načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stalinovo impérium - Václav Veber

Stalinovo impérium

Elektronická kniha: Stalinovo impérium
Autor: Václav Veber

Charakteristika "stalinského období" sovětských dějin. Stalinovo místo v dějinách Ruska. Stalinismus jako teorie a praxe totalitní tyranie. Mocenské boje po Leninově smrti. Stalinismus jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 167
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2003
ISBN: 978-80-725-4391-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charakteristika "stalinského období" sovětských dějin. Stalinovo místo v dějinách Ruska. Stalinismus jako teorie a praxe totalitní tyranie. Mocenské boje po Leninově smrti. Stalinismus jako ucelená koncepce státní politiky. Industrializace a první pětiletky. Kolektivizace zemědělství. Státní teror, čistky a procesy. Stalinova zahraniční politika. Druhá světová válka. Vznik sovětského bloku a studená válka.

Popis nakladatele

Upozornění:.
Ekniha obsahuje dvě stránky textu na jednu stránku eknihy. Před zakoupením si vyzkoušejte náhled, zda je ekniha čitelná ve Vašem zařízení.

Anotace
V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi žije dosud mnoho lidí, kteří jsou ochotni vidět ve Stalinovi architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl extrémní osobní tyran, despota, jakýsi superdiktátor, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné pomoci Spojenců a impérium, o kterém se soudilo, že je navěky, je dnes většinou jen symbolem teorie a praxe totalitní tyranie.Doc. PhDr. Václav Veber, CSc. je emeritním docentem na Ústavu světových dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přednášel zde dějiny 20. století (v letech 1961-1969 a 1990-1997) a zabýval se (jako vedoucí Semináře východoevropských dějin v letech 1993-1997) moderními dějinami Ruska. Je spoluautorem Dějin Ruska (1. vyd. 1996) a Dějin Rakouska (1. vyd. 2002), samostatně mj. vydal publikace Mikuláš II. a jeho svět (Karolinum 2000) a Komunistický experiment v Rusku aneb malé dějiny SSSR 1917-1991 (Set out 2001).

((Rusko 1924-1953))
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Veber - další tituly autora:
Nikita na trůně - Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964 Nikita na trůně
 (e-book)
Nikita na trůně -- Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964 Nikita na trůně
Třetí odboj ČSR v letech 1948 - 1953 Třetí odboj ČSR v letech 1948 - 1953
Rusko a Evropa 2013 -- k 100. výročí vydání Masarykovy knihy Rusko a Evropa Rusko a Evropa 2013
Rudý car - Stalin v čele Sovětského svazu 1924-1953 Rudý car
 (e-book)
Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON


Dějiny do kapsy

Václav Veber

Stalinovo impérium

(Rusko 1924–1953)


Titul


Obsah

Úvod ......................................................................... 9

1. kapitola: Cesta k moci ....................................... 15

2. kapitola: Velký přelom ...................................... 29

Stalin jako budovatel průmyslu ........................... 32

Socialistická kolektivizace .................................... 47

Konec kolektivizace a její výsledky ....................... 60

Strana a dobytí společnosti ................................. 63

3. kapitola: Stalinova hrůzovláda ......................... 71

4. kapitola: Stalinova zahraniční politika ............. 83

5. kapitola: Druhá světová válka .......................... 91

Na Hitlerově straně .............................................. 93

První fáze rusko-německé války ........................... 99

Druhá a poslední fáze rusko-německé války ...... 109

6. kapitola: Po válce – stalinismus na počátku

studené války ................................................... 117

Vznik studené války ........................................... 122

Poslední Stalinovy zločiny .................................. 128

Závěr. Stalin v ruské historii ............................... 134

Chronologie událostí ........................................... 141

Slovníček méně známých pojmů ........................ 146

Kdo je kdo ............................................................ 148

Bibliografie použité literatury a pramenů ......... 155

Jmenný rejstřík ..................................................... 163

7

Václav Veber Stalinovo impérium (Rusko 1924–1953) Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. autor: doc. PhDr. Václav Veber, CSc. recenzoval: MPhil, MA Petr Roubal © Václav Veber, 2003 © TRITON, 2003 cover © Eva Bystrianská, 2003 Vydalo nakladatelství TRITON, s. r. o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-391-1


Úvod

Jozif Džugašvili, po otci a po ruském způsobu Vissario

novič, známý jako Soso, Koba, a především jako Stalin,

se narodil v Gruzii a pocházel z nuzných poměrů. Nic

ovšem nevíme přesně. Jeho otec byl snad příležitostný

švec, či dokonce rolník, jistě hodně pil a zemřel v době

Jozifova dětství pravděpodobně v hádce opilců, alespoň

podle svědectví Stalinovy dcery Světlany. Matka posluho

vala a musela se dost ohánět. Ze syna chtěla mít pána

a jistě byla ochotna udělat pro něho všechno na světě.

Zdá se, že Stalinovými přirozenými vlastnostmi byly lež

a utajování. Nic podrobného ani přesného o jeho životě,

než vstoupil do popředí veřejného zájmu, nevíme, sám

neprozradil skoro nic a pokud se o něčem zmínil, nejčas

těji si protiřečil. Tak například hned datum jeho narození.

Dnes víme s jistotou, že se narodil 18. prosince 1878 (po

užívám důsledně evropský kalendář), ale celý život uvá

děl jako datum svého narození, které se také oficiálně

slavilo, 21. prosinec 1879. Dodnes se nepovedlo opravit

drtivou většinu světových encyklopedií, vytrvale lpí na ne

správném údaji. Mám pro posunuté datum jeho naroze

ní docela pravděpodobné vysvětlení (gruzínské i ostatní

matky na Kavkazu uváděly svým synům pozdější datum

narození, aby oddálily jejich případný nástup do ruské

armády – bály se všudypřítomné šikany; stejně se zacho

vala Stalinova první manželka se synem Jakovem), proč

ho však uváděl i v dospělosti, je méně pochopitelné. A tak

je to se vším. Se školou a vlastně celým životem v době

9


vzrůstu (v dospělosti měřil 162 cm) a byl často nemocen.

Po neštovicích mu zůstaly tváře plné jizev, loket levé ruky

měl po úrazu neohebný a nemohl narovnat ruku a navíc

měl od narození na jedné noze dva srostlé prsty. Fyzicky

byl velmi handicapován, na obrázku třídy základní ško

ly, který se zachoval, vypadá, jako by tam ani nepatřil.

Co mu scházelo po fyzické stránce, podle svědectví spo

lužáků nahrazoval zjevnou ambiciózností a všeobecnou

ctižádostí. Stále prý kolem sebe organizoval skupiny ka

marádů, a hlavně dbal na to, aby ho poslouchali.

S Leninem se osobně znal od prosince 1905, pracoval

pro něj asi hned od naprostého počátku, tj. od roku 1902.

Lenin ho zprvu nebral nějak zvláště na vědomí (je znám

jeho dopis z roku 1915, v němž shání jeho jméno s tvrze

ním, že mu vypadlo z paměti), ale Stalin byl pro něj jis

tě užitečný – pokud však pracoval v naprostém utajení.

Dobře ho znali gruzínští sociální demokraté, kteří se

však ve své drtivé většině hlásili do protileninského tá

bora a počítali se k tzv. menševikům. Asi do roku 1907

působil Stalin převážně v Gruzii, poté se, pokud nebyl

ve vyhnanství v Rusku, dostal i do Petrohradu. Když se

Stalin po březnové revoluci 1917 objevil v předních or

gánech bolševické strany, zveřejnili menševici pochyby

o Stalinově minulosti. Prý byl v letech 1907–1908 vylou

čen ze sociálně demokratické strany (právě za teroristic

kou činnost, s níž menševici nesouhlasili), a v roce 1910

byl v Gruzii na stranické půdě obviněn dokonce ze spo

lupráce s carskou policií, tj. jako agent-provokatér (prý

pro ni pracoval od roku 1906). Argumenty se zdály být

docela věrohodné, před agenty se jakoby zázrakem vždy

otevírala kariéra (v únoru 1912 byl totiž kooptován do

11

carského Ruska. Nevíme ani přesně, kolikrát byl vlastně zatčen, kolikrát utekl z vyhnanství, kolikrát byl v cizině a co vlastně doopravdy dělal. Jeho oficiální životopis se tvořil až velmi pozdě v době jeho politické vlády, tříbil se a skládal z mnoha výmyslů i polopravd, až vznikl příkladný vzorový příběh, který jistě neodpovídá skutečnosti.

Měl pravděpodobně dost obtížný život – ani na vyšší

vzdělání nedosáhl. Základní čtyřletou školu v Gori navštěvoval šest let (myslím si, že pro obtíže s ruštinou, která byla i v Gruzii vyučovacím jazykem) a pravoslavný seminář v Tbilisi nedokončil, na jaře 1899 jej přestal navštěvovat a k závěrečným zkouškám se nedostavil. Byl vlastně nedostudovaný pop, pravoslavný farář. Do práce chodil pravidelně za celou následnou dobu (až do roku 1917) jen 16 měsíců, a zase nevíme přesně, co v ní vlastně dělal. Krátce byl zaměstnán v tbiliské hvězdárně, snad jako knihovník, matematik nebo pomocný pracovník – i v tom si můžeme vybrat. Od 23 let byl profesionální revolucionář, živila ho strana či spíše skupina, s níž pracoval, s největší pravděpodobností jako bandita, nebo v dnešním pojetí jako terorista. Bezpochyby organizoval tzv. exy čili expropriace, vyvlastnění (nejvyhlášenější byly přepady bank a následné loupení peněz), což tito „revolucionáři“ považovali za oprávněné, a někdy se možná podílel i na protivládních akcích, jako byly stávky či demonstrace. Rozhodně chtěl svrhnout stávající řád nebo ho aspoň citelně poškozovat. Sám se jednou chlubil tím (uvádí to Chruščov), že se nejraději držel kriminálníků, které považoval za „sůl země“.

Asi bychom neměli přehlédnout, že v dětství měl mno

ho zdravotních problémů, především byl velmi nízkého

ÚvodStalinovo impérium

10


ru, to znamená, že měl na starosti realizaci a provedení

přijatých závěrů. Proto Stalina málokdo znal, většina ne

měla o jeho činnosti ani ponětí a světový tisk ještě v roce

1924 komolil jeho jméno. ilegálního vedení bolševické strany v Rusku), to známe i z naší nedávné minulosti a vlastně i z devadesátých let. Obě obvinění se přetřásala v tisku, a vyloučení se dostalo dokonce i před soud. Stalin podal žalobu a i když soud nic nerozhodl, brzy všichni zainteresovaní pochopili (bylo to už v roce 1918), že podobné otázky jsou přinejmenším nežádoucí a pro tazatele doslova nebezpečné.

Stalin byl neznámou osobou i po celý rok 1917, nikde

nevystupoval na veřejnosti a většinou mlčel i na schůzích stranických orgánů (John Reed ho ve své bolševiky oslavované prokomunistické reportáži Deset dnů, které otřásly světem nikde nejmenuje); hlasoval ovšem vždy pro Lenina. Ukázalo se však brzy, že je velmi schopný administrátor, dokonalý úředník a že je hlavně důsledný: úkoly, jimiž je pověřen, splní do poslední tečky. Byl také specialista na „mimořádná opatření“. (Volkogonov 46, I. 93) Brzy byl pro Lenina nepostradatelný nejenom proto, že se s ním rozcházel jedině omylem, tj. že případně nestačil Leninovým obratům a změnám v posuzování věcí, ale byl schopný organizačně zabezpečit všechny jeho nápady i experimenty. Nepřekážel ani originalitou myšlení, z jeho strany nehrozily žádné nové koncepce či návrhy, jimiž by se Lenin musel zabývat. Volkogonov (45, I. 183) píše, že Stalinův prostý styl v sobě skrýval „hluboký primitivismus a intelektuální ubohost“. Tak se stalo, že byl od samého začátku v nejvyšším vedení strany a tím i státu, od léta 1919 byl členem politického byra. Tvořili ho v té době Lenin, Kameněv, Krestinskij, Stalin a Trockij a i když docházelo pod Leninovou taktovkou k jeho postupné obměně, Stalin v něm nikdy nechyběl. Většinou jako jediný z vedení zasedal ještě v tzv. organizačním by- 12 13

ÚvodStalinovo impérium


1. KAPITOLA

Cesta k moci

Doufám, že se příliš nezmýlím, uvedu-li, že pravděpodob

ně někdy kolem let 1921–1922 si Stalin uvědomil mož

nost stát v čele státu. Sál do sebe zkušenosti a znalosti

politického praktika se zřetelnou vášní po moci, byl úzce

napojen na Lenina a ten viditelně začal zdravotně strá

dat. Vrhl se na studium historie, aby z ní získal maximum

znalostí i návrhů, jak řešit otázky moci a jak ji bezbolest

ně kumulovat. Hledal užitečné příklady od Caesara až

k ruským carům, nezapomněl ani na Napoleona.

Situace přímo volala po perspektivním výhledu. Na ja

ře 1921 Lenin pod tlakem poměrů i z obav ze ztráty mo

ci začal měnit, ovšem jen dočasně, politiku státu – na

všechny neduhy měl orientaci na tzv. novou ekonomic

kou politiku. Nebyl to upřímný obrat už proto, že v po

předí Leninova zájmu nebyl prospěch země, ale udržení

moci v rukou bolševické strany, a především jeho samé

ho. Podle Leninova myšlení bylo nutné každou novinku

či obrat v politice zabezpečit upevněním bolševické vlá

dy, rozumělo se tím jeho samého, eventuálně jeho nepo

četné skupiny. Je až k neuvěření, že se mu vláda vymyka

la z rukou, hrozící hospodářský kolaps i stav naprostého

úpadku společnosti a postupný růst odporu vůči bolševic

ké moci se jevil jako krajně nebezpečný. Největší autoritu

15


ústředního výboru a sám pak vedl režii diskusí i rozhodo

vání všech možných instancí, především XI. sjezdu bolše

vické strany. Trockij, jenž byl předmětem tohoto zvlášt

ního zájmu, neměl o těchto aktivitách ani tušení, a tak

prohrál na celé čáře, možná aniž si toho byl důsledně

vědom. Zůstal sice v nejvyšším vedení, ale nyní bez jaké

hokoli zázemí. Všichni tajemníci ústředního výboru, kte

ří ho dosud výhradně podporovali, byli odvoláni, právě

tak jako celý aparát, jenž byl podroben zdrcující kritice.

Leninovým trumfem na místo generálního tajemníka byl

Stalin, ale protože vážně onemocněl, zastoupil ho na rok

Molotov a Stalin se teprve v roce 1922, na XI. sjezdu, ujal

této pro něho vytoužené funkce, aby ji pak až do své

smrti neopustil. Zajímavé je na této klíčové události, že

údajní protivníci, jmenovitě Trockij, si nedokázali před

stavit závažnost této funkce pro další vývoj bolševické

vlády a nikdo z nich nebyl ochoten ani uvažovat, že by

tuto funkci přijal. Snad se domnívali, že chytré a origi

nální články mají větší váhu než praktická organizační

opatření. A v této situaci se Stalinovi otevřely nové per

spektivy, jakmile do funkce nastoupil, začal si věřit, získá

val sebevědomí a zvykal si na myšlenku, že to bude on,

kdo bude mít jednou v rukou osudy státu, bolševické

strany i podoby světové vlády. Maršálská hůl, která dří

mala v jeho kapse, začala nabývat konkrétních tvarů.

Při popisu těchto událostí bývá zvykem zabývat se ze

široka teoretickými spory a výklady, kterými plnili strán

ky tehdejších novin hašteřící se intelektuálové. Stalin vy

stupoval jen zřídka, o to více však dbal na organizační

stránku věci, nikdy ale o sobě nezapomněl tvrdit, že je

nejvěrnější Leninův žák. Domněnka, že by se spory řešily i věhlas mezi ruskou i mezinárodní levicovou veřejností měl Trockij; každý viděl jeho konkrétní snažení i zásluhy jako na dlani, rovnoměrně byl milován i nenáviděn a možná, že bez svého přičinění si vystavěl dost silné politické zázemí v bolševickém Rusku. V jeho četných statích (začal vydávat rozsáhlé sebrané spisy) nenajdeme ani zmínku, že by usiloval o post nejvyššího vládce, ale v koutku duše byl jistě přesvědčen, že ho tento post nemine. Stále více vysokých stranických byrokratů stálo za ním a podporovalo jeho návrhy, všichni tři straničtí tajemníci, kteří vládli stranickým aparátem, byli na jeho straně a žádná funkce mu nebyla dost vysoká, aby ji přijal. Protože byl intelektuálně velmi bystrý, podával formou memorand návrhy na řešení na všechny možné otázky správy státu jak na běžícím pásu a mohl kdykoli poukázat na to, že jakýkoli předkládaný návrh už dávno předjímal. Lenin byl ovšem velmi citlivý na své postavení vůdce, a tak se nemůžeme divit, že začal své udivující změny politiky organizováním stranických poměrů. Molotov nás informuje poměrně přesně a tvrdím, že v tomto bodě i pravdivě, že Lenin zahájil svou ofenzivu čipernou aktivitou, jež až příliš připomínala docela obyčejné intriky (Čujev 59, 181n.). Vytvořil totiž malou leninskou kohortu – čítala pouhých deset členů a ty na zvláštních frakčních schůzích instruoval, jak si mají ve stranických sporech počínat (Molotov si s viditelným obdivem vzpomínal, že jim Lenin jednou dokonce přikázal vystoupit proti sobě, aby tak bylo v zárodku zastaveno možné obvinění). Šel tak daleko, že jednotlivcům stanovoval i pořadí, v jakém mají vystoupit v diskusi, a hlavně obsah jejich vystoupení. Cílem bylo zabezpečit bezproblémové zvolení všech zúčastněných do 16 17

Cesta k mociStalinovo impérium


kij se 15. ledna 1925 vzdal funkce lidového komisaře vo

jenství a zůstal v politice bez angažmá i bez podpory ja

ko sólista.

Klid netrval dlouho. Už na XIV. stranické konferenci

v dubnu 1925, která měla být symbolem vítězství nad

Trockým i symbolem spolupráce, začaly vztahy mezi ví

těznými předáky viditelně skřípat. Dnes víme, že vše se

odehrávalo pod taktovkou nenápadného a mlčenlivého

Stalina, všemi ještě podceňovaného. Jinými slovy se vítě

zové dostali do sebe. Zinověv se svými přívrženci chtěli

aktivnější hospodářskou politiku v duchu Trockého návr

hů, Bucharin byl ostře proti a za něj se nakonec postavil

i Stalin. Jeho práce rychle postupovala, ale přímo v do

bě sporů byl málo vidět. V tomto období např. „dobyl“

Moskvu, to znamená moskevskou organizaci, v níž pro

sadil radikální kádrové změny ve svůj prospěch. Namís

to Kameněva se stal stranickým šéfem Moskvy jeho pří

vrženec Uglanov.

Spory se vedly celý rok 1925 a před prosincovým sjez

dem bolševické strany se Zinověv se svou skupinou do

mnívali, že přišla jejich chvíle. Podpořila ho veřejně i Krup

ská, vdova po Leninovi. Zdálo se, jako by převzali taktiku

i program mlčícího Trockého, byli proti „rostoucí moci by

rokracie“ a pro rychlou industrializaci, celá záležitost se

vyvíjela jakoby podle předem daného schématu. Opo

nenti mluvili a psali, Stalin a aparát jednal. Obsadil téměř

všechna křesla na stranickém sjezdu a žádné argumen

ty nehodlal ani vyslechnout. Při hlasování dostal stalin

sko-bucharinský blok 559 hlasů a pro Zinověva a spol.

hlasovalo pouhých 65 přítomných (celá leningradská de

legace, kde byl šéfem sám Zinověv). za účasti a vlivu veřejnosti, je zcela nemístná – veřejnost stranická sice diskutovala, ale veřejnost nestranická se o tyto spory jistě ani nezajímala a těšila se určitému uklidnění poměrů, protože diskutující státní správa a hádající se stranické vedení se na jakékoli konkrétní politice vůči obyčejným lidem nedokázaly shodnout. Je pravda, že z hlediska obyčejných lidí toto příznivé období netrvalo dlouho, asi dva až tři roky, přesto je spjato s řadou iluzí i všemožných očekávání.

Stranické spory proto popíšeme jen stručně, začaly

hned s Leninovými zdravotními obtížemi, a především s jeho smrtí. Možná, že ani nebylo velkým překvapením, že se celý zbytek tehdejšího vedení společně a organizovaně vrhl na Trockého, do čela se postavil tzv. triumvirát: Zinověv, Kameněv a Stalin (dobová publicistika předpovídala vítězství Zinověva, jenž byl tehdy v čele Komunistické internacionály). Trockij reagoval zprvu vyhýbavě (Zinověva považoval za demagoga, Kameněva za pedanta a Stalin byl pro něho zcela bezvýznamný), pak zakřiknutě, vystupoval docela nejasně. (Schapiro 39, s. 217n.) Ve straně chtěl demokracii – říkal tomu Nový kurz a ve státě žádal rychlý konec NEPu a ještě rychlejší start k socialismu, což znamenalo v praxi rychlou industrializaci, vševládné direktivní řízení a rozhodný politický útok na „buržoazii“, zvláště kulaky. Inicioval tzv. memorandum 46, k němuž se přidali i zástupci již odmítnuté tzv. dělnické opozice. Protivníci Trockého si úkoly rozdělili, Zinověv a spol. obhajovali stranickou politiku a aparát, Bucharin horoval pro politiku NEPu (došel až k výzvě veřejnosti Obohacujte se!) a Stalin tvořil stranický aparát, a hlavně ho hnětl k obrazu svému. Porážka Trockého byla ve straně neodvratná, Troc- 18 19 Stalinovo impérium Cesta k moci


jak jarní sníh a brzy se počítali jen na desítky. Na konci

léta 1927 přišlo vyvrcholení. Tajná policie, OGPU, přistr

čila opozici k nelegálním aktivitám, které byly sice viditel

ně neškodné (tajná setkání a řeči, pokus o tištění letáků

apod.), o to více pak odsuzovány. Jen Trockij se odhod

lal k výzvě svrhnout Stalina, ale jakékoli jejich pokusy ve

řejně vystoupit končily fiaskem. Od září docházelo k sys

tematickému vylučování ze strany a pokud to šlo, pak

i k zatýkání, podle odhadů šlo asi o šest tisíc lidí. Mezi vy

loučenými byli ovšem Trockij i Zinověv a jejich přívrženci,

na jejich ochotu podřídit se nikdo nebral zřetel. Patnác

tý sjezd bolševiků v prosinci 1927 byl velkým Stalinovým

triumfem, nebyl na něm jako delegát ani jeden zástupce

opozice, zaníceně a bez obav se mluvilo jen proti ní.

Je skoro v logice věci, že ani toto vítězství nebylo pro

Stalina konečnou stanicí, stále totiž využíval tzv. Buchari

novy skupiny, zprvu se nedokázal obejít bez jeho vydatné

opory. Bucharin byl totiž výjimečný řečník a ještě lepší dis

kutér, slova ho činila stále radikálnějším, takže navrhoval

až trestní postihy společných protivníků (je zajímavé a do

kladem Stalinova mistrné taktiky, že opozičníky před po

dobnými návrhy bránil). Tak se stalo, že rok 1928 je rokem

rozchodu Stalina s Bucharinem, už posledním možným

vůdcem země a strany z Leninovy kohorty. Stalinovo se

bevědomí nabíralo na síle, často už vystupoval sám a co

bylo nejzávažnější, pokoušel se i o formulaci programo

vých cílů. I když byl evidentně velmi slabým teoretikem,

uvažoval stále častěji jako pragmatik a realista a jeho pro

gram nabýval reálných podob a rozměrů, jako by náhle

věděl, co je třeba udělat a jak má postupovat. Veškerou

tuto svou chytrost založil na Leninově dědictví, převzal je

Jak jinak, následovala rozsáhlá kampaň proti opozici

a s ní potají i veřejně-organizační změny. Provedeny byly prověrky v aparátu všech větších státních i stranických institucí, v redakcích novin, v bezpečnosti i ve vedení stranických organizací. Do čela stranické organizace v Leningradu přišel stalinista Kirov. Oponenti byli důsledně zváni „novou opozicí“, a když se k nim veřejně přidal Trockij, tak tzv. sjednocenou opozicí; sami se ovšem nazývali „bolševici-leninci – opozice VKS(b)“. Jejich skandalizování nebralo konce, obviňováni byli ze stále těžších hříchů. Koncem roku 1926 byl Zinověv odvolán z politbyra, jež bylo doplněno Stalinovými lidmi, a hlavně rozšířeno (ve vedení z opozice zůstali jen Trockij a Kameněv). Opozičníkům docházelo, že jsou bez šance. V říjnu 1926 byl na světě první omluvný list, opozičníci včetně Trockého se omlouvali „straně“, podřizovali se bez podmínek rozhodnutím stalinských orgánů a dožadovali se jen práva na práci pro stranu a Sovětský svaz.

Celý rok 1927 byl v tomto smyslu vyplněn morálním

rozkladem leninských bolševických vůdců. Kolísali mezi „věrností“ straně, což stále jednoznačněji znamenalo Stalinovi, a svými pofiderními zásadami, které vystrkovali na střídající se prapory. Bylo těžké říci, že jim jde o podíl na moci. V podstatě se rozdělili a asi osm až deset tisíc svých přívrženců, ponejvíce z vyšších intelektuálských složek, nechali na holičkách. Větší část kolem Zinověva a Kameněva vsadila na dohodu se Stalinem, tvářila se disciplinovaně a vnucovala se k opětnému přijetí do stranické špičky. Zdá se, že to Stalinovi nebylo sympatické, nestál o ně, ale fakt jejich morální porážky vnímal pozitivně. Podřídit se nehodlal Trockij, jeho svěřenci však táli 20 21

Cesta k mociStalinovo impérium


příkladnou akcí bylo, jak donutil Bucharina obhajovat

Stalinovo pojetí na VI. kongresu Komunistické interna

cionály. Otevřeným rozporem, kdy už i Stalin považoval

za nutné, aby byl zveřejněn, byly rozdílné postoje v ze

mědělské problematice. Stalin chtěl nastartovat rychlou

kolektivizaci (čekal od ní naivně zlepšení hospodářských

výsledků), Bucharin se nové války s rolníky doslova obá

val. Zase jen upozorním, jak si Stalin celý spor připravil.

Začátkem roku 1928 navštívil Stalin na tři týdny sibiřské

kraje, prý aby zlepšil práci a zajistil lepší výkup zeměděl

ských výrobků. Byla to jakási poslední revizní Stalinova

cesta, choval se na ní jako pravý ruský revizor. Odvolá

val, vyhrožoval, rozséval strach na počkání – nakonec od

jel s programem rychlé kolektivizace jako jediného ře

šení kolosálních nedostatků. Jen se vrátil a výsledky byly

zveřejněny, hned se přidávali Stalinovi mladí muži, díky

Varejkisovi se přidala Centrální černozemní oblast, díky

Ždanovovi Nižněgorodská, Kaganovič se zasadil o sou

hlasný postup na Ukrajině a Andrejev na Kavkazu. Pro taj

nou militantní instrukci přijatou v ústředí nakonec hlaso

val i Bucharin.

Další akcí, která měla poukázat na nedostatky a vy

nutit nové řešení, byl tzv. šachtinský proces. Konal se ve

dnech 18. 5. až 6. 7. 1928 a na lavici obžalovaných by

lo 53 báňských inženýrů, techniků či úředníků, z nich tři

Němci. Tvrdilo se, že škodili státu, bránili potřebné vý

stavbě a že za nimi stáli bývalí majitelé a zahraniční kapi

talisté. Neregulérní soud byl přísný (11 rozsudků smrti,

ale jen pět provedených), další šli do vězení a do vyhnan

ství, z Němců byl odsouzen jen jeden, ale i ten pak po pro

testech propuštěn. Atmosféra však vyhovovala Stalinovi ho základní cíle včetně systému a rozhodl se, že všechny tyto stránky patřičně zdokonalí svou precizní byrokratickou prací. K tomu, aby uskutečnil tak závažné rozhodnutí, musel být ovšem sám – zdůvodňovat, proč a co dělá, považoval tradičně za nepatřičnou ztrátu času.

Je to zvláštní a skoro nepochopitelné, zřejmě však

pravdivé, že Stalin byl tvůrcem tzv. pravé bucharinské opozice, s níž ve zcela nerovných podmínkách „zápasil“ po celý rok 1928 a ještě část následujícího roku. Bucharin byl zastáncem nekonfliktní hospodářské politiky, což znamenalo orientaci na povlovnou hospodářskou konsolidaci země s pomocí smíšené ekonomiky, a spory o postavení v žebříčku moci ho nakonec dovedly i ke kritice byrokratických poměrů ve vládě i ve straně samé. Stalin jednoznačně obhajoval změny ve straně jako velmi pozitivní, upevnil totiž centralistické byrokratické vládnutí na všech stranách (a zcela si ho podřídil) i radikální změny ve straně samé. Otevřením strany tzv. Leninovými nábory přijal nové členstvo a rozšířil ji až na milionovou organizaci – v takových podmínkách bolševická strana nikdy nepracovala a ani to neuměla. I když vyšel z Bucharinovy myšlenky budovat socialismus v jedné, a to dokonce i zaostalé zemi (to ortodoxní marxismus nepřipouštěl, Lenin málokdy), dal jí jiný obsah. Ten bychom mohli nejvíce připodobnit pojetí a návrhům Trockého, totiž budovat hospodářství co nejrychleji a zároveň zlikvidovat soukromé vlastnictví i všechny jeho možné a přežívající formy. To bylo také cílem Leninova plánu, protože teprve v něm viděl konečné a trvalé vítězství bolševické strany v zemi.

Popisovat konflikt mezi Stalinem a Bucharinem je fád

ní, Stalin měl po celou dobu pevně otěže v rukou. Přímo 22 23

Cesta k mociStalinovo impérium


svědčoval, že oba jsou „himálajskými velikány“ mezi ve

doucími bolševiky, že mají proto „přirozené právo“ na

vládu apod. Těžko dnes říci, zda Bucharinovi rostlo od

hodlání a odvaha anebo si počínal tak, jak si počínal, že

mu nic jiného nezbývalo. Zatímco do té doby vystupoval

jako blízký Stalinův spolupracovník a v naprosté shodě

s ním, od léta 1928 začal uveřejňovat články, které bylo

lze vysvětlit jako jisté výhrady. Zvláště se to týkalo úvahy

Poznámky národohospodáře, kterou si jako šéfredaktor

Pravdy otiskl koncem léta 1928; byl však velmi krotký. Av

torchanov, který byl ovšem tehdy na Stalinově straně

a zúčastňoval se častých aktivů, na nichž se rodila taktika

i konkrétní úkoly v protibucharinovském tažení, nás zpra

vuje o tom, že koncem ledna 1929 Bucharin na politbyru

předložil rozbor současných nedostatků ve vedení strany

i státu (shrnul je do osmi bodů) a žádal veřejnou diskusi.

Stalin na oko souhlasil, k diskusi mělo dojít na dubnovém

plénu ústředního výboru bolševiků, ale nazvat jednání na

tomto shromáždění diskusí není možné. Šlo o systema

tický, ucelený a zřejmě doslova zinscenovaný útok proti

Bucharinovi, který končil jeho vyhnáním ze všech vyšších

funkcí ve straně. Podobně dopadli i jeho možní přívržen

ci, i když se ze všech sil snažili, aby zůstali stranou. Kon

cem listopadu 1929 už masově podávali sebekritiku, včet

ně Bucharina, a podřizovali se Stalinovi bezpodmínečně

ve všem. Na celé kampani je ještě zajímavé vidět, jak se

aktivy a vystoupení radikálních a vesměs mladých stali

novců postupně z šarád proti Bucharinovi měnily v hagio

grafické oslavy „velkého“ Stalina. Pokud to mohu posou

dit, začal s tím Kaganovič, ale Molotov, Vorošilov, Mechlis,

Judin a další se rozhodně nenechali zahanbit. a rázem byli všichni pro nové postoje a bylo obtížné říkat něco jiného.

Nejvíc Bucharina vyprovokoval Stalinův vstup do jeho

hájemství, do tzv. Institutu rudé profesury. To byla vysoká stranická škola, kde byl sice rektorem historik Pokrovskij, ale všechno se opíralo o Bucharina. Stalin se nevnucoval sám (přednášel jen jednou a bez valného úspěchu), ale pověřil touto aktivitou své mladé kádry, kteří jako „intelektuální brigáda“ nabízeli jednu diskusi za druhou (všechno organizoval Kirov se svým propagandistou Pozernem). Je pravda, že tito „proletářští studenti“, jak si také říkali, v diskusích s Bucharinem neuspěli, ale diskutovali i bez něho a tam měli navrch. Bucharin jistě cítil, že se stahuje smyčka, a reagoval, jak potřeboval Stalin. V létě 1928 navštívil Kameněva, hovořil s ním tři dny a zápis z rozhovoru, údajně pro Zinověva, se poté jakoby zázrakem rychle šířil, dokonce byl za pomoci Trockého otištěn v zahraničí. (Avtorchanov 51, č. 6, 90n. a Tucker 41, 104.) Protože Bucharin po zveřejnění pravost dokumentu popřel (co mu také jiného zbývalo), nevíme najisto, zda všechno vyšlo opravdu z jeho úst. V každém případě, pokud šlo o montáž, Stalin velmi dobře věděl, s jakými argumenty vystoupit. Bucharin údajně varoval Kameněva před největší možnou hrozbou, prý se schyluje ke spolupráci Stalina s Trockým a tomu je třeba za všech okolností zabránit. Jinak Stalina charakterizoval skoro jako zločince, prý je to „Čingischán, který nás zabije“, „bezprincipiální intrikán, který je ve své honbě za mocí schopen všeho“, je „idiotsky negramotný“ a nemá žádné názory, které shání, kde se dá. Prozradil i údajné důvěrné vzájemné rozmluvy z dob spolupráce, Stalin prý Bucharina pře- 24 25

Cesta k mociStalinovo impérium


Byl slabší v teorii, vydával se tedy za realistu a prag

matického vůdce. Molotov v pamětech vzpomínal, že byl

slabý v teorii i ve strategii, ale „geniální“ v taktice. Všech

ny prý využil, jak potřeboval, ale pak... letěly hlavy. (Ču

jev 59,242) Mnoho věcí nechápal, vadila mu popularita

jiných. Byl nelidsky pracovitý, ale také lstivý, prohnaný

a energický. Byl také všeho schopný a neměl morálku.

Podobně se choval i ve vztahu ke světu. Neodložil cíl do

bytí světa, ale nepřipomínal ho, chtěl jít oklikou a doká

zal své úmysly dokonale tajit. I svět ho vzal na vědomí,

dokonce v něm viděl naději na lepší příští, na možnost

domluvit se a nastolit klidnější vztahy i vzájemnou úctu.

Náš velmi dobrý znalec sovětských poměrů Josef Šrom

(110, 227n.) o Stalinovi věděl, že je „polotajemný“ a „po

loneznámý“, ale byl si jist, že je také „navenek nejprostší,

nejméně náročný, přímý a spravedlivý“, že je „ocelí sovět

ské vlády a komunistické strany“ a myslel si, že je „zname

nitý marxista“. Obecně se mezi sympatizanty i protivníky

věřilo, že Stalinovo vítězství otevřelo cestu ke konstruktiv

ní spolupráci.

Dne 21. prosince 1929 Stalin slavil své údajné pade

sátiny a byl to bezesporu den jeho velkého triumfu. Oslavovala všechna periodika i instituce a jiný bolševický vůdce než Stalin v Sovětském svazu nyní nepřicházel v úvahu. Z celého Leninova politbyra zůstal sám, Trockého vyvezl ze země (v lednu 1929 do Turecka) a ostatní dokonale využil, ponížil a držel jen krůček od vězení a popraviště, kde nakonec všichni skončili. Stalinovo vítězství bylo sice překvapující, jisté je, že se o ně zasloužil především on sám. Od Leninovy smrti hrál roli skromného pokračovatele jeho díla, jehož zajímají především osudy strany a komunistické země. Zdálo se dokonce i informovaným posuzovatelům, že se drží stranou všech nekonečných mocenských bojů, o svých ambicích se nikdy ani nezmínil, ani je nenaznačil. Dlouho byl jakýmsi arbitrem svářících se skupin i vůdců, sám v pozadí i v pilné práci. Hrál svou roli dokonale, především tvořil aparát a orgány a vybíral si lidi nezměrně oddané a ještě více poslušné, zmýlil se jen málokdy, a to jen zpočátku. Asi největším jeho úspěchem a „přínosem“ zároveň bylo, že dokázal leninský ústřední výbor, s nímž pracoval Lenin, nahradit stranickým aparátem. Když bylo pětiletí bojů u konce, disponoval nejen poslušným stranickým aparátem, ale dokonce i vlastním osobním sekretariátem, jenž velmi často přebíral otěže vlády. Od svých kolegů se lišil jednoduchostí, okázale předváděl nedostatek intelektualismu jako přednost (ve srovnání se svými potenciálními soupeři, jimž se ve skutečnosti nemohl rovnat) a usiloval o jednoduchá hesla, hýřil tolerantností, kterou odložil až po svém dokonalém vítězství. 26 27

Cesta k mociStalinovo impérium


2. KAPITOLA

Velký přelom

Někdy koncem dvacátých let se zrodil stalinismus, ucelená koncepce státní politiky v Sovětském svazu. Francouzský publicista F. Furet (64, 438) píše o stalinismu jako o nejvyšším stadiu komunismu, ale toto označení nepovažuji za šastné. Jistě, Stalinovi chvíli trvalo, než získal dostatečnou moc i sebedůvěru, ale nejpozději v roce 1929 už věděl, že nastala ta „správná chvíle“, aby se mohl pustit „do troufalého podniku vědomě a se sebedůvěrou“, jak píše Tucker (41, 67n.). Stalin vycházel neochvějně z Lenina, přesněji ze svého výkladu Lenina, věrný až do morku kostí, ale přesvědčen, že jen on sám dokáže tento program realizovat v co nejkratším čase a co nejdokonaleji.

Zde je namístě upozornit, že o žádných alternativách politického programu se koncem dvacátých let nediskutovalo a ani nebyly předloženy. Všechny úvahy v tomto smyslu jsou dost pozdního data a vycházejí ze Stalinových pomluv jeho oponentů v době, kdy byl již absolutním vítězem a kdy se jeho oponenti nemohli bránit. Tehdy jim nasadil psí hlavu, takže později u mladých badatelů vypadali, jako by vedli se Stalinem obdivuhodný zápas o program hnutí, což se však nezakládalo na pravdě.

Stalinovo pojetí revoluce shora, kterou nazýval „velkým přelomem“, bylo následující: Především předpoklá

29


jednoho či dvou let. Že se nedařilo, přešel Stalin po Leni

nově vzoru velkoryse, viníkem nebyl program, ale situa

ce, tj. občanská válka. Znamenalo to direktivním řízením

vyvolat k životu ruský velkoprůmysl, jednou provždy

zlikvidovat soukromé vlastnictví a s ním i trh a převážně

malovýrobní zemědělství převést v centralizované státní

velkopodniky. Nedílnou součástí těchto představ bylo

ochotné obyvatelstvo, které na svých bedrech mělo za

bezpečit tento náročný plán.

Stalin tedy nebyl silný svou teorií, i když ji vybral s ci

tem a s jistým mistrovstvím ji stručně dokázal tlumočit

dál, ale silný byl svou odvahou k činu, odvahou začít s tak

ohromnou prací, jejíž rozsah bylo těžké si jen představit.

Všichni zainteresovaní dobře věděli, že tak jako v letech

1919–1920 přijdou ke cti osvědčené bolševické metody,

násilí a teror. Pracoval hodně a s velkým úsilím, koncep

ce vyvažoval byrokratickou důsledností, zdá se, že byl

přímo organizačním géniem. Je samozřejmé, že se opá

jel mocí, vyzvedávala ho k nesmrtelnosti a možná, že ve

slabých chvílích viděl i budoucnost plnou štěstí, radostí

i bohatého života jako na dlani. K tomu, aby přiměl lidi

pracovat bez ustání na svém blahu, neuměl nic lepšího

než vyvolat u nich nezměrný strach a pak i nervózní sym

patie. Byl netrpělivý jako všichni nositelé dobrých zpráv,

šel za svým cílem s příkladnou energií, věřil si a nelitoval

obětí. Na občanskou společnost se neobracel, k jeho ži

votu stačil bohatě pohyb po Kremlu a černomořských

letoviscích, zásadně oslovoval jen své spolustraníky. Byl

nedostupný, vysoko nade všemi. Takto vyložil svůj pro

gram v článku Velký přelom, který otiskl v Pravdě 7. listo

padu 1929: dal, že už je možné využít všech mocenských nástrojů k úspěšnému zajištění nové politiky. Aktivoval všechno, co měl k dispozici: vládu, policii, armádu, stranu, všechny možné výbory, buňky, instituce a stále je zdokonaloval, čímž rozuměl větší centralizaci, pevnější řízení a jejich svázanost s vládními cíli. Zároveň byl zajatcem představ o stále sílícím vnějším nebezpečí (chtějí nám ublížit a připravují válku), proto co nejrychlejší splnění náročného plánu mělo být zároveň nejdokonalejším řešením.

Zdánlivě náhlá orientace na Rusko, na jeho konsolida

ci a cestu k mocnému státu se mnohým pozorovatelům zdála být naprostou novinkou a v rozporu s orientací na světovou revoluci. Ale nebylo tomu tak, jako pragmatik usoudil Stalin celkem jednoduše, že čas revolucí vypršel, že úspěch se dostavil jinde, než teorie předpokládala, a že nová válka jako podmínka úspěchu také musí teprve přijít. Nejlepším čekáním na vhodnou situaci je konsolidovat vlastní moc a připravit se co nejdokonaleji na další vhodné situace, které – jak pravila teorie – neodvolatelně jistě přijdou. Tak bylo možno měnit nepřátele, a hlavně dbát na to, aby Rusko bylo dokonalou a trvalou základnou celého hnutí, bylo totiž velké, s mnoha obyvateli a ještě větší zálohou strategických surovin, nebylo možné ho dobýt a i jeho dějiny slibovaly, že mohou být zneužity. Málokdo rozpoznal, jak velké nebezpečí se zde rodí pro celou světovou civilizaci.

Co se týče obsahu programu, zde Stalin velkou inicia

tivou nehýřil. Navázal jen s nepatrnými obměnami na činnost Leninovy vlády v době tzv. válečného komunismu, kdy Lenin chtěl učinit Rusko komunistickým v horizontu 30 31

Velký přelomStalinovo impérium


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist