, ne-li stovkystrá

nek, než jednu jedinou přečte; ale když člověk

tu jednu stránku čte, pak ji přečte důkladněji

než kdokoli jiný, s tou největší čtenářskouváš

nivostí, jakou si lze vůbec představit. Abystevě

děl, já spíše listuji stránkami než čtu, já milujili

stování stránkami stejně tak jako čtení, v životě

jsem prolistoval milionkrát víc stránek než jsem

přečetl, ale při listování jsem měl vždy nejméně

tolik radosti a skutečného duševního požitkuja

ko při čtení. Je přece lepší, přečteme-li všeho

všudy jen tři stránky nějaké čtyřsetstránkové

knihy, ale tisíckrát důkladněji než obyčejnýčte

nář, který sice přečte vše, ale ani jedinoustrán

ku důkladně, řekl. Je lepší přečíst dvanáctstrá

nek nějaké knihy s nejhlubším úsilím, a tak, jak

lze říci, proniknout k celku, než přečíst kni

hu jako obyčejný čtenář, který přečtenou knihu

chápe na konci stejně tak málo jako cestující

v letadle krajinu, nad níž letí. Ten nevnímá ani

obrysy. Dnes čtou všichni všechno jako v letu,

přečtou vše, a nechápou nic. Já když si čtukni

hu a zasednu k ní, pak pochopte, že k nízase

dám celý, se vším všudy, a taková jedna nebo

dvě stránky nějaké filozofické práce, to je, jako

bych vstupoval do krajiny, do přírody, dostátní

ho útvaru, do nějaké částečky země, chcete-li,

tak abych do té částečky pronikl zcela, nikoliv

jen polovičatě, jen způli srdce, tak abych jipro

Š 32 Š


zkoumal, a posléze, co jsem ji se všídůkladnos

tí, jaké jsem schopen, prozkoumal, z ní usoudil

na celek. Kdo čte vše, ten nepochopí nic, řekl.

Není nutné číst celého Goetha, celého Kanta

a také není nutné číst celého Schopenhauera;

pár stránek z Werthera, pár stránek zeSpřízně

ní volbou, a pochopíme o těchto dvou knihách

víc, než kdybychom je četli od začátku dokon

ce, i když nás to ovšem zase připraví o nejčistší

zábavu. Jenže k takovému násilnémusebeome

zování patří i hodně odvahy a hodně duševnísí

ly, kterou lze jen zřídkakdy nalézt, a my sami ji

jen zřídkakdy můžeme uplatnit; čtoucí člověk je

stejně jako člověk masožravý tímnejodporněj

ším způsobem nenasytný a ničí si, podobněja

ko člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec

zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.Do

konce filozofické úvaze rozumíme lépe, když ji

nespořádáme vcelku, naráz, nýbrž když si z ní

vyďobneme jen jednu část, od níž se pak,má

me-li štěstí, dostaneme k celku. Největšípotěše

ní máme přece z fragmentů, stejně jako v životě

pociťujeme nejvyšší radost, když jej posuzuje

me jako fragment, vždyť jak strašlivý připadá

člověku celek, a vlastně vše, co je hotové ado

konalé. Teprve když máme to štěstí učinit zcel

ku, z něčeho hotového či dokonaného, frag

ment, a ten počneme číst, máme z toho

výsostný, podle okolností dokonce nejvýsost

nější požitek. Náš věk není už dlouhou dobuja

Š 33 Š


ko celek k vydržení, řekl, jen tehdy, když zahlédneme fragment, je pro nás snesitelný, řekl.

Celek a dokonalost jsou pro nás nesnesitelné,

řekl. Tak jsou pro mne v podstatě i všechny tyto

obrazy zde v Uměleckohistorickém muzeunesnesitelné, a mám-li být upřímný, z mého pohledu jsou vlastně strašné. Abych je snesl,hledám v každém a na každém z nich takzvanou

přitěžující chybu, což je postup, který mědosud vždy přivedl k cíli a z každého z těchtotakzvaných dokonalých uměleckých děl učinil

fragment, řekl. Všechno dokonalé nejenneustále hrozí sebezničením, ale ono nás to vše, co

zde jako mistrovské dílo visí na stěnách,skutečně ničí, řekl. Vycházím z toho, že něcodokonalého, celistvého vůbec neexistuje, a teprve když jsem z nějakého zde na stěně zavěšenéhotakzvaného dokonalého uměleckého díla učinil fragment, potom co jsem dlouze na tomto a v tomto uměleckém díle pátral po přitěžující chybě, po rozhodujícím bodě ztroskotáníautora, jenž ono umělecké dílo vytvořil, teprve když jsem tu chybu našel, dostal jsem se o krok dál. Dosud jsem v každém z těchto obrazů, vtakzvaných mistrovských dílech, objevil přitěžující chybu, shledal autorovo ztroskotání. Přes třicet let mi tento, jak si asi pomyslíte, hanebný výčet vycházel. Ani jediné z těchto světoznámých mistrovských děl, ať pochází od kteréhokoli autora, není skutečně dokonalé, ani jedno není

Š 34 Š


uzavřeným celkem. A to mě uklidňuje, řekl. To

mě v podstatě dělá šťastným. Teprve když stále

znovu zjišťujeme, že celistvost a dokonalostne

existují, nalézáme možnost dál žít. My prostěce

listvost a dokonalost nemůžeme vystát. Jedeme

do Říma, jen abychom zjistili, že chrám svatého

Petra je nevkusně odvedené řemeslo aBernini

ho oltář předvádí architektonickou zabedně

nost, řekl. Abychom to vydrželi, musíme spatřit

papeže tváří v tvář a osobně se přesvědčit, že je

to venkoncem zrovna takový bezradněgrotesk

ní človíček jako my všichni ostatní. Musíme se

zaposlouchat do Bacha a slyšet, jak ztroskotává,

zaposlouchat se do Beethovena a slyšet, jak

ztroskotává, dokonce se zaposlouchat do Mo

zarta a slyšet, jak ztroskotává. A tak je třebapři

stupovat i k takzvaným velkým filozofům,

i když se jedná o naše nejmilejší tvůrce ducha,

řekl. Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl

tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatěbez

mocný, stejně jako milujeme Montaigne proje

ho celoživotní hledání a bezmoc něco nalézt,

Voltaira kvůli jeho bezmoci. Milujeme filozofii

a všechny duševní vědy dohromady jen proto,

že jsou absolutně bezmocné. Opravdumiluje

me jen takové knihy, které nejsou uzavřeným

celkem, které jsou chaotické a bezmocné. Tak je

tomu se vším a s každým, řekl Reger, i naurči

tém člověku jsme přece závislí právě proto tak

bezmezně, že je bezmocný a neucelený,proto

Š 35 Š


že je chaotický a nedokonalý. Ovšem, řekne se

El Greco, ale ten dobrák neuměl namalovatru

ku! anebo řekne se Veronese, ano, ale tendob

rák neuměl pořádně namalovat přirozenýobli

čej. A co jsem vám dnes vyprávěl o fuze, řekl mi

včera, vždyť nikdo z těch skladatelů, ani z těch

největších, nenapsal dokonalou fugu, ani Bach,

který je zosobněním míru a ryzí skladatelské

jasnosti. Pravdou je, že neexistuje žádnýdoko

nalý obraz, že neexistuje dokonalá kniha, do

konalé hudební dílo, řekl Reger, a tato pravda

umožňuje, že hlava jako hlava moje, jež přece

odjakživa nebyla ničím jiným než zoufající si

hlavou, nepřestává existovat. Hlava musí být

hledající hlavou, hlavou pátrající po chybách,

po chybičkách lidstva, hlavou pátrající poztros

kotáních. Lidská hlava se stává opravdovoulid

skou hlavou teprve tehdy, hledá-li chyby lidstva.

Lidská hlava není lidskou hlavou, nezabývá-li se

nalézáním chyb lidstva, řekl Reger. Dobrá hlava

je hlava hledající chyby lidstva, a mimořádná

hlava je hlava, která tyto chyby lidstva najde,

a geniální hlava je hlava, která na tyto nalezené

chyby, potom co je našla, poukáže a všemi jído

stupnými prostředky na tyto chyby upozorní.

I v tomto smyslu, řekl Reger, se ukazujepravdi

vost jinak vždy více či méně bezhlavěvyslovo

vaného přísloví Kdo hledá, najde. Kdo zde

v tomto muzeu na stovkách takzvaných mis

trovských děl hledá chyby, ten je také najde, řekl

Š 36 Š




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist