načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stará řemesla - Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský

Stará řemesla
-14%
sleva

Kniha: Stará řemesla
Autor: Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský

- Více než 450 fotografií a poutavý text vás seznámí se starými řemesly, která nyní známe většinou už jen z muzeí. - Dozvíte se, jak byla řemesla organizovaná, co byla bratrstva, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 214
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Rubico
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 126
Rozměr: 233,0x230,0x11,0 mm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Řemesla. Různá odvětví průmyslu
Hmotnost: 0,647kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná s přebalem lesklá
Novinka týdne: 2017-04
Datum vydání: 201701
ISBN: 978-80-7346-213-0
EAN: 9788073462130
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Více než 450 fotografií a poutavý text vás seznámí se starými řemesly, která nyní známe většinou už jen z muzeí.

Dozvíte se, jak byla řemesla organizovaná, co byla bratrstva, mistři, tovaryši, učedníci, jak složité byly cechovní zkoušky nebo jaká měli řemeslníci privilegia i povinnosti. V popisu jednotlivých řemesel se dočtete, jak se řemeslníkům žilo, jaké vážnosti se jim dostalo a co potřebovali ke své živnosti.

V této knize je představeno 18 živností, např. lékárenství, cihlářství, rukavičkářství, mýdlařství, … Seznámení s jinými, dnes už málo známými řemesly přinesou další knihy z nakladatelství Rubico.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslav Kocourek; Marek Podhorský - další tituly autora:
Toulavá kamera 07 + Toulavá kuchařka Toulavá kamera 07 + Toulavá kuchařka
Toulavá kamera 06 Toulavá kamera 06
Toulavá kamera 10 Toulavá kamera 10
Toulavá kamera 14 Toulavá kamera 14
150 let železniční trati Praha-Smíchov - Plzeň - Furth im Wald v historických fotografiích a dokumentech 150 let železniční trati Praha-Smíchov - Plzeň
Pozoruhodná místa naší vlasti Pozoruhodná místa naší vlasti
Toulavá kamera 22 Toulavá kamera 22
Pozoruhodná místa naší vlasti 2 Pozoruhodná místa naší vlasti 2
Praha / průvodce na cesty (česky) Praha / průvodce na cesty (česky)
Příběhy míst naší země Příběhy míst naší země
Stará řemesla 2 Stará řemesla 2
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

li cechovní hospodu. Obyvatele města ji poznali jednoduše podle

vývěsního štítu se znakem řemesla, ovšem dovnitř měli běžně přístup

pouze členové cechu, jenž zde měl veškeré provozní zázemí. V domě

se konala cechovní shromáždění, mistrovské zkoušky či důležitá jed

nání, byly zde uloženy cechovní symboly a bohatě zdobené nádobí

používané při slavnostních hostinách, a také zde přespávali zde vand

rovní tovaryši. Péče o ně byla záležitostí cti a tradiční záležitostí býval

tzv. tovaryšský šenk, tedy přípitek s vandrovním tovaryšem po jeho

příchodu do města a při rozloučení. Cech bez vlastní hospody býval

vandrovními tovaryši v jiných městech pomlouván, takže se mu pří

padní zájemci o práci spíše vyhýbali. Cechovní domy byly nezbytnou

součástí cechovního života až do třicetileté války a v mnoha městech

fungovaly až do 19. století, nicméně to již byly zpravidla přístupné

komukoliv jako běžný hostinec.

Mistři, tovaryši a učedníci

Pro fungování cechů byla zásadní funkce mistrů. Tovaryši

usilující o získání mistrovského postu museli splňovat několik pod

mínek. Základem bylo nabytí městského práva, šlo tedy o měšťana,

jenž mohl a nemusel vlastnit dům na území města. Aby se však

mohl stát městským usedlíkem, musel nejprve předložit listi

nu potvrzující jeho původ z řádného manželství, a často se

též vyžadovala záruka jiného, již stávajícího a váženého

měšťana. Po předložení výučního listu se pak tovaryš

mohl pustit do vytvoření svého mistrovského kusu,

jímž měl prokázat svou dovednost, a to zpravidla

u mistra, u něhož pracoval poslední rok. S ohle

dem na druh řemesla mohlo jít o jeden artefakt i

o sérii výrobků, a různá byla také poskytnutá

lhůta, která se pohybovala zhruba v rozmezí

od jednoho měsíce do jednoho roku. Švec

obvykle dostával za úkol zhotovení dvojích

škorní, tedy mužských a ženských střevíců,

kovář prokazoval své umění například vyko

váním sekery a okováním kol vozu i kopyt

koně, bednář vyráběl káď o obsahu 20 věder čili

60 mázů, okovy na vodu a vanu pro dospělého člověka,

a stolař zpravidla vytvářel stůl a vykládanou truhlu. Zhoto

vením mistrovského kusu prokazoval tovaryš nejen své nadání, ale

také prokazoval, že je vybaven odpovídajícími nástroji a že je scho

pen opatřit si na vlastní náklady potřebný materiál. Z tohoto důvodu

nebyla příliš oblíbená možnost se ze splnění této podmínky vykoupit

zaplacením stanovené částky.

Kvůli posouzení žádosti o nabytí mistrovského práva se

u některých řemesel shromažďoval celý cech, v jiných případech

zase bylo možné žádat pouze jednou za rok. Pokud tovaryš se svým

mistrovským kusem neuspěl, mohl dostat delší zkušební lhůtu nebo

být vyslán na další vandr, ale někdy už mu byl vstup do cechu na

vždy zapovězen. Budoucí mistr také musel zaplatit vstupní poplatek,

jehož rozmezí se pohybovalo od půl kopy až po třicet kop grošů. Jeho

část zpravidla bylo možné uhradit materiálem využívaným při výko

nu příslušného řemesla. Po splnění všech stanovených podmínek byl

žadatel na cechovní schůzi slavnostně přijat za člena, složil přísahu

na cechovní řád a byl zapsán do cechovního registru. Tím získal právo

zaměstnávat tovaryše a učedníky.

Jeho výdaje tím však ještě nekončily. Po přijetí musel složit

taxu zvanou přípovědné, která se skládala z vosku určeného pro kos

tel a peněz jsoucích do cechovní pokladny. A povinná byla i tzv. sva

čina pro cechmistry, ale někdy také i pro všechny mistry a dokonce

i tovaryše. Často tedy šlo o značný počet osob, což pro čerstvého

mistra, finančně vyčerpaného po dokončení mistrovského kusu,

mohlo znamenat až neúnosné výdaje. Roku 1650 proto bylo přijato

nařízení, podle něhož neměli být noví mistři zatěžováni „velikými

ouplatami svačin“.

Mistr byl povinen řídit pravidly se zakotvenými v cechovních

statutách. Zásadní podmínkou úspěšného vykonávání funkce bylo

dodržování cechovní cti, tedy zejména městského práva, tehdejších

trestně-právních norem a společenských zvyk

lostí, k nimž patřilo mimo jiné čestné chová

ní, slušné vyjadřování, a zdržení se klení či

hádek. Po vážnějším prohřešku, například

při krádeži, cizoložství či prokázané lži,

následovalo vyloučení z cechu, menší

poklesky se většinou trestaly pokutou.

Mistra musel dodržovat i pravidlo týka

jící se jeho trvalého pobytu ve městě.

Pokud se odstěhovat na delší dobu, zpra

vidla více než rok, pozbyl mistrovského

titulu a členství v cechu, a pokud se chtěl

po návratu ucházet o svůj původní post,

musel většinou znovu splnit všechny potřeb

né podmínky.

Postavení jednotlivých mistrů v cechu

bylo rozdílné a lišilo se podle doby jejich členství.

„Služebně starší“ se mohli těšit různých výhod, napří

klad na tržišti dostávali lepší prodejní místa. Různé cechy

měly mnoho dalších rozdílných pravidel, v některých se

například vyžadovalo, aby byl mistr ženatý, v žádném případě

však nikoliv se ženou špatných mravů. Jednodušší cestu k získání

mistrovského postu měli díky dědičnému právu synové mistrů, i oni

však museli dodržovat podmínky uvedené ve statutách. Právo vést

řemeslnickou dílnu přecházelo též na vdovy po mistrech či jejich dce

ry, což byla samozřejmě silná motivace pro případné nápadníky.

Zatímco v období středověku měli mistři v dílnách na sta

rosti hlavní část výroby a pomocné práce vykonávali tovaryši, od

vzniku cechů se tyto úlohy poněkud posunuly – tovaryši měli na bed

rech hlavní díl práce, zatímco mistr se staral o organizační záležitos

ti, například o shánění materiálu, komunikaci se zákazníky a prodej

zboží. Hierarchie v dílně byla podobná jako v podniku současného

malého podnikatele, mistr byl jejím majitelem, zaměstnával podříze

né a rozděloval jim práci.

Statuta obvykle stanovovala maximální počet tovaryšů, kte

rý směl mistr zaměstnávat, obsahovala článek zakazující přetahová

ní zákazníků, a všeobecně též platilo, že do dílny nesměl být přijat

18

ní funkce mistrů. Tovaryši

seli splňovat několik pod

práva, šlo tedy o měšťana,

emí města. Aby se však

jprve předložit listi

želství, a často se

o aváženého

aktovaryš

ho kusu,

pravidla

S ohle

tefakt i

utá

c

h

ů,

ko

pyt

erčili

hočlčlověka,

hl Zh

,

trestně

lostí

ní,

h

p

t

p

mus

né pod

P

bylo rozdíln

„Služebně star

klad na tržišti do

měly mnoho dalšíc

například vyžadovalo,

však nikoliv se ženou špat

i kéh ěli dík

Volební urna cechu

ševců Starého Města

Pražského

(kolem roku 1800)



Lastury coby pravěký šperk a křižácký import Nálezy archeologů prozrazují, že již od pravěku patřily lastury a ulity k běžně využívaným materiálům. Zatímco měkké části živočichů sloužily lidem jako potrava, ze schránek se vyráběly především nástroje, nádoby, amulety a různé ozdoby. Mušlemi se dokonce i platilo, a svou cenu si uchovaly i v dalších tisíciletích, kdy se z nich zhotovovaly stále sofistikovanější předměty, například různé spony a zapínadla či šperky. Do Evropy se perleť dostala údajně díky křižáckým výpravám do Svaté země, jejichž účastníci přiváželi při návratu do svých domovů nejen do té doby nevídané exotické výrobky, ale také surovinu využitelnou pro jejich výrobu. Od 15. století se perleť začala řadit k nejpoužívanějším materiálům řemeslníků a umělců, a podle různých pramenů se z ní v 17. či 18. století začaly vyrábět také knoflíky. Stalo se tak zřejmě ve Francii či v Anglii, odkud se pak velmi specifické řemeslo rozšířilo do Rakouska a z Vídně také k nám. Perleť přináší změnu a naději

Jednu z prvních dílen na výrobu perleťových knoflíků v čes

kých zemích založil roku 1858 v Přelouči František Koudelka, jenž se řemeslu vyučil právě v rakouské metropoli. Tam vyráběl rozličná spínadla cech jehlařů, jenž se vydělil z cechu soustružníků. Vysoká poptávka však způsobila, že mnohem jednodušší výroba pomocí soustruhů nakonec zcela převládla nad namáhavou prací jehlařů, kteří knoflíky vyřezávali ruční pilkou. Kromě přeloučského mistra cechu soustružnického Koudelky však v tomto městě působili i jiní významní řemeslníci, například Václav Maglen, jenž počátkem sedmdesátých let založil dílnu, v níž se vyučilo množství pozdějších samostatných mistrů. K zakladatelům české tradice patřil také Josef Žampach, jenž si roku 1864 přivezl z Vídně do Žirovnice dřevěný soustruh na opracovávání perleti. Řemeslu se zde pak začalo dařit natolik, že si v městě otevřela svou pobočku vídeňská firma S. M. Hock Comp., a živé je zde dodnes, neboť knoflíky, spony a různé další doplňky stále vyrábí podnik Knof líkářský průmysl Žirovnice. V druhé polovině 19. století se perleťářství rozšířilo i na nedalekém Jindřichohradecku, kde však převládala spíše domácká výroba, a teprve roku 1899 byl jeden ze zdejších starých mlýnů upraven na větší podnik.

Perleťářství přineslo řadě odlehlých či hospodářsky neroz

vinutých oblastí možnost nového zdroje obživy a v mnoha případech

znamenalo výraznou proměnu životního stylu tamních obyvatel.

V leckteré chalupě se najednou začalo ozývat vrčení „ponku“ a do

té doby zcela nemajetní lidé si z výdělku mohli pořídit nejen další

výrobní nástroje do své dílny, ale také luxusnější vybavení do svých

domácností. Po staletí trvající jednotvárnou atmosféru převážně

zemědělských obcí vystřídal výrobní a obchodní ruch.

Na Moravskobudějovicko řemeslo dorazilo společně se želez

nicí dokončenou roku 1871 a své konjunktury dosáhlo na přelomu 19. a

20. století, kdy zde v oboru pracovalo asi 150 dělníků. Další perleťářskou

oblastí se stalo chudé Drahansko, oblast s rozvinutým tkalcovstvím,

kde v sedmdesátých letech 19. století založil první továrnu Alfons To

mek v Senetářově, odkud se pak výroba rozšířila i do okolních obcí,

například do Podomí, kde pak v bývalé textilní továrně vyráběla knof

líky brněnská firma Oskar Pollack a spol. A výrazný ekonomický dopad

mělo perleťářství i pro obyvatele Předína na Třebíčsku, kde původní

těžké životní podmínky vedly až ke vzniku pořekadla: „Nevěděl jsem,

co je bída, až jsem přišel do Předína“. Hlavním šiřitelem nového typu

obživy zde byl Jan Šilhavý, jenž se stejně jako většina výše zmíněných

řemeslníků vyučil ve Vídni a roku 1874 založil ve své rodné obci spolu

s dvěma dělníky první perleťářskou dílnu.

Schránky mlžů z Rudého moře a dalších exotických končin...

Perleť, oslňující středoevropany svým leskem a krásou, se do

Čech a na Moravu dovážela ze zahraničí, většinou z exotických zemí a

oblastí s teplými moři. K hlavním nale

zištím schránek mlžů a plžů patřilo

Rudé moře, Perský záliv, Indie, Indo

nésie, Austrálie, Polynésie a pobřeží

s ostrovy střední Ameriky, zkrátka

lokality, v nichž lovci perel přiváželi do

přístavů množství lastur, které pro ně

byly nepotřebným odpadem. Odtud

je pak velké firmy dovážely do velkých

evropských přístavů, jako byly napří

klad Hamburk a Terst, a dále se tato

surovina prodávala na aukcích, kam ji

jezdili nakupovat perleťáři a obchod

níci z celé Evropy.

Z jednotlivých světových loka

lit pocházely různé druhy perleti, kte

ré se vyznačovaly odlišnou barvou a

kvalitou. Vyhlášeny byly zejména čistě

96





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist