Kniha: Srdce zlomený - Ondřej Hejma

INTRO

No, a je to tady, dámy a pánové. To, co právě louskáte, to, na co

brejlíte ve svý čtečce, anebo co do vás pere něčí sametovej baryton, není nic jinýho, než třetí díl mejch pamětí. Už je to tak.

Ptáte se, jak může někdo psát paměti na díly, nebo nedejbože na pokračování? Jak si může někdo myslet, že lidi zajímá zrovna ta jeho nefi ltrovaná pěna dní, kterou život každýmu z vás servíruje den co den, bez ptaní a jakejchkoliv jinejch ohledů na cokoliv? Je to prostě proto, že na každý vteřině lidskýho života záleží, každá z nich může změnit chod světa a je jedno, která to je i o koho jde. No, a ta večerní vteřina, kterou prožívám právě teď já, vypadá tak, že sedím v  horkým létě pod naší řevnicko-toskánskou pergolou obrostlou bujnou vistárií a  naproti mě sedí moje žena Bludimíra, zcela zabořená do životopisu jistýho pana Václava.

„Co to píšeš,“ ptá se mě, když slyší jak náruživě buším do klávesnice svého Booku.

„Knihu, vole,“ odpovídám. „Jsem totiž spisovatel,“ dodávám pro případ, že by už zapomněla.

„Aha,“ říká a pokračuje v četbě. Nejspíš proto, že o mýmživotě toho ví víc než dost, což zdaleka neznamená všechno, aleevidentně jí to stačí. To sice z hlediska budoucí čtenářský poptávky jakoby není zrovna povzbuzující informace, ale manželky sev tomhle smyslu nepočítaj, protože bejvaj spíš na tý straně autorský. Každopádně je skoro půlnoc, další tropická vlna se valí tou naší kotlinou středoevropskou, a po pravdě řečeno, je mi fajn. O  tom, že je mi fajn, mluvím taky proto, že otázka duševního rozpoložení autorova je v  okamžiku samotné tvorby klíčová,

Copyright © Ondřej Hejma, 2017

All rights reserved

Cover © Jakub Kaše

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2017

ISBN

Srdce zlomený10 11Ondrej Hejmaˆ i když metody tvorby můžou bejt různý. Někdo prej má přísnej pracovní režim od–do a dodržuje ho za každou cenu, jinejdonekonečna loví múzy, který ne a ne přijít, další si to všechno v klidu vygoogluje a pak dělá machra, jinej chlastá nebo fetuje, až se hory zelenaj, a tak dále a tak dále.

Každopádně na startu musí mít asi člověk takový to zvláštní

puzení, který ho nutí ten příběh světu vyžvanit a vykřičet,protože bez toho to nejde. A pak už jde jen o to najít rovnováhu neboli

balanc, což je onen pocit, kdy všechno je na svým místě, žádná

bota netlačí a  geniální věci jdou tak nějak samy od sebe. Jako

třeba ta správná poloha ying a  yang v  čínský medicíně, nebo

pevnej postoj golfi sty, kterej pak už jen švihne klackem a míček

letí jak blázen, přesně tam, kam je potřeba.

Ale aby to stálo opravdu za to a prožitek byl patřičněhlubokej, je třeba při takový práci taky myslet na velectěné čtenářstvo

a položit si otázku, v jakým stavu se nacházejí právě oni, protože

pro ně se nakonec ta kniha píše. To je trošku oříšek, protože lidi

jsou různý a různý koníčky maj, ale neměl by to nakonec bejt

takovej problém, protože Češi podle renomované agenturyBloomberg nedávno zvítězili v soutěži o nejzhýralejší národ světa.

Že prostě našinci si nejvíc užívaj. A ani se za to ani nestyděj,

nijak se tím netajej, a některý prej dokonce i poňoukaj. A to se

mi hodí! Autor a jeho protějšek mají prostě bejt na stejný vlně

neboli, vznešeně řečeno, ze stejnýho hodnotovýho světa. Což je

situace, kterou k dokonalosti kdysi dotáhli v Kalifornii kluci vod

Grateful Dead, když před koncertem dávali každýmu divákovi

stejnou dávku LSD, jakou si posléze vzali sami. Ani hrát se tehdy

nemuselo, taková to byla pohoda.

Na těch stovkách stránek předchozích dvou dílů, který jste

možná četli, a  možná taky ne, jsem odvykládal svoje dětství,

pubertu, kariéru, rodinu, dějiny světa a  vůbec všechno, pěkně

od začátku, až do druhý dekády jedenadvacátýho století. Včetně

pravdy, lásky, zrady a  přátelství, intrik i spiknutí, o  špinavejch

hrách tajnejch službách ani nemluvě. Jak jsme byli s  Havlem

v Americe, s Klausem na lyžích a se Zemanem v lihu. Prostě tak

jak to bylo.

A  protože nám takřka nepřetržitě dorůstají mladý generace, který to nemůžou pamatovat, dovolte malou vzpomínku na

tyhle ikony, který jsem musel sledovat coby zuřivý zpravodaj

největší novinářský agentury na světě přes dvacet let, žil jsem

s nima ve dne v noci a poslouchal ty jejich kydy tak dlouho, až

mi tak nějak zůstaly pod kůží.

Ten první v pořadí v našem příběhu vystupuje pod jménem

pan Václav. Hrdina sametový revoluce, postava snad ažnadpozemská. Když pro nic jinýho, tak proto, že z lidí sňal jejich viny

jako ten beránek boží z Bible a oni ho za to milovali jako svatej

vobrázek, i když ho vlastně vůbec neznali. Nebo právě proto.

Každopádně psali jméno toho člověka na zdi, a i když tynápisy časem smyly kapky deště, tak ten příběh Popelky žije ještě,

a  navíc se to rýmuje. Příběh o  tom, jak bohatý chlapec na dno

padnul, pak povstal, své bohatství získal zpět a nakonec i moc,

slávu, půlku království a královnu k tomu, i když byla jentelevizní. A přitom dál žil svůj příběh hipísáka, kterým byl vždycky,

teda hlavně předtím, než ho navlíkli do toho hermelínu.

Ten, kterej ho na tom výsluní nakonec vystřídal, je ten,kterýmu v tomhle příběhu říkáme Velekněz. Nejen proto, jaký má

iniciály, ale taky proto, že svýho času to byl čaroděj, jehož slovo

mělo magickou sílu. Bylo to slovo, který určovalo, co bude dál.

Na rozdíl od dob jeho předchůdce se už o věcech smělopochybovat a mnozí to taky dělali. Velekněz byl na rozdíl odnadoblačného pana Václava fi gura pozemská, brutálně reálná, převádějící

slova v činy bez váhání a jakéhokoliv studu. Veleknězovy osudy

v naší trilogii sledujeme s citem a porozuměním i proto, že právě

Srdce zlomený12 13Ondrej Hejmaˆ prochází údolím stínů a  smrti, do kterýho jednou dojde každej, kdo to dotáhne takhle daleko. Protože jeden den je kolem vás ten krásně nasvícenej a bohatě klimatizovanej svět limuzín, konvojů a televizních studií a druhej den je člověk sám a klepe kosu někde na Proseku nebo v Kobylisích, nebo kde vlastně ve skutečnosti bydlí. Žije sice se svou doživotní rentou a ochrankou, která mu z titulu jeho bývalýho postavení zůstala, ale taky s tím strašlivým absťákem moci a slávy a z toho vyplývajícísamotou, před kterým vás neuhlídá ani ten nejsilnější bodyguard, Whitney Houston by mohla vyprávět. Ale pozor – Velekněz je bojovník, kterej se nevzdává, což český není, a proto je takypermanentně nebezpečnej.

No, a mluvě o nebezpečí, tak právě v tuhle chvíli tam nahoře

na kopci, na Hradčanech, v  tom sídle českejch králů, usedá na

trůn Těžkej Miloš, břichomluvec a notorický bonmotista, kterej

vypadá, jako by snad ani nebyl z tohodle světa. A navíc na ten

trůn usedá z vůle svýho lidu, protože ten si ho tam sám vybral

jako nejlepšího z nejlepších, tedy aspoň z těch, co našli odvahu

jít k volbám. Bohudík, nebo bohužel, račte si vybrat.

Protože dřív to chodilo tak, že prezidenta voliliv Parlamentu, v tý malostranský žvanírně, kde se U Schnellů vždycky nějak dohodli a lidi do toho neměli co mluvit, ale jak jsou pořád

zvyklý vytloukat ze všeho politickej kapitál, začali populisticky

mluvit vo tom, že toho prezidenta budou volit lidi sami, a  tak

dlouho vo tom v novinách psali, v rádiu vo tom povídali, až se

to stalo skutečností. Takový to nešťastný, sebenaplňující seproroctví, jako když se bojíte, že dostanete rýmu a samým strachem

nakonec začnete smrkat. Všichni věděli, že je to špatně, no, a teď

to máme. Tenhleten model kdy hlasujou lidi sice vypadá jako

velká demokracie, ale na druhou stranu dneska už taky víme, že

se za ty prachy dají najmout ty nejlepší agentury, pisálci, mluviči

a baviči, maskéři a režiséři, který už lidem vysvětlej, co je pro ně

dobrý. A ti, co to zaplatěj, si pak voděj toho svýho prezidenta na

laně jako ochočenýho medvěda brtníka. V  Americe by mohli

vyprávět, tam to přímo vynalezli.

A i když se pořád dokolečka opakuje, že prezident vlastně nic

nemůže a nesmí, tak už jen ten barák tam nahoře na Hradčanech

má takovou cenu a sílu, že každá bitva o něj stojí za to. A tak se

naše první prezidentský volby bleskurychle změnily v nevídanej

masakr, ve kterým na sebe přesně v tom americkým stylu obě

strany navzájem kydaly špínu, lhaly o sobě, dělaly ze sebe blbce

a vůbec se chovaly trapně jako snad nikdy předtím.

Prohrál kníže Karel možná i  proto, že si do světa politiky

odskočil až na poslední chvíli, a jak tak prohrál, jeho příznivci

se s  tím nehodlali nikdy smířit, tak těžce to nesli a  ten příkop

mezi oběma stranama byl zase o trošku hlubší a pořád plnej těch

smradlavejch blitek, který se do něj za celou dobu tý kampaně

valily snad ze všech stran. Ještě teď se mi dělá šoufl , když si na

to vzpomenu.

Těžkej Miloš, kterej tu hnusnou bitvu nakonec vyhrál, jiovšem vyhrál po zásluze, což leckoho naštve, ale nikdo nemůžepořít, že každá země má takovýho prezidenta, jakýho si zaslouží.

Miloš totiž, přes všechnu tu podágru, cukrovku a bůhvíco ještě

má, zvládnul ten fi niš v cílový rovince vo trošku líp, přestože to

jezero chlastu, který vypil, mělo z  chemickýho hlediska určitě

nižší kvalitu, než ta luxusní louže, ve který se pro změnu ráchalo

celej život zmíněné kníže. Mimochodem, ti dva si v tom boji byli

daleko podobnější, než by se na první pohled zdálo a  než si je

leckdo ochoten přiznat.

Historie má ovšem svou logiku, a tak je třeba vědět, že jako

kdejakej českej prezident si Težkej Miloš taky prošel svojídávkou zrady a neštěstí, i když v kriminále ještě (zatím) nebyl. Po

letech samoty rozvedeného rozumbrady a  štamgasta lidových

bufetů na obou stranách řeky Vltavy si po revoluci dokázal

Srdce zlomený14 15Ondrej Hejmaˆ získat ostruhy, přízeň i úctu svých zbrojnošů, jakož i prostého lidu. I  tu slavnou Strakovu akademii na Klárově dobyl, vešel hlavním vchodem, jak slíbil svým věrným, a  bez váhání, natožpak uzardění, se stal premiérem týhle země. Nakonec ale dopadl jako Coriolanus, tak jak nám ho popisuje Shakespeare: poznamenán těžkými ranami nepřátel i  podlou zradou přátel byl nakonec poražen, aby strávil dalších deset let v samovyhnanství kdesi na Vysočině. Ale nebyl by to on, kdyby se nedokázal posléze slavně vrátit a  pomstít svému národu, jakož i  všem těm, co ho kdysi vyhnali z  města. Každopádně Miloš na tom Hradě prostě je a nám, který si dovedeme zjednatpatřičnej nadhled, je jasný, že všichni Veleknězovi kritici budou jednou vzpomínat a prstíčkem hrabat, až se ten exotickýchlaec pustí do díla. A nemusí to trvat vůbec dlouho.

Potud nesvatá trojice hradních pánů, která v našem příběhu

děj spolu s dějinami posunuje kupředu, aby lépe vynikly osudy

hlavních postav.

První z  nich je můj kamarád Štěpán, soudruh sui generis, pokud mi prominete tenhle zprofanovanej výraz, člověk, se kterým jsem se toulal magickou Kalifornií i  zapadlejma uličkama

Káthmandů, parťák, kterýmu jsem vděčnej za spoustu nádhernejch zážitků, jakož i neřestí a zlozvyků, protože od tohonakonec kamarádi taky jsou.

Na prahu podzimu svýho života, kterej prožil v  relativním

luxusu, octnul se Štěpán ve světě absolutní spodinya beznaděje. Permanentní fl irtování s  konzumací chemických sloučenin,

jakož i jejich výrobou, ho nakonec zahnalo až za samou hranu

zákona, kterým ostatně vždycky pohrdal, aby ve fi nále skončil v

kriminále, kterej ovšem kreativně využil coby dokonalej detox.

Tahle schopnost vyhrabat se ze všeho a přežít nemožné je u něj

rodová a typická.

Vrátil se, ale netrvalo dlouho, aby znovu a  tentokrát definitivně ztratil svůj skutečnej a  milovanej domov, ne proto, že by

musel, ale proto, že ho nikdo nezval zpátky, jestli chápete ten

rozdíl. Když jsem se to dozvěděl, hledal jsem ho tak dlouho, až

jsem ho našel. No, a když jsem ho uviděl, opuštěnýho, uprostřed

hromady krámů jako nějakýho bezdomovce, kterýho nikdoneotřebuje, rozhoupal jsem se k činu, jehož důsledky nesudíkybohu dodnes. Jemným nátlakem jsem ho přiměl najít si podnájem v  Praze, což se povedlo, a  aby v  tý Praze měl co dělat,

rozhodnul jsem se ho inspirovat plánem na velkou cestu, tak

jako on mě kdysi. Navrhnul jsem cestu do New Yorku, která by

ho přivedla na jiný myšlenky a připomněla toho sladkého ptáka

našeho mládí, protože na nic lepšího jsem v tu chvíli nepřišel.

Ale protože nic se nezdaří podle plánu, jak praví klasik,nakonec jsem do tý Ameriky odjel sám a zase jen Štěpánovi můžu

poděkovat za to, co se tam stalo.

Třetím do naší party mušketýrů je Dušan. Je o pět let starší než

my, což neznamená dneska nic, ale svýho času to byl rozdílgenerace, náskok jedný vysoký školy, něco, co z něj v jednu chvíli

dělalo autoritu a dospělýho člověka na rozdíl od nás, čerstvejch

maturantů.

Když jsme se potkali, toho večera koncem šedesátejch letněkde na parkovišti ve Špindlu, byl už graduovanej jadernej fyzik,

kterej se právě se přihlásil na práva, čímž se ten věkovej rozdíl

najednou opticky smazal. Byli jsme všichni tři ve stejným ročníku, líbily se nám stejný holky, koukali jsme na ty samý fi lmy,

poslouchali stejnou muziku a nasávali vědění všeho druhu, jak

se na študenty s rudejma ušima sluší a patří. Měli jsme za sebou

Pražský jaro a první kontakty se světem za oponou, kde seodjakživa nalézala země zaslíbená. Dva roky svobody, kterápřinesla lesk světovejch metropolí i všední dny gastarbeiterů.

Srdce zlomený16 17Ondrej Hejmaˆ

V normalizačním bezčasí sedmdesátejch a osumdesátejch let

jsme se pak všichni víceméně oženili, přivedli na svět pár potomků, postavili domy, zasadili stromy a nastartovali nějaký ty

kariéry. A nakonec přišla ta slavná sametovka, která nás všechny

určitě překvapila v mnoha směrech, a mě hlavně proto, že Dušan

se z ní vynořil jako jeden z hybatelů dějin. A to je něco, co stojí

za to zažít z první ruky. Stal se totiž jedním z otců kapitalismu

v týhle zemi coby autor oblíbené celonárodní televizní hry zvané

„kupónovka“. Nevyneslo mu to zázračné jmění, jak by si někdo

mohl myslet, ale přineslo mu to, kromě mnoha mimořádných

zážitků, jak nehynoucí úctu, tak hluboké opovržení těch, kteří

uvěřili tomu, že kdyby to bylo nějak jinak, mohlo to bejt lepší.

Byly to úžasný doby „kdy se to uhlí tvořilo“, jak říkávali kdysi

Voskovec s Werichem a nikdo z nás si neuvědomoval, žetakovou dávku svobody nejspíš už nikdy nezažijeme. A  najednou,

jako v  nějaký blbý pohádce jsme se každej sám za sebe museli

rozhodnout, kterým směrem se vydat. Dušan dělal dějiny, Štěán prachy a já jsem se vrhnul po hlavě do muziky. Důležitý pro

nás všechny bylo, že to proběhlo bez potoků krve, kandelábrů

a jinejch hnusnejch věcí, který jsou často v takovejch situacích

leckdy k vidění. Na to jsme byli hrdý.

No, a netrvalo to pak vůbec dlouho a uběhlo dalších dvacet let,

další jedna éra, ve který se ukázaly dvě zásadní věci, a totiž že ta

nová svoboda není žádná samozřejmost, a hlavně že si ji každej

představoval jinak. A že jsou na světě možná i důležitější věci.

Někdy před Vánocema jsem se například dočet‘, že jednoho

chlapíka v nejlepších letech, trénovanýho sportovcea špičkovýho donchuána krmenýho tou nejlepší biostravou, boháčea slavnýho spisovatele, postihla ruptura aorty, což je něco, jako když

vám pukne srdce, prostě vážně velkej malér. Tenhle kluk psal na

samým začátku svý kariéry docela hezký knížky, i  panu Václavovi se líbil, ale nakonec se předělal na tu moderní nasíracíliteraturu, která se veze na lidský závisti, jako že jsou všichni svině,

blbý a zkorumpovaný, hlavně teda tam ty nahoře. Říká se tomu

populismus neboli lidovlezectví, je to hřích a hned mě, starýho

chytráka, škodolibě napadlo: to má z  toho! Ten vztek, do kterýho se profesionálně musí nutit, aby to jeho naštvání byloautentický a uvěřitelný, ty špatný vibrace, ta žluč, která prostupuje

krevní řečiště a vzlíná výš a výš, to všechno přeci není pro lidský

tělo zdravý, i když se to zatraceně dobře prodává! A to pak může

člověk uběhnout dvacet biomaratónů a je mu to prd platný.

No, a teď považte, že já, kterej jsem byl vždycky nad věcí a na

všechny hodnej, já Sametový Ondřej, jsem momentálněv prakticky stejný situaci jako ten nasranej kolega. Nedělám si legraci.

Před pár lety mě, zdravýho člověka, kterýho nic nebolí, poslala

Bludimíra u příležitosti významných kulatin na generálnízdravotní inspekci asi nejen proto, že je doktorka a  moje ošetřující

lékařka, ale taky proto, že jsem byl právě v tom blbým věku, jak

se zpívá v jedný písničce.

„Proboha, jak s  tímhle můžete vůbec koncertovat, vážený

pane?“ zeptala se na konci té zevrubné zdravotní inventuryslovutná kardioložka a evidentně to myslela vážně.

„Ale já žádný problémy nemám,“ říkám já, a  navíc jsem

ochoten to doložit činem, například výkonnostním testem.

„To vůbec nic neznamená,“ opáčí ta dáma. „Jste prostěasymtomatickej.“ Což v  překladu znamená, že jsem nemocnej, ale

nic mi není. I když kdo ví, že jo.

Do plynojemu udělám dírku, jemnou, jako je váš vlas a vypůjčím si

sirku, a pak si to, dešti, has!

Blues libeňskýho plynojemu