načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stačí jen dotyk - Colleen Oakleyová

Stačí jen dotyk

Elektronická kniha: Stačí jen dotyk
Autor:

Jubilee Jenkinsová odmalička trpí nevšední chorobou: má alergii na lidský dotyk. Poté co na střední škole málem přišla o život po prvním polibku, odešla do ústraní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 325
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jubilee Jenkinsová odmalička trpí nevšední chorobou: má alergii na lidský dotyk. Poté co na střední škole málem přišla o život po prvním polibku, odešla do ústraní a začala žít svůj život v naprostém osamění. Po matčině smrti je však nucena postavit se znovu tváří v tvář vnějšímu světu a jeho nástrahám.

Získá zaměstnání v knihovně, kde se seznámí s Erikem a jeho adoptivním synem Ajou. Chlapec prožil trauma, neboť ztratil oba rodiče, z jejichž smrti se obviňuje, je „svůj“, avšak s Jubilee si jako zázrakem rozumí. Eric se musí vyrovnat jak s Ajovou labilní povahou, tak s problémy s vlastní dcerou z prvního manželství. I Eric se s Jubillee spřátelí, najde v ní oporu a zamiluje se do ní. Rozhodne se, že si k ní najde cestu prostřednictvím knih a naučí ji milovat život.

Stačí jen dotyk, aby byl šťastný. Stačí jen dotyk, aby zemřela. Stačí jen dotyk a příběh o lásce dvou lidí vás chytí za srdce a nepustí až do poslední strany.

Collen Oakleyová je americká spisovatelka. Pracovala jako šéfredaktorka ženského časopisu o zdraví  Women´s Health & Fitness a redaktorka Marie Claire. Její články, eseje i rozhovory různými zajímavými osobnostmi vyšly ale i v New York Times a dalších ženských časopisech a na webech věnujících se ženským sportům.  Její románová prvotina Befor I Go zaznamenala velký úspěch. Román vypráví příběh mladé ženy s rakovinou prsu, která se před smrtí rozhodne najít svému manželovi novou životní partnerku.

Collen žije se svým manželem, čtyřmi dětmi  a nejpřítulnějším křížencem německého ovčáka Baileym v Atlantě.  Píše nejraději v pyžamu a popíjí u toho víno (pomáhá jí to zvládnout čtyři školoupovinná zlobidla). Říká, že pokud by měla být zvířetem, byl by to lenochod. Colleen najdete na webu

Zařazeno v kategoriích
Colleen Oakleyová - další tituly autora:
Stačí jen dotyk Stačí jen dotyk
Stačí iba dotyk Stačí iba dotyk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STAČÍ

JEN

DOTYK


STAČÍ

JEN

DOTYK

COLLEEN OAKLEYOVÁ


Original title: Colleen Oakley: CLOSE ENOUGH TO TOUCH

Copyright © 2017 by Colleen Tull

Cover design © Laywan Kwan (Simon and Schuster)

Cover pictures © Gary Waters/Getty Images,

Valentin Agapov/Shutterstock, Anastasia Zenina-Lembrik/Shutterstock

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2017

Translation © Jana Pacnerová , 2017

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri

www.fortunalibri.cz

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Odpovědná redaktorka Dagmar Pilařová

První elektronické vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď výsledkem autorovy fantazie,

anebo jsou použity fiktivně, a proto jakákoli podobnost se skutečnými živými

či mrtvými osobami, obchodními společnostmi, událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů

nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7546-100-1


Věnuji své velké sestře Megan – za všechno

Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost.

Chci tuhle hudbu a tohle svítání

a teplo tvojí tváře.

–Rúmí


ČÁST I.

Můžeš si mlčet, jak chceš, ale jednoho

krásného dne tě stejně někdo najde.

Haruki Murakami, 1Q84

(Před dvaceti lety)

New York Times

DÍVKA, NA KTEROU SE NESMÍ SAHAT

William Colton

Na první pohled je Jubilee Jenkinsová obyčejná třeťačka. Umí vyjmenovat všechny

tři hrdinky kreslené série Powerpuff Girls, které má vpředu na  tričku (a  taky to

na požádání udělá), a naschvál nosí každou ponožku jinou, jak zřejmě na Griffinově

základní škole právě velí móda. Kudrnaté rezavé vlasy jí přidržují pestrobarevné

sponky, aby jí nepadaly do obličeje.

A  Jenkinsová se hodně podobá spoustě dalších amerických třeťaček i  tím, že


má alergii. Podle zpráv Světové alergologické organizace jsou alergie a astma u dětí na vzestupu už od poloviny osmdesátých let, včetně potravinových alergií, což budí u odborníků rostoucí obavy.

Jenkinsová však není alergická na  arašídy. Ani na  včelí žihadla. Ani na  kočičí srst. Ani na žádný z ostatních nejběžnějších alergenů.

Jubilee Jenkinsová je alergická na ostatní lidi.

Jubilee se narodila roku 1989 svobodné matce Victorii Jenkinsové jako typické nemluvně. „Byla naprosto zdravá. V  sedmi týdnech už prospala celou noc, v  deseti měsících uměla chodit,“ vypráví Jenkinsová starší. „Teprve ve  třech letech začala mít problémy.“

Tehdy si slečna Jenkinsová, která byla právě povýšena na manažerku firmy Belk ve Fountain City, stát Tennessee, začala všímat vyrážky na pokožce Jubilee. Nebylo to však jen pár pupínků.

„Byla to hrůza – takové obrovské naběhlé podlitiny, kopřivka, která ji šíleně svědila, velké šupinaté skvrny všude na  pažích a  na  obličeji,“ říká Jenkinsová. „Řvala bolestí jako šílená.“ Během šesti měsíců matka Jubilee navštívila víc než dvacetkrát rodinného lékaře a také nemocniční pohotovost – bez výsledku. Jubilee také museli třikrát oživovat EpiPenem z anafylaktického šoku. Lékaři byli zmateni.

Ještě další tři roky podstupovala Jubilee všechny alergologické testy, které byly ve dvacátém století k mání.

„Ručičky měla rozpíchané jako jehelníčky,“ říká Jenkinsová. „A  vyzkoušely jsme taky všechno, co bylo v domě – změny pracích prostředků, zapisování všeho, co snědla, odstranila jsem z domu všechny koberce, nechala vymalovat. Dokonce jsem i přestala kouřit!“

Teprve po  setkání s  doktorem Gregorym Benefieldem, alergologem a  později profesorem Emoryho univerzity v  Atlantě, se konečně začaly rýsovat některé odpovědi.

(... pokračování na str. 19B)


1 Jubilee

J

ednou mi jeden kluk dal pusu a já málem umřela.

Chápu, že se to dá klidně považovat za melodramatický vý

rok puberťačky, pronesený pisklavým hláskem za doprovodu kvičení. Ale já žádná puberťačka nejsem. A myslím to velice doslova. Základní sled událostí probíhal takhle:

Jeden kluk mi dal pusu.

Začaly mě brnět rty.

Jazyk mi napuchl, až jsem ho měla plná ústa.

Hrdlo se mi sevřelo; nemohla jsem dýchat.

Všechno zčernalo.

Je dost ponižující omdlít těsně poté, co prožijete první polibek, ale ještě horší je zjištění, že vás ten kluk políbil z hecu. Protože se vsadil. Že vaše rty jsou od přírody tak nelíbatelné, že ho až vidina 50 dolarů přiměje, aby se jich dotkl ústy.

A teď přijde třešinka na dortu: Věděla jsem, že mě to může zabít. Aspoň teoreticky.

Když mi bylo šest, diagnostikovali mi kontaktní dermatitidu IV. typu na  cizí lidské kožní buňky. To v  lékařské terminologii znamená: jsem alergická na  jiné lidi. Ano, lidi. A  ano, je to vzácné, jako že: patřím k hrstce lidí v dějinách světa, kteří tím trpěli. V podstatě mi naskočí jelita a kopřivka, když se něčí pokožka dotkne mé. Doktor, který tu diagnózu nakonec vyslovil, taky teoretizoval, že se u mě dostaví ještě závažnější reakce I. typu – anafylaxe – pokud přijdu do  orálního kontaktu s  jinou osobou (čti: líbání). Jenže já byla sedmnáctiletá holka se zpocenými dlaněmi a  rozklepanými koleny, pár centimetrů vzdálená od  rtů Donovana Kingsleyho, a následky nebyly to první, nač jsem myslela – i kdyby mělo jít o smrtelné následky. V tom okamžiku – v těch zadýchaných vteřinách, kdy se jeho rty dotýkaly mých – si troufám říct, že mi to skoro stálo za to.

Dokud jsem se nedozvěděla o té sázce.

Když jsem se vrátila z  nemocnice, šla jsem rovnou do  svého pokoje. A nevyšla jsem odtud, i když mi do maturity zbývaly ještě dva měsíce. Diplom mi poslali později v létě poštou.

Tři měsíce potom se mamka provdala za Lennyho, majitele řetězce benzinových pump z Long Islandu. Sbalila si jeden – slovy jeden – kufr a odjela.

To bylo před devíti lety. A od té doby jsem nevyšla z domu.

*

Neprobudila jsem se jednou ráno s  myšlenkou: „stanu se poustevníkem.“ Ani se mi slovo „poustevník“ nezamlouvá. Připomíná mi smrtelně nebezpečného pavouka, co jen číhá, aby vypustil svůj jed do prvního stvoření, co mu zkříží cestu.

Jenomže po  první zkušeností s  polibkem na  prahu smrti se mi – asi pochopitelně – nechtělo vyjít z  domu ze strachu, abych nenarazila na  někoho ze školy. Takže jsem nevycházela. Strávila jsem celé léto ve svém pokoji, poslouchala v jednom kuse Coldplay a četla. Hodně čtu.

Máma si ze mě kvůli tomu dělávala legraci. „Pořád jsi zavrtaná v  knížkách,“ obracela oči v  sloup. Nešlo však jen o  knížky. Četla jsem časopisy, noviny, letáky, všechno, co se kde povalovalo. A většinu informací jsem si zapamatovala, i když jsem se o to vlastně nesnažila.

To se mámě líbilo. Nechávala mě recitovat na  povel – kamarádkám (kterých moc neměla) a přátelům (kterých měla až moc) – všechny možné prapodivné znalosti, které jsem časem nashromáždila. Jako třeba to, že modropláštník nádherný je ze všech druhů ptáků ten nejnevěrnější nebo že jméno doktora Seusse se původně vyslovovalo „Sojs“ nebo že Leonardo da Vinci vynalezl první kulomet (což by vlastně nemělo nikoho překvapovat, protože vynalezl tisíce věcí).

Pak zářila, krčila rameny, usmívala se a říkala: „Já nevím, kde se to v ní bere.“ A já si vždycky v duchu říkala, že je to možná trošičku pravda, protože pokaždé, když jsem sebrala kuráž a zeptala se na  svého otce – třeba jak se jmenoval, kupříkladu –, odsekla něco jako: „Co na tom sejde? Vidíš ho tu snad někde?“

V  podstatě jsem byla v  dětství pouťová atrakce. A  to nejen proto, že jsem nevěděla, kdo je můj otec, nebo proto, že jsem uměla odříkávat nahodilá fakta. Jsem si celkem jistá, že ani jedno z toho není zase tak ojedinělá vlastnost. Způsobovala to má nemoc, jak to lidé označovali: nemoc. A  moje nemoc byla důvodem, proč jsem na základní škole musela sedět v lavici vzdálené nejmíň dva a půl metru od ostatních. A proč jsem o přestávkách musela sedět na lavičce sama a  dívat se, jak ostatní děti dělají na  klouzačce vláček, hrají „král vysílá své vojsko“ a  houpou se na  opičí dráze. A  proč jsem pořád nosila dlouhé rukávy a  kalhoty a  palčáky – oblečení zakrývající každičký čtvereční centimetr pokožky pro případ, že by děcka, od  kterých jsem se držela tak daleko, nešťastnou náhodou porušila hranice mé osobní bubliny. A proč jsem s otevřenou pusou civěla na matky, co při vyzvedávání ze školy objímaly a tiskly své děti, a snažila jsem se rozpomenout, jaké to je.

Každopádně: spojte si všechna fakta – mou nemoc, incident s  polibkem, při kterém jsem málem umřela, matčin odchod – a vida! Máte tu ideální recept, jak se stát poustevníkem.

Nebo to možná nic z  toho nezpůsobilo. Možná jsem jenom ráda sama.

Ať je to jak chce, taková je situace.

A teď jsem se bohužel stala pro okolí bubákem, co nikdy nevychází z domu – něco jako Boo Radley z filmu a knihy Jako zabít ptáčka. Nejsem bledá a  nevypadám churavě, ale obávám se, že v dětech z ulice už jsem vzbudila zájem. Možná moc často civím z okna, když jezdí kolem na koloběžkách. Před několika měsíci jsem si objednala modré panelové závěsy a zavěsila je do všech oken a  teď se snažím stát za  nimi, když koukám ven, ale mám strach, že to vypadá ještě strašidelněji, když mě někdo zahlédne. Nemůžu si pomoct. Ráda se dívám, jak si hrají, což nejspíš opravdu zní strašidelně, když se to řekne takhle. Ale baví mě pohled na to, jak se baví, těší mě být svědkem normálního dětství.

Jednou se mi jeden kluk podíval přímo do  očí a  pak se obrátil ke kamarádovi a něco řekl. Oba se rozesmáli. Neslyšela jsem je, tak jsem si namlouvala, že řekl něco jako: „Koukej, Jimmy, to je zase ta hodná hezká paní.“ Ale obávám se, že to bylo spíš: „Koukej, Jimmy, to je ta bláznivá ženská, co jí kočky.“ Mimochodem, to nedělám. Nejím kočky. Ale Boo Radley byl hodný člověk a taky to o něm všichni říkali.

*

Zvoní telefon. Vzhlédnu od  knihy a  předstírám sama sobě, že uvažuji, zda to mám vzít. Ale vím, že vezmu. I  když to znamená vstát z odřené prohlubně sametové lenošky a ujít sedmnáct kroků (ano, mám to spočítané) do  kuchyně, abych zvedla hořčičně žluté sluchátko pevné linky, protože mobil nemám. I  když je to pravděpodobně zase nějaký telemarketing, ti volají pravidelně, nebo matka, která volá jen třikrát, čtyřikrát ročně. I když jsem zrovna u té části knihy, kde se detektiv a vrah konečně ocitnou sami v kostele poté, co si na 274 stránkách hráli na kočku a  na  myš. Vezmu to ze stejného důvodu, z  jakého beru telefon vždycky: ráda slyším hlas někoho jiného. Nebo možná ráda slyším i svůj vlastní.

Crrrrrrr!

Vstát.

Odložit knihu.

Sedmnáct kroků.

„Haló?“

„Jubilee?“

Je to mužský hlas, který neznám, a napadne mě, co asi prodává. Nemovitosti? Novou internetovou službu s osmkrát rychlejším stahováním? Nebo možná provádí průzkum. Jednou jsem si s někým pětačtyřicet minut povídala o  tom, které příchutě zmrzliny mám nejraději.

„Ano?“

„Tady L en ny.“

Lenny. Matčin manžel. Setkala jsem se s ním jen jednou – před léty, během těch pěti měsíců, co s matkou chodili, než se odstěhovala na Long Island. Co si z něj nejvíc pamatuju: měl knír a často si ho hladil, jako by to byl věrný pes, přirostlý k jeho obličeji. Taky byl tak formální, až to bylo trapné. Pamatuju si, že jsem měla pocit, jako bych se mu měla klanět, i když byl malý. Jako by byl z královského rodu nebo tak něco.

„Jo.“

Odkašle si. „Jak se máš?“

Horečně uvažuju. Jsem si celkem jistá, že nejde o společenské volání, protože Lenny mi ještě nikdy nezavolal.

„Mám se dobře.“

Znovu si odkašle. „No, tak já to řeknu rovnou. Victoria – Vicki...“ Hlas se mu láme a pokouší se to zamaskovat dalším zakašláním, které se promění v  záchvat kašle. Držím si sluchátko u ucha oběma rukama a poslouchám, jak kucká. V duchu se ptám, jestli má pořád ještě ten knír.

Když dokašle, Lenny se do ticha nadechne. A pak: „Tvá matka u m řela .“

Nechám si tu větu zalézt do ucha a trčet tam, jako když kouzelník chytí vystřelenou kulku mezi zuby. Nechci, aby vstoupila dál.

Pořád držím sluchátko, opřu se zády o tapetu potištěnou veselými dvojicemi červených třešní a sunu se zadkem dolů, až dosednu na  popraskané a  rozdrbané linoleum. Myslím na  to, jak jsem viděla matku naposled.

Měla na sobě o dvě čísla menší světlefialový twinset a na krku perly. Bylo to tři měsíce po  tom Polibku, ze kterého jsem skoro umřela, a  jak už jsem se zmínila, celé léto jsem strávila převážně ve svém pokoji. Ale taky jsem věnovala značné množství času metání šípů po matce, kdykoli jsem se s ní potkala na chodbě – připadalo mi, že k celému tomu incidentu by vůbec nedošlo, kdyby nás o tři roky dřív nepřestěhovala z Fountain City v Tennessee do Lincolnu v New Jersey.

Ale na mou duši, to byl ten nejmenší z jejích mateřských prohřešků. Byl jenom nejčerstvější a nejhmatatelnější, abych se na ni kvůli němu mohla zlobit.

„Tohle je moje nové já,“ zatočila se na úpatí schodů dokolečka. Při tom pohybu zavanula vzduchem lepkavá vůně jejího vanilkového deodorantu.

Seděla jsem v  sametovém křesle, znovu četla Northangerské opatství a jedla z plastového obalu sušenky Thin Mint.

„Nevypadám na první pohled jako milionářská manželka?“

Nevypadala. Vypadala na  první pohled jako vulgární postava z  televizních seriálů šedesátých let. Vrátila jsem se pohledem ke knize.

Slyšela jsem známé šustění celofánu, jak lovila v zadní kapse balíček cigaret, a pak cvaknutí zapalovače.

„Za  pár hodin odjíždím, jak víš.“ Vyfoukla kouř a  sklouzla na pohovku naproti mně.

Vzhlédla jsem a ona ukázala ke dveřím, na ten jeden kufr, co si zabalila. („Nic víc si nebereš?“ zeptala jsem se jí toho dne ráno. „Co jiného bych potřebovala?“ opáčila. „Lenny má všechno.“ A  pak se zachichotala, což bylo stejně divné jako ty perly a twinset a otáčení dokolečka.)

„Já vím,“ řekla jsem. Setkaly jsme se očima a  mně se vybavil předchozí večer, kdy jsem ležela v  posteli a  uslyšela, jak se dveře do mého pokoje tiše pootevřely. Věděla jsem, že je to ona, ale zůstala jsem zticha a  předstírala spánek. Stála tam dlouho – tak dlouho, že jsem asi usnula dřív, než odešla. A  nevěděla jsem, zda to způsobila jen moje představivost, nebo jsem ji skutečně uslyšela popotahovat. Plakat. Teď mě napadlo, jestli třeba nesbírala odvahu, aby něco řekla, nějaký pamětihodný dialog mezi matkou a  dcerou. Nebo aspoň uznání svých prachmizerných mateřských schopností, kdy bychom se zasmály a  řekly něco banálního, jako třeba: „No, aspoň že jsme přežily, ne?“

Ale jak seděla na gauči, jenom znovu zatáhla z cigarety a řekla: „Chci jen říct, že nemusíš být tak protivná.“

Aha.

Nevěděla jsem, jak na to zareagovat, takže jsem vyndala z balíčku další sušenku a strčila ji do pusy a snažila se nemyslet na to, jak moc matku nenávidím. A jak ve mně nenávist k ní probouzí takovou provinilost, až nenávidím sama sebe.

Vzdychla, vyfoukla kouř. „Víš jistě, že nechceš jet se mnou?“ zeptala se, i když odpověď znala. Abych byla spravedlivá, během uplynulých několika týdnů mi tu otázku v různých podobách položila mnohokrát. U Lennyho je spousta místa. Mohla bys mít pro sebe pravděpodobně celý domek pro hosty. Nebudeš si připadat osaměle, když tady zůstaneš úplně sama? Tomu poslednímu jsem se 14 Colleen Oakleyová zasmála – možná to byla jakási přirozená vlastnost adolescentů, ale nemohla jsem se dočkat, až se matky zbavím.

„Vím to jistě,“ otočila jsem stránku.

Poslední hodinu, kterou jsme kdy spolu strávily, jsme promlčely – ona kouřila jednu za  druhou, já předstírala, že jsem pohroužená v  knize. A  když se pak ozval zvonek u  dveří ohlašující příjezd jejího řidiče, vyskočila, uhladila si vlasy a naposled se na mě podívala. „Tak já jdu,“ řekla.

Kývla jsem. Chtěla jsem jí říct, že jí to sluší, ale slova mi uvízla v hrdle.

Zvedla kufr, odešla a dveře se za ní zavřely.

A já tam seděla, knihu v klíně a vedle sebe prázdný plastový obal od  sušenek. V  popelníku na  konferenčním stolku ještě dýmala zpola dokouřená cigareta a já měla silné nutkání ji zvednout. Přiložit ji ke rtům – i když jsem věděla, že by mě to mohlo zabít. Naposled vdechnout maminku.

Ale neudělala jsem to. Jen jsem se dívala, jak hoří.

A teď, po devíti letech, je matka mrtvá.

Ta zpráva nepřišla jako blesk z  čistého nebe – asi před deseti měsíci se mi zmínila, že z toho podezřelého strupu na temeni hlavy, co se nechtěl hojit, se vyklubal melanom. Kuckavě se zasmála: „Vždycky jsem myslela, že mě dostanou na lopatu plíce.“

Jenže máma měla sklon k  přehánění – jako tenkrát, když ji štípl komár, pojala přesvědčení, že má západonilskou horečku a tři dny ležela naznak na pohovce... A já si nemohla být jistá, zda její tvrzení, že umírá, je skutečná diagnóza od lékaře, nebo jen jeden z jejích složitých plánů na upoutání pozornosti.

Jak vidno, šlo o to první.

„Pohřeb je ve čtvrtek,“ pokračuje Lenny. „Mám pro tebe poslat auto s řidičem?“

Pohřeb. Na  Long Islandu. Je to, jako by mi do  hrudi sáhla obří pěst a začala se svírat. Svírá se a svírá, až tam nezbývá vů

Stačí jen dotyk 15

bec žádný vzduch. Takhle začíná žal? Už po ní truchlím? Nebo je to představa odchodu z domu, co mi stlačuje životní orgány? Nevím.

Vím jen, že nechci jet – že jsem devět let nechtěla jet nikam –, ale kdybych to řekla nahlas, byla bych strašný člověk. Kdo nejde na pohřeb vlastní matce?

Taky vím, že mámin pontiac, co stojí devět let na  příjezdové cestě, by tu cestu nemusel zvládnout.

Zalapám po  vzduchu a  doufám, že Lenny neslyší, jakou námahu mě stojí dýchání.

Nakonec odpovím: „Nemusíš posílat řidiče. Nějak si poradím.“

Okamžik je ticho.

„Začíná to v  deset dopoledne. Pošlu ti adresu e-mailem,“ řekne Lenny. A pak vycítím, jak se atmosféra mezi námi změní – jako by řídil schůzi správní rady a neprobíral svou mrtvou manželku s nevlastní dcerou, kterou si nikdy nenárokoval. „Vím, že asi není vhodná chvíle, abychom to probírali, ale chtěl jsem ti sdělit, že ti matka odkázala dům, čistý a bez dluhů – doplatil jsem ti hypotéku a zařídím převod –, a taky auto, jestli je ještě máš. Ale, no, ty šeky, co ti posílala... napadlo mě, že bych ti měl říct co nejdřív, že tahle tradice nebude pokračovat, takže si to budeš muset zařídit, ehm... jinak.“

Líce mi zrudnou při zmínce o  mém příživnictví a  mám sto chutí zavěsit. Připadám si jako budižkničemu. Jako ti třicetiletí muži, co žijí v  suterénu domu svých rodičů a  matky jim pořád ještě perou spodky a servírují grilovaný sýr s odříznutou kůrčičkou. A nejspíš že svým způsobem to odpovídá pravdě.

První šek přišel týden po jejím odjezdu.

Položila jsem ho na kuchyňský stůl a zírala na něj tři dny, pokaždé, když jsem šla kolem. Měla jsem jednoznačně v úmyslu ho vyhodit. Máma možná chtěla žít až do smrti z Lennyho peněz, ale 16 Colleen Oakleyová já neměla zájem.

A pak přišel účet za elektřinu. A pak za vodu. A pak za hypotéku.

Inkasovala jsem šek.

Bylo mi osmnáct a  neměla jsem práci a  ještě pořád jsem se snažila přijít na to, co udělám se životem. Určitě to zahrnovalo nějaké zaměstnání a vysokoškolské vzdělání. Tak jsem si přísahala, že je to jen dočasné. Že už žádné peníze nepřijmu.

Když tři týdny poté dorazil další šek, ještě pořád jsem neměla práci, ale necítila jsem se na to, abych vyšla z domu a inkasovala ho, takže jsem si říkala, že tím to končí. Jenže v pauze mezi intenzivním hraním Bejeweled na  počítači jsem provedla rychlé hledání na internetu a zjistila jsem, že stačí poslat šek do banky poštou a peníze se jako zázrakem objeví na mém účtu.

A pak, když jsem se vrátila ke klikání na pestrobarevné drahokamy a spokojeně sledovala, jak mizejí, jsem se v duchu ptala, co všechno ještě můžu dělat, aniž vyjdu z domu.

Ukázalo se, že je toho hodně.

Stala se z  toho svého druhu hra – výzva: zjistit, čeho všeho můžu dosáhnout, zatímco sedím doma v pyžamu.

Nákupy? Donáška až do domu.

Vysokoškolské studium? Za  osmnáct měsíců jsem získala diplom z angličtiny na jedné z těch online univerzit. Nevím, jak dalece je to legální, ale ten kus papíru, co mi poslali, je celkem reálný. Chtěla jsem pokračovat, získat magisterský titul, možná i  titul Ph.D., ale 400 dolarů za  kredit bylo na  můj už tak napjatý rozpočet moc, takže jsem začala navštěvovat tu přehršli online přednášek, co každoročně nabízí zdarma Harvard. Zdarma. Člověk si říká, proč všichni ti géniové platí statisíce dolarů za prestižní vzdělání.

Zubař? Pravidelně jsem po  každém jídle používala zubní nit a kartáček. Zuby mě nikdy nebolely a přičítala jsem to svým dob

Stačí jen dotyk 17

rým hygienickým návykům. A začala jsem si říkat, že zubařina je možná jen humbuk.

Když mi soused nechal na  dveřích lístek s  upozorněním, že moje tráva dosahuje nezvladatelné výšky a byl by mi vděčný, kdybych svůj trávník udržovala kvůli „sladění s  okolím“, zavolala jsem do zahradnických služeb, aby ke mně jednou za měsíc přišli, a šek jsem vždycky nechávala pod rohožkou.

Odpadky představovaly náročnější výzvu. Nedokázala jsem vymyslet způsob, jak je dostat na  chodník a  přitom nevyjít z domu. Ne že by to nešlo, samozřejmě, ale už jsem byla rozhodnutá, že to neudělám. Že přijdu na to, jak zasadit tenhle poslední kousek skládačky. Nejsem na  to nijak pyšná, ale zavolala jsem na městskou službu odvozu odpadků a sdělila jim, že jsem invalidní. Řekli, že jestli mohu dávat odpadky do popelnice u zadních dveří, popeláři pro ni každý čtvrtek ráno zajdou a vysypou ji. A já pocítila slabé mravenčení hrdosti, jak jsem mazaná.

Uplynulo šest měsíců. Potom rok. A  byly chvíle, kdy jsem se zarazila a  uvažovala, jestli je to ono. Jestli chci prožít celý život takhle, už nikdy se s nikým nesetkat osobně. Ale většinou jsem se prostě každé ráno probudila a žila svůj život jako každý druhý – nepřemýšlela jsem o celkovém schématu, jen jsem se učila, vařila, koukala na zprávy, pořád dokola. V tomhle ohledu jsem se asi fakt nelišila od všech ostatních.

Ačkoli matka volávala jen sporadicky, aby si postěžovala na  počasí, na  neomaleného číšníka, na  špatný konec televizního seriálu, aby se pochlubila některou z mnoha cest, které s Lennym podnikli, nebo aby mě pozvala na  prázdniny – i  když věděla, že nepřijedu –, nikdy jsme nemluvily o  penězích, které mi posílala. Styděla jsem se je přijímat, ale taky jsem sama sebe přesvědčila, že si je jaksi zasloužím. Že mi dluží za to, jaká byla sobecká, mizerná matka.

Ale vůbec jsem nečekala, že to potrvá takhle dlouho. 18 Colleen Oakleyová

„Vím, že máš tu nemoc,“ ozval se Lenny, „ale nikdy jsme se neviděli osobně...“

„Chápu,“ řeknu a ponížení ve mně hoří každou vteřinou jasnějším plamenem. Ale v tom plameni je taky žár hněvu – hněvu, že mi máma neodkázala žádné peníze kromě domu a  auta (i když jsem si vědoma, jaký je to ode mě nevděk), ačkoli nejspíš jsou to technicky vzato Lennyho peníze. Nebo se možná zlobím na sebe, že jsem se stala na těch měsíčních šecích tak závislou. Nebo to možná s penězi vůbec nesouvisí. Možná jsem naštvaná, že jsem ani jednou nepřijala její pozvání. Nebo že jsem ji nepozvala k sobě. Je to zvláštní, jak když někdo umře, na chvíli zapomenete na  všechny jeho chyby, třeba jak bylo emocionálně vyčerpávající jenom s ní telefonovat. Nikdy jsem netoužila se s ní setkat osobně. Ale teď... no, už je pozdě.

„Tak tedy,“ řekne Lenny.

Už nemáme o  čem mluvit, takže čekám na  jeho rozloučení. Ale pak je tak dlouho ticho, až mě napadne, jestli už snad nezavěsil a mně to nějak neuniklo.

„Lenny?“ pronesu přesně v okamžiku, kdy promluví.

„Jubilee, tvoje máma opravdu...“ řekne. Hlas mu znovu zakolísá. „No, vždyť víš.“

Nevím. Máma opravdu co? Měla ráda těsně přiléhavé blůzy? Kouřila moc cigaret? Nedalo se s  ní žít? Držím sluchátko ještě dlouho poté, co zavěsil, a doufám, že uslyším to, co se chystal říct. Že to nějak zůstalo viset v éteru mezi námi a každou vteřinou se to zhmotní. Když se smířím s tím, že se to nestane, nechám sluchátko klesnout na zem vedle sebe.

Minuty plynou. Nebo možná hodiny. Ale já se nehnu – ani když se ze sluchátka naléhavě ozývá staccatové pípání, jak se telefon dožaduje, abych zavěsila.

Matka je mrtvá.

Rozhlížím se po kuchyni, hledám nenápadné rozdíly – srovná

Stačí jen dotyk 19

vám předtím a  potom. Kdybych nějaký našla, pak je to důkaz, že jsem snad vstoupila do nějakého alternativního vesmíru. Že máma možná ještě žije v  tom druhém, skutečném. Nebo jsem možná neměla tolikrát číst 1Q84.

Zhluboka se nadechnu a do očí mi vhrknou slzy. Nemám sklon projevovat emoce navenek, ale dneska jen sedím a nechávám je kanout.

*

Poustevnictví má své výhody. Jako třeba že ten jeden talíř, hrnek, vidličku, co používám každý den, mám umyté za šest minut. (Ano, změřila jsem si čas.) A  nikdy nemusím vést společenské hovory. Nemusím kývat a  usmívat se, když někdo řekne: „Prý dneska bude pršet,“ ani zamumlat nějakou pitomou odpověď jako: „Tráva už to potřebuje, co?“ Vlastně se vůbec nemusím starat o počasí, tečka. Prší? Komu na tom sejde? Já ven nechodím. Ale má to i své nevýhody. Jako třeba když pozdě v noci ležím v posteli, poslouchám mrtvé ticho ulice a v duchu se ptám, jestli jsem snad čistě náhodou nezbyla na Zemi už jen já sama. Nebo jestli nevypukla občanská válka nebo epidemie superchřipky nebo apokalypsa zombie a  nikdo mi to nepřišel sdělit, protože nikoho nenapadlo, že tu jsem. V  takových nocích jsem myslela na  mámu. Zavolala by mi. Pověděla by mi to. Vzpomněla by si na mě. A zaplavila mě vlna úlevy.

Jenže máma už není. A  já ležím v  posteli, naslouchám noci a v duchu se ptám: Kdo si teď na mě vzpomene?

*

Čtvrtek začíná jako každý normální den: sejdu dolů a  udělám si dvě volská oka s  toastem (rozkrájeným na  maličká 20 Colleen Oakleyová sousta po tom zážitku před čtyřmi roky, kdy jsem se div neudusila). Jím a  přitom si čtu zprávy na  internetu. Jenže pak, místo abych klikla na  další přednášku harvardského kurzu (tenhle týden „Shakespeare nade vše – pozdější hry“), se musím smířit s tím, že dnešek není normální den.

Budu muset vyjít z domu.

Srdce se mi při té představě divoce rozbuší, takže se snažím rozptýlit naléhavějším problémem: nemám si na  matčin pohřeb co vzít na sebe. Jediné černé věci, co mám, jsou tepláky a mikina s kapucí. To není zrovna vhodný pohřební úbor.

Nahoře projdu chodbou k  máminu pokoji a  zůstanu stát ve dveřích. Devět let jsem nechávala její pokoj přesně tak, jak byl, když vyšla ze dveří. Ne tím strašidelným způsobem slečny Havishamové z Nadějných vyhlídek. Nezůstal tam na stole nesnědený svatební dort nebo tak něco. Namlouvala jsem si, že to dělám proto, že prostě nevím, co udělat s  jejími věcmi, ale napůl se mi líbilo mít je tam, kde byly vždycky. Jako by se snad pro ně mohla jednoho krásného dne zase vrátit.

Jenomže teď už se nejspíš nevrátí.

U  máminy skříně zůstanu stát a  zírám na  její sbírku dámských kostýmů zhruba z devadesátých let, z doby, kdy byla prodavačkou v obchodním domě. Pamatuju si, že jsem si jako dítě zkoušela její oblečení, když byla v  práci, nechávala jsem kolem sebe kusy oděvu plandat a  vdechovala její cukrovou vůni. Dokonce jsem si i vlezla do její postele, balila se do jejích přikrývek, dělala jsem, jako by to byla její náruč. Bylo to proti pravidlům – doktoři upozorňovali, že i  když zřejmě reaguji jen na  kontakt pokožky na  pokožku, musím být i  tak opatrná stran věcí, které byly dlouhodobě v kontaktu s jinými lidmi, třeba s povlečením nebo s ručníky. Alergie jsou záludné, říkali. Ale já to riskovala a naštěstí se reakce nikdy nedostavila. Byla to moje malá vzpoura, ale nejen to – jediný způsob, jak jsem mohla vnímat

Stačí jen dotyk 21

její blízkost. Stáhnu z  drátěného ramínka černé sako od  kostýmu a navléknu si je přes bílé tílko, ve kterém jsem spala.

Otočím se a  podívám se do  ozdobného zrcadla, zavěšeného nad máminým toaletním stolkem, a  poprvé po  letech se pořádně prohlížím. Uvědomím si, že se na mě budou dívat cizí lidé – a uvidí to, co v zrcadle vidím já –, a zvedne se mi žaludek. Léta jsem se nedala jaksepatří ostříhat, spoléhám na pár šmiknutí nůžtičkami na nehty tu a tam, a je to vidět. Moje vlasy nikdy nebyly poslušné, ale svoboda jim umožnila obzvlášť zdivočet a  zpustnout, hnědé kučery se mi rozlézají na všechny strany od temene až k loktům. Pokusím se je uhladit dlaní, ale není to nic platné.

Pak si vzpomenu na  ten kostým, co mám na  sobě, a  zatoulám se pohledem k vycpaným ramenům. Jako by mi někdo kladl otázku a já krčila rameny na znamení, že neznám odpověď. Zbytek kostýmu je mírně nepadnoucí. Máma byla droboučká, až na velká ňadra. Já sice nejsem o moc větší, ale rukávy jsou mi maličko krátké a sukně škrtí v pase. Bude to ale muset stačit.

Skloním se, abych se na dně skříně podívala po nějakých střevících, a  přísahala bych, že jsem zachytila závan vanilkové vůně; žaludek se mi sevře. Sednu si na zem, přitáhnu k nosu klopu saka a vdechnu.

Ale cítím jen zatuchlou látku.

*

Dole zvednu z odkládacího stolku u dveří kabelku. Prohrábnu její obsah, uvidím dva žluté autoinjektory EpiPen ležící na dně. Expirovaly už před léty, ale přesvědčím sama sebe, že ještě zaberou. V případě nouze. A pak zvednu rukavice. Uvažuju, jestli si je mám navléct. V  dětství mi to vždycky připadalo nějak přehnané – žluté pletené, co jsem nosila na  základní škole, vystřídaly dospělejší, ale stejně divné kožené rukavice na střední. Ne že 22 Colleen Oakleyová bych se mohla přetrhnout, abych se dotýkala lidí – nebo oni mě. Není tak těžké na  nikoho nesahat, zvlášť když jste pro všechny pára. Ale pak si vzpomenu, jakými všemožnými způsoby může dojít ke  kontaktu s  lidmi úplně bezmyšlenkovitě: výměna peněz u pokladny; podání ruky; někdo se kolem vás ve spěchu prodírá a otře se o vás paží.

Navléknu si rukavice.

Poté než si to stihnu rozmyslet, popadnu klíče ze stolu u domovních dveří, stisknu kliku a překročím práh.

Jasná modř záříjové oblolahy mě udeří do  očí, mžourám a  zvedám ruku, abych odclonila paprsky. Je 7.34 ráno a  já jsem venku. Na  zápraží. Ačkoli jsem ve  skrytu noci kvapně otevírala dveře, abych si odnesla dovnitř balíčky od pošťáka a týdenní donášku potravin, ani si nepamatuju, kdy jsem tady stála naposled. Za bílého dne.

Krev se mi hrne do hlavy a v závrati se chytím veřejí. Připadám si odhalená. Jako by se na mě upíralo tisíc očí. Vzduch kolem mě je příliš volný, pohyblivý. Jako by mě nějaký proud mohl jednoduše zvednout a odnést proti mé vůli do světa.

Silou vůle nutím nohu k pohybu. Ke kroku vpřed.

Ale nejde to. Jako bych balancovala na  okraji útesu a  jeden krok by znamenal pád do propasti. Svět mě naráz spolkne.

A tehdy to uslyším.

Kovové rachocení a skřípání popelářského auta na ulici.

Zkoprním.

Je čtvrtek. Odvoz odpadků.

Srdce mi divoce buší v hrudi, jako by chtělo vyrazit z těla.

Hledám za  zády kliku, stisknu ji, vstoupím zpátky dovnitř a pevně za sebou zavřu dveře.

Pak se o ně opřu a soustředím se na zpomalení dýchání, aby se rytmus mého srdce mohl vrátit k normálu.

K normálu.

Stačí jen dotyk 23

K normálu.

Pohlédnu na svoje ruce v rukavicích a ušklíbnu se. A pak mi ze rtů unikne smích, naplno se rozesměju a zakryju si ústa prsty v kožené rukavici, abych ten zvuk potlačila.

Co mě to napadlo? Že můžu jen tak vyjít z  domu a  odjet na matčin pohřeb jako normální člověk?

Kdybych byla normální, zamávala bych popelářům. Nebo bych je pozdravila. Nebo bych je prostě úplně ignorovala a  nastoupila do auta, jak to určitě jiní lidé dělají stokrát za rok a vůbec o tom nepřemýšlejí.

Ramena se mi začnou třást, jak se smích mění v pláč.

Nepojedu na  matčin pohřeb. Lenny se bude v  duchu ptát, kde jsem. Všechno, co mu máma léta vykládala o tom, jaká jsem špatná dcera, se potvrdí.

A i když je to všechno obtížné, vypluje mi na kraj mozku další myšlenka a  čeká, až ji pustím dál. Děsivá myšlenka. Myšlenka, o  níž už jsem asi v  hloubi duše věděla, jak si teď uvědomuju, ale nechtěla jsem si ji připustit. Ale je těžké to popírat, když se opírám o domovní dveře uvnitř svého domu, neschopná ani zpomalit tep, ani zastavit tekoucí slzy, ani se přestat třást po celém těle.

A ta myšlenka zní: Možná existuje ještě jiný důvod, proč jsem devět let nevyšla z domu.

Možná je to tím, že to nedokážu. 24 Colleen Oakleyová

2 Eric

R

ybička umírá.

Asi ještě není mrtvá, protože když do ní jemně šťouchnu

gumou na  konci tužky, zaplácá ploutvičkami a  asi deset vteřin bezcílně plave v  malé skleněné kouli, až to zjevně vzdá a  znovu vypluje na  hladinu. Neplave ale bříškem vzhůru, a  není to snad výmluvné znamení?

Těkám očima po stísněném bytě, jako by se řešení, jak zachránit rybičce život, mělo zjevit samo od sebe. Jenže béžové stěny samozřejmě zůstávají holé. Zbytek malého obývacího pokoje tvoří už jen můj gauč, skleněný konferenční stolek a pár krabic, co mají černým fixem na boku napsáno OBÝVÁK. Mou jedinou nadějí je zřejmě tužka.

Znovu šťouchnu do  rybičky a  ohlížím se přes rameno, jako bych čekal, že tam uvidím stát zástupce spolku pro ochranu zvířat, který mi bude hrozit prstem. Určitě se dopouštím týrání zvířete, ale tahle rybička musí žít. Aspoň ještě patnáct minut. A tužka je moje jediná naděje.

Rybička ukončí bizarní taneček a znovu vypluje na hladinu.

Kriste Ježíši.

„Co to děláš?“ poleká mě hlásek.

„Nic,“ ještě jednou šťouchnu do rybičky a pak odložím tužku. „Krmím Chobotňáka.“

„Já už ho nakrmil. Včera večer. Krmím ho každý večer.“

Stačí jen dotyk 25

Otočím se vstříc Ajovým velkým tmavým vědoucím očím za brýlemi v drátěných obroučkách a žasnu – nikoli poprvé – nad tím, jak často ve mně umí probudit pocit, že jsem dítě a on je dospělý. I když se nachlup podobá svému otci Dineshovi – medová pleť, hedvábné černé vlasy, řasy dlouhé jako inzerát na  maskaru –, povahou je jeho pravý opak. Zatímco Dinesh byl impulzivní, okouzlující, pohledný, Aja je obezřetný, tichý, introvertní. Spíš jako já, hádám.

„Já vím,“ zablokuju mu tělem výhled na  malou skleněnou kouli. Ajův život se za poslední dva roky obrátil vzhůru nohama už tak dost – zemřeli mu rodiče, já ho adoptoval a  teď se stěhuju z jediného newhampshirského města, které v životě poznal, do Lincolnu v New Jersey. Jestli ho můžu zaštítit před jeho umírající rybičkou aspoň pro dnešek, udělám to. „Ale vypadal hladově. A já mám taky hlad. Půjdeme se nasnídat.“

Podezření z Ajových očí nemizí, ale obrátí se a plouží se do kuchyně, ruce v kapsách, ramena mírně nahrbená, takže jeho už tak útlá desetiletá postavička působí ještě drobněji.

„Jsi připravený na  první den školy?“ Mířím ke  dřezu, abych opláchl včerejší hrnek od kávy horkou vodou. Dneska možná najdu v nějaké zatoulané krabici další hrnky, jelikož jsem už vybalil všechny krabice s označením KUCHYNĚ a hrnky tam nebyly. Stěhování je jediná situace, kdy jsem schopen ustoupit od své víry v  zákony přírody a  pochopit, že tu funguje ještě nějaká jiná dynamická síla. Černá magie? Teleportace? To je jediné vysvětlení toho, jak se věci ztrácejí. Kávové hrnky by měly být v  kuchyňských krabicích, kam jsem je zabalil. A přesto...

Uchopím rukojeť kávové konvice a naleju si do hrnku tmavohnědou tekutinu. Neměl jsem dělat celou konvici, jelikož jsem si poté, co jsem zhlédl ve  zprávách nějaký šot o  nedozírných zdravotních následcích přemíry kávy, slíbil, že moje nové já v  New Jersey bude pít jen jeden šálek denně. Už si nepamatuju, jaké ne- 26 Colleen Oakleyová dozírné následky to jsou, ale pravděpodobně zahrnují rakovinu a  smrt. Což je zjevně poslední dobou konečný výsledek každé zdravotní studie. Obrátím se zpět k Ajovi se zjištěním, že ještě neodpověděl na mou otázku.

„Kámo?“

Pečlivě odměřuje kelímek Rice Chex, aby si je nasypal do  misky, jak doporučuje návod na  krabici. Vím, že následně si odměří půl kelímku mléka.

Když dokončí precizní přípravu snídaně, chopí se lžíce.

Zkusím to znovu. „Ajo?“

Jsem si vědom, že to zní maličko zoufale, ale to hlavně proto, že jsem zoufalý. Protože i když už jsem o celé čtyři státy dál, ještě slyším její hlas, jako by mi mluvila přímo do ucha.

Neumíš kurva mluvit ani s vlastním dítětem.

A  to je jedna z  nejpříjemnějších věcí, které mi Stephanie od našeho rozvodu řekla. Když jsme byli manželé, pořád si stěžovala, že se mi moc nedaří vnímat sociální vodítka, náznaky nebo skrytý význam slov a činů (a možná měla pravdu; je přehnané žádat po lidech, aby prostě říkali to, co si myslí?), ale nedělalo mi potíže pochopit náznak v tom, co mi řekla tehdy večer.

Nejsi dobrý otec.

Nehádal jsem se s  ní. Je těžké být dobrý otec, když vídáte dceru jen každý druhý víkend a  ona má celou dobu v  uších takové bílé špuntíky a  prsty se jí pohybují rychlostí světla, jak vyťukávají do telefonu bůhvíco a bůhvíkomu. Někdy jsem se pokusil nahlédnout Ellii přes rameno, abych se ujistil, že její textovky nemají sexuální obsah, jak jsem si přečetl v článku z Washington Post. Klidně mohly a já bych to nepoznal, protože jsem viděl jen hromadu velkých písmen, která netvořila slova. Bylo to jako šifra a já se trochu nafoukl pýchou při představě, že ji možná čeká budoucnost programátorky v Silicon Valley.

Každopádně když jsme se s  Ellií před čtyřmi měsíci mocně

Stačí jen dotyk 27

pohádali, pochopil jsem další náznak a  Stephanie nemusela říct ani slovo – bojoval jsem s  nutkáním ji na  to upozornit, protože jsem se domníval, že by na ni mé pokroky jistě zapůsobily: byla to jen moje vina.

Měl jsem se víc snažit. Měl jsem s  ní být víc, měl jsem svou čtrnáctiletou dceru nějak přimět, aby vyndala ty špuntíky z  uší a vedla se mnou skutečný, živý rozhovor. Protože teď už se mnou nebude ani mluvit. Ani prostřednictvím těch šifrovaných textovek.

A možná právě proto se tak zoufale snažím, aby Aja odpověděl na každičkou z mých otázek. Jeho otcem jsem oficiálně teprve dva roky – Dva roky? To už je Dinesh tak dlouho po smrti? –, ale vím, že spojení dítě–rodič je převelice křehké, jako mýdlová bublina, a stačí jen málo, aby se přerušilo.

„Eriku?“ Aja nespouští oči z krabice Rice Chex.

„Jo, kámo?“ Nesnáším tu přehnanou dychtivost ve svém hlase.

„Už jsi sehnal ten invalidní vozík?“

Dlouze upiju kávy, nechce se mi vést tenhle hovor tak časně zrána. A vůbec nikdy. Aja si vzal minulý týden do hlavy, že chce jít na  Halloween za  profesora X z X-Men (je namístě dodat, že do Halloweenu zbývají skoro dva měsíce; Aja má rád všechno naplánované předem). Ochotně jsem souhlasil, aniž mi došlo, že kostým vyžaduje invalidní vozík. Sdělil jsem Ajovi, že si nejsem jistý, zda se to hodí, jelikož není invalidní a mohlo by to tedy urážet lidi, kteří invalidní jsou. „Ale profesor X je invalidní,“ opáčil věcně. Nechal jsem to být, příliš uondaný stěhováním, než abych o tom diskutoval.

„Ještě ne,“ řeknu, a než stihne položit doplňující otázku, překlenu několika kroky vzdálenost, která nás dělí, ohnu se v  pase, abychom měli oči ve stejné rovině, a stejně jako on je upřu na krabici s cereáliemi.

„Přálo ti dneska štěstí?“ zeptám se. Je to přesný opak toho, 28 Colleen Oakleyová co mi radila psycholožka, když jsem si Aju po  smrti jeho rodičů vzal k sobě. Nepřiživujte jeho bludy, říkala odporně nosovým hlasem. Ale připadalo mi to přehnané. Nebo mi možná připadalo přehnané, že po  tom léku, po  tom Risperdalu, co mu dala, byl tak malátný, že spal sedmnáct hodin denně a  skoro nejedl. Přestal jsem mu ty prášky dávat a k psycholožce už jsme nešli. Aja má představivost. No a? Co je na tom špatného?

Zavrtí hlavou. „Nedokážu vykřesat ani jiskřičku, natožpak pla men .“

„Plamen?“ To mě trochu poleká. „Já myslel, že se tím jen pokoušíš pohnout silou vůle.“

„Ne, tenhle týden pracuji na  pokročilejší úrovni, konkrétně na telekinetické destrukci.“ Pohlédne na mě. „To znamená vyhazovat věci do vzduchu.“

Aha. Poškrábu se na  tváři, narovnám se a  rozhlédnu po  kuchyňce. Zrakem zabloudím k  telefonnímu seznamu, který ležel na lince, když jsme se nastěhovali. Zajímalo by mě, kdo ještě používá telefonní seznamy. A pak mě napadne, kam jsem asi dal číslo té psycholož k y.

Možná bude u těch hrnků.

*

Zatímco si aja čistí zuby a  dokončuje přípravu do  školy, zkontroluju Chobotňáka. Už jednoznačně plave bříškem vzhůru. Abych nic nezanedbal, šťouchnu do něj tužkou, ale nic se nestane. Vzdychnu. Možná se Aja před odchodem do skleněné koule nepodívá. Pak stihnu zajet do zverimexu, koupit dvojníka Chobotňáka a doufat, že si toho taky nevšimne.

Telefon mi zabzučí v  kapse. Odložím tužku na  polici vedle akvárka a vyndám mobil.

„Ahoj, Connie,“ pozdravím sestru. Ona je důvod, proč jsem se odstěhoval do tohohle tichého městského okrsku pouhých dvanáct kilometrů od  siluety Manhattanu. New York samotný nepřicházel v úvahu vzhledem k přemrštěným nájmům a ještě horším státním školám, ale pravděpodobně bych si jinak vybral nějaké populárnější – a lidnatější – město jako Hoboken nebo Elizabeth, kdyby Connie nežila v Lincolnu už osm let. Je to jako návrat do jiné doby, tvrdila. Centrum je moc malebné, s  roztomilými krámky a  nádherným výhledem na  řeku. A  školy jsou fakt dobré. Řeka mi byla úplně ukradená, ale těmi školami mě dostala – a taky skutečností, že bude jen pár kilometrů od nás a v případě potřeby může zaskočit a pomoct s Ajou.

„První den školy,“ řekne; přeskočí pozdravy a po právnicku, jak je zvyklá, jde rovnou k  věci. Ano, moji rodiče vychovali účetního a advokátku, a i když nám často na našich měšťáckých svátečních sešlostech opakují, jak jsou na  nás hrdí, někdy se v  duchu ptám, jestli je trochu nezklamalo, že z jejich dětí vyrostli tak nudní lidé. „Je připravený?“

Podívám se do chodby. Ještě je v koupelně. „Už skoro. Ačkoli myslím, že v něm asi procitl potenciálně nebezpečný nový zájem o vyhazování věcí do vzduchu.“

„To snad mají všichni kluci, ne?“

Snažím se vybavit, zda mě v  dětství taky fascinovaly výbušniny. „Já to myslím neměl nikdy.“

Zafuní. „Ne, ty by ses v oblasti riskování dal označit za outsider a .“

„Ale jdi,“ řeknu. „Hele, když už je o tom řeč – jak sis minulý víkend zaskákala padákem? A co ta chřestýší farma? Pohladila sis jich hodně?“

„Haha. Náramná legrace.“

„Jen tak plácám. Potrefená husa. A tak dále.“

„Jo, ale o mně nemluvíme.“

„Ne,“ opáčím. „Poslední dobou jako bychom o tobě nemluvili 30 Colleen Oakleyová nikdy.“ Hledám kávu na regálu vedle Chobotňákovy koule a uvědomím si, že jsem ji nechal v kuchyni.

„No, můj život se nezhroutil.“

„Díky. To mi moc pomohlo.“

„Není zač,“ odtuší. „Ale vážně – jak jsi na tom?“

„Fajn.“ Jdu do  kuchyně a  zaměřím se na  svůj hrnek na  stole. Dopiju posledních pár doušků a sáhnu po konvici na lince, abych si nalil druhý šálek. (Dneska skončím u  dvou. Postupné přestávání je určitě lepší způsob, jak se zbavit návyku, než radikální řez.) „Nemůžu najít ostatní hrnky na kafe,“ sdělím Connii. A pak se zasměju.

Jako by zmizení hrnků na  kávu bylo nejhorším z  mých problémů. Odstěhoval jsem se přes čtyři státy od  bývalé manželky a  dcery, která se mnou nemluví. Vykořenil jsem syna – který, dlužno přiznat, nezvládá dobře změny – z  jediného města, které kdy znal, od  jediných kamarádů, co kdy měl, z  města, kde jsou jeho rodiče pohřbeni, prokristapána, a  vedu ho do  zbrusu nové školy mezi děcka, která nezná. Jo, a  taky se mu zalíbilo vyhazovat věci do vzduchu.

A rybička je po smrti.

„Je to jen na půl roku.“ Connie ignoruje mou zmínku o hrncích a  míří přímo do  černého, jako vždycky. „Udělals správnou vě c .“

Správnou věc. Je to jako kluzký losos, kterého se celý život snažím chytit v  potoce holýma rukama. Správná věc je důvod, proč jsme se Stephanie a já vzali hned po maturitě, když jme zjistili, že čeká Ellii. Správná věc je důvod, proč jsem adoptoval Aju, když Dinesh a Kate zemřeli při havárii vnitrostátní letecké linky, i když Stephanie byla proti tomu. Správná věc je důvod, proč jsem nechal Ellii po  rozvodu u  matky, i  když jsem vůbec nechtěl strávit ani den bez ní.

Ale stěhování do Lincolnu v New Jersey, abych mohl v newyor

Stačí jen dotyk 31

ské pobočce své firmy zastupovat vrchní finanční analytičku během její mateřské dovolené – i  když jsem si říkal, že mě to nejen o krok posune k tomu, abych se stal partnerem, ale taky bude hezké začít od  nuly, Aja zažije dobrodružství a  ocitneme se blíž k  mé sestře – mi začíná připadat maličko sobecké a  hodně se to podobá útěku a ani zdaleka to není správná věc pro nikoho kromě mě.

„Ellie,“ řeknu a  okamžitě v  duchu vidím její pršáček, neposlušné karamelové kudrny, které jí rámují kulatý obličej, panenčí oči. Ale ne, představuju si ji jako dítě. Ne jako tu čtrnáctiletou dívku, kterou je teď, s pohublým obličejem a zřetelnými lícními kostmi, loknami vycvičenými k  tomu, aby ležely naplocho – všechny náznaky kadeří vyhubené žehličkou na vlasy, což je zřejmě v módě. Kdy se z ní stala tahle osoba, tahle mladá žena? A jak mi to mohlo uniknout?

Neuvědomuju si, že jsem vyslovil její jméno nahlas, dokud Conniin hlas nezněžní.

„Ach, Eriku,“ řekne. „Ellii asi momentálně moc nesejde na tom, kde žiješ.“

A  i  když vím, že je to pravda, neumím vysvětlit, proč tolik bolí, když se to řekne nahlas.

*

Zářijové ráno je nehybné a  dusné, podobá se spíš parné srpnové atmosféře než svěžímu větrnému počasí s poletujícím listím, které se vždycky spojuje s návratem do školy. Když se řadíme mezi auta vysazující žáky u  Lincolnské základní školy, polykám všechna pitomá klišé, rady, které můj táta povinně odříkával celá léta. Sejmi je, tygře. Ať nikdy nevidí, jak se potíš. Buď sám sebou.

Stejně nevím, která z těch frází by se hodila nejvíc. Rozhodně ne Buď sám sebou. Miluju ho, ale mám-li být objektivní, musím 32 Colleen Oakleyová přiznat, že když je Aja sám sebou, občas působí trochu blahosklonně, asociálně, no, divně – což není zrovna nejlepší pro nástup mezi páťáky, se kterými se chcete skamarádit.

Dlaně se mi potí a auto se pomaličku sune blíž a blíž k místu, kde Aja vystoupí. Podívám se na něj. Sedí nehybně jako socha, oči upřené přímo před sebe.

„Dneska tě vyzvednu,“ řeknu, jen abych přerušil mlčení, i když jsme o tom mluvili včera celý večer. „Ale od příštího týdne budeš jezdit domů autobusem.“

Neodpoví mi a já vím, že je to proto, že nesnáší, když opakuji pok y ny.

Služba u  příjezdu – babičkovská žena s  vráskami kolem očí a  oranžovou šerpou zavěšenou přes velké bříško – otevře dveře auta před námi a ze zadního sedadla vystoupí nějaký muž, přehazuje si přes rameno batůžek. Nastoupí mírná panika – mám snad odvést Aju dovnitř? V žádném z informačních balíčků o tom nebyla zmínka.

Muž zavře dveře a já se v duchu ptám, kde je dítě. A pak vytřeštím oči, když zahlédnu cherubínský obličej „muže“. Je to ještě dítě. Obrovité, obří dítě. Takhle dneska vypadají páťáci? Ohlédnu se po  Ajovi, který v  autosedačce působí ještě drobněji. Křehce. V  duchu se ptám, jestli ještě není pozdě trhnout volantem a  vyrazit na  plný plyn z  parkoviště. Možná odjet až zpátky do  New Hampshiru.

Zajímalo by mě, jestli si Aja říká totéž.

„Hele, Eriku?“ pronese slabým hláskem a  mě trochu zabolí u srdce.

„Jo, kámo?“

Otočí ke mně velké oči a já se obrním veškerou sebejistotou, kterou necítím, abych ho ujistil, že tohle je správná věc. Že ho čeká skvělý den. Že ten obrovský páťák, který pravděpodobně šéfuje na hřišti dětem, jako je Aja, krade jim peníze na oběd a dává jim

Stačí jen dotyk 33

válečky, bude ve skutečnosti hodný kluk, jehož s ním spojí pouto společné lásky k X-Men.

„Nemohli bychom si koupit psa?“

„Cože?“ Odtrhnu oči od děsivého mužodítěte, které si teď potřásá rukou s ředitelem cestou ke vchodu. Jsou skoro stejně vysocí. Otřesu se a zadoufám, že si toho Aja nevšiml.

„Psa. Můžeme si ho opatřit?“

„Cože? Ne.“ Zajedu s  autem k  obrubníku před vchodem do  školy a  zaparkuju. Služba sáhne po  klice, aby otevřela Ajovi dveře, ale jsou zamčené.

„Slíbils to,“ řekne a  ignoruje službu, hledící vyčkávavě do okénka.

„Kdy? Odemkni si dveře.“

„Říkals, že až umře rybička, mohli bychom mít psa,“ odvětí. „A rybička je mrtvá.“

„Mrtvá?“ Doufám, že to zní překvapeně. Ťuknu na  výplni svých dveří na  tlačítko „odemknout“ a  starší paní znovu zkusí kliku, ale Aja promptně zastrčí zámek zpátky do  polohy „zamč eno“.

Nuceně se na ni usměju a zvednu jeden prst.

„Jo. Nevím, jak to, že sis toho nevšiml, když jsi ji dneska ráno k r m i l .“

„Aha,“ řeknu.

Řidič za námi se opře o klakson. Podívám se do zpětného zrcátka a uvidím čísi matku, která se na mě mračí. Srdce se mi rozbuší. „Promluvíme si o tom později. Musíš do školy.“

Aja si urovná brýle a zkříží paže na hrudi. „Teprve až řekneš, že můžeme mít psa.“

Klakson znovu zařve.

„Ajo! Na tohle nemáme čas.“

Znovu stisknu odmykací tlačítko. Aja znovu zamkne. Služba vypadá ohromeně, jako by ještě nikdy nenarazila na  dítě, které 34 Colleen Oakleyová nechce vystoupit z  auta. Podívám se za  ni a  vidím, jak se k  autu blíží ředitel. Po čele mi stéká pot.

A pak si vzpomenu na invalidní vozík a zasáhne mě inspirace. Nebo aspoň další prostředek ke  smlouvání. „Co kdybych sehnal invalidní vozík a s tím psem si to ještě rozmyslím?“

Tút-tút-TÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚT. Ubráním se nutkání stáhnout okno a zařvat na řidičku, ať se neposere. Svírám volant tak pevně, až se mi úplně odkrví prsty.

Ajova tvář se rozjasní a  já už si myslím, že jsem vyhrál. Ale pak si znovu založí ruce a  uvelebí se na  sedadle pevněji. „Invalidní vozík a psa,“ řekne přes zvuk klaksonu, který už se proměnil v nepřetržitý tón. Neměl jsem zdání, že kolony aut před školami na předměstí jsou tak agresivní.

„Ajo! Vystup. Okamžitě. Z  auta.“ Zuby mám tak zaťaté, jako bych měl zdrátovanou čelist.

Nepovolí – jen se na mě dívá a je mu jedno, že nám celá fronta nadává. Vím, že bych taky neměl povolit. Že dobrý rodič by si stál na  svém, neodměnil by tak manipulativní chování tím, že dítěti ustoupí.

Přidají se další klaksony. TÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚT!

Ale kašlu na rodičovství – momentálně chci od života jenom to, aby ten zatracený klakson přestal řvát.

„Fajn!“ řeknu. „Invalidní vozík a ten zasranej pes!“ V tomtéž okamžiku Aja uvolní zámek dveří, otevře dveře auta a  nechá to neslušné slovo zaznít hlasitě a  svobodně do  vzdušného prostoru škol ní z óny.

Ředitel se zastaví jako solný sloup a šedé huňaté obočí služby vyletí do poloviny čela.

Klakson ztichne, vzduch je nehybný a  celé shromáždění od  školního vchodu na  mě zírá. Aja nevzrušeně vyskočí z  auta, přehodí si batůžek přes rameno a kráčí ke dveřím.

Stačí jen dotyk 35

Zhluboka se nadechnu, obličej zrudlý rozpaky. „Sejmi je, tygře!“ zařvu na Ajova záda. Pak se natáhnu, popadnu kliku, zabouchnu dveře a zařadím jedničku.

*

Doma si naleju třetí šálek kávy a posadím se ke kuchyňskému stolu, kde se ještě před hodinou Aja pokoušel zapálit silou myšlenky krabici Rice Chex. Vyčerpaně – ačkoli ještě není půl deváté – si mnu rukou bradu proti srsti, už cítím, jak mi z  pórů vyráží strniště vousů. Obvykle se objevuje kolem poledne a ještě jsem nenašel břitvu, která by je porazila bez ohledu na to, jak „ostrým břitem“ se ta která holicí technologie honosí. (To jako vážně? Holicí technologie? Kdo tyhle věci vynalézá – vědci z  NASA?) Práce mi začne až příští týden, ale skoro mám sto chutí jít do kanceláře, abych si mohl připadat aspoň v něčem zdatný.

Na základě ranních událostí to dneska rodičovství nebude.

A protože v tomhle ohledu už to nemůže být o moc horší, vytáhnu telefon a vyťukám textovku Ellii. Nezareagovala už víc než čtyři měsíce, ale to mi nebrání v pokusech.

Zrovna jsem omylem řekl sprosté slovo, šokoval Ajova nového ře

ditele a babičku v pomocné službě. Napadlo mě, že by tě to mohlo

pobavit. Miluju tě, zlatíčko. Táta

Vím, že textovky nemusím podepisovat – Ellie mě to naučila už před dvěma lety, když mi koukala přes rameno do zprávy, kterou jsem někomu posílal a končil podpisem Eric. „Táááá-to,“ řekla tím tónem Jsi největší blbec na  světě, kterým mě začala oslovovat. „Víš přece, že když posíláš textovku, automaticky tam vyskočí tvoje kontaktní info? Každý ví, že je to od tebe?“ Zhruba v té době taky začala končit každou větu otazníkem, jako by každé sdělení 36 Colleen Oakleyová bylo zároveň také otázkou. Záhy jsem z  poslechu jejích kamarádek zjistil, že je to typická rétorika puberťaček, a  v  duchu jsem se ptal, jestli při nástupu na střední školu dostáv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist