načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Srdce z kamene - Simon Scarrow

Srdce z kamene

Elektronická kniha: Srdce z kamene
Autor:

V románu Srdce z kamene evokuje Simon Scarrow drama a hrůzy druhé světové války a znovu prokazuje svůj nevšední spisovatelský talent, díky němuž se jeho knihy o historických ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Václav Viták
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7655-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh začíná v létě roku 1938, které mají Peter, Andreas a Eleni strávit na prosluněném řeckém ostrově Lefkada. Místní rodáci Andreas a Eleni se spřátelí s německým mladíkem, který přijel navštívit otce pracujícího na zdejších archeologických vykopávkách. Přestože spolu strávili relativně krátkou dobu, jsou si natolik blízcí, že si slíbí opětovné setkání. Znovu se v Řecku ocitáme v roce 1943 po vypuknutí druhé světové války, kdy staří přátelé stojí na opačných stranách. Peter je důstojníkem německých okupačních jednotek, ale oba jeho někdejší přátelé patří k řeckým partyzánům. Všichni se budou muset tváří v tvář těžkým bojům rozhodnout, co jsou ochotni obětovat pro svou pravdu a jestli chtějí zapomenout na společnou minulost. Zda se dožili konce války a jaké byly jejich další osudy, se dozvíme z vyprávění jednoho z přímých účastníků o mnoho let později. Román se zaměřuje na období druhé světové války na území Řecka. Realisticky jsou vykresleny hrůzy válečných bojišť i události mimo ně, stejně tak pevná přátelství, která překonají i nepřátelské linie.

Popis nakladatele

V románu  Srdce z kamene  evokuje Simon Scarrow drama a hrůzy druhé světové války a znovu prokazuje svůj nevšední spisovatelský talent, díky němuž se jeho knihy o historických vojenských taženích, statečných válečnících a chlapském přátelství pravidelně ocitají na seznamech bestsellerů. SIMON SCARROW je britský autor historických románů. Narodil se roku 1962 v Nigérii a poté žil s rodiči v řadě dalších zemí; po příjezdu do Británie vystudoval historii na University of East Anglia a pak učil tento obor na City College v Norwichi. Specializoval se zejména na římské dějiny a pořádal pro studenty poznávací cesty po památkách a muzeích, během nichž si ještě prohloubil znalosti. Poté se rozhodl, že své poznatky zúročí a začne psát knihy, jaké by si rád sám přečetl – napínavé vojenské příběhy odehrávající se v minulosti. Proslavil se sérií patnácti románů o římských legionářích Macronovi a Catonovi, z nichž třináct již vyšlo česky. Mimoto je Scarrow autorem čtyřdílného cyklu  Revolution  odehrávajícího se za napoleonských válek a románů  Srdce z kamene  a  The Sword and the Scimitar.  Spolu s T. J. Andrewsem napsal dvě série povídek vydaných nejprve jako e-knihy:  Roman Arena  a  Invader . Simon Scarrow má dva syny a žije v Norfolku. Více informací naleznete na webových stránkách www.simonscarrow.co.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Václav Viták


Všechny postavy v této knize kromě všeobecně známých

historických osobností jsou fiktivní a jakákoli podobnost

s reálnými lidmi ať žijícími, či již mrtvými

je čistě náhodná.

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Simon Scarrow

Map © 2015 John Gilkes

All rights reserved.

Z anglického originálu Hearts of Stone

(First published by Headline Publishing Group, London, 2015)

přeložil © 2016 Václav Viták

Redakce textu: Jiř í Pacek

Jazyková korektura: Ivo Podskalský

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-868-1 (pdf)


OBSAH

Mapa Středomoří během druhé světové války 6

Mapa ostrova Lefkada 7

Hlavní postavy 9

Srdce z kamene 11

Autorova poznámka 361




HLAVNÍ POSTAVY

Lefkada 1938

Dr. Karl Muller, vedoucí archeologických vykopávek na Lefkadě

prováděných berlínskou Humboldtovou univerzitou

Peter Muller, jeho syn

Heinrich Steiner, postgraduální asistent dr. Mullera

inspektor Demetrios Thesskudis, policejní velitel na Lefkadě

Rosa Thesskudisová, jeho žena

Eleni Thesskudisová, jeho dcera

Spyridon Kataridis, básník žijící na Lefkadě

Andreas Kataridis, jeho syn

Jannis Stavakis, místní rybář

Současnost

Anna Thesskudisová, učitelka dějepisu a dcera

Marity Hardyové-Thesskudisové, učitelky v důchodu, jež žije

v Norwichi a je dcerou Eleni Thesskudisové

Dieter Muller, doktorand a vnuk Petera Mullera

Lefkada během druhé světové války

Na palubě Papanikolisu, ponorky Královského řeckého loďstva

major Jatridis, kapitán ponorky Papanikolis

poručík Pilotis, první důstojník na Papanikolisu

hlavní mechanik Markinis

praporčík Stakiseru

námořník Appellios

námořník Papadakis

9


Káhira

plukovník Huntley, velitel káhirského oddělení Sekce zvláštních operací

SZO

Patrick Leigh Fermor, armádní důstojník, kterého záhy zverbuje SZO

William Moss, důstojník podstupující výcvik v SZO

Okupace ostrova Lefkada

Michaelis, kapetan jedné odbojářské skupiny

Petros, kapetan další odbojářské skupiny

Oberstleutnant Salminger, velitel německé posádky na Lefkadě

10


PROLOG

Lefkada září 1938

S

poušť cvakla, Karl Muller sklonil fotoaparát a usmál se na tři teenagery, dva chlapce a jednu dívku, kteří seděli na lavici. Odkašlal si

a pak řekl řecky:

„Tak, a je to hotové.“

Zatímco vkládal svou leiku zpátky do koženého pouzdra, tři mladí

vstali a přešli ke stolu, na němž ležely nejčerstvější nálezy zarcheologických vykopávek. Muller měl už jen jediného asistenta,postgraduálního studenta z Humboldtovy univerzity, který s ním ještě pracoval na

Lefkadě. Všichni ostatní si již sbalili věci a odcestovali domů na pokyn

vedoucího katedry. Pokud Muller věděl, stejně dopadly dvě dalšíexpedice na Jónských ostrovech i ostatní archeologické týmy po celémStředomoří. Všem stejně jako jemu nařídili zanechat veškerých prací avrátit se domů, a to kvůli zhoršující se mezinárodní situaci. Muller odjezd

odkládal tak dlouho, jak jen bylo možné. Podvolil se až poté, co zBerlína dostal telegram se sdělením, že buď splní příslušný příkaz, nebo

bude čelit následkům.

Přemýšlel o telegramu a současně s obavami pohlédl na svého syna. Peter

byl na svých šestnáct vysoký a člověk klidně mohl mít za to, že je mu

o několik let více. Měl štíhlou postavu, zatím bez velké svalové hmoty,

a proto vypadal trochu křehce. Brýle, které nosil, jako by tento fakt ještě

více zdůrazňovaly. Muller si povzdechl. Syn byl to jediné, co mu na světě

zbylo poté, co mu před několika lety zemřela žena. Měl o svého chlapce

strach. Peter si fascinovaně prohlížel nejčerstvější nálezy odkryté během

vykopávek. V lepším světě by mu bylo dovoleno, aby se řídil srdcem

a stejně jako otec se věnoval archeologii. Svět byl však takový, jaký byl,

a dominovali mu mocní vládci s bezohlednými názory a jejich poslušní

11


nohsledi. Hrozili válkou, a pokud by se naplnilo jejich přání, byl by Peter

vtažen do jejího nebezpečného náručí. Muller sloužil na západní frontě

během prvního velkého konfliktu tohoto století a nemohl zapomenout na

jeho hrůzy. Modlil se, aby jeho chlapec s miliony dalších nemusel sdílet

stejný osud jako předchozí generace.

Pak se k němu plaše přiblížila dívka a sledovala, jak balí fotoaparát. Obrátil se k ní s vřelým úsměvem. „Co pro tebe mohu udělat, Eleni?“

„Herr Doktor Muller,“ oslovila ho jeho německým titulem apokračovala německy, byť s pauzami, jak ji to naučil Peter. „Ta fotka, co jste dělal. Je možné... Mohla bych dostat jednu pro sebe?“

Přikývl. „Samozřejmě. Postarám se o to, až se vrátím do Lefkady avyvolám film.“

Eleni Thesskudisová se zářivě usmála a bělostný chrup jí přitom pěkně kontrastoval s olivovou pletí oválné tváře s hnědýma očima a dlouhými černými vlasy, jež ji rámovaly. Hezká holka, pomyslel si Muller. Chápal, proč ji Peter začal mít rád. Bylo zjevné, že kluk je tou dívkou unesen, i když to před otcem odmítal přiznat a své city zapíral rozpačitě, ale také neoblomně, jak to teenageři obvykle dělají.

„Děkuji, doktore Mullere. Jste moc laskav.“

„Ty víš moc dobře, jak okouzlit muže, aby dělali, co si přeješ, viď?“ poškádlil ji trochu. Eleni se usmála, zavrtěla hlavou a pak se otočila a šla znovu ke svým kamarádům, kteří se nakláněli nad nejbližším stolem. Peter ukazoval na střep nádoby, na němž se dosud zachovalo jemnětvarované držadlo, a vysvětloval Andreasovi nějaký detail. Kdykoli se přitom podíval na řeckého mladíka, odráželo se mu od skel brýlí slunce. Muller obrátil pozornost ke svému postgraduálnímu studentovi sedícímu uvedlejšího stolu a odkašlal si.

„Heinrichu!“

Heinrich Steiner otočil hlavu s pečlivě učesanými hnědými vlasy. Košili a šortky měl propocené a pokryté prachem. Muller ale věděl, že Steiner okamžitě po návratu do Lefkady toto oblečení shodí, převlékne se jako vždy do úpravných flanelových kalhot a bílé košile s tím ubohýmpartajním odznakem připevněným ke kapsičce. Muller přistoupil k druhé straně stolu, za kterým seděl jeho asistent.

„Už jsi dokončil katalogizaci dnešních nálezů?“

„Téměř, Herr Doktor. Ještě dvě položky a je to.“

„Dobře. Pak je založ a vrať se do vily. Jakmile narazíš na předáka, řekni

12


mu, že chci, aby se tohle všechno zítra ráno zapakovalo jako první. Nálezy

půjdou do skladu v Lefkadě. Stejně tak naše vybavení.“

Doktorand nadzdvihl obočí. „Všechno necháme tady? Nic neodvezeme?“

„Co jiného můžeme dělat?“ pokrčil rameny Muller. „Univerzita chce, abychom se ihned vrátili domů. Až budu zpátky v Berlíně, musím se pokusit nějak zajistit odvoz našich nálezů odsud.“

Doktorand přikývl, vrátil se ke svému zápisníku a pokračoval vzanášení údajů o posledních položkách, které mu ještě zbývaly na stole.Muller se znovu otočil k trojici teenagerů.

„Vy tři můžete jet s Heinrichem. Odveze vás zpátky do Lefkady. Já za vámi přijedu vozem.“

„Ty tu zůstáváš?“ zeptal se Peter a trochu se zamračil. „Andreasův otec nás ale všechny pozval dneska na večeři.“

„Dorazím tam. Nechtěl bych pana Kataridise zklamat. Musím ale ještě zařídit pár věcí, než opustím tohle archeologické naleziště.“ Našpulil rty a rozhlédl se kolem po malém údolí obklopeném strmými kopci. „Než to tady definitivně opustím.“

„Zase se sem vrátíš, tati, jakmile ty problémy skončí.“

Muller poklepal syna po zádech. „Ano, samozřejmě že ano a ty taky, pokud budeš chtít.“

Peter se zazubil. „Zkus mi v tom zabránit! Navíc by mi příliš scházeli moji přátelé.“ Mávl na druhého mladíka a dívku a znovu začal mluvit řecky. „Můj otec říká, že se vrátíme, až se svět zase umoudří.“

„Dobře!“ Andreas se usmál, což dělal vzácně. Vzápětí se ale trochu zakabonil, když viděl, jak Eleni něžně stiskla německému chlapci paži. Pak pokračoval s lehkou ironií v hlase: „Budeme se na vás těšit. Určitě budeme téměř k smrti unuděni faktem, že tu nemáme nikoho, kdo by nám dokázal vysvětlit naši vlastní historii do tak fascinujících a nekonečných podrobností.“

Peter navenek smutně zakroutil hlavou. „Jsem civilizovaný člověk, který se ocitl mezi barbary...“

„Dost toho škádlení, nerozumná mládeži!“ Muller je přerušil, neboť jeho asistent dokončil práci. Prudce zavřel zápisník a vstal z lavice. „Jděte s Heinrichem. Hned.“

Z jeho hlasu jasně zaznívala netrpělivost. Peter se proto se svými přáteli otočil a šel od stolů s nálezy k pěšině, která vedla ven z údolíčka směrem k táboru, v němž členové expedice žili, když nebyli v domě v Lefkadě

13


pronajatém univerzitou pro jejich potřeby. Stany, táborová lůžka i kamna

se přidají k ostatnímu vybavení a uloží se ve skladišti, v němž budou čekat

na návrat archeologů. Muller pozoroval odcházející skupinku, dokud se

mu neztratila z dohledu. Pak čekal ještě několik minut, než uslyšel chrčení

startujícího nákladního vozu. Řazení zaskřípalo, motor zavyl, jak Heinrich sešlápl plynový pedál, a vozidlo se s rachotem rozjelo po nerovné,

hrbolaté cestě.

Po chvíli zvuk motoru odumřel v dáli a rozhostilo se ticho. Jakmile se

to stalo, Muller se rozhlédl po údolíčku. Všude byl klid. Žádná známka

života. Rázně vykročil a šel kolem oblasti hlavních výkopů a jejích

kolíků, mezi nimiž byly pevně napjaté dlouhé šňůry vyznačující každou

odkrývanou sekci. Část základů velké stavby, kterou objevili, ležela metr

pod úrovní okolního terénu. Poslední dva roky pracovali s mravenčí pílí

na jejich obnažení. Teď měli toto místo opustit, nechat je, aby se vrátilo

zpět přírodě, jestliže se evropské velmoci rozhodnou na sebe zase vrhnout.

Muller nechal za zády hlavní archeologické naleziště a pokračoval dál

porostem křovin a zakrslých středomořských dubů k nedalekému útesu.

Když se vynořil z řídkého lesíku, zastavil se, rozhlížel a poslouchal, aby

se ujistil, že je opravdu sám. Poté se uspokojen vydal kolem jednohotrnitého hlodáše úzkou stezkou nahoru a šplhal po ní na útes. Výstup nebyl

těžký, protože všude bylo dost prohlubní a výstupků poskytujících oporu

pro ruce nebo chodidla. Po pěti metrech se dostal ke skalní lavici, jež se

v mírném úhlu zvedala směrem k velkému výstupku čnícímu hrdě z útesu.

Pokud člověk nebyl dostatečně blízko, tak se mu zdálo, že skála je jeho

přirozenou součástí. Muller se ve skutečnosti odvážil do těchto míst

teprve před týdnem, když hledal nějaké vysoko položené místo, z kterého

by mohl pořídit snímky, na nichž by bylo celé jeho archeologické naleziště. Právě tehdy si však všiml geologické zvláštnosti výstupku, avyšplhal proto k němu nahoru, aby ho prozkoumal zblízka.

Muller ztěžka dýchal námahou spojenou s výstupem a postupoval po

lavici nahoru, dokud neuviděl temný otvor, jenž se skrýval před lidskými

zraky za výstupkem. Srdce se mu rozbušilo vzrušením, když se k němu

blížil. Z ústí jeskyně na něj dýchl chlad a on se zimomřivě roztřásl.Zadržel dech, hluboko se předklonil a protáhl se dovnitř.

Světlo pronikalo jen na kraj jeskyně, protože se dovnitř nemohly dostat

žádné přímé sluneční paprsky. Muller vytáhl z kapsy baterku a rozsvítil.

Temnotu okamžitě proťal ostrý kužel světla směřující do zadní částichlad>14


ných, vlhkých útrob jeskyně. Vzduch uvnitř byl zatuchlý, pod podrážkami

bot mu skřípal drobný štěrk. Cítil, že mu krev vzrušením koluje v žilách

takovým tempem, jaké snad ještě nezažil. Pociťoval ale také hořkézkla

mání. Tady se nacházel velkolepý archeologický objev jeho doby, on toho

však navzdory této skutečnosti nemohl využít. Kéž by měl více času,tro

chu více času, aby mohl jeskyni odpovídajícím způsobem prozkoumat

a odhalit všechna její tajemství.

Muller pomalu postupoval do zadní části jeskyně, jak už to udělalněko

likrát. Její hrubě opracovaný povrch se zde měnil v hladký. Dva sloupy

vytesané do skály rámovaly mocný kamenný blok, který se nevyznačoval

ničím významným kromě krátkého nápisu vyrytého do jeho povrchu.

Bylo to dílo kameníka, který zemřel někdy před téměř třemi tisíci lety, ale

zachovalo se v tak dokonalém stavu, jako by je někdo vytvořil teprve

včera. Muller naklonil baterku, aby světlo dopadalo pod úhlem, a slova na

kamenném bloku začala být proto jasně čitelná. Bylo zcela evidentní,

o jaký epitaf jde a kdo ho nechal napsat. Muller sám sobě slíbil, že mu

tento objev vynese uznání ve vědeckém světě. Svět bude navždy spojovat

jeho jméno s tímto místem a s poklady uloženými v temnotě za touto

kamennou stěnou.

15


KAPITOLA PRVNÍ

Listopad 2013 Kent

„P

roč to musím dělat, slečno?“ Anna právě procházela mezi lavicemi

deváté třídy zpět ke katedře, když uslyšela ten hlas a otočila sesměrem ke studentovi, který promluvil. Jamie Gould na ni upřeně hleděl

s tázavým výrazem v tváři. Uvědomovala si, že několik dalších žáků

zvedlo hlavy od svých testů, aby sledovali, jak zareaguje. Anna znala tuto

třídu velmi dobře, a proto věděla, kteří studenti v ní jsou problematičtí

a kteří jednoduše nestíhají. Jamie patřil k těm prvním. Okamžitě se měla

na pozoru.

Tiše si odkašlala. „Dělat přesně co, Jamie?“

„Tohle.“ Jamie kývl směrem k písemce a tmavé vlnité vlasy se mupřitom na okamžik hedvábně zaleskly. Byl to nepopiratelně hezký kluk a Anna věděla, že mnoha dívkám ve třídě se velmi líbí. Bohužel mezi ně patřila i Amelia Lawrenceová, pracovitá, nadaná studentka, která by určitě mohla maturovat na výbornou z dějepisu, pokud by si tento předmět vybrala. Anna si velmi přála, aby se tak stalo. Měla k Amelii přirozený ochranářský vztah, jak to bývá u profesorek, které doufají, že některá jejich svěřenkyně bude pokračovat ve studiích a vybuduje si slušnoukariéru, aniž by jí v tom zabránily děti, milenci nebo nedej Bože manželé či životní partneři, jako Jamie Gould.

„Tato písemka je součástí závěrečného hodnocení, Jamie,“ odpověděla trpělivě. „Máš odpovědět na otázky v testu, abych věděla, jak mnoho ses z tohoto předmětu naučil.“

„Ale vždyť je to hrozná otrava, slečno.“

Anna se usmála. „Neexistuje žádná záruka, že tě bude bavit všechno, co se ve škole učíš. Něco je prostě jenom důležité. Jsem si jistá, Jamie, že bys to věděl, pokud bys tomu předmětu věnoval plnou pozornost.“

17


Ve třídě to zašumělo a Anna viděla nepřátelský výraz v Jamieho očích. Okamžitě zalitovala, že ho tak setřela. Pohrdala pedagogy, kterým se líbilo, když mohli nějakého studenta ostře usadit. Jako by bylo něco záslužného na ponižování mladší, méně vzdělané a zkušené lidské bytosti. Přesto se však právě zachovala úplně stejně, a udělala to téměř instinktivně. Pro tohle není žádná omluva, kárala sama sebe.

„Proč bych tomu měl věnovat pozornost, slečno?“ Jamie položil své kuličkové pero s hlasitým klepnutím na lavici, pohodlně se usadil v židli a natáhl nohy dopředu. „Dějepis je nudný. Nemá žádný smysl. Proč nás nutíte učit se tyhle věci? Jakmile vypadnu z tohohle smetiště, nebudou mi k ničemu.“

Už aby to bylo, můj drahý Jamie. Anna přistoupila k lavici, v níž Jamie seděl s pěti dalšími studenty, pečlivě vybranými, aby mu dávali vzor, jako kdyby jejich pracovní morálka mohla být nakažlivá. Udržovala dál neutrální výraz, i když se jí Jamie vzdorovitě díval do očí, a rychle se snažila rozhodnout, jak si poradit s tímto posledním útokem na její autoritu.

„Ale, ale, tolik otázek najednou. Kde bych měla začít?“

„To byste měla vědět vy, slečno. Vy učíte historii,“ odpověděl jí Jamie a podíval se po ostatních ve třídě, protože někteří jeho spolužáci se nervózně zasmáli. Další se zájmem sledovali, jak jeho střet s profesorkou dopadne. Anna si všimla, že Amelia, která se dívala na Jamieho, se pousmála. Bylo to sice bezmyšlenkovité, nevýznamné gesto, Anny se přesto velmi dotklo. Obrátila se zpátky ke klukovi s ledovým výrazem ve tváři.

„Ano, jsem učitelka, a mám v popisu práce snažit se tě něco naučit. Pro tvoje dobro, Jamie. Čím chceš být, až odsud odejdeš?“

„Chci dělat něco zajímavého, něco dobře placeného. Rozhodně ne učit.“ Na chvilku se zarazil. „To je otrava,“ dodal pak.

„Chápu. Takže učit je otrava, říkáš?“ Anně se na rty drala spoustaodpovědí. Tou první by bylo říci tomuhle drzému teenagerovi, že se svýmisoučasnými výsledky opustí školu s ubohou kvalifikací, která bude spíše jen dokladem o docházce než maturitou, a nechat ho, aby si na vlastní kůži okusil, kam to za současné recese s takovými výsledky dotáhne. Právě takové zkratové reakci se ale potřebovala vyhnout. Měla také chuť začít vysvětlovat, jaký význam má vzdělání, proč je tak důležité pro Jamieho i pro každého jiného. Jak tvoří základ všeho, díky čemu je možnýcivilizovaný život. Nakonec se však rozhodla, že bude nejlepší omezit se na konkrétnější argument.

18


„Říkáš, že historie je nudná.“

„Ano, nudná,“ přikývl Jamie. „Jsou to jen věci, které se už staly a dávno. Nemůžeme je změnit. Nic pro mě neznamenají a pro nikoho, kdo je teď na světě. Nemělo by být naší povinností tratit čas s tímhleharamádím,“ řekl a zapíchl prst do svého testu. Anna viděla, že do částívyhrazených na odpovědi naškrábal sotva pár slov, zato na jeden okraj přidělal nějakou malůvku.

Anna se podívala klukovi přímo do očí a spatřila v nich ono zvláštníneřátelství k učitelkám, s nímž se setkala během pěti let své pedagogické praxe u mnoha chlapců. Snažila se je ignorovat, když formulovala odpověď.

„Nemůžu v žádném případě sdílet tvůj názor, Jamie. Pro mě historie není vůbec nudná. Rozhodně ne. Dějiny jsou jako velký příběh avysvětlují vše. Říkají nám, proč jsou věci takové, jaké jsou. Z tohoto důvodu je historie důležitá pro nás všechny. Dokonce i pro tebe, Jamie. Je součástí mé práce přimět tě, abys tohle pochopil.“

„Nemůžete mě k tomu přimět.“ Jamie mlaskl jazykem. „Nemůžete mě nutit, abych dělal, co chcete vy. Jestliže nechci dělat historii, tak nemáte žádné právo mě k tomu nutit. Proč se nemůžu učit něco rozumného? Něco takového, co mi pomůže sehnat pořádnou práci?“ V očích měl nynínebezečný výraz. Zvedal hlas a přitom se nakláněl dopředu. „O čem tohle všechno má být?“ ptal se agresivně a současně zvedl svůj test a mával jím Anně před očima. „Spousta idiotských otázek o nějakém mostě, který se zřítil v Great Yarmouthu před více než sto lety. Jaký to má smysl?“

Anna cítila, jak se jí rozbušilo srdce, když ji ten kluk vyzval. Kromě toho se dostavil známý nepříjemný pocit v žaludku. Po pravdě řečeno,sdílela jeho nechuť k testům tohoto typu, v nichž se muselo pracovat súnavným starým vyhodnocováním primárních a sekundárních zdrojů. Vedoucí kabinetu humanitních věd na její škole ale na takovém přístupu trval. Bylo depresivní sledovat každý rok studenty, jak se propracovávají testy v barevných složkách rozlišených podle obtížnosti.

Anna se snažila své hodiny přizpůsobit tak, aby se s nimi trochupodělila o svou vášeň pro historii, až na několik málo výjimek to však provětšinu z nich byla sisyfovská práce. Toužila říci Jamiemu, že má na tyhle písemky stejný názor jako on. Chtěla mu vyprávět o velkých příbězích, které plní stránky dějin, mluvit o osobnostech, ať již hrdinech nebozloduších, kteří proti sobě bojovali, nebo o lidech, kteří odvážně zastávaliprincipiální a osvícené postoje. Přála si s Jamiem sdílet velké lekce, které dává

19


minulost. Vzpomněla si na krátký citát, napsaný na katalogovém lístku,

který si připíchla nad počítač u svého malého stolu ve sborovně: „Ti, kdo

nestudují historii, jsou odsouzeni k tomu, aby ji znovu opakovali. Ti, kdo

ji však studují, jsou odsouzeni k tomu, aby bezmocně přihlíželi, jak ji

všichni ostatní opakují...“ Dala si lístek s citátem na přepážku nad stolem,

aby jí každý den připomínal, proč se rozhodla vyučovat tento předmět.

Jednoho dne si snad bude dějepisu cenit dost lidí, aby přerušili tento

cyklus. Do té doby musí svádět boj s Jamiem a jemu podobnými.

Náhle postřehla nějaký pohyb, rychle se podívala a přistihla Lucy, silně nalíčenou blonďatou dívku, jak gestikuluje směrem k hodinám nad bílou školní tabulí a jednou rukou naznačuje otáčení hodinové ručičky. Jamie ji viděl také, všiml si, že ta komunikace neunikla ani jeho profesorce, a vzdorovitě se pousmál.

Takhle to tedy je, pomyslela si Anna. Známá hra, jak vtáhnout učitele do debaty, kvůli níž utíká čas, až nakonec zazní zvonek a je po hodině. Měla na sebe vztek, že na ten trik naletěla. Pomalu se zhluboka nadechovala.Tyhle věci patří k mému povolání, říkala si v duchu. Nakonec se to vyrovná. Budou lepší hodiny, při nichž se Jamie spokojí s tím, že se bude jen tiše nudit a nebude rušit. Nebo možná bude mít zase další neomluvenou absenci, což by bylo ještě lepší. Naklonila se k němu a promluvila klidným hlasem.

„Jamie, tomu testu jednoduše neunikneš. Takže bys toho měl raději využít ke svému prospěchu. Dopiš tu písemku a už nenarušuj hodinu, rozumíš?“

Anna v okamžiku, kdy to říkala, v duchu téměř nadskočila připomyšlení, že ji přiměl k tomuto prohlášení. Ano, narušil výuku. To byl jeho úspěch, plytká odměna v jeho neutuchajícím boji proti autoritám, který ho nakonec semele. Ten malý idiot se teď navíc zubil.

Anna se odvrátila od jeho lavice, šla zpátky ke katedře a přitom se rychle podívala na hodiny.

„Ještě máme deset minut. Už nechci slyšet žádné řeči. Dokončete své testy. Ti z vás, kteří budou hotoví, je můžou odevzdat na konci hodiny. Ostatní je dokončí jako domácí úkol a zítra ráno mi je okamžitě přinesou. Smiřte se s tím.“

Jamie chvíli nedělal vůbec nic, jen na ni vzdorovitě zíral. Pak pokrčil rameny, vzal z lavice svou propisku a začal s ní dělat malé krouživé pohyby. Anna zvažovala, zda s ním má jít znovu do konfrontace a nařídit mu, aby dělal to, co řekla. Uvědomila si však, že by tím došlo jen kdalšímu narušení hodiny a ostatní ve třídě by stihli ještě méně ze svého testu.

20


Když se ozvalo pronikavé zvonění školního zvonku oznamující polední přestávku, přijala je s úlevou. Než však mohla cokoli říci, ozval seobvyklý hluk, jak studenti sahali pro svoje tašky a odkládali psací potřeby.

„Dokončené testy na katedru. Zbytek očekávám hned zítra ráno ve své přihrádce.“ Anna musela zvýšit hlas, aby překřičela rámus způsobený skřípáním židlí chvatně odsunovaných po odřeném linoleu a narážením bot i tašek do kovových nohou lavic. Jamie a většina ostatních se hnali ke dveřím. Jen hrstka studentů mířila ke katedře a spěšně pokládala své testy na kraj katedry, kde z nich vznikla neurovnaná hromádka. Amelia odcházela jako poslední. Když odevzdávala svůj test, v němž byla u každé otázky krasopisná a kompletní odpověď, rychle se pousmála. Něco v jejím úsměvu říkalo, že cítí rozpaky kvůli tomu, co se stalo její profesorce. Anna lehce přikývla, aby s ní sdílela tento okamžikvzájemného porozumění.

Vzápětí byla Amelia pryč a Anna zůstala ve třídě sama. Kladla si otázku, proč dělá tolika dětem potíže sdílet s ní vášeň pro historii. Bylo samo o sobě dost těžké bojovat se systémem, který se snažil dějepismarginalizovat a místo něj dávat prostor předmětům představujícím „praktické znalosti“. Ještě horší bylo, když politici využívali historie k tomu, aby prosazovali nějakou vlasteneckou ideologii nebo aby zvýšili povědomí veřejnosti o jakémkoli současném společenském problému, kvůli němuž se přeli s pokrokovějšími členy parlamentu. Někdy se zdálo, že nikdo nemiluje historii právě proto, že má cenu se jí věnovat.

Anna otevřela oči, vstala a shrnula hotové testy dohromady na nízkou hromádku. Pak se zarazila. Na lavici, ve které seděl Jamie, ležel stále arch papíru. S povzdechem přešla třídu a zvedla ho. Na papíře byly úhlopříčně napsány dvě řádky: „Dějepis by se měl jmenovat zkurvený dějepis.“ Kolem nich byla série kudrlinek nakreslených propiskou.

Anna zakroutila hlavou a chvilku uvažovala, že záležitost nahlásířediteli, aby proti Jamiemu zakročil.

„Co by to mělo za smysl,“ ptala se však tiše sama sebe. Přidala arch zespodu k ostatním testům, které držela, a otočila se, aby vyšla ze třídy. Poté se chodbou vydala do sborovny. Když otevřela její dveře, měla před sebou obraz, jenž jí byl stejně známý jako obývací pokoj malého řadového domku, který měla pronajatý. V mnoha ohledech možná známější. Uvnitř byli stejní lidé jako vždycky, seděli na stejných místech, otvírali svéobvyklé plastové krabičky a vyndávali z nich sendviče, ovoce a chipsy. Od

21


kuchyňského koutu, kam si členové pedagogického sboru dávali hrnky, se

táhla ostrá vůně espresa. Pár tváří se zvedlo a krátce pokývlo na pozdrav.

Anna pokračovala dál do úzké místnosti lemované pracovními kójemi. Jednu z nich jí narychlo přidělili, když nastoupila jako nová profesorka, a víc se o ni nikdo nestaral. Anna proto kóji již považovala za své trvalé místo. Položila testy na polici nad psacím stolem zavaleným různými materiály a posadila se. Školní IT technik nahradil obvyklý spořičobrazovky obrázkem kresleného krbu obklopeného cesmínou a vánočními ponožkami, na jehož římse tikaly digitální hodiny a odpočítávaly sekundy zbývající do začátku vánočních prázdnin.

Anna pohnula myší a obrázek zmizel. Pak posunula kurzor napříkazovou řádku, aby se přilogovala. Když naťukala svou e-mailovou adresu a heslo, vyskočila složka s jejími programy a aplikacemi. Přesunulakurzor na Facebook a dvakrát klikla. Objevilo se známé modré logo a pod ním rozvinovací menu. Rychle prošla nové zprávy. Byl to obvyklý soubor upozornění, reklam nebo nabídek, aby se připojila k nějaké hře neboluštila nějaký kvíz. Anna je pročetla bez zájmu a potom obrátila pozornost ke třem červeným ikonám nahoře. Dva přátelé přátel chtěli navázat kontakt. Klikla na tlačítko „nyní ne“ a přešla ke zprávám. Byla v nich jedna nová položka od někoho jménem Dieter Muller, které jí nebylo povědomé. Otevřela sdělení s neurčitým pocitem zvědavosti.

> Patří tento účet na Facebooku Anně Thesskudisové, dceři

Marity Thesskudisové, vnučce Eleni Carsonové (rozenéThesskudisové)?

Anna byla překvapená. Neznala nikoho, kdo by se jmenoval Dieter Muller, a zneklidnilo ji, že zřejmě ví něco o její rodině. Zakroužila prsty nad klávesnicí a vzápětí napsala rychle odpověď.

> Kdo se ptá a proč?

22


KAPITOLA DRUHÁ

J

akmile Anna odeslala odpověď, přešla na hlavní zpravodajskou stránku

stanice BBC a pročetla hlavní titulky. Poté se vrátila do sborovny

a udělala si kávu. Silnou, černou a sladkou, přesně takovou, jakou

vždycky dělávala její matka. Po řeckém způsobu. S hrnkem se vrátila do

své kóje, postavila ho na stůl a znovu se podívala na Facebook. OdDietera Mullera přišla další zpráva.

> Nechtěl jsem se nikoho dotknout. Jenom se pokouším jít po

stopě jedné věci týkající se mé doktorandské práce, kteroupřiravuji tady v Mnichově. Měl bych se představit. Jsem německý

doktorand zabývající se expedicemi na Jónské ostrovy, které se

konaly před druhou světovou válkou. Hledám potomky jedné

řecké rodiny, která tehdy žila na Lefkadě. Narazil jsem na jméno

Eleni Thesskudisové, která přišla krátce po válce do Anglie jako

žena jednoho britského důstojníka. Je Eleni vaše babička?

Anna si přečetla jeho sdělení znovu, tentokrát pomaleji. Mělapřirozenou nedůvěru k Facebooku, protože byla opakovaně svědkem, jak studenti tuto sociální síť zneužívají, aby dělali jeden na druhého nejrůznější podrazy nebo aby příležitostně někoho zastrašovali. Dokonce i mezipersonálem školy se našli tací, kteří se uchylovali k něčemu podobnému. Kladla si proto okamžitě otázku, zda za tím není náhodou Jamie. Raději budu opatrná, pomyslela si, když koncipovala odpověď.

> Neznám vás a není v mém zvyku poskytovat osobní údaje

cizím lidem na Facebooku. Pokud to myslíte vážně, pošlete mi

svůj e-mail a důkaz, že jste opravdu ten, za koho se vydáváte.

23


Pak se v židli pohodlně opřela a mlaskla jazykem. Bylo to tak ostré, že to zavánělo hrubostí. Chtěla sice vědět, jak se tenhle člověk, který tvrdil, že je Němec, dověděl o její rodině, ale nehodlala naletět na nějaký ubohý studentský žertík, nebo ještě hůře na nějaký švindl. Znovu začala psát.

> Jak jste se dostal k mému jménu?

Uviděla symbol informující, že cizinec píše, a pak se jí v kolonce zpráv objevilo jediné slovo.

> Google.

„Zatracený Google,“ mumlala. „Copak už neexistuje žádné soukromí?“ Začal se ale objevovat další text.

> Přes Google jsem se dostal k matričním záznamům adomníval jsem se, že byste mohla být na Facebooku. Zkusil jsem vaše

jméno a... Jste ta osoba, kterou hledám? Pokud ne, omlouvám

se. Jestliže ano, pak byste mi mohla pomoci s některými drobnými detaily ohledně vaší rodinné historie v Lefkadě. To je vše.

Můj výzkum by vás mohl zajímat...

Anna zvedla přemýšlivě obočí. Rodina její babičky vlastnila malou samoobsluhu v Nydri. S jejími členy se párkrát setkala, když vzdáleníbratranci její matky přijeli do Anglie navštívit Eleni. Ona sama byla naLefkadě jen jednou, když ji před dvěma lety pozvali na něčí svatbu. Zdálo se, že je to typická řecká rodina: hlasitá, hrdá a vřelá, alespoň k pokrevním příbuzným. V její minulosti figurovala řada nejrůznějších dlouhých sporů, příčiny byly ale tak prastaré, že si dnes nikdo už nevzpomínal, co je vlastně vyvolalo. Naprosto nudná záležitost, rozhodla Anna.

Proč se Dieter Muller zajímal o tyhle věci? Našel ji prostřednictvím Googlu, ale tuhle hru mohou hrát dva. Otevřela vyhledávač, napsala do něj jeho jméno, přidala Mnichovskou univerzitu a okamžitě se objevil seznam odkazů. Bylo jich více než tři sta, jen sedm z nich ale naštěstí obsahovalo příslušné jméno i instituci. Klikla na link, u kterého se zdálo, že by mohl být ten správný, a okamžitě se otevřela stránka katedryarcheologie s možností číst obsah anglicky. Anna klikla znovu, chvilku čekala

24


a najednou měla před sebou stránku s abecedním seznamempostgraduálních studentů a jejich výzkumných projektů. Jela po ní dolů, až uviděla to

jméno a rozklikla ho.

Objevila se nová stránka s fotografií mladého muže. Zdálo se, že by mohl být zhruba jejího věku. Měl krátké tmavé vlasy, čistě zastřižené vousy a na nose brýle bez obrouček. Snažil se trochu usmívat, aby nevypadal jako na fotografii v pase. Anna si všimla, že má náušnici ve tvaru malé červené hvězdy. Rozhodla se, že Dieter Muller působí docela slušným dojmem. Určitě v sobě neměl nic hrozivého nebo zneklidňujícího.Obrátila pozornost k tomu, co psal o svém projektu. Překlad byl dostatečněsrozumitelný, aby si udělala obraz, čemu se ve svém výzkumu věnuje. Bylo zjevné, že se Muller zabývá programem vykopávek prováděnýchněmeckými archeology na Ithace a Lefkadě v letech před propuknutím druhé světové války.

„Dobře, budiž, Dietere,“ říkala si tiše. „Zdá se, že jsi prošel.“

Naťukala novou zprávu.

> Co pro vás mohu udělat?

> Přál bych si mluvit s Eleni Thesskudisovou, je-li to možné. Také

by mě zajímaly jakékoli fotografie, deníky nebo jiné záznamy

z té doby, pokud by mi bylo dovoleno se na ně podívat.

Anna odpověděla.

> To rozhodně nechcete málo! Mé babičce je přes devadesát.

> Chápu. Mohu se zeptat, zda má stále zdravou mysl?

Anna se musela usmát. Viděla babičku před pouhým měsícem během své návštěvy u matky v Norwichi a stařence to myslelo stejně dobře jako kdykoli předtím, třebaže byla hubená jako tříska a ven se odvažovala jen jednou týdně, když si šla na poštu pro svou penzi válečné vdovy. Ano, mysl měla zdravou a také ostrý jazyk. Anna se zasmála, když si vzpomněla, jak k ní babička přísně promlouvala, aby se už za někoho provdala. Život je příliš krátký, říkala se svým silným řeckým přízvukem a mávala prstem. Eleni byla zcela příčetná, a pokud šlo o rozhovor, který ten

25


německý doktorand mohl mít na mysli, pak problém spočíval v něčem

úplně jiném. Anna znovu sáhla po klávesnici.

> Moje babička má zdravou mysl. Pochybuji ovšem, že by měla

zájem. Mám podezření, že vzhledem k tomu, co mi vyprávěla

o svém mládí v Řecku, nepřijme laskavě Němce, který ji bude

žádat, aby si to vše znovu připomněla. Nemyslím si, že bych

vám mohla pomoci.

> Toto sdělení mě mrzí. Prosím ale, abyste si vše ještěpromyslela. Pokud Eleni není ochotna poskytnout rozhovor, pak bych

možná mohl vyzpovídat vaši matku nebo vás ohledně toho, co

můžete vědět vy nebo ona. Příští měsíc jsem v Londýně. Mohli

bychom se setkat a tuto věc probrat? Mohl bych podrobněji

vysvětlit svůj výzkumný projekt. Jsem si jistý, že by vás zajímal.

Anna zavrtěla hlavou. Nic o tomhle Dieteru Mullerovi nevěděla, byť tón jeho žádosti byl zdvořilý. Něco ji však přimělo, aby zaváhala. Bylo by zajímavé vědět víc o babiččině minulosti... Podívala se ale nahoru na poličku a uviděla testy, které bylo třeba opravit. Z polední přestávkyzbývalo pětadvacet minut. Kdyby si pospíšila, mohla by je oznámkovat a nemusela by si brát práci domů. Rychle proto naťukala odpověď.

> Lituji, nemohu vám pomoci.

Cítila však, že tak rázné odmítnutí má v sobě trochu zbabělosti, dodala tedy ještě pár slov.

> Jsem si jistá, že je to velmi zajímavý projekt, ale teď nemám

právě čas, abych vám pomáhala. Mnoho úspěchů ve vaší práci,

Dietere.

Nastala krátká pauza a pak se objevilo sdělení „Dieter právě píše“.

> Chápu. Kdybyste náhodou změnila názor, tady je můj e-mail:

dietermuller3487@hotmail.com. Dejte mi vědět. S pozdravem

Dieter.

26


Anna měla na okamžik velkou chuť pokračovat v této výměně a napsat

ještě jednu poslední zprávu. Znovu se ale podívala na písemky a přiměla

se, aby zavřela Facebook a odlogovala se. Odsunula klávesnici k ploché

obrazovce počítače, rychle vzala první písemku, sáhla po zeleném peru

a začala opravovat. Propracovávala se studentovými odpověďmi, ale

nemohla z hlavy vypudit toho Němce. Pořád si kladla otázku, co je na její

babičce tak důležitého, že ho to vyprovokovalo, aby ji vystopoval. Muselo

se jednat o něco významného, podstatného. Anna cítila, že jde o věc,kte

rou potřebuje znát i ona sama.

27


KAPITOLA TØETÍ

D

ruhý den ráno se Anna probudila brzy. Otevřela oči a automaticky se

podívala na hodiny na nočním stolku. Nejasný žlutý displej ukazoval

teprve čtvrt na sedm. Do budíčku zbývalo stále půl hodiny. Topení se ještě

nezapnulo a vzduch v místnosti byl ledový, zachumlala se proto ještě více

do přikrývky. Vzpomněla si však, že je třeba ještě dokončit nové osnovy

pro sedmý ročník. Připravila se na nepříjemný okamžik a vyklouzla z postele.

Oblékla si volné tepláky a župan. Nazula trepky, vydala se přes předsíň do druhé ložnice, malé místnosti, kterou používala jako pracovnu, a sedla si ke stolu. Minulý večer nechala ležet své poznámky před klávesnicí, aby je nepřehlédla, a nyní sáhla pro pero. Poté se zarazila, pomalu jepřevalovala mezi palcem a ukazováčkem a zírala na prázdný monitor. Nakonec pero položila a ťukla na klávesnici.

Počítač se začal okamžitě probouzet ze spánkového módu, zavrněl pod stolem a monitor se za moment rozsvítil. Anna se přilogovala na Facebook a otevřela si zprávy, jež si vyměnila s Dieterem Mullerem. Znovu je pročetla a přemýšlela nad vyhlídkou, že by se mohla dovědět něco ohistorii své rodiny. Někdy cítila, že předmět, který vyučuje, zanedbáváhistorii velké většiny lidí. Nevyčíslitelný počet pozoruhodných zkušeností byl navždy ztracený, protože obyčejní lidé byli přehlíženi a jejich paměti nikým nezaznamenány. Možná by mohla něco udělat, aby trochu zvrátila tento proces. Třeba by zjistila víc o tom, co její babička zažila během druhé světové války. Nějaký příběh, který by stál za to, aby bylzaznamenán a předán dalším generacím. Možná by šlo dokonce o nějakouzáležitost, kterou by mohla inspirovat své studenty a tak je přimět, aby siuvědomili, že při vytváření historie má každý svou roli.

Anna sice měla Němcovu e-mailovou adresu, ale rozhodla se, že ji nepoužije. Tuto komunikační linii nebyla ještě připravená otevřít. Facebook bude lepší. Naklonila se dopředu a začala psát.

28


> Omlouvám se, pokud mé včerejší odpovědi vyzněly nezdvořile. Ten váš dotaz ale přišel tak trochu jako blesk z čistého nebe,

jak u nás říkáme. Nyní, když jsem měla možnost si všechnorozmyslet, bych se ráda dověděla víc o vašem projektu. Pokud

budete mít během svého pobytu v Londýně nějaké volno, mohli

bychom se jít někam napít nebo najíst. Výuka končí 16. prosince. Mohu tedy kdykoli mezi tímto dnem a 23. prosincem.

Dejte mi vědět, zda se vám to hodí.

Odeslala svůj text a několik okamžiků zírala na monitor, žádný signál, že by někdo na druhé straně psal odpověď, se však neobjevil. Anna si povzdechla, znovu vzala pero a vrátila se k práci. Na půl oka ale stálesledovala monitor. Žádná odpověď však nepřišla ani v době, kdy už končila práci na osnovách.

Na rozdíl od prvního dne, kdy s ní Němec navázal kontakt a okamžitě odpovídal, od něj tentokrát žádná zpráva nepřišla a neozval se aninásledující týden, ani ten další. Anna nejdřív pociťovala zklamání, pomalu se ale blížil konec výuky kvůli vánočním prázdninám, a ona tu záležitost proto začala pouštět z hlavy. Kromě toho by bylo pod její úroveň, aby mu napsala znovu. Dospěla jednoduše k závěru, že to s ní vzdal, že šlo jen o jeden z těch krátkých kontaktů typických pro sociální sítě.

Rozhodla se na věc zapomenout a soustředila se na práci. Hodinyzačínaly a končily, Jamie Gould musel na kobereček před vedoucího ročníku kvůli špatnému přístupu k výuce a hudební produkce, kterou škola chystala, rychle spěla ke svému velkému večeru. V ten den vestibul její budovy zaplnili svědomití rodiče a členové pedagogického sboru, kteří tam na rozdíl od nich museli povinně. Anna se připojila k aplausu a chvíli se ještě zdržela, aby krátce promluvila s některými rodiči. Poté si šla pro věci, aby mohla jít domů.

Spěchala prázdnou sborovnou k místnosti s pracovními kójemi, v níž měla u stolu tašku a na opěradle židle kabát. Počítač byl stále zapnutý. Chtěla ho vypnout, ale zaváhala a přilogovala se na Facebook. Čekala tam na ni zpráva od Dietera Mullera. Rychle na ni klikla.

> Omlouvám se za pozdní odpověď na vaše sdělení. Byl jsem

pracovně v Řecku. Jsem potěšen, že jste se rozhodla se mnousetkat. Příští týden jsem v Londýně. Mohli bychom jít v úterý na

29


oběd? Samozřejmě platím. Řekněme v jednu v restauraci Le

Grand na Baker Street? Dejte mi prosím co nejrychleji vědět, zda

je to možné. Děkuji a vřele zdravím.

Anna seděla chvíli bez hnutí, pak si přitáhla klávesnici a rychle psala.

> Dobře, budu tam.

Když Anna o několik dní později vycházela ze stanice Charing Cross, byly ulice Londýna plné lidí. Nalevo od sebe měla obvyklý dav turistů, kteří přijeli na Trafalgar Square a nyní chaoticky proudili kolempouličních bavičů. Vánoční výzdoba visela nad ulicí jako mřížoví z hvězdtřpytících se v mrazivém vzduchu. Školní výuka skončila minulý pátek a rodiče, kteří sháněli poslední dárky, tak doprovázely mraky dětí.

Anna byla upřímně zvědavá, proč Dieter řekl, že ji jeho výzkumnýprojekt bude zajímat. Pokud by to trochu osvětlilo minulost její babičky, pak by se nenamáhala nadarmo. Eleni jí vyprávěla o svém dětství jen zřídka a o tom, co zažila během války, skoro nemluvila. Anna se ptala matky na důvod této uzavřenosti, ale ta věděla jen nějaké drobnosti od příbuzných z Eleniny strany.

Řekové za německé a italské okupace velmi trpěli. Jen v samotných Athénách umřelo hlady přes tři sta tisíc lidí. Na venkově nebyly podmínky o mnoho lepší. I když tam lidé měli trochu více jídla, zuřivý konflikt mezi andartes, partyzány, a fašisty, vedl k odvetným opatřením, při nichž byly desetitisíce Řeků bez jakéhokoli soudu postříleny a jejich vesnice srovnány se zemí. Eleni vyrostla na jónském ostrově Lefkada, který za okuace utrpěl nejméně, alespoň pokud Anna věděla. Třeba jí Dieter Muller dokáže něco říci o těchto věcech a také o časovém období, které zkoumal, o letech před válkou, kdy se jeho krajané zajímali o vykopávky aminulost místo toho, aby zabíjeli ty, kdo s nimi žili ve stejné době.

Jakmile Annu napadlo toto přirovnání, pocítila trochu vinu. Vzpomněla si, že druhá světová válka je v Británii něco jako národní posedlost.Neustále nejrůznější dokumentární pořady v televizi, věčné opakování seriálů jako Dad’s Army, Haló, haló! a Goodnight Sweetheart a police vknihkuectvích řetězce Waterstones prohýbající se pod tíhou knih s tematikou této války. Nemluvě o všech těch počítačových hrách, o kterých se občas před ní bavili hoši ve škole, a infantilních titulcích a karikaturách vbul>30


várním tisku objevujících se před každým utkáním anglického aněmeckého fotbalového týmu. Od začátku druhé světové války uplynulo už více

než sedmdesát let, přesto nejprve přetrvávala jako otevřená rána v myslích

těch, kteří ji přežili, aby se pak změnila v objekt fascinace pro následující

generace a nakonec v zábavu.

Věděla, že v Německu je to jinak. Byla v Berlíně na školním výletě a viděla pietní místa, v nichž si Němci připomínali svou národní vinu: památník a muzeum holocaustu ukazující s děsivou upřímností vražedné barbarství gestapa a SS. Břemeno historie Annu občas velmi tížilo apřiomínalo jí, proč se stala profesorkou dějepisu. Bylo povinnostípamatovat si, učit se z minulosti, byť jen proto, abychom lépe rozumělipřítomnosti. V Británii přesto přetrvávala alarmující tendence zlehčovat katastrofu, která rozervala dvacáté století a stále silně poznamenávala ty, kdo ji museli prožít.

Byla tak ponořená do těchto myšlenek, že si ani neuvědomila, že už odbočila z Oxford Street a jde severním směrem do Baker Street. Mrkla na hodinky a viděla, že právě bylo půl jedné. Spokojeně kývla hlavou. Bude v restauraci první a zkusí si Dietera prohlédnout dřív, než on uvidí ji. Měla výhodu, že věděla, jak vypadá, a udělá si tak o něm lepší představu ještě předtím, než se vzájemně představí. Byl to její starý zvyk ještě z dob prvních rande, kdy chtěla vidět tvář kluka, s nímž se měla sejít, ještě předtím, než nasadí masku, s kterou na ni hodlá učinit dojem. Dej pozor, pomyslela si, je více než pravděpodobné, že on tě pozná také. Kvůliinternetu bylo nyní příliš málo soukromí. Tohle je ale sotva nějaké rande,přiomněla si. Jen krátké setkání s někým, kdo s ní může sdílet informace, jež by mohly pomoci trochu osvětlit historii její rodiny. Taková malázajímavost, nic jiného.

Našla tu restauraci jen o kousek dál v ulici. Měla malý vchod, ale hned vedle něj velkou výlohu, v níž byly vystavené košíky s chlebem, cibulí, sýry a šunkou a velká zelená nádoba na víno. Vše rámovaly bavlněné závěsy s natištěným vzorem. Skrze výlohu bylo vidět řadu stolůtáhnoucích se dozadu do restaurace. Většina z nich byla obsazena obědvajícími lidmi. To je dobře, řekla si. Nebudu tak nápadná, až Dieter dorazí.Zatlačila na dveře a vstoupila. Ocitla se před sloupkem, za nímž byl dlouhý pult. Od pokladny vzhlédla plavovlasá žena v tmavé košili a usmála se na uvítanou.

„Jak vám můžu pomoci?“

31


„Děkuji, měl by tu být zamluvený stůl na jméno Dieter Muller. Budu s ním obědvat.“

Servírka se rychle podívala dolů na papír za pokladnou a přikývla. „Pojďte za mnou, prosím.“

Vedla Annu mezi dvěma řadami stolů do zadní části restaurace. Té se na okamžik zastavilo srdce, když uviděla stolek, u něhož seděl pouze jeden muž a právě zvedal hlavu. Dieter dorazil do podniku jako první a už tam musel nějaký čas být, soudě podle zápisníků, které ležely před ním, a téměř prázdné sklenky vína. Němec své poznámky kvapně zavřel a nacpal je do malého ruksaku, který měl vedle židle. Nato vstal a napřáhl k přicházející Anně ruku.

„Díky, že jste přišla, slečno Thesskudisová.“ Vyslovil její jméno pomalu a pečlivě s trochu americkým a trochu německým přízvukem.

„Je to tak správně? Thesskudisová? Nebyl jsem si jistý. Vaše matka se jmenuje Hardyová-Thesskudisová a vaše babička je paní Carsonová, že?“

„Ano,“ usmála se Anna. „Když můj dědeček zemřel, vrátila se babička ke svému řeckému příjmení a moje matka taky. Pak se vdala a přijalapříjmení mého otce – alespoň dokud se nerozvedli. Já jsem si to své změnila na Thesskudisovou, když nás opustil.“

Němec mrknul. „Chápu...“

Anna se zasmála a zavrtěla hlavou. Všimla si, že to řekl s vřelostí a také že nosí tři zdobné stříbrné prsteny. Šperky tohoto typu by čekala spíše u studenta umění.

„Myslím, že byste měl radši zůstat u Anny. To je mnohem jednodušší.“

„Ano, také můj názor. A vy mně říkejte Dietere, prosím,“ zazubil se.

Nato pokynul k židli s vysokým opěradlem na druhé straně stolku.Servírka k ní natáhla ruku. „Můžu odnést váš kabát?“

Anna přikývla a vyklouzla z něj. Pak se posadila a udělala si pohodlí. Dieter se mezitím usadil do své židle a tázavě nadzdvihl obočí. „Dáme si něco k pití, než začneme?“

„Díky, pro mne sklenici suchého bílého vína.“

„Pro mne totéž,“ objednal Dieter. Číšnice odcházela a u stolku nastalo krátké, rozpačité ticho. Anna se usmála a přerušila je. „Vypadáte trochu jinak než na fotografii, která visí na webové stránce vaší univerzity.“

„Opravdu? Jak to?“

„Máte delší vlasy a nějakou jinou náušnici.“

Dieter si rozpačitě sáhl na symbol jin-jang, který mu visel z lalůčkupra>32


vého ucha, a pak pokrčil rameny. „Univerzita dává přednost tomu, aby její

postgraduální studenti vypadali profesionálně.“

Anna si nemohla pomoci a musela se zasmát. „S mou školou je to stejné. Z naší informační příručky byste soudil, že každé dítě přichází do školy v neposkvrněném novém blejzru a při vyhlídce na další den výuky se okamžitě dostává do extáze.“

Dieter našpulil rty a chvilku zvažoval, co řekla. „Extáze je v německých vzdělávacích institucích dobrovolná.“ Pak si uvědomil, co prohlásil, zasmál se a dodal: „Mluvím o radosti, ne o té droze.“

„Vím.“ Anna k němu začala cítit vřelost. Počáteční napětí trochuustouilo. Položila si ruce na stůl. „Takže vy studujete na doktorát z historie?“

Byl to neohrabaný pokus přivést ho k tématu setkání a ona se kvůli tomu podvědomě ošila.

Dieter jí ale odpověděl: „Spíš z archeologie než z historie.“

„Řekla bych, že to je podobná disciplína.“

Zdálo se, že ho tímto prohlášením trochu vyvedla z míry, protože na chvíli naklonil hlavu na stranu. „Je tam silná vazba,“ řekl pak. „Existuje mnoho cest k pochopení historie. Zajímáte se o dějiny?“

„Učím je ve škole. Na Ashthorpe Victory Academy.“

„Na akademii? To zní působivě.“

„Ani ne, pokud rozumíte našemu vzdělávacímu systému. V zásadě jde jen o jinak pojmenovanou střední školu. Žádná velká výhra. Strašně ráda ale historii přednáším. Takže ano, zajímám se profesionálně o historii.“

„Dobře, velmi dobře. Potom sdílíme zájem o minulost. Raději vám tedy řeknu, proč jsem vás požádal o schůzku.“

Anna se povzbudivě usmála.

Dieter se opřel v židli a dal si chvíli čas na rozmyšlenou. „Nejsem prvním archeologem v rodině,“ začal vysvětlovat. „Tím byl můj pradědeček. Ve třicátých letech byl ve svém oboru uznávaným vědcem. Patřil k nejlepším studentům profesora Dörpfelda.“ Řekl to jméno, jako by ho Anna měla znát. „Ten zase velmi obdivoval Schliemanna, objevitele Tróje. Tentoprofesor byl stejně jako Schliemann vášnivým čtenářem Homéra a chtěl pokračovat v jeho práci. Ne, chtěl dosáhnout něčeho většího. Toužil najít palác i hrob Odyssea, hrdiny Homérova druhého veledíla. Znáte Odysseu?“

„Kus jsem jí četla, když jsem byla na škole.“

„Pak víte, že Odysseus po skončení války s Trójou po mnoho letbloudil, než se vrátil do svého království na Ithace. Přinejmenším to Homér ve

33


svém příběhu takto vypráví. Ve skutečnosti ale Odysseův návrat proběhl

bez tolika protivenství. Vrátil se spolu se svými muži na lodích obtížených

kořistí z Tróji a poklady uložil ve svém paláci. Dörpfeld byl přesvědčen,

že to tak muselo být, a vedl expedici na Ithaku, aby tam pátral popozůstatcích Odysseova paláce.

Profesor a jeho následovníci, mezi nimi můj pradědeček, prohledávali Ithaku celé roky. Našli jen pár drobných ruin z antické doby, nikdy nic dostatečně velkého, co by mohlo být královským palácem. Dörpfeld proto zvažoval možnost, že staré prameny nemusejí poskytovat dostatečné informace. Ithaka je malý ostrov. Pokud měla krále, pak je možné, že jeho říše zahrnovala také ostatní okolní ostrovy. Mého pradědečka Karla Mullera proto poslali provádět vykopávky na Lefkadu, zatímco další kolega pátral na Kefalonii.“ Dieter zvedl dlaně. „Byla to sázka na divokou kartu, jak se říká, ale Karl tu výzvu přijal. Podle mého názoru zřejmě doufal, že najde něco opravdu velkého, čím si získá vědeckou reputaci. Mám jeho deníky z těch let. Diáře, poznámkové bloky afotografie, které pořídil.“

„Objevil něco?“

Dieter na okamžik zaváhal. „Ne, ve skutečnosti ne. Jen odkryl zbytky nějaké velké budovy. Nikdy neexistovalo dost důkazů, které by jiumožnily identifikovat jako Odysseův palác.“

„Och.“ Anna nedokázala zakrýt zklamání. „Jaká škoda. A o co sezajímáte vy? Doufáte, že začnete tam, kde on skončil?“

Němec se usmál. „Nic takového. Ne, po místě těch vykopávek nezůstala skoro stopa, jen nějaké zlomky. Můj zájem je, řekněme, spíše etnografický. Chci zmapovat vztahy mezi týmem mého pradědečka a místními lidmi, kteří tehdy na Lefkadě žili. Můj výzkum je vlastně komparativní studie mezi invazivní a sympatetickou archeologickou metodologií, jež zachovává respekt k domorodým populacím.“

Anna pomalu přikývla, Dieter zachytil její výraz a zasmál se. „Je to opravdu mnohem jednodušší, než jak to zní.“

„Měla bych doufat, že ano.“

Přišla číšnice s tácem a přinesla jejich nápoje. Sklenky s vínempostavila před ně na stůl. Čekali, až odejde, a teprve pak Dieter znovu začal.

„Mám tedy záznamy svého pradědečka a potřebuji druhou stranu příběhu. Vzpomínky Řeků, kteří s ním pracovali na jeho archeologickém nalezišti na Lefkadě. Právě tady vstupuje do děje vaše babička.“

34


„Eleni? Jak? V té době byla velice mladá. Nikdy jsem neslyšela, že by se zapojila do nějakých vykopávek.“

„Ale byla tam. Eleni Thesskudisová je zmíněna v těch denících. Je tam několik poznámek, že byla přítomna. Kamarádila se s mým dědečkem Peterem, který byl také na Lefkadě. Doprovázel tam svého otce.“

„Co dokazuje, že to byla moje babička?“

„Pátral jsem v matrice na Lefkadě. Vystopoval jsem ji do Anglie. Tímto způsobem jsem narazil i na jméno vaší matky, a na vaše také.“ Sáhl do svého ruksaku a vytáhl z něj iPad. „Podívejte. Ukážu vám to.“

Přejel prsty po displeji a otočil ho k ní, aby viděla černobílou fotografii. Anna se naklonila blíž a zjistila, že má před sebou naskenovanou starou fotku. Byli na ní tři teenageři, dva mladíci a jedna dívka, kteří se objímali kolem ramen. Seděli na lavici před několika stoly plnými střepů a kamenů, z nichž některé vypadaly jako kusy soch. Za nimi byla otevřená krajina sem tam porostlá křovinami a stromy, která v dálce přecházela ve svah nějakého kopce. Chlapec na levé straně fotografie byl snědý, solidně stavěný, měl vlnité vlasy, dlouhé kalhoty a pevné boty. Uprostřed seděla dívka, také tmavovlasá s podobnými řeckými rysy a vedle ní seděl vysoký, plavovlasý mladík s brýlemi. Všichni tři se smáli a byli zjevně přátelé. Podívala se na dívku z větší blízkosti a lehce vyjekla.

„To je ona! Eleni!“ Zvedla oči a uviděla usmívajícího se Dietera.

„Vaše babička. Vidíte, měl jsem ohledně ní pravdu.“

Anna se váhavě dotkla displeje konečky prstů a roztáhla je, aby sefotografie zvětšila a ona se mohla lépe podívat na svou babičku. Zrnitost se zvýšila, fotka ale byla stále dostatečně ostrá, aby bylo možnéidentifikovat Eleni na základě podobnosti s několika málo snímky, které Anna viděla, když byla na návštěvě v domě, v němž její babička žila předtím, než se přestěhovala k její matce. Ve skutečnosti měla neurčitý pocit, že tuto konkrétní fotografii už viděla a namáhala si paměť ve snazevzpomenout si kde. V hlavě se jí honily otázky.

„Kdo jsou ti ostatní? Kde je to a kdo to fotil?“

„Popořadě, prosím!“ Dieter uhnul před jejím pátravým pohledem. Anna se nadechla, aby se uklidnila, a nechala ho pokračovat. Dieter ukázal na vytáhlého chlapce.

„Tohle je můj dědeček, Peter Muller, když mu bylo šestnáct. Vaše babička měla o rok méně. Ten druhý kluk, Andreas Kataridis, byl nejstarší, sedmnáct. Přátelili se s Peterem a byli z Lefkady. Tam měli členové

35


expedice pronajatý dům, zatímco pátrali po Odysseově paláci. Vaše

babička byla dcerou místního policejního inspektora a Andreas synem

nějakého básníka, který se na ostrov přestěhoval. Jmenoval se Spyridon

Kataridis. Pocházel z bohaté athénské rodiny, ale utekl s jednou služebnou. Měli dítě, Andrease, ale jeho matka zemřela při porodu. Rodina se na

Kataridise zlobila a zapudila ho. S výjimkou jednoho strýce, který mu

posílal štědré kapesné, aby měl z čeho žít a mohl vychovat syna. Pokud

jde o fotku, tak tu dělal můj pradědeček. Nafotil to na hlavnímarcheologickém nalezišti na ostrově. Podívejte, ukážu vám nějaké další.“

Dieter přejel prsty po displeji a Anna viděla další černobílé snímky. Na některých byla krajina na Lefkadě, na jiných její obyvatelé, prostěoblečení venkované, lidé z města, rybáři, a na dalších zase ruiny čehosi. Pak následovalo několik fotografií německých vojáků v horských čepicích, na nichž měli z boku připíchnutý emblém nějaké bílé květiny. Jeden z těch mužů ji zaujal.

„Počkejte,“ zarazila Dietera. „Není to on? Váš dědeček? Vraťte se o jednu zpátky. Tady ten.“

Voják pózoval s rukama v bok s jednou nohou nakročenou. Podrážkou boty se opíral o skálu. Uniformu měl rozepnutou, takže bylo vidět, že pod ní má bílou košili bez límečku. U nohou mu ležel ruksak a opasek skoženým pouzdrem s pistolí. Pod brýlemi mhouřil oči kvůli ostrému slunci. Téměř se nezměnil, říkala si Anna, jen měl možná trochu plnější tvář.

„Je to během války?“

Dieter přikývl. „Potom, co vstoupil do armády. Jeho otec musel opustit ostrov a zanechat vykopávek, protože mu německé úřady nařídily vrátit se domů. To bylo v roce 1938. Doufal, že se krize pře



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist