načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Stačí jen chtít – Joelle Charbonneau

Stačí jen chtít

Elektronická kniha: Stačí jen chtít
Autor: Joelle Charbonneau

Městem Nottawa se jako lavina šíří nový fenomén. Sociální síť s názvem NEED nabízí svým uživatelům vše, co chtějí mít. Chceš nový iPhone nebo lístky na koncert se vstupem do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 269
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Need přeložila Alžběta Kalinová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3124-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Městem Nottawa se jako lavina šíří nový fenomén. Sociální síť s názvem NEED nabízí svým uživatelům vše, co chtějí mít. Chceš nový iPhone nebo lístky na koncert se vstupem do zákulisí? Výměnou za drobný úkol ti NEED tvé přání splní. Kaylee Dunhamová ví, co chce. Potřebuje získat novou ledvinu pro nemocného bratra. Nevěří, že by jí nějaká sociální síť mohla pomoci, ale rozhodne se, že to zkusí. Až po té, co zadá svůj požadavek, si uvědomuje, jak vysokou cenu bude muset zaplatit. Úkoly, které síť za splnění jednotlivých přání vyžaduje, totiž s přibývajícím počtem uživatelů nabírají na nebezpečnosti. Dokáže Kaylee odhalit, kdo NEED stvořil, a zastavit ho dřív, než zničí celé město? Napínavý thriller od autorky bestsellerové série Univerzita Výjimečných o tom, co vše jsou lidé ochotni udělat pro jedno splněné přání.

Popis nakladatele

Městem Nottawa se jako lavina šíří nový fenomén. Sociální síť s názvem NEED nabízí svým uživatelům vše, co chtějí mít. Chceš nový iPhone? Výměnou za drobný úkol ti NEED tvé přání splní. Kaylee Dunhamová ví, co chce. Potřebuje získat novou ledvinu pro nemocného bratra. Až po té, co zadá svůj požadavek, si uvědomuje, jak vysokou cenu bude muset zaplatit. Úkoly totiž s přibývajícím počtem uživatelů nabírají na nebezpečnosti…

Zařazeno v kategoriích
Joelle Charbonneau - další tituly autora:
Stačí jen chtít Stačí jen chtít
 (e-book)
Univerzita výjimečných - Zrada Univerzita výjimečných - Zrada
Univerzita výjimečných - Odveta Univerzita výjimečných
Časovaná bomba Časovaná bomba
 (e-book)
Časovaná bomba Časovaná bomba
 (e-book)
Prokletý trůn – Rozdělené království Prokletý trůn – Rozdělené království
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stačí jen chtít

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Joelle Charbonneau

Stačí jen chtít – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Stačí jen

JOELLE CHARBONNEAU



Věnováno mému bratru, TJovi,

známému též jako AJ, Anthony, Tony a XJ.

Promiň, ale pro mě navždy zůstaneš TJ!



7

Kaylee

PŘÁNÍ: TOUHA NĚCO VLASTNIT NEBO DOKÁZAT.

NĚCO CH T Í T.

POTŘEBA: NĚCO, CO JE DŮLEŽITÉ, PROTOŽE JE

TO ZÁSADNÍ. NĚCO NEZBYTNÉHO, BEZ ČEHO

NEMŮŽETE ŽÍT.

CO POTŘEBUJETE? „Koukni, Kaylee. Úžasný, viď?“ Nate se otočil v mojí židli a zazubil se, až odhalil rovnátka, kterých se příští týden konečně zbaví. Bojoval za to, aby mu je sundali ještě dřív, protože žádný šestnáctiletý kluk by neměl být nucen čelit dívkám s železem v puse, ale jeho otec i zubař mu řekli ne. Já osobně si myslím, že mu rovnátka ten jeho blonďatý kukuč trochu kazí, což není na škodu. Nate potřebuje nějakou vadu. Nebo třeba deset. Já mám samozřejmě dost chyb za nás za oba. Já jsem hysterka, která neustále vyhledává pozornost, on ten přehlížený bratr, kterému tolik nejde sport. Jsme tolik odlišní, a přesto jsme v jádru stejní.

„Nechápu,“ řekla jsem a obrátila svou pozornost ke svému Macu.

„Myslela jsem, žes říkal, že tohle je ta stránka, ze které Jackovi poslali ten nový iPhone.“

Potom co rozbil už třetí telefon během tří měsíců, si Nateův starší

brácha Jack přál k Vánocům nejnovější model iPhonu. Škemral, že prý potřebuje mít přístup na e-mail, kdyby mu náhodou přišlo rozhodnutí o přijetí z univerzit, na které se hlásil. Jeho máma mu předtím dvakrát koupila nový s varováním, že příště už to neudělá, kterému ovšem nikdo nevěřil, protože Nateovi rodiče Jackovi koupí všechno, co chce a kdykoli to chce. Tentokrát ale jeho přání táta odmítl a stál si za tím. S jeho odhodláním nehnul ani Santa a duch Vánoc. Až do pololetního vysvědčení žádný nový iPhone, ať Jack dokáže, že je zodpovědný alespoň v jedné věci, která nesouvisí se sportem. Jako kdyby se to vážně mohlo stát. Jack je ohromně oblíbený, protože je dobrý sportovec, ale to, že ho mají všichni rádi, ještě neznamená, že je chytrý.

„Když se táta vrátil z práce a našel Jacka s novým telefonem, dost ho to naštvalo. Došel k závěru, že ho máma obešla, zařval, že už má dost toho, jak podrývá jeho autoritu, a odkráčel dřív, než ho mohla stačit přesvědčit, že ona v tom prsty nemá.“

„Možná má,“ podotkla jsem a sundala si brýle, abych si promnula oči. Vždyť by to nebylo poprvé, co by Nateova máma ustoupila. Podle Weakleyových je Jack svatoušek. To musí být prima. Myslím pro Jacka.

Nate ale zavrtěl hlavou. „Já taky myslel, že je to její práce, ale pak jsem zaslechl, jak si Jack povídá s nějakým kámošem. Říkal mu, že ten telefon dostal od svý nový sociální sítě. Musel tam za něj akorát přizvat pět vhodných kamarádů. A jakmile jeho pozvání přijali, bum, telefon byl jeho.“

„Takhle to na světě nechodí.“ Alespoň ne v tom mém. „Ta stránka od něj musela chtít číslo kreditky nebo tak něco. Nikdo nerozdává smartphony jenom za to, že pozveš pět kámošů do nový sociální sítě.“

„Tahle jo.“ Nate se znovu otočil k počítačové obrazovce. „Věř mi, můj brácha není dost chytrej na to, aby si něco takovýho vymyslel. A taky není jedinej, kdo něco dostal. Koukni sem.“

Nate klikl myší a trochu obrazovku otočil, abych na ni taky viděla. Normálně bych bez brýlí nic nepřečetla. Ale teď jsem na černém pozadí zřetelně viděla velká červená písmena.

POČET ČLENŮ SÍTĚ – 48

PŘÁNÍ ČEKAJÍCÍ NA SPLNĚNÍ – 43

SPLNĚNÁ PŘÁNÍ – 7

„Takže...“ Nate se na mě vesele usmál. „Co bych si měl přát? Nový kolo? Nebo počítač?“

„Ani jedno z toho přece nepotřebuješ.“

„No a co?“ pokrčil rameny Nate. „Jack ten novej telefon taky nepotřeboval, a dostal ho.“

„To ano, ale...“ Ale co? Nebyla jsem si tak docela jistá. Prostě se mi to celé nějak nezdálo. Možná jen ta otázka. Co potřebujete? Já totiž vím, co je to potřeba. A rozhodně to není nový telefon.

Nate se na mě trochu otráveně podíval a mě bodl pocit viny. Jakmile zjistil, že máma s bráchou nejsou doma, všeho nechal a šel ke mně, aby mi dělal společnost. A jak ho znám, určitě měl na tenhle večer milion jiných, daleko zábavnějších možností. Jednou mu to dojde a začne jich využívat. Co pak bude se mnou?

Proto jsem si znovu nasadila brýle a řekla: „Nejspíš mě jenom překvapuje, že tě brácha taky pozval.“

„Nepozval,“ usmál se vítězně Nate. „Když odešel za kámošema, zapomněl se odhlásit, tak jsem si půjčil jeho počítač a poslal si pozvánku sám.“ Poplácal se na hrudi. „Každý nový uživatel dostane přidělený jméno a podle toho, jak jsem to pochopil já, je přísně zakázaný tam nějak odhalit svou pravou identitu nebo nějak prozradit, jestli už ti přání splnili.“ Pak několikrát klikl myší, načež ukázal na obrazovku a začal číst nahlas: „Takové jednání porušuje podmínky užívání sítě a anuluje možnost splnění budoucích požadavků.“

„Ale Jack přece...“

„Jo, jo,“ zasmál se Nate. „Jack už ty podmínky porušil. Asi bude překvapenej, až bude chtít něco dalšího, a kmotřička víla z NEEDu mu ukáže prostředníček. Nemůžu se dočkat.“

„Ty předpokládáš, že správce sítě ví, že Jack to všem řekl. Ale pravděpodobnost, že to tak vážně je, je mizivá.“

„No jo, to je k vzteku,“ povzdychl si dramaticky Nate. „Jenže šance, že se někdo dozví, že Jack ty pravidla porušil, pořád existuje, což je bezva. Aspoň mám o čem snít, když se chová jako debil.“

„Takže chceš říct, že budeš hodně snít,“ rozesmála jsem se.

„Člověk potřebuje nějakej koníček. Všichni nemůžeme mít bratry, který máme fakt rádi a se kterejma vycházíme.“ Všimla jsem si, jak přitom očima zabloudil k fotce na mém stole. Byla z posledního léta. Já, máma a DJ. Jeho blond vlasy ve slunečním světle úplně zářily. Tvářil se spokojeně. I já a máma jsme na ní vypadaly šťastně, ale kvůli tmavým vlasům jsme z obrázku tak nevystupovaly. Nebo je to tím, že vím, jak moc bychom si obě přály, abychom byly víc jako on.

„Něco novýho?“ zeptal se Nate.

Kousla jsem se do spodního rtu, vytáhla z kapsy telefon a ujistila se, že mi neunikla nějaká zpráva. Nic. „Máma odvezla DJe na pohotovost do nemocnice a tam nemívá moc dobrý signál. Určitě se mi brzo ozve.“ Z těch testů nevyplyne, jestli má další relaps. Jednoduše to z nich nejde vyčíst. Zaslouží si něco lepšího. Zaslouží si víc, než čeho se dosud dočkal. Karma mu to dluží. Jela bych tam s ním, kdyby mi to máma dovolila. Místo toho ale trvala na tom, abych zůstala doma. Abych nikomu nepřekážela. Sama.

Nate ke mně natáhl ruku a já šla k němu. Propletl prsty s mými. Ne. Nejsem sama. Za jeho zády svítil nahoře na obrazovce velký červený nápis NEED, což bylo příznačné. Protože Nate je někdo, koho v životě potřebuju. Bez něj nevím, jak bych překonala večery jako tenhle. Pokud si někdy najde vážnou známost, bude to můj konec.

„Takže...,“ řekl Nate už zase rošťáckým tónem, pustil mě a znovu se otočil k počítači. „Zpátky k tomu fakt důležitýmu. Co bych měl po velké a mocné sociální síti NEED chtít? Takový auto by nebylo špatný.“

„Vždyť bydlíte jenom dva bloky od školy,“ připomněla jsem mu. „Ty auto nepotřebuješ. A to se ani nezmiňuju o tom, že by sis musel najít nějakou práci, abys měl na pojištění a na benzin.“

„To je smutná pravda. A protože mě tvrdá práce neláká, budu muset vymyslet něco jinýho.“ Trochu naklonil hlavu a zvážněl. „Víš, co bych fakt potřeboval? Dostat dvojku ze závěrečnýho testu z fyziky. Profesor Lott mi před prázdninama oznámil, že ten test musím zvládnout minimálně na osmdesát procent, jinak proletím a skončím v letní škole.“

„Pochybuju, že správci NEEDu by za tebe mohli napsat písemku.“

„To ne, ale ať už tuhle síť vytvořil kdokoli, bude dost šikovnej. Mohl by se třeba nabourat do školního systému a změnit mi tam známku. Kdo nic nezkusí, nic nemá, není to tak?“ S tím Nate napsal do příslušné kolonky Jedničku ze závěrečného testu z fyziky a stiskl Enter. Text na obrazovce se ihned změnil. Stálo tam: VAŠE ŽÁDOST SE OVĚŘUJE. ČEKEJTE, PROSÍM. Objevila se i ikona hodin.

„Myslela jsem, žes říkal, že potřebuješ dostat dvojku.“

„Proč chtít jenom dvojku?“ Nate začal ťukat prsty do dřevěné desky mého stolu a vteřinová ručička na ikonce hodin se vydala od dvanáctky k jedničce. Pak ke dvojce. A jak se rozběhla k trojce, začal mi v kapse vibrovat telefon. Vstala jsem a vytáhla ho. Sevřel se mi žaludek a roztřásly nohy.

„Tak co?“ chtěl vědět Nate.

Snažila jsem se dýchat, ale nemohla jsem. Zmáčkla jsem tlačítko přijetí hovoru a jenom se modlila, aby byl DJ v pořádku. Naštěstí máma nechodila kolem horké kaše a hned mi řekla, že ano. Žádný relaps. Pořád mu není dobře, ale nezhoršuje se to. S každou recidivou se jeho stav může příšerně zhoršit. Takže to byla dobrá zpráva. Hlas se mi ale přesto třásl, když jsem telefon položila a řekla: „Doktor chce udělat ještě jeden test, ale myslí si, že tu horečku způsobil nějaký virus. Všechno ostatní vypadá stabilizovaně.“ Prozatím.

„To je skvělý. Poslyš, minulej tejden jsem se nezeptal, ale tvůj táta...“

Zavrtěla jsem hlavou. „Toho se mi pořád ještě nepodařilo najít. Na tom vánočním přání, který poslal, byla adresa a razítko z Kenoshy, když jsem ale do těch apartmánů volala, řekli mi, že o něm nikdy neslyšeli.“

„Ty ho najdeš, Kaylee.“ Nate se postavil a objal mě. „A jestli ne, tak tady přesvědčíme víc lidí, aby podstoupili testy. Někdo se najde a pomůže.“

Opřela jsem se o něj a zavřela oči. „Doufám.“ Dřív jsem si to taky myslela. Pak jsem ale zjistila pravdu. Lidé říkají, že jim na vás záleží, ale ve skutečnosti jste jim jedno. Je to jedno tátovi. Je to jedno lidem z města. Je to jedno naší školní psycholožce, za kterou mě máma nutí chodit, abych se vyrovnala se svými „problémy“. Všem je to jedno. Když jsem otevřela oči, všimla jsem si, že obrazovka se změnila, a byla jsem vděčná za to rozptýlení. „Ty hodiny přestaly tikat.“

Nate se rozzářil. Naposledy mě k sobě přitiskl a znovu usedl k počítači. „Jo, moje žádost byla zpracovaná. Teď sem akorát musím pozvat šest dalších lidí a přání mi splní. To zní dost jednoduše.“ Ihned napsal moje jméno a e-mailovou adresu a poslal mi žádost dřív, než jsem stihla něco namítnout. Pak napsal pět dalších jmen.

„Kohos tam pozval ještě?“

„Neřeknu. Na rozdíl od Jacka mám v plánu řídit se pravidly.“ Pak se odhlásil a znovu vstal. „Říkala tvoje máma, kdy se vrátí?“

„Ne.“ Když vezla bráchu na pohotovost minule, trvalo celé hodiny, než je propustili. Jako kdyby se čas zastavil, když člověk vkročí do nemocnice. „Pochybuju, že nějak brzy.“

„Bezva,“ usmál se Nate, chytil mě za ruku a odvedl ke dveřím. „To znamená, že pořád ještě máme čas vyžrat lednici a zkouknout nějakej horor, než se vrátí.“

„Musí to být zase horor?“ zeptala jsem se, ačkoli odpověď jsem znala dopředu. „Nemůžeme se místo toho třeba po stý podívat na Pána prstenů? Klidně tě nechám odříkávat všechny dialogy a předvádět bojový scény.“

„To zní sice lákavě, ale ne,“ zasmál se Nate. „Musíš se mi nějak odvděčit za to, že jsem sem za tebou přišel. A já jsem pevně rozhodnutej, že tě uslyším ječet jako malou holku.“

„Pro případ, že by sis toho ještě nevšiml, jsem holka.“

„Taky že posledních sedm let dělám všechno pro to, abych ti to nevyčítal,“ mrkl na mě. „Ty se postarej o popcorn a já přinesu limonádu. Je čas se trochu pobavit.“ Hanna Hanna Mazurová seděla u svého stolu a vyndala si z batohu knihu, kterou dostala za úkol během prázdnin přečíst. Odkládala to už týden a půl, ale škola začínala znovu už ve středu, což znamenalo, že se do ní bude muset pustit.

Příběh dvou měst. Už samotný název jí zněl nudně. A jejich učitelka přitom přísahala, že na tyhle prázdniny jim nezadává žádný úkol. Podala to tak, že všem věnuje jeden nádherný příběh. Pěkně děkuju. Kdyby to tak mělo být, byl by na obálce nějakej krásnej kluk.

Ale protože Hanna nechtěla čtením strávit silvestrovskou noc, otevřela ji a začala. Po deseti minutách už se jí zavíraly oči a mozek přestával fungovat. Pokud si slečna Hernandezová představovala dárek takhle, měla by víc chodit mezi lidi.

Zespoda zaslechla smích. Chtělo se jí vstát a jít se podívat, co jí uniká, ale to nemohla. Ne potom, co všem dole oznámila, že jde nahoru dodělat úkoly. Máma by jí určitě věnovala jeden ze svých významných pohledů a nevyhnutelně by to celé dopadlo tak, že by jí zakázala jít na Silvestra na oslavu k Loganovi.

Tak přečetla pár dalších stránek, načež se rozhodla, že si udělá přestávku, a otevřela si e-mail. Koneckonců, když tu knihu bude číst po kouscích, určitě si ji líp zapamatuje.

Když ve schránce spatřila mail od Natea Weakleyho, usmála se. Třeba to znamená, že si jí konečně všiml. Už je načase, aby konečně přestal být tak zahleděný do Kaylee Dunhamové. Poté co loni fingovala nemoc, čímž akorát dokázala, že potřebuje hodiny herectví a psychiatrickou péči, si Kaylee Natea nezaslouží. Vzhledem k tomu a taky proto, jak pořád všechny otravuje s tím, aby se nechali testovat, jestli nejsou vhodní dárci ledviny, není divu, že konečně ztratil zájem. Všem je líto, že její bratr možná umře, ale obcházet lidi v jídelně a škemrat, aby šli na testy, to je prostě úplně mimo. Hanně strašně vadilo, jak na ni všichni hleděli a čekali, co na Kayleeinu prosbu odpoví. A samozřejmě, že se cítila jako spodina lidstva, když odmítla. Nikdo sice nesouhlasil, ale stejně. Takhle bezostyšně se lidí ptát je prostě hnus.

Klikla na odkaz, který jí Nate poslal, a zasmála se. Dělá si z ní snad legraci? A i kdyby, jde do toho. Tohle vypadá tisíckrát zábavněji než Charles Dickens.

Zamyslela se nad tou otázkou.

Co potřebujete?

Hmm... Nějaký výcuc z té knihy? Nebo třeba krásné nové šaty na silvestrovskou party? Kdepak. Aby upoutala Nateovu pozornost, bude muset vymyslet něco originálnějšího. A kdo ví, třeba se pokusí jí její přání splnit. A pokud ano, mělo by jít o něco náročnějšího než jen o cestu do obchoďáku. Chvíli zahazovala jednu myšlenku za druhou, až ji to konečně napadlo.

„Potřebuju týden vánočních prázdnin navíc.“

Páni, táta by byl nadšenej, kdyby to vyšlo. Učí sice rád, ale i on říkal, že letošní prázdniny jsou příliš krátké. Měl by tak víc času na sledování fotbalu a hraní videoher s jejími bratry. A ona by tu knihu mohla nechat ještě pár dnů ležet. Táta by to označil za všestranně prospěšný návrh.

Hodiny na obrazovce už začaly tikat. Jakmile byl její požadavek přijat, pozvala do systému dalších sedm kamarádů a klikla na tlačítko Odeslat. Kaylee Nejsem si sice jistá, jestli se dá večer plný popcornu utopeného v másle, filmu, ve kterém nějaký psychopat nahání lidi v lese, a toho, že mi Nate neustále „nadává“ do malé holky, když si zakryju oči, označit za zábavný, ale alespoň jsem všechno na chvíli pustila z hlavy. Nate by tvrdil, že to nebyl jeho cíl. A lhal by.

Když se máma s DJem vrátili, bylo chvíli po půlnoci. Přestali jsme si s Natem povídat a jenom se dívali, jak vchází do domu. Ačkoli byl DJ před chvilkou venku na mraze, měl naprosto bledý obličej. Jakmile si ale všiml Natea, jeho modré oči se rozzářily.

„Čau,“ usmál se na něj Nate a plácli si. „Tak jak ti je? Kaylee říkala, že jste si s mámou vyrazili na pohotovost, tak jsem jí tu dělal společnost.“ Pak se k němu naklonil a dodal: „Přinutil jsem ji dívat se na pěknej krvák.“

„Teda, chlape, škoda, že jsem tu nebyl,“ povzdychl si DJ. „Jsem naprosto v pořádku.“

„Měls horečku,“ připomněla mu máma.

„Tak mám chřipku, no,“ protočil panenky DJ. „Doktoři říkali, že to není nic hroznýho, ale máma je stejně donutila, aby mi udělali hromadu testů. Taková zbytečnost.“

Možná. Stejně jsem ho ale objala kolem úzkých ramen a pevně stiskla. Nevím, co bych si počala, kdybych ho ztratila.

„Hej!“ zavrtěl se DJ, ale ne nijak moc, protože mě má taky rád. Ví, že tyhle chvíle potřebuju. A možná je potřebuje i on, protože vteřinu před tím, než se mi vytrhl, mě taky objal.

„Nebuď na sestru tak přísnej. Má nervy nadranc, jak tady skákala a pištěla. Předvedla tu větší divadlo než ti herci.“ Nate se na mě odhodlaně podíval. „Kdybys ten film chtěla vidět ještě jednou, rád se na něj s tebou mrknu.“

„To by bylo bezva, že jo, Kaylee?“ zaradoval se DJ a obrátil se ke mně ve chvíli, kdy jsem se chystala říct ne. Takže jsem to nemohla udělat, protože jsem viděla v jeho očích únavu, která se skrývala za jeho nadšením, i strach, o němž se snažil předstírat, že ho necítí. Strach, že brzy už nebudou večery u filmu ani žádná zábava. Že mu steroidy přestanou zabírat. Že mu ledviny vypoví službu dřív, než se najde vhodný dárce. Nemohla jsem ho ošidit byť jen o jednu jedinou chvilku štěstí. „No jasně,“ souhlasila jsem. „Čím dřív, tím líp.“

„Co třeba zítra?“ navrhl DJ.

Ale máma zavrtěla hlavou. „Doktor říkal, že musíš odpočívat.“

„Ale mami,“ zazubil se DJ, „to doktor ve skutečnosti doporučil tobě.“

„A co to udělat takhle?“ ozval se Nate a hodil na sebe svůj tlustý černý kabát. „Zítra budeš odpočívat a v pátek si dáme hororovej maraton, abysme oslavili, že už tě chřipka pustila. Nechám tě vybrat první krvák.“

„Platí.“

Máma se na Natea vděčně usmála a poslala DJe do postele. Pak se na Natea znovu podívala. „Doufám, že se o té jeho chřipce nebudeš nikomu zmiňovat. To poslední, co teď potřebuje, je, aby si o tom, že umírá, šuškalo ještě víc lidí.“

„Na mě se můžete spolehnout, paní D.“

„To jsem ráda,“ usmála se nepřítomně máma. „Tak dobrou noc.“ A aniž by mi věnovala jediný pohled, rozběhla se nahoru za bratrem, aby se ujistila, že šel vážně spát a nečte si ve světle baterky komiksy.

„Díky,“ poděkovala jsem Nateovi a doprovodila ho ke dveřím.

„Za to, že s tebou koukám na horory, mi nemusíš děkovat vůbec nikdy.“

„Za to ne.“ Usmála jsem se plná vděku za to, že zase věděl, jak mě potěšit. „To za dnešní večer. Žes to se mnou vydržel. Žes mě držel při smyslech. Žes byl hodnej na DJje. Však víš.“

„Já vím.“ Vrátil se ke mně a podruhé za ten večer mě objal. Myslím, že to byl nový rekord. Musela jsem vypadat fakt strašně, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Opřela jsem se o něj a nechala se uchlácholit vůní popcornu a hot dogu a slabounkým zápachem cigaret, který naznačoval, že jeho máma už zase nevydržela nekouřit. Pár vteřin jsme tam jen tak stáli. Když nám bylo devět, Nate mi řekl, že dokud budeme spolu, dokážeme úplně všechno na světě. Myslím, že tu větu měl z nějakého filmu. Ať už ale byla odkudkoli, uvěřila jsem mu. A pořád mu věřím, protože je pořád ještě tady, po všech těch chybách a hloupostech, které jsem udělala. Protože to nejlepší přátelé dělají.

„Zavolej mi zítra, jak na tom jsi,“ řekl, naposledy mě objal a pak si na hlavu narazil tu fialovou čepici, kterou mu upletla jeho babička. „A nezapomeň se přihlásit na mail a přijmout to pozvání. Nechceš mít přece na svědomí to, že propadnu z fyziky!“

S tím vyrazil ven do zimy a já zamkla dveře. Pak jsem se z okna dívala, jak kráčí po příjezdové cestě, ze které jsem den předtím odházela sníh až k silnici. Když došel až k ní, ohlédl se a zamával mi. Já se na něj usmála, taky mu zamávala a dívala se za ním, dokud nezmizel z dohledu. Věděla jsem, že až dorazí domů, napíše mi, protože ví, že si ráda ověřím, že se mu cestou nic nestalo. Nate je šílený a legrační a někdy trochu divoký, ale vždycky má pochopení pro to, čemu říká moje kompulzivní potřeba ovládat svět.

Dospěla jsem k závěru, že máma je už tak unavená, že dolů už nepůjde. Proto jsem šla ještě zkontrolovat, jestli jsou zamčené i zadní dveře, a zamířila taky nahoru. V mámině ložnice se svítilo, ale neklepala jsem, abych zjistila, jestli je ještě vzhůru. Místo toho jsem se vydala ke druhým zavřeným dveřím, vzala za kliku a zamžourala do tmy za nimi. Dovnitř jsem nevkročila, protože zkušenost mě naučila, že si vážně nechci šlápnout na nějakou kostičku z lega, která se právě válí po podlaze. Zůstala jsem stát ve dveřích a podívala se, jestli DJ vážně spí. Naštěstí dýchal klidně. Pro dnešek už bude v pořádku. Kolikrát už jsem si přála být jiná, abych mu mohla pomoct napořád.

Když jsem dveře do jeho pokoje znovu zavřela, máma vyšla ven na chodbu. „Je všechno v pořádku?“ zašeptala.

„Všechno dobrý. Jen jsem se chtěla ujistit, že nic nepotřebuje, než půjdu spát. Taky by ses měla vyspat,“ podotkla jsem. Ráno bude muset vstávat do práce.

„Neboj. A taky už jdi radši spát.“ Pak se zamračila a sklopila oči. „A poslyš, vím, že jsem říkala, že zítra ti dám nějaké lekce řízení, až se vrátím z práce, ale když má DJ tu chřipku, nechci, aby jezdil někam autem, pokud vyloženě nemusí, a ani bych ho nechtěla nechávat samotného doma...“

„To nevadí, mami,“ pokrčila jsem rameny. „O nic nejde.“ Nate není jediný, kdo umí lhát. „Můžeme vyrazit jindy, až to bude lepší. Třeba v neděli.“

„Uvidíme.“

To slovo už jsem znala natolik dobře, abych věděla, že mám větší šanci, že mi zítra ke dveřím doručí růžového poníka, než že mi máma tenhle víkend dá hodiny řízení. Tímhle tempem se k řidičáku dohrabu, až budu končit vysokou. Mohlo by mě to naštvat, ale jsou důležitější věci, které je třeba vyřešit.

„Mami...,“ řekla jsem dřív, než jsem mohla ztratit odvahu, „přemýšlelas už o tom, že bychom si najali toho soukromého detektiva? Mohla bych na to přidat ty peníze, co mi k Vánocům poslali babička s dědou. Není to sice moc, ale mohlo by to...“

„Už jsem ti jednou řekla ne, Kaylee.“

Ta zlost v jejím hlase mnou trhla, ovšem necouvla jsem. „Ale jestli existuje jen malá šance, že táta by byl vhodný dár...“

„Kdyby chtěl otec tvému bratrovi pomoct, předně by nikam neutíkal. Vždyť už jsme to probíraly i s doktorkou Jainovou. Tyhle věci budu řešit já. Čekám, že mi to umožníš. A teď už jdi spát.“

S tím se vrátila k sobě do pokoje a zavřela za sebou. Zaslechla jsem cvaknutí zámku. Moje máma mě odstřihla. Už zase. Ale ruku na srdce, proč by to právě dnes večer mělo vypadat jinak? Mohla bych sice trvat na tom, že to spolu ještě probereme, a přinutit ji, aby se mnou mluvila, to by však akorát vzbudilo DJe. Ničemu by to nepomohlo.

Zaťala jsem ruce v pěst, zírala na dveře a bláhově čekala, že si to

třeba rozmyslí. Přála jsem si, aby mě alespoň jednou pochopila. Připouštím, že ten inzerát byl hloupý. Lhát, že každý, kdo se nechá testovat a vyjde jako vhodný dárce, dostane finanční odměnu, to nebyl jen pitomý nápad, to bylo dokonce nelegální. Což jsem si neuvědomovala, když jsem to udělala.

Jenže jsem byla zoufalá. Ze zoufalé snahy pomoct už jsem udělala

takové blbosti. Ale zatím se mi místo toho, abych DJovi zachránila život, podařilo tak akorát dokonale zničit ten svůj.

Převlékla jsem se do flanelových tepláků a do trička a už jsem lezla

do postele, když vtom jsem zaslechla vibrovat telefon. Nate. Psal mi, že už dorazil domů a že doufá, že právě sedím za stolem u počítače a pomáhám mu zajistit si lepší budoucnost a lepší známku.

Odepsala jsem mu, že bych se nikdy neopovážila nějak omezovat

jeho životní možnosti, načež jsem vyskočila z postele a sedla si k notebooku. Za chvíli už jsem otevírala e-mail s předmětem „Nate Weakley vás pozval na NEED.“

GRATULUJEME. BYL/A JSTE POZVÁN/A DO

NEJNOVĚJŠÍ VERZE NEEDU. SOCIÁLNÍ SÍTĚ

VÝHRADNĚ PRO ZVANÉ A URČENÉ PRO ŽÁKY

STŘEDNÍ ŠKOLY V NOTTAWĚ. PŘIDEJTE SE KE SVÝM

PŘÁTELŮM A ZJISTĚTE, OČ LEPŠÍ MŮŽE BÝT VÁŠ

ŽIVOT, KDYŽ ZÍSKÁTE MOŽNOST ANONYMNĚ

VYJÁDŘIT SVÉ MYŠLENKY A TAKÉ NÁSTROJ, KTERÝ

VÁM DÁ, CO POTŘEBUJETE.

Nedošlo mi, že ta stránka JE určená jen pro studenty místní střední

školy. To bylo zvláštní. Když jsem to teď zjistila, odsunula jsem se od stolu a pořádně si rozmýšlela, jestli na odkaz dole kliknout. Ačkoli většinu lidí z mojí školy nemusím a nebavím se s nimi, pokud se tomu jde vyhnout, přijmout pozvání na jejich sociální síť je v podstatě nezbytné. Nechápala jsem, proč mě zvou, ale zdá se mi, že čím víc někoho nesnášíte, tím víc s ním chcete být přes internet v kontaktu. Dosud jsem ignorovala všechno, co napsali, zvlášť když to vypadalo, jako že se mě snaží k nějaké reakci vyprovokovat.

Většina studentů z mojí školy jsou pitomci. Jen minimum se jich nechalo testovat, když jsem začala vyvěšovat plakáty a rozdávat před hodinami letáčky o darování ledviny. Vím celkem o třech ze stovek a stovek. Ostatní se mi prostě jen přestali dívat do očí. Dokonce i učitelé začali uhýbat pohledy, a tak jsem se pustila do boje. Bojuju za svého bratra. Nate říká, že bych si ty jejich nadávky neměla brát osobně. Říká, že každý nesnáší, když se cítí jako zbabělec, který se nechce dát testovat. A že místo aby si to připustili, napadnou člověka, který je přinutil přiznat, že mají strach.

Možná má pravdu. Je těžké rozlišit mezi tím, co oni udělali ze studu a já zase ze vzteku. Zavinila jsem toho spoustu, ale ne všechno. Za ten zbytek můžou oni. A přesně proto se jim na internetu vyhýbám, jak to jen jde. Proč se obtěžovat, když mě k tomu nemůžou nutit? Ale zas na rozdíl od dalších stránek, na téhle zůstávají uživatelé v anonymitě. Správci téhle sítě si nepřejí, aby člověk věděl, kdo se skrývá pod kterým jménem. Nikdo se nedozví, že jsem taky členem. Věděla jsem, že se snažím přesvědčit samu sebe, abych se tam zaregistrovala, hlavně kvůli tomu, abych nezklamala Natea. Navíc hluboko uvnitř jsem musela přiznat, že jsem byla zvědavá, kolik mých spolužáků a bývalých kamarádů se spolu bude online bavit a jak, když nevědí, s kým mluví, a jsou si jistí, že rodiče ani další dospělí z místní komunity na tu síť nemají přístup.

Kousla jsem se do rtu, znovu se přisunula na kolečkové židli ke stolu a klikla na odkaz myší.

VÍTEJTE NA SOCIÁLNÍ SÍTI NEED, objevilo se na obrazovce.

ZADEJTE PROSÍM SVÉ JMÉNO A POTVRĎTE,

ŽE V SOUČASNÉ DOBĚ STUDUJETE NA STŘEDNÍ

ŠKOLE V NOTTAWĚ.


21

Splnila jsem dané instrukce a stiskla Enter. Objevila se další strán

ka, která mi přidělovala identifikační uživatelské číslo, D106, dále mi gratulovala k tomu, že jsem se stala členem NEEDu, a zvala mě, abych si personalizovala svou domovskou stránku. Nabízeli spoustu možných pozadí a v rámci vlastní databáze i stovky barevných profilových obrázků. K tomu pak ještě výběr linků na jejich diskusní fórum, kde si členové mohli psát. Chvíli jsem si stránky jen tak prohlížela, abych zjistila, jaký mají účel, a skončila jsem na stejné stránce, kterou mi Nate předtím ukazoval.

Znovu jsem si ta krvavě rudá písmena přečetla.

PŘÁNÍ: TOUHA NĚCO VLASTNIT NEBO DOKÁZAT.

NĚCO CH T Í T.

POTŘEBA: NĚCO, CO JE DŮLEŽITÉ, PROTOŽE JE

TO ZÁSADNÍ. NĚCO NEZBYTNÉHO, BEZ ČEHO

NEMŮŽETE ŽÍT.

CO POTŘEBUJETE?

Zírala jsem na tu otázku a kurzor blikající v prázdném políčku pod

ní. Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi oznamuje, že na mě opět nebude mít čas. Na to, jak se přede mnou zamkla, aby se mě zbavila. Má strach o DJe? Ano. Měla by ho mít? Rozhodně. Nefrotický syndrom je strašná věc. Neuvěřitelně strašná, dokonce i s tou nejlepší prognózou. Je máma naštvaná, že se pořád snažím najít tátu? No jistě. V jejím hlase ale slyším ještě víc než jen strach a frustraci. Vidím jí to na očích pokaždé, když si myslí, že se nedívám. Nezáleží na tom, že jsem ani na vteřinku nezaváhala a ihned se nabídla, že DJovi ledvinu daruju. Nezáleží na tom, že jsem přemluvila doktory, aby mě otestovali, i když mám jinou krevní skupinu. Záleží jen na tom, že když se na mě máma podívá, vidí samu sebe. Někoho, kdo není dost dobrý na to, aby bratra zachránil. A bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila někoho takového najít, se mi to nepodařilo.

Tričkem jsem si otřela slzy z tváře a zhluboka se nadechla. Brečet je hloupost. A já si strašně nerada připadám hloupá.

CO POTŘEBUJETE?

Ta rudá slova na obrazovce byla tak svůdná. Věřila jsem, že někdo, kdo sedí za počítačem a vytváří sociální síť pro studenty střední školy, mi může pomoct? Věřila jsem, že ať už tuhle stránku spustil kdokoli, chce vážně zlepšit můj život?

Ne. Zas až tak naivní nejsem. Ale v té tmě kolem jsem zjistila, že si přeju, aby se našel někdo, komu na mně záleží. Někdo, kdo mi dveře otevře, místo aby mi je přibouchl před nosem. A tak jsem do prázdné kolonky pod tou otázkou napsala:

POTŘEBUJU NOVOU LEDVINU PRO BRATRA.

A zmáčkla jsem Enter.

Jakmile jsem odpovědět odeslala, zatoužila jsem vzít to zpátky. Jak moc pitomá můžu být? Ta síť je sice anonymní, ale všem dojde, že tenhle požadavek je ode mě. Všichni se mi vysmějí. No bezva.

Na obrazovce se objevila stejná zpráva, jaká předtím naskočila Nateovi. VAŠE ŽÁDOST SE OVĚŘUJE. VYČKEJTE, PROSÍM. A hned vedle ní naskočily ty červené tikající hodiny. Sledovala jsem, jak se vteřinová ručička plíží, a čekala na vyjádření.

Tik, tak, tik, tak.

S každou další vteřinou jsem si připadala hloupěji a hloupěji. Uběhlo deset minut a ty hodiny ještě pořád tikaly. Ach jo. Možná mi zamrzla obrazovka. Tak jsem zavřela celý prohlížeč a znovu se na NEED přihlásila. A ty hodiny se objevily zase. Ručičky se pořád ještě pohybovaly a já si začala říkat, jestli Nateovi předtím odpověděl nějaký operátor. Pokud ano, ten člověk už dávno spí nebo vůbec netuší, jak mi odpovědět. Požádala jsem o něco, co mě jakožto uživatele ihned odhalí. Možná jsem se porušením pravidel automaticky vyškrtla z možnosti žádat cokoli dalšího.

Každopádně pokud ten správce NEEDu zrovna spal nebo se rozhodl mi zablokovat účet, nemělo žádný smysl sedět a čekat na nějakou odpověď. Ale místo toho, abych notebook zavřela, jsem si ho nastavila tak, abych na něj viděla z postele, do které jsem si zalezla. A chviličku před tím, než jsem usnula, jsem ještě mrkla na druhou stranu místnosti a zjistila, že ty hodiny už zmizely.

Nasadila jsem si brýle a trochu se naklonila. VAŠE ŽÁDOST O SPLNĚNÍ PŘÁNÍ BYLA ZPRACOVÁNA. UDĚLÁME, CO BUDE V  NAŠICH SILÁCH, ABYCHOM VAŠI POTŘEBU SPLNILI.

Těsně před usnutím mě ještě napadlo, že po mně nikdo nechtěl, abych na síť pozvala další přátele. Takže buď měl systém nějaký výpadek, nebo byl ten člověk, který odesílá odpovědi na požadavky, příliš laskavý, než aby mi řekl, co už dávno vím. Totiž že mi NEED ani nikdo, kdo za ním stojí, pomoct nemůže. Že bez ohledu na to, co si kdo říká nebo co mi ta síť slibuje, je moje rodina totálně v háji.

POČET ČLENŮ SÍTĚ – 89

PŘÁNÍ ČEKAJÍCÍ NA SPLNĚNÍ – 78

SPLNĚNÁ PŘÁNÍ – 15 Sydney Sydney potichu zavřel vchodové dveře, aby nikoho neprobudil, a nechal si teplem rozehřát prokřehlé tělo a prsty. V předpovědi počasí, kterou viděl v pondělí, tvrdili, že tenhle týden bude teplejší než ten minulý.

No jasně.

Moderátor předpovědi počasí si samozřejmě může dovolit omyl. Jemu venku zadek nemrzne. A jistojistě ho za to z televize nevyhodí. Což jenom dokazuje, jak je život nefér. Kdyby se jen táta dal na meteorologii místo toho, aby odešel z místa městského správce počítačové sítě a založil si vlastní realitku. Ačkoli, aby mu nekřivdil, ze začátku to bylo dobré. Nebo to alespoň všichni říkají. Pak realitní bublina splaskla a s ní i jeho rodina. Třikrát sláva americkému snu, ve kterém může každý padnout na hubu, i když bude poctivě pracovat. A máma se pořád diví, že se Sydney nehrne na školu studovat počítače ani nehodlá vzít zavděk sliby armádních náborářů o smysluplné kariéře v komunikacích nebo tak něco. Protože se nehlásil na žádnou vysokou, školní poradkyně ho požádala, aby o té nabídce z armády ještě popřemýšlel. Takže jim ještě tak docela nezamával. Pracovat pro vládu má svoje výhody, alespoň podle táty, protože vláda člověku vždycky najde nějaké místo. To dává smysl, když si vláda tiskne peníze. Ovšem i když by se mu líbilo vytahovat se střeleckými dovednostmi, poslouchat po zbytek života něčí rozkazy už ne. Toho si užije dost doma, ačkoli to se brzy změní. V osmnácti mu začne skutečný život a on se z něj chystá vyždímat maximum. Když už konečně zase začínal cítit vlastní uši, odhodlal se sundat si rukavice. Dýchl si na ruce a zahýbal prsty. To je lepší. Pořád je měl ztuhlé, ale alespoň už jimi mohl hýbat.

Sundal si batoh, položil ho na lavici u vchodu a posadil se vedle něj. Na skopnutí bot potřeboval tři pokusy, ale nakonec se mu podařilo i to. Naštěstí. V teplé sprše se mu nohy prohřejí. Rychle si boty i kabát uklidil, aby mu ráno máma nevynadala. Ten jelen, který už visel v garáži za lodí, mu sice získá nějaké plusové body navíc, ale rozhodl se schovat si je na později. Člověk nikdy neví, kdy bude potřebovat kartičku „Propustka z vězení“. Zvlášť vzhledem k tomu, co se chystá.

Zvedl batoh a zamířil ztichlým domem dolů do sklepa. Sice už se těšil do sprchy i do postele, ale pořád ještě nebyl úplně ve své kůži. Nejdřív se potřeboval trochu rozptýlit.

Znovu si dýchl na ruce a zapnul notebook. Zatímco čekal, až se objeví úvodní obrazovka, otevřel batoh a vyndal z něj svůj lovecký nůž po dědovi. Pak se natáhl pro hadřík, a ačkoli z čepele očistil krev už v garáži, znovu ji setřel tak, jak ho to děda učil. Pak nůž uklidil zpět do šuplíku, zamkl ho a klíč schoval do malé krabičky, kterou připevnil zespodu k desce stolu. Nechtěl, aby se někdo náhodou třeba zranil. To by bylo zlé a beztak už bylo všechno na nic.

Když se mu notebook probral, zadal své heslo a pustil se do práce. Rychle proklikal několik oken a usmál se. Bezva. Tahle nová sociální síť vypadá zajímavě. Rozhodl se, že když jde o něco tak nezvyklého, klidně uposlechne pár rozkazů. Opřel se v židli a protáhl si prsty, které se mu už konečně rozehřály. Co by tak mohl potřebovat?

Odpověď byla snadná. Peníze. Nejsou peníze odpovědí na všechno? Teď jen musí vymyslet kolik. Kaylee „Hádej, kolik je hodin?“ zavolala jsem dolů.

„Ani za nic!“ křikl na mě DJ. „Já už se znova měřit nebudu!“

„Chceš se vsadit?“ Popadla jsem teploměr ležící v kuchyni a vydala se s ním do obýváku, kde se brácha rozvaloval před televizí. „Máma bude za pět minut volat, aby se zeptala.“

„Tak jí řekni, že jsem v pohodě.“ Na obrazovce s vysokým rozlišením zrovna dostalo nějaké auto smyk a vybouralo se.

„Bude chtít vědět, jestli nemáš horečku.“

„Máma by se měla uklidnit,“ povzdechl si DJ dramaticky. „Už volala čtyřikrát a ani jednou jsem horečku neměl. Myslím, že se na to můžeme oficiálně vykašlat a nechat to být.“

„To není tak snadný.“ Z testů nevyšlo, že by měl relaps. Zatím. Vzhledem k tomu, jak měl rozhozený imunitní systém, stačilo by málo, aby se to změnilo. Když u pacienta s nefrotickým syndromem dojde k recidivě, jeho prognóza se pokaždé dost děsivě zhorší.

Zvýší se riziko zadržování vody, pneumonie, trombózy, dalšího poškození ledvin. Pro DJe by další relaps mohl znamenat celkové selhání ledvin. A pokud do té doby neseženeme dárce...

„Ale jo,“ řekl DJ, posadil se a pohlédl na mě. „Je to tak snadný.“ V televizi zrovna vybuchlo nějaké další auto, ale on se na ni ani nepodíval. „Ale rozhodně to vypadá, že se s mámou snažíte dokázat, že umírám, spíž než že musím setřást chřipku. U mámy mě to nepřekvapuje, je prostě taková. Ale ty máš být na mý straně.“

„Já jsem na tvý straně a ty neumíráš,“ řekla jsem a přála si, aby se mi při tom nesevřel žaludek. „To nikdy nedovolím.“

„Nemůžeš udělat nic, abys tomu zabránila, Kaylee. Přál bych si to. To bych se pak aspoň nemusel tolik bát. Už mě unavuje mít pořád strach.“ V jeho očích jsem viděla toho malého kluka, se kterým jsem si stavěla z kostek věže a který se pokaždé rozbrečel, kdy už byly tak vysoké, že mu spadly. Viděla jsem i strach, jejž uměl tak dobře schovávat, protože si tolik přál zapomenout na to, že jeho imunitní systém může klidně zkolabovat. Zaslouží si zapomenout a být šťastný. I kdyby to mělo být jen na pár hodin.

Schovala jsem si teploměr do kapsy, lehla si na zem vedle gauče a řekla: „Můžu se koukat s tebou?“

„Klidně. O moc jsi nepřišla. Ty zlí ukradli prachy dalším zlým a ten chlap, co je pronásleduje v autě, je podezřelej polda, co si myslí, že zabil svýho parťáka, a nemůže si to odpustit. Až na to, že ten jeho parťák neumřel a myslím, že pracuje pro ty zlý, ale tak daleko ještě nejsme.“ Nějaký náklaďák zrovna vytlačil ze silnice další auto, které taky vybouchlo, zatímco z náklaďáku vyskočil nějaký chlápek a vystřelil. Vůbec jsem netušila, o co v tom filmu jde, ale to bylo jedno, protože ve skutečnosti jsem se na něj ani nedívala. Sledovala jsem, jak se DJ raduje a nadšeně poskakuje, když se ten hodný konečně střetl se svým parťákem, o kterém si myslel, že ho zabil.

Pak zazvonil telefon a mně nečinilo žádné potíže mámě zalhat, že DJ se měřil a teplotu nemá. Protože si to DJ tak přál.

Nedlouho potom, co film skončil a začalo jeho pokračování, protože zjevně každý pitomý akční krvák prostě musí mít druhý díl, jsem si všimla, že DJ na gauči vedle mě usnul. Přikryla jsem ho dekou, lehla si vedle něj a odhrnula mu vlasy z tváře.

A zatímco spal, dívala jsem se na něj a snila. Když už to později začalo vypadat, že se každou chvíli probudí, rychle jsem vstala a zmizela k sobě do pokoje, aby si nepřipadal trapně, že ho starší sestra hlídá i ve spánku, jako by byl mimino nebo tak.

Začala jsem se prohrabovat složkami v šuplíku a papíru, který ležel úplně navrchu, jsem se ani nedotkla. Věděla jsem, že nejlepší by bylo ho vyhodit. Jenom dokazuje, jak hnusní dokážou lidi být. Jako bych potřebovala, aby mi zrovna to někdo připomínal. Ale nechala jsem ho ležet a z hromady pod ním jsem vytáhla seznam jmen v naději, že alespoň pár z těchhle lidí bude soucitnějších než ti, které jsem kontaktovala v minulosti. Na tom seznamu byla jména všech lidí, na něž jsem si vzpomněla, že by mohli tušit, kam zmizel táta. Když jsem ho sepisovala, nejvíc jsem si toho slibovala od jmen nahoře. To dokazuje, kolik toho vím. Dosud mi jen jeden z nich, pan Bryski, přiznal, že s tátou mluvil potom, co vloni na jaře odjel na ryby.

Doktoři nám od začátku říkali, že nejlepším dárcem by pro DJe byl nějaký blízký člen rodiny se stejnou krevní skupinou. U rodinných příslušníků je nejvyšší pravděpodobnost, že v testu kompatibility získají všech šest bodů, což by pro DJe znamenalo nejlepší šanci, že jeho organismus novou ledvinu přijme. A co se mě týče, tím dárcem bude táta, ať se mu to líbí, nebo ne. Ať si máma říká, co chce. Dluží nám to.

Přihlásila jsem se na e-mail, který jsem si pro účely svého pátrání zřídila, a napsala panu Bryskimu, jestli se mu táta náhodou zase neozval. Sice mi slíbil, že by mi o tom dal vědět, ale už nikomu nevěřím. Ani jemu ne, a přesně proto se taky pod ty e-maily nepodepisuju. Nejspíš si myslí, že si píše s mámou. Myslí si to většina z těch, kterým jsem takhle napsala. Tu adresu jsem vytvořila přesně proto, aby vznikl takový dojem. Lidé rádi dělají ukvapené závěry a alespoň jednou toho můžu využít.

Poslala jsem ještě dalších šest e-mailů a pak začala obvolávat hotely v Kenoshe a okolí. Jsou jich tam desítky, proto každý den volám jen do několika. Ti, se kterými mluvím, mi nesmějí prozradit jména hostů, ale občas to zvedne nějaký recepční nebo správce, jemuž je holčičky, co pátrá po svém ztraceném otci, líto. Nebo si myslí, že bych za nějakou informaci mohla zaplatit. Ve skutečnosti nevěřím, že by mě někdo z nich mohl k tátovi dovést. Ještě na nikoho takového jsem nenarazila, byť jsem se strašně fakt snažila. Ale protože s tím inzerátem na peněžní odměnu to nevyšlo a pokus o krádež lékařských záznamů školy, který by mi mohl pomoct vytipovat potenciální vhodné dárce, mě dostal na psychiatrii, zdá se mi, že hledat jehlu v kupce sena je lepší než mámin plán, který podle toho, co můžu soudit, spočívá v tom, že nebudeme dělat vůbec nic.

Na to jsem se alespoň snažila myslet, když mi člověk, který to zvedl,

začal nadávat, ať neotravuju, a zavěsil. A snažila jsem se nemyslet na to, co o mně vypovídá fakt, že takové reakce už dávno čekám.

Odhodlala jsem se ještě k pár dalším telefonátům a potom jsem

začala tátu hledat na všemožných sociálních sítích. Jako vždycky jsem byla trochu zklamaná, když jsem opět nic nenašla. Táta nikdy netrávil rád čas u počítače, což mu zmizení z našich životů jen usnadnilo. Policie by ho nejspíš dokázala vypátrat. Soud taky, kdyby jen máma zažádala o alimenty. Ale zatím to odmítá s tím, že nejlíp ví, co dělat, a že nám táta nepomůže. Zkusila jsem i přesvědčit DJe, aby ji přitlačil ke zdi, protože jeho by odmítnout nemohla, ale on se hovorům o tátovi vyhýbá. Vím, že si myslí, že je jeho vina, že táta odešel. Jen tři týdny poté, co jsme se dozvěděli, že poslední relaps DJovi poškodil ledviny natolik, že brzy bude potřebovat transplantaci, táta zmizel. Rozhodně ví, jak do člověka ještě kopnout, když už si myslí, že je na dně.

Protože má snaha vypátrat tátu nepostupovala nijak nadějně, dala

jsem si pauzu a přihlásila se na svůj běžný e-mail. Páni. Dvacet tři nových zpráv.

VICKI BOCKNICKOVÁ VÁS POZVALA NA NEED.

QUINCY HANSON VÁS POZVAL NA NEED.

MARTYN UDDEN VÁS POZVAL NA NEED.

JOSE ALVARADO VÁS POZVAL NA NEED.

VERA PETZEL VÁS POZVALA NA NEED.

Jedna jako druhá. Samé pozvánky na sociální síť NEED. Všechny

od té doby, co jsem před čtrnácti hodinami šla spát. A většinu těch, od kterých mi pozvánka přišla, bych ani nenazvala kamarády. Proč píšou zrovna mně?

Klikla jsem na záložku NEED, kterou jsem si předtím přidala na

lištu, přihlásila se, a když se objevila hlavní stránka, dvakrát si ji přečetla. Buď jsem den předtím nedávala moc pozor, nebo byla ta stránka nová. Plná požadavků od členů.

POČÍTAČE

TELEFONY

OBLEČENÍ

AU TA

ŠPERKY

LY ŽE

TÝDEN ZIMNÍCH PRÁZDNIN NAVÍC

Muselo jich tam být už přes stovku. Pod každým z nich byl prostor

pro komentáře. U některých svítila hvězdička a soudě podle gratulací v komentářích pod nimi bylo zjevné, že tahle přání už byla splněna.

Pod některými byly desítky komentářů. Pod dalšími, které musely

patřit mezi ty nejnovější, jen pár. Lidé v nich psali zprávy typu To taky potřebuju nebo To jsem si měl taky přát i zprávy typu To nemyslíš vážně! nebo Prober se. Většina z těch požadavků byla tak obecná nebo tak častá, že bylo téměř nemožné zjistit, kdo si co přál. Jenže ten můj ne. Mohla jsem si jen představovat, jaké komentáře dostal, zvlášť když jejich autoři vědí, že zůstanou v anonymitě.

Řekla jsem si, že je mi to jedno. Že po všech těch urážkách a po

směšcích, kterých se mi od mých vrstevníků už dostalo, jsem imunní vůči čemukoli, co řeknou. Což zjevně nebyla pravda, protože zatímco jsem mezi ostatními hledala svůj požadavek, svíral se mi žaludek. Ale nějak jsem ho nemohla najít.

Vrátila jsem se na začátek a znovu prošla celý seznam odshora až

dolů. Našla jsem Nateovo přání dostat jedničku z testu z fyziky s několika nabručenými komentáři pod ním. Moje přání tam ale prostě nebylo. Správce NEEDu se musel rozhodnout můj příspěvek smazat buď proto, že byl divný, nebo proto, že jednoznačně odhaloval mou identitu.

Ulevilo se mi, dokud jsem neotevřela svůj profil. Pod mým uživatelským jménem stálo:

VÁŠ POŽADAVEK BYL ZPRACOVÁN.

NOVÁ LEDVINA PRO BRATRA – ČEKÁ NA VYŘÍZENÍ.

Nic víc. Žádný prostor pro komentáře. Žádné kousavé poznámky. Ale počkat. Dole v rohu se objevila hvězdička spolu s textem, který jsem tam předtím neviděla.

*VÁŠ PROFIL JE MOMENTÁLNĚ SKRYT PŘED

OS TAT N ÍM I UŽI VAT ELI .

Takže nikdo neuvidí, o co jsem požádala.

Proč? Přešla jsem ze svého profilu na profil jiného člena požadujícího nové lyže. Stránka se mi okamžitě zobrazila. Celý anonymní profil i s velkým personalizovaným pozadím v podobě velkého žlutého smajlíka. U jeho požadavku svítil stav Čeká na vyřízení. Žádná hvězdička dole v rohu.

Síť musela můj profil zablokovat, aby chránila moji identitu. Vždyť kdo jiný z naší školy by si přál novou ledvinu? Jsem zachráněna před dalším výsměchem... prozatím. Ale co když se to změní? Téměř každá sociální síť, které jsem kdy byla členem, vydává aktualizace. Počet uživatelů téhle sítě rychle narůstal. Co přijde, až NEED přestane fungovat anonymně a můj profil se zobrazí všem? Všechny ty řeči o tom, jak jsem se zbláznila z toho, že mi utekl táta a že mám na smrt nemocného bratra, už se nebudou jen šuškat po chodbách. Budou na mě koukat napsaná velkými písmeny přímo z mého počítače a z počítačů všech ostatních na škole. Někteří se mě zastanou. Ne všichni si myslí, že jsem jenom kráva, která chce být neustále středem pozornosti a využívá rodinné potíže k tomu, aby ji všichni litovali. Ale ti, kteří si to myslí, mi už nedají pokoj, až můj profil uvidí. Zachovali se stejně už na jiných sociálních sítích. Zachovají se tak i tady. Nikdy jsem se na NEED neměla hlásit.

Pokud tady budu jen nečinně sedět a čekat, až NEED mou anonymitu zruší, bude to konec. Musím svůj účet zrušit sama. A musím to udělat hned.

Na stránce s mým profilem jsem žádnou kolonku o zrušení nenašla, tak jsem se vrátila na hlavní stránku a začala hledat v nastavení. Možná to bude někde v nastavení soukromí? Nebo jinde? Kdekoli. Musí přece existovat způsob, jak se toho účtu zbavit. Jenže ať už jsem zkoušela cokoli, profil se mi ze sítě smazat nepodařilo. Musela jsem něco přehlédnout.

V zoufalství jsem vzala telefon a zavolala Nateovi.

„Ahoj,“ pozdravil mě. „Zrovna jsem ti chtěl volat. Jak je na tom DJ?“

„Už líp. Štve ho, že máma v jednom kuse volá a ptá se, jakou má teplotu. Všechno jako obvykle.“

Nate se zasmál. „Myslím, že jako obvykle je lepší než jako neobvykle. Kdykoli se u vás stane něco neobvyklýho, rozpoutá se úplný peklo. Takže to rád slyším.“

„Takhle jsem se na to ještě nedívala.“

„A právě proto máš mě. Abych myslel za tebe. A když už jsme u toho, dostal jsem nápad, jak přesvědčit další místní, aby se nechali testovat na dárcovství.“

Nate by vážně možná dokázal přesvědčit někoho dalšího. Ačkoli jeho vlastní rodina ho přehlíží, protože mu moc nejde sport, ve škole ho všichni zbožňují. Ale pochybuju, že by se mu podařilo přesvědčit naše spolužáky nebo jejich rodiče, aby podstoupili dobrovolnou operaci, jíž by pomohli někomu cizímu.

„Všichni, kteří mají naši rodinu nebo DJe rádi natolik, aby mu darovali ledvinu, už testy prošli.“ Bylo jich zoufale málo. Pár rodinných přátel. Pár tátových kolegů z práce. A Nate. Ukázalo se, že má stejnou krevní skupinu, ale nevyšel mu ani jeden z šesti antigenů. Jeho ledvinu by DJovo tělo s nejvyšší pravděpodobností odmítlo, což znamená, že Nate není vhodný dárce. Stejně jako já. Proto jsem se rozhodla hodit se marod a vloupala se do kanceláře školní sestry, abych zjistila, jakou krevní skupinu mají naši spolužáci, a vytipovala tak vhodné potenciální dárce. Myslela jsem, že je to dobrý nápad. A mýlila jsem se.

„To jo, ale co všichni ti lidi, kteří tě neznají? Ptala ses jenom u nás ve městě, který není jen malý, ale navíc plný omezených sobců. Vím, že nemáš ráda sociální sítě, protože lidi jsou blbci, ale ne všichni na internetu jsou tak hloupý jako lidi, se kterýma chodíme do školy. Nějaká dobrá kampaň na netu by ti to mohla pomoct zviditelnit a možná by i přiměla další lidi, aby šli na testy. Potřebuješ jenom něco s virálním potenciálem. Už pracuju na něčem, co by lidi mohlo trochu nakopnout. Stačí, když se najde jeden vhodnej dárce.“

Jenže ten někdo bude muset být ochotný prožít zbytek života jen s jednou ledvinou. Většina lidí není tak altruistických, pokud za to nedostane zaplaceno. Mámu bude taky štvát, že je to veřejný, ale to je mi nakonec jedno. Možná, že když ji to naštve dostatečně, konečně se odhodlá udělat něco proto, abychom našli tátu. „Zeptám se DJe, co si o tom myslí,“ řekla jsem, a než mě mohl Nate začít přemlouvat, pokračovala jsem rychle dál. „Když už se bavíme o sociálních sítích, nemůžu zjistit, jak si smazat profil na NEEDu.“

„A proč bys to dělala? Já si tam hraju skoro celej den. Je to fakt divoký!“

„Jak divoký?“

„No tak pro začátek, ten člověk, co to vymyslel, musí být fakt génius. Z toho, co vím, bych řekl, že se ta síť spustila před třemi dny. Když jsem si včera posílal pozvánku, měla jenom dvacet šest uživatelů. Teď už jich má čtyři sta sedm. Zaokrouhleme to na čtyři sta deset. Od rána už mi přišlo minimálně šedesát pozvánek. Až jsem si nakonec musel na jiný síti na profil vyvěsit, že už jsem členem NEEDu a aby posílali pozvánky ostatním. Hádám, že do zítřka už tam budou všichni ze školy, co se přihlásili na mail.“

Klikla jsem na úvodní stránku.

POČET ČLENŮ SÍTĚ – 410

PŘÁNÍ ČEKAJÍCÍ NA SPLNĚNÍ – 398

SPLNĚNÁ PŘÁNÍ – 48

„Všemohoucímu Jackovi už splnili druhý přání. Řekl mámě, že si za ten dárkový poukaz, co mu dala babička, koupil trenažér bruslení na suchu, ale kouknul jsem na krabici, ve který mu ho doručili. Žádná značka nebo razítko pošty. Nic. Jen jeho jméno napsaný velkými černými písmeny. Pochybuju, že mu máma věří, ale svýho oblíbenýho syna nikdy nevyslýchala.“

„Co je trenažér bruslení na suchu?“ nevěděla jsem.

„Nějaká posilovací pomůcka. Zrovna to zkoušejí v obýváku s klukama z fotbalovýho týmu. Pokud se chceš zasmát, měla bys přijít a vidět je. V jednom kuse o sebe jakoby naschvál zakopávají.“

Zadala jsem trenažér bruslení na suchu do Googlu a zmáčkla Enter. Páni. V závislosti na značce se jejich cena pohybovala v rozmezí dvou set padesáti a pěti set dolarů. V takových částkách se pohybují i nové telefony. Jenom za Jacka už NEED vyhodil spoustu peněz. A z těch čtyřiceti osmi splněných přání byla jeho jenom dvě.

„Kde se na to berou peníze?“ přerušila jsem další z Nateových výlevů zaměřených proti Jackovi.

„Jaký peníze?“

„Ty, co se za ně kupujou trenažéry bruslení na suchu a všechny ty další věci, o který si lidi píšou.“

„Co na tom záleží?“

„Nikdo nerozdává tuny drahejch věcí, aniž by za to něco dostal zpátky.“ Něco takového se neděje ani v disneyovkách, natož ve skutečném životě.

„To je fakt.“ Úplně živě jsem viděla, jak si Nate zajel rukou do vlasů, zatímco o tom přemýšlel. „Ale pravda je,“ řekl po chvilce, „že lidi dělají různý věci z nejrůznějších důvodů. Možná za tím stojí někdo, kdo hrál letos v obchoďáku Santa Clause a rozhodl se, že ho to tak bavilo, že s tím nepřestane. Nebo třeba nějakej boháč zjistil, že mu zbývají jen dva měsíce života, a rozhodl se svý prachy dát na bohulibý účely.“

„Ty myslíš, že plnit Jackovi každý přání je bohulibá činnost?“

„Ne, ale zajistit mi jedničku z fyziky jo. Ačkoli musím říct, že když to teď vidím zpětně, bylo to dost krátkozraký přání.“

„Proč?“ nechápala jsem. „Protože se bojíš, že tvůj učitel fyziky se nenechá podplatit umírajícím milionářem?“

„Každej má svou cenu, Kaylee. Musíš mít jen dost silný nervy na to, abys ji nepřestala hledat, dokud nezjistíš, jaká je. A ať už je za touhle sítí kdokoli, je si toho dobře vědom. Mně ale došlo, že moje přání se nedá splnit dřív než za dva a půl týdne. Kdybych byl větší materialista jako třeba Jack a skoro všichni ostatní, už bych měl první přání splněný a mohl bych chtít něco dalšího. Ale teď musím kvůli pravidlům počkat, dokud mi nesplní první přání, než můžu začít chtít něco jinýho.“

„Tou dobou už nebudeš moct chtít nic jinýho.“

„Proč ne?“

„Protože už nebude, koho do tý sítě pozvat.“ Klikla jsem na domovskou stránku NEEDu znovu a spatřila, že počet uživatelů už vzrostl na čtyři sta dvacet čtyři. „To je ta potíž, ne? Když na síť pozveš dost dalších lidí, splní ti přání. Ale až se přidají všichni, celý to skončí.“

„To si nemyslím,“ odpověděl Nate. Jeho legrační tón byl dávno pryč. „Přemýšlej o tom. Kdokoli, kdo za tou sítí stojí, chce, abychom se na ni všichni přihlásili. Nastavili hranici záměrně dost nízko tak, aby po členství každej skočil a chtěl svoji odměnu. Takhle to už moc dlouho dál jít nemůže. Když už se ta síť zavedla a stabilizovala, hádám, že zvednou cenu z několika e-mailů o trochu výš.“

„Jak výš?“ zeptala jsem se.

Ticho, které se mezi námi rozhostilo, jako by trvalo věčně, až ho Nate konečně přerušil. „To nevím, ale pochybuju, že budeme muset čekat moc dlouho, než to zjistíme.“ Gina Tak tohle je fakt na nic. Gina se na kolečkové židli posunula dál od počítače a zírala na obrazovku. Jak asi má na tuhle hloupou síť pozvat dvanáct přátel, když všichni, pro které je určená, už na ní jsou? A jak se vůbec stalo, že je mezi posledními, kdo se o ní dozvídá? Tak to přece nemá být. Ona přece vždycky o všem ví jako první. O oslavách, o rozchodech, o tom, kdo to dal s kým dohromady. Tak jak se to mohlo stát?

Když svojí nejlepší kamarádce vynadala, že jí vůbec neposlala zvací

e-mail, Michelle se hájila tím, že předpokládala, že Ginu už dávno pozval někdo jiný. Což sice dává smysl, ale stejně. Nebude přece jediná ze všech holek, co zná, které NEED nesplní její přání. Díky tomu, že je ta síť anonymní, se naštěstí nikdo nemůže dozvědět, že jí ještě přání nesplnili, ale jde tady přece o princip. Gina Fergusonová stojí vždycky v čele nových trendů. A přesně to NEED je. Nejenom, že se stane jeho součástí, ona na něm mezi ostatními vynikne.

Samozřejmě, že aby se to mohlo stát, bude s ní muset stránka spo

lupracovat.

Gina se zhluboka nadechla, znovu dojela na židli ke stolu a otevřela

si svůj profil na NEEDu, který obsahoval nejen ten identifikační kód, který nemohla změnit, ale i novinky o její žádosti.

ZADANÉ PŘÁNÍ:

LÍSTKY NA KONCERT SKUPINY BLONDFIRE –

KE SPLNĚNÍ JE TŘEBA DODRŽET STANOVENÝ

POŽADAVEK .

POZVAT 12 VHODNÝCH NOVÝCH UŽIVATELŮ.

VAŠE POZVÁNÍ PŘIJAL 1 NOVÝ VHODNÝ UŽIVATEL.

(VEŠKERÉ OSTATNÍ POZVÁNKY BYLY ROZESLÁNY

SOUČASNÝM ČLENŮM. ZKUSTE TO ZNOVU NEBO

KLIKNĚTE SEM A ZMĚŇTE SI ZADÁNÍ ÚKOLU.)

Jeden. Jak je to možné? Poslala pozvánky všem, kteří s ní chodí na

světové dějiny, angličtinu a statistiku. Sotva je zná od vidění, natož podle jména. Nepatří mezi oblíbence, tak jak se dostali na NEED dřív než ona?

To je tak k vzteku.

Počkat.

Znovu si přečetla zprávu v závorce a zhluboka si oddechla. Ten od

kaz na změnu zadání úkolu přidali nově. Super. Protože ona už nemá nikoho, koho může pozvat.

Usmála se a rychle na odkaz klikla myší. Změnila se barva pozadí

i písma, teď bylo modré.

NAPIŠTE NÍŽE UVEDENÝ VZKAZ NA PAPÍR

A HOĎTE HO POD DVEŘE DOMU NA ADRESE

SYCAMORE LANE 519. NEJPRVE SI HO VYFOŤTE

A PAK VYFOŤTE I POPSANÝ DŮM. OBĚ FOTKY

VLOŽTE NA VÝVĚSKU PRO VZKAZY A POTVRĎTE

TAK, ŽE ÚKOL BYL SPLNĚN.

„DÍKY ZA VČEREJŠÍ VEČER. VÍM, ŽE MUSÍME

POČKAT, AŽ NASTANE TEN SPRÁVNÝ ČAS NA TO,

ABYCHOM MOHLI BÝT SPOLU. BUDU SE MODLIT,

ABY BRZY NASTAL. – L“

Doručit lístek? Ha. To je daleko snadnější než rozesílat zvací maily.

Škoda, že jí to síť nezadala dřív. Venku už se začíná stmívat. Celý den přijde vniveč.

Sycamore Lane. Není to ta na druhé straně města? Gina adresu zadala do vyhledávače, a když se objevila jména lidí, kteří tam žijí, musela se usmát. Perfektní. Pastor Frey a jeho rodina s ostatními jednají tak povýšeně. Paní Freyová Ginu dokonce jednou zastavila v obchodě, aby jí řekla, že se nemá oblékat jako děvka, jinak že prý s ní jako s děvkou budou lidé zacházet. Jako kdyby ji to zajímalo. A jejich syn, Luke, ten je ještě horší. V jednom kuse ji někde pomlouvá a jednou během závěrečného testu ze španělštiny ji dokonce udal, že podvádí, a to od něj opsala jednu jedinou věc. Tehdy jí tvrdil, že je to pro její vlastní dobro. Že jí Bůh posílá znamení, že má na víc. Jako kdyby měl Luke jen kvůli tomu, že je jeho táta pastor, na Boha přímou linku. Tak tuhle hru může hrát i ona. A Bůh jí zjevně skrze NEED právě poslal na misi.

Gina vstala, naškrábala zprávu na papír, popadla tašku a zamířila ke dveřím. Nemělo smysl se splněním tohohle úkolu nijak otálet. A pokud ta zpráva Lukeovi nebo jeho rodině, která je svatější než kterákoli jiná, způsobí potíže, pak to bude daleko větší sranda, než jakou myslela, že dnes zažije. Tohle jim skoro patřilo. Sakra, byla by to skoro klidně udělala i bez těch koncertních lístků.

Skoro. Ethan Ethan zavřel notebook a zvedl stránku, kterou si právě vytiskl. Nerad by ty instrukce popletl. Protože to by znamenalo, že ned



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist