načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stalin: Nový životopis - Oleg V. Chlevňuk

Stalin: Nový životopis
-11%
sleva

Elektronická kniha: Stalin: Nový životopis
Autor:

Na každý rok Stalinovy absolutní vlády v letech 1929-1953 připadá na sovětské půdě ne méně než milion uvězněných či zavražděných, další miliony podlehly řízenému hladomoru. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  225 Kč 200
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 432
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7696-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na každý rok Stalinovy absolutní vlády v letech 1929-1953 připadá na sovětské půdě ne méně než milion uvězněných či zavražděných, další miliony podlehly řízenému hladomoru. Kde se vzala v jednom člověku taková zvrácenost? Přes sugestivnost této otázky se Chlevňukovi daří přistoupit k tématu věcně a bez jakékoli mytizace "génia zla". Jako badateli, jenž zná sovětské archivy snad nejlépe ze všech, mu rukama prošly stovky dosud neznámých pramenů, dopisů, vzpomínek a deníků, a vykreslený politický i soukromý portrét diktátora tak řeší nespočet otazníků a přichází s řadou nových skutečností. Od prologu, který čtenáře zavede do Stalinovy oblíbené dači v okamžiku, kdy diktátor v kruhu svých věrných umírá, se zpětně odvine celý jeho život od dětství, přes revoluci a ranou bolševickou Leninovu vládu, uchopení moci, rozjezd industrializace a kolektivizace, Velký teror, druhou světovou válku až po poválečné období. V závěru autor předkládá pádné argumenty proti jakékoli nostalgii po stalinské éře.
Oleg V. Chlevňuk vede Mezinárodní centrum dějin a sociologie druhé světové války a jejích důsledků na Vyšší ekonomické škole v Moskvě a působí jako vědecký pracovník Státního archivu Ruské federace. Je autorem knih The History of the Gulag (2004) a Master of the House: Stalin and His Inner Circle (2008) a editorem několika výborů ze Stalinovy korespondence.

Zařazeno v kategoriích
Oleg V. Chlevňuk - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STALIN

Nový životopis



Oleg Chlevňuk

PASEKA

stalin

nOvý živOtOpis

Oleg Chlevňuk

PASEKA

stalin

nOvý živOtOpis


PŘELOŽILA ZLATA KUFNEROVÁ

Copyright © 2015 by Oleg Khlevniuk

English translation copyright © 2015 by Yale University

Translation © Zlata Kufnerová, 2016

ISBN 978-80-7432-684-4


Památce mé ženy Kati

(1961–2013)



Předmluva / 9

Sídla Stalinovy moci / 17

1 Před revolucí / 27

Pilíře Stalinovy moci / 51

2 v leninově stínu / 61

Svět četby a rozjímání / 114

3 jeho revoluce / 123

Strach v nejužším kruhu / 167

4 teror a hrozící válka / 175

Pacient číslo 1 / 216

5 stalin ve válce / 227

Rodina / 280

6 generalissimus / 291

Diktatura se hroutí / 343

Pohřeb: vůdce, systém a lid / 350

Poznámky / 365

Poděkování / 411

Použitá literatura

v českém a slovenském Překladu / 413

rejstřík / 414

Obsah



Předmluva

Více než dvě desetiletí jsem studoval tohoto člověka, příčiny i logiku

jeho činů, které rozvrátily nebo zcela zničily život mnoha milionům lidí.

Byla to práce stresující i emočně náročná, ale takové už je mé povolání.

A kromě toho, paradoxní zvraty v novodobých ruských dějinách,masové deformování lidských myslí různými mýty o „jiném“ Stalinovi,efektivním a dosud aktuálním, dávaly mému bádání mnohem hlubší smysl, než má samo vědecké poznání.

Literatura o Stalinovi a jeho epoše je nesmírně obsáhlá. Dokonce ani

odborníci na stalinismus se nerozpakují přiznat, že z ní dokázali přečíst

sotva polovinu. V této záplavě ovšem koexistují seriózní, přesnězdokumentované práce vedle laciných slátanin plných výmyslů a nesmyslů.

Obě skupiny – vědecká historiografie i pochybná (obvykle poststalinská) publicistika – se jen zřídkakdy prolnuly a již dávno se vzdalymyšlenky na smíření.

Stalinovy vědecké životopisy prošly stejnými vývojovými etapami jako

historiografie sovětského období ve svém celku. Obzvláště si cenímněkterých klasických prací vzniklých v době, kdy sovětské archivy byly

zcela nepřístupné. K nim patří především práce Adama Ulama aRoberta Tuckera.

1

Historikové zabývající se stalinským obdobím se vsedmdesátých letech tak trochu podobali odborníkům, kteří bádají o antice:

Snažili se seznámit s těmi několika dokumenty a memoáry, které byly

k dispozici, ale měli jen malou možnost jejich počet rozšířit. Toumožňovalo pozorně se do přístupných dokumentů začíst, pečlivě tytoprameny prostudovat a důkladně je využívat. Situace se zásadně změnila, až když byly počátkem devadesátých let archivy zpřístupněny, což ovšem vyžadovalo určitou dobu, abychom se zorientovali, protožedokumenty nás doslova zaplavily. Na základě archivních materiálů vznikly nové práce včetně Stalinových vědeckých životopisů a dalších studií o jeho Stalin. nový ŽivotoPiS 11 Předmluva10 Stalin. nový ŽivotoPiS 11 Předmluva osobnosti i o celém politickém systému a to znamenalo, že historikové tu záplavu materiálů začali zvládat.

2

Zpřístupnění archivů však kromě toho umožnilo vznik jednohonového žánru Stalinových životopisů, který lze nazvat „archivnípublicistikou“. K zakladatelům tohoto žánru patří Dmitrij Antonovič Volkogonov, bývalý příznivec strany, který se stal hnací silou perestrojky, a dále ruský dramatik Edvard Stanislavovič Radzinskij. Tento způsob dává přednost subjektivním popisům před „suchými“ statistikami neboúředními dokumenty a také čtivému vyprávění před puntičkářským bádáním a historickou kontextualizací. Při vytváření Stalinova obrazu hrála tato archivní publicistika pro mnoho čtenářů důležitou roli.

K nejúspěšnějším západním autorům, snažícím se uspokojit zájem o nové podrobnosti, které jsou o Stalinově éře k dispozici, patří Simon Sebag Montefiore. Pozoruhodným rysem jeho metody jsou citace ze

širokého spektra pramenů, nejen z memoárů a rozhovorů, ale rovněž

z archivních dokumentů. Montefiore objevil jakýsi druh střední cesty,

na níž se snažil začlenit do žánru „archivní publicistiky“ určitou míru

vědeckosti, a tak sepsat čtivý příběh, schopný upoutat pozornost širší

čtenářské veřejnosti, než se to daří vědečtěji pojatým textům.

3

V současném Rusku však vytvářejí Stalinův obraz především pseudovědecké apologie. Výrazná skupina autorů, z nichž každý má vlastní motivaci, přispívá k vytvoření stalinské mytologie. U většiny těchto autorů se snoubí nedostatek těch nejzákladnějších znalostí s potřebou prosazovat různá agresivní tvrzení. Jejich apologie uvádějí buď zcela smyšlené prameny, nebo naprosto nestoudně překrucují dokumenty existující. Intenzita vlivu tohoto mohutného ideologického útoku na názory čtenářů sílí v důsledku okolností života v Rusku, prosyceného korupcí a obrovskou sociální nespravedlností. Čím více lidé odmítají současnou realitu, tím ochotněji si idealizují minulost.

Stalinovi apologetici se již neodvažují zločiny stalinského režimupoírat, což ještě nedávno činili. Místo toho se uchylují k jemnějšímmetodám falzifikace dějin. V jejich prezentaci historických událostí jsou viníky masového teroru nižší funkcionáři, jako byli šéfové tajné policie a tajemníci regionálních stranických výborů, kteří represe údajněpodněcovali a své akce před Stalinem tajili. Nejcyničtější stalinisté pakdokonce hlásají, že teror byl spravedlivý a že miliony lidí, které na Stalinůvpříkaz bezpečnostní složky povraždily, byly skutečnými „nepřáteli lidu“. Stalin. nový ŽivotoPiS 11 Předmluva10 Stalin. nový ŽivotoPiS 11 Předmluva

Mnozí ruští stalinisté čerpají vyhovující argumentaci z formulacírůzných západních historiků: že totiž teror vznikal živelně, že se na něm

Stalin příliš nepodílel, neboť to byl mnohem „běžnější“ politickývůdce, než jak je obvykle prezentován. Určitě nemám v úmyslu obviňovat

své západní kolegy z podněcování k restalinizaci. Za současné politické

bitvy v Rusku určitě nenesou větší odpovědnost, než jakou nesl Marx za bolševickou revoluci. Současně si však musíme neustále uvědomovat, že naše slova mohou způsobit zcela nečekané důsledky. Na současné ruské intelektuální a politické scéně se velice rozšířilaumírněnější koncepce „modernizujícího stalinismu“. Zatímco tato ideologie formálně přiznává bezpočet obětí teroru a vysokou cenu, kterou nevinní lidé za strategii „velkého skoku“ zaplatili, prezentuje stalinismus jako organický a nevyhnutelný prostředek vyplývající z potřeby modernizace a přípravy na válku. V rámci těchto požadavků tak lze objevitpředsudky hluboce zakořeněné v ruském společenském vědomí: že zájmy státu

mají naprostou prioritu, jednotlivec je zcela bezvýznamný a běh dějin se řídí zákonitostmi vyššího řádu. Podle tohoto pojetí byl Stalinproduktem objektivní historické nutnosti. Metody používal sicepolitováníhodné, avšak naprosto nezbytné a účinné. A kromě toho je nevyhnutelné, aby se setrvačník dějin potřísnil krví.

Bylo by špatné popírat, že systémy bolševismu a stalinismu byly do

určité míry podmíněny „dlouhými vlnami“ ruských dějin. Silný stát

s autoritářskými tradicemi, chabé soukromé vlastnictví i slabé instituce občanské společnosti a kromě toho nesmírná rozloha kolonizujícího se státu přispěly kromě jiného též ke vzniku Souostroví Gulag; to vše stalinskému systému dláždilo cestu. Avšak povyšovat tyto faktory na jakýsi druh „ruského osudu“ vede do slepé uličky teorie„nezbytného stalinismu“. Stoupenci této teorie ignorují specifická fakta adávají přednost recyklaci stalinistické interpretace sovětské historie, někdy v novém hávu, častěji však bez něho. Úporně odmítají otázky, jakou cenu občané zaplatili za různé transformace a vojenská vítězství, co je stály alternativní cesty vývoje a co obětovali roli diktátora. Zavírají oči před skutečností, že i sám Stalin, poté co dovedl situaci ke krizi a zkáze, byl občas nucen svou politiku zmírnit, čímž bezděky potvrdil, žedokonce i v rámci stalinismu existovaly jiné způsoby vedoucí k industrializaci. Stoupenci této teorie se dokonce ani nepokoušejí vysvětlit, jak popravy Stalin. nový ŽivotoPiS 13 Předmluva12 Stalin. nový ŽivotoPiS 13 Předmluva 700 000 lidí na Stalinův příkaz jen v letech 1937–1938 mohly přispět k modernizaci stalinismu. Teorie této modernizace se vcelku ani nesnaží seriózně zjistit efektivitu stalinského systému a roli samotného Stalina ve vývoji SSSR od dvacátých do počátku padesátých let.

Nejsnazším způsobem prezentace minulosti je degradace dějin nahistorickou nutnost. Historikové však nesmějí pracovat s jednoduchými schématy a politickými spekulacemi, nýbrž musejí respektovatkonkrétní fakta. Když pracují s dokumenty, nesmějí pomíjet spletitost avzájemný vliv objektivních a subjektivních faktorů ani typických a náhodných událostí. Role diktátorových osobních zvláštních zálib, předsudků aposedlostí v diktátorském režimu mnohonásobně vzrůstá. A co je lepšího než životopis, v němž lze tento komplex problémů rozplést?

Biografie je unikátním žánrem v badatelské práci, který může na jedné

straně historický kontext zploštit a degradovat na podrobnosti, nastraně druhé jej naopak nafouknout románovými detaily lidského chování.

Kontext bez hrdiny a hrdina bez kontextu – takové jsou hlavní léčky,

které na životopisce číhají. Také pro mne bylo hlavním úkolem, abych

mezi nimi proplul. Nakonec jsem pochopil, že do knihy prostě nelze

vtěsnat byť i jen zmínky o všech významných událostech nebo aspektech

stalinského období. Byl jsem nucen volit, které jevy a tendence si nejvíce

zaslouží, abych je zařadil, a proto jsem vybíral fakta a události, jež, jak

se domnívám, charakterizují Stalina, jeho dobu i systém s jeho jménem

spojený co nejjasněji a nejpronikavěji. Takový výběr byl tím nezbytnější

také proto, že se během posledních dvaceti let objevila spousta nových

pramenů týkajících se Stalina a jeho období. A právě o nich je třeba

krátce pojednat.

Je to nutné především proto, že díky zpřístupnění státních archivů po rozpadu Sovětského svazu mají historikové k dispozici původnídokumenty z první ruky, zatímco v minulosti museli z oficiálních publikací odstraňovat nánosy deformací. Dobrým příkladem jsou práce a projevy samotného Stalina. Většina z nich byla uveřejněna za jeho života, my však nyní můžeme pracovat s originály a srovnávat to, co bylo skutečně původně řečeno, s publikovanou verzí. Soubor Stalinových uveřejněných projevů lze kromě toho nyní doplnit také o ty, které se na veřejnost nedostaly. K nejdůležitějším dokumentům patří materiály pocházející od vládních orgánů, v jejichž čele Stalin stál, jako jsou protokoly astenografické záznamy ze zasedání politbyra a usnesení Státního výboru Stalin. nový ŽivotoPiS 13 Předmluva12 Stalin. nový ŽivotoPiS 13 Předmluva obrany SSSR z válečných let. Tyto strohé byrokratické dokumenty mají pro pochopení Stalinovy osobnosti a jeho života nesmírný význam.Zabíraly značnou část diktátorova času a představovaly zbraně, ježpoužíval při vykonávání své moci. Formulace v mnoha usneseních nesoustoy jeho těžké ruky.

Tato usnesení vzniklá pod Stalinovým dozorem sama o sobě ovšem

poskytují pouze částečný obraz toho, proč byla přijata nebo jakoulogiku a motivaci měly jeho pokyny. Mnohem větší význam má z tohoto hlediska Stalinova občasná korespondence s kolegy z politbyra, která pr obíhala především v obdobích, kdy pobýval na dovolené a činnost svých spolupracovníků v Moskvě řídil na dálku. Tuto korespondenci nejintenzivněji vedl ve dvacátých letech a v první polovině třicátých let, tedy v době, než v Rusku existovala spolehlivá telefonní síť. Je to názorný příklad toho, jak technika na nízké úrovni prospívá historikům. Po válce byla telefonická komunikace mnohem spolehlivější, a proto si Stalin, který byl v té době na vrcholu moci, se svými podřízenýminepotřeboval podrobně korespondovat. Postačily stručné rozkazy. Stalinovy dopisy i přes svou fragmentárnost představují důležitý dokumentární celek a poskytují fascinující četbu. Jsou nejotevřenějším odkazem, který jejich autor zanechal potomstvu.

4

Historikové dokázali získat značnou část důležitých informací zdenních záznamů o hostech Stalinova kabinetu v Kremlu.

5

Jsou v nich

zapsána jména návštěvníků, čas jejich příchodu i odchodu, a podávají

obraz každodenního systému Stalinovy práce. Jejich porovnání s jinými

prameny (jako jsou memoáry a protokoly ze zasedání politbyra)poskytuje důležité stopy k okolnostem, za jakých byla různá usnesení přijata. Tyto záznamy však, podobně jako korespondence, odrážejí pouze část Stalinovy činnosti. Diktátor totiž nepracoval jen v kremelskémkabinetu, nýbrž příležitostně také ve své kanceláři v budově ústředního výboru

strany na Starém náměstí, přijímal hosty v kremelském bytě a vbezpočtu vil neboli dač nedaleko Moskvy a na jihu země. Ačkoli víme, žeslužba odpovědná za ochranu sovětských vedoucích činitelů má onávštěvách ve Stalinově kremelském bytě záznamy, badatelé nemají k tomuto archivu přístup.

6

Chybějí rovněž informace o analogických záznamech

ve Stalinově kanceláři na ústředním výboru a na dačách.

Záznamy o návštěvách pořizoval Stalinův sekretariát i jeho ochranka.

Zdá se pravděpodobné, že tyto služby vedly pro vlastní potřebu rovněž


14 Stalin. nový ŽivotoPiS 15 Předmluva14 Stalin. nový ŽivotoPiS 15 Předmluva

záznamy o Stalinově pohybu a měly evidenci o tom, co se běhemslužby jednotlivých pracovníků ochranky dělo. Není třeba připomínat, jak

nesmírnou cenu by takové materiály měly pro Stalinovy životopisce.

O tom, zda záznamy existují, však nemáme důvěryhodné zprávy.

Stalinova korespondence i záznamy o návštěvnících v jeho kremelské

pracovně se uchovávají ve Stalinově osobním archivu, který se formoval

pod jeho přímým dozorem a evidentně s ohledem na historii. Namnohých dokumentech v této sbírce je poznámka „můj archiv“ nebo„osobní archiv“. Důležitým doplňkem tohoto osobního archivu je sbírkamateriálů o Stalinovi, shromážděných z různých archivních depozitářů.

Tato sbírka, která obsahuje část publikací ze Stalinovy knihovny s jeho

poznámkami, se soustředila v Ústředním stranickém archivu. Vsoučasnosti tvoří obě sbírky materiálů jediný komplex – Stalinův fond vRuském státním archivu společenskoolitických dějin (BGASPI, jenž je následníkem Ústředního stranického archivu)

7

, který jako klíčový zdroj

poznání o Stalinovi historikové intenzivně využívají.

Nehledě na svou důležitost má Stalinův fond také vážné nedostatky.

Poskytuje jen omezený vhled do Stalinova modu vivendi a operandi. Jeho

primárním nedostatkem je absence spousty materiálů, kterékaždodenně přicházely Stalinovi přímo na stůl. Byly to tisíce dopisů, statistických

hlášení, diplomatických listin, zpráv a memorand z různých oblastístátní bezpečnosti. Nemožnost přístupu k těmto dokumentům historikům

brání důkladně pochopit, do jaké míry byl Stalin informován, co věděl

o té či oné otázce, neboli zjistit logiku jeho konání. Dokumenty, které

by takový vhled umožnily, se neztratily, jsou uloženy v Archivu prezidenta ruské federace (APRF, bývalém archivu politbyra), uspořádané

v „tematických“ pořadačích.

8

Když jsem na této knize pracoval, podařilo

se mi některé z nich prostudovat. Prezidentský archiv je pro systematické bádání zatím uzavřen, avšak již sama existence těchto pořadačů

vzbuzuje naděje. Ruské dějiny naznačují, že se i tento archiv dříve či

později zpřístupní.

Nejlákavějším pramenem pro životopisce jsou vždy deníky amemoáry. Obsahují trojrozměrný prostředek k poznání lidí i událostí, jaké lze

obtížně získat z úředních listin. Takový doklad z první ruky umožňuje

životopisci doplnit jeho práci podrobnostmi upoutávajícími pozornost,

historikové si však uvědomují rovněž rizika těchto pramenů. Autoři

memoárů, dokonce i ti, kteří se vyjadřují otevřeně, si události a data


14 Stalin. nový ŽivotoPiS 15 Předmluva14 Stalin. nový ŽivotoPiS 15 Předmluva

nezřídka pletou, anebo prostě lžou. Toto nebezpečí číhá tím více vmemoárech ze sovětské éry. Pokud je nám známo, nikdo ze členů Stalinova

nejužšího kruhu si nepsal deník, což nás připravilo o tak podrobnýpramen, jakým jsou proslulé Goebbelsovy deníky pro Hitlerovy životopisce.

Situace v memoárech není o mnoho lepší. Pouze dva lidé blízcí Stalinovi

zanechali podrobné vzpomínky: Nikita Sergejevič Chruščov a Anastas

Ivanovič Mikojan.

9

Zatímco tyto memoáry přinášejí mnohonepodstatných informací, o významných tématech oba muži mlčí (např. o svém

podílu na masových represích), přičemž o mnohém jednoduše nevěděli.

Ve Stalinově nejbližším okolí platilo přísné pravidlo: Každý dostalpouze tu informaci, kterou potřeboval pro efektivní plnění vlastníchpovinností. V Mikojanově případě některé prvky v jeho pamětech překroutil

jeho syn, který rukopis připravoval k vydání. Provedl úpravy rukopisu

bez obvyklých poznámek, vlastní dodatky a revize jednodušezačleňoval do diktovaného textu, údajně vycházejícího z otcova vyprávění.

10

K dispozici máme také memoáry sovětských i zahraničních čelných

funkcionářů a dalších prominentních osobností, které byly v – obvykle

výrazně omezeném – kontaktu se Stalinem. Tyto práce jsou však pro

poznání Stalinova života méně přínosné. Kromě toho bylo mnohomemoárů (například od maršálů Rudé armády) uveřejněno během sovětského období, a proto podléhaly cenzuře (včetně autocenzury). Po pádu Sovětského svazu promluvila řada dalších lidí, kteří přišli se Stalinem do styku. Svoboda inspirovala záplavu pamětí pocházejících od Stalinových dětí a příbuzných i od čelných funkcionářů jeho éry.

11

„Dětská literatura“, jak tento žánr výstižně nazvala ruská historička Jelena Zubkovová,

byla motivována především komerčně a potřebou ospravedlnit se, takže

její výsledky byly skutečně dětinské.

12

Mnoho Stalinových příbuzných

a přátel si vymýšlelo doslova pohádky a nejrůznější historky, mísiloosobní dojmy s fantazií. Různé naivní výroky o politice svědčí pouze o tom, že potomci neměli ani ponětí, co dělali jejich otcové. Jsou to informace z třetí ruky, obyčejné klepy a pomluvy. Základním faktorem, který znevažuje potenciální hodnotu této literatury, je ovšem skutečnost, že Stalinovi podřízení byli přímo posedlí dodržováním přísného utajování. Žili pod neustálým dohledem bezcitné tajné policie a v nepřetržitémstrachu z odposlechů a provokací, aby se nějak nepodřekli. Je proto těžké si

představit, co by je mohlo přinutit k tomu, aby se i ve vlastní rodiněchovali otevřeně. Vždyť taková otevřenost je mohla přijít skutečně draho.

V této knize jsem využíval memoáry velice obezřetně, třebaže mnohé

obsahují fascinující líčení a historky, které by čtenáře určitě upoutaly.

Řídil jsem se však základními pravidly, že prameny je třeba ověřovat,

a proto jsem se snažil porovnávat údaje z memoárů s jinými prameny,

především s archivními materiály. Paměti, které při takové kontroleobecně obstály, získaly větší důvěryhodnost. Četné chyby a zjevná nedbalost

jiných pamětí na druhé straně vyvolávaly oprávněnou nedůvěru, zvláště

když se některá tvrzení nedala v jiných pramenech ověřit. Řadumemoárů jsem tak dal na svou černou listinu, i když neodsuzuji nikoho, kdo

tyto práce cituje. Sám tak však nikdy neučiním.

Když je vše řečeno a vykonáno, historik, který se snaží napsat Stalinův

životopis, je v poměrně příznivé pozici. Spousta archivních dokumentů

a svědectví nabízí příležitost k dlouhotrvající, intenzivní a (lze doufat)

úspěšné práci. Značné mezery a nedostupnost četných materiálů jsou

ovšem frustrujícími překážkami; přesto je nyní možné psát skutečně

nové Stalinovy životopisy, protože nově dostupný archivní materiál si v našem chápání tohoto muže i jeho éry vynucuje značné proměny.

Rád bych ještě dodal několik slov o rozsahu a struktuře tétobiografie. Omezení existující v dřívějších životopisech inspirovala inovaci těch

novějších. Přílišné detaily bylo nutno vypustit, vysvětlivky a poznámky

omezit ve prospěch citátů, čísel a faktů. Řadu hodnotných prací svých

kolegů jsem nezmínil, za což se jim omlouvám. Tento přístup ve mně

vyvolal jistou rozpolcenost. Je mi líto, že jsem vynechal mnohovýmluvných faktů a citátů, ale stalo se tak v zájmu čtenáře. Znám ty pocity,

když člověk hledí na haldy tlustých svazků, které nikdy nezdolá.

Dalším aspektem této knihy, který, jak doufám, usnadní čtení, jekromě umírněného rozsahu i její struktura. Obvyklé chronologické řazení kapitol by neprospělo prezentaci dvou vzájemně na sobě závislých

vrstev Stalinova životopisu: sledu jeho životních událostí anejvýraznějších rysů jeho osobnosti a diktátorství. Tato obtížnost mě přivedla na

myšlenku dvou střídajících se vyprávění, jakési textové matrjošky. Jeden

pojmový řetěz sleduje Stalinovu osobnost a mocenský systém na pozadí

jeho posledních dní. Druhý, konvenčněji chronologický, sleduje hlavní

etapy jeho životopisu postupně. Díky tomu lze tuto knihu číst dvěma

způsoby. Čtenáři mohou uvěřit mému uspořádání a číst knihu stránku

za stránkou, anebo sledovat každou vrstvu zvlášť. Snažil jsem se, aby jim

vyhovovaly obě metody.

16 Stalin. nový ŽivotoPiS

sídla stalinOvy mOci

Ranní hodiny 1. března 1953 na dače nedaleko Moskvy

Poslední večeře „pětky“

V sobotu 28. února 1953 Josif Stalin pozval do Kremlu čtyři své

spolupracovníky: Georgije Maximilianoviče Malenkova, Lavrentije

Pavloviče Beriju, Nikitu Sergejeviče Chruščova a Nikolaje

Alexandroviče Bulganina.

1

Během posledních šesti měsíců jeho života

s ním tato čtveřice tvořila takzvanou vládnoucí skupinu nebo zkráceně

„pětku“. Ta se pravidelně scházela ve Stalinově bytě. Další vůdcovi

staří přátelé – Vjačeslav Michajlovič Molotov, Anastas Ivanovič

Mikojan a Kliment Jefremovič Vorošilov – byli v nemilosti, proto si je

Stalin nepřál vidět.

2

Vytváření uskupení Stalinových stoupenců, kteří

se stali jeho pravou rukou při vládnutí zemi, představovalo klíčový

prvek Stalinova stylu vlády. Měl ve zvyku je nazývat podle počtu

členů: „pětka“ (pjaťorka), „šestka“ (šesťorka), „sedmička“ (sedmjorka),

„osmička“ (vosmjorka), „devítka“ (děvjatka). Tyto neformální skupinky,

jejichž složení Stalin často obměňoval, požívaly nejvyšší autority,

zatímco formální stranické a státní struktury fungovaly jako rutinní

byrokracie odpovídající za každodenní chod země. Rozdělení vlády

na formální a neformální instituce diktátorovi umožňovalo využívat

možností obrovské všezahrnující byrokratické mašinerie, pevně

třímat otěže moci a držet je každodenně pod kontrolou. Členové

skupinky mu museli být neustále k dispozici, povolával je na schůzky

a „přátelská“ setkání. Yoram Gorlizki nazval tento diktátorův způsob

vládnutí – kombinaci byrokratických institucí a patrimoniální vlády –

„neopatrimoniálním státem“.

3

Primární silou diktátorovy patrimoniální moci nad spolupracovníky

a nejvyššími úředníky byl strach. V systému sovětské státní

bezpečnosti, kterou Stalin bezprostředně ovládal, mohl uvěznit

a zastřelit kohokoli kdykoli. A také to bezpočtukrát udělal. Celý

politický systém tak spočíval pouze na teroru. Stalin. nový ŽivotoPiS 19 Předmluva18 Stalin. nový ŽivotoPiS 19 Předmluva

Nejdůležitější rozhodnutí byla vždy přijímána v přímém styku – ideálně tváří v tvář – s diktátorem. Pro každého úředníka to byl nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak dosáhnout osobního i administrativního cíle. Taková komunikace však vyžadovala přístup do sídel moci, tedy míst, která pro spoustu sovětských funkcionářů a členů nejvyššího vedení měla téměř posvátnou auru. Některá však byla posvátnější než jiná. Existovala pomyslná hierarchie jednotlivých sídel, odkud Stalin vládl, a povolení přístupu do některého z nich znamenal vyšší status než do jiných. Na těchto místech Stalin strávil značnou část svého života. Každé představovalo určitý aspekt jeho osobnosti a diktátorství.

Prvním a nejoficiálnějším z nich byl jeho kabinet v Kremlu. Tato prostorná pracovna, obložená dubovými panely, byla rozdělena na dvě části – na Stalinův pracovní stůl a na dlouhý konferenční stůl. K vybavení interiéru dále patřily starožitné hodiny (na nichž Stalin kontroloval dochvilnost povolaného) a Leninova sádrová posmrtná maska na podstavci pod sklem. Na stěnách visely podobizny Lenina a Marxe. Během války k nim přibyly také portréty vojenských hrdinů z carské éry, Alexandra Vasiljeviče Suvorova a Michaila Illarionoviče Kutuzova. Jinak se výzdoba pracovny za mnoho let, která zde Stalin strávil, téměř nezměnila. Když byl během války pod Kremlem kvůli náletům vybudován protiletecký kryt, vznikla v něm o něco menší, ale jinak téměř přesná replika této pracovny: stejný nábytek, stejné obrazy, stejné záclony (zakrývající neexistující okna).

4

Během třiceti let navštívily tuto kremelskou pracovnu přibližně tři tisíce lidí.

5

Stalinovi nejbližší spolupracovníci tu bývali samozřejmě

nejčastěji, mezi hosty však patřili také šéfové ministerstev a různých

podniků, vědci, představitelé kultury, velitelé orgánů státní

bezpečnosti, vojáci a rovněž zahraniční hosté. Kremelská pracovna

byla ze všech sídel Stalinovy moci nejotevřenější.

Večer 28. února 1953 však Bulganin, Berija, Malenkov a Chruščov, které Stalin do Kremlu pozval, v této pracovně dlouho nepobyli. Stalin je okamžitě odvedl do kremelského kinosálu, což byl mnohem exkluzivnější prostor o velikosti 7,5 krát 17 metrů s dvaceti křesly, vybudovaný v roce 1934 v místech, kde se ruští carové těšili ze zimní zahrady. Než byl tento kinosál zřízen, sledovali sovětští vůdcové filmy buď mimo Kreml, v budově vedení kinematografie, nebo v malé Stalin. nový ŽivotoPiS 19 Předmluva18 Stalin. nový ŽivotoPiS 19 Předmluva kremelské místnosti, užívané pro promítání němých filmů.

6

Stalin rád

sledoval filmy s přáteli a tyto filmové sedánky se brzy staly povinným

rituálem. O tom, jak tato setkání v kinosále v letech 1934–1936

probíhala, máme určité informace díky podrobným záznamům šéfa

sovětského filmového průmyslu Borise Zacharoviče Šumjackého.

7

Šumjackij Stalinovi a jeho kolegům filmy pravidelně přivážel

a naslouchal jejich připomínkám, někdy i během promítání. Jeho

poznámky poskytují cenný vhled do chování členů Stalinova nejužšího

kruhu i do celkové atmosféry těchto schůzek.

Tyto filmové schůzky začínaly pravidelně pozdě večer a trvaly až

do časných ranních hodin. Stalin sedal v křesle v první řadě, kolem

něho pak ostatní členové nejvyššího vedení. Přítomní filmy i filmové

týdeníky vždycky živě komentovali, během promítání i poté. První

slovo míval pokaždé Stalin. Dával instrukce jak k obsahu konkrétních

filmů a k sovětské kinematografii, tak i k ideologii obecně. V kinosále

se rozhodovalo o všem, od financování až po publikování politických

článků v sovětském tisku, a také o kádrových otázkách. Stalin někdy

zval rovněž autory promítaných filmů a takové pozvání znamenalo

obrovskou poctu. Režisérům k úspěšné práci poblahopřál a „poradil“ jim, jak mohou filmy zdokonalit. Šumjackého záznamy potvrzují, že tato setkání v kremelském kinosále nebyla pro sovětské vedení žádným odpočinkem, neboť se stala neformálními zasedáními nejvyšších představitelů. Stalin a jeho kolegové před promítáním i po něm nejpravděpodobněji diskutovali nejen o otázkách ideologie a kulturní politiky, ale také o jiných státních záležitostech.

Šumjackého poznámky nečekaně končí na počátku roku 1937.

Nepochybně to souviselo se zesílením represí v zemi. Sám Šumjackij

byl počátkem roku 1938 uvězněn a krátce poté zastřelen. Stalinovo

promítání filmů sice pokračovalo, avšak o dalších schůzkách již nevíme téměř nic. Zdá se, že ke konci jeho života byli do kremelského kinosálu zváni jen nejbližší spolupracovníci. Schůzka „pětky“ 28. února 1953 se stala posledním Stalinovým filmovým večerem.

Když film skončil, Stalin pozval ostatní na večeři na daču na

moskevském předměstí Volynskoje, jak míval ve zvyku. Této dače,

vzdálené jen pár minut cesty, říkali bližňaja, blízká. Sídlo Stalinovy

vlády se příležitostně stěhovalo do různých budov a vil v okolí Moskvy

nebo na jihu země, kde diktátor trávil každoročně dlouhé dovolené.


20 Stalin. nový ŽivotoPiS 21 Předmluva20 Stalin. nový ŽivotoPiS 21 Předmluva

„Blízkou“ daču však měl mimořádně rád, proto se stala významným

epicentrem jeho života a moci.

První dům byl na místě blízké dači postaven v roce 1933. Stěhování

tvořilo součást velkých změn ve Stalinově osobním i politickém životě.

Zemi soužil počátkem třicátých let strašný hlad, který vznikl v důsledku

Stalinovy politiky a časově splýval s jeho rodinnou tragédií. Stalinova

manželka Naděžda Allilujevová totiž v listopadu 1932 spáchala sebevraždu.

8

Stalin tedy poté začal nový život na novém místě.

Blízká dača se za Stalinova osobního dozoru později nejednou

přestavovala a renovovala. Vznikla tak obrovská budova jako ohavná

směsice stereotypu a pompéznosti.

9

Všechny pokoje byly stejné a podle

svědectví Stalinovy dcery Světlany zcela „neosobní“.

10

Druhé poschodí,

kam vedl výtah, se užívalo jen zřídka. Stalinovým oblíbeným pokojem,

zejména ke konci života, se stala takzvaná „malá jídelna“ v prvním

poschodí. V této prostorné místnosti měl třímetrový obdélníkový stůl,

pohovku, příborník, křeslo, stolek s telefony a krb. Vedle krbu visely

na věšáku dva dalekohledy a lovecká puška. Podlahu pokrýval velký

koberec. Z pokoje vedly dva východy na zasklenou verandu a terasu.

Podle Světlanina svědectví Stalin v tomto pokoji spal i pracoval. Velký

stůl měl stále zavalený spoustou papírů a knih. Pokud Stalin neměl

hosty, u tohoto stolu také jedl. V příborníku měl kromě nádobí rovněž

léky. Rád sedával u krbu, kde personál na jeho přání někdy opékal

šašlik. V tomto pokoji rovněž přijímal hosty a zde ho také postihla

mozková mrtvice, na jejíž následky zemřel.

Dača stála ve velkém parku o rozloze dvaceti hektarů. Stalin osobně

dohlížel na úpravu parku i jeho zemědělské části. Navrhl skleník pro

pěstování citrusů, dohlížel na založení vinohradu, pěstoval melouny

a v rybníku choval ryby. Část úrody melounů někdy nechal poslat

do moskevských obchodů. V areálu zaměstnanci chovali také koně,

krávy, slepice, kachny a pečovali o malý včelín. Podle svědectví

pracovníků ochranky Stalin tomuto hospodářství věnoval značnou

část času, neboť sledoval i nejmenší podrobnosti. Dochovaly se stovky

Stalinových příkazů, které si zaznamenal vedoucí správy hospodářské

části dači, podplukovník P. V. Lozgačev:

7. dubna 1950: a) 10. května vysázet melouny a dýně na záhony; b) v polovině

července přistřihnout výhonky melounů a dýní [...]


20 Stalin. nový ŽivotoPiS 21 Předmluva20 Stalin. nový ŽivotoPiS 21 Předmluva

20. dubna: [...] vysázet jedle podél cesty z kuchyně k rybníku [...] Zasít

kukuřici na půl metru od hlavní budovy a mezi jabloněmi kolem rybníku, blíž

k besídce. Tam také zasít fazole [...] Kolem zahrady nasázet lilek, brambory,

zasít kukuřici.

Takové příkazy dostával Lozgačev každý den.

11

Stalin byl v podstatě

majitelem menšího statku, který nejraději spravoval sám a v důležitých

detailech se nespoléhal na podřízené. Tento patriarchální způsob,

jímž řídil svou daču, uplatňoval rovněž při řízení svého mnohem

většího „statku“, Sovětského svazu. Osobně kontroloval státní majetek

i zásoby a dohlížel na jejich rozdělování, přičemž si nejvýznamnější

podrobnosti zaznamenával do zvláštního zápisníku.

12

Studoval detaily

filmových scénářů, architektonických plánů i vojenskou techniku. Jeho

zájem o úpravu parku kolem dači se rozšířil z jeho osobního vlastnictví

také na moskevské ulice: „Lidé říkají, že náměstí na Arbatu [...] dosud

nemá dlažbu (nebo asfalt). Je to ostudné! [...] Dohlédněte na to, ať se

to náměstí dokončí.“

13

Jako výsledek Stalinových architektonických potřeb vznikl prostor,

který na dače sloužil jako společenské centrum: hala o rozloze

155 čtverečních metrů. V jejím středu stál sedm metrů dlouhý stůl na

koberci o velikosti šest krát dvanáct metrů. (Rozloha tohoto koberce

mimochodem odpovídala ploše bytu, který byl v roce 1953 běžným životním prostorem pro šestnáct obyvatel města: 4,5 čtverečního metru na osobu.) Kolem stěn stála křesla a pohovky. Stalin někdy pracoval u dlouhého stolu v této hale, popřípadě v křesle nebo na gauči. Tato hala však sloužila především pro zasedání a slavnostní příležitosti.

Řada účastníků těchto pravidelných akcí o nich zanechala svědectví.

Jídlo bylo prostě na stole, hosté se obsluhovali sami, kdykoli se jim

zachtělo, a talíř si každý odložil na nějaké volné místo. Večeře trvala

několik hodin, končila dlouho po půlnoci, nebo dokonce až za svítání.

Tyto dlouhé večeře bývaly příležitostí k diskusím, při nichž se řešily

různé státní záležitosti. Stalin je ovšem samozřejmě využíval také ke

kontrole spolupracovníků a získávání informací. Taková setkání pro

něho kromě toho znamenala i jednu z nemnoha forem zábavy, které

plnily důležitou společenskou funkci – mírnily jeho pocit osamělosti.

„Cítil se osamělý,“ jak napsal Chruščov, „nevěděl, co si má sám se

sebou počít.“

14


22 Stalin. nový ŽivotoPiS 23 Předmluva22 Stalin. nový ŽivotoPiS 23 Předmluva

Během večeře bývala na stole spousta alkoholu. Jak Stalin stárl, v jeho konzumaci se mírnil, rád však pobízel k pití ostatní, aby je pak mohl lépe pozorovat. Ovládal mnoho způsobů, jak přinutit hosty, aby vypili více, než sami chtěli. Jedním z nich byly přípitky, které následovaly rychle za sebou a při nichž se muselo pít do dna. „Pokud se někdo přípitku nezúčastnil, musel ,za trest‘ vypít další sklenku, ba možná i několik.“

15

Jugoslávský politik a spisovatel Milovan Djilas

vzpomínal na pijácké hrátky, které zažil na Stalinově dače během své

návštěvy v lednu 1948: „Každý odhadl, kolik stupňů pod nulou je

právě venku, a potom za trest vypil [...] tolik sklenek vodky, o kolik

stupňů se jeho odhad minul [...] Vzpomínám si, že Berija se zmýlil

o tři a prohlásil, že to byl záměr, aby dostal vodky víc.“

16

Alkohol odstraňoval zábrany. „Atmosféra během takových večeří bývala nenucená, vyprávěly se vtipy, většinou obscénní, které vyvolávaly nevázaný smích.“

17

A kromě toho se zde pěstovala také jiná

zábava, „kulturnější“. Někdy se zpívaly revoluční a lidové písně. Podle

vzpomínek Ždanovovy manželky se na zpěvu Stalin podílel tichým

tenorem.

18

Ždanov bavil přátele oplzlými častuškami.

19

„Takové písničky se

mohly zpívat jen u Stalina. Ty se nikde jinde nedaly opakovat,“

vzpomínal Chruščov.

20

Určitou dobu stál ve velkém sále klavír.

Někteří tvrdí, že na něj hrával Ždanov, neexistuje však svědectví,

co hrával a jak. Po Ždanovově smrti v roce 1948 na Stalinův příkaz

klavír přemístili do vedlejší místnosti. Častěji si však pouštěli hudbu

z gramofonu, na němž si Stalin přehrával desky s lidovými písněmi

i klasickou hudbou. Sám nebo s hosty rád poslouchal záznamy ze

své zajímavé sbírky, čítající 2 700 desek. Občas se také tančilo. Podle

Chruščovova názoru byl nejlepším tanečníkem Mikojan. „Dokonce

i Stalin uvedl nohy do pohybu a rozpřáhl paže.“

21

Během oněch časných hodin v noci na 1. březen 1953 se pravděpodobně netančilo. Bylo to tiché setkání, omezené na Stalinovy nejvěrnější spolupracovníky. „Na Stalinovu daču jsme jezdívali velmi často, téměř každý večer,“ vzpomínal Chruščov na onu dobu. Tyto společné večeře se stárnoucím a psychicky nevyrovnaným Stalinem nebyly pro jeho hosty ničím příjemným. „Měli jsme plnit své pracovní úkoly a zastávat funkce, do nichž jsme byli zvoleni, a kromě toho se podílet na Stalinových večeřích v roli jakýchsi herců a bavit ho. Stalin. nový ŽivotoPiS 23 Předmluva22 Stalin. nový ŽivotoPiS 23 Předmluva Zažívali jsme tenkrát těžké časy,“ vzpomínal Chruščov.

22

Stalinovi

přátelé si však nestěžovali, neúnavně plnili své povinnosti a večeří

se účastnili, neboť je chápali jako podmínku členství ve vládnoucím

kruhu. Poslední večeře končila jako obvykle k ránu. (Chruščov

odhaduje konec na pátou nebo šestou hodinu ranní.) Loučili se

v dobré náladě. „Stalin se poněkud přiopil a zdál se příznivě nakloněn

každému z nás,“ vzpomínal Chruščov. Doprovodil hosty do vestibulu,

„velice žertoval, gestikuloval, a když jsem ho oslovil, poplácal mě

po břiše a oslovil mě Mikito. Kdykoli měl dobrou náladu, oslovoval

mě po ukrajinsku Mikito [...] Také my jsme odcházeli v dobré míře,

neboť se během večeře nic nepříjemného nepřihodilo; všechny

večeře totiž nekončily tak příjemně.“

23

Nemáme důvod Chruščovovu

svědectví nevěřit. Dmitrij Antonovič Volkogonov sice tvrdí, že Stalin

byl podrážděný a hostům vyhrožoval, ale žádný z pramenů bohužel

necituje.

24

Stalin uměl své spolupracovníky nejen odměňovat vlídností,

ale také jim vyhrožovat. Téměř celých dvacet let užíval metodu

cukru a biče (častěji to však býval bič), aby držel na uzdě nejen

své spolupracovníky, ale také miliony obyvatel Sovětského svazu,

a později dokonce celý „socialistický tábor“.

Během čtyřiasedmdesáti let svého života prošel sovětský diktátor

bouřlivou historickou krajinou, aby získal moc a stal se významným

činitelem nejen v Rusku, ale také ve světě. Mezi historiky existuje více

shod než rozporů, pokud jde o historické a ideové okolnosti, které

ho formovaly, včetně tradičního ruského autoritářství a imperialismu,

evropských revolučních tradic a leninského bolševismu.

25

Jeho hlavní

osobní přínos ke vzniku specifického sovětského totalitního systému

a ideologie tyto vlivy samozřejmě neomezily. Ideologické doktríny

a předsudky bývaly ve Stalinově životě a činech často rozhodující,

on je však neakceptoval pasivně, nýbrž je přizpůsoboval vlastnímu

diktátorství a dosažení velmocenské převahy. Ve volbě politické cesty

sehrály nemalou roli rovněž jeho osobnostní rysy. Byl krutý a chyběl

mu soucit. Ze všech možných metod řešení politických, společenských

i ekonomických konfliktů dával vždy přednost teroru, a to

v neomezeném rozsahu. Ústupek a kompromis pokládal za ohrožení

nedotknutelnosti své moci. Prováděl jen omezené a polovičaté

reformy, a to pouze tehdy, když společensko-ekonomické krize


24 Stalin. nový ŽivotoPiS 25 Předmluva24 Stalin. nový ŽivotoPiS 25 Předmluva

nabývaly takového rozsahu, že ohrožovaly stabilitu systému. Základem

zvůle, která charakterizovala stalinský režim, se stal jeho historický

dogmatismus.

Oporou Stalinova světového názoru byl extrémní antikapitalismus. Tento systém nenáviděl tak jednoznačně, že odmítal dokonce i omezené kompromisy, s nimiž při zavedení tzv. Nové ekonomické politiky (NEP) souhlasil Lenin. Stalin v sovětském systému s velkou nechutí připustil jen několik kapitalistických ekonomických regulátorů – peníze, omezené tržní vztahy a osobní vlastnictví. Poté co během hladomoru v letech 1932–1933 zahynuly miliony lidí, dovolil venkovanům omezenou svobodu pěstovat a prodávat vlastní produkty mimo systém kolchozů a sovchozů. Až do konce života však věřil, že tyto ústupky, které na něm vynutily tvrdé okolnosti, se brzy zruší a že se socialistická ekonomika transformuje v bezpeněžní kombinát, v němž budou lidé pracovat podle instrukcí státu a dostávat za to naturálie podle potřeby v míře, kterou určí stát.

Ve Stalinově chápání světa byl bolševický stát absolutnem. Veškerá existence se zcela a bezpodmínečně podřizovala státu, jehož nejvyšším ztělesněním byla strana v čele se svým vůdcem. Osobní zájmy byly uznávány pouze natolik, nakolik sloužily zájmům státu, který měl nesporné právo vyžadovat od člověka jakoukoli oběť včetně jeho života. Stát byl ve svém počínání neomezený, nikdy se nemohl mýlit, neboť představoval nejvyšší pravdu historického pokroku. Jakoukoli činnost režimu ospravedlňovala velikost jeho poslání. Omyly ani zločiny státu neexistovaly; znamenaly pouze historickou nutnost anebo, v některých případech, potíže růstu při budování nové společnosti.

Základní metodou, která nutila lidi podřídit se státu a zcela potlačovala individuální i společenský prvek, se stal takzvaný „třídní boj“ se zahraničními a domácími „nepřáteli“. V tomto boji byl Stalin prvním teoretikem i brutálním praktikem. Při úspěšném vývoji socialismu, jak tvrdil, se bude třídní boj jedině vyhrocovat. A právě tato myšlenka tvořila základní kámen jeho diktatury. Teorie třídního boje jako způsobu interpretace skutečnosti se stala mocnou propagandistickou zbraní. Nedostatečné politické a ekonomické výsledky, strádání, jímž trpělo obyvatelstvo, i vojenské neúspěchy, to vše se vysvětlovalo záludnými pletichami „nepřátel“. Třídní boj jako Stalin. nový ŽivotoPiS 25 Předmluva24 Stalin. nový ŽivotoPiS 25 Předmluva metoda státní represe dodával teroru nesmírný rozmach i brutalitu, vlastní skutečné válce. Sovětský diktátor tak získal proslulost jako organizátor a vůdce jedné z největších a nejnelítostnějších mašinerií teroru, jaké jsou v historii známy.

Stalin neměl problém skloubit marxistické a bolševicko-leninské

dogma s velmocenským imperialismem. V listopadu 1937 prohlásil

před svými spolupracovníky:

Ruští carové udělali spoustu špatných věcí. Zbídačovali a zotročovali lidi.

Vedli války a okupovali území ve prospěch statkářů. Ale udělali taky jednu

dobrou věc – vytvořili obrovský stát sahající až po Kamčatku. My jsme tento

stát zdědili. A především my, bolševici, jsme tento stát sjednotili a upevnili

jako jednotný a nedílný [...] ve prospěch pracujících.

26

Tato otevřená slova působila tím sugestivněji, že je pronesl u stolu při

oslavě dvacátého výročí Říjnové revoluce, což byl největší revoluční

svátek v zemi. Na mezinárodní scéně vystupoval Stalin, který změnil

pouze ideologickou fasádu, jako následník ruských carů, kteřírozšiřovali říši. Když velvyslanec USA v SSSR Averell Harriman v předvečer

Postupimské konference v roce 1945 vítal sovětskou delegaci naberlínském nádraží, otázal se Stalina, jak se cítí, když jako vítěz přijíždí do hlavního města poražené nepřátelské země, Stalin odpověděl: „Jako car Alexandr, když přijel do Paříže.“

27

Cary však Stalin brzy předčil.

Sovětské impérium rozšířilo své sféry vlivu na obrovská území Evropy

a Asie, a stalo se tak jednou ze dvou světových supervelmocí.

Přemýšlel Stalin o triumfech, když od něho 28. února odjížděli hosté

naposledy? Uvažoval snad o dřívějších časech – o svém dětství, mládí,

o revoluci? Stalinův život se stejně jako život jiných revolucionářů

výrazně dělil na dvě etapy: před revolucí a po ní. Obsahově

i chronologicky činilo každé z těchto dvou období zhruba polovinu

jeho života. Prvních osmatřicet ze svých čtyřiasedmdesáti let prožil

před revolucí a dvacet z nich strávil aktivní prací pro ni.



1

Před revOlucí


28 Stalin. nový ŽivotoPiS

Podle oficiální sovětské biografie se Stalin narodil v roce 1879. Veskutečnosti se Joseb Džugašvili (jeho rodové jméno) narodil o rok dříve. Stalin

samozřejmě věděl, kdy a kde se narodil: v gruzínském městečku Gori,

ve vzdáleném cípu rozlehlé Ruské říše. V církevní matrice v Gori (která

se stala součástí Stalinova osobního archivu) se uvádí přesné datum:

6. prosince 1878. Toto datum lze najít také v jiných dokumentech,například na vysvědčení o absolvování teologické školy v Gori. V jednom

dotazníku z roku 1920 Stalin sám uvedl jako rok narození 1878. Rok

1879 se pak začal objevovat v různých listinách z pera jeho pomocníků,

a toto datum poté figurovalo rovněž ve všech encyklopediích ainformačních materiálech. Když si upevnil moc, konala se 21. prosince 1929

velká oslava jeho padesátin. Rozpaky vznikly nejen v souvislosti s rokem

jeho narození, ale rovněž se dnem, 9. prosincem (podle staréhokalendáře) místo 6. prosince. Této nepřesnosti si historikové povšimli až v roce

1990,

1

její příčinu však nedokázali vysvětlit. Jedna věc je ovšem jasná:

Stalin se ve dvacátých letech rozhodl, že se stane o rok mladším. A takto

se jím také stal.

Různé legendy kolují o Stalinově původu. Lovci senzací tvrdili, že

Joseb (který se později stal Josifem, když začal používat ruštinu) měl

být nemanželským synem bohatého obchodníka, majitele továrny,jakéhosi prince, nebo dokonce cara Alexandra III., jemuž Josebova matka

údajně sloužila během návštěvy Tbilisi. Historický doklad však nabízí

mnohem prozaičtější původ. Joseb se narodil do prosté gruzínskérodiny. Jeho matka, Jekatěrina neboli Keke Geladzeová, dcera nevolníka,

se narodila v roce 1856. V roce 1864, po zrušení nevolnictví, se jejírodina přestěhovala do Gori, kde ji v osmnácti letech provdali za obuvníka Besariona neboli Besa (v ruštině Vissariona) Džugašviliho, o šest let

staršího. Jejich první dvě děti zemřely v dětském věku, Joseb (Soso) byl

třetím potomkem.

2

O Stalinově dětství a mládí se dochovalo jen několik dokumentů.Základním zdrojem našich poznatků jsou vzpomínky, které vznikly, až když Stalin dosáhl vrcholu moci. Dokonce i nekritický čtenář v nich pozná, že se týkají dětství a mládí budoucího diktátora. Tato anomálie jen umocňuje tendenci, která je jinak vlastní obecně všem biografiím – výběrové zveličování i zamlčování. Podle situace a pisatelovy politiky se klade důraz buď na Josifovy povahové a vůdcovské kvality, nebo na jeho krutost a psychickou nenormálnost. Avšak hledat a nalézat v dítěti 1 Před revolucí Josifu Džugašvilim rysy budoucího diktátora, jak to předvedl Ronald Grigor Suny, je nanejvýš podezřelé.

Životopisci mají obecně za to, že Josif Džugašvili měl nelehké dětství. Hrubostmi a výprasky od otce opilce a také materiální zaostalostí

chlapec pravděpodobně zatrpkl, stal se bezcitným a mstivým. Existuje však mnoho faktů, které vykreslují zcela jiný obraz. Na základě mnoha měřítek prožil Stalin dětství normální, nebo dokonce bezstarostné. Podle některých svědectví byl jeho otec nejen dobrým řemeslníkem, ale nadto uměl číst gruzínsky a domluvil se několika jazyky včetněruštiny. Matka prošla domácí výukou a také uměla gruzínsky číst a psát.

A protože gramotnost gruzínského obyvatelstva nebyla vysoká, rodina

Džugašviliových se ve svém prostředí dost odlišovala. VissarionDžugašvili byl v Josifových raných letech úspěšný a rodinu dobře materiálně zabezpečoval.

3

Když začal později Vissarion více pít a ženu i dítě zcela opustil, péče

o Josifa zůstala pouze na matce. Jekatěrina byla žena zdatná apracovitá. Začala jen náhodnými výdělky, ale časem se vyučila švadlenou. Soso jakožto jedináček (což byla velmi důležitá okolnost) na rozdíl odmnoha svých vrstevníků nemusel pracovat a mohl chodit do školy. Jeden

Stalinův kamarád z dětství, který mu v roce 1950 poslal dopis s prosbou

o setkání, napsal: „Když jste v roce 1894 absolvoval teologickou školu, já jsem dokončil v Gori místní školu. Vás v témže roce přijali do tbiliského teologického semináře, zatímco já jsem ve studiu pokračovat nemohl, protože nás bylo v rodině osm dětí, byli jsme chudí a museli jsme otci pomáhat.“

4

Josifova matka snila o tom, že syn bude společenskystouat a stane se duchovním; tento sen se snažila naplnit, a proto ze všech sil pracovala, aby mu vzdělání usnadnila. Takové úsilí sotva odpovídá představám o neradostném dětství v chudobě.

V rodině zcela určitě vznikaly konflikty a opilý Vissarion používalpěsti. Sosa zřejmě bili oba rodiče. Avšak jak Suny správně poznamenal,

podle těchto údajů je sporné, zda lze násilí v rodině Džugašviliových

pokládat z hlediska tehdejších tamních „norem“ za natolik neobvyklé,

aby ovlivnilo Sosův vztah ke světu.

5

Zdá se, že Stalinovo dětství i mládí

bylo v prostředí, z něhož pocházel, zcela typické; byl to svět chudých,

nikoli však strádajících řemeslníků a drobných obchodníků v městečku

na okraji říše. V tomto světě, kde koexistovaly hrubé mravy s tradiční

sousedskou pomocí a kde se období poměrně slušné existence střídala Stalin. nový ŽivotoPiS s těžkými časy, zažil Soso Džugašvili dobré i špatné – otcovu hrubost i matčinu bezmeznou lásku – v poměrně vyrovnaných proporcích. Rodinné finanční potíže, které nastaly, když chodil Soso do školy,mírnila pomoc přátel a příbuzných. Na místní teologické škole i později v tbiliském semináři získal Josif státní podporu a kromě toho využíval prostředky soucitných mecenášů. Matku i syna navzdory skrovnémuživobytí jejich malá komunita plně respektovala.

O mnoho let později Stalin v jednom rozhovoru prohlásil: „Mojirodiče byli nevzdělaní, ale nijak špatně se ke mně nechovali.“

6

Možná

nemluvil upřímně, anebo si prostě nepříjemné dětství nechtělpřipomínat. Není známo, jaký měl Stalin vztah k otci, který brzy zemřel. Matku

však měl podle všech projevů opravdu rád. V jednom dopise zpozdějších let jí napsal: „Buď zdráva, milá mámo! Jak se máš, jak se cítíš? Už

dlouho jsem od Tebe nedostal žádný dopis, asi se na mě zlobíš, jenže

co mám dělat, opravdu mám spoustu práce,“ a „Zdravím Tě, milámámo! Posílám Ti šálu, kabátek a léky. Ty léky nejdřív ukaž lékaři, než

je budeš brát, protože dávkování musí určit on.“

7

Keke bez ohledu na

synův závratný vzestup zůstala v Gruzii, kde žila až do smrti v respektu

a pohodlí. Na její pohřeb v roce 1937 však Stalin nepřijel, neboť v tomto

roce Velkého teroru Moskvu vůbec neopustil. Zachovala se jen stuha

z věnce, na niž Stalin napsal gruzínsky i rusky: „Drahé a milované matce

od syna Josifa Džugašviliho (od Stalina).“

8

Stalin byl matce opravdu zavázán za mnohé. Tvrdě pracovala, aby syna uchránila před nedostatkem a umožnila mu získat vzdělání,pečovala o něho během četných nemocí včetně neštovic, které mu po zbytek života zanechaly stopy na tváři. Soso v dětství utrpěl rovněž zranění a v důsledku nekvalitní léčby mu levá ruka zůstala částečně ochrnutá

a klouby měl atrofované na celý život. Další fyzické postižení mělvrozené: dva srostlé prsty na levé noze. Je sotva pravděpodobné, že by si

těchto dvou defektů nepovšimla často nemilosrdná parta chlapců. Soso

se přesto nestal vyděděncem. Dokázal se vyrovnat ostatním a účastnil

se všech jejich her. Měl výbornou paměť, což v jeho okolí vždycky

budilo respekt. Nezdá se tedy, že by nevlídné dětství zaselo do Josifa

Džugašviliho semeno krutosti, které později vzklíčilo v Josifu Stalinovi.

Není proto zřejmé, jaké okolnosti z dětství z něho mohly udělat rebela.


31 1 Před revolucí

neúsPěšný seminarista

Josifova matka, jejíž úsilí podněcovala naděje, že se syn úspěšněvymaní ze sociálního prostředí, v němž se narodil, nebyla jediná, kdo sipovšiml jeho intelektuálních schopností. Když nadešel čas poslat chlapce do školy, Keke dokázala požádat o podporu příznivce, kteří byli pevně přesvědčeni, že chlapec opravdu potřebuje vzdělání. Její touha, aby se Josif stal knězem, se tedy zdála splnitelná. Oněmi příznivci byla rodina duchovního jménem Christofor Čarkviani, v jehož domě si Džugašviliovi pronajali místnost. Tito lidé pomohli Sosovi, aby byl přijat doteologické školy v Gori. Děti Čarkvianiových ho kromě toho učily rusky, tedy jazyku, v němž se vyučovalo. Tyto jazykové lekce Sosovi umožnily, aby ihned nastoupil do nejvyšší přípravné třídy této školy, což byl vživotě budoucího vůdce nepochybně významný okamžik. Desetiletýgruzínský chlapec Soso tak učinil důležitý krok do ruskojazyčného světa.

Na teologické škole v Gori strávil téměř šest let, roky 1888–1894, tedy

údobí, které vneslo do rodiny Džugašviliových dramatické změny. Po

mnoha domácích sporech Vissarion opustil Gori, ponechal svou ženu

a syna bez jakékoli podpory, a tím ohrozil Sosovu další školní docházku.

Keke dokázala najít pomoc, což jí nepochybně usnadnily Sosovyškolní úspěchy. Byl vzorným žákem, a tak dokonce získal stipendium.Matka úzkostlivě dbala o to, aby se mezi spolužáky necítil jako druhořadý,

a proto ho oblékala vždy dobře a přiměřeně počasí. Soudě podle četných vzpomínek Soso ve škole vynikal pílí a tvrdou prací. Byluznávaným předčitatelem modliteb a zpěvákem v kostelním sboru a s učiteli

vycházel vždy dobře. Učitel ruštiny, jemuž děti říkaly za zády „četník“,

učinil Sosa svým pomocníkem a dal mu na starost rozdávání knih.

9

O mnoho desítek let později, v roce 1949, jiný bývalý učitel školy v Gori,

S. V. Malinovskij, učinil odvážný krok a svého bývalého žáka kontaktoval. Napsal mu: „Ve svém pokročilém věku jsem hrdý na to, že má

skromná snaha přispěla k vašemu vzdělání.“ Malinovskij žádal opřidělení osobního důchodu, „abych na sklonku svých dní měl to nejnutnější

a zemřel v šťastném vědomí, že mě můj velký žák nezanechal v nouzi“.

10

Je známo, že tento dopis Stalin dostal, z dokumentů však není jasné, zda nějaká pomoc následovala.

Josif dokončil školu v květnu 1894. Z vysvědčení vyplývá, kterépředměty a s jakým prospěchem absolvoval. Z chování měl „výbornou“ stejně Stalin. nový ŽivotoPiS jako z církevních dějin, pravoslavného katechismu, výkladu bohoslužeb a církevního řádu, z ruštiny, církevní slovanštiny, gruzínštiny, zeměpisu, kaligrafie a liturgického zpěvu. Z řečtiny a aritmetiky, svého nejslabšího předmětu, dostal „chvalitebnou“. Na základě těchto studijních výsledků získal doporučení k postupu do teologického semináře.

11

I při zjevně

jednostranném zaměření vzdělání získal Soso v goriské škole řaduzkušeností, poznatků a chuť číst. Ještě podstatnější ovšem je, že výborně

ovládl ruštinu. Vzpomínka na jeho školní léta vytváří obraz aktivního

chlapce s touhou vést, což nepochybně potvrzuje i fakt, že patřil knejlepš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist