načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stalker - Lars Kepler

Stalker

Elektronická kniha: Stalker
Autor:

Bez Joony Linny je policie bezmocná.Před devíti lety byl pastor Rocky Kyrklund odsouzen za brutální vraždu a svěřen do psychiatrické péče. Z události si nic nepamatuje — od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 571
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Stalker ... přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
Doporučená novinka pro týden: 2015-19
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1437-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pátá kniha detektivní série s hlavním vyšetřovatelem Joonou Linnou. Před devíti lety byl pastor Rocky Kyrklund odsouzen za brutální vraždu a svěřen do psychiatrické péče. Z události si nic nepamatuje - od tragické autonehody trpí opakujícími se výpadky a ztrátou paměti. Ve stejnou dobu, kdy se znovu vrací do společnosti, někdo policii pošle video ženy v okně. Následujícího dne je žena nalezena mrtvá. Brutalita vrahova útoku vyšetřovatele dovede právě k Rockymu Kyrklundovi, mezitím však policie obdrží další videonahrávku. Nikdo nerozumí tomu, co se děje. A Joona Linna více než před rokem zmizel. Skoro všichni si myslí, že je mrtvý. Skoro všichni.

Popis nakladatele


Bez Joony Linny je policie bezmocná.
Před devíti lety byl pastor Rocky Kyrklund odsouzen za brutální vraždu a svěřen do psychiatrické péče. Z události si nic nepamatuje — od tragické autonehody trpí opakujícími se výpadky a ztrátou paměti.
Ve stejnou dobu, kdy se Rocky Kyrklund znovu vrací do společnosti, někdo policii pošle video ženy v okně. Následujícího dne je žena nalezena mrtvá. Brutalita vrahova útoku vyšetřovatele dovede k Rockymu Kyrklundovi. Policii přijde další videonahrávka. Nikdo nerozumí tomu, co se to děje. A Joona Linna více než před rokem zmizel. Skoro všichni si myslí, že je mrtvý. Skoro všichni. 
Lars Kepler je pseudonym, za nímž se skrývá manželská dvojice Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a Alexander Ahndoril (nar. 1967). Doposud společně vydali čtyři bestsellerové krimi romány:  Hypnotizér  (2009; česky Host 2010),  Paganiniho smlouva  (2010; česky Host 2011), Svědkyně ohně  (2011; česky Host 2012) a  Písečný muž  (2012; česky Host 2013).  Stalker (2014) je pátým dílem série o komisaři Joonovi Linnovi. Romány  Hypnotizér ,  Svědkyně ohně  a Písečný muž  vyšly jako audioknihy v interpretaci Pavla Rímského.  Hypnotizér  se dočkal rovněž filmového zpracování v režii Lasseho Hallströma. Všech knih série se už prodalo přes pět milionů, jen v České republice téměř čtvrt milionu. V roce 2015 vyjde první díl nové thrillerové série  Playground (Dětské hřiště), kterou připravujeme k českému vydání.

Zařazeno v kategoriích
Lars Kepler - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Stalker" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29

30

31

32


lars kepler


stalker


lars kepler


brno 2015

stalker


Lars Kepler

Stalker

Copyright © Lars Kepler, 2014

Translation © Azita Haidarová, 2015

First published by Albert Bonniers Förlag,

Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement

with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden

Cover illustration © Hummingbirds, Stockholm

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-907-7 (Formát PDF)

isbn 978-80-7491-908-4 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-909-1 (Formát MobiPocket)


7

Zpočátku ten kratičký film nikdo nebral vážně — dokud se

nevynořila první mrtvola. V elektronické poště státníkrimi

nální policie se objevil strohý odkaz na videoklip na serveru

YouTube. Zpráva neobsahovala žádný text, odesílatele nebylo

možné vypátrat. Sekretářka udělala to, co měla v popisuprá

ce: prohlédla si nahrávku, a ačkoli posléze usoudila, že jde

o nehorázný žert, zaznamenala příjem zprávy včetněpřísluš

ného linku do evidenční knihy.

O  dva dny později se kvůli témuž filmu sešli tři zkušení vy

šetřovatelé. Schůze se konala v  osmém patře budovy státní

kriminálky, v malé zasedací místnosti vedle kancelářeředite

le. Nejstarší z mužů seděl na vrzající židli, jeho kolegové stáli.

Všichni tři hleděli na široký monitor a upřeně sledovali

sekvenci trvající pouhých dvaapadesát vteřin.

Chvějící se kamera potají natáčela oknem do ložnice asi

třicetiletou ženu, jak si navléká černé silonky.

Kriminalisté za rozpačitého mlčení pozorovali jejízvlášt

ní pohyby.

Žena se ze všech sil snažila punčocháče co nejlépe vy

pnout: překračovala fiktivní překážky, pak roznožilaa několi

krát se uklonila, jako by dělala podivné pukrle.

V pondělí ráno byla mrtvá. Její znetvořené tělo se našlov řa

dovém domku na ostrově Lidingö u Stockholmu. Nebožka

seděla na podlaze s podivně zkroucenými ústy, oblečená jen

v punčocháčích a podprsence. Okenní tabulka i bílá orchidej

na parapetu byly zastříkané krví.

Během týdne policie obdržela výsledky forenzníhopato

loga. Podle pitevního protokolu oběť vykrvácela v důsledku

mnohačetných řezných a bodných ran, které s mimořádnou

brutalitou směřovaly přímo do oblasti krku a obličeje.



9

Výraz „stalker“ se používal již na počátku osmnáctého století ve vý­

znamu tulák nebo pytlák.

V roce 1921 zveřejnil francouzský psychiatr de Clérambault studii

o pacientovi trpícím obsedantní neopětovanou láskou a mnozí tento

případ pokládají za první moderní analýzu stalkera.

Dnes tímto termínem označujeme paranoidní osobu, která svou

vyhlédnutou oběť umanutě a systematicky pronásleduje.

S nějakou formou stalkingu se setkalo téměř deset procent po­

pulace.

Stalker má zpravidla ke své oběti milostný vztah, jeho fixace na

mimořádnou či známou osobnost však bývá dílem náhody.

Ačkoli ve většině případů nelze proti pronásledovateli nijak za­

sáhnout, policie tento jev nebere na lehkou váhu, protože stalkerova

chorobná posedlost nezřídka vyústí ve fyzické napadení a potažmo

i  ohrožení života jeho oběti. Podobně jako se z  bouřkového oblaku

může termickou konvekcí vyvinout bouře nebo tornádo, může se

stalkerovo zbožňování obratem změnit v nenávist a agresi.



11

1

Je pátek dvaadvacátého srpna, hodiny ukazují čtvrt na devět.

Po úchvatných západech slunce a bílých letních nocích se

s překvapivou rychlostí ujímá vlády tma. Před proskleným

vchodem do budovy policejního prezidia je již šero.

Margot Silvermanová vystoupí z výtahu a zamířík bezpeč

nostním dveřím vedoucím do vstupní haly. Na sobě má volné

černé paleto, přes prsa se jí napíná bílá halenka, dlouhé černé

lněné kalhoty jsou vybaveny elastickým pásem, aby držely

krok s jejím rostoucím břichem.

Beze spěchu se doloudá k prosklené stěně s dvojitýmidveř

mi. Za dřevěným pultem sedí strážný a upírá pohled namoni

tor. Bezpečnostní kamery snímají každičký kout ohromné

budovy ve dne i v noci.

Silný cop světlých vlasů odstínu leštěného březovéhodře

va jí splývá až na záda. Margot je šestatřicet let a své třetítěho

tenství si zjevně užívá: tváře má červené jako růže a celá jen

kvete.

Po dlouhém náročném týdnu se konečně chystá domů.

Každý den pracovala přesčas, i když ji kolegové dvakrátva

rovali, aby to nepřeháněla.

Stala se novou odbornicí na sériové vraždy, vraždy podle

předlohy a stalking a smrt Marie Carlssonové je její první

samo statný případ v pozici kriminální komisařky. Žádnísvěd

ci, žádní podezřelí. Oběť žila sama, byla bezdětná a pracovala

jako produktová manažerka v iKEA. Její matka se po otcově

smrti přestěhovala do domova pro seniory a Marie bydlela

ve splacené vilce po rodičích. Do práce ji obyčejně vozívala

kolegyně, ale onoho osudného rána na ni Marie na Kostelní

ulici nečekala. Kolegyně zajela k ní domů, zazvonila,nakouk

la do vilky, obešla ji a pak Marii uviděla. Seděla na podlaze

za oknem, obličej měla pořezaný, hlava s  podivně sešklebe

nými ústy jí sotva držela na krku.


12

Na základě prvního pitevního protokolu se nedalovylou

čit, že ústa někdo naaranžoval až po ženině smrti, ale stejně

tak bylo teoreticky možné, že oběť rty zkřivila samovolně.

Rigor mortis, posmrtná ztuhlost, začíná v mozku a bránici,

ale již po dvou hodinách se projeví i v obličejových svalech

a dásních.

Je pátek večer, vestibul je skoro liduprázdný. O kousek dál

si povídají dva policisté oblečení v  tmavomodrých tričkách,

ze zasedací místnosti, v níž probíhá řízení o uvalení vazby,

vyjde unaveně vyhlížející státní zástupce.

Margot od samého začátku — od chvíle, co se stala hlavní

vyšetřovatelkou — v skrytu duše tušila, jaké nebezpečí jí hrozí:

bude příliš ambiciózní, příliš náročná a bude si nad případem

lámat hlavu víc, než je zdrávo. Kdyby ostatním pověděla o své

intuici, totiž o pocitu, že mají co dělat se sériovým vrahem,

určitě by se jí vysmáli. Margot Silvermanová si v uplynulém

týdnu přehrála klip s Marií Carlssonovou aspoň dvěstěkrát.

Vše nasvědčovalo tomu, že k vraždě došlo zanedlouho poté,

co se video objevilo na YouTube.

Komisařka se po celou dobu snažila odhalit nějaké skryté

poselství, ale na nic kloudného nepřišla. Fetišistů vysazených

na punčochy je fůra, ale Mariina vražda o žádných podobných

sklonech nevypovídá.

Film je kratičkým útržkem ze života obyčejné svobodné

ženy se slušným zaměstnáním, která se právě chystá navečer

ní kurz komiksové kresby.

Nelze z něj vyvodit, co pachatel pohledával v Mariiněza

hradě — jestli se tam ocitl čirou náhodou, nebo jestli si celý

průběh předem detailně naplánoval. Jisté však je, že ji během

posledních minut před vraždou natáčel na video, a tudíž měl

něco za lubem. Vzhledem k tomu, že vzápětí poslal odkaz na

policii, nepochybně chtěl tím filmem něco říct.

Chtěl poukázat na něco zvláštního, buď jen u Marie, nebo

u více žen. Možná se jedná o všechny příslušnice něžnéhopo

hlaví, možná o celou společnost.


13

Margot však v ženině vzhledu ani počínání neshledala nic

mimořádného. Marie vraští čelo, špulí pusu a ze všech sil se

soustředí na to, aby si co nejpečlivěji natáhla silonky.

Vyšetřovatelka už dvakrát navštívila její vilku naBredablick

ské ulici, ale především si důkladně prošla videozáznam, který

na místě činu pořídili kriminalističtí technici.

Ve srovnání s policejní nahrávkou působí pachatelův klip

téměř laskavě. Blízké záběry stop bestiálního činu jsoune

milo srdné. Technici natočili zohavené tělo, sedícís roztaže

nýma nohama na podlaze v  louži krve, z  několika různých

úhlů. Na boku visí rozřezaná podprsenka, ňadra těžcespa

dají k břišním záhybům. Z obličeje zbyla jen krvavá maska

s rozevřenými ústy.

Margot se nenápadně zastaví u  konferenčního stolku

mezi křesly, na němž stojí mísa s jablky, a mrkne postráž

ném hovořícím do mobilu. Pak se k  němu obrátí zády, ně

kolik vteřin pozoruje jeho odraz ve skle ozářenémz venkov

ního dvora, hbitě vytáhne z mísy šest plodů a strčí si je do

tašky.

Šest je zbytečně moc, to Margot dobře ví, ale nedokáže

přestat, dokud na míse něco je. Jenny by večer mohla upéct

jablečný koláč politý rozpuštěným máslem, pod nímžzkara

melizuje skořicový cukr.

Z labužnických myšlenek ji vytrhne zvonění telefonu.Po

hlédne na displej a spatří tvář svého kolegy Adama Júsufa.

„Jsi ještě v práci?“ zeptá se Adam. „Řekni, že jo...“

„Kdepak, už sedím v autě a uháním po Klárské magistrále,“

zalže Margot. „Cos mi chtěl?“

„Přišlo nový video.“

Margot ucítí kručení v žaludku a ihned si položí dlaň na

zaoblené břicho.

„Nový video?“ zopakuje po kolegovi.

„Tak můžu s tebou počítat?“

„Hned to obrátím,“ řekne Margot, otočí se a zamíří zpátky.

„Zatím pořiď pár kopií.“


14

Margot klidně mohla vyjít hlavním vchodem na ulici,od

frčet domů a přenechat vyšetřování Adamovi. Stačil by jediný

telefonát a byla by dostala roční placenou mateřskoudovo

lenou. Kdyby tušila, že její první případ bude takhle brutální,

zřejmě by to udělala.

Budoucnost obestírá temnota, planety se blíží ke svýmne

bezpečným konstelacím. Její osud se právě teď podobá žiletce

vznášející se na vodní hladině.

Nastoupí do výtahu. V ostrém světle vypadá starší. Tenké

černé linky kolem očí se jí už skoro rozpily. Zakloní hlavu

a uvědomí si, že kolegové mají pravdu, když tvrdí, jak jepo

dobná svému otci, krajskému policejnímu řediteli Ernestu

Silvermanovi.

Výtah zastaví v osmém patře a Margot co nejrychleji kráčí

prázdnou chodbou. Týden poté, co policisté uctili minutou

ticha památku pohřešovaného Joony Linny, obsadilas kole

gou Adamem komisařovu kancelář. Margot Joonu osobně

neznala, takže jí to nečinilo žádné potíže.

„Máš rychlej auťák,“ prohlásí Adam a  v  úsměvu ukáže

ost ré zuby.

„Docela jo,“ přisvědčí Margot.

Adamu Júsufovi je už osmadvacet let, ale tvářičku máhlad

kou jako dospívající chlapec. Vlasy má přerostlé, přes džíny mu

splývá košile s krátkými rukávy. Pochází ze syrské rodiny,vy

rostl v Södertälje a hrál fotbal v severní divizi třetí švédské ligy.

„Jak dlouho je ten klip na YouTube?“ chce vědět Margot.

„Tři minuty,“ odpoví Adam. „Takže on tam teď je. Stojí

u okna a...“

„To nevíme jistě, ale...“

„Ale já bych za to dal krk,“ skočí jí do řeči Adam. „Určitě.

Co jinýho by taky dělal?“

Margot položí těžkou tašku na zem, posadí se na židlia za

volá kriminalistickým technikům.

„Zdravím, tady Margot. Už jste rozeslali kopie? Teď měpo

slouchejte — potřebuju, abyste v tom klipu našli nějaké místo


15

nebo jméno, a já bych pak mohla to místo nebo tu ženuiden

tifikovat... Využijte veškerých dostupných zdrojů, udělejte

to, jak chcete, ksakru, ale do pěti minut potřebuju něco, po

čem bych se mohla pustit, a slibuju, že pak už vám dneska

dám pokoj.“

Margot položí telefon a nadzvedne víko krabice s pizzou

na kolegově stole.

„Ty už nechceš?“ zeptá se.

Ozve se pípnutí. Došla elektronická zpráva. Margot rychle

slupne okraj pizzy. Netrpělivá vráska na jejím čele se prohloubí.

Rozklikne video, zvětší ho na celý monitor, odhodí si cop na

záda, spustí film a kousek se odsune, aby na něj viděl i Adam.

Napřed se objeví tma, v ní se chvěje zářící okno. Kamera

se opatrně přibližuje. Na čočce objektivu zašustí několikpa

dajících listů.

Margot naskočí na pažích husí kůže.

V osvětleném pokoji šikmo před televizí stojí žena a pojídá

přímo z kelímku zmrzlinu.

Stažené sportovní kalhoty jí visí na jedné noze spolu se

shrnutou ponožkou.

Dívá se na obrazovku, usměje se a ocucává lžičku.

V kanceláři policistů je slyšet jen šumění počítačovéhoven

tilátoru.

Margot nespouští oči z ženina půvabného obličeje,z vy

sedlých lícních kostí a pěkně zaoblené hlavy. Prozraď mi něco,

třeba sebemenší maličkost, prosí v duchu. Žena je zjevněroz

pálená, určitě právě skončila s nějakým sportem. Na sobě má

seprané kalhotky s  vytahanou gumou, pod propoceným tíl

kem se rýsuje podprsenka.

Margot se nakloní k monitoru, kulatým břichem se dotkne

stehen, neposlušný cop jí znovu přepadne dopředu.

„Ještě minutu,“ řekne Adam.

Žena odloží kelímek se zmrzlinou na konferenční stolek,

odejde z pokoje a kalhoty uvízlé na pravém kotníku vleče za

sebou.


16

Poté kamera sklouzne na stranu, mine úzké dveře nave

randu a přiblíží se k oknu do ložnice. V místnosti se rozsvítí.

Žena několika pohyby setřese kalhoty a odkopne je ke křeslu

s rudým polštářkem. Nohavice proletí vzduchem, narazí do

zdi za křeslem a pak nehlučně dopadnou na zem.


17

2

Kamera se pomalounku posouvá posledním úsekem temné

zahrady, zastaví se těsně u okna a nepatrně se chvěje, jako by

plula po vodě.

„Kdyby zvedla hlavu, musela by ho vidět,“ vydechneMar

got a srdce jí poskočí v hrudi.

Světlo z místnosti ozáří listy růžového keře a odrazí se

v horním okraji čočky.

Adam si zakryje pusu rukou.

Žena si svlékne tílko, hodí ho na židli, chvíli otálív opra

ných kalhotkách a flekaté podprsence a nerozhodně hledí na

telefon zapojený do nabíječky, který leží na nočním stolku

vedle polo prázdné sklenice s vodou. Stehna má po běhuna

pjatá a prokrvená, na břiše je patrný otlačený pruh od gumy.

Na těle nemá žádné tetování, viditelnou jizvu ani strie po

prodělaném porodu.

Místnost vypadá stejně jako ložnice milionů jiných Švédů.

Není tu jediná věc, která by policistům poskytla nějakévodít

ko pro další pátrání.

Kamera se zatřese a couvá.

Žena si z nočního stolku vezme sklenici vody a nese ji

k ústům. Vtom film skončí.

„Krucifix, krucifix,“ kleje stále dokola Margot. „Je tovšech

no úplně na draka.“

„Ale já tam vidím spoustu věcí, který...“

„Vidíš jen vilu z dvacátýho století, ovocný stromy, růže,tro

jitý okna, dvaačtyřicetipalcovou obrazovku, zmrzlinu značky

Ben & Jerry,“ mávne Margot rukou k počítači.

Nikdy předtím si neuvědomila, jak jsou si lidé navzájem

podobní.

Při pohledu zvenčí, skrze okenní tabulku, je většinadomá

cí populace snadno zaměnitelná. Bydlíme ve stejných bytech,

děláme stejné věci a vlastníme stejné předměty.


18

„To je naprostý šílenství,“ řekne chraplavě Adam. „Proč to

ten člověk natáčí? Co tím vlastně sleduje?“

Margot vyhlédne malým oknem na černé koruny stromů

Kronoberského parku, ponořené do zářivé mlhy nadměs

tem.

„Bezpochyby máme tu čest se sériovým vrahem,“ řekne

Margot. „A jediný, co můžeme udělat, je vytvořit první nástin

pachatelova portrétu, abysme...“

„Ale k čemu to té nešťastné ženské bude?“ přeruší ji Adam

a pročísne si rukou vlasy. „Ten šmejd stojí přímo u okna a čučí

na ni, a ty tu klidně mluvíš o profilu pachatele.“

„Můžeme tak pomoct některé další oběti.“

„Ale houby,“ odsekne Adam. „Musíme zveřejnit...“

„Koukej už na chvíli zmlknout,“ utne ho Margot a zvedne

telefon.

„To ty drž klapačku!“ okřikne ji Adam. „Copak nemámprá

vo vyjádřit svůj názor? Podle mě bysme měli její podobiznu

zveřejnit v internetovém vydání všech večerníků.“

„Adame, teď mě poslouchej... Napřed jsme doufali, že se

nám ji podaří zavčas identifikovat, vždyť k tomu stačí docela

málo, ale zjistili jsme pěkný kulový,“ vykládá Margot. „Ještě

promluvím s techniky, ale vím skoro na beton, že anitento

krát nic nenašli.“

„Ale kdybysme zveřejnili její...“

„Na pitomosti není čas,“ skočí mu do řeči Margot. „Mysli

trochu... Všechno nasvědčuje tomu, že pachatel vkládá klipy

na internet přímo ze zahrady své oběti, což znamená, žeexis

tuje aspoň teoretická možnost ji zachránit.“

„Vždyť to říkám.“

„Jenže zrovna teď už uteklo celých pět minut a to je nalel

kování za oknem moc dlouhá doba.“

Adam se nakloní a  upřeně se na kolegyni zahledí. V una

vených očích má červené popraskané žilky, vlasy mu trčí na

hlavě jako hřebíky.

„Takže to předem vzdáme?“


19

„Máme naspěch, ale přesto si další postup musímedůkladně promyslet,“ vysvětluje Margot.

„Aha,“ odsekne popuzeně kolega.

„Pachatel má velkou sebedůvěru a je mu jasné, že má před námi pořádný náskok,“ vysvětlí ihned Margot a zhltneposlední kousek pizzy. „Ale čím víc toho o něm zjistíme, tím

blíž...“

„Zjistíme? No, v  téhle chvíli to není zrovna nejlepšítaktika,“ zaprotestuje Adam a otře si z nosu pot. „První video se

nám vypátrat nepodařilo, na místě činu jsme neobjevilijedinou stopu, po které bysme se mohli pustit, a teď to dopadne

nachlup stejně.“

„Technici zřejmě nic nenajdou, takže musíme provéstdůkladnou analýzu obou klipů i vražd,“ odpoví Margot a ucítí,

že se miminko v břiše pohnulo. „Co jsme to jen přehlédli, co

se nám ten člověk snaží naznačit?“

„Viděli jsme mladou ženskou, která si byla zaběhat, pak si

dala zmrzlinu a koukala se na televizi,“ začne Adam.

„A co to vypovídá o vrahovi?“

„Že nemá rád ženský, co jedí zmrzlinu... Nemám páru,“

zakvílí Adam a skryje obličej v dlaních.

„Zapni mozkový buňky.“

„Promiň, ale...“

„Podle mého názoru vrah natáčí poslední chvíle svýchobětí,“ uvažuje Margot. „Dává si načas, vychutnává si okamžik,

než... Chce nám je ukázat živé, protože ho možná zajímají

jen živé ženy.“

„Voyeur,“ vyhrkne Adam a na pažích mu naskočí husí kůže.

„Stalker,“ šeptne Margot.

„Jenže jak mám vyfiltrovat seznam všech sviní, který pustili

z basy nebo ze cvokárny?“ dumá Adam a přihlásí se napolicejní intranet.

„Zadej do vyhledávače znásilnění, hrubé ublížení nazdraví, paranoia.“

Muž ťuká na klávesnici, klikne, pak znovu něco napíše.


20

„Je jich hrozně moc,“ ozve se po chvíli. „A čas letí.“

„Zkus jméno první oběti,“ navrhne Margot.

„Nikde nic,“ vzdychne mladík a prohrábne si kštici.

„Takže sériový deviant, možná impotentní nebohormonálně utlumený,“ přemýšlí nahlas Margot.

„Musíme sestavit registr, ale to je práce na dlouhou dobu,“

řekne Adam a vstane. „Takhle to nepůjde. Co si teda krucinál

počneme?“

„Ta žena je mrtvá,“ prohlásí Margot a opře si záda. „Možná

jí zbývá ještě několik minut, ale...“

„Nevím, jestli tohle zvládnu,“ přeruší ji Adam. „Vidíme ji,

vidíme její obličej, její dům... Proboha, vždyť jí koukámepřímo do života, ale nic o ní nezjistíme, dokud ji ten parchant

nezamorduje a někdo nenajde její tělo.“


21

3

Zuzaně Kernové po dlouhém běhu brní stehna. Stáhne sipro

pocené kalhotky a odkopne je ke křeslu.

Od třicátých narozenin pravidelně běhá — třikrát týdně

urazí pětikilometrovou trasu. Vždycky v pátek si po běžeckém

kolečku dopřeje zmrzlinu a dívá se na televizi: ví, že Björnpři

jede nejdřív o půlnoci. Když manžel získal práci v Londýně

a její syn Morgan z prvního manželství pobýval ve střídavé

péči u svého táty, obávala se, že si tu bude připadat osamělá,

ale zanedlouho si volné chvíle velice oblíbila.

Právě začala navštěvovat velmi náročný odborný neurolo

gický kurz na Karolínském institutu, takže troška klidu jípři

šla dvojnásob vhod. Rozepne si propocenou sportovnípod

prsenku a napadne ji, že by si ji mohla vzít ještě v neděli, než

ji definitivně hodí do pračky. Takhle teplé léto nepamatuje.

Vtom zaslechne zaškrábání. Obrátí se k oknu. Vidí jenčer

nou tabulku a  téměř zrcadlový odraz ložnice, který vypadá

jako televizní studio nebo divadelní scéna, na níž se právě

ocitla v pronikavém světle ramp. Jen jsem se zapomnělaob

léknout, pomyslí si a rty se jí zvlní křivým úsměvem.

Několik vteřin pozoruje své nahé tělo. Je dramatickyna

svícené a vypadá štíhlejší než ve skutečnosti.

Ozve se další šelest, jako by někdo přejel nehtem pooken

ním rámu. Venku je neproniknutelná tma a Zuzana z pokoje

nevidí ani na parapet, aby se přesvědčila, jestli tam nesedí

nějaký pták.

Zírá na okno, váhavě k němu zamíří, snaží se dohlédnout

za zrcadlový odraz. Přehodí přes sebe námořnicky modrou

deku a zachvěje se zimou.

Navzdory varovnému vnitřnímu hlasu dojde až k oknu,

skloní tvář ke sklu a před očima jí pozvolna vyvstanepotemně

lá zahrada, zšeřelý svět připomínající mědirytinu od Gustava

Dorého.


22

Černá tráva, vysoké keře, ve větru se pohupuje Morganova

houpačka, za dětským domečkem se lesknou oknanedostavěné venkovní verandy.

Sklo se zamží jejím dechem. Narovná se a zatáhne závěsy.

Těžký přehoz se sveze na podlahu a ona jde nahá ke dveřím.

Po zádech jí přeběhne mráz. Znovu se obrátí k oknu. Ve škvíře

mezi tmavorůžovými závěsy se leskne černý pruh.

Rychle sáhne po mobilu na nočním stolku a zavoláBjörnovi. Naslouchá vyzváněcím signálům a neustále stáčí pohled

k oknu.

„Ahoj, zlato,“ zvolá překvapivě nahlas Björn.

„Ty jsi na letišti?“

„Cože?“

„Jestli jsi na...“

„Zrovna jsem na letišti a dávám si hamburger v O’Larys

a...“ Mužův hlas se ztratí, na pozadí je slyšet hlasitý jásota potlesk.

„Liverpool vstřelil další gól,“ vysvětlí Björn.

„Hurá,“ pronese tlumeně Zuzana.

„Volala mi tvoje máma a vyzvídala, co ti má koupitk narozeninám.“

„To je od ní milé.“

„Tak jsem jí poradil krajkový spodní prádlo,“ zavtipkuje manžel.

„Bezva.“

Zuzana upřeně hledí na třpytivý proužek skla mezi závěsy.

V telefonu to praská.

„Doma všechno v pohodě?“ chce vědět Björn.

„Jo, jen se začínám trošku bát tmy.“

„Bena tam nemáš?“

„Jasně, už je u televize.“

„A co Jerry?“ žertuje manželův hlas úplně blízko.

„Oba na mě čekají,“ zasměje se Zuzana.

„Moc mi chybíš,“ řekne Björn.

„Nezmeškej letadlo,“ špitne žena.

23

Ještě chvilku si povídají, pak se rozloučí a pošlou si pusu,

když vtom se hovor naráz přeruší. Zuzana si náhle vzpomene

na pacienta, kterého včera v noci přivezli k nim na oddělení.

Mladík si vyjel na motorce bez helmy, vyboural se a utrpěl

závažné poškození mozku. Jeho otec vyrazil z noční služby

přímo do nemocnice. Na sobě měl špinavé montérky a na

krku mu visela ochranná maska.

Zuzana se zaštítí růžovým kimonem, zajde do obývacího

pokoje a zatáhne závěsy.

Místnost naplní podivná zlá předtucha.

Závěsy se pohupují. Žena pocítí mrazení v zádecha od

vrátí hlavu.

Ochutná zmrzlinu. Už se začala rozpouštět, za chvíli

bude dokonalá. Ústa jí zaplaví lahodná chuť čokolády.Zuza

na odstrčí kelímek, zamíří do koupelny, otočí kohoutkem,

rozpustí si vlasy stažené do ohonu a gumičku odloží na okraj

umyvadla.

Slastně si povzdychne, když jí teplá voda stéká po hlavě,

zátylku a nakonec po celém těle. V uších jí příjemně hučí,ra

mena jí poklesnou, svaly se uvolní. Namydlí se a zaváhás ru

kou mezi stehny, kde nahmatá pořádné strniště: už dávno

nebyla na voskové depilaci.

Rukou otře zamženou zástěnu, aby viděla na západkua kli

ku koupelnových dveří.

Náhle se jí vybaví, jak se něco mihlo v okně ložnice právě

v okamžiku, kdy strhla z postele přehoz a zahalila se do něj.

To je přece hloupost. Určitě se jí to jen zdálo. Nemá smysl

se tím zabývat a zbytečně se stresovat. Jen straší sebe samu,

vždyť stejně nemohla vidět, co se za oknem děje.

V místnosti bylo silné světlo a venku naprostá tma.

Ale přesto měla pocit, že zahlédla něčí obličej.

V další vteřině zmizel. Samozřejmě se spletla. Stále se však

nedokáže zbavit pocitu, že se jí to nezdálo.

Dítě to určitě nebylo, třeba jen soused hledal zaběhnutou

kočku, pak postával u jejich domku a díval se na ni.

24

Zuzana zastaví vodu a  srdce jí zabuší až v  hrdle, když si

uvědomí, že dveře z kuchyně na zahradu jsou dokořán. Jak na

ně mohla zapomenout? Celé léto je nechávala otevřené, aby

se do domu dostalo co nejvíc večerního vzduchu, alevždyc

ky když se šla osprchovat, zavřela je a otočila klíčem v zámku.

Znovu otře zamženou skleněnou zástěnu a zkontroluje

západku na dveřích. Všechno je v pořádku. Natáhne se pro

ručník. Měla bych zavolat Björnovi a poprosit ho, aby zůstal

na telefonu, dokud neprohlédnu celý dům, pomyslí si.

25

4

Vyjde z koupelny, z televize burácí jásot publika. Jemnéhed

vábné kimono se jí lepí na vlhkou pokožku.

U podlahy nepříjemně táhne.

Bosé nohy zanechávají na poškrábaných parketách mok

ré otisky.

Okno v jídelně se černě leskne. Za lustrem se vzoremkap

radin je temné sklo. Zuzana se nemůže zbavit dojmu, že jině

kdo sleduje, ale ovládne se a raději se ani nejde podívat ven,

protože má strach, aby se nevyděsila ještě víc.

Cestou do kuchyně se drží v uctivé vzdálenosti odzavře

ných dveří, za nimiž jsou schody do sklepa.

Na zádech ji studí mokré vlasy. Z konečků crčí na tenkou

látku kapky vody a stékají jí po zádech dolů až mezi půlky.

Čím víc se blíží ke kuchyni, tím je průvan studenější.

Srdce jí málem vyskočí z hrudi.

Opět si vybaví mladíka s vážně poškozeným mozkem.Po

dali mu anestetikum ketamin. Chlapec měl obličej rozbitý až

po spánky, ale jeho otec neustále tichounce opakoval, že syn

je v naprostém pořádku. Potřeboval si s někým promluvit, ale

Zuzana neměla čas. Co když si ji mladíkův podsaditý otec

našel, protože ji považuje za viníka, a teď stojí ve špinavých

montérkách před kuchyňským oknem?

V televizi zazní další písnička.

Do kuchyně fouká. Dveře na zahradu jsou dokořán. Závěs

z umělohmotných pásů vlétne do místnosti. Šustivá zástěna

Zuzaně brání ve výhledu — hned za ní klidně může někdo

stát.

Natáhne paži skrze poletující pásky a sáhne po klice.

Zvenčí proniká lezavý chlad.

Kimono se jí rozevře.

Rychle očima přelétne zahradu. Nikde nikdo. Keři lehce

cloumá vítr, houpačka se pohupuje.

26

Prudce zabouchne, nedbá na to, že do dveří přivřela kus

závěsu, chce co nejrychleji zamknout. Pak vytáhne klíč zezám

ku a couvá.

Konečně klíč leží v dózičce na mince. Zuzana si upraví

kimono. Každopádně už je zamčeno, pomyslí si. Vtom za ní

něco zapraská.

Otočí se jako na obrtlíku, ale pak se své přehnané reakci

zasměje. Byla to jen pootevřená ventilace, okno sebou škublo,

když ustal průvan.

Publikum bučí a píská, zjevně je nespokojené s výrokem

porotce.

Zuzana se rozhodne, že zajde do ložnice pro mobil a zavolá

Björnovi. Teď už by měl sedět u východu k letadlu. Chce ho mít

na lince a přitom znovu projít dům, teprve pak se v kliduposa

dí k televizi. Jinak by to stejně nedokázala pustit z hlavy. Jediný

problém tkví v tom, že ve sklepě není prakticky žádný signál.

Co kdyby pustila reproduktor a  položila telefon na schody?

Neustále si opakuje, že se nemusí plížit po vlastním domě

jako zloděj, ale přesto našlapuje co nejtišeji.

Mine zavřené dveře do sklepa, koutkem oka zahlédnetem

ná okna v jídelně a pak pokračuje do obýváku. Když se vrátila

z běhání, zamkla za sebou vchodové dveře, to ví určitě, ale

stejně jí to nedá a jde se přesvědčit. Tím líp — aspoň už na to

nebude muset myslet.

V obývacím pokoji hvízdá vítr, pootevřená ventilacevcuc

ne silonovou záclonu.

Zuzana zamíří do jídelny a všimne si, že luční květiny ve

váze na velkém kuchyňském stole už zvadly, a najednou strne.

Má pocit, jako by ji obemkla tenká ledová krusta. Těloza

čne bleskově vylučovat adrenalin.

Tři okna v jídelně se změní ve veliká zrcadla. Ženě duní

v uších vyděšené bušení srdce.

V pootevřených dveřích do haly stojí nějaká postava, v ruce

svírá kuchyňský nůž.

Je tady, uvnitř v domě, uvědomí si Zuzana.

27

Zavřela a zamkla dveře do kuchyně, ale teď vidí, žemoud

řejší by bylo utéct na zahradu.

Pomalu ustupuje.

Vetřelec stojí bez hnutí, zády otočený k jídelně, zrak upírá

do chodby vedoucí do kuchyně.

Velký nůž v pravačce sebou neklidně trhne.

Zuzana couvá, nespouští oči z postavy v hale. Pravá noha

jí uklouzne, levá se zapře o parkety, které pod její vahouza

vržou.

Musí se dostat ven, ale přes kuchyň to nepůjde, viděl by

ji skrze chodbu. Možná by stihla sebrat z misky klíč, alespo

léhat na to nemůže.

Opatrně ustupuje. Muž se odráží v posledním okně.

Pak znovu zavrže podlaha, tentokrát pod Zuzaninou levou

nohou. Zastaví se. Mužská postava se otočí směrem k jídelně,

zvedne oči a spatří její odraz v černé okenní tabuli.

Zuzana váhavě ucouvne. Muž zamíří k  ní. Žena vyjekne

strachy, obrátí se a utíká do obývacího pokoje.

Zakopne o koberec, ztratí rovnováhu, upadne na koleno

a sykne bolestí, ale opře se o ruku a plazí se dál.

Do jídelního stolu vrazí židle.

Neohrabaně se zvedne a překotí stojací lampu. Stínidlo

narazí do zdi a lampa s rachotem spadne na zem.

Za zády slyší rychlé kroky.

Bez ohlédnutí vletí do koupelny a zamkne se. Vzduch

uvnitř je ještě teplý a vlhký.

Ne, to se mi jen zdá, mumlá si v panické hrůze.

Mine umyvadlo i záchod a roztáhne záclonu na malém

okýnku. Třesoucími se prsty zkouší uvolnit západku, ta však

drží pevně. Škubne háčkem a snaží se uklidnit, pomalu viklá

západkou, poté s  ní trhne, a  právě ve chvíli, kdy se jí poda

ří vyprostit z očka první háček, zaslechne harašení zadveř

mi. Neznámý hmatá po zámku. Zuzana vyletí zpět ke dveřím

a chytne za kliku právě ve chvíli, kdy ji vetřelec začne tlačit

dolů. Popadne kliku oběma rukama a zaplaví ji úděs.

28

5

Vetřelec vsunul do škvíry vedle kliky šroubovák, možná je to

čepel nože. Zuzana tlačí kliku na opačnou stranu, ale třese se

jako osika, bojí se, aby jí klika nevyklouzla.

„Bože, to nemůže být pravda,“ šeptá si zoufale. „To není

pravda, to není pravda...“

Rychle pohlédne na okno. Je moc malé na to, aby jímpro

skočila. Jedinou nadějí na únik je odjistit druhý háček, otevřít

okno a vysoukat se ven, nemá však odvahu pustit kliku.

Nikdy v životě se takhle nebála. Zaplaví ji pronikavásmr

telná úzkost, kterou nedokáže ovládnout.

Klika pod pevně zaťatými prsty je teplá a kluzká. Na druhé

straně řinčí kov.

„Haló?“ zavolá skrze dveře.

Muž nečekaně prudce trhne klikou, ale Zuzana dveře udrží.

„Co chcete?“ zeptá se co nejklidnějším hlasem.„Potřebuje

te peníze? Naprosto vás chápu. To není problém.“

Žádná odpověď. Zuzana zaslechne kovové zvuky, klika

se rozvibruje.

„Prosím, přesvědčte se sám, nic moc cenného v doměne

máme... televize je sice poměrně nová, ale...“

Žena zmlkne. Zuby jí drkotají hrůzou, takže je jí sotvaro

zumět. Tichounce si opakuje, že musí zachovat klid. Strach

dokáže být nebezpečný — právě ten může neznámého přivést

na zlé myšlenky.

„Moje kabelka visí v hale,“ řekne a prudce polkne. „Je černá.

V ní najdete peněženku s trochou peněz v hotovostia kredit

ní kartu. Zrovna mi došla výplata, jestli chcete, povím vám

svůj Pin.“

Klika se zastaví.

„Prima, tak poslouchejte: můj Pin je 3945,“ pokračuje.„Ne

vi děla jsem váš obličej — klidně můžete zmizet i s peněženkou

a já ztrátu karty nahlásím až ráno.“

29

Zuzana pevně svírá kliku a přiloží ucho na dveře. Připadá

jí, jako by kroky odeznívaly, pak ale vše přehluší reklamní

přestávka v televizi.

Není si jistá, jestli bylo rozumné pachateli prozradit svůj

pravý přístupový kód, ale chce tenhle děs co nejrychlejiukon

čit. Peníze oželí, mnohem víc jí záleží na špercích — nasnub

ním prstýnku po mamince a náhrdelníku s velkými smaragdy,

který dostala, když se narodil Morgan.

Čeká u dveří a neustále si omílá, že to stále ještě není pryč,

že ani na chvilku nesmí polevit v ostražitosti.

Opatrně pustí kliku a ihned ji uchopí druhou rukou.V pra

vém palci a ukazováčku už ztratila cit. Protřepává prsty,zno

vu přitiskne boltec k výplni dveří a uvědomí si, že od chvíle,

kdy vetřelci prozradila svůj Pin, uběhlo alespoň půl hodiny.

Pravděpodobně to byl feťák: uviděl otevřené dveře doku

chyně a vlezl do domu, aby se poohlédl po nějakýchcennos

tech.

První část televizního programu skončila. Opět začnoure

klamy, pak hlavní zprávy. Zuzana znovu vymění ruku a čeká.

Po dalších deseti minutách si lehne na podlahu a škvírou

pode dveřmi vyhlíží na chodbu. Nikdo tam není.

Vidí parkety, dohlédne až pod pohovku, na mořenédře

věné podlaze se leskne modravá zář televize.

Všude je klid.

Bytoví zloději nejsou obvykle žádní násilníci, chtějí jen co

nejrychleji sehnat peníze.

Celá rozechvělá vstane, znovu chytne kliku, tiše stojís na

straženýma ušima, poslouchá zprávy a předpověď počasí.Po

padne sprchovou stěrku, aby měla nějaký nástroj, dodá siod

vahy a pomalu otevře.

Dveře pomalu kloužou ke straně.

Z chodby vidí téměř celý obývací pokoj. Po nezvaném

hostu nikde ani stopy. Jako by tam vůbec nebyl.

Vyjde z koupelny, nohy se pod ní podlamují. Se zjitřenými

smysly se plíží k obývacímu pokoji.

30

V dálce se rozštěká pes.

Žena obezřetně kráčí dál. Po zatažených závěsech,sedač

ce, stolku a kelímku se zmrzlinou se míhají zábleskyz obra

zovky.

Nejrozumnější bude zajít do ložnice pro telefon, znovu se

zamknout v koupelně a zavolat policii.

Nalevo se leskne prosklená vitrína se sbírkou drážďanského

porcelánu, Björnovou rodinnou památkou. Srdce se jí znovu

rozbuší. Za chvíli bude na druhém konci chodby a konečně

dohlédne až do haly.

Udělá krok do obývacího pokoje a rozhlédne se kolemdo

kola. Jídelna je prázdná. Náhle si všimne, že muž stojí pouhý

krůček od ní. Hubená postava číhá v chodbě u zdi.

Nůž je tak rychlý, že Zuzana nestačí zareagovat. Ostří se jí

vnoří přímo do prsou.

Čepel projede měkkým masem hluboko do hrudi.

Srdce jí tluče jako nikdy předtím. Čas se zastaví a ona má

stále pocit, že se jí to jen zdá.

Agresor vytrhne nůž, v těle zůstane palčivá rána. Zuzana

si přitiskne ruku na prsa, mezi prsty proudí teplá krev. Stěrka

jí vypadne z dlaně. Zapotácí se, hlava jí ztěžkne a klesne. Na

útočníkově lesklé žluté pláštěnce se třpytí rudé stříkance. Před

očima se jí míhají světelné kruhy, chce něco říct, chcepově

dět, že to musí být nějaké nedorozumění, ale nevypraví ze

sebe ani hlásku.

Obrátí se a plouží se ke kuchyni. V zádech cítí nůž. Bodá

a bodá.

Žena se zakymácí, tápe po nějaké opoře, nechtěnězava

dí o vitrínu s porcelánovými figurkami, které se s řinkotem

překotí.

Tep má nepravidelný, kimono je skrznaskrz prosáklé krví.

V hrudi cítí nesnesitelnou bolest.

Zorný úhel se smrští na úzký černý tunel.

V  uších jí duní. Uvědomí si, že vrah na ni něco křičí, vý

znam jeho slov však už nevnímá.

31

Neznámý ji popadne za vlasy, Zuzana zvrátí hlavu. Šátrá

po křesle, už nemůže dál.

Nohy jí vypovědí službu a ona se skácí na zem.

Poraněná plíce nesnesitelně pálí. Žena slabě zachroptí.

Hlava se sveze ke straně. V prachu pod pohovkou sepo

valuje zakutálené zrníčko popcornu.

Stále ještě slyší podivný křik a cítí nová a nová bodnutí do

břicha a do prsou.

Pokusí se kopat nohama, umíní si, že se musí nějakdo

stat zpátky do koupelny. Leží v tratolišti krve, síly ji pomalu

opouštějí.

Ještě se pokusí převalit na bok, ale vrah ji chytne za bradu

a zabodne jí ostří do obličeje. Bolest už ani nevnímá,v moz

ku se jí stále dokola honí myšlenka, že je to jen zlý sen. Šok

a pocit neskutečnosti se mísí s přesným a jasným vědomím,

že jí někdo řeže do tváře.

Čepel se opakovaně hrouží do krku, prsou i obličeje. Rty

a tváře jí zaplaví horkost a strašlivá bolest.

Zuzana si uvědomí, že to je její konec. Ochromí jipropast

ná ledová hrůza a ona se přestane bránit.

32

6

Psychiatr Erik Maria Bark se rozvaluje ve světlešedémkože

ném křesle ve své prostorné domácí pracovně, vybavenéve

stavěnou knihovnou a mořenou dubovou podlahou. Tmavá

cihlová vila stojí ve staré části čtvrti Enskede jižně od centra

Stockholmu.

Je poledne, ovšem Erik má za sebou noční službua potře

buje se pár hodin prospat.

Zavře oči a vzpomene si na Benjamínovo dětství: syn se

zajímal, jak se maminka s tatínkem seznámili. Erik se posadil

k malému na pelest a začal mu povídat o bůžku láskyKupi

dovi, boubelatém chlapečkovi, který s sebou neustále nosí luk

a šípy a bydlí na nebi mezi obláčky.

„Jednoho letního večera nakoukl Kupido do Švédskaa teh

dy mě uviděl,“ vysvětloval Erik synkovi. „Já jsem byl právě

na univerzitním večírku, prodíral jsem se mezi hloučky lidí na

zastřešené terase a vtom se Kupido posadil na okraj obláčku

a vystřelil jeden ze svých šípů.

Obcházel jsem známé, s každým jsem něco prohodil,uzo

bával slané buráky a pak jsem si vyměnil pár slov s rektorem.

Kupidův šíp mě zasáhl přímo do srdce právě ve chvíli,

kdy se můj pohled střetl s očima rusovlasé dívky, která držela

v ruce sklenku šampaňského.“

Po téměř dvacetiletém manželství se Erik se Simonoudo

hodli, že bude nejlepší, když se rozvedou — tedy myslela si

to především Simona.

Erik se nakloní, aby zhasl čtecí lampičku, a náhle spatřív úz

kém zrcátku u knihovny svůj unavený obličej. Vrásky na čele

a rýhy ve tvářích jsou hluboké jako nikdy předtím. Tmavohnědé

vlasy mu značně prošedivěly. Potřeboval by se oholit. Do očí

mu spadne několik pramenů. Trhne hlavou, aby je odhodil.

Když mu Simona pověděla, že se seznámila s Johnem,Eri

kovi bylo okamžitě jasné, že je mezi nimi konec. Benjamín

33

novinku přijal s naprostým klidem, dokonce žertem říkával,

že mít dva tatínky bude super.

Dnes je Benjamínovi osmnáct let a bydlí se Simonou, jejím

druhým manželem, nevlastními sourozenci a psy ve velké vile

ve Stocksundu.

Na Erikově starém kuřáckém stolku leží poslední číslo

časo pisu American Journal of Psychiatry a Ovidiovy Proměny,

založené blistrem.

Za vitrážovým oknem šumí déšť a oživuje sytou zeleňovoc

ného sadu.

Erik vytáhne z knížky blistr, vymáčkne si do dlanětablet

ku na spaní a několikrát se pokusí spočítat, jak dlouho potrvá,

než se účinná látka dostane do krve. Pak to vzdá. Pro jistotu

tabletku rozlomí, odfoukne hořký prášek a půlku spolkne.

Po skle crčí déšť, z reproduktorů se line tlumená skladba

Johna Coltranea Dear Old Stockholm.

Tableta se rozpouští v krvi, svaly zaplaví chemické teplo.

Erik zavře oči a vychutnává si hudbu.

Erik Maria Bark je psychiatr a terapeut, který se specializuje

na psychotraumatologii a medicínu katastrof. Pět let pracoval

v Ugandě pro Červený kříž.

Čtyři roky byl vedoucím průlomového projektu regresní

skupinové hypnoterapie na Karolínském institutu, je členem

European Society of Hypnosis a v oblasti klinické hypnózy patří

mezi nejvýznamnější světové autority.

V současnosti je Erik členem malé výzkumné skupinyza

měřené na pacienty, kteří trpí akutním traumatem nebopost

traumatickou stresovou poruchou. Pravidelně spolupracuje

s policií a státním zastupitelstvím při náročných výslešíchobě

tí zločinů.

Nezřídka využívá hypnózy k tomu, aby se svědekdoká

zal uvolnit a zpracovat vzpomínky na prožité krizové situace.

Za tři hodiny musí být zpátky v Karolínském institutu.

Snad si aspoň trošku odpočine.

Ale má smůlu.

34

Tvrdě usne a zdá se mu, že nese jakéhosi staréhovousaté

ho staříka těsným domem. Skrze zavřené dveře na něj volá

Simona.

Náhle se mu rozvibruje telefon. Erik sebou trhne a rukou

tápe po kuřáckém stolku. Srdce mu neklidně buší, jak tomu

bývá vždycky, když člověka něco prudce vytrhnez hluboké

ho spánku.

„Simono,“ řekne chraplavě.

„Ahoj, jasně, tady Simona... no, nevím, ale s těmafrancouz

skýma cigárama bys asi měl přestat,“ zažertuje svým úsečným

způsobem Nelly. „Promiň, že ti to říkám, ale začínáš mít hlas

skoro jako pořádnej mužskej.“

„Skoro,“ zachechtá se Erik a cítí, jak se mu mozkem rozlévá

tíha po prášku na spaní.

Nelly propukne v jasný, zvonivý smích.

Lékařka a psycholožka Nelly Brandtová je rovněž členka

specializované skupiny na Karolínském institutu a Erikova

nejbližší kolegyně. Je neuvěřitelně schopná, pracovitá a lehce

vulgárním způsobem nesmírně vtipná a zábavná.

„Je tu policie a jsou celí nažhavení,“ vysvětluje Nelly a Erik

poprvé zaznamená její nervozitu.

Promne si oči, aby trochu zaostřil pohled, a snaží se vnímat

Nellyino vyprávění: policisté k nim právě přivezli pacienta,

který prožil akutní šok.

Erik zamžourá oknem na ulici. Na sklo bubnuje déšť.

„Uděláme somatické vyšetření a klasické odběry,“ řekne

Nelly. „Krev a moč... jaterní testy, funkce ledvin a štítnéžlá

zy...“

„Prima.“

„Eriku, ta komisařka se ptala speciálně po tobě... je to moje

chyba, náhodou mi uklouzlo, že jsi jednička.“

„Na mě lichotky neplatí,“ řekne Erik, mátožně vstanea pře

jede si dlaní po obličeji. Rukou se opírá o nábytek a vleče se

k psacímu stolu.

„V posteli přece nejsi,“ pronese povzbudivě Nelly.

35

„To sice ne, ale...“

„Tak já těm policajtům řeknu, že vyrážíš.“

Pod psacím stolem leží černé ponožky, šlapky jsoupokry

té prachem, vedle nich se povaluje úzká účtenka od taxíku

a nabíječka. Erik se shýbne pro ponožky, ale podlaha se pod

ním vzedme jako vlna. Na poslední chvíli před sebe napřáhne

ruku, jinak by sebou praštil jako pytel brambor.

Předměty na stole se slévají, pak se zase rozpojují a zdvojují.

Stříbrné propisky ve stojánku metají ostré blesky.

Erik sáhne po poloprázdné skleničce, napije se vodya umí

ní si, že se musí vzchopit.

36

7

Karolínská fakultní nemocnice s patnácti tisíci zaměstnancipa

tří k největším zdravotnickým zařízením v Evropě. Oddělení

klinické psychiatrie leží vzhledem k ostatním budovámpo

někud stranou. Z ptačí perspektivy připomíná vikinskou loď

ze skalních kreseb, ale když k ní člověk přichází parkem, od

ostatních částí se nijak neliší. Nikotinově žlutá fasáda je stále

vlhká deštěm, z okapů přetéká narezlá voda, z kovovéhosto

janu vykukuje přední kolo zamčeného bicyklu.

Erik zabočí na parkoviště, pod pneumatikami mu lehce

zaskřípe štěrk.

Nelly už ho čeká před budovou, v ruce drží dva kelímky

s kávou. Erik pobaveně zvedne koutky, když si všimne jejího

spokojeného úsměvu a záměrně sklopených očí.

Nelly má poměrně vysokou, štíhlou postavu, vždydoko

nale upravené promelírované vlasy, obličej vkusně nalí čený.

Erik se s kolegyní a jejím manželem schází i soukromě.

Nelly by vlastně vůbec pracovat nemusela, její muž jemajo

ritním vlastníkem firmy Detametrix Nordic.

Když Nelly postřehne, že Erikovo bMW míří na parkoviště,

vyrazí mu v ústrety, foukne do kelímku, opatrně usrkne, pak

nápoj postaví na střechu vozu a otevře zadní dveře.

„Nevím, o co se jedná, ale zdá se, že to s tou komisařkou

pořádně zamávalo,“ vysvětluje kolegovi a podá mu druhý

kelímek.

„Díky.“

„Vysvětlila jsem jí, že pro nás je vždycky na prvním místě

pacient,“ pokračuje Nelly, sáhne po kelímku, sedne si nase

dadlo a zavře za sebou dveře. „Do prdele práce. Proboha,

omlouvám se... Máš ubrousek? Pobryndala jsem ti sedadlo

kafem...“

„To nic.“

„Máš na mě vztek, co?“

37

V autě zavoní káva. Erik na chvilku zavře oči.

„Nelly, můžeš mi v kostce říct, o co kráčí?“

„Nějak jsme si nesedly s tou pitomou... s tou policajtkou.“

„Je tu něco, co bych měl předem vědět?“ zeptá se Erika ote

vře dveře.

„Navrhla jsem jí, že může počkat u tebe v kancelářia pro

hrabat ti šuplíky.“

„Díky za kafe... za obě,“ odtuší Erik a oba vystoupí z vozu.

Erik zamkne, zastrčí klíčky do kapsy, prohrábne si rukou

vlasy a zamíří k budově.

„S těmi šuplíky to byl samozřejmě vtip!“ volá za ním Nelly.

Erik kráčí po schodech, pak zabočí doprava, vytáhne vstupní

kartu, vyťuká kód a pokračuje nahoru do další chodby, kde

má kancelář. Stále je rozespalý a v duchu si umíní, že musí

prášky co nejvíc omezit. Příliš ho utlumují, skoro mu připadá,

jako by se topil. Chemicky vyvolané sny na něj začínajípů

sobit klaustrofobicky. Včera měl děsivou noční můru — sen

o dvou psech, kteří srostli v jednu bytost — a před týdnem

usnul přímo tady na klinice a ve spánku ho pronásledovaly

lechtivé fantazie o Nelly. Už si je nedokáže přesně vybavit,

ví jen tolik, že před ním klečela a dávala mu do ruky jakousi

skleněnou kuličku.

Když uvidí na své židli komisařku s nohama opřenýma

o koš na papír, podobné myšlenky se mu rázem vykouříz hla

vy. Žena si jednou rukou objímá velké těhotenské břicho,

v druhé drží plechovku od koly. Čelo má nakrčené, brada jí

klesla na prsa, dýchá pootevřenými ústy.

Na jeho psacím stole leží komisařčin služební průkaz.Po

sunkem na něj ukáže a představí se.

„Margot Silvermanová... státní kriminálka.“

„Erik Maria Bark,“ vyhrkne Erik a potřese si s ní rukou.

„Děkuju, že jste přijel tak brzy,“ řekne žena a olízne si rty.

„Máme tu naprosto otřeseného svědka brutální vraždy...

A všich ni tvrdí, že byste měl asistovat u jeho výslechu. Už

čtyři krát jsme se z něj marně pokoušeli něco dostat...“

38

„Jen bych rád podotkl, že náš speciální tým má pět členů

a já osobně u výslechů pachatelů ani podezřelých přítomen

nebývám.“

V ženiných světlých očích se mihne odraz stropního světla.

Z tlustého copu vylézají neposlušné kudrny.

„Jistě, ale Björn Kern není podezřelý. Pracuje v Londýně

a v době vraždy seděl v letadle,“ odvětí komisařka a zmáčkne

plechovku. Tenký kov pronikavě zapraská.

„Já vím,“ řekne Erik.

„Vzal si taxík z letiště, přijel domů a uviděl manželčinumrt

volu,“ pokračuje komisařka. „Zatím přesně nevíme, co dělal,

ale rozhodně nezahálel. Vláčel tělo po celé vile... Netušíme,

kde jeho žena původně ležela, našli jsme ji v ložnici, v ustlané

posteli... manžel všude uklidil a setřel krev... říká, že si na nic

nepamatuje, ale nábytek je přestavěný, zakrvácený kobereček

se točí v pračce... Björna Kerna objevil soused asi kilometr od

domu, málem ho přejel... šel pěšky po silnici, na sobě mělza

krvácený oblek a byl bosý.“

„Samozřejmě za ním zajdu,“ prohlásí Erik. „Ale rovnou vám

říkám, že páčit z  člověka v  tomto stavu nějaké informace

nemá smysl.“

„Musí mluvit,“ prohlásí zarputile komisařka a klepezmač

kanou plechovkou do stolu.

„Chápu vaše zklamání, ale pokud na pacienta budetevyví

jet nátlak, může se u něj rozvinout závažná psychóza... Dejte

mu čas, pak bude určitě svědčit.“

„Vždyť jste s policií spolupracoval už dřív, nebo ne?“

„Mockrát.“

„Jenže teď... jde o druhou vraždu v pořadí,“ nedá seod

být Margot.

„V pořadí?“ zopakuje nechápavě Erik.

Margot zšedne obličej, v ostrém světle se jí prohloubívě

jířky kolem očí.

„Jde o sériového vraha.“

„Aha, rozumím, ale pacient musí...“

39

„Vrah se právě nachází v aktivní fázi a sám od sebenepřesta

ne,“ přeruší ho komisařka. „A z mého hlediska je Björn Kern

hotová pohroma: před příchodem policie naprosto změnil

místo činu... a teď ani není schopen popsat, co viděl, když

dorazil domů.“

Žena spustí nohy na podlahu, zamumlá, že je čas pustit se

do práce, pak si opře záda a funivě oddychuje.

„Když na něj budeme naléhat, může se uzavřít navždycky,“

řekne Erik, otevře skříň z březového dřeva a vytáhne kameru

v pouzdře z umělé kůže.

Žena vstane, odloží zmačkanou plechovku na stůl, vezme

si odznak a služební průkaz a těžkými kroky se šine ke dveřím.

„Chápu, že je to pro něj hrozně těžké, prožil si hotovépek

lo, ale teď se musí se sebrat a...“

„Jistě, ale víte... není to jen těžké... V téhle chvíli musíme

počítat i s tím, že ho nic na světě nedokáže přimět, aby si tu

hrůzu znovu vybavil,“ odpoví Erik. „Podle vašeho popisu to

vypadá na akutní posttraumatickou stresovou poruchu a...“

„To jsou jen slova,“ skočí mu do řeči policistka a tváře jí

zrudnou rozčilením.

„Psychické trauma může vyústit v naprostou blokaci všech...“

„Proč? Tomu nevěřím,“ protestuje Margot.

„Možná víte, že k prostorovému a časovému zpracování

paměti dochází v hipokampu... a z něj informace putuje do

prefrontálního kortexu,“ vykládá trpělivě Erik a ukáže si na

čelo. „Ale když dojde k psychickému otřesu, šoku... když

amygdala identifikuje nějakou hrozbu, aktivuje autonomní

nervový systém, takzvanou osu HPA...“

„Jasně, kruci, je mi to jasný... V mozku se děje spousta věcí.“

„Důležité je, že pokud je člověk takhle vystresovaný, mozek

nedokáže ukládat informace do paměti jako obvykle... když

je zcela vyvedený z míry, vzpomínky zamrznou každá zvlášť

jako kousky ledu... a pacient si je nedokáže vybavit.“

„Jo, chápu. Chcete tím říct, že Björn dělá, co může,“sou

hlasí Margot a položí si ruku na břicho. „Jenže možná viděl

40

něco, co by nám mohlo pomoct dopadnout vraha. Musíte

ho nějak uklidnit a přimět k hovoru.“

„Udělám, co bude v mých silách, ale nedokážu předem

odhadnout, jak dlouho to potrvá. Pracoval jsems traumati

zovanými oběťmi války v Ugandě... s lidmi, kterým se život

rozpadl na kusy. Pacient musí získat pocit bezpečí, potřebuje

spánek, psychoterapii, léčbu, medikaci...“

„A co hypnóza?“

„Ovšem, jen si od ní nesmíte slibovat zázraky... ale někdy

lehká hypnóza pomůže pacientovi utřídit vzpomínky a on je

pak schopen se k nim vrátit.“

„V téhle situaci bych klidně dovolila, aby ho do hlavy kopl

kůň, jen kdyby to přineslo kýžený efekt.“

„Hm, takové metody na oddělení nevedeme,“ odtuší suše

Erik.

„Omlouvám se, v afektu bývám trošku netrpělivá,“ krotí se

naoko Margot. „Ale potřebuju najít nějakou paralelu s první

vraždou, musím objevit nějaký vzorec, abych mohla vytvořit

profil pachatele, a v téhle chvíli nemám vůbec nic.“

Dvojice dojde k pokoji. Přede dveřmi hlídkují dvaunifor

movaní policisté.

„Vím, jak je to pro vás důležité,“ řekne Erik. „Ale uvědomte

si, že před chvílí našel zohavenou mrtvolu vlastní manželky.“

41

8

Erik vejde za Margot do malé místnosti vybavené dvěmakřes

ly, pohovkou, nízkým bílým stolkem, automatem na vodu

s plastovými kelímky a odpadkovým košem.

Na zemi pod okenním parapetem leží rozbitý květináč, po

vinylové podlaze je rozšlapaná hlína.

Vzduch je prosycený potem a nervozitou. Pacient stojí zády

k nim na druhém konci místnosti, jako by od nich chtěl být

co nejdál.

Když Erik s Margot vstoupí do pokoje, Björn se odpotácí

k  pohovce. Má bledý, uštvaný obličej, utrápené oči, bělmo

s popraskanými žilkami. Přes kalhoty mu visí bleděmodrá

košile, v podpaždí má propocené skvrny.

„Dobrý den, Björne,“ pozdraví Margot. „Tohle je Erik, lékař.“

Muž na Erika neklidně pohlédne a znovu se uchýlí do

kouta.

„Zdravím vás,“ řekne Erik.

„Já nejsem nemocný.“

„To ne, ale po tom, co jste zažil, máte na lékařskou péči plné

právo,“ odpoví věcně Erik.

„Nemáte tušení, co jsem zažil,“ hlesne muž a pak si něco

tichounce šeptá.

„Vím jen tolik, že jste nedostal nic na uklidnění,“ konsta

tuje zcela klidně Erik. „A rád bych vám tu možnost nabídl...“

„K čemu by mi to hergot bylo, kdybych do sebe nacpalhro

madu prášků?“ přeruší ho Björn. „Myslíte, že by mi pomohly?

Že by se pak všechno spravilo?“

„To ne, ale...“

„Budu se pak moct setkat se Zuzanou?“ vyjekne muž. „To

asi sotva, co?“

„To, co se stalo, nelze vrátit zpět,“ přisvědčí vážně Erik. „Ale

je možné změnit váš přístup k prožitým událostem, bezohle

du na to, co...“

42

„Já vám vůbec nerozumím.“

„Jen se snažím najít způsob, jak vám vysvětlit, že veškeré

vaše pocity jsou součástí jistého psychického procesu a já vám

jeho průběh můžu ulehčit.“

Björn mu rychle pohlédne do očí a znovu odšmajdá ke zdi.

Margot položí na stolek diktafon, zapne ho, oddrmolída

tum, hodinu a jména přítomných osob.

„Toto je pátý rozhovor s Björnem Kernem,“ dokončípre

zentaci a  poté se obrátí k  ovdovělému muži, žmoulajícímu

opěradlo pohovky. „Björne, mohl byste nám vlastními slovy

povědět...“

„Co vám mám povídat?“ vychrlí Björn. „A o čem?“

„O tom, co se stalo, když jste



Lars Kepler

LARS KEPLER


Alexander 20. 1. 1967 a Alexandra 2. 3. 1966

Lars Kepler je pseudonym švédské autorské dvojice manželů Alexandra Ahndorila a Alexandry Coehlo Ahndorilové.

Oba dva jsou jako jednotlivci známí vydávaní spisovatelé. Když se rozhodli se spojit své tvůrčí síly a vytvořit společné dílo, nechtěli, aby ho si čtenáři dávali do souvislostí s jejich předchozí individuální prací. Identita Larse Keplera ale byla odhlalena brzy po vydání prvního románu.
Jedná se o temné (a místy poměrně násilné a kruté) detektivní příběhy, jejichž společným jmenovatelem je neohrožený stockholmský šéfinspektor Jonna Linna. První část (dosud pentalogie) pod názvem Hypnotizér (Hypnotisören) vyšla poprvé v roce 2009 a stala se bestsellerem. Román se prodává ve 40 zemích světa a v roce 2012 se dočkal filmové adaptace.
Následují příběhy Paganiniho smlouva (Paganinikontraktet, 2010), Svědkyně ohně (Eldvittnet, 2011) a Písečný muž (Sandmannen, 2012). Závěrem posledně jmenovaného románu odchází dosud nezastavitelný Joona Lina, jehož pohnutý osobní osud se prolíná všemi knihami, zdánlivě ze scény. Ale již po dvou letech se vrací v díle Stalker (Stalker, 2014) a pouští se do nových dobrodružství.
Série je dostupná ve 20 zemích a po celém světě se prodalo 5 milionů knih, z toho téměř polovina v domácím Švédsku.

Pseudonym Lars Kepler - jméno Lars vzdává úctu velikánovi a průkopníkovi severské krimi Stiegu Larssonovi a Kepler poukazuje na astronoma a matematika Johanna Keplera (1571 - 1630).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist