načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Star Trek: Nová generace Větší než pouhý součet - Christopher L. Bennett

Star Trek: Nová generace  Větší než pouhý součet

Elektronická kniha: Star Trek: Nová generace Větší než pouhý součet
Autor:

Edice "Star Trek"Hvězdná loď Rhea narazila při svém průzkumu na shluk uhlíkových planet, které se zdají býti zdrojem kvantové energie procházející celým sektorem. Výsadek nalezne na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 308
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad Vít Pazlar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6365-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edice "Star Trek"
Hvězdná loď Rhea narazila při svém průzkumu na shluk uhlíkových planet, které se zdají býti zdrojem kvantové energie procházející celým sektorem. Výsadek nalezne na povrchu jedné z oněch planet nezvyklou formu života, přičemž se podporučici T’Rysse Čchen - poloviční Vulkánce - povede navázat křehký kontakt.
Na orbitě se objeví Borgové a výsadku nezbývá než s hrůzou naslouchat postupné asimilaci Rhei. T’Ryssa se už smiřuje s tím, že ji zanedlouho potká osud jejích kolegů, když je náhle odmrštěna o patnáct set světelných let jinam.
Kvantový proud - technologie ovládaná bytostmi z této hvězdokupy. Borgům, dočasně odříznutým ze Společenstva, nelze dovolit návrat. Kapitán Picard dostává "bianco šek", aby je zastavil za každou cenu.
Závod začíná...

Zařazeno v kategoriích
Christopher L. Bennett - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STAR TREK: THE NEXT GENERATION

GREATER THAN THE SUM

™, ® and © 2008 by CBS Studios Inc.

All Rights Reserved.

STAR TREK and related marks are trademarks

of CBS Studios Inc.

This book was originally published by Pocket Books,

a Division of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license

from CBS Studios Inc.

Translation © 2017 by Vít Pazlar

Cover © 2017 by Jakub Schejbal

except for 3D render by Mojo © 2002

Czech Edition © 2017 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-366-9 (pdf)


Větší než

pouhý součet

Christopher L. Bennett

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2017


EDICE STAR TREK edici řídí ALBERT BALATKA

Star Trek: KUSY - jedinečná sbírka česko-slovenské fan-fiction

ENTERPRISE

Kompletní trilogie ROMULANSKÁ VÁLKA:

#1 Kobayashi Maru, #2 Pod křídlem dravce, #3 Odvážně vstříc bouři PŮVODNÍ STAR TREK

Zkouška ohněm: McCoy - Odkud přicházejí stíny

Zkouška ohněm: Spock - Oheň a růže

Star Trek (2009) - přepis filmu NOVÁ GENERACE

Q na druhou, Imzadi, Imzadi II: Trojúhelník

Nemesis - přepis filmu

Smrt v zimě

Odpor

Q: Otázky a odpovědi

Před zneuctěním

Větší než pouhý součet TITAN

Mezi dvěma světy, Černý král, Orionovi psi, Meč Damoklův DEEP SPACE NINE

#1 Vyslanec, #2 Obležení, #3 Hledání, #4 Vlastní krví, #5 Padlí hrdinové VOYAGER

#1 Ochránce, #2 Únik, #3 Ragnarök

Teorie strun: Kniha první - Koheze

Teorie strun: Kniha druhá - Fúze

#1 Loď duchů, #2 Strážci míru, #3 Děti z Hamlinu, #4 Otázka bezpečnosti,

#5 Zóna úderu, #6 Boj o moc, #7 Masky, #8 Čest kapitánů, #9 Výkřik

do tmy, #10 Prašť jako uhoď, #11 Guliverovi chráněnci, #12 Svět zkázy,

#13 Oči vidoucích, #14 Vyhnanci

DOSUD VYŠLO:


Drakům


Historikova poznámka:

Události této knihy se odehrávají od září 2380, což

je více než tři měsíce poté, co se vědecká loď Einstein

vydala studovat zdánlivě mrtvou borgskou krychli.

Následné asimilování její posádky předznamenalo

útok olbřímích rozměrů a neméně početné ztráty.

Šlo o útok, který otřásl celou Federací. (Román

Star Trek: Nová generace – Před zneuctěním)

Děj tohoto románu končí z kraje ledna 2381.


9

Prolog

U.S.S. Rhea

hvězdokupa NGC 6281

hvězdné datum 57717

„Už tam budem?“

Nadporučík Dawn Blairová po zaslechnutí této otázky jen obrátila oči v sloup. „Musíš se takhle ptát opravdukaždé ráno, Trys?“

„Až tam doletíme, tak toho nechám,“ odpověděla T’Ryssa Čchen, zatímco si sčesávala nepoddajnou ofinu z očí, čímž na okamžik odhalila své elegantnězašpičatělé uši, které jinak bývaly ukryté pod jejími až po ramena sahajícími vlasy.

„Ty prostě doufáš, že mě budeš prudit tak dlouho, až tě nakonec nechám jít do výsadku,“ usoudila Blairová.

„A funguje to?“

„Hmm... ne.“

„Ale no tak, Dawn.“ zaskučela T’Ryssa. „Tam venku je hvězdokupa plná uhlíkových planet – a ty ode mne chceš, abych zůstávala jen tak sedět tady nahoře za nějakýmstarým a nudným panelem?“

Christopher L. Bennett

„Možná by ti mohlo pomoci, podporučíku, kdyby ses občas rozpomenula, že ve službě bys mne měla oslovovat ‚nadporučíku‘.“

Obočí na T’Ryssině tváři se zkroutilo do tvaru, o kterém si Blairová ještě pořád myslela, že snad ani nemůže reálně existovat. Jistě, věděla, že její mladší společnicivychovávala lidská matka, zatímco vulkánský otec byl pro niprakticky nezvěstný – ale i tak bylo zatraceně těžké zbavit se v její přítomnosti navyklých představ o Vulkáncích. Což byl možná další důvod, proč T’Ryssa vzdorovalatradičním představám tak úporně. „Dobře, pořád na to taktrochu zapomínám.“

„Tak trochu docela dost. Trys, proč pořád musíš být za každou cenu tak nekonvenční? Je ti šestadvacet, a pořád jsi jen ‚pod‘.“

„Vždyť já jím být nemusím,“ kontrovala T’Ryssa. „Jen jsem v tom zatraceně dobrá. Znáš to, jeden by mělvyužívat svoje silné stránky a tak.“

Pak najednou její výraz zvážněl, více, než u ní bývalo obvyklé. „Ale zato sezení za panelem někdev kamrlíku – to mi nejde vůbec. Takže tady máš další důvod, proč bys mě měla nechat jít tam dolů dělat nějakou tu vědu. Teda samozřejmě až tam budem,“ dodala rychle. „No tak, Daw... nadporučíku Dawn, pane, madam –“ A když spatřila temný výraz na tváři vědecké důstojnice, začala znova. „Jde mi o to, že tohle je přece loď třídy Luna, no ne? A to znamená, že tahle loď předevšímvyniká rozmanitostí posádky, o její mezikulturní synergiía objevováním nových postupů. Což v podstatě znamená, že celá naše loď je plná nekonvenčních bytostí a že jsme na to i patřičně hrdí. A abychom dosáhli svého cíle, nemáme problém opustit i hluboce vyježděné koleje – ne snad?“ T’Ryssa pokrčila kolena a sepjala ruce v prosebnémgestu. „Tak co ty na to, Dawn, ty, která nadporoučíš mému

Větší než pouhý součet

srdci? Prosíííím,“ zamrkala T’Ryssa na podporu své

ponížené supliky.

Dawn unikl povzdech – věděla, že T’Ryssa nedá pokoj, dokud nepovolí. „No tak dobrá. Dobrá! Na stanovišti zůstane Janyl a ty půjdeš na povrch s výsadkem – a já tě aspoň budu moct na chvíli pustit z hlavy.“

„Ó, díky, díky, díky! Tvá hlavinka je opravdu rozkošná, má nadporučice! A ty vlasy –“

„Přestaň tlačit na pilu,“ ucedila Blairová, pro kterou byly její vlasy často zdrojem rozpaků, protože se jednalo o naprosto nezvladatelnou masu skořicově hnědých kadeří. Dawn se je snažila mít ve službě obvykle smotané buď do drdolu, nebo do copu. Pravdou bylo, že Derek z řízeníživotního prostředí trval na tom, že i tak jde o tu nejúžasnější věc, jakou kdy viděl. Ani tak se ovšem Dawn nedokázala ubránit tomu, aby jí při sledování skopičin, které T’Ryssa vyváděla, škubaly koutky. Blairová byla prostě až přílišměkkosrdcatá, než aby ji dokázala postavit do latě – což bylo ostatně v delším horizontu nejspíš ke škodě i samotné T’Rysse. Ovšem, postavit ji do výsadku by její kariéře mohlo trochu pomoci. Poloviční Vulkánka na tom nebyla zrovna nejlépe, co se dodržování kázně a respektování řetězce velenív rámci Hvězdné flotily týkalo, zároveň se však jednalo o dobrou vědeckou pracovnici s citem pro porozumění chování cizích druhů, ať už byly inteligentní či nikoli. Takže pokud byly neobvyklé biosignály, jež přicházely z uhlíkových planet ve hvězdokupě NGC 6281, reálné, a pokud na tamníchplanetách byl přítomen komplexní život, mohla by být ve výsadku doopravdy užitečná.

„Tak jako tak,“ pokračovala Blairová, „napřed se tam vůbec musíme dostat.“

„Mám už toho plné zuby,“ povzdechla T’Ryssasklesle. „Vždycky je to stejné: vletíme do oblasti pozměněného subprostoru, což nás vyhodí z warpu, načež strávíme pět

Christopher L. Bennett

hodin rekalibrací motorů, jen aby se po čtyřech hodinách

letu struktura subprostoru opět změnila, což nás opět

vyhodí z warpu. Přísahám, že z toho už na mě normálně

leze kinetóza. Už se nám podařilo alespoň částečněrozkrýt nějaký vzorec, podle kterého dochází k těmdeformacím?“

Blairová zavrtěla hlavou. „Víme jen to, že existujejistá spojitost mezi nimi a emisemi energie přicházejícími

z uhlíkových planet. A že emise pocházejí podle všeho

z míst pod povrchem, a to nikoli v okolí biosignálů.“

„A co zdejší kosmozoa?“

„Nejsme schopni potvrdit, že by s ní naměřenéenergetické hodnoty nějak souvisely. Může se klidně jednat

o interferenci způsobenou subprostorovými distorzemi.“

T’Ryssa si povzdechla a Blairová její zklamání sdílela.

Titan, sesterské plavidlo jejich vlastní lodi, potvrdil už před

půl rokem, že vesmírné formy života mívají sklonyk obývání formací, ve kterých se rodí hvězdy. Otevřenéhvězdokuy, jejichž průzkumem se Rhea nyní zabývala, se nacházely

v prostoru mezi rameny Orionu a Střelce. To znamenalo, že

byly relativně vzdálené od všech hvězdotvorných oblastí,

které následně určovaly ramena Galaxie, přitom se pořád

jednalo o poměrně mladé hvězdy (to se ostatně týkalo všech

otevřených hvězdokup, protože u jejich součástí docházelo

k postupnému rozptylu působením gravitačních silostatních hvězd a mlhovin). Samotná NGC 6281 byla tvořena

shlukem zhruba stovky hvězd natěsnaných v prostoru

o průměru necelých patnácti světelných let. Hvězdokupa

byla méně než čtvrt miliardy let stará a pořád se v nínacházely zbytky zárodečné mlhoviny, ze které kdysi vznikla,

takže výskyt vesmírných organismů nepředstavovalv tomto prostředí zase takové překvapení. Ale kosmozoadetekovaná v této oblasti byla zrovna tak neobvyklá, jako byl sám

prostor, jejž obývala. Biosignatury, a celkově i údaje o jejich


13

Větší než pouhý součet

energetické struktuře, byly naprosto nepředvídatelné,

a stejně tak byla naprosto nepředvídatelná jejich tendence

se na senzorech objevovat – a zase z nich mizet. A dostat

se k některé z nich na krátkou vzdálenost by vyžadovalo ne

nepodstatný čas – tedy alespoň dokud se Blairovéa šéfinženýru Lorlinnovi nepodaří vymyslet způsob, jak upravit

warpové motory tak, aby se dokázaly vyrovnats nevysvětlitelnými změnami subprostorové geometrie, ke kterým zde

docházelo. A pokud by se jim to nemělo povést, byl kapitán

Bazel rozhodnutý, že po průzkumu nejbližšího členahvězdokupy, tj. systému NGC-6281-34, se prostě přesune k jiné

otevřené hvězdokupě, jen co se Rhea bude schopnadoplazit někam do normálního vesmíru.

Takže teď všechno záleželo na tom, co najdou naplanetách systému 34 a jestli to něco bude dostatečněvzrušující a/nebo tajemné, aby se dal obhájit průzkum dalších systémů hvězdokupy. Ale cesta tam potrvá nejméně ještě celý den, přičemž za normálních okolností by trvala jen několik hodin.

Dawn Blairová se tak přistihla, že s postojem svépřítelkyně musí vlastně souhlasit. Už tam budem?

*

T’Ryssa Čchen nenáviděla přesuny transportérem. Ne,

že by snad trpěla fobií nebo něčím podobným – jen byla

lechtivá a přenos transportním paprskem pro nipředstavoval ekvivalent toho, že ji někdo lechtá – zevnitř. Každý

jí sice tvrdil, že si to jen namlouvá, že s přenosem přece

nejsou spojené žádné senzorické vjemy, snad až na trochu

toho mravenčení a ztuhlosti, ale ona sama nejlépe věděla,

co cítí. Možná to byl vedlejší projev jejího hybridníhonervového systému a dost možná tyto pocity pronásledovaly

všechny lidsko-vulkánské míšence – jenže ostatní byli až


14

Christopher L. Bennett

příliš disciplinovaní, než aby byli ochotni něco podobného

připustit. Anebo se jen bohové transportéru rozhodli, že

si z ní budou dělat legraci. Takže jakmile se opětzhmotnila, snažila se ten pocit instinktivně setřástnekontrolovatelným pohybem, téměř jako by se snažila ze sebeshodit pavouky – ale těžký výsadkový skafandr jí v pohybech

bránil.

Tedy ne, že by jí jakkoli vadilo, že musí v takovémtoprostředí používat skafandr. NGC 6281-34 III, ostatně jako většina planet, které v této hvězdokupě zaměřilydálkové senzory, byla uhlíková planeta: svět, jehožnerostnému složení zcela dominoval uhlík. V protoplanetárních discích výrazně bohatých na uhlík docházelo k tomu, že grafit, karbidy a ostatní sloučeniny uhlíku měly tendenci zaujmout místo křemičitanů, které jinak tvořívalyhlavní část objemu „normálních“ terestrických planet, takže docházelo k utváření těles, jež sice měla malé jádro ze železa a dalších těžkých prvků s tenkou křemičitanovou vrstvou, ale jejich plášť a kůra byly tvořenysloučeninami uhlíku, karbidy, grafitem, nebo dokonce diamanty. V důsledku toho byla chemie povrchu těchto planet chudá na kyslík, s dehtovitými moři uhlovodíků a atmosférami, jejichž hlavními součástmi byly dusík, metan, případně plynné uhlovodíky se stopami oxidu uhelnatého a dalších plynů.

Vypadá to tu stejně přitažlivě jako v popisech, pomyslela si Trys, zatímco se rozhlížela průzorem přilby. Kamenné podloží, na kterém výsadek stál, bylo tmavé a drobivé, přesně jako na povrchu asteroidu z uhlíkatých chondritů. Malé prohlubně na povrchu vyplňovala jezírka dehtu,černá proti šedohnědé. Modrozelená obloha byla zamlžená a umazaná od oblak grafitového prachu.

První důstojník Sekmal a zbytek výsadku ses vytasenými trikordéry pustili do práce. T’Ryssa zaujala pózu

Větší než pouhý součet

objevitele chystajícího se zapíchnout pomyslnou vlajku

a zadeklamovala: „Křtím tento svět jménem Tužkánia!“

Sekmal se na ni nechápavě zadíval, přičemž zvedl jedno obočí způsobem, který snad Vulkánci museli někde potají trénovat. „Vysvětlete.“

„Tužka. Však víte. Psací nástroj? Vyráběný z grafitu? To je ostatně důvod, proč se grafitu říká grafit. Protože s ním lidé psali a kreslili grafy, grafiku a vůbec.“ Leč Sekmal na ni bez přestání vytrvale zíral, dokud si hlasitě nepovzdechla: „No tak teda nic,“ a vytáhla trikordér. Vulkánci. Neustále zdůrazňující svou absenci emocí, všichni Vulkánci na palubě Rhey byli vzácně jednotní v přezíravém přístupu k Trys, snad jako kdyby ji biologie nějak zavazovalak přijetí jejich kulturních norem. Ale v tom pro změnunespatřovala žádnou logiku ona.

„Mně to přišlo docela vtipné,“ ozval se Paul Janiss,který se na ni snažil usmát skrz přilbu svého skafandru. Trys ho odměnila bledým náznakem úsměvu, protože dobře věděla, že než o cokoli jiného mu jde jen o to, aby se s ním vyspala. Už zase. Ne, že by jí to bylo úplně proti mysli, tedy přinejmenším na čistě fyzické úrovni, ale přece jenom dávala přednost tomu, když její muži byli poněkudupřímnější – a to se týkalo i chvály a lichotek na její adresu.

„Tak jako tak,“ pokračoval Paul, „nezdá se, že by nás na tomhle přerostlém kusu uhlí čekalo něco extra zábavného. Nevím, jestli jsem kdy viděl bezútěšnější díru.“

„Nesuďte předčasně,“ poznamenal Thyyshev zh’Skenat, andorianský geolog. „Jak Galaxie stárne a supernovy do ní vracejí čím dál více uhlíku, dá se očekávat, že podíluhlíkových planet vůči ostatním typům neustále poroste. Jeklidně možné, že za nějakou tu miliardu let budou prakticky všechny nové planety v podstatě uhlíkové.“

„Díky, Thyysheve. Právě jste mi dal další důvod, proč můžu být vlastně rád, že nejsem nesmrtelný.“

Christopher L. Bennett

„A jak to víš?“ zeptala se Trys.

„Co přesně?“

„Že nejsi nesmrtelný? Chci říct, existuje jen jedenzpůsob, jak to zjistit, no ne?“

Paul se na okamžik zarazil. „Ha! To se povedlo.“

„Na straně druhé,“ pokračovala Trys, jako by vůbec nic nepronesl, „vlastně neexistuje žádný způsob, jakprokázat, že někdo doopravdy je nesmrtelný. Protože se dá říci, že jen ještě nezemřel. Je to vlastně takový nicneříkající pojem. Možná by to pro ně chtělo lepší označení. Třeba něco jako ‚dočasně nepostižený smrtelností‘.“

Thyyshevovi se zakroutila tykadla pod speciálněupravenou přilbou. „Neměla byste se spíš zabývat svými povinnostmi?“

„Je známo, že už k tomu došlo.“ Zkontrolovalatrikordér a poněkud se vzdálila od zbytku skupiny. „Pořád ovšem nechápu, jak by tady mohl být nějaký život. Tenhle systém má jen pár set miliónů let. Kdyby tuhle planetu netvořil grafit a různé karbidy, tak by nejspíš byla ještě pořád v tekutém stavu.“

„O spoustě planet mladých hvězd je známo, že jsou obydlené,“ podotkl Sekmal. „Obecně za to ovšem může spíše kolonizace a teraformace. Je tedy možné, že se nám podaří objevit známky přítomnosti inteligence i zde.“

„Já tu tedy žádný život nikde nedetekuji, ať užinteligentní, nebo zcela pitomý,“ odpověděla mu Trys. „A taky žádné rostliny, dokonce ani mikroorganismy. Tohlevšechno mi říká, že tu máme zbrusu novou a sterilní planetu, jak by ji stvořil replikátor.“

A přesně ten okamžik si její trikordér vybral jakonejvhodnější, aby se rozpípal. „Hm... tedy až na tyhlety. Právě přicházejí nové údaje zpoza hřebenu,“ mávla kamsi. „Ale nemám páru, odkud se vzaly, protože jsou najednouhluboko v dosahu trikordéru.“

Větší než pouhý součet

Přístroj znovu zapípal a tentokrát udával náhloupřítomnost silného signálu rovnou za ní. T’Ryssa se obrátila...

A vyjekla. Zdejší forma života se nacházela prakticky přímo před ní. Šlo o stvoření podivně amorfní, bleděšedivé a vágně dvounohé – ale bez viditelných nohou. Jeho spodní polovina měla téměř kuželovitý tvar, skoro jako by na sobě mělo sukni či róbu rozšiřující se směrem dolů. Horní polovina těla nesla výčnělky zhruba v místech, kde by normální humanoid měl ruce, ale zde šloo pouhé ohebné tyčky, na něž byly připevněné membrány,které je spojovaly s tím, co by u humanoida byl trup. Hlava stvoření, tedy pokud by se jí tak dalo říkat, byla velká a prostá jakýchkoli rysů. Ale stvoření muselo býtobdařeno jakýmsi typem smyslového vnímání, neboťodpovědělo na Trysinu překvapenou reakci podobným zpětným pohybem, jakkoli byl tento pohyb pomalejší a poněkud vznešenější.

„Eh, komandére?“ ozval se Paul. Trys se rozhlédlaokolo a viděla, že podobná stvoření se objevila poblíž všech členů výsadku.

„Žádné prudké pohyby,“ zavelel Sekmal. Obrátil se ke stvoření před ním a zvedl ruku k vulkánskémupozdravu, nakolik mu to rukavice skafandru umožňovala. „Mír a dlouhý život. Jsem komandér Sekmal z lodi Hvězdné flotily U.S.S. Rhea a zastupuji Spojenou federaci planet.“ Bytost pozvedla ruku – či křídlo – v podobném gestu, ale nevydala žádný zvuk. „Jsme zde na mírové průzkumné misi,“ pokračoval Sekmal. „Rozumíte mi?“

Ale stvoření mu žádnou verbální odpověďneposkytla – což s ohledem na fakt, že neměla ústa, nebylo příliš překvapující. Místo toho jen tak pokračovala ve volném napodobování činností výsadku.

„No bezva,“ zamumlala si Trys sama pro sebe.„Tužkánia, jinak taky Pantomimosvět.“

Christopher L. Bennett

„Poručíku, omezte své projevy na konstruktivníkomentáře,“ zareagoval na ni Sekmal.

Vrhla na něj nevraživý pohled. „Ne, že by se toho o nich

dalo říci mnoho jiného, komandére. Údaje z těchto...pantomimů jsou totálně prapodivné. Například jejichmolekulární struktura – v žádném případě to není nic, co by

připomínalo živou tkáň. Dokonce si ani nejsem jistá, má-li

vůbec něco společného s biologií jako takovou. Ano, jejich

složení je na bázi uhlíku, ale nekoresponduje s chemickým

složením této planety.“ Popošla ke stvoření, které jinásledovalo, a zadívala se pozorně na jeho zcela chybějící tvář.

„A taky tu nemám žádné údaje o metabolismu. Jejichteplota odpovídá teplotě okolí. A údaje o vnitřní energii... no,

musím říct, že něco takového jsem ještě nikdy neviděla.“

„Ale já ano,“ konstatoval Sekmal. „Velmi se podobají

emanacím kvantové energie, které přicházejí z vnitřku

této planety. Dokonce se v jejich kvantovém poliobjevují slabé fluktuace synchronizovaně s tím, jak se ty entity

objevují a co dělají.“

„Hmm,“ zamyslela se Trys. „Tak ony možná jsouspojené s – fíha!“ Zrovna se obrátila ke „svému“ Pantomimovi,

když ke svému překvapení uviděla, že hlava stvořenínáhle nese náznak tváře. Opravdu jen náznak, nic víc, spíše

náznakovou sadu rysů, jež napodobovaly oči, nosní dírky

a ústa. Vše bylo ovšem statické a nepohyblivé. „Vidíte taky

to, co já?“

Ostatní členové výsadku potvrdili, že i „jejich“stvoření zničehonic napodobila tváře. Trys se obrátila k tomu

svému, jen aby zahlédla, že jeho oči jsou nyní širší, snad

ve snaze napodobit její vlastní překvapení. Snažila se

na něj udělat pár grimas, zakřenila se, mrkla a vyplázla

na něj jazyk. A zatímco ho pozorovala, jeho rysy seskutečně začaly jemně přeměňovat. Ale ne pomocí pohybu

svalů, spíš to vypadalo, jako by se jeden výraz rozpustil


19

Větší než pouhý součet

a přetavil v druhý – nebo se snad jednalo o sérii drobných

změn celkového vzezření, které nebyla schopna sledovat

svýma očima. Celé jí to velice připomínalo masky herců

z japonského divadla Nó, které dokázaly díkypromyšlenému způsobu, jakým byly vyřezány, měnit výraz jako

jejich nositelé – herci postupně měnili úhel, pod jakým

na jejich hlavy dopadalo světlo. „Nó... a máme jméno,“

prohlásila.

„Ale co jsou tedy zač?“ zeptal se Paul a v jeho hlase nebylo ani stopy po ironii, čímž nevědomky posílal k ledu jakoukoli šanci, že ji kdy uvidí opět nahou.

Přesto jeho otázka byla zcela na místě. „Co jsi zač?“ zašeptala Trys ke svému Nó. Ten se naklonil dopředu, jako by se jí ptal na tu samou otázku.

„Rhea volá výsadek!“ Naléhavý tón hlasu kapitána Bazela ji rázně probral ze snění.

„Sekmal, slyším.“

„Připravte se na nouzový transport!“ nařizoval Bazel. „Z warpu právě vyskočila loď. A podle senzorů je to Einstein.“

Každý na povrchu ztuhl. To jméno si už stačilo odčervna vybudovat krutě zlověstné renomé.

„Ale Einstein byl přece zničen,“ vydechl Paul.

„Věřilo se, že byl zničen,“ opravil ho Bazel. „Ale ta víra byla neoprávněná. Je nejen funkční... dokonce sei zvětšil.“

Kapitán Bazel zíral skrze skla ochranných brýlí na výjev na hlavní obrazovce – ne snad, že by ho výjev přehnaně vylekal, skrze skla brýlí zíral čistě z toho důvodu, že mu coby Saurianovi ani nic jiného nezbývalo. Jistě, pohled na cosi, co bylo kdysi hvězdnou lodí jménem Einstein a jejíž kontury byly nyní ukryté pod změtí nepříliš dobře pasujících hranatých součástí propojených sítí různých rour a kabelů v tradiční borgské černo-zelené barvě, mu

Christopher L. Bennett

skutečně způsobil zrychlení chodu dvou jeho srdečních

uzlin. Ovšem Bazel měl za sebou sedmdesát let služby

v Hvězdné flotile, a tak neměl ve zvyku ztrácet nervy.

„Kapitáne, rozveďte to, prosím,“ požádal ho Sekmal.

„Řekl jste, že se zvětšil?“

„Přesně tak. Vypadá to, že asimiloval další loděa některé jejich části pak připojil k sobě. Budeme se snažito únikové manévry, alespoň na tak dlouho, abychom mohli

vypnout štíty a dostat vás na palubu, ale neznáme jejich

možnosti. Zůstaňte na příjmu.“ Edoanský pilot Nuax se

snažil, seč mu jeho tři ruce stačily, aby udržel planetu mezi

Rheou a borgským plavidlem, a zůstal zároveň v dosahu

transportéru pro přenos výsadku na palubu.

Nakonec se obrátil ke stanovišti taktického důstojníka,

které obsluhovala Caithlin Tomeiová. „Proveďteextrapolaci na základě posledního známého kurzu borgské lodi

a naprogramujte plný rozptyl torpéd pro průchodatmosférou planety tak, aby je Borgové do posledníhookamžiku nemohli detekovat.“ Tomeiová jen přikývlaa vykonala rozkaz.

„Mimo,“ ohlásila o minutu později. „Vůbec žádnéznámky zásahů.“

„Pane!“ zvolal Nuax. Ale Bazel už sám širokoúhlým

viděním zaznamenal dění na hlavní obrazovce: někdejší

Einstein se vynořil zpoza planety na jiné a mnohemtěsnější trajektorii, na kurzu, který jej vedl přímo na Rheu. Na

sklopení štítů tak nezbýval vůbec čas.

A jak se ukázalo, celá úvaha o štítech byla tak jako

tak bezpředmětná – na můstku se zhmotnilov charakteristickém zeleném mihotání pět Borgů. Tito Borgové

vypadali jinak než běžné typy, jejich bionické součásti

byly daleko uhlazenější a kompaktnější, než bývaloběžné, a také pohyby byly rychlejší a mnohem agresivnější.

Bazel jen tak tak dokázal ze svého křesla vyskočit, aby


21

Větší než pouhý součet

se na poslední chvíli vyhnul paži opatřené břitem,která se proti němu rozmáchla. Maně si vybavil, že hlášení

o obří borgské lodi, jež asimilovala Einstein, se zmiňovala

o nových a progresivnějších způsobech asimilace. A také

mu blesklo hlavou, že dosavadní zkušenosti asi nebudou

úplně nejpoužitelnější, pokud se těchto Borgů týče.

Bylo tomu tak. Příslušníci ostrahy na nic nečekali a zahájili palbu z fázerů – a jak se ukázalo, borgskástrategie již stačila doznat jistých změn. Při předchozíchstřetnutích bylo možné fázery zastřelit jednoho až dva Borgy, dříve než se zbytek dokázal přizpůsobit a jejich osobníštíty začaly fungovat. Ale štíty těchto Borgů naskočily ihned, jakmile vzduchem prolétly první paprsky z fázerů. Tihle nejenže reagují, tihle dokonce předvídají.

„Všeobecný nouzový signál!“ vykřikl Bazel. „Uvědomte Flotilu!“ Zatímco členové ostrahy horečněremodulovali fázery ve snaze najít nějakou frekvenci, která by snad dokázala prorazit borgské štíty, vyrazil Bazel doprotiofenzívy a holýma rukama napadl nejbližšího Borga. Tento zvrat Borgové evidentně nečekali, a tak se Bazelovipodařilo díky síle zlomit Borgovi vaz. Zatímco se bezvládné tělo hroutilo k podlaze, stačil si Bazel všimnout, že mrtvý Borg nepatřil k žádnému jemu známému druhu – což ovšem na druhou stranu znamenalo, že Einstein za poslední měsíce opravdu asimiloval nějakou novou krev. A i když věděl, že na podstatě celé věci to nic nemění, pociťoval jistou úlevu, že neměl na svědomí nějakého svého nešťastného kolegu z Flotily.

Ale Bazelovi nezbývalo mnoho času na to, aby sezaobíral úvahami. Další Borg se na něj řítil zpravaa druhý zezadu – naštěstí nevzali v potaz Bazelovo opravdu široké vidění. Kapitán se přikrčil a v otočce podrazil „pravému“ Borgovi kopem nohy tak, aby s sebou vzal i toho druhého. Jak se oba káceli k zemi, zachytil Bazel

Christopher L. Bennett

obě hlavy do podpaží a zarazil je vší silou do podlahy, což

zpečetilo jejich osud.

Ale ostatní černo-zelená monstra nepřestávalaútočit – a z komunikátorů se linul nepříliš povzbudivý proud hlášení, že borgské výsadky napadly i strojovnu, řízení prostředí a další klíčová místa na lodi. Bazel zaznamenal, jak Borgové se svým novým agresivním přístupempřemohli a místo asimilace rovnou zabili Nuaxe a T’Halu. O chvíli později světla na můstku zablikala a pohasla. Vidí Borgové potmě? napadlo ho, zatímco vypínal filtry brýlí, které umožňovaly, aby se svýma na tmu adaptovanýma očima fungoval i v normálním světelném prostředíhvězdné lodi. Rozhlédl se kolem sebe, jen aby uviděl, jak sezbytek osádky můstku propadá do temnoty, sražený k zemi. Došlo mu, že teď je to jen na něm.

Vyrazil k taktickému stanovišti, kde Tomeiová stáleodolávala útoku jednoho z Borgů. Odtrhl ho od ní a odhodil stranou – jen aby vzápětí zahlédl stopy po asimilačních trubicích na jejím krku. Zavřel vnitřní oční víčka, aby odstínil i zbytek světla, kterému většina jiných humanoidů říkala „viditelné“, a mohl se tak soustředit nainfračervenou část spektra. Caitlinino tělo již ztrácelo tělesnouteplotu, chlad se šířil z jejího krku, jak nanosondypostupovaly krevním řečištěm a zároveň se replikovaly. Ale proč ji chtějí asimilovat, a ne zabít? podivil se. Usoudil, že nejspíš chtějí získat její taktické znalosti. Tak jako tak neměl moc času – bude to muset skoncovat rychle, pokud mázachránit jak ji, tak ostatní.

Otočil se k panelu a zahájil přípravu na vypuštěníanistizinu do atmosféry lodi. Zdaleka si nebyl jistý, jestli plyn na Borgy vůbec zabere, ale za pokus to stálo, a kromě toho, jeho samotného neměl díky přírodním filtrům v dýchacích cestách plyn jak ohrozit – takže přinejhorším zůstane při vědomí i on a bude mít možnost zkusit něco jiného.

Větší než pouhý součet

Ovšem pokud plyn selže, jediné, co mu ještě zůstane, bude autodestrukce lodi. Maximálně se bude moci pokusit vzít Einstein s sebou.

A pak panel před ním zasáhl paprsek z fázeru. Panel mu vybuchl přímo do obličeje a jeho termální vidění tak bylo ochromeno. Snažil se ignorovat ostrou bolest a přepnul vidění zpátky do viditelného spektra, jen aby zaznamenal, jak se k němu blíží fázerem vybavený Borg se dvěmadalšími po boku.

Ohnal se po něm, ale zranění jej zpomalovala. Chytili ho – a pak už jen ucítil, jak se mu do krku zapichujístudené jehly. Jeho poslední svobodná myšlenka byla spíš modlitba za výsadek, aby alespoň tým na povrchu nějak přežil... jak útok, tak toxické prostředí dole na planetě, alespoň na tak dlouho, než je někdo stačí zachránit.

*

T’Ryssa Čchen se o odkaz svých vulkánských předků

nikdy moc nestarala – měla za to, že potlačení emocízároveň znamená, že život přichází o zábavnější stránky. Ale

pak slyšela z komunikátoru výkřiky posádky Rhey.A vzáětí se skupina Borgů zhmotnila kolem výsadku a bytostí

Nó. T’Ryssa jen zahlédla, jak Thyyshev a Paul tasilifázery, jen aby byli okamžitě přemoženi. A poprvé v životě si

toužebně přála, aby ovládala umění potlačit emoce.

Sekmal nařídil organizovaný ústup, zatímco on sám nepřestával střílet na Borgy vybavené štíty. „Dělej!“ vyštěkl až s nevulkánskou intenzitou k T’Rysse, aby ji probral z paralýzy. Ale pro něj samotného bylo už příliš pozdě – jeden z Borgů jej dostihl a nabodl na čepelvysunutou z polomechanické paže. „Běž!“ nařídil jíz posledního dechu.

Vyrazila s očima plnýma slz jak pro své dva přátele,

Christopher L. Bennett

tak pro důstojníka, kterého nemohla vystát... na chvíli se

zastavila a obrátila se k nejbližšímu Nó. „Pokud mirozumíš, uteč, prosím,“ snažila se ho přesvědčit – ale věděla,

že tato snaha je marná. Stvoření jen napodobilo smutek

a hrůzu, které se jí zračily ve tváři, jako pouhá maskaskrývající neznámý vnitřek. Trys pokračovala v běhu, když se

ohlédla, jen aby uviděla, jak se k ní voják blíží. Tvář Nó se

začala měnit, přesouvat na druhou stranu – nejspíš aby

se připodobnila Borgovi. „Ne!“ vykřikla, když ten vrazil

asimilační trubice do stvoření...

A pak je vytáhl a zkusil je do něj vrazit znovu. A znovu. Nó si to snažení zvědavě prohlížel, dokonce ohnul jedno křídlo a rovněž do Borga šťouchl, aby ho napodobil, ale jinak nejevil žádné známky změn. Trys se při pohledu na celý výjev udiveně zastavila.

Takže se k ní měl možnost přiblížit jiný Borga překvait ji zezadu. Cítila, jak trubice probily její skafandr a kůži rychleji, než se stačila dotknout svého fázeru. Proč já? podivila se. Ostatní přece zabili, proč by zrovna ona měla být asimilována?

Protože jsi včas nebojovala. Protože jsi napředztuhla – a pak utekla. Utekla jako vždycky.

*

Ucítila, jak se jí v cévách začíná rozlévat chlad a jejívědomí kamsi mizí – a zatoužila po místě, kam by mohla utéct.

Po místě, kde by byla v bezpečí...

Když se jí vědomí začalo vracet, T’Rysse se to, co siuvědomovala, vůbec nelíbilo. Hlava se jí točila a polovina těla svědila hůř, než kdyby procházela transportérem –zatímco ta druhá ji prostě bolela. Postupně jí začalo docházet, že leží na něčem, co se podobá vlhké trávě. Vyčerpaně otevřela oči. Ostré denní světlo ji přinutilo zamrkat. Pak

Větší než pouhý součet

jí výhled na zdroj světla zastínila temná silueta, která se

přesunula před ni. „Díky, já...“

Její oči se konečně zaostřily – jen aby uviděly draka, jak

na ni shlíží shůry.

Vyjekla a vyskočila na nohy. Teď byla pro změnu řada na

tom velkém, purpurově zabarveném stvoření, aby ze sebe

vydalo pronikavý a postupně se zvyšující jekot. Protože

nechtěla draka dráždit ještě víc, poodběhla od pobřežní

linie jezera – věděla, že beznohé stvoření se na soušipohybuje jen s obtížemi. A pokud se rozhodne použít k jejímu

pronásledování křídla, bude se Trys muset schovatv nedalekém háji a...

„No tak počkat. Co ke všem čertům dělám na Maravelu?“

Podívala se na sebe. „A proč jsem úplně nahá?“ Místo

odpovědi drak jen znovu otevřel zubatý zobáka zakrákoral.

Pamatovala si Rheu, uhlíkovou planetu, i útok Borgů.

Pamatovala si, jak jí trubice propíchly rameno. A když se

na něj podívala, pořád neslo stopy po dvou rankách se

zbytky zelené krve okolo. Takže ono se to doopravdy stalo!

Nebo ne? „Jak bych mohla být právě tady?“ zeptala se

nahlas. „Počkat,“ pokračovala ve svém proslovuk drakovi – ten se zjevně přestal cítit v ohrožení, protože složil

křídla, která vypadala spíše jako křídla netopýra, a jen

tak si plaval kousek od břehu jezera, zatímco jinepřestával s kamenným výrazem sledovat. V časech, kdy byla její

matka přidělena na výzkumnou stanici Hvězdné flotily

na této planetě, v časech jejího dětství, častokrátchodívala ven si „popovídat“ s relativně neškodnýmijezerními draky žijícími poblíž kolonie. S těmi, kteří se naučili,

že se humanoidů nemusí bát, minimálně dokud sami

nezačnou představovat hrozbu. Tehdy si říkala, že jejich

nevlídné chování slouží jen jako maska pro inteligenci

mnohem větší, než vědci tvrdili, že mají. Maska vesmírné


26

Christopher L. Bennett

moudrosti, již má na dosah – jen pokud bude schopna

položit správnou otázku správným způsobem. Vždy měla

v jejich přítomnosti podivný pocit bezpečí, a to možná

i z důvodu, že draci vždycky měli čas naslouchat úvahám

a stížnostem desetileté terransko-vulkánské dívky. Na

rozdíl od nadporučíka Antigony Čchen.

„No tak počkat,“ zopakovala. „Unimatrice nula. Vždyť jsem o tom četla. Existuje mutace, kterou oplývajíněkteří asimilovaní jedinci. Ti si pak dokážou vytvořitvirtuální svět ve svých snech, zatímco jejich tělo regeneruje.“ Drak zavrtěl hranatou hlavou, skoro jako by chtělnaznačit svůj skeptický názor. „Ale ne, máš pravdu,“ přitakala mu. „Vždyť to královna nechala zlikvidovat. Nebo to byla Janewayová? Já už nevím – a ono je to nakonec jedno.

Taky by to mohla být moje vlastní verze Unimatrice nula. Můj malý regenerační snový svět mezi směnami plnými zabíjení a asimilování?“ Opět se podívala na zranění na svých ramenou. „Tak proč to pořád tak bolí?“ Pokusila se to potlačit prostě silou své vůle, ale neúspěšně. Snažila se představit si, že má na sobě zeleno-hnědý kožený oděvlesních elfů, s lukem a toulcem na zádech, úplně stejný jako z jejích dětských představ, když se těmito lesy toulala coby malá. Ale její mrštné tělo zůstávalo nadále nahé.

„Takže jsou tu dvě možnosti,“ povzdechla si k drakovi. „Buď mám mnohem horší představivost, než jsem simyslela – nebo jsem opravdu na Maravelu. Ale jak by tohle bylo vůbec možné? Vždyť je to, já nevím, sto sektorů nebo kolik! Nemluvě o akutní borgitidě v konečném stádiu.“

Drak ze sebe vydal další skřek, zaklonil pichlavý krk a zavrtěl loďkovitým tělem, aby se obrátil. Pomáhal sipřitom křídly, jako by to byla pádla. Náhle s nimi silnězamával a vznesl se z hladiny. „Obecenstvo odchází bezpotlesku,“ okomentovala Trys drakův úprk a povzdechla si.

Ale pak i ona zaslechla blížící se zvuk motorů malého

27

Větší než pouhý součet

vznášedla a téměř současně s tím i materializaci skupinky

lidí, jen malý kousek za velikými sekvojovitými stromy. Při

vědomí, že je úplně nahá, se Trys pokusila zakrýt... ale pak

si to rozmyslela. No tak jo, buď se mi tohle všechno jenom

zdá, nebo se fakt stalo něco opravdu velikého – a já jsem

jediná, kdo jim o tom může povědět. Tak jako tak, měla bych

to udělat stylově.

A tak vyrazila kupředu zcela nonšalantně, rozpakyevi

dentně netrpící, k bezpečnostnímu oddílu Hvězdnéfloti

ly, který mezitím vyrazil z lesa. „Nazdar,“ zavolala na ně.

„Neviděli jste tu někde mého kluka? Je to takovýblízko

východní typ – taky exhibicionista. Určitě si ho nemůžete

splést...“

1

U.S.S. Enterprise

hvězdné datum 57725

Jean-Luc Picard se probudil osamocený.

Což pro něj bylo mnoho desetiletí naprosto běžnou praxí. Ale to bylo v jiném životě. Protože jeho nový život, jak teď sám sobě musel připomínat, právě začínal. Ale už v tuto chvíli vše, co tomuto životu předcházelo, působilo jako ze života úplně jiného člověka. Ostatně, nebylo by to poprvé, pomyslel si sarkasticky.

V současnosti, tedy v tomto životě, se obvykle probouzel s Beverly po boku. I přes její ordinační hodiny to bylvětšinou právě on, kdo vstal jako první. Nicméně právě teď tu nebyla. A určitě ne kvůli nějakému naléhavémupřípadu na ošetřovně, to by ho jeho vlastní kapitánské reflexy vzbudily nejpozději v okamžiku, kdy by o tom dorazila zpráva. Ne, špatně bylo něco jiného.

Jak si můžeš být tak jistý? musel se ptát sám sebe,zatímco vstával z postele a oblékal si župan. Vždyť je tovšechno ještě tak nové. Přece si nemyslíš, že už znáš všechny její rozmary. Ale intuice mu napovídala, že se nemýlí. Znal

Větší než pouhý součet

Beverly déle než půlku svého života, takže každá novinka

byla vždy vyvážena něčím, co už důvěrně znal – téměř jako

by to všechno na něj celou dobu čekalo.

A tak ji také hned na první pokus našel – stála v hlavní obytné části jejich kajuty a dívala se průzorem na warpem deformované zářící čáry hvězd, ne nepodobnéhorizontálnímu dešti. Věděl, že jeho příchod vycítila. A on vycítil její otevřenost vůči sobě samému, takže se za ni pomalu přikradl, obejmul ji a políbil na čelo. „Dobré ráno... paní Picardová.“

Zachichotala se. „Dobré ráno, pane Crushere. Nebo snad pane Howarde?“ dodala, zatímco si na natažené ruce prohlížela zlatý prstýnek, zdobící její levý prsteníček. „Pořád si v tom nějak nedokážu udělat jasno.“

„Ať už budu jedním či druhým, v každém případě to bude pro mne čest,“ odpověděl na její škádlení svýmvlastním. Po návratu z nedávných líbánek v La Barre sedohodli, že si ponechají dosavadní příjmení, aby zabránilieventuálním nedorozuměním, ke kterým by mohlo dojít při výskytu všech možných kombinací na témaPicard–Crusher–Howard na jedné a té samé lodi.

Nemluvě o tom, že ani jeden z nich nechtěl dělatžádný velký rozruch stran jejich manželského stavu o nic víc, než ho nedělali kolem svojí svatby. Od doby, co Lwaxana Troi udělala ze svatby Willa a Deanny na Betazedunejvětší společenskou událost od konce války s Dominionem (Picard nikdy v životě neviděl tolik nahých lidípohromadě a tiše doufal, že už nikdy neuvidí), se neměli problém dohodnout na tom, že jejich svatba bude malá a skromná a že se jí zúčastní pouze nejbližší okruh rodiny a přátel, s cílem pokud možno se vyhnout jakékoli publicitě,která by ke svatbě Jean-Luca Picarda nějakou tu pozornost mohla přitáhnout.

Ale jedna část Picardovy osobnosti téměř toužila po

Christopher L. Bennett

velké oslavě, s cílem všem ukázat význam této životní

změny. Po mnoho let si byl prakticky jistý, že se už nikdy

neožení – Beverly byla jediná, kterou by si byl ochoten

vzít za ženu, a vždycky měl za to, že je pro nějnedosažitelná. Kromě toho, když jedinkrát opravdu zvažoval vstup

do stavu manželského, bylo to kvůli vlivu jisténesmrtelné mimozemšťanky, která zmanipulovala jeho pocity tak,

aby ji miloval. To samo o sobě mu dokázalo znechutit

jakékoli myšlenky na svatbu.

Navíc, kdysi tu byla i Eline... ale to byl opravdu docela jiný život.

Když pak málem ztratil Beverly na Kevratu, dokázali si oba konečně přiznat, co jeden ke druhému cítí. Možná je inspirovalo i to, že Will a Deanna se konečněodhodlali ke sňatku, možná i Datova smrt, kdy se obětoval, aby zabránil zničení Enterprise – a možná jim to všechno dohromady připomnělo, že i jejich čas k nalezení štěstí není nekonečný. Tak jako tak, stal se z nich konečně pár, a po několik následujících měsíců Picard přemýšlel, jak ji požádat o ruku.

A pak před pěti měsíci zaslechl ve své hlavě opět hlasy Borgů a pochopil, že Federace už nadále není v bezpečí. Postupně následoval doposud nejničivější útok Borgů na Sluneční soustavu, který byl ve finále zastaven jen zavysokou a hodně krvavou cenu.

Po několik následujících týdnů zůstával Picard ve střehu. I když se Enterprise navrátila ke svému primárnímuúčelu – k průzkumu a objevování, Picardova mysl nebylapřiravena přepnout se zpátky do mírového režimu. Zničení lodi Einstein, té, jež doprovodila admirála Janewayovou vstříc jejímu neradostnému osudu, nebylo nikdynezvratně potvrzeno – v troskách se po bitvě podařilo dohledat jen malé části vraku. Jistě, bylo docela dobře možné, že ta malá loď se v té kataklyzmatické řeži z větší části

Větší než pouhý součet

vypařila, pravděpodobné spolu se zničením mateřského

plavidla. Picard nebyl ochoten toto vysvětlení přijmout

jen na základě víry, ale jak šel čas a po nějakých náznacích

aktivity ze strany Borgů nebylo nikde ani památky, polevil

v ostražitosti i on. Když držel Beverly každou nocv náručí, zjišťoval, že se mu chce možnost společného života

s ní odkládat čím dál méně. Strach z Borgů nesmí vyhrát.

Koneckonců nešlo zdaleka o jediné ohrožení, kterému

musela jeho posádka čelit. Vždyť i mezi oběmaincidenty s Borgy Picard čelil možnému zničení celého vesmíru

hrozbou vymykající se normálnímu chápání.

Takže nakonec, minulý měsíc, na idylické mýtině na jednom z obyvatelných měsíců planety ne nepodobné Jupiteru, který právě Enterprise zkoumala, se pod prstenci na nočním nebi v sytých odstínech červené a zlatéodhodlal položit „tu“ otázku. Odpověď byla pohotová a zněla „ano“, což ho rovnou měrou uklidnilo i překvapilozároveň. Krátce nato začal jeho nový život. Být novomanželem představovalo zcela novou roli. Takovou, jakou nikdy nezažil. Jistě, měl zkušenosti z manželského života díky vzpomínkám nahraným do jeho mysli z kataanské sondy někdy před jedenácti lety. Ale první tři roky manželství Kamina a Eline nahrávka neobsahovala, takže jehovlastní svatba a líbánky se pro něj staly unikátním zážitkem. A jak to tak vypadalo, vzrušení z celé záležitosti jen tak nevyprchávalo. Tohle navíc nebyly vypůjčené vzpomínky, toto byl jeho vlastní život, jakkoli mu pořád připadalo, že to všechno je až příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Poprvé po dvaceti letech, ne-li po ještě delší době, se cítil skutečně šťastný.

Takže melancholická nálada vyzařující z jeho ženy mu dělala starosti. „Díváš se na hvězdy? Co se děje?“zeptal se.

Beverly si jen povzdechla. „Víš, co je dnes za den?“

Christopher L. Bennett

Zaváhal. „Předpokládám, že nemáš na mysli Hvězdné datum.“

Pohlédla na něj. „Dnes je tomu deset let, co Wesleyodešel, aby se z něj stal Cestovatel.“

Rozuměl jí a přikývl. Mladý Wesley byl vždy to, čemu se říkalo zázračné dítě. Byl mimořádně nadanýa věčně netrpělivý se svým vlastním pomalým dospíváním a tím pádem i nižšími očekáváními svého okolí. Když se ještě jako chlapec poprvé objevil na palubě předchozí Enterprise, před nějakými šestnácti lety, opovrhovalvšemi omezeními, plný přesvědčení o správnosti svéhopočínání, a to v míře mnohem větší, než bývalo u dospívajících hochů obvyklé. Vyspělá bytost zvaná Cestovatel odhalila Wesleyho zvláštní nadání stran chápání vnitřníhofungování vesmíru a pověděla o nich Picardovi. Žádala ho, aby chlapci věnoval mimořádnou péči. Čtyři roky služby v propůjčené hodnosti praporčíka pak naučily Wesleyho disciplíně a skromnosti. Nakonec se mladý Crusher zapsal na Akademii Hvězdné flotily, kde chtěl pokračovat vešléějích svého otce, přesně v tom duchu, jak očekával on sám i jeho okolí.

Ale po nějakém čase zjistil, že ho ta očekávání tíží jako kámen na krku, a začal se ptát po smyslu cesty, která mu byla okolím vytyčena. A před deseti lety, na Dorvanu V, se s Cestovatelem potkal znovu. Měl být prvním evolučním krokem na cestě k mnohem mocnější a komplexnějšíformě života. Cesta k naplnění jeho plného potenciálu tak neležela ve Hvězdné flotile, nýbrž po boku Cestovatele a jeho druhu. Cenou za to bylo opuštění jehodosavadního... včetně matky, jež ho milovala.

„Na druhé straně,“ pronesl Picard pomalu, „čas od času se ukáže.“

„Vždyť já vím. Ale něco... změnil se. Jsem si jistá, že ho uvidím ještě mnohokrát, ovšem otázkou zůstává, co

Větší než pouhý součet

přesně znamená pojem ‚čas od času‘ pro někoho, kdo žije

mimo čas.

A to je přesně ono,“ pokračovala. „Není to jen o tom, že mi chybí nebo že bych chtěla, aby tu byl častěji. Nebo o tom, že mám o něj zkrátka starost, nebo dokonce jestli tam někde třeba není nějaká milá Cestovatelka.“ Začala pochodovat po místnosti a Picard se mimoděk musel v duchu pokárat za to, že místo na její pocity sezaměřuje spíše na to, jak krásně se kolem dlouhých „tanečních“ nohou vznáší průsvitná róba. Ne, že by mu tak docela vadil pocit mladosti, který mu manželství evidentněvrátilo kamsi k hodnotám, jež zažíval naposledy, když mu bylo kolem dvaceti, ale teď se vážně zamyslel nad tím, jakdlouho mu to vydrží.

„Tak o čem to tedy je?“ zeptal se ve snaze vrátit mysli obou zpět k původnímu tématu.

„Je to o tom, že bych měla být jeho matkou a nevím,jestli je to ještě vůbec možné. Tak daleko se dokázal vyvinout. Získal takový náhled do věcí, že si jej ani v náznakunedokážu představit, a čelí problémům... které my nikdynepochopíme. A jak bych mu tedy měla nabídnout nějakou radu, či snad dokonce podporu? A vůbec, bude mě ještě někdy potřebovat?“

Picard ji objal kolem ramen. „Jsem si naprosto jistý, že Wesley si vždycky bude vážit vztahu, který s tebou má.“

„Vím, že bude, Jean-Lucu,“ odpověděla. „Jen nevím, jestli ho ještě bude někdy potřebovat,“ dodala po chvíli s otráveným výrazem. „Chybí mi to. Chybí mi mateřství. Ten pocit o někoho pečovat.“

Picardovi došlo, k čemu tato konverzace začalasměřovat, což mělo za následek, že se mu poněkud zrychlil pulz.

Ale její načasování bylo relativně příznivé. Manželství mu

svým způsobem otevřelo oči a nastínilo možnosti, které mu

byly doposud uzavřeny, nebo se jim vyhýbal. Posledních


34

Christopher L. Bennett

devět let, od smrti svého bratra Roberta a synovce Reného,

jej svíraly obavy, že rod Picardů skončí spolu s ním. Ale

teď z něj byl manžel, a jakkoli ho primárně zaměstnávaly

poněkud bezprostřednější výhody jeho momentálníhostavu, začal opět věnovat část svých myšlenek i hypotetickým

věcem budoucím.

„Beverly,“ odhodlal se k nesmělému projevu, „je tady něco, co bych chtěl...“

„Můstek kapitánu Picardovi.“

Škubl sebou. Tolik tedy k příhodnému načasování. „Co je?“ zeptal se možná poněkud hruběji, než by měl.

Ale jeho první důstojník byl Klingon, čili s podobným přístupem neměl problém. „Zachytili jsme nouzové vysílání,“ odpověděl Worf. „Nejvyšší priorita. Admirál Nechayeovová nás povolává zpět k Zemi. Chce se s vámi setkat ihned po našem příletu.“

V Picardovi by se krve nedořezal. Jala ho hroznápředtucha, že přesně ví, o co půjde. Prosím, teď ne.

*

velitelství Hvězdné flotily

San Francisco

hvězdné datum 57734

Picardovi při čekání na vstup do admirálské pracovny

ztuhl krk. Věděl, že se s Nechayevovou několik posledních

měsíců navzájem zrovna nemusí, čili očekával, že se jejich

jednání ponese v napjaté atmosféře.

Takže když nakonec vstoupil do místnosti a uviděl věci nachystané na stole, nedokázal se ubránit jistémupřekvaení. „Jsou to...“

Alynna Nechayevová stála vedle stolu a na její tváři hrál úsměv, jenž poněkud změkčoval její jinak poměrně tvrdé

Větší než pouhý součet

rysy. „Bularijské chuťovky, sendviče s řeřichou a Earl

Grey.“ Vykročila mu vstříc, aby mu s neočekávanouvřelostí potřásla rukou. „Vítejte zpátky na Zemi, kapitáne.

A přijměte gratulaci ke sňatku. Omlouvám se, že jsem tam

chyběla.“

„Děkuji, admirále,“ vykoktal Picard zmateně. „Ale chtěli jsme jen malý obřad...“

„Naprosto rozumím. S mou svatbou to bylo úplně to samé. V podstatě jsme museli uprchnout před moumatkou a jejími pečlivě sestavenými plány. My Nechayevové máme tendenci být poněkud... manipulativní.“

„To jsem si ani nevšiml...“

„Tak to abyste na své schopnosti říkat milosrdné lži pořádně zapracoval, tedy alespoň pokud chcete mítspokojené manželství,“ doporučila mu s úsměvem, který ovšem nepostrádal náznak sebekritiky.

„Mohu se zeptat, při jaké příležitosti...“ ukázal na pohoštění a čaj.

„Dovolíte – mohu?“ zvedla konvici ze stolku a nalila mu šálek čaje. „Před nějakými deseti lety,“ vysvětlovala, „jste pro mě připravil bularijské chuťovky, sendviče s řeřichou a čaj coby mírové gesto v dobách, kdy naše vztahy nebyly zrovna srdečné. Snažil jste se mi dát najevo, že jsem u vás vítána. A já na to vždy vzpomínala jako na něco velice milého. Ovšem obávám se, že nedávné události obnovily mezi námi jakési napětí, takže jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat.“

Povzdechla si a gestem ho vybídla, aby se posadil na pohovku. Sedla si vedle něj. „Kapitáne, za posledních pět měsíců čelila Hvězdná flotila hned dvěma útokům Borgů. A dvakrát jste to byl vy, kdo dokázal zformulovatobranný plán vedoucí k úspěchu. A co jsme udělali my navelitelství? Ignorovali jsme vás, dokonce dvakrát, zadávali jsme vám všelijaké omezující rozkazy, a když jste se jim

Christopher L. Bennett

vzepřel a udělal to, co jste považoval za správné, tak jsme

jen hledali způsob, jak vás za to potrestat.“ Pokývalahlavou a Picard zahlédl, že značná část jejích světle blondvlasů stačila za posledních pár měsíců zešedivět. „A stalo se

to i z toho důvodu, že jsme všichni zapomněli na to, čemu

jsme jako kapitáni rozuměli zcela automaticky: a sice, že

velitel jednotky na místě je obvykle kvalifikovanějšík jejímu posouzení než... kancelářské krysy za stolem někde

v zázemí.

Upřímně řečeno, kapitáne, měli jsme strach. Těchněkolik posledních let bylo pro Federaci zatraceně těžkých. Protože poprvé po celých generacích byla v ohrožení sama existence celé civilizace, a to hned ze dvou směrů –z kvadrantů Delta i Gama. A když jsme si mysleli, že se snad věci konečně jakž takž uklidnily, Borgové zaútočili znovu. A to nás vystrašilo a zahnalo do kouta. A tento strach takézpůsobil, že pro nás bylo těžší navzájem si věřit – nebo sitřeba jen naslouchat. Takže ve chvílích, kdy jsme měli tváří v tvář čelit společnému nepříteli jednotní, jsme prakticky ohrožovali svou existenci hádkami o pravomoci a řetězce velení. A protože jsem se toho ke své hanbě také účastnila, chci se vám omluvit.“

Na Picarda její slova doopravdy zapůsobila. Proto ve stejném duchu odpověděl: „Děkuji vám, admirále. Ale částečně jsem za to mohl i já. Jsem si jistý, že bylo určitě možné najít lepší způsob, jak věci řešit, než abych se vydal na dráhu agenta odpadlíka. Nějak jsem si na tuto metodu v posledních letech až příliš zvykl.“

Skutečností ovšem bylo, že slova Nechayevové jen odrážela Picardovy pocity vůči jeho vlastní posádce ve světle nedávného útoku Borgů na Zemi. Poradkyně T’Lana v důsledku incidentu odešla z lodi a vztahporučíka Leybenzona k posádce, jejíž bezpečnost měl nastarosti, zůstával velmi nejistý a napjatý. Celý incident vedl

Větší než pouhý součet

i k tomu, že Picard znovu přemýšlel o svých činech a o tom,

jak pokud možno zlepšit vztahy v rámci nové posádky na

lodi. Jeho někdejší vyšší důstojníci se navzájem velice

dobře doplňovali a v průběhu let se z nich stal ažneuvěřitelně efektivně fungující tým. Ale nedávné měsícepřinesly krom napjatých situací i personální změny způsobené

jednak tím, že část lidí byla převelena jinam, jednakztrátami v akci. Picard se tak přistihl při myšlence, že vlastně

ani neví, jestli se mu ještě někdy podaří znovu nastolit na

můstku podobně harmonicky fungující prostředí.

„Jsem ráda, že to říkáte, kapitáne,“ vytrhla hoNechayevová z úvah. „Musíme se oprostit od strachů, které se nás snaží navzájem odcizit, musíme být schopni podat tomu druhému ruku a navzájem si věřit – tedy pokud chceme příště uspět. A snad to nebude znít přehnaně – zachovat Federaci.“

Picard se zamračil. „Vzhledem k tomu, že jste náspovolala až sem na Zemi, admirále, mám za to, že nemluvíte jen v rovině zcela obecné.“

„Máte pravdu.“ Odložila šálek a narovnala se v sedu. „Mám pro vás úkol, kapitáne. A protože ten úkolzahrnuje Borgy, potřebujeme našeho nejlepšího experta na tuto záležitost. A tentokrát bych byla opravdu ráda,kdybychom se takříkajíc nacházeli na stejné lodi. V zájmu nás všech.“

Mrazivý záchvěv projel Picardovými zády, záchvěv tak silný, že ho ani teplo sálající ze šálku čaje nedokázalo zcela kompenzovat. „Jsem vám k dispozici, admirále.“

*

Beverly Crusherová se snažila nemyslet na odtažitý postoj

svého manžela, když se v hlavní zasedací místnosti na

velitelství setkali s Worfem, admirálem Nechayevovou


38

Christopher L. Bennett

a profesorkou Annikou Hansenovou. Za ta léta užvěděla, že tak prostě Jean-Luc funguje, když je ve službě,

a že zejména v krizových situacích zachovává maximální

dekorum. Ale Beverly se nemohla zbavit pocitu, žetentokrát jde o něco víc, a pociťovala hluboký chlad proudící

z oznámení o nové borgské hrozbě. Dobře si pamatovala,

že s případným závazkem velice váhala, dokud si nebyla

jistá, že hrozba ze strany Společenstva pominula. A přesto

se nyní nad nimi opět tyčila, a to jen krátce po líbánkách.

Načasování prostě nemohlo být horší.

Avšak stále byla lékařkou – a důstojnicí Hvězdné flotily, takže se v duchu musela lehce pokárat za to, že sezaobírala osobními starostmi, zatímco se na horizonturýsoval problém. Teď nadešel čas, aby se z ní stala komandér Crusherová – paní Picardová musela ustoupit do pozadí.

Ale Worf, který seděl naproti ní u stolu, zůstával nadále Worfem. „Podporučík, o které je notoricky známo, že má problémy s disciplínou, vypochoduje nahá z lesas prohlášením, že se blíží Borgové – a my jí máme věřit?“ ptal se Klingon.

„Bylo by moudré, abychom tak učinili,“ odpověděla profesorka Hansenová. Beverly už měla dříve příležitost Sedmou poznat – nejprve krátce po velice slavnémnávratu Voyageru před dvěma a půl lety, a poté při občasné lékařské konzultační činnosti civilní expertní skupiny, ve které Sedmá působila, než se asi před rokem rozhodlapřijmout nabídku učit na Akademii.

Sedmá, kterou teď Crusherová v čele stolu viděla, byla podobně jako Sedmá, kterou doktorka potkala během červnové invaze, zcela jinou osobností než tou, jakou si pamatovala z oficiálních příležitostí. Tamta Sedmá sice byla formální, ale za těch sedm let od chvíle, kdy jiposádka Voyageru osvobodila ze Společenstva, se naučila, jak má přijímat i svou lidskou stránku. Takže její tehdejší

Větší než pouhý součet

dikce byla měkká a smířlivá, sice poněkud chladnější, leč

jinak přátelská. A její řeč byla dokonce prokládána střípky

suchého a sarkastického humoru.

Současná Sedmá byla naopak velice chladnáa příkrá a šla vždy rovnou k věci. Beverly napadlo, že Sedmá v reakci na borgskou hrozbu prostě přešla do režimu plné pohotovosti, podobně jako Jean-Luc. Nakonec, nikdo ve Federaci neměl tolik osobních důvodů k obavám jako ti dva. Zároveň jí ovšem blesklo hlavou, že jde o docelaironickou situaci, kdy se oba při snaze eliminovat strach ze Společenstva podobají chladnokrevností a tvrdostí nejvíce právě Borgům.

„Podporučice T’Ryssa Čchen,“ pokračovala Sedmá, „byla nalezena na Maravelu – na planetě vzdálené téměř půl druhého tisíce světelných let od poslední známépolohy U.S.S. Rhea. Její příchod byl doprovázen stejnými charakteristickými znaky, jaké obvykle provázejí výskyt víru kvantového proudění.“ Sedmá zároveň zadávala příkazy konzoli ovládání hlavní obrazovky zasedacímístnosti. Na té se objevilo grafické znázornění energií, které Crusherová nedokázala zařadit, ale pozadí, na nichž bylo zobrazeno, už ano. Šlo o povědomou mapu kvadrantu Beta zaměřenou na galaktická ramena Orionu a Střelce. „Tyto signatury se zdají vycházet ze směru NGC 6281, otevřené hvězdokupy, kterou Rhea prozkoumávala.“ Hvězdokupa zhruba na půli cesty mezi oběma rameny začala... „blikat“.

„Následujícího dne,“ převzala slovo Nechayevová, „jsme od Rhey obd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist