načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stalkeři - Paul Finch

Stalkeři

Elektronická kniha: Stalkeři
Autor:

Klient pouze sdělí jméno té ženy. O zbytek se postarají oni. Špinavá práce je na nich; klient si může dělat, co se mu zlíbí. Bez omezení. Detektiv seržant Mark Heckenburg ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 432
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Stalkers ... přeložila Zuzana Pernicová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8169-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na detektiva Marka Heckenburga čeká jeden z nejnáročnějších úkolů v jeho profesi kriminalisty. Vyšetřuje totiž případ podivného zmizení třiceti osmi žen, které neměly žádný důvod odejít z domova a vedly spokojený, běžný život. Markovi nedá tato kauza spát, zatímco jeho nadřízení hodlají nikam nevedoucí případ odložit. Pomocná ruka se k zaťatému detektivovi natáhne z nečekané strany. Na vyšetřování začne spolupracovat se sestrou jedné z pohřešovaných, s mladou ženou Lauren Wraxfordovou. Tak se dostanou i k děsivému gangu tzv. Klubu sympaťáků, kde si člověk za dostatečný obnos může objednat cokoliv. Úvodní detektivní thriller z napínavé série Detektiv Mark Heckenburg od britského spisovatele a novináře. Co se skrývá za záhadným zmizením více než třiceti žen?

Popis nakladatele


Klient pouze sdělí jméno té ženy. O zbytek se postarají oni. Špinavá práce je na nich; klient si může dělat, co se mu zlíbí. Bez omezení.
Detektiv seržant Mark Heckenburg vyšetřuje podivné zmizení osmatřiceti žen. Každá z nich vedla spokojený život, než beze stopy zmizela. Podivné okolnosti i počet obětí Heckenburga znepokojují, ovšem jeho nadřízení mají na celou věc odlišný pohled. Chtějí případ odložit.
Lauren Wraxfordová se zoufale snaží najít svou sestru. Všechny stopy, které se jí zatím podařilo nalézt, vedou do míst, kam si sama vstoupit netroufá, a tak požádá Heckenburga o pomoc. Nesourodá dvojice se společně noří do temného světa gangsterů a organizovaného zločinu.
Věděli od začátku, že je nečeká procházka růžovým sadem, ovšem když narazí na skupinu, která si říká Klub sympaťáků, dojde jim

Zařazeno v kategoriích
Paul Finch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2013 by Paul Finch

Translation © 2016 by Zuzana Pernicová

Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu STALKERS,

vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers, Londýn 2013,

přeložila Zuzana Pernicová

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2016

ISBN 978-80-7498-170-8


Pro mámu a tátu, kteří mě neúnavně podporovali



7

PROLOG

Noc předtím se naposledy sešli, aby probrali plán.

Byli stoprocentní profesionálové. Každý dokonale znal svou roli. Neponechali nic náhodě; pečlivě prostudovali svůj cíl, zvážili všechny možné zádrhele a připravili se na ně. Klí­ čové bude správné načasování, ale jelikož si všechno nacviči­ li, neměli sebemenší obavy. Cíl se samozřejmě nemusí cho­ vat vypočitatelně, takže mohou nastat potíže. Ale oni budou celou dobu navzájem v kontaktu přes telefon a zkušenost je naučila, jak přemýšlet za pochodu a v případě nutnosti im­ provizovat. Důležitá je taky trpělivost. Pokud by se dostali do příliš velkého časového skluzu a vynořily by se neočeká­ vané komplikace, odpískají to a přesunou akci na jindy.

Nejlepší je počínat si jednoduše a  bezpečně. A  klíčem k  úspěchu je všechno si předem rozplánovat – shromáždit všechny možné informace, vyhodnotit je a pak bleskurychle a precizně udeřit přesně v pravou chvíli. To už samo o sobě přinášelo uspokojení z  dobře odvedené práce, kterému se máloco vyrovnalo.

Paul Finch

Ještě párkrát si všechno prošli a  pak si dopřáli drink – třicet let starou whisky Glen Albyn, kterou si koupili za ho­ norář z předešlé akce. Při popíjení zlikvidovali všechny ma­ teriály, které během příprav nashromáždili: spisy, načrtnuté plánky, fotografie, časové rozpisy, audio nahrávky, flash dis­ ky plné snímků pořízených mobily a digitálními fotoaparáty. Všechny ty předměty naskládali do krbu na hromadu polen, polili je benzínem do zapalovačů a nechali shořet na popel.

Pokud by se něco přece jen zvrtlo a museli by začít znovu od začátku – sledovat cíl, shromažďovat informace –, udě­ lali by to bez řečí a  bez odmlouvání. Zakládali si na  profe­ sionalitě, neusnadňovali si práci. Navíc si díky svému sou­ středěnému přístupu beztak uchovají většinu důležitých po­ znatků v paměti. Zatím museli akci odsunout pouze jednou a  při druhém pokusu šlo tehdy všechno mnohem snáz než při prvním.

Zatímco se dívali, jak dokumentaci stravují plameny, po­ plácali se po ramenou a zvedli skleničky v přípitku. Připili si na štěstí, které ani nebudou potřebovat, a na úspěšný lov, kte­ rý je baví stejně jako jeho příprava. Vypili skoro celou láhev whisky, ale pokud se ráno probudí s kocovinou, je to jedno, protože k akci dojde až v podvečer. Do té doby se zase dají do kupy. Byli ve skvělé formě, mistři ve svém oboru, skvěle naolejovaný stroj. A  pochopitelně jim hrálo do  karet, že cíl nemá o  ničem potuchy a  ráno bude vstávat v  domnění, že začíná další obyčejný den.

Takhle uvažuje většina žen. A často se jim to vymstí.

1. KAPITOLA

Páteční večery v  Londýně v  sobě měly cosi od  podstaty pohodového.

Zvlášť příjemné byly koncem srpna. Když se přiblížila a pak minula pátá a minutová ručička se obloukem vytrva­ le propracovávala k šesté, přímo jste cítili, jak se město pod měkkou uprášenou oblohou uvolňuje. Ulice kypěly ruchem a hlukem stejně jako jindy – řeky dopravy proudily a burá­ cely, po  chodnících se hemžili chodci –, ale rozmrzelost se vytratila. Lidé pořád pospíchali, to ano, jenže teď pospíchali někam, kde chtěli být, a ne z povinnosti.

V kancelářích banky Goldstein & Hoff v šestém patře bu­ dovy Branscombe Court, v  samém srdci nablýskané City, měla přesně tenhle pocit Louise Jenningsová. Ještě tak deset minut, než dotáhne papírování, a pak oficiálně začne víkend. Už se ho nemohla dočkat. V  sobotu ráno si půjde zajezdit na  koni a  odpoledne si vyrazí koupit něco na  sebe, protože večer jdou na  večeři rotariánů. Neděli příjemně prolenoší, a jestli meteorologům vyjde předpověď, mohli by strávit celý

Paul Finch

den na  zahradě nebo vypadnout na  výlet do  kopců v  Chil­

terns.

Formálně Louise zastávala post sekretářky, ale ten po­ pis byl zavádějící. Ve skutečnosti vedla celou kancelář: řídila několik dalších zaměstnanců, většinu pracovní doby trávila ve své samostatné místnosti a jejím přímým nadřízeným byl Malcolm Forester, ředitel oddělení rizik. Vydělávala přes čty­ řicet tisíc liber čistého ročně, což na třicátnici s maturitou ze střední školy na předměstí Burnt Oak nebylo vůbec špatné, a těšila se velké oblibě u většiny zaměstnanců firmy, obzvlášť u mužů – i když za to dost možná vděčila nejen intelektu, ale taky hezké postavě, dlouhým světle zrzavým vlasům a  vel­ kým modrým očím. Ne že by jí na tom záleželo. Byla zada­ ná; s Alanem se vzali před šesti lety a předtím spolu tři roky chodili. Ale těšilo ji, že se mužům líbí. Manžel na ni byl pyš­ ný, a  dokud zůstávalo u  pohledů, nic nenamítala. Upřímně řečeno, využívala hezký zevnějšek jako zbraň. Ve finančním sektoru se nevyskytuje moc lidí jednoho či druhého pohla­ ví, o  kterých by se dalo říct, že jsou ,pokrokoví‘. Vládne tu patriarchální duch: ženy sice mají šanci dosáhnout na vlivné posty, ale žádá se od nich, aby se chovaly a vypadaly žensky. Když Louise mířila na první pohovor u Goldsteina & Hoffa, Alan jí důrazně nakázal, ať nasadí nejtěžší kalibr – elegantní upnutou sukni, přiléhavou halenku s  hlubokým výstřihem a boty na vysokém podpatku. Získala díky nim zaměstnání a od té doby se staly její pracovní uniformou.

Pochopitelně je svým způsobem ponižující uvědomovat si, že za úspěch v životě vděčíte kráse, ale krása nebyla jediný důvod. Louise měla i dobrou kvalifikaci. Jenže tu má spousta jiných žen, takže se každá výhoda počítá.

STALKEŘI

Vypadla z  práce těsně po  šesté a  přeběhla ulici do  baru U Šíleného Jacka, kde na ni čekaly její tři podřízené, Simone, Nicola a Carly – těm dala velkorysý „čistě jen páteční“ roz­ chod už v půl páté.

Někdejší „ginový palác“ z Dickensových časů zrenovova­ li a zmodernizovali, ale nádech bývalé atmosféry si uchoval. Za tradičním vstupem ze dřeva a skla se rozkládal tlumeně osvětlený interiér se stoly v několika úrovních: kam oko do­ hlédlo, všude samé trámy, dřevěné obložení a  odkryté cih­ lové zdi. Jako každý pátek touhle dobou pukal bar ve švech; hulákající okravatované zákaznictvo div nevypadávalo ze dveří. Vevnitř vládl neskutečný bengál. Řehot, až se stěny třásly, do toho cinkání sklenic a rachot židlí a stolů postrko­ vaných po podlaze z dubových prken. Samozřejmě by mo hlo být i  hůř: Louise ke  Goldsteinu & Hoffovi nastoupila ještě před zavedením protikuřáckého zákona a tehdy se tu převa­ lovala mračna kouře, že přes ně skoro nebylo vidět.

Čtyři mladé ženy se usadily v  koutě v  zapadlém rohu. Daly si salát a jako hlavní chod hranolky s kečupem a majo­ nézou. Louise obezřetně vypila jen pár sklenek chardonnay. Nejen proto, že se slušelo a patřilo, aby jakožto nadřízená za­ chovávala umírněnost a dekorum, ale taky proto, že ji čekala jízda domů. Na tenhle odvázaný závěr týdne se všechny svor­ ně těšily – až si budou moci dovolit drsné fórky, které byly v pracovní době (přinejmenším v Louisině doslechu) přísně zakázány. Tu a  tam si k  nim někdo přišoupl židli, kolego­ vé přiopile flirtovali a kolegyně se s gustem dělily o pikantní klepy, které zrovna posbíraly. S pokračujícím večerem zača­ ly jako obvykle padat všechny zábrany. V půl osmé do sebe Carly házela už šestý Southern Comfort s kolou a Nicola byla

Paul Finch

zabraná do hovoru s jedním hezkým klukem z ostrahy. Dve­

ře s  ozdobným sklem se rozlétly a  dovnitř se vhrnula dal­

ší várka osazenstva City. Další pozdravy a výbuchy smíchu,

další příval decibelů. Vzduch začínal čpět potem a  alkoho­

lem. Louise se podívala, kolik je hodin, a usoudila, že je na­

čase vypadnout.

Předtím si ještě odskočila do suterénu na záchod. Dám­ ské toalety se nacházely na  konci krátké chodbičky spolu s  dalšími dveřmi – na  dvojích visela cedule „Pouze pro za­ městnance“, na jedněch „Páni“. Když vešla na ty dámské, bylo tam prázdno. Zavřela se do kabinky, vyhrnula si sukni a při­ dřepla.

A vtom zaslechla, že na toalety někdo vchází.

Čekala obvyklé ťukání podpatků mířící k nějaké jiné ka­ bince nebo k  zrcadlu nad umyvadly. Ale na  vteřinu se roz­ hostilo ticho. A  pak to uslyšela – pomalé dunění bot s  plo­ chou podrážkou, které má na nohou někdo hodně těžký.

Pár metrů popošel a zastavil se. Louise se přistihla, že na­ pjatě poslouchá. Proč má pocit, že dotyčný stojí právě před jejími dveřmi? Sjela pohledem k podlaze. Ze svého úhlu pod dveře neviděla, ale bůhvíproč si byla jistá, že tam někdo je a špicuje uši.

Pohlédla na zástrčku. Byla zasunutá nadoraz.

Ticho vládlo ještě chviličku, pak se kroky začaly vzdalo­ vat.

Louise div nevydechla úlevou nahlas. Vynadala si, že hloupě vyšiluje. Není se čeho bát. Vždyť je jen kousíček pod tím hučícím úlem, ve který se každý pátek večer mění lokál U Šíleného Jacka.

Kroky umlkly.

STALKEŘI

Louise se znova zaposlouchala. Zašly do některé kabinky?

Skoro určitě, ale neozvalo se klapnutí zavíraných dveří ani

nezarachotila zástrčka. A když teď nastražila uši, zdálo se jí,

že slyší oddechování – stálé a pravidelné, a přitom hluboké

a drsné. Mužský dech.

Že by nějaký zaměstnanec, domovník nebo opravář?

Chtěla si odkašlat, aby ho upozornila na přítomnost ženy, ale

pak jí blesklo hlavou, že to není dobrý nápad. Co kdyby to

nebyl zaměstnanec?

Oddechování neustávalo a toaletami se znovu rozlehl du­

sot těžkých kroků na dlaždičkách. Sílil. Ať to byl, kdo to byl,

přecházel podél řady kabinek.

Louise se bezděčně zahryzla do kloubu na ruce. Zastaví se

zase před jejími dveřmi?

Nezastavil.

Minul ji a  zamířil pryč. O  vteřinu později se otevřely

a zavřely vstupní dveře. A pak se rozhostilo ticho.

Louise vyčkávala. Pořád vládlo ticho.

Nakonec vstala, natáhla si kalhotky a  upravila sukni, ti­

chounce odsunula zástrčku a  vykoukla ven. Celý prostor

toa let pohledem neobsáhla, ale měla dojem, že je tam sama.

Nadechla se, přeběhla ke  dveřím, otevřela je a  vpadla do

chodbičky – a  ztuhla uprostřed kroku. Napravo zahlédla,

že dveře v půli chodby jsou pootevřené. Byly to jedny z těch

„Pouze pro zaměstnance“ a  za  nimi se nesvítilo. Zůstala

na  ně zírat. Nepohnulo se v  té škvíře něco? Neschovává se

tam někdo a neoplácí jí pohled?

Vtom se dveře rozletěly, až bouchly o zeď.

Mladý muž, který z nich vykráčel, měl na sobě nažehle­

né černé kalhoty a zaměstnanecké khaki tričko. Nesl umělo­


14

Paul Finch

hmotný tác plný čistoskvoucího, ještě mokrého nádobí. Když

se jí všiml a  došlo mu, že se ho lekla, omluvně se zakřenil.

„Pardon, slečno.“

Odklusal po schodech nahoru do baru.

Louise se s  rukou přitisknutou k  srdci odvážila popojít a nakouknout za pomalu se zavírající dveře. Ústily do tma­ vé chodby. Z jedné strany byla zarovnaná krabicemi, z druhé se vcházelo do několika osvětlených místností. Na protějším konci byl východ do zadní uličky. Chodbou se každou chvil­ ku mihl někdo z personálu.

Louise se s pocitem, že jí asi přeskočilo, vrátila po scho­ dech nahoru k ostatním.

Když konečně s  aktovkou v  ruce vypochodovala z  baru, bylo už skoro osm. Za pět minut došla ke stanici metra Bank a trasou Central Line dojela na Oxford Circus. Tam přestou­ pila na linku Bakerloo.

Sjela po eskalátoru a až dole si uvědomila, že kolem není ani noha. Kdykoli jindy by to bylo s podivem, ale v pátek ve­ čer cestuje většina lidí do centra, ne opačným směrem. Kle­ nutý průchod zel prázdnotou, ale po  několika metrech se Louise zazdálo, že vzadu za sebou zaslechla kroky. Zastavila a nastražila uši, ale už nic neslyšela.

Došla na  nástupiště. I  tam bylo pusto prázdno. Jen prů­ van přivál po  lesklých kolejích kus zmuchlaného papíru. A vtom ty kroky uslyšela znova – zřejmě se blížily. Nervózně se ohlédla. V průchodu zatím nikoho neviděla, ale příchozí se určitě každou chvíli objeví.

Jenomže se neobjevil. A kroky umlkly. Skoro jako by vy­ cítil, že ho vyhlíží.

Za zády jí přihřměl do stanice vlak podzemní dráhy.

STALKEŘI

S úlevou nastoupila.

Na nádraží Marylebone, kde už byly cestujících houfy, si

koupila večerní noviny, a než nasedla do vlaku do High Wy­

combe, stačila do sebe ještě hodit kávu. Bylo ani ne půl de­

váté. Neměla kam spěchat – Alan, majitel vlastní pojišťova­

cí společnosti, trávil páteční podvečery na  golfu a  zdrží se

v klubovém baru dlouho přes jedenáctou –, ale i tak bylo pří­

jemné vědět, že je za chvíli doma. Dívala se, jak za okénkem

vlaku ubíhá krajina. Bezútěšná západolondýnská předměstí

postupně vplynula do  lesů a  polí. Rychle se smrákalo; když

po pětadvaceti minutách vystoupila v  Gerrards Cross, byla

už venku tma jako v pytli.

Zase se ocitla o  samotě a  v  hlubokém tichu. Strach jí to

nenahánělo, bylo to tak vždycky. Gerrards Cross bylo typic­

ké venkovské městečko, jakých jsou v  okrese South Bucks

spousty; tak maličké, že mělo blíž k  vesnici. Patřilo k  nej­

dražším adresám mimo Londýn a podobně prestižní konči­

ny neholdují hlučnému nočnímu životu, dokonce ani v pátek

večer. Hlavní třída, která městečko protínala, se sice mohla

pochlubit řádkou barů a restaurací, ale byly to samé elegant­

ní podniky, jejichž práh nikdy nepřekročil žádný flamendr

nebo ožrala.

Louise vyšla z  nádraží, které zůstávalo na  noc bez per­

sonálu, a po cestě lemované živými ploty zamířila k parko­

višti. Železniční stanici Gerrards Cross postavili v terénním

zářezu hluboko pod úrovní městečka, takže parkoviště pů­

sobilo i v nejrušnější denní dobu potemněle a odlehle. Když

k němu Louise scházela strmou pěšinou, všimla si, že některé

lampy nesvítí, asi byly rozbité. A kdyby jen to – jakmile do­

hlédla na parkovací plochu, zděsila se, že její auto zmizelo.


16

Paul Finch

Zaraženě ztuhla na místě, ale nakonec ho přece jen spat­ řila. Zůstalo tu úplně poslední a  parkovalo v  nejvzdáleněj­ ším koutě pod skloněnými větvemi starého kaštanu. Kvůli porouchaným lampám tonul ten konec parkoviště v hustém přítmí. Znovu vykročila.

A znovu uslyšela kroky.

Strnula a ohlédla se přes rameno.

Pěšina se stáčela, takže Louise dohlédla stěží na  dvacet metrů. Nikde nikdo a kroky náhle ustaly.

Šla dál, ale nepřestávala se ohlížet. Nad živým plotem se černala šikmá střecha nádražní budovy. Za ní, o kus výš, probleskovala světla na balustrádě mostu. Možná prve slyše­ la někoho, kdo šel pěšky přes most. Ale ani teď tam nikoho neviděla.

Vydala se napříč parkovištěm, které mělo dobrých dvě stě metrů na délku a padesát na šířku. Zprava ho ohraničo­ valo husté křoví. Louise připadalo, že v  něm zaslechla šra­ mot, zapraskaly větvičky a zašustilo listí, jako by se tamtudy něco prodíralo. Určitě nějaké zvíře, přesvědčovala se. Tady na venkově se to jen hemží jezevci a liškami, zvlášť v noci.

Vtom zahlédla postavu vsedě opřenou o kmen kaštanu.

Zarazila se uprostřed kroku a po zádech jí přejel mráz.

Že by nějaký tulák? Pobuda? V  takhle prominentním městečku na  bezdomovce hned tak nenarazíte. Dřepěl celý schoulený a otrhaný, na sobě umolousaný starý kabát, ze kte­ rého ve větru povlávaly cáry.

Pak jí došlo, co to vlastně vidí.

To rozdrbané schoulené cosi dřepící u  paty stromu byl prachobyčejný pytel na odpadky napěchovaný smetím a sta­ rým papírem.

STALKEŘI

Vynadala si, že už zase blázní, a spěchala dál.

Auto se ztrácelo v přítmí. Strana u řidiče se skoro opírala o křoviska a v té úzké mezírce byla tma úplná. Ale Louise na­ devšechno toužila být co nejdřív doma. Těmi pitomými, ne­ smyslnými obavami děsí sama sebe. A tak neváhala, sebrala odvahu a s klíčky připravenými v ruce došla ke dveřím řidi­ če, i když ji z blízkosti houští mrazilo v zádech. Ale už tam nic nešramotilo, a i kdyby ano, tak co? Je přece léto. Nejspíš tam hnízdí ptáci. A  nedaleko odtud v  Packhorse Common lidé tu a tam zahlédnou vysokou.

Odemkla vůz, hodila aktovku na zadní sedadlo a posadila se za volant. Co nejrychleji nastartovala a rozjela se.

Vyjela z Gerrards Cross a zamířila po okresce 461 na jih směrem ke  Slough. Ve  Stoke Poges odbočila doprava a  po­ kračovala dál úzkými nečíslovanými silničkami. Byla větrná, ale teplá noc, a tak si pootevřela okénko. Ve světle reflektorů se třepotaly můry a hmyz. Kus vpředu se zablýskly oči koč­ ky přebíhající vozovku. Ve Farnham Common uhnula na jih k Burnhamu. Stromořadí udělalo ze silničky tunel a větve se jí proplétaly nad hlavou jako prsty.

Pomalu se uklidnila. Už jen pět kilometrů a bude doma, v bezpečí a pohodlí.

Jenže vtom se ozvala ohlušující rána a Louise ztratila nad autem kontrolu. Zhouplo se a smýklo sebou přes silnici, až se jí pod rukama protočil volant. Dupla na brzdu a vůz s hrůzo­ strašným zakvílením prudce zastavil.

Když konečně znehybněl na  krajnici, zůstala chvíli ustr­

nule sedět. Tichem se neslo jen lupání chladnoucího motoru.

Pak vyskočila ven.

To, co spatřila, jí vyrazilo dech: obě přední pneumatiky


18

Paul Finch

visely z ráfků rozervané na kusy. A zadní jakbysmet. Byly do­

slova na  cáry, zpod kterých trčely chuchvalce zpřetrhaných

kordových vláken. Obcházela auto kolem dokola; nešla jí

do hlavy ta neskutečná smůla. Ještě nikdy neměnila kolo, ale

asi by to zvládla – jenomže tady uprostřed lesů, a pozdě ve­

čer? Ne že by na  tom záleželo; čtyři rezervy s  sebou stejně

neměla.

Zašátrala v kapse saka po mobilu. Musí zavolat Alanovi. Je v golfovém klubu a určitě dost pil, takže nemůže řídit, ale snad se tam najde někdo, kdo by pro ni zajel. A i kdyby ne, Alan už si bude vědět rady.

Vtom si všimla něčeho dalšího.

Už držela telefon v ruce, ale prst jí na něm zkameněl.

Asi čtyřicet metrů za autem se na vozovce v pruhu měsíč­ ního světla něco lesklo. Pomalu k tomu vykročila, ale v půli cesty se zarazila.

Byl to „ježek“– tedy aspoň myslela, že se tomu tak říká. Takový ten pás s  hroty, kterým policie zastavuje prchající bankovní lupiče. Někdo ho narafičil napříč přes silnici.

Louise se roztřásla po celém těle. Otočila se na podpatku a  vyrazila zpátky k  autu. Udělali to chuligáni, nějaká ban­ da pitomečků, co nevědí, jak jinak ubít čas? Anebo je za tím něco horšího? Zakázala si na tu druhou možnost myslet a už vůbec si nedovolila rozhlížet se po neosvětlené pustině všude kolem. Dotápala k vozu a otevřela dvířka.

Na  moment zvažovala situaci. Na  holých ráfcích samo­ zřejmě jet dál nemůže. Ale může se zamknout vevnitř. Ano, to udělá. Zamkne se v autě a přivolá pomoc. Nasedla za vo­ lant, zabouchla dvířka a natáhla ruku k zamykání, jenže vtom vycítila, že vedle ní někdo sedí.

STALKEŘI

Pomalu pootočila hlavu.

Dřepěl na sedadle spolujezdce, zřejmě vlezl do auta v ne­ střeženém okamžiku, kdy její pozornost odvedl ježek na sil­ nici. Byl mohutný a  celý v  tmavém – měl neforemné kože­ né sako a pod ním mikinu s kapucí, momentálně shozenou na záda. Vlasy mu už řídly a zpod nich jako ucha od džbánu trčely obrovské uši. Zato nos mu scházel – místo něj se čer­ nala jen chrupavčitá díra – a zrovna tak mu chyběla oční víč­ ka. Zbytek obličeje tvořila změť naběhlých zarudlých jizev.

Louise nabírala dech k  jekotu, ale připlácl jí přes pusu dlaň v  kožené rukavici. Druhou rukou v  rukavici ji chytil pod krkem.

A začal ji škrtit.

2. KAPITOLA

Bylo to typické Bermondsey – vrakoviště, opuštěné budo­ vy, odpadky, všude samé graffiti.

Heck si za  jízdy zamračeně prohlížel okolí a  říkal si, že jeho otlučený Fiat Brava do těch zchátralých končin dokona­ le zapadá. Někde nalevo tekla řeka, na její přítomnost upo­ zorňovaly jeřáby a  přístavní věže. Napravo stála u  silnice řada zabedněných domů. Na obrubníku dřepěla bezdomov­ kyně s  necudně roztaženými koleny a  popíjela z  láhve laci­ né víno. Vepředu se proti břidlicově šedému nebi rýsovaly zpustlé výškové budovy – ponuré obdélníky z flekatého be­ tonu a rozbitého skla.

Heck jel dál, příliš utahaný na to, aby se pochmurnou sce­ nérií nechal deptat.

Z  domluveného místa schůzky se vyklubala křižovat­ ka poblíž nízkého železničního viaduktu. Ze všech stran ji ohra ničovaly ploty z  vlnitého plechu a  tyčila se nad ní po­ uliční lampa s rozbitou žárovkou. Plácek po levé straně vysy­ paný úlomky cihel se nabízel jako vhodné parkovací místo,

STALKEŘI

ale Heck ho minul a pečlivě se rozhlížel kolem. Nikde nikdo,

což ho vzhledem k času – bylo za deset minut šest – nijak ne­

překvapilo. Dorazil na schůzku s předstihem a v takhle časné

nedělní ráno se v těchhle opuštěných končinách nikdo potu­

lovat nebude. Projel pod viaduktem a pokračoval ještě asi tři

sta metrů, než narazil na díru v plotě a za ní sežehlý plácek,

kde se dalo otočit. Pomalu se vracel.

Na  křižovatce teď stálo auto. Hnědé bentley, o  které se opíral vysoký štíhlý muž a četl si Nedělní sport. Byl v černém obleku a  vlasy měl odbarvené do  nepřirozeného blond od­ stínu. Když Heck vůz a  toho muže uviděl, v  duchu zaúpěl. Upřímně řečeno, od téhle schůzky si moc nesliboval. Vzkaz na záznamníku v kanceláři byl stručný; dotyčný mu jen ozná­ mil, že má informaci, která by mu mohla připadat užitečná. Pak udal místo a čas a zavěsil. Heck posléze vystopoval hovor do telefonní budky v jižním Londýně. V posledních měsících mu podobných tipů přicházely desítky, ale tentokrát při své únavě přestal uvažovat racionálně – říkal si, že se třeba dočká průlomu už jen proto, že si ho zaslouží.

Povídali, že mu hráli. Další marná naděje.

Zastavil na  protější straně křižovatky a  vystoupil z  fiatu. Věděl, že vypadá příšerně; byl groggy, tvář měl popelavou a neoholenou, sako a kravatu pomačkané, košili potřísněnou nočním kafem.

S  rukama v  kapsách zůstal stát na  opačné straně silni­ ce. Vysoký blonďák, který se jmenoval Dale Loxton, vzhlédl od novin. Takhle zblízka mu elegantní vzhled kazila ošklivá zubatá jizva na levé tváři a hadí hlava s vyceněnými zuby vy­ tetovaná ze strany na krku. Na rukou měl černé kožené ru­ kavice.

Paul Finch

Heck zahlédl, že se z úkrytu po jeho pravici vyloupla další postava. Lennie Asquith, řečený Cvok, byl statný a  vypadal tak trochu jako lidoop. Taky měl na sobě černý oblek a kože­ né rukavice, ale s upraveným oblečením kontrastovaly dlou­ hé mastné zrzavé vlasy a tvář zbrázděná jizvičkami po akné. Ani jeden z těch dvou se neusmíval.

„Vy jste ale komediální duo, co?“ utrousil Heck.

Loxton složil noviny. „Pan Ballamara by si s vámi rád po­ povídal.“

„A  já bych se zase rád vrátil domů a  našel tam Jessicu Albu, jak mi chystá snídani jenom v  zástěře a  lodičkách na podpatku. Jaká je asi šance, že mi to vyjde?“

„Bude to jenom takový krátký pokec,“ řekl Loxton a ote­ vřel zadní dvířka bentleye.

Asquith došel skoro až k Heckovi, založil si svalnaté paže na mohutné hrudi a zůstal stát nehybně jako skála. Heck vě­ děl, že nemá na  vybranou. Ne že by se mu do  toho chtělo. Dokonce i „krátký pokec“ s Bobbym Ballamarou se často ne­ pěkně zvrhl.

Nasedl do vozu a Loxton za ním zabouchl dvířka. Interiér vozu byl luxusní, samá voňavá kůže a  leštěné dřevo. Balla­ mara, jako obvykle oblečený v dokonale padnoucím prouž­ kovaném obleku, s košilí a kravatou z růžového hedvábí a rů­ žovým kapesníčkem vykukujícím z kapsy saka, si četl Times. Byl už postarší, tak kolem šedesátky, měl krysí tvář, nakrát­ ko ostříhané bílé vlasy a tenoučký bílý knírek. Vypadal jako obyčejný byznysmen, dokud jste se mu nepodívali do očí. Ty byly šedé, mrtvolně ploché a studené jako led.

„Tak tady vás máme, Hecku,“ řekl se slabounkým cock­ ney ským přízvukem.

STALKEŘI

„Takhle mě oslovují kamarádi. Pro vás jsem detektiv seržant Heckenburg.“

Ballamara se pousmál a složil noviny.

„Co po mně chcete?“ zeptal se Heck.

„Jak to jde? Pokročil jste nějak?“

Heck sáhl po uzlu na kravatě, aby si ho povolil, ale zjistil, že už ho povolený má; zplihle mu visel pod krkem. „Vypa­ dám na to snad?“

„Rozhodně netrávíte v práci málo času. To se vám musí nechat.“

„Sledujete mě?“

„Tu a tam. Coby svědomitý plátce daní chci vědět, jestli se moje peníze utrácejí moudře.“

Heck nasadil teatrálně překvapený výraz. „Drogové kšef­ ty a prostituce se dneska daní?“

„Pokusme se zachovat přátelskou atmosféru, Hecken­ burgu.“

„To je návrh, anebo příkaz?“

Ballamarovi trošku povadl úsměv. „Tyhle drzé poznámky vám možná získávají body u  sekretářek na  kriminálce. Ale rád bych vám připomněl, že moje dcera je nezvěstná už dva roky. “

„A já bych vám rád připomněl, že spousta dalších dcer je taky nezvěstná stejně dlouho nebo ještě déle. A já za to ne­ nesu o nic větší osobní odpovědnost než za zmizení té vaší.“

„Pořád se tím případem zabýváte jen vy?“

„Dobře víte, že nemohu sdělovat informace o probíhají­ cím vyšetřování.“

Ballamara zamyšleně pokýval hlavou. „Takže odpověď zní ano, zabýváte se tím jen vy. Z  celé metropolitní policie vyšetřuje zmizení mojí dcery jeden jediný detektiv.“

Paul Finch

Heck si povzdechl. Tohle už probírali snad stokrát. „Už nepracuju u metropolitní policie, pane Ballamaro. Jak dobře víte, jsem v Národním kriminálním útvaru. Máme k dispo­ zici mnohem míň lidí a vyšetřujeme zločiny spáchané nejen v Londýně, ale i ve zbytku Anglie a Walesu. Na tom, co říká­ te, ale něco je. Tak proč nepošlete stížnost veliteli Laycockovi do Scotland Yardu? Věřte mi, že bych posily bral. A jestli je to všechno, tak mě teď omluvte, mám za sebou celonoční sledo­ vačku, ještě budu tak šest hodin vyřizovat papírování a pak se chystám zalézt do postele.“

Otevřel dveře a chtěl vystoupit, jenže za nimi stál Asquith a  hned je zase přibouchl. Heck jen tak tak uhnul, aby mu okénko nenarazilo do obličeje.

„Heckenburgu, něco byste o mně měl vědět,“ řekl Balla­ mara. Prohodil to ležérně, jako neškodnou poznámku. Ale ploché šedé oči mu ztvrdly, takže připomínaly spíš mince. „Vlastnoručně jsem do  základů silničních mostů pohřbil poldy, co byli mnohem tvrdší, mnohem chytřejší a stáli v po­ travním řetězci mnohem výš než vy. Myslíte, že se nechám oblbovat od nějakýho podřadnýho chcípáka a nehnu ani prs­ tem, zatímco moje dcera bůhvíjak trpí?“

Heck si zamnul čelo. „Dělám, co je v mých silách.“

„To nestačí.“

„Teoreticky vlastně žádný případ neexistuje, je vám to jas­ né?“ Heck se na něj zadíval co nejupřímněji. „Už jsem vám to říkal. Vaše Noreen zmizela. Mrzí mě to, ale bylo jí devate­ náct, byla už dospělá. Měla peníze a byla samostatná – dost dobře se nedá označit za zranitelnou. Musíte připustit mož­ nost, že třeba zmizela úmyslně.“

„Byla s  kamarády ve  West Endu,“ připomněl mu Balla­

STALKEŘI

mara. „Společně si vyrazili jako každou sobotu večer. Vzala

si akorát kabelku a těch pár hadříků, co měla na sobě. Příští­

ho dne jsem jí osobně prohledal byt. Skříně byly pořád plné

oblečení. Prokristapána, zůstaly tam cestovní tašky, v šuplíku

se pořád válel pas.“

Heck nevěděl, co na to říct. Tuhle debatu spolu vedli do

úmoru a  gangster přesvědčoval už dávno přesvědčeného.

Heck taky věřil, že se Noreen Ballamarová stala obětí trestné­

ho činu, takže omílat oficiální verzi pro něj byl únavný a ne­

vděčný úkol.

„Heleďte, Ballamaro,“ řekl nakonec. „Musíte pochopit,

že –“

„Pane Ballamaro, když už si potrpíme na formality.“

„Pane Ballamaro, mě přesvědčovat nemusíte. Jenže jeli­

kož se nenašlo tělo, místo činu ani žádné důkazy, že vůbec

k nějakému zločinu došlo, je to bez šance. Momentálně mů­

žeme Noreen jen vést jako pohřešovanou osobu.“

„A co ty ostatní?“

„O  těch platí totéž. Chybí důkaz, že by spolu ta zmizení

nějak souvisela.“

„Ale nebyla by to sakra velká náhoda?“

„Podívejte se na to z odstupu. Každý rok zmizí tisíce lidí

a jenom zlomek z nich za podezřelých okolností.“

Ballamara pokýval hlavou a  usmál se. „Tak proč se teda

vy, detektiv z  oddělení sériových zločinů, zabýváte těmihle

konkrétními čtyřiceti případy?“

„To se moji šéfové ptají taky.“

„Tohle mi nestačí, Heckenburgu. Chci odpovědi.“

„A co asi podle vás chci já?“

„Je mi u  prdele, co chcete!“ Gangster se předklonil a  za­

Paul Finch

díval se na Hecka jako hladový vlk. Tvář mu zbledla do ne­

zdravě bledého odstínu a Hecka ovanul mentol z jeho dechu.

Když se zase ozval, promluvil tiše a výhrůžně: „Tak poslou­

chej, hošánku. Už mám těch keců plný zuby. Odteďka nema­

káš jenom pro policii, ale taky pro mě. Za honorář považuj

to, že pořád chodíš po světě s nepochroumanou páteří. A teď

padej a dej se zase do práce, nebo ti poupravím ksicht tak, že

tě nepozná ani vlastní máma.“

Dveře se jako na pokyn otevřely.

Asquith pomohl Heckovi vystoupit, ačkoli když vás ně­ kdo popadne zezadu za límec, není to zrovna pomoc, o kte­ rou byste stáli. Dveře se zabouchly a Heck zůstal stát na sil­ nici a mohl jen přihlížet, jak Asquith obchází auto a souká se na místo spolujezdce a Loxton si sedá za volant.

„Vy Noreen nehledáte?“ zeptal se Heck.

Loxton se na něj zamračil, jako by nemohl věřit, že poli­ cajt klade tak pitomou otázku. „To dá rozum, že hledáme.“

„A nechcete se podělit o nějaký vodítka?“

„Dale!“ křikl z auta Ballamara. „Vykašli se na toho podě­ lanýho budižkničemu. Nemá na vybavování čas.“

Bentley vyrazilo po úlomcích cihel na plácku a v oblaku zvířeného prachu se odporoučelo. Heck by mohl Bobbymu Ballamarovi hodit na  krk celou řadu obvinění. Jen za  tohle ráno třeba z  mrhání policistovým časem, výhrůžky smrtí, nezákonného omezení osobní svobody a  tak dále. Jenže to byly prkotiny, a kdyby ho kvůli nim nechal zatknout, jen by ho to rozptylovalo od  hlavního problému – zmizení osma­ třiceti žen, která vyšetřoval už od roku 2010. A kromě toho by Ballamara a  jeho poskoci, kteří podle svých slov pátrají na vlastní pěst, mohli být při vyšetřování užiteční, takže kdy­

STALKEŘI

by je naštval, byl by sám proti sobě. A Ballamara by navzdory

všemu chvástání policajta nejspíš nezabil. Byl to gangster ze

staré školy. Surový parchant, který se neštítí násilí, a  kdyby

se mu zachtělo, klidně by z nějakého podobného ničemy vy­

mlátil duši. Ale dodržoval gangsterskou etiku, takže v dnešní

bláznivé době, kdy ozbrojení zabijáci klidně povraždí i děti,

když se jim připletou do cesty, působil jako pozůstatek dávno

minulých časů.

Heck se vrátil ke svému autu a zjistil, že přední pneuma­ tika je splasklá. Vztekle si pomyslel, že se asi Asquith nebo Loxton nudili, zatímco mluvil s jejich šéfem. Ale pak si všiml rezavého hřebíku, na  který nejspíš vjel, když se opodál na spáleništi otáčel. Naštvalo ho, že si za to může sám, a takhle utahaný rozhodně neměl náladu hmoždit se s výměnou kola, ale nezbývalo mu než z kufru vytáhnout rezervu.

A vtom se ještě ke všemu rozpršelo.

3. KAPITOLA

Kdykoli se Louise probrala, připadalo jí, že se probouzí z děsivé noční můry, jen aby vzápětí zjistila, že je to realita.

Nacházela se v kufru auta – poznala to podle vrčení mo­ toru a  ustavičného kolébání a  drncání. Ruce měla svázané za zády, patrně plastovými pouty utaženými tak těsně, že se jí zařezávala do masa. Nohy zkroucené pod tělem ji krutě bo­ lely a ve stísněném prostoru je nemohla natáhnout. Vládla tu tma a vedro k zalknutí; byla skrznaskrz propocená, ale přesto ji strachy mrazilo po celém těle. Netušila, jak dlouho už tady takhle leží. Připadalo jí to jako celé dny, ačkoli tak dlouho to být nemohlo – možná noc a den, nebo že by trochu déle? Každopádně byla vyprahlá žízní, žaludek se jí svíral hlady a vzduch nepopsatelně páchl, protože se přinejmenším dva­ krát pomočila. Nic z těch strázní se ale nevyrovnalo ochro­ mující hrůze z toho, co ji asi čeká.

Ústa měla přelepená izolační páskou omotanou kolem dokola hlavy, takže mohla stěží pobrekávat, natož aby se zmohla na křik. Taky oči měla zavázané. Jen matně si vyba­

STALKEŘI

vovala, co se přihodilo na té tiché venkovské silnici. Člověk,

který ji přepadl, ji přidusil tak, že ztratila vědomí. (Pokud to

vůbec byl člověk – pořád v duchu viděla ten ďábelský obličej.)

Aspoň že ten okamžik hrůzy a  bolesti netrval dlouho. Mi­

losrdnou mdlobu však časem vystřídalo zdlouhavé trýzni­

vé utrpení, které zakoušela teď. Už byla v téhle kovové rakvi

uvězněna tak dlouho, že dokonce jednou nebo dvakrát usnu­

la, i  když hlavně proto, že v  bdělém stavu sebou v  jednom

kuse zmítala až do  úplného vysílení. Teď se zazmítala zase,

a znova marně. Pod roubíkem se rozplakala. Kufr byl klaus­

trofobicky uzavřený a  těsný – víko měla jen kousíček nad

hlavou. Nemohla se pořádně rozmáchnout a kopnout do něj.

Snad potisící se jí myšlenky chaoticky rozutekly a snaži­ la se vybavit si všechny ty protichůdné rady, jak se má žena chovat, když ji někdo přepadne a chce ji znásilnit. Přísahala by, že v  televizi nějaký policajt prohlašoval, že se žena má rvát, škrábat, kousat – ale co když tím násilníka rozzuří? Ně­ kdo jiný tvrdil, že se má doprošovat, zdůraznit svou lidskou stránku povídáním o  dětech a  rodině. Jenže co když narazí na sadistu, který si rozkoš vychutná tím víc?

Byly to samozřejmě pusté teorie a Louise by v životě ne­ napadlo, že se ocitne v  situaci, kdy je bude muset testovat. Dokonce i teď jí to připadalo neskutečné. I po šestatřiceti ho­ dinách – usoudila, že míň to určitě není, takže už je asi nedě­ le ráno – byla napůl ochromená šokem, malátná a žaludek se jí zvedal strachy. Přemítala o  nejrůznějších důvodech, proč by ji někdo unášel, až se z toho znova zpotila. Nejvíc se utě­ šovala pomyšlením, že je i po tak dlouhé době pořád naživu. Zatím ji neznásilnili, neztloukli ani nezavraždili. Dokonce jednou zastavili – připadalo jí, že už hrozně dávno –, otevřeli

Paul Finch

kufr a na chvíli jí sundali roubík. Kdosi, kdo za celou dobu

nepromluvil ani slovo, jí strčil do pusy brčko a dopřál jí pár

doušků vody. To přece musí znamenat, že v ní vidí víc než jen

chvilkovou hračku, nebo ne? Zdálo se čím dál pravděpodob­

nější, že ji chtějí živou, i  když se skoro bála doufat. Alan je

bohatý a Goldstein & Hoff hrají první ligu v mezinárodním

bankovnictví – přímo se nabízejí jako cíle žádosti o výkupné.

Únosci si navíc dali velkou práci s nalíčením pasti, do které ji

lapili; nebylo to tak, že by po ní prostě někdo skočil a zatáhl ji

do tmavé uličky. Zdlouhavé pronásledování celou tu cestu ze

City a zastavovací pás na venkovské silnici, to byly jasné dů­

kazy promyšleného plánu a předběžných příprav. Svým způ­

sobem to znásobovalo její hrůzu, ale zároveň z toho čerpala

naději, že je jen pěšák v nějaké vyšší hře. Netušila, jaká hra

to může být – ne nutně finanční, protože bůhví, do čeho vše­

ho se občas namočí elita ze City. Ale jestli nejde o útok čistě

proti ní osobně, tak snad má jakous takous šanci vyváznout

bez úhony...?

Vůz prudce zastavil.

Pneumatiky zakvílely a  někdo s  cvaknutím zatáhl ruční brzdu.

Louise rozechvěle naslouchala, jak motor ztichl a  naráz se otevřely a zase zavřely dvoje dveře. Tohle se během cesty stalo už několikrát. Jednou jí dali napít, ale při ostatních za­ stávkách za  ní nepřišli. Hodiny pak vždycky plynuly a  ona zápolila s  pouty, svíjela se a  pokoušela se křičet, ale marně. Únosci ji očividně přesouvali z místa na místo a pro chvíle, kdy od  ní odcházeli, si určitě vybírali místa natolik osamě­ lá, aby zvuky nikdo neslyšel. Po nějaké době se vždycky zase vrátili a auto se rozjelo.

STALKEŘI

Tentokrát ale ne.

Uslyšela přibližující se těžké kroky a  zachvátil ji ledový děs. V zámku kufru zarachotil klíč, cvaklo to a vzápětí ji za­ lilo světlo; po předlouhých hodinách ve tmě bylo tak proni­ kavé, že prosáklo i  páskou a  podráždilo jí zornice. Když jí látkovou pásku strhli, pevně stiskla víčka a  odvrátila se, ale vzápětí ji popadly hrubé ruce. Zvedly ji do sedu a nechaly ji tak. Zasténala, protože se jí zatočila hlava. Honem zamrka­ la, aby se její oči přizpůsobily světlu, ale chvíli trvalo, než se z rozmazané šmouhy vylouplo okolí. To, co spatřila, dokazo­ valo, kolik času strávila v naprosté tmě: neoslnilo ji rozzářené slunce, ale pološero na podzemním parkovišti.

Vyděšeně těkala očima kolem sebe, po  vlhkých a  fleka­ tých betonových pilířích, po zrezivělých smyčkách řetězů za­ věšených od stropu. Dvacet metrů před ní se rýsoval ohoře­ lý vrak nějakého auta. Hlouběji vzadu panovala tma, jen tu a tam narušená křižujícími se pruhy matného, ušmouraného denního světla. Pak spatřila ty dva, jak na ni shlížejí.

Oba na  sobě měli tmavé overaly, rukavice a  na  hlavách pletené lyžařské kukly s otvory pro oči a ústa. Jedna byla sytě vínová, druhá neónově oranžová. Zkoumavě si Louise měři­ li. S vytřeštěnýma očima jim pohled bezmocně oplácela.

„Ta teda vypadá,“ prohodil ten s vínovou kuklou.

Z reakce jeho parťáka na Louise padla ochromující hrůza, jakou ještě nezažila: „To všecky. Pokaždý.“

„Až se umeje, tak prokoukne,“ řekl Vínový.

Oranžový na  ni nepřestával zírat. Byl z  těch dvou vyšší. Podle proužečku kůže, který bylo vidět kolem jeho očí, se zdálo, že je černoch. Z  jeho řeči nezazníval žádný rozezna­ telný přízvuk, kdežto ten druhý, který vypadal na  bělocha, mluvil jako lidé odněkud z okolí Birminghamu.

Paul Finch

„Má hezký nohy,“ poznamenal Vínový.

Louise si opožděně uvědomila, že je bez sukně a bez bot; pořád ale na sobě měla aspoň punčocháče, i když děravé jako řešeto.

Vínový se sklonil a  zmáčkl jí levé prso. „A  pevný kozy. Udržuje se pro svýho starýho ve formě.“

Louise ten ponižující dotek skoro ani nezaregistrovala. Martyrium, kterým procházela, bylo čím dál skutečnější. Na­ jednou na ni padla hrozná, příšerná jistota, že už nikdy ne­ uvidí ani Alana, ani jejich půvabný venkovský domov.

Vínový se zachechtal. „Ještě že se neposrala. Nesnáším, když se poserou.“

„P­prosím,“ vykoktala. „Nechte mě jít, nechte mě jít, pusťte mě... Nikomu nic neřeknu... ani bych nemohla, vždyť nic nevím!“ Ale přes roubík z ní vycházelo jen sotva slyšitel­ né, uslintané mumlání. Ti dva ji beztak nevnímali.

„Jak jsme na tom s časem?“ zeptal se Oranžový.

Vínový koukl na hodinky. „V pohodě.“

Oranžový přikývl, shýbl se k brašně a začal se v ní přehra­ bovat. Louise ho sledovala a vlasy se jí ježily hrůzou. Netuši­ la, co to s ní udělá, jestli se mu v ruce objeví nůž. Když vytáhl láhev vody a cosi, co vypadalo na šunkový sendvič v celofá­ nu, spíš ji to zaskočilo, než aby pocítila úlevu.

Oranžový chvilku nehybně stál a zaujatě si ji měřil lesk­ lýma hnědýma očima. Konečně zas promluvil, a  tentokrát na ni, ne na svého komplice.

„Poslouchej, děvenko, a poslouchej dobře. Sundám ti ten roubík. Můžeš vřískat a ječet z plna hrdla, nikdo tě neuslyší. Ale nás to nasere a tomu, co tě čeká, stejně neuhneš. Jedinej rozdíl je v  tom, že když budem nasraný, můžem tě napřed zmlátit. Jasný?“

STALKEŘI

Louise mu bezmocně opětovala pohled a  nepatrně při­ kývla. Vůbec nepochybovala, že výhrůžku myslí vážně.

„Takže radši nezlob. Klídek a  ticho,“ dodal, natáhl ruku a začal jí pomalu odlepovat izolační pásku.

Štípalo ji to do vyprahlých rtů, a když jí pásku odtrhl ze zátylku, vyrval spolu s  ní i  vlasy, ale vůbec jí to nevadilo. Hlavně že ji zbavil roubíku. Bylo báječné zase normálně dý­ chat.

Lokala vzduch plnými doušky, ale navzdory svému sli­ bu se neudržela a  vyhrkla: „Poslyšte... ať chcete, co chcete, manžel vám to dá. Nebo banka, kde pracuju. Nevím, kdo jste a proč to všechno děláte, a ani to nechci vědět, ale –“

Oranžový se na ni zamračil. „Nevaroval jsem tě, ať držíš hubu?“

„Dejte manželovi aspoň vědět, že je se mnou všechno v pořádku,“ žebronila. „Nic víc po vás nechci...“

„V pořádku?“ utrousil ležérně Vínový. „Kdo tady říká, že je s tebou všechno v pořádku?“

Sjela očima od  Oranžového k  němu. Snažila se neztratit odvahu a nedat najevo strach, ale bylo jí jasné, že jejich upře­ ným pohledům se jeví vyplašená jako králík. „Měli... měli byste vědět, že... ať už jste mě unesli z  jakéhokoli důvodu a  máte v  plánu cokoli..., můžete na  tom vydělat. Hromadu peněz. Stačí, když –“

Oranžový se nad ni výhrůžně naklonil. „Opakuju: drž – už – konečně – hubu!“

Zaznělo to tak ostře a oči se mu tak nepříčetně leskly, že Louise navzdory zoufalství zmlkla.

Chvíli ji upřeně pozoroval a pak s uspokojením odšrou­ boval víčko láhve s vodou a podal jí pití. V první chvíli měla

Paul Finch

chuť odmítnout – jako by nad nimi tím nepatrným gestem

odporu mohla získat navrch –, ale vzápětí jí došla bláhovost

iluze, že těmhle chlapům záleží na tom, jestli má žízeň nebo

ne. Potřebuje si zachovat jasnou hlavu a  chladnokrevnost;

vším, co udělá, musí cílit na přežití. Jedině tak má šanci vy­

váznout. A tak se přece jen napila, zhluboka, žíznivě.

Pak jí přistrčili k  puse sendvič. I  když se jí žaludek bo­

lestivě svíral hladem, bylo jí tak nanic strachy, že ze sendvi­

če dokázala leda uždibovat. Pokradmu se přitom rozhlížela,

jestli odněkud nekyne naděje na útěk. Napravo vedlo nahoru

cosi jako výjezdová rampa, ale když se teď její zrak přizpůso­

bil šeru, rozeznávala spoustu dalších autovraků – zkroucené

hromady ohořelého nebo zrezivělého šrotu pohřbené v  za­

strčených koutech a obalené tlustou vrstvou prachu a pavu­

čin. Dosud si namlouvala, že ať je, kde je, někdo sem třeba

náhodou zvenčí zabloudí a bezděky ji zachrání, ale když teď

viděla všechnu tu plesnivinu a zchátralost, naděje se vytráce­

la. Ostatně i kdyby se stal zázrak a povedlo se jí utéct, stejně

by nevěděla, kam běžet. Bůhví, po kolika úsecích rampy by

se musela vyškrábat, než by se dostala na povrch, a po vězně­

ní v kufru byla tak zesláblá, že by se nejspíš ani neudržela na

nohou. Znovu ji přepadla hrůza a zoufalství.

Oranžový se vzdal pokusů nakrmit ji sendvičem. Zmač­

kal ho i s celofánem a zahodil. Zašrouboval láhev pití a strčil

si ji do kapsy. „A teď dezert,“ prohlásil, znova zalovil v braš­

ně a vytáhl malou kovovou krabičku.

Otevřel ji a  uvnitř se objevily dva podlouhlé předměty.

Jeden podal kumpánovi, druhý si nechal. V  Louise hrklo,

když spatřila, že to jsou injekční stříkačky. V té, kterou držel

Vínový, byla nějaká průhledná tekutina, kdežto obsah druhé,

kterou si nechal Oranžový, byl tmavorudý skoro do černa.


35

STALKEŘI

„Dáme ti injekci,“ oznámil Oranžový. Ukázal jí tu svou. „Jak vidíš, tahleta není čistá. Používala se už mockrát a je v ní krev, kterou nedávno odebrali šlapce na heráku. Ale ta druhá je sterilní a je v ní lékařsky schválený sedativum. Je na tobě, po který sáhnem.“

Nastalo krátké ticho, během něhož se Louise pokusila promluvit, ale místo toho se jí obrátil žaludek. Několikrát se naprázdno vyzvracela, pak k  nim zvedla oči, ale nic neřek­ la. Jen nepatrně sklonila hlavu, aby naznačila, že se nebude vzpouzet.

„Chytrá holka,“ pochválil ji Oranžový, vrátil injekci s krví do krabičky a tu uklidil. Připlácl Louise ruku k ústům a vmáčkl ji zpátky do kufru. „Já věděl, že přijdeš k rozumu.“

Vínový za jeho zády sundal čepičku ze sterilní jehly a po­ ložil prst v rukavici na píst.

„Prostě jen lež,“ dodal Oranžový, „a mysli na Anglii.“

4. KAPITOLA

Policejní stanici Deptford Green postavili v  sedmdesá­ tých letech a přesně ve stylu oné duchaprázdné doby jí dali podobu nudného monolitu z  šedivého betonu. Třípatrová budova stála zády k Temži v místech, kde se řeka stáčí na jih kolem Isle of Dogs. Zepředu působila vcelku uvolněně; nad vysokým a širokým vchodem byla modrá lucerna a v oknech žaluzie.

Ale dojem a  skutečnost jsou dvě různé věci. Zezadu se stanicí sousedilo parkoviště pro zaměstnance a tři parkoviš­ tě narvaná k prasknutí zabavenými vozy, které byly kradené nebo byly použity při páchání trestné činnosti. Všechna obí­ hal třímetrový ocelový plot opatřený nátěrem znemožňují­ cím lezení a pravidelně rozmístěnými reflektory. Zadní stěnu budovy pokrývala graffiti urážející policii (místní velitel ne­ chával okamžitě odstranit jen ta, která se objevila vepředu) a kolem se povalovaly cihly a rozbité láhve, které při různých příležitostech posloužily jako vrhací zbraně. Na omítce byly tu a tam dokonce patrné díry po kulkách, ale ty se většinou opravovaly rychle.

STALKEŘI

Čtvrť Deptford si v  průběhu let prošla různými promě­ nami. Kdysi tu bývaly prosperující doky, v  současné post­ industriální éře se proměnila v  městskou pustinu; sice tu vznikla vzkvétající umělecká a kulturní scéna, ale za pestrou fasádou bujel zločin a  chudoba. Ačkoli se od  úsvitu jedna­ dvacátého století ledacos změnilo k lepšímu, policejní stani­ ce Deptford Green pořád tak trochu působila dojmem Pev­ nosti Apačů v  Bronxu a  odráželo se to nejen navenek, ale i  uvnitř. I  na  londýnské poměry měla neobyčejně napilno. Stísněnými místnostmi a chodbami připomínajícími králičí nory v jednom kuse chvátali policisté v uniformách i v civi­ lu, jako by šlo o život. Bez ustání tu zvonily telefony a někdo pokřikoval příkazy. Zadržovací cely byly vždycky přinejmen­ ším zpola plné.

Nedělní ráno by pochopitelně mohlo představovat výjim­ ku. I  v  nejdrsnějších koutech města bývá v  ospalých hodi­ nách po pravidelné sobotní pijatyce klid.

Proto Hecka překvapilo, když krátce po desáté ráno uvi­ děl na parkovišti víc aut než obvykle. A zvlášť ho překvapi­ lo jedno konkrétní, bílé BMW kupé. Chvíli se na  něj díval a pak schlíple vešel vchodem pro zaměstnance dovnitř. Prv­ ní, na  koho uvnitř narazil, byla Paula Clarková, civilistka, která pro něj pracovala jako administrativní asistentka. Byla to drobná a  baculatá místní holka – odbarvená blondýnka s mohutným poprsím připomínající mladou Barbaru Wind­ sorovou –, kterou mu půjčila místní kriminálka.

„Co tu děláte?“ zeptal se, protože ho překvapilo, že ji v práci potkává o víkendu.

Vypadalo to, že Paula je na odchodu. V jednom podpaží nesla kabát a kabelku, ve druhém štos hlášení, která zřejmě

Paul Finch

hodlala doma přepsat do počítače. Když ho uviděla, neusmá­

la se – ne že by se usmívala často, ale tentokrát působila ještě

podrážděněji než obvykle.

„Musela jsem přijít roztřídit papíry, protože jste nezvedal telefon,“ odpověděla.

Vytáhl z kapsy saka mobil a zjistil, že nefunguje. „Ten haj­ zlík chcípnul.“

„Je tady superintendantka Piperová,“ dodala Paula.

„Já vím, viděl jsem venku její auto. Co chce?“

„Vá s.“ Paula ho obdařila dlouhým významným pohle­ dem, pak se kolem něj provznášela na svých jehlových pod­ patcích a vyšla ven.

Heck vyšel po  zadním schodišti do  patra. Kancelář, ve které momentálně pracoval, byla zasunutá v nejmíň využíva­ ném a nejhůř přístupném koutě budovy. Místní policajti o ní dodnes mluvili jako o „rezervní místnosti pro předváděčky“, i když v ní úřadoval už přes dva roky.

Zamířil k ní chodbou, ale když uviděl, že dveře jsou do­ kořán, zarazil se. Rýsovala se v nich vysoká silueta detektiva inspektora Dese Pallisera. Bylo mu pětapadesát a byl to ostří­ lený polda s  mnohaletými zkušenostmi. Byl štíhlý a  proše­ divělý, měl ošlehanou pleť, a kam až Heckova paměť sahala, nosil rozježenou šedivou bradku a knír. Klamal zevnějškem – nikdo by u něj nečekal bodrou náturu. Jakmile Hecka za­ hlédl, mávl na něj, ať jde dál. Heck se k němu pomalu šinul, dával si načas. V kanceláři byla ještě jedna osoba, přecházela za Palliserem sem a  tam. Podle sošné postavy, perlově šedé halenky, úzké černé sukně a hřívy zlatohnědých vlasů (nevy­ sloužila si přezdívku Lvice zbůhdarma), poznal detektiva su­ perintendanta Gemmu Piperovou. Jako obvykle měla v ruce

STALKEŘI

štůsek papírů, rychle je pročítala a jeden po druhém podráž­

děně odhazovala.

„No konečně. Dobré ráno,“ přivítal Hecka Palliser.

Heck mlčel. Padla mu do  oka cedule, kterou mu kdosi přilepil zvenčí na dveře. Stálo na ní:

Flákárna

(Kopem se tu do prdele)

Bez takových nejapností by se v tuhle chvíli obešel.

Superintendantka Piperová si ho přes místnost měřila. Z vlasů, které přes den nosila vyčesané nahoru, se jí uvolnilo několik pramenů a  visely jí na  ramena. Hodně jí to slušelo. Ale ve tváři byla bledá a modré oči jí plály.

„Víš, že na tebe čekáme skoro dvě hodiny?“ obořila se na něj.

„Ehm, ne, až doteď jsem to nevěděl.“

„Co to na nás zkoušíš, Hecku?“ nenechala se odbýt. Heck měřil přes metr osmdesát, ale Piperová nebyla o moc menší, a i kdyby ano, dohnala by to přímo kolosální osobností. Roz­ zuřeně přecházela po  místnosti. „Myslíš, že mě baví trávit neděli tím, že se přebírám tvým bordelem?“

„Nefunguje mi mobil.“

„Tak si sežeň funkční!“

„Seženu... Pokud si to můžu dát do nákladů.“

Povytáhla obočí. „Cože?“

„Zabilo ho pracovní nasazení, takže jestli si musím kou­ pit jiný...“

Paul Finch

„Snažíš se mě schválně vytočit?“

„Ne, jenom –“

„Na to fakt nemám náladu.“

„To je vidět.“

Namířila na něj prstem. „A taky se tu nepředváděj.“

„Omluva by nebyla od  věci, Hecku,“ ozval se Palliser. „Vážně jsi nás nechal čekat.“

„Já vím, omlouvám se. Ale nevěděl jsem, že přijdete.“

„To je k  nepřehlédnutí,“ opáčila Piperová a  rozmách­ lým gestem ukázala na neuspořádané hromady dokumentů mezi počítači, neumyté hrnky od kafe a přetékající přihrádky s poštou. „Rozhlídni se kolem, vypadá to tu jako po výbuchu bomby. A když už je o tom řeč...“ Přešla ke dveřím a strhla z nich ceduli. „Co má znamenat tohle?“

Heck se kysele usmál. „Ty se mi tu objevujou dnes a den­ ně.“

„Zase jsi někomu šlápnul na kuří oko?“

„Držím si od  všech odstup, takže nikomu šlápnout na nohu nemůžu,“ opáčil. „Vsadil bych se, že někdo z místních detektivů vyslepičil Bobbymu Ballamarovi, že vyšetřuju zmi­ zení jeho dcery v rámci celé série. Nechápu, jak jinak se toho mohl domáknout. Co to zjistil, dělá mi ze života peklo.“

„Máš pro to důkaz?“ zeptal se Palliser užasle.

„Jasně že ne.“

„A co má tohle vůbec znamenat?“ přistrčila mu Piperová pod nos ceduli.

Heck pokrčil rameny. „Znáš poldy z  okrsků. Jsou pře­ svědčeni, že nikdo nemaká tak tvrdě jako oni. Podle nich se tady kopu do zadku.“

„Bohužel si to nemyslí jenom oni.“ Na  okamžik se roz­

STALKEŘI

hostilo ticho. Superintendantka Piperová najednou působila

nejistě a jako by nebyla ve své kůži.

„Aha,“ pokýval hlavou Heck. „Takže o to tady běží.“

„Musels to přece čekat,“ řekl Palliser.

„Scotland Yard ztropil povyk?“

„Tvoje analýza případu neměla kýžený účinek,“ vysvětlil Palliser.

Heck se svezl na židli a ani se nepokoušel zakrýt podráž­ dění. „Mořil jsem se s ní tři neděle. Podělaný tři neděle.“

„Snaha se tomu upřít nedala.“ Piperová se posadila na­ proti němu. „Ale to je asi tak všechno. Důkazy jsou v pomě­ ru k vynaloženému času dost chatrné. Jak dlouho už se tím případem zabýváš?“

„Dva roky a čtyři měsíce.“

„A jak jsi pokročil – nijak.“

„Potřebuju víc lidí,“ namítl.

„No, odteď máš ještě o jednoho míň.“

Heck se vsedě pomalu napřímil. „Jak můžu mít o jedno­ ho míň než nikoho?“

„Ten jeden jsi ty, Hecku,“ řekl Palliser.

Heck se díval z jednoho na druhého a nakonec se zastavil pohledem u Piperové. „Snad to nechceš zabalit?“

„Moje rozhodnutí to není.“

„Ani mi nemusíš říkat čí,“ opáčil. „Laycock, co? To je mi překvápko.“

„Je to beznadějný případ,“ namítla. „Sám jsi mi to říkal.“

„Jo, ve  chvíli frustrace jsem mohl něco takového plác­ nout.“

„A frustrace je tady zjevně víc než čehokoli jiného.“

Heck vstal. „Kde je sakra problém? Věnuju tomu, kolik

Paul Finch

času se dá, a většinu z toho zadarmo. Nenechávám si proplá­

cet žádný nehorázný přesčasy.“

„Problém je, že bys byl užitečnější jinde,“ opáčila. „Zloči­ ny nepočkají jen proto, že momentálně děláš na něčem zají­ mavějším.“

„Zajímavějším?“ Heck nevěřil vlastním uším. „Máme tu osmatřicet pohřešovaných žen! To je sakra víc než ,zajímavý‘, nezdá se ti?“

Piperová místo odpovědi prolistovala několik složek a pa­ pírů rozházených po  stole. „Kde máš důkaz, že ta zmizení spolu nějak souvisejí? Kde je mezi nimi nějaká spojitost? Ně­ které z těch př



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist