načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Stále v tvém stínu - Nora Roberts

Stále v tvém stínu
-12%
sleva

Kniha: Stále v tvém stínu
Autor:

Jedné horké letní noci odhalí Naomi otřesné tajemství svého otce, které ji léta pronásleduje na každém kroku. Přestože se snaží vše pečlivě skrývat, nikdy se jí nepodaří stopy ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  369 Kč 325
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 438
Rozměr: 205mm x 135mm x 31mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The obsession přeložila Blažena Kukulišová
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-45
EAN: 9788075435422
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedné horké letní noci odhalí Naomi otřesné tajemství svého otce, které ji léta pronásleduje na každém kroku. Přestože se snaží vše pečlivě skrývat, nikdy se jí nepodaří stopy za sebou zamést úplně a minulost ji dohání nejen v nočních můrách. Kruh kolem Naomi se začíná uzavírat…

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Stále v tvém stínu" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



N

evěděla, co ji probudilo, a jakkoli se později snažila vzpomenout si, co

se tehdy v noci dělo, ať ji ta noční můra pronásledovala kdekoli,nepřišla na to.

Léto proměnilo vzduch v mokrou vařící polévku, z níž se line vůně potu

a promáčené zeleně. Bzučící větrák na toaletním stolku ji promíchával, ale

bylo to jako spát v páře, valící se z hrnce.

Byla na to zvyklá, ležet v létě na vlhkém prostěradle u okna otevřeného

dokořán a za ním ustavičný sbor cikád – s chabou nadějí, že dusno rozvíří

třeba jen slabý závan větříku.

Neprobudilo ji horko ani tiché zahřmění bouřky kdesi v dálce. Naomi se

probrala ze spánku tak náhle, jako by s ní někdo zatřásl nebo zakřičel do

ucha její jméno.

Posadila se na posteli a mžourala do tmy. Slyšela jen tiché vrčení větráku,

pronikavé cvrkání cikád a líné, opakované houkání sovy. Zvuky letníhovenkova, které znala stejně dobře jako vlastní hlas. Netušila, proč má takpodivně stažené hrdlo.

Teď, když se probrala, si v horku připadala jako zabalená do fáčovinynasáklé teplou vodou. Kéž by už bylo ráno a mohla se vykrást z domu aochladit se u potoka, ještě než ostatní vstanou z postele.

Nejdřív práce a povinnosti, tak znělo pravidlo. Jenže tohle vedro bylo opravdu úmorné, musela ho prakticky rozhrnovat jako nějaký závěs, aby mohla udělal krok dopředu. A byla sobota (nebo bude, až se ráno probudí) a máma někdy v sobotu přivře nad pravidly oko – když má táta dobrou náladu. Stále v tvém stínu



St á l e v t v é m S t í n u

Pak uslyšela zahřmění. Radostně vyskočila z postele a hnala se k oknu.Mi

lovala bouřky, to, jak se svištivě prohání mezi stromy a jak strašidelně vypadá

nebe s blesky křižujícími oblohu.

A možná tahle bouřka přinese déšť, vítr a chladnější vzduch. Snad.

Klekla si na podlahu, paže překřížené na okenní římse, oči upřené nakou

sek měsíce v závoji horka a mraků. Možná.

Tolik si to přála – dívka, které bude za pouhé dva dny dvanáct a která stále

věřila, že se přání plní. Velká bouřka, myslela si, s rozvětvenými blesky

a burácivým hřměním.

A spoustou deště.

Zavřela oči, natočila obličej vzhůru a snažila se čichat ve vzduchu. Apo

tom si v tričku s motivem mladé čarodějnice Sabriny podložila hlavuru

kama a prohlížela si přítmí.

Znovu si přála, ať už je ráno, a protože přání nic nestojí, chtěla, ať je ráno

jejích narozenin. Tak moc toužila po novém kole a trousila spoustu narážek.

Klečela a myslela na ráno, vysoká a nemotorná dívka, které – i když to

každý den kontrolovala – ještě nerostla prsa. Horko jí přilepilo vlasy na krk.

Otráveně je uvolnila a přehodila přes rameno. Ráda by si je nechalaostří

hat – úplně nakrátko jako nějaký skřítek v knize, kterou jí dali prarodiče

ještě předtím, než se s nimi přestali vídat.

Jenže táta říkal, že děvčata mají mít dlouhé vlasy a kluci krátké. Takže

mladšího brášku vzali do Vickova holičství ve městě, kde ho ostříhali na

ježka, a ona se svými světlými vlasy nemohla dělat nic jiného než jestáh

nout do ohonu.

Mason byl podle jejího názoru jako kluk neskutečně rozmazlovaný. Dostal

k narozeninám stojan s basketbalovým košem a míč značky Wilson. A taky

mohl hrát baseball v chlapecké lize – což je podle tatínkových pravidelje

nom pro hochy (a Mason ji na to nenechal nikdy zapomenout) –, a jelikož

je o třiadvacet měsíců mladší (na to zas brášku nenechala zapomenout ona),

neměl tolik povinností.

Nebylo to fér, ale nemělo smysl o tom mluvit, protože by jí ještě přidali

práci a možná i zakázali televizi.

A vlastně na ničem z toho tolik nezáleželo, pokud dostane nové kolo.

Všimla si tlumeného záblesku – mihotání světla nízko na obloze. Už je to

tady, řekla si. Přijde vytoužená bouřka a přinese déšť a ochlazení. Kdyby lilo

jako z konve, nebude muset trhat plevel na zahradě.



St á l e v t v é m S t í n u

Při té představě se tak zaradovala, že jí málem unikl další záblesk.Tentokrát ne od bouřky, tohle byl kužel světla z baterky.

Nejdřív ji napadlo, že se asi někdo potlouká kolem domu a možná se k nim

chce vloupat. Vstala a chystala se běžet pro otce.

A pak uviděla, že to je on, ten člověk venku. Rychle kráčel od domu klesíku a svítil si baterkou.

Možná se jde ochladit k potoku. Kdyby tam šla i ona, jak by se na ni mohl zlobit? Třeba má dobrou náladu a zasměje se.

Bez dlouhého rozmýšlení popadla žabky, strčila do kapsy malou baterku

a vyběhla z pokoje, tichá jako myška.

Věděla, které schody vržou – to věděli všichni –, a ze zvyku se jimvyhnula. Táta neměl rád, když se ona nebo Mason v noci kradli po schodech

dolů, aby se napili.

U zadního východu nazula žabky, otevřela dveře jen trochu, abyneskříaly, a vyklouzla ven.

Na chvilku ztratila světlo z dohledu, ale vzápětí je zase uviděla a rozběhla

se k němu. Bude se opatrně držet v povzdálí, dokud nezjistí, jakou má otec

náladu.

Nakonec k mělkému potoku nešel a místo toho zamířil hlouběji do lesa.

Kam může jít? Zvědavost ji poháněla dál, tajná noční procházka lesem

v ní vyvolala opojné vzrušení. K dobrodružství ještě přispívalo hřmění

a blesky křižující nebe.

Nebála se, i když nikdy dřív tak daleko do lesa nezašla – to měli zakázané.

Kdyby ji přistihli, matka by jí nařezala. Takže se nenechá načapat.

Otec kráčel rychle a jistě, asi věděl, kam jde. Slyšela, jak jeho boty drtí

staré suché listí na úzké pěšince, a raději se držela dál, aby nezaslechl, že

tam je i ona.

Něco zavřísklo, až sebou škubla. Musela si připlácnout dlaň na ústa, aby

se nahlas nerozesmála. Nejspíš nějaká sova, co se vydala na noční lov.

Pádící mraky zakryly měsíc. Škobrtla o velký kámen a málem si ukopla bosý palec. Znovu si přikryla pusu, tentokrát aby nevyjekla bolestí.

Otec se zastavil a Naomi se rozbušilo srdce. Znehybněla a zatajila dech.

Poprvé ji napadlo, co by asi udělala, kdyby se otočil a šel směrem k ní.Utíkat nemůže, to by určitě slyšel. Radši se schovat v křoví u pěšiny. A jendoufat, že tam nejsou hadi.




St á l e v t v é m S t í n u

Když zase pokračoval v chůzi, přemlouvala samu sebe, ať se vrátí aneko

leduje si o velký malér. Světlo ji však táhlo jako magnet.

Chvíli se mihotalo a chvělo. Slyšela zarachocení a skřípot podobný tomu,

jak vržou dveře u nich doma.

A potom světlo zmizelo.

Stála v temném hlubokém lese, mělce dýchala a cítila, jak ji mrazí,přes

tože byla horká noc. Udělala krok zpátky a pak druhý. Zmocnilo se jínut

kání utíkat pryč.

Znovu se jí stáhlo hrdlo, stěží dokázala polknout. Všude tma, tolik tmy,

která jako by ji ovíjela – a tísnila.

Utíkej domů, rychle. Vrať se do postele a zavři oči. Hlas, který jí zvučel

v hlavě, byl ostrý a pronikavý jako cvrkání cikád.

„Neboj,“ zašeptala, aby si dodala odvahu, a objala se pažemi. „Nebuďta

kový strašpytel.“

Pomalu se kradla vpřed, šátrala téměř poslepu. Jakmile měsíc znovuvy

klouzl z mraků, uviděla v jeho chabé záři ruiny.

Nějaká stará vyhořelá chatka, z níž zůstaly jen hrbolaté základy a komín.

Strach polevil a vystřídal ho úžas. Fascinovaně si prohlížela tvary a šedivé

odstíny, odlesky měsíčního svitu na ohořelých cihlách, zčernalé dřevo.

Kéž by bylo ráno a mohla tady všechno prozkoumat. Když se potajívy

krade z domu a přijde sem za světla, může si tady udělat skrýš. Přinést si

knihy a číst, aniž by ji bráška otravoval. Může tady sedávat a kreslit, nebo

jenom snít.

Někdo tu kdysi bydlel, možná tu dokonce straší. Jak vzrušující představa –

moc ráda by se setkala s nějakým duchem.

Ale kam vlastně otec zmizel?

Vzpomněla si na rachocení a vrzání. Možná je za těmi dveřmi nějaká nová

dimenze, kam prošel.

Měl svoje tajemství – tušila, že je mají všichni dospělí. Něco, co přede

všemi skrývají, a když jim položíte špatnou otázku, najednou jim ztvrdnepo

hled. Možná vchází magickými dveřmi do jiného světa a prozkoumává ho.

Tyhle úvahy by se mu ovšem nelíbily, protože v Bibli se o jiných světech,

přízracích a čarodějkách nemluví. A možná by se mu takové myšlenkypří

čily právě proto, že jsou pravdivé.

Odvážila se udělat pár dalších kroků vpřed, uši našpicované. Slyšela jen

blížící se hřmění.




St á l e v t v é m S t í n u

Když se tentokrát kopla do palce, vyklouzl jí z úst tichý bolestný výkřik

a pak poskakovala po jedné noze, dokud bolest nepolevila. Pitomý šutr,pomyslela si a podívala se dolů.

V bledém měsíčním svitu uviděla, že to není kámen, ale dvířka. Dvířka

zasazená v zemi! Ta, co při otevření vržou. Možná tajemný průchod.

Klekla si, zašátrala – a pod kůži se jí zapíchla tříska.

Z tajemných dvířek se člověku nezadře do ruky tříska. Je to jen obyčejný

sklípek na zeleninu nebo úkryt před bouří. Strčila bolavý prst do pusy,cítila trochu zklamání, ale přece jen... našla starou vyhořelou chatu v lese

a dvířka vedoucí pod zem.

A otec tam šel.

Její kolo! Třeba tam dole schoval kolo a teď ho sestavuje. Ochotnáriskovat další třísku přiložila ucho ke starému dřevu, přimhouřila oči a snažila se

zachytit nějaký zvuk.

Připadalo jí, že slyší, jak se tam dole pohybuje. A vydával nějaké mručivé

zvuky. Představovala si, jak ze součástí montuje její kolo – nové a zářivě

červené –, vybírá velkýma rukama správné nářadí a přitom si hvízdá přes

prsty, jak to při práci dělává.

Byl tam dole a něco pro ni chystal. Rozhodla se, že si celý měsíc nebude

stěžovat na úkoly a povinnosti (ani v myšlenkách).

Jak dlouho trvá dát dohromady kolo? Měla by se rychle vrátit domů, aby se otec nedozvěděl, že ho sledovala. Jenže si hrozně moc přála to kolo vidět. Aspoň je omrknout.

Pomalu ustupovala od dvířek, odplížila se k troskám chaty a schovala

se za komín. Nebude mu to dlouho trvat – na práci s nářadím je šikovný.

Kdyby chtěl, mohl by mít vlastní dílnu a pracovat jenom pro kabelovku za

Morgantownem a rodinu by uživil.

Říkal to pořád.

Zvedla oči k nebi, na němž se rozzářil blesk – první hodně velký aklikatý –, a po něm se ozvalo rachocení hromu, tentokrát dunivé. Měla by jít domů, vážně, jenže teď už to nešlo. Otec mohl každou chvílí vyjít ven a načapat ji.

A pak by žádné lesklé červené kolo k narozeninám nebylo.

Až se spustí déšť, prostě zmokne, to je vše. Aspoň ji voda ochladí.

Řekla si, že bude otec za pět minut venku, a když uplynuly, byla si jistá, že už to potrvá jen pět dalších minut. Pak se jí chtělo čurat. Chvíli senut

St á l e v t v é m S t í n u

kání snažila potlačit a ignorovat, ale nakonec to vzdala a odplížila se o kus

dál mezi stromy.

Obrátila oči v sloup, stáhla kraťasy, přidřepla a roztáhla nohy daleko od

sebe, aby se vyhnula potůčku, co se z ní valil. Chvíli se otřepávala, aby se

co nejvíc osušila. Když se chystala vytáhnout šortky nahoru, dvířka se svrzáním zvedla.

Ztuhla, kalhoty u kolen, holý zadek kousek nad zemí, a s pevněsemknutými rty zatajila dech.

Při dalším záblesku ho uviděla a zdálo se jí, že vypadá divně, tak nějak

divoce – nakrátko ostříhané vlasy měl v tom světle skoro bílé, oči hrozně

tmavé a zuby vyceněné ve zběsilém úšklebku.

Napůl čekala, že zakloní hlavu a začne výt jako vlk, a srdce se jí rozbušilo

tak silným strachem, jaký dosud nepoznala.

Podrbal se v rozkroku a Naomi cítila, jak jí planou tváře. Potom dvířka

přiklopil s prásknutím, které se rozlehlo jako ozvěna. Zajistil je petlicí –

při tom pronikavém skřípavém zvuku se roztřásla. A taky se jí v téošemetné poloze, zatímco čekala, až dvířka přikryje hrstmi suchého listí,klealy nohy.

Ještě chvíli tam stál – nebe ozářil další blesk – a svítil na zem baterkou.

V tlumené záři se ostře rýsovaly obrysy jeho hlavy: s těmi krátkýmisvětlými vlasy připomínala lebku s tmavými, neživými dírami místo očí.

Rozhlédl se a v jednom úděsném okamžiku se lekla, že se dívá přímo na

ni. Niterně tušila, že by jí tenhle muž ublížil, zmlátil by ji tak, jak to její otec,

ochránce a živitel rodiny, nikdy neudělal.

Prosím, tatínku. Prosím, pomyslela si s bezmocným zadržovanýmkňouráním.

Otočil se a dlouhými, jistými kroky se vracel tam, odkud přišel.

S roztřesenými svaly zůstala nehybná tak dlouho, až už neslyšela nic než noční zvuky a první ševelení větru. Bouřka se blížila, ale otec byl pryč.

Napřímila se, natáhla si šortky a ometla z nohou jehličí.

Měsíc zmizel a pocit dobrodružství vystřídal děsivý strach.

Její oči se už přizpůsobily tmě, takže jí nedělalo potíže najít dvířkapřikrytá listím.

Slyšela vlastní dech, unášený pryč v sílícím větru. Vzduch byl studený, ale náhle toužila po teple. Chlad jí pronikal až do kostí jako v zimě, a když sehnutá ometala vrstvy listí, ruce se jí třásly.



St á l e v t v é m S t í n u

Zírala na rezavou, bytelnou závoru zajišťující starý dřevěný poklop.Přejela po něm prsty, ale už ta dvířka nechtěla otevřít. Přála si být zpátky vposteli, v bezpečí. Nemyslet na tu divokou podobu svého otce.

Přece jen ale závoru zkusila vysunout, nejdřív prsty, a když to nešlo,uchoila ji oběma rukama. Se zaťatými zuby sledovala, jak se dveře se skřípáním uvolňují.

Je tam moje kolo, řekla si, přestože se jí na prsou usadila hrozná tíha.Zářivě červené kolo, které dostane k narozeninám. Nic jiného nenajde.

Pomalu nadzvedla dvířka a nahlédla do tmy dole.

Ztěžka polkla, vytáhla z kapsy miniaturní baterku a v úzkém kuželu světla sestupovala po žebříku.



Nora Roberts

NORA ROBERTS


10. 10. 1950

Nora Roberts (tento její pseudonym je zkráceninou jejího vlastního jména Eleanor Marie Robertson) se narodila 10. října 1950 v Silver Springu v Marylandu jako nejmladší z pěti dětí. Navštěvovala nějaký čas Katolickou školu, kde se jí dostalo jisté disciplíny od jeptišek. Ona sama dnes říká: " Můžeš mít všechen talent světa, ale když nebudeš mít disciplínu sednout si a psát, nepovede se ti napsat a publikovat žádnou knihu."

Vdala se mladá a usadila se v Keedysville v Marylandu. Krátce pracovala jako právní sekretářka. "Uměla jsem psát rychle, ale neuměla jsem hláskovat. Byla jsem nejhorší právní sekretářka vůbec," říká dnes. Když se jí narodili synové, zůstala doma a zkusila každé řemeslo, které se nahodilo.

Vánice v únoru 1979 ji přinutila najít jiné východisko. Zůstala doma zasněžená se svými syny. Mladšímu byly tři roky, staršímu šest let. Neměla tehdy žádnou možnost poslat je do školky. Během vánice vytáhla tužku a zápisník a začala psát jeden z příběhů. Tehdy začala její kariéra spisovatelky. Několik jejích rukopisů však bylo zamítnuto, ale později přeci jen uspěla. Její první kniha, Irský plnokrevník (Irish Thoroughbred), vyšel v nakl. Silhouette v roce 1981.

Se svým druhým manželem Brucem Wilderem se seznámila, když ho najala, aby jí postavil domácí knihovnu. V červenci 1985 se vzali. Od té doby rozšířili svůj dům, hodně cestovali po světě a otevřeli spolu knihkupectví.

Během svého života byla Nora vždycky obklopená jen muži. Nejen že byla nejmladší ze všech svých sourozenců, ale byla dokonce jediná dcera. A právě život strávený mezi muži dal Noře docela dobrý pohled na mužskou mysl, který dnes její čtenáři tolik obdivují.

V roce 2007 se 4 její knihy dočkaly filmového zpracování.

Nora je členem několika spisovatelských skupiny a vyhrála nespočetné ceny od jejích kolegů a nakladatelského průmyslu.

Dalším jejím velice známým pseudonymem je J.D. Robb, který byl samostatně představen zde. Nora psala také pro magazín příběhy "Melodie of Love" pod pseudonymem Jill March. Ve Velké Británii je známá také jako Sara Hardesty.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist