načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stále v tvém stínu - Nora Roberts

Stále v tvém stínu

Elektronická kniha: Stále v tvém stínu
Autor:

Jedné horké letní noci odhalí Naomi otřesné tajemství svého otce, které ji léta pronásleduje na každém kroku. Přestože se snaží vše pečlivě skrývat, nikdy se jí nepodaří stopy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 438
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The obsession přeložila Blažena Kukulišová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3542-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedné horké letní noci odhalí Naomi otřesné tajemství svého otce, které ji léta pronásleduje na každém kroku. Přestože se snaží vše pečlivě skrývat, nikdy se jí nepodaří stopy za sebou zamést úplně a minulost ji dohání nejen v nočních můrách.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2016 by Nora Roberts

Translation © Blažena Kukulišová, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE OBSESSION

přeložila Blažena Kukulišová

Redakční úprava Otilie Grezlová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-618-4 (pdf)


Věnováno Elaine, Jeanette, JoAnne, Kat, Lauře,

Mary, Mary Kay, Nicole, Pat a Sáře.

A senzačnímu týdnu, kdy jsme byly všechny spolu.


ODHALENÍ

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance.

Korintským 13:12


9

Kapitola první

29. srpna 1998

N

evěděla, co ji probudilo, a jakkoli se později snažilavzpo

menout si, co se tehdy v noci dělo, ať ji ta noční můrapro

následovala kdekoli, nepřišla na to.

Léto proměnilo vzduch v mokrou vařící polévku, z níž se

line vůně potu a promáčené zeleně. Bzučící větrák natoalet

ním stolku ji promíchával, ale bylo to jako spát v páře, valící

se z hrnce.

Byla na to zvyklá, ležet v létě na vlhkém prostěradle u okna

otevřeného dokořán a za ním ustavičný sbor cikád – s chabou

nadějí, že dusno rozvíří třeba jen slabý závan větříku.

Neprobudilo ji horko ani tiché zahřmění bouřky kdesi v dálce.

Naomi se probrala ze spánku tak náhle, jako by s ní někdoza

třásl nebo zakřičel do ucha její jméno.

Posadila se na posteli a mžourala do tmy. Slyšela jen tiché

vrčení větráku, pronikavé cvrkání cikád a líné, opakovanéhou

kání sovy. Zvuky letního venkova, které znala stejně dobře jako

vlastní hlas. Netušila, proč má tak podivně stažené hrdlo.

Teď, když se probrala, si v horku připadala jako zabalená do

fáčoviny nasáklé teplou vodou. Kéž by už bylo ráno a mohla se

vykrást z domu a ochladit se u potoka, ještě než ostatnívsta

nou z postele.

Nejdřív práce a povinnosti, tak znělo pravidlo. Jenže tohle

vedro bylo opravdu úmorné, musela ho prakticky rozhrnovat

jako nějaký závěs, aby mohla udělal krok dopředu. A bylaso

bota (nebo bude, až se ráno probudí) a máma někdy v sobotu

přivře nad pravidly oko – když má táta dobrou náladu.

Pak uslyšela zahřmění. Radostně vyskočila z postele a hnala se

k oknu. Milovala bouřky, to, jak se svištivě prohání mezi stromy

a jak strašidelně vypadá nebe s blesky křižujícími oblohu.


NoRA RoBeRTS10

A možná tahle bouřka přinese déšť, vítr a chladnější vzduch. Snad.

Klekla si na podlahu, paže překřížené na okenní římse, oči upřené na kousek měsíce v závoji horka a mraků. Možná.

Tolik si to přála – dívka, které bude za pouhé dva dny dvanáct a která stále věřila, že se přání plní. Velká bouřka, myslela si, s rozvětvenými blesky a burácivým hřměním.

A spoustou deště.

Zavřela oči, natočila obličej vzhůru a snažila se čichat ve vzduchu. A potom si v tričku s motivem mladé čarodějnice

Sabriny podložila hlavu rukama a prohlížela si přítmí.

Znovu si přála, ať už je ráno, a protože přání nic nestojí,

chtěla, ať je ráno jejích narozenin. Tak moc toužila po novém

kole a trousila spoustu narážek.

Klečela a myslela na ráno, vysoká a nemotorná dívka, které –

i když to každý den kontrolovala – ještě nerostla prsa. Horko

jí přilepilo vlasy na krk. otráveně je uvolnila a přehodila přes

rameno. Ráda by si je nechala ostříhat – úplně nakrátko jako

nějaký skřítek v knize, kterou jí dali prarodiče ještě předtím,

než se s nimi přestali vídat.

Jenže táta říkal, že děvčata mají mít dlouhé vlasy a kluci krátké. Takže mladšího brášku vzali do Vickova holičství ve městě, kde ho ostříhali na ježka, a ona se svými světlými vlasy nemohla dělat nic jiného než je stáhnout do ohonu.

Mason byl podle jejího názoru jako kluk neskutečněrozmazlovaný. Dostal k narozeninám stojan s basketbalovým košem a míč značky Wilson. A taky mohl hrát baseball v chlapecké lize – což je podle tatínkových pravidel jenom pro hochy (aMason ji na to nenechal nikdy zapomenout) –, a jelikož je otřiadvacet měsíců mladší (na to zas brášku nenechala zapomenout ona), neměl tolik povinností.

Nebylo to fér, ale nemělo smysl o tom mluvit, protože by jí ještě přidali práci a možná i zakázali televizi.

A vlastně na ničem z toho tolik nezáleželo, pokud dostane

nové kolo.

Všimla si tlumeného záblesku – mihotání světla nízko naobloze. Už je to tady, řekla si. Přijde vytoužená bouřka a přinese


STáLe V TVéM STíNU 11

déšť a ochlazení. Kdyby lilo jako z konve, nebude muset trhat

plevel na zahradě.

Při té představě se tak zaradovala, že jí málem unikl dalšízáblesk. Tentokrát ne od bouřky, tohle byl kužel světla z baterky.

Nejdřív ji napadlo, že se asi někdo potlouká kolem domu a možná

se k nim chce vloupat. Vstala a chystala se běžet pro otce.

A pak uviděla, že to je on, ten člověk venku. Rychle kráčel od

domu k lesíku a svítil si baterkou.

Možná se jde ochladit k potoku. Kdyby tam šla i ona, jak by

se na ni mohl zlobit? Třeba má dobrou náladu a zasměje se.

Bez dlouhého rozmýšlení popadla žabky, strčila do kapsy

malou baterku a vyběhla z pokoje, tichá jako myška.

Věděla, které schody vržou – to věděli všichni –, a ze zvyku

se jim vyhnula. Táta neměl rád, když se ona nebo Mason v noci

kradli po schodech dolů, aby se napili.

U zadního východu nazula žabky, otevřela dveře jen trochu, aby neskřípaly, a vyklouzla ven.

Na chvilku ztratila světlo z dohledu, ale vzápětí je zaseuviděla a rozběhla se k němu. Bude se opatrně držet v povzdálí, dokud nezjistí, jakou má otec náladu.

Nakonec k mělkému potoku nešel a místo toho zamířilhlouběji do lesa.

Kam může jít? Zvědavost ji poháněla dál, tajná nočníprocházka lesem v ní vyvolala opojné vzrušení. K dobrodružství ještě přispívalo hřmění a blesky křižující nebe.

Nebála se, i když nikdy dřív tak daleko do lesa nezašla – to měli zakázané. Kdyby ji přistihli, matka by jí nařezala. Takže se nenechá načapat.

otec kráčel rychle a jistě, asi věděl, kam jde. Slyšela, jak jeho boty drtí staré suché listí na úzké pěšince, a raději se držela dál, aby nezaslechl, že tam je i ona.

Něco zavřísklo, až sebou škubla. Musela si připlácnout dlaň na ústa, aby se nahlas nerozesmála. Nejspíš nějaká sova, co se vydala na noční lov.

Pádící mraky zakryly měsíc. Škobrtla o velký kámen amálem si ukopla bosý palec. Znovu si přikryla pusu, tentokrát aby nevyjekla bolestí.

NoRA RoBeRTS12

otec se zastavil a Naomi se rozbušilo srdce. Znehybněla azatajila dech. Poprvé ji napadlo, co by asi udělala, kdyby seotočil a šel směrem k ní. Utíkat nemůže, to by určitě slyšel. Radši

se schovat v křoví u pěšiny. A jen doufat, že tam nejsou hadi.

Když zase pokračoval v chůzi, přemlouvala samu sebe, ať se

vrátí a nekoleduje si o velký malér. Světlo ji však táhlo jako

magnet.

Chvíli se mihotalo a chvělo. Slyšela zarachocení a skřípotpodobný tomu, jak vržou dveře u nich doma.

A potom světlo zmizelo.

Stála v temném hlubokém lese, mělce dýchala a cítila, jak

ji mrazí, přestože byla horká noc. Udělala krok zpátky a pak

druhý. Zmocnilo se jí nutkání utíkat pryč.

Znovu se jí stáhlo hrdlo, stěží dokázala polknout. Všude tma,

tolik tmy, která jako by ji ovíjela – a tísnila.

Utíkej domů, rychle. Vrať se do postele a zavři oči. Hlas, který

jí zvučel v hlavě, byl ostrý a pronikavý jako cvrkání cikád.

„Neboj,“ zašeptala, aby si dodala odvahu, a objala se pažemi.

„Nebuď takový strašpytel.“

Pomalu se kradla vpřed, šátrala téměř poslepu. Jakmile měsíc

znovu vyklouzl z mraků, uviděla v jeho chabé záři ruiny.

Nějaká stará vyhořelá chatka, z níž zůstaly jen hrbolatézáklady a komín.

Strach polevil a vystřídal ho úžas. Fascinovaně si prohlížela

tvary a šedivé odstíny, odlesky měsíčního svitu na ohořelých

cihlách, zčernalé dřevo.

Kéž by bylo ráno a mohla tady všechno prozkoumat. Když

se potají vykrade z domu a přijde sem za světla, může si tady

udělat skrýš. Přinést si knihy a číst, aniž by ji bráška otravoval.

Může tady sedávat a kreslit, nebo jenom snít.

Někdo tu kdysi bydlel, možná tu dokonce straší. Jakvzrušující představa – moc ráda by se setkala s nějakým duchem.

Ale kam vlastně otec zmizel?

Vzpomněla si na rachocení a vrzání. Možná je za těmi dveřmi

nějaká nová dimenze, kam prošel.

Měl svoje tajemství – tušila, že je mají všichni dospělí. Něco,

co přede všemi skrývají, a když jim položíte špatnou otázku,

STáLe V TVéM STíNU 13

najednou jim ztvrdne pohled. Možná vchází magickými dveřmi

do jiného světa a prozkoumává ho.

Tyhle úvahy by se mu ovšem nelíbily, protože v Bibli se ojiných světech, přízracích a čarodějkách nemluví. A možná by se mu takové myšlenky příčily právě proto, že jsou pravdivé.

odvážila se udělat pár dalších kroků vpřed, uši našpicované. Slyšela jen blížící se hřmění.

Když se tentokrát kopla do palce, vyklouzl jí z úst tichýbolestný výkřik a pak poskakovala po jedné noze, dokud bolest nepolevila. Pitomý šutr, pomyslela si a podívala se dolů.

V bledém měsíčním svitu uviděla, že to není kámen, ale dvířka. Dvířka zasazená v zemi! Ta, co při otevření vržou. Možná tajemný průchod.

Klekla si, zašátrala – a pod kůži se jí zapíchla tříska.

Z tajemných dvířek se člověku nezadře do ruky tříska. Je to jen obyčejný sklípek na zeleninu nebo úkryt před bouří. Strčila bolavý prst do pusy, cítila trochu zklamání, ale přece jen...našla starou vyhořelou chatu v lese a dvířka vedoucí pod zem.

A otec tam šel.

Její kolo! Třeba tam dole schoval kolo a teď ho sestavuje. ochotná riskovat další třísku přiložila ucho ke starému dřevu, přimhouřila oči a snažila se zachytit nějaký zvuk.

Připadalo jí, že slyší, jak se tam dole pohybuje. A vydával nějaké mručivé zvuky. Představovala si, jak ze součástímontuje její kolo – nové a zářivě červené –, vybírá velkýmarukama správné nářadí a přitom si hvízdá přes prsty, jak to při

práci dělává.

Byl tam dole a něco pro ni chystal. Rozhodla se, že si celýměsíc nebude stěžovat na úkoly a povinnosti (ani v myšlenkách).

Jak dlouho trvá dát dohromady kolo? Měla by se rychle vrátit

domů, aby se otec nedozvěděl, že ho sledovala. Jenže si hrozně

moc přála to kolo vidět. Aspoň je omrknout.

Pomalu ustupovala od dvířek, odplížila se k troskám chaty

a schovala se za komín. Nebude mu to dlouho trvat – na

práci s nářadím je šikovný. Kdyby chtěl, mohl by mít vlastní

dílnu a pracovat jenom pro kabelovku za Morgantownem arodinu by uživil.


NoRA RoBeRTS14

Říkal to pořád.

Zvedla oči k nebi, na němž se rozzářil blesk – první hodně velký a klikatý –, a po něm se ozvalo rachocení hromu,tentokrát dunivé. Měla by jít domů, vážně, jenže teď už to nešlo. otec mohl každou chvílí vyjít ven a načapat ji.

A pak by žádné lesklé červené kolo k narozeninám nebylo.

Až se spustí déšť, prostě zmokne, to je vše. Aspoň ji voda ochladí.

Řekla si, že bude otec za pět minut venku, a když uplynuly, byla si jistá, že už to potrvá jen pět dalších minut. Pak se jí chtělo čurat. Chvíli se nutkání snažila potlačit a ignorovat, ale nakonec to vzdala a odplížila se o kus dál mezi stromy.

obrátila oči v sloup, stáhla kraťasy, přidřepla a roztáhla nohy daleko od sebe, aby se vyhnula potůčku, co se z ní valil. Chvíli se otřepávala, aby se co nejvíc osušila. Když se chystalavytáhnout šortky nahoru, dvířka se s vrzáním zvedla.

Ztuhla, kalhoty u kolen, holý zadek kousek nad zemí, a s pevně semknutými rty zatajila dech.

Při dalším záblesku ho uviděla a zdálo se jí, že vypadá divně, tak nějak divoce – nakrátko ostříhané vlasy měl v tom světle skoro bílé, oči hrozně tmavé a zuby vyceněné ve zběsilém úšklebku.

Napůl čekala, že zakloní hlavu a začne výt jako vlk, a srdce se jí rozbušilo tak silným strachem, jaký dosud nepoznala.

Podrbal se v rozkroku a Naomi cítila, jak jí planou tváře.Potom dvířka přiklopil s prásknutím, které se rozlehlo jako ozvěna. Zajistil je petlicí – při tom pronikavém skřípavém zvuku seroztřásla. A taky se jí v té ošemetné poloze, zatímco čekala, až dvířka přikryje hrstmi suchého listí, klepaly nohy.

Ještě chvíli tam stál – nebe ozářil další blesk – a svítil na zem baterkou. V tlumené záři se ostře rýsovaly obrysy jeho hlavy: s těmi krátkými světlými vlasy připomínala lebku s tmavými, neživými dírami místo očí.

Rozhlédl se a v jednom úděsném okamžiku se lekla, že se dívá přímo na ni. Niterně tušila, že by jí tenhle muž ublížil, zmlátil by ji tak, jak to její otec, ochránce a živitel rodiny,nikdy neudělal.

STáLe V TVéM STíNU 15

Prosím, tatínku. Prosím, pomyslela si s bezmocnýmzadržo

vaným kňouráním.

otočil se a dlouhými, jistými kroky se vracel tam, odkud

přišel.

S roztřesenými svaly zůstala nehybná tak dlouho, až užne

slyšela nic než noční zvuky a první ševelení větru. Bouřka se

blížila, ale otec byl pryč.

Napřímila se, natáhla si šortky a ometla z nohou jehličí.

Měsíc zmizel a pocit dobrodružství vystřídal děsivý strach.

Její oči se už přizpůsobily tmě, takže jí nedělalo potíže najít

dvířka přikrytá listím.

Slyšela vlastní dech, unášený pryč v sílícím větru. Vzduch

byl studený, ale náhle toužila po teple. Chlad jí pronikal až do

kostí jako v zimě, a když sehnutá ometala vrstvy listí, ruce se

jí třásly.

Zírala na rezavou, bytelnou závoru zajišťující starý dřevěný

poklop. Přejela po něm prsty, ale už ta dvířka nechtěla otevřít.

Přála si být zpátky v posteli, v bezpečí. Nemyslet na tu divokou

podobu svého otce.

Přece jen ale závoru zkusila vysunout, nejdřív prsty, a když to

nešlo, uchopila ji oběma rukama. Se zaťatými zuby sledovala,

jak se dveře se skřípáním uvolňují.

Je tam moje kolo, řekla si, přestože se jí na prsou usadila

hrozná tíha. Zářivě červené kolo, které dostane k narozeninám.

Nic jiného nenajde.

Pomalu nadzvedla dvířka a nahlédla do tmy dole.

Ztěžka polkla, vytáhla z kapsy miniaturní baterku a v úzkém

kuželu světla sestupovala po žebříku.

Náhle ji vyděsila představa, že se v otvoru nad ní objevíot

cův obličej. Tvář s tím děsivým vlčím výrazem. Že se dvířka

s prásknutím zavřou a uvězní ji tam. Málem ji to přimělo vylézt

zase po žebříku rychle ven, ale vtom uslyšela zakňučení.

Ztuhla.

Bylo tam nějaké zvíře. Proč tu má táta zvíře...? Že by štěně?

Je to překvapení k jejím narozeninám? Štěně, po kterémodjak

živa toužila, ale nesměla ho mít. Štěně, které si nevyškemral

dokonce ani Mason.

NoRA RoBeRTS16

Seskočila na hliněnou podlahu, do očí se jí draly slzy. Musí se modlit, prosit o odpuštění za ty strašné myšlenky – myšlenky jsou hříšné stejně jako činy – o otci.

Mávala baterkou, srdce plné úžasu a radosti – nadlouho, předlouho poslední radosti, jakou cítí. Ale místo aby našlakňučící štěně v kleci, našla tam ženu.

Z jejích vytřeštěných očí se skelným leskem se řinuly slzy. Z úst přelepených páskou vycházely příšerné zvuky. Naobličeji a na krku měla oděrky a modřiny.

Byla úplně nahá, ale nesnažila se zahalit.

Spíš nemohla, nemohla se přikrýt. Ruce měla svázanéprovazem – potřísněným krví z čerstvých ran na jejích zápěstích a upevněným ke kovovému sloupku za starou matrací, na které ležela. A byla přivázaná i za kotníky na doširoka roztažených nohou.

A pořád vydávala ty příšerné zvuky, které Naomi rvaly uši a stahovaly jí útroby.

Jako v nějakém snu vykročila dopředu. Hučelo jí v uších, jako by zůstala příliš dlouho pod vodou a nemohla se dostat zpátky na hladinu. V ústech měla tak sucho, že ji slovaškrábala v krku.

„Nekřičte. Nesmíte křičet, ano? Mohl by to uslyšet a vrátit se. Rozumíte?“

Žena přikývla, v napuchlých očích žadonící pohled.

Naomi vjela nehty pod pásku. „Musíte být zticha,“zašeptala s třesoucíma se rukama. „Prosím, buďte zticha.“ Uvolnila pásku a odtrhla ji.

Znělo to hrozně a kolem úst ženy se objevila rána, rozedřená do masa, ale naštěstí nekřičela.

„Prosím.“ Její hlas skřípal jako rezavé dveřní panty. „Prosím, pomoz mi. Prosím, nenechej mě tady.“

„Musíte pryč. Musíte utéct.“ Naomi se ohlédla ke sklepním dvířkům. Co když se vrátí? Ach bože, co když se ten divoký člověk s podobou jejího otce vrátí?

Snažila se rozvázat provaz, jenže uzly byly příliš utažené. Chvíli si zoufale rozdírala prsty a pak se v chabém světle zmalé baterky rozhlédla.

STáLe V TVéM STíNU 17

Uviděla láhev pálenky – zapomněl ji u nich doma někdo zotcovy rodiny – a další provaz, stočený a přichystaný k použití.

Starou přikrývku, lucernu. Časopisy s nahými ženami naobálkách, foťák a – ne, to ne – fotky žen přilepené páskou na zdi.

Jako tahle dívka, nahé, svázané, vyděšené a zakrvácené.

Ženy s vytřeštěnýma mrtvýma očima.

Starou židli, plechovky a sklenice s jídlem na policipřitlučené ke zdi. Hromadu hadrů – ne, šatstva, potrhaného šatstva – potřísněných krví.

Cítila její pach.

A taky nože. Tolik nožů.

Nechala to vše být, uzavřela mysl vůči všemu ostatnímu,poadla jeden z nožů a začala přeřezávat uzel.

„Musíte být zticha, buďte zticha.“

Trochu řízla do masa, žena ale nevykřikla.

„Prosím, pospěš si. Prosím, prosím.“ Snažila se svěsituvolněné ruce, paže se jí třásly. Tlumeně zasténala. „Bolí to. Ach bože, bože, tak moc to bolí.“

„Nemyslete na to, prostě na to nemyslete, nebo to budebolet ještě víc.“ Vlastně bolelo už jen na to myslet. Naomi se rozhodla neuvažovat o krvi, fotkách, hromadě potrhaného azakrváceného oblečení.

Začala uvolňovat pouta na kotnících. „Jak se jmenujete?“

„Já... jsem Ashley. Jmenuju se Ashley. Prosím, tykej mi. Kdo je ten člověk? Kde je?“

Nemohla, nechtěla o tom mluvit ani přemýšlet. „Šel domů. Začíná bouřka. Slyšíš?“

Naomi přeřezávala provaz a říkala si, že je určitě taky doma. Leží doma v posteli a tohle všechno je zlý sen. Neexistuje žádný starý sklep na kořenovou zeleninu, který páchne pižmem, močí a něčím ještě horším, žádná žena, žádný zdivočelý muž.Probudí se ve vlastní posteli a bouřka všechno ochladí.

Až se probudí, všechno bude čisté a chladivé.

„Musíš vstát, jít ven. Utéct.“

Běžet, prchnout do tmy, utéct pryč. Vyjde najevo, že se tohle nikdy nestalo.

NoRA RoBeRTS18

Ashley, po jejímž zhmožděném obličeji tekl proudem pot, se

snažila vstát, ale nohy ji odmítaly nést. Spadla na hliněnoupodlahu, sípavě dýchala. „Nedokážu to... neudržím se na nohou...

Promiň, nezlob se. Musíš mi pomoct. Prosím, pomoz midostat se odsud.“

„Tvoje nohy spí, to je vše.“ Naomi popadla přikrývku ahodila ji Ashley přes ramena. „Snaž se je probudit.“

Společným úsilím se jim podařilo dostat Ashley na nohy.

„opři se o mě. Budu tě strkat po žebříku nahoru, ale musíš se

snažit lézt. Snaž se.“

„Zvládnu to. Dokážu to.“

Sunuly se pomalu a upoceně vzhůru, bičoval je déšť a Ashley

při té krátké cestě dvakrát málem sklouzla dolů. Naomi se svypětím všech sil snažila udržet její tíhu. A pak se Ashley s posledním

vzlyknutím vytáhla nahoru, ležela na zemi a ztěžka oddechovala.

„Musíš utíkat.“

„Nevím, kde jsem. Promiň. Nevím, jak dlouho jsem byla tam dole. Den, dva. Nic jsem nejedla ani nepila od té doby, co mě... Jsem zraněná.“

Z očí jí tekly slzy, ale nevzlykala, jen na Naomi zírala přes

jejich záplavu. „Víš, znásilňoval mě a škrtil, řezal mě a bil. Můj

kotník. Něco s ním není v pořádku. Nedokážu běžet. Můžeš mi

pomoct dostat se odsud? Na policii?“

Z nebe se valil déšť a blesky osvětlovaly oblohu.

Ale Naomi se neprobouzela.

„Počkej chvíli.“

„Nevracej se tam!“

„Počkej.“

Slezla dolů, na to strašné místo, a zvedla nůž. Všimla si, že na něm není jen čerstvá krev ze škrábanců té ženy. Některé skvrny byly staré a suché a nejspíš nešlo jen o škrábance.

Přestože se jí dělalo špatně, prohrábla se hromadou šatstva a našla potřísněnou košili a potrhané šortky.

Vzala je a vylezla ven. Ashley se na ně podívala a přikývla.

„Tak jo. Jsi chytrá holka.“

„Boty jsem nenašla, ale v košili a šortkách to pro tebe bude jednodušší. Jsou sice potrhané...“

STáLe V TVéM STíNU 19

„Nevadí.“ Ashley ztěžka polkla. Naomi jí pomohla obléknout

kraťasy a opatrně jí přidržela paže, aby je mohla navléknout do

rukávů košile.

Zarazila se, když viděla, že se při tom pohybu rozevřely mělké

řezné rány na dívčině těle a začala z nich prýštit rudá krev.

„Musíš se o mě opřít.“ Ashley se třásla a Naomi jí znovupřitáhla přikrývku kolem ramen.

Prostě to udělej, nařídila si. Nepřemýšlej, jednej.

„Musíš jít, i když to bolí. Najdu nějakou hůl, ale musíme jít. Nevím, kolik je hodin, ale ráno mě budou hledat. Musíme se dostat k cestě. Pak je do města ještě tak kilometr a půl.Musíš jít.“

„Když to bude nutné, tak i polezu.“

Zvedla se na kolena a s pomocí Naomi se postavila. Pomalu

se sunula vpřed a Naomi z jejího těžkého oddechování poznala,

že při tom Ashley trpí. Našla na zemi spadlou větev, která trochu

pomohla, ale jen trochu, protože se stezka za bouřky rozblátila.

Přebrodily potok – po dešti v něm voda tekla rychle – a šly dál.

„Promiň. Promiň, ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Naomi.“

„To je hezké jméno. Naomi, musím se na chvíli zastavit.“

„Dobře, ale jen chvilku.“

Ashley se opřela o strom, ztěžka dýchala a podpírala seulomenou větví, obličej zmáčený potem a deštěm. „To je pes?Slyším štěkání.“

„Nejspíš King pana Hardyho, bydlí nedaleko.“

„Můžeme tam jít? Zavolat policii, požádat o pomoc.“

„Je to moc blízko.“ Pan Hardy byl diákon stejně jako otec. Zavolal by spíš jeho než policii.

„Blízko? Připadá mi, že už jdeme hrozně dlouho.“

„Ušly jsme tak kilometr.“

„Dobře.“ Ashley zavřela oči a kousla se do rtu. „Tak jo. Znáš toho muže? Toho, co mě tam zavřel a ubližoval mi?“

„Ano.“

„Víš, jak se jmenuje a kde ho najdou.“

„Ano. Teď ale musíme jít. Musíme jít dál.“

NoRA RoBeRTS20

„Řekni mi, jak se jmenuje.“ Ashley se namáhavě pustila stromu a belhavě vykročila. „Dodá mi sílu, když budu znát jeho jméno.“

„Jmenuje se Thomas Bowes. Thomas David Bowes.“

„Thomas David Bowes. Kolik je ti let?“

„Jedenáct. V pondělí mi bude dvanáct.“

„Všechno nejlepší k narozeninám. Jsi opravdu šikovná holka, silná a statečná. Zachránila jsi mi život, Naomi. V necelýchdvanácti letech jsi zachránila něčí život. Nikdy na to nezapomeň.“

„Ne, nezapomenu. Už je skoro po bouřce.“

Držela se raději v lese. Sice to trvalo déle, než kdybyzamířily rovnou k cestě, ale Naomi už poznala strach a usoudila, že

je lepší dojít lesem až na kraj městečka Pine Meadows.

Chodila tam do školy a do kostela, její máma nakupovala

v místním krámě. Naomi věděla, kde najde šerifa, i když v jeho

kanceláři nikdy nebyla.

Zatímco obloha na východě bledla a v kalužích sezatřpytilo první ranní světlo, prošla kolem kostela a po úzkém můstku

klenoucím se nad potokem. Její promáčené žabky na ulicipleskaly a Ashley se ztěžka trmácela, opírala se o větev a přikaždém kroku namáhavě popadala dech.

„Kde to jsme?“

„V Pine Meadows.“

„Cože? Byla jsem v Morgantownu. Chodím tam nauniverzitu.“

„Je to odsud asi dvacet kilometrů.“

„Trénovala jsem. Běh. Běhám dlouhé tratě, věř nebo ne. A jako každé ráno jsem si šla zaběhat. Parkoval u kraje cesty, měl zvednutou kapotu, jako by se mu pokazilo auto. Musela jsem trochu zvolnit tempo a on mě chytil a něčím praštil.Probrala jsem se tam dole. Musím si zase udělat přestávku.“

Ne, ne, nezastavovat se. Nepřemýšlet. Jenom jednat.

„Už jsme skoro tam. Ten bílý domek u cesty, vidíš tu ceduli

vpředu?“

„Kancelář šerifa Pine Meadows. Ach, díky bohu. Díky bohu.“

Ashley se rozplakala, vzlykala tak, že se třásla i Naomi, která ji

objala kolem pasu a ještě víc podepřela.


STáLe V TVéM STíNU 21

„Jsme v bezpečí. Tady jsme v bezpečí.“

Na malé verandě se Ashley sesula na zem, Naomi ji zahalila

přikrývkou a zabušila na dveře.

„Bude tam někdo? Možná ne. Je hrozně brzy.“

„Nevím.“ Naomi znovu zabouchala.

Když se dveře otevřely, uviděla povědomý obličej mladého

muže s rozcuchanými vlasy.

„Co se děje?“ spustil, ospale se na ni podíval a pak uviděl

Ashley. „Probůh.“

Rozrazil dveře dokořán, přiskočil k Ashley a dřepl si vedle ní.

„Vezmu vás dovnitř.“

„Pomozte nám. Pomozte.“

„Už je to dobré. Všechno bude dobré.“

Naomi připadal hubený, ale zvedl Ashley jako nic – a trochu

se začervenal, když z ní sklouzla přikrývka a pod potrhanouko

šilí bylo vidět skoro celé levé ňadro.

„Zlato,“ oslovil Naomi, „přidrž mi prosím dveře. Měly jste

bouračku?“

„Ne,“ řekla Naomi. Podržela dveře a na chvíli jí blesklohla

vou, jestli by neměla utéct, zda má utíkat, nebo jít dál.

Vešla dovnitř.

„Tak, teď vás tady posadím. Dobré?“ Prohlížel si modřiny na

Ashleyině krku a do očí se mu vkrádalo poznání. „Beruško,vi

díš tamhle tu fontánu na vodu? Mohla bys přinést tady... Jak

se jmenujete?“

„Ashley. Ashley McLeanová.“

„Přineseš Ashley trochu vody, prosím tě?“

Při řeči se otočil a všiml si, že Naomi drží u boku nůž. Se

stejným klidem a rozvahou ji požádal: „Můžeš mi tohle dát?

Výborně.“

Vzal z Naominy ochablé ruky nůž a položil ho na polici mimo

její dosah.

„Musím vyřídit pár telefonátů a taky zavolám doktora,

aby vás přijel prohlédnout. Bude nutné, abychom udělali pár

snímků. Rozumíte?“

„Ano.“

„Zavolám šerifa, bude vám klást otázky. Zvládnete to?“


NoRA RoBeRTS22

„Ano.“

„Dobře. Napijte se vody. Díky, jsi hodná,“ pochválil Naomi, která Ashley přinesla pohárek vody, a pohladil ji po mokrých vlasech.

Zvedl ze stolu telefon a vyťukal číslo.

„Šerife, to jsem já, Wayne. Jo, vím, kolik je hodin. Máme tady poraněnou ženu. Ne, pane, nejde o nehodu. Někdo jipřeadl, potřebuje kompletně prohlédnout.“ odvrátil se a ztišil hlas, ale Naomi zaslechla slovo znásilnění.

„Přivedlo ji nějaké děvče. Myslím, že je to dcerka Toma a Sue Bowesových.“

Ashley svěsila ruku s pohárkem a zadívala se Naomi do očí. „Bowesovi?“

„Ano. Já jsem Naomi Bowesová. Potřebuješ se napít.“

„Ty taky, holčičko.“ Ashley odložila pohárek a objala mladší dívku. „Ty taky.“

V Naomi jako by se konečně všechno zlomilo. Položila hlavu na Ashleyino rameno a rozplakala se.

Ashley přes dívčinu hlavu zachytila Wayneův tázavý pohled. „Tohle mi udělal její otec, Thomas David Bowes. A Naomi mě zachránila.“

Wayne prudce vydechl. „Šerife, hoďte sebou. Přijeďte co nejdřív.“

STáLe V TVéM STíNU 23

Kapitola druhá

K

dyž dorazil šerif, Wayne odvedl Naomi do jiné místnosti

a koupil jí čokoládovou tyčinku a colu. Nic takovéhonormálně nesměla, ale vzala si oboje bez námitek. Wayne přinesl

lékárničku a začal jí ošetřovat škrábance a oděrky, o nichž ani

netušila, že si je při dlouhém trmácení lesem způsobila.

Voněl po ovocné žvýkačce – všimla si, že mu čouhají z přední

kapsy košile, celý žlutý balíček.

od toho rána si už vždycky spojovala žvýkačku s obyčejnou

lidskou vlídností.

„Zlato, máš nějakou oblíbenou učitelku?“

„ehm, já nevím. Třeba slečnu Blachardovou.“

„Jestli chceš, můžu jí zavolat a požádat, aby sem za tebou

přišla.“

„Radši ne. Ne, to je dobré. Dozví se to. Všichni se todozvědí.“ Cítila tíhu na prsou a odvrátila pohled. „Ale nechci u toho být.“

„Dobře. Přijede sem hodná sestřička a doprovodí Ashley do nemocnice. Chceš taky někoho takového? Třeba i cizí paní.“

„Ne, nechci nikoho. Co se teď bude dít?“

„No, šerif si teď s Ashley trochu popovídá a potom ji odvezou do nemocnice v Morgantownu a tam ji dají do pořádku.“

„Má poraněný kotník.“

„o všechno se postarají, neměj strach. Chceš nějakou jinou sladkost?“

Naomi se podívala na tyčinku Snickers, kterou ještě aninerozbalila. „Ne, pane, Jenom jsem ještě nikdy nejedla čokoládu hned ráno.“

„Ani o Velikonocích?“ Usmál se a překryl náplastí malýhluboký šrám.

„To je přece boží svátek. Lidi se mají modlit, ne jístčokoládové zajíčky.“

NoRA RoBeRTS24

Při opakování otcových slov vyčetla z očí šerifova zástupce, že ji lituje, ale jen ji popleskal po nohách. „Tak jo. Dostanešpořádnou snídani, jen co to půjde. Vydržíš tady chvilku?“

„Jsem zatčená?“

Dotkl se její tváře, jemně jako máma. Tentokrát nešlo o projev lítosti, byla to zase ta žvýkačková vlídnost. „Za co, děvenko?“

„Já nevím. Asi zatknete mého tátu.“

„Teď si s tím nedělej starosti.“

„Viděla jsem ho. Viděla jsem, jak vyšel z toho sklípku v lese a tvářil se hrozně divně. Bála jsem se.“

„Už se nemusíš bát.“

„Co bude s maminkou a bráškou?“

„Budou v pořádku.“ Podíval se ke dveřím, které se otevřely, a vešla paní Lettie. Naomi ji znala – chodila do stejnéhokostela. Jenom zapomněla, že pracuje pro šerifa.

Lettie Huffmanová přinesla červenou tašku. V baculatémobličeji měla smutný úsměv.

„Ahoj, Naomi. Nesu ti suché oblečení. Jsou to věci mé dcerky, sice není tak vysoká a štíhlá jako ty, ale všechno je čisté a suché.“

„Děkuju, paní Lettie.“

„Rádo se stalo. Wayne, máš jít za šerifem. Počkám tu s Naomi. Můžeš se jít rovnou převléknout do koupelny, co říkáš?“

„Ano, paní.“

oblečení jí bylo velké, ale mohla džíny stáhnout páskem.

Když vyšla ven, Lettie seděla u malého stolku a pila kávu z velkého modrého hrnku. „Mám tady kartáč. Chceš, abych tě učesala? Jsi celá rozcuchaná.“

„Děkuju.“

Naomi si zdráhavě sedla, přestože si nebyla jistá, jestli chce, aby se jí někdo dotýkal. Po několika tazích kartáče se ale uvolnila.

„Máš moc hezké vlasy.“

„Špinavě světlé.“

„Spíš mi barvou připomínají jelenici, všechny světléodstíny smíchané dohromady a teď v létě ještě vyšisované odsluníčka. A krásně husté. Teď se tě budu trochu vyptávat, holčičko, možná ti to bude nepříjemné. Ale je to důležité.“

STáLe V TVéM STíNU 25

„Kde je Ashley?“

„Už ji vezou do nemocnice. Ptala se po tobě, prý jestli tě k ní můžeme přivézt. Chtěla by ses za ní podívat?“

„Ano, paní. Prosím, to bych ráda.“

„Dobře. Ale teď se tě musím zeptat, jestli ti otec někdyublížil. Je to pro tebe těžké, já vím.“

„Nikdy na mě ani na Masona nevztáhl ruku. Kdyžpotřebujeme výprask, dá nám ho máma a nikdy to moc nebolí. Nemá srdce seřezat nás, takže to všichni tři jen tak hrajeme. Táta ale říká, že děti potřebují přísnou ruku. Prý je škoda každé rány, která padne vedle.“

„Já osobně tohle rčení nemám ráda. A teď ještě těžší otázka: dotýkal se tě někdy tam, kde by neměl?“

Naomi hleděla přímo před sebe a Lettie jí kartáčovala vlasy. „Myslíte to, co dělal s Ashley. Znásilnil ji. Vím, co jeznásilnění, paní. V Bibli se to dělo Sabinkám. Ale mně to táta nikdy neudělal. A nikdy mě neosahával.“

„Dobře. Ublížil někdy tvé mamince?“

„Asi ne. Někdy...“

„To je v pořádku.“ Lottie nacvičenými pohyby stáhlaNaomi vlasy do ohonu a upevnila je gumičkou. „Neboj se říct mi pravdu.“

„Někdy vypadal, jako by jí chtěl ublížit, ale vždycky se udržel. Když se opravdu moc zlobil, tak na den nebo dva někamodešel. ochladit si hlavu, říkala maminka. Muži potřebují čas, aby se horká hlava ochladila. Nic nevěděla, paní Lettie. Mámanevěděla, že tatínek ubližuje lidem. Bála by se. Moc by se bála.“

„Lidem?“

Lettie se zase posadila a Naomi se dívala pořád přímo před sebe. „Ashley říkala, že tam dole zůstala jeden nebo dva dny. Ale bylo tam víc provazu a taky fotky. Viděla jsem na zdiobrázky jiných žen, svázaných jako ona. Některé vypadaly hůř. Myslím, že už nežily. Asi byly mrtvé. Chce se mi zvracet.“

Lettie ji odvedla na záchod. Když se Naomi skláněla nad mísu, přidržela jí vlasy a pak jí omyla obličej chladivým hadříkem.

Dala Naomi mentolovou vodu na vypláchnutí úst a zlehka ji políbila na čelo.

NoRA RoBeRTS26

„Už toho máš určitě dost. Možná by sis chtěla trochuodpočinout.“

„Domů asi nemůžu, co?“

„Teď ještě ne, holčičko, je mi líto. Ale můžu tě vzít k sobě domů a třeba se zkusíš prospat v pokoji pro hosty.“

„Můžu tady zůstat, dokud nepřijdou máma a Mason?“

„Jestli chceš, můžeš. Přinesu ti toast, uvidíme, jestli se ti zklidní žaludek. Tu čokoládu si nechej na později.“

„Děkuju.“

Lettie vstala. „Naomi, to, cos udělala, bylo správné. A navíc statečné. Jsem na tebe hrozně moc pyšná. Přijdu za chvilku. Chceš, abych ti k toastu uvařila čaj s medem?“

„To bych ráda, děkuju.“

Jakmile Naomi osaměla, položila si hlavu na stůl, alenedokázala odpočívat. Trochu se napila coly, byla hrozně sladká. Chtěla vodu – studenou a čistou. Vzpomněla si na fontánku a zvedla se.

Vyšla z malé místnosti a chtěla se zeptat, jestli si tam může dojít.

Uviděla, jak zástupce šerifa vleče jejího otce k velkýmkovovým dveřím. Ruce v poutech měl za zády a pravou tvář rudou a pohmožděnou.

Teď už nevypadal divoce, ale ani znepokojeně nebo kajícně. Měl na rtech pohrdavý úšklebek – takhle se tvářil, když někdo řekl, že se možná v něčem mýlí.

Uviděl ji a Naomi se připravila na jeho hněv, nenávist, rozhořčení.

Jen na ni lhostejně pohlédl, než prošel těmi kovovými dveřmi a zmizel.

V místnosti byla spousta lidí a rámusu, vzduch temně jiskřil. Měla pocit, že se v něm vznáší, jako by nohy odešly jinam a její tělo tam volně viselo.

Slyšela slova, nesouvislá, plechově znějící.

FBI, masový vrah, soudní lékař, oběti.

Nic nedávalo smysl.

Nikdo si jí nevšímal, vytáhlé dívky s vykulenýma zářivýma očima v křídově bílém obličeji, utopené v příliš velkémoblečení a přemožené šokem.

STáLe V TVéM STíNU 27

Nikdo se nepodíval jejím směrem a napadlo ji, jestli by ji

taky naprosto ignorovali jako otec, zda by i pro ně byla vzduch,

kdyby ji uviděli.

Možná se nic z toho doopravdy neděje. Možná ani ona není

skutečná.

Ale ten tlak na prsou jí připadal skutečný. Jako kdyby spadla

z vysoké větve na starém dubu, vyrazila si dech a ne a ne se

znovu nadechnout.

Všechno se s ní zatočilo a světlo zmizelo, jako když mrakza

kryje měsíc.

Jakmile byl Bowes zajištěný, Wayne vyšel ven právě včas,

aby zahlédl, jak se jí protáčejí panenky. Vykřikl a rychle k ní

přiskočil, ale nestihl ji zachytit dřív, než se sesula na zem.

„Přineste vodu! Kde je doktor? Co tady ta holka sakra dělá?“

Zvedl ji, podepřel a jemně ji pleskal po tvářích tak bledých, že

mu připadaly úplně nehmotné.

„Ach ne, to mě mrzí. Božínku! Potřebovala se trochu najíst.

Nechala jsem ji chvilku samu a šla něco přichystat.“ Lettie si

dřepla, v ruce pohárek vody.

„Viděla ho? Viděla mě, když jsem toho grázla přivedl?“

Lettie zavrtěla hlavou. „Byla jsem pryč nanejvýš tři minuty.

Už se probírá. Tak, holčičko, hezky dýchej. omdlela jsi. Napij

se trochu vody.“

„Zvracela jsem?“

„Už je to dobré. Napij se.“

Všechno si to začínala vybavovat. Zavřela oči – zelené, máma

o nich říkala, že jsou zelené jako lahvičky na léky. „Proč se na

mě nezlobí? Proč mu na mně nezáleží?“

Musela vypít trochu vody a pak ji Wayne zase odnesldo

zadu. Přinesli čaj a toast – jídlo pro nemocné. Snědla, co mohla,

a zjistila, že ten divný pocit, jako by se vznášela, už přešel.

Vše ostatní vnímala zastřeně. Doktor Hollin ji prohlédl. Teď

už s ní pořád někdo byl – a Wayne jí přinesl další colu.

Přišel šerif Joe Franks. Znala ho, chodila do školy s jehosy

nem, Joem juniorem. Šerif měl široká ramena, statnou postavu,

silný krk a přísný obličej. Vždycky jí připadal jako buldok.

Posadil se proti ní.

NoRA RoBeRTS28

„Jak je ti, Naomi?“

Jeho hlas zněl skřípavě.

„Já nevím. ehm. Dobře, pane.“

„Vím, že máš za sebou těžkou noc a teď ještě i těžký den. Víš,

co se tady děje?“

„Ano, pane. Můj táta ubližoval Ashley. Držel ji svázanou

ve starém sklípku v lese u vyhořelé chaty. Ublížil jí hrozně

moc a taky ubližoval jiným lidem. Viděla jsem tam dole jejich

fotky. Nevím, proč to dělal. Nevím, proč by někdo dělal něco

takového.“

„Byla jsi v tom sklípku někdy dřív? Před včerejškem?“

„Nevěděla jsem o něm. Nesměli jsme chodit tak daleko do

lesa. Nanejvýš k potoku, a jen když nám to dovolil.“

„Proč jsi tam šla včera v noci?“

„No... probudila jsem se a bylo hrozné horko. Seděla jsem u okna a viděla, že táta někam jde. Napadlo mě, že se chce třeba ochladit u potoka – a chtěla jsem tam taky jít. Vzala jsem sibaterku a žabky a vyklouzla ven. Tohle ale nesmím.“

„To nic, nevadí. A šla jsi za ním.“

„Napadlo mě, že by to třeba bral jako legraci. Kdyby měl

dobrou náladu, prozradila bych, že tam jsem. Jenže nešel kpotoku a chtěla jsem vědět, kam se vydal. A když jsem se dostala

k té vyhořelé chatě se sklípkem, myslela jsem, že tam třeba

montuje kolo, které mi dají k narozeninám.“

„Ty máš narozeniny, děvenko?“

„V pondělí, a řekla jsem si o kolo. Tak jsem čekala – chtěla

jsem se tam kouknout. Schovala jsem se a čekala, až tátavyjde ven, ale...“

„Copak?“

Blesklo jí hlavou, že by bylo snazší, kdyby se znovu vznesla

a někam odlétla. Ale šerif měl vlídné, trpělivé oči. I kdyby plula

vzduchem, nespustil by je z ní.

A někomu to říct musela.

„Vypadal jinak, šerife. Když vyšel ven, tvářil se hrozně divně

a to mě děsilo. Ale počkala jsem, až odejde, protože jsem chtěla

vědět, co je tam dole.“

„Jak dlouho jsi čekala?“


STáLe V TVéM STíNU 29

„Nevím. Připadalo mi to jako věčnost.“ Trochu sezačerve

nala. Přece mu nebude vykládat, jak v lese čurala. To jesou

kromá věc. „Na dvířkách byla petlice a chvíli mi trvalo, než

jsem ji vysunula. Když jsem otevřela, uslyšela jsem nějaké

kňučení. Napadlo mě, že je tam třeba štěně. Naši nám nedovolí

mít psa, ale pomyslela jsem si, že ho možná přece jen dostanu.

A pak jsem uviděla Ashley.“

„Co přesně jsi tam viděla, holčičko? Vím, je to těžké, ale když

mi to povíš, pomůže nám to.“

Vylíčila mu to a upíjela přitom colu, přestože měla úplněsta

žený žaludek.

Kladl jí další otázky a Naomi se co nejvíc snažila. Nakonec

ji pohladil po ruce.

„Vedla sis moc dobře. Teď dojdu pro tvou mámu.“

„Je tady?“

„Ano, je tady.“

„A Mason?“

„Je u Huffmanových. Hraje si s Jerrym, paní Huffmanová na

něj dohlédne.“

„To je dobře. S Jerrym si hraje rád. Šerife Franksi, jema

minka v pořádku?“

Najednou měl zastřené oči. „Taky je to pro ni těžké.“ Chvíli

mlčel. „Jsi opravdu šikovná, rozvážná dívka, Naomi.“

„Nepřipadám si zrovna rozvážně. Zvracela jsem a taky jsem

omdlela.“

„Věř mi, zlato, jsem policista.“ Pousmál se. „Něcovydr

žíš. Takže ti rovnou řeknu, že se tě budou vyptávat i další lidé.

Z FBI – víš, co to je?“

„Ano, pane. Tak trochu.“

„Budou ti klást otázky. A taky s tebou budou chtít mluvitre

portéři. S lidmi od FBI mluvit musíš, ale s reportéry ne, sežád

ným z nich.“

Přešlápl a vytáhl z kapsy vizitku. „Tady je moje telefonní

číslo – na tohle se dovoláš sem a vzadu jsem připsal číslo ke

mně domů. Můžeš volat kdykoli – v kteroukoli hodinu, na tom

nezáleží. Kdybys mi potřebovala něco říct, brnkni mi, ano?“

„Dobře, pane,“ přikývla.


NoRA RoBeRTS30

„Někam si tu kartičku dej a neztrať ji. A teď jdu pro tvou

mámu.“

„Šerife Franksi?“

Zastavil se u dveří a otočil se k ní. „Ano, děvenko?“

„Půjde táta do vězení?“

„Ano, zlato, půjde.“

„Ví to?“

„Asi ano.“

Podíval se na její colu a přikývl. „Tak jo.“

Jejího tátu zavřou do vězení. Jak se teď může vrátit do školy nebo do kostela, jít s mámou do krámu? Bylo to ještě horší, než když si taťka Carrie Pottersové musel odsedět dva měsíce kvůli rvačce v kulečníkové herně. Dokonce horší než to, jak šel strejda Bustera Kravitta do basy za prodej drog.

Už za týden půjde do sedmé třídy a všichni se dozvědí, co se stalo. Co provedl její táta. Co udělala ona. Netušila, jak asi...

Dveře se otevřely a ukázala se její máma.

Vypadala přepadle, jako by jí bylo řadu dní špatně, hodně špatně, a užíralo ji to. Připadala Naomi hubenější, než když šla včera večer spát. A v jejích zarudlých opuchlých očích stály

slzy. Rozcuchané vlasy jí trčely do všech stran, jako by si je

ani neučesala, a měla na sobě vybledle růžové neforemné šaty,

které obvykle nosila na zahradu.

Naomi roztřeseně vstala, v tu chvíli si nepřála nic nežzabořit obličej do máminy hrudi a najít tam útěchu, sliby, o nichž by

předstírala, že jim věří.

Ale matka jen plakala, z jejích očí se hrnuly slzy, provázené

hrdelními vzlyky. Padla na zem a zakryla si rukama obličej.

A tak šlo dítě k matce, objalo ji, hladilo a chlácholilo. „Neboj

se, maminko. Zvládneme to.“

„Naomi. Naomi. Říkají o tvém tátovi strašné věci. Prý toříkáš ty.“

„Zvládneme to.“

„To není možné. Ti lidé určitě nemluví pravdu.“ Susan seodtáhla a sevřela dlaněmi Naomin obličej. „Jen sis to vymyslela. Měla jsi zlý sen,“ naléhala.

„Mami, viděla jsem to.“

STáLe V TVéM STíNU 31

„Ne, tak to není. Musíš jim říct, že ses spletla.“

„Nespletla jsem se. Ashley – ta dívka, kterou tam držel – je

v nemocnici.“

„Lže. Určitě lže. Naomi, je to tvůj táta, tvoje krev. Můjmanžel. Policisté prohledávají celý dům. Nasadili tvému tátovi

pouta a odvedli ho pryč.“

„Byla svázaná. Přeřezala jsem provazy.“

„Ne, nic takového jsi neudělala. Teď hned přestaneš lhát a řekneš všem, že sis to vymyslela.“

Naomi cítila, jak jí třeští hlava tupou bolestí. I její vlastní hlas zněl dutě a sklesle.

„Strhla jsem jí pásku z úst. Pomohla jsem jí vylézt ze sklípku ven. Sotva se belhala. Neměla na sobě žádné oblečení.“

„Ne.“

„Znásilnil ji.“

„Neříkej takové věci,“ vykřikla Susan pištivě a zatřásladcerou. „Neopovažuj se!“

„Viděla jsem fotky na zdi. Spoustu fotek dalších dívek, mami. A taky nože se zaschlou krví, provaz a...“

„Nechci tohle slyšet.“ Susan si přikryla dlaněmi uši. „Jak to můžeš říkat? Jak bych tomu všemu mohla věřit? Je to můjmanžel. Žila jsem s ním čtrnáct let. Mám s ním dvě děti. Noc co noc spíme v jedné posteli.“

Prudkost se roztříštila jako sklo. Susan znovu položila hlavu na Naomino rameno. „Co teď, co si počneme?“

„Zvládneme to,“ zopakovala Naomi bezmocně. „Všechno zase bude dobré, mami.“ Domů se vrátit nemohli. Ne dřív, než policie a teď už i FBI všechno prohledají a pustí je tam. Ale Lettie jim odsud přinesla nějaké oblečení, kartáčky na zuby a podobně, dala Naomi a její mámě k dispozici pokoj pro hosty a Mason mohl spát nalehátku u jejího syna.

Matka dostala od doktora něco na spaní a Naomi tomu byla

ráda. osprchovala se, převlékla se do vlastních věcí, stáhla

vlasy dozadu a cítila se hned lépe.


NoRA RoBeRTS32

Vyšla z koupelny, přeběhla chodbu a potichounku otevřela dveře, aby zkontrolovala mámu. Uviděla, že na kraji postele sedí bráška.

„Neprobuď ji!“ sykla a hned se za to strohé okřiknutí styděla. otočil hlavu a podíval se na ni.

Poznala, že taky plakal, obličej měl celý flekatý a v ruděorámovaných očích bezradný pohled.

„Jen se na ni dívám.“

„Pojď, Masone. Kdyby se probudila, znovu se rozbrečí.“

Nehádal se s ní a poslechl – což se stávalo jen vzácně. A pak se k ní přimkl a pevně ji objal.

Moc se už neobjímali, ale byl to hezký pocit, mít se o koho opřít, takže mu objetí oplatila.

„Přišli k nám domů, ještě jsme spali. Slyšel jsem tátu křičet, a taky další lidi, a vyběhl jsem z pokoje. Viděl jsem, jak se táta pere se zástupcem šerifa, a pak ho přitiskli ke zdi. Mámavřískala a brečela a tátovi nasadili pouta, úplně jako v telce.Vykradl banku? Nikdo mi nechce nic říct.“

„Ne, nevykradl banku.“

Kdyby sešli dolů, bude tam paní Lettie, takže se radši sbráškou posadila na zem.

„Ubližoval lidem, Masone. Ženám.“

„Proč?“

„Nevím, ale dělal to.“

„Třeba si za to mohly samy.“

„Ne, nemohly. Vzal je na jedno místo v lese, svázal je aubližoval jim.“

„Jaké místo?“

„Takový hnusný sklep. Pošlou ho za to do vězení.“

„Nechci, aby tátu zavřeli.“ Z očí se mu znovu vyhrnuly slzy. Mohla ho jen obejmout kolem ramen.

„Dělal lidem špatné věci, Masone. Musí jít do vězení.“

„Zavřou taky mámu?“

„Ne, máma nikomu neublížila. Nevěděla, co táta provádí.Netrap ji kvůli tomu. A taky se nehádej. Lidi budou o tátovipovídat různé věci a asi bys ho chtěl bránit, ale nemůžeš. Protože to,

co říkají, je pravda.“


STáLe V TVéM STíNU 33

Zatvářil se bojovně. „Jak víš, že je to pravda?“

„Vím, co jsem viděla. A teď už o tom nechci mluvit. Mám

toho pro dnešek dost. Kéž by to skončilo. Přála bych si být

jinde.“

„Já chci domů.“

Naomi o to nestála. Už se tam nechtěla nikdy vrátit, protože

věděla, co se dělo opodál v lese. Věděla, co je zač ten muž, který

s nimi žil pod jednou střechou, s nímž jedli u jednoho stolu.

„Paní Lettie říkala, že mají dole v obýváku Nintendo.“

Bojovnost ustoupila a vystřídal ji výraz naděje promísenépo

chybnostmi. „Můžeme si něco zahrát?“

„Prý ano.“

„Mají Donkey Konga?“

„Pojďme se podívat.“

Doma žádné videohry neměli – ani počítač –, ale oba měli

dost přátel, díky nimž si hraní vyzkoušeli. A Naomi věděla, že

Mason videohry miluje. Bylo jednoduché odvést ho dolů a spo

mocí paní Lettie ho k nim usadit – a ještě lepší bylo, že zašla

pro svého dospívajícího syna, který se uvolil s Masonem hrát.

„Vyrobím citronádu. Co kdybys se mnou šla do kuchyně

a pomohla mi s tím, Naomi?“

Huffmanovi měli moc hezký dům, čisťounký a útulný, se

spoustou barev na zdech i nábytku. Naomi věděla, že panHuff

man učí angličtinu a literaturu na střední škole a paní Lettie

pracuje pro šerifa. Ale ten dům jí připadal přepychový.

V kuchyni byla myčka nádobí – u nich doma tak říkali

jí – a uprostřed místnosti stál sněhobílý ostrůvek s druhým

dřezem.

„Máte moc krásný dům, paní Lettie.“

„Děkuju, jsem ráda, že se ti tady líbí. Chci, abyste u nás měli

pohodlí.“

„Co myslíte, jak dlouho tady budeme?“

„Den dva, to je vše.“ Lettie dala na plotnu hrnec vody scuk

rem. „Už jsi někdy vařila domácí citronádu?“

„Ne, paní.“

„Je moc dobrá. Příprava zabere dost času, ale výsledek stojí

za to.“ Znělo to lákavě.


NoRA RoBeRTS34

Lettie se pilně činila. Naomi si všimla, že na sobě nemázá

stěru, jen si zastrčila za opasek kalhot utěrku. Táta si nepřál,

aby maminka nosila kalhoty. Tvrdil, že ženy mají nosit sukně

a šaty.

Stačilo pomyslet na otce a vybavit si jeho hlas a znovu se jí

stáhly útroby. Přinutila se myslet na něco jiného.

„Co vlastně děláte v kanceláři šerifa, paní Lettie?“

„Po pravdě řečeno, děvenko, jsem jeho zástupkyně – první

žena, která v Pine Meadows dělá tuhle práci, a po šesti letech

pořád jediná.“

„Stejně jako zástupce Wayne.“

„Přesně tak.“

„Takže víte, co bude dál. Řeknete mi, co se teď bude dít?“

„Jistě to nevím, protože se toho případu ujala FBI. My jim

jenom pomáháme. Shromáždí důkazy a výpovědi a tvůj táta

dostane advokáta. Pak bude hodně záležet na důkazech asvě

dectví a na tom, co vypoví tvůj táta a jak se zachová. Vím, že je

to těžké, ale uděláš nejlíp, když se budeš snažit na to nemyslet

a nedělat si starosti.“

„o tátu si starosti dělat nebudu.“ V tom už měla jasno. Ale...

„Musím se postarat o maminku a Masona.“

„Ach, holčičko!“ Lettie si povzdechla, zamíchala vodu v hrnci

a vykročila k Naomi. „Někdo se musí postarat o tebe.“

„Maminka bez táty nebude vědět, co má dělat, a Masonne

chápe, co táta udělal. Neví, co je to znásilnění.“

Lettie znovu vzdychla a pak Naomi objala. „Všechnone

může být jen na tobě, to nejde. Tvoje maminka má bratra, že

ano? Kde je? Kde žije strýc Seth?“

„Ve Washingtonu, D.C. Ale nesmíme se s ním stýkat, protože

je homosexuál. Táta říká, že je to hnus.“

„Tvého strýce znám ze školy, je o pár let mladší než já. Ani

kdy jsem neviděla, že by se choval hnusně.“

„V Bibli ale stojí...“ Zabolelo ji u srdce – co všechno je

v Bibli a co o tom říkal táta. Ne, už se tím nebude trápit. „Byl

na nás vždycky moc hodný. Pamatuju si, že se hezky smál. Ale

táta rozhodl, že už k nám nesmí jezdit, a maminka s nímne

směla mluvit ani po telefonu.“


STáLe V TVéM STíNU 35

„Chceš, aby sem přijel?“

Naomi se při těch slovech stáhl krk a zmohla se jen na přikývnutí.

„Tak dobře. Jen dovařím tenhle sirup a pak ho nechámvychladnout a zkusím se s ním spojit. A potom budeme mačkat šťávu z citronů, to je legrace, uvidíš.“

Naomi se učila vyrábět domácí citronádu a snědla zapečený sýrový sendvič – ta kombinace se pro ni navždycky stalajídlem, které přináší útěchu.

Její máma celý den prospala a Naomi poprvé za celý svůjživot prosila, že chce ještě s něčím pomoct. Lettie ji zavedla do zahrady za domem a nechala ji trhat plevel v záhonech květin a zeleniny a naplnit ptačí krmítka semínky.

Když byla Naomi se vším hotová, zmohla ji únava tak, že si lehla ve stínu do trávy a usnula.

Probudila se leknutím stejně jako v noci. Nevěděla, co jivyburcovalo ze spaní.

S bušícím srdcem se rychle posadila, napůl čekala, že uvidí, jak u ní stojí otec, v jedné ruce provaz a ve druhé nůž.

Ve stínu na zahradní židli seděl nějaký muž, ale nebyl to otec. Naomi nejdřív uviděla khaki kalhoty a mokasíny bez ponožek a pak doputovala pohledem ke světle modrému tričku sobrázkem muže na koni v místě, kde bývá kapsa.

Měl stejné oči jako ona, sytě zelené, hladce oholený obličej – tak hezký jako u filmových hvězd – a vlnité hnědé vlasypřikryté panamákem.

„Usnula jsem.“

„Není nad to trochu si v letním odpoledni zdřímnout ve stínu. Pamatuješ se na mě, Naomi?“

„Strýček Seth.“ Píchlo ji u srdce, ale jinak než předtím.Trochu se bála, že zase omdlí, protože se jí točila hlava, aletentokrát úplně jinak. Radostí.

„Přijel jsi. Přijel jsi za námi,“ opakovala, šla k němu, sedla si

mu na klín, přitiskla se k jeho hrudi a zakvílela: „Neopouštěj

nás. Prosím, strýčku, neopouštěj nás. Prosím, prosím.“

„Neboj se, holčičko, nic takového neudělám. Slibuju. Už si s ničím nedělej těžkou hlavu, jsem tady a postarám se o vás.“

NoRA RoBeRTS36

„Dal jsi mi ty hezké růžové šaty.“

Zasmál se tak, že se jejímu ztrápenému srdci hned ulevilo, vytáhl z kapsy kalhot bělostný kapesník a osušil jí slzy.

„Ještě si to pamatuješ? Mohlo ti být tak šest.“

„Byly moc hezké, opravdu parádní. Máma spí. Pořád jenom spí.“

„Asi to teď potřebuje. Páni, jsi tak vysoká! A ty dlouhé nohy. Co ty škrábance?“

„V lese byla hrozná tma.“

Pevně ji objal. Moc hezky voněl, jako limetková zmrzlina. „Teď už není tma a jsem tady. Jen co to půjde, vezmu vás k sobě domů. Tebe, Masona a tvou mámu.“

„Pojedeme s tebou do Washingtonu? Budeme u tebe bydlet?“

„Ano. Se mnou a mým přítelem Harrym. Harry se ti budelíbit. Už se seznámil s Masonem, hraje s ním Donkey Konga.“

„Je homosexuál?“

Seth se rozesmál. „Ano, jistě.“

„Ale hodný, stejně jako ty.“

„Já myslím, že jo, ale uvidíš sama.“

„Brzy skončí prázdniny. Budu muset do školy a Mason taky.“

„Začnete chodit do školy v D.C. To by šlo, ne?“

od samé úlevy jí už zase bylo na omdlení, takže jen přikývla. „Už tady nechci být. Paní Lettie je moc hodná. I zástupce Wayne a taky šerif. Dal mi svoje číslo, abych mu zavolala,kdybych něco potřebovala. Ale nechci tady být.“

„Jak to bude možné, odjedeme.“

„Nechci vidět tátu. Nechci ho vidět. Vím, že to je ode mne špatné, ale...“

Trochu ji od sebe odtáhl. „Není na tom nic špatného, vůbec si to nemysli. Jestli nechceš, nemusíš ho vidět.“

„Řekneš to mámě? Bude nás nutit, mě i Masona. Nechci ho vidět. on mě taky nechtěl vidět. Můžeme jet do Washingtonu co nejdřív?“

Znovu ji stiskl v objetí. „Pracuju na tom.“

***


STáLe V TVéM STíNU 37

Trvalo to víc než týden, i když u paní Lettie nestrávili ani jednu

noc. Sjeli se tam reportéři – v tom měl šerif pravdu. A přijely

jich houfy, štáby s velkými vozy a televizními kamerami.Po

každé, když někdo vyšel z domu ven, se hned shlukli a jeden

přes druhého vykřikovali otázky.

Na Naominy narozeniny si nikdo nevzpomněl, ale bylo jí to

jedno. Nejradši by na ně taky zapomněla.

Nakonec se ocitli v jiném domě, zdaleka ne tak hezkém jako

u paní Lettie, kousek od Morgantownu. A bydleli tam s nimi

i lidé od FBI, kvůli reportérům a taky proto, že už se objevily

výhrůžky.

Naomi slyšela, jak o tom mluví jeden z policistů. Říkal, že

jejich otce taky převezou jinam.

Vyslechla toho hodně, protože poslouchala.

Máma se hádala se strýčkem Sethem kvůli Washingtonu aná

vštěvě ve vězení, chtěla tam vzít i děti. Strýc ale dodržel slib.

Když se tam jejich máma rozjela, doprovodila ji jenompoli

cistka od FBI.

Pak za ním jela podruhé a po návratu si vzala prášky. Spala

přes dvanáct hodin.

Slyšela, jak strýček mluví s Harrym o tom, co musejízmě

nit, aby s nimi v jejich domě v Georgetownu mohli žít tři další

lidé. Harry – Harrison (jako Indiana Jones) Dobbs – se Naomi

opravdu líbil. Ačkoli ji udivilo a překvapilo, že není běloch.

Ale nebyl úplně černý. Jeho kůže měla barvu karamelovépo

levy, co jí tolik chutnala na zmrzlině, když si zasloužilamimo

řádnou odměnu.

Byl hodně vysoký a měl modré oči, v tom karamelovémob

ličeji velice výrazné. Dělal šéfkuchaře a pověděl jí s mrknutím,

že vaří v luxusní restauraci. Naomi se do té doby nesetkala se

žádným mužem, který by se vyznal v kuchyni, ale Harry každý

den vařil večeři. Jídla, o jakých nikdy ani neslyšela, natož aby

je ochutnala.

A jeho výtvory vypadaly krásně, jako z filmu.

Koupili Masonovi Nintendo a jí a mamince nové oblečení.

Usoudila, že když s nimi v tom ne tak hezkém domě pobývají

Harry a Seth, vydrží tam i ona.


NoRA RoBeRTS38

Ale jednou pozdě večer, po matčině návratu z návštěvy u táty,

uslyšela Naomi hádku. Hádky mezi strýčkem a mámounenávi

děla, vždycky se pak bála, že Seth odjede.



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.

Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.

Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.

Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná dcera. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.

V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování.

Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu.

Dalším jejím velice známým pseudonymem je J.D. Robb, který byl samostatně představen zde. Nora psala také pro magazín příběhy "Melodie of Love" pod pseudonymem Jill March. Ve Velké Británii je známá také jako Sara Hardesty.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist