načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stará řemesla 2 – Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský

Stará řemesla 2
-12%
sleva

Kniha: Stará řemesla 2
Autor: Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský

– V knize “Stará řemesla 2” se dozvíte mnoho zajímavostí o řemeslech, která známe většinou jen z muzeí, např. hrnčířství, kolářství, sklářství, zvonařství, voroplavba... – Na stranách knihy naleznete téměř 400 krásných fotografií. – – Kniha ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >10ks - doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 263
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Rubico
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 126
Rozměr: 234,0x235,0x15,0 mm
Úprava: ilustrace (částečně barevné), faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Řemesla. Různá odvětví průmyslu
Hmotnost: 0,68kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná s přebalem lesklá
Datum vydání: 201810
ISBN: 978-80-7346-225-3
EAN: 9788073462253
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V knize “Stará řemesla 2” se dozvíte mnoho zajímavostí o řemeslech, která známe většinou jen z muzeí, např. hrnčířství, kolářství, sklářství, zvonařství, voroplavba...
Na stranách knihy naleznete téměř 400 krásných fotografií.


Kniha je volným pokračováním knihy “Stará řemesla”, ve které se můžete dočíst, jak byla řemesla organizovaná, co byla bratrstva, mistři, tovaryši, učedníci, jak složité byly cechovní zkoušky nebo jaká měli řemeslníci privilegia i povinnosti. Seznámili jste se s osmnácti starými řemesly.
 

Další popis

V knize “Stará řemesla” jste se dočetli, jak byla řemesla organizovaná, co byla bratrstva, mistři, tovaryši, učedníci, jak složité byly cechovní zkoušky nebo jaká měli řemeslníci privilegia i povinnosti. Seznámili jste se s osmnácti starými řemesly. V této navazující knize - “Stará řemesla 2” se dozvíte mnoho zajímavostí o dalších řemeslech, která známe většinou jen z muzeí, např. hrnčířství, kolářství, sklářství, zvonařství, voroplavbě... Na stranách knihy naleznete téměř 400 krásných fotografií.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský - další tituly autora:
Toulavá kamera 04 Toulavá kamera 04
Toulavá kamera 06 Toulavá kamera 06
Toulavá kamera 9 Toulavá kamera 9
150 let železniční trati Praha-Smíchov - Plzeň - Furth im Wald v historických fotografiích a dokumentech 150 let železniční trati Praha-Smíchov - Plzeň
Toulavá kamera 17 Toulavá kamera 17
Praha - Prague Praha - Prague
Pozoruhodná místa naší vlasti Pozoruhodná místa naší vlasti
Český atlas - Jihovýchodní Morava Český atlas
Toulavá kamera 21 Toulavá kamera 21
Pozoruhodná místa naší vlasti 2 Pozoruhodná místa naší vlasti 2
Stará řemesla Stará řemesla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kolář byl v každém městě a téměř

v každé vesnici. Vyráběl dřevěné výrobky pro potřeby nejen zemědělců, ale i ostatních občanů. Některé produkty dokončil kovář okováním, jiné dohotovil sedlář. Z dřevozpracujících řemeslníků ve vsi obyčejně nechyběl ani truhlář, bednář a parta tesařů. Snahou představitelů obce bylo, aby jejich vesnice byla co nejvíce soběstačná a vedle školy, koloniálního obchodu, hostince, pekařství a řeznictví měla i další nezbytné řemeslníky. Co všechno se v kolářských dílnách vyrábělo

Zemědělci potřebovali zejména žebři

ňáky na paprskových (loukoťových) kolech, nejčastěji s přestrojením na deškový vůz i truhlu. Sortiment zahrnoval lehoučké vozy pro horské podmínky i těžké povozy dlouhé kolem osmi metrů. Větší sedláci měli vozů několik. Dále to byly fasuňky, štráf ky, soupravy pro haluzáky (na svážení klád), bryčky, různé druhy saní a korby. Ke všem patřila i příslušná važiska a brdíčka. Ze zemědělského nářadí se vyráběly hrábě, kosiska, násady na vidle, trakaře, tůčka, háky, různé druhy pluhů, často třiklečák s plužňaty, pospěchy, dřevěné části bran, válec hladký i ježek. Většinu těchto výrobků dokončil kovář okováním, ale sám je neprodával.

Řemeslníci a obchodníci požadovali ruční vozíčky, které

někdy zastávaly i funkci kočárků pro děti, do větších vozíků byli někdy zapřaháni psy. Dále to byly dvoukolové káry, různé speciální povozy (někdy kryté plachtou) a těžké vozy pivní a pro povozníky. Koncem 19. století se některé dílny přeorientovaly na výrobu kočárů. Pekaři požadovali dřevěné lopaty a další nářadí, řezníci špalky, zedníci fratáče a sedlář bez dřevěných klečí nemohl vyrobit koňský chomout. Byly zakázky na žebříky, oblouky na pily, násady na sekery, krumpáče, zahradní nářadí, kříže na koše a různá držadla. Značnou část kapacity kolářské dílny zabraly opravy. Často bylo nezbytné improvizovat, zhotovit si ze dřeva

nebo kovu různé pomůcky a přípravky. Říkalo se:

„Kolář, to je holka pro všechno. Musí umět opra

vit všechno od psí boudy až po autobus.“

Počátkem 20. století se začaly na

našem území rozvíjet různé druhy sportů. Kolá

ři začali s výrobou sportovních potřeb a někteří se postupně specializovali na sériovou výrobu lyží, sáněk a hokejek i na různé typy lodí. Někteří výrobci vyváželi tenisové rakety a luky do zahraničí. Například Oldřich Šklíba z Rychnova nad Kněžnou v třicátých letech získal v Barceloně a Bruselu stříbrné medaile za vystavované

tenisové rakety. Dodával též ohýbané hokejky

našemu vítěznému Národnímu mužstvu hoke

jistů na mistrovství světa ve Stockholmu v roce

1949. Mnohé z uvedených výrobků si lze pro

hlédnout v Muzeu řemesel v Letohradě.

Zvětšující se poptávka po kočárech ved

la k tomu, že se na tuto výrobu některé dílny

přeorientovaly. Pro koláře byly také pořádány

kočárnicko-karosářské kurzy. Největší sbírku

nejrůznějších kočárů obsahuje Muzeum histo

rických kočárů v Čechách pod Kosířem a řadu

těchto výrobků je možné zhlédnout v provozu

i na zde každoročně pořádané akci Josef kol.

Ve dvacátých letech 20. století řada kolářských

živností přešla na výrobu dřevěných karosérií.

V karosárnách se podle požadavku objednava

tele na podvozek s motorem (chasis) zhotovi

la dřevěná kostra, která byla po oplechování a

nalakování zkompletována a zákazník si odvezl

hotový osobní automobil či autobus. V letech

1924–1938 bylo v Československu zaevidováno

300 karosáren a výrobců karosérií. Muzeum

českého karosářství ve Vysokém Mýtě vystavuje

mnohé z tohoto oboru.

Specifika kolářského řemesla

Zatímco u truhlářského řemesla bývala většina spojů dřevě

ných dílů klížených, u kolařiny byly výrobky z tvrdého dřeva konstruo

vány tak, aby odolaly i za střídání různých povětrnostních podmí

nek značnému namáhání. Jednotlivé části byly snadno rozebíratelné

s využitím kolíků, týblů, klínků a rybin. Předpokladem dobrého

okování některých součástí bylo zakončení do

„doutníkového tvaru“ a ohýbání dřeva mělo

celou řadu specifik. Bukové, jilmové a maha

gonové područky ke křeslům se po roce 1960

ohýbaly následujícím způsobem: Z kotle se ved

la pára do pařáku, což byl železný ležatý válec,

ve kterém se dřevěné hranoly při tlaku páry

2,5 atm (250 kPa) za 20 minut napařily. Po vy

puštění páry se lať založila do přípravku ukotve

ného vodorovně a po přitažení na jedné straně

pod ocelový pás ji dva pracovníci ohýbali do pří

slušného tvaru. Po vychladnutí byla ohnutinka

zalaťkována, vyjmuta a důkladně vysušena.

Pro přihnutí lyží nebo ohnutí předních ramen

k vozu postačilo dřevo déle namočit a pomalu

ohýbat přes kovovou ohřátou formu.

Jednou ze zásad pro zhotovení kvalitních

dřevěných výrobků je zpracovávat dokonale

suché dřevo. Aby vyschlo a přitom nerozpras

kalo, stály u kolářské dílny nejen okroužkova

né hrázky a kmeny, ale i hranice ze čtvrtí a také

42

Svatá Kateřina Alexandrijská na obraze

Mistra Theodorika, dole od M. Caravaggia




Kmeny z jihočeských lesů plují do Prahy a do Hamburku

Přestože voroplavba je řemeslo staré nejméně tisíc let, s určitou

nadsázkou můžeme říci, že až do poloviny 20. století žádní voraři neexistovali. Mužům plujícím na svázaných kmenech po českých řekách se říkalo plavci, a teprve v době, kdy řemeslo plavení dřeva zanikalo, začali jeho dokumentaristé místo označení plavení dřeva používat termín voroplavba.

Podstatou řemesla je přeprava dřeva po vodě ve svázaném

stavu, přičemž na území Evropy se v minulosti tradičně používaly tři základní metody. Buď byly klády přepravovány v jednotlivých tabulích, jak se to dělalo například na Dunaji, nebo se tabule svazovaly do tzv. pramenů, což byl nejrozšířenější způsob používaný i našimi plavci. Poněkud

odlišně vypadala doprava dřeva svázaného do otepí, která se používala

například v oblasti finských jezer. Český říční systém byl pro voroplavbu

velmi vhodný, a to jak velikostí a charakterem řek, tak i jejich uspořádá

ním. Otava, Lužnice, Berounka i Sázava pramení v lesnatých oblastech nebo jimi protékají a postupně se vlévají do Vltavy, na níž leží metropole země Praha. Ta již ve středověku patřila k největším evropským městům a její obyvatelé byli významnými zákazníky a spotřebiteli dřeva, které bylo tehdy hlavním stavebním, palivovým i řemeslnickým materiálem. Z horního toku Labe se zase dřevo dopravovalo do Kolína a odtud pak do Kutné Hory pro potřeby měšťanů a zejména stříbrných dolů.

Předpokládá se, že dřevo se po českých řekách přepravovalo

již od 10. či 11. století. Nejstarší písemný doklad o plavení z roku 1130

je nepřímého charakteru a týká se výběru mýta a daní na řece Otavě.

Není známo, zda v té době šlo o plavbu dřeva v nevázaném stavu, nebo

již o přepravu vorů. Podrobnější informace poskytuje privilegium Jana

Lucemburského z roku 1316, kdy už však voroplavba byla v plném roz

květu. Panovník tehdy musel řešit situaci, která nastala v osadě Podskalí

ležící tehdy ještě před hranicemi Prahy. Plavci se nechtěli pouštět přes

jezy, jimiž byla Vltava přehrazena kvůli pražským mlýnům, a končili

svou plavbu již před nimi. Na dřevním trhu v Podskalí pak Pražanům

rozprodávali své klády, jenže toho často využívali překupníci z řad míst

ních obyvatel, kteří dřevo skupovali a pak ho prodávali mnohem dráž.

To se nelíbilo Staroměstským, kteří si stěžovali u samotného Jana

Lucemburského, a ten zmíněným privilegiem rozhodl, že plavci muse

jí nejprve tři dny nabízet dřevo pražským měšťanům a teprve poté ho

mohou prodávat Podskalským. Nesmělo se také chodit plavcům naproti

a nakupovat od nich dřevo výše proti proudu řeky. Podobné potíže se

nicméně později opakovaly i v Podolí, a tak byla čas od času vydávána

další nařízení, která se snažila pod hrozbou pokut zamezit překupnictví.

Nebylo též dovoleno nakupovat více palivového dřeva než pro svou spo

třebu, zatímco nákup stavebního dřeva nebyl nijak omezen.

Pražané však nedopláceli jen na „čachry“ Podskalských a Po

dolských, dřevo zdražovala také cla, která museli plavci platit cestou po

řece. V této záležitosti se pokusil udělat pořádek Karel IV., podle jehož

nařízení se smělo clo vybírat jen v Hluboké, Újezdci, pod Zvíkovem, pod

Orlíkem, v Kamýku, v Braníku a pod Vyšehradem. Nechal také snížit

94






       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.