načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stallo - Stefan Spjut

Stallo
-11%
sleva

Elektronická kniha: Stallo
Autor:

Léto roku 1978. Z chaty v dalarnských lesích ve Švédsku beze stopy zmizí malý chlapec. Jeho matka tvrdí, že ho unesl obr. Hocha už nikdy nenajdou.Rok 1987, národní park Sarek v Laponsku. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70% 76%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 538
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Stallo
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4853-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Stallové v laponské mytologii představují potomky mocných čarodějných rodů, kteří dosahují téměř třímetrové výšky, jsou chtiví lidského masa a vládnou neobyčejnými schopnostmi. Několik badatelů se domnívá, že příběhy o těchto bájných tvorech mají reálný základ, jenž se promítl do oblasti lidových pověr. Patří mezi ně i Susso Myrénová, která vytvořila speciální webové stránky, na nichž ožívají nejen stallové, ale i různí trollové, skřítci a další nadpřirozené bytosti ze severských mýtů. Susso je přesvědčena, že stallové existují a ve svém volném čase pátrá po jejich přítomnosti. Učitým vodítkem se pro ni stane informace z osamělého stavení na konci jedné vesnice, jehož obyvatelka údajně zahlédla nevzhledného skřeta nápadně připomínajícho postavy z říše pověstí a pohádek. Díky této zprávě se Susso dostává do blízkosti podivného malého společenství, které na farmě v severských lesích žije v poněkud bizarní symbióze nejen se skřítky, měnící se často v malá démonická zvířátka, ale i s obrovitými trolly. A protože Susso chce za každou cenu potvrdit svou teorii, vydává se po této stopě... Thriller švédského autora, obohacený o detektivní a hororové prvky, je zároveň i fantastickým příběhem, v němž do současnosti pronikají bájné postavy ze skandinávské mytologie.

Popis nakladatele

Léto roku 1978. Z chaty v dalarnských lesích ve Švédsku beze stopy zmizí malý chlapec. Jeho matka tvrdí, že ho unesl obr. Hocha už nikdy nenajdou.
Rok 1987, národní park Sarek v Laponsku. Gunnar Myrén, který se specializuje na fotografování divokých zvířat, zachytí ze svého letadla zvláštní výjev: medvěda uhánějícího přes močály, jemuž sedí na zádech podivné stvoření podobné dítěti, avšak chlupaté a s dlouhým ocasem. Vypadá jako opička, ale opice to není. Není to ani člověk, ani zvíře. Fotograf se domnívá, že zachytil trolla.
Rok 2004. Susso Myrénová vytvoří webovou stránku věnovanou trollům a skřítkům. Snaží se najít důkaz, který by potvrdil jejich existenci. Tuto posedlost zdědila po svém dědovi, známém fotografovi divoké přírody. Jednou Susso zatelefonuje cizí žena a oznámí jí, že před svým domem zpozorovala malé podivné stvoření, které sledovalo ji i jejího čtyřletého vnuka. Susso vezme fotopast a okamžitě se za starou paní rozjede. Začíná děsivá výprava do neznáma… 

Stallo je napínavý román na pomezí žánrů. Je to obdivuhodně napsaná kniha o trollech, démonech v nás a o vztazích s našimi dětmi, přírodou a zvířaty.

Další popis

Kniha o trollech, démonech v nás a o vztazích s našimi dětmi, přírodou a zvířaty. …neboť v neprobádaných končinách opravdu žijí trollové. A kradou naše děti. Stallo je napínavý román, který lze těžko zařadit do nějakého žánru. Obdivuhodně napsaná kniha o trollech, démonech v nás a o vztazích s našimi dětmi, přírodou a zvířaty. Rok 1977, Národní park Sarek v Laponsku. Fotograf, který se specializuje na focení krajiny, udělá ze svého malého letadla zvláštní snímek. Vyfotí medvěda, jak uhání přes močály. Na zádech mu sedí podivné stvoření. Je podobné malému dítěti, ale je chlupaté a má dlouhý ocas. Vypadá jako malá opička, ale samozřejmě to žádná opice není. Není to člověk, ale není to ani zvíře. Fotograf tvrdí, že vyfotil trolla. Léto roku 1978. Z chatky v lesích na severu Švédska zmizí beze stopy malý chlapec. Jeho matka tvrdí, že ho unesl obr. Chlapec není nikdy nalezen. Rok 2004. Susso vede webovou stránku věnovanou kryptozoologii. Angažuje se v hledání bytostí, jejichž existence dosud nebyla prokázána, jako jsou yetti či lochneska. Susso má však ještě jednu zálibu a tou jsou trollové. Tuto posedlost zdědila po svém dědovi, známém fotografovi divoké přírody. Když jedna stará žena oznámí, že před jejím domem stojí malé chlupaté stvoření a už hodiny sleduje ji i jejího čtyřletého vnuka, Susso popadne fotopast a okamžitě se tam rozjede. A tak začíná děsivá výprava do neznáma. Neboť tam venku jsou opravdu trollové. A kradou naše děti. Žánrově těžko zařaditelný, zato výborně napsaný román vypráví nejen o trollech, ale také o démonech v nás a o našem vztahu k dětem, přírodě a zvířatům.



Zařazeno v kategoriích
Stefan Spjut - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stefan Spjut

Stallo



STEFAN SPJUT

BRNO 2013


Stefan Spjut

Stallo

Copyright © Stefan Spjut, 2012

First published by albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Group agency,

Stockholm, Sweden

translation © azita Haidarová, 2013

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-125-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-126-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-127-9 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-128-6 (Formát MobiPocket)

7

Stvol vrbky přilepený k asfaltu venkovské silnice je dlouhý jako had.

Ne, delší. táhne se až do trávy ve škarpě. Chlapec přejede očima

sliznatý stonek; vede do břicha nějakého šedého tvora. Hraboše. Je

mrtvý, ale přesto se dívá. očka jako černé korálky, strnulezkrouce

ná packa.

Dveře se otevřou, máma na něj volá.

Hoch se nemůže od zvířátka odtrhnout.

Žena vystoupí z vozu.

Postaví se vedle syna. Nakrčí nos, brýle se jí posunou do čela.

„Někdo ho přejel,“ vysvětlí malému.

„ale co je tohle?“

„Střevo. asi ho z něj vytáhl nějaký pták. Nebo zvíře.“

Syn chce vědět, co to bylo za ptáka. Nebo jaké zvíře.

„Pojď už,“ pobízí ho matka.

„Ještě jsem se nevyčůral.“

„tak šup.“

Chlapec přitiskne tvářičku k oknu, na vrcholky vysokánských smrků

však nedohlédne. Mezi koleny svírá velkou láhev fanty a občas zafouká

do hrdla. Sklo je teplé stejně jako poslední doušky nápoje. Jsou v autě

téměř tři hodiny; tak dlouho nikdy předtím necestoval.

Vůz zastaví, ale hošík nechápe, že jsou na místě.

ocitli se uprostřed lesa, jenže chata nikde.

Všude samé stromy.

„Už jsme tu?“ zeptá se mámy.

Maminka chvíli nehybně zamyšleně sedí, pak vytáhne klíček ze

zapalování, vystoupí a otevře dveře u synova sedadla.

8

Na chlapečka se vrhnou komáři, jako by na něj čekali. Slétají se ze

všech stran, hemží se jeden přes druhého, chlapcova kůže vypadá

jako tečkovaná. Hoch se je ani nepokusí odehnat. Strne, s batůžkem

přehozeným přes rameno se zastaví a pronikavě zakvílí.

Matka hodí cestovní kabelu na kapotu, rozevře zip a vytáhneosuš

ku. Zabalí do ní synka jako do pláště, cípy mu sváže pod bradou,

popadne kabelu i igelitovou tašku s jídlem a rozběhne se vysokou

trávou. Za ní se táhne zvlněná čára. Na mátově zeleném froté tričku

mezi lopatkami se rýsuje podlouhlá propocená skvrna, kolem lýtek

jí poletují zvonové džíny.

Syn vyrazí za ní, v ruksaku mu rachotí krabice s umělohmotnými

figurkami. Jednou rukou svírá popruh, druhou si přidržuje ručník.

Nestačí máminu tempu, její postava mu brzy zmizí z dohledu. Hoch

zakřičí, aby na něj počkala. Žena je už v zatáčce daleko před ním.oto

čí hlavu a houkne na syna, aby si pospíšil.

Pěšinu lemují pruhované vějíře hustého kapradí, o něco dále se

tyčí hrbolaté kmeny smrků, pod nimi je černo. Chlapec běží, nad

bzučícími chomáči trávy vlaje jeho plášť.

V oknech chaty se zrcadlí temný jehličnatý les. Plechová střecha je

zapadaná šiškami, větvičkami a kusy staré kůry. Pod světlým nebem

se vznášejí koruny mohutných sosen.

Matka už stojí na verandě. Se zlobně sevřenými rty se sklání u okna

a rukou šátrá pod římsou.

„No tak,“ zamručí, vypáčí plech, vsune pod něj prsty a střídavěod

fukuje na obě strany, aby zahnala komáry.

Hoch rozváže ručník, přetáhne si ho přes hlavu jako šátek a dělá

piruety. Sportovní botky klapou po dřevěné podlaze. Ve spárách mezi

prkny jako obvykle vyrážejí stébla trávy a on je zašlapává. Navyřezá

vaném zábradlí s figurálními ornamenty leží popelník. Chlapec se

zastaví. V kalné vodě něco plave, snad moucha nebo chroust, nad

hladinu trčí jen nožky. Kousek popojde a zjistí, že utopenců jeněko

lik. Popelník vypadá jako kotlík odporné polívky, takové, jakou vaří

čarodějnice.

Maminka klečí a snaží se nahlédnout pod parapet.

„to snad není pravda,“ řekne mrzutě.

9

Pak začne hledat v trávě pod oknem.

Syn ji chvíli pozoruje.

Zmáčkne kliku.

„Mami,“ řekne, „je otevřeno.“

Matka postrčí synka do chaty, zvedne tašky, položí je na zem aza

práskne dveře. Hoch se zastaví před nástěnným koberečkem stma

vými pokrouceninami a vyvalenýma zvířecíma očima. Přemítá, co

asi představuje. Že by to byla sova? Pak ho znovu šťouchne mámina

ruka držící igelitovou tašku studenou od krabice s mlékem.

„Honem!“

Zdá se, jako by její strohá slova v čemsi uvízla. V pavučině, kterou

po sobě zanechalo předlouhé ticho. Chlapec to vycítí a znejistí.Nej

raději by ještě chvilku zůstal na místě.

„No tak, hni sebou!“

Hošík vstoupí do místnosti a obezřetně se rozhlédne kolem.

Hrubé dřevěné panely jsou polepené látkovými tapetami, tu a tam

je zdobí obrázky a zavěšené měděné nádoby. Pootevřenými dveřmi

uvidí palandu. tmavě zelené přehozy, z okrajů visí dlouhé třásně.Na

koukne dovnitř. Je to úzký pokojík. Vedle postele stojí stolička a na ní

leží kniha. Za oknem roste strom, špičaté jehličí se tlačí na sklo.

Chlapec položí batoh na kuchyňský stůl, rozepne zip a vytáhne

z něj starou plastovou krabici od zmrzliny. Na víčku je pomačkaná

cedulka s nápisem BIG PACK. opatrně sejme gumičku, ví, že bymoh

la prasknout. Na stůl se vysypou postavičky z umělé hmoty. Figurky

z velkého balení sušenek Kačer Donald jsou spletené do sebe, jako by

chtěly dát najevo určitou sounáležitost. Pak má ještě šmouly azvířát

ka. Hrošíka s obrovitou rozevřenou tlamou. Gorilího samce, který si

pěstmi buší do hrudi. taky sedícího panáčka. Původně řídil traktor,

ale ten se už ztratil. Panáček je celý modrý. Včetně hlavy.

Naproti kamnům stojí malá pohovka. Chlapec se na ni usadí, vpěs

tičce svírá šmoulu. Nad hlavou se mu sklání skládané látkovéstíni

dlo stojací lampy. Žárovka chybí, v objímce zeje jen díra. Chata patří

pánovi, co pracuje s mámou, a chlapečka by zajímalo, proč má ten

strejda lampu bez žárovky. Možná ze stejného důvodu, z jakého nemá

televizi.

10

Dlaněmi přejede po hořčicově žlutém potahu. Je samý uzlík a hošík

ví, že kdyby se na něm moc vrtěl, mohl by si o hrubou látku odřít kůži.

Zamíří do kuchyňky. lednička je tak mrňavá, že se musí sklonit,

aby ji otevřel. Nic v ní není, nesvítí ani nechladí. Dveře se nedovírají,

musí na ně pořádně přitlačit. Podlaha i stěna nad kuchyňskoulin

kou jsou ze stejného materiálu, z hnědočerveného korkového linolea

s drobným šestihranným vzorkem.

Na hřebíku visí umělý česnekový cop. Hoch na něj ukáže a zeptá

se, zda si ho může půjčit. Matka přikývne, syn si přistaví stoličku ke

kuchyňské lince, vyleze na ni a sundá pletenec. Ne že by s ním byla

nějaká velká zábava, chápe, že je jen na ozdobu. Štípe do tuhýchne

živých palic a zkouší, jak pevně jsou spojené, a maminka zatímzot

vírá všechna dvířka a šuplíky. Nahlédne dokonce i do lednice, pak ji

zabouchne.

Chlapeček prohlásí, že podlaha je na zdi.

„Jo,“ povzdechne si máma. „a zeď na podlaze, viď.“

V chatě je zavedená elektřina, pro vodu a na záchod musejí ven.Na

před si vzájemně vetřou do tváří tuhý repelent v tyčince, na které je

obrázek komára s dlouhýma nohama, a pak se vydají ke kadibudce.

aby chlapec věděl, kam má jít, kdyby se mu chtělo kakat; vyčůrat se

může kdekoli.

Na hlavu si natáhne červenou kapuci a drží se v těsném závěsu za

mámou, která kolem sebe plácá rukama a nadává na komáry.

„Zvykneme si,“ slibuje synkovi. „Na místní nejdou, nejvíc majíspa

deno na lidi, co nejsou odsud.“

Hošík mlčí a mává pažemi. Rázují za sebou jako na přehlídce.

Budka stojí těsně u smrku a žena musí odsunout pichlavé větve

a zády je přidržet, aby se dostali ke dveřím. Chlapec je připraven na

ošklivý zápach a raději dýchá pusou. S očima navrch hlavy vyhlédne

zpod máminy paže. Stěny jsou obložené sololitovými deskami, vlhkost

na nich vytvořila temné skvrny připomínající mraky. Vedle prkýnka

s opravdovým poklopem leží hromádka časopisů. Parapet u okna je

plný hmyzích mrtvolek. Nad vysušenými polorozpadlými tělíčky visí

potrhaná záclona připevněná k desce připínáčky.

11

Pro vodu se chodí ke studni. Zeleně natřená pumpa vypadá naslun

cem zalitém trávníku jako podivný sukovitý strom. Voda z ní však

neteče; ať máma tahá za držadlo sebevětší silou, ze studny se ozývá

jen řinčení. Maminka je zjevně rozzlobená. Hlavu si ovázalastraka

tým kapesníkem, špičkami prstů šmátrá pod jeho okrajem a zuřivě

si mne poštípané čelo.

„Zbylo nám ještě něco k pití?“

Syn zavrtí hlavou. Všechno vyzunkl do poslední vlažné kapičky.

Žena zmizí v chatě a po chvíli se vrátí s hrncem.

„Pojď,“ vyzve malého a překročí nízký dřevěný plůtek.

Prudce odhrne uschlé šedohnědé smrčí, až se zdá, že ho zlomí, je

však překvapivě pružné. Chlapec stoupne na tlustou větev zabořenou

hluboko do mechu, druhý konec se znenadání malinko nadzdvihne.

Jako by větev zvědavě vystrčila hlavu a chtěla se podívat, kdo to sem

přichází, kdo ji tu ruší.

Za drsnými kmeny jehličnanů se blyští vodní zrcadlo obrostlé

chocholatou trávou, vysoké trsy se odrážejí v močálovém jezírku.Plu

je po něm i obloha s běloskvoucími obláčky a zubaté koruny smrků.

Máma si sedne na bobek a ponoří hrnec do vody. Chlapec kolem sebe

šermuje pažemi, aby odehnal komáry, a sleduje její počínání. Budou

tu vodu opravdu pít?

„Uvidíš,“ řekne úsečně žena.

S plným hrncem zamíří zpět k chatě. Drží ho v jedné ruce, nedbá

na to, že voda šplíchá přes okraj, a chlapci je to jedno, stejně by se jí

nenapil. Pak máma vlije obsah nádoby do otvoru na vršku pumpy.

„Musím navlhčit manžetu,“ vysvětlí mu, popadne držadlo apum

puje. Pracuje pomalu a ve tváři má tak soustředěný výraz, že hoch

spolkne všechny otázky a vzrušeně čeká, co se bude dít. ohání se po

komárech, ale nespustí z mámy oči.

Nejprve se ozve stejné zařinčení jako předtím, pak to ve studni

zachrčí a zasyčí. Je to dobře, nebo špatně? Chlapec neví, jen hledí na

maminku, která stále tahá za rukojeť. Při každém pohybu se zašklebí,

ale on nedokáže odhadnout, co si opravdu myslí.

Z pumpy vyrazí rezavý chrchel, po chvíli voda zesvětlá, silný proud

pleská o trávu. Je žlutý, ledový a páchne zatuchlinou; určitě tozpůso

bila máma, když do té škvíry nalila špinavou vodu z lesa.

12

„Víš, co jednou udělal dědeček?“ zeptá se matka, pověsí na pumpu

kbelík a tajemně se usměje.

Hoch zakroutí hlavou.

„Vyčůral se do plechovky a pak to nalil do pumpy.“

Nedělá si z něj maminka legraci?

Vždyť se směje.

„to je fuj, co?“

Chlapec zmateně hledí na kbelík.

Voda stoupá, plast potemní.

Maminka natrhá kytici s dlouhými stonky, strčí ji do vázy a tuposta

ví na stůl. Květiny vydávají silnou kořeněnou vůni. Prý je toheřmá

nek. Chlapec zjistí, že po bílých okvětních plátcích lezou drobouncí

broučci, ale máma řekne, že to nevadí. Pár jich spadne na stůl. Hoch

se musí sklonit přímo nad ně, aby černé tečky na tmavě žilkované

dřevěné desce vůbec rozeznal. Miniaturní tělíčka se rychle pohybují,

tvorečkové zjevně vědí, kam mají namířeno. Hoch se je několikrát

pokusí prstem přimět, aby změnili směr, ale marně.

„Mami, víš, jak jsou ti broučci malí?“

„Určitě jsou úplně malilinkatí.“

„Jsou tak prťaví, že když na ně sáhnu, hned umřou.“

Večer si vlezou do postele a zachumlají se do peřin potištěnýchve

likými pohádkovými květinami se zakroucenými listy. Do okenvsa

dili sítě proti komárům, ale brzy se celá chata rozezvučí cvrkotem

lučních kobylek.

„Slyšíš?“ zašeptá máma se rty přimknutými k synkovým kučerám.

„Nepřipadá ti, že koníci cvrkají tady uvnitř? Jako by byli schovaní

v chatě a hráli jen pro nás. třeba pod postelí.“

Chlapec přikývne. Pak se mámy zeptá na salaše, o kterých muvy

právěla v autě. Kde jsou?

„V lese.“

„Půjdeme se na ně podívat?“

„Možná.“

„opravdu?“

„Uvidíme.“

13

K ránu se rozprší, déšť ne a ne ustat. Matku s chlapcem probudíbub

nování kapek do plechové střechy. Je šero, venku lije jako z konve. teď

už v chatě nejsou kobylky, ale déšť; bez přestání padá z oblohy, až jim

oběma připadá divné, že stále leží v suchu. okapy přetékají, voda crčí

do trávy. V pokoji je zima.

„Mami, prší.“

„Nevidíš moje brýle?“

Hoch brýle samozřejmě vidí — leží na hromadě komiksů podpo

stelí. Natáhne se po nich a podá je mamince. obroučky jsou zprů

hledného plastu, skla veliká jako šálek na čaj. Žena si je nasadí a pak

do syna žertem strčí bokem, až chlapec skoro vypadne z postele. Je

to jejich hra. Hoch mámu štípe pod noční košilí, jeho ruce jsoukou

saví krabi.

„ledoví krabí!“

lijavec buší do popelníku na verandě takovou silou, až vodaklo

kotá a stříká kolem. teď čarodějnice vaří tu svou ošklivou polívku,

pomyslí si chlapeček. Dřevěný sedák od židle je studený, takže sira

ději sedne na bobek a tričko si přetáhne přes kolínka, na kterých mu

naskočila husí kůže. Čeká na snídani. Znovu se začne matky vyptávat

na salaše, je to k nim daleko?

„až někdy jindy,“ řekne máma.

Hoch hlasitě protestuje, ale maminka mu vysvětlí, že s seboune

mají pláštěnky. Malý zklamaně brumlá: má přece holínky! Nedá mámě

pokoj, dokud ho nepohladí po vlasech.

Pak na syna pohlédne. lesklá hnědá ofina jí dosahuje až kob

roučkám brýlí. Čelo má úplně zakryté.

Posnídají studenou šípkovou polévku a obyčejný chléb s trochou

margarínu.

„Suchý chleba po ránu,“ řekne vesele matka.

„Hodí se jen pro vránu,“ doplní ji syn.

Pak hrají karty. Hladovou lišku.

Chlapeček je hotový přeborník. Ví, že je třeba být neustále vestře

hu a vynést co nejvyšší kartu, aby spoluhráče trumfl. Proto se ta hra

takhle jmenuje, člověk si musí počínat lstivě a nenápadně. tohle

máma nikdy nepochopila; brada jí těžce spočívá v dlani, očima bloudí

14

po kartách, ale nemá šanci. Hoch ji pokaždé přebije a vítězně plácá

dlaní do stolu.

Nakonec to matka vzdá a natáhne se s knížkou na pohovku. V tašce

si přivlekla celou hromadu knih. Nohy si položí na postranní opěrku

a zatíná prsty, až jí na chodidlech vystupují šlachy. Nehty má červeně

nalakované. Na krku nosí řetízek a při čtení ho popotahuje sem tam.

Nemá smysl ji přemlouvat, to chlapec moc dobře ví.

Přiklekne k železným kamnům, otevře dvířka a do otvoru nacpe

všechny své figurky. Panty skřípou, hošík pronikavě piští. Z kamen se

stalo vězení a panáčkům se v něm ani trochu nelíbí — vždyť uvnitř je

to učiněná hrůza. tma jako v pytli, k jídlu jen popel. ale můžou si za

to sami! Goofy se pokusí upláchnout, ale chlapec ho dožene u koše

na dřevo a přes psovo zoufalé vytí ho strčí zpět do začazené cely.

Maminka se mu směje.

to se kloučkovi nelíbí a hned zmlkne.

Později dopoledne déšť ustane a chlapec zahoří nadšením: teď se

půjdou podívat k salaším! Matka však zavrtí hlavou. V lese to není

o moc lepší, pořád tam kape ze stromů, všude je vlhko.

„Hned bychom byli promočení jako myši,“ zamumlá a obrátí list.

Potom dodá:

„Vždyť můžeš jít ven sám, jestli chceš.“

to může.

Chlapec si natře repelentem čelo, tváře, hřbety rukou a prsty. Pak

si tyčinkou přejede i rukávy a džíny. Pro jistotu.

obuje si holínky, přes hlavu si vyhrne kapuci od mikiny,vyklouz

ne ven a rychle za sebou zaklapne dveře.

Pozemek není velký, jen malá mýtina v lese, a klučík je sprůzku

mem brzy hotov. Napřed nahlédne do dřevníku. U stropu se vznáší

šedobílá koule. Vosí hnízdo. Zdá se, že je neobydlené, ale hoch se

k němu neodváží přiblížit.

V další kůlně najde kroket. Barva na míčcích je oprýskaná.Popad

ne jednu palici a zaklepe na okno, aby se mamince pochlubil svým

objevem. Máma se tváří odmítavě, nemá na hraní náladu, a když

chlapec otevře dveře do chaty, odbude ho slovy:

„teď ne.“

15

Hoch na ni dále doráží, ale matka je neoblomná:

„Zavři!“

Klouček prohání dřevěné koule po trávě, ty však okamžitězapad

nou do houští u plotu. Palicí jednu vyšťourá a prohlédne si ji.Urči

tě to není ta, kterou do roští vstřelil. Je jiná, téměř bezbarvá, hoch

je přesvědčený, že byla původně zelená. Napadne ho, že koule mají

v keři tajnou skrýš.

Vrátí se do kůlny. Je tam spousta jiných hraček. V popraskaném

děrovaném košíku leží létající talíř, pod ním je složený nafukovací

balon. Hošík nadouvá tváře a funí, co mu síly stačí, ale je to marné.

Rozběhne se do chaty a čeká, zatímco máma fouká a fouká.

„Už se mi z toho točí hlava,“ řekne.

Chlapec před sebou kope modrobílý míč. Bum, ozve se, ale nic

jiného se s balonem dělat nedá.

Vyzkouší i létající talíř, ale moc daleko nedohodí. ať se snažísebe

víc, disk stejně pokaždé spadne do trávy.

les je stále ponořen do ticha, které s sebou přinesl déšť.

Z příkrých, vlhkem se lesknoucích smrkových stěn se tu a tam ozve

osamělé ustrašené pípnutí. Klouček pomalu kráčí po pěšině, zakloní

hlavu a pátrá po ptácích, ale nikde nic. Smrky skrývají vše, co se děje

v jejich nitru. Mají svá tajemství.

Všude to bublá, crčí a zurčí. Kape a krápe. Mokrá schýlená vegetace

září a otírá se o něj. Jako veliké kartáče v automyčce, co šlehají do oken,

napadne ho. občas se kolem mihnou růžové proužky. tyhle květiny

se jmenují vrbky, to se snadno pamatuje. Vypadají jako liščí ohony.

Za chvilku dojde k autu, v lese se zablýskne hnědý lak. Vlastně ani

neví, co tam bude dělat. Možná jen nakoukne oknem dovnitř apo

tom se vrátí zpátky.

objeví však potůček. Vytéká pod pěšinou, pak se ztrácí mezistro

my. Voda je úplně zelená, takže na dno vidět není, ale strouha zřejmě

nebude hluboká. Zapřemýšlí, kam asi vede, a rozhodne se, že půjde

po proudu.

opatrně klopýtá po vyvýšených drnech a travnatých chomáčcích.

Vyhýbá se nejistě vyhlížejícím místům a proláklinám. Přískoky popa

řezech a kamenech pokračuje kupředu. Uši má zakryté kapucí, slyší

16

jen praskání šišek a větévek pod holínkami a svištění větru v mokrých

vrcholcích stromů.

Salaš je dřevěný nenatřený domek — v tomhle má jasno. Nikdo

v něm nebydlí, ale v dávných dobách v takových boudách žilazvířa

ta. Sama.

Zvířecí příbytek. Jak může takový domeček asi vypadat? Má vůbec

okna? a pokud ano, moc by ho zajímalo, jestli u nich ta zvířátkapo

stávala a otráveně vyhlížela ven. Chlapec si je jistý, že se zvířata často

nudí. Jsou na to tak zvyklá, že si ani neuvědomují, jak strašně se nudí.

Vůbec o tom nevědí.

Strouha zmizí za neproniknutelným houštím a rozježenýmráko

sím. Hoch čvachtá bahnem, holínky i kalhoty má za chvilku úplně

mokré — dokonce mají i jinou barvu. Zebou ho lýtka. Maminka měla

pravdu; chlapec zvažuje, zda se nemá obrátit a jít zpět.

Vtom spatří lávku a změní názor.

Dva zpuchřelé kmeny, do nichž někdo příčně zatloukl klacky jako

zábradlí.

Že by ten můstek vedl k salaším? Chodí po něm zvířátka?

Klučík se zastaví, a protože má ledové nohy, chvilku váhá.

Voda pod lávkou vypadá jako smaragdová dračí kůže. Určitě je

jedovatá. tamhle pluje smrková šiška. Přesně tak může dopadnout,

jestli si nedá pozor. to dobře ví. S obličejem pod hladinou by se bez

hnutí vznášel ve vodě. Byl by z něj utopenec.

Přidržuje se zábradlí a pokračuje v cestě. Na okamžik se mu sevře

srdce, jako by mu máma v hrudi pohybovala rty, ale to už je vzele

ném moři na druhé straně. tráva je tak vysoká, až se v ní ztrácí. Když

zafouká vítr, stvoly se naklánějí, šustí a tajemně šepotají.

takhle žijí některá zvířata. třeba hraboši. Hoch vidí jendlouhatán

ská ostrá stébla, která se o sebe třou. Napřaženýma rukamaodhrnu

je šelestící vlny, jimiž se prohání vítr. takhle to dělá hraboš. Zrovna

takhle.

obnaží jedno ucho, v trávě cosi hlasitě šumí. Hoch pochopí, že se

znovu dalo do deště. ale ve vzduchu to vidět není. Několikrát za mrká

a pohlédne ke slunci. Za mlhou rozpitými jehličnatými korunami

spatří bledé světlo. Po komárech tu není ani památky. Zřejmě se jim

nechtělo letět tak daleko.

17

Chlapec kráčí po mechu stále dál a dál.

Vtom se mu pod nohama zaleskne voda a hoch okamžitě ustoupí

stranou. Močály nemá rád. Boty mu tu a tam uvíznou v bahně, jako

by ho chtělo vcucnout, a když si téměř vyzuje nohu z holínky, má

toho dost. Nevrátí se však k lávce, ale zamíří šikmo přes mech mezi

několik bílých březových kmenů, které viděl už předtím. les záhy

zhoustne.

Našlapuje po zeleném koberci. Měkoučký mech se tlačí úplněvšu

de, šplhá dokonce i po stromech. Kameny jsou jím obrostlé, všechny

vypadají krásně hebké a kulaté. to se malému líbí.

Široké větve se nad ním klenou jako střecha, takže si vůbecne

všimne, že prší, nedolehne sem ani vítr prohánějící se obrovskými

travinami.

Hoch hledí do nitra lesa.

Kolem vládne naprosté ticho. Působí téměř zlověstně.

Vše zmrtvělo, nepohne se ani lísteček na keři, ani stéblo huňaté

trávy.

Kmeny natěsnané vedle sebe propouštějí jen tenounké proužky

světla.

Chlapec zachází stále hlouběji. Řídí se tím, jak ho vede les, jak se

před ním otvírá či zavírá.

Na špici smrku visí hrozny zlatohnědých tlustých šišek. Ještěni

kdy je neviděl na stromě, pouze popadané na zemi. Vypadají jako

ptáci. Zvedne šišku a mrští ji vzhůru, ale tak vysoko se mu dohodit

ne podaří.

Zmocní se ho házecí vášeň. Vrhá kolem sebe šišky, jehličí i kusy

kůry. Za chvíli ho to omrzí, poškrábe se na tváři a pocítí slabý hlad.

Už je venku hodně dlouho.

Na keříčcích zahlédne několik modročerných kuliček. Posadí se

na bobek, jednou rukou trhá borůvky. Druhou si zastrčí do rukávu,

takže mu koukají jen prsty, a ohání se jí po komárech.

Moc si ale pochutnat nestačí: pod kapuci zalezou komáři, neustále

mu narážejí do tváře, otírají se o řasy a o rty a pronikavě mu bzíkají

v uších. ten zvuk je snad ze všeho nejhorší — stejně ostrý jako jejich

sosáky. ale jakmile ucítí pach repelentu, dají se na ústup. a máte to,

pomyslí si klučík.

18

Na zemi nic zajímavého není, vše, co na ní leží, je mrtvé aneuspo

řádané. Puklý strom s vyhřezlou dužinou světlečervenou jako maso,

opodál zpráchnivělý březový kmen. Kolem se povalují tenké cáry bílé

kůry. Hoch do dřeva šťouchne špičkou boty a opatrně našlápne. Je

úplně měkké.

Další kmen je porostlý nažloutlými placatými houbamipřipomí

najícími uši. Pokouší se je spočítat, ale je jich moc. Kolik uší může

takový strom mít? Komáři mu neodbytně dotírají na obličej achla

pec to vzdá.

Vykotlaný pařez vypadá jako džbán schovaný v borůvčí. otvorle

muje zelený mechový límec. Hoch do něj nakoukne, ale niczvláštní

ho neobjeví, jen slepené kusy vlhkého jehličí. S chutí by do něj strčil

ruku a prozkoumal dno — třeba tam spí nějaká myší rodinka —, ale

neodváží se.

V dálce se míhá datel, nehlučně přeletuje ze stromu na strom, mezi

kmeny vypadá jako čárka. Chlapec ho zachytí koutkem oka.

Vstane, opět vyrazí na cestu, tiše si prozpěvuje a veselým hlasem

si povídá sám se sebou. Nijak zvlášť se nebojí, maminka mu přece

říkala, že v lese není nic nebezpečného. Žádní vlci ani medvědi, nikdo,

kdo by ho chtěl sníst. Kromě komárů.

Když se před ním vynoří vyvrácený strom, v břiše ho přece jenza

lechtá strach; kmen vypadá jako skřítek. Stojí tam a číhá na něj. lesní

skřítek bez tváře. takový, který před ním neuteče.

Je úplně jiný než ostatní. Široký, neforemný, neochvějný a temný.

Hoch dlouze váhá, otálí se svěšenýma rukama, než se kolem vývratu

odváží projít. Puklinu ovíjejí zkroucené kořeny, v zemi zeje jámaza

stíněná kapradím, mezi lístky je černočerná tma. Záludná a hluboká.

Někdo v ní určitě bydlí, tím si je hoch stoprocentně jistý. Kdoví,tře

ba je to jezevčí nora. Jezevci žijí pod zemí. Vzteklí tvorové s malýma

očkama. V noci šmejdí kolem, rýpají se v zemi a funí.

Chlapec hledí do temného otvoru, vtom poblíž cosi zašustí.

Jako by těsně u něj kdosi plíživě našlápl.

Hbitě si stáhne kapuci a nastraží uši.

očima bloudí po smrcích strakatých lišejníkem.

Něco to bylo, to ví jistě.

19

Nepatrně ustoupí na stranu a natáhne krk, aby dohlédl za vývrat.

Co když z nory vylezl jezevec a zuří, že mu nakukoval do domečku?

Nemá však odvahu se o tom přesvědčit.

Pak se cosi pohne. Kolem se kmitne šedohnědý kožich.

Viděl ho.

Hoch upaluje k řídnoucím stromům na okraji lesa, za světlem.

Pod holínkami praskají větvičky a šlahouny.

Vyškobrtá se na pěšinu. teprve tam se zastaví a rozhlédne.Zbě

sile plácá rukama kolem tváří, aby zaplašil komáry. Jeho strach je

zjevně povzbudil.

Matka je schoulená na pohovce a čte si. Když chlapec vrazí dodve

ří, pohlédne na něj, mezi obočím se jí rýsuje ostrá nepatrná vráska.

Knížku si přeložila napůl, aby ji mohla držet v jedné ruce, kolem

prstů druhé ruky si omotala řetízek, až se jí zařezává do kůže na krku.

Zeptá se synka, kde byl, ale vzápětí si všimne, že je celý promočený.

odloží knížku a pomůže mu svléct bundu. Vlhké vlásky mu trčí jako

bodliny, tričko se na bříšku vyhrnulo. Chlapec si ho rychle stáhne

a zadrmolí, že viděl nějaké zvíře.

„a copak to bylo za zvíře?“

„Prostě zvíře.“

Matka mu drsnými pohyby zuje holínky. Mokré ponožky,cho

didla červená.

„Magnusi,“ povzdechne vyčítavě.

Pak si hoch musí lehnout na záda, aby z něj máma mohla stáhnout

džíny. Mokrá látka se mu přilepila na kůži. Magnus bouchá hlavou

do podlahy a oba se rozchechtají.

„tak pusť!“ zvolá maminka.

„Nemůžu!“ kucká hošík.

Nakonec musí znovu vstát a poskakovat po zemi, aby kalhotyse

třásl. Máma se zeptá, jestli se koupal. Snad nebyl u močálu?

Z otevřené tašky na podlaze vytáhne suché spodky s obrázkymo

torek a veteránů plivajících oheň. Hoch si je oblékne, pak si vyleze

na pohovku a schová se pod deku. Zip matrace ho studí na stehně,

snaží se od něj odtáhnout. Potah je ještě vyhřátý od mámina těla, ale

ostrá látka ho dře do nohou.

20

Máma s čímsi šustí za košem na dřevo; strká do bot koule znovi

nového papíru, svršky rozvěsí na židle kolem stolu.

Chlapeček si chce povídat o zvířeti, které viděl. Bylo šedé.

„ale co to bylo za zvíře?“

Malý s otevřenou pusou přemýšlí.

„Myslím, že to byl rys.“

Máma zavrtí hlavou.

„Rys sotva.“

„a co vlk?“

„Určitě to byl nějaký pták. Většinou to bývají ptáčci.“

„Ne. Nebyl to ptáček. Mělo kožíšek.“

Máma se posadí k synkovi na pohovku. Ukazováčkem mu odhrne

čupřinu z čela a vyndá z ní kousek jehličí. Hoch zírá z okna a vmyš

lenkách je stále v lese.

„Bylo to zvíře, mami.“

Máma přikývne.

Venku se opět rozprší, do střechy prudce bubnuje déšť.

Podél stezky září polehlé vrbky. Všechno je po lijáku zploštělé,změ

něné a šťavnatě lesklé. Stále ještě poprchává, zvedl se vítr. Borovice

se kymácejí, světlé listnáče se třepotají, občasné poryvy vrhajídešťo

vé kapky na okenní tabulky, přímo proti Magnusovu obličeji. Vichr

prohání kolem chaty modrobílý nafukovací míč, chlapec nikdy neví,

kde přesně balon je.

Na parapetu leží suchá hmyzí tělíčka, jako by se mouchynatěs

naly vedle sebe, aby společně umřely. Jsou tu i rozpadlé vosy. Motýl

s křídly přitisknutými k sobě jako listy v knize. Člověk by skoro řekl,

že je živý, protože barvy ani trošku nevybledly. Hoch se zeptá matky,

jak se ten motýl jmenuje, máma si však není jistá.

„Možná paví oko. Nebo babočka kopřivová...“

Chlapec se natáhne po dózičce z březové kůry, která leží nasto

le. Ví, že je prázdná, ale přesto do ní mrkne. Něco v ní chybí. ale co?

Pak dostane nápad: prsty uchopí motýla a vloží ho dovnitř.Počí

ná si opatrně, a když krabičku přiklopí víčkem a zatřese jí, uslyšíza

chrastění křídel. a je to.

21

les pohltila tma, kolem lampy u dveří poletují můry. Šustivě narážejí

do svítící koule jako očarované, jako by se chtěly dostat dovnitř. Hošík

se je s kartáčkem v ruce marně pokouší spočítat. Můry se ani na chvíli

nezastaví, jen jedna sedí na stěně. Hnědavý ochmýřený trojúhelníček.

Proč se nehýbe? Možná spí. ačkoli je noc. Je jiná než ostatní, dumá

Magnus. Všichni nejsou stejní.

Maminka je předkloněná, rukou se opírá o zábradlí verandy.

„tak pospěš si s těmi zoubky,“ vybídne syna přes rameno, vyndá si

kartáček z úst a vyplivne bílou tekutinu do trávy.

Máma stiskne vypínač, po tapetách se rozlije světlo.

„ale jen chvilku!“

Magnus přikývne.

Máma mu čte z nového komiksového časopisu, ale uprostředjed

né bubliny se zarazí. Syn zvedne hlavu z její paže a s otevřenou pusou

civí na okno.

„Něco jsem slyšel!“

Matka se opře o loket a také naslouchá. Kobylky stále předou svou

cvrkavou melodii. Ženin obličej je ve stínu palandy bledý, oči vypadají

jako temné jámy. Rty má pootevřené.

Pak se opět sveze na postel.

„to nic nebylo.“

ale chlapec tomu nevěří. Seskočí na podlahu a odhrne ručníkza

věšený na okně místo záclony. Natáhne krk a hledí na pěšinu začer

nými příčlemi ohrady.

„Venku něco chodí. Něco obrovského.“

Máma už má hlavu na polštáři.

„Jdi ty,“ řekne.

Pak hoch zaleze zpět pod peřinu.

Je však napjatý.

Uši má nastražené.

„Mám ti ještě číst?“

Magnus popotáhne a přikývne.

Když po chvíli zhasnou, na střeše cosi zadrnčí.

Prší, déšť opatrně ťuká do plechu jako na zkoušku.

22

V pokoji píská komár, ale zdá se, že k posteli netrefí. občasbzuče

ní nakrátko ustane. Vyčkává, pomyslí si chlapec.

„Mami,“ řekne.

ale máma už spí.

Na podlaze se chvěje tenký sluneční paprsek, vzápětí zmohutní azmě

ní se v ohnutý světelný střep divoce vystřelující všemi směry podle

toho, jak ručníkem povlává větřík. Hoch si hoví na břiše, zadívá se

na hromadu komiksů, pak natáhne ruku a otevře vrchní časopis.

Slon Pellefant.

Malý čaroděj Filur není moc hodný. Je tam myška, jmenuje se

Pip. obyčejně sedává Pellefantovi na čepici. Vlastně to neníčepi

ce, ale žlutá dečka s červenými střapečky. Stejnou slon nosí i na

zádech.

Hošík nakoukne i do dalších komiksů, ty jsou černobílé. Kovbojky.

tváře s úzkýma očima. Slova cedí mezi zuby. Práskají revolvery. Nějaký

kovboj dostane ránu. Umírání asi hodně bolí. Muž je celý zkroucený,

ruku si tiskne na břicho. Prsty má zahnuté jako pařáty. Magnuspro

listuje časopis až na poslední lesklou stránku se stručným popisem

obsahu dalšího čísla a pak se po špičkách vyplíží do kuchyně.

Za oknem se cosi pohne. Stojí tam maminka, vlasy se jí v ranním

sluníčku blyští jako kov. Nad něčím se sklání.

Chlapec opatrně šťouchne do dveří a máma se ihned narovná.

„Co děláš?“ zeptá se klouček.

Velká bunda z ní visí jako plandavý kabát. Na jedné ruce má velkou

koženou pracovní rukavici.

„Myslím, že tady někde musí být netopýr,“ vysvětlí mu máma.

„Mrtvý.“

„Vážně?“ chce vědět syn a popojde k ní.

Společně hledají, ale netopýra nakonec najde on.

Drobné zvířátko visí na stvolech trávy jako hnědý uschlý list; není

dost těžké, aby sklouzlo až na zem. Magnus ještě nikdy netopýrane

viděl. Vůbec netušil, že jsou takhle malí. Zpod křídla vyčuhuje dlouhý

podivný dráp. Máma ho za něj chytí. Svraštělá blána je křížem krážem

protkaná nitkovitými žilkami. I velikánské uši jsou potažené touž

staře vypadající kůží.

23

„Má kroužek,“ podotkne chlapec.

Žena zvedne mrtvolku o kus výš, tenké křídlo získá ve slunečním

svitu ostře narudlý odstín. V netopýřím uchu se zablýskne stříbrný

kroužek.

Máma se ho obezřetně dotkne ukazovákem.

„Proč ho tam má?“

„to nevím,“ odpoví zamyšleně máma. Vezme kroužek mezi prsty

a zblízka si ho prohlíží.

„Zřejmě ho někdo označil...“

„a proč umřel?“

Máma neodpoví a chlapec zopakuje otázku.

„Proč umřel, mami?“

Žena stále studuje kovovou značku a nepřítomně odpoví:

„V noci do mě narazil. Šla jsem ven na malou. Vletěl přímo do mě.

Sem,“ dodá a rukou se dotkne spánku.

Pak pustí kroužek a pohupuje bezduchým uzlíčkem sem tam, jako

by chtěla ukázat, jak zbrkle si netopýři někdy počínají.

„Zřejmě ho zmátla moje noční košile. Netopýry přitahují světlé

barvy. Zamotal se mi do vlasů, já ho vyškubla a odhodila. Rovnou

sem do zdi. a on umřel. Je tak maličký, nechtěla jsem mu ublížit, jen

jsem se ho chtěla zbavit.“

Máma kývá rukou, zvířátko bezvládně létá nahoru a dolů.

„Uděláme mu hrobeček, chceš?“ zeptá se synka.

Chlapec se skloní ke škaredému čumáku. Z huňatého kožíšku

zírají dvě černá lesklá očka. Z tlamičky vyčuhují zoubky ostré jako

střípky skla.

Hoch zavrtí hlavou.

„opravdu ne?“ zeptá se zase matka.

Syn znovu odmítne.

Máma přejde přes trávník a odhodí tělíčko za plot do kopřiv, do

zeleného šera. Pak prudce zapumpuje, až táhlo zaskřípe, umyje si

ruce a otře si je do noční košile vykukující ze staré bundy.

Potom společně posnídají venku. V oslňujícím slunečním svitu.„Mu

síme si na slunce dát pozor, je ostré,“ řekne máma a roztáhne nave

randě deku. tuhá tráva mezi prkny tvoří na dece špičky. Dupou po

24

ní, dokud se jim podlahu nepodaří vyrovnat. Z poletujících komárů

si nic nedělají, je jich jen pár a zjevně nevědí, co chtějí.

oba se s chutí pustí do francouzské veky a kaviárové pasty, mlaskají

a pokukují po sobě. Hoch sedí na bobku, máma si hoví v tureckém

sedu, kolem jednoho kolene se jí vine paprsek jako obvaz. Chlapec má

obličej zastíněný bílým plastovým kšiltem s nápisem BARVY NORDSJÖ.

Máma mu mezi sousty vykládá, jak se babička spřátelila skomá

ry. Jednou si totiž vyšla na borůvky a oni ji tak hrozně pobodali, až

z toho zabloudila a dostala horečku. od toho dne byla protištípan

cům imunní, úplně jí přestaly vadit; komáři do ní totiž napíchalito

lik jedu, že se už navždy stali její součástí. Pak už si z nich vůbec nic

nedělala. ani v nejmenším nechápala, proč na ně lidi tak nadávají.

„a co netopýři?“ zeptá se Magnus. „taky proti nim může býtčlo

věk imunní?“

Máma mu vysvětlí, že netopýři nesají krev a neštípají.

„to jen v pohádkách, viď?“ ujišťuje se chlapec.

„ano, a už vůbec ne ve Švédsku.“

Žena si špičkou prstu otře z horního rtu špetičku kaviáru.

„Neboj, naši netopýři žerou jen staré můry a podobné věci.“

Hošíka to zklame. Sám přece viděl ty ostré zoubky. Jako jehličky.

Věří, že můžou pít krev, když chtějí.

„Možná jo,“ přisvědčí máma, „pokud jsou pořádně vyhladovělí.“

„asi budeš taky imunní, mami.“

Žena přimhouří oči ve slunci.

„Vždyť on mě nekousl.“

„ale co kdyby!“

„ano,“ řekne matka s ústy plnými chleba. „Pak máš asi pravdu.“

Nedaleko chaty je plážička. Slunce pěkně připaluje a máma se synem

se rozhodnou, že se zajedou vykoupat. Stejně potřebují nakoupit.

Do látkové kabely sbalí plavky i potápěčskou masku se šnorchlem

a svižně vyrazí po pěšině k autu. Chlapec mává županem. Počká, až

si komáři sednou, a pak je plácne.

Vůz je rozžhavený, slunce na něj svítí celé hodiny. Magnuse uhodí

do nosu silný pach rozpáleného plyše a gumy. Zadní sedadlo je tak

horké, že si pod sebe rozprostře župan a dřepne si na něj jako opička.

25

Na podlaze leží pruhovaný papírový obal od zmrzliny. Hošík si

vzpomene na studenou pochoutku, kterou mu máma cestou nacha

tu koupila. Dostane teď další?

Máma přikývne, ale tváří se nepřítomně. Zastrčí klíček dozapalo

vání, otočí jím a vycouvá po hrbolaté pěšině tak prudce, až chlapec

upadne na sedadlo.

„Seď klidně,“ napomene ho máma, hoch se hihňá, houpe se zestra

ny na stranu a chce, aby se houpala s ním, ale žena jen zavrtí hlavou

a usměje se na něj ve zpětném zrcátku.

K vodě je to kousíček a kloučka překvapí, když po chvilcezaparku

jí na štěrkovém plácku v lese. Společně šlapou k pláži, pod nohama

jim praskají borové šišky.

Nad můstkem se sklánějí dlouhé lesklé větve vrb a šepotavě se třou

o sehnuté rákosí. Jsou zde sami, ale před nedávnem tu určitě někdo

byl — v trávě na kraji pláže se leskne pyramidka z bílých ulit. Šnečci

jsou drobouncí, domečky tenké. Chlapec se jich neodváží dotknout,

nechce stavbu zničit.

Voda má neobvyklou narudlou barvu, ale když ji nabere do dlaní,

je průhledná. Červené je jen dno jezera, i když to vlastně žádné jezero

není, jen záhyb řeky Dalälven, vysvětluje máma. Sedí na mole, ručník

má přehozený přes ramena, oči s brýlemi si za clání dlaní.

Magnus tahá větvičkou z vody řídké chaluhy a vrší je na hromádku.

Je to tichá hra; jen voda crčí zpět do jezera. Průrvou v mracích občas

vykoukne slunce. Po chvíli hoch vyzkouší šnorchl s maskou. Prohlíží

si rozvlněné říční dno. Něco tam plave, možná rybí potěr, pomyslí si

a pokouší se ho chytit, ale se šnorchlem to nejde.

obchod se nachází ve staré dřevěné budově s vybledlýmimarkýza

mi, na zdi jsou prázdné tabulky pro akční nabídky. Vypadá to, že

je zavřeno, ale máma tvrdí, že není. Ke dveřím vedou schůdky, na

železném zábradlí je rezavý povlak. Žena jde rychle, najednou má

naspěch.

Pod kovovou mříží se něco zaleskne. Hoch hbitě vleze pod schody

a klekne si mezi harampádí. Vyhrabe bílou plastovou lžičku, špačky

od cigaret, papíry, ale peníze žádné, jen lesklé zátky od láhví. Pár si

jich zastrčí do kapsy od županu.

26

„Co s nimi, proboha, budeš dělat?“ chce vědět máma. Hoch mlčí,

je mu jasné, že to řekla jen tak.

Pak společně naplní košík. Magnus do něj vloží balíček točeného

salámu, ten má moc rád. taky se shání po mléku, ale nepodaří se mu

ho najít, mají tu jiné krabice než doma.

Postaví se k pokladně za starou tetku, která má v košíku jen láhev

bezové šťávy. Máma mu položí ruku na hlavičku a cítí, jak synkovi

schnou vlásky a pomalu se zvedají.

„tak co, líbilo se ti koupání?“ zeptá se, ale hoch neodpoví,proto

že objevil komiks; upřeně hledí na políčka s obrázky a dumá, co ty

postavičky asi říkají.

„tráva už je suchá, měli bychom ji posekat,“ říká máma s nákupnítaš

kou v ruce a očima přejíždí po ježatých trsech lesknoucích se vodpo

ledním slunci. „a pak bychom si mohli zahrát kroket.“

ale napřed musí uklidit nákup. Žena požádá chlapce, aby něco

odnesl do chaty. „Potřebuju na malou,“ vysvětlí mu a rozběhne se

ke kadibudce.

Hoch popadne těžkou tašku do obou rukou a vyvleče ji poschůd

cích na verandu, pak ji prostrčí dveřmi a rychle za sebou zavře. Vzduch

v chatě je prohřátý, na okně bzučí moucha. Postaví nákup k ledničce,

vytáhne krabici s mlékem a otevře dvířka. okamžitě ucukne.

leží vedle tuby s kaviárem.

Střapatý hnědošedý kožíšek, svraštělá křídla svinutá kolem těla.

Zakrslý psí obličejík. Zvláštní zakroucené uši.

Magnus vystřelí ven, za ním vlaje kapuce županu.

Máma právě přichází od záchodu. V ruce nese stočený časopis

a tázavě na něj pohlédne.

Hoch překotně pisklavě vykládá, co našel v lednici, ale máma mu

nevěří a beze slova vejde do chaty.

Vytřeští oči na netopýra a pak se rozzlobí. Co to má ksakruzname

nat? a pak svede všechno na něj. Určitě ho tam strčil on.

Chlapec se rozvzlyká, a když si máma uvědomí, jak zoufale zní

jeho pláč, zlost z ní vyprchá a váhavě si k němu přisedne na bobek.

opravdu tam to zvířátko nedal?

„Ne, opravdu ne!“

27

Syn si pěstičkami rozmazává po tvářičce slzy a popotahuje.

„No tak,“ těší ho máma, „už neplač, zřejmě si z nás někdo chtěl

vystřelit.“

Utrhne kuchyňskou utěrku a uchopí do ní mrtvolku. Vyjde z chaty

a mrští ji na stejné místo jako předtím, ale tentokrát mnohem dále,

až mezi stromy. Papír uvízne na větvi a třepotá se jako bělavý lístek.

Pak vyndá z lednice mřížku, odnese ji k pumpě a drhne ji kartáčkem

na nádobí. Hoch se zeptá, jestli byla na mřížce krev, ale máma mlčí.

Společně stáhnou ze sekačky dehtovanou plachtu, na zem padájeh

ličí, které se zachytilo v záhybech. Na krytu leží vrstva zploštělých

papírových krabic. Hošík je strhává a všimne si škvorů, kteří se po

nich míhají jako hnědé jiskry.

„Co to dělají? Co to dělají?“ vříská vzrušeně i vyděšeně zároveň.

Máma zatřese rukojetí, a když v nádrži zažbluňká benzin, zatáhne

za startovací šňůru. Po několika marných pokusech si narovná záda

a přimhouří oči proti slunci.

Syn se poškrábe na tváři. Sedí tam několik komárů v řadě za

sebou.

Když motor konečně naskočí, chlapec poodběhne a posadí se na

verandu. Rukama si zacpe uši a sleduje mámu, jak tlačí přístrojpře

rostlou trávou. Je to boj. Nejde to. Sekačka se neustále zasekává.Za

vrčí a pak zmlkne. Šikmé slunce svítí mezi kmeny přímo na něj. Žena

klečí a čistí kryt, Magnus hledí na svá kolínka a zářící světléchloup

ky. Na místě, kde měl nedávno strup, je kůže načervenalá a nepatrně

vystouplá. Máma měla asi pravdu, zůstane tam jizva. Palcem stiskne

červenou skvrnu a prudce si poškrábe lýtko. Pečlivě za sebou zavíral,

aby do chaty nenalétali komáři, ale stejně se tam dostali. Nejhůře

pokousaná má lýtka a kotníky; zatímco chrupe v posteli, komáři na

něm vesele hodují. Pak posedají na tapety na strop a ani nepípnou.

a večer se zase spustí dolů.

„Magnusi!“

Máma ukazuje ke kraji lesa za chatou na propletené větve smrků,

které vrhají temné stíny. Co to tam je?

Zprvu nic nevidí. Pak si všimne, že se tam něco pohybuje, a vdal

ším okamžiku se objeví šedá hlava. Dlouhatánské chlupaté uši. Z tlamy

28

trčí vousiska, z koutků stékají pramínky slin. Huňaté zploštělé čelo

je otočené přímo k nim.

„Vidíš ho?“ volá máma. „Vidíš toho zajíčka?“

Je to vzrušující, když divoké lesní zvíře přijde tak blízko a chce s nimi

pobýt. Raději se vrátí do chaty, aby ho nevyplašili. Sekání trávysamo

zřejmě počká; co když je to zaječice a má v trávě mláďata? Malinké

zajíčky.

Máma otevře konzervu zeleninové polévky a ohřeje ji na sporáku.

Chlapec je přilepený na okno a průběžně ji informuje, kde zajíc právě

je a co dělá. Moc toho není. tu a tam pohybuje čelistmi, ale většinou

jen čučí před sebe.

Když společně zasednou ke stolu a foukají do horké polévky, hoch

se zeptá, kdo jim strčil do ledničky toho netopýra.

Maminka neví.

Nemohl to být ten pán, co jim půjčil chatu?

„Nevím, kdo to udělal,“ řekne tiše žena a lžicí loví kousky zeleniny,

„zřejmě někdo, kdo byl zrovna v lese a viděl, jak jsme netopýra vyhodili.

U vodopádu stanuje spousta rybářů. Chtěl si z nás jen udělat legraci.“

Copak jí to připadá jako legrace?

„Ne,“ řekne žena. „Nepřipadá.“

„Mně taky ne,“ broukne Magnus do talíře.

Pak hrají karty.

„Hurá!“ ječí chlapec a listuje kartami s modrým čtverečkovaným

vzorkem na rubové straně. Máma se opírá lokty o stůl a předstírá, že

ji prohra rozzlobila, aby syna potěšila.

Na sobě má tílko s příčnými proužky a šňůrkami na ramenou.

Kůže na vystouplé klíční kosti se jí leskne. Horní část paží máspále

nou od sluníčka. Na první pohled je jasné, která místa měla zakrytá

ručníkem.

Po chvíli ji to přestane bavit. Klučík se zachmuří a hraje sám se

sebou, ale to už není ono. Vezme do ručky propisku a čmárá poko

miksech, zamalovává bílá místa mezi obrázky. Pomaluje si i klouby

prstů, nejspíš jen proto, aby viděl, jak to bude vypadat. Barva na kůži

špatně chytá.

29

Pak ho napadne, že se podívá, jestli zajíc stále sedí v trávě u lesa,

spatří však lišku. Stojí dole na pěšině a zírá na něj kulatýmalesklý

ma žlutýma očima.

Magnus sebou trhne a vykřikne.

„Mami, pojď sem! Honem!“

Máma odloží knihu.

„No ne,“ řekne a nakloní se, až se její tvář dotýká synkovy.

Chvíli mlčky pozorují nenadálou návštěvu a máma vysvětluje:

„liška cítí, že tu byl zajíc. Jeho pach se v trávě dlouho udrží. Určitě

si myslí, že tu ještě je.“

„a je tam!“ zvolá chlapec a ukáže prstíkem. „Je tam!“

Máma natáhne krk. Syn má pravdu.

Ušák vypadá za vysokými stébly jako hnědošedá skvrna.

„Neboj, nic se mu nestane,“ těší ho žena. „Uvidíš, jak bude pelášit.“

liška nastražila uši a černý čenich natočila směrem k zajíci.

„teď ho zvětřila,“ řekne matka.

Za schýleným tělem s kostnatým hrudníčkem připomínajícím

kovovou mřížku ční mohutný chundelatý našedlý ocas. liška má

koutky mordy svěšené a tváří se nespokojeně. S hlavou skloněnou

k zemi se plíží stále blíž. Štíhlé běhy jsou zepředu tmavé, jako by si

je vymáchala v louži.

Máma zašeptá synkovi do vlásků:

„Je zmatená, ucítila nás, proto nemůže zajíčka najít.“

ale opak je pravdou.

liška míří přímo k dlouhým slechům vyčuhujícím z trávy. obězví

řata se na sebe na okamžik zahledí, pak se šelma posadí těsně vedle

zajíce a společně zírají k chatě.

„asi jsou kamarádi!“

Jakmile máma zaslechne, že by zajíc mohl kamarádit s liškou,

zvedne hlavu a očima zvětšenýma čočkami brýlí těká kolem.

Nakonec se neovládne a uhodí dlaní do skla. Chlapec, který si

mezitím přiklekl k oknu, se lekne. Máma buší do skla jako šílená, až

se rozdrnčí tabulka.

„Nedělej to!“ vřeští Magnus.

Zvířata se však vyděsit nedají.

Sedí tam, jako by se nechumelilo.

30

Žena vytáhne ze skříňky dva hrnce, pak se rozmyslí a jedenkast

rol vymění za sekerku. Rozrazí dveře a zvířata sebou trhnou. Když

vyběhne na verandu, kousek od sebe odskočí, ale neutečou. Matka

křičí na synka, aby zůstal v chatě, ten neposlechne. Proklouzne jí za

zády ven. taky to chce vidět.

Bum, bum, prásk! rachotí sekera o plechovou nádobu.

Máma vyletí na trávu jako blesk.

liška vyskočí na všechny čtyři, kousek poodběhne a úkosem ji

pozoruje. Běhy má pokrčené, hrudník skrytý v trávě. Pak sklopí uši

a vyhrne pysky. Máma se při pohledu na zažloutlé trháky a mordu

s kapajícími slinami zarazí, ale pouze na okamžik. Zvedne sekeru

a znovu vyrazí. liška se hbitě protáhne mezi příčkami ohrady a zmizí.

Zajíc sedí bez hnutí na místě. Jako by se snažil přimět svéhube

né běhy, aby zůstaly v klidu. Chvěje se, hubu má otevřenou, z šikmé

spodní čelisti trčí hlodáky. Slechy s černými špičkami jsou pořádně

opelichané.

Když se žena skloní přímo nad ním, ušák se probere k životu.oběh

ne ji a přihopká k chlapci tak blízko, až hoch strachy vykřikne. Pak

zajíc odpeláší pryč. Vypadá jako letící chlupatý uzlík.

Máma hvízdavě dýchá nosem. Čelo a lícní kosti má zalité potem

až po chřípí, rty tvrdě sevřené.

Hoch ji zaplaví otázkami; především chce vědět, proč ta zvířátka

vyhnala. Vždyť to byli kamarádi! ale máma ho strká před sebou do

chaty, zavře dveře a zamkne.

„Nebyli v pořádku,“ vysvětluje Magnusovi a klade mu na talířkoleč

ka salámu.

Hocha překvapí, že máma krájí jeho oblíbené jídlo: většinou vrčí,

že si to má dělat sám.

„Byli nemocní, copak to nechápeš?“

Hlas má napjatý, pořád uhýbá pohledem k oknu. Její talíř zůstal

prázdný, na lesklém povrchu jsou patrné jen škrábance. Nejzazší

část trávníku u pěšinky je pořád pokropená sluncem, ale podstro

my je už tma.

Po chvíli se k synovi skloní a podívá se na něj.

„Chceš jet domů?“

31

Chlapec má pusu plnou salámu.

Rozkouše sousto a vzhlédne k ní.

„a ty?“ zeptá se a natáhne se po sklence s mlékem.

Žena rozmrzele zafuní, kolem očí se jí objeví drobné vrásky.

Magnus už měl být dávno v posteli, přesto však sedí na podlaze uka

men. Máma dělá jakoby nic. Korková podlaha je poškrábaná od třísek,

kolem se povalují útržky novin potištěné písmenky. Hochpovytáh

ne nohu, bradou se opírá o koleno. Panáčci stojí v dlouhé řadě před

ním. Budou soutěžit.

Matka stále sedí jako přimrazená a hledí z okna. Záda má shrbe ná,

lokty se opírá o desku stolu. Zničehonic vyskočí, hoch sebou trhne.

Židle zaskřípe a málem se překotí.

Chlapec vykulí oči.

„Co je?“ zeptá se.

Máma mlčky zírá z okna.

Magnus jde k ní.

„Je tam ta liška?“ zeptá se.

Žena položí zaťaté pěsti na sklo a prudce oddechuje.

„Mami!“

Klouček se pokusí vylézt na stůl, ale máma ho shodí dolů, ažsko

ro upadne na záda.

„Ne!“ zaječí na něj.

Hoch nepláče. ale dostane zlost.

Chce se jen podívat.

Znovu se pokusí dostat k oknu. Když se mu máma postaví do cesty,

rozběhne se ke dveřím.

„Magnusi!“

Žena křičí ze všech sil. Prosebně kvílí, hlas se jí láme. Snaží se

synka zadržet, bokem nechtěně narazí do stolu. Chlapeček však již

vyběhl ze dveří.

Už je ten tam.

32

První snímek Magnuse Brodina otištěný 24. července 1978 v Gefle

Dag blad zabíral celé čtyři sloupky, takže člověk ani nemusel čístná

zev článku, aby pochopil, že se chlapci přihodilo něco zlého: velké

záběry obličeje v novinách nikdy nevěstí nic dobrého.

Pasová fotografie, zřejmě pořízená v malém automatu na mince.

Husté vlásky ustřižené přímo nad čelem. Hošík uhýbá pohledem,ne

dívá se přímo do objektivu, působí nejistě, téměř vyděšeně. Člověka

ihned napadne, že právě v očích se skrývá jeho osud. Jakopochmur

ný temný záblesk.

Na dalším záběru stojí dva chlapíci, tráva jim sahá až po pás. Bílé

košile s krátkým rukávem a výložkami. tmavé pilotní brýle, natvá

řích husté kotlety. Jeden z nich drží černou aktovku. V lese to působí

dost zvláštně.

Podle textu pod obrázkem jde o inspektory z technického útvaru

policie ve Falunu. oba vypadají zmateně.

Dalo by se říct, že ten snímek hovoří sám za sebe.

Zpočátku se novináři rozepisovali o únosu, o pár dní později však

znejistěli. V Expressenu se objevila otázka: BYL MALÝ MAGNUS UNE­

SEN? Přechod od naprosté jistoty k pochybnostem dokonale odrážel

myšlenkové pochody vyšetřujících policistů.

Chlapcova matka Mona Brodinová tvrdila, že jejího synka ukradl

obr, který se zničehonic vynořil z lesa. ačkoli inspektoři ztechnic

kého útvaru ve Falunu skutečně zajistili překvapivé důkazy, které

ženin výrok potvrzovaly — nedaleko místa činu objevili nápadně velké

a hluboké šlápoty —, nepravděpodobným podrobnostem jejíhosvě

dectví nepřikládali sebemenší váhu. Spíše se domnívali, že chlapce

33

unesl nějaký mohutný chlapík, který v očích vyděšené matky vyrostl

do nadpřirozené velikosti a splynul s temnými smrky, z nichž se za

červencové noci tak děsivě vynořil. Nebo stopy zanechal náhodný

kolemjdoucí, jenž neměl s případem nic společného. ale co se pak

stalo s tím chlapcem?

Spolehlivost matčiny výpovědi se scvrkla skoro na nulu, neboť

měla v kabelce lékařský předpis na librium, a navíc zarputilevyklá

dala jakési nesmysly o lesní zvěři; neochvějně totiž tvrdila, že v den

chlapcova zmizení před chatou seděl zajíc s liškou a zcela postrádali

přirozenou plachost. Její historka byla bláznivá a naprostoirelevant

ní, ale noviny ji pěkně rozmázly.

Mohly matce předepsané léky způsobit halucinace? Existoval vůbec

nějaký únosce? Nepřipravila chlapce o život ona sama? tytootáz

ky — zejména ta poslední — ulpěly na události jako odpudivý šlem.

Z hrůzostrašné historky se stala obyčejná tragédie, a když tisk přestal

o chlapci psát, člověk měl téměř pocit, jako by hoch zmizel podruhé.

Články z Expressenu, Gefle Dagbladu i z dalších novin, jejichž název si

nepamatuju, byly vystřiženy s pečlivostí, dalo by se říct s něhou. Nůžky

klidně mohl držet Sven, ale podle mě to byla Barbro — článek oEri

ce löfové má totiž stejnoměrné, rovné okraje, a dívka navíc zmizela

začátkem léta v devětasedmdesátém roce, pár měsíců po Svenově

smrti.

Erika bydlela v ockelbo, ale její oblečení se našlo vHedesundafjär

denu, tedy nedaleko od oblasti, v níž předchozího léta policie pátrala

po Magnusi Brodinovi. Právě z tohoto důvodu se mnozí lidé obávali,

že se v obou případech jedná o stejného pachatele. Možná v lesích

opravdu řádil nějaký šílenec, který chytal a vraždil děti. Barbro si

všechny články o Erice schovala, i ona se zřejmě domnívala, že zde

existuje nějaká souvislost.

Že pachatel znovu udeřil.

ale zmýlila se.

Eriku našli v řece poblíž místa, kde rybáři před několika týdny

vylovili její šaty. Uškrcenou. Udělal to psychicky narušený člověk.

Jeho motiv zůstal zahalen tajemstvím. Dívka ho prý rozzuřila tím,

34

že posprejovala chodbu, kterou bůhvíproč považoval za svéhájem

ství, ale těžko říct, zda něco takového lze považovat za motiv a jak se

vše ve skutečnosti odehrálo.

Jedna věc však byla každopádně jasná: Eričin vrah — který semi

mochodem jmenoval Harald andersson — neměl se zmizenímMag

nuse Brodina nic společného.

Po nekonečném vysedávání nad novinovými články jsem téměřztra

tila odvahu zmínit se o svých vlastních vzpomínkách na Magnusovo

zmizení. Událost zpočátku vyvolala značné pozdvižení v tisku,roz

hlase i televizi — dnes by se řeklo v médiích. Skládanka zezažlout

lých výstřižků s textem a zrnitými fotografiemi vrtulníků, policistů

a liduprázdných lesních cest překryla mé vlastní dojmy.

Do minulosti se nelze vrátit, stejně jako nejde seškrábat jednuba

revnou vrstvu z druhé. ačkoli mi z chlapcova obličeje v pamětiuvíz

la jen neurčitá rozmazaná skvrna, jeho příběh mě bolestně zasáhl.

Zprvu mě zarazilo, jak mohl neznámý člověk takovýmto způsobem

ukrást ve Švédsku malé dítě, a navíc mě šokovalo i pomyšlení, že by

chlapečka připravila o život jeho vlastní matka.

Jak hluboko se mi tehdy podařilo vytěsnit všechny předtuchy?

Zlé předtuchy?

Právě onoho léta jsem čekala Susso, a přestože si na ni



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist