načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Srdce korzára – Stephanie Laurensová

Srdce korzára

Elektronická kniha: Srdce korzára
Autor: Stephanie Laurensová

Po desetiletí diplomatických plaveb a tajných misí pro korunu kapitán Robert Frobisher usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu. Když ho však povolají k naléhavé misi, odkládá svá přání stranou a ihned se vydává na moře. Jeho cíl je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HarperCollins
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 464
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: překlad: Dita Kelbelová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-83-276-2783-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po desetiletí diplomatických plaveb a tajných misí pro korunu kapitán Robert Frobisher usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu. Když ho však povolají k naléhavé misi, odkládá svá přání stranou a ihned se vydává na moře. Jeho cíl je jasný: doplout do Freetownu, vypátrat tábor otroků a se získanými informacemi se navrátit do Londýna. Ve Freetownu se zatím slečna Aileen Hopkinsová pokouší nalézt svého bratra Willa, který za záhadných okolností zmizel. Je odhodlaná zachránit ho stůj co stůj. Úkol jí neusnadňuje ani Robert Frobisher, který se ji zprvu snaží od jejího plánu odradit. Brzy ale mezi nimi vzniká nečekané spojenectví, které jim pomůže nejen čelit krutému nepříteli, ale vede je i za touhou jejich srdcí.

Popis nakladatele

Dostat se na scestí a vydat se nebezpečným směrem není až takový problém! Ale najde se někdo, kdo Aileen zachrání?.

 

Po desetiletí diplomatických plaveb a tajných misí pro korunu kapitán Robert Frobisher usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu. Když ho však povolají k naléhavé misi, odkládá svá přání stranou a ihned se vydává na moře. Jeho cíl je jasný: doplout do Freetownu, vypátrat tábor otroků a se získanými informacemi se navrátit do Londýna.

Ve Freetownu se zatím slečna Aileen Hopkinsová pokouší nalézt svého bratra Willa, který za záhadných okolností zmizel. Je odhodlaná zachránit ho stůj co stůj. Úkol jí neusnadňuje ani Robert Frobisher, který se ji zprvu snaží od jejího plánu odradit. Brzy ale mezi nimi vzniká nečekané spojenectví, které jim pomůže nejen čelit krutému nepříteli, ale vede je i za touhou jejich srdcí.

Zařazeno v kategoriích
Stephanie Laurensová - další tituly autora:
 (e-book)
V zajetí hraběte z Glencrae V zajetí hraběte z Glencrae
 (e-book)
Pokušení Henrietty Cynsterové Pokušení Henrietty Cynsterové
 (e-book)
Kouzlo Lucilly Cynsterové Kouzlo Lucilly Cynsterové
 (e-book)
Vynález lorda Randolpha Vynález lorda Randolpha
Spletitý případ pana Montaguea Spletitý případ pana Montaguea
 (e-book)
Vykoupení Malcolma Sinclaira Vykoupení Malcolma Sinclaira
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Srdce korzára

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Stephanie Laurensová

Srdce korzára – e-kniha

Copyright © HarperCollins Polska sp. z o.o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Srdce korzára



Srdce korzára

STEPHANIE LAURENSOVÁ

c


Český název: Srdce korzára

Název anglického originálu: A Buccaneer at Heart

Autorka: Stephanie Laurensová

Překlad: Dita Kelbelová

První vydání: MIRA Books, 2016

Grafi ka obálky: Madgrafi k

Odpovědný redaktor: Ivana Čejková

Jazyková korektura: Dana Wotřelová

© 2016 by Savdek Management Proprietary Limited

© For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o.,

Wa rsz awa 2018

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo

jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A.

Všechny postavy v této knize jsou fi ktivní. Jakákoliv podobnost se

skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins

Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez

souhlasu vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A.

Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN: 978-83-276-3343-9 (EPUB)

ISBN: 978-83-276-3344-6 (MOBI)

ISBN: 978-83-276-3345-3 (PDF)


5

1. KAPITOLA

c

Londýn, květen 1824

K

apitán Robert Frobisher kráčel volným kro

kem po Park Lane a kochal se pohledem na

vánkem zvlněné baldachýny mohutných stromů Hyde Parku.

Při včerejším večerním přílivu navedl svou loď Tr o j z u b e c proti proudu Temže, která  nyní kotvila v docích sv. Kateřiny, v přístavišti společnosti Frobisher a  synové. Než se večer vypořádal se všemi souvisejícími nezbytnostmi, na návštěvy už bylo příliš pozdě. Dnes ráno svědomitě zašel do fi remních kanceláří na Burr Street, a jakmile byl hotový se všemi obvyklými formalitami a  celou posádku mohl na zbytek dne uvolnit, naskočil do drožky a  vydal se na Mayfair. Avšak místo aby zamířil přímo k domu svého bratra Declana, nechal se vyložit na konci ulice Piccadilly a dopřál si několik minut k vychutnání okolní zeleně. Na moře se za svůj život vynadíval dost na to, aby uměl ocenit krásu pevniny.

Se sebeironickým úsměvem na rtech odbočil do Stanhope Street. Ještě nebylo ani deset hodin a zvonit u dveří džentlmena se příliš nehodilo, ale Robert si byl jistý, že bratr i  jeho novomanželka, půvabná Edwina, ho uvítají s otevřenou náručí.

Bylo pěkné, byť poměrně chladné ráno a  slunce se často schovávalo za šedými mraky, které se honily po bledé obloze.

Declan s  Edwinou sídlili v  čísle 26 a  při pohledu před sebe Robert spatřil černý kočár, stojící dál v ulici u obrubníku.

Kolem zátylku se mu sevřely chladné prsty neblahého tušení. Protože bylo brzy, žádné jiné vozidlo v této krátké rezidenční ulici nebylo k vidění.

Jak pokračoval v chůzi a ledabyle při tom pohupoval procházkovou holí, všiml si ho sluha usazený vzadu na kočáře a okamžitě seskočil na chodník a jal se otevírat dvířka kočáru.

Robert to sledoval se vzrůstající zvědavostí a uvažoval, kdo z  útrob kočáru asi vystoupí. Už teď mu bylo jasné, že ani nebude muset kontrolovat čísla na domech, aby našel cíl své cesty.

Džentlmen, který s  nedbalou grácií vystoupil z vozu a pomalu se narovnal, byl stejně vysoký, štíhlý a ramenatý jako Robert. Uhlově černé vlasy rámovaly tvář, jejíž rysy jasně vypovídaly o mužově postavení.

Wolverstone. Či přesněji, Jeho Milost, vévoda z Wolverstonu, známý v minulosti též jako Dalziel.

Jelikož bylo očividné, že tu Wolverstone čeká na něj, Robert z toho vyvozoval, že vévodovi byl přinejmenším dočasně navrácen status velitele britských agentů v koloniích.

Onu cynickou, světem znavenou stránku Robertovy povahy ani náznakem nepřekvapilo, že tu vévodu vidí.

Pohled na džentlmena, který s  podstatně menší elegancí vystoupil za Wolverstonem, už ho nicméně udivil. Byl to tělnatý, velice pečlivě oblečený chlapík, který si teď pedantsky popotáhl za vestu a urovnal si řetízek kapesních hodinek. Vzhledem ke své bohaté zkušenosti s jemu podobnými ho Robert ihned odhadl na politika. Muž se k němu otočil čelem a Wolverstone ho následoval.

Když se k nim Robert přiblížil, Wolverstone mu pokývl na pozdrav. „Frobishere.“ A podal mu ruku.

Robert mu kývnutí oplatil, a poté, co si přehodil hůlku, aby si s  ním mohl potřást rukou, přesunul pohled k jeho společníkovi.

Wolverstone ho pustil a kultivovaně mávl k druhému muži. „Dovolte, abych vám představil vikomta Melvilla, prvního lorda admirality.“

Robertovi divže nevylétlo obočí vzhůru. Pokynul muži hlavou. „Melville.“ Oč tu běží?

Melville mu kývnutí stroze oplatil a pak se obřadně nadýchl. „Kapitáne Frobishere –“

„Snad by bylo lepší,“ přerušil ho Wolverstone mírně, „kdybychom si promluvili uvnitř.“ Jeho tmavé oči se setkaly s Robertovýma. „Vašeho bratra naše návštěva nepřekvapí, nicméně s  ohledem na lady Edwinu jsme považovali za vhodnější počkat na váš příjezd.“

Ta představa, že se Wolverstone nechal ovlivnit tím, jak by se na jejich návštěvu mohla tvářit paní domu... Robert měl co dělat, aby se neuculil. Jeho švagrová byla dcerou vévody, a  tudíž pocházela ze stejné společenské vrstvy jako Wolverstone, a přesto by se Robert vsadil, že existuje jen málo takových, okolo kterých by Wolverstone chodil po špičkách.

Robert byl každou vteřinou zvědavější, a  tak na Wolverstonovo pokynutí bez váhání vystoupal po schodech k úzkému krytému vchodu.

V  bratrově novém domě ještě nikdy nebyl, nicméně vrchní sluha, který na jeho zaklepání otevřel, ho poznal ihned. Celý se rozzářil. „Kapitáne Frobishere!“ Pak si všiml obou dalších mužů a tvář se mu zatáhla neproniknutelným výrazem.

Robert rychle pochopil, že majordomus Wolverstona ani Melvilla nezná, a nenuceně se usmál. „Bylo mi řečeno, že tito dva pánové se znají s mým bratrem.“

Víc říkat nemusel  – Declan musel zaslechnout majordomovo uvítání a  teď už se objevil v  jedněch z dveří, které ústily do vstupní haly.

S  úsměvem zamířil k  příchozím. „Roberte  – rád tě vidím!“

S širokými úsměvy se navzájem poklepali po zádech, načež si Declan všiml Wolverstona a Melvilla. Jeho obličej zvážněl, ale pak se podíval na Roberta, s otázkou jasně vepsanou v modrých očích.

Robert zareagoval povytaženým obočím. „Čekali venku.“

„Ach tak. Chápu.“

Z Declanova tónu Robert poznal, že si není jistý, zda je to dobrá, či špatná zpráva, že se tu tihle dva džentlmeni objevili.

Declan nicméně Wolverstona i  Melvilla uvítal s  bezchybnou zdvořilostí a  potřásl si s  nimi rukama. „Pánové.“ Když za nimi sluha zavřel dveře, Declan se ohlédl po Wolverstonovi. „Přijímací salon bude patrně nejvhodnější.“

Wolverstone přikývl a  majordomus popošel ke dveřím po jejich levici a otevřel je.

Declan pobídl Wolverstona, Melvilla i Roberta, ať vstoupí, a když se pohnul za nimi, Robert zaslechl, jak se ho majordomus optal: „Mám zpravit madam, pane?“

Declan bez váhání odvětil: „Buďte tak laskav.“

Robert se usadil do jednoho z  mnoha křesel rozestavěných po útulném pokoji a  při tom udiveně uvažoval nad skutečností, že Declan bez rozmýšlení přizval svou ženu ke schůzce, která měla být očividně pracovní. Čeho přesně se ovšem měla týkat, to Robert nedokázal uhodnout.

Declan sotva stačil nabídnout hostům občerstvení – které všichni tři odmítli –, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Edwina, takže všichni čtyři muži byli rázem znovu na nohou.

Byla oděná ve slušivých hedvábných šatech s  bílo-modrým proužkem a vypadala šťastná a spokojená  – přímo zářila prostou radostí ze života. Ačkoli první úsměv věnovala Declanovi, hned nato obrátila svou rozzářenou pozornost k Robertovi a otevřela mu náruč. „Roberte!“

Nemohl si pomoct, musel se na ni usmát se stejnou vřelostí a nechal se od ní obejmout. „Edwino.“ Setkal se s  ní několikrát, jak v  domě svých rodičů, tak jejích, a rychle si ji oblíbil. Od prvního okamžiku v  ní viděl tu pravou ženou pro Declana. Teď jí oplatil objetí a poslušně jí vtiskl polibek na sametově hebkou tvář.

Když se od něj odtáhla, zadívala se mu do očí. „Mám takovou radost, že tě vidím! Řekl ti Declan, že jsme se rozhodli zařídit si tu svůj londýnský domov?“

Téměř ani nestačil odpovědět – sotva loupl pohledem po Declanovi  – a  Edwina už se vyptávala na Trojzubce a  Robertovy plány na zbytek dne. Když ji zpravil o  poloze své lodi a  přiznal, že žádné plány zatím nemá, oznámila mu, že u nich zůstane na oběd a také s nimi povečeří.

Pak se pozdravila s  Wolverstonem a  Melvillem. Nenucenost, s jakou s nimi jednala, vypovídala jasně o tom, že se s nimi oběma již zná.

Na její ladné mávnutí se poté znovu usadili do křesel a na sofa a následujících několik minut se neslo v duchu povšechné konverzace, kterou samozřejmě vedla Edwina.

Robertovi neušly krátké usměvavé pohledy, které si tu a  tam vyměnila s  Declanem, ani jak na ně Declan reagoval, a neubránil se bodnutí závisti. Ne že by po Edwině prahl. Měl ji rád, ale na jeho vkus byla až příliš rázná. K Declanovi se hodila dokonale, protože vyvažovala jeho povahu, nicméně Robert měl zcela jinou náturu.

Robert byl odjakživa diplomatem rodiny, obezřetný a opatrný, zatímco jeho tři bratři se do všeho vrhali bez rozmyslu a po hlavě.

„Nuže.“ Očividně uspokojená tím, co se od Wolverstona dozvěděla o zdraví jeho rodiny, Edwina sepjala ruce v klíně. „Jelikož jste tady, pánové, Declan a já bychom patrně měli informovat Roberta o tom, čemu jsme se věnovali posledních pět týdnů – o naší misi i o tom, co jsme zjistili ve Freetownu.“

Mise? Freetown? Robert měl do této chvíle za to, že zatímco byl na opačné straně Atlantiku, Declan s Edwinou trávili čas v Londýně. Zjevně se mýlil.

Edwina se s  povytaženým obočím obrátila k Wolverstonovi.

Ten s nečitelným výrazem ve tváři přikývl. „Hádám, že to bude nejrychlejší.“

Robertovi neunikla odevzdanost ve Wolverstonově hlase.

A byl si jistý, že ji zachytila i Edwina, ta se však na Wolverstona jen souhlasně usmála a pak přesunula svůj zářivý pohled k Declanovi. „Možná bys měl začít ty.“

Declan se s naprostým klidem podíval na Roberta a spustil.

Společně s Edwinou pak odvyprávěl příběh, který Roberta zcela pohltil.

Neudivovala ho na něm ani tak skutečnost, že se Edwina ukryla na lodi jako černý pasažér a připojila se k Declanovi při jeho plavbě na jih. Ovšem záhadná situace ve Freetownu – a následné nebezpečí, které jim šlo v patách a zcela nepředvídatelně se dotklo Edwiny  –, to byl příběh, jaký jeho pozornost upoutal spolehlivě.

Než Edwina zakončila vyprávění s  ujištěním, že si z událostí jejich poslední noci ve Freetownu neodnesla žádné trvalé šrámy, Robertovi už bylo zcela zřejmé, proč na něj Wolverstone s  Melvillem číhali přede dveřmi bratrova domu.

Melville se nadechl a  bez otálení Robertovo tušení potvrdil. „Jak vidíte, kapitáne Frobishere, zoufale potřebujeme někoho stejně schopného, jako je váš bratr, aby se neprodleně vypravil do Freetownu a pokračoval ve vyšetřování.“

Robert se ohlédl po Declanovi. „Chápu to správně, že to spadá do naší... obvyklé spolupráce s vládou?“

Wolverstone se ošil. „Přesně tak.“ Pohlédl Robertovi do očí. „Je jen hrstka těch, kdo by takovou práci zvládli, a  mezi nimi kromě vás nikdo, komu by v přístavu kotvila rychlá loď.“

Robert Wolverstona chvíli upřeně pozoroval a nakonec přikývl. „Rozumím.“ Bylo to něco úplně jiného než převážet sem a tam diplomaty – anebo diplomatická tajemství všeho druhu  –, což byla jeho obvyklá práce, Robert nicméně chápal, jak je tento úkol naléhavý a že nemůže počkat. A do Freetownu by se neplavil poprvé.

Pohlédl na Declana. „Proto na mě v kanceláři nečekaly žádné pokyny?“ To ho udivilo. Poptávka po jeho službách byla většinou tak velká, že se Trojzubec málokdy uvolnil na víc než několik dní, a Royd a  jeho Korzár museli často přebírat úkoly, které už sám nezvládl.

Declan přikývl. „Wolverstone informoval Royda, že se vláda nejspíš bude muset obrátit na někoho dalšího od nás, jakmile se vrátí Kormorán, a naštěstí jsme věděli, že ty jsi už na zpáteční cestě. Dostal jsem dopis od Royda a na tebe čeká jeden v knihovně – byli jsme zproštěni svých obvyklých povinností a máme své služby plně věnovat koruně.“

Robert pokývl hlavou na znamení, že rozumí. Poklepával prsty o  područku křesla a  přitom uvažoval nad vším, co mu řekli Declan s Edwinou, a přidával si k  tomu i  Wolverstonovy strohé poznámky a  těch pár vět, co slyšel od Melvilla. S přimhouřenýma očima v duchu zkoumal celý obrázek, který se mu jako skládačka pospojoval z přednesených faktů. „Tak dobrá. Pokud to dobře chápu, situace se má následovně: jeden po druhém zmizeli čtyři důstojníci ve službě a s nimi nejméně čtyři mladé ženy a neznámý počet dalších lidí. Ke všem zmizením došlo v  období přibližně čtyř měsíců, a těch několik případů, které byly předneseny místodržícímu, smetl Holbrook ze stolu s tím, že dotyční se vydali do džungle nebo někam jinam hledat štěstí. A víc se tím nezabýval. Kromě toho se pohřešuje sedmnáct dětí ze slumů, které se zřejmě ztratily zhruba ve stejné době, a Holbrook i nad jejich zmizením mávl rukou, protože podle něj jednoduše utekly a je zbytečné hledat za tím cokoli závažnějšího.

Zatím nelze určit, zda se Holbrook snaží odvrátit pozornost od této epidemie proto, že je do ní sám zapletený, anebo jeho postoj vyvěrá z nějakého jiného, naprosto nevinného přesvědčení. Na druhé straně účast lady Holbrookové v celé věci se už potvrdila a je nepravděpodobné, že by se ještě nacházela v osadě, ale vy byste ode mě chtěli potvrzení, že Holbrook na svém postu setrvává. Pokud ano, pak budeme předpokládat, že je nevinný  – nebo přinejmenším neví nic o tom, co za únosy stojí.“ Robert se tázavě podíval na Wolverstona. „Je to tak?“

Wolverstone přikývl. „S Holbrookem jsem se nesetkal, ale podle toho, co jsem o  něm zjistil, nevypadá na někoho, kdo by s tím měl něco společného. Ovšem mohl by to být ten typ úředníka, co odmítá jednat, dokud nemá pravdu přímo před nosem – dokud ho k zakročení nedonutí okolnosti.“

Robert si ten postřeh přidal ke skládance ve své hlavě.

„Ale vraťme se ke zmizelým. V případě dospělých ukazuje všechno na to, že jsou nějakým způsobem vybíráni a  jejich únosy nějak souvisejí s  účastí na obřadech místního kněze Oba Undota. U  dětí nevíme nic kromě toho, že s Undotovými obřady žádnou spojitost nemají.“

Declan si poposedl. „Nejsme si jistí dokonce ani tím, jestli děti unášejí ti samí lidé a ze stejného důvodu jako dospělé.“

„Nicméně vzhledem k tomu, že nebyli uneseni jen muži, ale i ženy,“ vložila se do hovoru Edwina, „nemůžeme vyloučit možnost, že všichni pohřešovaní, jak děti, tak dospělí, jsou... využíváni ke stejnému účelu.“ Vystrčila bradu. „A stejnými ničemy.“

Robert chvíli mlčel, načež odpověděl: „Ať už jsou děti odváděny na stejné místo jako dospělí, nebo ne, je evidentní, že Undoto a jeho bohoslužby jsou naše první stopa, od které bychom měli začít. Tak to alespoň vypadá podle toho, co nám tvrdila kněžka  – z toho se zatím nic nevyvrátilo, takže můžeme předpokládat, že říká pravdu.“

Na to nikdo nic nenamítl. Robert ještě okamžik zkoumal obrázek, který v jeho hlavě pomalu nabýval jasnějších obrysů, a pak pokračoval: „Pokud jsem to správně pochopil, kněžka voodoo Lashoria, reverend Hardwicke, a obzvlášť jeho žena, starý námořník jménem Sampson a Charles Babington jsou podle vás –“ obrátil se na Declana a Edwinu, „– spolehlivé zdroje.“

Oba přikývli. Declan prohlásil: „Mohl bys v nich najít spojence ochotné pomoct ti v  pátrání.“ Podíval se Robertovi do očí. „Obzvlášť v  Babingtonovi. Myslím, že se zná důvěrněji s  jednou z  unesených žen, ale neměl jsem čas to důkladněji prověřit. Ale má v osadě k dispozici prostředky, které by ti mohly být užitečné.“

Melville si odkašlal. „A nezapomínejte na viceadmirála Deckera. Nemáme žádný důvod se domnívat, že má s těmi ohavnostmi v osadě cokoli společného.“ Takřka nasupeně střelil po Declanovi očima. „Předal jsem vašemu bratrovi dopis, který ho opravňoval požádat Deckera o podporu. Formuloval jsem jej dostatečně obecně, takže bude platit pro vás, stejně jako by platil pro něj.“

Declan přikývl. „Deckera jsem ve Freetownu nezastihl. Dopis u  sebe stále mám  – později ti ho předám.“

Roberta bratrův nonšalantní tón neošálil. Ani on se k  Deckerovi nepohrne s  prosbou o  pomoc. Naopak doufal, že se viceadmirál nevrátí z moře dříve, než on sám osadu opustí.

„Nicméně,“ ozval se Wolverstone, „nemohu dostatečně zdůraznit, že ať už se během vaší mise stane cokoli, za žádnou cenu nesmíte podniknout nic, čím byste pachatele na sebe nebo na vyšetřování upozornil. Musíme především chránit životy těch, kteří byli uneseni  – vyslat záchranný tým, který by nalezl jen mrtvá těla, to je scénář, nad nímž se nikdo z nás nechce ani zamýšlet. Jelikož si nemůžeme být jistí, kdo ze správy osady je do věci zapletený a komu lze naopak důvěřovat, všechny vaše kroky musejí zůstat tajné.“

Robert krátce přikývl. Čím víc se dozvídal – a čím déle se nad tím zamýšlel –, tím si byl jistější, že udržet misi v utajení bude nejrozumnější.

„Takže, kapitáne,“ ozval se Melville povzbudivě, „potřebujeme, abyste odjel do Freetownu, vydal se po stopě, již objevil váš bratr, a  vyzvěděl všechny podrobnosti o téhle nekalé záležitosti.“

V Melvillově výrazu se mísila bojovnost s něčím, co mělo mnohem blíže k úpěnlivosti. Robert na něm viděl známky politika postaveného tváří v tvář hrozbě, která se zcela vymyká jeho kontrole.

Než ale stačil odpovědět, Wolverstone tlumeně namítl: „Vlastně ne.“ Wolverstone zachytil Robertův pohled. „Nemůžeme vás žádat, abyste zjistil všechny podrobnosti.“

Robert se díval na Wolverstona, který byl de facto v této věci jeho nadřízeným, ale koutkem oka přitom zachytil Melvillův obličej, který rázem zvadl.

Jako by si neuvědomoval, jakou tíseň v  druhém muži vyvolává, Wolverstone plynule pokračoval: „Pokud za útoky stojí obchodníci s  otroky, tak podle toho, co nám řekl váš bratr a co jsem se v posledních dnech dozvěděl od ostatních, soudím, že otrokáři mají v oblasti Freetownu svou základnu. V ní budou zajatce držet, dokud jich nebude dost na to, aby je doručili těm, které zásobují. A dále, tábor bude takřka jistě umístěný za hranicí osady, někde v džungli, možná i poměrně daleko.“

Wolverstone se letmo podíval po Declanovi, který pomalu přikývl. Poté se pohledem vrátil k Robertovi a  nevzrušeným hlasem pokračoval: „Tím pádem je velmi nepravděpodobné, že bychom svoji misi dokázali dovést do úspěšného konce pouze ve dvou fázích. Bude třeba učinit mnoho kroků k tomu, abychom se dozvěděli všechno, co potřebujeme vědět, a  navíc tak, abychom neupoutali pozornost viníků. Váš bratr  –“ odmlčel se a  pokývl hlavou Edwině, „– a lady Edwina nám poskytli první důležité stopy. Podařilo se jim vypátrat, že součástí plánu jsou Undotovy obřady, a  nasměrovali naši pozornost k  otrokářům. Navíc nám potvrdili, že do celé věci jsou zapletení i lidé, kteří v osadě zastávají nejvyšší posty, což musíme mít stále na paměti. Pokud lady Holbrooková podlehla vydírání, patrně nebude jediná.“

Wolverstone střelil pohledem po Melvillovi, který se sice tvářil sklesle, ba dokonce nabručeně, avšak do hovoru už nezasahoval.

„A proto,“ pokračoval Wolverstone a obrátil se k Robertovi, „vaším úkolem bude potvrdit propojení obchodníků s otroky s Undotem a poté obchodníky sledovat, abyste určil polohu jejich tábora. To jsou veškeré vaše rozkazy. Určit polohu tábora a vrátit se s  hlášením. Jakkoli vás to bude lákat, víc dělat nesmíte.“ Wolverstone se odmlčel a po chvíli dodal: „Je velmi pravděpodobné, že řídit se takovým pokynem nebude snadné – to si uvědomuji a věřte, že vám ho dávám jen nerad. Pokud ale chceme zachránit všechny pohřešované, je naprosto nezbytné nejprve zjistit, kde se tábor nachází. Zajdete-li dál a  sám padnete do zajetí... Stručně řečeno, ti zmizelí si nic takového nemohou dovolit. Pokud vás chytí, nedozvíme se to, dokud se nevrátí vaše posádka. A  pak budeme pořád tam, kde jsme teď – nebudeme vědět dost na to, abychom mohli zajatce osvobodit.“

Wolverstone se krátce ohlédl na Melvilla. Když se obrátil zpátky k Robertovi, rysy mu zpřísnily. „Rozdělit misi na mnoho menších kroků může působit jako zdržování, ale je to jediná jistá cesta vpřed a všichni ti zajatí si zaslouží, abychom pro jejich osvobození udělali všechno, co je v našich silách.“

Robert se mu upřeně zadíval do očí. Uplynuly dvě vteřiny, než přikývl. „Najdu tábor obchodníků s otroky a vrátím se s informacemi.“

Bylo to prosté. Nekomplikované. Robert neviděl důvod dál to rozvádět. Pokud už musel odplout do Freetownu a tento úkol splnit, pak byl vděčný, že má tak konkrétní a jasně vymezený cíl.

Wolverstone přikývl. „Děkuji.“ Otočil se na Melvilla. „Necháme vás, ať se můžete připravit na cestu.“

Melville se spolu s ostatními zvedl a podal Robertovi ruku. „Za jak dlouho budete připraven k vyplutí?“

Robert stiskl Melvillovu pravici. „Za několik dní.“ Jak si všichni třásli rukama a  sunuli se ke dveřím, Robert už promýšlel, co všechno bude třeba zařídit. Ve dveřích se zarazil a  všem vespolek řekl: „Pošlu Trojzubce do Southamptonu, aby tam naložil proviant. Řekl bych, že do tří dnů budu schopný vyplout.“

Melville zamručel, ale nic neřekl. Z  výrazu prvního lorda admirality Robert vyčetl, že ho situace ve Freetownu trápí ještě víc než Wolverstona.

Na druhé straně, Wolverstonovi v tomto případě neležela na ramenou žádná velká zodpovědnost, zatímco Melville... Jak to Robert pochopil, Melvillovi coby prvnímu lordovi admirality šlo nyní takříkajíc o krk, a to jak po stránce politické, tak možná i společenské.

Robert se vrátil ke křeslu naproti pohovce a znovu se usadil. Zatímco Declan s  Edwinou vyprovázeli nečekané hosty, rychle si zrevidoval všechno, co mu bylo řečeno.

Když se Declan s  Edwinou znovu objevili v  přijímacím salonku a  přisedli si k  němu, podíval se z  jednoho na druhého. „Tak. A  teď mi to povězte celé.“

Jak tušil, bylo toho mnohem více, co mu manželská dvojice mohla sdělit o společnosti ve Freetownu, o  všech postavách, které sehrály třeba tu nejmenší úlohu v jejich vlastním dramatu, o místech, zvucích a nástrahách slumů a všem dalším, co mu mohlo přijít vhod nebo co by se dokonce mohlo ukázat jako zásadní, jakmile se ocitne na půdě osady.

Povídali si celé hodiny a úplně při tom zapomněli na čas.

Když hodiny odbily jednu odpoledne, přesunuli se do jídelny a pokračovali v debatě nad vydatným pokrmem. Při pohledu na přinášené podnosy se Robert zazubil. „Děkuji,“ řekl Edwině. „Lodní strava není špatná, ale je příjemné dobře se najíst, když to jde.“

Později se uchýlili zpět do pohodlí salonu. Když probrali všechna fakta a  většinu přesvědčivých domněnek a teorií, nakonec otevřeli onu zásadní otázku, jaký důvod vlastně za těmi podivnými únosy vězí.

Robert, který si hověl v křesle, dlouhé nohy natažené před sebe a kotníky zkřížené, sepjal špičky prstů a poklepal si jimi na bradu. „Říkali jste, že první zmizel Dixon. Je to uznávaný inženýr, takže pokud se nemýlíme a vybrali si ho pro jeho schopnosti, souhlasím, že naši pachatelé jsou s největší pravděpodobností zapojení do těžby v nějakém dole.“

Declan, usazený na pohovce vedle Edwiny, přikývl. „Přinejmenším v oblasti kolem Freetownu.“

„Ale co těží?“ Robert se zadíval do bratrových modrých očí. „Znáte tu oblast lépe než já. Co je nejpravděpodobnější?“

Declan propletl prsty s  Edwininými. „Zlato a diamanty.“

„Nejspíš ne obojí, takže na co byste hádali?“

„Kdybych měl hádat, tak diamanty.“

Robert věděl, že na Declanův pohled na věc se vždycky může spolehnout. „Proč?“

Declan pokrčil rameny a letmo se podíval na Edwinu. „Uvažoval jsem nad tím, proč si vybírají mladé ženy a děti – k čemu by jim mohly být. Děti se často využívají k přebírání vykutané rudy ve zlatých dolech  – a  stejně užitečné by mohly být i  při těžbě diamantů, aspoň v téhle oblasti. Ale ženy? Nenapadá mě žádná práce, jakou by mohly zastat při těžbě zlata. Ale těžba diamantů, a v téhle oblasti?“

Sevřel Edwininu ruku a pohlédl na Roberta. „Diamanty se tam vyskytují v nakupeninách, srostlé s jinými rudami. Oddělovat diamanty od rudy je jemná práce  – ale nejde v  ní ani tak o  přesnost jako o  schopnost pracovat s  drobnými předměty. Mladé ženy s dobrým zrakem by mohly čistit neopracované kameny natolik, aby se zmenšil jejich objem, takže výsledný produkt by si zachoval svou hodnotu, ale zároveň by zabíral relativně málo místa – a bylo by snadné ho pašovat, třeba i poštou.“

Declan z  Roberta nespouštěl oči. „Kdybych měl hádat, řekl bych, že naši pachatelé narazili na diamantové ložisko a teď se z něj snaží vydolovat co nejvíc kamenů, než se o něm dozví někdo jiný.“

Později téhož dne, v  krčmě ve Freetownu umístěné v  úzké uličce na západním konci ulice Water Street – ve čtvrti navštěvované písaři a obchodníky a pochybnějšími existencemi – seděl u stolu v odlehlém koutě zšeřelé místnosti muž oblečený podstatně lépe než zbytek osazenstva a popíjel pivo.

Dveře krčmy se otevřely a dovnitř vstoupil další. První k němu vzhlédl. Sledoval toho druhého, také oblečeného lépe než obvyklá sorta místních návštěvníků, jak si u baru koupil pivo a se sklenicí zamířil k němu.

Muži si vyměnili kývnutí, ale nepromluvili. Druhý muž odtáhl stoličku a  posadil se, načež si dlouze lokl piva.

Pak zaslechl, jak se dveře znovu otevírají. Podíval se na prvního. „To je on?“

První přikývl.

Oba v tichosti čekali, než si nově příchozí koupí pivo a dojde k jejich stolu.

Třetí muž postavil sklenici na poškrábanou desku, rozhlédl se po ostatních v krčmě a teprve pak si přitáhl židli a posadil se.

„Přestaň se sakra tvářit tak provinile.“ Druhý muž vzal do ruky sklenici a dal si další doušek.

„Tobě se to říká.“ Třetí muž, mladší než jeho společníci, sáhl po sklenici. „Ty nemáš za přímého nadřízeného vlastního strýce.“

„No, pochybuju, že by nás tady načapal,“ odtušil druhý. „Bude v pevnosti, nejspíš až po uši zahrabaný v těch svých inventářích.“

„Bože  – to snad ne.“ Mladší muž se otřásl. „To by nám ještě scházelo, aby zjistil, kolik toho ve skutečnosti schází.“

První muž, který zatím sledoval výměnu beze slova, povytáhl obočí. „To ale nehrozí, nebo snad jo?“

Mladík si povzdechl. „Ne – asi ne.“ Upřel pohled do sklenice s  pivem. „Dával jsem pozor, aby se do účetních knih nedostalo nic z  toho, co jsme vzali. Nedá se zjistit, že něco chybí, když to podle knih nikdy neexistovalo.“

Rty prvního muže se nevesele zkroutily. „To je dobré vědět.“

„Na to zapomeňte.“ Druhý muž se obrátil k prvnímu. „Co to má znamenat s lady H? Doslechl jsem se přes kancelář, že se vytratila.“

První muž se pod opálením začervenal. Ruka na sklenici se mu křečovitě sevřela. „Bylo mi řečeno, že lady H odjela na návštěvu k  příbuzným, a  co vím, tak to pořád ještě není vyloučené. Takže je pravda, že je pryč, ale jelikož o mém napojení na naši věc nemá ponětí, neuznala za vhodné mě o svých záměrech informovat. Poptal jsem se – samozřejmě nepřímo –, ale Holbrook zřejmě neví, kdy se jeho žena vrátí.“

„Takže jsme možná přišli o možnost prověřovat si naše zboží?“ Druhý muž se zamračil.

„Ano,“ připustil první, „ale to mě zdaleka netrápí nejvíc.“ Odmlčel se a lokl si piva, pak sklenici odložil a pokračoval: „Včera jsem slyšel od Duboise, že Kale prý přišel o  dva ze tří mužů, které poslal do domu místodržícího, aby tam vyzvedli nějakou dámu, kterou jim označila lady H.“

Třetí muž se zatvářil zmateně. „Kdy to bylo?“

„Odhaduju, že tak před patnácti dny. Tři dny předtím, než lady H odplula. Ten večer jsem strávil přípravou zboží, takže jsem o  tom tehdy nevěděl.“ První se odmlčel a poté rozpačitějším tónem pokračoval: „Podle toho, co se mi podařilo zjistit, se tehdy večer u lady H stavila Frobisherova žena, lady Edwina, ale jestli to byla ona, kterou měl Kale odvést, to si nemůžu nijak ověřit a nevidím důvod zbytečně se vyptávat personálu v místodržitelově domě.

Podle Duboise Kale tvrdil, že ta žena, kterou jeho lidi vyzvedli, byla něčím uspaná. Byli mu schopní říct jedině to, že měla plavé vlasy. Jako obvykle pracovali ve třech. Zabalili ji do koberce a vynesli ji ven přes slum za domem, jenže pak na ně zaútočili čtyři muži – námořníci, jak tvrdil ten jediný, co přežil. Zabili dva z  Kaleových lidí a  odnesli ženu zpátky. Kaleův třetí muž utekl, ale pak se vrátil a  sledoval námořníky do přístavu. Viděl, jak nastoupili do člunu a odveslovali pryč, ale ve tmě nedokázal rozeznat, ke které lodi.“

Druhý muž se dál mračil do sklenice piva. „Jestli si dobře vzpomínám, toho večera v přístavu kotvila Frobisherova loď. Den nato už tam nebyla – museli vyplout s ranním přílivem.“

První muž odfrkl. „Frobisher s lady Edwinou prý byli na líbánkách a měli namířeno do Kapského města k příbuzným. Pokud je to pravda, tak i kdyby lady Edwinu uspala lady H – a jenom Pánbůh ví, proč by ta husa něco takového dělala, ale kdyby ano –, dám krk na to, že už o tom neuslyšíme.“

Třetí muž na něj vyvalil oči. „Ale... Frobisher přece určitě vznese stížnost u Holbrooka.“

První muž se usmál od ucha k uchu. „O tom pochybuju. Lady Edwina je dcera vévody – v londýnské společnosti je velmi vysoce postavená. Neumím si představit, že by Frobisher chtěl upozorňovat na to, že se jeho žena dostala do rukou někomu jako Kaleovi chlapi, navíc v  noci, ve slumech, nikde nikdo. Určitě by si nepřál, aby se taková historka s jeho ženou spojovala.“

„Souhlas.“ Druhý přikývl. „Má ji zpátky, a jak to vypadá, nic se jí nestalo. Nebude do toho šťourat.“ Na chvíli zmlkl a  pak dodal: „Kdyby chtěl, nezvedl by kotvy, dokud by nepromluvil s  Holbrookem. A  to neudělal, takže souhlasím  – tímhle to skončilo.“ Úkosem se podíval po třetím. „Netřeba si s tím dělat hlavu.“

První si opřel hlavu do dlaně. „A podle mě se nemusíme ani bát, že by nás lady H prozradila. Může ztratit mnohem víc než my. S Undotovým návrhem souhlasila jedině kvůli penězům – o nic jiného jí nejde. A pokud to byla lady Edwina, kterou se pokusila omámit a poslat Kaleovi, pak docela chápu, že se vytratila, když zjistila, že lady Edwina z  toho vyšla bez úhony. Zařídil bych se stejně. Ale pokud je to pravda, pak je pro nás lepší, že odjela  – nepomohlo by nám, kdyby tu čekala, až jí někdo začne klást nepříjemné otázky.“

Druhý zabručel. „Stejně neví dost na to, aby na nás mohla ukázat prstem.“

První přikývl. „Pravda. Ale třeba by ukázala na Undota nebo ukončila kontakt s Kalem, a celé by se nám to vymklo z  rukou... Ne. Celkově vzato bychom měli být rádi, že je pryč. Ale pokud se vypařila nadobro, pak bychom měli zapracovat na tom, abychom ji nahradili.“ První se podíval po obou dalších a zvedl obočí. „Máte nějaký nápad, jak si máme prověřovat ty, co odvádíme, a zajistit, že jejich zmizení nevyvolá rozruch?“

Rozhostilo se ticho.

Nakonec si druhý prohrábl husté černé vlasy. „Prozatím to nechme být, ale mějte oči na stopkách, kdyby se objevila jiná možnost. Dubois teď víc lidí nepotřebuje.“

„Ale tvrdí, že bude potřebovat další,“ namítl první. „Dixon prý brzy otevře druhý tunel, a pokud chceme zvýšit těžbu, jak jsme slíbili naším společníkům, tak Dubois bude víc lidí potřebovat.“

„Takže je bude potřebovat brzy, ale ne hned.“ Druhý přikývl. „Není třeba panikařit. Najdeme způsob.“

„A co ženy a děti?“ zeptal se třetí.

„Dubois tvrdí, že těch má prozatím dost.“ První zakroužil sklenicí v dlaních. „Víc jich nebude potřebovat, dokud nezačnou tahat kámen z druhého tunelu.“

Tři muži ztichli. Pak druhý zamručel. „Doufám, že Dixon udělá, co je třeba.“

Prvnímu zacukalo v koutcích. „Dubois si byl dost jistý, že Dixon udělá cokoli, jen abychom neublížili slečně Frazierové.“

Druhý se zazubil. „Musím říct, že Duboisův nápad držet chlapy v šachu pomocí jejich žen byl geniální.“

První muž zahučel a  odstrčil prázdnou sklenici. „Ovšem jen do chvíle, kdy se ti chlapi nezamyslí a neuvědomí si, že až od nich dostaneme, co potřebujeme, tak to stejně povede jen k jednomu konci.“

Nebe v  dálce na východě právě světlalo šedým úsvitem, když Robert proplouval s Trojzubcem posledním úsekem Solentské úžiny. Den byl zamračený a hrozil bouřkou, vodní hladina se lámala v ostrých šedozelených vlnách, ale vítr vál od severovýchodu, což alespoň v Robertových očích znamenalo, že lepší počasí pro vyplutí si nemohl přát.

Vzbudil se krátce po půlnoci a navedl Trojzubce do takové pozice, aby jako jedna z prvních lodí mohl vyrazit se stoupajícím přílivem. S  cestou před přídí volnou nechal rychle roztáhnout plachty. Lodě jako Trojzubec ze sebe vydávaly to nejlepší, když jste je nešetřili, a pluly s tolika napnutými plachtami, kolik jen bylo možné. Pro rychlost byly stvořené.

V  dohledu se objevily bóje v  ústí úžiny, kývající se na neklidné vodě. Robert poupravil kurz a  pak, když se do lodi opřela první z  mohutných vln Lamanšského průlivu, stočil kormidlo. Jak se loď naklonila, v  rychlém sledu nechal otočit plachty. Posádka se hemžila po palubě a všude zněl pokřik, jak se plachty nastavovaly, a  pak už Trojzubec vystřelil do tmavých vod průlivu, příď neomylně namířenou správným směrem, který ji měl tím nejjižnějším kurzem vyvést na otevřený oceán.

Jakmile se loď ustálila, Robert zkontroloval plachtoví a poté, spokojený s výsledkem, předal kormidlo poručíku Jordanu Latimerovi. „Udržuj ji na co největší rychlosti. Vrátím se na příští obracení plachet.“ To je čekalo, až se stočí ještě víc na jih a zahájí dlouhou plavbu k Freetownu.

Latimer se zazubil a zasalutoval. „Rozkaz, kapitáne. Takže máme naspěch?“

Robert přikývl. „Věř, nebo ne, ale Kormorán urazil zpáteční trasu za dvanáct dní.“

„Dvanáct?“ Latimer neskrýval údiv.

„Royd nechal dát trupu nový nátěr a  pohrál si s  kormidlem. Takže když teď Kormorán pluje pod plnými plachtami, zvládne skoro patnáct uzlů – podle Declanova navigátora byl Kormorán znatelně rychlejší už na cestě z Aberdeenu do Southamptonu.“

Latimer nevěřícně zavrtěl hlavou. „Škoda, že nebylo dost času na to, aby se na Trojzubce podívali Royd a jeho hoši. O dvanácti dnech si můžeme nechat zdát.“

„Souhlasím.“ S tím se Robert obrátil k odchodu. „Ale když necháme plachty napnuté, není důvod, abychom to nezvládli za patnáct.“

Za příznivého větru by s tím počítat mohli. Sešel po schůdcích na hlavní palubu a cestou po pravoboku zkontroloval uzly, kladky a  stěžně, zaposlouchal se do pleskání plachet  – prověřil všechny drobnosti, které ho ujišťovaly o tom, že s jeho lodí je vše v pořádku.

Zastavil se na přídi a  ohlédl se, aby si prohlédl brázdu za lodí, přičemž takřka bezděčně registroval úhel zkosení trupu i způsob, jakým se zpěněná vlna za lodí láme. Když neshledal nic znepokojivého, otočil se a zadíval se daleko před sebe na horizont, kde mračna pomalu ustupovala modré obloze.

Než dorazí do Atlantiku, při troše štěstí se obloha vyjasní a on bude moct rozvinout další plachty.

Loď se zakymácela a Robert se chytil zábradlí. Pak se paluba narovnala a on se opřel o hrazení a nepřítomně pohledem bloudil po rozlehlé ploše před sebou.

Jak předpovídal, trvalo tři dny, než Trojzubec doplul z Londýna do Southamptonu a naložil dostatečné zásoby ze skladů společnosti. A dalších čtrnáct dní potrvá cesta na jih, což celkově dělalo osmnáct dní od okamžiku, kdy přijal tuto misi, do chvíle, kdy spatří Freetown. Čtrnáct dní, než se bude moci pustit do práce.

Ke svému překvapení zjišťoval, že je netrpělivý. Chtěl si tu misi odbýt a mít ji co nejdřív za sebou.

Důvod té netrpělivosti nedokázal dlouho pojmenovat, avšak předchozí noci, když ležel ve studené, prázdné a nudné posteli ve své velké, stroze zařízené kajutě, konečně na prchavou chvíli zahlédl, co přesně v něm vyvolává ten nezvyklý neklid.

Po třech dnech strávených s  Declanem a  Edwinou jednoduše zatoužil po tom, co má Declan. Po tom, co bratr nalezl s Edwinou – po štěstí a domově.

Dokud to neviděl na vlastní oči, dokud nenahlédl do Declanova nového života, neuvědomoval si, jak hluboce je v  jeho duši zakořeněná potřeba a  touha po vlastním domově.

Zkrátka řečeno, záviděl Declanovi, co získal, a chtěl pro sebe totéž.

Pochopitelně věděl, co k tomu potřebuje. Ženu. Tu správnou manželku pro džentlmena jeho ražení – a  to rozhodně nemohla být žádná temperamentní, nespoutaná žena jako Edwina.

Nevěděl jistě, jaká by jeho žena měla být – zatím nad vyhlídkou na manželství nestrávil moc času  –, avšak sám sebe považoval za diplomata, za muže umírněnějšího než Royd a  Declan, a  jeho žena by mu v  tom měla být blízká, nebo tak si to alespoň představoval.

Tak či tak, veškeré jeho plány v tomto ohledu musely teď stranou. Jeho úkol měl přednost.

A  pochopitelně právě proto s  ním chtěl být co nejdřív hotový.

Odtrhl se od zábradlí a  zamířil ke schodům do podpalubí. Prošel na spodní palubu a do své kajuty. Byla to prostorná místnost rozkládající se přes celou šíři zádě a  úhledně zařízená vším, co pro pohodlný život na lodi potřeboval.

Sedl si na židli u velkého stolu, otevřel spodní zásuvku napravo a vytáhl svůj nejnovější deník.

Zapisovat si do deníku byl zvyk, který přejal od své matky. V dobách, kdy se plavila po mořích s jeho otcem, si zapisovala události každého jednotlivého dne. Vždycky se našlo něco, co stálo za zaznamenání. Robert její deníky objevil jako chlapec a celé měsíce se od nich neodtrhl. Postřehy o  všemožných maličkostech souvisejících s životem na moři, které v nich nalezl, ho ovlivňovaly dodnes. Vliv, jakým formovaly jeho pohled na život věnovaný plavbě, byl zkrátka nedozírný.

A tak se do psaní pustil také. Možná až bude mít syny, tak si jeho deníky přečtou a naleznou v nich krásu námořnického života tak jako on v těch matčiných.

Dnes si psal o tom, jak bylo temno, když uvolňovali uvazovací lana a  odrazili od přístavní hráze, a o velkém černém rackovi, kterého viděl usazeného na jedné z  bójí těsně za ústím přístaviště. Na okamžik se zarazil a pak znovu zaškrábal perem po papíře, zdokumentoval svou nedočkavost pustit se do svěřené mise a dopodrobna se rozepsal o tom, co od něj její dokončení bude vyžadovat. Z jeho pohledu to bylo prosté a jasné: Dostat se do osady Freetown, najít stopu otrokářů, sledovat je do jejich tábora – a poté se vrátit do Londýna i s informací o jeho umístění.

S důrazem udělal poslední tečku za svým zápisem. „Snadné jako hračka.“

Odložil pero a pročetl si, co právě napsal. Mezitím inkoust na papíře zaschl. Robert ledabyle prolistoval hustě popsané stránky a  tu a  tam se zastavil u některého zápisu.

Nakonec se ve čtení zarazil a nepřítomně se zahleděl před sebe, jak mu pomalu docházelo, co má přímo před očima. Pohledem bezděky zabloudil k vitríně vestavěné v záďové stěně. Obsahovala zbytek jeho deníků, vyrovnaných jeden vedle druhého na poličce.

Záznam jeho života.

A přitom takřka nestál za řeč.

Ne v obecnějším měřítku – ne v tom podstatném.

Pravda, účastnil se mnoha misí, takových, které pro jeho zemi měly skutečný význam. Většinou se jednalo o  různé diplomatické cesty. Už od svých prvních let na kapitánském můstku pojal diplomatické mise za své – jako způsob, jak se odlišit od Royda a Declana. Royd byl o dva roky starší a Declan o rok mladší, ale oba bratři byli do morku kosti dobrodruzi, v srdci rození bukanýři. Ani jeden z nich by se takovému popisu nebránil. Naopak, byli pyšní, že je tak ostatní vidí.

Avšak Robert, jako druhý syn, se rozhodl vydat jinou cestou  – sice stejně nebezpečnou, nicméně jiným způsobem.

On mohl skončit v  žaláři někde v  cizině za neúmyslnou urážku pronesenou nad ofi ciální večeří, zatímco jeho bratry by spíš nachytali při rvačce v nějaké zapadlé uličce.

Robert to uměl se slovy, zatímco oni se uměli ohánět mečem a pěstmi.

Ne že by se jim s mečem v ruce nebo v pěstním souboji nedokázal postavit. Když vyrůstáte s dvěma dalšími bratry, musíte se za sebe umět poprat – je to otázka přežití mezi sourozenci.

Robert se nad vzpomínkami usmál a  pak se po časové ose posunul z minulosti do přítomnosti a nahlédl ještě o kousek dál.

Po chvíli deník zavřel a uschoval ho zpět do zásuvky. Potom se postavil a zamířil na palubu.

Vzhledem k  tomu, jak byla jeho dosavadní existence nudná  – působila spíš jako přežívání než aktivní život –, možná nebylo na škodu, že jeho nejnovější úkol nepatří k  jeho obvyklým diplomatickým povinnostem. Bylo to něco nepatrně jiného, co ho mohlo vytrhnout ze zaběhnutých kolejí, než se začne rozhodovat, jak by měl vypadat zbytek jeho života.

Nová a odlišná výzva, než se postaví čelem k ještě větší.

Když vylezl zpět na palubu, ucítil nápor větru a nastavil osvěžujícímu mořskému vzduchu tvář.

Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po vlnách – moře se táhlo donekonečna, tak jako vždycky, a otevíralo mu cestu k budoucnosti.

A tentokrát byla ta cesta vytyčená zcela jasně.

Dopluje do Freetownu, zjistí, co je třeba, vrátí se do Londýna a podá hlášení – a pak se pustí do hledání manželky.

2. KAPITOLA

c

„D

obré ráno.“ Slečna Aileen Hopkinsová upře

la zdvořilý, leč odhodlaný pohled do tváře

znuděně vyhlížejícího úředníka, který ji přišel obsloužit k dřevěné přepážce, oddělující veřejnost od vnitřního chodu kanceláře námořního atašé. Kancelář se nacházela v  blízkosti hlavního přístavu a  fungovala jako hlavní suchozemský kontakt pro muže ze západoafrické fl otily. Flotila křižovala vody na západ od Freetownu a  jejím úkolem bylo prosazovat zákony britské vlády zakazující obchod s otroky.

„Ano, slečno?“ Navzdory tomu, že věta končila otazníkem, se v očích muže neobjevil ani náznak zájmu, a totéž se dalo říci o jeho výrazu, který nadále zůstával neosobní a nepatrně nakyslý.

Aileen už měla s podobnými úředníčky dost zkušeností nato, aby se jeho přístupem nenechala zastrašit. „Ráda bych se informovala o  svém bratrovi, poručíkovi Williamu Hopkinsovi.“ Položila svou černou taštičku na pult, založila si paže na nabíraném živůtku a celkově se ze všech sil snažila působit jako někdo, kdo se nenechá jen tak odbýt.

Úředník na ni zíral a při tom se čím dál víc kabonil. „Hopkins?“ Ohlédl se po dalších dvou úřednících, kteří se nehýbali od stolů obrácených ke zdi a vcelku přesvědčivě hráli hluché, ačkoli kancelář byla tak malá, že museli slyšet každé slovo. Ani úředník u  pultu se ale nenechal jen tak vyvést z  míry. „Poslouchej – Joe!“ Když jeden ze sedících úředníků neochotně zvedl hlavu a podíval se jejich směrem, muž u pultu pokračoval: „Hopkins. Není to ten mladík, co se vypařil bůhvíkam?“

Sedící úředník střelil po Aileen rychlým pohledem a přikývl. „Přesně tak. Budou to už tak tři měsíce.“

„Jsem si vědoma, že můj bratr zmizel.“ V rozrušení se zesiloval její přízvuk a její tón nabíral na úsečnosti. „Ráda bych ovšem věděla, proč byl na souši, a ne na palubě HMS Winchester.“

„Bohužel, slečno,“ informoval ji první úředník teď už zřetelně rezervovaným tónem, „tento typ informací nejsme oprávněni vám poskytnout.“

Aileen chvíli uvažovala, až nakonec odpověděla: „Mám to chápat tak, že ve skutečnosti víte o nějakém důvodu, kvůli kterému se William  – poručík Hopkins  – vylodil? Kvůli kterému se nacházel na pevnině, když měl být na moři?“

Úředník se prudce napřímil a vystrčil bradu. „Je mi líto, madam, ale tato kancelář nesmí podávat informace o místu pobytu důstojníků v aktivní službě.“

Aileen netajila svůj úžas. „Dokonce ani tehdy, když zmizeli?“

Aniž se k nim otočil, jeden ze sedících úředníků prohlásil: „Veškeré dotazy týkající se našich operací je třeba směrovat na admiralitu.“

Aileen přimhouřila oči a zavrtala pohled do úředníkova temene. Když se k  ní odmítl otočit, pečlivě kontrolovaným tónem odvětila: „Pokud vím, admiralita je v Londýně.“

„Správně, slečno,“ souhlasil úředník za přepážkou a věnoval jí bezvýrazný pohled. „Budete se muset optat tam.“

Aileen se odmítala smířit s porážkou. „Ráda bych mluvila s vaším nadřízeným.“

Muž odpověděl bez zaváhání. „Je mi líto, slečno. Te n t u n e n í .“

„A kdy se vrátí?“

„To vám bohužel nepovím, slečno.“

„Nesmíte prozradit, kde se právě nachází?“

„Nikoli, slečno. Jednoduše to nevíme.“ Okamžik si ji prohlížel  – možná si všímal, jak se v  ní zvedá žluč  – a  pak dodal: „Bude někde v  osadě, slečno. Když budete mít oči otevřené, možná na něho někde narazíte.“

Jazyk ji pálil ostrými slovy, která by mu nejraději vmetla do obličeje – jemu i jeho přítelíčkům, a námořnímu atašé jakbysmet. Optat se na admiralitě? Vždyť ta je na opačné straně světa!

Děkovat jim za pomoc, třeba i sarkasticky, jí připadalo jako ztráta času. Zkrátka to ze sebe nedokázala vypravit.

S vnitřnostmi zmítanými vztekem – vztekem toho nejhoršího druhu, jaký provází mrazivý strach – věnovala úředníkovi naproti sobě kamenný pohled, načež popadla svou taštičku, obrátila se na podpatku a vypochodovala z kanceláře.

Podpatky jejích kotníčkových bot zvonily na vybledlých prknech přístavní hráze. Rázné kroky ji odnesly pryč z přístaviště a nahoru po schodech jedné zaprášené uličky. Kráčela rychle, až jí šustily sukně, a stoupala do svahu vstříc ruchu Water Street.

Těsně před ní se ale zastavila a přinutila se zvednout hlavu a pořádně se nadechnout.

Doléhalo na ni lepivé, dusivé horko, ze kterého nebylo úniku.

Ve spáncích jí tepalo počínající bolestí hlavy.

Co teď?

Přijela až z  Londýna, rozhodnutá zjistit, kam se Will poděl. Od námořnictva se jí očividně žádné pomoci nedostane... Z úředníkovy reakce se ale přece jenom něco dozvěděla. Will musel mít pro svoje vylodění nějaký dobrý důvod.

Její starší bratři byli také u  námořnictva. A  jak věděla, oba při nejedné příležitosti sloužili na pevnině – vysláni svými nadřízenými na mise, které se daly považovat za tajné.

O tom ale ona ani jejich rodiče – a dokonce ani ostatní bratři – neměli pochopitelně v té době tušení.

Pověřili i  Willa nějakým tajným úkolem? Proto se musel vylodit?

„A  zůstat na pobřeží tak dlouho, že ho stačili zajmout a odvléct nepřátelé?“ uvažovala Aileen nahlas. Po chvíli si nadzvedla sukně a pokračovala ve své cestě na Water Street, nejrušnější tepnu osady. Než si najme drožku, která ji doveze zpět na Tower Hill do jejího hotelu, potřebovala si vyřídit několik nákupů.

Zatímco nakupovala, hlavou jí vířily logické otázky.

Kdo se tu dá považovat za nepřítele?

A jak by to mohla zjistit?

„Dobré ráno, slečno Hopkinsová – vyrazila jste si brzy!“

Aileen zavřela vstupní dveře Penzionu paní Hoytové pro vznešené dámy a  obrátila se čelem k  jeho majitelce.

Paní Hoytová byla boubelatá bodrá vdova a nenapravitelná klepna, která žila prostřednictvím svých návštěvnic. S  náručí plnou čerstvě vypraného povlečení se teď zářivě usmála na Aileen. Svými kudrnatými rudými vlasy a  kulatým obličejem vyplnila vstup do svých pokojů po levé straně vstupní haly a naproti společnému salonku.

Aileen už měla paní Hoytovou prokouknutou, a tak zvedla malý svazek balíčků zabalených v hnědém papíře. „Potřebovala jsem si nakoupit psací potřeby. Musím napsat domů.“

Paní Hoytová souhlasně přikývla. „Ovšem, má drahá. A kdybyste chtěla, aby vám nějaký hoch doběhl s dopisy na poštu, jen mi řekněte.“

„Děkuji.“ S neurčitým pokývnutím Aileen prošla kolem ní a zamířila ke schodům.

Její pokoj se nacházel v prvním poschodí. Byla to příjemná rohová místnost, obrácená do ulice oknem zakrytým krajkovými záclonami, které jí dodávaly nádech soukromí. Pod oknem stál jednoduchý dámský stolek se stoličkou, zastrčenou pod jeho deskou. Aileen na něj vyskládala své balíčky i taštičku, nato si stáhla rukavičky, a nakonec si rozepnula lehký kabátek a svlékla si ho. Dokonce i s oknem otevřeným se tu vzduch sotva pohnul.

Vytáhla stoličku a  posadila se. Otevřela balíčky, nachystala si papír a  inkoust a  pak už si nedopřála ani okamžik otálení a jala se informovat své rodiče, kde je a proč sem přijela.

Byla právě v  Londýně na návštěvě u  přítelkyně a na starosti neměla nic jiného než užít si radosti sezony, než se zase vrátí k  rodičům do Bedfordshiru, když od nich obdržela dopis. Přiložili k němu ofi - ciální sdělení, které jim bylo doručeno z  námořního velitelství a  v  němž stálo, že jejich syn, poručík William Hopkins, zmizel z Freetownu. Prý se předpokládá, že se bez dovolení vzdálil ze služby a vydal se do džungle hledat bohatství.

Její rodiče byli tou novinou pochopitelně zdrceni. Zato Aileen to celé připadalo jako úplný nesmysl. Naznačovat, že by se kterýkoli Hopkins bez dovolení vzdálil ze služby, to bylo směšné! Po čtyři generace srdce mužů v její rodině bila pro námořnictvo. Všichni do jednoho to byli důstojníci a džentlmeni a závazky svého postavení považovali za svaté.

Jako jediná dívka v  rodině se čtyřmi dětmi Aileen věděla naprosto přesně, jak její bratři pohlížejí na svou službu. A prohlašovat, že Will zahodil svou pozici kvůli nějaké ztřeštěné výpravě do džungle, to bylo zkrátka absurdní.

Avšak protože oba její starší bratři byli v té době na moři se svými fl otilami – jeden v Jižním Atlantiku a druhý ve Středomoří – a Aileen jako jediná z rodiny pobývala v Londýně, rodiče ji požádali, zda by se mohla poptat a  pokusit se zjistit, co se vlastně děje.

A tak se poslušně dostavila do budovy admirality. Navzdory mnohaleté tradici, která její rodinu pojila s námořnictvem, byla její návštěva ještě méně uspokojivá než ta, již právě absolvovala ve freetownské námořní kanceláři.

Nervózní a rozmrzelá, a tou dobou už velice znepokojená – Will byl mladší než ona, takže měla odjakživa potřebu ho chránit –, šla přímo do kanceláří dopravních společností a zamluvila si místo na první lodi, která měla odplouvat do Freetownu. Protože si s sebou do Londýna přivezla dostatek fi nancí, s výdaji si starosti dělat nemusela.

Do Freetownu připlula přede dvěma dny. Během plavby měla dostatek času na plánování. Vzhledem ke svému společenskému postavení a rozvětvené rodině by sice takřka jistě našla nějaké příbuzné, kteří by jí nepochybně poskytli podporu i střechu nad hlavou, zatímco bude pátrat po Willovi, ale raději zvolila obezřetnější postup. Proto si vybrala penzion paní Hoytové umístěný na Tower Hillu, v  oblasti obývané místní britskou společností, nicméně pod budovou fary, která tu působila jako jakýsi předěl. Na terasách nad ním už se nacházely domy těch, kteří se dali považovat za místní smetánku.

Aileen neměla čas na formální návštěvy. Jediným účelem jejího pobytu v osadě bylo zjistit, co se přihodilo Willovi – a bude-li to možné, také ho zachránit.

Bylo jí sedmadvacet a měla stejný přirozený sklon k velení jako její bratři, a tak neviděla důvod nevydat se do Freetownu a neudělat, co bude v jejích silách. Byla stejně schopná jako její sourozenci a v tuto chvíli jediná, kdo mohl Willovi pomoci.

Navíc ji hlodalo vědomí, že kdyby nebyla jediným potomkem, který zrovna neměl co na práci a navíc se čirou náhodou nacházel v  Londýně, rodiče by u  ní pomoc nikdy nehledali.

Byla koneckonců jenom dívka. Nikdo od ní žádné převratné činy neočekával. Měla spíše zdobit než jednat a nikdo jí nepřipisoval vyšší ambice než uspokojivě se vdát a pečovat o dům svého manžela – s největší pravděpodobností dalšího námořního důstojníka.

Aileen v hloubi duše věděla, že taková budoucnost ji patrně nikdy nečeká. Už jen kvůli své nátuře a tomu nezvyklému svrbění pod kůží – té nutkavé touze po dobrodružství, která ji vyhnala na moře – se na skromnou a pokornou ženušku nehodila.

Se rty zvlněnými nepatrným úsměvem se pustila do psaní. Skromná a pokorná, to byly přídomky, jaké v souvislosti s ní jaktěživ nikdo nepoužil.

Když v dopise vysvětlila své rozhodnutí vydat se do Freetownu a  úmysl zjistit, kam se Will poděl, věnovala několik odstavců popisu osady a svého dočasného příbytku, v obou případech s nadějí, že tím ulehčí rodičovským obavám. A  poté ve stručnosti nastínila, co se už během svého krátkého pobytu dozvěděla.

Předchozího dne – což byl její první celý den strávený v  osadě  – propátrala běžné přístavní krčmy, kde se obvykle scházeli námořní důstojníci, protože doufala, že snad narazí na nějaké užitečné informace ještě předtím, než se obrátí na námořní kancelář. Podobné podniky se našly všude, a ačkoli obecně by se Aileen do krčmy nikdy sama neodvážila, v tomto případě jí určitou ochranu poskytovalo spojení rodiny s námořnictvem – a příjmení, které bylo v námořnictvu dobře známé.

Na to se spoléhala, když vstupovala do první krčmy, a přesně jak doufala, nalezla tam několik starých námořníků, kteří jejího bratra znali a  v  minulosti s ním poseděli nad nejednou sklenicí piva a vyměnili si s ním nejednu vybájenou historku. Aileen usuzovala, že pokud Willa poslali na pobřeží s úkolem, který se týkal osady, pak by jeho kroky vedly nejprve právě sem.

Pokud se Will vyptával, pak chtěla vědět, čeho se jeho otázky týkaly.

Ve svém odhadu se nemýlila. Podle těch starých mořských vlků se Will krátce před svým zmizením velmi zajímal o  dva lidi. Tím prvním byl armádní důstojník jménem Dixon, posádkou ve Fort Th ornton, pevnosti tyčící se nad městem na vrcholku Tower



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.