načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Star Trek: 2311 Hadi v rozvalinách - David R. George III

Star Trek: 2311 Hadi v rozvalinách
-11%
sleva

Elektronická kniha: Star Trek: 2311 Hadi v rozvalinách
Autor: David R. George III

- Byl to rok hanby, rok, který si pozdější generace budou pamatovat jako ten, jenž změnil průběh dějin za cenu tisíců životů. Rok, kdy se udál Tomedský incident. - Uprostřed ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179 Kč 159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 364
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad Jiří Jaňák
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6434-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byl to rok hanby, rok, který si pozdější generace budou pamatovat jako ten, jenž změnil průběh dějin za cenu tisíců životů. Rok, kdy se udál Tomedský incident.

Uprostřed eskalujícího politického napětí mezi Federací, Klingony a Romulany, pokračuje Hvězdná flotila v průzkumu Galaxie, a to čím dál agresivněji a rychleji. Také vyvíjí prototyp hvězdné lodi, od kterého si slibuje dokonce revoluci v průzkumu vesmíru. Experiment však vede ke katastrofě a zpustošení oblasti nebezpečně blízko Romulskému hvězdnému impériu. To došlo k závěru, že Federace začala testovat zbraň hromadného ničení.

Jak vyzbrojování na obou stranách Neutrální zóny pokračuje, je kapitán John Harriman z federační vlajkové lodi U.S.S. Enterprise NCC-1701-B povolán, aby se v této dějinné události střetl se svým nejstarším nepřítelem.

Kvadrant Beta dělí od totální války jeden špatný krok...

(hadi v rozvalinách)
Zařazeno v kategoriích
David R. George III - další tituly autora:
Star Trek Zkouška ohněm Spock -- Oheň a růže Star Trek Zkouška ohněm Spock
 
K elektronické knize "Star Trek: 2311 Hadi v rozvalinách" doporučujeme také:
 (e-book)
Star Trek: Saratoga Star Trek: Saratoga
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STAR TREK: THE LOST ERA

2311: SERPENTS

AMONG THE RUINS

™, ® and © 2003 by CBS Studios Inc.

All Rights Reserved.

STAR TREK and related marks are trademarks

of CBS Studios Inc.

This book was originally published by Pocket Books,

a Division of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license

from CBS Studios Inc.

Translation © 2018 by Jiří Jaňák

Cover © 2018 by Jakub Schejbal

Czech Edition © 2018 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-434-5

ISBN PDF: 978-80-7456-435-2

ISBN ePub: 978-80-7456-436-9

ISBN Mobi: 978-80-7456-437-6


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2018


EDICE STAR TREK edici řídí ALBERT BALATKA

Star Trek: KUSY - jedinečná sbírka česko-slovenské fan-fiction ENTERPRISE

Kompletní trilogie ROMULANSKÁ VÁLKA:

#1 Kobayashi Maru, #2 Pod křídlem dravce, #3 Odvážně vstříc bouři PŮVODNÍ STAR TREK

Zkouška ohněm: McCoy - Odkud přicházejí stíny

Zkouška ohněm: Spock - Oheň a růže

Star Trek (2009) - přepis filmu ÉRA ZATRACENÝCH

2311: Hadi v rozvalinách (Enterprise-B) NOVÁ GENERACE (hlavní linie)

Nemesis - přepis filmu

TNG: Smrt v zimě

Titan: Mezi dvěma světy, Titan: Černý král, Titan: Orionovi psi

TNG: Odpor, TNG: Q – Otázky a odpovědi, TNG: Před zneuctěním

Titan: Meč Damoklův

TNG: Větší než pouhý součet

Kompletní trilogie Volání osudu:

#1 Bohové noci, #2 Pouzí smrtelníci, #3 Ztracené duše

Jednotný osud DEEP SPACE NINE

#1 Vyslanec, #2 Obležení, #3 Hledání, #4 Vlastní krví, #5 Padlí hrdinové

#6 Saratoga VOYAGER

#1 Ochránce, #2 Únik, #3 Ragnarök

Kompletní trilogie TEORIE STRUN:

#1 Koheze, #2 Fúze, #3 Evoluce

DOSUD VYŠLO:


Věnováno Jennifer Lynn George,

která v mém životě září jako nejjasnější hvězda,

nikdy mě nepřestává udivovat,

srší vtipem,

její rozum plane jako maják,

a celý život mi je láskou, důvěrníkem a oporou.



...Vidím

Chvíle jako kameny na stezce času:

Praskliny vinoucí se přes hořící polena

Životem poměřeným věrnému růstu

Pro nevlastní konec. Ztrátě nelze bránit

Pokrokem dosaženým za příslibů míru,

Zatímco ten se zvedá z hromádek popela

Soustředím se na cíl, má mysl v pokoji

S hrozbou válečnou, jež brzy se přežene

A mě napadá, jakým plánům novým čelit

Jak se rozvalinami života dál proplétám.

– Phineas Tarbolde,

Sonet XIII: Město po požáru *

Jsme jen prach a stín.

– Quintus Horatius Flaccus,

Ódy, kniha IV, báseň VII **

* Překlad Albert Balatka, 2017 ** Překlad Otakar Jiráni, 1923

Historikova poznámka:

Tento příběh se odehrává v roce 2311, osmnáct

let po domnělé smrti kapitána Jamese T. Kirka na

palubě lodi Enterprise-B, jak je vylíčeno ve filmu

Star Trek: Generace, a padesát sedm let předtím,

než ze stanice Farpoint vyrazí na svou průzkum

nou misi zbrusu nová Enterprise-D.

Prolog: odPočet

Explozi uslyšel dříve, než její záblesk ozářil okolí. Otočil se a zadíval zpět do údolí, kde k nebi tryskaly praporce vysokých plamenů, zatímco jeho nitro svíralo chladné poznání, že našel, co hledal. Jeho pocit byl správný a opodstatněný. Stejně jako obavy.

Kapitán John Harriman se ve vysoké trávě přikrčil a dál sledoval rozlehlé mimozemské město rozprostírající se v klínu okolních kopců. Oranžové a rudé jazyky plamenů šlehaly na okraji bytové zástavby a ostře kontrastovaly s bělí, šedí a černí okolních železobetonových konstrukcí. Zvuk výbuchu náhle dostihl jeho chabou skrýš a zdál se hřmět do nekonečna, zatímco kapitán sledoval déšť rozžhavených, spálených trosek, jejichž kapky dopadaly na ulice a budovy sousedící s pekelnou výhní požářiště. Dunění výbuchu ostře kontrastovalo s tichou melodií ranních zvuků přírody, jež mu předcházela. Nesčetné melodie ptačího zpěvu se nyní zajíkly a odmlčely stejně jako zvuky zvěře, jež žila ve vysoké trávě okolních luk. I vítr, který čechral tyto širé, vlnité lány ostřice, se zdánlivě utišil.

Zajel rukou za opasek, kde pod karmínovou tunikou, již na sobě měl on i další členové výsadku, aby splynuli

david r. george III

s obyvateli tohoto světa, nahmátl komunikátor. Vytáhl jej na denní světlo a otevřel kanál: „Harriman Enterprise.“ Silou vůle potlačil popud nejprve zavolat svou první důstojnici. Komandérka vedla průzkumný tým, jehož úkolem bylo propátrat město, a kapitán chtěl mít jistotu, že deset členů posádky nebylo explozí zraněno, nebo ještě hůře zabito. Ale jeho lidé byli profesionálové. Věděl, že se jej komandérka či někdo jiný pokusí kontaktovat hned, jak okolnosti dovolí.

Když z orbity nedorazila odpověď, zkontroloval nastavení a stav energie komunikátoru. Ukazatel baterie byl sytě zelený. „Harriman volá Enterprise. Ozvěte se,“ zkusil to znovu. Naléhavost v jeho hlase prozrazovala rostoucí obavy, ačkoli tón řeči držel vyrovnaný a klidný. O nutnosti zachovat klid, rozvahu a dekorum za všech okolností se poučil již před mnoha lety: byl velitel, a proto musel být svým lidem vzorem.

Z orbity stále ani slovo.

Harriman se zadíval na vysoké sloupy kouře, které stoupaly ze zničené části města a s nimiž si nyní pohrával vítr. Pod ním se rozprostírala jižní část města, jež postupem času upadla v osidla průmyslu. V útrobách požáru rozeznal továrnu na výrobu vozidel a dva sousední sklady. Rozeznával nepatrné figurky lidí prchajících před ohnivým peklem, ale na vzdálenost několika kilometrů, které jej od místa činu dělily, nedokázal určit, zda některé z nich patří členům posádky Enterprise. Když si pomyslel, kolik mrtvých bude tento požár a události příštích dní a týdnů Koltaariany stát, otřásl se. A zároveň se přistihl při naději, že strašlivé divadlo odehrávající se před jeho očima je jen dílem průmyslové nehody, a nikoli počátkem invaze. Věděl však, že jeho naděje je lichá.

Opět upřel zrak na komunikátor a chystal se provést diagnostiku přístroje, když koutkem oka zahlédl pohyb.

2311: HadI v rozvalInácH

Rychle se otočil a spatřil poručíka Tengera, jenž se křepkým cvalem blížil k jeho skrýši. Jeho krátké, silné nohy byly ukryté v moři vysoké trávy, takže tělo připomínalo loď svižně klouzající po hladině smaragdově zeleného moře. Barva kůže mu téměř splývala s okolím, běžel vyrovnaně a zdánlivě bez úsilí – jako by si jen vyběhl ráno zacvičit.

Protože průzkumný tým odhalil v okolních kopcích podivné zdroje energie, vyrazil Tenger se svým kapitánem z města přijít této záhadě na kloub. Impulz, který trikordér zachytil, byl velmi krátký a mohl být dost dobře pouhým odrazem, nebo dokonce výbojem uvnitř samotného trikordéru. Vzhledem k aktuálním okolnostem ale byl Harriman připravený neponechat nic náhodě.

Šéf bezpečnosti doběhl ke kapitánovi a posadil se vedle něj na zadek. Ačkoli jen šeptal, jeho hlas byl jasný a srozumitelný: „Něco nám ruší trikordér, kapitáne. Nedokážu odečíst žádné použitelné údaje o tom, co se děje dole ve městě.“ Vytáhl přístroj a dal se do práce na jeho ovládání v marné snaze prorazit změnou nastavení neviditelnou stěnu rušení.

Harriman pozvedl komunikátor: „Nemůžeme se ani dovolat na loď.“

„Nejsem si stoprocentně jistý, ale odvážím se tvrdit, že zde někdo používá tlumicí pole,“ odpověděl mu Tenger.

„Tlumicí pole...,“ zopakoval po něm kapitán a opět obrátil zrak k městu v údolí. Jeho pohled klouzal po siluetě města, od mrakodrapů v centru po rodinné domky a bungalovy na jeho okrajích. Oheň mezitím přeskočil na několik sousedních budov a smolně černý dým nad městem stále houstl. Hrom výbuchu dávno odezněl. Z města nyní zněla pochmurná symfonie sirén. Jejich tóny připomínaly Johnovým uším nářek obyvatel města nad mrtvými a raněnými, kteří byli z jejich středu náhle vyrváni dosud neznámým nepřítelem. „Tohle mají na svědomí oni,“ pojmenoval

david r. george III

pro sebe a svého společníka nepřítele, jistý si domněnkou, která v jeho nitru zrála po celé dny, kdy spolu s posádkou sbíral důkazy a prováděl vyšetřování, jež Enterprise-B k tomuto světu v prvé řadě přivedlo.

„Ano,“ opáčil Tenger.

Harriman věděl, že planeta poskytne dobyvatelům řadu důležitých zdrojů: dilithium, pergium, cormalin, bilitrium... a zdejší civilizace před vynálezem warpu dodá mnoho otroků pro doly, slévárny a rafinerie, jež kořistníkům tyto suroviny dodají. A také dobře věděl, že všechny zdroje budou v nadcházející válce použity proti Federaci. A válka nás čeká nevyhnutelně, pomyslel si odevzdaně. Jestliže může někdo silou vzít tento svět za svůj, svět, který leží v rozporné části vesmíru, jehož pozice má strategický význam a dvě miliardy obyvatel nepředstavují žádnou hrozbu, pak opatrné tango napjatých politických vztahů vesmírných mocností může kdykoli skončit nepěknou pranicí na tanečním parketu.

Myslí mu proběhla vzpomínka na Aminu, kterou v této válce čekala frontová služba, a rychle zkrotil prudký nárůst strachu. Obrátil se zpět na svého šéfa bezpečnosti: „Jaký je váš názor?“

„Je to jen poselství,“ okamžitě odpověděl Tenger. Nebyl skoupý na slovo, jen je důsledně vážil a nikdy neříkal víc, než bylo třeba povědět. V tomhle se podobal všem velitelům bezpečnosti, které Harriman za svou kariéru ve Flotile měl možnost poznat. Všichni do jednoho inklinovali k odměřenému a vážnému vystupování. „Vědí, že jsme tady,“ pokračoval Orionec. „Viděli Enterprise na orbitě, a určitě také proskenovali povrch, aby se ujistili, že zde naši lidé provádějí průzkum.“

Harriman si poručíka změřil od hlavy až k patě. Tengerovy oči, obvykle tmavé, nyní připomínaly koltaarianské: široká zlatavá duhovka s vertikální zornicí ve tvaru mandle.

2311: HadI v rozvalInácH

Jeho vlasy také prošly maskováním – normálně své tuhé, nepoddajné a smolně černé vlasy nosil v krátkém sestřihu, nyní však byly delší a nadýchanější. Doktorka Morellová a její tým zdravotníků takto upravili vizáž všem členům výsadku, včetně pigmentace kůže. Koltaarianská pokožka byla stejně jako orionská zářivě zelená. Ale všechny změny – syntetické oční čočky, vlasové implantáty a obarvení kůže – byly jen kosmetické. Stačí jeden zevrubný sken, a útočník bude vědět, kdo je domorodec, a kdo sem nepatří.

„Není to jen poselství,“ poznamenal kapitán.

„Ne, pane,“ zavrtěl Tenger pomalu hlavou, „je to také výzva.“

„Ano. A varování. Výhrůžka,“ dokončil Harriman. Dokáže však on a jeho posádka tuto hrozbu zažehnat? Stále totiž nebylo jasné, zda se Klingonská říše postaví na stranu Federace, když dojde na lámání chleba. Navzdory téměř osmnácti rokům nejistého míru – nebo možná kvůli nim, blesklo Johnovi hlavou – bylo spojenectví Klingonů značně nejisté. Pokud by se Federace musela svému soku postavit o samotě, pak by ji čekala značně nejistá budoucnost, v níž i konečné vítězství přinese jen neštěstí, zkázu, bezpočet mrtvých a ještě více raněných.

Harriman se postavil a Tenger následoval jeho příkladu. Ač byl o hlavu menší, statný bezpečnostní důstojník vážil určitě o dvacet kilogramů víc než kapitán. „Tak se té výhrůžce pojďme postavit čelem,“ zavelel John s jistotou, kterou vnitřně úplně nesdílel. Rozhodně však považoval za důležité nyní jistotu vyzařovat každým pórem. Vrátil komunikátor za opasek a Tenger schoval trikordér do brašny, jež mu visela na rameni. Pak kapitán vykročil po úzké, prašné cestičce vedoucí dolů z kopce.

Když vkročili na dlážděnou cestu, která je měla přivést do koltaarianského hlavního města, rozervala vzduch druhá exploze.

david r. george III

*

Demora Sulu běžela o život. Panika ji ovíjela jako rozbouřená řeka, když ji míjely prchající davy za zvuku sirén a vyděšeného křiku. A stejně jako za ohybem rozbouřené řeky čekají na neopatrného plavce divoké peřeje, spatřila Demora v dáli k obzoru stoupat ohnivou kouli druhého výbuchu.

Snažila se bojovat s proudem davu, když si klestila cestu proti mase těl, od nichž schytala nejeden bolestivý úder. Na okamžik změnila směr a prodrala se na okraj ulice. Pak vyrazila znovu původním směrem, tentokrát kryta z jedné strany stěnou budovy.

Za širokými výlohami obchodů, jež při své pouti míjela, nesvítilo žádné světlo, z čehož usoudila, že druhý útok zničil nebo poškodil místní elektrárnu. S poručíkem Trentem ji opustila před hodinou – a minulý večer se spolu s ostatními členy výsadku pohybovala ve výrobní zóně, kterou dle jejího úsudku zničil první výbuch. Byla by toto načasování považovala za šťastnou náhodou, kdyby okamžitě nezavrhla pouhou myšlenku na to, že by obě exploze byly obyčejným dílem náhody. Ne, ona, Trent ani její výsadek neměli štěstí v neštěstí. Bylo jim umožněno před útokem místa opustit. Ačkoli se nedokázala s nikým spojit přes komunikátor, byla si jistá, že ostatní jsou také v pořádku. Ač byl útok na bezbranné a nic netušící Koltaariany nepochybně zvrácený, v žádném případě s sebou nenesl žádné politické implikace útoku na Federaci.

Zatímco spěchala k ohni, naplnil její nozdry a ústa zápach a pachuť popela. Teplota okolního vzduchu stoupala, jako by s každým krokem ukrajovala den na pomyslné cestě z podzimu do léta. Dav začal řídnout, a Demora

2311: HadI v rozvalInácH

přidala do kroku. Snad se na místo dostanu včas, abych pomohla, pomyslela si.

Okolní světlo se pomalu vytrácelo a přes cestu se začaly dloužit stíny. Pohlédla vzhůru na mastné kotouče černého kouře, jež stoupaly nad okolní budovy a stínily koltaarijské slunce. Z nebe se snášely vločky černého popela. Ačkoli samotný požár ještě neviděla, nedokázala se Sulu ubránit narůstající panice z okolní zkázy.

Jak mohou udělat něco takového? pomyslela si vztekle. Koltaariané nikomu nic neprovedli – vždyť ani neměli potřebné technologie –, tak čím si zasloužili tento útok? Jejich společnost již došla na pokraj sjednocení pod jednou vládou, ale zatím nedokázali dojít až za hranice svého hvězdného systému a o životě, jenž bujel v galaxii kolem nich, neměli ani tušení. Jejich planeta byla již dlouho v popředí zájmu mocností kvadrantů Alfa i Beta pro své značné nerostné bohatství, ale doposud ji chránila poloha mimo ustanovené politické hranice. Jakýkoli útok by si ostatní soupeři mohli vyložit jako válečný akt. Po celá desetiletí chránila planetu Koltaari hrozba mezihvězdného konfliktu.

Až doteď, pomyslela si Demora hořce.

Pokračovala vpřed, zatímco dav kolem ní prořídl na pouhé jednotlivce. Doběhla ke křižovatce a odbočila do ulice vedoucí přímo k elektrárně v očekávání stěny plamenů. Místo toho však spatřila tu a tam šlehat plameny z budovy zahalené hustým, šedým dýmem. Hlasitý sykot a praskání ji však nenechaly na pochybách, že v útrobách řádí ohnivý živel nezkrocenou silou. V ústrety jí zněla kakofonie padajících stropů, praskajících zdí a kovu sténajícího žárem.

Z pekelného chaosu se náhle vypotácel koltaarianský muž. Divoce kašlal, vrávoral slepě po ulici a Sulu si všimla černé stopy kolem jeho úst a pod nosem, kterou tam

david r. george III

zanechal toxický dým. Oči měl pevně zavřené a tápal slepě rukama jako nevidomý.

Sulu zrychlila do sprintu, uchopila nataženou paži a podepřela muže ramenem: „Počkej, pomůžu ti!“ Teprve když ta slova vypustila z úst, uvědomila si, že na něj hlasitě křičí. K hluku požáru za jejich zády se přidal vzrůstající jekot sirén a Demora si vnitřním zrakem představila hasičské cisterny spěchající k požáru, řadu vejčitých vznášedel zpomalených prchajícím davem.

Chvíli se obávala, že ji muž přes všechen hluk neslyšel, ale pak se o ni opřel a nechal se vést. Rychlým krokem s ním zamířila pryč od požáru, za roh, zpoza kterého před chvilkou vyběhla, a tam jej posadila na chodník, zády k budově. Okamžitě se sesul na zem. Sulu se natáhla a uchopila jeho tvář do dlaní. Pohled na krvavě zelené ruce jí připadal téměř surrealistický.

Muž otevřel oči, ale neviděl ji. Jeho zorničky byly stažené a Demora zapochybovala, zda mu šok dovolí odejít odtud po svých. „Musíme jít dál,“ znovu vykřikla. Zamrkal, a jeho zornice se náhle zaostřily na tvář jeho zachránkyně. Pak přikývl. „Já se musím vrátit zpátky,“ řekla mu a pustila jeho tvář z rukou. „Vy ale musíte okamžitě pryč.“ Muž opět přikývl, opřel se rukou o zeď a postavil se. Beze slova zamířil pryč. Sulu se za ním na několik sekund ohlédla a pak vyrazila zpět vstříc požáru.

Za rohem již dým zahalil podstatnou část ulice. Sulu přiložila ruce k ústům a zavolala: „Haló!“ Snažila se zaslechnout volání v odpověď, ale žádné nepřicházelo. Dvakrát volání zopakovala. Pak natáhla ruku ke zdi a vyrazila vstříc kouřovým závojům. Volnou rukou si mezitím strhla opasek a povytáhla límec prosté tuniky tak, aby jí zakryl nos a ústa. Do obnaženého břicha ji udeřil žár zuřícího ohně.

Vrhla se do víru kouře a popela. Viditelnost okamžitě padla prakticky na nulu, jako by vstoupila do místnosti

2311: HadI v rozvalInácH

bez oken. Postupovala podél budovy rychle, ale opatrně, a snažila se postřehnout kohokoli, kdo doposud přežil. „Haló!“ zavolala opět, když si na chvilku sundala límec oděvu z úst. „Slyší mě někdo?“ Odpovědí jí však byl jen řev požáru.

Šla čím dál pomaleji, ale stále vpřed, a každých pár kroků volání opakovala. Ačkoli si ústa a nos kryla tunikou, přece jen se nadechla kouře. Netrvalo dlouho, a rozkašlala se. Začalo ji pálit hrdlo, jako by vdechla mrak žhavých oharků. Tělo se otřásalo silnějším a silnějším kašlem, a Demora rychle klesla na všechny čtyři. Hlavu sklonila až k zemi v pátrání po čistším vzduchu. Oči ji pálily a zalévaly se slzami, až jí nezbylo nic jiného než je zavřít. Když však přitiskla tvář téměř k zemi, objevila tenkou vrstvu vzduchu bez otravného kouře. Zhluboka se nadechla a vší silou se snažila uklidnit podrážděné hrdlo a plíce. Věděla, že dál již nedojde.

Pak jí náhle na mysli vytanul obraz: žena na nemocničním biolůžku, kůži zbrocenou potem, dlouhé vlasy zcuchané a tělo zmítané divokým kašlem. Sulu na matku vzpomínala často, ale ne na její poslední dny na Marrisu III a Hvězdné základně 189. Nejraději si ji připomínala v jednom z jejích oblíbených, uhlazených, ultramoderních obleků – sebevědomá žena plná života se zelenýma očima plnýma rozpustilých plamínků – nebo v jednom z obleků tradičních, které občas nosila. V téhle chvíli však milované vzpomínky nedokázaly zaplašit vizi matky v nemocnici, na tom prokletém lůžku a s tělem spalovaným vnitřním žárem Sakurovy nemoci.

Sulu otevřela oči a pokusila se obrázek vytěsnit z mysli. Uviděla chodník táhnoucí se pod převalujícími se kotouči dýmu. Zeď, kterou cestou sem následovala, byla necelý metr stranou. Zhluboka se nadechla, postavila se a vyrazila zpět podél budovy. Ačkoli si hned přetáhla tuniku přes

david r. george III

ústa, neubránila se dalšímu záchvatu kašle. Celou svou vůlí však nutila nohy do pochodu vpřed, k čistému vzduchu bez toxického kouře.

Pět kroků. Deset. A pak ji pohltil dým. Začala se jí točit hlava a v jejím nitru narůstal děs, že se nedostane ven. Snažila se soustředit na cihly pod rukou, na jejich hrubý povrch, na...

Zakopla.

Tvrdě dopadla na nepoddajnou dlažbu chodníku. Silná bolest ji vzpamatovala. Nepostavila se však, místo toho nahmátla vzadu za sebou překážku, o niž zakopla. Pod rukama ucítila látku a pod ní něco měkkého na dotek: za ní leželo tělo.

Demora se postavila a v předklonu nahmatala paže ležící osoby. Pozvedla bezvládné tělo do náručí; naštěstí nebylo velké. Zhruba metr a půl vysoké, o dobrých dvanáct centimetrů menší než ona. Nakonec se jí podařilo bezvládné tělo uchopit v záchranářském chvatu a volnou rukou se snažila nahmatat zeď. Nebyla tam. Nevadí, spolehne se na instinkt.

Po čele jí stékaly krůpěje potu, které ji štípaly v očích. Její koltaarianský oděv byl propocený skrz naskrz a nepříjemně se lepil na tělo. Začala lapat po dechu a říkala si, kolik kroků ještě udělá, než ji opustí síly. Jednou téměř upadla, ale jako zázrakem dokázala udržet rovnováhu. Tvrdošíjně pokračovala vpřed se vzrůstající obavou, zda nezabloudila a zda místo ven nemíří hlouběji do nitra požáru.

Pak náhle vyšla na denní světlo. Hranice dýmu sahala téměř ke křižovatce. Zašla za roh a složila břemeno na zem. Byla to mladá žena v bezvědomí, snad dvacetiletá, a stejně jako muž, jehož zachránila prve, měla kolem úst a nosu temné stopy po vdechnutí dýmu.

Demora si na chvíli odpočinula. Slunce svou září zalévalo ulici: vítr rozfoukával dým všemi směry. Sirény nyní

2311: HadI v rozvalInácH

byly mnohem hlasitější, což značilo, že pomoc už je blízko. I přesto pocítila touhu dostat se od ohně a dýmu co nejdál. Pokusí se ujít ještě několik bloků.

Když se sklonila k bezvědomé ženě, zaregistrovala koutkem oka siluetu postavy. Nahlédla za roh a spatřila koltaarianského muže. Rychle se k ní otočil zády, ale pak si to zjevně rozmyslel a vyrazil jí vstříc. Byl štíhlý a silný, a nebyl o mnoho vyšší než ona. Jeho tvář byla úzká a hubená, a jeho věk odhadovala na dvacet až třicet let. Přes rameno měl pověšenou brašnu.

Teprve když se muž přiblížil na několik metrů, poznala v něm Graysona Trenta, vedoucího počítačového vědce Enterprise a člena výsadku. Konečně někdo od nás, pomyslela si. Trent se pohyboval v jiné části města – jeho úkolem bylo kromě běžného průzkumu věnovat zvláštní péči koltaarianským počítačům a zjistit, zda nebyly nějakým způsobem napadeny hackery či jinak vystaveny zásahu zvenčí –, ale zjevně se vrátil zpět k elektrárně, aby stejně jako ona pomohl přeživším.

Trent přikročil k Sulu a pozvedl ruku k jejímu hrdlu. Přes okolní hluk neslyšela žádné zasyčení, ale poznala tlak hypospreje. Trent se k ní naklonil: „Tri-ox.“ Demora kývnutím vyjádřila vděk za fakt, že dokázal někde sehnat lékárničku. Ukázala na koltaarianskou ženu, kterou zachránila. Trent znovu nastavil hyposprej a podal lék i jí.

Když Trent znovu vstal, naklonila se k němu a zeptala se: „Podařilo se vám spojit s kýmkoli z výsadku? Nebo s lodí? Ví někdo, co se vlastně stalo?“

„Ne, kolem města je tlumicí pole, které blokuje všechnu komunikaci i skeny,“ odpověděl jí. Tím poskytl Demoře vysvětlení, proč se nemohla nikomu dovolat. A také tím potvrdil kapitánovo podezření, protože Koltaariané technologii tlumicího pole neznali.

Žena u jejich nohou se začala pomalu hýbat, tri-ox

david r. george III

evidentně zabíral. Poplašeně a zmateně se rozhlédla. Sulu k ní přidřepla: „Došlo tu k výbuchu a k požáru,“ snažila se překřičet jekot sirén, teď už opravdu blízko. „Musíme odtud pryč. Můžete chodit?“

Viděla, jak žena vyslovila slůvko „ano“, ale přes okolní hluk nic neslyšela. Natáhla k přeživší ruku a pomohla jí na nohy. Ta se krátce zapotácela, ale pak se pevně opřela o Demořino rameno.

O několik bloků dál vyjela zpoza rohu čtveřice vejčitých, jasně modrých vznášedel. Několik Koltaarianů oděných v rovněž modré ochranné obleky se drželo postranic vznášedel. Když se přiblížila ke křižovatce vedoucí k požáru, zpomalila do kroku. Zajela za roh a ohlušující jekot sirén náhle ustal. Sulu odhadovala, že hasiči svá vozidla zastavili a chystají se k zásahu.

„Mizíme odtud,“ otočila se Demora ke křižovatce zády a lehce postrčila zachráněnou ženu vpřed. S Trentem uzavírajícím procesí se dali na pochod.

Zvuky požáru za nimi pomalu utichaly. Sulu doufala, že má na tom podíl víc věcí než jen rostoucí vzdálenost. Zařadila se Trentovi po bok a úmyslně zpomalila krok, takže Koltaarianka se jim začala vzdalovat. Poskytla jim tak možnost nerušeně si pohovořit. „Jste v pořádku?“ zahájila Demora hovor.

„Ano. Trochu osmažený, ale jinak jsem v pořádku,“ odvětil. Sulu si jej důkladně prohlédla a spokojeně pro sebe zkonstatovala, že napohled není vidět žádné zranění. „Jak jste na tom vy?“ zdvořile se otázal Trent.

„Taky v pořádku,“ odpověděla s vědomím, že doktorka Morellová jí toto hlášení bez důkladné prohlídky nezbaští. Ochraptělým hlasem podtrhujícím její slova dodala: „Jen jsem se trochu nadýchala kouře. Ale jinak jsem v pohodě.“ Rukou si promnula ústa a pod prsty ucítila jemné drobečky prachu. Odtáhla ruku a uviděla, že je celá od popela.

2311: HadI v rozvalInácH

Zavrtěním hlavy zahnala sobecké myšlenky: „Zkusme se znovu spojit s ostatními. Jestli to nepůjde, jestli bude tlumicí pole stále aktivní, vyrazíme zpět na místo, kde jsme se transportovali na povrch.“ To byl dle směrnic pro tento případ standardní postup.

Vytáhla komunikátor a rychle jej schovala v dlaních. Pak pozvedla ruce k ústům: „Sulu volá kapitána Harrimana. Sulu volá kapitána Harrimana.“ Čekala několik sekund a pak zkusila obvolat ostatní členy výsadku. Nakonec se pokusila spojit s Enterprise, ale všechny její snahy vyšly naprázdno.

Než stihla vrátit komunikátor zpátky za opasek, na ulici náhle padl stín. Na rozdíl od kouřového přítmí však byl trvalý. Koltaarianka před nimi se otočila, pohlédla na oblohu a vyděšeně ucouvla. Sulu také obrátila oči k obloze, po níž vítr stále proháněl oblaka černého kouře. Slunce však stínilo něco jiného. Nad budovami města plnily oblohu temné křivky obludné masy šedozeleného kovu, ježící se zbraněmi a uzávěry poklopů, a spatřila i jemný záchvěv ochranných štítů. Přes celou jednu ohromnou část se táhly cizí znaky, jejichž původ ji však nepřekvapil.

„Pohyb. Musíme najít kapitána Harrimana,“ přikázala Trentovi a oba rychle vyrazili vpřed, pryč zpod křídel dravce.

*

Harriman zíral na oblohu stejně jako jeho společník. Došli už téměř k městu, když náhle začal vzduch nad jejich hlavami pableskovat jako vodní hladina. Uvnitř této zvláštní podívané se zhmotňovaly obrysy ohromné válečné lodi. Její hlavní trup se ladně klenul od zúžené přídě k přímé zádi a byl téměř stejně dlouhý a široký jako celá Enterprise. Směrem vpřed z něj vybíhal masivní, plochý krk vedoucí

david r. george III

k menší, téměř orlí nástavbě na přídi lodi. Do stran a nahoru od hlavního trupu vybíhaly mohutné podpěry, téměř jako křídla, na jejichž koncích byly ukotvené warp gondoly. Celek v něm budil neodbytný a mrazivý dojem mohutného jestřába snášejícího se v útoku na kořist. Bez sebemenšího zaváhání věděl, že se jedná o válečnou loď Romulanského impéria.

„Třída Ivarix,“ nevzrušeně převedl Tenger kapitánovy myšlenky v slova. „Je vyzbrojena disruptory, fotonovými torpédy a zbraněmi na bázi plasmové energie,“ dodal ještě střízlivě, se zřejmou starostí o bezpečnost Koltaarianů tváří v tvář této nové hrozbě. Velitel bezpečnosti nedal průchod žádným spekulacím ohledně identity lodi nad jejich hlavami, ale kapitánovy instinkty mu napovídaly, že půjde o vlajkovou loď. Ač byl atmosférický let pro hvězdný koráb značně neobvyklý, Harriman si okamžitě uvědomil a pochopil důvody vedoucí k tomuto manévru: Romulané chtěli Koltaariany naplnit směsí úžasu a strachu.

„Musíme...“ začal, ale přerušilo jej tiché zahučení podobné federačnímu transportéru, avšak o něco hlubší. Zhruba deset metrů před nimi začaly vzduchem tančit petrolejové záblesky prozrazující, že v daném místě již tlumicí pole nefunguje. Uvnitř blyštivého tance se začaly zhmotňovat obrysy postav. Tenger nelidskou rychlostí tasil fázer, ale když se před nimi konečně zhmotnila desítka romulanských vojáků, každý se dvěma disruptory v rukou, bylo nad slunce jasné, která strana následnou přestřelku vyhraje.

Důstojnice stojící uprostřed řady svých vojáků postoupila vpřed a sklonila zbraně. Oděna do standardní uniformy Imperiálních sil – černostříbrné tuniky připomínající kroužkovou zbroj se svislým barevným pruhem v pravé třetině – odlišovala se od ostatních jednak vystupováním,

2311: HadI v rozvalInácH

jednak barevným pravým rukávem uniformy. Nefritový odstín Harrimanovi prozradil, že slouží jako taktický důstojník, a umístění na pravé ruce pak její místo na palubě lodi. Stylizované hvězdičky na jejím krku oznamovaly světu hodnost subkomandéra.

Důstojnice se přiblížila na několik metrů, rychle pohledem zhodnotila poručíka Tengera a pak již upřela plnou pozornost na kapitána Harrimana. Několik dlouhých sekund pečlivě studovala jeho tvář a pak pronesla tónem v půli cesty mezi otázkou a konstatováním: „Kapitáne Harrimane.“ Myslel si, že obarvení kůže z dílny doktorky Morellové jeho identifikaci alespoň trochu ztíží, i když Romulané bezpochyby podobné prvky kamufláže museli očekávat. Důstojnice však již mlčela a evidentně čekala na reakci.

John se místo toho pomalu otočil na Tengera a s hranou lhostejností přikázal: „Pohov, poručíku.“ Orionec ani na sekundu nespustil z Romulanů oči, ale nechal svou ozbrojenou ruku poklesnout bez komentáře k boku. Kapitán pak pohlédl romulanské důstojnici přes rameno na její vojáky, kteří zbraně nesklonili. Vojáci na krajích formace naopak vyrazili dále do okolí, nepochybně připraveni zasáhnout proti jakékoli hrozbě.

Harriman konečně obrátil pozornost k čekající subkomandérce. Ve tváři jí spatřil nepatrný nazelenalý nádech, nepochybnou známku rostoucího podráždění nad jeho přehlíživým chováním. Byla to možná jen nepatrná výhoda, ale roky zkušeností v jednání s Romulany Johna naučily brát každou výhodu všemi deseti. Konečně jí odpověděl: „Ano. Jsem kapitán Harriman.“

Pozvedla jednu ruku k ústům a do komunikátoru na zápěstí pronesla: „Admirále Vokare, zde je Linavil. Našli jsme ho.“

Vokar, pomyslel si Harriman. Takže jsem měl pravdu.

david r. george III

Loď vznášející se nad koltaarianským hlavním městem skutečně byla vlajková.

Z komunikátoru nezazněla žádná odpověď, ale za několik sekund opět vyplnil vzduch zvuk a blyštivý oblak romulanského transportéru, v němž se v prostoru mezi subkomandérkou a jejími vojáky zhmotnila jediná postava. Admirál měl na sobě podobnou uniformu jako Linavil, s tím rozdílem, že jeho insignie byly v odstínu královsky purpurovém, což ukazovalo na vysoké postavení ve velení Imperiální flotily. Od chvíle, kdy jej John viděl naposledy, mu přibylo několik šedin a vrásek kolem úst a očí.

Admirál Harrimana poznal okamžitě. Linavil ustoupila stranou, aby mohl bez překážek dojít ke svému protějšku. Vokar tak pomalu učinil. Vzhledem ke své výšce necelého metru šedesát musel zvednout hlavu, aby udržel pohled upřený do kapitánových očí, i přesto však jeho přítomnost vyplňovala celý prostor neskutečnou tíhou osobnosti. Obličej možná prozrazoval stáří, jeho oči však byly plné života a děsivé síly.

„Harrimane,“ pronesl Vokar na pozdrav, hlas nepatrně zbarvený pohrdáním, „dlouho jsme se neviděli.“

John s chladným úsměvem přikývl: „Kdyby bylo po mém, neviděli bychom se ještě déle, Aventeere.“ Doufal, že užití admirálova křestního jména v situaci, kdy protokol vyžadoval větší úctu, dostatečně vyjádří jeho opovržení. Vokar se zdál nepohnut, ale Linavil rychle postoupila vpřed a udeřila kapitána pěstí do obličeje. Harriman cítil, jak se jeho ústa plní krví. Zapotácel se, ale rychle nabyl ztracenou rovnováhu zpět. Subkomandérka mezitím rychlostí blesku sáhla prázdnou rukou do své boty a vytáhla z ní dlouhý, tenký předmět. Rychlým pohybem zápěstí shodila pochvu z obsidiánového ostří dýky.

Poručík Tenger se vedle kapitána napjal, ale jinak se nepohnul. Jako vždy nepřestal kapitána Harrimana

2311: HadI v rozvalInácH

udivovat svým sebeovládáním. Většina bezpečnostních důstojníků by i tváří v tvář přesile zareagovala na napadení velícího důstojníka protiútokem. Ve většině případů by takováto reakce přinesla jen více bolesti oběma zúčastněným. V této konkrétní situaci ale mohly být následky mnohem strašlivější: události příštích několika minut možná změní směr celé budoucí války. Tenger to dobře věděl a jeho nečinnost jen ilustrovala oddání jejich misi.

„Romulanský subkomandér útočí na kapitána Hvězdné flotily a hrozí mu zbraní,“ pokračoval Harriman v hovoru s Vokarem. „Má posádka je v nebezpečí, možná zraněna či zabita,“ dodal a posunkem ukázal na sloupy dýmu stoupající z města za Romulanovými zády. „Tomu se říká provokace, admirále.“

„Vaše posádka je v pořádku,“ odvětil Vokar. John to předpokládal. Nečekal, že by Romulané zahájili bitvu útokem na občany Federace, nicméně i tak mu tato informace přinesla úlevu.

Přesto však pokračoval: „I tak v situaci, kdy vaši lidé jednají s Federací o míru...“

„O míru se nehandrkujeme,“ přerušil jej klidným tónem admirál. „My bojujeme za udržení našeho práva na život bez omezení a bojujeme proti imperialistickým výbojům Federace. Imperialistickým výbojům, jejichž příkladem je vaše přítomnost na planetě.“

„Naše přítomnost?“ nevěřícně vyštěkl Harriman udivený absurdností a troufalostí Vokarova prohlášení. „Admirále, tohle je neutrální území. Jsme zde jako návštěvníci a na tento svět si nečiníme žádný nárok.“

„Na začátku jste vždy pouhými návštěvníky,“ pokračoval Vokar. „A na konci zůstanete na neurčito.“ Admirál se otočil zády, pomalu postoupil o několik kroků k městu a znovu se otočil k dvojici federačních důstojníků čelem. Jeho vystupování zavánělo teatrálností – ovšem zda bylo určeno

david r. george III

jim, či romulanským vojákům, to kapitán netušil. „Ve vztahu k této planetě však diskuse pozbývá smyslu,“ pronesl admirál. „Nejste návštěvníci a nejste tu vítání. Jste vetřelci na romulanském území, a proto neprodleně odletíte pryč.“

A je to, pomyslel si kapitán, už není žádný důvod k domněnkám. Romulané se rozhodli učinit první krok, byť jej obhajují jako reakci na pokoutné jednání Federace. Harriman pochopil, že dlouhé dny a týdny diplomatických jednání končí, protože na zelené pastviny právě z protržených hrází míří nepěkná vlna vojenské intervence. A díky tomuto prvnímu kroku Romulané získali strategický klenot.

„Toto je neutrální území,“ pokusil se ještě kapitán formálně protestovat, ačkoli věděl, že Vokarovi v provedení svěřeného úkolu zabrání jen boj. „Lidé na této planetě ani nevědí, že za hranicemi jejich soustavy existuje jiný život.“

„Nevěděli... doposud,“ ohlédl se Vokar přes rameno na svou loď visící nehybně na obloze nad městem a rámovanou blankytnou modří a bělí nebe shora a pekelně rudou výhní zdola. „A naše záměry jsme jim sdělili velmi jasně.“ Těmi záměry myslí schopnost a ochotu rozsévat smrt a zkázu, pomyslel si Harriman hořce.

„Federace a Impérium měly mezi sebou nepsanou dohodu o nedotknutelnosti tohoto světa,“ pokračoval kapitán.

„Dohodu? Snad. Ale porozumění? Tím si nejsem vůbec jistý,“ zněla odpověď přetékající nadutostí z nevyhnutelného vítězství. „Nehledě na interpretace předchozích diplomatických hovorů je tato planeta nyní součástí Romulanského hvězdného impéria.“

„Vokare,“ vykročil Harriman vpřed. Subkomandérka Linavil rychle postoupila mezi oba muže, nůž v pohotovosti. John pozvedl ruce a připravil se bránit. Tenger také rychle vyrazil vpřed.

„Přestaňte,“ poručil admirál tichým hlasem, jenž byl

2311: HadI v rozvalInácH

horší než křik. Subkomandérka ztuhla, pak sklonila čepel nože a ustoupila.

Tenger se také zastavil a Harriman spustil ruce k pasu. Zaslechl dvojí tiché zapípání – někdo se mu snažil dovolat na komunikátor –, to ale ignoroval. „Nedělejte to,“ řekl admirálovi. „Ať vaši i naši vyjednavači pokračují v debatě.“ Po mnoho měsíců se zástupci Romulanů, Klingonů a Federace snažili bezúspěšně najít bezpečnou cestu skrze neustále se zvětšující propast mezi třemi mocnostmi. „Nepodkopávejte mírové rozhovory. Tohle není cesta,“ ukázal na loď ohrožující koltaarianské město.

Vokar pozvedl zrak k obloze: „Naše cesta už je v cíli, kapitáne Harrimane.“ Narážka na jeho hodnost měla nejspíš sloužit jako popíchnutí. „Vidím, že Flotila vám i po tolika letech není ochotna svěřit větší zodpovědnost. Nebo se nové role jen bojíte?“

Harriman se opět usmál, ale měl co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo. Pobavilo jej, že Vokar absolutně neodhadl jeho slabosti, ale tímto prohlášením kapitánovi ukázal jednu ze svých. „Stále kapitán,“ přitakal s úsměvem. „Ale vidím, že vy jste admirál. Opět.“

Tentokrát to byl Vokar, kdo pozvedl pěst k útoku rychlostí, kterou by u muže jeho věku nikdo neočekával. Harriman s tím ale počítal. Dobře věděl, co nastane, ale nechal ránu nekrytě dopadnout. Pěst se mu zabořila do tváře, hlava se zvrátila nazad a kapitán se nesnažil pádu zabránit. Padl naznak na tvrdou dlažbu. V očekávání dalšího útoku pohlédl vzhůru, ale admirál jej pouze sledoval.

„Zavolejte si tu svoji lodičku a vypadněte odtud,“ zasyčel.

Harriman se zvedl na všechny čtyři: „Pane Tengere?“ Než se kapitán postavil, dovolal se poručík na Enterprise.

„Tady Linojj,“ odpověděla na jeho volání druhá důstojnice. Harriman zaslechl v jejím hlase náznak obav: „Jste vy a kapitán v pořádku?“

david r. george III

„Ano, jsme. Můžete zaměřit ostatní členy výsadku?“ odpověděl Tenger.

„Ti už jsou na palubě. Na povrchu zbýváte jen vy a kapitán.“

„Zaměřte nás k transportu.“ Tenger se tázavě zadíval na Harrimana: „Kapitáne?“

Harriman opět pocítil v ústech krev. Odplivl si: „Pryč odtud, poručíku.“

„Energii,“ obrátil Tenger pozornost zpět ke komunikátoru. O zlomek sekundy později jim koltaarianský svět zmizel z očí.

*

Ztichlý můstek Enterprise zalévala karmínová záře poplašných světel. Nadporučice Xintal Linojj sice nařídila vypnout sirény i blikání světel, ovšem mrtvolný klid, který poté vystřídal bojový poplach, jí drásal nervy snad ještě více. Po očku se rozhlédla po osazenstvu můstku – DeYoung a Kančumurtí stáli u taktické, respektive komunikační konzole, Fenn u vědecké, zatímco Tolek seděl u navigace a praporčík Verantová na místě, které obvykle okupovala Linojj – u kormidla. Ve všech tvářích se zrcadlil stejný pocit, který sžíral i ji: obavy.

Jenže pro mě je to vlastně ještě horší, že? pomyslela si. Pro mě je to osobní. Obrátila zrak k hlavní obrazovce a srdcem jí projel bodavý osten lítosti nad tím, co viděla. Smaragdově bílý svět Koltaarianů, jenž jí velmi připomínal Cort, domovskou planetu Bosliků, se klenul ve spodní třetině obrazovky. Nad jeho ladným obloukem se nehybně a hrozivě vznášela romulanská válečná loď. Ten pohled v ní vyvolal záplavu nesouvislých vzpomínek na dětství přetržené nepřátelskou invazí cizinců z vesmíru. Boslikům trvalo téměř deset let, než dokázali útočníky

2311: HadI v rozvalInácH

ze svého světa vyštvat, a i když zbraně v tomto konfliktu utichly již téměř před čtvrt stoletím, přesto její vzpomínky stále neztratily nic na emoční síle.

Dveře po její pravici se s tichým zasyčením otevřely a pak s úlevou spatřila kapitána Harrimana a poručíka Tengera, jak vcházejí na můstek. Kapitán byl v přestrojení a díky líčení téměř k nepoznání. Kolem jeho úst šlo vidět drobné černé tečky, jako by mu tvář lemovalo souhvězdí pih. Plavou paruku, kterou dole na planetě nosil, ale nyní držel v ruce a jeho krátké hnědé vlasy, po krajích lemované šedinami, alespoň usnadňovaly rozeznání tváře pod vší vrstvou zeleného zbarvení.

Zatímco kapitán sestupoval z vyvýšené plošiny, jež běžela po vnější straně můstku, zvedla se Linojj z jeho křesla. Za zády poručík Tenger vystřídal u taktického praporčíka DeYounga. Na rozdíl od kapitána si velitel bezpečnosti paruku ponechal, ale ani dlouhé blonďaté lokny nedokázaly zakrýt jeho přísné a odměřené vzezření.

„Hlášení,“ kývl Harriman na nadporučici, a přitom se zadíval na hlavní obrazovku. Přistoupila k němu a uvědomila si, že má rozseknutý ret a černé skvrny na jeho tváři jsou ve skutečnosti zasychající krev.

„Jsou tu celkem čtyři romulanské lodi. Tedy... doposud jsme na senzorech zachytili čtyři romulanské lodě.“ Romulanská technologie maskování dělala pokroky ruku v ruce s vývojem detekčních systémů na straně Federace. Jednou byli o krok napřed Romulané, podruhé zase Flotila. V tomto setu byla výhoda na zelené straně – jejich lodě byly senzorům lodí Hvězdné flotily prakticky neviditelné. Linojj pokračovala: „Odmaskovaly se najednou. Tři lodě třídy D’Vorix zůstaly na orbitě, jedna třídy Ivarix vstoupila do atmosféry a zůstala stát nad hlavním městem.“ Protože byl kapitán s výsadkem

david r. george III

na planetě, předpokládala, že o čtvrté lodi ví. Drobnost v podobě válečné lodi na obloze je těžko k přehlédnutí.

„Nedokážete zachytit stopy jejich pohonu dříve, než se odmaskují?“ Romulané používali k pohonu svých lodí umělou singularitu, a byly to právě tyto mikroskopické černé díry, které umožňovaly Federaci zaměřit zamaskované lodě.

„Ne, pane,“ informovala jej Linojj.

Harriman se na chvíli zdál ztracený v myšlenkách, pohled stále upřený na obrazovku. Nakonec se otázal: „Vystřelil někdo z nich na město?“

„Těžko říci, pane. Lodní senzory blokovalo tlumicí pole kolem hlavního města ještě několik minut po explozích. Nejsme si jistí proč.“

Harriman se k ní otočil, ale pohledem zíral do neurčita. „Protože admirál Vokar mě nechtěl jen vyštvat z planety,“ pronesl se zjevným pochopením, „potřeboval vysvětlit romulanské záměry okouzlenému publiku.“

„Vokar je zde?“ pozvedla Linojj překvapeně obočí. Ačkoli byli Romulané proslulí tajnůstkářstvím, jméno Aventeera Vokara bylo všem ve Federaci známo již několik let. Během své dlouhé cesty k moci byl tento admirál flotily účasten několika potyček mezi Impériem a Federací. Velení Flotily jej považovalo za nebezpečného a nepřátelského jedince, to bylo všeobecně známo.

„Ano, je tady,“ přitakal Harriman, když konečně zaostřil pohled na Linojj. Pak ukázal na planetu: „Ten drobeček tam dole je jeho vlajková loď.“

Pomalu zavrtěla hlavou, zatímco si začala bezmyšlenkovitě přejíždět palcem a ukazováčkem po kostěných výrůstcích nad obočím. Přes tvář jí přitom spadl pramen dlouhých, nachových vlasů, takže jej podrážděně odhodila vzad. Doufala, že přítomnost romulanských lodí, a dokonce i útok na město jsou pouhým varováním

2311: HadI v rozvalInácH

Federaci – zdviženým prstem – na rozdíl od uchvácení tohoto světa do spárů Impéria. Vokarova přítomnost však potvrzovala opak. Romulané by jako poslíčka neposlali admirála flotily. Ne, Vokar sem přišel v čele okupačních vojsk.

Ke kapitánovi pronesla: „Když přestalo působit tlumicí pole, provedli jsme sken města. Nezachytili jsme žádné charakteristické stopy užití částicových zbraní, takže předpokládám, že k útoku došlo náložemi přímo na povrchu. Romulané možná chtěli, aby k výbuchu došlo ve stejný okamžik.“

Harriman její domněnku chvíli zvažoval a pak trhl hlavou: „Ne, to si nemyslím.“ Pomalu obešel stanoviště navigátora a krok za krokem se blížil k obrazovce. Nakonec se zastavil a ohlédl se zpět na svou druhou důstojnici: „Myslím, že první nálož vyhodili do povětří proto, aby Koltaariané vyslali většinu záchranných složek do této části města. Druhou náloží pak jen prohloubili nastalý zmatek a hrůzu.“ Sledoval ji s výrazem pochopení a bolesti: „Je to stará romulanská taktika, vyděsit a demoralizovat nepřítele ještě dřív, než vůbec ví, kdo jej napadl.“

„A pak se objeví a přihlásí se k výsledné zkáze,“ přitakala Linojj.

„Přesně tak.“

Opět se zadívala na romulanskou loď na hlavní obrazovce a pocítila ve svém nitru záchvěv vzteku. Ovládla se a pokračovala v hlášení: „Jakmile se lodě odmaskovaly, byli jsme tu na chvíli dost napjatí, co se bude dít. Romulané ale proti Enterprise nepodnikli vůbec nic. Jakmile zmizelo tlumicí pole, začali se ozývat jednotliví členové výsadku. Vy a poručík Tenger jste byli poslední, kteří tam dole zůstali – zkoušeli jsme vás volat, ale bezvýsledně. Zaměřili jsme vaši pozici na povrchu a zjistili jsme, že vám společnost

david r. george III

dělá oddíl romulanských vojáků. Zrovna jsme vás chtěli přenést na palubu, když se ozval poručík.“

Harriman přikývl a zeptal se: „Kde je komandérka Sulu?“

„Na ošetřovně, nadýchala se kouře. Doktorka Morellová ovšem říká, že bude v naprostém pořádku.“

„A zbytek výsadku?“

„Všichni vyvázli bez zranění,“ potvrdila mu Linojj. „Doktorka je ale chce pořádně prohlédnout. Už mi volala s příkazem, že se vy i poručík Tenger máte bez prodlení hlásit na ošetřovně.“

„Jak jsem očekával,“ chabě se usmál Harriman. Doktorka byla mezi posádkou proslulá starostlivostí o zdravotní blaho svých oveček, díky čemuž se stávala terčem nejednoho žertu. Zvedl zrak a podíval se na Tengera: „Poručíku, zrušte všeobecný poplach.“

„Ano, pane!“ odvětil bryskně Orionec, a o sekundu později červená světla zhasla. Můstek zalila záře běžného provozu na lodi.

Harriman postoupil vpřed a opřel se o kormidlo: „Praporčíku Toleku, zadejte kurz k Hvězdné základně Iridani.“

„Ano, pane.“ Navigátorovy štíhlé prsty se roztančily po konzoli.

„My odlétáme, pane?“ překvapeně vyklouzlo Linojj dřív, než mozek zarazil ústa. Na rozdíl od jiných velících důstojníků, s nimiž sloužila, kapitán Harriman diskusi na můstku vítal. Jeho styl velení mísil sílu a rozhodnost s trpělivostí a neformálností. Bleskurychle se rozhodoval, ale nechal jakéhokoli člena posádky, aby k jeho rozhodnutí řekl svůj názor. Když přišla na palubu Enterprise, ze začátku tento způsob velení shledávala zmatečným, ba přímo nebezpečným. Rychle však odhalila jeho výhody. Posádka tento neomezený přístup ke kapitánovi vysoce

2311: HadI v rozvalInácH

oceňovala a cítila, jak moc si kapitán každého jednotlivce váží. Věřili mu, protože on věřil jim a jejich schopnostem. Linojj se mnohokrát ptala sama sebe, jak velký vliv na tuto část osobnosti muselo mít Harrimanovo dětství v područí jeho otce, nyní admirála Hvězdné flotily, jenž byl známý jako tvrdý a nemilosrdný velitel. Často nad touto otázkou spekulovala s Demorou.

„Kurz zadán, kapitáne,“ ohlásil Tolek.

„Kormidlo je připraveno, pane,“ přidala se praporčík Verantová.

„Vydržte okamžik,“ obrátil se na ně kapitán. Obešel navigátora a usadil se do svého křesla: „Trápí vás něco, Xintal?“

S upřímností odvětila: „Neměli bychom Koltaariany opouštět.“

„Neopouštíme je,“ zněla vyrovnaná odpověď. „Vždyť ani nevědí, že existujeme.“

„Prosím za prominutí, ale po tom, co provedli Romulané, by se obrana tohoto světa dala těžko považovat za porušení Základní směrnice. Pokud vám dělá starosti tohle, pane,“ oponovala Linojj. Znovu se otočila k obrazovce s pohledem upřeným na romulanskou loď. Z jejích kontur – baňatá velicí sekce na přídi spojená úzkým krkem s hranatým hlavním trupem a širokými warpovými gondolami – odhadovala, že je to starší loď, vyrobená ještě před rokem 2290. Všechny tři romulanské lodě na orbitě byly staršího data výroby, a i když zajisté prošly několikerou modernizací, žádná z nich se nemohla měřit s Enterprise, jež sama prošla modernizací před pouhými čtyřmi lety, těsně předtím, než se stala členkou její posádky. Začala si v hlavě přehrávat čísla a strategie ve snaze odhadnout šance Enterprise na zlikvidování všech tří lodí dříve, než z povrchu dorazí modernější vlajková loď.

„Ne, otázka již nezní, zda by došlo k porušení Základní

david r. george III

směrnice či nikoli,“ připustil Harriman. „Naše situace je naopak velmi jasná. Útok na romulanské lodě a personál by byl jasným válečným aktem.“

„A není snad válečným aktem útok na Koltaariany?“ nechtěla se vzdát Linojj.

„Je to válečný akt vůči Koltaarianům, ale ne vůči Federaci. Ano, je to brutální agrese. Ano, je to nebezpečný čin ohrožující mír. Ale pro nás zatím neznamená automaticky válku.“

„Takže je necháme tento svět dobýt a zotročit jeho obyvatele?“ vypálila zpět s rostoucím hněvem. „Protože přesně tohle udělají. Remani pro ně otročí celá staletí.“

Harriman odpověděl na její podráždění klidným a jemným tónem: „Xintal, Romulané už s okupací začali. Když teď spustíme ofenzivu, kdo to odnese nejvíc?“

„Ale oni tu cenu už zaplatili,“ hádala se dál. „Při těch dvou explozích zahynuly stovky, možná tisíce jejich lidí.“

„Pravda,“ připustil Harriman a na okamžik sklonil hlavu, evidentně rozesmutnělý posledními událostmi. „Ale oni na nás teď tlačí. Buď jsou přesvědčení, že válka je nevyhnutelná a že tedy pro sebe musí získat co nejvíc výhod, nebo jsou přesvědčení, že některé výhody už mají v kapse a že jim zaručí vítězství. Ať tak nebo tak, jejich tlak na nás je zřejmý. Oni chtějí, abychom přešli do akce. A to my nesmíme. Nejsme na to připravení.“

„Kapitáne, jestli dopustíme, aby se to Koltaarianům stalo...“ téměř prosila Linojj. Překvapeně si uvědomila, že tak činí za někoho, koho ani nezná.

Harriman se jí zadíval do očí a jeho pohled byl pevný: „Neuhneme válce jen proto, že odsud odlétáme pryč. Neuhneme válce jen proto, že jsme tady a teď odmítli boj, v němž by pravidla diktovali Romulané. Válku nyní jen na chvíli pozdržíme – musíme ji pozdržet, ale pak...“ Kapitán větu nedokončil, stejně jako tak učinila ona při své prosbě. Viděla, jak se mu na tváři zračí vnitřní rozpor.

2311: HadI v rozvalInácH

Ne, rozpor ne, pomyslela si. Boj sama se sebou. Jako by už hledal řešení, které by snad ještě odvrátilo nevyhnutelnou válku s Romulany. Snažila se vidět současnou situaci jeho očima, že je nyní nutné do ničeho se nemíchat, že v dlouhodobém a možná i krátkodobém strategickém hledisku je pro Koltaariany lepší, aby Enterprise a její posádka dnes nebojovala. Harrimanovi však na srozuměnou, že její odpor je u konce, odpověděla pouhé: „Ano, pane. Rozumím.“ Sklonila hlavu a pak poklepala praporčíku Verantové na rameno. Ta rychle zajistila kormidlo, zvedla se a přešla k jedné ze sekundárních stanic po obvodu můstku. Linojj zaujala její místo, rychle se seznámila s aktuálními daty ohledně řízení lodi a dotykem kormidlo opět odemkla: „Kormidlo je připraveno k potvrzení kurzu, kapitáne.“

„Opusťte orbitu, nadporučíku. Až to bude možné, přejděte na warp osm,“ odpověděl Harriman.

Linojj se dala do práce a můstkem zazněl zvýšený hukot impulzních motorů pracujících na plný výkon. Krátce pohlédla na obrazovku, kde zmizel kotouč planety Koltaari. Jako by se jí v žaludku usadil kámen; opouštěli bezbranné, mírumilovné lidi vydané napospas drancujícím a krutým romulanským hordám. Znovu si vzpomněla na vlastní svět a pak na stovky přátelských i neutrálních planet kolem prostoru Federace, na miliardy jejich obyvatel, a uvědomila si, že kapitán Harriman má pravdu. Hvězdná flotila nebyla na válku připravena, a kdyby se dnes Enterprise pokusila Koltaariany osvobodit, následky by byly strašlivé jak pro Federaci, tak pro svět, na nějž svítila hvězda Koltaari.

A strašlivým následkům se možná nevyhneme tak jako tak, pomyslela si. Válka se blížila mílovými kroky již dlouho. Dnes však byla nepříjemně blízko. Vokar a Romulané zahájili odpočet.

38

MInus deset: Foxtrot

Asteroid se vznášel jako něco, co vesmír splácal dohro

mady jen tak mimochodem ze všeho, co se zrovna vále

lo kolem. Foxtrot XIII se na pohled nelišil od ostatních

asteroidů v okolí. Napříč měřil maximálně necelých pět

set kilometrů a jeho asymetrická hmota vypadala mrtvá

a šedá, když se osamoceně vznášela proti třpytivé černi

vesmírného plátna.

Kdepak, osamocená není, pomyslel si nadporučík Rafael

Buonarroti, když sledoval monitor v jednom ze skladišť. Na

něm viděl drobnou hvězdičku, jež se náhle vynořila zpoza

asteroidu. Enterprise se zde měla setkat s Agamemnonem,

ale Buonarroti by alespoň třídu poznal okamžitě, i kdy

by o ní nevěděl. Zahnuté křivky warpových gondol třídy

Odysseus byly neklamným rozpoznávacím znamením

experimentálního designu Hvězdné flotily. Byl starý již přes

třicet let a inženýři jej nakonec opustili, když už bylo jasné,

že nepřinese předpokládané výhody při generování warpo

vého pole. Z osmi postavených lodí zůstávaly v aktivní služ

bě jen dvě, a v kuloárech Flotily se šuškalo, že Agamemnon

se za chvíli ke svým šesti kolegyním přidá. Zatím však moh

la stará loď dělat společnost prázdnému asteroidu.

2311: HadI v rozvalInácH

Domněle prázdnému, opravil se Buonarroti.

Kapitán Harriman se vedle něj natáhl a zmáčkl tlačítko na konzoli, do níž byl monitor vsazen. Obraz se posunul a přiblížil jim pohled na asteroid i Agamemnon. Stará loď byla oproti Enterprise dvoutřetinová a na palubě nesla přibližně pětisetčlennou posádku, lovil Rafael v paměti technická data. Ale ve srovnání se štíhlou, elegantní Enterprise mu připadal Agamemnon hranatý a neohrabaný, a to i přes hypermoderní design.

„Za chvíli budou v dosahu. Je všechno připraveno, Rafi?“ použil kapitán při oslovení jeho přezdívku. Oba muži stáli bok po boku na opačné straně konzole, jež je oddělovala od rozlehlého nákladního transportéru. Než odpověděl, zhodnotil Buonarroti rychlým pohledem jeho obsah.

„Ano, pane, jsme připraveni.“ Ještě jednou se rozhlédl po zásobách, které sem Enterprise dopravila z vesmírné stanice KR-3. Celý nákladový prostor byl vyplněný řadami kovových kontejnerů rozličných velikostí a tvarů. Na každém z nich jemně zářila trojice zelených světel – jediná známka připojených zabezpečovacích zařízení. Jedno světlo indikovalo bezpečné uchycení magnetických zámků, a zbylá dvě označovala aktivní inhibitor transportu a senzorů. Pokud by se některá romulanská loď odvážila proniknout Neutrální zónou kvůli průzkumu – a podle rozvědky Flotily byly podobné akce na denním pořádku – pak by se jí nepodařilo zjistit, co Enterprise převáží, ani jim náklad ukrást. Inhibitory neumožňovaly přenos jinam než ze skladu na plošinu transportéru a zpět. „Zadal jsem souřadnice sdělené při odletu z KR-3. Také jsem upravil protokoly, aby o provedeném transportu nebyla v záznamech stopa.“ Odmlčel se a dodal: „La lotta continua.“

Buonarroti byl hrdý na svůj italský původ, a často používal italská rčení a přísloví. Díky jeho poněkud protáhlé

david r. george III

řeči, tolik příznačné pro lidi z Alfy Centauri, bylo jeho vyjadřování vskutku jedinečné. Vzpomínal, jak dlouho po jeho nástupu na Enterprise nedokázal kapitán skrýt pobavený úsměv, kdykoli prošpikoval svou řeč italštinou. Od té doby si však Harriman na tuto verbální odchylku zvykl a nevnímal ji. Buonarroti měl za sebou již patnáct let na palubě Enterprise a polovinu z nich odsloužil jako šéfinženýr.

Kapitán se teď ovšem nejenže neusmál, ale přímo zaťal čelist: „Obávám se, že to jsi ještě podcenil, Rafi.“ Rčení la lotta continua používal tak často, že celá posádka přesně věděla, co znamená – zápas pokračuje.

John se unaveně rozhlížel po skladu a jeho postoj dával tušit vnitřní vyčerpání. Posledních pár let bylo pro Flotilu značně obtížných, protože nejisté vztahy mezi Federací, Klingony a Romulany znamenaly den ode dne rostoucí nebezpečí války. Před několika měsíci, vlastně ihned po romulanské okupaci Koltaari, byla Enterprise přidělena k hlídkování na federační straně Neutrální zóny v sektoru Foxtrot. V rámci patroly měla vykonat prověrky připravenosti všech třinácti základen v oblasti. Před devíti týdny obdržela Enterprise rozkaz ke spojení s Agamemnonem za účelem rozvozu zásob zbraní a výměny personálu na stanicích. Hvězdná flotila běžně rotovala osazenstvo stanic podél Neutrální zóny za účelem snížení stresu a unavenosti, ale v poslední době interval rotace zkrátila a zavedla nové pravidlo, v jehož rámci se měnila vždy kompletně celá posádka jedné stanice.

Problém operace tkvěl dle Buonarrotiho v tom, že v myslích posádek Enterprise a Agamemnonu vytvářela neustálý tlak. Enterprise převážela mezi KR-3 a stanicemi v sektoru Foxtrot zbraně, a zpět pak vozila vystřídané posádky. Agamemnon naopak čerstvé posádky dodával a techniku odvážel. Někde mezi tím se pohybovala halda techniků, kteří se starali o technické vybavení. Tyto

2311: HadI v rozvalInácH

dodávky sloužily jako konstantní připomínka křehké rovnováhy současných mezihvězdných vztahů a jejich neustálé opakování pak obavy o budoucnost šroubovaly do nebeských výšin. A nikdo nemá v posádce právo na větší obavy než kapitán, pomyslel si Buonarroti. Nejenže nesl na ramenou tíhu starostí o celou posádku, ale při každém návratu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist